načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pohyby ledu – A. Gravensteen

Pohyby ledu

Elektronická kniha: Pohyby ledu
Autor: A. Gravensteen

Když novinář Mirek potká doktorandku Kláru a zamiluje se do ní, zdá se všechno krásné a jednoduché. Ale není. To Klára ho přivede k zvláštnímu případu zpronevěry obří částky kvůli tropickému skleníku, k podivné sebevraždě ředitele botanické ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 412
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2953-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Když novinář Mirek potká doktorandku Kláru a zamiluje se do ní, zdá se všechno krásné a jednoduché. Ale není. To Klára ho přivede k zvláštnímu případu zpronevěry obří částky kvůli tropickému skleníku, k podivné sebevraždě ředitele botanické zahrady poté, co ho Mirek požádá o interview, k ředitelově milence, která Mirka pozve na expedici do Grónska. Daleko od civilizace, v bílých pláních a nikdy nekončících dnech Mirek pochopí, jakou roli v příběhu hraje. Ale to už je pozdě...

Popis nakladatele

Po lávce přes Vltavu běží třicetiletý novinář Miroslav Hammer, aby stihl slavnostní otevření nového skleníku v trojské botanické zahradě. Mezi hosty slavnosti se zatím proplétá tajemná dívka v černém. Za chvíli se ti dva potkají a začne příběh o pravdách a lžích, o snech a skutečnostech, o manipulaci a svobodné vůli, o pomstách a odpuštění. V dalších rolích účinkují bohémský muzikant a odborník na sebevraždy Valdemar, spisovatelka populárních thrillerů Nina, cizokrajné dívky s podivnými jmény a — pochopitelně v roli hlavní — Grónský ledový štít.

Český román Pohyby ledu, jehož autor se skrývá pod pseudonymem A. Gravensteen, čtenářům ukazuje, že důležitější je to, co na první pohled není vidět a co se tají pod hladinou.

 

A. Gravensteen je jméno na dveřích jednoho bytu. Kdo za nimi tento román napsal, zůstává tajemstvím.

Zařazeno v kategoriích
A. Gravensteen - další tituly autora:
Pohyby ledu Pohyby ledu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

POHYBY

LEDU

A. Gravensteen

„Jeden z nejpozoruhodnějších českých románů posledních let.“

Petr A. Bílek



POHYBY LEDU

aneb Glaciologie pro manipuláty


A. Gravensteen

POHYBY

LEDU

aneb

Glaciologie

pro manipuláty

PA SE K A


Vydáno s podporou Ministerstva kultury

České republiky

© A. Gravensteen, 2019

Cover Illustration © Pavel Fuksa, 2019

ISBN 978-80-7432-953-1 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7637-012-8 (epub)

ISBN 978-80-7637-014-2 (mobi)

ISBN 978-80-7637-013-5 (pdf)

Tma. Skřípění. Praskání. Led. Sníh.

Jsem malý, malinký, nejmenší ze všech. Žiju tady, mezi ledovými

krystaly, s matnými vzpomínkami na jasný, horký a nehybný svět

svých prapředků.

Můj svět se pohybuje. Pomalu a jedním směrem. Jako by jej k sobě

něco přitahovalo.

První díl

Glaciologie

pro zacátecníky

Skleníkový efekt

Skleníkový efekt vzniká nenápadně: ohlédneš se po mlžné po

stavě procházející kolem s tajemným výrazem ve tváři, sáhneš

pro nedopitou sklenici, zamyslíš se nad zbytečností veškerého

lidského konání, a je tu. Stěny skleníku propustí sluneční pa

prsky – musíš přivřít oči, snažíš se je odehnat, ale zůstávají. Začne

ti být horko, pot ti stéká po čele, ale nemůžeš jej setřít: jednou

rukou držíš sklenici a druhou pomalu zvedáš nad hlavu v gestu

marnosti.

Encyklopedie špatných zpráv

11

1

Jsem v podstatě vyrovnaný a spokojený člověk. Jen nesnáším,

když se mnou někdo snaží manipulovat.

A ještě víc nesnáším, když podlehnu.

Jsem vhodným manipulátem pro dnešní dobu.

Pro dnešní den, například.

Dnešního dne se konečně, po sedmi letech zpoždění, a proto

s patřičnou a nesnesitelnou slávou, otevírá báječný nový – a fan

tasticky drahý – skleník v botanické zahradě v Troji. Sousoší

ze skla, oceli, rostlin a motýlů ze všech koutů tropického světa.

Souboj eg vědců a architektů, kteří se snaží ukousnout si co

největší díl z nepříliš velké pozornosti médií. Večer zdlouhavých,

nudných a bezobsažných řečí, úlisných poděková ní sponzo rům

a proslovů o velkém světě, velmi nedokonale skrývajících malé

domů. A já budu u toho, s tužkou a zápisníkem.

Samozřejmě že by bylo tisíckrát užitečnější pár dní počkat,

než to haló utichne, a pak se tam jít podívat jako obyčejný ná

vštěvník. Užít si tu dusnou a vlhkou atmosféru tropického dešt

ného lesa, i ty bezesporu odvážné křivky skleníku propouštějící

světlo tak, aby člověk skutečně zažil to přítmí charakteristické

pro spodní patra pralesa. Užít si to všechno pomalu, potichu,

o samotě. A pak o tom napsat, podle pravdy, mojí malé subjek

t iv n í pravdy.

Tedy přesný opak toho, co se bude dít dnes: Slavnostní Ote

vření. Náš skleník je, vážení přátelé, nejlepší. Nejmodernější. Je

tu nejvíc druhů. Nejvlhčeji. Nejtepleji. Nejvíc. Nej.

Ovšem v redakci tenhle argument vůbec neobstál. Chceš

psát o vědě? Chceš. Tohle je tvá příležitost! Ukaž, že je věda

zají mavá!

Navíc – spojení vědy a architektury! Peníze! Virtuální realita

médií je skutečnost! Skutečná realita nikoho nezajímá! Tolik

vykřičníků v jednom odstavci!

Něco na tom je. Jako novinář, co píše o vědě, bych přece měl

křičet do světa: věda je úžasná! Žasněme!

Faktem je, že vědecká žurnalistika v téhle zemi v podstatě

neexistuje. Je to bludný kruh – věda se v médiích téměř neobje

vuje, a proto o ní většina lidí nic neví. Pravděpodobně ji považují

za zábavu pro pár neškodných potrhlých zoufalců. Šílených profesorů s rozcuchanými bílými vlasy jako z vědecko-fantastických filmů. Postarších žen v bílých pláštích, které se uchýlily

do hlubin vědeckých ústavů, protože o ně v mládí nikdo nestál.

Plachých obrýlených mladíků mluvících tajemnou řečí a žijících

se svými matkami. Což ovšem nejsou úplně mylné představy:

všechny tyhle figurky existují, ve svých bublinách z tabulek,

grafů a článků ve sbornících. Jenže to není celá pravda, ani její

důležitá část.

Věda je zvláštní svět, trochu uzavřený a na první pohled

možná nudný. Ale člověk nemusí být génius, aby viděl, že je věda

nezbytná jako metoda, jako způsob myšlení a odhalování světa

ve své podstatě, pod povrchem, někdy i poměrně hluboko. Aby

pochopil, že nic nevzniká z ničeho, nic nemizí beze stopy. Nebo

ne? Možná je to moc hluboko, kam už většina čtenářů novin a televizních diváků nedosáhne, a co hůř, nechce dosáhnout.

A proto se věda v médiích téměř neobjevuje. Kruh se uzavírá.

Vědci by se měli trochu usebrat a začít pít, brát drogy, souložit,

intrikovat, lhát, podvádět. Jenže oni to už dávno dělají – dělají úplně všechno, co dělají ostatní lidské bytosti. Jen to nikoho

nezajímá.

A tak dnes vyrážím do Troji resuscitovat českou vědeckou novi

nařinu. Před čtvrtou hodinou opouštím redakci na Poříčí a šlapu

na kole domů na Palmovku, abych se vysprchoval a převlékl. Dnes potřebuju něco, co nenápadně, ale sugestivně lže: jsem úspěšný

mladý muž, obyvatel metropole, mám prestižní zaměstnání a jdu,

jen tak mimochodem, na večírek ve skleníku.

Takhle chci vypadat, až se za chvíli uvidím s Annou.

S Annou jsme se poznali na univerzitě. Studoval jsem tehdy třetím

rokem žurnalistiku a ona byla v druháku na právech. Normální

holka, džíny, tričko s rebelskými motivy, kroužek v nose, po hospo

dách pila celá piva. Poprvé jsme se potkali – to si dodnes pamatuju přesně, a nevím, jestli je to dobře – ve frontě na záchod v jednom

studentském klubu, který už naštěstí neexistuje. Byla dost opilá, usmívala se na všechny a na nikoho. Když na ni přišla řada, po

malu se ke mně otočila a s vážným výrazem ve tváři mě pozvala

s sebou do kabinky, aby mi ukázala svoje nové tetování. Prý to

strašně svědí. Se smíšenými pocity jsem odmítl, což ji potěšilo. Ty

smíšené pocity hlavně. Život je někdy jednoduchý.

To tetování mimochodem nebylo nic moc, jak jsem později

zjistil. Před pěti lety jsme se rozešli – říkali jsme tomu rozchod z rozumu, protože emoce už v té době z našeho vztahu vyprchaly – a Anna začala dělat kariéru. Vyndala kroužek z nosu,

svlékla tričko, překryla tetování luxusním spodním prádlem, oblékla si usedlý kostým a odstěhovala se do Bruselu, aby

se z ní stala moderní bohatá Evropanka. Moje matka, která se

nějakou podivnou náhodou zná s jejími rodiči, mi říkala: dobře udělala, holka. Podívej se na sebe! Já bych taky utekla. Inu, není

nad podporu rodiny. Anna má teď kolegy a přátele z celého civilizovaného světa, snoubence, který vypadá jak z reklamy

na hodinky, a je závislá na kofeinu konzumovaném za chůze z recyklovatelného kelímku. Taky si vypěstovala nesnesitelný zvyk usmívat se na mě jako na dítě, pokaždé když se vidíme.

Což je tak zhruba jednou za rok a začíná z toho být další ne

snesitelný zvyk. Jenže jí neumím říct ne. Z nějakého důvodu

14

mám pocit, že by bylo daleko horší, kdybych odmítl. Že by to

vypadalo, že se jí bojím a snažím se jí vyhýbat. Zkrátka, že by

poznala pravdu. A to je to poslední, po čem toužím.

A tak teď kráčím přes Libeňský most, čerstvě oholený a na

voněný, v čisté, leč nepříliš vyžehlené košili podivného vzoru,

a přes přivřená víčka si snažím přemalovat Vltavu na Temži

a holešovický přístav na Canary Wharf, abych se taky cítil

kosmopolitně.

„Nečekáš dlouho?“ ptá se, když vstoupí do kavárny s dvace

timinutovým zpožděním. Následuje několik vteřin nedokonče

ných pohybů vítacího charakteru: nevím přesně, jak bychom se

měli vítat a loučit. Líbat snad už ne, podání rukou je přece jen

dost chladné; většinou to nějak nenápadně zamluvíme. „Mám

toho dneska strašně moc, v neděli musím do Londýna,“ pokra

čuje. Mám chuť jí říct, že jsem tam před chvílí byl, byť jen ima

ginárně.

„Přijela jsem vlastně jenom kvůli dopisu, který měl dojít na

moji starou pražskou adresu,“ vede dál svůj monolog, aniž ji

příliš zajímá, jestli vůbec poslouchám. „Ale vůbec nedorazil.

Nejspíš se ztratil. Někdy mám pocit, že všechna důležitá pošta

končí v nějakých paralelních světech.“ Asi v tom, kde pořád bydlí

v Podolí a nosí džíny a tričko.

Pije ještě vůbec? Chodí ještě vůbec čurat? Anebo to jen tak

hraje. Já mám přece dneska taky připravenou hru: „Já vlastně

taky musím za chvíli... jdu na slavnostní otevření nového skle

níku v Troji, velká událost...“ Snažím se předstírat, že mi na tom

nezáleží, což je vlastně pravda, jenže z úplně jiného důvodu, než

se snažím předstírat. Připadám si jako blbec.

Její trochu zastřený pohled, ne nepodobný tomu dávnému

prvnímu před kabinkou toalety, prozrazuje, že vůbec netuší,

o čem mluvím.

„Já si říkala, že vypadáš divně.“

15

Jako blbec.

Zato ty vypadáš čím dál tím líp, a tos nezačala vůbec špatně.

Když jsme byli spolu, přišlo mi to jako samozřejmost. Teď trochu

jako sci-fi. Hovor vázne; vůbec mi připadá, že každé naše další

setkání je horší a horší. Dopíjím druhé pivo během půl hodiny

a maluju si, že za chvíli začnu vypadat nervózně, budu pomrkávat

po zápěstí a pak se omluvím, že čas kvapí a já už, bohužel, musím.

„Slečno, zaplatím, ano, za oba,“ předběhne mě zvednutou rukou

a nechá ji dopadnout jako malou facku v podobě shovívavě zapla

ceného účtu. Podá mi spuštěnou ruku (poprvé), usměje se na mě

rychle jako na dítě a důstojně opustí kavárnu, jako dáma.

Jako blbec.

Je krásné květnové odpoledne. Ulice jsou plné krásných květno

vých lidí v krásných květnových šatech, ruce propletené, kolem

pasů, kolem ramen, kolem krků. Prázdné tramvaje skřípou v za

táčkách a na rovinkách duní.

Jdu pěšky skrz Holešovice směrem k Výstavišti a pak Stro

movkou k řece a do Troje. Na rovinkách mi skřípou zuby a v za

táčkách duní v hlavě. V prázdném žaludku mi žbluňkají dvě celá

piva. Na každém semaforu svítí červená, takže mám spoustu

času prohlížet si billboardy přetékající dalšími krásnými dvoj

rozměrnými lidmi. U planetária zjistím, že nestíhám, a zrychlím

krok. Ke skleníku dorazím pozdě, bez dechu a s propocenými

mapami na košili. Kdybych byl postavou v komiksu, visel by

nade mnou těžký černý mrak.

16

2

Slavnostní Otevření je v plném proudu; sklenky cinkají, šam

paňské perlí, vědci a architekti řeční, hosté tleskají a unaveně

se usmívají. Mezi lidmi se proplétají dívky v černém s podnosy

v nepřirozeně napřažených rukou. Cvakají blesky fotoaparátů. Je

tu dusno a vlhko přesně tak, jak jsem si představoval. Točí se mi

hlava. Sedím stranou na velikém květináči s jakýmsi kapradím,

v jedné ruce prázdnou skleničku, ve druhé les párátek. Zapomněl

jsem si diktafon a v notesu nemám ani čárku. Já, zachránce české

vědecké žurnalistiky. Já, spasitel. Já, anděl prázdných stránek,

bůh liknavosti. Já.

Alkohol kolem Já vytvořil zónu, ve které běží čas jinak než

ve zbytku světa. Chvíli mi připadá, že se kolem mě všechno

zastavilo, chvíli zase, že se všichni pohybují zrychleně, jako

ve starých groteskách. Nemám k dispozici přesnou statistiku,

ale tuším, že intervaly mezi jednotlivými výskyty této časové

anomálie kolem mé osoby se zkracují. Neříká se tomu dilatace

času? Pak bych byl dilatant. Někteří mí známí tomu říkají první

stádium alkoholismu.

„Nudíš se?“ ozve se najednou vedle mě. Stojí tam jedna z těch

černě oděných dívek s podnosy a v očích má něco jako soucit.

Možná vypadám jen znuděně, ne opile.

„Zažil jsem horší,“ pracně zapínám svůj profesionálně znuděný

tón, který ovšem rychle zhořkne. „Ale odměnou mi bude dobře

provedená práce.“

„Líp bych to neřekla. Miluju tuhle práci! Co tu děláš ty?“ ptá

se. Nevím, jestli její přirozeně znějící tykání je znakem její ne

pravděpodobné náklonnosti nebo mojí zjevné nepatrnosti.

„Píšu pro Svět... hlavně o vědě a životním prostředí a tak...“

musím vyvinout značné úsilí, abych si vzpomněl, co vlastně

17

dělám. Možná proto, že dnešek není zrovna ukázkovým příkla

dem mojí práce. Možná že žádná moje práce není ukázkovým

příkladem mojí práce.

Pokývne hlavou, jako kdyby mě zkoušela a moje odpověď

byla správná. „Doufám, že jsi aspoň patřičně vzdělán. Když čtu

v novinách o něčem, co znám, většinou se nestačím divit.“

To už mě přinutí zaostřit, musím při tom trochu zaklonit

hlavu, přičemž na sebe pustím spršku vody z listů za mnou.

Dívce může být čtyřiadvacet, pětadvacet, světlovlasá, vysoká,

nordický typ, což hezky kontrastuje s jejím černým oblečkem.

Zírám na ni asi moc dlouho, protože se jí po tváři rozlije poba

vený úšklebek. Rychle uhnu pohledem.

„Ty asi nebudeš servírka, co?“ ptám se. Zní to slizce.

„Beru to jako kompliment,“ odpoví, pořád s tím úšklebkem.

„Jen si tu trochu přivydělávám, stipendium není žádné terno.“ Její

hlas je hluboký, trochu chraplavý. Slyším v něm žár skrytý za

kostkami ledu, kouř, stín. Tak si to aspoň představuju.

„Co studuješ?“ Snad první věta, za kterou se nestydím. Pořád

jí koukám do očí. Zelených, myslím, ale je tu dost šero.

„Dělám doktorát na mikrobiologii. Bakteriální degradace rop

ných produktů. Nuda.“ Druhou větu vysloví se zvláštní pečlivostí

a pozvednutým obočím a pak trochu pokrčí rameny, jako by se

omlouvala, že neloví sněžné levharty v Afghánistánu.

„Doktorát? Tak to už jsi velká holka.“ Někdy mi připadá, že

bych měl před každou větou, kterou hodlám pronést během

konverzace se skutečnými lidmi, jít někam na chodbu a nejdřív

si ji zkusit nanečisto. Pak bych se vrátil jakoby nic a vmísil se

zpátky do hovoru. Akorát už by se asi mluvilo o něčem jiném,

a kdybych chtěl reagovat, musel bych zase na chodbu.

Dívka si jenom odfrkne. Cítím další nával opilosti a docela

ji lituju, že se se mnou dala do řeči. Taky cítím nával upřím

nosti, jako vždycky v tomhle stádiu. „Proč se se mnou vlastně

18

bavíš? Určitě je tady spousta zajímavějších lidí. A střízlivějších.

A neměla bys sbírat skleničky nebo tak něco?“ demonstrativně

se začnu otáčet kolem sebe, ale není to dobrý nápad, okamžitě

ztrácím rovnováhu.

Je to neuvěřitelné, ale neurazí se, neodejde, ani se mi nevy

směje. Úplně normálně odpoví: „Zajímavějších možná. Střízli

vějších pochybuju. A poslední sklenička ke sklizení je ve tvojí

r uce .“

Rozhlédnu se kolem – opatrně – a opravdu, skleník se téměř

vylidnil, až na pár hloučků a dvojic v tlumeném hovoru. Večírek

skončil. Jak se to stalo, tak najednou? Podám dívce skleničku od

šampaňského a opatrně se zvedám z květináče. Podlaha se trochu

vlní a strašně mě bolí zadek. Dívka si vezme sklenku, chvíli s ní

točí mezi prsty a pobaveně mě pozoruje. Pak zvážní, vypadá, že

přemýšlí, a nakonec řekne jakoby váhavě:

„Pokud by tě zajímala skutečná historie skleníku, ta, o které

nemluvili páni ředitelé a předsedové, tak tu počkej, budu za

deset minut zpátky.“

A je pryč.

Co to vlastně říkala? O čem nemluvili během slavnostního ote

vření? A o čem vlastně mluvili? A kdo? Přemýšlím tak usilovně,

že se přestanu soustředit na udržení rovnováhy a udělám pár

krůčků stranou, než se chytnu kmenu jakési pokroucené palmy.

Pak si vybavím nevysokého, prošedivělého, nakrátko střiženého

muže s plachým úsměvem, jak říká:

„Vážení hosté... rád... po dlouhých... nakonec... unikátní... dě

kuji vám.“ Myslím, že jsem i tleskal.

A ten vážný výraz v tváři, jaký měla... Ta v tom černém. Ze

lené. Určitě měla zelené oči. Kde vlastně je? Uběhlo deset minut

a dívka se nevrací. Poslední hloučky se rozpouštějí do noci. A pak

mi to dojde – samozřejmě! To byl manévr, to byla finta, jak se mě

19

zbavit, jak odejít bez nebezpečí nežádoucího doprovodu. Zavřu

oči a potichu se rozesměju, stále se drže kmenu.

„Ono to zas až tak k smíchu není,“ řekne dívka v černém.

„Omlouvám se, trvalo to trochu déle, než jsem čekala. Tak co,

připraven na temnou historii?“

Není mi úplně jasné, proč se vrátila. „Tos myslela vážně?

Zákulisní intriky za třetí palmou vpravo? Šokující odhalení:

v jihoamerické sekci se našel jeden druh z Indonésie!“

Pátravě se na mě zadívá a pak se na mě usměje jako na malé

dítě. Kde já už jsem ten úsměv dneska viděl?

„Víš, kolik ten skleník stál?“ zeptá se pak, už zase vážným tónem.

„Sto miliónů?“ nabízím. Přes tvář jí přelétne úsměv.

„Dvě stě padesát. A víš, kolik mohl stát, kdyby se ty peníze

utratily jenom za to, co měly?“

Začínám chápat. Trochu. „Zpronevěra?“

Přikývne. „Tak se tomu myslím říká. Beránek nastavil výběrové

řízení na stavbu tak, aby vyhovovala jenom jedna jediná firma:

nějaký jeho kamarád. Ten pak s pomocí dvojích objednávek

a faktur – jedny pro oko veřejnosti a auditorů a druhé skutečné –

vyinkasoval dvakrát tolik, než prostavěli, a zbytek si s Beránkem

rozdělili. Mluvíme o desítkách miliónů. Z rozpočtu hlavního

města Prahy.“ Její ledově žhnoucí hlas se trochu chvěje.

Matně si vybavím, že jeden z řečníků se skutečně jmenoval

Beránek. Ovšem, ten prošedivělý. (Ostatní řečníci měli vlasy bílé.)

Vtom ho zahlédnu postávat v jednom z posledních hloučků asi

patnáct metrů od nás.

„Ten?“ opatrně na něj ukážu.

Dívka přikývne. „Pan ředitel,“ řekne s neskrývaným opo

vržením.

Zdá se mi, že jsem trochu vystřízlivěl. „Poslyš, jak tohle

vlastně víš?“ Definitivně jsem opustil svou zónu a jsem zase

součástí okolního světa.

20

Dívka najednou viditelně znervózní. „Tady ne. Někdo by nás

mohl slyšet. A stejně už musíme jít. Dej mi svoje číslo, ozvu se ti.

Můžeme se někde potkat.“

I když přesně nevím, proč to dělám, naškrábu svoje jméno

a číslo na kousek ubrousku, dívka ho zastrčí do kapsy a odchází.

Pak se ještě otočí a řekne tiše: „Jmenuju se Klára. Abys věděl, až

zavolám.“ A je zase pryč, teď už doopravdy.

Zatímco pomalu mířím k východu, kdosi zhasíná světla.

Před skleníkem ještě postává pár lidí a kouří. V přítmí roze

znávám i ředitele Beránka. V jedné ruce drží cigaretu a dru

hou se letmo dotýká paže jakési dámy v koženém saku. Když

procházím kolem nich, podezřívavě si mě prohlížejí. Nepatrně

pokynu hlavou a vydám se na dlouhou cestu domů do Libně.

Vejdu do průjezdu starého domu a pak vystoupám po schodišti

do druhého patra. Na dveřích úplně vzadu visí cedulka, ale

nemůžu na ni zaostřit, v chodbě je tma. Zaklepu a čísi hlas mě

zve dál. Ocitám se v jednoduché kanceláři s dlouhým stolem,

několika židlemi a zářivkou na stropě. Za stolem sedí žena v kos

týmku. Tváří se přísně. Kolem ní dva muži, jimž do obličeje

nevidím.

„Posaďte se, prosím,“ vybídne mě žena. „Povězte nám něco

o sobě.“

Sednu si na židli u okna, za nímž se míhají střechy tramvají

projíždějících kolem Bílé Labutě.

„Jmenuji se Miroslav Hammer, jsem studentem žurnalistiky

a zajímají mě především témata spojená s vědou a životním pro

středím,“ odříkávám text, který jsem se s neodbytným pocitem

zahanbení učil několik posledních dní. Žena zdvořile poslouchá.

Pak mě přeruší:

„Jak byste napsal zprávu o konci světa?“

„Prosím?“ ptám se nechápavě.

21

„Svět končí. Nemyslím pochopitelně náš časopis, ten samo

zřejmě pokračuje dál. Myslím náš svět,“ ukazuje rozmáchlým

gestem kolem dokola. „Prostě je konec světa. Jak byste to sdělil

čtenář ům?“

Dlouze přemýšlím. Žena – evidentně je to sama šéfredaktorka

Světa – se na mě dívá s očekáváním. Hrot její propisky se netrpě

livě vznáší nad papírem; bude si o mně dělat kritické poznámky.

„Nazval bych to třeba O světě, díl poslední,“ snažím se o vtip,

ale nefunguje. Obličej šéfredaktorky je najednou hrozně blízko

mému.

„Co prach? O prachu byste nenapsal?“ ptá se.

„Prach?“

„Ano. Na konci světa se vždycky strašně práší. Ulice pokrývají

silné vrstvy, prach vniká do domů, do bytů, do úst. Vlaky stojí,

prach přikryl koleje. Lidé jsou šediví od prachu i strachu. Chce

se jim křičet, ale nemůžou – prach jim zacpal ústa. Chápete to?

Prach je všude!“ křičí teď na mě. „Napsal byste o něm? Napište

to! Napište, že je konec!“

Najednou leží všude prach, na stole, na zemi, na okně kance

láře, sotva skrz něj vidím dolů na ulici. I ženu pokrývají šedivé

chuchvalce. Začínám psát prstem na okno, zrcadlově obráceně:

JE KONEC SVĚTA, DÍL PRVNÍ. I mně ústa zasypal prach, škrábe

mě v krku, mám hroznou žízeň.

Probouzím se. Škrábe mě v krku a mám hroznou žízeň. Bolí

mě hlava.

Je sobota dopoledne.

22

3

Klára mi zavolá hned v pondělí ráno. V telefonu zní tiše a vá

havě.

„Dobrý den. Můžu prosím mluvit s... Roslim?“

Jo, to jsem já. Miroslav Hammer, ale říkají mi Rosli. Ne Mirek

nebo Slávek, Rosli. Prý to zní švýcarsky, tvrdili mi naši, když

jsem vyrostl a došlo mi, jak je to stupidní zkratka. Chtěli jsme

emigrovat, jenže pak ses narodil ty, vysvětlili mi. Tak jsme si

vytvořili aspoň malý kousek Švýcarska u nás doma. Ženevské

jezero, Montreux... Víš, že tvoje jméno je složené ze jmen dvou

nejslavnějších českých jazzových hudebníků? Musel jsem pak

na našem starém gramofonu do omrzení poslouchat Weather

Report a Mahavishnu Orchestra. Od té doby nesnáším fusion.

Ale na Rosliho jsem si zvykl.

A tak se do telefonu přiznám.

„To jsi ty?“ diví se Klára. „Máš v telefonu úplně jiný hlas.

Dneska budu v práci do šesti, mohli bychom se sejít někde v cen

tru kolem sedmé? Teda jestli máš pořád zájem.“

Samozřejmě že mám pořád zájem. „Doufám, že už toho teď

nelituješ.“

Po krátké pauze řekne: „To se ještě uvidí. Víš, kde je Velryba?“

Přisvědčím. Podnik, o kterém se jeden můj známý, jsa vzdělán

v teologii, vyjádřil s vážnou tváří jako o tom nejméně duchovním

v celé ulici, byl svého času základnou pro kroužek přátel s lite

rárními ambicemi, do kterého jsem se poněkud optimisticky

počítal. Zatímco ostatní členové napsali každý po pár drásavých

poémách a pak kruh opustili zadními vrátky, já jsem se psaním

začal živit. Dobře mi tak.

„V sedm jsem tam.“

Klára zavěsí.

Nevím přesně, co mám říct kolegům v redakci. Kdybych

prohlásil, že jdu na schůzku se zdrojem, asi by se pozdvihlo nejedno obočí. Schůzky se zdroji u mě nejsou na denním pořádku.

Vlastně jsem nikdy na žádné nebyl. Navíc si nejsem jistý, jestli

z toho něco bude. Klára zněla dnes v telefonu daleko méně od

vážně než v pátek ve skleníku a nedivil bych se, kdyby z ní zbytky

odvahy vyprchaly během odpoledne. Pondělní den moudřejší

pátečního večera. Kolik jsem jen já opustil velkolepých plánů

zosnovaných během pátečních rozhovorů s podobně dočasně

odvážnými (spolu)osnovateli. A nepřipadá mi, že byly všechny ty

plány hloupé nebo neproveditelné. Jenže v pondělí jsme všichni

předstírali, že si na ně nevzpomínáme, ačkoli jsme se v hloubi

duše styděli za to, jak jsme konformní, ustrašení nebo prostě jen líní.

Vlastně na to, že je mi třicet let, jsem ze svých plánů nena

plnil téměř nic.

Nestal jsem se kultovní postavou alternativní hudební

scény (jako můj spolužák Valdemar), nestal jsem se neohro

ženým cestovatelem do neprobádaných niter kontinentů (na

svou obranu bych rád podotkl, že už žádná neprobádaná nitra

kontinentů nejsou), nestal jsem se nenápadným boháčem, který z ústraní financuje produkci pornografických večerníčků

pro intelektuály (pro tohle nemám výmluvu). Nestal jsem se

olympijským střelcem, i když jsem býval ve střeleckém oddíle jedním z nejlepších (do doby, než majitele klubu zatkli pro

podezření, že jím trénovaní střelci stříleli i do terčů z masa

a kostí a s rodnými čísly). Nestal jsem se zatím ani průměrně

dobrým novinářem, když už ne hvězdou vědecké žurnalistiky.

Nestal jsem se ani úplně obyčejným mužem a partnerem úplně

obyčejné dívky, která by snesla můj pokřivený humor a ráda by pro mě vařila jídla, která sama nejí; aspoň ne na dlouho.

A nejspíš jsem se ani nikomu nestal kamarádem z práce, soudě


24

podle počtu pozvánek na nepracovní večírky, oslavy nebo jen

popracovní pivo.

Ta dnešní je první po několika týdnech, a musím ji odmít

nout. Kolega grafik slaví narozeniny a moje odmítnutí na něm

nezanechá stopu zklamání.

„Máš něco lepšího, co?“

Slyším v jeho otázce stín sarkasmu. Neurčitě pokývám hlavou,

vezmu si klíče a telefon a odcházím.

Rozhodl jsem se nechat kolo v práci a pomalu se prodírám davy

turistů na Příkopech. Tahle ulice mi vždycky připadala poněkud

sterilní, a v posledních letech je to ještě horší. Docela rád bych

viděl Příkopy před sto lety, v neděli po obědě, kdy tu korzovali

pražští Němci, z nichž každý druhý byl spisovatel. Představuju si,

že se co chvíli zastavili, smekli klobouk a přečetli kolemjdoucímu

známému kapitolu z nové knihy, o které věděli, že se o ní budou

studenti literatury za pár desítek let učit, a proto do ní schválně

vepsali nesmyslné pasáže plné planého symbolismu. Dej mi své

oči, ať můžeme vstoupit do naší hodiny! Oba se tomu od srdce

zasmějí a rozejdou se volným krokem potkat další známé, aby

se pak všichni sešli v některé z módních kaváren při sklence

koňaku.

Já naproti tomu jdu volným krokem jen proto, že někde v dáli

přede mnou se třepotá červená vlaječka průvodkyně turistů

a prostor mezi ní a mnou vyplňují miliardy tápajících bytostí

vysílající nesrozumitelné signály.

Do útrob Velryby sestupuju deset minut před sedmou; podaří

se mi ukořistit stůl pro dva, od kterého zrovna někdo odchází.

Objednám si pivo a chvíli zírám na trojúhelníky na zdi. Pak

vytáhnu blok a propisku a první prázdnou stránku nadepíšu

„Skleník“. Servírka mi přinese pivo a já titulek podtrhnu. Napiju

se a podívám se na hodinky. 18.55. Z reproduktorů na baru zní


25

Sparklehorse. Jistě, už může znít jenom z reproduktorů. U ve

dlejšího stolu sedí rozložitý muž v obleku, před sebou otevřený

laptop, pár pomuchlaných papírů a šálek s kávou. Má zavřené

oči a vypadá to, že spí. Mám dojem, že ho znám z televize. Z po

litických debat. U okna sedí tři dámy ve středních letech a stále

se něčemu hihňají. Za okny se míhají nohy chodců kráčejících

Opatovickou ulicí. Poznám Kláru podle nohou? Je 18.59 a za

chvíli by se měly objevit.

Klára najednou stane nahoře na schodech, přelétne očima

celou přední místnost, zaregistruje mě, pokyne hlavou a seběhne po schodech k mému stolu. Objedná si červené víno a bez okolků

spustí.

„Moje školitelka je Beránkova spolužačka z fakulty. Kdysi jsem

nadhodila, že bych tu a tam potřebovala přivýdělek, a ona mi domluvila průvodcovství v botanické zahradě. Ne že bych byla

bůhvíjaká květinářka, ale na tohle to stačí. A občas vypomáhám

při různých akcích, jako třeba minulý pátek.“

Na sobě má džíny a mikinu s kapucí, zapnutou až ke krku;

vypadá o dost civilněji než na páteční slavnosti, a tak nějak přís

něji. Na čele se jí dělá několik souběžných vrásek, očima těká

po místnosti. Občas se mi podívá do očí, ale zase rychle uhne.

„Asi před čtrnácti dny jsem šla do zahrady vyzvednout nějaké

propagační materiály; bylo dost pozdě a na ředitelství už nikdo

nebyl. Tedy kromě ředitele – jak jsem se blížila k jeho kanceláři,

slyšela jsem jeho tlumený hlas, s někým telefonoval. Chtěla jsem zaklepat a říct, že jsem tu pro ty letáky, ale zarazil mě tón jeho

hlasu. Byl, jak to říct... konspirativní. Nedalo mi to, zastavila jsem

se pár kroků před jeho dveřmi a poslouchala jsem. Nevím, jestli

si to pamatuju úplně přesně, ale říkal něco ve smyslu – ‚nebude me to rozmazávat, těch dvě stě padesát mi liónů.‘ A pak: ‚Nevím,

jestli nikdo netuší, kolik takovéhle věci stojí. Nejsem si jistý, že

to riziko je víceméně nulové.‘ To řekl, že neví, jestli je to riziko

26

víceméně nulové, to si pamatuju. Připadalo mi, že má z něčeho

strach. Ale pak pokračoval: ‚Dobře, já vím, já vím. Uděláme to

půl napůl, prostě pošli ty faktury a já se postarám, aby to pro

šlo hladce.‘ Znělo to, jako že brzy zavěsí, a tak jsem se potichu

vzdálila a schovala se na záchodě. Pak jsem čekala, až uslyším,

že odchází, připadalo mi, že to trvá celou věčnost, i když to byla

maximálně půlhodina. Jakmile jsem si byla jistá, že je pryč, šla

jsem do jeho kanceláře, jenže byla zamčená. Sebrala jsem pak

ty letáky a rychle vypadla.“

Klára se odmlčí, napije se vína a konečně se na mě podívá

na víc než zlomek vteřiny. Modré. Její oči.

„A to je všechno? Útržky telefonního hovoru?“ Jsem trochu

zklamaný.

Nepatrně nadzdvihne obočí a pokračuje ještě tišším hlasem:

„To není všechno. Našla jsem si tu firmu, která skleník stavěla,

jmenuje se Phantom Constructions. Majitel je nějaký Jiří Mareš.

Našla jsem ho i na Facebooku, ačkoli to byla fuška – Marešů je

jak psů. A hádej, co tam bylo? Fotka z restaurace někde v Thajsku,

na které sedí vedle Beránka!“

Najednou si uvědomím, jaké je v kavárně ticho. Hudba z baru

umlkla, hihňavé dámy odešly. Politik se probudil a nepokrytě

nás poslouchá. Klára se odmlčí a významně se na něj podívá.

Rychle uhne pohledem a začne předstírat, že něco opravuje ve

svém pozměňovacím návrhu k zákonu o odposleších. Já si začnu

zapisovat. Phantom Constr., Mareš, Beránek. S tím se už dá něco

podniknout. Minimálně ověřit, že detaily souhlasí.

27

4

Detaily víceméně souhlasily. V úterý jsem dorazil do práce už

v osm, udýchaný a po dlouhé době s chutí zasednout k počítači.

Po chvíli hledání jsem zjistil, že Phantom Constructions existují,

i jejich majitel Mareš. Skleník je první věc, kterou návštěvník

jejich webu spatří, což vzhledem k velikosti a důležitosti zakázky

nepřekvapí. Nevypadá to, že by předtím něco podobného sta

věli – to by dávalo smysl ve světle Klářina podezření. Ale jinak

se o nich příliš informací zjistit nedá. Zapsal jsem si jejich adresu

a telefonní číslo, ačkoli nevím přesně, na co bych se ptal, kdybych

se jim opravdu odhodlal zavolat.

Ředitel Beránek samozřejmě taky existuje, toho jsem si

všiml v pátek večer. O něm už se dá najít daleko víc informací –

rozhovory, články, televizní pořady. Vystudoval pražskou pří

rodovědu v osmdesátých letech, pracoval jako vědecký asistent

v Akademii věd, po revoluci byl pár let kdesi v Americe. Po

návratu se pak začal věnovat popularizaci vědy, vídal jsem

ho myslím v televizi v nějakých dokumentech a pořadech pro

mládež. I když bůhvíjaký řečník není, co si tak mlhavě pama

tuju z pátku. Botanické zahradě řediteluje osm let, evidentně

bez nějakých velkých průšvihů. V podstatě je to docela nudný

charakter. Podruhé ženatý, tři děti. Bratr, který před lety za

hynul při nějaké nehodě. Cesty do exotických míst, fotografie

palem, lián, obřích kaktusů. Jediné, co jsem nenašel, je Klá

rou zmíněný vztah mezi ředitelem zahrady a majitelem té

stavební firmy, žádná společná fotografie na jejich veřejných

ani soukromých stránkách není. Asi jsem špatně hledal. Nebo

už si to uvědomili a všechny stopy vedoucí k jejich komplotu

smazali. Každopádně Beránka požádám o rozhovor. To se ode

mě vlastně i očekává.

Volám do botanické zahrady; zvedne to jakási sekretářka

a nezdá se být mojí prosbou překvapená.

„Samozřejmě, podívám se, kdy se to bude panu řediteli hodit,

on to má teď dost nabité, víte...“ oznamuje skoro s hrdostí v hlase.

Chvilku je ticho, a nakonec mi nabízí příští čtvrtek odpole

dne. Nedokážu říct, jestli je to překvapivě brzy, nebo jestli mě

nechávají čekat, protože nejsem dost důležitý. Ale nakonec na tom příliš nezáleží. Důležité bude vidět Beránkovu reakci, až

se ho zeptám na Mareše a jeho fantomové konstrukce. Před

stavuju si, jak trochu zbledne, ale pak se zase opanuje a začne chrlit oslnivá fakta o počtu skleněných tabulí, o výšce ochozu, ze

kterého se dá zblízka pozorovat vrchní patro trojského deštného

pralesa, o rychlosti střemhlavého letu dravých motýlů z čeledi

Carnimphalidae, jen aby mě svedl ze stopy.

Ve středu mě čeká další schůzka s Klárou. Tentokrát jsem zavolal

já jí, abych jí oznámil, že budu dělat rozhovor s Beránkem, a po

prosil ji, jestli by mi nemohla poskytnout ještě nějaké informace,

které by mi pomohly klást ty správné otázky.

„Dneska jsem v Krči,“ říká Klára do telefonu. Mikrobiologický

ústav Akademie věd na Vídeňské ulici. „Možná bys mohl přijet

sem, mám ještě dost práce a pak už se mi nejspíš nebude chtít do centra. Ale můžeme se pak projít lesem, bydlím na Jižáku.

Nebo si můžem někde sednout, jestli chceš.“

Nemůžu říct, že by mi představa procházky Krčským lesem

s Klárou po boku byla nepříjemná. V podstatě si nejsem jistý,

jestli potřeba dalších informací nebyla spíš záminkou než sku

tečným důvodem ke schůzce. Docela často mi pod víčky běží

záznam našeho prvního setkání.

Čekám na Kláru před hlavním vchodem do ústavu, jak jsme

se domluvili. Nervózně popocházím sem a tam kolem podiv

ného sousoší před budovou, co chvíli se dívám na hodinky, ale

29

ručičky se nehýbou. Nakonec vytáhnu zápisník, abych si napo

sled přečetl, co vlastně vím a s čím by mi Klára mohla pomoct.

Vztah Beránka a Mareše. Cokoli podezřelého o Beránkovi ve

vztahu ke skleníku. A... to je asi všechno, co mě napadá. Nebyl

bych dobrý detektiv. Moji jedinou zkušenost s investigativní

prací představuje četba detektivek. Navíc blondýnky se v de

tektivkách objevují hlavně jako dekorace, a jakkoli je Klára

dekorativní, přidělením této role bych ji hrubě podceňoval.

Zatím hraje hlavní úlohu.

Konečně se objeví ve dveřích a pak lehce sbíhá schody, osvět

lená nízkým podvečerním sluncem, a vypadá jako filmová

hvězda – zářivé dlouhé vlasy, na očích tmavé brýle, kolem krku

bleděmodrý šátek splývající po stranách a odhalující hluboký

výstřih, se kterým jsem se měl tu čest setkat už minulý týden.

Takovéhle obrázky by se měly tisknout vedle článků o nejnověj

ších úspěších vědy.

Můj milostný život po rozchodu s Annou by nebyl úplně

vhodným námětem na erotický film, spíš na tragikomedii. Ze

všeho nejvíc by to byla prostě nuda. Pár zoufalých flirtů s nulo

vým výsledkem na večírcích, jeden bonusový večer s Annou, kdy

jsme se naposled spolu opili a naposled se pokusili vzpomenout

si na staré časy na záchodcích restaurace – nikdy už o tom pak

nepadlo ani slovo –, a jeden řekněme vztah, který trval šest týdnů,

z čehož pět jsme se rozcházeli. Těm několika málo skutečným

přátelům na jejich soucitné dotazy vysvětluju, že mám zkrátka

vysoké nároky, a sám tomu už začínám věřit. Oni mi oponují, že

je to blbost a že bych si prostě potřeboval zašukat. Tomu taky

začínám věřit.

A teď takováhle holka! Takováhle holka má určitě přítele,

možná dva. Jsou vysocí, svalnatí, podporují dobročinné spolky,

hrají golf a šachy a řídí elektromobily. Jeden na ni bude čekat

na kraji lesa. Klára mě představí jako známého, novináře. Muž

30

se nepatrně usměje a řekne, těší mě, a teď už běž. Klára se taky

usměje, spíš omluvně, a zašeptá, promiň Rosli, Guillaume a já

se teď jdeme domů nápaditě pomilovat.

„Projdeme se lesem?“ navrhuje Klára. „Mně se stejně mluví nejlíp,

když jdu. Vždycky když jsem se učila na nějakou zkoušku, musela

jsem popocházet po pokoji. Spolubydlící ze mě měly srandu.“

Za chvíli už se noříme do hlubin Krčského lesa. Za časů Vác

lava IV., který tu měl chatu, byl ovšem asi o něco hlubší. Když

tu syn Otce vlasti (tedy Bratr vlasti) zemřel na infarkt při sekání

trávy, sanitky a pohřební vozy měly co dělat, aby se k němu

dost a ly.

„Tak co ještě potřebuješ vědět, než udeříš?“ ptá se Klára trochu

divadelním hlasem.

Znovu vytahuju zápisník, asi aby to vypadalo profesionálněji,

i když v něm mám všehovšudy dva body.

„Víš něco víc o vztahu Beránka k majiteli té stavební firmy?

Nepodařilo se mi najít žádné spojení, žádné společné fotky, nic.

O tom Marešovi nemůžu vůbec nic najít.“

„Zvláštní. Tu fotku na Facebooku asi smazali, když si uvědo

mili, že by je mohla kompromitovat.“ Klára zní skoro omluvně.

„Ale já toho o nich vlastně taky moc nevím, Beránek o tom nikdy

nemluvil. Nejspíš budou kamarádi ze školy, určitě si tykali, znělo

to, jako že se dobře znají.“

„A co Beránek, něco dalšího o něm, něco, na co bych se třeba

měl zeptat?“

Klára trochu zpomalí a vypadá, že přemýšlí. „Nevím, jak to

říct, aby to nevypadalo... Prostě toho člověka nemám ráda. Je

na něm něco divného, myslím, že je to ve skutečnosti úplně jiný

člověk, než jak se veřejně prezentuje. Že ten jeho spořádaný

život je jen zástěrka. Jeho ženu jsem nikdy neviděla, nikdy za

ním nepřišla do práce, nikdy o ní nemluví, ani o svých dětech.

31

To samozřejmě nic neznamená, ale prostě... Mám takový dojem,

že s ním něco není v pořádku,“ Klára pokrčí rameny. Chtěl bych

zahlédnout její výraz, ale nevidím jí moc dobře do tváře, připadá

mi, že se hrozně rychle setmělo.

Vtom si vzpomenu na tu ženu v koženém saku, s níž jsem

ho viděl na večírku. Takže to nebyla jeho manželka. Třeba je to

náročná milenka a potřebuje desítky miliónů na šperky, kožichy

a dovolené v letoviscích končících na -itz.

Ze zamyšlení mě proberou těžké dešťové kapky, které mi

dopadají na krk a paže, a najednou si uvědomím, že to rychlé

stmívání mají na svědomí hrozivé, tmavě fialové bouřkové mraky.

Jsme uprostřed lesa, tisíce kilometrů od nejbližší civilizace. Klára

rozevírá miniaturní deštník a vybízí mě ke spěchu.

„Za chvíli jsme u mě,“ říká a nasazuje tempo hodné olympij

ského atleta spíš než filmové hvězdy. Přidávám do kroku.

32

5

Když dorazíme k domu, ve kterém Klára bydlí – je to jeden z těch

ošklivých paneláků s podivným znakem vysoko na boční stěně,

snad aby jejich obyvatelé trefili domů, vyvracejíce hlavu do

nebezpečných úhlů –, jsem promočený na kost.

„Jsi promočený na kost,“ všimne si Klára. „Pojď nahoru, dám

ti něco suchého na sebe.“

Do stěny výtahu je vyškrábán neumělý nápis BERÁNEK JE

VŮL, což mi přijde vtipné. Ukážu nápis Kláře, zatímco nehybně

stoupáme do sedmého patra, ale nezdá se, že by ji to pobavilo.

Jen co výtah konečně zastaví, Klára prudce vyrazí ven a kráčí

k otlučeným dřevěným dveřím bez jmenovky na konci chodby.

Odemkne, vejde dovnitř a mlčky mě pozve dál. Vstoupím do

malinké předsíně. Voda ze mě crčí na zažloutlé linoleum. Nejspíš

vypadám politováníhodně, a tentokrát mi to tolik nevadí.

Klára řekne: „Počkej tady,“ a zmizí v útrobách bytu. Slyším

otevírání skříní a zásuvek.

Za pár minut mi přinese ručník a složenou pánskou košili.

„Kalhoty žádné nemám, budeš to muset vydržet ve svých. Posta

vím na kafe. Koupelna je tady,“ a ukáže na umakartové dveře.

Pak zase zmizí.

Dočvachtám do koupelny, svléknu si promočené svršky a pak

se dlouho třu ručníkem, který vydechuje zvláštní příjemnou

vůni. Potom si navléknu suchou košili. Čípak asi je? Guillaumova,

nebo toho druhého? Na druhou stranu, mohla by být bývalého

přítele. Takového, co se s ní rozešel a znechutil jí všechny muže –

až do našeho setkání.

Zkontroluju, jestli ze mě ještě nekape voda, a vydám se za

zvukem konvice. Byt je vlastně jedna velká místnost s postelí,

stolem, skříní a malým kuchyňským koutem se sporákem a led

33

ničkou. Klára zrovna sype kávu do skleněné konvice s pístem.

Když zjistí, že se rozhlížím po bytě, řekne: „Nic moc, já vím, ale

je to levné a pro jednoho to stačí.“

„Doufám, že příteli nebude vadit, že jsi mi půjčila jeho košili,“

zkouším velmi neobratně zjistit stav věcí.

Klára nehne brvou. „Ta je po minulém nájemníkovi, co ze

mřel. Zbylo tu toho po něm docela dost.“ Nevím, jestli to přesně

to, co jsem chtěl slyšet. Přítele nepopřela, a navíc mám na sobě

košili mrtvého muže. Co když zemřel na nějakou vzácnou infekci,

která přetrvává v jeho oblečení? Vypiju kafe a jdu. I já mám

trochu důstojnosti, i když ji dobře skrývám.

„Rum?“ ozve se z kuchyně.

„Ne, děkuju, já stejně za chvíli půjdu, jen co trochu uschnu...“

mumlám, ale přitom bych si dal. Dva.

Za chvíli se Klára vynoří z přítmí kuchyně s podnosem, na kte

rém je konvice, dva šálky a dva panáky zlatavé tekutiny. Odlo

žila šátek a tmavé brýle a na sobě má už jen ten velký výstřih.

Důstojnost bude muset stranou.

Postaví podnos na stůl, pozvedne panáka a naprosto ignorujíc

moje předchozí odmítnutí tázavě pozvedne obočí a pohledem

přeskakuje mezi mnou a druhou sklenkou. Chopím se jí a na

značím přiťuknutí.

„Výlučně ze zdravotních důvodů,“ podotknu a vyklopím rum

do sebe. Klára učiní taktéž a pak se na sebe pár vteřin spokojeně

šklebíme. Teplo se mi rozbíhá po těle a zabíjí všechny zhoubné

bakterie z umrlcovy košile.

„Tohle není tuzemák,“ podotknu duchaplně.

Klára se pousměje a zavrtí hlavou. „El Dorado, Guyana, 15 let.“

„Rosli, Praha, 30 let. A teď ty. Něco o tobě,“ slyším se najed

nou říkat, a rychle dodám, „samozřejmě z čistě profesionálních

důvodů. Abych věděl, kdo je můj tajný zdroj informací.“

34

„Co bys chtěl vědět?“ ptá se Klára a usmívá se monalisaticky.

„Kdo jsi? Kde ses tu vzala?“

„Já jsem tu byla vždycky,“ usmívá se Klára dál. „Tedy od té

doby, co jsem se narodila. Nejdřív jsem byla malá, pak jsem

vyrostla a teď jsem velká. Jak jsi správně podotkl už tehdy ve

skleníku. V noci spím a ve dne pracuju. Někdy v noci pracuju

a ve dne spím. Někdy pracuju ve dne v noci.“

„A co máš ráda?“ ptám se. Jestli bude odpovídat v tomhle

duchu, tak se na ni prostě vrhnu.

„Mám ráda svou práci. A ráda spím.“

„Omluvíš mě na moment?“ zeptám se a rychle odběhnu do

koupelny. Tiše biju hlavou o měkkou umakartovou stěnu a moje

racionální já přemýšlí, jakým přesně způsobem se to teď všechno

totálně posere.

O minutu později už zase spořádaně sedím za stolem a usrká

vám kávu. Do koupelny teď odběhla Klára, ale myslím, že hla

vou do zdi nebije. Rozhlížím se kolem. Nejdřív hledám známky

mužské přítomnosti, ale ne moc pečlivě, abych náhodou nějaké

nenašel. Mohl bych si namluvit, že je to takt, ale nemělo by to

cenu: je to zbabělost. Ale něco mi říká, že tu nikdo jiný trvale

nebydlí. Je tu příliš prázdno. Vůbec celý byt působí provizorně,

jako by jeho obyvatelka byla věčně na cestách nebo se brzy chys

tala stěhovat. Je Klára tak pořádná? Nebo jen nechce hromadit

věci, kterých by se později musela s obtížemi zbavovat? Tráví

tu večery nebo má svou židli někde v kavárně nebo v baru?

Nebo v tajném klubu pro krásné lidi? Spí tady? A v čem? Postel

je pečlivě ustlaná, s pár polštáři bez otisků těl. A co čte? Na po

lici u postele stojí v nevyrovnané řadě pár knih, jejichž autory

neznám – Bazakbal, Viljandi, Vandervelde, Flannery –, pak

česko-dánská konverzace a velká tlustá kniha s titulem „Biology

of Microorganisms“. A ještě fotka jakési ženy s vážným výrazem

ve tváři sedící na lavičce před venkovským stavením. Dalších

předmětů tu moc není, zato vzbuzují pozornost: v koutě opřený cepín a na zdi u okna velké plátno s kresbou zobrazující muže

na kajacích, kteří loví tuleně.

„Teď už se nevykroutíš,“ oznámím, když se Klára vrátí, „cepín?

Česko-dánská konverzace? To neodbydeš elegantními frázemi.“

„Dostal jste mě, inspektore,“ kapituluje. „Moje doktorská práce

je součástí česko-dánského projektu. Proto ta konverzace. A jez

díme sbírat vzorky do Grónska, na ledovec, proto ten cepín.“ Říká to, jako by to byla úplně nejobyčejnější věc na světě.

Vyjádřím zájem, ale zní to spíš jako nevěřícný údiv.

„Nedokážeš si mě představit v plné polní? Nejsi sám. Moje

máma tomu myslím pořád nevěří. Když jsem jela poprvé, taky

mi to přišlo neuvěřitelné.“

„A teď?“

„Teď už je to docela uvěřitelné.“

„Nechceš mi o tom vyprávět?“ zeptám se, předstíraje pohodlné usazení v křesle, přestože sedím na vratké židli, která pravděpodobně pamatuje umrlcovu babičku. Tolik chci tuhle chvíli prodloužit, ale cítím, že mi uniká mezi prsty.

Klára se usměje a řekne: „Někdy jindy, je pozdě. Už jsi suchý?

Tu košili si můžeš nechat, jestli chceš. Doprovodím tě dolů.“

Jiskření je pryč, rum už neúčinkuje, káva je vypitá. Konec dob

rodružství.

„Díky moc za ty informace,“ loučím se a doufám, že nezním zklamaně. „Někdy bych si rád poslechl něco o tom Grónsku.“

„Není nic snazšího,“ odpoví Klára a naděje se zase ozývá, „máš

čas zítra odpoledne?“

Můžu si ho udělat. Pro tebe.

„Tak přijď ve tři na fakultu do Viničné na seminář. Budou tam povídat lidi, co pracujou na našem grónském projektu. Je to otevřené pro veřejnost.“

36

Očekávání a zklamání se střídají tak rychle, že si to ani ne

stačím uvědomovat. „Přijdu,“ slibuju a vycházím z domu, zma

tený a ztracený. Kdesi hluboko uvnitř mě začala blikat oranžová

kontrolka. Jednotlivé záblesky mě zevnitř pálí do očí. Cítím, jak

přichází jeden z mých nejvěrnějších přátel.

Vystupuju z metra na Florenci a jdu si do redakce vyzvednout

kolo.

Na chodbě se srazím se šéfredaktorkou, která právě odchází.

„Tak co ten skleník? Bude z toho něco?“

„Myslím, že bude,“ odpovídám skoro potěšeně, „příští týden

mám ještě domluvený rozhovor s ředitelem zahrady, doufám,

že mi řekne něco víc než ty bláboly na slavnostním otevření.“

„Fajn, těším se na to,“ odvětí šéfka zdvořile a spěchá chodbou

k východu. Beru si kolo, snáším ho po schodech dolů, nasedám

a jedu domů. Přestalo pršet a město se v kalužích zlověstně

odráží.

Pozdní cesty domů mám rád. Na ulicích už je klid, aspoň

na těch karlínských. Během té čtvrthodiny, kterou mi jízda

na Palmovku většinou zabere, se uklidním, pročistím si hlavu,

protáhnu nohy a taky dostanu hlad. A žízeň. Dnes se to zvlášť

hodí, po tom všem. V kuchyni si namíchám gin s tonikem

(s tonikem se to nesmí přehánět; plátek okurky; čerstvě namletý

pepř) a usednu na pohovku. Upíjím a zírám do zdi. Promítám

si události posledních hodin, ale nepokouším se je interpreto

vat, na to už dnes večer nemám dost sil. Interpretace vjemů je

zásadní proces poznání a já nehodlám riskovat. Tolik symbolů

v jednom dni: bouřka. Les. Mrtvý muž. Cepín. Mezi skutečné

obrazy se mi postupně vkrádají nesmyslné momenty a já si

to užívám, dokud mi bdělost dovolí. Pak sebou náhle škubnu

a zjistím, že ležím oblečený na pohovce, s prázdnou skleničkou

u nohou. Hodinky ukazují půl třetí. Na displeji telefonu svítí

nová zpráva.

37

Píše Klára: PROMIN ZE JSEM TE TAK VYHODILA. DOUFAM ZE

JSI DORAZIL V PORADKU DOMU. PRIJD ZITRA URCITE! K.

Samozřejmě že přijdu. Je to moje práce.

38

6

Na nástěnce ve vstupní hale budovy číslo sedm ve Viničné ulici

visí plakát s velkou fotografií ledovcového útesu a nápisem: Ně

kdo to rád ledové. Čtvrtek 20. května v 15.00 v Einsteinově po

sluchárně. Z plakety na zdi na ni shlíží sám Albert. Není to tedy

příliš nápadité, ale na rozdíl od nás tvůrců nadpisů snad budou

mít správně obsah. Po krátkém hledání objevím po otevřené

dveře do zašlého přednáškového sálu se zaprášenými okny do

ulice, po jejíž kostkách hlučně projíždí jedno auto za druhým.

V sále je odhadem tak padesát lidí všech pohlaví, věkových sku

pin a stylů oblékání; docela se tu ztratím. Jen Kláru zatím nikde

nevidím.

Pět minut po třetí začne halas utichat a slovo si vezme žena

středního věku s krátkými, trochu našedlými vlasy a pronika

vým hlasem. Je nevelké postavy, ale vypadá energicky a spor

tovně. Někoho mi připomíná, ale koho?

„Vážení přátelé, díky, že jste dnes přišli v tak hojném počtu.

Rádi bychom vám tu představili náš grónský projekt, na kterém,

jak asi víte, už dva roky pracujeme společně s kolegy z Dánska a ve

kterém se zabýváme mikrobiální degradací ropných látek v půdě

a v ledu.“ Řečnice se teď chvíli odmlčí a snad i trochu pousměje.

„Pokud by vám naše téma snad připadalo příliš abstraktní, pak

mi dovolte, abych vám připomněla, že všichni, kdo někdy letěli

z Evropy do Ameriky přes severní Atlantik, jsou částečně zod

povědní za znečištění ropnými látkami, které v grónském ledu

a půdě nacházíme. Tak. Konec citového vydírání. Samozřejmě

uvidíte i spoustu obrázků a videí – pokud budou fungovat – a po

skončení semináře jsme přichystali malé občerstvení přímo tady

v posluchárně. A teď už“ – žena teď přešla do angličtiny – „Dr. An

ders Holm Rasmussen z kodaňské univerzity.“

39

Rasmussen je mohutné postavy, na sobě má úzké červené

kalhoty, na tváři pečlivě upravené světlé vousy a nad čelem

velkou vlnu. Jeho předci byli nejspíš vikinští dobyvatelé, ale

přešlá staletí je vyžehlila do nanejvýš civilizované formy doktora

Anderse. Mluví bezchybnou angličtinou, s maličko zvláštním

přízvukem, všechna „z“ a „ž“ vyslovuje jako „s“ a „š“, nebo spíš

něco mezi tím. Zpočátku ho moc neposlouchám a hledám po

hledem v místnosti Kláru, ale potom zaostřím na bílé plátno na

přední stěně posluchárny, na které Rasmussen promítá svou

prezentaci plnou záhadných grafů a tabulek prokládaných fot

kami z Grónského ledového štítu.

Náhle mi z hloubi paměti vytane jasná vzpomínka: ležím

doma s chřipkou a hltám dobrodružnou knížku, kterou mi matka

přinesla z knihovny. Je o dvou kamarádech, kteří sní o tom, že

budou polárními dobyvateli, a ve vší vážnosti svých deseti let

(mně bylo tehdy taky tak nějak) se připravují na expedici do

Antarktidy. Už nevím, jak knížka dopadla, ale pamatuju si, že

mě to tehdy hrozně nadchlo. Chtěl jsem potom asi tři neděle

být polárníkem a tvrdil rodičům, že musím spát při otevřeném

okně, abych se otužil. Přitom jsem úplně přesně nevěděl, co si

mám pod těmi polárními kraji představit; ledovec jsem do té

doby nikdy neviděl ani na obrázku. Teď mi Rasmussenovy foto

grafie z Grónska pomáhají oživit zasuté vzpomínky a ta dětská

fascinace se mi možná trochu vrací, i když v daleko vágnější

podobě. Jednoduchá chladná krása a čistota, běloba kontrastující

se zářivě modrou oblohou. Obrovská rozlehlost, tak odlišná od

čehokoli, co lze spatřit u nás.

Grónský ledový štít je ohromnou sásobárnou pitné vody,

pokračuje Rasmussen, a v poslední době lidé sačali přemýšlet,

sda by s pokračujícím oteplováním a stále srychlujícím se táním

ledu nešla tato voda sachytit, neš se „ušpiní“ v řekách a smisí do

moře. Eksistují ovšem obavy z mošné kontaminace ledu látkami

40

pochásejícími s lidských sdrojů, především se spalování fosil

ních paliv, tedy i ropných produktů. Jedním s cílů tohoto dán

sko-českého projektu je sjistit, jaká je koncentrace těchto látek

v grónském ledu a sda je mošné, aby tyto látky byly roskládány

mikroorganismy, které v ledu šijí. Ano, teď si vzpomínám, že

Klára říkala něco o degradaci ropných produktů, že je to nuda.

V tuhle chvíli mi to rozhodně nudné nepřipadá. Dokonce by to

mohlo být dobré téma pro článek do Světa.

Doktor Rasmussen sklidil potlesk obecenstva a zmizel z pódia.

Další přednášející, mladý muž s úzkými rameny a rozcuchanými

vlasy, přechází zpátky do češtiny. Pro Rasmussena to asi musí být

zážitek, poslouchat takové skřeky. Ale vypadá spokojeně, v ruce

už má skleničku a něco si šeptá s předřečnicí. Mladík dokončí

svou velmi technickou přednášku o jakýchsi měřeních na ledu

a obdrží znatelně vlažnějš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.