načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pokračovatel rodu - Alexander Münninghoff

Pokračovatel rodu

Elektronická kniha: Pokračovatel rodu
Autor:

Rodinná kronika oceněná prestižní cenou Libris v kategorii nejlepší historická kniha roku 2015 líčí strhujícím způsobem historii tří generací Münninghoffů, která se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2%hodnoceni - 83.2% 100%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 294
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z nizozemského originálu De Stammhouder ... přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3928-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh tří generací nizozemsko-ruské rodiny na pozadí dramatických dějin 20. století. Rodinná kronika oceněná prestižní cenou Libris v kategorii nejlepší historická kniha roku 2015 líčí strhujícím způsobem historii tří generací Münninghoffů, která se klene přes druhou půli dvacátého století. Bizarní cesty příslušníků této nizozemsko-ruské rodiny vedou z luxusní vily v Lotyšsku do vyhnanství v Haagu, z východní fronty do barabizny v Brabantu, od bohatství k úpadku a někdy zase zpět. Na pozadí velkých evropských dějin se odehrává rodinné drama, jež je plodem dějinných zvratů zmítajících Evropou.

Popis nakladatele

Rodinná kronika oceněná prestižní cenou Libris v kategorii nejlepší historická kniha roku 2015 líčí strhujícím způsobem historii tří generací Münninghoffů, která se klene přes druhou půli dvacátého století. Bizarní cesty příslušníků této nizozemsko-ruské rodiny vedou z luxusní vily v Lotyšsku do vyhnanství v Haagu, z východní fronty do barabizny v Brabantu, od bohatství k úpadku a někdy zase zpět. Na pozadí velkých evropských dějin se odehrává rodinné drama, jež je plodem dějinných zvratů zmítajících Evropou.

Další popis

Narodil jsem se 13. dubna 1944 v Poznani, starobylém polském městě. Ale když jsem se narodil, při bombovém útoku, který znamenal, že konec války je blízko, byla Poznaň německým městem, ze kterého Hitler posílal vojska do Sovětského svazu, a nyní se odtud vracel obrovský průvod zmrzačených a raněných. Má rodina se účastnila tohoto dramatu. Tato kniha je o ní. A o důsledcích války. O mazaném dědečkovi, který se stal jedním z nejbohatších mužů v Lotyšsku, ale dva dny před vypuknutím války se svou ruskou ženou a čtyřmi dětmi musel uprchnout do Nizozemska a zanechal tam všechen svůj majetek. Také je tu naivní otec, který bojoval na východní frontě, v uniformě Waffen SS, z idealismu proti Sovětům a pak šel v Nizozemsku k soudu. A matka, která po rozvodu uprchla do Německa. A o mně, vnukovi, synovi, dědicovi. Alexander Münninghoff je novinář a expert na Rusko. Pokračovatel rodu je autobiografická kniha založená na faktech a rodinných příbězích.



Předmětná hesla
Münninghoff, Alexander, 1944-
* 20.-21. století
Novináři -- Nizozemsko -- 20.-21. století
Slavisté -- Nizozemsko -- 20.-21. století
Rodinné vztahy
Zařazeno v kategoriích
Alexander Münninghoff - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pokračovatel rodu



Mladá fronta

Alexander Münninghoff

Rodinná kronika


Vydavatel knihy děkuje za podporu při jejím vydání

organizaci Nederlands Letterenfonds

Vydavatel knihy rovněž děkuje za podporu Velvyslanectví

Nizozemského království v České republice

Alexander Münninghoff, 2015


Narodil jsem se 13. dubna 1944 v Posenu, starém polském městě,

jež se po staletí nazývalo Poznaň. Ale když jsem se tam narodil,

uprostřed náletů, které jako by zvěstovaly konec světa, byl Posen

německým městem, logistickým uzlem, odkud hitlerovské Německo

o několik let dřív vyslalo ve třech útočných vlnách své pozemní

jednotky na Sovětský svaz. Za tuto avantýru dostal Posen pořádně

za vyučenou: úděsně zmrzačené, řvoucí raněné v nelidskýchlaza

retech, hromady mrtvých, které se nakládaly na trakaře a házely

do škarp. A nekonečné zástupy uprchlíků, kteří chtěli jen jedno:

pryč odsud.

Má rodina měla na tomto dramatu svůj podíl. Tato kniha

o ní pojednává. A o následcích války. O mazaném dědovi, jenž

se okázale stal jedním z nejbohatších lidí Lotyšska, leč dva dny

po vypuknutí války musel se svou ruskou ženou a čtyřmi dětmi

prchnout do Nizozemska a zanechat za sebou veškerý majetek.

O naivním otci, který z idealismu bojoval v uniformě Waffen-SS na

východní frontě proti Sovětům, a poté bídně sešel v Nizozemsku.

O matce, jež po rozvodu utekla do Německa a nesměla být mou

matkou. A o mně, vnukovi, synovi, pokračovateli rodu.

V Haagu, leden 2014

Alexander Münninghoff



PAN S KY POKOJ

1


10

— JEDNA —

Mé první setkání s tajemstvími, která mi měla ovládat život,

byl nález, jejž jsem učinil jednoho osamělého odpoledne na

půdě našeho domu ve Voorburgu. Za několika hermeticky

uzamčenými truhlami jsem objevil v šatníku schovaném za

hustým plotem zimníků páchnoucích naftalínem další truhlu,

kterou šlo – při zpětném pohledu kupodivu – otevřít. Krom

košil, kalhot a drobností v ní ležela helma. Černá a výhružně

lesklá, s černo-bílo-červeným emblémem na jedné straně a se

dvěma jasně bílými malými blesky na straně druhé.Instinktivně jsem chápal, že ta věc představuje nějaké tajemství.

Nasadil jsem si ji a šel jsem s ní dolů, do panského pokoje,

kde v tu chvíli seděla celá rodina u skleničky něčehosilnějšího a čekala na každodenní partii kanasty, kterou měl Starý

pán odstartovat.

Psal se rok 1948 a mně byly čtyři. Helma mi padala přes oči, ale když jsem zaklonil hlavu, mohl jsem jako průzorem v bunkru pozorovat, co se děje přede mnou.

První, kdo mě spatřil, když jsem se objevil na prahu jako vždy velice zakouřeného panského pokoje, bylapochopitelně Věra, moje matka. Nic neřekla, ale z jejího pohledu jsem vyčetl, že to, co dělám, je zlé. Zdálo se, že se chystá vstát, aby si mě vzala k sobě, ale o zlomek vteřiny později se v jejím postoji objevilo jakési smíření a ona se schoulila do rohupohovky. Zbytek společnosti, seskupený kolem stolu, reagoval silněji. Babi se téměř zároveň s tetou Trees chytila za ústa a Xeno, můj strýc, na mě ukázal ukazovákem. Guus s tetou Titty na sebe pohlédli, a poté na mě vyvalili oči. Jediný, kdo

POKRAěOVATEL RODU

se smál, byl doktor Van Tilburg, praktický lékař a domácí

přítel v jednom.

Jako první prolomil ticho Starý pán: „Fransi! Neříkal jsem ti, že máš ty krámy vyhodit?“ vyštěkl na mého otce svýmsíavým hlasem, kterého se každý k smrti bál. Otec seděl zády ke dveřím a spatřil mě tedy jako poslední, až když napůl vstal a otočil se. „Bully, okamžitě si tu věc sundej. Kde ses to zas toulal? Dej to sem!“ komandoval mě hlasitě. „Věro, nemůžeš na něj ksakru dávat lepší pozor? Promiňte, otče, ještě jsem se k tomu nedostal. Všechno teď hned půjde z domu.“ A aby proměnil svá slova v činy, strhl mi helmu z hlavy, odkráčel z pokoje a vyšel po schodech nahoru. Po chvíli jsme slyšeli, jak se v prvním patře zabouchly dveře na půdu.

„Pojď sem, hochu,“ pravil děda. Po otcově odchodu sezdálo, že ze společnosti spadlo břímě. Všichni, kromě maminky, která hleděla mlčky před sebe, se mermomocí snažilipředstírat, že se nic nestalo. Doktor Van Tilburg měl samozřejmě zase po ruce nějaký vtip, kterému se babi s tetou Trees a tetou Titty musely hlasitě a dlouho smát. Halasně se míchaly karty na kanastu, katolický bridž. Paní Kochmannová, naše báječná kuchařka, kterou jsme si přivezli z Baltu, byla domácímtelefonem upozorněna, že večeře se může podávat v půl sedmé a že s námi povečeří i pan doktor. Bylo dost času na další sklenku a několik cvičných kol, před partičkou kanasty po jídle, až se bude hrát o peníze.

Sedl jsem si dědovi na klín, jak jsem byl zvyklý.Sedával jsem mu na klíně často, protože si se mnou prohlížel velký německý příruční atlas a probíral se mnou Evropu. Nikdy americký kontinent, s nímž ostatně udržoval též dobré obchodní styky, a také nikdy Afriku nebo Asii, ale vždy Evropu. Atlas, vyrobený roku 1926 v Lipsku, ukazoval pochopitelně pouze hranice před druhou světovou válkou. Dědovy hranice, za nimiž v nicotném Lotyšsku, kde hnán

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

slepým osudem nalezl ženu a štěstí, nashromáždil svépohádkové bohatství.

Starého pána jsem měl rád, každopádně jsem byl v domě asi jediný, kdo se ho nebál. Náklonnost to byla oboustranná: dědovy přísné rysy roztály, jakmile mě zahlédl, a z temných očí, jež se kolem rozhlížely povětšinou zamračeně a lehce podezíravě, mu spadl závoj ostražitosti a objevil se v nich rozverný záblesk, při němž jsem se cítil jako doma.Většinou pak vstal od svého mohutného dubového psacího stolu, u něhož v panském pokoji pracoval, zvedl mě do náručí,několikrát se se mnou zatočil dokola a posadil si mě na klín. Já mu okamžitě vytáhl z náprsní kapsy zlaté hodinky na zlatém řetízku, otevřel a natáhl je, načež jsem se ho zeptal, kolik je hodin. To mi to vždycky sdělil na vteřinu přesně, pak jsme šli k velké dubové knihovně, otevřeli skleněné šoupací dveře a zahájili rituál s atlasem.

V takových chvílích jsem míval pocit, že plním nějakou, pro dědu důležitou funkci, že mu do jeho existencesužované nespočetnými obchodními starostmi vnáším rozptýlení. Myslím, že tak to také bylo. Každopádně jsem byl pro dědu předmětem velké, neutuchající pozornosti. Při několikapříležitostech mi vysvětlil, jak jsem pro rodinu a pro něj osobně důležitý jako pokračovatel rodu. Moc jsem tomu nerozuměl, i když jsem chápal, že vůbec není nevýhodné být jedináčkem, když má člověk bohatého dědu.

„Přestaň šmejdit na půdě, ty rošťáku,“ pokáral mě děda. A zvýšeným hlasem, aby zase všichni ztichli a poslouchali ho: „Nahoře to pořádně vyklidíme, už toho mám dost. Kdo ví, s čím by se mohl vytasit Bully příště, až tu budou jiní hosté, co nás tak dobře neznají.“

Otec se mezitím vrátil z půdy a opíral se o zárubeň. „Jinak tam už nic zvláštního není,“ pravil bezbarvě.

13

POKRAěOVATEL RODU

Seděl jsem dědovi na klíně jako Ježíšek, proto jsem cítil,

jak při posledních slovech svého nejstaršího syna ztuhl. Jenže

dřív, než stačil zareagovat, zahalekala babi, kterázbožňova

la kanastu, hluchotou zdeformovaným hromovým hlasem:

„Kommt, Kinder, spielen wir jetzt mal endlich!“ Otec si mlčky

přisedl k hracímu stolu, u něhož kromě babi už seděliTre

es, Guus, Titty a Xeno. Děda mě postavil na zem, omluvil se

a odešel nahoru. Věra zůstala na pohovce a dívala se z okna.

Cítil jsem, že jsem byl středem něčeho důležitého, a vydal se

hledat Freddyho, svého psa. Tomu všechno vylíčím donej

menších podrobností, jak jsme se domluvili.

— DVĚ —

Dům, v němž jsem vyrůstal, byl veliká vila ve Voorburgu těsně

u Haagu. Stojí tam doposud, ale musel svou rozlehlou,tajupl

nou zahradu postoupit postupující panelákové zástavbě. V té

zahradě z roku 1948 jsem se denně celé hodiny potuloval.

Než jsem se začal toulat, měřil jsem si své panství ze zadního

balkonu vily, většinou zahalen do babiččina pestrobarevného

ruského šálu na znamení hraběcí důstojnosti. Panoval tam

klamavý klid, ale já cítil, že mě někdo sleduje. Po nějaké době

jsem ze svých průzkumných výprav přesně věděl, kde se mí

nepřátelé skrývají, vymýšlel jsem místa, kam se schovám,

abych je špehoval, a pečlivě jsem vybíral, jakými prostředky

vyhraju rozhodující bitvu, která se neodvratně blížila. K tomu

jsem potřeboval spojence. Nabízel se Freddy, ale ten vzal

bohužel často do zaječích. Kolikrát dával děda inzerát do

novin, když nám Freddy zase pláchnul? „Proč jsi ho nechal

utéct?“ ptali se mě příbuzní pobouřeně. „Protože mě o to

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

prosil,“ odpovídal jsem pokaždé, a tak to také bylo. Freddy

byl tedy nespolehlivý a kamarády jsem ještě neměl.

Rodina skončila ve Voorburgu v lednu 1940, po úprku z Rigy,

města, kam děda odjel čtvrt století předtím, na začátkuprvní světové války, ze svého rodiště Larenu. Jeho pohnutky

k této expedici zůstaly poněkud nejasné. Podle Xena, který

ho znal ze všech dětí nepochybně nejlépe, hnal dědu navýchod hluboce pacifistický cit: „Bál se, že Nizozemsko bude

vtaženo do války a že bude muset jít bojovat. Byl zásadně

proti.“ Když jsem to slyšel, byl jsem ještě příliš malý na to,

abych položil logickou otázku, proč odešel zrovna doLotyšska, sporné oblasti na pokraji ruské revoluční vřavy. Později

jsem se k tomu již nevracel; snad proto, že jsem nevědomky

chtěl zvětšit hádanku kolem svého dědy, ale také proto, že

jsem mezitím pochytil od ostatních bizarní, zároveň však

romantické vysvětlení.

Děda odešel v první řadě do Dánska se záměrem založit si tam firmu na vývoz zeleniny a ovoce. Ačkoli mě povaha této činnosti svou domnělou měšťáckostí naplňovala hlubokým studem, dokázal jsem ji ještě pochopit. Za války jsouzelinářské výrobky vzácné a jablka a hrášek jsou tedy žádaným obchodním artiklem. Skutečnost, že děda, když seobchody už jednou rozjely, rozšířil svou nabídku o věci, z nichž mají válčící strany radost, mi přišla podstatně poutavější. Z agrárních zisků koupil trauler a začal jím obeplouvatpřístavy v Baltském moři naložen nejasným, ale ne nezajímavým nákladem. Věci získával od stejně obskurního prostředníka z Antverp.

Na jedné z těchto cest, roku 1917, zastavil ve starémhanzovním městě Rize. Při odjezdu z Kodaně mu jeden jeho dánský známý, mladý lékař Arnold Berg, dal s sebou dopis pro jednu ruskou hraběnku s podivným jménem Erica Fanny

POKRAěOVATEL RODU

von Schumacher. Berg se s touto mladou ženou seznámil rok

předtím v Astrachani u Kaspického moře, kde jako zdravotní

sestra pečovala o ruské raněné přicházející z fronty. Berg,

jenž vedl brigádu mezinárodní pomoci Červeného kříže, se

až po uši zamiloval do této statné sufražetky, která zjevně

ve všem odpovídala tradičním severským představám o ženě:

byla samostatná, rozhodná, velice vtipná a originální. Nijak

mimořádně krásná, leč oběma nohama na zemi a vřelá.

Její pobyt v Astrachani, hluboko v ruském vnitrozemí, měl ještě jeden atraktivní důvod: jako mladá ruská šlechtična byla, zcela proti své vůli, předurčena ke studiu pro dvorní dámy na Smolném institutu v Petrohradě – její otec byldvorním radou Mikuláše II. – jenže když jí přistavili kočár, který ji měl vyzvednout, vybuchl její odpor k prázdné pompěRomanovců a ona se schovala ve skříni. Její rodiče tento signál naštěstí správně pochopili, dál na ni nenaléhali a podařilo se jim umístit ji jako náhradnici v astrachaňském týlovém lazaretu (car měl v tu chvíli úplně jiné starosti). Tam sesetkala s doktorem Bergem. „Nijak zvláštním chlapem,“ jak se mi o půl století později svěřila. „Sice to byl dobrý doktor, ale takový prosťáček, chápeš, Bulíčku. Trouba.“ Samozřejmě viděla, jak se tento dánský trouba beznadějně zamotal do jejích sítí.

Ovšem když nizozemský obchodník Joannes Münninghoff odevzdával Bergův dopis hraběnce Von Schumacherové na uvedené adrese v Rize – v dopise se kromě všelijakýchlibozvučností uváděla bližší upřesnění svatebních příprav – změnily se radikálně tři životy. Můj děda spatřil ženu svého života a prohlásil, že bez ní nemůže dál žít, mladičkáhraběnka neodolala jeho přesvědčivosti a Berg byl mlčkyodsunut stranou. Manželství mezi Joannesem Münninghoffem a Erikou von Schumacherovou bylo nakonec uzavřeno 19. říj- na 1919 v rižské katedrále.

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

Děda byl již tehdy poměrně zámožný. Ne tak pohádkově bohatý, jak bude o patnáct let později díky bizarní hře osudu, ale už patřil k nejvyšší vrstvě zahraniční kolonie v Lotyšsku, v níž měli navrch němečtí, skandinávští a nizozemštíobchodníci. Nikdy se úplně nevyjasnilo, jak se mu to za tak krátkou dobu povedlo.

Jako dvanáctiletý, když už jsem měl antény na rodinné drby správně naštelované, jsem slýchal hořké diskuse na oslavách narozenin, jež se vedly o tehdejších aktivitáchStarého pána, tehdy již několik let mrtvého. „Pochopitelně se pustil do obchodu se zbraněmi,“ tvrdil strýc Jimmy, Xenovo dvojče a zdaleka nejchytřejší z dětí. „Co jste si mysleli? Že na těch lodích snad vozil rajčata a okurky? Ta válka, to pro něj byla mimořádná šance. A po té šanci jistě skočil. Takový už zkrátka byl.“ To museli ostatní přiznat, dokonce i Xeno, který jako jediný vycházel s dědou zadobře a ctil ho.

„Šance, to ano. Ale přece to nemusí být hned zbraně?“ namítal Xeno. „Přece to mohly být i deky nebo polní láhve?“

To bylo všem k smíchu, hlavně Trees, Xenově ryšavé ženě z Wassenaaru, jež oplývala sarkasmem. „No, nebo třebabarety nebo kondomy,“ vyprskla, což Xena opět podráždilo a s roztřeseným spodním rtem vykřikl: „Jak tu líčíte mého otce, to je hanba!“

Jeho otce. Nyní mě překvapuje, že nikdo v rozesmáté vřavě o těch slovech neutrousil nic uštěpačného, stejně jako mě překvapuje, že nikdo Starého pána v podstatě neznal.

V rodině totiž kolovala otřepaná historka o tom, že se oslava silvestra 31. prosince 1924 v doměMünninghoffových v Rize značně vymkla z rukou a zvrhla se v bezuzdné bakchanálie, při nichž manželský pár a přibližně třicet hostů bujaře střídali dostatečný počet ložnic v domě. To bylo zcela v duchu doby, jenž se v těch letech měnil z melancholického doznívání Velké války na nekontrolované dovádění s velkou

POKRAěOVATEL RODU

sexuální svobodou a sklonem k experimentování. Následky se

v naší rodině projevily v září 1925, neboť tehdy babi porodila

dvojčata. Xena a Jamese.

Již záhy po narození se začaly množit výkřiky nevěřícného údivu, protože dvojčata tak málo si navzájem podobná ještě nikdo nikdy neviděl. Fámy, které se okamžitě začaly šířit, posílilo ještě to, že děti mají, jak se ukázalo, různé krevní skupiny. James, jemuž téměř hned začali říkat Jimmy, čehož se celý život držel, byl tmavovlasý a vykazoval jasné rodinné rysy, zato Xeno byl světle blond a podobal se spíš – no, komu vlastně? Šibalské narážky se v dědově přítomnostipotlačovaly, ale každý, kdo si ještě dokázal vzpomenout na seznam hostů, dospěl brzy k závěru, že hraběnka po milostném aktu se svým zákonným chotěm nebo před ním tutéž noc ještě podlehla šarmu jednoho z rodinných přátel, obchodníka Hermanna Krommera.

Tento Krommer, sám baltského původu, námořní důstojník, jenž v Rize vybudoval impérium průmyslových pil a mlýnů, v prvních letech dědova obchodního dobrodružství v Lotyšsku mladému Holanďanovi opakovaně pomohl, a byť to vždycky pochopitelně byla záležitost vzájemnéhoprospěchu, vzniklo mezi oběma muži vedle komerčního vztahu také skutečné přátelství. Dále bylo veřejným tajemstvím, že Erica Münninghoffová a Lotte Krommerová jsou nejlepšíkamarádky, které tu a tam společně vyrážejí lovit muže. Většinou zůstalo u intenzivního flirtování, ale existovaly i výjimky.

— TŘI —

Krok od obskurního šmelináře k respektovanému oligarchovi

učinil děda na počátku třicátých let. Meziválečné Lotyšsko


18

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

bylo stejně jako teď společností samotářských sedláků. Země,

jež se po první světové válce osamostatnila, mělastrategickou polohu v sousedství výhrůžného obra SSSR, a Riga, coby

hanzovní město odedávna mezinárodně orientovaná, byla

ideálním stanovištěm špionů, korespondentů a diplomatů.

To místní lotyšskou politiku automaticky povznášelo namnohem významnější úroveň, než na jakou měla vlastně právo.

V politické oblasti se odehrávala celá řada intrik, kterémezinárodní společenství velmi pozorně sledovalo.

Obzvlášť to platilo v roce 1934, když byly prezidentské volby za dveřmi. Jedním z kandidátů byl Kārlis Ulmanis, který se již v roce 1905, kdy bylo Lotyšsko součástí carského Ruska, pokusil zemi vymanit ze spárů Rusů. To se nepodařilo a Ulmanis prchl do Ameriky, kde se na nebraské univerzitě stal docentem zemědělství. Ale vrátil se hned v roce 1913, po velké amnestii, kterou vyhlásil car Mikuláš II. u příležitosti třísetleté existence dynastie Romanovců. „Oženil jsem se s Lotyšskem,“ říkával tento zanícený muž, když se ho ptali, proč nemá ženu a děti.

Ulmanis byl mezi prostým lidem velice populární, ale proto měl, jak všichni věděli, obávané nepřátele jak v kruzíchlotyšských průmyslníků, tak mezi německou elitou kuronských baronů, kteří nevynechali jedinou příležitost, aby mus blížícími se volbami nenastavili nohu. Děda se místní lotyšské politiky stranil – jako cizinec neměl hlasovací právo – alebedlivě sledoval vývoj událostí, protože chápal, že pro něj jako obchodníka je velmi důležité profilovat se v táboře budoucího prezidenta. Osud mu k tomu nabídl výtečnou příležitost.

Jednoho dne měl služební cestu do Berlína. Zatímco čekal na rižském letišti Spilve v salonku první třídy na oznámení, že cestující mohou nastoupit na palubu, posadili se kestolku vedle něj dva muži. Zjevně si mysleli, že děda je cizinec: navýsost distingovaný, v ruce německé noviny, nereagující

POKRAěOVATEL RODU

na rozhovor, který v lotyštině zapředli. Zkrátka evidentně

Němec na cestě do vlasti. Jenže děda hovořil a rozuměllotyšsky jako nikdo jiný v naší rodině a zpoza novin s rostoucím

zájmem naslouchal tomu, o čem si dvojice povídá.

Ukázalo se, že Ulmanis přijal na financování volebníkamaně peněžní závazky, kterým nebude moct dostát. Ti dva muži o tom byli zjevně výborně informováni: uváděli čísla a probírali velmi blízký okamžik, kdy s celou věcí vyjdou na veřejnost se záměrem Ulmanise – evidentně svéhopolitického nepřítele – zdiskreditovat a podrýt tak jeho šanci na prezidentskou funkci.

Děda nemusel dlouho přemýšlet. Letadlo do Berlínaodletělo bez něj a on se horempádem hnal do centra Rigy, kde si našel Ulmanise. Když se Ulmanis vzpamatoval z úleku – to či ono samozřejmě nikdy nemělo vyjít najevo – nabídl mu děda, že v naprosté tajnosti umoří všechny jeho dluhyformou bezúročné půjčky. Až Ulmanisovi protivníci triumfálně vytáhnou svou historku, budou moct celý případ smést ze stolu jako hloupou kachnu a jejího šiřitele zapudit. Přitom si děda také vymínil, že nebude za žádnou cenu nikdezmiňován jako poskytovatel financí. Sám měl totiž dobré vztahy s německo-baltskou elitou, byť jen díky svému sňatku. Což je příklad dvojí tváře, jíž se vlastně vyznačoval celý jeho život: nikdy se nechtěl vázat na sto procent, jeho chování vždycky mělo druhou stránku, zadní stranu zrcadla, které svému okolí nastavoval. A někdy byla ta zadní strana temná. Záhy se ukázalo, že děda vsadil s Ulmanisem na správnou kartu. Opozice se skutečně vytasila s finanční bublinou, která byla vzápětí odborně propíchnuta, a Ulmanis vyhrál volby na celé čáře. Od té chvíle stoupala hvězda Starého pánav Lotyšsku jako raketa do vesmírných výšin.

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

Ať už chtěl jakákoli zařízení, licence nebo státní půjčky, vděčný prezident – z něhož se ostatně zakrátko vyklubalprvotřídní diktátor, co v cuku letu zrušil parlament a všechny politické strany (totéž se v té době stalo v sousednímEstonsku a Litvě) – bez váhání svým podpisem vše schvaloval. Tak se dědovi podařilo vybudovat několik továren a vyvíjet se nejen jako obchodník, ale i jako průmyslník. Samozřejmě se mu hodily znalosti z oblasti managementu a finanční správy, to však byly vlastnosti, které měl děda snad vrozené. To, že se mu také podařilo za několik let vybudovat impériumzahrnující průmyslovou pekárnu (se strategickým významem pro každou vládu), několik pil, betonárnu a textilku, jakož i menší flotilu lodí, vlastní banku a obchodní dům, nebylo dost dobře představitelné bez aktivní podpory lotyšské vlády, která v zásadě oplývala jistým populistickým nacionalismem a cizince neměla právě v lásce.

Roku 1939, když se tento sen rozplynul, byl děda jedním z nejváženějších a nejzámožnějších lidí v Lotyšsku. Bytv imozantní Reimersa iela v centru Rigy (kde mimo jiné měl dům i Ulmanis) mezitím vyměnil za usedlost v Iļģuciems na druhé straně Západní Dviny, od jeho továren co by kamenem dohodil.

Na tomto venkovském statku, nazvaném Lomani, dalvystavět vilu, kompletně s bazénem a tenisovým kurtem. Na kraji obrovské zahrady vyrostla jízdárna se třemi koňmi: Egli, Norou a Jurkou. Vzhledem k tomu, že si určité transakce nechával platit také v naturáliích, konkrétně půdou, získal v roce 1937 ještě mnohem větší venkovské sídlo, zvané Baltā muiža – německy Weissenhof. Kdysi patřilo Kateřině Veliké a nacházelo se kousek od centra Rigy, v klidném prostředí listnatých lesů. Děda, kterému bylo právě padesát, tu chtěl vybudovat vilu, v níž by strávil poklidný podzim života, jenže babi o tom nechtěla ani slyšet. Cítila se na to příliš mladá,

POKRAěOVATEL RODU

ačkoli manžele od sebe dělilo pouhých pět let, a tak zůstala

Baltā muiža ležet ladem.

Když jsem se tam v devadesátých letech jel podívat, bydlelo tam přes dva tisíce lidí, nacpaných v chruščovkách, ošklivých stísněných panelácích ze šedesátých let minulého století, pojmenovaných po bývalém tajemníkovi ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu.

Naproti tomu z Lomani se stalo ve třicátých letech jiskřivé centrum společenského života, kde se ročně konaly desítky oslav, na nichž se ráda ukazovala rižská smetánka. Jídelna měla stůl s místem pro dvacet čtyři lidí; pravidelně se stávalo, že tři hospodyně potřebovaly k obsluze maximálněobsazeného stolu pomoc Reichmanise, portýra, nebo Puriņše, podkoního, kteří za tím účelem dostali oblek na míru.Společnost se přitom neomezovala na dospělé: kamarádia kamarádky mého otce Franse a mojí tety Titty (dvojčata byla ještě příliš malá), bez výjimky teenageři šlechtického nebo velmi zámožného baltsko-německého původu, byli taktéž vítáni a Lomani díku tomu v posledním desetiletí před druhou světovou válkou nezřídka skýtala mondénní pohled na zlatou mládež oblečenou do smokingů a slavnostních koktejlových šatů. Veselou, sebejistou mládež, která se po skončení večeře s mocnými otci a pyšnícími se matkami uchylovala naterasu u bazénu nebo s výskotem odjížděla v autě s řidičem do baru hotelu Otto Schwarz nebo Rom, do nejexkluzivnějších nočních klubů, jichž byla Riga v těch letech plná. Na Franse a jeho kamarády čekával do časných ranních hodinSusternich, řidič Münninghoffových, v cadillacu, aby mladýmpánům a jejich přítelkyním zajistil bezpečný návrat domů. Bylo jasné, že Starý pán má v úmyslu zajistit následující generaci Münninghoffů hladký vstup do světa pobaltských vyvolených. Mezitím odmítl nabídku stát se ministrem hospodářství;kvůli tomu by musel přijmout lotyšské občanství, a to se mu

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

nechtělo. Ostatně to, že uzavření Lotyši, kteří v zásaděnehodlali do center moci své země pouštět cizince, byli ochotni

učinit takovou nabídku, mluví samo za sebe.

— ČTYŘI —

Úspěch v obchodě šel ruku v ruce s nepříznivým vývojemv rodinném životě. Navenek dokázal Starý pán ve styku s cizími

působit nesmírně šarmantně, světaznale a důvěryhodně. Ale

doma byl k těm, co o to nejvíce stáli, odtažitý, vyjma své ženy,

do níž byl blázen a které neuměl nic odmítnout. Výchově

dětí a všedním domácím trampotám se pokud možnovyhýbal. Tyhle záležitosti nechával nejraději zcela na babi, a když

se ukázalo, že se jí to nedaří, najal si domů guvernantku.

Babi, které odmalička extrémně záleželo na samostatnosti

a jakákoli forma autority se jí příčila, měla totiž silný sklon

předstírat na veřejnosti, že je vedle toho magnáta, co měla

za muže, vysoce emancipovaná žena.

Za tím účelem podnikala pravidelně neohlášené cesty, často na venkovská sídla svých kuronských kamarádek, kde dámy pořádaly bujaré debaty, na nichž měla babi hlavní slovo. Stávalo se ale také, že ve společnosti jedné či dvou nejlepších kamarádek ujela v kabrioletu značky Hanomag na nějakých šest týdnů do exotické destinace jakoBenátky a hlavně Nice (které ve svých vyprávěních sveřepě říkala Nizza, což mi znělo velmi šik). To v ní náhle vzkypělaneodolatelná touha po bezuzdnosti a stávalo se dokonce, že jí kamarádky po pár dnech musely připomínat, že má v Rize ještě dvojčata v batolecím věku.

Nikdy nevyšlo úplně najevo, co dámy na Azurovém pobřeží přesně vyváděly, jisté ale bylo, že pobyt v hotelu Negresco na

POKRAěOVATEL RODU

Promenade des Anglais, místu setkávání staré ruské šlechty

na riviéře, stál spoustu peněz. Peněz, které Starý pán ostatně

obratem posílal, jakmile o ně babi požádala; když člověk čte

dopisy, které jí psal, bezděky nabývá dojmu, že ji na jednu

stranu velice miloval, ale na druhou stranu mu to taktovyhovovalo. Sám také hodně cestoval, přičemž byl mistrem ve

spojování obchodu se zábavou. A mohl si to snadno dovolit.

Vzájemně se na nic nevyptávali.

Tento nedostatek soudržnosti v rodině se muselsamozřejmě jednou zvrtnout. Ale ze způsobu, jakým se následně to i ono řešilo, by nejednomu pedagogovi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.

Ke svému zděšení si Starý pán všiml, že dvojčata spolu tak kolem sedmého roku věku mluví jakýmsi rusko-německým argotem; odmalička měli ruskou chůvu Annu, jež o nědenně pečovala, a jejich guvernantka Ojlenka (přezdívaná tak, protože Xeno s Jimmym neuměli vyslovit slovo Fräulein) byla Baltka ruského původu. A tato Ojlenka tak stála – ponechána jak otcem, tak matkou svým povinnostem povětšinounapospas – před nemožným úkolem, dovést úplně sama jazykový vývoj dvou capartů ke zdárnému konci.

Záměrem bylo, aby se němčina stala prvním jazykem, jenže to se úplně zvrtlo: děti se naučily vyslovovat „h“ jako „ch“, členy se po vzoru ruštiny vynechávaly, z „ü“ se stalo „jů“, „o“ kleslo o oktávu a stalo se z něj něco jako „óva“, v každodenní mluvě se hemžily ruské vsuvky (nu, davaj) a chlapci nezřídka přecházeli bez předchozího varování z němčiny do ruštiny a naopak, a aby to nebylo příliš jednoduché, měli v záloze lotyštinu, kterou pochytili od personálu.

A nejen dvojčata, ale i Franse a Titty, od nichž se očekávalo, že se na Městské německé základní škole v Rize naučíspisovnou němčinu, zjevně bavilo kašlat doma na všechny jazykové zákony. Bylo jasné, že na jakoukoli formu nizozemštiny už

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

v tomto babylonském kolotoči nezbývalo místo.Nizozemština, to byl jazyk Starého pána, jazyk země kdesi daleko za

obzorem, jež bývala kdysi jeho, ale s níž neměly jeho děti

nic společného.

Tato situace byla dědovi trnem v oku. A tak poslal Franse a Titty ještě před jejich dvanáctými narozeninami doNizozemska, aby tam po dobu osmi let podstupovali jakésiholandské vymývání mozků. Do dědových myšlenek se muselo vplížit trochu zahořklosti. Možná mu připadalo, že jeho vlastní původ příliš zapadl ve zmatku úspěchů, jež hopotkaly, a že ho jeho vlastní děti příliš samozřejmě odbývají jako nepodstatný. Možná to byla skrytá pomsta jeho prostopášné baltské ženě. Možná ho k tomu hnalo jeho zapálenékatolictví, které si v převážně luteránském Lotyšsku nedokázal pořádně udržet.

Ať už byl důvod, který dědu nakonec dovedl k činu,jakýkoli, výsledek byl ve Fransově případě katastrofální.

Zatímco Titty v deseti letech zapudili do Katolickéhoústavu Panny Marie Lurdské ve Voorschotenu, dostal se otec na začátku léta 1932 – bylo mu jedenáct – k laickým mnichům kongregace Panny Marie milosrdné, kteří se usídlili v Ústavu svatého Mikuláše v Ossu. Byl to vlastně klášter; pohlednice, které posílal do Rigy, ukazují strohý refektář, kde se jedlo u dlouhých dřevěných stolů. Chlapci, bez výjimky z lepších katolických kruhů, seděli na lavicích bez opěradel.Dominantou jídelny byl krucifix se sochou Panny Marie a svatéhoPetra po stranách. Kněží nosili dlouhé černé kutny a udržovali přísný pořádek; sportu a zábavě bylo vymezeno málo času, každopádně mnohem méně než motlitbě a třembohoslužbám, které se denně konaly v klášterní kapli a kterých se chlapci museli povinně účastnit.

POKRAěOVATEL RODU

Na Franse je přechod z bohatého, do jisté míry výtržnického

života s baltskými kamarády z Rigy do nudné měšťáckosti

katolického vesnického internátu od samého počátkupříliš. Cítí se osamělý, protože holandští spolužáci si ho jako

cizince nevšímají, a když se kněží nedívají, nemilosrdně jej

šikanují. Navíc dal Starý pán bratru Gerardovi, ředitelisvatomikulášského ústavu, vědět, že syn byl na škole v Rizevyhlášený rošťák. Na posledním vysvědčení jasně stojí: „Často

rušil výuku mluvením v hodině a neklidem.“

Nemohli by bratři v Ossu laskavě toto chování zkorigovat? Dělají to pomocí fanatické katechizace Frantíka, jak se mu v korespondenci mezi Gerardem a Starým pánem říká, což je dril, na který vyčlení zvlášť jednoho mnicha, bratra Ildefonsa. Zpočátku se zdá, že tento postup má úspěch, protože Frans, ještě poddajný z radikálních změn, které jej v tak krátké době postihly, se odevzdaně podrobí. Dopisem rodiče žádá o nový polštářek na klekátko, protože zjevně musí klečet naprodřeném a opotřebovaném – když už mluvíme o prioritách – a po několika týdnech si dokonce začíná stěžovat, že jako jediný ze třídy ještě nechodí ke svatému přijímání.

Na dotaz bratra Gerarda Starý pán odpovídá, že má v plánu, aby jeho syna k tomuto okamžiku prožitku víry dovedl osobně gdaňský biskup, který ho křtil a je domácím přítelem, a že je tedy třeba vyčkat chvíle, kdy se to bude monseigneurovi hodit. Načež ho Gerardo ujišťuje, že jedno nemusí vylučovat druhé: „Tady u nás může jít k prostému svatému přijímání a později k monseigneurovi k slavnostnímu přijímánís obnovou křestních slibů na svátek zasvěcení Panny Marie,“ jak se tam doslovně píše, s dodatkem: „Frantík po tom silně touží, neodpírejte mu to potěšení.“

V tu chvíli má za sebou Frans téměř půl roku o samotě, šest měsíců, v nichž využívá volný čas v čítárně k tomu, aby psal dopisy domů, průměrně šest až sedm týdně. Bezútěšné

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

volání zoufalého vyhnance. Po měsíci a půl například matce

píše: „Dostal jsem od tebe teprve dva dopisy. A já jich už

napsal pět!“ Píše jí většinou německy, otci z pochopitelných

důvodů v nizozemštině, v jazyce, který se mu nedařízvládnout. Celých těch osm let, i když pobývá od roku 1933v renomovaném internátu Huize Katwijk u jezuitů v Haagu, dál

dělá pravopisné chyby a ani v nizozemštině, ani v němčině

nedosáhne uspokojivé vyjadřovací úrovně. Což jepředvídatelným důsledkem tohoto postupu. To, že mezitím píše dopisy

matce a otci zvlášť, vypovídá o mnohém.

Strašně se mu stýská po kamarádech v Rize: Manfredu Dolgému, Hansi Erichu Seuberlichovi a WolfuMetzkerisovi, svým nejlepším kamarádům, posílá zoufalé pohlednice: „Piště mi aspoň dvakrát týdně! I když se neděje nic nového!“ Jenže na to nemají malí puberťáci pochopitelně čas anináladu, a tak se jejich světy postupně vzdalují.

Kontakty se obnoví, až když smí Frans na Vánoce roku 1932 poprvé přijet domů. Ohromně se na to těšía v listopadu, když musí podstoupit bolestivou operaci mandlí v Bredě, německy oznamuje, že to všechno klidně vydrží, protože: „Za chvíli jsou Vánoce a my se přece zase uvidíme.“ To, že smí jít v prosinci v Ossu, krátce před odjezdem, ke svatému přijímání, kvituje Starý pán s potěšením. Zdá se, že samotný Frans po tom již netouží tak vroucně, jak se před pár měsíci ještě zdálo, navzdory tomu, že jej bratři toho dne oslovují „šťastný Fransi“.

Když se poprvé vrátí do Rigy, vyhledá ještě celý omámený z toho, co se mu v krátké době všechno přihodilo,o Vánocích opět kamarády ze základní školy. Na několika dlouhých vyjížďkách na koni po zasněžených polích za městem mladí pánové situaci důkladně probírají. Jednomyslně se shodují, že to byla od Starého pána podlost poslat Franse do zahraničí. A ještě ke všemu do Nizozemska, zemičky jako dukátek, co

POKRAěOVATEL RODU

vlastně patří k německému Reichu, stejně jako Pobaltí. Jakým

že to tam vlastně mluví jazykem? Frans vypustí několikpitvorných vět: „Tahle vede do Den Bosche, rozmilý můj Gertíku.

Kdo to bude platit, prevíte. V Ossu dostaneš do nosu. Co oči

nevidí, to srdce nebolí. Košile bližší než kabát, do prdele.“

Tohle je nizozemština? K popukání, míní kamarádi.Manfred, Hans Erich a Wolfi se s hrůzou seznamujís nizozemskými zvláštnostmi, jako je věčné reptání, že je všechno drahé, krabice, z níž si k čaji smíte vzít jen jednu sušenku – Frans přitom přesvědčivě napodobuje sešpulené rty  – a  kráječ průhledně tenkých plátků sýra, který okamžitě korunují na symbol holandské lakomosti. Ale i skutečnost, že se tam lidé pohybují na kolech, sklidí velký údiv. „Na kole?! To se přece hodí leda tak na venkov?“ míní junkeři. A to, že člověk v tom bažinatém zapadákově nemůže každý den jezdit na koni, to už je naprostý vrchol.

Kroutí hlavou a zapalují si několik cigaret, které s sebou Frans přinesl. Ve svém osamění začal kouřit „jako šílený“, jak se přiznal v jednom dopise babi. Bratři v Ossu v tomsmutnému dvanáctiletému klukovi nikterak nebrání. Jeden z nich ho dokonce požádá, aby mu z Rigy přivezl lotyšské cigarety – „Jednu si spolu zapálíme,“ slibuje mu ve vzkazu.

Mezi Vánocemi a silvestrem navštíví rodina usedlost Ruži, kde bydlí babina sestra Lilly s mužem, chirurgem Waltrem Cleemannem. Z tohoto původně dobromyslného intelektuála se v uplynulých letech postupně vyklubal zapálený přívrženec Adolfa Hitlera. „Potřebujeme anšlus k Reichu,“ zní jehopevné přesvědčení, „jinak jsme my, pobaltští Němci, ztraceni.“ Lotyši a Estonci nebudou s to zachovat si nezávislost nabolševickém monstru u východních hranic, míní strýček Walter pod stromečkem, a totéž platí pro Litevce, kteří se ještě ke všemu potýkají s Poláky. Německo-baltské společenstvív Livonsku a Kuronsku proto nutně potřebuje ochránce, a tím

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

může být jen Hitler, muž, jenž se právě v těchto měsících

dostává k moci.

„Co myslíš, Joane?“ ptá se Walter přátelsky Starého pána.

Ten se vyhýbá jasnému stanovisku, ale jen takmimochodem upozorňuje, že z napadání a ubližování Židům na ulici se v Berlíně stal zjevně národní sport.

Cleemann ho odbývá: „Ty jsi Nizozemec. Vy Židy neznáte tak, jako my je tu známe už po staletí. Jsou drzí a myslí si, že na bolševicích vydělají. Jen se podívej na lidi kolem Lenina, co v roce 1917 rozpoutali revoluci: prakticky všechno Židé. Ti samí Židé nás brzy zradí a vydají bolševikům, to si piš. Takže je třeba si je podat tak jako teď v Berlíně. Musí vědět, kam patří.“

Ty jsi Nizozemec. To jsou slova, která u naslouchajícího Franse spustí rozhodující mechanismus. Ano, jeho oteczůstal Nizozemcem, to už mu bylo jasné, a strýc Walter to nyní s neskrývaným pohrdáním, jak se Fransovi zdá, potvrzuje. Sám se mermomocí brání být Nizozemcem. Nechce patřit k té ospalé zemi a k těm nezajímavým lidem, to ví. Jeho místo je zde, v Pobaltí, u přátel a rodiny! Skutečnost, že se za necelé dva týdny bude zase muset vrátit ke kněžím v Ossu, vnímá Frans Münninghoff jako trest a klade si otázku, čím si ho zasloužil.

A tak v něm postupně probíhá vnitřní obrat, který z něj teď, když propuklo období puberty, záhy uděláfrustrovaného, nejistého kluka. Holandský život, k němuž ho Starý pán odsoudil, kategoricky odmítá. Baltský život, v němž vyrostl a který si stále více idealizuje, se naproti tomu stávápředmětem neustálé touhy.

Po návratu do Ossu začíná své pohrdání Nizozemskem vystavovat na odiv. Nadávají mu kvůli německému přízvuku, ale on je nad to povznesen. Když se předčítá z Karla Maye, se všemi těmi americkými dobrodružstvími Vinnetoua a Old

POKRAěOVATEL RODU

Shatterhanda, nahlas ve třídě nabádá, ať dávají všichni pozor,

protože tohle je německý spisovatel. Jeden spolužák si ho

pamatuje jako „velice samostatného kluka, který se nikdy

nesnažil schovávat, vždycky chodil vzpřímený, nikoho se

nebál a hrozně provokoval“. O Lotyšsku a rodině se slovem

nezmínil. To byla jeho doména, do níž nikoho z Nizozemska

nepustil.

To se nezmění ani poté, co na podzim roku 1933 přestoupí do slavného katolického internátu Katwijk. Tento exklusivní ústav na třídě Raamweg v Haagu mu pochopitelně nabízí mnohem víc než Ústav svatého Mikuláše v Ossu. Panuje tam atmosféra anglických internátních škol, s velkým podílem týmových sportů na vlastních hřištích, byť povinné chození do kostela průměrně zabere téměř tři hodiny denně. Chlapci ze třídy jsou skoro všichni dobrého, zámožného katolického původu: Brenninkmeijer, Drion, Smits van Waesberghe, Van Nispen tot Sevenaer, Van Hövell tot Westerflier. Elitní klan, ke kterému podle svého pocitu nepatří, ačkoli ví, že ho do něj otec chce stůj co stůj protlačit.

Bratři v Katwijku si toho záhy všimnou, stejně tak toneunikne ani jeho spolužákům: Frans Münninghoff je duchem nepřítomný, často také sklíčený. K všeobecnému překvapení si v pokojíčku na zeď pověsí portrét cara Mikuláše II.; když se ho okolí ptá proč, vyrukuje se zcela vymyšlenýmpříběhem, z něhož v podstatě vyplývá, že on je nejvíce oprávněný následník ruského trůnu, tak ať s tím ty hloupé sýrové hlavy laskavě počítají. Arogantně a agresivně se snaží zaujmout pózu v cizím, nepřístupném světě internátu. Naštěstí se umí dobře prát, ale kamarády nemá žádné. Zůstane samorostem.

Pookřeje, teprve když začnou prázdniny, o Vánocích,Velikonocích nebo v létě. Rozzářen úsměvem nastupuje dotaxíku, který ho odveze na nádraží, odkud ho poveze vlak dva dny a dvě noci do Rigy. Do cesty je zahrnuto tradiční zastavení

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

v Berlíně, kde si ho na několik hodin bere pod křídla místní

obchodní partner Starého pána, dokud nenastoupí na přímý

vlak do Pobaltí.

Poprvé Franse vezme na snídani do slavné kavárnyKranzler na třídě Kurfürstendamm. Pro Franse, který ještě nikdy v Berlíně nebyl, je to obrovské prozření. Poklony dokonale čisté obsluhy, luxusní ruch na ulici s nápadně mnohadobře oblečenými, bohémsky vyhlížejícími lidmi, neutuchající proud aut: Riga je proti tomu nic, natož pak Haag. Dynamické hlavní město říše ho ohromí, a když se pak jdou podívat na výměnu stráže Hilterovy Leibgarde před Říšskýmkancléřstvím ve Wilhelmstrasse, jemuž se také říkalo Hitlerůvpalác, jenom žasne. Ta síla, sebedůvěra a moc, kterou vyzařují vysokánští vojáci v helmách, v něm budí fascinaci hraničící s okouzlením.

Když toho odpoledne nastoupí do vlaku a přes Poznaň, Radviliškis, Šiauliai a Jelgavu nakonec dorazí do lotyšského hlavního města, nedokáže doma mluvit o ničem jiném. Jeho kamarádi, kteří všichni už v Berlíně byli, souhlasně přikyvují: „Berlín je naše hlavní město,“ míní.

Starý pán si může při těchto vzrušených klukovskýchdebatách koukat pochybovačně, jak chce, kostky jsou užstejně vrženy. Když Frans toho léta navíc odjede na pár týdnů k babině neteři Maggi Withoffové na usedlost poblíž lázní Jūrmala, už není cesty zpět: manžel tety Maggi je totiž strýc Otto Hartmann, rižský policejní prefekt. Výtečný jezdec, od něhož se Frans naučí umění jezdeckého sportu donejmenších fines. Příjemný hostitel k tomu, který moc dobře ví, že mládež se na svých párty Dzidraisu, místní značky vodky, neštítí, a proto nebrání tomu, aby se při aperitivu na verandě nalévalo také něco nezletilým.

Podle něj to rozvazuje jazyk a Frans s tím rozhodněsouhlasí. Stejně jako souhlasí s postoji strýčka Arna, které se

POKRAěOVATEL RODU

ostatně zcela shodují s tím, co slyšel od strýce Waltra: „Hitler

je sice měšťácký křupan,“ nuancuje strýček Arno, „ale přesto

se mu podařilo dostat Německo ze slepé uličky. Možná je

nám svým chováním vzdálen a jeho řeč se nedá poslouchat,

ale o to nejde. Hlavní je, že ten chlap nás nenechá ve štychu,

svede nás dohromady.“

To jsou slova, která si Frans přisvojí. A tak projektpoholand štění, vymyšlený Starým pánem, vyústí v tragickýnezdar – ba dokonce se obrátí v pravý opak. Protože v nitru už ve Fransovi není nic nizozemského, ač se po návratu z prázdnin v Nizozemsku snaží před Starým pánem předstírat, že ano. K tomu používá matku církev jako zástěrku: „Každý den se za tebe modlím několik růženců. To je má povinnost,protože jinak ti nepůjdou obchody, že?“ píše, jako by byl zbožný katolický nizozemský žáček.

Ale skutečnost je naprosto jiná: na zastávkách v Berlíně od té doby kupuje pohlednice s Hitlerem a svastikami, mimo jiné pro své kamarády v Rize, neboť tam se v těch letech vzmáhá lotyšský nacionalismus, jenž se snaží odradit proněmeckou horní vrstvu. Vše, co odkazuje na Hitlerovo nové Německo, se v Lotyšsku potlačuje a svastiky a jiné germánské parafernálie jsou zakázané. To platí i pro německé noviny: Frans, který se o tom doslechne v Haagu, když babi prosí, aby mu poslala výtisk Die Wehrmacht, píše vzteky celý bez sebe, že je to „eine kolossale Schweinerei“, že v Lotyšsku nejsou k dostání německé noviny. A podepisuje se, mezitím už jako šestnáctiletý, ostře lomeným rukopisem, jenž prozrazuje hněv: „Mit deutschem Gruss, Dein Sohn Franz.“ Své jméno píše německy, se „z“, což mu otec výslovně zakázal.

Jenže Starému pánovi korespondence mezi jeho ženou a Fransem nepřijde na oči. V těchto letech vzniká osudný tajný svazek mezi matkou a synem, jenž také přispějek radikálním krokům, jaké Frans později podnikne. Na maminku

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

se může obracet jak v hmotných záležitostech – ať požádá

o cokoli, ona se postará o to, aby Starý pán zaplatil – tak

s vědomím, že bude chápat jeho světonázor. Neboť babi –pochopitelně – sdílí názory svých soukmenovců a Pobaltí by také

raději co nejdříve viděla pod ochranným deštníkem Berlína.

Matka také Franse několikrát odveze na prázdniny svým kabrioletem Hanomag, v dlouhých barevných šálách nebo ve štole ze soboliny, načež následuje nuceně slavnostní loučení, s troubením, výskáním a máváním při odjezdu po štěrkové cestě. Je to každopádně úplně jiné, než když ho přijelvyzvednout otec; odjezdu předcházel sáhodlouhý rozhovorv ředitelně a Starý pán odjížděl s obličejem zataženým bouřkovými mračny.

Fransovi to totiž ve škole nejde. Nejde mu jazyk, jenžstále nejistě balancuje mezi nizozemštinou a němčinou: „Du kannst dir voorstellen“, „Wir wurden allen gevragt ein Antwoord zu geben“, „Ich habe bijna keen Zeit“ – nedá se na to koukat, ani se to nedá poslouchat, a jeden z bratří, kterému se podařilo si se vzpurným chlapcem promluvit a získat přehled o jeho situaci, pak také po právu Starému pánovi řekne, že si musí uvědomit, že nizozemština je pro Franse řečí otcea němčina – nedá se nic dělat – je jeho mateřštinou. V důsledku toho má chlapec ve většině předmětů horší nebo špatné známky.

Ale ani Fransovo chování zdaleka není ideální. Jenepřístupný, nepracuje se třídou a – což je asi nejhorší – vyhýbá se povinným obřadům vyznání víry. Ředitel mu v tomto ohledu dal poslední lhůtu, která vyprší na podzim roku 1936: „Nech si to pro sebe,“ píše o tom Frans mamince: „Budu před ním hrát divadýlko, aby mě nevyhodil.“

Ze všeho je znát, že Frans si mezitím dělá úplně jiné plány. V nich je zdaleka na prvním místě ponoření se donacistických idejí, jízda na koni a účast ve fašistické jízdě barona Engelhardta, vzdáleného příbuzného. Se svou klisnou Egli

POKRAěOVATEL RODU

trénuje Frans každé prázdniny s touto ilegální kozáckoujednotkou, která má vlastní uniformu s runami a představuje

přesně to, co Frans jako neřízená pubertální střela vyznává:

Auf einsamen Wegen und Stegen

da reitet bei Tag und bei Nacht

dem Feinde, dem Feinde entgegen

der Balten berittene Wacht.

Wir fegen mit eisernen Besen

die roten Horden hinaus

nur so kann die Heimat genesen

und Frieden herrschen im Haus.

Na opuštěných pěšinách a stezkách

cválá nocí i dnem

na nepřátele včera i dneska

Baltů kavalerie.

Železným pometlem

poženem rudé hordy pryč

pak vlast zas rozkvete

a doma zavládne klid. Na usedlostech babiččiny rodiny jsou tito Engelhardští jezdci po skončení cvičení, jejichž stálou součástí je výpad tasenou šavlí, srdečně vítáni, aby nad skleničkou zhodnotili dosažené výsledky. Frans, jenž se na přímluvu strýčka Arna dostal do jakéhosi mládežnického oddílu, se dme pýchou, když v soutěži všestranné způsobilosti získá předstrýcovýma očima druhé místo. Sem naprosto zapadá; Katwijk pro něj nic neznamená. Stále tam chodí do druhého ročníku, poté co celkem třikrát propadl, ale je mu to úplně jedno. Chlapci kolem něj jsou čím dál tím menší, čímž úměrně roste jeho pohrdání okolím.

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

Starý pán si téměř ničeho nevšimne hlavně proto, že babi o tom mlčí. Jediné, co slyší od Franse samotného, jeopakované ujišťování, že ve škole dělá, co je v jeho silách, jakoži triviality, jako že ušetřil čtrnáct marek tím, že na cestě vlakem do Rigy nepoužil spací vagón. To je holandská spořivost, s níž podivně koketuje, aby se otci vetřel do přízně. Za ty peníze si koupil „vědeckou knihu o chovu koní“, což dá hned důrazně najevo: „Egli je moje,“ komanduje hrdě z Haagu. „Nesmíte, opakuji, nesmíte ji připustit.“

Je léto roku 1936. V Lomani se mezitím odehrálo drama, kvůli kterému přijde o poslední zbytky sounáležitosti.

— PĚT —

Dvojčatům Jimmu a Xenovi, narozeným roku 1925, bylv zásadě předurčen stejný osud v Nizozemsku jako Fransovi a Titty,

ale dopadlo to jinak. Jimmy v září 1935 v den svých desátých

narozenin spadl při hře na indiány z rodinného poníka Jurky

do haldy hnoje. Zpočátku se zdálo, že se nic nestalo, ale když

druhý den nato Jimmy nemohl vstát ani chodit, zavolalilékaře. Ten se tvářil velice vážně a přizval si na pomoc přítele,

lékaře, který se právě v těch dnech účastnil mezinárodního

kongresu o obrně, jenž se konal v lotyšském hlavním městě.

Druhý lékař se tvářil pokud možno ještě ustaraněji a ještě

téhož dne se vrátil s několika odborníky mezinárodníhověhlasu.

Pánové dospěli jednomyslně k závěru: Jimmy, jenžmezitím upadl do kómatu, má obrnu. Dětskou obrnu, kteroupatrně dostal z nakažené vody v Dvině, ale to vlastně už nebylo podstatné. „Váš syn bude mrzák a blázen, doufejte, že brzy umře,“ pravil jeden z pánů doktorů, načež ho babi vykázala

POKRAěOVATEL RODU

ze dveří s poznámkou, že v její rodině se ještě nikdy nikdo

nezbláznil a že se na to určitě něco najde.

Náhoda tomu chtěla, že právě v těch letech založil americký prezident Franklin Delano Roosevelt, také postižený obrnou, v městečku Warm Springs ve státě Georgia centrum, kde se snažili nemoc potlačit koupelemi v horké vodě a podvodními masážemi. Rooseveltovi to také trochu prospělo, jak tvrdil, ač tato metoda určitě nebyla spásná pro každého.

Starý pán se už zabýval přípravami na odjezd doSpojených států, když ho přes přítele Krommera zastihlazpráva, že mnohem blíž, v českých Janských Lázních, kde bydlí Krommerova sestra Agnes, mají také horké koupelea zavedli tam Rooseveltovu metodu. Dva týdny nato se už babi s Jimmym nastěhovala do Kurhausu v Johannisbadu, jak se městu říkalo německy. Xeno, který odcestoval s nimi, protože by byl rodinný život už úplně nepřehledný, dostalsamostatný pokoj. Jelikož poholandštění obou chlapců bylo v očích Starého pána nadále nutné, pozvali si z Nizozemska učitelku: Temmy Kemperovou, srdnatou dceru tajemníka obecního zastupitelstva z Voorburgu. V této vesnici na okraji Haagu koupil Starý pán vilu v ulici Prins Albertlaan. Jako investici, ačkoli se samozřejmě hodilo, že se do ní jako správcimohou nastěhovat jeho bratr Wim a sestra Marie, oba svobodní. Temmy dostávala podrobně popsané pokyny ohledně úrovně, jíž mají Xeno s Jimmym ve studiu dosáhnout, neboť dvojice se měla za dva roky, když to půjde, přestěhovat do Nizozemska a nastoupit tam na druhý stupeň základní školy.

Dvojčata měla vskutku zůstat celé dva roky v JanskýchLázních, v Temmyně neustálé mateřské péči. Babi s nimiv prvním roce také z větší části zůstávala; díky Agnes měla záhy přístup do místních salonů, byť nepředstavovaly nic moc. Městečko se nacházelo v Sudetech, kde v těch letech vznikalo silné sudetoněmecké hnutí, jež otevřeně usilovalo o anšlus

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

k Hitlerovu Německu. Většina rozhovorů a diskusí se týkala

tohoto tématu, což atmosféru v Janských Lázních zrovna

nezlepšovalo. České orgány navíc vystupovaly velmi přísně

a nezřídka pořádaly policejní zátahy u domnělých spiklenců.

Vyhlídka na to, že bude muset v téhle pochmurnékaranténě strávit nejméně dva roky, mou babičku velmi skličovala, a proto pro ni bylo nesmírnou úlevou, když se po desetiměsících ukázalo, že léčba horkými koupelemi jako zázrakem zabrala. Jimmyho podivuhodné uzdravení poté probíhalo tak příznivě, že se babi již pár týdnů po tomto obratu, někdy v létě roku 1936, dozvěděla, že její přítomnost v Kurhausu již není tak nutná. Gnädige Frau mohla bez námitek odcestovat za svým mužem do Rigy.

Přišlo jí to vhod i z jiného důvodu než pro její osobní blaho. Starý pán totiž mezitím dostal nepříjemnou formu rakoviny jícnu. V krátkém, věcném dopise o tom svou ženu zpravil. Jako silný kuřák doutníků to může vyčítat jenom sám sobě, napsal. To však katastrofu nikterak nezmenšovalo.

Zpočátku byl Starý pán zoufalý: rodina se mu rozpadla a on už nebyl fyzicky ve stavu být její osou. Ale i zde mu přišla na pomoc jeho rozhodnost. Neprodleně se nechal léčit tehdejší mezinárodní špičkou v oblasti rakoviny, palestinskýmlékařem Hámidem Šáúlem z nemocnice al-Muwasat v Alexandrii, jenž provozoval kliniku v Berlíně. Od poloviny roku 1936 tam trávil na ozařování více než týden měsíčně po dobu půl roku.

Mezitím podnikl pouť do Lurd, kde slíbil panence Marii kostel, když se uzdraví. Když se v prosinci začalo ukazovat, že nádor je pod kontrolou a vyléčení se blíží, dostal se Starý pán do extáze a nechal v Rize čistě na vlastní náklady vskutku postavit kostel: Kristus Karaļa romas katoļu baznīca, kostel Krista Krále. Byla to pochopitelně velice nákladná záležitost a nizozemský jezuitský páter Constant Kolfschoten, kterého do Rigy na univerzitu zavála profesura z bible a z něhož se

POKRAěOVATEL RODU

stal na Lomani rodinný přítel, skutečnost také neprodleně

ohlásil ve Vatikánu papeži Piovi XI.

Ve vzduchu viselo vysoké papežské vyznamenání.Ostatně Svatý otec měl již dávno v úmyslu vytvořit podél hranic se Sovětským svazem „věnec křesťanských pevností“, které budou „připraveny získat Rusko zpět pro Krista“, jakmile na to bude doba zralá, jak se lze dočíst v interní jezuitské zprávě z oněch let. Nový kostel v převážně luteránské Rize byl takovou katolickou výspou.

Starý pán byl jistě o lecčems informován, přesto dal na srozuměnou, že se rozhodně vzdává jakéhokoli řádu. Údajně k tomu dodal, že jeho uzdravení je tím nejkrásnějším darem, jehož se mu z nebes dostalo, že je šťasten za tak hluboký svazek víry, že vděk má vyjádřit on a nikoli papež a žezkrátka Panně Marii slíbil, že kostel postaví. Svým odmítnutím – které nakonec znamenalo to, že on má s panenkou Marií soukromou dohodu, do níž se zástupce Krista na zemi nemá co míchat – prý udělal na papeže a jeho nejbližší okolí velký dojem.

Dny kolem Vánoc a silvestra roku 1936 využil Starý pán, v němž začaly kypět myšlenky na frivolity, k tomu, aby s babi podnikl okružní plavbu po Středozemním moři na luxusním parníku Milwaukee společnosti Hamburg-Amerika-Linie, na niž vzal i Franse s Titty. Jimmy, kterému lékaři ještěnedovolili opustit sanatorium, a tedy i Xeno, který se bez něho nemohl hnout, zůstali s Temmy Kemperovou v Janských Lázních a oslavili tam svůj vůbec nejsmutnější konec roku.

O to se však Starý pán zjevně nestaral. Uvědomoval si, jaké má štěstí, a užíval si dokonce i vzpurného nejstaršího syna, jenž cestu prožíval jako pohádku. A tak se Frans také cítil. Každý večer ve smokingu, s otcem, jehož poprvé v životěviděl výtečně naladěného a který nevedl své věčné litanie kvůli škole, s matkou tančící charleston a popíjející šampaňské,

ALEXANDER MÜNNINGHOFF

a s penězi, které tekly proudem dokonce i v kasinu – tohle

byl ten správný život, takhle se to dělá.

Po návratu do Janských Lázní – píše se začátek roku 1937 – se ukáže, že perspektiva na Jimmyho návrat do Rigy, původně plánovaný na jaro, se přesouvá až na pozdní podzim. Není třeba se ničím znepokojovat, neuzdravuje se zkrátka takrychle, jak jsme si mysleli, říkají lékaři.

Pro Xena to začíná být pomalu k nevydržení. Proč mámarnit čas v ospalých Janských Lázních? A co ty otravnéTemmyny hodiny nizozemštiny? Co si s tou nizozemštinou máproboha počít? Za všechno může Jimmy, usmyslí si. A strašně mu začnou vadit babiny návštěvy, protože jsou vlastně určeny pouze Jimmymu, tomu chudáčkovi, kterého je třebaobzvláště rozmazlovat. Xeno ožívá teprve tehdy, když se v Janských Lázních zastaví Starý pán, což není tak často. Ale kdyžpřijede, stojí to za to: vyjedou si spolu do Prahy, zajdou si na fotbal a do luxusní restaurace. Xeno tatínka zbožňuje.

Postupem času vznikne mezi dvojčaty rozkol. Jimmy, jenž proležel měsíce téměř bez hnutí pod přikrývkou na lehátku na balkoně a teprve nyní se může více méně normálněpohybovat, se stane členem gymnastického spolku „turnerů“ Frisch-Fromm-Fröhlich-Frei. Jak již dávalo tušit jméno,jednalo se o spolek podobný Hitlerjugend, jehož členy směli být pouze sudetoněmečtí chlapci. Xeno se toho všeho neúčastní; stane se z něj tichý, uzavřený hoch, který tráví celé dnyčtením v knihovně Kurhausu.

Jenže Jimmy si začíná po tom všem, co prodělal, věcipřehnaně vynahrazovat. Konečně je přijat do kolektivukamarádů, a ačkoli mu cvičení nejde, chodí po večerech nadšeně v uniformě na setkání u táborového ohně, která pořádá FFFF a kde se za doprovodu kytary učí všelijaké nacisticképísničky. Ve spolku panuje jistá míra výtržnictví: chlapci odpalují podomácku vyrobené výbušniny z karbidu, aby si čeští lesníci

POKRAěOVATEL RODU

mysleli, že jsou ozbrojení a nacvičují střelbu, a drželi se raději

stranou. Do anšlusu není daleko a Jimmy velmi dobře vycítí,

že tento aspekt členství je pro vedení spolku důležitější než

toč na hrazdě nebo svis vznesmo na kruzích.

Jeho nový koníček vyústí v drama, když za dětmi nanávštěvu v létě přijede Starý pán spolu s babi. Jimmy se před ním pyšně objeví v nové uniformě, na niž Starý pán reaguje tím, že procedí mezi zuby „Koukej to ze sebe sundat! Sakra!“ Nálada ihned klesne pod bod mrazu, tím spíš, že babi svého milovaného syna hájí: „Žádný takový. Jimmy s námi prostě půjde normálně na dort.“ Když se o něco později usadí na zahrádce kavárny, hraje lázeňská kapela velmi provokativně Die Fahne hoch od Horsta Wessela. Česká policie, která má příkaz v takových případech zasáhnout, zjevně pochopila znamení doby a není po ní ani vidu ani slechu.

Na zahrádce si téměř všichni stoupnou a hajlují. Když se babi s Jimmym chystají jejich příkladu následovat, je Starý pán



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist