načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Polámané panenky - James Carol

Polámané panenky

Elektronická kniha: Polámané panenky
Autor:

Tohohle psychopata dokáže dopadnout jen géniusVyšetřovatel má vraždění v genech… V severním Londýně už nebezpečný maniak unesl čtyři ženy. Každou z nich dlouho mučil, ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tohohle psychopata dokáže dopadnout jen génius
Vyšetřovatel má vraždění v genech… V severním Londýně už nebezpečný maniak unesl čtyři ženy. Každou z nich dlouho mučil, pak jí jednoduchým, ale brutálním způsobem provedl lobotomii a pustil na svobodu. Oběti žijí, ale v podstatě nevnímají svět, nemluví, a tak o pachateli nemohou nic vypovědět. Když je unesena pátá hnědooká tmavovláska, ze Států přilétá metropolitní policii pomoci Jefferson Winter. Tento excentrický génius, který kvůli ignorování předpisů raději sám odešel z místa v FBI, nyní přijímá zakázky jako konzultant a vytváří psychologické profily zločinců po celém světě. Svými neortodoxními postupy sice londýnské detektivy Hatchera a Templetonovou vyvádí z míry, ale oba brzo poznávají, že na stopu geniálního psychopata je může přivést jen stejně geniální vyšetřovatel. A tím Jefferson Winter je. Sériový vrah, který neusmrcuje.
Oběti, které zůstávají naživu.
Vyšetřovatel, který má vraždění v genech. „My dva jsme stejní…“ Na ta slova nedokáže Jefferson Winter zapomenout. Pošeptal mu je jeho otec, než ho popravili jako sériového vraha. Policejní profiler Winter sám pomáhá odhalit sériové pachatele, aby dokázat sobě i okolí, že násilnické sklony nezdědil.   James Carol se narodil a dětství prožil ve Skotsku, ale v osmdesátých letech se přestěhoval do Anglie. Než začal psát, živil se jako kytarista, zvukař, učitel hry na kytaru, novinář a instruktor jezdectví. Autor sice píše své rom­ány jako sérii, ale každý lze brát jako samostatnou knihu zasazenou do jiného prostředí, v nichž kromě Jeffersona Wintera vystupují jiné postavy. O tomto bývalém profilerovi FBI zatím napsal tři romány, po Polámaných panenkách následovaly Watch Me a Prey . Kromě toho Winter vystupuje ve dvou novelách Presumed Guilty a Hush Little Baby vydaných jako e-knihy, jejichž děj se odehrává ještě v době hrdinova působení v FBI. James Carol bydlí v Herfordshiru s manželkou a dvěma dětmi. Pokud nepíše, věnuje se výcviku koní a jezdců. Je výtečný kytarista, a tak ve volném čase skládá a nahrává hudbu.

Související tituly dle názvu:
Polámané panenky Polámané panenky
Carol James
Cena: 139 Kč
Polámané krídla Polámané krídla
Široká Zuzana
Cena: 143 Kč
Skládanky moje panenky Skládanky moje panenky

Cena: 195 Kč
Šijeme na panenky Šijeme na panenky
Drozdková Ludmila
Cena: 157 Kč
Carol Carol
Highsmith Patricia
Cena: 250 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Roman Lipčík


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2015

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 James Carol

All rights reserved.

Z anglického originálu Broken Dolls

(First published by Faber and Faber Limited, London 2014)

přeložil © 2015 Roman Lipčík

Redakce textu: Jiří Pacek

Jazyková korektura: Ludmila Böhmová

Grafická úprava obálky © 2015 Jan Matoška

První vydání v českém jazyce

ISBN PDF 978-80-7507-334-1


Pro Karen, Niamh a Finna

Mám vás rád, lidi



Prolog

Naposledy jsem viděl svého otce živého, když ležel na pojízdnémčalouněném vězeňském lůžku s pažemi roztaženými, jako by se ho chystali

ukřižovat. Všechna podaná odvolání zamítli. K odkladu popravy naposlední chvíli nedojde. Do obou paží měl zavedené katétry, kapačky už byly

připojené. Pro daný účel stačila jedna hadička. Ta druhá sloužila čistě jako

záloha. Monitor odpočítával poslední údery jeho srdce – pulz mělpravidelný a navzdory okolnostem klidný, pětasedmdesát úderů za minutu.

Na divácké galerii se shromáždilo pár desítek přihlížejících. Rodiče obětí, představitelé věznice, muž v jednoduchém modrém nažehleném obleku, který zastupoval úřad kalifornského guvernéra. Každý se vrtěl a poposedal, jak se co nejpohodlněji uveleboval ke zhlédnutí hlavního představení, ale já jsem si tohle všechno uvědomoval jen částečně.

Otec na mě upřel zrak skrz silné plexisklo a síla toho pohledu mě dočista proklála. V té chvíli jsme tam byli jenom my dva. Také jsem na něj upíral pohled a zajímalo mě, co mu běží hlavou. Setkal jsem se se značným množstvím psychopatů a zkoumal jsem je, takže jsem věděl, že lítost nad tím, čeho se dopustil, necítí, že není schopen mít výčitky kvůli svým zločinům.

V průběhu dvanácti let zavraždil můj otec patnáct mladých žen. Unesl je, zavlekl do nezměrných oregonských lesů, kde ženy pustil na svobodu a pak je s puškou pořádné ráže lovil. Na těch patnácti holkách mu ani v nejmenším nezáleželo. Sloužily mu jen na hraní.

Hleděl jsem otci do očí. Vytrvával jsem. Měl je jasně zelené se zlatavě žlutým kroužkem kolem duhovky. Vypadaly úplně stejně jako ty mé, jeden z mnoha shodných genetických rysů, jež jsme sdíleli. Při pohledu na něj mi připadalo, že se dívám dlouhým tmavým tunelem, který vede

7


k mé budoucnosti. Jeden i druhý jsme měřili sto sedmdesát pět centimetrů, oba jsme měli štíhlou postavu, vyžilou nadměrným požíváním

kofeinu, a stejně zářivé sněhobílé vlasy, na jejichž barvě se podepsal

nevyzpytatelný gen kteréhosi z našich předků. Mně vlasy zbělely

nedlouho po dvacítce, otce to potkalo v ještě mladším věku.

Tři hlavní důvody způsobily, že otci vraždění tolik let procházelo.Jednak měl dostatek inteligence, aby byl vždy o krok před těmi, kdo po něm pásli. Za druhé jeho obličej se řadil k těm, na něž okamžitě zapomeneme, tvář ztrácející se v davu. Třetím důvodem byla barva na vlasy. Nezáleží na tom, jak všední máte obličej, pokud je vás na první pohled poznat podle vlasů.

Úsměv, který teď zahrál na otcových rtech, se objevil na zlomekvteřiny a hned zase zmizel. Krutý úsměv. Úsměv surovce. Rty bezhlesně odříkaly čtyři slova a mně se zatajil dech a srdce se mi zastavilo. Ta čtyři slova adresoval přímo mému utajovanému já, té části mé osobnosti,kterou jsem pečlivě skrýval, dokonce i sám před sebou. Musel postřehnout změnu v mém výrazu, protože po mně znovu šlehl tím svým bleskovým sarkastickým úsměvem a pak před nadcházející poslední chvílí zavřel oči.

Ředitel věznice se ho zeptal, jestli chce před smrtí ještě něco říct, ale otec ho ignoroval. Ředitel otázku opakoval, dal mému otci téměř celou minutu na to, aby promluvil, když se toho ale nedočkal, pokynul, aby poprava začala.

Katétrem do otce nejprve vpravili pentobarbital, rychle působícíanestetikum, které ho během pár vteřin připravilo o vědomí. Potom přišla na řadu dávka pankuronia bromidu, jež ochromilo jeho dýchací svalstvo. Nakonec dostal injekci chloridu draselného, který způsobil zástavu srdce. Šest minut a třiadvacet vteřin nato byl můj otec prohlášen za mrtvého.

Za mnou se nepokrytě rozvzlykala jedna z matek obětí a její muž ji tišil. Žena měla skelný pohled jako někdo, kdo přežívá na sedativech. V chemické letargii tu nebyla jediná. Stačilo se rozhlédnout po divácké galerii. Otec po sobě zanechal nezměrně tíživé dědictví poznamenané utrpením, jehož dozvuky budou patrné ještě daleko v budoucnosti. Rodič jiné oběti polohlasem šeptal, že z toho vyvázl příliš snadno, a s tím pocitem se ztotožňovala většina diváků na galerii. Viděl jsem fotografie

8


z místa činu a četl jsem pitevní protokoly, takže jsem nemohl nicnamítat. Každá z těch patnácti dívek se protrpěla k smrti v příšernýchbolestech, ostrý kontrast k tomu, jak zemřel můj otec.

Jako všichni ostatní jsem se odepsal u východu a vyšel na parkoviště. Chvíli jsem zůstal sedět v pronajatém autě, klíčky se pohupovaly vzapalování, zatímco jsem se snažil rozehnat opar, který mi zahalil mozek. Ta čtyři slova, která otec naznačil rty, se mi přehrávala ve zvukové smyčce v hlavě. Věděl jsem, že se mýlil, že mi chtěl jen zasít do hlavy zmatek, jenže jsem se nemohl zbavit dojmu, že je na tom zrnko pravdy. A pokud to tak skutečně je, co z toho pro mě plyne? Vybudovali jsme základy našich životů na zlomových liniích a pohyblivých píscích, jenže otec těsně před odchodem můj život rozmetal zemětřesením o síle devátého stupně Richterovy škály, a zničil tak všechno, co jsem dosud považoval za pravdu a skutečnost.

Otočil jsem klíčkem a rozjel jsem se k letišti. Spoj do Washingtonu mi odlétal až druhý den v půl sedmé, ale já na něj nečekal. Minul jsem odbočku k letišti a jel jsem pořád dál směrem k Virginii. Nespěchal jsem. Do Quantika jsem se měl vrátit až příští týden, ale to mi nezabránilo, abych si přál zmizet z Kalifornie co nejrychleji, prostě ujíždět, co to dá.

Udolávající nehybnou pustotu letištní odletové haly jsem si skutečně dokázal odpustit. Minuty se přelévají v hodiny, hodiny ve dny a dny se protahují na roky. To jsem si nepřestával opakovat, když ručičkatachometru stoupala stále výš, a byla to pravda, třebaže šlo pouze o malý dílek větší pravdy. Skutečná pravda byla, že jsem se snažil ujet před oněmi čtyřmi slovy. Malér spočíval v tom, že jsem mohl odjet jakkoli daleko a hnát se seberychleji, stejně jsem jim nemohl uniknout.

I teď, kdy od té doby uplynulo už skoro osmnáct měsíců, mě ta čtyři slova stále pronásledují a vytanou mi na mysli ve chvíli, kdy to nejméně očekávám. Čas a paměť přetavily neslyšný pohyb rtů do otcova lenivě protahovaného kalifornského akcentu, stejného, jakým mámil svoje oběti. Slyším ho teď tak zřetelně, jako by seděl vedle mě.

My dva jsme stejní.

9



1

Žena na nemocničním lůžku mohla být mrtvá. Měla by být mrtvá.

Jediný příznak, podle kterého jsem věděl, že žije, bylo soustavné tiché

pípání přístroje monitorujícího její srdeční činnost a mírné nadzvedávání

deky, která ji zakrývala. Obličej měla povadlý. Bez výrazu. Nešlo ohluboké uvolnění, jaké přináší spánek, spíš se to podobalo ochablosti, jež se

dostavuje po smrti, jako by všechny její obličejové svaly natrvalo vysadily.

Jako bych sledoval tělo na stole v márnici nebo mrtvolu pohozenou

v hlubokém lese, ale tak to nebylo. Třebaže v hloubi duše bych si to přál.

Detektiv inspektor Mark Hatcher sjel pohledem dolů ke spící ženě a procítěně a skoro nezřetelně zamumlal „prokristapána“. Hleděl na ni jako hypnotizovaný. Tu a tam potřásl hlavou, povzdechl – drobné reakce, jež mluvily za vše. S Hatcherem jsem se poprvé viděl na profilovacímškolení, které jsem vedl v Quantiku pro zahraniční policisty. Mezipřítomnými vyčníval tím, že při každé přednášce sedával v první řadě a neustále se na něco ptal. Už tehdy jsem si ho oblíbil a mám ho rád dodnes. Ve Scotland Yardu patřil k nejlepším. Každý, kdo se třicet let dívá dopříslovečné Nietzscheho propasti a dokáže ještě něco cítit, to má u mě dobré.

Ty roky k němu však nebyly vlídné. Vycucly z něho veškerou barvu, zbavily ho radosti. Vlasy měl stejně šedivé jako pleť, jako byl zešedlý celý. Měl v sobě speciální druh cynismu, který se vyskytuje pouze u dlouho sloužících policajtů. Z jeho posmutnělých očí loveckého psa se dal vyčíst celý jeho truchlivý příběh. Viděly toho víc, než by toho měl kdokoli v životě spatřit.

„Patricia Maynardová je čtvrtá oběť, že?“ Řečnická otázka, ale musel jsem ji položit, abych přitáhl Hatchera zpátky do reality nemocničního pokoje.

11


„Přesně tak.“ Hatcher dlouze a zmoženě vydechl, pak se otočil apohlédl mi zpříma do očí. „Jdu po tom parchantovi už šestnáct měsíců – a chcete slyšet pravdu? Popravdě mám dojem, že jsme se k jehodopadení nepřiblížili o nic víc než na počátku. Připadá mi to, jako bychom hráli hady a žebříky, jenže s tím rozdílem, že všechny zatracené žebříky někdo ztopil a na každém druhém hracím políčku narazíme na hadí hlavu.“ Znovu si povzdechl, opět zavrtěl hlavou. „Měl jsem dojem, že už mě nic nemůže překvapit, Wintere, ale tohle je něco strašného.“

To bylo slabé slovo. Hrůzná fantazie sériových vrahů nezná mezí, ale tady jsem musel i já připustit, že je to novum, a přitom jsem už viděl leccos. Jsou situace horší než smrt a Patricia Maynardová to svouexistencí dokazovala.

Díval jsem se na ni, jak tu leží ve stísněném jednolůžkovém nemocničním pokoji, připojená na všechny ty přístroje, s kapačkou zavedenou do katétru na hřbetě ruky, a znovu mi problesklo hlavou, že by bylo lepší, kdyby nežila. Věděl jsem také přesně, jak by se to dalo udělat.Stačilo by odpojit hadičku kapačky a injekcí vstříknout do katétru vzduch.

Embolie by nejprve zasáhla pravou srdeční komoru a odtamtud by pokračovala do plic. Plicní cévy by se smrštily a v pravé srdeční komoře by se zvyšoval tlak, dokud by vzduchovou embolii neprotlačil do levé komory. Odtamtud by se krevním oběhem rozšířila do ostatních částí těla. Pokud by se dostala do věnčité tepny, způsobila by infarkt. Pokud by dospěla do mozku, nastala by mrtvice.

Pěkné a jednoduché řešení. Jestliže by to někdo nezačal opravdu důkladně zkoumat, hrozilo minimální riziko, že by za to člověka zavřeli. A on by to nikdo důkladně nezkoumal. Zkušenost mě naučila, že lidé vidí hlavně to, co chtějí vidět. Poslední tři a půl měsíce prožila Patricia Maynardová v zajetí a prošla skutečným peklem. A kdyby teď zemřela? Všichni jsme chtěli věřit, že její tělo vzdá boj, a tím se vše vyřeší. Případ bude uzavřený.

„Co stopy DNA?“ zeptal jsem se.

„Dost na to, abychom prokázali souvislost s předešlými třemi ženami, ale žádná shoda s databází.“

„Něco nového o pachateli?“

12


„Pachatel neznámý,“ pronesl Hatcher. „Mám dojem, že tohle slovní spojení jsem naposledy slyšel v televizi.“ Pak zavrtěl hlavou. „Ne, nic nového o pachateli.“

„To znamená, že máme čtyři oběti, které nelze vyslechnout, a ani nejmenší tušení, kdo jim to provedl.“

„Asi nějak tak.“ Hatcher vzdychl. „Musíme ho najít, než mu padne do rukou někdo další.“

„To se nám nepovede. Mezi dobou, kdy pustil první oběť, a dalším únosem uplynuly dva měsíce. Od propuštění třetí oběti k únosu Patricie Maynardové uběhlo pouhých dvaasedmdesát hodin. Zpravidla vždycky přichází čas na vychladnutí, období, kdy pachatel má tak živé představy, že ho udržují na uzdě. U tohohle člověka ale představivost přestalafungovat. Stala se z ní slabá náhražka za skutečnost a on už si na skutečnost příliš zvykl. Zvyšuje obrátky. Patricii Maynardovou jsme našli před dvěma dny, takže tipuju, že k dalšímu únosu dojde dnes večer.“

„Přesně tohle jsem potřeboval. Další špatnou zprávu.“ Hatcher znovu vzdychl a promnul si unavený obličej. „A teď něco nadějného, Wintere. Protože já vím, že pro mě nějakou nadějnou zprávu jistě máte. Ostatně proto jsem vás k tomu případu přizval.“

„Naděje tkví v tom, že čím víc toho páchá, tím roste pravděpodobnost, že se dopustí chyby. Čím víc chyb nadělá, tím snadněji ho chytíme.“

„Teoreticky to zní hezky. Potíž je v tom, že někde žije ženská, kterou čeká ten nejstrašnější osud, jaký si dovedeme představit, a my nemůžeme udělat vůbec nic, abychom tomu zabránili. Mým posláním je chránit lidi.“

Na to se nedalo nic odpovědět. Nesčetněkrát jsem se ocitl vHatcherově kůži a přesně jsem věděl, co teď prožívá. Bezmoc, potřebu něco podniknout a zároveň nemáte sebemenší tušení co. Nejhůř se všakpřekonává vztek. Máte vztek na sebe sama, že nedokážete případ vyřešit, vztekáte se na svět, který připustí, aby k takovým věcem docházelo.

Chvíli jsme tam stáli, uctivě mlčeli a dívali se, jak Patricia spí.Monitor srdeční činnosti pípal, deka se zdvihala a zase klesala a hodiny na stěně odpočítávaly vteřiny.

Patricii, hnědooké černovlásce, bylo osmadvacet let. První skutečnost však nebyla zřejmá, protože oteklé oči měla zavřené, a viditelná nebyla

13


ani ta druhá, protože neznámý pachatel jí oholil hlavu. Kolem očí měla

modřiny a hladká klenba lebky se v jasné záři nemocničních světel

růžově leskla. Neměla na hlavě ani náznak rostoucího strniště, cožznamenalo, že jí hlavu oholil nedávno, možná jen pár hodin předtím, než ji

pustil. Nepochybně to nebylo poprvé, co jí to únosce udělal. Tenhle

pachatel si liboval v ponižování, působení bolesti a mučení.

Vyslýchal jsem desítky vrahů ve snaze přijít na kloub popudům, jimž podléhali. Živil jsem se tím, že jsem se pokoušel pochopit, jak může jedna lidská bytost pro vlastní potěšení ublížit druhé. Avšak jen obtížně jsem se smiřoval se skutečností, že Patricia Maynardová se stala obětí lobotomie.

Kardiopulmonální funkce v těle řídí medulla oblongata, část mozku, kterou Patriciina lobotomie nezasáhla. Dokud zůstane naživu, jejímedulla oblongata se bude starat, aby plíce dýchaly a srdce tlouklo. Patricia nedosáhla ještě ani třicítky. Snadno může žít dalších čtyřicet nebopadesát let. Půl století života uvězněná v temnotě, v každém životním aspektu zcela odkázaná na pomoc, bez možnosti sama se najíst či si dojít na záchod, neschopná vyjádřit myšlenku nebo sestavit větu. Nedokázal jsem na to ani pomyslet.

„Žádná jizva na hlavě?“ Další řečnická otázka, položená proto, aby pomohla pro změnu zase mně najít cestu zpátky do reality nemocničního pokoje.

„Protože se k mozku dostal očními důlky.“ Hatcher nepřestával naPatricii Maynardovou upírat pohled. „Tak co – stačilo vám to, Wintere?“

„Bohatě.“ Ani já jsem nedokázal odtrhnout pohled. Nemohl jsem si pomoct. „Dobrá. Takže teď zajedeme do St. Albans. Musím sipromluvit s Grahamem Johnsonem.“

„Je to nutné? Moji lidé už ho vyslechli.“

Přestal jsem zírat na Patricii Maynardovou a zvedl jsem zrak kHatcherovi. „Nepochybuju o tom, že se vaši lidé jaksepatří činili. Jenže Patricii našel právě Johnson, a to ho staví do značné blízkosti našeho neznámého pachatele. A jelikož oběti nám toho moc nepovědí, nejvíc se k němu můžeme přiblížit tímto způsobem. Takže ano, chci s ním mluvit.“

„Fajn. Tak já si jenom zavolám. Najdu někoho, kdo vás tam zaveze.“

14


„Kolik času tím ztratíme? Lepší by bylo, kdybyste tam zajel se mnou.“

„To nemůžu. Musím se vrátit do kanceláře.“

„Vy tu přece velíte. Můžete dělat, co se vám zachce.“ Ušklíbl jsem se. „No tak, Hatchere, pojeďte, bude sranda.“

„Sranda? Poslyšte, Wintere, máte dost pochroumanou představu o tom, jak vypadá sranda. Sranda může být s dvacetiletou blondýnkou. Sranda je noc strávená na mejdanu na miliardářově jachtě. Ale tohle, co děláme my, žádná sranda není.“

„S vámi je jedna potíž, Hatchere. Moc jste si zvykl na práci od stolu. Kdy jste naposledy prováděl skutečné policejní vyšetřování?“ A súsměvem jsem dodal: „A když už jsme u toho – kdy jste si naposledy užil srandu s blonďatou dvacítkou?“

Hatcher opět dlouze a vyčerpaně vydechl. „Musím se vrátit do práce.“

„Já jsem právě přeletěl Atlantik, abych vás vytáhl z bryndy. A zmínil jsem se snad jediným slovem o tom, že už jsem šestatřicet hodin neviděl postel?“

„Tak tomuhle se říká citové vydírání.“

„A jak na ně zareagujete?“

Hatcher opět vzdychl. „Tak jo. Odvezu vás.“

15


2

Hatcher řídil rychle a opatrně, ručička tachometru se chvěla kolem sto

čtyřicítky a zřídka klesla pod sto dvacítku. Ujížděli jsme na sever podálnici M1, městském tahu na předměstí Londýna. Vozovku lemovaly

nevlídné šedé budovy, jejichž bezútěšnost násobilo mdlé prosincové světlo.

Do Vánoc scházel slabý týden, ale ani barevným blikajícím světélkům za okny, která jsme míjeli, se nedařilo den prozářit. Bylo pozdníodpoledne, do západu slunce chyběla hodina a na břidlicově šedé obloze se převalovaly temné bouřkové mraky. Podle předpovědi počasí mělo začít sněžit a lidé už se začínali sázet, jestli letos zažijeme Vánoce na sněhu. Rozumím sázkařskému vzrušení, ale nechápu, jak někdo může zažívat vzrušení ze sněhu. Je studený, mokrý a skličující. V jádru zůstanu navždy spjatý s Kalifornií. Prahnu po slunci stejně, jako prahne narkoman po cracku.

„Jsem vám skutečně vděčný za ochotu ujmout se toho případu,“prohodil Hatcher. „Vím, kolik máte práce.“

„Mám radost, že jsem tady,“ odpověděl jsem. Kdepak, nemáš, opravil jsem se v duchu. A to byla pravda. Mohl jsem teď být třeba v Singapuru, v Sydney nebo v Miami. V teplých, slunečných krajích. Místo toho jsem se v ledovém prosinci ocitl v Londýně, vzdoroval omrzlinám apodchlazení a děsil se, kdy udeří vánice.

Mohl jsem si za to sám. Největším přínosem toho, že jste svýmvlastním pánem, je možnost vybírat si. Vybral jsem si cestu do Londýna z toho prostého důvodu, že zde šlo o neobyčejný případ, a co jeneobyčejné, je také zajímavé, a cokoli zajímavého patří mezi těch pár věcí, které mi dokážou zastínit i slunce.

Od odchodu z FBI jezdím po světě a hledám sériové vrahy. Každý den

16


mi přichází nová žádost o pomoc, někdy dvě i tři. Rozhodovat se, který

případ přijmu, nebylo snadné, protože každým odmítnutím jsem mohl

někomu podepsat ortel smrti, a možná i více lidem, protože sérioví vrazi

většinou neustanou, dokud nejsou dopadeni. Tohle dilema mi přivodilo

řadu probdělých nocí už za působení u FBI. Teď už se mi spalo lépe, ale

to jen díky kombinaci prášků na spaní, whisky a pásmové nemoci.

Bohužel nedostatek lidských zrůd, které je třeba dopadnout, nehrozí. Tak to bylo od samého počátku, už časů, kdy Kain zavraždil Ábela.Sérioví vrazi se množí jako plevel. Jednoho chytnete a deset dalších zaujme jeho místo. Někteří lidé odhadují, že jen ve Spojených státech působí stovka sériových vrahů. A to bereme pouze vrahy. Tento početnezahrnuje žháře, násilníky a další netvory, kteří si vytkli za životní cíl vnášet bolest a utrpení do životů jiných lidí.

Za svého působení u FBI jsem představoval typický exemplářfederálního agenta. Nažehlený oblek, boty vypulírované tak, že se leskly jako zrcadlo, vzadu na hlavě i po stranách úpravný krátký sestřih. Vlasy jsem měl tehdy černé, obarvené, abych nebudil pozornost. Mohli jste měpostavit do řady s tisícovkou dalších G-manů a krásně bych mezi ně zapadl.

Dnes už zevnějšek tolik neřeším. Naškrobené bílé košile a upjaté obleky jsem opustil a nahradil je džínsy, tričky s podobiznami nežijících rockových hvězd a mikinami s kapucí. Místo naleštěných polobotek zaujaly pohodlné, ošoupané kotníkové pracovní boty. Barva na vlasy skončila v popelnici. Možná nevypadám tak protřele jako dřív, ale cítím se setsakra pohodlněji. V těch agentských oblecích jsem si připadal jako ve svěrací kazajce.

„Jaké jsou vaše první dojmy?“ Hatcher se po mně podíval a jednou rukou držel volant; ručička tachometru se blížila ke sto šedesátce.

„Toho chlapa lze zarazit jen dvěma způsoby. Buď ho chytíme, nebo zemře. Ať přirozenou, nebo nepřirozenou smrtí. To, co provádí, se mu tak líbí, že sám toho nenechá.“

„Ale no tak, Wintere, nemluvíte s žádným začátečníkem. Takovácharakteristika pasuje na devadesát devět celých devět desetin procentasériových zločinců.“

Zasmál jsem se. Hatcher mě dostal. „Dobrá, tak jak by se vám líbilo

17


tohle? Až ho dopadnete, nenechá se jen tak snadno sebrat. Je to horký

kandidát na sebevraždu zprostředkovanou policií.“

„Z čeho tak soudíte?“

„Pobyt ve vězení by ho zabil.“

„Proč?“

„Ten chlápek nade vše dbá na to, aby měl všechno pod kontrolou. Ovládá každý aspekt života obětí. Co mají na sobě, co jedí, prostě všechno. Nezvládl by situaci, kdyby o tuto kontrolu přišel. Nechat se zabít policistou mu vyhovuje, protože si může vybrat dobu i místo smrti. Dá mu to pocit, že nadále má vše pod kontrolou.“

„Doufejme, že se pletete.“

„Nepletu se.“

Hatcher řídil a já si v duchu prošel podrobnosti únosu PatricieMaynardové. Potřeboval bych mít víc informací, ale to není nic nového. Bez ohledu na to, kolik toho víte, nikdy to nestačí.

Podle policejních záznamů ohlásil Martin Maynard třiadvacátého srpna, že pohřešuje svou ženu, a stal se tak hlavním podezřelým. Většinu vražd mají na svědomí pachatelé, kteří se s obětí znali. Druh, příbuzný, přítel. V první fázi ještě nešlo o vyšetřování vraždy, ale policisté shromažďovali fakta.

Martin Maynard měl řadu milostných poměrů a se ženou docházel do manželské poradny v posledním zoufalém pokusu vztah zachránit, což však byla marná snaha, jak se už dlouho vědělo. Přidejte k tomu ještě tučnou životní pojistku a máte postaráno o motiv. Vražda se nabízela jako logický závěr.

Po osmačtyřicetihodinovém výslechu poslali Martina Maynarda domů. V nadcházejících měsících ho policie nespouštěla z očí, ale i nadále hlavně shromažďovala důkazy a současně prověřovala další alternativy. Když posbírali všechny dílky a složili mozaiku posledních pohybů Patricie Maynardové, stanovili, že zmizela někdy v průběhu večera dvaadvacátého srpna.

Martin měl skálopevné alibi, které mu poskytla jeho sekretářka, žena, o níž Patricii přísahal, že už to s ní skončil. Té noci, kdy jeho manželka zmizela, se měl nacházet služebně v Cardiffu, místo toho však zůstal

18


v Londýně se svou sekretářkou. Záznam z hotelu i očití svědci jeho verzi

potvrzovali.

Další tři a půl měsíce nepřinesly nic nového. Nepřišel písemnýpožadavek výkupného, nikdo netelefonoval, mrtvola se nenašla. Patricia Maynardová zmizela ze zemského povrchu. Kdekdo předpokládal, že je po smrti, když tu v noci přede dvěma dny se náhle objevila v parku v St. Albans, nevelkém katedrálním městě třicet kilometrů severně odLondýna. Byla zmatená a nekomunikovala, nedostali z ní odpovědi ani na nejzákladnější otázky. Graham Johnson ji objevil, jak tam osamoceně bloudí, právě když venčil psa. Zavolal místní policii a ti neznámou záhy identifikovali jako Patricii Maynardovou. Odvezli ji do nemocnice St. Barts v Londýně a vyšetřování případu se ujal Hatcher.

V průběhu tří a půl měsíce stráveného v zajetí byla PatriciaMaynardová vystavena opakovanému mučení. Po těle měla šrámy a podlitiny, staré i čerstvé. Tento neznámý pachatel si s oblibou hrál s noži a z testu na omamné látky vysvitlo, že aby si přišel plně na své, podával Patricii drogy, které ji udržovaly v bdělém a hypersenzitivním stavu. Postupně jí jeden po druhém uřezával prsty, až zbyl pouze levý prsteníček. Pahýly jevily stopy pečlivé kauterizace. Kupodivu jí nepoškodil obličej a s ještě větším údivem se setkala skutečnost, že oběť měla na obličeji stopy nedbale setřeného líčidla. Ještě jedna zajímavá věc: bez ohledu naporanění byla Patricia v poměrně dobré kondici. Její váha odpovídala výšce i tělesné stavbě a nejevila stopy dehydratace.

Dojeli jsme k odbočce na St. Albans. Hatcher dal blinkr a zařadil se do pruhu vedoucího k dálničnímu sjezdu. Pět minut nato jsme užprojížděli čtvrtí St. Michael, pozůstávající z malých chatrných domků jako z obrázku a větších usedlostí, jež musely stát menší jmění. Projeli jsme kolem čtyř hospod. Na počet domů to bylo docela dost, nemluvě o demografické skladbě místního obyvatelstva. Kam se člověk podíval, ze všeho bylo zřejmé, že tahle lokalita vsadila na turisty.

V okamžiku, kdy jsem vystoupil z vozu, se do mě dala zima. Měl jsem pocit, jako bych v plné rychlosti narazil hlavou do ledové stěny. Měl jsem na sobě svoji nejteplejší bundu. Podšívka byla z ovčí kožešiny, aby udržela teplo, a povrch z nepromokavého semiše měl zabránit nejhoršímu

19


větru a vlhku, aby pronikly dovnitř. Jenže bunda plnila účel stejně, jako

kdybych si oblékl šortky a tričko s krátkým rukávem. Zapálil jsem si

cigaretu a Hatcher mě sjel pohledem.

„Jsme venku,“ namítl jsem. „Nedělám nic protizákonného.“

„Tohle vás jednou zabije.“

„Stejně jako mě může zabít hromada dalších věcí. Zítra mě můžepřejet autobus.“

„Nebo vám najdou rakovinu plic a zemřete pomalou, vleklou abolestivou smrtí.“

Usmál jsem se na Hatchera sevřenými rty. „Anebo taky ne. Můj děda kouřil čtyřicet denně a dožil se sto tří let. Takže doufejme, že budu po něm. Co?“

Graham Johnson bydlel proti hostinci Six Bells. Podobně jako uostatních domů v tomto bloku i dveře toho jeho se otevíraly přímo nachodník. Johnsona na naši návštěvu telefonicky připravil jeden zHatcherových lidí, takže nás očekával. Jak jsme se blížili k domu, závěs na okně obýváku se zavlnil a dveře se otevřely dřív, než měl Hatcher příležitost stisknout zvonek. Na prahu stál Johnson a kolem kotníků mu usilovně hopsal a poštěkával teriér. Jeho pán byl průměrného vzrůstu, průměrné postavy a temenem div že nedřel o horní rám nízkých dveří.

Podle policejního záznamu bylo Johnsonovi pětasedmdesát a jeden každý z těch roků se vepsaly do záhybů, jež vrásnily jeho ztrhaný,ustaraný obličej. Těch málo vlasů, jež mu zbyly, mělo stejnou barvu jako moje a pod vodnatýma modrýma očima měl pytle. Na svůj věk se však pohyboval křepce a navzdory tomu, že venku bylo něco málo pod nulou, na něm nebyla znát žádná ztuhlost. Určitě za to vděčil spíš pravidelnému cvičení než vitaminům a doplňkům stravy. Johnson na mě nedělal dojem někoho, kdo se láduje vitaminy.

„Pojďte dál.“

Johnson ustoupil stranou, abychom mohli projít do obývacího pokoje. Pes se mohl zbláznit, ňafal, točil se na místě a chňapal po vlastním ocase. Stařík ho ostře okřikl: „Ticho buď, Barnaby!“, načež pes zmlkl, vhupnul na židli a zůstal tam ležet s provinilým výrazem. Uhasil jsem napůl vykouřenou cigaretu o chodník a vstoupil jsem za Hatcherem dovnitř.

20


Pes nás z druhého konce pokoje sledoval. Johnson nám nabídl místa na

pohovce a my jsme se oba posadili. Na krbovém roštu plápolal nevelký

oheň, ohříval místnost a utápěl ji v příjemné oranžové záři.

„Můžu vám něco nabídnout?“ zeptal se stařík. „Čaj? Kávu?“

„Káva by byla výtečná,“ ožil jsem. „Bez mléka a s dvěma cukry, díky.“

Hatcher odmítl a Johnson se ztratil v kuchyni. Pohodlně jsem seusadil na pohovce a rozhlédl se po pokoji. Na první pohled na mězapůsobil jako zakonzervovaná muzeální expozice. Už mezi dveřmi jsem si všiml snubního prstýnku na Johnsonově ruce a rovněž jsem rozpoznal, že o výzdobu obýváku se postarala žena. Jen manželku jsem nikde neviděl.

Každou volnou plochu dekorovaly zaprášené ozdoby, na křeslech a pohovkách ležely vybledlé polštářky s květinovým motivem, okna zakrývaly oprané květované závěsy. Čestné místo na krbové římsezaujímala letitá svatební fotografie v rámu, a kam se člověk podíval, narazil na množství rodinných fotek, na spoustu usměvavých dětí a vnoučat. Z účesů a oblečení šlo odhadnout stáří snímků – nejnovější vznikly asi tak před čtyřmi lety. Tehdy nejspíš Johnsonovi zemřela žena.

Johnson se vrátil se dvěma hrnky kouřící kávy, jeden mi podal a potom se usadil v křesle vedle krbu. Káva byla silná a sálal z ní kofein, přesně jak to mám rád.

„Můžete nám povědět, jak jste našel Patricii Maynardovou?“ obrátil se k němu Hatcher.

„Takhle se tedy jmenuje?“ podivil se Johnson. „Víte, od tohopondělního večera jsem mluvil určitě s více jak deseti policajty, ale žádný se nenamáhal povědět mi její jméno. Jistě, nezeptal jsem se, takže chyba je stejně na mé jako na jejich straně. Ale i tak mi to nepřijde správné.Nevědět, jak se vlastně jmenovala.“

„Pane Johnsone,“ jemně ho upozornil Hatcher.

Stařík se s viditelným trhnutím vrátil do reality. „Omlouvám se,“ pravil.

Hatcher mu posunkem naznačil, že se nemá proč omlouvat. „Můžete nám popsat, jak k tomu došlo?“

„Pozdě večer jsem šel vyvenčit Barnabyho. Mohlo být asi tak deset hodin. Chodím s ním ven pravidelně ve stejnou dobu. Tedy, vodím ho do parku dvakrát i třikrát denně. Jinak by mi nadělal v domě.“

21


„Máte na mysli park Verulamium, viďte?“

„Přesně tak. Park Verulamium. Nejspíš jste cestou sem projeli kolem jeho vchodu. Došel jsem tedy až na druhý konec jezera a v té chvíli jsem tu ženu spatřil. Všiml jsem si jí proto, že mě napadlo, jestli nezamýšlí vejít do vody.“ Odmlčel se a upil trochu kávy. „Poslyšte, nechci být nezdvořilý, ale tohle všechno už jsem policii vyprávěl. Nevadí mi, když to celé znovu zopakuju, ale připadá mi, že tím marním váš čas.“

„Náš čas nemarníte.“ Podíval jsem se po psu. „Něco bych rádvyzkoušel, pokud proti tomu nic nemáte. Myslíte, že by se Barnaby chtěltrochu proběhnout?“

Pes zaslechl slovo „proběhnout“ a vztyčil uši. Seskočil ze židle arozštěkal se, točil se na místě a dělal piruety jako cirkusové zvíře. Johnson se rozesmál. „Myslím, že to můžete považovat za kladnou odpověď,“ pravil.

22


3

Trvalo nám pět minut, než jsme došli k parku Verulamium, dost na to,

abych vykouřil cigaretu až docela k filtru. Barnaby celou tu dobuposkakoval, tahal za vodítko, div že se na něm neuškrtil, a počínal si, jako by

neznal větší vzrušení. Rychle se stmívalo a pouliční lampy kolem sebe

v tíživém polosvětle šířily sirně jedovatou žlutooranžovou záři. Sníh byl

už na spadnutí a vlhký vzduch jako by dusil. Přitáhl jsem si bundu úžeji

k tělu, abych zahnal zimu, ale nepomohlo to. Chlad provlhlého britského zimního dne by pronikl i polární kombinézou.

„Chodíte při venčení pokaždé stejnou cestou?“ zeptal jsem se Grahama Johnsona.

Stařec zavrtěl hlavou. „Máme různé trasy. Záleží na počasí, kterou si vybereme, taky na tom, kolik máme času, a tak podobně. Park je veliký.“

Skutečně to byl veliký park. Po pravé straně se do dálky, kam až jsem dokázal dohlédnout, táhla travnatá plocha, zašedlé fotbalové trávníky s bílými lajnami, na nichž teď nebylo ani živáčka. Po levici se navzdáleném návrší impozantně tyčila katedrála. Přímo před námi se lesklo jezírko, jež od hlavního jezera odděloval klenutý mostek. Na hladině se pohupovaly kachny a labutě, kterým zima nevadila.

Takové potemnělé a vylidněné místo se dobře hodilo k tomu, aby zde pachatel pustil na svobodu Patricii Maynardovou.

„Kudy jste se dal ten večer, kdy jste našel Patricii Maynardovou?“

Johnson ukázal přes hlavní jezero směrem ke katedrále. „Udělali jsme si rychlou procházku kolem jezera ve směru zprava doleva.“

„A kde jste zahlédl Patricii Maynardovou?“

Stařík ukázal ke vzdálenému konci jezera.

„Dobrá, pojďme tam.“

23


Dojít tam nám zabralo dalších pět minut. Přiměl jsem Johnsona, aby se posadil na lavičku, a usedl jsem vedle něj. Barnaby tahal za vodítko, štěkal a škrábal beton v zoufalé snaze osvobodit se a vrhnout se na lov kachen. Zvedl jsem pohled k Hatcherovi a ten okamžitě pochopil. Aby tohle mělo nějaký smysl, čím méně toho bude Johnsona rozptylovat, tím lépe. Hatcher se chopil Barnabyho vodítka a vzdálil se s ním z doslechu.

Kognitivní výslech se liší od běžného tím, že se snažíte docílit toho, aby se subjekt znovu vžil do pocitů a vzpomínek, jež v něm v té době prožívaná situace zanechala. Spíš než abyste se na prožitou chvíli vrhli zpříma, chodíte kolem ní a zkoumáte ji prostřednictvím rozmanitých smyslů. Prokázalo se, že vzpomínky, které tímto způsobem získáte, bývají spolehlivější než zážitky získané od svědka za pomoci obvyklých způsobů výslechu. Přísně vzato nebylo nutné vodit Johnsona na místo, ale jelikož jsme se nacházeli hned za rohem, uškodit to nemohlo.

„Chci, abyste zavřel oči, pane Johnsone, a já vám pak položím párotázek. Snažte se nijak se v odpovědích neomezovat. Nedbám na to, jestli budou znít třeba šíleně, ale povězte všechno, co vás napadne.“

Johnson na mě skepticky pohlédl.

„To nic. Už jsem to dělal.“

Johnson na mě znovu pochybovačně koukl a pak zavřel oči.

„Chci, abyste se v myšlenkách vrátil k pondělnímu večeru. Jdete jako obvykle vyvenčit Barnabyho. Kolik je hodin?“

„Přibližně deset. Vždycky s ním chodím kolem desáté.“

„Před desátou, nebo po?“

Starcův obličej se svraštil, jak se soustředil, potom se zase uvolnil. „Bylo to po desáté. Zrovna jsem se dodíval na televizi. Měly začít zprávy.“

„Jaké je počasí?“

„Prší.“

„Popište ten déšť. Silný? Mírný?“

„Takový ten mrholivý, co přichází s mlhou. Určitě víte, jaký mám na mysli. Vypadá to, že nijak moc neprší, ale nakonec jste promočený úplně skrz.“

„Je v parku hodně lidí?“

24


„Za takového počasí a v tak pozdní dobu?“ Johnson zavrtěl hlavou. „Ne, jsme tady jen já a Barnaby. A samozřejmě Patricia.“

Zmínku o Patricii jsem přešel, protože na ni ještě nepřišla řada. „Jak se cítíte?“

„Abych pravdu řekl, jsem trochu otrávený. Chvíli předtím jsem odvezl auto do servisu, kde mi vystavili účet na šest set liber. Teď venčím v dešti psa. Znám lepší dny, tak bych to formuloval.“

„Cítíte nějakou vůni?“

„Vlhkou půdu. A moje oblečení je načichlé dřevěným kouřem.“

„Co vidíte?“

„Praskliny na cestě v parku. Mám skloněnou hlavu, aby mi nepršelo do obličeje.“

„Kráčíte rychle, nebo pomalu?“

„Rychle. Chci se co nejdřív dostat domů do sucha.“

„Co dělá Barnaby?“

Úsměv. „Jako obvykle mě tahá, div mi neurve ruku. Pokud bych ho nedržel na vodítku, ani bych nemrkl, a už by letěl do jezera.“

„Z čeho jste poznal, že je tady i Patricia?“

„Něco upoutalo moji pozornost. Nějaký pohyb na pěšině na druhém konci jezera, která vede dolů od Bojovných kohoutů.“

Starý muž neznatelně pokývl hlavou a já jsem pohlédl směrem, který naznačil. Ani v polosvětle pozdního odpoledne nepůsobila temná a úzká pěšina lákavým dojmem.

„Jak se pohybuje?“

„Vrávoravě. Motá se, jako by byla opilá. Prvně mě napadlo, jestli to krapet nepřehnala u Bojovných kohoutů. Nechci na ni vyloženě civět, ale znáte, jak to bývá, když vidíte u krajnice zaparkovanou sanitku. Prostě nejde se nepodívat. Takže já ji pozoruju, jak se potácivě vynořuje mezi stromy, a připadá mi zvláštní, že je úplně sama. Nikde nevidím žádného kluka. Holku taky ne. Panuje tma a je pozdě. Tady by se nemělavyskytovat samotná ženská. Sleduju ji bedlivěji, protože z toho nemám dobrý pocit, a najednou vidím, že zamířila přímo k jezeru. Rozběhnu se k ní a podaří se mi zrovna včas popadnout ji za paži a odvrátit ji od jezera. Kdyby do něj v téhle roční době vlezla, odnesla by to podchlazením.“

25


Zbytek toho příběhu obsahoval policejní záznam. Johnson se s ní pokoušel mluvit, a když nereagovala, odvedl ji k Bojovným kohoutům a požádal majitele hospody, aby zavolal policii. Už nevím, kdy jsem naposledy potkal člověka, který nevlastnil mobil. Graham Johnson byl po mnoha letech první, pozůstatek dávno odeznělých dob.

„Teď bych chtěl, pane Johnsone, abyste udělal pár kroků zpátky azamyslel se nad tím, kdy jste si poprvé všiml Patriciiny přítomnosti. Nechci, abyste něco říkal, jen si tu scénu promítněte v hlavě. Představte si ji co možná nejzřetelněji, sebemenší podrobnost, třeba i naprostobezvýznamnou. Co vidíte? Co slyšíte? Je něco cítit? Co prožíváte?“

Dopřál jsem Johnsonovi pár chvil a pak jsem ho požádal, aby otevřel oči. Stařík se tvářil zvláštně.

„Copak se stalo?“ zeptal jsem se.

„Budete si o mně myslet, že jsem paranoidní.“

„Paranoidní nebo šílený, mně na tom nesejde. Chci slyšet, co mi chcete povědět.“ Povzbudivě jsem se usmál a počkal jsem, až mi úsměv vrátí. „Tak co se stalo? Unesli vás mimozemšťané a zavlekli vás na svou mateřskou loď?“

Johnsonův úsměv netrval dlouho. Starcův výraz zvážněl a vkradl se do něj náznak strachu. Ukázal na shluk stromů a keřů v přítmí po pravé straně. Když znovu promluvil, z jeho hlasu prýštila naprostá jistota.Nebylo pochyb, že věří každému slovu, které pronáší:

„Tamhle odtamtud nás někdo sledoval.“

26


4

tesla: si tam

ladyjade: jj ☺

tesla: prace

ladyjade: hafo

tesla: tak vecer

ladyjade: jj

tesla: nemuzu se dockat

ladyjade: taky

tesla: du makat

ladyjade: ok pa x

tesla: x Rachel Morrisová zavřela v počítači okno IM a její úsměv vystřídaly vrásky na čele. Co to tu zkouší? Je jí přece třicet, tak proč se chová jako zamilovaná puberťačka? Šílenost. Vyhlédla okénkem ze své kóje přesvědčená, že spatří, jak se na ni upírají pohledy, ale všichni měli hlavy skloněné. Rachel skrz sklo slyšela ruch a ševel call centra, cvrkot telefonů a jednostranné hovory.

Zírala na zprávu na monitoru a moc si přála, aby slova dávala smysl,

jenže marně. Nedokázala myslet na nic jiného než na dnešní večer.

Jamiemu nahlásila, že si po práci vyjde s holkama zapít narozeniny. Ne

že by ho to zajímalo. Klidně by mu mohla oznámit, že se stěhuje do

Austrálie, a s ním by to nehnulo o nic víc, jen by zase něconesrozumitelně zabručel. Dříve to bývalo jiné. V začátcích dokázali celou nocproovídat a vzájemně si svěřovat své sny a tajemství. Ty časy jsou už ale

dávno pryč, odřela je dennodenní bruska šestiapůlletého manželství.

27


Pod stolem měla kabelku a v kabelce drahý parfém, nejlepší spodní prádlo a svoje oblíbené červené šatečky. Zvýrazňovaly všechny vnady, potlačovaly nedostatky a byly sexy, aniž by v nich působila obscénně. To poslední bylo důležité. Odhadovala, že Tesla by obscénnost neocenil. Z toho člověka čišela jakási staromódnost. Byl to gentleman v tomnejlepším slova smyslu. Víc než co jiného ji na něm upoutala jeho citlivost, určitě nejvíc. Bylo milé mít někoho, kdo vám naslouchá, kdo vám dává najevo, že ho skutečně zajímá, co říkáte a co si myslíte. Někoho, kdo si vás váží za to, jaká jste.

Rachel hleděla na změť slov na monitoru a uvažovala, že stále ještě má čas z toho vycouvat. Potom si ale vzpomněla na Jamieho a na všechna příkoří, která jí způsobil, a věděla, že to nevzdá. S Teslou chatovala už pár měsíců, a čím víc ho poznávala, tím jí byl sympatičtější. Nikdy se s tím člověkem nesetkala, neznala ani jeho skutečné jméno, ale nedalo se popřít, že jí rozuměl tak, jako ještě nikdy nikdo. Dostal ji. Doslova ji dostal. Jamie ji nikdy tak všestranně nechápal, dokonce ani v dávných lepších časech.

Podívala se na hodiny na obrazovce a zjistila, že je teprve půl čtvrté. Ještě čtyři a půl hodiny, než se setkají. Čtyři a půl hodiny, které sepovlečou jako poslední den školy.

28


5

Stál jsem s Hatcherem u vzdáleného konce jezera a sledoval, jak Barnaby

táhne Grahama Johnsona domů. Konečně začalo sněžit, padaly vypasené vločky, které ve světle pouličních lamp jako by klesaly k zemizpomaleně, skoro nepohnutě. A to byla jen ochutnávka toho, co mělo přijít

v příštích dnech. Meteorologové slibovali sněhové bouře, zprávaři věstili

chaos a já neměl důvod jim nevěřit. Johnson už po břehu došel do půlky

jezera. Stařík se zjevně chtěl dostat domů dřív, než se naplno rozsněží.

Neměl jsem mu to za zlé. Zůstat venku uprostřed vánice, na tom není

nic příjemného. Vyklepl jsem z krabičky cigaretu, zapálil si ji otřískaným

mosazným zippem a nevšímal jsem si vlny odporu, která se vzedmula od

Hatchera.

„Pachatel tady byl,“ informoval jsem ho.

„To jste se dozvěděl od Johnsona?“ zeptal se Hatcher.

„Ne tak konkrétně.“

„Co tedy vlastně povídal?“

„To, co jsem se od něj dozvěděl, je důležité. Je totiž důležité, jaké měl pocity. A on měl pocit, že ho někdo pozoruje.“ Kývl jsem k nedaleké skupině stromů. „Přesně tamhle odtud.“

„Jaké měl pocity,“ opakoval po mně Hatcher. „Obávám se, že s něčím takovým u soudu neobstojíme, Wintere.“

„A to v dnešní době představuje problém práce policajta. Trávítepříliš mnoho času právnickými úvahami a nevěnujete se dostatečně myšlenkovým pochodům detektiva.“

Zamířil jsem ke stromům a nakoukl do tmy mezi ně. Zaznamenal jsem pohyb stínů, jak se pohupovaly větve, a zvláštně tam svištěl vítr. Než mi stačil Hatcher dát instruktáž, co se patří a co se nepatří na místě

29


činu, prodral jsem se porostem a vstoupil mezi stromy. Větve mě šlehaly

do obličeje a švihaly mě po těle. Na botách a dole na nohavicích džínsů

mi ulpělo bláto. Hatcher se držel pár kroků za mnou, nadával adožadoval se odpovědi, co to ksakru provádím.

Vytěsnil jsem ho z mysli a chvíli jsem mezi stromy jen tak stál anevšímal si ledových vloček, jež mě štípaly na tvářích. Věděl jsem sneochvějnou jistotou, že pachatel tady před dvěma dny byl. Krevním oběhem se ve mně rozproudil lovecký instinkt.

Jako malého kluka mě otec brával na výlety do nekonečných oregonských lesů, kde jsme tábořili, do těchže lesů, kam pak vodil svoje oběti. Naučil mě střílet a stopovat, ukázal mi, jak hned na místě stáhnoutulovené zvíře. Učil mě, že přežijí silní, kdežto slabí podlehnou, a že tak to na světě chodí. Už nevím, kolikrát jsem tohle od něj slyšel. Tenhle cynický prvek životní filozofie nabyl setsakra jasnější smysl poté, co otce zavřeli.

Přidřepl jsem a posouval se, abych získal nejlepší výhled. Odtud by měl pachatel parádní rozhled na jezero i na cestičku vedoucí nahoru k Bojovným kohoutům. V dálce jsem zahlédl dva mlhavé obrysy,Johnsona a Barnabyho. Hatcherovo tázavé štěkání se mísilo se zvuky z pozadí, zatímco já vplul do nadčasové zóny a nechal se přenést do onoho večera. Dokázal jsem si představit, co se tam odehrálo, jako bych býval byl u toho.

*

Tamhle podél jezera kráčí Graham Johnson vlečený Barnabym. Šlape deštěm

s hlavou skloněnou a jen občas ji zvedne, aby se podíval, kudy jde. Zaznamená jakýsi pohyb na pěšině vlevo a strne. Maličko se uvolní, když zjistí, že

je to Patricia Maynardová a že jde sama. Jakou hrozbu by mohlapředstavovat samotná ženská?

Úplně se ale neuklidní. Určitá část mozku, která našim jeskynním předkům pomáhala přežít, ho šeptem varuje, a třebaže jsme už před mnoha generacemi odvykli tomu hlasu naslouchat, pořád ještě má sílu nás zastavit, případně přimět k ústupu, byť si to ani neuvědomujeme. Graham pohlédne směrem k Patricii a potom přenese zrak k místu, kde se skrývám. Nevidí mě, alevyciťuje mou přítomnost. Představuji jen jeden stín navíc v přítmí. Patricia opile

30


vrávorá k jezeru a Graham ji zachytí dřív, než spadne do temné ledové vody,

a tímto jediným spontánním činem se rázem stává hrdinou daného okamžiku.

*

Vymotal jsem se z křoví, uhladil jsem si džínsy a potáhl jsem z cigarety.

Sněžilo už zase víc, vločky byly ještě větší a těžší. Zařezával se do mě

ledový vítr, který sem vanul snad až od severního pólu. Přetáhl jsem si

přes hlavu kapuci mikiny a zavrtal jsem se hlouběji do bundy, ale nijak

zvlášť to nepomohlo. Hatcher už mě přestal peskovat, vzdal to a teď

mobilem mluvil s někým z forenzního.

„Tak jo, dám vám jednu otázku,“ oslovil jsem ho. „Představte si, že jste pachatel. Proč byste riskoval sem přijít? Proč byste oběť jen nepustil a co nejrychleji se odtud nezdekoval?“

Hatcher ukončil hovor a schoval mobil. „Neplatíme vám jakokonzultantovi značné prachy právě za tohle? Abyste dával odpovědi na takový druh otázek?“

„A proč byste zajatkyně pouštěl na svobodu na takovýchto veřejných místech?“ doplnil jsem a jeho poznámky si nevšímal. „Stejně tak toudělal i s ostatními. Všechny tři pustil ve veřejných parcích. Proč podstupuje takové riziko? Proč je nepustí v nějaké odlehlé končině?“

Znovu jsem potáhl z cigarety a představil jsem si pachatele, jak se v onen deštivý večer skrývá tady v tom křoví. Pozoruje a čeká. Jenže na co čeká? A potom jsem na to přišel. Usmál jsem se a vyslovil jsem to: „Chce, aby se našly.“

„Pokud máte pravdu, odpověděl jste na druhou otázku,“ konstatoval Hatcher. „Ale co ta první? Proč u toho musí být?“

„Protože se chce ubezpečit, že ty holky někdo najde.“

„Dobrá, beru. Předpokládám, že nám z toho vyplývá další otázka: proč mu na tom tolik záleží?“

Hatcher mě pozoroval, jako by očekával odpověď, jako by spoléhal na nějaké okamžité osvícení, které případ rozlouskne. Odpověď, po níž dychtil, jsem bohužel neznal. Zatím ne.

Byly už skoro čtyři. Před osmačtyřiceti hodinami jsem se nalézal v Maine, byl jsem oblečený v kevlaru a sledoval jsem, jak se jednotka

31


rychlého nasazení stahuje kolem zasněžené kůlny, v níž se ukrýval vrah

dětí. Jeho život ukončila kulka z odstřelovačovy pušky, takže zásah byl

úspěšný. O jednoho vraha dětí méně na světě lze vždy považovat za úspěch.

Ten případ byl pro mě uzavřený. Gauner zemřel, je čas pohnout se dál. Jediné, na čem mi záleží, je kauza, na níž právě pracuji. Všechno ostatní patří minulosti a já nemám na minulost čas. Opojení z dřívějšíchúspěchů ještě nikomu život nezachránilo a rekapitulací selhání zřídkadocílíte něčeho konstruktivního. Vypadl jsem z Maine dřív, než mě začali plácat po zádech, chytil jsem první letadlo z Loganova letiště naHeathrow a za sebe jsem se neohlížel. Přesunul jsem se o čtyři a půl tisícekilometrů a pět časových pásem dál a nic se nezměnilo. V zásadě ne. I tady sněžilo a já se štval za dalším netvorem.

„Co kdybychom si zašli k Bojovným kohoutům na drink?“ navrhl jsem.

32


6

Hatcher proti tomu nápadu nic neměl, což jsem ani neočekával.

Z Quantika mi utkvěl v paměti také tím, že býval u baru vždy první.

Vyšlápli jsme to nahoru po stejné úzké cestičce, po níž Patricia Maynardová v pondělí večer klopýtala dolů. V půli cesty jsme přešli nevelkou

rozvodněnou říčku a já chvíli neslyšel nic než hukot ženoucí se vody.

Cesta ústila do Abbey Mill Lane, úzké silnice vybudované pro koně a povozy. Z plánku jsem věděl, že kromě Abbey Mill Lane do téhle části města ani z ní nevede žádná jiná příjezdová cesta. Po levici jsem mělsleou Abbey Mill End. Zběžně jsem se rozhlédl a snažil jsem sepředstavovat si věci z pachatelova pohledu. Klid, který zde panoval, se dalpřisat mezi plusové položky, na druhou stranu skutečnost, že se tu obtížně parkovalo, patřila spíše k negativům.

Bojovní kohouti se nacházeli na protější straně silnice. Byl to letitý podnik. Doopravdy letitý. Vypadal, jako by se zrodil ve fantaziivýtvarníka staveb pro hollywoodské filmy, samé podivné úhly a tvary a černé tudorovské trámy. Vešli jsme dovnitř kolem zarámovaných článků z novin, které oznamovaly, že se nacházíme v nejstarší britské hospodě, a bludištěm místností jsme prošli k hlavnímu baru.

Jedinými hosty tady byla dvojice starých lidí usazená u stolu hned u krbu. Na baru stál maličký umělý vánoční stromek se stříbrnýmivětvemi, několika žalostnými červenými koulemi a křivou hvězdou na špičce. Za pultem na kusu řetězu visely připevněné vánoční pohlednice. Tím výzdoba končila a vyvolávala spíš pocit sklíčenosti než radost.Vnucovala pojetí Vánoc, na něž člověk raději zapomene, než aby je slavil.

Vychrtlý holohlavý výčepní měl široký přirozený úsměv. Rukama se majetnicky opíral o barpult a z jeho postoje bylo zjevné, že nejde jen

33


o pózu, nýbrž že mu to tu skutečně patří. Na sobě měl oblek luxusní

značky a na zápěstí hodinky Rolex Submariner. Hatcher si objednal

jedno velké pivo London Pride a já si dal whisky. Dostali jsme nápoje

a já svou sklenici vyprázdnil do poloviny a nechal jsem alkohol, aťrozustí aspoň trochu sněhu, který mi pronikl do morku kostí.

Položil jsem sklenku na bar. „Jste Joe Slattery, viďte? Tenhle podnik vám patří.“

„Záleží na tom, kdo se ptá. Pokud chcete peníze nebo vás poslala moje bývalá žena, pak jsem o Joeovi Slatterym v životě neslyšel.“ Mluvil s irským přízvukem a měl nakažlivý smích.

„V pondělí večer jste volal policii.“

Slattery se mi podíval do očí a jeho výraz zvážněl. „Jste od novin? Pokud ano, musím vás laskavě požádat, abyste dopili a odešli. Novinářů jsem tady už měl dost.“

Hatcher přikročil a ukázal mu služební průkaz. „Já jsem detektiv inspektor Mark Hatcher a tohle je můj kolega Jefferson Winter.“

„Proč jste to neřekli hned?“ Slattery už měl opět v obličeji úsměv, jako by mu z něj nikdy neslezl. „Dokonce jste se mohli napít na účet podniku.“

O tom jsem pochyboval. Slattery měl sice úsměv od ucha k uchu, ale ke kapsám mu nesahal. Měli jsme před sebou člověka, který bezdůvodně nepustí ani chlup a ostražitě si hlídá příjmy. Proto si mohl dovolit rolexky. „Z vaší výpovědi vyplynulo, že jste si ničeho zvláštního nevšiml.“

„Byl to běžný pondělní večer,“ souhlasil Slattery. „Tedy – dokud nepřišel Graham s tou holkou. Pak už to nebylo vůbec normální. Přijela policie, sanitka, novináři, prostě učiněný cirkus na kolečkách, co vám mám líčit. A co se přihodilo té nebohé holce!“ Slattery vrtěl hlavou a potichu zalamentoval „prokristovyrány“. „Slyšel jsem, že jí provedl lobotomii. To je prostě hnus.“

„Chtěl bych vědět, jak to tady vypadá s parkováním,“ zeptal jsem se.

Slattery nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ten hajzl tady kuchá lidem mozky a vás nezajímá nic jiného než parkování?“

„Rád se nechám nasměrovat k závažnějším myšlenkám.“

Slattery se na mě zadíval přimhouřenýma očima. Prohlížel si mě, jako

34


by se pokoušel odhadnout, jestli to myslím vážně. I já na něj zíral,neuhnul jsem pohledem, dokud mu nedošlo, že to vážně opravdu myslím.

„S parkováním to tady máme příšerné,“ prohlásil Slattery. „Obzvlášť v létě. Turisti mi vždycky obsadí parkoviště. Potom se začnou stavět na silnici. Jak říkám, něco příšerného.“

„Proto máte na parkovišti instalovanou bezpečnostní kameru?“

„Tu tam mám i z jiných důvodů, ale tenhle je hlavní,“ přisvědčilSlattery. „Ale jak už víte, v neděli večer ji někdo rozbil. Původně jsem měl podezření na děcka z okolí, ale teď už je mi to jasné.“

Policie se domnívala, že kameru rozbil pachatel. Vypracovala teorii, podle které sem někdy v průběhu nedělního večera přišel a rozbil ji proto, aby mohl postavit auto na parkoviště hospody, až sem přijede s Patricií Maynardovou. Poděkoval jsem Slatterymu, že se nám věnoval, jedním hltem jsem do sebe hodil whisky a vyzval Hatchera, ať dopije. Úzkými chodbami s nízkými stropem jsme se vymotali zase ven a vykročili do zimy.

„Souhlasím s policií, že kameru rozbil pachatel,“ prohlásil jsem. „Ale v pondělí večer tady rozhodně neparkoval. To je příliš snadné. Příliš průhledné. Ten chlapík si počíná rafinovaně. Neuchyluje se kprůhlednostem.“

„Co vás tedy napadá?“ chtěl vědět Hatcher.

Stál jsem a hleděl po silnici Abbey Mill Lane do dálky. Už se úplně setmělo a cesta ve světle pouličních luceren oranžově zářila. Sněžení zesílilo, ledový vítr kroužil ve vírech. Sníh už se na zemi držel apokrýval vozovku i chodník.

„V pondělí večer sem v žádném případě nepřijel, na to zapomeňte,“ odpověděl jsem. „Je to příliš riskantní. Sem i odtud vede jediná cesta.“

„Tak jak sem tu holku dostal? Teleportoval ji?“

Ignoroval jsem otázku i sarkasmus a vykročil jsem po Abbey Mills End. Na konci úzké ulice jsem se zastavil a pokoušel jsem se představit si, jak tudy kráčí pachatel, vede Patricii Maynardovou, má rukupoloženou na jejím rameni a jemně ji navádí. To se mi zdálo pravděpodobné. Pravděpodobnější než představa, že ji sem přivezl a zaparkoval uBojovných kohoutů.

Dál odtud vedla pouhá pěšina a já se k ní vydal. Hatcher následoval

35


pár kroků za mnou a nadával na sníh, na zimu a reptal, že bychom se

měli dát opačným směrem, k autu, protože nehodlá zkejsnout v St.

Albans. Nevnímal jsem ho a šel stále vpřed.

Pěšina vedla do Pondwicks Close, další slepé uličky. Nalevo stála škola,

nejspíš první stupeň, soudě podle hřiště hýřícího pestrými barvami.

Pondwicks Close ústila do Grove Road. Jen o ulici dál vedla A5183,

jedna z hlavních dopravních tepen směřující do města i z něho ven. O její

blízkosti svědčil hluk provozu, který k nám doléhal. Na chvíli jsem sezastavil uprostřed Grove Road a sníh se mi usazoval na hlavě i na ramenou.

Štípal mě do obličeje a ulpíval mi na očních víčkách, já na to všaknedbal. Pokývl jsem si pro sebe hlavou, nato jsem se obrátil k Hatcherovi.

„Tady zaparkoval,“ sdělil jsem mu.

36


7

Rachel se zmocňovala rozechvělost, jakou prožívala při prvním rande.

Skoro stejný pocit. Už dospěla, takže její vzrušení poněkud tlumily

obavy. Poznala už rozčarování, věděla, že skutečnost se zřídkakdy

vyrovná snům a že přání vždy převáží pravděpodobnost. Už věděla, jak

to bolí, když se srdce dostane do skartovačky. Červené šaty přiléhaly na

správných místech, a to ji těšilo. Cítila jemné závany svého oblíbeného

parfému, a i to jí dělalo radost.

Vystoupila ze stanice metra do studeného večera. Sníh se teď sypal jen v pomalém poprašku, tančil a převracel se hnaný větrem. Jako malá Rachel sníh milovala a ani později na něj nezanevřela. Sníh dělal ze světa kouzelné a romantické místo. Zítra se promění v břečku, ale teď to bylo nádherné. Přitáhla si kabát těsněji k tělu a přidala do kroku, takže jí kabelka v rytmu rychlé chůze narážela do boku.

Schůzku si dali v jednom velkém a anonymním baru. Podél pultu stály vysoké dřevěné stoličky, uprostřed lokálu stoly s dřevěnými židlemi a po obvodu u stěn kožené pohovky a nízké stolky. Rachel si prohlédla hosty. Netrvalo jí to dlouho. V prostoru, kam by se vešlo jistě pár stovek hostů, jich sedělo jen několik desítek. Rozptýlili se po celé místnosti, nejčastěji ve skupinách po třech či čtyřech. Osamocených pijáků tu bylo málo. Rachelin zrak přejížděl rychle z jednoho na druhého. Teslovi bylo kolem pětatřiceti a měl krátké hnědé vlasy. Tvrdil, že si na sebe vezme dlouhý černý vlněný trenčkot. Ze všech hostů se mu přibližoval pouze jeden muž sedící na vysoké stoličce u baru. Kabát měl na sobě správný, ale byl o dobrých dvacet let starší.

Rachel si objednala citronádu. Měla v plánu pít nealko, dokud si neodbudou úvodní seznamování, a pak si dát po každé další citronádě

37


i skleničku vína. Potřebovala vzbudit dobrý dojem a k tomu musela mít

čistou hlavu. Pokud to dneska dopadne dobře, Tesla by se s ní mohl

chtít sejít



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist