načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pokoj smrti - Jeffery Deaver

Pokoj smrti

Elektronická kniha: Pokoj smrti
Autor: Jeffery Deaver

Desátý titul z cyklu populárních detektivních thrillerů, jejichž hlavním hrdinou je tělesně postižený věhlasný vyšetřovatel Lincoln Rhyme. V dalším z nebezpečných případů se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8%hodnoceni - 83.8% 90%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 598
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Kill room
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jiří Kobělka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Ostrava, Domino, 2013
ISBN: 978-80-730-3910-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Desátý titul z cyklu populárních detektivních thrillerů, jejichž hlavním hrdinou je tělesně postižený věhlasný vyšetřovatel Lincoln Rhyme. V dalším z nebezpečných případů se detektiv Rhyme dostane hodně blízko na dostřel profesionálního odstřelovače, který není zvyklý nechávat žádné důkazy po svých akcích. Včetně živých svědků. Počátek komplikovaného případu je u eliminace jistého Američana žijícího v Jižní Americe. Ten je viněn z přípravy teroristické akce. Při vyšetřování se Lincoln Rhyme společně s jeho stálou spolupracovnicí Amélií Sachsovou dopracují k poměrně jiné verzi tohoto případu. Rhyme se navzdory svému postižení vydává na místo činu na vzdálené Bahamy, aby se zde záhy ocitl na dostřel profesionála.

Popis nakladatele

Desátý případ Lincolna Rhyma. A Deaver v životní formě.

Robert Moreno, americký občan žijící v Jižní Americe, se stane na Bahamách obětí kulky profesionálního odstřelovače. Vraždu si objednala americká vláda na základě informace tajné služby, že Moreno připravuje teroristický útok. Ta informace byla ovšem mylná: Moreno chystal nevinný protest, nikoli útok.
Vyšetřováním alarmujícího případu jsou pověřeni Lincoln Rhyme a Amélie Sachsová. Zatímco Sachsová sleduje Morenovy stopy v New Yorku, Rhyme se navzdory svému postižení vydává na místo činu. Ocitá se tak v nebezpečné blízkosti odstřelovače – muže, který je zvyklý eliminovat jakékoli důkazy o svých činech. Včetně živých svědků, pochopitelně.
Postupně vycházejí najevo další znepokojivé okolnosti a Rhyme se Sachsovou zjišťují, že nic není takové, jak se jim zpočátku mohlo zdát. Podaří se jim dosáhnout spravedlnosti, aniž by za to museli zaplatit vlastním životem?

Zařazeno v kategoriích
Jeffery Deaver - další tituly autora:
Prázdné křeslo Prázdné křeslo
Tak trochu šílení Tak trochu šílení
Sběratel kostí Sběratel kostí
Zapadákov Zapadákov
Tanečník Tanečník
 
K elektronické knize "Pokoj smrti" doporučujeme také:
 (e-book)
Říjnový seznam Říjnový seznam
 (e-book)
Tak trochu šílení Tak trochu šílení
 (e-book)
Zapadákov Zapadákov
 (e-book)
Hořící drát -- 2.vydání Hořící drát
 (e-book)
Hodinář -- 2. vydání Hodinář
 (e-book)
Poslední hodina Poslední hodina
 
Recenze a komentáře k titulu



Deaver obhajuje svu pozici krále thrilleru 2013-11-08 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Výzvědné služby, moderní vojenské technologie, vysoká politika, strašák terorismu, a moc, která korumpuje – to jsou hlavní prvky desátého příběhu z cyklu s kriminalistickým géniem jménem Lincoln Rhyme. Cyklus, který americký spisovatel Jeffery Deaver zahájil v roce 1997 románem „Sběratel kostí“, a jenž ho rychle vynesl na pozici literárního krále thrillerů.

„Pokoj smrti“ (orig. The Kill Room), letošní románová novinka thrillerového virtuóza v sobě přináší výbušnou kombinaci špionážního románu, politického thrilleru a detektivky. Na základě neověřených indicií vydala americká vláda příkaz Národní zpravodajské a operační službě k likvidaci zjevně nevinného amerického občana. Robert Moreno, americký občan se silně protiamerickými postoji a názory, je zastřelen spolu se svým osobním strážcem a prominentním jihoamerickým novinářem na Bahamách. Vše by se ututlalo jako čin drogových kartelů, kdyby se ale do rukou ambiciózní newyorské státní zástupkyně nedostal přísně tajný materiál, jenž jasně ukazuje na viníka – tajnou službu americké vlády. A celé to má pomoct vyřešit na vozíčku upoutaný nestranný geniální analytik Lincoln Rhyme.

Jeffery Deaver tentokrát proti Lincolnovi postavil více než nebezpečného protivníka - profesionálně vycvičeného zabijáka z NZOS, který má na své straně všechny výhody a prostředky moderních technologií nabízené výzvědnými službami. K tomu ta jeho záliba v nožích … a ve stahování lidí z kůže. Rhyme a jeho kolegyně a přítelkyně Sachsová ani netuší, že se stali lovnou zvěří. Deaver vytvořil nevšední, ale originální schéma, ve kterém náš hrdina nestojí jen proti pomatené mysli jednoho psychopata, ale proti celé mašinérii moderní organizace s „povolením zabíjet“. Přitom ale nezapomněl, že skutečné drama nevytváří technologie, ale pořád lidé. Příběh zaplnil různorodým koloritem charakterů, do jejichž myslí nám dovolil vstoupit díky jeho technice vyprávění jednotlivých kapitol z jejich pohledu.

Jeho akcí nabitý děj řídící se heslem „když jsem v pohybu, nedostanou mne“, kapitolu od kapitoly přináší nové, a často šokující zvraty. To, co se z počátku zdá bílé, je najednou šedivé, a na konci temné jako noc. A tato myšlenka pak vytváří i překvapivý závěr. Ale přiznám se, že tyto zvraty přece jen maličko překračují hranici mnou akceptovatelné přijatelnosti.

„Pokoj smrti“ je ukázkový thriller znalce svého oboru. Nenechá vás ani chvíli oddychnout, postavy se výborně doplňují atd. Ale od Jefferyho Deavera, mistra thrillerů, jsem čekal i něco, co mne donutí napětím přestat mrkat a dýchat.

Vydalo ostravské nakl. Domino, překlad Jiří Kobělka. A nám teď nezbývá než si počkat na další Rhymův případ, který pod názvem „The Skin Collector“ je ohlášen na květen 2014.
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

POKOJ SMRTI

JEFFERY DEAVER

2013


Copyright © 2013 by Gunner Publications LLC

Translation © 2013 by Jiří Kobělka

Cover design © 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu

majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE KILL ROOM,

vydaného nakladatelstvím Grand Central Publishing, New York 2013,

přeložil Jiří Kobělka

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Darina Mikulenková a Richard Toman

Korektura: Hana Pušová

Sazba písmem Adobe Garamond Pro: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vydání druhé, v elektronické verzi první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v říjnu 2013

ISBN 978-80-7303-911-0


Pro Judy, Freda a Daxe



Nesouhlasím s tím, co říkáte,

ale až do smrti budu hájit vaše právo to říct.

Evelyn Beatrice Hallová, Voltaireovi přátelé, 1906



ÚTERÝ 9. KVĚTNA

I

LEDVINOVNÍK JEDONOSNÝ



POKOJ SMRTI 11

1

Ten záblesk ho znepokojil.

Bílý nebo slabě žlutý záblesk světla v dálce.

Přišel od  vody? Nebo z  toho pásu pevniny na  druhé straně klidné tyrkysové zátoky?

Ale tady mu přece žádné nebezpečí nehrozí. Je v nádherném a odloučeném letovisku. Z dohledu médií, mimo zraky nepřá­ tel.

Roberto Moreno přimhouřil oči a podíval se z okna. Táhlo mu teprve na čtyřicet, ale zrak už měl špatný. Posunul si brýle výš na  nos a  obsáhl pohledem celý výhled – zahradu před oknem apartmá, úzkou bílou pláž, pulzující modrozelené mo ře. Překrásné, odlehlé... a chráněné. V dohledu se na vlnách nehoupala žádná plavidla. A i kdyby se nějaký nepřítel s puškou dozvěděl, že je Moreno zde, a  nepozorovaně pronikl přes prů­ myslové objekty na protější straně zátoky půldruhého kilomet­ ru odtud, kvůli smogu zakrývajícímu výhled by stejně nemohl dobře zamířit.

Žádné další záblesky, žádné světlo.

Jsi v bezpečí. Samozřejmě že ano.

Přesto zůstal Moreno ostražitý. Stejně jako Martinu Lutheru Kingovi, stejně jako Gándhímu hrozilo i jemu neustále nebez­JEFFERY DEAVER pečí. Takový už byl jeho život. Nebál se smrti. Bál se, že umře dřív, než dokončí svou práci. Protože musel vykonat ještě mno­ ho věcí. Událost, jejíž přípravu právě před hodinou dokončil, tak významná, že bezpochyby upoutá pozornost spousty lidí, byla jen jednou ze dvanácti podobných plánovaných na  příští rok.

A navíc se před ním rýsovala budoucnost plná hojnosti.

Podsaditý Robert Moreno, jenž měl dnes na  sobě střízlivý béžový oblek, bílou košili a  tmavě modrou kravatu – ó, jak karibské! – nyní dolil do dvou šálků kávu z konvice, kterou mu přinesla hotelová služba, a  vrátil se na  gauč. Podal jeden šálek reportérovi, který si právě chystal diktafon.

„Señore de la Rua. Dáte si mléko? Cukr?“

„Ne, děkuji.“

Rozhovor probíhal ve  španělštině, kterou Moreno plynně hovořil. Mateřskou angličtinu nenáviděl a  používal ji jen ve chvílích, kdy to potřeboval. Nikdy se přitom nedokázal zbavit newjerseyského přízvuku. Tón jeho hlasu ho přenesl zpátkydo dětství ve Spojených státech – jeho otec dlouhé hodiny pracoval a  žil život střízlivý, zatímco matka dlouhé hodiny nevystřízli­ věla. Ponurá krajina, nedaleká střední škola plná šikany. A pak přišla spása: rodina se přestěhovala na  mnohem příjemnější místo, než bylo South Hills – na místo, kde byl i jazyk měkčí a elegantnější.

„Ale říkejte mi Eduardo, prosím,“ vyzval Morena reportér.

„A já jsem Roberto.“

Ve  skutečnosti se Moreno jmenoval „Robert“, jenže tohle jméno zavánělo právníky z Wall Streetu, politiky z Washingtonu a  generály z  bitevních polí, kteří rozhazují po  cizích bojištích těla místních obyvatel jako levné osivo.

Takže Roberto.

POKOJ SMRTI 13

„Vy bydlíte v Argentině,“ prohodil Moreno směrem k novi­ náři, malému plešatému muži v  ošoupaném černém obleku a modré košili bez kravaty. „V Buenos Aires?“

„Přesně tak.“

„Víte, jak vznikl název toho města?“

De la Rua prohlásil, že ne; nepocházel odtamtud.

„V  překladu to samozřejmě znamená ‚dobrý vzduch‘,“ při­ pomněl Moreno. Enormně četl, až několik knih týdně, z velké části latinskoamerickou literaturu a  dějiny. „Ovšem nejedná se tu o  vzduch v  Argentině, nýbrž v  italské Sardinii. Město dostalo název podle jedné osady na  kopci v  Cagliari. Ta osada se nacházela nad... řekněme čpavým zápachem starého města, a  tak ji pojmenovali Buen Ayre. A  španělští cestovatelé, kteří pozdější Buenos Aires objevili, mu dali jméno podle té osady. Samozřejmě šlo o  pouhé první osídlení města – později byli Španělé vyhlazeni domorodci, kteří se nechtěli nechat vykořis­ ťovat Evropany.“

„I vaše historky mají vyloženě antikoloniální ráz,“ pozname­ nal de la Rua.

Moreno se zasmál. Humor ho však rychle opustil a  on se zno vu rychle podíval z okna.

Ten zatracený záblesk. Moreno však stále neviděl nic než stromy a  květiny na  zahradě a  oparem zahalený pás pevniny půldruhého kilometru odtud. Jeho hotel South Cove Inn se nacházel na  převážně opuštěném jihozápadním pobřeží New Providence, bahamském ostrově zahrnujícím i  hlavní město Nassau. Pozemek byl oplocený a střežený a zahrada byla vy hra­ zená pouze pro toto apartmá – na severu a jihu ji navíc chránil vysoký plot, zatímco na západní straně se táhla pláž.

Nikdo tu nebyl. Nikdo tu být nemohl.

Možná ptáček. Nebo zatřepetání listu.JEFFERY DEAVER

Simon nedávno celý objekt kontroloval. Moreno se na toho­ to urostlého, tichého Brazilce s tmavou kůží podíval. Bylo mu kolem pětatřiceti let a měl na sobě hezký oblek – chodil oble­ čený lépe než jeho šéf, ale ne křiklavě. Vypadal náležitě nebez­ pečně, jak by se u člověka jeho profese očekávalo, ovšem nebyl to žádný hrdlořez. Než odešel do  civilu a  začal pracovat jako bezpečnostní expert, působil jako armádní důstojník.

Svou práci zvládal velmi dobře. Nyní například otočil hla­ vu, a když si všiml šéfova pohledu, okamžitě přistoupil k oknu a vyhlédl ven.

„Jen záblesk světla,“ vysvětlil Moreno.

Bodyguard navrhl, že zatáhne žaluzie.

„Myslím, že ne.“

Moreno byl přesvědčený, že Eduardo de la Rua, který sem na vlastní náklady přiletěl ekonomickou třídou z „města s dobrým vzduchem“, si ten nádherný výhled zaslouží. Jako zavedený no ­ vinář známý tím, že píše pravdu, místo aby smolil načančané články pro šéfy firem a politiky, si jistě mnoho luxusu neužije. Moreno si rovněž předsevzal, že vezme tohoto muže na  velmi příjemný oběd do hotelové restaurace.

Simon se ještě jednou podíval z  okna, vrátil se do  křesla a sebral jakýsi časopis.

De la Rua zapnul diktafon. „Takže mohu?“

„Prosím.“ Moreno upřel pozornost na novináře.

„Pane Moreno, vaše Hnutí za lokální posílení nedávno ote­ vřelo pobočku v Argentině, svou první v této zemi. Můžete mi říct, jak vás to napadlo? A co vaše uskupení dělá?“

Tento výklad absolvoval Moreno snad už stokrát. Detaily se měnily podle konkrétního novináře nebo publika, ale jádro zůstávalo prosté: šlo o snahu povzbudit domorodé národy k to ­ mu, aby odmítly vliv americké vlády a korporací tím, že se sta­

POKOJ SMRTI 15

nou soběstačnými prostřednictvím mikropůjček, mikrozemě­ dělství a mikropodnikání.

„Bráníme se rozvoji amerických korporací,“ odpověděl nyní Moreno reportérovi. „A také vládní pomoci a sociálním progra­ mům, jejichž cílem je koneckonců vyvolání závislosti na jejich hodnotách. Nepohlíží se na  nás jako na  lidské bytosti: pohlíží se na nás jako na zdroj levné pracovní síly a jako na odbytiště amerického zboží. Vidíte ten zlovolný cyklus? Naše lidi vykořis­ ťují továrny vlastněné Američany a pak jsme naváděni k tomu, abychom kupovali produkty týchž společností.“

Novinář to rozvedl: „Hodně píšu o  investicích v  Argentině a  dalších jihoamerických zemích a  vím i  o  vašem hnutí, které rovněž takové investice dělá. Dalo by se namítnout, že brojíte proti kapitalismu, a přitom ho přijímáte za svůj.“

Moreno si prohrábl vlasy – delší, černé a předčasně prošedi­ vělé. „Ne, já brojím proti zneužívání kapitalismu – konkrétně proti zneužívání kapitalismu Američany. Byznys používám jako zbraň. Jen blázni se spoléhají na ideologii výlučně kvůli změně. Myšlenky jsou kormidlem. Peníze hnací silou.“

Reportér se usmál. „To použiju jako nadpis. Někteří lidé ovšem tvrdí... Četl jsem, že vás někteří lidé označují za  revo­ lucionáře.“

„Ha, já jsem jen tlampač, nic víc!“ Morenův úsměv povadl. „Ovšem teď mě dobře poslouchejte: zatímco se svět soustředí na  Blízký východ, všem jaksi uniká zrod daleko mocnější síly: Latinské Ameriky. A  tento zrod reprezentuji já. Nový řád. Už nás nelze opomíjet.“

Roberto Moreno vstal a přistoupil k oknu.

Zahradu shora stínil asi dvanáctimetrový ledvinovník. Mo ­ reno bydlel v  tomto apartmá často a  strom si velmi oblíbil. Dokonce s ním cítil jakousi spřízněnost. Ledvinovník je do nos ­ ný je impozantní, nápaditá a  oslnivě krásná dřevina. A  jak JEFFERY DEAVER název napovídá, je také jedovatý. Pyl nebo kouř z hořícího dřeva a listů může člověku proniknout do plic, popálit je a způsobit mu trýznivou bolest, ale na  druhou stranu poskytuje strom nektar nádherným bahamským otakárkům a jeho plody se živí holubi antilští.

Jsem jako ten strom, pomyslel si Moreno. Možná je to dobrá image pro článek. Zmíním se mu o tom...

Zase ten záblesk.

Během následujícího miniaturního zlomku vteřiny se stalo toto: řídké listy ledvinovníku se zatřepetaly svištivým pohybem a  vysoké okno před Morenem explodovalo. Sklo se proměnilo v milion ledových krystalů. Morenovi v prsou rozkvetl oheň.

Zjistil, že leží na gauči, který byl ještě před chvílí metr a půl pod ním.

Ale... ale co se stalo? Co to je? Umdlévám, umdlévám.

Nemůžu dýchat.

Zíral na strom, jejž teď bez skleněné vrstvy před sebou viděl ostřeji, mnohem ostřeji. Větvičky se pohupovaly ve  sladkém vánku od moře. Listy se vzdouvaly a opět klesaly. Ten strom dý­ chal za něj. On sám totiž dýchat nemohl, s tím požárem v hrudi ne. S tou bolestí ne.

Kolem něj výkřiky, volání o pomoc.

A krev, všude samá krev.

Slunce zapadalo a  obloha tmavla a  tmavla. Ale copak není dopoledne? Morenovi se před očima zjevily obrazy manželky, dospívajícího syna a dcery. I tyto myšlenky se však vzápětí roz­ plynuly, takže Moreno nakonec vnímal jen jednu jedinou věc: ten strom.

Jed a síla, jed a síla.

Požár v jeho nitru slábl a mizel. Slzavá úleva.

Temnota tmavla ještě víc.

POKOJ SMRTI 17

Ledvinovník jedonosný.

Jedonosný...

Jed...

PONDĚLÍ 15. KVĚTNA

II

FRONTA

POKOJ SMRTI 21

2

„Tak je na cestě, nebo ne?“ zeptal se Lincoln Rhyme a ani se nesnažil skrývat podrážděnost.

„Má něco v  nemocnici,“ ozval se Thomův hlas z  chodby nebo z  kuchyně, nebo kde to vlastně byl. „Trochu se zdrží. Zavolá nám, až skončí.“

„,Něco‘. Tomu říkám konkrétnost. ‚Něco v nemocnici‘.“

„Takhle mi to řekl.“

„Je to doktor. Měl by být přesný. A taky dochvilný.“

„Je to doktor,“ odpověděl Thom, „což znamená, že musí řešit naléhavé případy.“

„Ale on neřekl ‚něco naléhavého‘. On řekl ‚něco‘. Ta ope­ race je plánovaná na šestadvacátý květen. Nechci ji odkládat. Už tak je to příliš daleko v budoucnosti. Nechápu, proč by ji nemohl stihnout dřív.“

Rhyme navedl svůj červený invalidní vozík Storm Arrow k počítačovému monitoru a zaparkoval vedle ratanového kře­ sílka, v němž seděla Amélie Sachsová v černých džínách a čer­ ném topu bez rukávů. Na  krku se jí houpal tenký řetízek se zlatým přívěskem obsahujícím jeden diamant a  jednu perlu. Bylo ještě brzy, jarní slunce se opíralo do oken orientovaných na východ a svůdně se odráželo od jejích zrzavých vlasů staže­JEFFERY DEAVER ných do drdolu a pečlivě přichycených starými cínovými jeh li ­ cemi. Rhyme upřel pozornost zpět na obrazovku a prolétl oči­ ma zprávu z  místa vraždy, s  jejímž vyřešením právě pomohl newyorské policii.

„Už to skoro je,“ prohodila Sachsová.

Seděli v salonku Rhymova domu v západním Central Par ­ ku na  Manhattanu. Místnost, která za  časů bosse Tweeda sloužila jako střízlivý a  tichý prostor k  přijímání návštěv a  nápadníků, se dnes změnila ve  funkční kriminalistickou laboratoř. Byla plná přístrojů a  nástrojů určených k  důkazní analýze, počítačů a  kabelů – ty se válely úplně všude, takže Rhymův pohyb po místnosti byl zoufale kodrcavý, i když on sám cítil toto kodrcání pouze od ramenou nahoru.

„Doktor má zpoždění,“ zabručel nyní k Sachsové. Poněkud zbytečně, poněvadž Amélie seděla pouhé tři metry od  jeho kon verzace s  Thomem. On však byl stále dopálený a  cítil úlevu, když se mohl o  své výhrady podělit s  větším počtem lidí. Opa trně posunul pravou paži na  touchpadu dopředu a prolistoval poslední odstavce zprávy. „Dobře.“

„Takže odeslat?“

Přikývl a  Sachsová ťukla do  jedné klávesy. Zašifrovaný pětašedesátistránkový dokument zamířil po tomto úkonu do éteru a po chvíli se vynořil o deset kilometrů dál, na krimina­ listickém oddělení newyorské policie v Queensu, kde se měl stát páteří případu Lid versus Williams.

„Hotovo.“

Hotovo... Teď ještě vypovídat u soudu v procesu s drogo­ vým magnátem, který posílal dvanáctileté a třináctileté kluky do  ulic východního New Yorku a  Harlemu a  nechával je za sebe vykonávat vraždy. Sachsové s Rhymem se podařilo loka­ lizovat a analyzovat titěrné stopové důkazy a vtlačeniny, které

POKOJ SMRTI 23

je dovedly od  bot jednoho z  mladíků přes výlohu prodejny na  Manhattanu a  kobereček sedanu Lexus až do  restaurace v Brooklynu a nakonec do domu samotného Tye Williamse.

Šéf gangu nebyl u  vraždy nepohodlného svědka přítomen, nedotkl se vražedné zbraně, neexistoval žádný záznam o tom, že by si vraždu objednal, a mladý střelec z něj měl takovou hrůzu, že proti němu nevypovídal. Ani tyto překážky však obžalobě nevadily. Rhyme se Sachsovou totiž utkali důkazní předivo, které se táhlo z místa činu přímo k Williamsovi do kuchyně.

Gangster měl strávit zbytek života ve vězení.

Sachsová nyní sevřela Rhymovu nehybnou levou paži, kte ­ rá byla přikurtovaná k  invalidnímu vozíku. Pod jemnou kůží, kterou mu jeho partnerka mačkala, viděl Rhyme jemně vystu­ pující šlachy. Sachsová vstala a  protáhla se. Už od  svítání pra­ covali na  konečné verzi zprávy. Ona se probudila v  pět. On o chvilku později.

Rhymovi neuniklo, že když Sachsová kráčela ke stolku, kde měla kelímek s kávou, křivila tvář bolestí. Artritida v její kyčli a koleni se poslední dobou zhoršila. Rhymovo poranění míchy, které z něj udělalo kvadruplegika, označili lékaři za devastující. Ani na okamžik však při něm necítil bolest.

Každému z  nás, ať už jsme kýmkoliv, do  jisté míry selhává tělo, pomyslel si. Dokonce i  ty, co jsou momentálně více či méně zdraví a  spokojení, čekají na  obzoru mračna v  podobě zdravotních lapálií. Rhyme už teď litoval sportovce, krásné a mladé lidi, kteří s hrůzou očekávají, kdy nastane sešup.

Pro Lincolna Rhyma paradoxně platil pravý opak. Díky no ­ vým metodám chirurgie páteře i  jeho nekompromisnímu pří­ stupu ke  cvičení a  riskantním experimentálním zákrokům se jeho zdravotní stav od  kritického okamžiku zranění neustále zlepšoval.JEFFERY DEAVER

Což mu znovu připomnělo, jak moc je naštvaný, že se ten doktor opozdil na  dnešní přípravnou schůzku před chystanou operací.

Domem se rozlehlo dvoutónové zabimbání zvonku.

„Zajdu tam,“ houkl Thom.

Dům byl samozřejmě bezbariérový a Rhyme mohl přes po ­ čítač sledovat člověka u  dveří, konverzovat s  ním a  pustit ho dovnitř, pokud to uznal za  vhodné. (Obecně neměl rád lidi, kteří zvonili u  dveří, a  měl sklon posílat je pryč – někdy dost neomaleně – pokud Thom rychle nezasáhl.)

„Kdo je to? Nejdřív se podívej.“

Doktor Barrington to být nemohl, protože ten měl zavolat, jakmile vyřídí „něco“, co ho zdrželo v  nemocnici. A  na  jiné návštěvy neměl Rhyme náladu.

Jestli se ošetřovatel podíval nebo ne, však už teď bylo jedno. V salonu se totiž objevil Lon Sellitto.

„Linku, ty jsi doma.“

Sázka na jistotu.

Podsaditý detektiv to vzal nejkratší cestou k  tácu s  kávou a zákusky.

„Nedáte si čerstvé?“ zeptal se ho Thom. Štíhlý ošetřovatel měl dnes na  sobě nažehlenou bílou košili, modrou kravatu s  květovaným vzorem a  tmavé kalhoty. Manžetové konflíčky byly z ebonitu nebo onyxu.

„Ne, díky, Thome. Ahoj, Amélie.“

„Ahoj, Lone. Jak se má Rachel?“

„Dobře. Dala se na pilates. Divné slovo. Je to nějaké cvičení nebo co.“ Detektiv byl dnes ustrojený v  typicky zmačkaném obleku hnědé barvy a podobně zmačkané modré košili. Na krku mu visela proužkovaná karmínová kravata, jež byla kupodivu hladká jako ohoblované prkno. Zřejmě nedávný dárek, usoudil Rhyme. Od  přítelkyně Rachel? Byl květen, na  který nepřipa­

POKOJ SMRTI 25

daly žádné svátky. Takže možná dárek k  narozeninám. Rhyme datum Sellittova narození neznal. Stejně jako datum narození většiny lidí.

Sellitto se napil kávy a  vzal útokem moučník, třebaže si nakonec kousl jen dvakrát. Neustále držel dietu.

Rhyme a Sellitto spolu před lety pracovali jako parťáci a byl to hlavně Lon Sellitto, kdo Rhyma po  nehodě dotlačil zpátky do  práce – ne rozmazlováním nebo lichotkami, nýbrž prostě tím, že ho přinutil zvednout zadek a  znovu začít řešit zločiny. (Nebo v  Rhymově případě zůstat na  zadku a  začít řešit zloči­ ny.) Navzdory společné minulosti však Sellitto nikdy nepřišel za Rhymem proto, aby s ním jen tak trávil čas. Tento detektiv prvního stupně pracoval na oddělení závažných trestných činů, které sídlilo ve  „Velkém baráku“ – v  budově s  názvem One Police Plaza – a  obvykle byl hlavním detektivem v  případech, u  nichž Rhyme působil jako konzultant. Jeho nynější přítom­ nost tedy věstila nový případ.

„Tak copak?“ Rhyme si ho prohlédl. „Neseš mi něco dobré­ ho, Lone? Nějaký poutavý zločin? Fascinující?“

Sellitto znovu usrkl a  uždibl. „Já akorát vím, že mi volali shora a  ptali se, jestli jsi volný. Řekl jsem jim, že doděláváš to ho Williamse. A  oni na  to, abych co nejrychleji přijel sem a s někým se tu sešel. Už je na cestě.“

„S ‚někým‘?“ dotázal se Rhyme kysele. „To je stejně konkrét­ ní, jako že ‚něco‘ zdrželo mého doktora. Zřejmě je to nakažlivé. Jako chřipka.“

„Hele, Linku. Já zkrátka nic nevím.“

Rhyme pohlédl úkosem na Sachsovou. „Všímám si, že kvůli tomu nikdo nevolal mně. Tobě někdo volal, Sachsová?“

„Ani cinknutí.“

„No,“ řekl Sellitto, „to je kvůli té druhé věci.“JEFFERY DEAVER

„Jaké druhé věci?“

„Že všechno, co se tu děje, je tajné. A musí to tajné zůstat.“

Což byl podle Rhymova názoru nejméně krok k fascinují­ címu.

POKOJ SMRTI 27

3

Rhyme zvedl hlavu, neboť do salonu vstoupili dva návštěv­ níci, odlišní jako den a noc.

Prvním z nich byl muž, padesátník vojenského vzezření, kte­ rý měl na sobě oblek z konfekce – prozradila ho ramena – jehož tmavě modrá barva hraničila s  černou. Měl hladce oholenou tvář s  podbradkem, opálenou kůži a  nakrátko ostříhané vlasy v mariňáckém stylu. Papaláš, pomyslel si Rhyme.

Druhým návštěvníkem byla žena mezi třicítkou a pětatřicít­ kou. Měla náběh na  tělnatost, ale nebyla tlustá, zatím ne. Konečky málo bujných blonďatých vlasů měla staromódně na ­ tu pírované a silně vyztužené lakem a Rhymovi neuniklo, že její bledou pleť ve  skutečnosti tvoří souvislá vrstva líčidla tělové barvy. Žádné akné ani ďobance u ní neviděl, a tak předpokládal, že tato pleťová maska je výrazem jejího pojetí módy. Kolem očí černých jako hlaveň pistole neměla žádné stíny ani oční linky, takže na  krémovém pozadí působily o  to přísněji. Rovněž její tenké rty byly bezbarvé a suché. Rhyme vytušil, že tato ústa se příliš často nesmějí.

Po příchodu do salonu si vždy něco vybrala – nějaký přístroj, okno nebo Rhyma – a  pak to propalovala pohledem tvrdým jako brusný kotouč tak dlouho, až tomu přišla na kloub nebo JEFFERY DEAVER až to vyhodnotila jako nepodstatné. Její kostým, rovněž nepříliš drahý, měl tmavě šedou barvu a  všechny tři plastové knoflíky na něm byly pevně přišité. Tmavé kotoučky však působily poně­ kud nerovně a  Rhyme si kladl otázku, zda si žena nekoupila kostým s nevyhovujícími knoflíky, protože jí ideálně padl, a pak si doma nepřešila knoflíky sama. Černé střevíce na nízkém pod­ patku byly nerovnoměrně sešlapané a  nedávno na  nich někdo zatřel odřená místa krycí barvou.

Je to jasné, pomyslel si Rhyme. Byl přesvědčený, že ví, kdo tuto ženu zaměstnává. O to větší zájem v něm její přítomnost vzbudila.

„Linku,“ řekl Sellitto a ukázal na muže, „tohle je Bill Myers.“

Návštěvník přikývl. „Je mi ctí, že vás poznávám, kapitáne.“ Oslovil Rhyma poslední hodností, kterou měl kriminalista u newyorské policie před úrazem, čímž bezděky potvrdil, že se Rhyme nemýlil: byl to policejní papaláš. A pěkně vysoký.

Rhyme popojel s  elektrickým vozíkem dopředu a  vysunul ruku. Papaláš si všiml trhavého pohybu, zaváhal a  pak ruku stiskl. Rhyme ovšem postřehl i něco jiného: že Sachsová mírně ztuhla. Nebyla ráda, když Rhyme používal pracně rozpohybova­ nou ruku a prsty zbytečně, jen kvůli společenským konvencím. Lincoln Rhyme si však nemohl pomoci. Posledních deset let se usilovně snažil napravit to, co mu osud způsobil. Na  svých několik vítězství byl hrdý a náležitě jich využíval.

A  kromě toho: k  čemu je dítěti hračka, když si s  ní nikdy nesmí hrát?

Myers pak představil i druhého tajuplného „někoho“. Žena se jmenovala Nance Laurelová.

„Lincoln,“ představil se. Další podání ruky, zřejmě o  něco pevnější než v  Myersově případě, třebaže to Rhyme z  pocho­ pitelných důvodů nedokázal posoudit. S  pohyblivostí se mu do ruky bohužel nevrátila citlivost.

POKOJ SMRTI 29

Ostrý pohled Laurelové se tentokrát zaměřil na  Rhymovy husté hnědé vlasy, masitý nos a  pronikavé tmavé oči. Neřekla nic jiného než: „Dobrý den.“

„Takže,“ prohodil Rhyme. „Vy jste OSZ.“ Okresní státní zá stupkyně.

Žena na  jeho dedukci, která byla částečně tipem, nijak vi­ ditelně nereagovala. Na  chvíli zaváhala a  pak řekla: „Ano, to jsem.“ Její hlas zněl rázně a zvýrazňoval sykavky.

Sellitto pak představil Myerse a Laurelovou Sachsové. Pa pa­ láš si policistku prohlížel, jako by znal i  její reputaci. Rhyme postřehl, že když Sachsová vstala a vykročila kupředu, aby muži podala ruku, znovu zkřivila tvář. Když se vracela k židli, držení těla už bylo v  pořádku. Rhyme měl dojem, že nikdo kromě něj nezaregistroval, jak si Amélie nenápadně strká do úst dva advily a nasucho je polyká. Nic silnějšího nikdy nebrala, i když ji bolest trápila sebevíc.

Vyšlo najevo, že také Myers má hodnost kapitána. Šéfoval jedné pobočce oddělení, o kterém Rhyme dosud neslyšel – po ­ dle všeho vzniklo teprve nedávno. Oddělení speciálních služeb. Myersovo sebevědomé vystupování a  vyhýbavé oči Rhy movi prozrazovaly, že on i jeho úřad se v newyorské policii těší dost silnému postavení. Možná měl kapitán do  budoucna políčeno na funkci ve vedení města.

Rhyme nikdy nejevil zájem o  mocenské intriky v  institu­ cích, jako byla newyorská policie, natožpak na vyšších příčkách v  Albany nebo ve  Washingtonu. Momentálně ho zajímala jen mužova přítomnost. Příjezd vysoce postaveného policisty s ta ju­ plným posláním v  doprovodu urputně soustředěného terié ra v  podobě okresní státní zástupkyně sliboval případ, který spo­ lehlivě zažene obávanou nudu, jež se po  zranění stala Rhy­ movým největším nepřítelem.JEFFERY DEAVER

Rhyme pocítil dychtivé bušení srdce, ovšem pouze přes spánky, poněvadž hrudník měl necitlivý.

Bill Myers předal štafetu Nance Laurelové slovy: „Situaci vám rozbalí ona.“

Rhyme se pokusil zachytit Sellittův pohled a nasadit potmě­ šilý úsměv, avšak detektiv se jeho očím vyhnul. „Rozbalí“. Rhy me neměl rád tyhle nabubřelé novotvary, jimiž nejčastěji za plevelovali jazyk byrokrati a  novináři. Z  poslední doby si vzpom něl na  výraz „vysílat pokusné balonky“ nebo „vykomu­ nikovat kompromis“. Působily jako sytě červené pramínky ve vlasech ženy středního věku nebo jako tetování na tvářích.

Následovala další odmlka, po  níž Laurelová řekla: „Ka ­ pitáne...“

„Říkejte mi Lincolne. Už jsem ve výslužbě.“

Znovu odmlka. „Lincolne. Ano. Mám na  stole jeden pří­ pad a  vzhledem k  jistým neobvyklým komplikacím mi bylo naznačeno, že byste mohl vést vyšetřování vy. Vy a  policistka Sachsová. Prý často spolupracujete.“

„To je pravda.“ Rhyme přemýšlel, zda se okresní státní zá ­ stupkyně Laurelová vůbec někdy uvolní. Pochyboval o tom.

„Vysvětlím vám, o co jde,“ pokračovala OSZ. „Minulé úterý devátého května byl v  jednom luxusním hotelu na  Bahamách zavražděn americký občan. Případ vyšetřuje místní policie, ale já mám důvodné podezření, že střelcem je rovněž americký občan a  že už se vrátil do  země. Pravděpodobně se pohybuje v New Yorku nebo v jeho okolí.“

Laurelová se téměř před každou větou odmlčela. Vybírá snad vhodná slova? Promýšlí následky, pokud jí z úst vyjde nepatřič­ ný výraz?

„Nechystám se obžalovat z  vraždy neznámého pachatele. U státního soudu je obtížné uspět s obžalobou ve věci trestného činu, k  němuž došlo v  jiném státě. Dalo by se to udělat, ale

POKOJ SMRTI 31

trvalo by to příliš dlouho.“ Další zaváhání už bylo napjatější. „A zde je důležité postupovat rychle.“

Proč? položil si otázku Rhyme.

Fascinující...

Laurelová mluvila dál: „Chci podat ve státě New York jiné, nezávislé obžaloby.“

„Spiknutí,“ vyslovil Rhyme svou okamžitou dedukci. „Dob­ ře, dobře. To se mi líbí. Na základě argumentu, že vražda byla naplánována tady.“

„Přesně tak,“ přisvědčila Laurelová. „Vraždu si objednal ob ­ čan New Yorku přímo v  našem městě. Proto spadá případ do mé jurisdikce.“

Podobně jako všichni současní nebo bývalí policisté znal také Rhyme zákony téměř stejně dobře jako advokáti. Vzpomněl si na  příslušné ustanovení trestního zákona státu New York: spiknutí se dopouští ten, kdo s úmyslem jednat způsobem kva ­ lifikovatelným jako trestný čin a  ve  shodě s  jednou nebo více osobami takovým způsobem jedná nebo takové jednání způ­ sobí. „A  dokonce,“ doplnil Laurelovou, „můžete ten případ přenést sem i v případě, že k vraždě došlo v jiném státě, protože předmětné jednání – vražda – je ve státě New York kvalifikova­ telné jako trestný čin.“

„Správně,“ potvrdila Laurelová. Možná ji dokonce potěšilo, že se Rhyme se svou analýzou nespletl. Dalo se to jen těžko posoudit.

„Řekla jste, že to byla vražda na objednávku,“ vložila se do hovoru Sachsová. „O  co šlo? O  nájemnou vraždu související s organizovaným zločinem?“

Mnoho nejhorších bossů organizovaného zločinu se nikdy nepodaří zatknout a  usvědčit z  vydírání, vražd a  únosů, které tvoří jejich denní chleba: nelze jim totiž prokázat spojení s mís­JEFFERY DEAVER tem činu. Často však putují do vězení za spiknutí s cílem uvést tyto události do pohybu.

Laurelová však odpověděla jinak: „Ne. Jde o něco jiného.“

Rhymova mysl se roztančila. „Ovšem pokud identifikujeme a zatkneme spiklence, budou Bahamy usilovat o jejich vydání. Přinejmenším o vydání střelce.“

Laurelová si kriminalistu mlčky změřila pohledem. Její od ­ mlky ho začínaly otravovat. „Postavím se proti vydání,“ řekla konečně. „A své šance na úspěch odhaduji na více než devadesát procent.“ Na  třicátnici působila Laurelová mladistvě. Skrývala se v  ní nevinnost školačky. Ne, „nevinnost“ je špatný výraz, opravil se Rhyme. Spíš cílevědomost.

Také slovo „umíněnost“ se sem docela hodilo.

„Máte nějaké podezřelé?“ zeptal se Sellitto obou příchozích.

„Ano. Neznám totožnost střelce, ale znám dvě osoby, které vraždu objednaly.“

Rhyme se usmál. Zvědavost se v něm mísila s chutí, kterou cítí vlk, když zavětří jedinou molekulu pachové stopy kořisti. Poznal, že Nance Laurelová pociťuje totéž, třebaže její dychti­ vost nedokázala proniknout skrz předsmrtnou masku značky L’Oréal. Měl pocit, že ví, kam vyprávění spěje.

A tento cíl dalece přesahoval hranici fascinujícího.

„Ta vražda byla cílená,“ pokračovala Laurelová. „Lze říci, že se jednalo o  atentát, který si objednal jistý americký vládní činitel – konkrétně šéf NZOS neboli Národní zpravodajské a operační služby, která sídlí tady na Manhattanu.“

Víceméně to odpovídalo tomu, co Rhyme očekával. I když tipoval spíš CIA nebo Pentagon.

„Šmarjá,“ zašeptal Sellitto. „Vy chcete skřípnout federála?“ Pohlédl na  Myerse, který nedal najevo vůbec žádnou reakci, a pak přesunul pohled zpátky na Laurelovou. „A to můžete?“

POKOJ SMRTI 33

Nastala odmlka na dva nádechy. „Jak to myslíte, detektive?“ zeptala se Laurelová zmateně.

Sellitto pravděpodobně nemyslel svou otázkou nic jiného než to, nač se zeptal. „Jen chci vědět, jestli ten člověk nemá imu nitu.“

„Právníci NZOS se to pokusí na  imunitu uhrát, ale tuto oblast mám dobře zmapovanou. Napsala jsem právní pojed­ nání o  imunitě vládních představitelů. Svou šanci na  úspěch u státních soudů odhaduji zhruba na devadesát procent a v pří­ padě odvolání na  osmdesát procent. A  jestli to dotáhneme až k Nejvyššímu soudu, budeme za vodou.“

„A jak zní zákon o imunitě?“ vyzvídala Sachsová.

„Uplatňuje se tam klauzule o nadřazenosti,“ vysvětlila Lau­ relová. „To je ústavní doložka, která v  podstatě říká, že když dojde k rozporu, má federální zákon navrch před státním. Stát New York nemůže stíhat federálního zaměstnance za státní zlo­ činy, pokud tento zaměstnanec jednal v rámci svých federálních pravomocí. Domnívám se však, že v našem případě šéf NZOS jednal na vlastní pěst a překročil hranice toho, co si smí ve svém postavení dovolit.“

Laurelová pohlédla na Myerse, který ji doplnil: „Už jsme tu otázku komunikovali a existuje solidní metrika, která nás vede k přesvědčení, že ten muž manipuluje se zpravodajskými výstu­ py, které odůvodňovaly provedení atentátu, protože sleduje vlastní agendu.“

Komunikovali..., solidní metrika...

„A co je to za agendu?“ vyzvídal Rhyme.

„Tím si nejsme jistí,“ odvětil kapitán. „Zdá se, že je posedlý ochranou země a eliminací každého, kdo představuje hrozbu – dokonce i  lidí, kteří žádnou hrozbu nepředstavují, ale on je pokládá za  nevlastenecké. Například muž, jehož zastřelení JEFFERY DEAVER v  Nassau si ten člověk objednal, žádným teroristou nebyl. Byl pouze...“

„Otevřený,“ doplnila Laurelová.

„Mám jednu otázku,“ ozvala se Sachsová. „Ministr spravedl­ nosti ten případ schválil?“

Tentokrát mohlo váhání státní zástupkyně znamenat po dráž­ děnost ze zmínky o jejím nadřízeném nebo o jím vydaném sou­ hlasu s vyšetřováním. Opět se to dalo těžko posoudit. Laurelová nicméně odpověděla klidně: „Informace o  vraždě doputovaly do našeho úřadu na  Manhattanu, tedy v  jurisdikci, do  níž spadá i NZOS. Bavili jsme se o tom se šéfem zastupitelství. Ten případ jsem chtěla kvůli tomu, že mám zkušenosti s  otázkami imunity a že mě tento typ zločinnosti nesmírně trápí – osobně se domnívám, že jakákoliv cílená vražda je protiústavní kvůli porušení předepsaných procedur. Šéf se mě zeptal, jestli si uvě­ domuji, že ten případ je nášlapná mina. Řekla jsem, že ano. A tak zajel do Albany za ministrem spravedlnosti a ten prohlásil, že do toho můžu jít. Takže ano, mám jeho požehnání.“ Potom se upřeně zahleděla na  Sachsovou, která na  to reagovala stejně neochvějným pohledem.

Rhyme si všiml, že oba zmínění muži, totiž šéf manhattan­ ského státního zastupitelství a ministr spravedlnosti státu New York, jsou z  jiné politické strany než současná washingtonská administrativa. Je vůbec fér brát tyto věci v  potaz? Rhyme dospěl k závěru, že cynismus není cynický, pokud ho podporují fakta.

„Vítejte v  sršním hnízdě,“ prohodil Sellitto a  vysloužil si za to úsměvy všech přítomných s výjimkou Laurelové.

Myers se otočil k Rhymovi. „Proto jsem navrhl vás, kapitá­ ne, když se na nás Nance obrátila. Vy a detektivové Sellitto se Sachsovou se totiž těšíte větší nezávislosti než řadoví vyšetřova­ telé. Nedrží vás tak zkrátka jako většinu ostatních.“

POKOJ SMRTI 35

Lincoln Rhyme dnes pracoval jako konzultant pro newyor­ skou policii, FBI a  kteroukoliv jinou organizaci ochotnou za platit značný honorář, který si za  své kriminalistické služby účtoval – ovšemže za  předpokladu, že se příslušný případ dal alespoň vzdáleně označit jako zapeklitý.

„A  kdopak je tím šéfem NZOS, naším hlavním spiklen­ cem?“ dotázal se konečně.

„Člověk jménem Shreve Metzger.“

„Víte něco o tom střelci?“ zeptala se Sachsová.

„Ne. Může to být voják, nebo i  vojačka – což by byl pro­ blém. Při troše štěstí to však bude civilista.“

„Při troše štěstí?“ podivila se Sachsová.

Rhyme předpokládal, že Laurelová má na mysli komplikace, které by do  případu vneslo zapojení vojenských soudů. Státní zástupkyně to však vysvětlila jinak: „Voják mívá u poroty větší sympatie než žoldnéř nebo námezdný civilista.“

„Mluvili jste o střelci a dvou spiklencích,“ poznamenal Sel­ litto. „Takže kdo je vedle Metzgera tím druhým spiklencem?“

„Totiž,“ pokračovala Laurelová lehce zdráhavým tónem, „prezident.“

„Čeho?“ vyhrkl Sellitto.

Odpověď na tuto otázku sice nevyžadovala hloubavé zaváhá­ ní, avšak Laurelová si ho přesto neodpustila. „Přece Spojených států. Mám za to, že každé cílené zabití vyžaduje souhlas prezi­ denta. Ale toho stíhat nebudu.“

„Prokrista, to doufám,“ řekl Lon Sellitto a zasmál se způso­ bem, který připomínal spíš přidušené kýchnutí. „To je víc než politická nášlapná mina. To je jaderná hlavice.“

Laurelová se zamračila, jako by si jeho poznámku musela nechat přeložit z islandštiny. „Tady už nejde o politiku, detek­ tive. Kdyby prezident překročil při nařízení cíleného zabití

36 JEFFERY DEAVER

rámec svých pravomocí, pak by trestněprávním postihem bylo

v  jeho případě sesazení z  funkce. Ale to už zjevně nespadá

do mé jurisdikce.“

POKOJ SMRTI 37

4

Na okamžik ho vyrušila vůně grilovaných ryb – s limetkou a  banánovníkem, zdálo se mu. Ale klidně to mohlo být něco jiného, nějaké koření. Nedokázal to dost dobře odhadnout.

Znovu začenichal. Co by to mohlo být?

Drobný muž s nakrátko ostříhanými hnědými vlasy pokra­ čoval v nenucené chůzi po rozpraskaném chodníku – a po pěši­ ně s  udusanou hlínou, kde betonové panely chyběly úplně. Po táhl si tmavé sako, aby zpod něj vypustil horko, a  napadlo ho, jak je rád, že si nevzal kravatu. Podruhé se zastavil vedle zapleveleného parkoviště. Ulice lemovaná nízkými prodejnami a  pastelovými domy, které potřebovaly ještě víc pastelového nátěru, byla v  pozdním dopoledni opuštěná. Nepohybovali se tu žádní lidé, jen ve stínu se povalovali dva leniví psi.

A pak se vynořila ona.

Vyšla z prodejny potápěčských potřeb Deep Fun a zamířila k zátoce West Bay. V ruce nesla román od Gabriela Garcíi Már­ queze.

Byla mladá, opálená, rozčepýřené vlasy měla vybělené slun ­ cem a od spánku až k ňadru se jí houpal osamělý úzký copánek. Její postava připomínala přesýpací hodiny, ale úzké přesýpací hodiny. Na  sobě měla žlutočervené bikiny a  kolem pasu prů­JEFFERY DEAVER svitný oranžový šátek, který jí splýval ke  kotníkům a  působil rozverně. Byla pružná a energická a její úsměv dovedl být ško­ dolibý.

Tak jako nyní.

„Podívejme, koho to tu máme,“ řekla a zastavila se vedle něj.

Nacházeli se v  klidné čtvrti vzdálené od  centra Nassau. Ospalá obchodní ulice. Psi po nich letargicky pokukovali a uši měli sklopené dopředu jako oslí rohy v knize.

„Nazdar.“ Jacob Swann si sundal sluneční brýle Maui Jim, otřel si obličej a znovu si je nasadil. Litoval, že si nevzal opalo­ vací krém. Tahle cesta na Bahamy nebyla plánovaná.

„Hm. Možná mi nefungoval telefon,“ pronesla Annette kou ­ savě.

„Nejspíš,“ nadhodil Swann a  zašklebil se. „Já vím. Slíbil jsem, že ti zavolám. Moje vina.“

Jeho prohřešek však nebyl příliš vážný. Annette byla žena, za  jejíž společnost Swann platil, takže její poznámka neměla takovou razanci, jakou by měla za jiných okolností.

Na druhou stranu byla včerejší noc něčím víc než jen běžnou eskortní službou. Annette mu účtovala pouze dvě hodiny, ale věnovala mu celou noc. Samozřejmě to neskončilo jako v Pretty Woman, ale oba si společné chvíle užili.

Hodiny jejich transakce ubíhaly rychle, do  okna pronikal jemný vlhký vánek, ticho přerušoval pravidelný zvuk oceánu. Zeptal se jí, jestli zůstane, a Annette souhlasila. Jeho motelový pokoj byl vybavený kuchyňkou a  Swann uvařil pozdní večeři. Po  příjezdu do  Nassau obstaral nákupy – koupil mimo jiné kozí maso, cibuli, kokosové mléko, olej, rýži, pálivý dresink, místní koření a pár dalších ingrediencí. Dovedně oddělil maso od kosti, nakrájel ho na malé kousky a nechal marinovat v pod­ máslí. V  jedenáct hodin večer se už pokrm dusil na  mírném

POKOJ SMRTI 39

ohni šest hodin a  byl připravený. Oba se najedli a  zapili to vydatným vínem z údolí Rhôny.

A pak se vrátili do postele.

„Jak jde byznys?“ zeptal se Swann nyní a ukázal na prodejnu, aby dal jasně najevo, který byznys má na  mysli, ačkoliv práce na částečný úvazek v prodejně Deep Fun zároveň Annette slou­ žila jako zdroj klientů, kterým za své služby účtovala daleko víc než za půjčení šnorchlu.

Annette pokrčila skvostnými rameny. „Není to špatné. Eko­ nomika si jistou daň vyžádala. Ale boháči pořád chtějí navazo­ vat pouto s korály a rybami.“

Zarostlé parkoviště zkrášlovaly ojeté pneumatiky, odhozené betonové bloky a  pár otlučených a  rezavých elektrospotřebičů s dávno vykuchanými střevy. Den byl vteřinu od vteřiny sálavěj­ ší. Všude pronikalo ostré světlo a prach, všude se válely prázdné plechovky, křoví potřebovalo vyklestit, bujná tráva posekat. A k tomu ty vůně: grilované ryby, limetka, banánovník a kouř ze zapálených odpadků.

A to koření. Co to jen může být?

„Nevzpomínám si, že bych ti řekla, kde pracuju.“ Annette kývla k prodejně.

„Ale jo, zmínila ses.“ Swann si prohrábl vlasy. Jeho kulatá lebka se leskla potem. Znovu si nadzvedl sako. Vzduch byl pří­ jemný.

„Není ti horko?“

„Měl jsem pracovní snídani. Potřeboval jsem vypadat ofi ciál­ ně. Vrátil jsem se jen na jeden den. Nevím, jaký máš program ty...“

„Dneska večer?“ nadhodila Annette povzbudivě.

„Večer mám další schůzku.“ Tvář Jacoba Swanna ne měla expresivní výraz. Prostě se jí díval do očí, když to říkal. Žádné lítostivé mhouření očí, žádný klukovský flirt. „Myslel jsem JEFFERY DEAVER teď hned.“ Napadlo ho, že vypadá hladově; přesně tak se totiž cítil.

„Co to bylo za víno?“

„To, které jsme pili včera k  večeři? Châteauneuf­du­Pape. Nevzpomínám si, ze které vinice.“

„Bylo lahodné.“

Tenhle výraz Jacob Swann příliš nepoužíval, vlastně ho ne­ použil nikdy, ale teď usoudil, že víno opravdu lahodné bylo. A ona taky. Šňůrky plavek se jí houpaly u pasu a jen čekaly, až za ně někdo zatáhne. Žabky odhalovaly její modře nalakované nehty a  na  palcích u  nohy měla Annette zlaté kroužky, které ladily s jejími náušnicemi. Celek doplňovala komplikovaná sada zlatých náramků.

Také Annette si ho změřila pohledem a zřejmě si vzpomněla na jeho nahou postavu – svalnatou, v pase útlou, ale se silným hrudníkem a  pažemi. A  s  břichem jako struhadlo. Na  tom Swann tvrdě pracoval.

„Měla jsem nějaké plány, ale...,“ řekla Annette a  zakončila větu dalším úsměvem.

Když kráčeli k jeho autu, Annette se do něj zavěsila. Swann ji doprovodil až ke  dveřím spolujezdce, Annette se posadila a řekla mu, jak se dostane k jejímu bytu. Swann nastartoval, ale než zařadil rychlost, otočil se k ní. „Jo, na něco jsem zapomněl. Možná jsem ti nezavolal, ale zato jsem ti přivezl dárek.“

„Ne!“ zakňourala Annette radostí. „Co to je?“

Swann se otočil k zadním sedadlům a vytáhl z batůžku, který používal jako aktovku, malou krabičku. „Máš ráda šperky, ne?“

„Která holka je nemá ráda?“ odpověděla Annette.

Když začala krabičku otevírat, Swann ji ujistil: „Tohle není místo tvé sazby. Tohle je navíc.“

„Ále, prosím tě,“ hlesla Annette s  lehkovážným úsměvem. A  pak už se plně soustředila na  otevření malé podlouhlé kra­

POKOJ SMRTI 41

bičky. Swann se rozhlédl po ulici. Pořád byla prázdná. Odhadl úhly a  vzdálenosti, napřáhl levou ruku – nechal ji otevřenou, jen s  pevně roztaženým palcem a  ukazováčkem – a  uštědřil Annette jediný, velmi specifický a velmi silný úder do hrdla.

Annette zalapala po  dechu a  vytřeštila oči. Zaklonila hlavu a sevřela si krk.

„Ehn, ehn, ehn...“

Tahle rána vyžadovala velký cvik. Musela se zasadit dostateč­ ně jemně, aby zcela nerozdrtila průdušnici – Swann tu holku nesměl připravit o  řeč – a  zároveň dostatečně tvrdě, aby oběť nemohla křičet.

Její oči na  něj upřeně civěly. Možná se Annette snažila vyslovit jeho jméno – tedy jeho krycí jméno, jímž se jí minulý týden představil. Swann měl tři americké pasy a  dva kanadské a  k  tomu kreditní karty na  pět různých jmen. Opravdu už si nepamatoval, kdy se naposledy představil jako „Jacob Swann“ člověku, jehož dobře neznal.

Klidně se na  ni podíval, otočil se a  vytáhl z  batůžku lepicí pásku.

Nasadil si latexové rukavice tělové barvy a odtrhl z kotouče kus pásky. Zarazil se. To je ono. To koření, jímž kuchař někde v této ulici ochutil grilované ryby.

Koriandr.

Jak to, že ho to nenapadlo hned?JEFFERY DEAVER

5

„Obětí byl Robert Moreno,“ sdělila jim Laurelová. „Osma­ třicet let.“

„Moreno..., to mi zní povědomě,“ prohodila Sachsová.

„Bylo to v  novinách, policistko,“ vysvětlil kapitán Bill Myers. „Na první stránce.“

„Moment, nebyl to ten antiamerický Američan?“ zeptal se Sellitto. „Takhle ho, myslím, označili v jednom titulku.“

„Přesně tak,“ odpověděl kapitán a  připojil trpký komentář: „Kretén.“

Na tohle žádný žargon neměl.

Rhyme si všiml, že Laurelová nese kapitánovu poznámku nelibě. Navíc vypadala netrpělivě, jako by na velké řečnění ne ­ měla čas. Vzpomněl si, že chtěla jednat rychle, a důvod byl nyní zřejmý: dalo se předpokládat, že jakmile se NZOS o vyšetřování dozví, podnikne kroky, aby případ hned v  zárodku udusila – právní cestou a možná i jinak.

Také Rhyme byl netrpělivý. Toužil po všem fascinujícím.

Laurelová jim ukázala fotografii pohledného muže v  bílé košili, který seděl před rozhlasovým mikrofonem. Měl kulatý obličej a  prořídlé vlasy. Státní zástupkyně jim vysvětlila: „To­ hle je nedávný snímek pořízený v  jeho rozhlasovém studiu

POKOJ SMRTI 43

v  Caracasu. Moreno měl americký pas, ale byl to vystěhova­ lec žijící ve  Venezuele. Devátého května byl na  služební cestě na  Bahamách, když ho odstřelovač zasáhl v  jeho hotelovém pokoji. Při útoku zemřeli také dva další lidé – Morenův osobní strážce a  reportér, který s  ním dělal rozhovor. Osobní strážce byl Brazilec žijící ve Venezuele. A reportér byl Portoričan žijící v Argentině.“

„V  novinách se to moc nerozebíralo,“ poznamenal Rhyme. „Ovšem kdyby někdo přistihl vládu takříkajíc s  prstem na spoušti, byla by z toho mnohem větší zpráva. Takže kdo za tou vraždou údajně stojí?“

„Drogové kartely,“ řekla mu Laurelová. „Moreno založil organizaci s  názvem Hnutí za  lokální posílení, která pracuje s  domorodými a  zbídačelými lidmi v  Latinské Americe. Kri­ tizoval obchod s drogami, čímž si znepřátelil určité kruhy v Bo ­ gotě a  některých středoamerických zemích. Neobjevila jsem však nic, co by potvrzovalo hypotézu, že si nějaký konkrétní kartel přál jeho smrt. Jsem přesvědčená, že tyhle historky o kar­ telech si vymysleli Metzger a NZOS a podstrčili je médiím, aby odvrátili pozornost. A kromě toho je tady něco, co jsem zatím nezmínila. Spolehlivě vím, že Morena zabil odstřelovač NZOS. Mám pro to důkaz.“

„Důkaz?“ zeptal se Sellitto.

Řeč těla Nance Laurelové – i  když ne její obličejové rysy – jim prozradila, že o následující informaci se s nimi podělí s po­ těšením. „Máme informátora – uvnitř NZOS nebo s  vazbami na ni. Poskytl nám dokument, který schvaluje Morenovo za bití.“

„Něco jako WikiLeaks?“ zeptal se Sellitto. A pak zavrtěl hla­ vou. „Ne, to určitě ne.“

„Jistěže ne,“ řekl Rhyme. „Jinak by se ve  zprávách o  ničem jiném nemluvilo. Státní zastupitelství dostalo ten dokument přímo. A diskrétně.“JEFFERY DEAVER

„Přesně tak,“ přitakal Myers: „Ten příkaz k zabití nám vy­ vzlínal whistleblower.“

Rhyme ignoroval kapitána i  jeho bizarní jazyk. Obrátil se k Laurelové: „Povězte nám o tom Morenovi něco bližšího.“

Státní zástupkyně tak bez váhání učinila. Narodil se v New Jersey, ve  dvanácti letech se s  rodinou přestěhoval do  Střední Ameriky, protože tam jeho otec, geolog pracující pro jednu americkou ropnou společnost, získal zaměstnání. Moreno zpo­ čátku chodil do  amerických škol, ale po  matčině sebevraždě přešel na školy místní, kde dosahoval dobrých výsledků.“

„Po sebevraždě?“ zeptala se Sachsová.

„Zdá se, že stěhování nesla těžce... a  její manžel neustále cestoval na  vrty a  průzkumná ložiska v  širokém okolí. Doma moc často nepobýval.“

Laurelová pokračovala ve  vykreslování oběti. Už v  mladém věku se u  Morena začala projevovat nenávist k  vykořisťování Středoameričanů a  Jihoameričanů americkou vládou a  zájmy velkých korporací. Po vystudování univerzity v Mexico City se stal rozhlasovým moderátorem a aktivistou, který psal a vysílal vášnivé útoky na Ameriku a na to, co on sám nazýval americ­ kým imperialismem jednadvacátého století.

„Posléze se usadil v Caracasu a založil Hnutí za lokální po ­ sílení jako alternativu pro dělníky, kteří chtějí být soběstač­ ní, nemusí žadonit o  práci u  amerických a  evropských firem a nejsou odkázaní na americkou humanitární pomoc. V oblasti Jižní a Střední Ameriky už působí šest poboček.“

Rhyme byl zmatený. „Jako životopis teroristy mi to zrovna nepřipadá.“

„Přesně tak,“ souhlasila Laurelová. „Ale jedním dechem vám musím říct, že se Moreno pochvalně vyjádřil o některých teroristických skupinách: o al­Káidě, o milicích aš­Šabáb, o Vý ­ chodoturkestánském islámském hnutí v  čínské provincii Sin­

POKOJ SMRTI 45

ťiang. Kromě toho navázal spojenectví s  několika extremistic­ kými skupinami v  Latinské Americe: s  kolumbijskou ELN – Národně osvobozeneckou armádou, s  FARC a  taky se Spo ­ jenými sebeobrannými silami. A  choval velké sympatie k  Sen­ dero Luminoso v Peru.“

„Ke Světlé stezce?“ zeptala se Sachsová.

„Ano.“

Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, pomyslel si Rhy­ me. I  když vyhazuje do  vzduchu děti. „Ale i  tak,“ prohlásil. „Cílené zabití? Za tohle?“

Laurelová vysvětlovala dál: „V  poslední době začaly být Morenovy blogy a  rozhlasové pořady stále nevybíravěji antia­ merické. Označil sám sebe za  „posla pravdy“. A  některá jeho poselství byla opravdu zhoubná. On Ameriku skutečně nenávi­ děl. Začalo se proslýchat, že jeho výlevy inspirovaly několik lidí ke  střelbě na  americké turisty nebo vojáky, případně k  házení bomb na  americká velvyslanectví nebo zahraniční pobočky amerických firem. Nenašla jsem však žádný případ, kdy by Moreno jediným slovem ponoukal k  provedení konkrétního útoku nebo ho třeba jen naznačoval. Inspirovat je něco jiného než ponoukat.“

Ačkoliv ji Rhyme znal teprve pár minut, měl takové tušení, že Nance Laurelová hledala tato slova jen velmi, velmi těžce.

„NZOS však prohlásila, že podle jejích zpravodajských in ­ formací plánoval Moreno skutečnou akci: pumový útok na sídlo jedné ropné společnosti v Miami. Zachytili telefonní roz­ hovor ve  španělštině a  hlasová stopa byla identifikována jako Morenova.“

Státní zástupkyně sáhla do  otlučeného kufříku, vytáhla ja­ kési poznámky a zadívala se do nich. „Takže Moreno prý řekl: ‚Vybral jsem floridskou firmu American Petroleum Drilling and Refining. Ve  středu.‘ Druhý účastník hovoru, totožnost JEFFERY DEAVER neznámá: ‚Desátého. Desátého května?‘ Moreno: ‚Ano, v po led­ ne, když zaměstnanci odcházejí na oběd.‘ Druhá strana: ‚A jak je tam tentononc... dostaneme?‘ Moreno: ‚V  náklaďácích.‘ Ná sledoval kus nezřetelného rozhovoru a  pak znovu Moreno: ‚A  to je jen začátek. Mám v  plánu ještě mnoho podobných vzkazů.‘“

Vložila přepis zpátky do kufříku. „Takže ta firma – American Petroleum Drilling and Refining neboli APDR – má na Floridě nebo v  bezprostředním okolí dva objekty: v  Miami sídlí její ústředí pro jihovýchod Spojených států a  kousek od  pobřeží stojí jejich ropná plošina. Ta plošina to být nemůže, protože se Moreno zmínil o náklaďácích. A tak si lidé z NZOS byli jistí, že cílem se má stát ústředí firmy na Brickell Avenue.

Zpravodajští analytici současně s tím zjistili, že firmy napo­ jené na Morena dopravovaly minulý týden na Bahamy motoro­ vou naftu, hnojivo a nitrometan.“

Tři oblíbené složky pro výrobu improvizovaných bomb. Tytéž látky kdysi srovnaly se zemí federální budovu v Oklahoma City. Také tehdy je hlavní pachatel nechal přivézt v nákladních autech.

Laurelová mluvila dál: „Metzger se zjevně domníval, že po kud bude Moreno zabit dříve, než se bombu podaří propa­ šovat do  Spojených států, jeho pohůnci už nebudou v  plánu pokračovat. Zastřelili ho den před plánovaným incidentem v Miami. Devátého května.“

Ať už člověk podporoval státem posvěcené atentáty nebo ne, zatím to vypadalo tak, že Metzgerovo rozhodnutí zachránilo řadu životů.

Rhyme to chtěl před Laurelovou zmínit, ale státní zástup­ kyně ho předběhla: „Jenže Moreno nemluvil o útoku. Mluvil o pokojném protestu. Desátého května v pravé poledne se před

POKOJ SMRTI 47

sídlem APDR objevilo šest nákladních automobilů. Nepřivezly bomby. Přivezly demonstranty.

A ty ingredience na výrobu bomb? Ty byly určené bahamské pobočce Morenova Hnutí za lokální posílení. Motorovou naftu měla dostat jedna dopravní společnost. Příjemcem hnojiva mě la být místní zemědělská družstva a  nitrometan byl urče­ ný k  vykuřování půdy. Všechno legální. V  depeši schvalující Morenovo zabití se navíc uváděly pouze tyto látky, avšak zásilka na  Bahamy ve  skutečnosti obsahovala také několik tun obilí a rýže, náhradní díly k nákladním automobilům, balenou vodu a  další nevinné položky. O  těch se NZOS zapomněla zmínit, protože se jí to hodilo do krámu.“

„A nešlo o selhání zpravodajců?“ dotázal se Rhyme.

Odmlka, která následovala, byla delší než většina předcho­ zích. Nakonec Laurelová řekla: „Ne. Myslím, že šlo o manipu­ laci se zpravodajstvím. Metzger neměl Morena rád, nelíbila se mu jeho rétorika. Je doloženo, že ho nazval opovrženíhodným zrádcem. Podle mého názoru se nepodělil s velením o všechny informace, které zjistil. A  tak nejvyšší místa ve  Washingtonu tuto misi schválila v domnění, že se chystá pumový útok, ačko­ liv Metzger věděl, že to tak není.“

„To znamená, že NZOS zabila nevinného člověka,“ shrnul to Sellitto.

„Ano,“ přitakala Laurelová lehce oživlým hlasem. „Ale to je dobře.“

„Co je dobře?“ vyhrkla Sachsová a zamračila se.

Nastala další krátká pauza. Laurelová očividně nechápala Améliino viditelné zděšení, které připomínalo její reakci na dří­ vější poznámku státní zástupkyně, podle níž „při troše štěstí“ nebude střelcem voják, nýbrž civilista.

Rhyme to vysvětlil za  ni: „I  v  tomto případě jde o  porotu, Sachsová. Ta mnohem pravděpodobněji usvědčí člověka obžalo­JEFFERY DEAVER vaného ze zastřelení aktivisty, který pouze uplatňoval své právo na svobodu projevu, jak mu ho zaručuje první ústavní dodatek, než kdyby byl obětí kovaný terorista.“

„Z mého pohledu není mezi oběma případy žádný morální rozdíl,“ dodala Laurelová. „Nikoho prostě nemůžete usmrtit bez řádného procesu. Nikoho. Jenže Lincoln má pravdu. Musím brát v úvahu i porotu.“

„Takže kapitáne,“ řekl Myers Rhymovi, „pokud ten případ nabere obrátky, budeme potřebovat člověka, který dokáže zů stat nohama na zemi – člověka, jako jste vy.“

Vzhledem ke  kriminalistovu hlavnímu způsobu přesunu z místa na místo to byla dost nevhodná volba slov.

Rhymovým bezprostředním nutkáním bylo říct ano. Případ byl fascinující a  ve  všech směrech náročný. Všiml si však, že Sachsová klopí oči a drásá si nehtem kůži na hlavě, což byl její zlozvyk. Přemýšlel, co ji trápí.

Amélie se obrátila ke  státní zástupkyni. „Po  CIA jste kvůli Awlakimu taky nešla.“

Americk



Jeffery Deaver

JEFFERY DEAVER


6. 5. 1950

Jeffery Deaver je americký autor detektivních románů.

Jeffery Deaver se narodil 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaver, která píše romány pro mládež. Deaver napsal svou první knihu, když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem dvaceti tří románů a dvou sbírek povídek. Proslavil se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist