načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pojednání o metapsychice -- Metody a výsledky vědeckého výzkumu parapsychologických jevů - Charles Richet

Pojednání o metapsychice -- Metody a výsledky vědeckého výzkumu parapsychologických jevů

Elektronická kniha: Pojednání o metapsychice -- Metody a výsledky vědeckého výzkumu parapsychologických jevů
Autor:

Základní dílo francouzské metapsychické (parapsychologické) školy z roku 1923, jehož třetí vydání vyšlo v roce 1994 za podpory Mezinárodního Metapsychického Institutu v Paříži. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  399
+
-
13,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 1062
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-720-7556-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Základní dílo francouzské metapsychické (parapsychologické) školy z roku 1923, jehož třetí vydání vyšlo v roce 1994 za podpory Mezinárodního Metapsychického Institutu v Paříži. Autor je profesor Lékařské fakulty v Paříži, vedoucí fyziologické laboratoře a nositel Nobelovy ceny za fyziologii. Richet rozeznává metapsychiku subjektivní, zkoumající spontánní či experimentální jasnovidnost, telepatii, telegnosi, prekognici a výskyt těchto jevů u zvířat, a dále metapsychiku objektivní, zkoumající telekinesi (psychokinesi), materializaci (ektoplasma), levitaci, bilokaci a jevy strašení. Dílo je psáno přísně kritickou formou, která vychází z ověřených pozorování jevů a z experimentů a výsledky jsou velmi kriticky hodnoceny z nejrůznějších hledisek. Dílo je bibliograficky bohatě dokumentováno. Autor dospívá k závěru, že ve většině zkoumaných případů jde o reálné jevy, jejichž příčina spočívá v dosud neznámých schopnostech lidské psychiky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

POJEDNÁNÍ O METAPSYCHICE

Metody a výsledky vědeckého výzkumu parapsychologických jevů

CHARLES RICHET

profesor Pařížské univerzity, člen Akademie, nositel Nobelovy ceny

za fyziologii

TRAITÉ DE MÉTAPSYCHIQUE

přeložil Jiří Kult

Copyright © Charles Richet, Paris, 1923

Translation © Jiří Kult, 2005

ISBN 978-80-7511-039-8

Z francouzského originálu Traité de Métapsychique,

vydaného nakladatelstvím Artha Production, Brusel, 1994,

za použití druhého přepracovaného vydání nakladatelství Libraire Félix

Alcan, Paříž, 1923 přeložil Jiří Kult

Odpovědná redaktorka Kateřina Rubášová

Obálka Karel Horák

e-kniha purehtml.cz

Vydalo nakladatelství a vydavatelství

VOLVOX GLOBATOR

Štítného 17, 130 00 Praha 3 www.volvox.cz

jako 676. publikaci

Adresa knihkupectví

VOLVOX GLOBATOR: Štítného 16, Praha 3


Tento překlad věnuji památce své ženy Radušky, která mi vždy byla

nesmírnou oporou při studiu paranormálních jevů i při mé překladatelské

činnosti.


Poděkování překladatele

J’adresse tous mes remerciements à

Monsieur le Professeur Gabriel Richet

de l’Académie de Médecine de Paris

et

Monsieur le Docteur Hubert Larcher

de l’Institut Métapsychique International de Paris

d’avoir soutenu, avec bienveillance, mon intention de traduire cet

œvre dans la langue tchèque,

(za laskavou podporu mého úmyslu přeložit toto dílo do českého jazyka

děkuji

MUDr. Jaroslavu Kaplovi

z Fakultní nemocnice v Hradci Králové

za nesmírně pečlivé přečtení rukopisu a podnětné připomínky

zejména k lékařské terminologii a za materiální pomoc,

děkuji

univ. prof. PhDr. Milanu Nakonečnému

za pečlivé přečtení rukopisu a za cenné připomínky a doporučení,

děkuji

Radkovi Smudovi


za podporu při práci na překladu,

děkuji

nakladatelství Volvox Globator za pečlivou přípravu a vydání této

knihy.

Jiří Kult


Předmluva k českému vydání

Myšlenka na vydání českého překladu „Traité de métapsychique“

(Pojednání o metapsychice) významného francouzského vědce,

profesora na Pařížské lékařské fakultě a nositele Nobelovy ceny

Charlese Richeta, se vynořila na začátku devadesátých let uplynulého

století při diskusích s prezidentem Mezinárodního sdružení pro

psychotroniku (International Association for Psychotronical Research)

PhDr. Zdeňkem Rejdákem.

Jednou z nabízejících se možností bylo urychlené vydání překladu ve zkrácené podobě s vynecháním „nepodstatných“ částí. Tuto představu jsem však zcela opustil poté, co se na knižním trhu objevila podobně upravená vydání jiných knih, kde bylo zřejmé, jak původní autorovo dílo tímto násilným zásahem utrpělo. Byla narušena logika autorových úvah a zkrácená verze vyjadřovala spíš to co chtěl říci její tvůrce než autor díla. A potom, kdo si smí osobovat právo vnucovat čtenáři svůj vlastní názor na to, co je v původním díle nepodstatné? Samozřejmě, naše poznání se rychle vyvíjí, mnohá tvrzení se z dnešního pohledu ukáží jako méně důležitá, nepřesná nebo i překonaná. To ale nikomu nedává právo měnit autorovo dílo. Proto jsem pouze všude tam, kde mi to připadalo vhodné, doplnil text poznámkovým aparátem a ponechávám na čtenáři, aby si sám vytvořil svůj vlastní názor.

Po změně poměrů v naší zemi v r. 1989 se i u nás začala objevovat starší i novější parapsychologická literatura, za doby komunistické totality nedostupná, a to ve mně vyvolalo jisté pochybnosti o smyslu českého vydání tohoto díla napsaného před sedmi desítkami let. Mou nejistotu posléze rozptýlilo několik skutečností.

V r. 1994 vyšlo „Traité de métapsychique“ ve třetím vydání, a to pro mne bylo důkazem, že je to dílo dosud nepřekonané, které má stále co říci současné odborné i laické veřejnosti. Ujistil mne o tom i Dr. Hubert Larcher, ředitel Mezinárodního metapsychického institutu v Paříži (l’Institut Métapsychique International) slovy, že i přes velký počet různých knižních titulů, které se objevily od doby vydání tohoto díla, zůstává „Traité de métapsychique“ i nadále základním dílem francouzské parapsychologie.

Především jsem si však uvědomil, jak významnou a všestrannou vědeckou osobností byl autor tohoto díla. Charles Richet byl lékařem, profesorem na Pařížské lékařské fakultě (Faculté de Médecine de Paris), členem Lékařské akademie (l’Académie de Médecine), Akademie přírodních věd (l’Académie des Sciences), vedoucím fyziologické laboratoře, autorem řady objevů v oboru medicíny a nositelem Nobelovy ceny za významný lékařský objev alergického působení škodlivin na živý organismus. Byl to tedy zkušený vědec a experimentátor, který spolupracoval s mnoha známými francouzskými i zahraničními přírodovědci, lékaři, psychology a jinými významnými osobnostmi. Byl to i humanistický filosof, spisovatel a osoba veřejně činná.

A to vše se výrazně projevilo na charakteru „Traité de métapsychique“. Je to dílo svým pojetím vědecké, nikoli spekulativní, založené především na experimentu a pozorování za podmínek až přehnaně přísných. Autor klade důraz na přesné zjištění faktů a ověření reality jevů, aniž by v této fázi výzkumu za každou cenu usiloval o vytváření hypotéz k jejich vysvětlení. Po stránce struktury, logického vyvozování důsledků ze zjištěných skutečností i z hlediska formulace myšlenek lze na dílo pohlížet jako na příkladně didaktické.

Rozhodl jsem se proto přeložit celé toto obsáhlé dílo včetně poznámek a bohatých odkazů na literaturu, a to s plným vědomím, že tato literatura u nás není vždy snadno dostupná. Považoval jsem totiž za důležité ukázat, jak rozsáhlá byla literatura v tomto oboru už v době prvního vydání díla a z jakých konkrétních zdrojů autor vycházel.

Autorův vnuk a dědic, Prof. Gabriel Richet z Pařížské lékařské fakulty mi ochotně udělil souhlas k překladu díla a nabídl mi veškerou pomoc. Stejně tak Dr. Hubert Larcher s nevšední ochotou souhlasil s volným využitím jeho obsáhlé předmluvy pro třetí vydání z r. 1994, které připravoval, a především mi ke stejnému účelu poskytl texty všech oprav, změn a doplňků, které v tomto třetím vydání uplatnil. České vydání tak fakticky odpovídá třetímu francouzskému vydání z r. 1994.

Při překladu bylo nutné překonat určité potíže rázu terminologického. Charles Richet používal přesné názvy, které dokonce v některých případech sám navrhl, ale od doby vzniku díla zaznamenalo názvosloví jistý vývoj. Proto jeho přizpůsobení současné české terminologii, která navíc není zcela ustálená, nebylo vždy snadné. Autor však použité termíny přesně definoval, aby nedocházelo k nedorozumění. Pro zachování návaznosti na původní dílo a případně i na další literaturu té doby jsem v mnoha případech uvedl v závorce původní autorem použitý francouzský výraz s případnými vysvětlivkami.

Při překladu jsem se přiklonil především k terminologii podle díla Michele Curcia: Parapsychologie od A do Z, Talpress Praha, 1992. Samozřejmě jsem přihlédl i k dílu prof. M. Nakonečného: Lexikon magie, Ivo Železný, Praha 1995. A vzal jsem také v úvahu názvosloví, které používá PhDr. Z. Rejdák ve svých dílech, např. Průvodce po psychotronice, Gemma89, Praha 1991, Perspektivy telepatie, Eminent, Praha 1995 aj.

V českém překladu jsem ponechal ne zcela běžný termín metapsychika včetně jeho odvozenin, a to v prvé řadě z úcty k autorovi a jeho dílu. Charles Richet toto označení zavedl pro novou vědu s přesně vymezeným předmětem zkoumání a založenou na přesném experimentu a pozorování, aby ji tak jasně oddělil od okultismu a některých jeho spekulativních přístupů. Metapsychiku definuje jako vědu, jejímž předmětem jsou mechanické nebo psychické jevy vyvolávané zdánlivě inteligentními silami nebo neznámou schopností skrytou v lidské psychice.

Takto chápaný obsah pojmu metapsychika se tedy do značné míry kryje s termínem parapsychologie, který je běžný v současné české, anglické, německé ale i francouzské literatuře.

V české literatuře se používá také výraz psychotronika, který prof. M. Nakonečný vymezuje takto: V podstatě nový název pro parapsychologii, který zavedla skupina vědců snažících se distancovat od některých nevědeckých parapsychologických metod... V podstatě se předmět psychotroniky neliší od předmětu současné parapsychologie,... Oba vědní obory jsou rozdílné... pouze základní metodologickou koncepcí (v psychotronice je kladen důraz na objektivní studium paranormálních fenoménů a stranou je ponechán výzkum médijních jevů, „poltergeistů“...)... filosofickou základnou psychotroniky byl původně dialektický materialismus.

Nezáleží ovšem příliš na tom, jaký zvolíme název, jestliže jsou použité termíny přesně definovány, tak jako je tomu v tomto díle.

V knize se vyskytuje termín vibrace. V mechanice znamená vibrace chvění, kmitání něčeho, nějaké hmoty. Obsah tohoto termínu, tak jak ho používá Charles Richet, je však širší a odpovídá popisu hesla ve výše citovaném díle prof. M. Nakonečného: „Základní formou veškerého bytí a dění v kosmu jsou vibrace... Vibrace je dále neanalyzovatelný koncept, který vysvětluje, jak se v kosmu co děje – počínaje fyzikálními jevy až po lidské myšlení, od věci až po ideje. Každá entita má svůj specifický vzorec vibrace... To co vibruje je pralátka... Hermetické pojetí vibrace je potvrzováno moderní fyzikou: ta dokazuje, že vše, co existuje., je v neustálém pohybu a skládá se z nesčetného množství mikročástic, které jsou jakýmisi uzly vibrující energie. “

Charles Richet používá ve svém díle také výraz „l’intelligence humaine“, který většinou vyjadřuje určitou entitu, tj. inteligenci lidskou na rozdíl od inteligence jiné než lidské. V některých případech však lze tento výraz chápat spíše jako souhrn lidských intelektuálních nebo psychických vlastností a v tomto smyslu mi připadalo vhodnější označení „lidská psychika“. Toto rozlišování by však mohlo být zavádějící, a proto jsem překládal uvedený výraz v obou případech jako lidská inteligence.

Při transkripci vlastních jmen jsem přednostně volil formu běžnou v původním jazyce, u zeměpisných jmen jsem dal přednost počeštěnému tvaru, pokud existuje. Všude tam, kde to nebylo zcela jednoznačné, jsem ponechal původní francouzskou transkripci, aby přepisem názvů a jmen za každou cenu nedošlo ke zkreslení. Tak je tomu také u jmen zjevně ruského původu přepsaných z azbuky do latinky.

Některé autorovy závěry se z pohledu současných poznatků mohou jevit jako méně přesné, neúplné nebo pouze jako jedna z možností. Ostatně i sám Charles Richet podobný vývoj předpokládal. Proto jsem na řadě míst doplnil vysvětlující poznámky („poznámka překladatele“), abych tak čtenáři pomohl zařadit uvedené skutečnosti do dobového kontextu, a v neposlední řadě, abych předešel možným námitkám odpůrců metapsychiky, kteří při nedostatku zásadních věcných argumentů jistě využijí každé nepodstatné maličkosti a nepřesnosti ke znevážení celého díla.

Některé fotografické snímky reprodukované v originále „Traité“ pocházejí z období počátků fotografie na konci 19. století a jejich kvalita je proto nízká. Kvalitnější tiskové předlohy nemohl poskytnout ani Dr. Hubert Larcher, ředitel Mezinárodního metapsychického institutu v Paříži, který připravoval do tisku třetí francouzské vydání „Traité“ v r. 1994, a podle svého vyjádření se potýkal se stejnými potížemi. Proto byla do českého vydání zařazena příloha s vybranými fotografiemi z výborného díla Materialisationsphaenomene, které je citováno na mnoha místech „Traité“ a jehož autor Dr. Freiherr von Schrenck-Notzing byl známým mnichovským praktickým lékařem a badatelem v této oblasti a blízkým spolupracovníkem Ch. Richeta.

Do rukou českého čtenáře, který neovládá krásný francouzský

jazyk, se tak dostává poprvé český překlad tohoto základního díla

významného francouzského vědce a myslitele Charlese Richeta.

Jiří Kult

Leden 2004

Předmluva k třetímu

francouzskému vydání

Traité de Métapsychique (Pojednání o metapsychice), jehož autorem je

Charles Richet, vydalo nakladatelství Librairie Félix Alcan v lednu

1922. Druhé přepracované vydání vyšlo u téhož vydavatele v r. 1923.

Pro pochopení významu a aktuálnosti tohoto třetího vydání v

nakladatelství Artha Production éditions (v r. 1994 – pozn. překl.)

bude jistě užitečné zařadit toto dílo nejprve do rámce obecného vývoje

vědeckého myšlení, potom do celkového díla Charlese Richeta a

konečně uvést do vztahu k současnému stavu teorie poznání.

I Tři revoluce Pojetí metapsychiky se zrodilo ze tří revolucí v historii vědeckého myšlení.

První uskutečnil René Descartes (1596–1650). Druhou uskutečnil

Claude Bernard (1813–1878). Třetí uskutečnil Charles Richet (1850–

1935).

RENÉ DESCARTES Podle Descarta, „jestliže je filosofie věda, může jí být pouze ve formě matematiky“.

Descartes napsal otci Mersennovi: „Myslím, že jsem přinejmenším zjistil, jak lze prokázat metafyzické pravdy způsobem, který je zřejmější než důkazy pomocí geometrie.“

Obecně známým příkladem je rovnice: „Myslím, tedy jsem.“ Jistě nejde o to omezit význam soustavného pochybování, které dostatečně prokázalo svou účinnost: „Nikdy nic nepovažovat za pravdivé, dokud to jasně jako takové nepoznám“ a „nezahrnovat do svých úsudků nic víc než to, co se jeví mému duchu tak jasně a tak zřetelně, že nemám žádný důvod o tom pochybovat“, tzn. podrobit se kritériu evidentnosti.

Je ale opravdu evidentní, že to, co se nám jeví jako zjevně pravdivé, takové skutečně je? Nemůžeme si myslet, že pravda jako shoda našich představ se skutečností zřejmě není příliš jasná a zřetelná, takže tolik upřímných lidí projeví tak diametrálně odlišný názor? Připadá nám Relativita zřejmá?

Jestliže tedy jedině pozorování a pokus, a to i v oblasti duše a ducha, může vést k poznání, že něco je neoddiskutovatelně evidentní, je jediným pevným východiskem veškerého vědeckého poznání pouze pozorování a pokus.

Přitom existují jevy obtížně pozorovatelné vzhledem ke svému ojedinělému výskytu a obtížně ověřitelné pokusem vzhledem ke své nepřímé úměrnosti k opakovatelnosti.

Descartes takové jevy nepopíral ani neodmítal, naopak pečlivě zaznamenával jejich pozorování, ověřoval je, a dokonce se pokusil o hypotézu k jejich vysvětlení.

V revue Light z 30. 7. 1929 je uvedeno následující pozorování, převzaté z periodika Psychica č. 102 z 15. 12. 1929, které sdělil Swedenborg:

„Bylo to v r. 1649 v Dijonu. Jakýsi student hořekoval, že se mu nedaří rozluštit smysl jisté pasáže jednoho řeckého autora. Když s tímto zaujetím ducha usnul, viděl se ve snu přenesen do stockholmské knihovny, a tam nahlédl do jednoho díla, kde našel tolik žádané vysvětlení. Bylo to deset řádek, které si zapamatoval, a po probuzení je dokázal reprodukovat. Se smyslem pro důslednost pravého pozorovatele ihned napsal velvyslanci ve Stockholmu Chamotovi a poprosil ho, aby tu věc sdělil Descartesovi (který byl v té době hostem královny Kristiny) a požádal ho o ověření správnosti. Descartes projevil o věc živý zájem, neprodleně se vydal do knihovny, na místě uvedeném vizionářem nalezl označenou knihu a na uvedené stránce deset řádek helénistického komentátora, které student po svém probuzení reprodukoval.“

V díle Principy filosofie ve čtvrté části O Zemi je kapitola 187 s názvem: „Po vzoru vysvětlených věcí lze zdůvodnit všechny nejobdivuhodnější jevy na Zemi.“ V překladu do francouzštiny, který pořídil Pere Mersenne (srov. Paris, Garnier 1973 a 1983) je k latinskému textu připojen následující příklad potvrzený Descartesem ve věci „malých částeček, které se tvoří v mezerách zemských těles“:

„A tak jak se neustále velmi rychle pohybují podle povahy prvotního elementu, jehož součástí jsou, může se stát, že velmi málo pozoruhodné vlivy je někdy přimějí pohybovat se sem a tam v tělese, v němž se nacházejí, aniž by ho opustily, a někdy naopak ve velmi krátkém čase dospět až na místa značně vzdálená, aniž by je jakékoliv těleso, se kterým se setkají na své cestě, mohlo zastavit nebo odchýlit, a že při setkání s hmotou připravenou k přijetí jejich působení vyvolají účinky velmi vzácné a neobyčejné: mohou způsobit krvácení z ran mrtvého, když se přiblíží vrah, vybudit představivost spících nebo dokonce bdících a přivádět myšlenky, které je varují před věcmi, jež se dějí daleko od nich, nechat pocítit velký zármutek nebo velkou radost důvěrného přítele, špatné úmysly vraha a podobné věci.“

A konečně v r. 1646 píše Descartes princezně Palatine:

„Často jsem si všiml, že to, co jsem učinil s veselou myslí (...), se mi šťastně dařilo, a to i při hazardních hrách, kde vládne pouze osud, vždy jsem to pociťoval příznivěji a měl jsem ostatně důvod k radosti, i když jsem měl předtím smutek.“

Tyto tři příklady nám ukazují, že pochybnost nezabránila Descartesovi zajímat se o tyto mimořádné jevy týkající se informace, komunikace a působení, které dnes nazýváme jasnovidnost, telepatie a psychokineze.

CLAUDE BERNARD

Ve své předmluvě ke stému výročí díla Henri Bergsona [ 1 ] poukázal

profesor Henri Gouhier zcela jasně na jistý historický jev neznámý

veřejnosti zvyklé stále slýchat o „karteziánském“ duchu Francouzů, a

neváhal představit tento jev jako konec karteziánské éry.

Experimentální metoda Clauda Bernarda totiž v 19. století naznačuje vznik biologie, vědy o životě, která je zcela positivní. Tato věda překračuje karteziánský matematismus a poté, co opustila Spencerovu filosofii, připojuje k ní Bergson svou filosofii.

Jeho ontologie neprotiřečí ontologii Descartesově, ale ten, kdo hovoří o životě, ten hovoří o pohybu a ke statické formuli bytosti myslící v čase připojuje dynamickou formuli bytosti pohybující se v trvání.

Myslím, tedy jsem, to jistě, ale navíc také pohybuji se a tedy stávám se.

To je klíč k bergsonskému evolucionismu: z determinismu zvířat může vzejít svoboda tvůrčího vývoje v „nástroj k tvorbě bohů“. [ 2 ]

Připomeňme si slova, jimiž Claude Bernard vyjadřuje, že experimentální medicína spočívá na medicíně vycházející z pozorování:

„Experimentální medicína nikdy soustavně neodmítá žádné obvyklé pozorování, musí vše experimentálně zkoumat a hledá vědecké vysvětlení jevů, které nejprve zjistila medicína založená na pozorování a empirii. Tedy experimentální medicína je to, co bych mohl nazvat druhou periodou medicíny vědecké, přičemž první periodou je medicína založená na pozorování, a od té doby je zcela přirozené, že druhá perioda se připojila k prvé a současně na ní spočívá.“ [ 3 ]

Nicméně ani nejvýznačnější duchové se nevyhnou pochybnostem, které především opomenou uplatnit na své vědecké předsudky. Claude Bernard, který původně důrazně trval na prioritě spolehlivě pozorovaných jevů v případě experimentální metody, odsouvá stranou jisté jevy, které hodnotí jako „absurdní nebo nadpřirozené“.

Claude Bernard vypráví o svém odmítnutí prohlédnout na žádost jednoho svého, „jinak velice ctihodného a uznávaného“ kolegy jistou ženu „která nic nejedla ani nepila po několik let“, což se „rovná téměř tomu, jako by se řeklo, že svíčka může svítit a zůstat zapálená po několik let, aniž by se spotřebovala“. [ 4 ]

Jako dobrý kartezián odmítl Claude Bernard svému kolegovi pozorování jevu, který podle něho zjevně nemůže být pravdivý, jelikož se jeho duchu představuje jasně a zřetelně v rozporu s tím, co je obsahem jeho úsudků.

Přestože je ve fysiologii pokročilejší než Descartes, prokazuje ve jménu vědeckého positivismu méně tolerance než on tím, že se nezajímá o jevy výjimečné, „absurdní nebo nadpřirozené“, které nepopírá, ale vylučuje je z domény experimentální medicíny.

Jde dokonce ještě dále tím, že systematicky odmítá jednu ze skutečností medicíny založené na pozorování, kterou přesto označil za první období medicíny vědecké.

CHARLES RICHET

Říkalo se, že „kolega jinak velice ctihodný a uznávaný“, kterému se

dostalo odmítnutí Clauda Bernarda prohlédnout zmíněnou ženu, nebyl

nikdo jiný než jeho žák Charles Richet. Nemám pro to důkaz, ale je to

docela možné, ba dokonce pravděpodobné.

Nakonec s těmito absurdními nebo nadpřirozenými jevy, které Claude Bernard s ohledem na vědeckou přísnost považoval za nezbytné vyloučit z oblasti vědy, vykonal jeho stoupenec a obdivovatel Charles Richet revoluci tím, že je s ještě větší péčí o vědeckou přísnost do této oblasti zahrnul a sjednotil parapsychologii a parafyziku Maxe Dessoira [ 5 ] do jediného pojetí, kterým je metapsychika.

Tím, že tak učinil, jednoznačně sjednotil dvě kategorie jevů, které přitom výrazně rozlišoval, jak se dočteme v jeho Předmluvě ke druhému vydání: Subjektivní jevy, které jsou časté a nepopiratelné a pro které formuluje hypotézu kryptestezie čili skryté citlivosti, a objektivní jevy, které jsou vzácné a sporné a pro které odmítá formulovat jakoukoliv hypotézu.

II Vědecká filosofie Charlese Richeta

„... vylíčit různé formy jeho úžasné aktivity je vlastně nemožné,

protože stejně tak, jak byl Charles Richet velkým metapsychikem, byl

také básníkem, romanopiscem, dramaturgem, sociologem,

psychologem, filosofem, historikem, popularizátorem, vědcem,

hlasatelem pacifismu a předchůdcem letectví,“ napsal Robert Tocquet.

[ 6 ]

Jediný výčet jeho vědeckých prací, který sám publikoval už v r. 1901, obnáší 212 položek. [ 7 ] Odhaluje veškerý zájem autora o vědecké výzkumy somnambulismu, který zkoumal od r. 1875 do r. 1884, člověka a inteligence, osobnosti a písma, hypnotismu, nevědomých pohybů, mezí nutričního strádání. [ 8 ]

Jestliže se po vzoru odvážných příkladů, jakými byli Sir William Crookes a Frédéric Myers, rozhodl zahrnout tzv. „absurdní nebo nadpřirozené“ jevy do oblasti pozitivního výzkumu, lišil se nicméně od běžného platonika z Cambridge, který dosáhl v r. 1882 na Trinity College založení Society for Psychical Research, a to svým vztahem k Aristotelovi, jehož termín metafyzika parafrázoval v r. 1905 [ 9 ] navržením názvu metapsychika, a zejména vědeckou a racionální filosofií, které inspirovaly jeho fyziologii.

SCIENTISMUS

Jediným náboženstvím Charlese Richeta byla Věda, které zasvětil


opravdový kult.

Byl připraven ke všem obětem, aby zkoumal, objevoval a bránil pravdy, které věda umožní zjistit.

Pozorování somnambulismu ho přesvědčilo, že k pochopení duševní činnosti vede fyziologie, a po prozkoumání vlivu některých jedů na intelektuální schopnosti publikoval o této somatosychologické futurologii v r. 1884 knihu pod názvem Les poisons de l’intelligence (Jedy inteligence) a poté ve stejném roce L’homme et l’intelligence (Člověk a inteligence).

V r. 1885 v práci Essai de psychologie générale (Esej o všeobecné psychologii) vyložil myšlení jako příliš komplikovaný výsledek asociace reflexů, než aby vědomí vnímalo celý tento výsledek, a to při vyloučení somatických zdrojů skrytých v kryptách nevědomí. V tom spatřuje původ iluze, že myšlení je nezávislé na těle. Tato esej měla značný ohlas.

V r. 1914 napsal Charles Richet toto vyznání víry:

„dnes stejně jako dříve rozhodně věřím, že jedině rozum musí vládnout světu – a proto jsem racionalista, a že naděje lidstva je ve vývoji vědy – a proto jsem vědcem.“ [ 10 ]

RACIONALISMUS

V r. 1936 podepisuje Henri Roger nekrolog, z něhož uvádíme několik

výňatků:

„Jednota racionalistů (l’Union Racionaliste) je ve smutku. Jeden z členů našeho Čestného výboru, který hned v první chvíli reagoval na naši výzvu, Charles Richet, právě zemřel. Ten, jehož všichni považujeme za učitele francouzské fyziologie, který byl experimentátorem a zároveň filosofem a literátem, jehož encyklopedický duch se zajímal o všechny oblasti lidské činnosti, zanechává rozsáhlé dílo, které odolá zubu času a umožní připsat jméno Charles Richet k plejádě géniů, kteří vynesli tak vysoko jméno francouzské fyziologie, Bichat, Legallois, Magendie, Flourens, Claude Bernard.“

(...)

„pokusil se zjistit, co přesně jsou spiritistické jevy, a vytvořil tak novou vědu metapsychiku, dosud nejistou, vratkou a zaplněnou pochybnými a mylnými jevy!“

(...)

„Slíbil mi, že v Unii racionalistů prosloví přednášku věnovanou Chvále Rozumu. Jeho zdravotní stav ho přinutil vzdát se tohoto záměru. Byla to ztráta pro posluchače a také pro francouzskou literaturu, která by byla mohla postavit Chválu Rozumu proti mistrovskému dílu Erasmovu.“ [ 11 ]

Charles Richet měl skutečně vůli rozvíjet vědecké a racionální zkoumání výjimečných jevů mezi úskalím skepse a důvěřivosti, aby je vyrval z temnot iluze, pověry a okultismu.

FYZIOLOGIE

Na chirurgickém oddělení měl Charles Richet příležitost pozorovat

„nejvýznamnější jevy somnambulismu“. S odvahou a vědeckou

poctivostí jim věnoval vzpomínku v časopise Charles Robin. [ 12 ]

„Jevy, jichž jsem byl svědkem,“ píše, „ve mně probudily takový zájem, že jsem se rozhodl zcela opustit chirurgickou kariéru a věnovat se výlučně fyziologii.“

Právě vědecké pozorování těchto jevů vymykajících se všednosti určilo jeho profesionální orientaci a dopustili bychom se neodpustitelné chyby, kdybychom se snažili oddělit jeho působení jako metapsychika od jeho výzkumů ve fyziologii.

Charles Richet právě naopak tvrdí, že metapsychika je věda.

Jeho bývalý žák Soly Katz mi vyprávěl, jak se jeho studenti u něho jednou shromáždili a poslali mu lístek: „Kdy nám uděláte přednášku o metapsychice?“

Když ho děkan požádal, aby svou poslední přednášku věnoval bilanci svých prací, vyhověl a 26. června 1925 proslovil přednášku na téma Práce Fysiologické laboratoře Lékařské fakulty v letech 1881 až 1925.

Svou předposlední přednáškou dne 24. června 1925 odpověděl na žádost svých studentů a toto své velkolepé exposé nazval Metapsychická věda.

Zde je začátek této přednášky:

„Ve chvíli, kdy se na základě spravedlivých zákonů o věkovém omezení chystám ukončit své přednášky, chtěl bych před svým odchodem s výše této katedry, kterou jsem po tak dlouhou dobu zaujímal, seznámit vás ve velmi krátkém výkladu s nástinem nové vědy metapsychiky, která dosud není součástí oficiálního vyučování fyziologie. Přesto je částí fyziologie, s níž tvoří celek, a možná velice brzy bude patřit ke klasické fyziologii. .“

A zde jsou výňatky z jeho závěrů:

„Pokud jde o subjektivní metapsychiku, jsou její jevy stejně tak jisté jako nejjistější jevy fyziologie.“

(...)

„Skončil jsem, pánové, tento souhrnný výklad o nové vědě. Domnívám se, že jedním z velkých úkolů 20. století bude přiznat metapsychice veškerý její význam. Těžký úkol, ale velké dílo, a náleží fyziologům, aby ho učinili krásným.“

V r. 1905 chtěl Charles Richet zařadit Psychické vědy do tabulek desetinného třídění publikovaných Institutem pro mezinárodní bibliografii v Bruselu (L’Institut de Bibliographie International de Bruxelles).

„...a jelikož se o těchto vědách velmi často pojednává společně se somnambulismem a hypnotismem“, rozhodl se „umístit je do fyziologie hned vedle somnambulismu“.

Označil je tedy znakem 612. 821. 7, který se rozkládá takto:

6. Užité vědy

[ 14 ]

Je tedy nepopiratelné, že pro Charlese Richeta vědy, které hodlal nazvat metapsychikou, musejí být zahrnuty do fyziologie. Zahrnuté, ale nikoli omezené.

Poté co v roce 1887 napsal dílo L’homme et l’intelligence (Člověk a inteligence), [ 15 ] publikoval v r. 1927 L'intelligence et l’homme (Inteligence a člověk) [ 16 ] .

„Tato kniha,“ píše, „... to je v prvé řadě a především vyjádřením veškeré úcty, a odvažuji se říci zbožňováním lidské inteligence. Jakkoli nedokonalá a křehká a někdy slepá (...) je inteligence člověka velkou vládkyní rozsáhlého vesmíru. (...) Pod tíhou antropomorfismu prohlašuji, že mistrovským dílem stvoření je lidská inteligence.“

„... Komplikace životních forem stále narůstala tak, že nakonec tato nesmírná a namáhavá práce nezůstala neplodnou, protože vyústila do zázraku inteligence. Ano! To je zázrak zázraků.“

(...)

„Je málo pravděpodobné, že tento pokrok nebude pokračovat. Tajemné síly, které vytvořily inteligenci člověka, pokračují nepřetržitě ve své činnosti. V průběhu věků vidíme, jak se inteligence rodí, potom se zvětšuje a ještě dále zvětšuje. Je to nepřerušená harmonická křivka, hyperbola, kterou smíme extrapolovat.“

O dva roky později ve svém díle Apologie de la biologie (Obhajoba biologie) prohlašuje:

„Všechno se děje tak, jako kdyby na počátku pozemského života byla inteligence zrozena a od té doby se zvětšovala.“ (...)

„Jestliže nechceme připustit předem promyšlený účel, je třeba předpokládat něco ještě absurdnějšího, a sice náhodu, totiž nepřítomnost zákona. Kdyby nebylo nějakého neurčitého projektu v naší živé přírodě, vytvořila by všechno náhoda. Avšak sotva mohu věřit, že náhoda by mohla stvořit inteligenci.“ [ 17 ]

Jak tuto inteligenci, která vrcholí v člověku a která snad neřekla své poslední slovo, zahrnout do fyziologie?

Když se Pierre Flourens (1794–1867) zabýval záhadou vztahu mezi životem a inteligencí, podal fyziologický důkaz jednoty inteligence a ukázal, že u člověka je její výhradní sídlo v mozku, orgánu vnímání a myšlení. [ 18 ]

Poté co Charles Richet věnoval svou úvodní disertační práci Experimentálním a klinickým výzkumům citlivosti (Recherches expérimentales et cliniques sur la sensibilité) [ 19 ] a další disertační práci Struktuře a fyziologii mozkových závitů (Structure et physiologie des circonvolutions cérébrales) [ 20 ] , publikoval své Le^ons sur la physiologie générale des muscles, des nerfs et des centres nerveux (Lekce o obecné fyziologii svalů, nervů a nervových center), [ 21 ] ve kterých se zabývá zejména tím, „co zajímá všeobecnou fyziologii ve vztahu k životu“, a snaží se „. analyzovat podmínky a zákony dráždivosti tak, aby zjistil vztah mezi podrážděním tkáně a reakcí této tkáně na podráždění. Tato studie nápadně ukazuje podobnost tkáně nervové a tkáně svalové“. [ 22 ]

Tyto experimentální výzkumy mozku, jeho aferentních smyslových nervů a eferentních motorických nervů, jejich vzruchů a útlumů, změn a intoxikací přivedly Charlese Richeta k pojetí psychických reflexů [ 23 ] a k obecné psychologii, [ 24 ] o které se snažil „prokázat, že tato věda existuje zcela tak jako obecná fyziologie, jíž je pouze částí.“ A skutečně „jedna buňka působí na všechny ostatní a všechny ostatní působí na ni“ a „tím, že z jednoduchého skládáme složité, zjišťujeme nejprve dráždivost, pak prostý reflex“, a potom reflex s pamětí, tj. psychický reflex. [ 25 ]

O této buněčné a tkáňové dráždivosti, která je elementárním východiskem psychického reflexu, z něhož se vynořuje fyziologie inteligence, mohl Charles Richet konstatovat, že odpovídá na nejjednodušší stimuly.

Zde jsou výňatky z rozpravy, kterou proslovil 26. září 1910 na Fyziologickém kongresu ve Vídni: [ 26 ]

„Množství látky, která vstupují do procesu při fyziologických reakcích, jsou často tak malá, že je lze považovat za nepostižitelná.“

„Veškerá chemotaxe nám odhaluje působení nekonečně malého množství.“

„... nová biologická chemie je na světě: je to chemie nepostižitelného množství.“

„Chemie nepostižitelného množství se tedy výrazně stává chemií funkcí.“

,Je to chemie biologických funkcí tělesných tekutin. Vede k fysiologii jedinců.“

„Právě jsme hovořili o chemii nepostižitelného a nespočitatelného množství: tím jsme dospěli k chemii nestability.“

„Tato nestabilita (...) její pravé fyziologické jméno je dráždivost.“

„Jakmile chemická příčina, dokonce i slabá, začne působit, mohou bezprostředně vzniknout jevy o velké intenzitě.“

Dne 6. prosince 1890 ho výzkumy desensibilizace a imunizace přivedly k tomu, aby použil u člověka séroterapii, jejíž obecný princip objevil a kterou potom Behring a Roux úspěšně použili při léčbě záškrtu. [ 27 ]

Když s Paulem Portierem zkoumal experimentální indukci hypersensibility, což vedlo k nečekanému objevu alergického šoku, [ 28 ] nazval tento jev anafylaxí. [ 29 ] Své studii potom věnoval dílo, [ 30 ] které vyšlo v r. 1911 a vyneslo mu Nobelovu cenu za fyziologii v r. 1913.

Od té doby dobře věděl, že hranice citlivosti nejsou známé, takže se pod vlivem pozorování a experimentu při výskytu jevů jasnozřivosti tvořících subjektivní metapsychiku klonil k vyslovení hypotézy, že jisté informace a sdělení, které přicházejí do vědomí, aniž by prošly známými smyslovými cestami, za to vděčí tajemnému „šestému smyslu“, skryté citlivosti, kterou nazval „kryptestezie“.

III Současná metapsychika

Charles Richet vykonal „revoluci“ ve jménu dokonale logicky

skloubené vědecké filosofie tím, že s příkladnou přesností myšlení,

dokonalou poctivostí a odvážným hledáním pravdy zahrnul

metapsychiku do fyziologie.

Odvážným proto, že musel čelit silné opozici:

– Jako člen Lékařské akademie (l’Académie de Médecine), člen Akademie přírodních věd (l’Académie des Sciences) a nositel Nobelovy ceny za fyziologii se dvakrát představil Francouzské akademii (l’Académie Française), avšak marně, neboť kromě pacifismu a používání vivisekce se proti jeho zvolení dovolávali metapsychiky. [ 31 ]

– Traité de métapsychique (Pojednání o metapsychice), které v roce 1922 předložil Akademii přírodních věd, nebylo pojato do zprávy ze zasedání. [ 32 ]

– V březnu 1932 bylo ze zprávy ze zasedání vypuštěno jeho sdělení Akademii přírodních věd o mediumitě s fyzickými účinky [ 33 ] . Charles Richet nicméně své přesvědčení neotřesitelně projevoval až do konce svého života, poněvadž r. 1935 napsal:

„Neobvyklé a nepředvídané zaujme své místo ve vědě.“

(...)

,Je třeba vstoupit do zcela neprozkoumané oblasti. Mezi temnotami nastává svítání, září v dáli.“

(...)

„Nepíši pro lidi dneška, ale pro lidi zítřka.“ [ 34 ]

Dne 12. listopadu 1945 napsal Carl Gustav Jung doktoru Lawrenci J. Benditovi: „Fyziologie až dosud opomíjela vyšetřit místo pro parapsychologii, ale toto své opomenutí bude muset napravit, neboť parapsychologie hraje roli v případech materializace.“ [ 35 ]

V současné době se metapsychika i nadále setkává s opozicí a skepsí, zejména když ji někteří naši současníci i přes nepochybné postoje Charlese Richeta nadále spojují se „spiritismem a okultními vědami“.

V r. 1993 jeden z nich napsal v souvislosti s prvým Mezinárodním kongresem fyziologické psychologie, kterému v r. 1889 předsedal Jean Martin Charcot:

„Dnešní výzkumníky překvapí přítomnost stoupenců spiritismu a okultních věd, kteří se zúčastnili kongresu. Mezi nimi místopředseda Charles Richet, který napsal v r. 1924 své velké Pojednání o metapsychice. “ [ 36 ]

Musíme se tedy ptát sami sebe, co ještě dnes tvoří překážku vstupu metapsychiky do oblasti vědy?

Kromě tohoto zaměňování, jehož je nespravedlivou obětí a které by ji chtělo vrhnout do kategorie toho, co se dnes obvykle označuje jako „pavědy“, musí metapsychika zřejmě překonat tři velké námitky:

– subjektivitu,

– nepravděpodobnost,

– nepředvídatelnost.

SUBJEKTIVITA

Ve svém díle Essai sur la philosophie naturelle de la biologie moderne

(Esej o přírodní filosofii moderní biologie) napsal v r. 1970 Jacques

Monod, že „úhelným kamenem vědecké metody je postulát objektivity

přírody“ tak „nerozlučně spjatý s vědou“, že „je nemožné se ho zbavit bez

vystoupení z postulátu samotné vědy, i kdyby to bylo jen dočasně nebo v

omezené oblasti“. [ 37 ]

Za těchto podmínek může vědecká psychologie omezit své zkoumání pouze na objektivní projevy, které vyjadřují, podmiňují a obklopují psychické jevy, jako je např. chování (Behaviour). R. 1913 napsal John Broadus Watson: „Je čas, aby psychologie odstranila všechny odkazy na vědomí.“ Behaviourista „musí vyloučit ze svého vědeckého slovníku všechny subjektivní termíny, jako jsou pocity, vnímání, představa, přání, účel a dokonce myšlení a cit v jejich subjektivním vymezení“. Neobehaviourismus B. F. Skinnera a Clarka Hulla odmítá v r . 1953 všechny mentální nebo psychické jevy, které nelze měřit. [ 38 ]

Při sledování okruhů psychických reflexů v těle živočichů-strojů tedy bude možné bez opuštění oblasti vědy vrátit výsledky chování jejich příčinám, ale nemělo by se zapomínat na kritiku Arthura Koestlera adresovanou vědecké psychologii, která by chtěla za každou cenu mít možnost popřít „existenci vlastností, které vytvářejí člověčenství člověka a „myšovectví“ myši“. [ 39 ]

Nejkrásnější z vlastností, které vyjadřují člověčenství člověka je v očích Charlese Richeta inteligence, „zázrak zázraků“, „mistrovské dílo stvoření“, kterému věnoval opravdové zbožňování a které podle něho nepovstalo z náhody.

Charles Richet jasně rozlišuje mezi tím, co Max Dessoir označoval jako parafyziku, a mezi parapsychologií a přesně stanoví, že „objektivní metapsychika uvádí, třídí a analyzuje určité vnější mechanické, fyzikální nebo chemické jevy vnímatelné našimi smysly, které nejsou vyvolány současně známými silami a mají zdánlivě inteligentní charakter“, zatímco „subjektivní metapsychika zkoumá jevy, které jsou výlučně intelektuální“.

Odtud konečná syntetická definice metapsychiky: „Věda, jejímž předmětem jsou mechanické nebo psychologické jevy vyvolané zdánlivě inteligentními silami nebo neznámými skrytými schopnostmi lidské inteligence.“ [ 40 ] Zdůrazňuje, že metapsychika je „jedinou vědou, která zkoumá inteligentní síly“.

V paradigmatu [ 41 ] „vědeckého společenství“ spočívajícím dosud na postulátu objektivity přírody však nemají subjektivní metapsychické jevy, jako je jasnovidectví, telepatie, předvídání, své místo, podobně jako vědomí nemá místo v behaviouristické psychologii.

Jejich realitu se můžeme navíc pokusit prokázat experimentálně oklikou přes statistické metody, které jak známo doporučoval Charles Richet a potom s pozitivními výsledky použil Joseph Banks Rhine a jeho škola.

Jelikož mechanické jevy objektivní metapsychiky jsou vyvolávány silami, které „se zdají být inteligentní“, tzn. jejich zdroje schopné organizovat prostředky s ohledem na konečný cíl jsou objektivní, je „vědecká komunita“ dokonale soudržná, a když už nemůže tyto objektivní jevy vyloučit ze svého paradigmatu, ale pouze je do něho pojmout, zbývá jí pouze jediné východisko, a sice popírat je za každou cenu.

Když přestalo být rozumné popírat tyto objektivizované subjektivní jevy a objektivní výsledky subjektivních sil, prohlásil Willis H. Harman v Cordoue, že věda je „na křižovatce“ a že musí volit mezi dvěma cestami: buď rozšířit své paradigma a otevřít ho vědomí, nebo setrvat u svého současného paradigmatu, ale uznat společenskou volbu doplňujícího paradigmatu a umístit do něho jevy vědomí, a postupně upustit od harmonizování těchto dvou paradigmat. [ 42 ] A to učinil Charles Richet s inteligentními silami s tím, že objektivní sílu a subjektivní inteligenci spojil v metapsychice jako rub a líc téže mince. A to také začali chápat fyzikové při objevu, že pozorovatel je součástí pozorování a experimentátor je součástí experimentu.

NEPRAVDĚPODOBNOST

Zkoumání neobvyklých jevů je neprávem odsouváno do temnot

iracionality, protože právě naopak je vědec racionalista Charles Richet

zahrnul ve jménu vědy do oblasti pozorování a experimentu.

Neobvyklý charakter těchto jevů přiměl v r. 1936 Henri Rogera k vyjádření, že metapsychika je „dosud nejistá a nepevná a je zaplněná jevy pochybnými a mylnými“. Ale Richet předvídal obtížnost dosažení jistot a zdůrazňoval, že tato nová věda musí být „velice a nesmiřitelně přísnou“ [ 13 ] disciplínou.

A opravdu, čím méně je daný jev pravděpodobný, tím hůře je pozorovatelný, čím méně je opakovatelný, tím více uniká experimentování. A jako zvláštní ironií právě jevy objektivní metapsychiky, které by se měly stát součástí vědeckého paradigmatu, jsou nejméně časté, nejhůře opakovatelné a nejhůře zachytitelné experimentem.

Ve vědě spočívají jistoty na absolutních principech a na zákonech vyvozených z opakovaných jevů, tedy ze statistik, které snesou výjimky. Je vysoce pravděpodobné, že zítra bude den. Věřím tomu do té míry, že si tím jsem téměř jistý. Je tak nepravděpodobné, že zítra se na Paříž snese déšť žab, že to považuji za téměř nemožné. To o čem si myslím, že může být jisté, vychází pouze z pravděpodobnosti, to o čem pochybuji, vychází z nepravděpodobnosti.

Abychom pokročili při dokazování vědecké jistoty, je prospěšné zavést pochybnost. Jestli se ale pochybnost ukazuje jako dokonale přiměřená k tvorbě pravidel na základě velkých počtů, zdá se být o to s většími potížemi použitelná na výjimky, které jsou v menším počtu, jsou vzácnější, méně pravděpodobné a obtížněji opakovatelné.

V případě těchto výjimek je vhodné povýšit pochybnost na druhou tím, že budeme pochybovat o tom, že je třeba pochybovat, a tuto druhou mocninu pochybnosti, kterou můžeme nazvat přesvědčení, lze formulovat takto:

Nikdy nic nepovažovat za chybné, dokud to evidentně jako takové

nepoznám.

Pochybnost a přesvědčení není v protikladu, ale navzájem se doplňuje a rozšiřuje vědeckou metodu od pravidel až po samotné nekonečně nepravděpodobné výjimky.

Kdybychom tyto jevy vyjádřili jako funkci jejich pravděpodobnosti, získali bychom Gaussovu křivku představující tři zóny:

– nejvyšší centrální zóna obsahuje všechny objektivní jevy dost běžné a opakovatelné, aby odpovídaly paradigmatu současné vědy;

– zóny na obou protáhlých koncích se přibližují k základně, jedna nich obsahuje jevy absurdní a druhá jevy neobyčejné, obojí Claude Bernard považuje za nutné vyloučit z oblasti vědy.

Toto vyloučení je nebezpečné, protože takto opomenuté jevy živí pověru, hasí žízeň po iluzích a sytí ty, kdo těží z důvěřivosti veřejnosti a vrhají se na vzniklou mezeru, takže skeptici mají pak vítanou příležitost spojovat zkoumání těchto jevů se žvásty „pseudověd“ a se zárukou, kterou se tam snaží získat lovci v kalných vodách.

Charles Richet tedy vytvořil dílo duševní hygieny tím, že vnesl kopí vědy a světelný štít rozumu do zón, které bylo třeba vyjasnit, a to dokonce za cenu svého vlastního vyloučení při mnoha okolnostech...

Rozlišování mezi absurdním a neobyčejným, které zavedl Claude Bernard, odpovídá přesně oběma extrémům, které lze zjistit při pozorování spontánních metapsychických jevů. Na straně absurdního jsou to projevy rozpadu osobnosti s uvolněním automatismů, často delirantních a dokonce psychopatologických, na straně neobyčejného je to vyšší integrace orientovaná ve smyslu pozitivního vývoje sensomotorických, intelektuálních a afektivních schopností v perspektivě toho, co Pierre Teilhard de Chardin nazýval komplexifikací. Absurdní a neobyčejné jevy se mohou dokonce úzce prolínat, zejména v nelegendárních životopisech svatých, jako by jeden byl výkupným druhého. Tak jako patologii lze nazírat jako jakýsi „skalpel“ fyziologie, může i zkoumání jevů představujících se jako absurdní posloužit jako skalpel pro analýzu jevů neobyčejných v této rozvinuté oblasti fyziologie, jakou je metapsychická věda.

NEPŘEDVÍDATELNOST

Jestliže se síly jeví jako inteligentní, tzn. schopné organizovat

prostředky s hlediska určitého cíle, znamená to, že kauzalitu nutnosti a

náhody mohou s určitou svobodou podřídit účelu svých záměrů.

Jestli tomu tak opravdu je, bude obyčejný pozorovatel spontánních a neočekávaných jevů nejprve překvapen jejich zvláštností vymykající se obvyklému a potom může pouze soustředit svou pozornost a čekat na eventuální opakování, aniž by kdy mohl předvídat jeho formu projevu nebo rytmus výskytu. Vědecký pozorovatel většinou nezná vliv své vlastní subjektivity. Naproti tomu J. B. Rhine si všiml, tak jako mnoho jiných, že „činnost klepajících duchů často ustává, jakmile se dostaví vyšetřovatel, aby je pozoroval“.

Jestliže už samo vědecké pozorování naráží na tyto potíže, tím spíše se při experimentování setkáme se značnou překážkou, kterou nazýváme vliv experimentátora. Ať se tomu experimentátor brání nebo ne, je subjektem, který působí na subjektivní zdroje experimentu. Všichni metapsychikové to vědí a berou to v úvahu, ale kvůli tomu se nevzdávají vědeckého experimentování.

Jak experimentovat v případě jevů nepravděpodobných nebo nepředvídatelných? Fyzik a matematik Jean Hely mne upozornil, že dokonce ani to, co je nesmírně nepravděpodobné, není nemožné, protože to zůstává možným pro nějakou nesmírnou sílu. Je znám aforismus: Když se nešetří časem, všechno možné nastane.

Bylo třeba staleté trpělivosti, abychom v nebeském blankytu spatřili zrod astronautiky z astronomie. Od básníka na měsíci až k noze Armstronga, která se dotkla měsíčního povrchu, od vzrušení vyvolávaného kometami až k jejich analýze pomocí vyslaných výkonných sond využila lidská inteligence svůj čas, aby vytvořila cestu od pozorování až k experimentu.

Je tomu tak i ve výzkumu v metapsychice, kde se velkou lekcí skromnosti stal závěr kongresu ke stému výročí vzniku Society for Psychical Research (anglická Společnost pro parapsychologický výzkum – pozn. překl.) v Cambridgi v r. 1982, podle kterého to bylo století pozorování, úvah a experimentů.

Spolupracovníci a následovníci Charlese Richeta zůstali věrni jeho psychologicko-fyziologické inspiraci a není náhodou, že je mezi nimi značný podíl lékařů a antropologů, kteří tvoří správný střed mezi materialismem psychotroniků z Východu a idealismem parapsychologů ze Západu.

Připomeňme jako příklad experimenty, které provedli:

– Doktor Gustave Geley [ 43 ] s materializacemi, které vyvolávalo médium Franek Kluski a které potvrdil Robert Tocquet [ 44 ] ;

– Doktor Eugene Osty a jeho syn Marcel s fyzickými médijními projevy, které vyvolával Rudi Schneider [ 45 ] a které sdělil Charles Richet Akademii věd v březnu 1932;

– René Warcollier, k jehož knize o telepatii napsal předmluvu Charles Richet a začal takto: „Toto je vědecká kniha zabývající se opravdovou vědou. Pokud se jedná o takový předmět, pak to není banální chvála.“; [ 46 ]

– Profesor Hans Bender o případu strašení v Rosenheimu; [ 47 ]

– Doktor Jean Barry o plethysmografickém záznamu průběhu telepatické komunikace na velkou vzdálenost s Douglasem Deanem; [ 48 ]

– Madam Yvone Duplessis o dermooptické citlivosti a vnímání, která ozřejmila fyziologii a fyziku z pohledu kryptestezie; [ 49 ]

– Profesor Rémy Chauvin jmenovitě ve zvířecí etologii a s psychokinezí;

– Yves Lignon specialista na statistickou matematiku. Současný pokrok technologie umožňuje doufat v další pokrok, [ 50 ] i přes obtíže dospět objektivně až ke kryptokinetickým zdrojům inteligentních sil.

Charles Richet napsal: „...nastane okamžik, možná dost brzy, kdy budou poznány funkce závitů, tzn. inteligence, tak jako funkce srdce, svalů a krve.“ [ 51 ]

Ohlasem na tuto naději bylo naléhavé přání, které nedávno napsal Robert Tocquet: [ 52 ]

„Kromě stále přesnějšího pozorování spontánních nebo vyvolaných paranormálních jevů nebo jevů za takové považovaných, bude muset podle mého názoru parapsycholog usilovat o určení povahy a mechanismu nervových mozkových vztahů k celému materiálnímu a spirituálnímu vesmíru, které jsou nesmírně pravděpodobné, a to z pohledu minulosti, přítomnosti a budoucnosti vesmíru. To mu umožní lépe pochopit jak a proč u paranormálních jevů, mimosmyslové vnímání skryté skutečnosti, znalost minulosti a budoucnosti jevů nepostižitelných rozumem, telekinezi a materializaci. A tak se metapsychika (nebo parapsychologie) stane vědou věd tím, že objeví prvopočáteční zdroje života a myšlení. A kdo ví, snad i jejich účelnost, pokud nějaká existuje.“

A tak věrný této futurologické inspiraci zasvětil doktor Jean Barry se svými spolupracovníky v současné době veškeré své úsilí organizaci špičkového výzkumu objektivního využití neobvyklých funkcí lidského mozku.

EPILOG

Přísnost intelektuální askeze žene vědce k vyjádření toho nevyřčeného,

co přetěžuje jejich představivost v literární podobě knih sci-fi, novel a

románů.

Cvičení prospěšné nikoli pouze tím, že uvolňuje tlak vyvolaný „fantazií“, ale také objevováním hloubky poetické představivosti badatele, která skrývá zdroje jeho inspirace, sílu jeho motivace a subjektivní důvody jeho orientace.

Viděli jsme, že v protikladu k absurdnímu východisku rozpadu osobnosti postupuje neobyčejné ve smyslu integrace komplexnosti, jejíž meze neznáme a které pro nás zůstávají tajemnými.

Pravděpodobně v tomto světle je třeba číst v metapsychickém románu Charlese Richeta nazvaném Au seuil du mystere (Na prahu tajemství), publikovaném rok před jeho smrtí, třetí a poslední novelu: Člověk, který spal padesát let. [ 53 ]

Je to příběh dr. Adriena Girarda, který se v r. 1875 ve věku třiceti let zabývá „vývojem biologických věd, protože fyziologie je, snad po astronomii, nejkrásnější z věd, neboť se jedná o duši, myšlení, život“. [ 54 ] Objevuje omamné (v orig. biocémétiques) [ 55 ] vlastnosti šťávy plodů „Mirabilis somnifera“ vyvolávající ochlazení, spánek a mimořádné zpomalení životních funkcí, experimentuje sám na sobě a ze své hibernace vyjde teprve v r. 1930. Trpí neslýchaným protikladem mezi pokrokem vědy a techniky a truchlivým ústupem kultury a morálky, a rozhoduje se proto k návratu na břeh řeky zapomnění Léthé, aby se probudil až v r. 1980 nebo kolem r. 2000 v naději, že znovu nalezne „morální svět odlišný od dnešního divokého světa“.

„Usínám pln důvěry,“ píše svému příteli, „neboť si jsem jist, že svět, do něhož se vrátím, mi přinese něco nepředvídaného.“

Zklamaný hloupostí navzájem se zabíjejících lidí a po dosažení prahu tajemství vložil zbožňovatel inteligence tak jako jeho o pět let starší hrdina veškerou svou naději do budoucnosti, naší přítomnosti, ozářené podle jeho předpokladu oním doplňkem duše, který jeho přítel Henri Bergson očekával od vývoje psychických věd. [ 56 ]

V díle Traité de Métapsychique lze objevit to, co snad mělo určující roli ve vývoji myšlení Charlese Richeta směrem k onomu „doplňku duše“: předpověď somnambulní ženy v dubnu nebo květnu 1884 týkající se nepředvídatelných okolností smrti jeho matky, která zahynula 7. června 1884 pod zřícenou hrází přehrady. [ 57 ] Koincidence? Synchronicita? Výhybka osudu? To byl rok, kdy dokončil redakci svého díla Essai de la psychologie générale (Esej o obecné psychologii), kde se pokusil vysvětlit psychologické pomocí organického, a také rok, kdy ho navštívil Aksakoff, který mu vyjevil existenci jevů přesahujících somnambulismus a hypnotismus a následně ho pozval do Milána k účasti na experimentech s Eusapií Paladino. „Tyto památné experimenty v roce 1884,“ píše, „probíhaly za přísné kontroly a přesvědčily mne, že existují věci, jejichž zkoumání odvržené oficiální vědou je přesto doménou experimentální fyziologie.“ [ 58 ]

Fantazií vytvořený syn Charlese Richeta, dr. Adrien Girard, který se mu podobal jako bratr, si po dvou úsecích funkčního života přál vzbudit se do svého třetího života až mezi roky 1980 a 2000.

A podobně po dvou vydáních díla Traité de Métapsychique, která odpočívala v zažloutlých stránkách, nastal čas pro vydání třetí v r. 1994. Kéž by toto nové vydání probudilo zájem čtenářů a inspirovalo jako vzpomínku na velkého vědce nový rozmach vědeckého výzkumu na prahu tajemství, neboť nic není podivuhodnější než skutečnost.

Dr. Hubert Larcher Saint Paul,

7. března 1994


Poznámky

[ 1 ] Gouhier Henri: Préface de Henri Bergson. Oeuvres. Edition du Centanaire, Paris, Presses Universitaires de France, 1959, VII– XXX.

[ 2 ] Bergson Henri, Les deux sources de la morale et de la religion.

[ 3 ] Bernard Claude, Introduction a l’étude de la médecine expérimentale. Paris, Joseph Gilbert, 1946, str. 267–268.

[ 4 ] Id

[ 5 ] Dessoir Max: Vom Jenseits der Seele, 1889, Stuttgart, Enke 1967.

[ 6 ] Tocquet Robert: Charles Richetprésident de l’I. M. I., Revue métapsychique, č. 14, červen 1969, str. 9.

[ 7 ] Richet Charles: Exposé des travaux scientifiques de M. Charles Richet, Paris, Chameroy et Renouard 1901.

[ 8 ] Id.: str. 65–67, viz také Richet Charles: La grande espérance, Paris, Aubier 1933, Jeüne prolongés, str. 127–133, 150–151.

[ 9 ] Richet Charles: La Métapsychique. Proceedings of the Society for Psychical Research, 6. února 1905, str. 1–49.

[ 10 ] Richet Charles: L’éloge de la raison, Annales des Sciences psychiques, duben 1914, str. 79–81.

[ 11 ] Roger Henri: Notice nécrologique. Cahiers de l’Union Racionaliste, 1936, str. 290–293.

[ 12 ] Richet Charles: Du somnambulisme provoqué. Journal de l’Anatomie et de la Physiologie, 1875, str. 348–378.

[ 13 ] La Presse médicale, č. 51, sobota 27. června 1925, str. 857– 862.

[ 14 ] Richet Charles: De l’indexation décimale des sciences psychiques, Annales des sciences psychiques, č. 2, únor 1905. V téže době v únoru 1905 Charles Richet navrhl ve svém předsednickém sdělení společnosti Society for Psychical Research název metapsychika (viz pozn. 9).

[ 15 ] Richet Charles: L’homme et l’intelligence. Fragments de la psychologie et de la Physiologie, Parix, Félix Alcan, 1887.

[ 16 ] Richet Charles: L’intelligence et l’homme. Etudes de psychologie et de physiologie. Paris, Félix Alcan, 1927.

[ 17 ] Richet Charles: Apologie de la biologie. Paris, Douin 1929, str. 81–84.

[ 18 ] Flourens Pierre: De la vie et de l’intelligence. Paris, Garnier 1858.

[ 19 ] Richet Charles: Recherches expérimentales et cliniques de la sensibilité. Paris, Masson, 1877.

[ 20 ] Richet Charles: Structure et physiologie des circonvolutions cérébrales. Paris, Germer Baillière, 1878.

[ 21 ] Richet Charles: Le çons sur la physiologie générale des muscles, des nerfs et des centres nerveux. Paris, Germer Baillière, 1882.

[ 22 ] Viz poznámka 7, Id, str. 23.

[ 23 ] Richet Charles: Les réflexes psychiques. Revue philosophique, 1888, str. 225–237, 387–422, 508–528.

[ 24 ] Richet Charles: Essai de la psychologie générale. Paris, Alcan, 1888.

[ 25 ] Viz pozn. 7, Id, str. 42-43.

[ 26 ] Richet Charles: L’humorisme ancien et l’humorisme moderne. Presse médicale, č. 79. 1. října 1910, Paris, Masson.

[ 27 ] Viz pozn. 7, Id, str. 6.

i[ 28 ] May Charles D: The ancestry of allergy: Being an account of the original experimental induction of hypersensitivity recognising the contribution of Paul Portier. The Journal of Allergy and clinical imunology. sv. 75, č. 4, str. 485-495.

[ 29 ] Portier Paul a Richet Charles: De l’action anaphylactique de certains venins. Bulletin de la Société de Biologie, 1902, str. 170- 172.

[ 30 ] Richet Charles: L’Anaphylaxie. Paris, Baillière, 1911.

[ 31 ] Osty Eugène: Charles Richet (1850-1935). Revue métapsychique 1936, str. 18.

[ 32 ] Id, str. 31.

[ 33 ] Id, str. 35.

[ 34 ] Richet Charles: Au secours. Paris, Peyronnet, 1935, str. 103-104.

[ 35 ] Jung C. G.: Correspondance 1941-1949. Paris, Albin Michel 1993, str. 130.

[ 36



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist