načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pojď sem, ať ti můžu dát pusu - Griet Op de Beecková

Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
-4%
sleva

Elektronická kniha: Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
Autor:

Bezostyšně upřímný příběh o tom, proč se stáváme tím, kým jsme. Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dětství, ale také o ... (celý popis)


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788075770714
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Bezostyšně upřímný příběh o tom, proč se stáváme tím, kým jsme. Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dětství, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sebe sama. A samozřejmě také o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše. ----- Román Pojď sem, ať ti můžu dát pusu je jako film, ze kterého právě odcházíte, pořád ještě nenacházíte slova, nechcete ten film pokazit nejrůznějšími názory, jen se na sebe podíváte a stisknete si navzájem ruku. Řeknete: „Dobrý, co?“ - Herman Koch, spisovatel   Zlověstný, srdcervoucí příběh o nás lidech a o tom, jak velcí jsme packalové. Je to ta nejkrásnější kniha o packalech, jakou jsem kdy četla. - Pascale Platelová, vlámská herečka     Griet Op de Beecková (nar. 1973) je belgická autorka. Za svou prvotinu Výš než v sedmém nebi (2013; česky Host 2015) získala Bronzovou sochu za nejlepší nizozemsky psaný debut a byla nominovaná na oceněni jako Literatuurprijs 2013 a Academica Literatuurprijs 2014. Pojď sem, ať ti můžu dát pusu (2014) je autorčina druhá kniha, za niž získala Hebban Award 2015 a byla nominovaná na prestižní nizozemskou cenu NS Publieksprijs. Obě knihy budou zfilmovány

Související tituly dle názvu:
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
Beecková Griet Op de
Cena: 199 Kč
Pojď sem, ať ti můžu dát pusu Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
Op de Beecková Griet
Cena: 288 Kč
Moderní analýza biologických dat Moderní analýza biologických dat
Pekár Stano
Cena: 217 Kč
Tak pojď... Tak pojď...
Sandras Saša
Cena: 88 Kč
Výš než v sedmém nebi Výš než v sedmém nebi
de Beecková Griet Op
Cena: 254 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

'+,

GRIET OP

DE BEECKOVÁ Část první 1976—1978 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

griet op de beecková

Pojď sem, ať ti můžu

dát pusu

Pojď sem,

ať ti můžu

dát pusu

griet op

de beecková

Brno 2017


Copyright © 2014 by Griet Op de Beeck

Originally published in 2014 by Uitgeverij Prometheus,

Amsterdam

Cover picture © stockphoto­graf / Shutterstock.com

Translation © Adéla Elbel, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

Th e translation of this book is funded by the Flemish

Literature Fund (Vlaams Fonds voor de Letteren —

www.fl emishliterature.be)

Překlad této knihy podpořil Vlámský literární fond

isbn 978­80­7577­071­4 (Formát pdf)

isbn 978­80­7577­072­1 (Formát ePub)

isbn 978­80­7577­073­8 (Formát MobiPocket)


pro tebe

navždy

(a tam, kde jsi, je tam, kde nejsi,

to řekl T. S. Eliot)



Možná že jsou všichni draci v našich životech vlastně princezny,

které jen sedí a čekají na chvíli, kdy se konečně, krásní a odvážní,

vrhneme do akce. Možná že to, čeho se bojíme, je ve své nejhlubší

podstatě něco bezbranného, co si hledá naši lásku.

rainer maria rilke

Zapomínáme, že jsme složeni přesně z takového množství vody,

aby se z něj stala přívalová vlna.

dennis gaens



Část první

1976—1978



13

1

Říkají, že oči si na tmu zvyknou, ale tady, v té malé místnůstce

v rohu sklepa, je černočerná tma. Minule jsem si počítala nahlas,

a tehdy jsem napočítala až do několika set, a pořád jsem ještě

nemohla ven, takže to už teď nedělám.

„Nebojím se.“ Vyslovím to nahlas a polekám se toho zvuku.

„Nebojím se, protože už mi je devět let, a to už jsem velká, a vel­

ké holky se nebojí.“ Teď už to nebude trvat dlouho. Máma za

chvíli přijde dolů a zase mě pustí. Já se omluvím a slíbím, že už

to nikdy neudělám.

Nejsem poslušné dítě. Alexander je. Tohle máma tvrdí často.

Říká Alexandrovi „moje zlatínko“. To není opravdické slovo,

vymyslela si ho speciálně pro mého brášku. On je přitom někdy

dost otravný a zlobí. Třeba když mi zničil můj obrázek tím, že

přes něj načmáral hnědou voskovkou tři tlusté čáry. Šla jsem

to na něj říct a máma mi na to odpověděla, že žalobníky nemá

nikdo rád a  že je ještě moc malej, aby věděl, že udělal něco

špatně. Ale to byste museli vidět jeho obličej, když dokreslil

poslední čáru. Taky už mu je šest, už to dávno není žádné mi­

mino. Alexander mi taky škaredě nadával a bouchl mě do hlavy.

Samozřejmě to vůbec nebolelo, ale stejně. No jo, takové věci

nikdy nedělá, když se máma dívá, takže ona to samozřejmě ne­

může vědět.

Pokud jsem hodná já, tak mi máma říká „Moničko“. Hod­

ná jsem, když pomůžu s mytím nádobí, utíráním prachu nebo

s prostíráním stolu, hodná jsem, když uklidím a když si umyju

ruce před jídlem, hodná jsem, když jsem potichu, protože táta

chce, aby bylo ticho, nebo když přinesu ze školy dobrou známku,


14

a taky u jiných věcí. Ale někdy zapomenu, že musím být hodná,

to se stává omylem. Takže si třeba kreslím a omylem popíšu fix­

kou ubrus. Nebo si hraju s Alexandrem na zahradě a on spadne,

protože jsem vybrala moc divokou hru. Nebo řeknu právě něco,

co se asi nesmí říkat. Nebo přijdu ze školy s dírou v sukni a ne­

vím, jak se to stalo, a máma mi musí zase koupit novou. Jako by

peníze rostly na stromě. Taky jsem si jednou vzala bez dovolení

ze skříňky bonbon. To je vlastně krádež. Když jsem byla přisti­

žena, řekla jsem, že jsem nevěděla, že se to nesmí, takže jsem

navíc ještě lhala. A  minulý týden jsem byla hodně sprostá na

Sofii ze třídy. No jo, ale ona si vymyslela pravidla, která do té hry

fakt nepatřila, a kvůli tomu můj tým prohrál, a tak jsem jí řekla,

že je falešný prase. Samozřejmě vím, že něco takového ode mě

není hezké, ale prostě to ze mě jen tak vyletělo. Máma říká, že

se musím naučit přemýšlet, než něco udělám, a to je pravda. To

mi vždycky nejde. Sofie se rozbrečela a  řekla to naší učitelce,

to o  tom praseti, a  učitelka se pak na mě hodně zlobila. Bála

jsem se, že to řekne mámě, ale to neudělala. To jsem měla štěstí.

Podržím si ruku těsně před očima, abych zjistila, jestli ji uvi­

dím. Možná trošku? Nebo je to jenom proto, že vím, že tam

ta ruka je? Sedla jsem si na zem, protože jsem nemohla najít

stoličku, která tu někde musí být. Podlaha je studená a  tvrdá,

trochu mě z  toho začíná bolet zadek. Stejně zůstanu u  země,

protože vím, že tu jsou pavučiny a za chvíli je budu mít ve vla­

sech. Kdybych měla kapesník, vysmrkala bych se, ale nemám ho,

takže prostě nasaju sopel do nosu. To dělám tak, že do nosních

dírek natáhnu vzduch. Mámě to přijde hrozně odporné, ale co,

teď mě stejně nemůže slyšet. „Holka, která se neumí chovat, to

nikam nedotáhne,“ to taky říká často.

