načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pokrevní sestry - Kateřina Janouchová

Pokrevní sestry
-4%
sleva

Elektronická kniha: Pokrevní sestry
Autor: Kateřina Janouchová

Cecilie Lundová si pozvolna zvyká na nový život bez manžela i na skutečnost, že teď mají s Johnem děti ve střídavé péči. Ani na porodním oddělení, kde pracuje, není situace právě ... (celý popis)
191
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost
Alternativy:


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788020441225
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cecilie Lundová si pozvolna zvyká na nový život bez manžela i na skutečnost, že teď mají s Johnem děti ve střídavé péči. Ani na porodním oddělení, kde pracuje, není situace právě růžová. Úsporná opatření v nemocnici si vybírají svou daň, oddělení trpí nedostatkem personálu a Cecilie i její kolegyně mají ještě víc práce než předtím. Jedné noci pak dojde k tragédii: při komplikovaném porodu zemře mladá maminka i s dítětem. Její manžel je zdrcený žalem a hledá útěchu u Cecilie. Zhruba ve stejné době do nemocnice přivezou dívku v pokročilém stupni těhotenství. Je v hlubokém bezvědomí, nemá u sebe žádné doklady a zdá se, že ji nikdo nepostrádá. Co je zač? A jak je možné, že se k ní nikdo nehlásí? Zkrátka je tu další záhada, která Cecilii přímo vybízí, aby se pustila do pátrání na vlastní pěst.

Související tituly dle názvu:
Pokrevní sestry Pokrevní sestry
Janouchová Kateřina
Cena: 92 Kč
Pokrevní sestry Pokrevní sestry
Janouchová Kateřina
Cena: 199 Kč
Elling: Pokrevní bratři Elling: Pokrevní bratři
Ambjornsen Ingvar
Cena: 254 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kateřina

Janouchová

PoKRevnÍ SeStRY

Švédský rodinný thriller

Mladá fronta


Ze švédského originálu přeložila Lucie Johnová

Text © Kateřina Janouchová, 2014

Translation © Lucie Johnová, 2016

ISBN 978-80-204-3966-6


Pokožka nad zápěstím je tak bílá, tak tenounká! A pod ní pulzuje tep, tep‑ lo, život. Jemné modré žilky se větví jako řeky. Transportní dráhy krve, její cesta tělem.

– Nevím, jestli si na to troufnu, zašeptala Cornelie. – Ty ano?

Benedicta přikývla. Rychle, jakoby zkoumavě si přejela prsty po  paži. Z  bolesti strach nemá, spíš je nervózní z  toho, co se chystají podniknout. Prolijí krev, co když je to hřích? Teď běží nocí a dělají se jí mžitky před očima. Její tělo jí připadá těžké a neohrabané, nohy ji bolí. A srdce jí buší až v hrdle. Jestli ji najdou, jaký ji stihne trest? Ale když užuž hrozí, že ji přemůže strach, stačí, aby si pohladila téměř neviditelnou jizvičku nad zápěstím. Tahle slabounká čárka vypovídá o  slibu, který před mnoha lety složila. Jizvy, které nejsou tak patrné, má dobře ukryté pod oblečením. Ponížení. Poroba. To, kvůli čemu je už navždycky poznamenaná. To, kvůli čemu musí utíkat. – Když máš ostrý nůž, tak to tolik nebolí, utěšovala kamarádku. – Nic necí‑ tíš. Viděla jsem to ve filmu. Viděla jsem, jak se to dělá.

– Ve filmech nikdy neukazují pravdu, namítla Cornelie. – A vůbec, kdys to viděla?

Žádná televize tu není. Nechodí ani do kina. Přesto si Benedicta tu scé‑ nu zapamatovala. Dva muži, oba se řízli do  předloktí a  pak rány přitiskli k sobě. A od té doby si říkali pokrevní bratři. Co dva přátelé spojí, už nikdy nikdo nerozdělí.

– Ále, řekla jenom. – Prostě vím, že to tak je. Vzpomínáš si, jak jsem se v kuchyni poranila? Trochu to pak pálí, ale to už je po všem. Dá se to vydr‑ žet. A ani zdaleka to nebolí tolik jako tamto.

„Tamto“. Něco nepojmenovatelného.

Nezdálo se, že by to Cornelii tak docela přesvědčilo. Ale Benedicta už vzala úzký skalpel do ruky. Řízla do kůže nad zápěstím. Ostrá čepel narýso‑ vala tenkou červenou čárku, která se rychle rozšiřovala. V  ústech zřetelně cítí pachuť krve. Jen taktak vidí na  cestu. Nohy cílevědomě pracují, ale špatně se jí dýchá. Děláš to kvůli Cornelii, přemlouvá se. Někdo se musí postarat, aby pravda vyšla najevo, aby ten zlý sen skončil. Takovýhle život být nemá. Pokud se tomu tedy vůbec „život“ dá říkat. – Au!

Cornelie vykulila oči.

– Pěkně to bolí, prohlásila vyčítavě. Z  ranky se dral na  povrch světle červený pramínek.

– Psst! Přece nechceš, aby se někdo vzbudil?

Cornelie zavrtěla hlavou.

– Dobře. A je to.

– Říká se u toho něco zvláštního? chtěla vědět Cornelie.

Dvě hubená bílá dívčí zápěstí se přitiskla na sebe. A pro jistotu se o sebe ještě trochu otřela.

– Nejspíš se říká něco jako...

Benedicta větu nestačila dokončit. Najednou se zarazila a ztuhla.

– Slyšelas? zašeptala.

Rychle strčila skalpel pod postel. Obě holčičky bez jediného dalšího slo‑ va vyskočily z podlahy, vrhly se každá do své postele a přitáhly si deku až po bradu. Sotva stačily zavřít oči, dveře se otevřely. Možná se jí do cesty připletl kámen. Už nic neví, vnímá jenom, jak se jí podlamují kolena, jak se obloha točí, jak se na ni řítí a zároveň se jí vzdaluje. Nejsou vidět žádné hvězdy, ale určitě tam jsou, schovávají se za  hutnými tmavými mraky  – možná sametově hebkou temnotou letí planoucí diamant a padá vesmírem. Vidí tytéž hvězdy i Cornelie? Tehdy v noci svůj slib nestačily dokončit. Alespoň ne slovy. Ale jejich krev se i tak smísila. Krev Cornelie a Benedicty. Benedicty a Cornelie. Co dvě přítelkyně spojí, nikdo nikdy nerozdělí.

Necítí, jak její hlava naráží na zem, jak tváří dopadá na mokrou hlínu.

Má drahá pokrevní sestřičko, stačí si ještě pomyslet. Nikdy tě nezradím.

Po ChoDBě ProTI Ní KráčeL JAKýSI MLADíK s nejistým výra

zem ve tváři. Cecilie dorazila do práce dřív a právě mířila do provozní místnosti na večerní předávání služby. Krátce mladému muži pokývla na pozdrav a chtěla pospíchat dál, ale on ji zničehonic oslovil.

– Promiňte, pronesl se slabým cizím přízvukem.

Cecilie se zastavila.

– Já... omlouvám se... Poznal jsem vás, prohlásil.

Nebylo jí tak docela jasné, co by mu na to měla říct.

– Asi vás zdržuju, že? Ale jste přece Cecilie Lundová? Viděli jsme vás v televizi. Moje žena ve vás vidí velký vzor. Sní o tom, že z ní jednou taky bude porodní asistentka.

Cecilie se uvolnila a usmála se na něj.

– To je moc milé. Jste přijati sem na oddělení?

– Ano, přijeli jsme sem před pár hodinami... Gisela vlastně měla mít termín až za  tři týdny, ale už jí začaly kontrakce. Promiňte, nepředstavil jsem se vám. Jmenuju se Adrian Monfort.

Podal jí ruku a Cecilie ji stiskla. Jeho ruka byla velmi teplá, skoro jako by měl horečku. Zpod vlnitých tmavých vlasů na  Cecilii měkce hleděly šedomodré oči. Dívala se do nich o maličko déle, než je obvyklé. Bylo v nich něco, co na ni silně zapůsobilo.

– Můžeme si porodní asistentku vybrat? Pokud ano, byl bych rád, abyste nám pomáhala vy, řekl Adrian a najednou vypadal velmi mladě.

Ten je ale naivní! Myslí si, že švédské zdravotnictví poskytuje pacientům takovouhle možnost volby. Pousmála se jeho nadšení. Zjevně si její úsměv vyložil jako přitakání, protože se celý rozzářil.

– Gisela by měla hroznou radost, prohlásil.

– Ve švédském zdravotnictví to bohužel takhle nefunguje. Porodní asistentky pracují podle toho, jak má která službu, a když porod trvá déle a služba mezitím skončí, porodní asistentky se vystřídají.

– Aha. To je škoda.

Ten jeho zvláštní přízvuk má určitě na  svědomí francouzština. Napovídalo by tomu i  jeho příjmení, Monfort. Ale Cecilie na  to, aby si povídala s  nastávajícími tatínky, které náhodou potká na  chodbě, nemá čas, jakkoli můžou být okouzlující.

– Bohužel už musím běžet, řekla a doufala, že se ho tím nedotkne.

– To je v pořádku, odpověděl.

Cecilie pokračovala v cestě do provozní místnosti a přitom zřetel

ně cítila, že se za ní mladík dívá.

SVěTLoVLASá PoMoCNá SeSTrA, která Cecilii dohonila na chod

bě, měla na krku červené skvrny. Slova se jí překotně valila z úst.

– Nemohla bys zajít na sedmičku? Křivka CTG je patologická a rodička si stěžuje, že ji bolí hlava.

– Ale Mette, já teď musím na  jedenáctku. Potřebovala jsem si jenom odskočit na  záchod. Jedenáctka už je skoro připravená, začíná tlačit, sotva jsem se odtamtud na chvilku dostala.

– Nemohla bys tam jenom na  minutku nakouknout? Mie nebylo dobře a v tuhle chvíli tu není. A Susanne je na pohotovosti, udělala si něco s nohou, podívala se na ni prosebně Mette.

Cecilie zalétla pohledem k monitoru nad provozní místností, kde podle blikajících číslic zjistila, že se pomoci dovolávají nastávající maminky z  několika pokojů. To je jak naschvál, dvě z  kolegyň začnou mít zdravotní problémy právě ve chvíli, kdy na oddělení vládne největší shon. Takhle rušnou noc už tu nezažili několik měsíců. A to k nim ještě míří sanitka s novopečenou maminkou, která porodila před jedním kinem v centru. Kromě toho už měli za sebou dva akutní císařské řezy, jedno z  dětí bylo značně vyčerpané. Gynekologické oddělení o dvě poschodí níž bylo plně obsazené a totéž platilo o takzvaném „hotelu pro pacienty“, kde se maminky zotavovaly po porodu.

– No dobře, zaskočím tam, ale pak se musím vrátit na jedenáctku, povzdychla si Cecilie a vydala se za Mette. – Na sedmičce leží ta prvorodička, Gisela, je to tak?

– Ano, přikývla Mette.  – Je jí čtyřiadvacet. Šestatřicátý týden, je hodně nervózní. Má bolesti ve spodní části dělohy. Dělá mi to starosti, mám dojem, že něco není v pořádku.

„Bolesti ve spodní části dělohy.“ ruptura, vynořilo se Cecilii v mysli zlověstné slovo. Jenže tohle je prvorodička, je opravdu nezvyklé, aby k natržení dělohy došlo u ženy, která předtím nerodila císařským řezem. Navíc jde o  šestatřicátý týden těhotenství, dítě ještě nebude plně vyvinuté.

– Dítě je normálně velké? zeptala se, i  když věděla, že na  tuhle otázku nejspíš nedostane odpověď, rozhodně ne od pomocné sestry.

– Podle záznamů by mohlo být opožděné ve vývoji.

Cecilie zlehka zaklepala na dveře pokoje číslo sedm, pak je otevřela a vstoupila dovnitř. Nastávající maminka ležela na lůžku. Měla zavřené oči a na čele se jí leskly kapky potu.

– Dobrý den, Giselo, já jsem Cecilie Lundová, porodní asistentka.

Adrian, který stál vedle lůžka, vypadal vyděšeně.

– Ještě před chviličkou s námi mluvila, vyhrkl.

Pohladil svou ženu jemně po  paži, ale Gisela na  to nijak nereagovala.

Cecilie přistoupila k  lůžku, položila jí ruku na  rameno a  lehce jí ho stiskla.

– haló, Giselo, slyšíte mě? Jak vám je?

Pohlédla na  monitor. Ne, kardiotokografická křivka nevypadá dobře. Téměř žádné pohyby plodu, žádné porodní stahy, které by stály za řeč.

– hned zavolám pana doktora.

Adrian i nadále stál u své ženy.

– Co se to děje? Proč neodpovídá?

– Někdy to tak bývá. Některé rodičky se během porodu stáhnou do sebe, odpověděla Cecilie.

Snažila se tvářit klidně, nedat najevo, jaká se jí zmocňuje úzkost. V hloubi duše však věděla, že dítě musí přijít na svět okamžitě.

– Zavolám Forsbergovi, obrátila se k  Mette.  – Dneska v  noci má službu on. Zůstaneš tu, dokud nepřijde?

– Ano, zůstanu, přikývla Mette.  – Ale bylo by dobré, kdybys tu mohla zůstat taky.

Mette má pravdu, rozhodně by tu měla zůstat, aby zjistila, co se děje. Zároveň si však byla vědoma toho, že ji volali i z pokoje číslo jedenáct. Ne, tohle není dobré. Kterým nastávajícím rodičům by měla dát přednost? Stefan Forsberg by měl dorazit každým okamžikem. červené číslice poplašeně blikaly na  znamení, že ji na  pokoji číslo jedenáct potřebují. Nastávající maminka v  tuhle chvíli už nejspíš rodí. Když od ní Cecilie odcházela, byla otevřená na devět centimetrů a měla silné porodní stahy.

Adrian si všiml, že pohlédla na hodiny.

– Nemůžete tu počkat, než dorazí doktor? vyhrkl prosebně.

Jejich pohledy se setkaly a Cecilie zavrtěla hlavou.

Už se rozhodla. Ve všem tom spěchu nebyl čas se dlouho rozmýšlet. Doufala, že se se Stefanem srazí ve dveřích, až bude z pokoje vycházet. A taky by měla zavolat Mie a zjistit, co se děje. Skutečnost, že postrádají hned dvě porodní asistentky, byla zneklidňující.

– Moc mě to mrzí, ale mám tam jednu maminku, která rodí právě teď. Sešlo se to všechno naráz. Ale Gisela je v pořádku a pan doktor tu bude každým okamžikem.

V nitru cítila napětí, které ji rvalo na kusy, svářily se v ní pochybnosti a úzkost.

– Jen co budu moct, vrátím se, slíbila Adrianovi, než spěšným krokem opustila místnost. – Všechno bude v pořádku.

– Jste si tím jistá?

Celé tělo jí napovídalo, že je Adrianova otázka opodstatněná. A že ho nic z toho, co mu právě řekla, neuklidnilo. Přesto odpověděla, jak musela.

– Jsem o tom přesvědčená.

Pak vyšla z místnosti, nechala za sebou zaklapnout dveře.

Teď je na řadě pokoj číslo jedenáct a ona si musí opravdu pospíšit.

VoDA oLIZUJíCí SKáLy JAKo By ByLA téměř černá. Vzduch byl

ztěžklý vlhkostí a  mokré listí na  zemi představovalo pro cyklisty životu nebezpečnou past. Muž a žena, kteří se tu ruku v ruce procházeli, si však vychutnávali zdejší ticho a  klid a  jako obvykle probírali události uplynulého dne. Byla to pro ně procházka jako mnoho jiných, dávka čerstvého vzduchu před spaním.

Když došli k mostu, zastavili se. Muž navrhl, že už by se měli vydat zpátky domů, žena si chtěla ještě chvíli užívat svěžího večerního vzduchu. Vrátí se tedy oklikou po cestě podél pobřeží, proč ne? Sama tudy nechodila, cesty byly špatně osvětlené a před pár lety nedaleko došlo k přepadení. V jeho společnosti si však připadala v bezpečí.

Potkali postaršího pána se psem. Pokračovali dál, daleko od  rušných ulic, mezi stromy. V létě se tu scházeli mladí lidé, bavili se tu až do rána, ale teď když se ochladilo a země byla mokrá a studená, nebyla tu po těchhle milovnících flámů pod širým nebem ani stopa a park byl pustý.

Dorazili k omšelým kamenným schodům. Nechal ji jít před sebou, ona se však po pár krocích zarazila.

– Slyšel jsi to? zeptala se.

ohlédl se, pátravě se zahleděl do tmy.

Bylo slyšet jenom vítr a šplouchání vody, z dálky sem navíc doléhal městský ruch.

– Ne. Tázavě se na ni podíval

– Znělo to jako lidský hlas, řekla.

Zůstali stát a nehýbali se, pozorně poslouchali.

– Ba ne, prohlásil po chvíli. – To se ti jenom něco zdálo.

Bylo to možné. Větve stromů tiše povrzávaly ve  větru, jinak bylo ticho.

obrátila se a chtěla pokračovat v cestě.

Vtom se to ozvalo znovu.

Nezřetelný zvuk, možná ne víc než dlouhý vzdech.

Přicházel zdola, od  malé lávky spojující dvě různé části parku. Před chvilkou to místo bez povšimnutí přešli, teď si však pospíšili nazpátek.

Uviděli ji oba ve  stejnou chvíli. Jednu nohu měla zkroucenou v nepřirozeném úhlu. Bledý obličej rámovaly tmavé vlasy. ruce měla rozhozené a byla napůl pohřbená pod listím. Pohnula se, ale oči neotevřela.

– Zavolám sanitku, prohlásil muž.

– Panebože, ona je těhotná.

Mladé ženě, která ležela v  bezvědomí na  zemi, se vyhrnul kabát a zakulacené břicho napovídalo, že se jeho majitelka co nevidět stane matkou.

Netrvalo dlouho a na místo dorazila sanitka a policie. Muž a žena nadiktovali policistům svá jména a pak se dívali, jak dívku, která stále nenabyla vědomí, nakládají zdravotníci na nosítka. Pak auta zmizela. Po chvíli byl park stejně pustý a prázdný jako předtím. Vítr mezitím omrzelo laškování s větvemi stromů a vydal se někam jinam.

NA PoKoJI číSLo JeDeNáCT Už ByL porod na spadnutí, a když se

tam Cecilie vrátila, nastávající rodiče se vděčně rozzářili. Byli v místnosti sami, nebyla u nich ani pomocná sestra, a Cecilie se v duchu ptala sama sebe, kam se asi poděla.

rychle si z přihrádky u umyvadla vzala plastové rukavice a navlékla si je. Co nevidět se má narodit další miminko, není čas nad něčím dlouze dumat.

– Jde to skvěle, prohlásila uklidňujícím tónem.  – Až přijde další kontrakce, pustíme se do toho, bude stačit, když zatlačíte.

Nastávající otec stál u  lůžka a  povzbuzoval svou ženu, jak jen to šlo. Cecilie rodičce položila ruku na  poševní hráz a  lehce zatlačila. Kdyby porod probíhal příliš rychle, mohlo by dojít ke  zbytečně velkému natržení.

– Tělo tu práci udělá samo, jenom se jím nechte vést, řekla a  podívala se nastávající mamince do očí. – Při další kontrakci stačí, když budete jenom dýchat.

Jak porod pokračoval, vrátila se Cecilie v  myšlenkách do  pokoje číslo sedm ke  Gisele a  Adrianovi. Přemítala, jak to tam asi Mette zvládá, a  doufala, že doktor Forsberg už dorazil. Nebylo dobré, že si připadala takhle rozpolcená. Snažila se soustředit na úkol, který měla před sebou.

– Prima, a teď už ho uvidíme, prohlásila, když přišla další kontrakce.

objevila se dětská hlavička. Vypadala pomačkaně a  poněkud zachmuřeně, byla pokrytá mázkem a krví. Zbývala už jen kratičká chvilička, než bude porod u konce. Děloha se cílevědomě stahovala a vzápětí už Cecilie držela v rukou teplé mokré miminko a v místnosti se ozval bublavý zvuk, který přešel v první nejisté zakňourání.

– A tady máme miminko, usmála se a položila zakrvácené dětské tělíčko novopečené mamince na nahou hruď. – To je ale čipera!

A  znovu je důležitější telefon než samotné dítě, stačila si pomyslet, když novopečený tatínek pořizoval jeden snímek za  druhým a  fotografoval svého potomka ze všech možných úhlů. Instagram, Facebook, Twitter... bylo tak snadné sdílet fotografie na sociálních sítích, aby mohl celý svět co nejdřív spatřit, jaký výsledek těhotenství přineslo.

– Skoro ani není potřeba žádnej filtr, vykřikoval novopečený otec nadšeně! – Panebože, ta je ale hezoučká! Miláčku!

Měl v očích slzy, ale i přesto věnoval větší pozornost displeji mobilu než své právě narozené dceři.

V  tu chvíli dorazila na  pokoj nervózní a  unavená pomocná sestra. horlivě se omlouvala, že jí bylo zapotřebí někde jinde. Cecilie jen přikývla, tohle můžou probrat, až nebudou mladí rodiče v doslechu. Ve  vzduchu se vznášelo napětí a  jí se nechtělo nasazovat zbytečně ostrý tón hlasu. Srdce jí prudce bušilo a  točila se jí hlava. Pořádně se nenajedla, za to, že si připadá tak vyčerpaná, nejspíš může pokles hladiny cukru v  krvi. Teď však na  jídlo není čas. Musí se ujistit, že na  pokoj číslo sedm dorazila pomoc a  že je situace pod kontrolou. Kolik mezitím uběhlo času? Forsberg už se o Giselu určitě stačil postarat.

Na  chodbě před pokojem číslo pět vládl naprostý zmatek. Mia a  Mette spěchaly na  operační sál a  vezly tam na  lůžku Giselu, která byla bílá jako křída. Byl zde i anesteziolog. Adrian vypadal zoufale.

– Vy jste se k nám nevrátila, podíval se na Cecilii. – ostatní přišli těsně před vámi.

– Musí se okamžitě provést císařský řez, ozvala se Mia, když s lůžkem projížděly kolem Cecilie. – Je tam nějaké větší krvácení.

Cecilie jí nestačila odpovědět. Informace, že Giselu postihlo krvácení, ji překvapila. Zahlédla Forsberga, že by se zdržel? Ale proč za něj v  tom případě nezaskočil jiný lékař? okamžitě ji zaplavil pocit viny a přála si, aby předtím od Gisely a Adriana neodešla. Porod na pokoji číslo jedenáct měl převzít někdo jiný, něco takového je přece normální. Všechno tam probíhalo v klidu, čtyři porodní stahy a dítě bylo na  světě, maminku ani nebylo potřeba šít. Jenže takhle se uvažovat nedalo. Vždyť právě minulý týden jedno miminko během dlouhého a  namáhavého porodu zemřelo. Ta žena už měla doma dvě děti, pro muže to však byl první potomek, vytoužené dítě z nového vztahu. Cecilie je oba musela utěšovat. Držela plačící maminku v náručí, potom stejně konejšila i  tatínka. občas nastaly okamžiky naprosté blízkosti, v nichž byly nejdůležitější lidská sounáležitost a vřelost. Ve zdravotnictví v  podstatě nebyl prostor pro to, aby se někomu dlouze projevovala účast, Cecilie však občas pocit, že je na  všechno málo času, odsunula stranou.

Adrian měl namířeno na operační sál. Chytila ho za paži.

– Bohužel tu musíte zůstat, vysvětlila mu tiše.

– Proč?

– Tohle bude akutní císařský řez. otec dítěte smí dovnitř, jenom když je zákrok plánovaný.

Dveře na operační sál se zavřely.

– Pojďte se mnou, vybídla Cecilie Adriana. – Bude lepší, když počkáte tamhle.

Chvilku zaváhal, ale pak udělal, co mu navrhovala.

– Snad pro mě přijdou, hned jak se to malé narodí, podotkl, když spolu šli do nedaleké společenské místnosti.

– Samozřejmě, odpověděla Cecilie.

hoDINA MeZI PSeM A VLKeM UPLyNULA a začalo svítat, šeda

vé podzimní světlo se i dnes proměnilo v ráno. Cecilii skončila služba, nedokázala však sama sebe přesvědčit, aby šla domů. Místo toho dál seděla vedle Adriana na  pohovce a  snažila se na  něj přenést vlastní klid. Ptal se jí, jestli by tam s ním nemohla zůstat, a ona věděla, že by to dělat neměla, nicméně cítila, že je za celou tu situaci svým způsobem odpovědná.

– Co jim tak dlouho trvá? ptal se jí Adrian znovu a znovu. – Neměl by být císařský řez rychlá záležitost?

Minuty se vlekly.

– Je to velká operace, ale všechno dobře dopadne, ujišťovala ho Cecilie profesionálním tónem. Když to říkala, byla si díky dlouholetým zkušenostem jistá, že je to pravda. Porodní oddělení v Severní nemocnici mělo ty nejlepší lékaře a ona jim neochvějně věřila. Forsberg patřil k naprosté špičce. Nastávající maminka mohla ztratit hodně krve, ale na takové kritické situace tu byli připravení.

Jenže život představuje riziko sám o sobě.

Ta slova jí bleskla hlavou, nevítaná myšlenka prolétla kolem. Porodit dítě je zajisté určitá zkouška, ale není na tom nic chorobného, je to naprosto normální proces, kterým si ve Švédsku každý rok projdou statisíce žen.

– Povídejte mi o Francii, navrhla ve snaze přivést Adriana na jiné myšlenky.

– Vyrůstal jsem kousek od  Paříže. Táta je Francouz, ale máma je Švédka a jako malý kluk jsem vždycky trávil léto s bratranci a sestřenicemi, řekl Adrian a bloudil pohledem kolem sebe.

– Když mluvíte, máte slaboučký přízvuk.

– To se na povrch dere francouzština, odpověděl Adrian.

– Jezdíte tam často?

– Promiňte, ale já se teď nedokážu soustředit.

Vypadal unaveně.

– To chápu. Ale musíte nám věřit, Adriane. Máme tu moc šikovné doktory. Porodnictví tady ve Švédsku je velmi bezpečné a spolehlivé. Tady na oddělení se ročně narodí čtyři tisíce dětí. Gisela je v dobrých rukou. Už brzy bude po všem a vy budete mít svoje děťátko u sebe.

– Ale co když něco není v pořádku? Gisela měla rodit až později.

– Některé děti se nenarodí v termínu, tak to prostě je.

Ale už i  Cecilii začínalo připadat, že se operace příliš vleče. Mimoděk zalétla pohledem k  hodinám na  stěně. ručičky jako by stály na místě, ale přesto se pomalu a neúprosně sunuly kupředu. Vteřiny se sčítaly a  měnily se v  minuty. Provedení akutního císařského řezu by nemělo trvat déle než deset minut. Teď už musí být to malé venku. Cecilie cítila, jak jí najednou vyschlo v  ústech. Mělo by to dobře dopadnout. Musí to dobře dopadnout.

Stiskla Adrianovi ruku. Jeho dlaň byla pořád stejně teplá, bylo to hřejivé teplo, které se špatně slučovalo s  napětím, které z  mladíka vyzařovalo. Adrian stisk ruky opětoval a pokusil se usmát. Znovu se na  sebe podívali a  Cecilii jako by jeho pohled přitáhl, i  když se právě tomuhle snažila vyhnout. Uplynulá noc byla ošklivá, plná neklidu a  obtíží, a  Cecilie toužila po  tom, aby se mohla vyspat. Její reakce je určitě čistě následkem únavy. Jen co se to malé narodí, poblahopřeje novopečeným rodičům a vyrazí domů.

Navzdory drásavému čekání byli ve  chvíli, kdy se objevil doktor Forsberg, téměř nepřipraveni. Cecilie se snažila vyčíst porodníkovi z tváře něco jako ujištění, že je všechno v pořádku, on však místo uklidňujícího pohledu jen téměř neznatelně zavrtěl hlavou. Ceciliino nitro zaplavil chlad.

– Jak je na  tom Gisela? vyhrkl Adrian, který okamžitě vyskočil na nohy.

– Myslím, že bude nejlepší, když půjdeme ke mně, vybídl ho doktor Forsberg.

Ať už nastaly jakékoli komplikace, všechno určitě dobře dopadne, opakovala si v duchu Cecilie, když spolu s Adrianem a doktorem Forsbergem vcházela do místnosti.

DoKTor ForSBerG UPírAL NA ADrIANA VážNý PohLeD.

– Chlapečka se nepodařilo oživit, i  když jsme provedli rozsáhlý zákrok.

Adrian ho bez dechu sledoval a slova jako by rozeznívala místnost ozvěnou.

– A Gisela? Jak je Gisele?

Kolem nich dunělo ticho.

Doktor Forsberg se nadechl.

– Gisela ztratila mnoho krve.

– Ale je v pořádku? Kdy můžu jít za ní?

Adrian neklidně bloudil pohledem po místnosti, jinak se však ani nepohnul. rozkousal si dolní ret, všimla si Cecilie, rty má suché a rozpukané. Po tvářích se mu šířil stín strniště a pod očima se mu objevily namodralé kruhy.

– Gisela to bohužel nepřežila.

To sdělení přišlo jako nárazová vlna.

Adrian otevřel ústa, aby něco řekl, ale přes rty mu nepřešel jediný zvuk. Zapotácel se.

Pak mu ruce vyletěly k obličeji a z hrdla mu unikl výkřik. Prudce zavrtěl hlavou a rozvzlykal se.

– Ne, vyjekl. – Ne!

Cecilie natáhla ruku, dotkla se Adrianovy paže a očima se setkala s  Forsbergovým pohledem. Porodník se tvářil sklíčeně a  popotahoval si límec pláště. Zlehka zavrtěl hlavou. Sdělit někomu hluboce zarmucující zprávy bylo ze všeho nejtěžší a ne všichni lékaři v tom byli stejně zběhlí. Pro doktora Forsberga nebylo podávání zpráv o tom, že někdo zemřel, denním chlebem. Porodní oddělení patřilo v nemocnici k  těm, kde se zpravidla sdělovaly zprávy dobré. Jistě, i  tady občas došlo k nějaké tragédii, ale naštěstí jich bylo málo.

– Je mi to skutečně moc líto. Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. opravdu všechno.

Cecilii zaplavil pocit, že se jí to jenom zdá. Kdyby se tak z  téhle noční můry mohla probudit, kdyby mohla dokončit službu tak jako obvykle. Jenže ať dělala, co dělala, nacházela se stále v jedné místnosti s Adrianem, který právě ztratil milovanou ženu i dítě, jež spolu čekali.

– Krizový tým už je na cestě, dodal tiše Forsberg. – Dostane se vám pomoci, Adriane.

Adrian neodpověděl. Nebylo slyšet nic než pláč, který zněl jako kvílení. Zoufalství vyráželo na  povrch v  bolestných vzlycích. Cecilie nedokázala nečinně přihlížet. Vzala Adriana do náruče. Jako by utěšovala zoufale nešťastné dítě, které si nějak ublížilo. Adrian byl dospělý muž, v jejím objetí z něj však byl znovu malý chlapec. Snaha ukonejšit ho jí pomáhala zmírnit pocit bezmoci.

– Giselo, vzlykal. – Giselo. To není pravda. To nemůže být pravda.

Cecilie ho nepřestávala objímat, jemně ho kolébala v náručí.

rameno měla mokré od jeho slz.

ozvalo se zaklepání. Do  místnosti vstoupily dvě postarší dámy. Jedna z  nich položila Adrianovi ruku na  rameno. Cecilie se s  ní povrchně znala: byla to psychologická poradkyně, ona a  její kolegové měli na starost pacienty, kteří prodělali nějaké trauma. Cecilie uvolnila objetí, teď bude mít Adrian pomoc, jakou potřebuje.

– Vážně už musíte jít? podíval se na ni.

– Ano, tak to bude nejlepší, odpověděla, ale v hloubi srdce si přála, aby s ním mohla zůstat.

Vyměnila si pohled s psychologickou poradkyní.

– Jste v dobrých rukou.

Slyšel vůbec, co mu říká? Nebyla si tím jistá. Doktor Forsberg za ní vyšel na chodbu. Takhle skleslého a zachmuřeného ho ještě neviděla.

– Stefane, taková hrůza, vydechla Cecilie.

Přikývl.

– Někdy vstoupí do  hry neznámé faktory, řekl a  znovu se vrátil k  svému profesionálnímu já.  – Jako například sklony ke  zvýšené krvácivosti. Nebo nějaká infekce. Ale ať už je to cokoli, je to samozřejmě strašné.

Ještě chvilku spolu hovořili a pak se rozloučili.

V  šatně nikdo nebyl. Cecilie se posadila na  lavici, neměla sílu se převléct. Nemohla odtrhnout pohled od  chuchvalce prachu na  podlaze, nohy měla ztuhlé jako klády. obrysy všeho, co ji obklopovalo, byly střídavě nezřetelné a  naprosto ostré, hlavu měla plnou toho, co se v  noci stalo. Stále slyšela slova doktora Forsberga. rezonoval v  ní šok. Adrianův žal. Cítila to všechno v  celém těle. Sotva se zmohla na kloudnou myšlenku. Dívala se na své vlastní ruce, jako by to byly dva neznámé předměty. V uších jí hučelo, byl to jakýsi kovový zvuk, který jí byl matně povědomý. o Adriana se staral krizový tým, jí řekli, že má jet domů a vyspat se. Měla z toho smíšené pocity, ale šla.

Nakonec se vzchopila. odemkla skříňku a přetáhla si erární polokošili přes hlavu. rozepnula si kalhoty a nechala je spadnout na zem. oblékla si džíny a halenku. Byla cítit potem, ale to bylo to poslední, co by jí v tuhle chvíli dělalo starosti.

Měla pocit, jako by za  Adriana byla svým způsobem odpovědná. Stávalo se, že si jako porodní asistentka s  některými nastávajícími rodiči rozuměla lépe než s  jinými, ovšem angažovat se takhle silně v problémech jednoho člověka rozhodně nebylo zdravé. Potlačila touhu vrátit se za Adrianem a zjistit, jak na tom je. Místo toho sjela výtahem do přízemí a cílevědomě vyšla hlavním vchodem ven z nemocnice. Adrian není její starost. Nic z  toho, co se stalo, není její osobní záležitost.

Přesto se už dlouho necítila takhle mizerně.

odcházela z nemocnice se srdcem ztěžklým obavami.

CeCILIe SoTVA STAčILA USNoUT, když jí začal vyzvánět mobil.

Napřed ji napadlo, že ho nechá zvonit, ale nakonec ji něco přimělo hovor přijmout.

– Tady hermansson z Večerníku, ozval se jakýsi mužský hlas. – Získal jsem informaci, že dnes v  noci při porodu zemřela jedna matka i s dítětem a že vy jste zřejmě měla tou dobou službu. Můžete mi povědět, co se stalo?

Cecilie otevřela ústa a  vzápětí je zase zavřela. Jak dokážou tihle lidé z bulváru všechno tak rychle vyčenichat?

– Promiňte, je špatně slyšet, nerozuměla jsem, jak se jmenujete a co chcete, řekla, aby získala trochu času.

– Říká vám něco jméno Gisela Monfortová? čtyřiadvacetiletá žena, která měla u  vás v  Severní nemocnici porodit své první dítě. A teď jsou zjevně ona i její dítě po smrti a můj zdroj tvrdí, že jste tou dobou měla službu vy.

Jeho slova byla ochromující, zároveň jí však působila bolest. okamžitě se přenesla zpátky v čase, znovu prožívala minuty, kdy Adrian tu smutnou zprávu dostal. Jeho tělo v jejím náručí, zoufalý výkřik následovaný pláčem, záchvěvy vzlyků. Bude snad Adrian nucen mluvit s  lidmi z  médií? Kdo jim ten tip vůbec dal? Před očima se jí střídaly různé tváře: doktor Forsberg, Mette, Mia, Susanne... Ne, nikdo z kolegů na oddělení to být nemohl, nikdo z nich by to přece novinářům vědět nedal, nebo ano? V šeru ložnice jako by se míhaly rudé záblesky. Cecilie si dávala s odpovědí načas a horečně přemýšlela. Ne, samozřejmě že jim nemůže nic říct. A ten novinář to dobře ví. Přesto to zkouší.

– Musím vám připomenout, že jsme vázáni slibem mlčenlivosti, prohlásila a  jenom doufala, že to zní tak přísně, jak měla v  úmyslu.  – Pokud máte nějaké otázky, můžete se obrátit na naši vrchní porodní asistentku.

Novinář nespokojeně zamručel.

– No ano, jistě, ten váš zatracený slib mlčenlivosti, já vím, ale i tak mi přece můžete být schopná něco říct? Jak je možné, že jste včas nereagovala, když jste zjistila, co se děje?

Neměl v úmyslu to hned po prvním pokusu vzdát. To ostatně lidé od tisku nedělali nikdy.

– Nevím, odkud jste tu informaci získal, ale jako novinář byste měl vědět, že vám k vaší otázce nemůžu říct vůbec nic. Ještě jednou vám musím připomenout slib mlčenlivosti, který nám brání poskytovat informace o pacientech, řekla unaveně. – A teď mě omluvte, musím zavěsit.

– Počkejte, zaprosil. – Ale byla jste u toho, že ano? Měla jste dnes v noci službu?

– Bez komentáře.

– Beru to jako přiznání. hodlám napsat, že odmítáte odpovídat na otázky, Cecilie Lundová, a je vám určitě jasné, že tohle vám ani vaší nemocnici moc popularity nepřinese. od chvíle, kdy se ta zpráva objevila na internetu, nám volá spousta rozrušených lidí, které zajímá, co se vlastně stalo, a kteří se nám svěřují s vlastními traumatickými zážitky spojenými s porodem. Byla jste dnes v noci ve stresu, Cecilie? Udělala jste chybu? Když neprotestujete proti škrtům ve zdravotnictví, znamená to, že současnou situaci schvalujete.

Ceciliin unavený mozek nemohl pochopit, jak jí ten člověk, pro všechno na  světě, může klást za  vinu ekonomická rozhodnutí politiků. ona přece nemůže za to, že porodní asistentky dřou jako mezci za mizerné platy a nemají ani pořádnou přestávku, aby si mohly dojít na  záchod. ona přece v  krajském zastupitelstvu není, nepřijímá rozhodnutí, která znamenají zhoršení pracovních podmínek zaměstnanců všech nemocnic ve  městě, což má za  následek sníženou bezpečnost pacientů a méně kvalitní péči.

– Teď vám tak docela nerozumím, poznamenala chladně. – Chcete tím říct, že já, porodní asistentka, jsem zodpovědná za to, jak vypadá situace v porodnictví?

– Nedělejte hloupou, odsekl reportér nadřazeně. – Zemřela ta matka a  její dítě kvůli vám? Ať už za  tím jsou škrty v  rozpočtu nebo ne? Někdo by se za to měl zodpovídat.

– Jak už jsem řekla, musíte se obrátit na naši vrchní porodní asistentku nebo na vedení nemocnice, opáčila Cecilie. – Já už vám nemám co říct. Sbohem.

Slyšela jeho zmatené protesty, ale už jeho argumentům nevěnovala pozornost. Místo toho zmáčkla tlačítko pro ukončení hovoru, zavřela oči a zůstala nehybně ležet s telefonem v ruce. Tělem se jí šířil nepříjemný chlad. Stoupal od  prstů na  nohou výš, přes stehna a  břicho nahoru k  hrudníku, do  paží, do  spánků, do  kořínků vlasů. Nedokázala myslet na nic jiného než na Adriana. Věřil jí a ona mu slibovala, že všechno dobře dopadne. Povídali si o Francii a Gisela zatím umírala. V myšlenkách byla zpátky na porodním oddělení. Ten osudný film se jí odvíjel před očima znovu a  znovu. Jak ji Adrian dohonil na  chodbě. Jeho očekávání, které se mísilo s úzkostí. Jak jí Mette sdělila, že něco není v pořádku, že jí to dělá starosti. Vzpomněla si i na řádnou porodní asistentku Miu, která tam měla být a  nebyla. Vždycky tu byl někdo jiný, kdo mohl v  případě potřeby zaskočit, tentokrát zavolali Cecilii, ale ani ona nemohla u  nastávající maminky zůstat... Nepříznivé faktory se vršily jeden na druhý. Vybavila se jí Gisela na porodním pokoji, jak se svým způsobem uzavřela do sebe, znehybnělá bolestí. I Cecilii v tu chvíli přepadl jakýsi intuitivní strach, to se ovšem stávalo i zkušeným porodním asistentkám.

Kdo to dal vědět Večerníku, se nepodaří zjistit – pokud to tedy vůbec byl někdo z  personálu. Z  Gisely a  dítěte se stanou dvě položky ve statistice matek a dětí, které nepřežily porod. Ve Švédsku to ročně bylo v průměru pět žen. Pravděpodobnost, že se něco takového stane právě v době, kdy měla službu Cecilie, byla mikroskopická.

Mezerou mezi roletami a  zdí do  místnosti pronikalo dopolední světlo a  naznačovalo, že tenhle den nabídne ve  vší té šedi i  záblesk sluníčka. Cecilie už nedokázala znovu usnout.

Potřebovala si promluvit s někým z porodního oddělení. Zatelefonovala Tatianě na přímou linku. obsazeno. No samozřejmě. U vrchní porodní asistentky se dnes pochopitelně žhaví telefony. A  tak místo toho zavolala Gunille. Její kolegyně a kamarádka má dnes přece volno. Cecilie jen doufala, že telefon vezme.

– No ne, ahoj, ozval se okamžitě Gunillin veselý hlas. – Já myslela, že ležíš v posteli a spíš, copak tys neměla v noci službu?

– Ale ano, měla, odpověděla Cecilie. – Ani si neumíš představit, jak strašnou noc mám za sebou.

– Ale ne! Co se stalo?

– Jedna rodička dneska ráno zemřela a  její dítě taky. A  já zůstala v nemocnici a utěšovala tatínka. Byl to hodně mladý kluk a samozřejmě se úplně složil.

– Bylas u toho, když se to stalo?

– Dělali jí akutního císaře, já měla na starosti jinou maminku. Ale tenhle nastávající tatínek hrozně stál o to, abych se o ně starala právě já, viděli mě se ženou v televizi... Seděla jsem tam s ním a teď je mi mizerně. Jako by se z něj stal můj kamarád, kterému bych ráda pomohla. Když teď přišel o rodinu.

Gunilla její vyprávění pozorně vyslechla.

– Nesmíš si myslet, že je to tvoje vina, řekla potom. – Nevyčítej si to, prosím tě.

– Nemůžu to pustit z hlavy. Vím, že si to moc beru, ale připadá mi, jako bych za něj byla zodpovědná.

– Za toho tatínka?

– Ano. Jmenuje se Adrian. obdivoval mě a teď mě bude nenávidět.

– To je možný. Může tak reagovat na  šok. Ale určitě má rodinu a  přátele, kteří mu budou oporou. Chystá se na  dnešek v  nemocnici nějaký sezení, kde byste to všechno probrali, abyste se s tím dokázali líp vyrovnat?

– Doufám, že ano, odpověděla Cecilie.  – Ale zatím se ke  mně nic nedoneslo.

– Jestli to zvládneš, bylo by fakt dobrý tam jít, pokračovala Gunilla.  – Měla bys přijmout veškerou pomoc, kterou ti nabídnou. Je důležitý, aby se člověk neupínal na  jednotlivý události a  osoby, to přece víš.

Cecilie si povzdychla.

– Mám dojem, že už jsem se na to upnula. Nemůžu myslet na nic jiného. A rozhodně nijak nepomáhá, že se o tom všem teď bude psát v novinách.

– To chápu, kočičko, odvětila Gunilla. – Ale teď se každopádně zkus trochu prospat, jestli můžeš. Nejspíš máš před sebou pěkně dlouhej den. Když budeš chtít, můžeš mi kdykoli zavolat.

– Díky, jsi zlatá, odpověděla Cecilie.

Ukončila hovor a zůstala ležet na zádech s mobilem na prsou.

MArIe VžDyCKy Po  ráNU Ze VŠeho nejdřív sáhla po  mobilu

a  podívala se na  Twitter, Instagram a  Facebook, potom přešla na  internetové stránky různých bulvárních novin. Bill na  tom byl stejně. Dělali si ze svých zlozvyků legraci, pokoušeli se téhle závislosti zbavit, ale znovu a znovu jí podléhali. A u dětí to bylo to samé, kluci sociálním sítím naprosto propadli. Když seděli při jídle u stolu, esemeskovali si s kamarády, natáčeli kratičká videa, vzájemně si je posílali a smáli se jim, hráli hry. Starší syn si dokonce do mobilu nainstaloval aplikaci, díky které se mohl okamžitě podívat na nejnovější novinové titulky.

Ani dnes ráno nenašla na  Twitteru nic, co by stálo za  pozornost. Instagram byl plný obrázků podzimního listí a  šálků kávy, na  Facebooku se v profilu jednoho z kolegů status „Ve vztahu“ změnil na „Nezadaný“. Marie toho člověka i jeho partnerku znala jenom povrchně, tak oni se dnes v noci rozešli? Nenápadně se podívala na Billa, který ještě spal. Nedokázala si představit, jak by žila bez něj. Tedy ne že by mezi nimi byla nějaká zvláštní vášeň, ovšem nakolik ona vlastně nějakou vášeň potřebuje? Lidé mluví o  vášni a  stěžují si, že se se svým protějškem nudí, vztahy se rozpadají jako na  běžícím pásu. Stačí se podívat na  její dvě sestry. Cecilie i  Susanna teď žily samy, bez manžela. Marie se zachvěla. odmítá se stát dalším přírůstkem v zástupu rozvedených. Nějaké chvilkové uspokojení v  opilosti, bezvýznamný flirt, uspěchaný sex s  náhodnou známostí za  tohle rozhodně nestojí. Několik jejích kamarádek mluvilo o  tom, jak přes Facebook flirtují a  posílají si s  někým zprávy s  erotickým obsahem. Bylo snadné do  toho spadnout. I  Marii někdo takhle oslovil, ale ona podobné návrhy odmítala nebo přijatou zprávu prostě ignorovala. Bill dostával obrovské hromady e -mailů a  různých návrhů, byl přece celebrita známá z  televize, moderátor se svou vlastní talkshow. Marii ale ani nenapadlo na něj žárlit, dobře věděla, jak si se svým manželem stojí. Byla si Billem jistá. Naprosto jistá.

Něco podobného by však sotva mohla tvrdit i o své práci. od konce července, kdy vedení vydavatelství F Publishing vypustilo onu bombu oznámením, že se Magazín F, vymodlené dítě její matky Christiny, kde teď pracovala i ona, možná zruší, ji trápila stísněnost a nervozita. Ani Christině se nevedlo nejlépe, situace v  mediální branži byla nejistá a neustále se mluvilo o tom, že končí éra tištěných novin a časopisů a  že se teď všechno bude odehrávat na  internetu. Nebyl však dostatek peněz na financování žurnalistů a velké redakce. Teď na tom byli opravdu špatně. Vedení dospělo k závěru, že jsou ohroženy i další tiskoviny a ano, dokonce i celé vydavatelství. Christina se pokoušela argumentovat tím, že Magazín F čtou hlavně věrné čtenářky starého typu, které nemají velký zájem studovat vzory na pletení či číst recepty na  miniaturních dotykových displejích, nicméně pánové z  vedení si většinou jenom pohrdavě odfrkli. Christina je šikovná a  báječná a  zatím se jí do  značné míry daří udržovat konstantní prodej. Nyní však časopis přichází o předplatitele a klesá i počet lidí, kteří si kupují jednotlivá čísla. ocitli se v situaci, kterou je nutno akutně řešit, letošní podzim znamená jakousi zkoušku ohněm, v  níž Christina bojuje o  to, aby Magazín F přežil. Když Marie přicházela do  redakce, a  dokonce i  když později odcházela domů, svíral se jí žaludek. obrovský nápor práce na ni těžce doléhal. Několik kolegů a kolegyň už dostalo výpověď a nálada v redakci byla pod bodem mrazu.

V  internetovém prohlížeči si otevřela stránky Večerníku. „DNeS V  NoCI NA  PoroDNíM oDDěLeNí ZeMŘeLA MATKA I  JeJí DíTě“, zazářila na ni z displeje tučná černá písmena. Na obrázku k článku byl zachycen vchod Severní nemocnice.

Marie se dala do čtení. Neměla snad tou dobou službu Cecilie?

Když text posunula dál, objevila se sestřina fotografie.

A podtitulek rozhodně nebyl nijak milosrdný:

„PoroDNí ASISTeNTKA BUDe MožNá PohNáNA K  ZoDPoVěDNoSTI“.

JohN SI NA SVůJ NoVý žIVoT PoŘáD JeŠTě NeZVyKL. Neby

lo mu jasné, kdy se mu to podaří, tedy pokud se mu to vůbec někdy podaří. Navíc se zachoval jako zbabělec, zvolil si tu nejsnazší cestu. Natáhl ruku a dotkl se teplého těla, které leželo vedle něj. Měkká linie zadečku pod dlouhým tričkem. Sunul ruku dál po hebké pokožce prohřáté nočním spánkem. Křivka pasu, lehce vystupující žebra. A  ona na  něj reagovala, přisunula se k  němu blíž. Bylo časné sobotní ráno. Děti ještě spaly, dokonce i ellen byla zticha. Přesto neměl, když se své přítelkyně dotkl, žádné postranní úmysly, byl to spíš jakýsi reflex. Nepočítal s tím, že si to druhá strana vyloží jako milostný návrh.

Překulila se k  němu. Byla překvapivě vzhůru a  svěží, rozkročmo se na něm usadila a přetáhla si tričko přes hlavu. Políbila ho, vklouzla mu prsty do vlasů. ranní erekce ještě zesílila. Ještě si na to nezvykl, takže ho to pokaždé, když se to stalo, znovu překvapilo. Jsou teď spolu. Nike úžasně hladce vstoupila do jeho života, vklouzla na uvolněné místo. Děti ji koneckonců znaly, jako asistentka u  něj pracovala už dlouho. A ona bez problémů přijala jeho velkou rodinu, prostě se stala její součástí. A  miluje ho. Zatraceně, ona ho doopravdy miluje, dala mu jasně najevo, že o něj stojí.

Teď mu zasténala do ucha, olízla mu ušní lalůček, dobře ví, že ho to šíleně vzrušuje. Dotkla se ho jazykem, tvář mu ovanul její hřejivý dech. Je tak teplá a vlhká, tak rozkošnicky se mu oddává. Vzala ho za  ruce a  přitiskla mu je k  posteli. Její dlaně na  těch jeho. Její nahá ňadra se mu tiskla k hrudnímu koši. Vyhladovělost. Kousek se na něm posunula a  on do  ní vstoupil, byl obklopen vřelou měkkostí. Cecilie poránu o milování většinou nestála. V mysli se mu vynořila vzpomínka na vlastní selhání. Zavřel oči, líbal Nike a víčka měl přitom pevně semknutá. Probouzela v něm chuť na sex, jestlipak vůbec ví, jak silný účinek na  něj má? Co na  tom, že si není vždycky stoprocentně jistý, zda jsou naladěni na  stejnou vlnovou délku? Co na  tom, že nechápe její hudební vkus. Jejich těla se k  sobě dokonale hodí, i  když si jinak jsou zkušenostmi na  míle vzdálení. Nike není Cecilie, ale nezbývalo mu než připustit, že po sexuální stránce jim to klape. Vzrušovala ho, to nemohl popřít, probouzela v něm žádost. A pokud bude dál pokračovat tímhle tempem, John za chvíli dospěje k vyvrcholení.

– Sakra, zašeptal. – Počkej...

Právě když příjemné pocity užuž přecházely v nezadržitelnou explozi, otevřely se dveře a  v  nich stála Grétka s ellen v  náručí. Těžké nemluvně viselo starší sestřičce podél těla jako pytel brambor.

– Já ji upustím, tati, vyjekla Grétka. – ona se poblinkala!

Nike se bleskurychle odkulila stranou a přetáhla přes sebe deku, John se zakryl, jak jen to šlo. Do háje! Kolik toho Grétka viděla? Nejspíš skoro všechno. Ve spáncích mu tepal adrenalin a penis mu ochabl.

rychle si omotal deku kolem těla a  vyskočil z  postele, málem zakopl o tenisky, které někdo nechal u postele. Nejspíš on sám, ale i tak se v  něm teď napětí mísilo s  podrážděním. hezká chvilka byla pryč a on si připadal hloupě a také se před svou prostřední dcerou styděl.

– Broučku, já myslel, že spíte.

– Jenže já nespala! A slyšela jsem, že vy dva jste taky vzhůru!

Grétka se podívala na Nike, která zůstala v posteli.

– Ahoj Nike, zavolala na ni. – Budeš dneska s náma?

– Ano, měla jsem to v úmyslu, odpověděla Nike.

John se otočil. Grétka už měla namířeno do postele, přímo k Nike pod deku.

– Jé, a nemohli bychom teda píct čokoládový koláčky? A jít do kina? Prosím!

Zbytek jejich rozmluvy John neslyšel.

S ellen na  ruce vyrazil do  koupelny, druhou rukou si přidržoval pokrývku omotanou kolem těla.

Bylo od něj bláhové a hloupé, když si namlouval, že by snad v době, kdy jsou děti u něj, mohlo sobotní ráno probíhat nějak jinak. Zřejmě se nikdy nepoučí.

GUNILLA MLUVILA KLIDNě, PoVZBUZoVALA JI, prohlásila,

že Cecilie samozřejmě žádnou chybu neudělala a  že lidé z  bulváru jsou banda pitomců. Cecilii její slova ale moc neutěšila. Naopak se jí vybavily další případy, kdy porod skončil smrtí. Někdy zemřelo dítě, někdy matka, sem tam i  oba. Ještě nikdy však k  tomu nedošlo v  její přítomnosti, když měla ona službu. Před pár lety stanul jeden lékař před soudem a přišel o licenci. Cecilie si ten případ pamatovala i  s  podrobnostmi, na  rozšiřujícím kurzu probírali studii na  toto téma. Maximální doba, po kterou se může při porodu používat vakuumextraktor, je dvacet pět minut. Při tomto konkrétním porodu nasadil lékař porodní zvon celkem jedenáctkrát, takže dítěti způsobil krvácení do mozku a celou řadu dalších vážných zranění. Také rodička byla ošklivě potrhaná a personál utrpěl šok. Lékař však měl přesto poslední slovo, i když nastaly problémy. Jestlipak by v sobě ona sama našla dost síly a dokázala by protestovat, kdyby se někdy ocitla v podobné situaci a měla zrovna službu? Doufala, že ano.

Nečekala, že se úmrtí, ke kterým došlo dnes v noci, dostanou tak rychle do médií. Ne, Cecilie Lundová, ty za to nemůžeš, vykřikl jí znovu v hlavě slabý hlásek. Přesto se nemohla zbavit pocitu viny. Samozřejmě že za něco může. To ona, ona a  nikdo jiný, se měla zachovat jinak. Zaplavila ji mohutná vlna nevolnosti.

Musí rychle udělat něco, čím by tu úzkost zahnala.

Právě když se na posteli posadila, znovu zazvonil telefon.

Byla to Tatiana.

– Cecilie? Svoláváme na  odpoledne sezení, které by vám mělo pomoct, abyste se s  tou tragédií vyrovnali. Bylo by dobře, kdybys mohla dorazit trochu dřív, samotné sezení začíná v pět. Zvládneš to? Tady vidím, že máš dneska v noci službu, kdybys chtěla, můžu upravit rozpis.

Cecilie bez rozmýšlení odpověděla:

– To není potřeba.

– Jsi si jistá? Jde to zařídit, víš?

– Jsem si jistá. Nastoupím službu jako obvykle.

– Tak dobře, odpověděla Tatiana a zavěsila.

Cecilie doufala, že už jí nikdo další volat nebude. Blesklo jí hlavou, že by sama mohla zavolat Johnovi. Vždycky, když se stalo něco mimořádného, byl první, s  kým si o  tom promluvila, komu chtěla všechno vyprávět. Ještě nějaký čas potrvá, než si zvykne, že už s ním tohle spojení nemá.

Mobil o sobě dal znovu vědět.

Byla to esemeska z jakéhosi neznámého čísla. Když ji Cecilie četla, téměř zapomněla dýchat.

Musím s  vámi mluvit. Mohla byste mi zavolat? Prosím, ozvěte se mi. Adrian Monfort.

Cecilie zavřela oči a zhluboka se nadechla. Potom se protáhla, uvědomila si, jak má ztuhlá záda.

odložila telefon na noční stolek. Jen ať si tam nějaký čas zůstane ležet.

Jak získal Adrian její číslo?

A co by mu měla odpovědět?

KDyž CeCILIe VeŠLA Do KUChyNě, Susanna stála u  dřezu. Po

přála mladší sestře dobré ráno a zeptala se jí, co se děje, že je vzhůru už takhle brzy. Cecilie jí vylíčila, co ji v noci potkalo.

– Ještě nikdy jsem nic podobného nezažila, dodala s povzdechem a  posadila se ke  kuchyňskému stolu.  – Neustále myslím na  to, že mi mělo dojít, že něco není v pořádku. Tedy víc než obvykle.

– Přijde mi, že to byla obrovská smůla, jestli se to tak dá říct. A ty jsi na sebe hrozně přísná, moje milá. Zodpovědnost za všechno, co se na porodním oddělení přihodí, přece neleží jenom na tobě. Nesmíš si všechno nakládat na svá bedra.

– Neměla jsem zrovna od téhle dvojice odcházet, neměla jsem dát přednost jiné. Ten novinář, co mi volal, zněl, jako bych za tu tragédii mohla já.

Susanna si povzdychla.

– To je hloupost. oni se vždycky snaží najít někoho, na  koho by to mohli hodit. Nemůžeš přece myslet vážně, že si kvůli tomu, co ten chlap plácal, budeš dělat výčitky?!

– Jenže co když to opravdu byla moje vina, co když k  tomu, že ta žena a její dítě zemřely, vedlo právě moje rozhodnutí?

– To si nedokážu představit, zavrtěla hlavou Susanna.

– Máme tak hrozný nedostatek personálu, postěžovala si Cecilie. – A  přitom všichni chtějí rodit u  nás. Letos se v  Severní nemocnici zaregistrovalo osm tisíc nastávajících maminek, jenže my můžeme zvládnout maximálně čtyři a půl tisíce porodů. A ti nahoře přesto lakotí s úvazky. Dneska v noci měly navíc dvě porodní asistentky zdravotní problémy. Ti, kdo tvrdí, že je ohrožena bezpečnost pacientů, mají pravdu. Možná bych měla dát výpověď.

Susanna se na ni překvapeně podívala.

– Co to povídáš?

Cecilie pokrčila rameny.

– Vyčerpává mě to. Dnešní noc byla poslední kapka. Jestli si ze mě teď noviny navíc udělají obětního beránka, vážně nevím, kolik toho ještě vydržím. Mám pocit, jako bych neustále visela nad propastí. Píchá mě u srdce a vůbec se nešetřím, jak bych měla. Vždyť víš.

– hm. Vím, a snažím se ti pomáhat, jak to jenom jde. Teď si vypij kávu. Musíš dostat do žaludku nějakou snídani.

Susanna rozkrojila celozrnnou housku, namazala obě poloviny máslem a dala na ně pár plátků čedaru a několik kousků rajčete. Pak postavila talíř s houskou před Cecilii.

– Díky. Jsi moc hodná.

Cecilie pohladila sestru po  ruce a  zakousla se do  obložené housky. Susanna jí skutečně hodně pomáhala, nechala ji bydlet ve své vile a nevzala si od  ní za  nájem ani öre. Naopak sestře vařila a  platila úklidovou firmu, která udržovala dům v pořádku. Vypomáhala Cecilii s ellen, a když bylo zapotřebí, ochotně malou pohlídala. Susannin bývalý manžel Thomas si na dům nedělal nároky, odstěhoval se a řekl jí, že v otázce majetku nehodlá vyžadovat na milimetr přesné spravedlivé dělení.

– V televizi teď běží zprávy, podívala se Susanna na hodiny. – Podíváme se na ně?

– Nevím, jestli k tomu seberu dost odvahy, odpověděla Cecilie.

– To víš, že ano.

Podařilo se jim televizi zapnout přesně ve chvíli, kdy se mělo hovořit o  tragédii z  uplynulé noci. „Dnes večer vystoupí ve  zvláštním po‑ řadu o  nebezpečích ve  zdravotnictví mimo jiné i  ministryně zdravotnictví Erika Wennerbergová a spolu s ní také vrchní porodní asistentka ze Severní nemocnice Tatiana Něizvěstnaja a Monica Lindskogová z krajského zastu‑ pitelstva. Nenechte si to ujít,“ dodal moderátor.

– No výborně, takže se chystá debata, podotkla Susanna.

– Podle mě je to příšerné, povzdychla si zoufale Cecilie.  – Nemůžu na  ty nešťastné dva lidi přestat myslet. oba byli tak mladí, měli celý život před sebou. A pak se to najednou během pár hodin všechno zhroutí. Měli mít rodinu. A teď ten nastávající tatínek zůstal sám. Jeho žena je po smrti. Jejich dítě zemřelo. čekají ho dva pohřby.

Ceciliiny oči se zalily slzami.

– Seděla jsem tam s ním a utěšovala jsem ho. Věřil mi. Znovu a znovu se mě ptal, jestli všechno dobře dopadne, jako kdyby měl tušení, že... Zhroutil se mi v náručí, Susanno.

– Já tě chápu, koneckonců jsi taky jenom člověk... Ale přesto si to nemůžeš takhle brát. Nebyla to tvoje vina, jenom jsi tam v  tu chvíli náhodou byla. Jsi strašně unavená, dodala Susanna věcně. – Dobře víš, že když někdo pracuje ve zdravotnictví, jsou s tím spojena určitá rizika. To ti přece nemusím vykládat.

– Jenže je to hrozně nepříjemné, zvlášť když člověk ví, jak jsme na tom ve Švédsku s úmrtností při porodu, podotkla Cecilie. – Pravděpodobnost, že zemře matka i dítě, je jedna ku miliardě.

– Přesto se to může stát. A také se to stává. Když má někdo smůlu.

Cecilie dopila kávu, vstala od stolu a odnesla šálek do dřezu.

– Moc bych si přála, aby se to nikdy nestalo.

– Samozřejmě. Jenže teď je situace taková, jaká je. Když si to budeš dávat za vinu, ničemu tím nepomůžeš.

Cecilie si povzdychla.

– Každopádně bych si asi měla zkusit trochu odpočinout. To sezení v nemocnici nezačne dřív než v pět.

– Ano, odpočiň si, přikývla Susanna. – Já to tu uklidím. Snaž se uvolnit, jestli máš dneska celou noc pracovat, musíš se ještě trochu vyspat. Cecilie si lehla do  postele a  přitáhla si peřinu až k  bradě. Kradmo pohlédla na  mobil na  nočním stolku. Když vůbec neodpoví, bude to hrozně nezdvořilé. Adrian je člověk, který jí zkřížil cestu, a  v  tuhle chvíli je v šoku.

Když telefon zapnula, zjistila, že jí Adrian mezitím napsal ještě další esemesku.

Potřebuju s vámi mluvit. Zavolejte mi.

Začala psát odpověď.

Pak se zarazila. Všechno, co ji napadalo, jí připadalo nevhodné.

Co mu může napsat, aby ho to dokázalo utěšit? Ten chlapec nejspíš potřebuje někoho, na kom by si mohl vylít vztek. hledá obětního beránka. Co když ji nenávidí?

Je mi to líto, Adriane.

To zní hrozně chladně.

O čem si chcete povídat, Adriane?

To zní přezíravě. hraničí to s arogancí.

Jsem tady, Adriane.

Dotěrné, přihlouplé, prostoduché.

Co mu pro všechno na světě má napsat?

Nakonec napsala to, co jí vytrysklo přímo ze srdce:

Milý Adriane, je mi hrozně líto, co se stalo. Chápu, že cítíte potřebu si se mnou promluvit, ale jste si jistý, že je to dobrý nápad? Musím se teď snažit trochu odpočívat, protože mám v noci další službu na porodním oddělení. Ale jestli se mnou chcete mluvit, můžu se vám pokusit zavolat později od‑ poledne. Cecilie.

Zmáčkla tlačítko pro odeslání dřív, než stačila zprávu podrobněji zkoumat.

odložila mobil, aniž čekala na odpověď.

Najednou na ni padla únava, víčka se jí sama zavřela.

Měla pocit, jako by se řítila do temné šachty.

ByLo To Už DáVNo, Co SI ChrISTINA NAPoSLeDy pořádně

užila víkend, a  těšila se, co ve  všech těch hodinách volna, které ji v  sobotu a  potom i  v  neděli čekají, podnikne. Teď už jí víkendy žádné potěšení nepřinášely, ba právě naopak, táhly se donekonečna jako něco hrozivého, jako připomínka, že se už brzy ocitne v zajetí věčné dovolené. Uvědomovala si, jak se její tělo probírá k  životu, a  přitom vzpomínala, co se jí v noci zdálo. Do spánku se jí vkrádaly noční můry, házela sebou na posteli tak divoce, že probudila Larse -Åkeho. Vyptával se jí, co se děje, ale ona ho nedokázala do úzkosti, kterou za úsvitu prožívala, vtáhnout.

od onoho letního dne, kdy vyšlo najevo, že jejímu časopisu hrozí zrušení, se cítila pod psa. Snažila se tvářit, že se nic neděje, pravda však byla taková, že si připadala, jako by byl v sázce celý její život. Tak úzce byla propojená se svou kariérou. Bylo něco docela jiného ztratit pevnou půdu pod nohama, dokud byl člov



Kateřina Janouchová

KATEŘINA JANOUCHOVÁ


22. 2. 1964

Katerina Janouch, rozená Kateřina Janouchová, (22. února 1964 v Praze) je švédská spisovatelka a novinářka.

– více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist