načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pokusy o močení - Milan Rynt

Pokusy o močení

Elektronická kniha: Pokusy o močení
Autor:

Nepočetná autorova povídková tvorba z let 1990–2001 obsahuje krátké texty sahající od meditativních úvah přes kafkovsky laděné vize až po bizarní hříčky. To vše často s notnou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 78
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2194-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nepočetná autorova povídková tvorba z let 1990–2001 obsahuje krátké texty sahající od meditativních úvah přes kafkovsky laděné vize až po bizarní hříčky. To vše často s notnou dávkou černého humoru a absurdit. Úryvek:
„Její překrásné dlouhé nohy končily příliš vysoko. Tak vysoko, že ani nedohlédl k místu, kde přecházely v klín. Bránila mu v tom hrana postele, pod kterou ležel. Přesněji řečeno, pod kterou ležela jeho hlava.“ Milan Rynt se narodil 12.7.1971. Žije v Kralupech nad Vltavou, v místě svého rodiště. Jako básník poprvé představen veřejnosti v recitačním pořadu Mirka Kováříka Zelené peří v Malostranské besedě v roce 1990. Publikoval v literárním časopise Tvar a v časopise české Mensy. V roce 1993 vyšla v nakladatelství Mladá fronta jeho básnická prvotina Ani jeden šimpanz. Kromě literární tvorby se věnuje také kreslení a malování. Ilustroval několik knižních titulů pro nakladatelství Maťa. V roce 2000 se uskutečnila jeho první samostatná výstava s názvem Obrazy a poezie.

Zařazeno v kategoriích
Milan Rynt - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Milan Rynt

POKUSY O MOČENÍ


3

Copyright:

Autor: Milan Rynt

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2015

ISBN:

978-80-7512-192-9 (ePub)

978-80-7512-193-6 (mobipocket)

978-80-7512-194-3 (pdf)


4

VEČÍREK JAKSEPATŘÍ

Byl to večírek jaksepatří. Venku bzučelo několik miliard

much a dole ve městě někdo nemohl nastartovat auto.

Rodiny si čistily zuby. Lidé dělali dvacet kliků, honily po

pokojích moly a snažili se je zabít hřbety Kafkových knih.

Ostatní strkali hlavy do televize, plešatěli a zase je

vytahovali.

Někde vysoko sněžilo, ale než vločky slétly na zem, roztály a vypařily se. Bylo léto. Tenisáky, které s sebou někteří hosté na večírek propašovali, však příjemně hřály.

Restaurace, ve které se večírek konal, patřila mezi ty největší ve městě – stála na kopci. Její předností byla zejména výška stropu. Avšak většina lidí setrvávala neznámo proč těsně při zemi a jen občas se někdo odvážil vylétnout výš. V nižších partiích tak vznikl nepředstavitelný nával, zatímco prostor pod střechou využívalo jen pár jedinců – shodou okolností těch nejschopnějších a nejodvážnějších. Ostatní k nim jen chvílemi pozvedli zrak, ale hned se zase věnovali svým záležitostem u podlahy. Dokonce i taneční páry byly nedostatkem místa přinuceny tancovat odděleně nad sebou a jeden druhého držet maximálně za ruku nebo za nohu. Personál restaurace nad tím kroutil hlavou a snažil se hostům názorně ukázat, jak využít všech prostor, avšak hosté již byli příliš opilí a unavení. Jediný vliv, který na ně poletování číšníků mělo, bylo to, že si začali objednávat více černé kávy a číst černou kroniku, aby zjistili, kolik číšníků už takto zahynulo. Koneckonců číšník by měl chodit za námi a ne my za ním, říkali si v duchu.

Večírků tu vlastně bylo víc. Všechny se však konaly v této restauraci, takže nikdo nebyl schopen říct, kolik jich je a kdo z hostů ke kterému patří. Většina lidí totiž neustále přebíhala ze strany na stranu, těkala od stolu ke stolu, mísila se s ostatními a zase se vracela na původní místo, aby jej téměř okamžitě opustila a zabloudila opět do jiného kouta. Našlo se sice pár jedinců, kteří zatvrzele seděli celý večer na jednom místě a opouštěli jej, jen když potřebovali dojít na záchod – snad si přáli zůstat nehybní a splynout se zařízením restaurace – s židlemi, stoly, lustry, krbem, okny, schody, zábradlími, koberci, talíři, skleničkami, mrtvými mouchami, prasklinami v trámech, cihlami atd. Avšak i oni, aby alespoň vytvořili iluzi toho, že putují, nechávali kolovat alespoň svoje šaty.

Dosáhli v této činnosti naprosté dokonalosti. Šaty si svlékli tak nenápadně, že i kdybyste se na ně upřeně dívali, vůbec byste to nepostřehli. Pak je stejně nenápadně vyměnili se svými sousedy za jejich oblečení a vy jste náhle ke svému údivu zjistili, že mají na sobě oblečeno něco úplně jiného, než ještě před pár vteřinami. Čím déle jste o tom přemýšleli, tím více jste pochybovali o tom, že

6

před vámi sedí stále stejný člověk, až jste nakonec uvěřili

tomu, že se přece jen jedná o někoho jiného, že ten, koho

jste pozorovali předtím, už dávno zmizel. A tak bylo zcela

nemožné určit, kdo sedí a kdo se pohybuje. Když jste

naopak svoji pozornost zaměřili na jeden určitý oblek –

například na elegantního pána, který chodil od stolu ke

stolu a u každého z nich zapředl krátkou inteligentní

debatu – mohli jste po chvíli pozorování zjistit, že tento na

první pohled sympatický muž u každého stolu vypadá

úplně jinak ve tváři, má rozdílnou výšku, držení těla i

jinou barvu vlasů. Ten člověk byl jen nažehlený oblek,

který si v krátkých intervalech svlékali a podávali lidé

u jednotlivých stolů. A možná, že tak tomu bylo ve většině

případů – možná, že se vůbec nikdo nepohyboval, možná,

že všichni lidé setrvávali na těch místech, na která se hned

po příchodu posadili, a veškerý ruch v restauraci spočíval

jen a jen ve výměně svršků...

Září 1990

7

VĚŽ DO NEBES

Každý den chodíme kolem staveniště a díváme se na ně.

Snažíme se to dělat nenápadně, aby nás nezpozorovali

dělníci. Máme stále takový nepříjemný pocit, že když

uvidí, jak je někdo sleduje, přiskočí k bráně, začnou

lomcovat mřížemi a hlasitě křičet. Neodvažujeme se

zastavovat ani dnes, kdy se už dělníci za branou

neobjevují. Snad ze zvyku, snad pro případ, že by se

některý přece jen vynořil zpoza labyrintu zdí z cihel. A tak

každý jen zpomalí chůzi a snaží se za tu chvíli, kdy vidí

přes mříže dovnitř, zachytit co nejvíce podrobností. Je to

jako hra. Uvnitř se téměř nic nemění a tak je velkým

svátkem, když někdo objeví třeba i sebemenší změnu. To

pak někteří zvědavci projdou kolem staveniště třeba i

pětkrát za odpoledne ve snaze změnu také zahlédnout.

Největší svátek je pak, když se někomu podaří

zahlédnout v dálce jednoho z dělníků. Dříve nebylo

výjimkou spatřit jich třeba i celou skupinu, říká se

dokonce, že kdysi dělníci často sedávali u hlavní brány

v hloučku, s přilbami na hlavách, kouřili a popíjeli pivo a

ten nejstarší z nich, který se už sotva držel na nohou,

hlídal, aby nikdo nevnikl dovnitř. Nikdo z nás však takové

8

časy nepamatuje. Někteří starci sice tvrdí, že zažili, když

se zdi teprve začínaly stavět, ale téměř nikdo jim nevěří.

Dělníci se zkrátka stáhli až na opačný konec staveniště a

jen zřídka tuto oblast opouštějí. Nikdo nedokáže říct

najisto, kde a jak dělníci žijí, jestli ještě pracují nebo jestli

sedávají mlčky v kruhu a podávají si z ruky do ruky

cigaretu, jako to dělali dřív. Množství nevysokých zdí

z cihel brání ve výhledu a ani naše pokusy zaslechnout

sebetišší zvuk nebyly úspěšné.

Jedinou událostí, kterou si všichni z nás dobře pamatují,

byl příjezd jeřábu. Stalo

se to asi před třemi lety. Dlouho nic nenasvědčovalo tomu,

že by se schylovalo k něčemu významnému. V té době se

ještě před hlavní branou zcela běžně procházely skupinky

dělníků a my jsme si byli jistí, že tak to už bude navěky.

Jednoho rána se však na staveništi z ničeho nic objevil

obrovský jeřáb a spolu s ním přijela spousta dělníků, které

jsme nikdy předtím neviděli. Šplhali nahoru a dolů po

jeřábu, mnozí z nich vylezli tak vysoko, že nám mizeli

z dohledu a jen když silnější závan větru rozehnal mraky

nad městem, daly se v neuvěřitelné výšce zahlédnout

jejich křiklavě červené vesty. Dělníci, kteří byli na stavbě

už od začátku, stáli dole a jen udiveně kroutili hlavami.

Vypadalo to, že jejich práce skončila. Nikdo z nich nevěděl,

co má dělat, nikdo se ve složitém mechanismu jeřábu

nevyznal a stroje, se kterými dřív pracovali, jim odvezli už

dávno na jinou stavbu. Trvalo to několik dnů, během nichž

jen bloumali staveništěm a po očku pozorovali nové

dělníky, jak seřizují jeřáb, stavějí pro něj kolejnice a

9

posílají kamarádům nahoře v kabině svačiny. Pak někdo

z nich přišel na to, že nových dělníků ubývá. Přicházelo

jich každé ráno méně a méně a i ti, co přišli, už nebyli tak

čilí, jako zpočátku. Svým vzhledem i chováním se začali

podobat těm starým, dokonce přestali oblékat své červené

vesty a zakrátko už by nikdo nepoznal, kdo z dělníků na

staveništi patří ke starým a kdo k novým. Od jistého dne

také žádný z nich nelezl na jeřáb a ani se nepokoušel

zpevnit podklad pro kolejnice. Jeřáb znehybněl,

každodenní řev jeho motorů utichl a jen masivní hák se

houpal na laně nad našimi hlavami a tichounce vrzal.

I my jsme se uklidnili. Vše bylo zase jako dřív, na

staveništi se přestalo stavět, dělníci se stáhli kamsi

dozadu, a tak jsme si mohli tuto událost začít v klidu

připomínat. Dodnes, když dozraje doba, sejdeme se

všichni u hlavní brány a v dlouhém, nekonečném zástupu

kolem ní jeden po druhém procházíme, abychom se

ujistili, že je vše v pořádku.

jaro 1991

ÚNOS Mozartova symfonie začala. Posluchači se postupně dovrtěli v židlích, vyčistili si kapesníky brýle, aby lépe viděli na sólisty, sdělili si poslední dojmy a pak už se se zájmem zaposlouchali do krásné hudby.

Neodeznělo však ještě ani deset taktů úvodní věty, když vtom odkudsi vyskočil muž s punčochou místo hlavy a s pistolí v ruce začal ohrožovat členy orchestru a řvát: „ZAHRAJTE HONEM NĚJAKÝHO JANÁČKA, NEBO TO TADY VŠECHNO VYLETÍ DO POVĚTŘÍ!“

Dirigent zbledl jako stěna a všem přítomným se roztřásla kolena hrůzou. Tak už je to tady... Únos! Jednou se to muselo stát... Ale proč zrovna nám?! říkal si v duchu každý. Proboha... Co budeme dělat?

„T A K H R A J T E !!!“ vybuchl muž a vylovil z kapsy granát. „JESTLI HNED NEZAČNETE, VODJISTIM TO! MNĚ UŽ NA NIČEM NEZÁLEŽÍ!!!“ Orchestr váhavě spustil první tóny Sinfonietty, přestože dirigent se zhroutil, dostal astmatický záchvat a nemohl dirigovat.

„A VŠICHNI OSTATNÍ NA ZEM! RYCHLE! A RUCE ZA HLAVU!“ rozkřičel se muž opět a zahrozil pistolí. „A VY HRAJTE VÍC NAHLAS!!!“ zařval na orchestr, dvěma skoky se ocitl u houslí a vší silou kopl prvního houslistu do holeně. Ten zaúpěl bolestí a sesunul se na zem. Celý orchestr ihned začal hrát, jak nejhlasitěji dovedl.

Zdálo se, že se muž konečně trochu uklidnil. Posadil se na dirigentský pult a ostražitě obhlížel koncertní síň. Nikdo z posluchačů ani nedutal. Všichni leželi různě poskládáni na zemi v uličkách, s rukama za hlavou, jeden přes druhého, muži v obleku a dámy ve večerních toaletách a mezi nimi občas, jako příloha, načesané a nastrojené děti. Špatně se jim dýchalo, nesměli se ani pohnout a všichni čekali, až to konečně skončí, až se muž nabaží Janáčka, až si vybere rukojmí, až si nechá od policie přistavit automobil s plnou nádrží a pak odjede neznámo kam, snad někam do ciziny.

Orchestr získal trochu více jistoty, i když hrála sotva polovina jeho členů, a sál naplnily majestátní tóny Sinfonietty, zatímco venku už policejní komando obkličovalo budovu a vrchní inspektor se svým pomocníkem se chystali promluvit na únosce přes megafon. Zatím technik zkoušel, jestli megafon funguje:

12

„JEDEN, DVA, TŘI, ČTYŘI, PĚT, OSM, JEDENÁCT, DEVĚT,

PADESÁT ŠEST, TŘI TISÍCE OSMSET DVACET SEDM, HOJ,

HOJ, JEDNA, JEDNA, DOBRÝ, FUNGUJE TO...“

léto 1991



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist