načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Polednice - Jiří Březina

Elektronická kniha: Polednice
Autor:

Podporučík Tomáš Volf a jeho kolegyně řeší první společný případMrtvá dívka nalezená na sídlišti na okraji vedry sužovaného města. Měl to být rutinní případ, při kterém se ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 222
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0679-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Podporučík Tomáš Volf a jeho kolegyně řeší první společný případ

Mrtvá dívka nalezená na sídlišti na okraji vedry sužovaného města. Měl to být rutinní případ, při kterém se nováček Tomáš Volf zaběhne do kriminalistické práce. Spolu se stejně nezkušenou parťačkou Evou Černou však rychle zjišťuje, že tato výzva bude mnohem náročnější. Mezi bloky panelových domů obchází vrah, který své oběti napadá za bílého dne a ke kterému nevedou žádné stopy. Od novinářů si vyslouží přezdívku Polednice. Tomáš ví, že musí napnout všechny síly, aby v nové roli obstál. Musí se při tom vypořádat se svéhlavou kolegyní i nadřízenými a přežít pekelné červencové horko. Hlavně ale musí najít Polednici. Dřív, než na rozpálený chodník dopadne další mrtvé tělo.

Detektivní příběh nositele ceny Jiřího Marka za úspěšnou prvotinu Na kopci. 

Jiří Březina (1980)
Narodil se v Českých Budějovicích. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a živí se jako textař webových stránek. Miluje chození po horách a věnuje se elektronické hudbě. Stál u zrodu českého vydání kultovní knihy o hudebním průmyslu Manuál (Jak se dostat na vrchol hitparády). Za svou prvotinu Na kopci obdržel Cenu Jiřího Marka, velice úspěšná byla i jeho druhá kniha Promlčení, v níž uvedl na scénu podporučíka Tomáše Volfa.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Březina - další tituly autora:
Na kopci Na kopci
Březina, Jiří
Cena: 187 Kč
Promlčení Promlčení
Březina, Jiří
Cena: 211 Kč
Promlčení Promlčení
Březina, Jiří
Cena: 121 Kč
Polednice Polednice
Březina, Jiří
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Polednice
Vy šlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.albatrosmedia.cz
Jiří Březina
Polednice – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.















Praha 2016





Ji ří Březina • POLEDNICE
Lence, Ondrovi a Adamovi
© Jiří Březina, 2016
ISBN tištěné verze 978-80-267-0679-3
ISBN e-knihy 978-80-267-0711-0





Prolog
Tomá š Volf si dlaní zastínil oči. Ostré slunce se
odráželo od oken protějšího bloku.
„Docela pěkná holka, že?“ ozval se za jeho zády
hlas technika. Ucítil na rameni tlak ruky. Pochopil,
že překáží, a rychle vstal. Jeho krevní oběh se v tom
dusnu na tak náhlou změnu polohy nestačil
adaptovat. Zatočila se mu hlava, rudé mžitky se snoubily
s odrazy slunečních paprsků.
Hlavně sebou nesmím seknout, pomyslel si.
Omdlít na prvním výjezdu, to by byla munice pro
nové kolegy! A tahle blonďatá bohyně by mi to dala
sežrat, napadlo ho při pohledu na Evu.
Eva Černá si ale ničeho nevšimla. Měla co dělat
sama se sebou. Ani ona na sobě nechtěla nechat znát
nervozitu smíšenou s podivnou fascinací mrtvou
dívkou. Rozechvěle sledovala technika, jak rutinními
pohyby manipuluje s tělem – jednou rukou se dotýkal
oběti, ve druhé držel mikrofon, do kterého
nezúčastněným hlasem namlouval komentář. Za jeho zády
stál další kolega s kamerou.
Technici výjezdové skupiny na místě operovali
ještě předtím, než Tomáš s Evou dorazili. První věc,
kterou od nich nováčci uslyšeli, byla gratulace. Váš
první mord, to šlo rychle, přátelé!
5





Pro staré harcovníky to musel být veselý pohled.
Dva zelenáči se zmateně podívali nejdřív na sebe,
potom na muže v igelitových overalech a gumových
rukavicích. První se vzpamatovala Eva.
„Ale nám řekli, že je to sebevražda. Že ta slečna
vypadla z okna.“
Jeden z techniků, ten, který teď mluvil do
mikrofonu, zakroutil hlavou. „Tak to už neplatí. Tohle
nebyl žádnej pád z výšky, je zardoušená.“





Kapitola 1
Tomá š se znovu rozhlédl kolem sebe. Nacházeli se
ve vnitřním prostoru velkého panelákového bloku.
Napočítal by desítky oken, možná dokonce stovky.
Domy obepínaly poměrně široké prostranství
porostlé vyprahlou trávou a ozdobené barevným dětským
hřištěm, na kterém si teď nikdo nehrál.
Celé to působilo dojmem amfiteátru pod širým,
světle modrým nebem.
„Jak je kurva možný, že si nikdo ničeho
nevšiml?“ prolomila ticho Eva, hlas stejně drsný jako
slovník. Chlapi od techniků pootevřeli ústa. Tomáš
se usmál. Během cesty na místo činu už měl tu čest
pár vulgarismů vyslechnout.
„Anonymita velkýho města,“ poučil ji. „Tohle je
typický panelákový sídliště. Lidi sem chodí spát, ale
neznají ani svýho souseda. Ničeho si nevšímaj, nic
nevidí, nic je nezajímá, snad jen kam zaparkujou auťák.
Nic jako komunitu tady nenajdeš. Každej sám za sebe.“
„Ty seš nějakej chytrej,“ zpražila ho. Technici se
tiše zachechtali. Tomáš zrudl. Rád by nějak bystře
zareagoval, ale nic vhodného ho nenapadlo. Vedro
vysušilo poslední zbytky jeho ostrovtipu.
Situaci zachránila černá dodávka, která jim
neslyšně zastavila za zády. Dva muži s nehybnými
7





obli čeji počkali, až kriminalisté ukončí ohledání.
Potom tělo beze slova naložili.
Tomáš sledoval, jak pohřební vůz beze spěchu
odjíždí a jak před ním všichni ustupují z chodníku. Ve
vzdálené mezeře mezi domy se v horkém vzduchu vlnil
úzký průzor do krajiny za městem. Vypadalo to jako
les, ale stejně dobře to mohla být jen fata morgána.
„Vy to tady máte na povel?“
Tomáš s Evou se otočili. Za nimi stál policista
v uniformě a podezíravě si je měřil.
„Jasně,“ odpověděla Eva suverénně.
„Už to můžem rozpustit?“ Muž ukázal na
prostor vymezený policejní páskou. Bez mrtvého těla
působil absurdně.
„Počkejte, řekněte mi, kde se máme ptát po
záznamu z těch kamer?“ Tomáš ukázal někam nad
svou hlavu. Ze střechy paneláku trčela krátká tyč, na
jejímž konci visela černá baňka městského
kamerového systému.
Policista se hlasitě rozesmál. „Vy to nevíte? Jsou
to jenom atrapy. Předražený výběrko, stálo to víc než
funkční kamery. Ale prý je to prevence, takže žádnej
problém.“
„To znamená, že záznamy neexistujou?“ divila
se Eva. „To snad není možný, ne?“
„U nás je možný všechno,“ pokrčil policista
rameny. „Však za ty skandály po volbách vyházeli půlku
lidí. Máme tu podstav. Ne že by ti noví na radnici byli
o moc lepší, víte, jak to chodí...“
„Dobře, tak zkusíme sehnat něco jiného. Třeba
tu maj lidi kamery v domovních vchodech. Nebo
v nějaký herně,“ přemýšlel Tomáš.
8





Policista se ušklíbl. „Tam toho moc nenajdete,
soukromý kamery přece nesmějí zabírat veřejný
prostory.“
„Stejně to zkusíme,“ řekla rázně Eva. „Díky.“
„A co ti občani tady, máme je sepsat, než je
rozeženem?“
„Ano prosím, buďte tak hodní,“ přitakal Tomáš.
Bylo zvláštní, jak málo lidí se tady shromáždilo.
Tomáš mnoho míst činu na vlastní oči zatím neviděl,
ale už jenom zkušenosti s dopravními nehodami ve
městě mu dávaly za pravdu v tom, že dav čumilů se
umí vynořit odnikud a pak už jenom bobtná.
Tady na sídlišti přilákala mrtvá holka sotva
deset lidí, povětšinou důchodového věku, kteří se
pořád ještě tlačili na pásku a bránili policistům v její
likvidaci. Opodál procházela maminka s kočárkem,
hezké nohy v krátké sukni, druhé dítě jí svíralo ruku
a houpavě drželo krok s těmi ladnými lýtky. Před
jedním vchodem na vzdálenějším konci bloku se
shromažďovala skupina Romů, čile gestikulovala
a pokřikovala na rozlítané děti. U nedalekých popelnic
se jakýsi bezdomovec, přehnaně oblečený do černého
hubertusu, s bohorovným klidem propracovával
obsahem kontejneru na starý papír, jako by se tu nic
zajímavého nedělo.
„Z těch stejně nic kloudnýho nedostanem,“
prohodila Eva.
Tomáš přikývl. „Asi ne. Tak jedem.“
Rozloučili se se zbývajícími kolegy a nasedli do
služební fabie. Okna paneláků je nehybně sledovala
a občas po nich výhrůžně bleskla odraženým
slunečním paprskem.
9






Marta roztáhne t ěžký závěs. Slunce ji oslepí. Do tváře ji
udeří horko. Hotová výheň, tam venku.
Očima projede okolí, na obzoru zaznamená zelené
svahy za hranicí města, nad výpadovkou se modrá logo
čerpací stanice. Potom její pohled klesne dolů do hlubiny
pod ní. Závrať se dostaví okamžitě. Ostatně jako vždy.
Rychle zase zatáhne. Ujistí se, že dovnitř žádnou
škvírou neproniká ani ten nejtenčí proužek žlutého svitu.
Okna má zatemněná celý den. Cítí se tak bezpečněji,
schovaná ve svém hnízdě. Nikdo na ni nevidí. Ani slunce.
A ona nevidí ven.
Posadí se zpátky na rozkládací pohovku. Její
oblíbený pořad začíná. Lidé v televizi Martě nevadí: nemluví
na ni, nic po ní nechtějí, nesmějí se jí, nedívají se na ni.
Ano, i v televizi jsou zlí lidé, ale člověk je pozná. Marta
je umí poznat.
Sedí ve svém hnízdě, v malinkém bytě, v pokoji,
který je pro ni vším. Kuchyňský kout, pohovka,
televizor, závěsy na okně. Když je čas spát, rozloží Marta gauč
a hodí přes sebe deku.
Televize hraje nahlas. Je to hluková zeď
odrážející zvuky, které panely nezadrží. Když je zapnutá, není
z okolních bytů slyšet nic. Žádné hlasy, splachování
záchodu, skřeky těch, co si dělají potěšení, křik cizích dětí.
Žádná hudba. Nesnáší to, bojí se toho. Zní to jako hlasy
duchů.
Z duchů má Marta strach. Skoro tak velký jako z lidí.
Jenom tady, se zapnutou televizí a zataženými
závěsy, se cítí dobře. Nejradši by zamkla dveře a klíč zničila,
aby už odtud nikdy nemusela odejít.
10





Ví ale moc dobře, že to nejde. Marta ví hodně věcí.
Není hloupá. I když si to o ní lidi myslí, ona hloupá není.
Jen jí prostě déle trvá, než něco pochopí. To jí řekla
soudružka učitelka ve škole. Marta nemůže být hloupá, když
chodila do školy.
I když ta škola byla zvláštní.

Obvodní oddělení pro Východní sídliště sídlilo
v nízké jednopatrové budově, která se krčila před
panelovými domy na samotném kraji zástavby.
„Tak vás tady máme,“ poznamenal bodře
poručík Kovanda. „Vy nám to tady budete řídit, jo?“
„Jo, to jsme my,“ usmála se Eva Černá rozpustile
a podala vedoucímu vyšetřovateli obvodního
oddělení ruku.
„Doufám, že nás v tom nenecháte,“ přidal se
Tom á š.
„To víte, že ne. Ale je to nezvyklá
situace a některý kluci to budou hůř snášet, to musíte chápat.“
„Pro začátek by stačilo, kdyby nás třeba
pozdravili,“ utrousila Eva.
Kovanda pokrčil rameny, jeho dobrácký výraz
mírně ustoupil. „Tak jdem do zasedačky a já vás
představím, aby vás už všichni bezpečně poznali.“
Nastoupení příslušníci policejního sboru,
zasloužilí policajti i mladíčci v uniformách, se na
hostující vyšetřovatele dívali s  neskrývanou skepsí.
A pokud by se nad tím Tomáš Volf hlouběji zamyslel,
což v žádném případě neplánoval, našel by v těch
pohledech nejen nedůvěru, ale také mírné pohrdání.
11





Eva si takové věci zjevně nepřipouštěla.
V zasedačce s výhledem do březových náletů za městem
se ujala slova a nenechala se zastavit. Vynikl přitom
jeden protivný tik, který na ní Volf dosud nestačil
zaznamenat. Když mluvila trochu déle a potřebovala
se u toho soustředit, zavírala oči.
Tomáš přemýšlel, jak dlouho tenhle případ
zůstane v jejich rukou. Vedoucí krajské kriminálky
nadporučík Dvořák jim ho přidělil jako sebevraždu. Tu
by dva nováčci zvládli zpracovat spolu s obvoďáky,
pod které spadá místo činu. Zjištění, že dívku někdo
zavraždil, však situaci poněkud zkomplikovalo.
Nakonec se Tomáš a Eva domluvili s poručíkem
Kovandou na tom, že budou pokračovat. Alespoň do
té doby, než shora přijdou jiné pokyny.
Dostali k dispozici pár lidí, které mohl Kovanda
podle svých vlastních slov postrádat. Sám nevypadal
zrovna nadšeně, ale zdálo se, že z jeho strany bude
převažovat konstruktivní přístup k celé věci.
Rychle svolal poradu s cílem shromáždit co
nejvíc informací o okolnostech nálezu těla i místě činu
jako takovém. Vyšetřování mohlo začít.





Kapitola 2
„Ty vole, nehul mi do ksichtu!“ Eva Černá dlaní zuřivě
rozháněla dým z Tomášovy cigarety.
„Promiň,“ řekl otráveně a  zahubil plamínek
v popelníku. „Já si prostě ke kafi dávám cigáro...“
„Jestli nám urychleně nepřidělí nějakej kancl,
tak příště vybírám kavárnu já. Nějakou hezčí a hlavně
nekuřáckou,“ prohlásila rezolutně. Pak nasadila
ustaraný výraz. „To se nám to pěkně zkomplikovalo, co?“
Tomáš pokrčil rameny. „Co se dá dělat. Řekl
bych, že je to šance, jak na sebe upozornit. Dřív nebo
později bychom stejně na mord narazili.“
U titěrného kavárenského stolku tvořili značně
nesourodou dvojici. Dva mladí lidé, kteří spolu
nemají mnoho společného. Rande naslepo.
On, vysoký černovlasý mladík v ošoupaných
džínách a tričku s logem metalové kapely Children of
Bodom, střídavě žmoulající ubalenou cigaretu
a nervózně si prohrabávající strniště na tváři.
Ona, šlachovitá, krátkovlasá blondýna
vyzařující sebejistotu a dominanci, záda rovná jako pravítko.
Na nohách běžecké boty, na sobě bílé tílko a volné
sportovní kalhoty.
Chvíli na něj zírala, jako by ten rychlý sled
událostí pořád nemohla strávit. „Takže my dva děláme
13





spolu? Dva ba žanti v roli vyšetřovatelů? Mord hned
první den v práci?“
„Vadilo by ti dělat se mnou?“ zeptal se jí.
„Ne, to ne, v pohodě. To zmáknem,“ usmála se.
„Hele, jak ses dostal na oddělení? Slyšela jsem, že
sem vzali jenom dva lidi z ročníku. Takže mě a tebe.“
„To je ofic i á l n í ver z e, k terou n á s n a k r m i l i v P ra ze.
Že je to pilotní program, že draftujou absolventy přímo
na kriminálku,“ ušklíbl se Tomáš. „Ale když se
pobavíš s lidma, co jsou odsud, zjistíš, že je to trochu jinak.“
„Něco jsem zaslechla. Prý tady řádil GIBS.“
„Jo. Půlka krajskýho ředitelství je pryč,
kriminálka vyčištěná. Chlapi jsou na dovolený, jak se tomu
tady říká. A vůbec není jistý, že se vrátí. Pořád ještě
se rozdávaj obvinění. Tak se na vedení rozhodovali,
jestli sem převelí zkušený lidi z jiných krajů nebo
jestli zkusí mladou krev.“
Eva zavrtěla hlavou. „Stejně je divný, že nevzali
nějaký mladý přímo mezi místníma, těch je tady snad
dost, ne?“
„Snaží se rozbít nějakou místní kliku a nevědí,
kde všude jsou navázaní. Dvořák je na kriminálce
taky novej. Myslím, že celej ten pilotní program
zinsce novali jenom proto, aby sem dostali lidi, kteří tu
nikoho neznají.“
„Ale nemůžeš říct, že jsme si to nezasloužili.
Vybírali z patnácti lidí,“ ohradila se Eva.
Tomáš Volf pokrčil rameny. „Těžko říct.“
„Jak to vlastně vypadalo u tebe? Čím jsi je
přesvědčil, že budeš ten pravej?“
„Podařila se mi jedna taková věc...“
„Povídej!“
14






Vystra šený pán, zámožný padesátník, přišel ohlásit,
že pohřešuje manželku.
„Nepřišla domů. Už je pryč celou noc a celý den.
Tohle nikdy neudělala.“
Tomáš Volf toho muže sledoval z druhého konce
kanceláře, ale jeho drahou kolínskou cítil i tam. Ten
chlap měl peníze a měl jich určitě víc než dost. Byl to
takový ten podnikatelský typ, v běžném životě okolo
sebe musel šířit auru úspěchu.
Teď však i přes upravený zevnějšek a drahý oblek
vypadal dost zoufale. Tomáš poslouchal jednoho
z detektivů, jak oznamovateli klidně vysvětluje, že není
důvod k panice, že jeho paní se třeba někde zdržela
a jenom se zapomněla ozvat.
„Běžte se vyspat a uvidíte, že zítra bude všechno
jinak. Věřte mi, nejste první člověk, který přišel na
policii s tímhle problémem,“ dodal druhý Tomášův
kolega.
Když vše zaprotokolovali, vypoklonkovali
podnikatele ze dveří. Přitom si mezi sebou vyměnili
významné pohledy. Tomáše poučili, že v dlouholetých
manželstvích se tohle děje pořád.
„Ženská někde dovádí s milencem. Nebo se
manželé pohádali a ona teď někde trucuje. Normálka.“
Druhý den bylo skutečně všechno jinak. Ovšem
ne tak, jak nešťastnému muži předvídal jeden
z policistů.
Tělo pohřešované totiž vylovili z rybníka i s
drahým terénním vozem. Bylo poseté bodnými ranami
a uložené v kufru auta.
15





Tom á š f a s c i no v a n ě p o z oro v a l r yc h lou a  e fe k t i
vní práci kriminalistů. Sestavení vyšetřovacích verzí.
Ohledání těla na soudním. Podrobné sbírání stop
z automobilu, ztížené dvoudenní lázní v bahnité vodě
rybníka. Sestavení časového snímku pohybu oběti.
Ostřílení profesionálové si dali dvě a dvě
dohromady. Hned zpočátku se zaměřili na manžela.
A rutinní výslechy lidí spojených s manželským párem
podezření jen potvrzovaly.
Žena byla nešťastná, manžel měl milenku, rád
by se osamostatnil, ale o společné jmění se dělit
nechtěl. Ona chtěla rozvod. Vlastně na tom nebylo
vůbec nic složitého.
Jenže výslechy podezřelého ani zevrubné
domovní prohlídky nepřinesly nic, na čem by se dalo
stavět. Auto bylo plné manželových otisků, ale
koneckonců to byl jeho vůz. Na obvinění to nestačilo.
Bohatý podnikatel měl navíc zatraceně dobré
právníky, takže už jen dostat ho k výslechu byl nadlidský
výkon.
Tomáš pozorně sledoval průběh vyšetřování.
Naslouchal poradám, účastnil se výslechů, chodil
do terénu. V noci si ve svém podkrovním podnájmu
pročítal protokoly, snažil se nacházet nové
spojitosti. Měl pocit, že někde mezi řádky se ztratil kousek
informace. Jako by po cestě něco zahlédl, něco
důležitého, ale nedokázal si vybavit, co to bylo.
Tr va lo to někol i k d a l šíc h d ní. K r imina l isté
opakovaně zvali svědky, znovu pokládali ty samé otázky,
ale postupně jim docházel dech. Začali se věnovat
vedlejším vyšetřovacím verzím, kterým stejně sami
moc nevěřili. Případ mířil do ztracena.
16





Tomáš dál trpělivě pracoval, procházel
bobtnající spis po svých mentorech a zatvrzele hledal
nesrov nalost. A nakonec ji našel. Přesněji řečeno se
ob jevila v jeho hlavě poté, co se probudil.
Byla tam od začátku, všem na očích, ale nějakým
nepochopitelným způsobem všem unikla.
Podezřelý muž zevrubně – až příliš, dalo by se
říci – popsal oblečení své ženy. Šedý kalhotový
kostým (Prada), černé lakované boty (Gucci), kabelka
(Louis Vuitton). Zlaté náušnice, náhrdelník,
náramek, hodinky (vše Cartier). Dokonce si pamatoval
i přibližnou peněžní hodnotu jednotlivých položek.
Kamarádka oběti a zároveň poslední člověk,
který ji viděl živou, popsala do protokolu jejich poslední
vzájemné setkání. Večer se sešly na kávě v centru,
kde jí zavražděná nadšeně ukazovala kašmírový
šátek světle modré barvy, zn. Rodriguez, pořízený v butiku
Le Grand za sedm tisíc Kč, jak stálo v protokolu.
Koupě tohoto doplňku byla potvrzena,
prodavačka si zákaznici spolehlivě pamatovala, neboť
útrata zavražděné tvořila nezanedbatelnou část příjmů
obchodu.
Tomáše zaujala skutečnost, že je někdo ochoten
utratit za jeden ordinérní šátek sumu tvořící jeho
půlroční rozpočet na ošacení. Nalistoval záznamy
o prohlídce místa činu a ohledání mrtvoly, ale fotografii
šátku nenašel. V protokolu o něm nebylo ani slovo.
Jenže Tomáš se nedokázal zbavit dojmu, že ten
šátek viděl. Bleděmodrý šátek. Šedý štítek s nápisem
Rodriguez.
Že by se mu zhmotnil v představách ovlivněných
četbou vyšetřovacího spisu dlouho do noci?
17





Ne. Ten šátek musel vidět v reálném světě.
Zavřel oči a usilovně se soustředil. Kde to
jenom bylo? Už to má. Šatník zavražděné při domovní
prohlídce.
Ne, řekl si nejdřív. Ta ženská měla celou jednu
místnost na podobné tretky. Takových šátků tam
musí mít hromadu. Přesto se o tom druhý den zmínil
jednomu z vyšetřovatelů.
Snad za to mohlo narůstající zoufalství či
upřímná snaha nechat mladého zkusit si to. Dali mu šanci,
zařídili vše potřebné a nechali ho jednat. Se soudním
příkazem v ruce navštívil dům zavražděné a hrdinně
čelil nevraživým pohledům podezřelého.
Bleděmodrý šátek svítil v šatníku hned u dveří.
Byl od Rodrigueze.
Tom á š b e z e s lo v a p ře d m ět z aj i s t i l , z ap rot
okoloval a namířil si to rovnou do butiku Le Grand.
Prodavačka s rukou na srdci přísahala, že druhý
takový šátek v republice neexistuje. Ano, to je ten, který
prodala zavražděné, mýlka je vyloučena.
Výslech manžela už Tomáš nechal na
zkušenějších. Tohle bylo příliš důležité, než aby to zkazil
nějakou začátečnickou chybou. Alespoň si to představení
mohl vychutnat.
Muž se snažil zapírat, ale vyvrátit tak jasnou
logickou posloupnost nedokázal. Chvíli dělal, že si
najednou vzpomněl, že manželku viděl ještě jednou,
že se stavila doma a převlékla se, ale jeho právník se
k němu naklonil a poradil mu, ať mlčí.
Vyšetřovatel počkal pár vteřin a neutrálním
hlasem, jako kdyby se ptal na dnešní datum, se otázal:
„Zavraždil jste svou ženu?“
18





Chlap se složil jako domeček z karet. Vyklopil
všechno. Ignoroval zoufalá gesta svého advokáta
i doplňující otázky policisty. Slova se z něj valila jako
řeka, odnášející těžké usazeniny viny.
Když bylo po všem, odvážil se Tomáš položit
jedinou otázku: „Proč jste si vzal ten šátek?“
Vrah se zatvářil nechápavě, jako kdyby dotaz
na tak jasnou věc bylo to nejhloupější, co kdy slyšel.
„Byl hrozně drahej a úplně novej. Byla by ho
škoda.“





Kapitola 3
Marta dve ře svého bytu otevírá jen zřídka. Dvanáctého
každého měsíce zazvoní dole pošťačka a přinese jí
peníze. Marta musí sejít dolů, do vestibulu. Tam
převezme hotovost a podepíše se na papír, který jí pošťačka
předloží.
Pokaždé, když zvonek zazvoní, sebou Marta trhne.
Zrychlí se jí dech, čelo pokryje studená vlhkost. Musí se
o něco opřít, všechno se s ní točí.
Přemýšlí, kdo to může být, co se stalo, proč někdo
zvoní zrovna na její zvonek. Potom ji napadne, že to bude
paní pošťačka. Ano, už jí dlouho nepřišly peníze. Ano, je
to tak, uklidňuje se Marta.
Určitě je to tak.
Obavy ji však doprovázejí i ve chvíli, kdy zvedá
sluchátko interkomu. Teprve když se zezdola ozve obligátní
Pošta, pojďte si dolů, trochu se uklidní.
Zvládne to. Otočí klíčem v zámku. Dveře se otevřou
jako tlama, za nimi chladný chřtán chodby. Marta
překročí práh. Stiskne tlačítko výtahu a čeká. Srdce jí bije tak
nahlas, že slyší, jak se jeho tlukot odráží od šedých zdí.
Marta se nadechne a zavře oči. Bude statečná. Ví,
že to nakonec všechno dobře dopadne.
Dole polohlasně pozdraví, do očí se pošťačce nedívá.
Vyřídí formality a rychle se vrací do výtahu, jen aby jí
20





ho n ěkdo neodvolal. Výtah jí nevadí. Je to taková malá
schránka, vajíčko pokryté nerezovým plechem. I tady je
Marta ukrytá přede všemi.
Jednou se ale výtah zastavil uprostřed cesty dolů.
Její vystrašený pohled se setkal s očima postaršího muže.
Když viděla, že se chystá nastoupit k ní, vykřikla hrůzou.
Pán se lekl, omluvil se a zůstal stát. Dveře výtahu se zase
zavřely.
Při té vzpomínce trvá cesta nahoru nekonečně
dlouho. Marta je vyčerpaná. Dnes už nic jiného neudělá, tohle
dobrodružství ji dostatečně unavilo pro celý zbytek dne.
Až bude opět v bezpečí svého hnízda, pečlivě za sebou
zamkne, sedne si na pohovku, bude si prohlížet nové
peníze a pořádně si odpočine.

Eva Černá beze slova naslouchala Tomášovu
vyprávění, občas se usmála, jindy zvědavě pozvedla obočí.
„To se ti povedlo. Teď si vedle tebe připadám
trochu jako blbá kravka.“
„Proč, proboha?“ divil se Tomáš.
„Protože já nic takovýho neudělala. Nic tak
chytrýho.“ Protočila modré panenky očí. „Ty vole, snad
si mě nevybrali jenom proto, že jsem blondýna.“
Tomáš Volf se rozesmál. Přesně tohle ho už taky
napadlo. Policejní akademii absolvovali ve stejném
ročníku, ale osobně ji neznal. Ve škole ji občas zahlédl,
ale nestudovali spolu. Chodila o rok níž a Tomášův
náskok dohnala jen kvůli jeho roční stáži v Británii.
Ona si jeho tvář nepamatovala, on tu její velmi
dobře. I to, že už na škole byla středem pozornosti.
21





Kamarádila s  partou kluků s nagelovanými vlasy
a společnou láskou k posilovacím strojům. Tomáš
se nikdy svou tělesnou schránkou příliš nezaobíral.
Te s ty fyzické zdatnosti zvládal bez problémů, to bylo
pro něj hlavní. Místo do posilovny chodil raději do
kni hovny, kde studoval kriminalistickou a práv
nickou literaturu.
A pak se taky hodně poflakoval po kavárnách,
kde se dával do debaty se studentkami humanitních
oborů, pro které kluk z policejní akademie
představoval zajímavou kuriozitu.
Tenkrát si Evu zařadil jako nepříliš bystrou
husičku, odtažitou, možná lehce povýšenou. A zatím ho
nepřesvědčila, že se zmýlil. Něco ale na té holce být
musí. Jinak by ji nevybrali.
„Já poslouchám,“ pobídl ji.
Evin tým hledal pachatele dosti brutálně
provedeného přepadení benzinky. Brzy narazili na horkou
stopu. Od informátora dostali echo, že jeden
z podezřelých, vytipovaných právě na základě způsobu
provedení, roztáčí neobvykle vysoké částky na
automatech v jednom nonstopu.
Eva a dva vyšetřovatelé, pánové v nejlepších
letech, vešli do začouzeného pološera, kde jako
bludičky poblikávala světýlka forbesů.
Bledé tváře štamgastů se při pohledu na mladou
dívku roztáhly v pobavený úšklebek.
„Přišla jsi nám udělat striptýzek, kočičko?“
zakřenil se jeden, kterému ještě nedocvaklo, s kým má
tu čest.
„Drž hubu, blbečku, nebo tě rovnou seberu,“
odpověděla.
22





Než mohl kdokoli z účastníků v této poučné
konverzaci pokračovat, mihla se v zadní části místnosti
jakási postava, oběhla bar a zmizela někde
v zázemí provozovny. Trojici příchozích trvalo jen zlomek
vteřiny, než vyhodnotila situaci a vystartovala za
podezřelým.
Když vyběhli na ulici, zahlédli ramenatého
chlapíka v černém triku, jak mizí v přilehlém parčíku.
Oba starší policisté udělali pár zdvořilostních kroků,
načež se udýchaně zastavili a jali se volat posily.
Eva se po nich ani neohlédla. Jenom zařadila
vyšší rychlost.
„Hodně běhám. A umím bejt rychlá. Ten zmrd
mi nesmí utýct, říkala jsem si.“
Netrvalo to dlouho. Uprchlík za zády uslyšel
obligátní: „Stůj, policie.“ Ohlédl se. Zjistil, že Eva je
blízko. A že je na něj sama. Po tváři mu přeběhl úsměv,
zastavil, postavil se k ní čelem a čekal, až mu vběhne
přímo do rány.
Když dorazili pořádkoví policisté z přivolané
hlídky, naskytl se jim nezvyklý pohled. Drobná,
štíhlá dívka klečí jedním kolenem na hlavě jakémusi
svalovci. V rukou drží nepřirozeně vymknutou
potetovanou paži zadrženého, zápěstí ohnuté v pravém úhlu
k předloktí. Když ponížený muž spatří uniformy, skrz
bolestí zkřivená ústa mu ujede jediná poznámka: „To
je dost, že jdete.“
Tomáš Volf se plácl do čela. „Tak to seš ty! Já
už jsem tuhle historku slyšel. O holce z akademie,
co ovládá kung-fu a složila holýma rukama
dvoumetrovýho chlapa – ale myslel jsem si, že je to nějaký
policejní folklór!“
23





„To nen í k u ng- f u , a le a i k ido,“ z ačer ven a l a se Ev a .
„A ten drban měl sotva sto sedmdesát čísel. Navíc mě
evidentně podcenil.“

Eva ani Tomáš nebyli ve městě dlouho, ale
o Východ ním sídlišti už toho slyšeli dost. Dva čtvereční
kilo metry betonu, třicet tisíc obyvatel. Cena bytu
třeti nová oproti srovnatelné nabídce v jakékoli jiné
čtvrti. Bandy bezprizorných teenagerů,
všudypřítomné herny a non-stop bary vpité přímo do
vestibulů panelových domů. Početná romská komunita.
Lidé si mezi sebou vyměňovali neuvěřitelné
historky o hrůzách života v městské džungli. K pravdě
měly ty zkazky pěkný kus cesty, což ale nebránilo
tomu, aby se tady čas od času nepořádaly pokusy
o rasis tické pogromy, skryté za demonstrace proti
nepřizpůsobivým.
Střízlivým, nezaujatým pohledem bylo Východní
sídliště jen slaměným strašákem. Jenže obyvatelé
okresního města si do něj vložili všechny své
temné představy a předsudky a odmítali si přiznat, že
opravdové ghetto vypadá docela jinak.





Kapitola 4
Mrtvá dívka le žela na nerezovém stole pitevny.
Místnost byla malá a stísněná a bledé osvětlení jí na
kráse nepřidalo. Tomášovi by se udělalo zle i bez toho
divného pachu. Vzduch byl nasycený dezinfekcí, ale
tu zvláštní esenci překrýt nedokázal. Pach
odhaleného masa, vnitřností, smrti.
Na soudním byl teprve podruhé a zatím si
nezvykl. Doufal, že jednoho dne sem vkročí a nepocítí
nic, teď ale zadržoval dech, aby to zvládl bez úhony.
Aspoň je tady chládek, ujišťoval se a zoufale fixoval
pohled na tvář soudního lékaře, který svým mladistvým
vze zřením a nemizejícím úsměvem činil pobyt v této
ste rilní kobce bez oken alespoň trochu snesitelným.
Mladík postávající nad mrtvolou byl Čech
vietnamského původu a vzhledem k nevyslovitelnosti
jeho pravého jména mu všichni říkali Tonda. Kývl
na Tomáše, sundal si zakrvácenou gumovou rukavici
a potřásl mu pravicí.
„Zdravím! Kde máš tu blonďatou krasavici?“
„Leží před tebou,“ pokusil se Tomáš o  vtip.
Pohled mu sklouzl na tělo oběti. Dlouhé, na blond
obar vené vlasy tvořily okolo hlavy vějíř jako sluneční
paprsky. Nahé bledé tělo dodávalo celému výjevu
surrealis tický dojem. Rychle odvrátil zrak.
25





„Myslím tu živou. Všichni ti ji závidí. Jak že se
jmenuje? Eva?“
Tomáš přikývl. Chuť na legrácky už ho přešla.
Ton da poznal, co se děje, a zvážněl. „Tahle mladá dáma
byla zardoušená. Žádnou jinou příčinu smrti jsem
ne zjistil, takže v tomto ohledu žádná novinka. Doba
smrti je téměř shodná s dobou nálezu, i když
v tomhle vedru se to špatně určuje. Ale mám pocit, že
tenhle případ nebude tak těžký, jak se může zdát.“
„Proč myslíš?“
Tonda ukázal na tělo. „Máme tu hned tři
krásné stopy. Vidíš ty hematomy na krku? Jsou
dokonalé, můžeme z nich určit nejen velikost dlaní, ale
vzhledem k brzkému nálezu těla z ní chlapi dostali
i částečné otisky prstů. Podívej se na ty dlouhý,
pěstěný nehty. Milá slečna je má vyztužené lakem, aby
se nezlomily. Asi to tak nezamýšlela, ale posloužily
dobře; našel jsem za nimi kůži, kterou
pravděpodobně sedřela z útočníka. Pošlu ji na rozbor. Pokud se
nemýlím, budou tam tuny DNA.“
„To zní slibně. A co ta třetí stopa?“
„Měla pohlavní styk. Byl chráněný, našel jsem
v ní zbytky latexu. Navíc se potom dost důkladně
umyla, takže biologické stopy jako sperma nebo
ochlupení nemáme. Ale stopy v pochvě byly velmi
čerstvé. Kdybych měl chuť spekulovat, tipnul bych
si, že ten milenec bude zároveň jejím vrahem.“
„Mohl ji napadnout třeba žárlivý nápadník,“
namítl Tomáš.
„Já vám taky nic nevnucuju. Na pátrání jste
tady vy, já se jen hrabu v mrtvolách,“ pokrčil rameny
Tonda. „V každém případě je to velkej chlap.“
26





„Kterej? Milenec, nebo vrah?“
„Oba dva. Podívej se na ten krk. Dej mi ruku,“
sápal se patolog po Tomášovi.
Te n u c u k l , a le n a k one c s e p o d vol i l . Tond a p ři
ložil jeho levici na krk mrtvé dívky. Kůže byla chladná
a nezvykle tvrdá. Tomášovi proběhla hlavou
myšlenka, jestli to není nějaký žert, jestli se nedotýká
voskové figuríny, kterou mu poťouchlý Tonda podstrčil.
„Kolik měříš, Tomáši?“
„Sto osmdesát dva.“
„Pachatel byl pravděpodobně vyšší než ty. Nebo
mohutnější. Podívej se na tu podlitinu, o kolik je větší
než tvá ruka.“
„Takže hledáme velkýho chlapa?“
„Ano, a taky dobře rostlýho,“ zašklebil se Tonda.
„Podle těch stop dole to buď byl divoch v posteli, nebo
byl nadstandardně vybavenej.“
„Jako že ho měl velkýho?“
„Líp bych to neřekl,“ přikývl soudní lékař. „Ještě
udělám toxikologii a budu s ní hotovej. Zprávu napíšu
ještě dneska.“
„Hodíš mi to rovnou do mailu? Zítra musíme
odevzdat raport náčelníkovi,“ požádal ho Tomáš. „Je
nervózní, že na tom dělají dva zelenáči. Myslel, že je
to sebevražda nebo nešťastná náhoda.“
„Tak to se trochu přepočítal.“
„Taky si říkám,“ povzdechl si Tomáš.
„Žádnej strach, bude to brnkačka,“ poplácal ho
Tonda po rameni.

27





Eva si náv štěvu soudního lékaře spojenou
s postáváním nad mrtvolou ráda nechala ujít. Místo toho se
nabídla, že prověří společenské vazby oběti.
Rychlý vhled do života zavražděné byl teď
zásadní. Bylo třeba zorientovat se ve vztazích v rodině
i mimo ni, najít místa, kde to skřípe. A při troše štěstí
tak narazit na indicie vedoucí k pachateli.
Až když se posadila k počítači na recepci
policejní služebny (kancelář prý dostanou co nevidět, už
se vyklízí), plně si uvědomila, do čeho se to namočila.
Bude muset navštívit rodiče té dívky. Oznámit jim
smrt dcery.
Vzala do ruky občanský průkaz oběti a přečetla
si údaje.
Příjmení: Farská
Jméno: Zuzana
Datum narození: 3. 10. 1992
Sedla k počítači a vyhledala jméno v registru
obyvatelstva. Farská byla místní. A trvalé bydliště
sdílela s rodiči. Aspoň v tomhle měla Eva štěstí,
nebude muset jezdit daleko.
Chvíli si s hlavou v dlaních prohlížela tvář
docela hezké holky, která na ni shlížela z monitoru.
Napadlo ji, že by se mohla spojit s policejní
psycholožkou. Policista, který měl službu na recepci, jí však
s lehce pobaveným výrazem oznámil, že slečna
psycholožka je momentálně na dovolené.
Neměla na vybranou. Několikrát se zhluboka
nadechla a šla si vyzvednout klíčky ke služebnímu
vozu.
28





Rodina Farských bydlela v malém rodinném
domku ve staré dělnické čtvrti. Dům působil jako
stavba realizovaná svépomocí, na které se pracovalo
dlouhé roky a materiál se sháněl formou rozkrádání
socialistického majetku. S údržbou si teď majitelé
nedělali přehnané starosti, ostatně jejich sousedé
z ulice na tom nebyli lépe.
Zaparkovala u vjezdu na dvorek. Služební fabie
měla šťastnou shodou okolností klimatizaci, jakmile
však Eva otevřela dveře, vedro vtrhlo dovnitř
a objalo ji celou svou silou. Asfalt byl tak rozpálený, že se
skoro bála došlápnout. Její postava vrhala jen malý
stín, slunce už stálo vysoko nad hlavou.
Nakoukla přes plot. Za domem byla zahrada, ale
nezdálo se, že by o ni někdo pečoval. Ovocné stromy se
zkroucenými větvemi, obklopené vydusanou,
vyprahlou zemí. U plotu vyznačujícího sousední pozemek
rezavé zahradnické kolečko. Leželo na zádech,
rozpáraným břichem prorůstala tráva. Žádné stopy života.
Zazvonila na zvonek.
„Mám pro vás bohužel špatnou zprávu,“
vychrlila v okamžiku, kdy se ve dveřích objevila
ztrhaná žena středního věku.
„Cože? My nic nechceme.“
Co jsem to řekla? zděsila se. Tak moc to chtěla
mít za sebou, že se zapomněla představit. Nejradši by
utekla. Otočí se na podpatku, vrátí se do práce a pošle
sem hlídku. Ať si to užije někdo jiný.
Jako ve zpomaleném filmu sledovala zmatenou
tvář paní domácí, jak se postupně zatvrzuje a přivírá
dveře. Rychle sáhla po služebním průkazu. Tak ještě
jednou a pořádně.
29





„Kriminální policie. Vy jste paní Farská?“
Dveře se zase otevřely. Žena mlčky přikývla
a neobratně se snažila zakrýt údiv. „Co se děje, stalo
se něco?“
„Nepůjdeme dovnitř?“
O pár minut později seděla Eva Černá v omšelé
jídelně a přes stůl se dívala do tváří manželů
Farských. Plešatící muž v šedém tričku pokrytém
mastnými skvrnami mačkal ruku své choti. Ta neslyšně
vzlykala a každou chvíli obrátila oči ke stropu, který
už dávno ztratil bílou barvu. Chtěla tak zadržet
utíkající slzy. Marně.
Jinak se žádné drama nekonalo. Celé to bylo
vlast ně mnohem klidnější, než si Eva představovala.
Míst nost byla podivně ztichlá, přestože okna do ulice
byla otevřená. Uvědomila si, že šum její vlastní krve,
pulzující v uších, vytváří clonu tlumící zvuky světa.
Polkla naprázdno.
„Já jsem jí říkal, že takhle skončí. Říkal jsem to,“
opakoval polohlasem Farský.
Eva je chvilku nechala vstřebávat situaci. Když
se jí zdálo, že okamžik překvapení konečně pominul,
vytáhla z kapsy notýsek.
„Musím vám položit pár otázek, to jistě chápete.
Je to pro nás moc důležité.“
Vzhlédly k ní dvě dvojice zoufalých, vlhkých očí.
Nervózně skousla propisku a pomalu vyslovila první
otázku.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.