Snažím se neposlouchat okolní zvuky, takové divné klapá­

ní a tiché bručení. Netuším, odkud to vychází, a tak si začnu

myslet, že tu sedí nějaká příšera, nebo tak něco. Vím, že příše­

ry doopravdy neexistují, ale někdy, tady v té místnůstce, na to


15

trošku zapomenu. Teda ne úplně, ale asi se mi na chvíli vypne

hlava. Máma říká, že jsem strašpytel a  musím být tvrdší. Má

pravdu, samozřejmě, ale nevím, jak se to dělá.

Měla bych být silnější, myslím jako na někoho, komu je de­

vět. Jenom ta tma, tu já moc nezvládám, a pavouci, ti mi přijdou

strašliví, a myši taky, a velcí psi. Jenom když jsou opravdu velcí.

Malí psi se mi líbí. Malí psi vypadají, že jsou pořád veselí. Jako

by nevěděli, jaké je to být smutný, dokud jim to jejich páníček

nepředvede. To jsem jednou viděla, že pes mojí nejlepší kama­

rádky Ellen si za ní lehl, když byla nemocná, úplně tiše. Jinak

pořád poskakuje, vrtí ocasem a štěká, protože je rád, že Ellen

vidí. Jak tam tak u ní ležel, na koberci vedle sedačky, uvědomila

jsem si, že psi jsou možná ta nejmilejší zvířata na světě, spolu

s bílými králíky, těmi malými, s kůzlátky, jako ta na farmě pro

děti, kde jsme byli se školou. Kdybych měla kůzle, tak bych ho

pojmenovala Alexander, abych bráchu naštvala. Taky se mi líbí

kačeny, ale táta jednou povídal, že si na ně musí člověk dávat

pozor, protože můžou kousat. To mi přišlo divný, protože ka­

čeny nemají zuby. Načež táta řekl, že to dělají zobákem, ale to

mi přišlo jako hloupost, protože se kouše zuby, jinak se tomu

přece neříká kousání?

Netuším, jak dlouho už to teď trvá, ale myslím, že hodinu,

nebo možná čtyři hodiny, nevím. Za chvíli se unudím k smrti.

Zkouším si prokřupat prsty, jeden po druhém, to mi táta zaka­

zuje, časem z toho dostanu revma, říká, ale mně to připadá jako

moc legrační zvuk. Taky nesmím strkat ruku do bedny s oříšky

v supermarketu, ale někdy to dělám, protože je to tak příjemný

pocit, a pak mám slanou ruku a tu si olížu, a to mámě přijde

hrozně odporné.

Slyším, jak někdo schází ze schodů. Naštěstí, je to ona, po­

znám to podle klapání jejích podpatků. Trochu se usmívám,

protože jsem moc ráda, že už je trest u konce. Ale až mě máma

uvidí, musím se snažit přestat smát, jinak by si myslela, že toho


16

nelituju. Slyším, jak si odkašlává, což dělává často, když je na­

štvaná. Rozletí se dveře.

„No?“

Oči se mi samy od sebe zavřou, protože máma rozsvítila.

„Už to nikdy neudělám.“

„A dál?“

„Promiň, mami, já už to nikdy neudělám.“ Obejmu ji kolem

pasu.

Dvakrát mě rukou poplácá po levém rameni. „Jo, jo, tak je

to správně. Tak běž nahoru.“

Jsem tak šťastná, že mi máma vždycky odpustí. Myslím, že

to dokážou jen mámy, člověku vždycky zase odpustit, ať udělá

cokoliv. Když přijdu nahoru, musí si moje oči ještě trochu zvyk­

nout na ostré světlo.

Do kuchyně zrovna přijde táta: „Ahoj hoši!“ zavolá na mě

a na Alexandra. „Kde se ti vzaly ve vlasech ty pavučiny?“

Neodpovím, netroufám si.

„Když někdo nechce poslouchat, musí za to pykat,“ pozna­

mená máma.

Táta nereaguje. Podívá se na mě: „Všechno v pohodě?“

„Jasně,“ odpovím a jdu do obýváku. Budu si číst, napadne mě,

protože čtu moc pěknou knížku a ta mě rozveselí. Táta projde

kolem mě, asi se ještě vrací do své ordinace.

„Máš pacienty?“ zeptám se.

„Ne, musím ještě udělat nějakou jinou práci.“

„Můžu s tebou, že bych si u tebe četla svou knížku?“

„Ale Moničko,“ namítne táta.

Ještě než se mu podaří dokončit větu, zavolám: „Budu úplně,

úplně potichu, slibuju, nebudu ti vůbec nic povídat o svojí kníž­

ce nebo tak. Je hrozně napínavá, takže ji chci rychle přečíst.“

„Tak pojď,“ řekne a podrží mi dveře.

Nemůžu sem chodit moc často, ale tátova ordinace mi při­

padá skvělá. Voní to tu divnými věcmi, které se používají na


17

uzdravování zubů. A visí tu obrázek s lidským chrupem, přijde

mi trochu nudný, ale neřeknu to. Je tu speciální křeslo s  mo­

torkem. Táta s  ním může jezdit nahoru a  dolů a  já na něm

ráda ležím. Visí nad ním velká lampa, která jasně svítí. Když se

správně natočí, dobře se u ní čte. Hned na křeslo vyskočím, bez

tátovy pomoci, protože ho nechci otravovat. Opěradlo je na­

stavené tak akorát. Táta si jde sednout ke svému psacímu stolu

a z tašky vytáhne složky s papíry, začne v nich listovat a sem

tam si něco poznačí.

Ráda tady sedím, jen tak, bez mluvení, on pracuje a já si čtu.

Táta má svou práci moc rád, nesnáší černý kořen a nového poš­

ťáka, protože ten někdy nechá trčet noviny ze schránky, a pokud

začne pršet, tak se pak nedají vůbec číst, a když se táta dívá na

televizi, tak často mluví nahlas, i když tam nikdo jiný není. Můj

táta je hodně chytrý, protože pokud luští křížovky, tak si vybírá

jen ty nejtěžší.

„Každý musí nést následky svých činů.“ To říká máma taky

často. Máma má spoustu větiček, které ráda opakuje. Člověk si

je má zapamatovat a poučit se z nich, jak mi jednou vysvětlila.

Přála bych si, abychom tady takhle mohli zůstat navždy, abych

už nikdy nemusela do školy počítat tam blbý příklady, abych už

nikdy neležela v posteli a nemohla usnout, abych už nikdy ne­

musela do té malé místnosti ve sklepě a abych už nikdy nikoho

nenaštvala a abych vyhrála cenu pro nejmilejší holčičku na světě.

Na chodbě odbíjí hodiny, nahlas, devětkrát, jako by někdo bou­

chal do gongu. Nemám ten zvuk ráda, táta taky ne. No jo, ale

byly ještě tátových rodičů, takže tady musí zůstat.

„Už je skoro čas jít spát,“ poznamená táta.

„Ano,“ souhlasím. Snažím se, aby to neznělo moc smutně.


18

2

Vím, že se to nesmí, protože mi ještě není deset a musím přejít

rušnou silnici, ale kdo to uvidí? Od chvíle, kdy se to stalo, je náš

dům plný lidí. A ti pijí pivo.

Stoupnu si ke dveřím na zahradu, rozhlédnu se, nikdo tu

není. Zavřu dveře, běžím ke garáži, popadnu kolo a odjíždím.

Tipuju, že bude trvat tak čtvrt hodinky, než tam dojedu. Je

krásný den: modré nebe, sem tam pěkný obláček a nějak moc

ptáků. Odsud zdola to vypadá, že jsou všichni ptáci černí, přes­

tože zblízka vůbec nejsou, teda většina ne. Černá vrána, ta jo,

a  kos taky, teda sameček. Anglicky jim dokonce říkají „black­

bird“, to mě naučil táta.

Přemýšlím: baví mě jezdit na kole, hlavně když svítí sluníčko

a ovívá mě teplý vzduch. To si říkám v hlavě. Je dobré myslet

na pěkné věci.

Projedu kolem pekárny, kde mi někdy paní za pultem dá

nějakou sladkost, úplně zadarmo. A  když pak řeknu „děkuji

vám, paní“, slušně, protože se slušností člověk nejdál dojde, jak

říkává máma, tak se usměje, a jak se směje, jde jí vidět zlatý zub.

Připadá mi trochu hnusný, ale protože vím, že ho vlastně nechci

vidět, tak se na něj samozřejmě dívám mnohem pozorněji. Je to

jako snažit se nemyslet na chipsy, víš, že je nesmíš, a proto na ně

dostaneš ještě větší chuť.

Jedu i  kolem domu, kde bydlí Sofie, která je sice milá, ale

trošku smrdí. Je cítit jako odpadkový koš v létě, ve kterém je

trocha smetí, a někdy jako půda na střeše, kde už dlouho nikdo

nebyl. Když nás minulý rok posadila učitelka ve třídě vedle sebe,

byla jsem z toho dost nešťastná. Ale strejda Tuur mi řekl, že si


19

člověk po sto osmdesáti vteřinách vdechování nepříjemného

vzduchu na ten smrad zvykne a už mu nevadí, prý to tak praví

věda. Netuším, jestli to ví doopravdy z vědy nebo to řekl jenom

proto, aby mě utěšil, ale pomohlo mi to. Každý den na začátku

vyučování jsem si šla sednout hrozně blízko k Sofii a pak jsem

počítala do sto osmdesáti, ne moc rychle, a  zhluboka jsem se

nadechovala, nenápadně. A  pak jsem to ten den líp zvládala.

Zajímalo by mě, vedle koho budu sedět příští školní rok. Ten

už brzy začne. Doufám, že vedle Ellen. Ellen je moje nejlepší

kamarádka, a já její. Nesnáší komáry, včely a mouchy a hraní

karet, a  má ráda žlutou barvu a  zmrzlinu, dokonce i  v  zimě,

a když si potřebuje kýchnout, kýchne si pokaždé, fakt pokaždé,

aspoň třikrát a někdy i mnohem víckrát.

Přijedu ke křižovatce, svítí červená. Dneska tady nejezdí

moc aut, protože je neděle. Všimnu si, že většina je modrá. Naše

auto je zelené. Zelené jako rybník, do kterého svítí sluníčko.

Když s ním táta přijel poprvé domů, asi před čtyřmi roky, tak

se mi ta barva vůbec nelíbila. Bylo mi líto, že nevybral červené,

nebo aspoň žluté. Ale je to Citroën ds, poznamenal hrdě táta, je

to staré auto, mnohem hezčí než ta, co se dělají dneska. V tom

jsem mu musela dát za pravdu. Světla toho auta vypadala jako

oči, jako by to nebyl stroj, ale člověk, což mi připadalo legrační.

Pověděl, že ho koupil od pacienta, a to si pak nemůžeš vybírat

barvu. To jsem chápala.

Jinak ale nemám ráda, když si člověk nemůže vybrat. Jako ve

škole, kde vždycky jenom učitelka rozhoduje, co budeme dělat.

Někdy bych si přála, abych už nikdy do školy nemusela. Ale

potom myslím na to, že by byly pořád prázdniny, a  to si taky

nejsem úplně jistá, jestli by to bylo o moc lepší.

Už tam skoro jsem. Vím, kde vrakoviště leží, protože kolem něj

projíždíme pokaždé, když jedeme na návštěvu k babičce. To je

štěstí. Slunce mi svítí do očí, ale já to vydržím. Je dobrý v životě


20

hodně vydržet, říká máma. Ještě chvíli šlapat a už tam budu. Se­

sednu, opřu kolo o stojánek a vydám se podél budovy. Ošklivý

šedý obdélník s dveřmi, pár okny a velkým vjezdem a placatou

střechou. Všechno je zavřené, no jasně, o to samozřejmě šlo, proto

jsem čekala do neděle. Nechtěla jsem žádné čumily. A věděla jsem,

že se na pozemek normálně dostanu, na boku jsou jenom nízké

sloupky, aby se nedala ukrást auta, to už jsem si obhlédla předem.

Vraky stojí vzadu. Na části pozemku, kde rostou topoly. Na

tvrdé pískové zemi se práší, dlouho už nezapršelo, a leží na ní

plno kamínků, takových malých, špičatých. Už se mi jeden

zapíchl do sandálu, ale nemůžu se chovat jako malá. Když se

zastavím a  vytáhnu ho, po deseti krocích tam budu mít další.

Jdu dál a pečlivě se rozhlížím. To je ale zmatek: všude jsou vraky

a náhradní díly a v rohu se tyčí divná hora aut, kterou ledabyle

poskládali na sebe, jako by to byly kostky lega.

Najednou ho uvidím, vlevo před tím zrezivělým černým: náš

brčálově zelený Citroën ds. Nejdřív postávám opodál, snažím

se ten pohled pečlivě vstřebat. Napočítám do šedesáti, to úpl­

ně stačí. Ten je ale příšerně rozmlácený. Obě levé pneumatiky

jsou pryč, přední nárazník zmizel a  celý čumák je promáčk­

nutý. Není tam už žádné okno, samozřejmě, a  kus střechy je

pryč, hlavně na straně spolujezdce. Přiblížím se o několik kroků,

a pak ještě o pár. Chci se podívat dovnitř auta. Na tátově straně

není nic moc k vidění, kromě toho, že je všechno rozbité a špi­

navé, jenom volant zůstal v celku. Pak se jdu podívat na máminu

stranu, tam to vypadá dost jinak. Na té divné tyči nad palubní

deskou a na sedadle je zaschlá krev. Hodně krve. Na potazích

není krev červená, ale spíš hnědá. Jdu ještě blíž, hlavu už mám

skoro v autě. Je to tam cítit benzínem, připáleným masem a bar­

vou. Podívám se pozorněji a uvidím kousky kůže. A vlasů. Blond

vlasů mojí mámy. Zůstanu stát. Dlouho. A jen se dívám. Někdy

se člověk musí podívat pořádně.


21

Když nás přišla babička předevčírem probudit, uprostřed noci,

okamžitě jsme věděli, že něco není v pořádku. Alexander a já.

Jsme děti, ty se jen tak pro nic za nic nebudí dvanáct minut před

pátou ráno. Babička se na nás ani nepodívala, řekla jen, že máme

jít dolů, že za námi táta hned přijde, a zase sešla ze schodů. Já

s Alexandrem jsme šli za ní. Mám žízeň, řekl brácha. Babička

na to, že něco přinese a  že si máme sednout na sedačku, že

za námi táta hned přijde. Přesně ta stejná věta, což mi přišlo

divné. Alexander dostal colu a já v tu chvíli zalitovala, že jsem si

taky neřekla o něco k pití. Colu jsme mohli jen při slavnostních

příležitostech. Teď už bylo moc pozdě, nemohla jsem babičku

znovu posílat do kuchyně, to by bylo neslušné.

Zdálo se, že to trvá celou věčnost, to babiččino takzvané

hned. Dívala jsem se na fotku, která stála na televizi, byla jsem

na ní já s Alexandrem, jak se koupeme v nafukovacím bazénku

na zahradě. Byl tehdy ještě mimino a já malá holčička. Nepři­

rozeně jsem se usmívala, pózovala jsem na fotku. Vypadám na

ní nějak divně, podle mámy, jednou jsem ji slyšela, jak to říká

strejdovi Tuurovi, a myslím, že má pravdu. „Ale Alexander, ten

je k sežrání.“ Takhle to řekla: k sežrání. Tehdy jsem si předsta­

vila velkou příšeru, která požírá děti, a  co nejrychleji jsem se

snažila začít myslet na něco jiného.

Najednou tam stál táta. Myslím, že přišel ze zahrady. Měl

na sobě svůj pěkný oblek, protože byli ten večer v restauraci.

Všimla jsem si, že ho má celý špinavý. To se mámě určitě nebu­

de líbit. A taky měl na čele takovou obrovskou náplast. Viděla

jsem, jak se táta podíval na svou košili, jako by uhodl moje

myšlenky. „Hned za vámi přijdu,“ řekl a zmizel nahoře. Jo, jo,

hned, to určitě, pomyslela jsem si a  okamžitě jsem se začala

cítit špatně, protože to ode mě nebylo hezký. Táta nás přece

nenechá vytáhnout z  postele uprostřed noci jen tak pro zá­

bavu, takže bude mít dobrý důvod k tomu, že jde nejdřív do

ložnice.


22

Alexander si zatím jezdil s  autíčkem kolem nohou konfe­

renčního stolku, jako by to byla dálnice. Jemu ještě nedošlo, že

tady není něco v pořádku? Možná je prostě rád, že má colu a an­

gličáka. Jestli to tak je, tak je to fajn, protože je mu teprve šest.

Já už byla v šesti mnohem šikovnější, myslím, ale máma říká, že

je to tím, že je benjamínek. Myslí si, že benjamínci můžou být

delší dobu malí.

Nikdy s nimi nemůžeme do restaurace, protože to je pro vel­

ké, říká máma. Když tam jdou, oblečou si vždycky svoje nejlepší

oblečení a  máma si nasadí náušnice, které dostala od babičky,

takové bílé perly ve tvaru velké kapky. A pak se namaluje a na

vlasy si nastříká tolik laku, že pak celá kuchyň smrdí nakyslostí

a mýdlem.

Táta se vrátil v jiném oblečení. Tohle nebylo špinavé. Potil se

na čele, což se mu v létě stávalo častěji, ale teď byla noc a nebylo

až takové teplo. Posadil se mezi mě a Alexandra a spustil: „Teď

dobře poslouchejte, protože táta vám musí něco říct.“ A  pak

se odmlčel. Na hodně dlouho. Dokonce i Alexander si přestal

hrát a pozorně se na tátu podíval, stejně jako já. Ani jeden jsme

si netroufli něco říct, ani se zeptat na náplast na čele. Táta jen

tak zíral do dálky, jako by zapomněl, že se od něj něco očekává.

Jednu ruku svíral v pěst.

Babička si vzala židli a postavila si ji v salonu k nám. „No

tak,“ prohlásila. Podívala jsem se na babičku, byla v obličeji na­

jednou celá šedivá. Podle mě brečela, protože měla na krku a tvá­

řích červené fleky. Ty se mámě taky vždycky objeví, když pláče,

ale to se skoro nikdy nestává. Máma je žena, která toho hod­

ně vydrží, to taky někdy říká tátovi: „Dělej, co musíš, Vincente,

já vydržím všechno.“ Máma to nemá jednoduché, s námi a tak.

Slyšela jsem, jak se táta zhluboka nadechl. „Hoši,“ to říká

pokaždé: hoši, i když já jsem holka, „mám špatnou zprávu: sta la

se nehoda, dnes v  noci, a  není to dobrý.“ Pak zase zmlkl. Ba­

bička se hlasitě rozplakala, tekly jí slzy a sopel. Odběhla pryč,


23

asi pro kapesníky, protože se na to fakt nedá dívat, na sopel

z  nosu. Načež se dal do pláče i  Alexander, možná prostě pro­

to, že na to nebyl u babičky zvyklý. Chytila jsem tátu za ruku,

protože by mu to možná mohlo pomoct, aby dokončil to, co

chce říct. Vypadal, že si toho ani nevšiml. Dál bylo jen ticho

a ticho.

Babička se vrátila z kuchyně, už nebrečela a zase vypadala

úplně pěkně, a konečně řekla: „Vaše máma to nezvládla.“ Pro­

tože nikdo nereagoval, dodala: „Umřela.“

Alexander zavzlykal a nemohl popadnout dech: „Je mrtvá?

Máma je mrtvá?“

„Jo,“ odpověděl táta. Prostě „jo“ a  už nic. Dál zíral na zeď

vedle dveří, jako by na ní bylo něco k vidění.

Nerozbrečela jsem se, což mi trochu vadilo. Snažila jsem se

ze sebe vymáčknout nějaké slzy, ale nechtěly mě poslouchat. Tak

jsem se jen dívala na zem, trochu na svůj pupík, bradu skoro na

hrudníku, jak to dělávají smutní lidé. Babička se ani nepohnula,

táta vstal, odešel do své pracovny a zavřel za sebou dveře.

A tak jsme tam zůstali sedět, babička, Alexander a já. Ven­

ku se nic nehýbalo. A  uvnitř taky ne. Panovalo tu ticho. Sly­

šela jsem zvuk ledničky, takové tiché bzučení. A tikání hodin.

A Alexandrovo fňukání. Myslela jsem na mámu a na to, jak před

odchodem řekla: „Buďte hodní na babičku, jestli uslyším, že jste

neposlouchali, tak víte, co bude následovat.“ Vlastně zněla na­

štvaně už předem, i když jsme s babičkou skoro pokaždé hodní.

Potom jsem ještě musela myslet na to černé oblečení, které měla

na sobě: černou sukni s  červeným páskem a  černou halenku.

Vypadala v tom úžasně. To jsem jí taky řekla, když scházela ze

schodů, a ona se usmála. Věděla jsem, že mámu těší lichotky na

oblečení. Byla jsem moc ráda, když se usmála. Má to oblečení

pořád ještě na sobě? Je taky špinavý? Asi jo, stejně jako tátův ob­

lek. Vypere se to na pohřeb, nebo prostě dostane do rakve něco

jiného? Asi to musím tátovi říct, pomyslela jsem si. Protože táta


24

neví o oblečení nic. To taky máma pořád říkala. Přemýšlela jsem,

na co myslí Alexander. Seděl na koberci, pokrčená kolena pod

bradou, obličej směrem k obýváku. Vlastně bych mu ráda něco

řekla, ale nevěděla jsem co. Takže jsem prostě zůstala, kde jsem

byla. To mi ještě připadalo jako nejlepší.

Jak tam tak stojím, u toho, co býval náš Citroën ds, uvědomím

si, že jsem tátovi ještě neřekla o mámině oblečení. Musím zpát­

ky domů. Brzo bude pozdě, na to oblečení.

Nesmím nikomu říct, co jsem viděla, protože Alexander je

na to ještě malý a všichni dospělí by se jen rozzlobili, protože

jsem udělala něco, co se nesmí.

Po návratu domů tam sedí všichni přibližně stejně jako předtím.

Nikdo mě nehledal. Babička přináší kávu a pivo, všude posedá­

vají lidi, kteří si povídají a pijí. Kdo by o ničem nevěděl, ten by

si mohl myslet, že má někdo narozeniny.

Strejda Olivier mě zahlédne a usměje se.

„Mohl bys říct tátovi, že by máma určitě chtěla svůj černej

kostýmek, ten, co měla na sobě večer, když se stala ta nehoda?

Protože to je její nejoblíbenější oblečení. Jestli je špinavej, mů­

žeme ho vyprat.“

„Dobře,“ odpoví strejda Olivier. Pátravě se rozhlédne po po­

koji. Přemýšlím, jestli mi vůbec rozuměl. „Běž se podívat za

Ale xandrem, nejspíš si hraje venku s bratranci.“ Chtějí, abych

šla zase pryč.

„Možná bych to měla říct tátovi sama.“

„Teď ho chvilku nech.“ Strejda Olivier mi položí ruku na

záda, nejdřív jemně, pak se mi začne zdát, že mě trochu tlačí

směrem do zahrady. Vyklouznu mu a podívám se na tátu. Sedí

na sedačce pod oknem, mezi dvěma tetami a sousedem, a pořád

něco říká. Přesně tohle táta dělá. Po tom nočním mlčení úplně

obrátil. Celou dobu mluví, jako natažený strojek, ale já nesmím


25

vědět, o  čem. Jakmile se k  němu přiblížím, vždycky se objeví

někdo, kdo mě pošle jinam.

Včera večer před spaním za mnou táta přišel do pokojíku. To

skoro nikdy nedělá. Zastavil se vedle mé postele. „Dobrou noc,“

řekl.

Čekala jsem něco víc, zatvářila jsem se co možná nejmileji.

Chtěla jsem se na něco zeptat, ale nevěděla jsem na co.

Dal mi pusu na levou tvář. „Dobrou noc,“ řekl teď o  něco

jemněji.

„Ano,“ odpověděla jsem. Když za sebou zavřel dveře a všech­

no potemnělo, přemýšlela jsem, jestli budu moct usnout. Nebo

plakat, napadlo mě, to je taky fajn.


26

3

První školní den. Včera babička říkala, že je dobře, že zase mů­

žeme do školy, život, jak vždycky býval. V duchu jsem si ta slova

opakovala: život, jak vždycky býval.

Nechtěla bych zůstat doma, ale do školy se mi taky nechce.

A  už vůbec ne do čtvrté třídy, protože si myslím, že to bude

nuda. V páté se aspoň učí francouzština, to už je něco jiného.

Je skoro půl osmé. Ležím v  posteli a  štve mě prostěradlo,

které už není pěkně natažené a čerstvé pod dekou, protože ta

deka dost kouše. Nedala by se vymyslet nějaká výmluva? Nemů­

žu předstírat, že jsem nemocná, protože táta takovou lež hned

pozná.

Najednou se rozletí dveře do mého pokoje, Alexander: „Mu­

síme vstávat, nebo přijdeme póózdě.“

„To je pravda,“ odpovím, „už jdu, oblečeš se zatím?“ To pře­

ce nejde, aby tak malý kluk jako Alexander hlídal čas. Takže

den začínám s  pocitem viny. Ten mívám často. Strejda Tuur

mi vysvětlil, co to slovo znamená, narazila jsem na ně v knížce

pro starší děti. Ráda čtu knížky pro děti od deseti let, nebo

dokonce od dvanácti, protože už jim rozumím, i když si to vý­

robci knih a paní knihovnice s tím obrovským nosem nemyslí.

Strejda Tuur říkal, že to má co dělat s  lítostí nad něčím a  že

si člověk sám myslí, že by ji měl mít. Tehdy jsem si pomyslela:

tohle znám.

Táta má ještě víc práce než dřív. Často sedí v  ordinaci už

ráno, než sejdeme dolů. To ho pak raději neruším. Táta s  tím

taky nic nenadělá, že najednou tolik lidí bolí zuby. Těžko může

poslat pacienty se zkaženými zuby jen tak zase domů. Takže


27

namažu Alexandrovi chleba a dám mu sklenici mléka. Vlastně

to umí sám, ale je radši, když mu to připraví někdo jiný, protože

je trochu líný.

Někdy je můj brácha příšerný blbec, třeba když chce hrát ně­

jakou hru, která je pro větší děti, nebo když rozbije vázu, kterou

jsem vlastnoručně vyrobila, jako tenkrát, když máma říkala, že

už je moc rozdivočený a že se stane nějaká katastrofa, máma po­

užívala to slovo často: katastrofa. Ale někdy, občas, mi připadá

milý. V každém případě milejší než Berend, Sofiin starší brácha.

Smrdí stejně jako jeho sestra, ale jak se naštve, tak se pere, a říhá

tak, že je to slyšet hodně daleko. Je mi kvůli tomu Sofie líto.

Jakmile nachystám svačinu a vytáhnu z ledničky dvě jablka

na přestávku, zavolám na Alexandra: „Obleč si bundu.“ Podle

něj je moc teplo, nechce si bundu oblíkat, tváří se při tom vzpur­

ně. „To jenom vypadá, že je teplo, ráno bývá zima, a já nejsem

na nemocné kluky zvědavá.“ Stejně jako to říkávala máma, uvě­

domím si. Sedne si trucovitě na zem, jako by mu byly teprve tři.

„Alexandře, mám se začít zlobit?“ Pokrčí rameny, vstane a vyjde

ven, bez bundy. Nevím, co mám teď dělat. Ještě chvilku a  při­

jdeme první školní den pozdě. Mámu poslouchal. Vezmu si jeho

bundu pod paži, popadnu aktovku a vyjdu na ulici. Bundu mu

hodím na hlavu, takhle si ji bude muset vzít. Zaváže si ji kolem

pasu a podá mi ruku. To předtím nedělával.

Cestou do školy neřekneme tři ulice ani slovo. Možná že Ale­

xander taky přemýšlí, co, proboha, řekne kamarádům ve škole.

U mě ve třídě to ví Ellen, o mámě, ale ostatní myslím ne. Babička

říkala, že to dá táta novým učitelkám vědět.

„Koukej, kočka,“ řekne Alexander. Už dávno si přál kočku,

ale máma je nesnášela.

„Ta je pěkná,“ poznamenám, „jak má bílý tlapky.“ Alexander

jde k ní, aby si ji pohladil, ale kočka okamžitě zase vystřelí pryč,

do křoví. Kdybych si mohla vybrat, chtěla bych psa. Takového

malého, bílého, jako má Ellen, a pojmenovala bych ho Blackie,


28

protože je to vtipné. Ale nesmím nad tím přemýšlet, protože ho

stejně nikdy nedostanu.

Už jsme u chlapecké školy a Alexander se pořád motá kolem

mě. Pro něj je to první den ve škole, ale před prázdninami říkal,

že se tam těší, protože se naučí číst, psát a počítat.

„Víš přece, že to tvoje učitelka o mámě ví, ona ti řekne, co

máš dělat, jo?“ Doufám jen, že mám pravdu.

„Tak jo,“ odpoví bráška, ale moc přesvědčeně se netváří.

„Jen běž za kamarádama, koukej, támhle je Jeroen. Já už mu­

sím jít, nebo přijdu pozdě.“ Postrčím ho na hřiště, nemůžu se

o něj přece pořád starat.

Letos máme paní učitelku Van Gelderenovou. Není moc fajn

ani vtipná nebo tak, ale taky to není žádná čarodějnice, jak se

říká o učitelce Voldermanové ze třetí, takže jsem docela spoko­

jená. Ve třídě si za mnou hned přišla sednout Ellen, protože jsme

si mohly samy vybrat místo. „Jestli uvidím, že se někdo moc

baví, tak vás příští týden přesadím, ale dostanete šanci dokázat,

že jste velké holky.“ Jejda, to bude těžký, pomyslím si, Ellen a já

si nejraději ze všeho povídáme. A  ve třídě se pořád nudíme,

takže je skoro nemožné, abychom to nedělaly.

„A ještě dřív, než opravdu začneme, jedna zpráva, Mono, hol­

čičko, pojď dopředu.“

Ellen mě štípne do nohy, pod lavicí. Jít dopředu, já, teď? Uči­

telka mluví dál a zároveň mi pokyne rukou, jako policista, který

řídí dopravu.

„Mona před pár týdny prožila něco smutného. Myslím, že ne

všichni o tom víte. Pojď sem, holčičko, pojď.“ Normálně bývám

před třídou ráda, teď bych se ze všeho nejraději vypařila, někam

daleko odsud. Když se postavím vedle učitelky, položí mi ruku

na rameno: „Tak povídej.“

Povídej? Co mám povídat? Že je moje máma mrtvá, protože

měla nehodu, o  které dál nic nevím, nebo jen málo? Že jsem

nebrečela? Jenom během pohřbu, ale to bylo vlastně kvůli tátovi,


29

kterého jsem ještě nikdy neviděla brečet. Že slzy mají jen lidi,

a zvířata ne, že jsem si to přečetla v nějaké knížce? Že přemýš­

lím, jak dlouho trvá, než se dostanou do rakve brouci a polezou

mámě po těle i uvnitř? Že se každý večer snažím na ty brouky ne­

myslet, ale že když zavřu oči, vidím něco bílého, co vypadá přes­

ně jako červi, takže je těžké se tomu vyhnout? Mám říct, že můj

táta po pohřbu jenom mlčel nebo mluvil o blbostech? Že k nám

často chodí babička a utírá prach nebo uklízí terasu nebo žehlí

prádlo, i když na to máme Marcellu, a že chce hrát jenom karty,

občas, protože jiné hry nezná? Že jsem někdy, například když

si čtu knížku a je to legrační příběh, prostě veselá, ale že se pak

cítím hrozně špatně, protože něco takového se určitě nesluší?

„Nebo to mám říct já?“ zeptá se učitelka, když si všimne, že

mlčím.

„Ano.“ Dívám se na stěnu na konci třídy. Na nástěnce visí

plakát se západem slunce se škaredými barvami, jaké doopravdy

být nemůžou.

„Monina máma a táta měli autonehodu. Najelo do nich ná­

kladní auto. Monin tatínek je úplně v  pořádku, ale maminku

odvezli do nemocnice a doktoři zkusili všechno, ale už se nedalo

nic dělat. Maminka tam zemřela, viď, Mono?“

Přikývnu, ale přitom si jenom říkám: náklaďák? Ještě ji vezli

do nemocnice? To vysvětluje, proč byla na mámině straně pryč

střecha. Proč to táta řekl učitelce, a ne mně? Neptám se na svo­

lení a  jdu si sednout zpátky do lavice. Už se nedalo nic dělat,

to je zvláštní způsob, jak něco říct. Ellen se na mě dívá mile. To

nesmí. Když se na mě lidé tváří mile, tak jsem přecitlivělá. A pře­

citlivělost není dobrá pro život, to vždycky říkala máma. A taky,

že strejda Tuur je přecitlivělej nebo že je slabá povaha, tak to

říkala, a že se kvůli tomu vždycky dostane do problémů.

„Tak, teď to, děti, víte. Vytáhneme si Početníček.“

Nechci myslet na počty. Nechci myslet na náklaďáky a  ne­

mocnice. Mohla bych tátovi povědět, co říkala učitelka, kdo ví,


30

třeba se pak dozvím něco nového. Nebo možná raději ne, pro­

tože je tu pak možnost, že to tátu rozruší, a už tak to nemá jed­

noduché. Snažím se soustředit na něco pěkného. Třeba na extra

silnou vrstvu nutely, kterou jsem si ráno namazala na chleba,

protože se nikdo nedíval. Nebo na náramek přátelství, který

mi dala Ellen na konci prázdnin, když jsem si mohla jít jedno

odpoledne hrát k  ní domů. Nebo na to, jak táta kdysi málem

přepadl přes srolovaný koberec u strejdy Tuura.

Ellen do mě šťouchne. „Musíš udělat tohle cvičení, tenhle

sloupeček.“ Dobře že tu Ellen je. Vždycky ví, co dělat.


31

4

Vyučování skončilo. Dneska budeme pořádně pracovat, pro­

hlásila ráno učitelka, ale mně to připadalo stejně nudné jako

všechny dny předtím. Čekám na Alexandra u brány chlapecké

školy. Šourá se, trochu v  předklonu, malý kluk s  příliš velkou

taškou.

„Jak to šlo?“

„Dobrý,“ odpoví.

„A učili jste se něco novýho?“

„Jo.“

„A co?“

„To jsem zapomněl.“ Pak se zeptá, jestli si s ním doma zahraju

Člověče, nezlob se. „Prosím, prosím, prosím.“ Chápu, proč mu

máma těžko dokázala něco odmítnout. Na mě byla přísnější.

Ale mně to nevadilo, protože já jsem to potřebovala. Jinak by

ze mě nikdy nic nebylo.

Přede dveřmi našeho domu stojí o dvě auta víc. Babiččino

a tety Roos. Přemýšlím, jestli je táta rád, že k nám babička tak

často chodí, protože si spíš myslím, že táta by se s ní nekama­

rádil, kdyby nebyli rodina. Když dřív máma v neděli řekla, že

pojedeme k ní, táta většinou odpověděl: „Nemůžeš říct, že mám

akutní případ?“ A pak máma samozřejmě začala vzdychat. To

jsem chápala. Není příjemné muset pořád všechno dělat se dvě­

ma dětmi sama. A  taky to není příjemné pro babičku, která

většinou, když jsme měli přijít, pekla dort nebo koláč, a ten jí

tam pak zůstal. Zatímco děti v Africe mají hlad.

Otevřu dveře a slyším, že návštěva je nahoře. Vypadá to, že

spolu v něčem nesouhlasí. Vejdu do pokoje a vidím, jak dávají


32

mámino oblečení do šedého pytle na odpadky. Několik jejích

sukní leží na posteli, a taky pár halenek.

„To je mámino oblečení.“ Snažím se, aby to znělo tak, že mi

to vadí.

„Ta skříň se musí vyklidit, budou se do ní moct dát jiný věci.“

Babička se tváří jako učitelka, která už nechce slyšet žádné ná­

mitky.

„Dáme je chudým lidem,“ pronese teta Roos, jako by to moh­

lo něco zlepšit, „kromě věcí, které by mohly být dobře mně

nebo tetě Emmě, možná. Zrovna jsme o tom mluvily.“

„Ale to je mámino oblečení,“ zopakuju.

„Ano, dítě,“ odpoví babička, „ty máš mladý nohy, mohla bys

nám zajít dolů pro něco k pití? Dostala jsem z toho všeho prachu

tady žízeň.“ Nacpe pár svetrů do pytle a  otočí se ke mně zády.

Uháním ze schodů dolů a běžím k tátovi do ordinace. V če­

kárně sedí lidi, projednou mi to je úplně jedno. Ani nezaklepu

na dveře a  vřítím se dovnitř. „Dávají mámino oblečení pryč.

Všechno.“ Přeskočí mi hlas. Táta se na mě podívá, i ta stará paní,

která leží na křesle s otevřenou pusou a ubrouskem pod bradou.

Hadička jí vysává sliny, dělá to srkavý zvuk.

„Klid, Mono. Víš přece, že sem nemůžeš jen tak vpadnout,

když pracuju. Co si teď tady Georgetta pomyslí?“

Stará paní se usměje, s hadičkou v puse, a tak se zdá, že jí

to moc nevadí.

„Její oblečení.“ Dál se na něho dívám, nevím, co přesně če­

kám, ale něco ano.

„Před chvílí jsme o  tom mluvili. Babička si myslí, že je to

dobrý nápad, všechno vyklidit. Teď musím opravdu pokračovat

v práci, Mono, mám plnou čekárnu.“ Pak se zase obrátí ke své

pacientce. „Promiňte, Georgetto, za vyrušení, teď vám...“

Otočím se a zavřu dveře. Když zase vejdu do obýváku, zatahá

mě Alexander za rukáv: „Člověče, nezlob se, slíbilas to.“

„Za chvilku, Alexandře.“


33

Pozorně se rozhlížím po salonu a  obýváku. Fotka mámy

a  táty ze svatby, která visela nad komodou ještě po tátových

rodičích, je pryč. Boty, které stály pod topením v  rohu, pryč.

Jdu ke skříňce s máminým pletením a vlnou, pryč. Běžím zase

nahoru, zkontroluju šperkovnici v koupelně, prázdná. A kniha,

kterou naposledy četla, stojí zase pěkně v  knihovně. Babička

uklízí všechno, úplně všechno. Vejdu znovu do ložnice a upírám

oči jen na ni. Ona se na mě nepodívá.

„Přinesla jsi nám vodu?“

Neodpovím. Když jsem naštvaná, zapomínám na dobré způ­

s o b y.

Teta Roos skládá halenku a při tom se zeptá: „Jaký to bylo ve

škole, Mono?“ Jako by se někoho ptala: „Je ta polívka dobrá?“,

a ten by přitom strašlivě krvácel z rány na koleni.

„Dobrý,“ odpovím, tak jak to dělává Alexander. Kousnu se

do rtu.

„Bude lepší, když se ti nebude pořád připomínat, co se stalo,“

poznamená pak teta Roos.

„Prostě život, jak vždycky býval,“ dodá babička.

Pak jdu dolů.

„Vytáhni ze skříně Člověče,“ řeknu Alexandrovi. Běží do

pokoje, kde si hrajeme, a nachystá hru na stůl. „Můžeme si dát

colu,“ zalžu, „chceš taky nalít?“

„Jo, jupí,“ zaječí.

Jdu do kuchyně, najdu ty největší kelímky, co tam jsou, a na­

plním je skoro po okraj. „Chceš i chipsy?“ zavolám z kuchyně.

Vylezu na kuchyňskou linku a na nejvyšší polici najdu dva pyt­

líky paprikových chipsů.

„Jo,“ volá Alexander.

Večer pro nás připravuje jídlo babička. Masové kuličky v rajské

omáčce. Vlastně mi to chutná, ale dneska nemám hlad. Možná

taky trochu kvůli těm chipsům.


34

„Musíš pořádně jíst,“ řekne babička.

„Ano,“ odpovím a odložím příbor.

„Jindy bývají ty kuličky lepší,“ řekne Alexander. Myslí tím:

ty, co dělala máma.

Babička se na něj podívá. „Jez, chlapče,“ řekne jen.

„Kde je táta?“

„Přijde za chvilku, až bude hotovej.“

„Kdy bude hotovej?“

„To nevím.“

O půl deváté musím do postele. Tátu jsem vůbec neviděla.

Ležím pod peřinou a  myslím si: zůstanu ještě vzhůru, a  jestli

bude potřeba, tak i do půlnoci, a jak uslyším tátu na schodech,

půjdu za ním sama. To mu vadit nebude. Měli bychom si o tom

ještě promluvit.

Do půlnoci jsem asi nevydržela. Ráno po probuzení jsem

myslela jen na to, že se na mě dost zlobil. Vím, že k  němu ne­

můžu jen tak přijít, to je proti pravidlům. Nebo možná je kvůli

mně smutný. Ještě smutnější. Třeba se mu taky nelíbilo, že se

všechny máminy věci vyklidily, ale netroufal si to babičce říct.

Nakonec jí může být vděčný za všechno, co pro nás dělá, takže

jo. Dneska na něj budu extra milá. Doufám, že mi pak odpustí.

Při čištění zubů mě napadne: třeba mají pravdu. Třeba to

je nejlepší: už si to vůbec nepřipomínat. Stejně jako se snažím

nemyslet na příšery a na malé kroutící se tvory v rakvích a na

pach Sofie, která teď ode mě naštěstí sedí daleko.


35

5

Dnes je Štědrý den a  my ho slavíme s  tátou a  Alexandrem ve

třech. Hosté přijdou až zítra. Máma vždycky říkávala, že Vá­

noce jsou období stresu, a když vidím babičku při přípravách,

dneska odpoledne chystala pět hodin jídlo, tak mám pocit, že

ona si to myslí taky.

Říká se, že děti se podobají svým rodičům. Nemyslím si, že

byla máma podobná babičce. Možná kromě nosu a toho, že obě

umějí být přísné pro tvé dobro, ale babička přece jen míň. Mys­

lím, že já sama se podobám spíš tátovi.

Normálně mají děti rády Vánoce kvůli dárkům. Ty naše se

lesknou už několik dní pod stromkem. Je těžké moct se na ně je­

nom dívat, ale táta řekl, že je můžeme rozbalit až na Štědrý večer.

A teď jsme na něho museli dlouho čekat, protože do toho ještě

přišel akutní případ. Jeden starší člověk, který křičel bolestí, jak

nám řekl táta. Bylo mi ho líto, i když jsem ten řev neslyšela. Nás

mi bylo taky líto, protože už jsme tak dlouho čekali.

Alexander si ten svůj dárek rozbalí jako první, je to velká

krabice Playmobilu, něco s hasiči. Vypadá šťastně. Ten můj je

taky tvrdá krabice, v modrém balicím papíru, a já mám modrou

ráda, takže to dobře začíná. Pečlivě obal rozbalím, abych si z něj

mohla později ještě vyrábět. A  pak to uvidím: je to panenka.

Vážně, panenka. Velká jako mimino. Oči se jí otvírají a zavírají,

podle toho, jestli ji narovnám nebo položím, pusinku má mírně

pootevřenou. A  má na sobě žluté dupačky s  bílými proužky.

Panenky mi přijdou příšerné, nevím, co s  nimi mám dělat.

Ta hle je cítit jako umělá hmota a  ložnice, než se tam otevře

okno. Přála jsem si balon, do kterého se boxuje, i s boxerskými


36

rukavicemi, jako má Berend od Sofie, nebo v nejhorším koleč­

kové brusle, nebo ty hodně speciální vodovky, jako má Ellen,

její máma říká, že se jmenují akvarely, a dá se s nimi mnohem

hezčeji kreslit.

Navíc jsem vyrobila psaníčko s  obrázkem a  dovnitř jsem

napsala, co bych chtěla dostat. Vlastně bylo to psaníčko určené

pro Mikuláše. Věděla jsem, že Mikuláš neexistuje, ale minulý

rok máma říkala, že ho musím vyrobit, protože to Alexander

ještě neví. Ale v listopadu, předtím než přišly do schránek první

katalogy z hračkářství, táta najednou, když jsme jedli rajskou

polívku s  kousky rajčat, řekl, že Mikuláš je výmysl dospělých

lidí. Podle mě to Alexandra vyděsilo. „Jo, ten ve velkejch ob­

chodech, ten není opravdickej, ale to je jen pomocnej Mikuláš,“

zkoušel brácha ještě. Ale táta pokračoval dál a vysvětlil mu, že

dětem kupují dárky rodiče a že Alexander už je teď velký kluk

a mohl by znát pravdu. Bratr se zatvářil nasupeně. Hned jsem

samozřejmě pomyslela na to psaníčko, s kterým jsem si už dala

takovou práci. Nakonec jsem ho prostě trochu upravila: existují

i obyčejní lidé s dlouhými vousy, a z pláště jsem udělala kabát,

jako pro normální lidi, a do rohu jsem přikreslila malou jedlič­

ku, takže z toho bylo psaníčko s tím, co bych chtěla na Vánoce.

Položila jsem ho tátovi na pracovní stůl, už před víc než třemi

týdny, aby měl dost času jít do obchodu. Nic o tom neříkal, ale

já si myslela, že jen nechce pokazit překvapení. A teď dostanu

tuhle panenku? Nejspíš ji koupila babička a  k  té se moje přá­

níčko nedostalo.

„Je u ní přibalená lahvička, abys mohla dát miminku mlíčko,“

poznamená táta, který za mě všechno vybalí z krabice. Tváří se

u toho mile, takže si samozřejmě nedovolím říct, jak směšná mi

ta panenka připadá. To by bylo ostatně dost neslušné. Vezmu si

lahvičku, položím si panenku na klín a dám jí takzvané mléko.

U toho se dívám střídavě na panenku a na tátu. Táta se na mě

usměje. Jsem ráda, když se táta směje.


37

Mně osobně se táta moc nelíbí. To si musí každý určit sám.

Máma to určitě viděla jinak. Má vousy, které škrábou, když dává

pusu, a já si myslím, že vousy vždycky tak trochu smrdí, jako

nádobí ze včerejška. Dřív, když mi bylo teprve osm, je nenosil,

a  to bylo lepší. Má malé hnědé oči a  dost velký nos a  velké

uši a ty uši mu trochu odstávají. Můj táta má taky dost husté

obočí a  hodně vlasů, které mu na hlavě trčí. Má taky chlupy

na hrudníku a na pažích a na nohách a na zádech a na rukách

a na uších. Když ho vidím, jsem ráda, že jsem holka. Doufám

kvůli Alexandrovi, že nezdědil všechny ty chlupy.

Po minutě nebo dvou panenku zvednu nad sebe: „Teď si

musí odbrknout, tati.“ Přikývne, vstane a zeptá se, jestli si dáme

cukroví.

Díváme se spolu na televizi, můžeme si vybrat na co. A kaž­

dý máme mističku s  cukrovím, které můžeme všechno sníst.

Panenku jsem takzvaně pěkně usadila do druhého křesla, aby

se mohla taky trochu dívat s  námi, dál jsem se o  ni nestarala.

Možná že se to psaníčko ztratilo. Nebo možná že si ho vzal ně­

jaký tátův pacient a leží někde na skříňce u osamělého člověka,

nebo tak něco. To by bylo taky v pořádku, vlastně, protože na

Vánoce musí být člověk milý na osamělé lidi, jak říká učitelka.

Osamělí jsou ti lidé, kteří podle učitelky vůbec nikoho nemají.

A to naštěstí není náš případ.


38

6

Strejda Tuur zapnul rádio. Strejda Tuur má rád hudbu a  pěk­

né oblečení a rád s námi závodí v běhání. Nesnáší fotbal nebo

další sporty v televizi. A nikdy se mnou nemluví jako s dítětem.

Z  reproduktorů zní zpěv „Save your kisses for me, save all your

kisses for me“.

„Vím, co to znamená,“ řeknu pyšně a zachichotám se. Babič­

ka položí talíř na odkapávač. Už dlouho je prasklý, ale stejně ho

nevyhodí. Babička nikdy nic nevyhazuje, protože zažila válku,

tvrdí táta. Kromě některých věcí, pomyslím si.

„Tahle písnička vyhrála Eurovision Song,“ řekne strejda

Tuur.

„To vím. Zpívali to čtyři lidi v bílých oblečcích a dělali při

tom takovej malej taneček a taky nějak mávali.“ Mámě se to ob­

lečení vůbec nelíbilo. Říkala to, když tu soutěž dávali a já kvůli

ní mohla zůstat vzhůru, protože jsem byla hodná.

Strejda Tuur si taky zpívá: „Bye bye, baby, bye bye. Don’t cry,

honey, don’t cry.“ Elegantně odhodí utěrku, kterou utíral nádobí,

pravou ruku mi položí na své rameno, vezme mě za levou ruku,

tu vystrčí dopředu a začne se mnou tančit po kuchyni. Voní po

květinách a  cigaretách. Má na sobě světle fialovou košili a  ta­

kovou šálu, úplně jiné oblečení, než nosí táta. Mně se oblečení

strejdy Tuura děsně líbí.

„Já taky,“ křičí Alexander, který právě přišel.

„To teda ne,“ řeknu, „já byla první.“

Ale strejda Tuur mě zatočí, mám ruku nad hlavou, pak mě

pustí, zvedne Alexandra a tančí s ním, dokud písnička neskončí.

Už to moc dlouho netrvá, ale stejně je mi to trochu líto.


39

Babička mu zase beze slova podá utěrku, mám pocit, že si

babička myslí, že se tady má pracovat. Strejda Tuur se na nás za

jejími zády zašklebí, zašilhá a spodní ret dá přes horní. Připadá

mi to legrační, ale možná by to raději neměl dělat, protože kdy­

by to babička zahlédla, určitě by se jí to nelíbilo.

Babička chtěla, abychom se o Vánocích sešli u nás, připadalo

jí to nejjednodušší, protože je v  našem domě dost místa. Za

chvíli ještě přijdou teta Roos, teta Emma a strejda Olivier s ro­

dinami. Dohromady mají pět dětí. Vlastně pět a  půl, protože

u strejdy Oliviera čekají v březnu další dítě.

Budou tu teda dvě máminy sestry a dva tátovi bratři, jsem

ráda, že je to spravedlivě rozdělené. I když pokud se počítá ba­

bička, tak to fér není, protože ta patří k mámě. Ale babička se

taky počítá za půlku, protože bude skoro celou dobu stát v ku­

chyni, to je mi už teď jasné.

Takže začala s  přípravou jídla už včera: vol­au­vent s  kro­

ketkami, vše domácí, i ty kroketky. A hlavně polévka z něčeho,

co jsem zapomněla, jak se jmenuje, s domácími knedlíčky. Jako

dezert čokoládová pěna. Je to hrozně moc práce, když to člověk

připravuje sám. Nabídla jsem se, že bych pomohla, ale to by jen

trvalo dýl, odmítla babička. To je asi pravda. Máma vždycky

říkala, že mám obě ruce levé. Dřív, když mi bylo šest, nebo čtyři,

jsem si myslela, že jsem se nějak špatně narodila, teď samozřej­

mě vím, že se to jen tak říká. Babička musí kvůli nám dost makat,

stejně jako dřív máma, a je už hrozně stará: devětapadesát let.

Tolik svíček se nemůže na žádný dort vejít.

Je deset minut před třetí a  objevují se první hosté. Teta Roos

chodívá vždycky brzo. Krátce nato přicházejí i  ostatní, jeden

po druhém. Strejda Olivier dorazí skoro o půl hodiny později,

malému Wouterovi se asi nechtělo vstávat po odpoledním spán­

ku. Strejda Olivier mluví vždycky nahlas, netuším, proč to dělá.

Překvapuje mě, že u toho může Wouter spát.


40

Všichni se usadí v salonu, já je obcházím s tácem jednohubek.

Jsou to toustíky s čerstvým sýrem a mandlí uprostřed, s krabím

salátem a snítkou petržele a s tartarem, majonézou a nakláda­

nou cibulkou. Vypadá to úžasně. Každý si vezme jeden, kromě

tety Emmy, která si hlídá figuru, jako to vždycky dělala máma.

Strejda Tuur si vezme dva a  mrkne na mě. „Je jich tam dost,“

mrknu na něj taky. Táta všem nalije šumivé víno, jak se to na

oslavách sluší. Moje sestřenice Emilie zůstala sedět vedle tety

Roos, takže jakmile udělám kolečko s jednohubkami, položím

tác na konferenční stolek a vlezu si vedle táty.

Kluci okamžitě zmizeli do hracího pokoje a  malý Wouter

sedí mezi hračkami, které mu na zem rozložila teta Elke. Sou­

středěně se dívá na věžičku z barevných kroužků, poskládaných

od největšího po nejmenší. Wouter je vytahuje a strká si je do

pusy, což není smyslem hry, ale o to já se starat nebudu.

Strejda Tuur jako první pozvedne skleničku: „Připijme si

na pěkné Vánoce, lepší nový rok a na Agnes, ať je kdekoliv. Na

zdraví!“

Agnes, to jméno jsem už tak dlouho neslyšela. Přemýšlím,

jestli táta ještě někdy mluví o mámě s dalšími lidmi, třeba večer,

když ležíme v posteli a často hosty slyšíme až nahoru. Jsou jako

šílené množství komárů, je jich plný obývák, a všichni bzučí zá­

roveň, tak to zní. Před námi slovo „máma“ nevyslovil od chvíle,

kdy jsem se ho, devět dní po pohřbu, ptala, proč muselo její

oblečení pryč. A teď si strejda Tuur jen tak troufne vyslovit její

jméno? Cítím, jak se udělalo nepříjemné ticho. Babička vstane

a  odejde do kuchyně, jako že pro něco jde. Teta Roos a  teta

Emma mlčky pijí ze svých sklenic. Strejda Olivier se na bratra

usměje, jako by chtěl říct: každej může udělat chybu, není to

tak hrozný. Mám strejdu Tuura ráda, ale nechápu, že si neuvě­

domuje, že jsou pak lidi nešťastní. Já se snažím vždycky dělat

všechno pro to, aby kvůli mně lidi nebyli nešťastní. Táta se dívá

na svoje boty. Neodvažuju se ani pohnout.


41

Pak se najednou otevřou dveře do chodby, vejde Alexander

a brečí: „Oni podvádějí.“

Všichni začnou mluvit, jeden přes druhého.

„No tak, Mono, běž taky nahoru a zahraj si se svým bratrem

nějakou jinou hru. Jako nejmladší svým bratrancům asi zase

nestačí.“

„A Mono,“ dodá teta Emma, „řekni klukům, že mají být na

Alexandra hodní, nebo že jinak přijdu nahoru.“

Myslím na to, že se mi nechce. Možná to ode mě není moc

příkladné, ale fakt se mi nechce nahoru, chci zůstat tady, jako

Emilie, dokonce i přesto, že teta Roos už mezitím vypráví o ka­

belce, kterou včera dostala od strejdy, a to teď



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist