načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pokrevní sestra - Jane Corryová

Pokrevní sestra

Elektronická kniha: Pokrevní sestra
Autor:

Strhující příběh dvou žen svázaných hrozivým tajemstvím, jako stvořený pro fanoušky Liane Moriarty, Erin Kellyové a B. A. Parisové. Jednoho slunečného červencového rána vyrazí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  239
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 295
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložila Jana Mandelíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4714-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Strhující příběh dvou žen svázaných hrozivým tajemstvím, jako stvořený pro fanoušky Liane Moriarty, Erin Kellyové a B. A. Parisové. Jednoho slunečného červencového rána vyrazí tři dívky do školy. Za hodinu je jedna z nich mrtvá. O patnáct let později vedou Alison a Kitty odlišné životy. Kitty žije v domově s pečovatelskou službou. Nemůže pořádně mluvit a na nehodu, která ji sem přivedla, si vůbec nevzpomíná. Přinejmenším je o tom přesvědčená.Lektorka výtvarného umění Alison se zdá být na první pohled v pořádku. Jenže zdání klame. Když se jí naskytne možnost pracovat ve vězení, rozhodne se ji využít - konečně má šanci vše napravit. Kitty i Alison však někdo sleduje. Někdo, kdo se chce pomstít za to, co se onoho slunečného rána v červenci stalo.

Zařazeno v kategoriích
Jane Corryová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pokrevní sestra

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mf.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Jane Corryová

Pokrevní sestra – e-kniha

Copyright © Mladá fronta, a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Mladá fronta

JANE CORRYOVÁ

pokrevní

sestra


Přeložila Jana Mandelíková

Original English language edition first published by Penguin Books Ltd, London.

Text copyright © Jane Corry 2017

The author has asserted her moral rights.

All rights reserved.

Translation © Jana Mandelíková, 2018

ISBN 978-80-204-4714-2 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-204-4974-0 (ePDF)

ISBN 978-80-204-4973-3 (ePUB)

ISBN 978-80-204-4975-7 (Mobi)


Mému milému, vtipnému manželovi. Každý den je jiný.

Rovněž mým úžasným dětem – a Millie, která nám změnila

život.



Naleštěné boty do školy.

Poskakující aktovky.

Poletující světlé copy.

Dva páry nohou. Jedny o trochu větší.

„Dělej. Přijdeme pozdě.“

Už jen kousek. Skoro včas.

Obrubník.

Další pár nohou.

Ne!

Výkřik.

Ticho.

Krev na zemi.

Rozlévá se dál a dál.


Nejnovější zprávy.

Ve věznici s minimální ostrahou na předměstí Londýna došlo

k vraždě. V současné době nejsou k dispozici žádné další

informace, o podrobnostech vás budeme co nejdříveinfor

movat. A zatím si tady na Radiu 2 poslechněte novou píseň

od Great Cynics...


ČÁST PRVNÍ


10

1

x

Alison

září 2016

Opatrně. To, na čem záleží, není velikost. Je to ostří. A úhel. Čepel

musí zpívat. Nikoliv skřípat.

Podržím střep modrého skla proti světlu od okna. Má tutéžbarvu jako sklo, z něhož se dříve vyráběly lahvičky, jaké bývají občas k vidění ve staromódních lékárnách. Krásně čistý řez. Bez střepinek, které by se musely odseknout, což bývá vždycky ošemetné. Drobné úlomky se vám snadno zabodnou pod kůži nebo do oblečení.

Nebo do duše.

A teď zatěžkávací zkouška. Pasuje sklíčko do olověnéhorámečku? V téhle fázi se mi vždycky divoce rozbuší srdce, jako by to byla otázka života a smrti. Je to sice hloupé, ale mám takový pocit. Když už se dostanete do téhle fáze, nechcete zjistit, že tvar je špatný. Není to jen škoda skla. Je to taky plýtvání časem.

Každá vteřina života je drahocenná. Což vím až příliš dobře.

„Paní Bakerová, mohla byste mi s tím prosím pomoct?“

„Jsem vlastně slečna,“ odpovím a vzhlédnu od svého kousku skla. „A říkejte mi prosím Alison. I ostatní mi tak říkají.“

Moji žáci bývají zpravidla starší než nováček, který stojí přede mnou. A taky menší. Tenhle muž je mohutný, ale není zavalitý. Má odhadem aspoň dva metry. Asi tak o deset centimetrů víc než já.

Když jsem byla malá, všichni si ze mě nemilosrdně utahovali, protože jsem byla vždycky nejvyšší ze třídy. Snažila jsem se, co to šlo, abych se scvrkla, což samozřejmě nefungovalo. „Narovnej se,“ napomínala mě neustále matka. Myslela to dobře, jenže já jsem jen chtěla zapadnout, aby si mě nikdo nevšiml. Abych ukryla poněkud výrazný nos („klasický“, nazývala ho máma vlídně), brýle shnědými obroučkami a rovnátka jako pár kolejí. Moje dokonalá sestra měla naopak dar vrozené sebedůvěry, a proto působila přirozeně a vyrovnaně.

Dnes už vím, že výška má i své výhody. Unesete oblečení, které si jiní vzít nemůžou. Přiberete kilo či dvě a není to vidět. Přesto si pokaždé, když míjím svůj odraz v zrcadle nebo ve výloze,připomenu, že mám narovnat neposlušná ramena. „Zplihlá andělská křídla,“ říkávala jim moje sestra.

Jaká ironie.

Muž, který mi položil otázku, není ani starý, ani mladý. To je další, co máme společné. Čím rychleji roky ubíhají, tím méně se mi chce vyjadřovat svůj věk číslovkou. Panikařím pak kvůli tomu, co všechno jsem si myslela, že do současnosti zvládnu, a zatím na to nedošlo.

Tohle je ve skutečnosti jediné místo, kde na věku nesejde. Záleží jen na jistotě ruky. Výroba vitrážových desek sice vypadá jakoneškodná zábava. Jenže nehody se stávají.

Svatá pravda.

„Nemůžu si vybavit, Alison, co jste říkala o tom tvarování olova.“

Jeho hlas je hluboký a vytrhne mě ze zamyšlení. Mluví vybraně, zdá se, že chodil do drahých škol. Je zvídavý. Moc mužů se do těchto kurzů, které jednou za týden vedu na místní škole, nehlásí. Když tenhle žák minulý týden dorazil na první hodinu, okamžitě jsem zpozorněla. A pořád mám divný pocit.

Nejen proto, že mě upřeně pozoruje. Nebo kvůli jehointeligentním dotazům. Kvůli sebevědomému způsobu, jakým vyrývázářezy do skla, ačkoliv tohle je kurz pro začátečníky. Nebo kvůli jeho jménu – Clive Black – jež má přísnou symetrii, která naznačuje, že jeho výběru rodiče věnovali pozornost. Ani to není jen tím, jak právě teď pronesl „Alison“, jako by mu moje jméno připadalo fascinující, nikoliv všední.

Je to tím vším dohromady. A ještě něčím dalším, co se mi nedaří pojmenovat. Za ty roky jsem se naučila důvěřovat svému instinktu. A ten mi právě teď říká, abych si dávala pozor.

Rukama v ochranných rukavicích (které jsou spolu se zástěrou povinnou výbavou pro všechny ve třídě) zvednu lehce stočený, asi třiceticentimetrový tenký proužek olova. Vždycky mi připadá jako stříbrná lékořicová tyčka: ten druh, který jsme si se sestrou kupovaly v obchodě na rohu po cestě ze školy.

Nemysli na to. Soustřeď se na něco jiného.

Rychle podám Cliveovi kleště. „Chyťte jeden konec – plochá část kleští musí být nahoře – a zatáhněte. Já udělám totéž na druhé straně. Předkloňte se. Tak je to správně.“

„To je úžasné, jak se natáhne!“ pronese stejným tónem, jaký znám od dětí.

„Je to neuvěřitelné, že?“ vydechne někdo ze skupiny, která se kolem nás shlukla. Tuhle část miluju. Vzrušení se šíří.

Vezmu do ruky jiný nožík. Legrační je, že už v dětství jsem byla na všechno nešikovná. Přesto je tohle jediná fáze, ve které nikdy nezaváhám.

„Zakruťte čepelí ze strany na stranu a pak zatlačte dolů,“ navedu ho. „Chce si to vyzkoušet ještě někdo?“

Zcela záměrně se zadívám na ženu s koňským obličejem, která byla na několika mých kurzech. Jednou mi dokonce nabízela, že mi napíše pozitivní komentář na facebookovou stránku, a bylaopravdu zklamaná, když jsem přiznala, že Facebook nemám. „Copak ho nepotřebujete, abyste mohla propagovat svoje dílo?“

Nenuceně jsem pokrčila rameny ve snaze zamaskovat skutečný důvod. „Obejdu se bez toho.“

Hodina teď končí („Pá pá!“ zamává mi Beryl, která sem „tak ráda chodí“), ale muž s vybranou mluvou otálí. V duchu hopojmenuju pan Olověný. Potlačím úsměv, protože je to výstižné. Je vysoký. Štíhlý. Hladce oholený. Ostře řezaná brada. Uhlazený. Nejspíšneředvídatelný. Přesně jako materiál, se kterým pracujeme.

Ze zkušenosti vím, že se vždycky najde nějaký student („Můžu se ještě na něco zeptat?“), který ne a ne odejít. Jenže tenhle mě znervózňuje.

„Tak jsem si říkal,“ ozve se. Pak se na chvíli odmlčí a pohledem sjede na prázdné místo na mém levém prostředníčku. (Všimla jsem si, že ten jeho je taky holý.) „Nemáte náhodou hlad?“

Nenuceně se zasměje. Jako by mu bylo jasné, že je poněkudtroufalý, vzhledem k tomu, jak krátce se známe, a navíc já jsem jeho učitelka a on můj žák. „Nevím, jak vy,“ dodá, „ale neměl jsem vůbec čas po práci něco sníst, než jsem šel sem.“

Při řeči mu ruka sklouzne do kapsy. Na šíji mi vyrazí pot.Pohledem zalétnu ke dveřím. Pak vytáhne hodinky a pohlédne na ně. Zdá se, že na ciferníku je postavička z disneyovek. Uleví se mi a zároveň mě to zaujme. Ovšem ne natolik, abych přijala jeho pozvání.

„Děkuju,“ odpovím. „Ale doma na mě čekají.“

Zatváří se zklamaně. Odmítnutě. „Dobře. Chápu.“

Jak by mohl? Ani já sama sebe nechápu. Otočím se a začnu uklízet nepoužité kousky skla.

Na první pohled tenhle žák vypadá jako někdo, koho by moje matka schvalovala. Hezké způsoby. Příhodný věk. Zámožný, soudě podle dobře střiženého saka. Hustá kštice světlehnědých vlasůsčesaných dozadu z širokého čela.

„Asi jsi moc vybíravá,“ kárá mě vždycky matka, byť vlídně. „Občas musíš v životě riskovat, zlatíčko. Ten pravý se může objevit ve všech možných podobách.“

Tak se cítila, když si brala mého otce? U srdce mě bodne důvěrně známá bolest ze ztráty. Kéž by tu teď mohl být.

Pan Olověný už odešel. Netoužím po ničem jiném, než vrátit se domů do svého bytu v jižním Londýně v oblasti Elephant and Castle, pustit si Ellu Fitzgeraldovou, udělat si rychlý salát z tuňáka z konzervy (moje sestra ryby nesnášela), dát si horkou sprchu, abych ze sebe spláchla den, pak se zavrtat na pohovku s hezkou knížkou a pokusit se zapomenout na to, že příští týden mám platit nájemné a všechny ostatní složenky.

Stáhnu si gumové rukavice a pečlivě si umyju ruce v umyvadle v rohu místnosti. Pak si obléknu modrý chlupatý mohérový propínací svetr z charitativního obchodu, sejdu po schodech dolů a zastavím se u recepce, abych vrátila klíče od třídy.

„Jak se vede?“ zeptá se mě žena za pultem.

Nasadím veselý výraz. „Skvěle, díky. A co vy?“

Pokrčí rameny. „Musím předělat nástěnku. Zrovna mi sem někdo hodil tohle. No nevím, jestli to bude někoho zajímat. Co myslíte?“

Přečtu si ten inzerát. Je na listu papíru A4 a je na něm obrázek malířské palety vedle zamřížované cely.

HLEDÁ SE

ODBORNÝ LEKTOR VÝTVARNÉHO UMĚNÍ PRO

OTEVŘENOU VĚZNICI ARCHVILLE (MUŽSKÁ VĚZNICE

S MINIMÁLNÍ OSTRAHOU).

HODINU CESTY OD CENTRA LONDÝNA

TŘI DNY V TÝDNU

CESTOVNÍ VÝLOHY HRAZENY

ZAJÍMAVÉ PLATOVÉ OHODNOCENÍ

ŽÁDOSTI POSÍLEJTE NA archville@hmps.gsi.gov.uk


14

Naskočí mi husí kůže.

Výkřik. Ticho. Krev.

„Mě by tam teda nikdo nedostal,“ odfrkne si recepční. Její slova mě proberou a zašmátrám v tašce po propisce.

„Přece o to místo nemáte zájem, Alison, viďte, že ne?“

Zapisuju si e-mailovou adresu. „Možná ano.“

„Já bych tam teda dělat nechtěla.“

Když vycházím na ulici, v hlavě mi víří všechna pro a proti. Stálý příjem. Cestovní výlohy hrazeny. Stačilo by mi to, abych se mohla přestat trápit každý měsíc nad bankovním výpisem. Jenže uvnitř ve věznici jsem ještě nikdy nebyla. Samotná představa mě děsí. V ústech mám sucho. Srdce mi tluče. Kéž bych ten inzerát nikdy neviděla. Jako by mi snad osud něco našeptával. Chci mu však skutečně naslouchat?

Procházím kolem parku, kde teenageři kouří na houpačkách. Jedna z dívek se směje se zakloněnou hlavou. Veselý, bezstarostný smích. Přesně jako kdysi moje sestra. Pro ni byl život hračka. A pro mě? Já byla vždycky ta vážná. Seriózní. Pamatuju se, že jsem i před tou nehodou cítila na hrudi takovou záhadnou tíži. Vždycky jsem chtěla dělat věci správně. Vést život, jak nejlíp dokážu. Na každém mém vysvědčení ze školy stálo „svědomitá“.

Jenže existují věci, které správně udělat nemůžete.

„Nebyla to tvoje chyba,“ opakovala mi tenkrát matka pořáddokola. Když si však v duchu celou situaci promítám, musím pořád myslet na to, co jsem udělat měla. Ale teď už je pozdě.

Svižně procházím skrz večerní tržiště. Hedvábné šály se třepetají ve vánku. Tyrkysová. Růžová. Světle žlutá. U dalšího stánku mají sáčky přezrálých rajčat po 50 pencích. „Levnější neseženete, mladá pani,“ volá na mě stánkař, který má na rukou černé rukavice bez prstů. Nevšímám si ho. Odbočím doleva. A doprava. Rychle.Musím se dostat domů. Hned. Ulicí se stejnou viktoriánskou řadovou zástavbou po obou stranách, s přetékajícími popelnicemi a lahvemi od piva povalujícími se na zemi. V některých oknech jsou záclony. Jiné domy mají okna zatlučená dřevěnými deskami. Na mých oknech jsou okenice. Snadno se zavírají. To bylo jedno z hlavních lákadel.

Vedle tří zvonků jsou nálepky pro tři jména. Mého domácího. Druhého nájemníka. A prázdné místo. Moje. Sáhnu po klíči. Vejdu do vstupní haly, kde na stolku leží pošta. Pro mě nic. Druhý klíč mě pustí do přízemního bytu s jednou ložnicí. Ráda bych bydlela v prvním patře (cítila bych se bezpečněji), jenže takový byt jsem najít nedokázala a bydlení jsem tenkrát zoufale potřebovala. Teď už jsem si na přízemí zvykla, ačkoliv se pokaždé, než odejdu z domova, musím přesvědčit, že jsou okenice zamčené.

Zaklapnu za sebou dveře, shodím boty, kabelku hodím nabéžovou pohovku z Ikey z druhé ruky.

To nutkání je stále silnější. Narůstalo ve mně celý den, ale teďdosáhlo nejvyšší intenzity. Rychle. Pospěš si. Ruka zajede pro modrý střep do kapsy svetru stejně nedočkavě, jako když alkoholik sahá po lahvi. To pomyšlení, že něco tak malého dokáže způsobit takovou škodu!

Dnes je na řadě pravé zápěstí. Dostatečně daleko od tepny. Ale hlouběji než včera. Zalapám po dechu, když se zubaté ostří zaryje do kůže: proběhne mnou temné vzrušení, které je vzápětí následováno bolestí. Potřebuju oboje.

Jenže to není ono. Nebolí to dost silně. Nikdy.

Protože to jsou rány, které skrýváme uvnitř, co nás tak poškozují. Dřou nás a souží, působí pohmožděniny a krvácejí. Bolest a úzkost, která narůstá v hlavě, je mnohem nebezpečnější než viditelnáotevřená rána. Až nastane čas, kdy musíte něco udělat.

A ten nastal právě teď.

2

x

Kitty

září 2016

„Hladce, obrace,“ zpívala Pé Té. „Hladce, obrace.“

Kitty by ji nejraději zaškrtila. Hladce? Obrace? Komu se to snaží nabulíkovat? Oka – včetně těch od Pé Té – se rozutíkávala všude kolem. Zamotávala se do uzlů vlny. Sjížděla z jehlic. Nebodokonce ležela na zemi v loužičce moči, to zásluhou Dawn z vedlejšího pokoje, která trpěla inkontinencí. Od chvíle, kdy se asi před třiceti lety její kočárek srazil s náklaďákem, „už to nikdy neměla v hlavě v pořádku“. Ironie osudu, vzhledem k tomu, že se tenkrát zrovna naučila chodit na nočník.

Kitty tyhle podrobnosti věděla, protože zaslechla, jak to Dawnina matka vypráví ošetřovatelkám. Opakovala to pokaždé, když přišla na návštěvu. Jedno odpoledne za rok. Ve dvě hodiny na Štědrý den. Na minutu přesně. Nikdo netušil, co dělá Dawnina matka celý zbytek roku, ale bylo zatraceně jisté, že se nestará o svou dceru.

„Hladce! Obrace!“

Pé Té vykřikovala instrukce čím dál hlasitěji, jako by snadhlasitost dokázala vykompenzovat puštěná oka prosáklá močí i čirou neschopnost.

„Je to moc rychle!“ chtěla Kitty zakřičet. „Ani moje dobrá ruka to nestíhá.“

Druhá ruka si někdy myslela, že práci taky zvládne, ale nikdy se to nepovedlo. Bylo to k vzteku, když něco chtěla udělat. Ale ne, když nic dělat nechtěla. Jako teď. Pracovní terapie – neboli Pé Té, jak ji lektorka žertovně nazývala – byla TAK nudná. Netrénovali jenom pletení. Zkoušeli třeba zavazování tkaniček. Levá přes pravou a pravá přes levou, nebo naopak? Do prdele, bylo tak těžký si to zapamatovat!

Kitty celkem bezpečně věděla, že dřív bývala schopná zavázat si tkaničky sama. Ale když se na tu dobu snažila rozpomenout,vzpomínky se tříštily na kousíčky. Jako smítka barevného prachu veslunečním svitu.

„Schopnost vybavit si věci bývá postižená při takovém rozsahu poškození, jaké utrpěla,“ zaslechla, jak lékař říkal Páteční mámě. „Je možné, že nebude mít žádné dlouhodobé vzpomínky.“ Páteční máma se tvářila smutněji než matka na Kittyině dřevěné obrázkové tabulce; té, kterou jí daly ošetřovatelky, aby na ni dobrou rukou ukazovala na obrázky, a mohla tak komunikovat. Nebo spíš hádat, co se snaží říct. Vždycky to pochopily špatně.

Vzdělávací hodiny jí měly pomoct. Kitty předstírala, že se znovu učí abecedu, ačkoliv ji už znala. Vlastně bylo moc zábavné dávat písmenům nový význam. P jako paměť, kterou někde „ztratila“.„Podívejte se do skříně,“ zažertovala někdy. „Třeba tam je.“ Ale nikdo se nezasmál, protože jí nikdo nerozuměl.

N jako nehoda, která se jí stala. „Jaká nehoda?“ ptala se sestřiček pořád dokola.

Ale nikdo jí nikdy neodpověděl. „Chudinka Kitty,“ litovali ji. „Dokáže akorát blábolit.“

Kdyby jen věděli, co se jí táhne hlavou!

J jako Jamesová. To bylo její příjmení. Nebo to alespoň bylonasané na dveřích jejího pokoje spolu se seznamem tabletek, které jí mají každý den podávat. Č jako čelní a L jako laloky. Kitty věděla, co jsou čelní laloky, z rozhovoru, který vedl lékař s Páteční mámou. Byly to „části mozku zodpovědné za koordinaci, změny nálady a spoustu dalších věcí“.

Možná že ta „spousta dalších věcí“ zahrnuje i to, že Kitty nedokáže vyjádřit myšlenku slovy. Nemá vadu řeči, vysvětloval doktor Páteční mámě, jako by tam Kitty vůbec nebyla. Její mozek jen nedokáže přeložit myšlenky do slov. „Při některých poraněních mozku začnou pacienti používat vulgarismy, i když předtím nikdy sprostěnemluvili. Kitty ale nemluví, takže je pro nás obtížné zjistit, co přesně se děje v její hlavě.“

„A teď všichni odložte jehlice.“

Ošetřovatelky je začaly na vozíčkách přikrývat dekami apomlaskávaly přitom, jako by byly hejno podělaných slepic. „Někteří z nás,“ chtěla Kitty zařvat, „kdysi bývali stejní jako vy.“

Všichni samozřejmě ne. Duncan s obyčejnými kulatými brýlemi se už takhle narodil. Při porodu neměl dost kyslíku. Dokázal jakžtakž mluvit, ale byl „mentálně nepředvídatelný“. Záznamy z porodnice „se ztratily“. Bla bla bla. Běžný příběh, jaký tady už všichni slyšeli mockrát. Na rozdíl od toho, co bylo opravdu důležité. Třeba co se stalo jí.

„Těšíš se na oběd, Kitty?“ zeptala se dívka, která se nad nínakláněla. Měla rovně zastřiženou světlou ofinu, která se houpala, když promluvila.

„Jasně že jo, ty pitomá krávo.“

„Říkala jsem si, že určitě ano!“

Pche! Kdyby ta holka rozuměla, co Kitty říká, nebyla by takšíleně nadšená a netleskala by, jako by Kitty pronesla něco opravdu chytrého.

„Na co to ukazuješ na obrázkové tabuli? Kráva! To je hezké. Je to tvoje oblíbené zvíře?“

„Ona je krávami posedlá,“ zašveholila jedna z ošetřovatelek.„Někdy si říkám, jestli se nám nesnaží něco sdělit. Ale dostane ze sebe jenom dětské žvatlání.“

Tak si zkuste být v mojí kůži! Možná by pak pro ni měli větší pochopení. Třeba už jen to, že by se jim nelíbilo mít na sobě tyčerné šněrovací boty, které jí obouvají. Někde vzadu ve vzpomínkách měla vzdálený obraz červených lodiček na vysokých podpatcích. Tak vysokých, že přepadla.

„Je na té tabulce ještě něco, co se ti líbí, Kitty?“

Vlasy! To by se jí líbilo. Blond vlasy. Ne jako její vlastní tmavé kudrliny.

„Au, Kitty. To bolí.“

„Pomůžu ti. Tahle má dost pevný stisk. Pusť chudince Barbaře tu ofinu.“

Kitty cítila, jak jí odlamují jeden po druhém prsty na zdravé ruce. To byla na tom jejím mozku další věc. V jednu chvíli byl šťastný. A v druhé smutný. Zlý. Pak zase hodný. Asi neměla tu hodnou dívku takhle tahat za ofinu. Byla mladá. Z místní střední školy. Chtěla se stát sociální pracovnicí, takže tady pracovala „jako dobrovolník, jednou týdně“. Aspoň tak to Kitty vysvětlovala její ošetřovatelka, sestra Vyzáblá.

Dobrovolnická práce. Fajn! Taky by mohla dělat něcopodobného, kdyby na tom někdy byla líp. Tak to jenom v podělaným snu, okřikla Kitty samu sebe.

Sny ale měla moc ráda! V nich mohla běhat. Jezdit na kole. Zavázat si ty zatracený tkaničky. Honit racky, kteří jim každou chvílizaneřádili okna. („To nosí štěstí!“ prohlásila pokaždé, když se to stalo, jedna z těch protivnějších ošetřovatelek.) Někdy dokázala i zpívat, i když zpívající sen se jí už dlouho nezdál.

„Ve skutečnosti nejseš kráva,“ zažvatlala Kitty, ukázala na obrázek a zavrtěla hlavou. Až na to, že hlava se jí místo ze strany na stranu kývala nahoru a dolů. Pak dívce s rovnou ofinou v další snaze omluvit se věnovala jeden ze svých nejlepších, největších a nejuslintanějších úsměvů. To se naučila od Dawn, které to šlo kromě čurání nejlíp. Ať se Dawn přihodilo cokoliv – a bůh ví, že toho nebylo málo –, vždycky měla na tváři ten připitomělý úsměv.

„Vím určitě, že se mi snaží něco říct.“

„To jsem si taky myslela, když jsem tu začínala,“ odvětila druhá ošetřovatelka. „Je to přirozené. Jenže není možné každého napravit. Ne ty lidi, co jsou tady. Smutné, já vím, ale to je život. Tak sepohneme, ne? Dneska máme rybí karbanátky.“

Mňam! Už zase jídlo. Jak říkala její spolubydlící Margaret, není na světě mnoho takových potěšení, která přicházejí třikrát denně.

„Tak jedeme.“ Rovná ofina tlačila vozík poněkud nesoustředěně chodbou směrem k jídelně.

„Opatrně,“ napomenula ji Kitty. „A hoď sebou, nebo dostaneme malou porci. Vždycky to tak dopadne, když přijdeme pozdě.“

„Nevím, co říkáš, ale zdá se, že víš, o čem mluvíš, Kitty. A to je panečku něco!“

Už jsme skoro tam! Ovšem nikoliv díky Rovné ofině, která se právě málem srazila s Dawn.

„Dobré poledne, Kitty!“

Co teď? Ve dveřích jídelny stála vrchní sestra. Sestra Panovačná, jak jí Kitty říkala. Udělej tohle. Udělej tamto.

„Jdi se vycpat!“

Někdy bylo celkem zábavné říkat věci, kterým nikdo nerozuměl.

„Dneska ti to sluší, viď?“

Tyhle starý hadry? Kitty pohlédla dolů na své modré džíny s elastickým pasem a vytahanou červenou mikinu, kterou jí dnes ráno ošetřovatelka navlékla. Některé oblečení sdílela s Dawn, která měla taky velikost 18. Zase ty zatracený škrty. Tak moc nesnášela, když musela nosit Dawniny věci! Vždycky byly cítit po moči, bez ohledu na to, jak často je prali. „Hádej co, Kitty. Mám pro tebe překvapení.“

„Nechci žádný podělaný překvapení. Chci svůj rybíkarbanátek.“

„Máš tu návštěvu!“

To tedy ne. Páteční máma chodila v pátek. Dneska bylo úterý. Ú jako úterý. Probírali to při hrách se slovíčky dnes ráno před tou kravinou „hladce, obrace“.

„Podíváš se, kdo to přišel.“ Sestra Panovačná na konci neudělala otazník. Byl to rozkaz.

„Nemůže se naobědvat, než půjde za návštěvou?“ zeptala se Rovná ofina. „Okusuje si ruce. Vypadá to, že má hlad.“

Kitty by ji nejradši políbila. „Díky, díky. Promiň, že jsem tězatahala za vlasy.“

„Jídlo jí pak ohřejeme. Pojďte tudy. A snažte se jet s tím vozíkem rovně, ano?“

Cik cak. Cik cak. Vpravo. Vlevo. Po ošoupané dřevěné podlaze. Do kanceláře sestry Panovačné s výhledem na trávník, na který byl „vjezd s vozíčkem zakázán“. (Jednou tam Kitty zkusila zajet – když chtěla, dokázala zdravou rukou vozík taktak uřídit – jenže pak uvízla v trávě a všichni se jí smáli. Připadala si jako pitomec.)

První věc z návštěvníka, kterého Kitty právě teď zahlédla, bylyhnědé boty. Měly v sobě malé dírky. Jakoby do vzorku. Když musíte pořád sedět, vždycky si nejdřív všimnete věcí dole. Pak jedete pohledem nahoru. Šedé kalhoty. Růžovobílá košile. Tmavomodré sako. Stříbrné knoflíky. Kulatý povadlý obličej. Ústa, která se usmívala. Oči nikoliv.

„Ahoj, Kitty. Promiň, že mi to trvalo tak dlouho. Ale pamatuješ si mě, viď, že jo?“

Kittyina zdravá ruka začala tlouct ze strany do vozíku. Hlava se jí svezla na hrudník. Na rtech pocítila pěnu.

„Neplivej na mě,“ vyprskla sestra Panovačná.

„VEMTE MĚ ODSUD PRYČ.“

Vozík se najednou otočil. Rychle se rozjel ven z kanceláře.Chodbou. Rovná ofina jí pomáhala uprchnout!

Na zlomek vteřiny Kitty běžela. Nebo vlastně možná jela na kole. Ne. Seděla na koni. Všechny tyhle obrázky jí prolétly hlavou, jeden po druhém, jako by si zkoušela, jestli jí sedí velikost.

A pak se zastavila.

3

x

Alison

září 2016

„Nuže, proč chcete pracovat ve věznici?“ ptá se mě muž v brýlích

s kovovými obroučkami. Je hubený až vyzáblý, má krysí obličej,

skeptický výraz a černé obočí, které se při řeči zvedá a klesá. Na

ředitele věznice mi připadá příliš drobný a hubený, ale je tokoneckonců první ředitel věznice, kterého jsem v životě potkala.

Proč ve skutečnosti chci pracovat ve věznici? To je prosté. Nechci. To místo mi nahání hrůzu. Od prvního okamžiku, když jsem dnes ráno zastavila před bránou, abych ostraze sdělila své jméno a účel návštěvy. „Alison Bakerová. Schůzka s ředitelem.“

Tazateli samozřejmě nemůžu odpovědět popravdě. „Cítím, že bych mohla být nějak prospěšná,“ slyším se. Jak moc nepřesvědčivě to zní?

Pravé obočí se mu nadzvedne, levé zůstane na místě. Působí to tak zneklidňujícím dojmem, že málem přeslechnu, co říká dál. „To si myslí většina umělců. Proč bychom ale měli ze všech uchazečů, se kterými se tento týden setkáme, vybrat právě vás, slečno Bakerová?“

Vážně, proč? Protože kdybych se nezačala věnovat malování,mohla jsem po té nehodě taky umřít. Před oním slunečným červencovým ránem jsem byla, jak říkali mí učitelé, „studijní typ“. Mohla jsem se věnovat čemukoliv, co bych chtěla dělat – aspoň mi to všichni tvrdili. Alison, ta chytrá sestra. Dobrá v matematice i angličtině, přestože tyhle dva předměty si spolu často nerozumějí. Takřka plynulá znalost francouzštiny. Rozená vědkyně.

Umění bylo odjakživa předností mé sestry. Předmět pro ty, kteří „nebyli tak zdatní“ v tradičních předmětech. Ztráta času proakademiky, jako jsem byla já. Tak to alespoň brali v naší škole, když jsem jim nakonec sdělila svůj záměr, že místo na univerzitu půjdu na uměleckou školu.

V duchu se vracím do týdnů po nehodě a po pohřbu, do doby, kdy jsem s matkou musela vytřídit sestřiny věci. Z náhlého popudu jsem otevřela její krabici s barvami a vytáhla tubu s nápisem tyrkysová. Její oblíbená barva. Moje ruka sama sáhla po štětci. Připadalo mi, že po papíru létal, jako by ho vedla sestra. „Nevěděla jsem, že umíš taky malovat,“ zašeptala máma. Ani já ne.

Jenže to je moje tajemství. Nemohu ho jen tak na potkání vykládat někomu cizímu. A už vůbec ne řediteli věznice.

„Mám zkušenosti s různými méně obvyklými uměleckýmiprostředky,“ řeknu místo toho. „Třeba s vitráží.“

„Musíme se vyhýbat nebezpečným materiálům.“ To poznamenal muž sedící na druhé straně místnosti. Vězeňský psycholog, jak se mi představil. Jenom doufám, že neumí číst myšlenky. „Musím zdůraznit, že nemalé množství trestanců trpí těžkými psychickými problémy. Někteří jsou psychopati, i když jejich chování máme díky užívání léků pod kontrolou. Žádný z nich už není považován za rizikový případ, proto jsou v otevřené věznici s minimální ostrahou. Ale přesto musíme být opatrní. Workshopy se sklem by nepřipadaly v úvahu.“

„Rovněž se specializuji na akvarelovou malbu,“ pokračuju. Ruce se mi začínají potit. Stěny na mě padají. Cítil se tak i on, když se dostal za mříže? Doufám, že ano.

„Umíte malovat portréty?“

„Ano,“ řeknu, aniž bych dodala, že mě portréty nezajímají. Aby se povedly, musíte se portrétovanému dostat pod kůži. A to rozhodně dělat nechci.

„Z terapeutického hlediska věříme, že díky portrétům mají lidé možnost podívat se na sebe z jiného úhlu,“ vysvětluje psycholog mírněji. „Je to jeden z důvodů, proč chceme přijmout nastálo lektora výtvarného umění.“

Nad tím jsem přemýšlela. Proč by měl člověk, který spáchal zločin, dostávat zadarmo hodiny výtvarné výchovy? Vězni by přece měli dělat něco opravdu nepříjemného, když si odpykávají trest.

Ředitel asi zahlédl pochyby, které se mi zračí ve tváři. „Zvyšování sebedůvěry může snížit riziko recidivy.“ Pronese to poněkudvyzývavým tónem, jako by musel svou strategii obhajovat.

„Tomu rozumím.“ Ani to nezní jako lež. V tom mám koneckonců praxi. Při řeči pronikne oknem dovnitř paprsek slunečního svitu, připomíná zaprášenou duhu. Na okamžik mě oslní. Pak paprsek zmizí a v místnosti se zase zešeří.

„Chtěla byste se na něco zeptat, slečno Bakerová?“

Nervózně si odkašlu. „Hodiny bych vedla venku v těch domcích?“

„Jen ve vzdělávací sekci. Ostatní domky jsou pro administrativu. A v některých jsou ubytovaní vězni.“

„Ale ti jsou pod zámkem, viďte?“

„V noci.“ To promluvil opět psycholog. „Vězni se mohou přes den venku volně pohybovat za předpokladu, že bez povolení neopustí areál. Tohle je otevřená věznice, jak stálo v inzerátu. Často se tomu taky říká cely bez mříží. Mnoho mužů jezdí přes den pracovat mimo věznici, vozí je vězeňská dodávka, a vracejí se v šest večer. Připravuje je to na život po propuštění, ve skutečném světě.“

Připadá mi to šílené. „A kde pracují?“

Zdá se, že ředitel je na tuhle otázku zvyklý. „Kdekoliv, kde jim dokážeme práci najít. Jak si jistě umíte představit, ne každý je ochoten zaměstnat lidi, kteří jsou ve výkonu trestu. Charitativní obchody jsou celkem přístupné. Rovněž pobočky fastfoodových řetězců. Místní školy je někdy po vyhodnocení rizika přijmou na dálkové studium.“

„Copak si můžete být jisti, že se vrátí zpátky? Nepokoušejí se utéct?“

„O to přesně jde. Je to otázka důvěry. Pokud některý z vězňů uprchne, bude, až ho dopadnou, ihned převezen do věznice spřísnější ostrahou.“

Až, povšimnu si. Nikoli když.

Připomenu si rychlý průzkum, který jsem si udělala nainternetu. „Ale když jsou ve věznici s minimální ostrahou, znamená to, že nejsou nebezpeční, viďte?“

Jeho tón je zřetelně vyhýbavý. „Kategorie D představuje nízkou rizikovou kategorii. Jinými slovy, naši vězni už nejsou považováni za hrozbu pro společnost. Mnozí z nich však v minulosti spáchali těžké zločiny. Tohle je jejich poslední zastávka před propuštěním nasvobodu. Pokud samozřejmě nespáchají nějaký trestný čin za mřížemi.“

To stačí. Tohle místo se mi nelíbí. Chci odejít. A vidím, že ani tihle muži o mě nestojí. Ne ten psycholog se zdánlivě mírným tónem. A rozhodně ne ředitel, jehož malý proslov a závěrečná poznámka mě asi mají odradit.

Potřebují někoho, kdo je na pobyt ve věznici zvyklý. Někoho, kdo navenek vypadá tvrdě. Ne hubenou blondýnu s kulatýmirameny a složkou s ukázkami vlastních prací, která jí nervozitou stále vypadává z ruky.

Nemůžu si pomoct, ale myslím na to, že moje sestra se svýmisebevědomými způsoby typu Tady poroučím já by se na tu práci hodila mnohem líp než já. Co by o tom soudila? Zmiz, úplně ji slyším. Dřív, než bude pozdě.

Účastníci mého pohovoru teď vstávají. „Chtěla byste se tuporozhlédnout, slečno Bakerová?“

Ne. Chci jít domů. Zpátky do bezpečí svého bytu. Připravit se na hodinu, kterou povedu dnes večer na místní škole, pro lidi, kteří neporušili zákon. Jenže se zdá, že to je pouze řečnická otázka. Už otevřeli dveře a vedou mě chodbou kolem muže ve svítivěoranžovém oblečení.

„Dobré ráno, pane řediteli.“

„Dobré ráno, pane Evansi.“

Pane? Vždyť se podle oblečení jedná o vězně. Psycholog si všimne, že jsem překvapená. „Věříme tady ve zdvořilost. Vězeňská služba zpravidla vězně oslovuje formálně. Špatné chování se netoleruje. Každý, kdo poruší pravidla, je odeslán pryč.“

„Jak to myslíte ,odeslán‘?“ zeptám se nejistě. Copak je to balík?

„Převezen do jiné věznice. Zpravidla v noci. Působí to menšírozruch, než kdybychom k tomu přikročili během dne.“

Už jsme venku: podzimní slunce mě nutí přimhouřit oči. Když procházíme kolem domků, všimnu si, že před tím nejbližším stojí truhlík s květinami. Oknem zahlédnu řadu košil, které visí nazáclonové tyči. Působí to skoro útulně. Na parapetu je nasypané krmení pro ptáčky. Kolem nás pomalu projde koťátko.

„Toulavé,“ okomentuje to ředitel věznice, který si všiml mého překvapení. „Začalo to jedním vrhem, což vedlo k dalšímu. Muži je krmí.“ Věnuje mi postranní pohled. „Překvapilo by vás, jak i ti nejotrlejší zločinci dokážou být něžní, pokud jde o zvířata. Často chovají podobné pocity taky ke svým matkám.“

Zastavíme se před domkem, který vypadá nověji než ostatní. Není tak zchátralý, ačkoliv kovové schody, které vedou nahoru, jsourozviklané. „Tohle je budova pro vzdělávání. Úspěšný uchazeč tady bude mít svou místnost,“ vysvětlí mi ředitel.

Odemkne dveře. Na první pohled vidím spoře zařízenou hlavní místnost, ze které vedou různé dveře. Všechny jsou nějak označené. podpora. čtení. matematika. Na židli sedí muž v zelené teplákové soupravě a sklání se nad knihou; téměř ji objímá, jako by nechtěl, aby ji ostatní viděli.

„Dobré ráno, pane Jonesi.“

„Dobré ráno, pane řediteli.“

„Řekl byste tady naší návštěvě, co to čtete?“ Ředitel mluvípřísným tónem.

Muž knihu zdráhavě zvedne. Text je přetřený bílou barvou.Stránky pokrývají náčrtky lidí nakreslené tužkou. Muž sedící na zemi. Žena věšící prádlo. Dítě houpající se na houpačce.

„To jsou vaše kresby?“ zeptám se fascinovaně.

Přikývne.

„Vpředu na té knize je razítko z knihovny.“ Ředitel se tváří přísně. „Vy jste zodpovědný za její poškození?“

„Knihovník mi ji dal, abych ji použil na kreslení.“

„Vážně?“

Mužova zarostlá brada se zachvěje. „Ano.“

Tuším, že lže. A je mi celkem jasné, že ředitel taky. Ale ty kresby jsou dobré.

„Kreslil jste vždycky?“ zeptám se.

„Ne, slečno. Teprve až když jsem přišel sem. Jenže můjspoluvězeň mi leze na nervy. Von pořád mluví. Takže jsem musel začít něco dělat, abych si ho vytěsnil z hlavy.“

Jak ten pocit znám! Tu palčivou, nutkavou potřebu utéct před světem. Vytvořit si jiný svět, kde můžete najít klid a mír, byť jen nakrátko. A najednou tuhle práci chci. Moc ji chci. Protože nejenže mi to pomůže dát věci do pořádku, navíc mi to třeba opravdu umožní pomáhat i jiným.

„Děkujeme vám za váš čas, slečno Bakerová.“ Ředitel mi po cestě ven potřese rukou. „Ozveme se vám.“

Příští úterý už mi je jasné, že jsem tu práci nedostala. V pondělí, říkali. To se měli definitivně rozhodnout. Říkám si, že to vlastně nevadí. Vězení? Bláznivý nápad. Jenže pak se mi při řezání sklapovede hloupě naštípnout kousek modrého střepu, protože nedokážu přestat myslet na toho vězně, který kreslil svou rodinu – prostě vím, že to byly jeho dě ti –, a doufám, že neměl potíže kvůli tomu, že zničil knihu z knihovny. Umělec potřebuje materiál. Je to základní potřeba. Jako dýchání.

Ve čtvrtek ráno se zrovna chystám odejít na hodinu akvarelové malby, když si všimnu dvou hnědých obálek na vratkém stolku v malé společné hale. Obě jsou adresovány mně. V jedné je výpis z kreditní karty. A na druhé je razítko věznice. Ta první obsahuje důkaz, že jsem přečerpala limit. Takže začnu tou druhou. „Tys vzala práci ve vězení?“ vykřikla matka, když jí večer jakoobvykle volám. Je nervózní, když se neozvu, co kdyby „se ti něco stalo“. Tak na vás zapůsobí ztráta. Bojíte se kvůli ní o ty milované, kteří vám zbyli. Samozřejmě že jí pro klid duše zavolám. I mě její hlas uklidňuje. Miluju svou matku tak, až to bolí. Někdy je však těžké vymyslet, co nového říct. Ale dnes je to jiné.

„Jak o tom vůbec můžeš uvažovat?“ pokračuje.

„Potřebuju peníze, mami.“

„Tak já ti půjčím.“

Chci ji obejmout. „To je od tebe moc laskavé, ale přece víš, že si to nemůžeš dovolit.“

Na to nemůže nic říct.

„Ale není to nebezpečné?“

„Ne. Je to otevřená věznice s minimální ostrahou. Víš, jaká. Vtakové byl Jeffrey Archer. Není se čeho bát.“

„Ale stejně...“ Máma teď kroutí hlavou. Úplně ji slyším. Vidím. Určitě sedí v proutěném křesle s výhledem na zahradu, která se svažuje k moři. Později se možná půjde projít na pláž, bude šlapat po oblázcích a každou chvíli se zastaví a shýbne, aby sebralanepoškozenou mušli. Pak se pomalu vydá zpátky a zastaví se na hřbitově u kostela u náhrobku, který už nevypadá nově. Vždycky je to stejné. Některé lidi drží nad vodou každodenní stereotyp.

A já právě teď hodlám rozbít svůj svět na tisíc kousků.

4

x

Kitty

září 2016

Kitty byla stále ještě zhmožděná a otřesená z událostí předchozího

dne. Aspoň si myslela, že se to stalo včera. Na její rozum se, pokud

šlo o určování času, nedalo vůbec spolehnout.

Ne že by na datu záleželo. Záleželo na tom, co se stalo.Návštěva Povadlého obličeje. Kitty věděla jen to, že udělal něco zlého. Musela se od něj dostat pryč. A když už si myslela, že se jípodařilo uniknout, její vozíček se splašil. „Drž se,“ zaječela Rovná ofina, jenže to už Kitty s třísknutím narazila do zdi. Na okamžik se všechno rozmazalo.

Zatímco Kitty vyšetřoval doktor, jestli neutrpěla „nějaká zranění“, poslouchala, co říká sestra Panovačná venku na chodbě.

„Barbaro! Co to proboha vyvádíte?“ domáhala se odpovědi.

„Zachraňovala jsem ji,“ namítala Rovná ofina. „Ten muž vkanceláři ji očividně vystrašil.“

„Jak to víte? Vždyť ona vůbec nemluví.“

Ona! Vždycky jen „ona“, nebo, ještě hůř, žádné oslovení. Sladí si pití? Nepotřebuje utřít zadek? Copak to nechápou? Kitty věděla zcela jistě, že není jediným člověkem v domově, který toho umí víc, než mu jeho mozek dovolí prozradit.

„Bylo to úplně očividné. A jestli chcete znát můj názor, zdá se mi, že Kitty toho chápe mnohem víc, než si myslíme. Proč by jinak byla tak rozčilená?“

Sestra Panovačná si povzdechla. „Jde o to, že nesmíte s Kitty takhle utíkat. My tady pracujeme v klidném prostředí, které jezaloženo na stereotypu a pevném systému. Naši klienti se díky tomu mohou cítit v bezpečí. A bezpečnost je na prvním místě. Chcete-li skutečně pracovat v pečovatelských službách, musíte tohle přece vědět.“

„Omlouvám se.“

„Obávám se, že budu muset informovat vašeho učitele.“

Ozvalo se zaúpění. „Prosím, dejte mi ještě jednu šanci. Tuhle praxi potřebuju, abych se mohla hlásit na vysokou školu.“

V tomto okamžiku vytlačil doktor Kitty na vozíku zpátky nachodbu. Právě včas. „Neposílejte ji pryč. Mám ji ráda. Nechte ji tady. Ví, co si myslím, a má hezký vlasy.“ Kittyin hlas zněl v její hlavě jasně a zřetelně. Ale slova vycházela ven jinak: chaoticky, neuspořádaně a jedno přes druhé.

„Ne tak nahlas,“ napomenula ji sestra Panovačná ostře. PoBarbaře hodila pohledem, který jako by říkal: Vidíte, co jste provedla?

„Většinou je jako beránek. Ale lidé jako ona umějí být někdy dost agresivní, zejména když se rozčílí. Patří to k jejich diagnóze.“

„To je kravina!“ zaječela Kitty. „A není to její chyba. Je to tvoje chyba, protože mi nerozumíš.“

„Byla úplně v pohodě, dokud nespatřila toho muže,“ podotkla Barbara s rovnou ofinou. „Kdo to byl?“

Zeptala se za mě, pomyslela si Kitty. Tahle dívka je ale upovídaná.

„Do toho vám nic není. Kromě toho už beztak odešel.“

To je bezva. Odešel. Odešel. Zopakovala si ta slova nahlas, aby byla skutečná, i když to znělo spíš jako „Šššššš“. Ale i tak ji touklidňovalo.

„Tak pojď, Kitty. Připravíme ti dobrý šálek čaje. Jakou barvu brčka si dnes vybereš? Oblíbenou růžovou?“

Kitty zavrtěla hlavou. „Chci, aby tady Barbara zůstala,“ zabublala. Ta dívka jí někoho připomínala. Jenom si nemohla vzpomenout koho.

„Nevím, jestli vám dobře rozumím, miláčku.“

Neříkej mi miláčku. To je tak zasraně povýšený. Kitty začala tlouct zdravou rukou do vozíku, aby to dala najevo. „Potřebuju někoho, kdo mě bude chránit před mužem s kulatým povadlým obličejem a pusou, která předstírá, že se směje.“

„Začíná být opravdu rozčilená.“ Sestra Povýšená se prohrabovala mezi léky na pojízdném stolku. „Myslím, že nastal čas na sedativa.“

Ani omylem!

„Podržte ji, abych jí mohla píchnout injekci, ano?“

BUM, BUM. ZE STRANY NA STRANU.

„Jestli bude takhle pokračovat, tak si ublíží.“

TŘÍSK, TŘÍSK. Do boku vozíku.

„Kitty.“ Tlumený hlas patřil Barbaře, která klečela vedle ní.„Poslechni si tohle!“

Dívka vytáhla z kapsy něco malého a stříbrného a foukla do toho. Z té věci se ozval ten nejúžasnější zvuk na světě. Jako by to byl ptáček. Nahoru dolů. Houpy hou.

„To je foukací harmonika, Kitty. Líbí se ti?“

„Přestala sebou házet,“ zašeptala sestra Veselá. „Výborně.“

„Páni,“ řekla Barbara. „Ona si brouká. Poslouchejte.“

Bylo to tak. Kitty ještě nikdy samu sebe neslyšela si broukat. A když se druhý den ráno vzbudila, zkusila to znovu. Ano! Fungovalo to. Teď si broukala pořád. Zvuky vycházely z jejích úst, jako by někdo jiný broukal za ni. A kdykoliv si zabroukala, její tělo se cítilo lehčí. Šťastnější.

Skoro, ale ne úplně to odneslo myšlenky na muže v modrém saku a s falešným úsměvem. Kdo to byl? A jak je možné, že někohonenávidíte, i když nevíte, kdo to je?

5

x

Alison

říjen 2016

Co si má vzít člověk na sebe, když jde poprvé do věznice? Džíny?

Moc ležérní. Černé kalhoty. To mi připadá bezpečnější. Bílé tričko?


29

Natáhnu na sebe top. Skrz látku skoro prosvítá obrys podprsenky. Jindy by mě to netrápilo, ale teď znervózním. Jak mě máma včera večer po telefonu varovala, nesmím zapomínat, že jdu do věznice, kde jsou muži, jimž byly po nějakou dobu odpírány „fyzické vztahy“. „Prosím tě, zlatíčko, buď opatrná, ano?“

Tak tedy černý svetr? S těmi kalhotami to je moc pohřební.Možná raději krémový. Opravdický plátěný kapesník – když jste malíř, nikdy nevíte, kdy se vám může hodit. A samozřejmě medailonek. I se zajišťovacím řetízkem.

To je moje, ozve se mi v hlavě hlas sestry.

Pohlédnu do zrcadla. Dívá se z něj moje nervózní já. Připomíná mi teenagera, kterým jsem bývala. Ale rysy v mém obličeji se mu podobají jen málo. Už nenosím brýle: zvykla jsem si nakontaktní čočky. Vlasy mám rozježené, jak je to moderní, namísto dřívější pěšinky mezi vlasy, které jsem si zastrkávala za uši. Samozřejmě že nos je jiný. A naučila jsem se správně používat make-up, díky lekci zdarma v obchoďáku, kdy jsem si připadala jako nahá a takyponěkud pitomě. Ale výsledek stál za to. „Neuvěřitelné!“ poznamenala tenkrát ta dívka, jako kdyby se jí právě povedl zázrak.

Jenže teď se mi chvěje ruka, když si tužkou maluju oční linky. Kruci. Tužka mi vyklouzla z ruky. Setřu šmouhu z koberce a pak si lehce přejedu rty leskem. Není důvod malovat se tak, abychvyčnívala. Ale zároveň potřebuju sílu. Sebedůvěru.

Kapku levandule za ucho. Máma mi dává lahvičku každý rok k Vánocům. Používá levanduli stejně jako před ní i moje babička (kterou jsem nikdy nepoznala). Je to vůně, která mě vždycky přenese zpátky k prázdninám v Norfolku, když byl táta ještě naživu. Než ho porazila leukémie. Byly mi teprve tři. Nemám na něj moc vzpomínek, ale občas se nějaká vynoří. Jako například velká teplá ruka držící mou ruku a jeho hlas, který mě pobízí, abych se podívala na řady hezkých fialových květin na poli před námi.

Jak moc bych si přála, abych toho o něm věděla víc! Jenže matku vždycky hrozně rozruší, když o něm má mluvit. Proto nemá ani žádné fotografie. Možná že kdybych měla prarodiče, řekli by mi toho víc, jenže všichni umřeli dřív, než jsem se narodila. V naší rodině, zdá se, přichází smrt brzy. Ale aspoň mám nějaké vzpomínky. Třeba tu s levandulí.

Najednou mě napadne, že možná není rozumné vonět hezky, když budu ve společnosti sexuálně deprivovaných zločinců. Ale teď už je pozdě.

Kromě toho se o tom v pokynech, které mi z věznice poslali, nic nepíše. Ani žádné doporučení ohledně oblečení. Místo toho mám tyto instrukce:

Přineste si průkaz totožnosti (pas, řidičský průkaz). (Ten vyndávám z nočního stolku a přitom se snažím ignorovat dopis od právníka, který leží hned vedle něj.)

Mobilní telefon nechte doma nebo v autě.

Nemějte u sebe nic nebezpečného (např. ostré předměty).

Nenoste s sebou žádné nelegální látky (drogy).

Nenoste s sebou alkohol.

Nepokoušejte se přinést cokoliv, co by mohlo být použito jako úplatek.

Zamknu vstupní dveře a jako vždycky je dvakrát překontroluju. V domě bydlí jenom jeden další nájemník, velmi tichý mladý účetní, v patře nade mnou, a náš pan domácí, který si žije sám pro sebe. Přesně jak to mám ráda.

Brzy zanechávám Londýn za sebou a doprava se zklidňuje.Projíždím malou vesnicí. Na autobusové zastávce stojí děti v hnědožlutých školních uniformách. Zpomalím na třicítku a dávám pozor. Bezpečně kolem nich projedu. Teď už je to na zodpovědnosti dalšího řidiče. Přesto si nemůžu pomoct, ale musím se podívat do zpětného zrcátka, jestli jsou v pořádku. Ukazují si na mé auto. Brouk z roku 1972 – kterého mi před lety daroval nevlastní otec David, nejspíš z pocitu viny – často upoutá pozornost. Napadne mě, že tomu tak bude i ve věznici. Co když si některý z vězňů zapíše mou poznávací značku a nějak si mě dohledá? Bylo by rozumnější jet hromadnoudopravou, zvlášť když budu tenhle měsíc potřebovat nové pneumatiky. Jenže věznice leží několik kilometrů od nejbližšího nádraží nebo autobusové zastávky. Žaludek mi svírá mrazivý pocit. Rozpršelo se.

Nevýrazná značka – HMP ARCHVILLE – mě navede doleva.

Odbočím a přede mnou se objeví domky. Všechno mi to připadá úplně jiné, než když jsem tu byla na pohovoru. To byl jen průzkum. Obhlídka terénu. Spíš možnost než skutečnost.

Teď jsem však tady. Nadobro. No, tedy na tři dny v týdnu vnásledujícím roce (smlouvu lze prodloužit o další rok, pokud budou obě strany souhlasit). Stáhne se mi hrdlo. Už teď mám klaustrofobický pocit, a to jsem ještě ani nevkročila dovnitř.

Nasměrovali mě na parkoviště pro zaměstnance. Nikoliv pronávštěvníky. Hrdlo se mi svírá čím dál víc. Co když to tady nezvládnu? Nechají mě odejít? Srdce mi tluče do rytmu s deštěm, který dopadá se stále větší silou. Beru z kufru auta deštník a krabici s barvami, štětci a papíry.

„Můžu vám s tím pomoct, slečno?“

Je to mladík. Delší vlasy. Zažloutlé zuby.

„Díky.“ Nechci působit nevlídně, takže dodám: „Pracujete tu dlouho?“

Zakření se. „Jsem vězeň.“

Teprve pak si všimnu oranžové mikiny pod černou bundou.

Studenti ve škole mi vždycky nabízejí, že mi pomůžou spomůckami. Jenže tohle je zločinec. Co když se mi pokusí ublížit? Máma měla pravdu. Měla jsem tu práci odmítnout, když už jsem byla tak pitomá a vůbec se přihlásila.

„Vlastně to zvládnu sama.“

„Určitě?“

Vím, že jsem ho urazila. Ale nemůžu si pomoct. Neznám pravidla. Co když je to přestupek, když mu dovolím nést pomůcky? Dovleču se k nápisu vrátnice. Za přepážkou sedí žena. Černá uniforma, jako měli ti u brány. Podezřívavý pohled.

„Dnes jsem tu poprvé,“ podávám jí dokumenty. „Řekli mi, že se mám hlásit tady.“

Zamračí se. „Nejste na seznamu.“

Pocítím náznak paniky smíšený s úlevou. Třeba mi řeknou, že mám jít domů. „Strážný u brány o mně věděl.“

„To nic neznamená. Kdo vám říkal, že se máte hlásit tady?“

„Sekretářka ředitele.“

Obrátí oči v sloup. „Předpokládám, že předtím, než tadyskončila.“

„Nevím.“

Ozve se povzdech. A zamumlání. „Nikdy tu dlouho nevydržejí.“

I v mém rozrušeném stavu mi přijde, že to je poněkud nediskrétní poznámka.

„Budu tam muset zavolat.“

Pronesla to, jako kdyby to byla moje chyba. Zatímco čekám,pohlédnu ven z okna. Je zamřížované, ale je přes něj vidět ven. Zdá se, že venku stojí fronta mužů. Jeden z nich vzhlédne a mrkne na mě. Je to ten, který mi nabízel, že mi pomůže s pomůckami. Rychle stočím pohled stranou.

„Máte si jít pro klíče,“ třískne žena s telefonem. Pak se zadívá na krabice. „Co v tom máte?“

„Barvy.“ Vzpomenu si na pokyny. „Nic nebezpečného.“

Zasměje se. „Víte, co s tím ti chlapi dokážou provést? Stříknou vám je do očí. Oslepí vás, aby mohli utéct.“

Jsem zmatená. „Ale tohle je otevřená věznice. Myslela jsem si, že takové věci se tu nedějí.“

„Poslyšte, milá dámo. Můžou tomu říkat otevřená věznice. Ale to neznamená, že tady nemáme problémy. Většina z těch chlapů strávila za mřížemi celé roky. Když teď získají víc svobody, stává se, že to někteří trochu přeženou.“

Ředitel mi ale tvrdil něco jiného.

„Svoje vybavení budete muset nechat tady v uzamykatelnéskříňce,“ pokračuje. „Nebojte se. Bude tu v bezpečí.“

„Ale já to potřebuju na hodinu.“

„Nedá se nic dělat. Pravidla jsou pravidla.“

Zatímco mluví, vstoupí do místnosti dozorce. Další žena. Másilné, svalnaté paže a tetování na zápěstí. Modrý ptáček a srdce. Má tam i jméno, ale to nedokážu přečíst, protože tetování je na okrajích rozmazané. Nechci na něj zírat.

„Než vás pustíme dál, musíme vás prohledat.“

Vedou mě do menší vedlejší místnosti. „Roztáhněte paže.“

Její ruce jsou velké. Rychlé. Obratné.

„OK.“ Pohlédne na můj modrobílý deštník. „Ale tohle si dovnitř vzít nemůžete.“

„Proč ne?“

„Má ostrou špičku, ne? Uložíme ho do skříňky spolu s těmi vašimi barvami. Tudy.“

Následuju ji ven z budovy. Je příjemné nadechnout se zasečerstvého vzduchu. Míjíme frontu mužů. Teď vidím, že stojí před otevřeným okénkem, které připomíná v půlce se otevírající dveře. „Čekají na poštu,“ poznamená odměřeně moje průvodkyně.

Jeden z mužů odchází se svěšenou hlavou. Ruce má prázdné.

Je mi ho skoro líto.

Zamíříme teď k jinému domku. Nahoru vedou krátké schody. Na dveřích stojí nápis ostraha. Můj doprovod sáhne pro svazek klíčů za pasem. Odemkne, zavede mě dovnitř a zamkne za námi.

Nejistě se rozhlédnu. Je tu šedý koberec. Nástěnka. Jeden plakát vyvedený v jasných barvách, který mi radí „Hlídej si záda“. Další, který mi připomíná, že mám povinnost informovat personál, pokud mám pocit, že se vězeň chová „nevhodným způsobem“. Třetípoukazuje na to (zbytečně, řekla bych), že „osobní vztahy mezi personálem a vězni jsou nezákonné“.

Na to, že jde o nízkorizikovou, otevřenou věznici s minimální ostrahou mi to všechno připadá poněkud zneklidňující.

„Tudy, slečno Bakerová.“

„Prosím, říkejte mi Alison.“

Odpoví mi ledovým pohledem. Znovu pocítím obavy. Je tu ještě další žena. Vedle ní stojí krabice s černými opasky a pouzdry. Tváří se veseleji než ta, která mě sem dovedla.

„Dobrý den! Jsem Sandra. Zasvětím vás do zacházení s klíči.“

Klíče. Běžné, každodenní záležitosti mě od té nehodyznervózňují. Zamykání patří mezi ně. Proto mám nutkání neustále se vracet a kontrolovat svoje vlastní dveře.

„Zaprvé, tenhle opasek musíte mít pořád na sobě. Pokud byste ho dobrovolně dala vězni, dopouštíte se trestného činu. Když odcházíte, vždycky zamkněte dveře. Když narazíte na nějaké otevřené dveře, musíte u nich zůstat stát, dokud někdo nepůjde kolem a vy to budete moct nahlásit. Nenechte je bez dozoru. K pouzdru je připevněná píšťalka. Zapískejte, pokud se dostanete do potíží.“

„Do jakých potíží?“

„Ale tak, znáte to,“ odpoví bezstarostně. „Kdyby vás někdonaadl. Nestává se to často, ale musíte být ve střehu.“

Napadl by mě?

„Ve skutečnosti si musíte dát větší pozor na manipulaci. Spoustachlaů se bude pokoušet vyvolat ve vás lítost, budou vám vykládat, jak jim v dětství ubližovali. Používají to jako omluvu, že jsou sami násilníci.“

Udělá se mi mdlo. Ale Sandra vykládá dál. „V hlavníkanceláři se musíte zapsat, hned jak dorazíte, pak dostanete klíče, a když odcházíte, tak se zase musíte odhlásit a odevzdat je. Kdybyste je odnesla domů, vyhodí vás. Rozumíte?“

Vlastně mám chuť ji požádat: „Nemohla byste mi to prosímzoakovat?“ Ale místo toho mi podává formulář, který podepisuju, a najednou mám klíče od věznice! Neměla bych projít nějakýmpřísnějším procesem, než dostanu takovou zodpovědnost?

„Dneska máme nedostatek personálu, takže vás nemůžu dovést do sekce Vzdělávání. Zařídila jsem, že vás tam odvede jeden zezřízenců.“

V hlavě mi naskočí obrázek zřízence, jak tlačí vozík s mou sestrou v nemocnici.

„Nemocniční zřízenec?“

Sandra se na mě podívá pohledem, který jako by říkal: Nezbláznila jste se? „Muži, kteří prokázali, že jsou spolehliví, se mohoudobrovolně stát zřízenci. Mají na starost rozdávání pošty nebo provázení návštěvníků po věznici.“

Dveře se otevřou. „Á, Kurte. Tady jste. Díky. Můžete dovést slečnu Bakerovou do Vzdělávání? Je to naše nová výtvarnice.“

Mladík se zažloutlými zuby a dlouhými vlasy se na mě zakření. Hned ho poznám. Je to ten, který mi předtím nabízel pomoc. Ten, kterého jsem odmítla. „Pojďte za mnou, slečno.“

Zdá se, že nemám na vybranou.

x

V domku sloužícímu vzdělávání už jsem samozřejmě jednou byla,

při pracovním pohovoru. Ale bez Kurta bych k němu cestu tím

bludištěm nenašla. Všechny budovy vypadají stejně a jen některé

jsou označeny nápisy. Můj průvodce mi je všechny s obrovským

potěšením jednu po druhé ukazuje, jako by mě provázel po svém

vlastním domě a pozemku.

hudební sál

prostor pro věřící

tělocvična

prádelna

knihovna

„Je to jako na vesnici,“ vyhrknu. Kurt se zasměje, jako bych řekla něco opravdu vtipného.

„Jo. Jako vesnice, ze které nemůžete odejít.“

Před námi je další budova. počítačové centrum.

„Máte povoleno psát domů e-maily?“ zajímá mě.

„To si děláte legraci, ne?“ Kurt zavrtí hlavou, jako kdyby něco vysvětloval malému dítěti. „Ledaže byste chtěla, aby vás odvezli pryč. Na konci trestu můžete strávit den se svojí holkou, abyste dokázal, že jste zodpovědný a vrátíte se. Ale na to si budu muset ještě chvíli počkat.“

Hrozně ráda bych se Kurta zeptala, jak dlouho mu ještě zbývá do konce trestu, ale kousnu se do jazyka a otázku spolknu. „Tak co se dělá v počítačovém centru?“

„Skládáme zkoušky a tak, abychom měli nějaké zkušenosti, až se dostaneme ven. Někteří chlapi si taky udělají kvalifikaci vinstalatérství.“

Než stihnu položit další otázku, dorazíme k domku určenému pro vzdělávání. „Vsadim se, že na vaše hodiny se bude chtít zapsat spousta žáků, slečno.“

„Víte, výtvarné umění není zas tak snadný předmět,“ odvětímostřeji, než jsem zamýšlela.

„Tak jsem to nemyslel.“ Kurt se zakření. „To proto, že jste žena.“

Znovu mě zamrazí v zádech znepokojením. „Ve vězeňské službě jsou taky ženy.“

Stojí mezi mnou a dveřmi. Nejenže vidím jeho zažloutlé zuby, cítím i jeho dech. „To jo, ale ty nejsou tak hezký jako vy, slečno, ne?“

Nevím, jak odpovědět. Je to zcela jasně nevhodná poznámka. Flirtuje se mnou? Neodvážím se však ohradit, protože tu není nikdo jiný, kdyby se rozčílil. Jak je to možné? Tohle je přece věznice. Někdo by tu měl být. Dávat na mě pozor. Zatoužím po bezpečí svýchkurzů tam venku: po svých žácích jako je Koňská hlava, pan Olověný a Beryl, kteří nepředstavují žádnou hrozbu.

„No tak, slečno,“ pokračuje. „Neotevřete nám dveře?“

Zašmátrám na černém opasku, abych našla správný klíč. Jeden je od budovy pro vzdělávání, před kterou stojíme. Další od místnosti, která slouží jako „ateliér“. A ještě jeden od místnosti pro personál v jiném domku. Ani jeden z klíčů není označený. Trefím se na třetí pokus.

„Zamkněte za námi,“ zavrní Kurt.

Úplně slyším ty věty při vyšetřování. Oběť za sebou zamkla.Dobrovolně se dostala do pasti.

Jenže podle instrukcí Sandry, vládkyně klíčů, by mě mohlivyhodit, kdybych nezamkla.

To je úleva! Uvnitř jsou slyšet hlasy. Smích. Cinkání hrnečků. Nejsme tu sami.

„Dobrý den! Ty musíš být Alison. Právě včas na kafe, než se do toho pustíme.“

Žena s vlasy do pasu, černými jak uhel, mi srdečně třese rukou. Má dlouhé, lesklé, červené nehty, které by se hodily spíš ke kosmetičce v salonu krásy. „Jsem Angela, koordinátorka vzdělávání. Ráda tě poznávám. Ještě nikdy jsem nepotkala opravdového umělce.“

Zhodnotí mě pohledem a zatváří se lehce zklamaně. Asi jsem si na sebe měla vzít něco barevnějšího, než je krémová a černá.

„Jsi slavná? Říkali mi, jak se jmenuješ, ale musím se přiznat, že mi tvoje jméno nic neříká.“

„Obávám se, že ne.“

„To nevadí. Všichni se musíme nějak uživit, viď? Černý čaj?“

„Neměla bys náhodou mátový?“

Odfrkne si, ale laskavým způsobem. „Černý jako bota, nebo nic. Jestli chceš něco fajnovýho, musíš si přinést vlastní, pokud se ti ho podaří propašovat přes ostrahu. Doporučuju taky přinést si vlastní šálek. Naše jsou všechny trochu otřískané.“

„Taky nevíte, kdo všechno z nich pil,“ dodá Kurt.

„To je svatá pravda. Tady Kurt je z nás nejvybíravější. A teď ti řeknu, jak to tady funguje.“ Angela ztěžka dosedne na židli apokyne mi, abych udělala totéž. Nemůžu si pomoct, ale musím se pořád dívat na její vlasy. Je ve věku, kdy se mnoho žen rozhodne, že se nechají ostříhat. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem to sama taky udělala. V osmnácti. Krátce po té nehodě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist