načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pohyblivý písek - Henning Mankell

Pohyblivý písek
-11%
sleva

Elektronická kniha: Pohyblivý písek
Autor:

V lednu 2014 mi lékaři diagnostikovali rakovinu. Kniha Pohyblivý písek však kupodivu není o smrti a zkáze, nýbrž o tom, co to znamená být lidskou bytostí. Prošel jsem cestou od dětství ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 177
+
-
5,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 337
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Kvicksand ... přeložila Hana Švolbová
Skupina třídění: Germánské literatury
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7104-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V lednu 2014 mi lékaři diagnostikovali rakovinu. Kniha Pohyblivý písek však kupodivu není o smrti a zkáze, nýbrž o tom, co to znamená být lidskou bytostí. Prošel jsem cestou od dětství až do dnešních dnů a vyprávěl jsem o událostech, které na mě měly určující vliv, a také o lidech, kteří nám ukázali nové možnosti. Píšu o ženách a mužích, které jsem nepotkal, ale byl bych si to přál. Píšu o lásce a žárlivosti i o odvaze a strachu. A o tom, jaké je to žít s nemocí, která vás ohrožuje na životě.

Tato kniha vypráví také o malířích před čtyřiceti tisíci lety, kteří si pro své umění vybrali ta nejtemnější místa v jeskyních. Anebo o strašidelných příšerách, které se pokusíme udržet v hlubokých slujích pod švédskou půdou.

Je to kniha o lidskosti a o tom, jak jsem žil svůj život. A v neposlední řadě také o radosti z žití, která se vrátila, když se mi podařilo vyhrabat se z pohyblivého písku, který mě málem stáhl pod zem.

Henning Mankell (1948—2015) se narodil ve Stockholmu, žil ve Švédsku a v Mosambiku. Na začátku devadesátých let vytvořil postavu komisaře Wallandera a napsal o něm sérii knih, které ho proslavily po celém světě. V češtině vyšel i Mankellův detektivní thriller Číňan a román Italské boty. Na jaro 2018 připravujeme Mankellův poslední román Švédské holínky.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Henning Mankell - další tituly autora:
Neklidný muž Neklidný muž
Muž, ktorý sa usmieval Muž, ktorý sa usmieval
Usměvavý muž Usměvavý muž
Ruka / Wallanderův svět Ruka / Wallanderův svět
Pohyblivý písek Pohyblivý písek
Švédské holínky Švédské holínky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Henning Mankell

Pohyblivý písek




Copyright © Henning Mankell, 2014 Published by agreement with Copenhagen Literary

Agency ApS, Copenhagen

Cover photo © Gideon Mendel / Corbis via Getty Images

Translation © Hana Švolbová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7577-329-6 (PDF) ISBN 978-80-7577-330-2 (ePUB) ISBN 978-80-7577-331-9 (MobiPocket)

Evě Bergmanové

Tuto knihu věnuji také památce pekaře Terentia Nea a jeho

ženy, jejíž jméno neznáme. Jejich podobizny se nacházejí

na fresce v jejich domě v Pompejích.

Dva lidé uprostřed života. Jsou vážní, ale zároveň za­

snění. Ona je velmi krásná, nicméně plachá. Také on působí

nesmělým dojmem.

Vypadají jako dva lidé, kteří svůj život berou velmi vážně.

Když v roce 79 po Kristu vybuchla sopka, nejspíš neměli

moc času, aby pochopili, co se stalo. Zemřeli tam, vprostřed

života, pohřbení pod žhavou lávou a popelem.

Nestyď se, že jsi č lově k, buď hrdý!

V tobě se donekonečna otevírá klenba za klenbou.

Nikdy tě nedokončí, a tak to i má být.

Tomas Tranströmer, „Románské oblouky“

Část I/

Křivý prst

1/

Autonehoda

Brzy ráno šestnáctého prosince mě Eva zavezla na benzinku

Statoil v Kungsbace, kde jsem si vyzvedl pronajatý vůz. Měl jsem zajet do městečka Vallåkra u Landskrony. Auto jsem měl vrátit večer. Následující den mě čekala vánoční auto­

gramiáda mého posledního románu v několika knihkupec­

tvích v Göteborgu a Kungsbace.

Zimní ráno bylo sychravé. Ale beze srážek. Když se jako

obvykle zastavím ve Varbergu na snídani, zabere mi cesta

tři hodiny.

Moje divadelní ředitelka z Maputa přijela na návštěvu

do Švédska. S Manuelou Soeiro spolupracuji už třicet let.

Jednalo se o první pořádnou schůzku k představení, které

jsme chystali pro příští podzim. Manuela bydlela u Eyvinda, který měl režírovat verzi Hamleta, o níž jsem přemýšlel snad

všechna ta léta, kdy jsem působil v Teatro Avenida.

Záhy mě napadlo, že právě Hamlet je taková naprosto

zřej má africká královská sága. V Shakespearovi se nachá­

zelo ně co „černého“, co by se dalo vyzdvihnout. Faktem je,

že existuje téměř totožný příběh, který se v jižní části Afri­

ky ode hrál v devatenáctém století. Mě napadlo, že když na­ konec všichni zemřou a na scénu vstoupí Fortin bras, jedná

14

se o bílého muže, který dorazil, aby opravdu začal koloni­

zovat Afriku. Přišlo mi tedy logické nechat Fortinbrase za­

končit hru monologem „být, či nebýt“.

Když chcete uvádět Hamleta, musíte mít toho správného

herce. My jsme ho už získali. Jorginho to zvládne. V posled­

ních letech vyzrál. Navíc patřil v souboru k těm s největším

jazykovým nadáním. Měl jsem pocit, že buď teď, nebo nikdy.

Když jsem projížděl krajem Halland, těšil jsem se na celý

den. Byl jsem plný velkého očekávání.

Směrem na jih byly silnice suché, přestože na nebi visely

těžké mraky. Nejel jsem nijak rychle, ne jako obvykle. Uvedl

jsem čas příjezdu a nechtěl jsem přijet moc brzy.

Odehrálo se to velmi rychle. Severně za Laholmem od­

bočuji do levého pruhu, abych předjel pomalý nákladní vůz.

Někde na vozovce se nachází skvrna, asi od oleje. Najednou

dostanu smyk, který se mi nedaří vyrovnat. Auto míří přímo

do svodidel. Čelní náraz, vystřelený airbag. Před očima se

mi zatmí a na několik vteřin upadnu do bezvědomí.

Tiše sedím. Co se stalo? Cítím, že všechno je v pořádku.

Nejsem zraněný, nekrvácím. Potom vystupuji. Auta zastavi­

la a přibíhají ke mně lidé. Po pravdě jim říkám, že nejsem

zraněný.

Postavím se na okraj silnice a volám Evě. Když se ozve

v telefonu, snažím se být naprosto klidný.

„To jsem já. Slyšíš?“ povídám. „A slyšíš, že je všechno

tak, jak má?“

„Co se stalo?“ zeptá se okamžitě.

Vyprávím o nehodě. Zmírním ránu do svodidel. Všechno

je v pořádku. Přesně nevím, co se bude dít. Ale je mi dobře.

Nevím, jestli mi věří.

Potom volám do Vallåkry.

15

„Nedorazím,“ oznamuji. „Za Laholmem jsem najel do

svodidel. Nejsem zraněný. Ale pojedu domů. Auto je na

odpis.“

Přijíždí policie. Podstoupím dechovou zkoušku. Potvrdí,

že jsem střízlivý. Popisuji nehodu. Během té doby odtahují

hasiči auto, které přijde rovnou do šrotu. Řidič záchranky

se ptá, jestli by mě přece jenom neměl zavézt na kontrolu

do nemocnice. Odmítnu. Nic mě přece nebolí.

Policisté mě zavezou na nádraží v Laholmu. O půl ho­

diny později sedím ve vlaku, který míří zpět do Göteborgu.

Z cesty do Vallåkry sešlo.

Ještě pořád na ni nedošlo. Stejně jako na autogramiádu

z následujícího dne.

Ačkoliv pořádně nedokážu říct proč, datuji své onemoc­

nění rakovinou právě k tomuto dni, šestnáctému prosinci

2013. Samozřejmě to postrádá veškerou logiku. Můj nádor

s metastázami musel růst delší čas. Onoho dne se také ne­

projevily žádné příznaky.

Bylo to spíš varování. Něco se děje.

O týden později, přesně na Vánoce, jsme s Evou odjeli

do našeho bytečku v Antibes. Na Štědrý den mě probudil

bolavý a ztuhlý zátylek. Napadlo mě, že jsem jako pitomec

špatně ležel a zablokoval si krk.

Ale bolest nepolevovala. Navíc se rychle šířila do pravé

paže. Ztratil jsem cit v pravém palci. Nakonec jsem zavolal

jednomu ortopedovi ve Stockholmu, kterého se mi podařilo

zastihnout, ačkoliv byly svátky. Odcestoval jsem do Švédska

a on mě dvacátého osmého prosince vyšetřil. Domníval se,

že by se mohlo jednat o počínající výhřez ploténky v krční

páteři, ale samozřejmě to není možné určit bez důkladného

rentgenového vyšetření. Dohodli jsme se, že k tomu dojde

po svátcích.

16

A pak přišel osmý leden. Ráno bylo chladné a lehce sně­

žilo. Myslel jsem si, že půjde jenom o potvrzení vyhřezlé

ploténky. Bolest v zátylku přetrvávala. Silné léky proti bo­

lesti pomáhaly jen na to nejhorší. Bylo nutné krk ošetřit.

Brzy ráno jsem podstoupil dvojí rentgenování. Po dvou

hodinách se zablokovaný krk a domnělý výhřez ploténky

přeměnily ve vážnou diagnózu rakoviny. Na obrazovce mi

ukázali třícentimetrový nádor v levé plíci. V krčním obratli

mám metastázu. Ta způsobila bolest.

Dostal jsem velmi jasnou informaci. Je to vážné, možná

neléčitelné. Ochromeně jsem se zeptal, jestli to znamená,

abych odešel domů a čekal na konec.

„Dřív by to tak bylo,“ řekl lékař. „Dnes ale jednáme.“

V Sofiině nemocnici, kde jsem se výsledky dozvěděl, se

mnou byla Eva. Když jsme potom stanuli venku v chladném

zimním dni a čekali na taxi, moc jsme toho nenamluvili.

Vlastně jsme neříkali nic.

Sledoval jsem však dívenku, která, plná energie a  radosti,

skákala ve sněhové závěji.

Představil jsem si sám sebe jako dítě skákající ve sněhu.

Teď mi bylo šedesát pět a dostal jsem rakovinu. Neskákal jsem.

Jako by mi Eva četla myšlenky. Pevně mě chytila za ruku.

Když jsme odjížděli, dívka pořád poskakovala v závěji.

Dnes, osmnáctého června, když to píšu, můžu uplynulý

čas popsat jako dlouhý i krátký zároveň.

Nemůžu udělat tečku. Ani za smrtí jako východiskem, ani

za uzdravením. Jsem uprostřed. Ke konečnému, platnému

výsledku jsem nedospěl.

Tímto jsem si však prošel a toto jsem prožil. Příběh po­

strádá konec. Stále se odvíjí.

A právě o tom pojednává tato kniha. O mém životě. O tom,

co bylo, a o tom, co je.

17

2/

Lidé nedobrovolně mířící

mezi stíny

Dva dny po autonehodě jsem navštívil släpský kostel, který

leží poblíž místa, kde bydlím, u moře, severně od Kungs­

backy. Přepadla mě náhlá potřeba podívat se na obraz, který

jsem si prohlížel už mnohokrát. Na obraz, který se nepodo­

bá žádnému jinému.

Jedná se o rodinný portrét. Sto let před vynálezem foto­

grafie si jeden majetný člověk objednal olejomalbu. Obraz

představuje vikáře Gustava Fredrika Hjort berga a jeho man­

želku Annu Helenu společně s jejich patnácti dětmi. Mal­

ba po chází z počátku sedmdesátých let osmnáctého století,

kdy bylo Gus tavu Hjort bergovi přes padesát. O ně kolik let

později, v roce 1776, zemřel.

Možná to byl člověk, který ve Švédsku zavedl brambory.

Uchvacující a zvláštní, možná i děsivá na tomto obraze

je skutečnost, že umělec Jonas Durchs, když se chopil svého

úkolu, nezpodobnil pouze ty, kteří žili. Namaloval také děti,

které už zemřely. Jejich krátká návštěva na zemi skončila.

Ale na rodinný portrét patří.

Malba je komponovaná ve stylu obvyklém pro svou dobu.

Chlapci, jak mrtví, tak živí, jsou shromážděni kolem otce vle­

vo, zatímco dívky stojí u matky na opačné straně.

18

Ti, kteří jsou naživu, upírají pohled na pozorovatele.

Je tam mnoho opatrných, možná plachých úsměvů. Avšak

mrtvé děti jsou vyobrazeny napůl odvrácené nebo s tvářemi

částečně zakrytými zády těch živých. Z jednoho z mrtvých

chlapců vidíme jenom kštici a jedno oko. Jako by se zoufale

snažil, aby se také mohl zúčastnit.

V kolébce před matkou leží napůl skryté miminko. V po­

zadí jsou vidět dívky. Celkem lze napočítat šest mrtvých

dětí.

Jako by se čas na obraze zastavil. Přesně jako na foto­

grafii.

Gustav Hjortberg byl jedním z Linného učedníků, ač­

koliv nikdy nepatřil mezi ty nejzásadnější. Jako lodní kap­

lan podnikl nejméně tři cesty do Číny s Východoindickou

společností. Na obraze se nachází glóbus a lemur. Hjort­

berg drží v ruce popsaný papír. Ocitáme se v sečtělé rodině.

Gustav Hjortberg žil a zemřel s ideály osvícenství. Navíc

byl široko daleko znám jako léčitel. Lidé podnikali poutě

do Släpu, aby se jim dostalo rady a uzdravení.

Od doby, kdy tito lidé žili a zemřeli, uplynulo asi dvě stě

padesát let. Osm či devět generací, víc ne. V mnohém jsou

našimi současníky. A především patří ke stejné civilizaci

jako my, kteří se na obraz díváme.

Všichni na plátně se usmívají. Část z nich poněkud strnule,

jiní introvertně, další naprosto otevřeně, k osobě pozorova­

tele až důvěrně.

Avšak to, co si z obrazu zapamatujete, jsou samozřejmě

ony odvrácené a napůl skryté děti. Ti mrtví. Jako by se ně­

kam pohybovali, pryč od pozorovatele, do světa stínů.

To, co uchvacuje, je nechuť těch mrtvých dětí zmizet.

Vlastně neznám žádné jiné tak silné zobrazení výjimečné

tvrdohlavosti života.

19

Přeji si, aby právě tento obraz přežil jako vzkaz od naší

civilizace. Do budoucnosti, která je tak vzdálená, že si ji ne­

dokážu představit. Spojuje víru v rozum a zároveň tragické

lidské poměry.

Je v něm všechno.

20

3/

Velký objev

V citovém zmatku, který mě zaplavil poté, co se ze zabloko­

vaného krku vyklubala rakovina, jsem si uvědomil, že mě

vzpomínky často zavádějí zpět do dětství.

Přesto však trvalo, než jsem pochopil, že mi chce moje pa­

měť pomoci porozumět, vytvořit východisko, abych našel způ­

sob, jak se vypořádat s životní katastrofou, která mě postihla.

Někde jsem prostě musel začít. Musel jsem si vybrat.

A byl jsem čím dál víc přesvědčený, že začátek se nacházel

v mém dětství.

Nakonec jsem zvolil chladný zimní den roku 1957. Když

ráno otevírám oči, nevím, že tento den odhalí velké tajemství.

Časně ráno za tmy mířím do školy. Je mi devět let. Prá­

vě dnes ráno je můj nejlepší kamarád Bosse nemocný. Ob­

vykle ho vyzvednu u domu, který leží jenom pár minut od

budovy soudu, kde bydlím já. Otevře mi jeho bratr Göran

a oznámí, že Bosseho bolí v krku, a zůstane tedy doma. Do

školy tak musím jít sám.

Městečko Sveg je malé. Nejsou tu žádné dlouhé cesty. Přes­

tože od onoho zimního dne uplynulo padesát sedm let, pama­

tuji si všechno do nejmenších podrobností. Roztroušené po­

uliční lampy, jak se pomalu pohupují v nárazovém, nicméně

slabém větru. Jedna lampa před obchodem s barvami má roz­

bitý kryt. Včera byl v pořádku. Takže se to muselo stát v noci.

Zatímco jsem v noci spal, muselo sněžit. Před obcho­

dem s nábytkem už někdo sníh z chodníku odhrabal. Nej­

spíš otec Ingy ­Britty, kterému obchod patří. Inga ­Britt se

mnou také chodí do třídy. Ale je to holka, spolu do školy nikdy nejdeme. I když rychle běhá. Nikdo ji nikdy nedohoní.

Dokonce si vzpomínám, co se mi zdálo: Stojím na kře

v proudu řeky Ljusnan, která se vine kousek za domem, kde

bydlím. Kra míří na jih, je obleva. Panuje jaro. Nacházet se

sám na ledové kře by mělo být děsivé, protože to je nebez­

pečné. Je to sotva pár měsíců, co se jeden kluk starší než já utopil, když se na jezeře poblíž městečka nečekaně prolomil led. Vtáhlo ho to pod něj a ještě ho nenašli, ačkoliv na místo

dorazili hasiči a propátrali ho. Na jeho lavici ve škole nakres­ lila třídní učitelka kříž. Ještě tam je. Všichni ve třídě se bojí

děr v ledu a nehod a strašidel. Všichni se bojí toho nepocho­

pitelného, čemu říkáme Smrt. Kříž na školní lavici je hrůza.

Ale ve snu je kra bezpečná. Vím, že do vody nespadnu.

Od obchodu s nábytkem přejdu ulici a zastavím se před

Lidovým domem. Skví se na něm dvě výlohy. A také dva­

krát za týden se změní v biografu film. Přijíždějí v hnědých kartonových krabicích z příjmu zboží na nádraží. Buď se

sem dostávají vlakem z Orsy, z jihu, nebo je přiváží motorák

z Öster sundu. Cestu z nádraží stále obstarává kůň s valní­ kem. Engman, vrátný v Lidovém domě, krabice zvedá. Já jsem to jednou zkusil, ale marně. Pro devítiletého kluka byly

příliš těžké. Kartony obsahují špatný western, který zhlédnu

později. Je to jeden z těch béčkových nebo céčkových filmů,

v nichž lidé mluví a mluví a na konci vybojují krátký souboj.

Sotva něco víc. A všechno v podivných barvách. Postavy jsou často pořezané ve tváři a nebe je víc zelené než modré.

22

Vidím, že Engman bude promítat Tvrďáka a jeden švéd­

ský film s Nilsem Poppem. Jediná výhoda tohoto snímku

spočívá v tom, že je přístupný. Nebudu se muset proplížit

sklepním okýnkem, kudy vede moje a Bossova tajná cestič­

ka na filmy dětem nepřístupné.

Právě toho chladného rána před sedmapadesáti lety jsem

prožil jeden ze zásadních okamžiků, které navždy ovlivnily

můj život. Tu situaci si vybavuji s téměř dokonalou přesností.

Jako by se mi ta vzpomínka vypálila do paměti. Najednou mě

přepadlo náhlé prozření. Jako bych dostal kopanec. Slova se

mi v hlavě sama zformulovala:

„Já jsem já, a nikdo jiný. Já jsem já.“

V tu chvíli jsem získal svou identitu. Předtím byly mé

myšlenky tak dětské, jak měly být. Najednou nastal úplně

nový stav. Identita je předpokladem vědomí.

Já jsem já, a nikdo jiný. Nemůžu se vyměnit s nikým ji­

ným. Ze života se najednou stala vážná záležitost.

Nevím, jak dlouho jsem tam v mrazu a tmě s tím novým,

ochromujícím poznáním stál. Vzpomínám si pouze, že jsem

přišel pozdě. Když jsem otevřel dveře školní budovy, Rut

Prestjanová, moje třídní učitelka, už hrála na varhany. Odložil

jsem si bundu a čekal. Opozdilcům bylo přísně zakázáno vtrh­

nout dovnitř, když už se zpíval žalm a začala ranní modlitba.

Konec přece jenom přišel, v lavicích to zarachotilo, já jsem

zaklepal a vstoupil. Jelikož jsem téměř nikdy pozdě nechodil,

paní Prestjanová se na mě jenom zkoumavě podívala a po­

kývla hlavou. Kdyby vytušila lenost a nezájem, pověděla by to.

„Bosse je nemocný,“ řekl jsem. „Bolí ho v krku a má ho­

rečku. Dneska nepřijde.“

Potom jsem se posadil do lavice. Rozhlédl jsem se. Ni­

kdo neodhalil nic z toho velkého tajemství, které v sobě no­

sím od onoho mrazivého rána roku 1957.

23

4/

Pohyblivý písek

Život jako by se najednou zúžil. Toho časného rána hned po

začátku roku 2014, když mi byla potvrzena diagnóza rako­

viny, jako by se život skrčil. Myšlenek ubylo, v hlavě se mi

prostírala jakási pustá krajina.

Možná jsem se neodvažoval myslet na budoucnost. Před­

stavovala nejisté, zaminované území. Místo toho jsem se ne­

ustále vracel do dětství.

Někdy kolem osmi devíti let jsem jistou dobu intenzivně

přemýšlel o tom, jaká smrt mě děsí ze všech nejvíc. Není to

divné. V tomto věku děti o takových věcech přemýšlejí. Život

a smrt začínají představovat zásadní otázky, s nimiž je nutné

se vyrovnat. Děti jsou vážná stvoření. Především ve věku, kdy

se postupně odhodlávají udělat krok k uvědomělému člověku.

K člověku vědomému si skutečnosti, že má jednu identitu, kte­

rá není zaměnitelná. To, jak vypadáte v zrcadle, se odrazí ve

vašem životě. Ale za tím se skrývá vždycky člověk, kterým jste.

Identita se buduje tím, že se odvážíme vypořádat se se

složitými otázkami. To vědí všichni, kdo na své dětství úplně

nezapomněli.

Nejvíc mě děsilo, že budu kráčet po zamrzlém jezeře

nebo řece a voda mě stáhne pod led a já se nedokážu vyhrabat

zpět nahoru. Utopím se těsně pod ledovou krustou, kterou

pronikají sluneční paprsky. Udusím se v mrazivé vodě. Z té

paniky se nikdo nedokáže dostat. Křik nikdo neslyší. Křik

zamrzne jako led a smrt.

Tento strach není nijak zvláštní. Vyrostl jsem v kraji Härje­

dalen, kde jsou zimy dlouhé a ponuré.

V té době, když mi bylo osm či devět let, se také přihodilo,

že jedna dívka v mém věku se zatoulala na příliš tenký led je­

zera Sandtjärn. Byl jsem u toho, když ji vytahovali. Novina se

po Svegu roznesla rychle. Seběhli se všichni. Bylo to v nedě­ li. Její rodiče stáli u jezera pokrytého ledem, v jehož bělosti

zela černá díra. Když dobrovolní hasiči dívku svými háky za­

chytili, rodiče se nezachovali tak, jak to známe z filmů nebo knížek. Nekřičeli. Byli dočista němí. Jiní lidé plakali. Uči­

telka, jak si vzpomínám. Farář a dívčini nejbližší kamarádi.

Někdo zvracel do sněhu. Panovalo hluboké ticho. Od

všech úst stoupaly bílé obláčky páry jako nerozluštitelné

kouřové signály.

Utonulá nebyla ve vodě příliš dlouho. Byla však úplně

ztuhlá. Když ji pokládali na sníh, její vlněné šaty skřípaly

a praskaly. Obličej měla úplně bílý, jako by ji nalíčili. Svět­ lé vlasy pod červenou čepicí trčely do stran jako žluté ram­

pouchy.

Existovala však i další smrt, která mě děsila. Někde jsem

o ní četl. Později jsem si zkoušel vzpomenout, kde to bylo.

Možná v magazínu o rekordech, v němž se mísily sportov­

ní příběhy s napětím a dobrodružstvím. Nebo to mohl být nějaký cestopis z Afriky či arabských zemí. Nikdy jsem to

vyprávění nenašel.

Jednalo se o pohyblivý písek. Jak jistý muž oblečený

v kha ki uniformě, se zbraní přehozenou přes rameno vstou­

pil na zrádný písek a okamžitě uvízl. Nehybně ho to stahuje

25

dolů, nemůže vyváznout. Posléze mu písek začne plnit ústa

a nos. Muž je odsouzen. Udusí se a nakonec v písku zmizí

i poslední kousek vlasaté hlavy.

Pohyblivý písek je živý. Zrnka písku se proměnila ve

strašidelná chapadla, která člověka pohltí. Masožravá pí­

sečná díra.

Zrádným ledům jsem se dokázal vyhnout. U jezer ani

u řeky Ljusnan právě moc písečných pláží nebylo. Ale mno­

hem později, když jsem chodil po písečných dunách ve

Skagenu, nebo ještě dál v čase, když jsem se procházel po

afrických plážích, se vzpomínka na zrádný pohyblivý pí­

sek vynořila.

Když jsem se dozvěděl, že mám rakovinu, strach se opět

vrátil. Udeřil plnou silou, napadá mě nyní.

Pocit, který mě zaplavil, byl právě děs z pohyblivého

písku. Odolával jsem tomu, abych byl stažen a pohlcen

tím naprosto paralyzujícím poznáním, že jsem dostal těž­

kou, nevyléčitelnou nemoc. Trvalo to deset dní a nocí se

čtyřhodinovým spánkem, abych se udržel a nenechal se

ovládnout strachem, který hrozil, že zničí veškerou mou

sílu vzdorovat.

Nevzpomínám si, že bych jedinkrát propadl zoufalství

a rozplakal se. Nebo že bych ze zoufalství začal křičet. Jed­

nalo se o tichý boj o přežití v pohyblivém písku.

A nenechal jsem se stáhnout. Nakonec jsem se z písku do­

kázal vyhrabat a začal zpracovávat to, co se přihodilo. Myš­

lenka, že si lehnu a počkám na smrt, zmizela. Podstoupím

léčbu, která je v současnosti dostupná. Přestože mě nikdy

úplně nevyléčí, existuje možnost, že budu žít o něco déle.

Onemocnět rakovinou je životní katastrofa. Teprve poz­

ději zjistíme, jestli to zvládneme, jestli dokážeme vzdorovat.

Co jsem si myslel a co jsem prožíval během oněch deseti

dní, poté co jsem přijal tu katastrofální diagnózu, mi za­

tím není úplně jasné. Možná ani nikdy nebude? Těch deset

dní na počátku ledna 2014, po Třech králích, je zrovna tak

zastíněných, zrovna tak temných jako vrchol švédské zimy

s jejími krátkými dny. Fyzicky mě tu a tam přepadl nával

zimnice, který mi nyní zpětně připomíná situace, kdy jsem

trpěl malárií. Ležel jsem v posteli s peřinou pevně přitaže­ nou k bradě.

Dnes jsem si jistý pouze prožitkem pocitu, že se zastavil

čas. Všechno se shluklo, jako ve staženém a zhuštěném ves­

míru, do jediného bodu, v němž neexistovalo žádné předtím nebo potom — pouze ono nyní. Člověk lpící pevně na okraji

smrtelně pohlcujícího pohyblivého písku.

Když jsem nakonec překonal chuť to vzdát, nechat se

pohltit propastí, prostudoval jsem si v knihách, co to vlast­ ně pohyblivý písek je. A zjistil jsem, že zkazky o písku, kte­ rý dokáže stáhnout a usmrtit člověka, jsou jenom mýtus.

Všechny tradované historky jsou smyšlené. Tuto záležitost

prozkoumala pomocí praktického experimentu mimo jiné jedna nizozemská univerzita.

Nicméně podobenství s pohyblivým pískem je to, k čemu

se dnes přiznávám.

Tak vypadalo oněch deset dní, které dočista změnily

předpoklady mého dalšího života. Pohyblivý písek předsta­

voval bránu do pekla, z níž se mi nakonec podařilo uniknout.


27

5/ Budoucnost se skrývá

pod zemí Slovo „Onkalo“ jsem poprvé uslyšel na podzim 2012. Teh­

dy jsem samozřejmě neměl tušení, že za pár let dostanu rakovinu.

Onkalo je finské slovo a znamená „dutina“. Lze jej po­

užít také pro něco tajemného nebo k vyjádření, že „trollové

žijí v dutinách kopců“.

Čirou náhodou se mi ve vlaku mezi Göteborgem a Stock­

holmem dostal do rukou novinový článek o práci na hlou­

bení tunelů a hluboko položených prostor ve skalách ve

finském podloží, v nichž by se měl po — takřka — neko­

nečnou budoucnost ukládat jaderný odpad. Aspoň po ob­

dobí ne kratší než sto tisíc let. Přestože je radioaktivní od­

pad nejnebezpečnější — nejsmrtelnější — prvních tisíc let, musí být konečné uložení garantováno pro následující tři

tisíce generací.

S jadernou energií jsem žil celý život. Z dětství si matně

pamatuji, jak se protestovalo a jaký panoval strach z ato­ mových zbraní a devastující války mezi Sovětským svazem

a Spojenými státy, které byly jako dvě šelmy, pouze dočasně

oddělené a náhodou umírněné. Potom nastoupila jaderná

energie, nehoda u ostrova Three Mile Island, pak Černobyl

a nejnověji Fukušima. Žiji s přirozeným přesvědčením, že už nyní odpočítávají hodiny čas do další katastrofy. Pochy­

buji o jaderné energii. Každé neštěstí či incident blížící se

katastrofě mé negativní stanovisko posílily. Pochopitelně

vím o pomalém rozpadu radioaktivity a o tom, jak nebez­

pečný je odpad, s nímž budeme muset žít po tisíciletí. Avšak

teprve onoho podzimního dne před dvěma lety jsem vážně

pochopil, co to znamená.

Článek otiskli na anonymní stránce. Ostatní zprávy —

o milostném životě rockových hvězd, o tom, jak plánovat

odvody daní, aniž bychom se dopustili něčeho protizákon­ ného, či jak se zbavit několika kilo během dvou týdnů — pů­

sobily jako daleko důležitější sdělení.

Samozřejmě tomu rozumím. Život se žije teď.

Lidé často nedokážou napnout svou zvědavost nebo zá­

jem dál než do nejbližších dní, měsíců nebo let. Nebo spíš k dalšímu losování loterie či hry, v níž doufají ve výhru

a osvobození od všech povinností tím, že utečou do něja­ kého ráje v Karibiku či Asii.

Lidé dnes v naší části světa nevěří v Boha. Věří ve stíra­

cí losy a podobné záležitosti. Škrábají a hrají donekonečna.

Pokud mají štěstí, jsou šikovní a podaří se jim vyhrát velké

obnosy, trefili se do černého. Už nemusejí pracovat, ne muse­ jí se starat, jenom dál mohou s arogantním opovržením po­

zorovat společnost.

Připadá mi, že umění vyhrávat tuto situaci vystihuje vel­

mi přesně. A ne nadarmo. Nyní je možné vyhrát téměř mě­

síční plat — samozřejmě už zdaněný — na pětadvacet let,

nebo možná ještě víc.

Nicméně v oněch novinách byl ten článek o jisté skrýši

ve finském skalnatém podloží. V ní se má uchovávat radio­

aktivní odpad po nekonečně vzdálený čas.

Několik dní po oné cestě vlakem jsem napsal do Onka­

la a požádal, zda bych to místo mohl navštívit. Dostal jsem

příkrou odpověď, že nejsem vítán. V dopise mi sdělili, že si nepřejí, abych zařízení použil jako scénu či místo pro něja­ ký thriller. Dopáleně jsem odepsal, že mě to ani nenapadlo.

Pokud mám nějaký záměr, pak filozofický. Jak lze garanto­

vat uchování životu nebezpečného odpadu po období sto

tisíc let? Když jsou nejstarší dosud stojící lidské stavby staré možná pět nebo šest tisíc let? Jak lze zaručit něco, co nikdo

z nás dnes žijících nebude nikdy moct zkontrolovat?

Obdržel jsem další odpověď, že se rozhodli nepřijímat

návštěvníky, jelikož není možné zaručit jejich bezpečnost

dole ve skalních prostorách a tunelech. Mně to samozřejmě

připadalo děsivé a zároveň komické, že není možné garan­

tovat bezpečnost jediného návštěvníka, když současně tvrdí,

že úložna tam bude až do nepochopitelně vzdálené budouc­

nosti, dlouho poté co já i onen ředitel, který mi odpoví­

dal na dopisy, budeme mrtví a naše těla se v hrobech roz­

padnou.

Pochopil jsem, že finské úložiště Onkalo nikdy nebudu

smět navštívit. Podobné práce však probíhaly i ve Švédsku.

Poblíž města Oskarshamn.

To město jsem několikrát navštívil, když mi bylo osm­

náct. Bylo to dávno předtím, než byla ve Švédsku spuštěna

první jaderná elektrárna. A už vůbec nebyla vládě nebo obča­ nům předložena otázka zpracování radioaktivního odpadu.

Napsal jsem do jaderné elektrárny v Oskarshamnu, od­

kud mi odpověděli, že jsem vítán. O několik měsíců později jsem tam zajel.

Dnes když žiju s rakovinou, mám pocit, že jsem získal

nový a nečekaný pohled na to, jak nakládáme s jaderným

odpadem.

30

6/

Bublina ve skle

Viktor Sundström, tak se jmenoval jeden inženýr samouk,

který se oženil s mou tetou. Stal se mi v mládí přítelem, je­

likož byl, přes svůj věk, stále politický rebel. Dožil se snad

pětadevadesáti let. Nikdy ho neunavilo vyprávět o hrozivých

podmínkách, v nichž museli žít koncem devatenáctého sto­

letí chudí lidé z kraje Värmland, odkud pocházel.

Jednou se mi pokusil vysvětlit, co je to vesmír. Tehdy,

v polovině padesátých let, dosud nebyla teorie velkého

třesku plně přijatým vysvětlením vzniku vesmíru. Viktor

se domníval, že vesmír existoval vždycky. Když jsem se

ho zeptal, co existovalo předtím, dostal jsem odpověď, že

žádné předtím není.

Samozřejmě nebylo možné tomu rozumět. Celá má dět­

ská představa světa se najednou zhroutila. Matně si vzpo­

mínám, že si Viktor uvědomil, že mě znejistil a možná i vy­

strašil, když mě o toto „předtím“ připravil.

„Nikdo to neví jistě,“ pronesl smířlivě. „Vesmír je velká

záhada.“

Nevěřil v Boha. Oceňoval, že můj otec zakázal mně i mým

sourozencům byť se jen přiblížit k nějaké nedělní škole. Sám

nikdy nechodil do kostela, pouze pokud se musel zúčastnit

31

pohřbu. Bylo mu naprosto lhostejné, co se po smrti stane

s jeho vlastním tělem.

Pro mne byl Bůh děsivá veličina. Neviditelná bytost, kte­

rá se plíží těsně vedle mě a dokáže mi číst myšlenky. Pocho­

pil jsem, že si ani Viktor, ani můj otec nemyslí, že tento ne­

viditelný Bůh stvořil Zemi a planety a hvězdy. Na několik let

mi to přivodilo pocit nejistoty. Nijak mě neuspokojovalo, že

vesmír se všemi hvězdami, které září za chladných zimních

nocí, je velká záhada.

Musí to být něco víc. Musí existovat nějaké „předtím“.

Ačkoliv jsem se o to pokoušel, nedokázal jsem si tehdy

představit budoucnost za sto tisíc let. A nedokážu to ani teď.

Představím si matematiku, umím spočítat generace, ale po­

řád to nechápu. Jak by si nějaký člověk mohl dokázat před­

stavit pochopitelný svět za tak dlouhou dobu? Jak si může­

me vybavit potomka v třítisící generaci po nás? Čas před

námi se ztrácí ve stejném oparu, jako když se díváme zpět.

Ať se otočíme kamkoliv, jsme obklopeni mlhou, nebo spíše

hustou tmou. Své myšlenky můžeme vysílat do všech směrů

a časových dimenzí. Ale odpovědi, které zachytíme, nejsou

příliš cenné. Nezvládneme se poprat s tím, co se zatím ne­

podařilo zobrazit dokonce ani spisovatelům sci ­fi.

Vědci dokážou pomocí matematických modelů vypo­

čítat všechno od vzniku vesmíru až ke dni, kdy se Slunce

začne rozpínat a nakonec pohltí naši Zemi, kdy už oceány

budou dávno vyschlé a veškerý život ustane. Životodárné

Slunce se nakonec stane naší smrtí. Jako obrovský žhnou­

cí drak spolkne Zemi, než samo zemře a stane se jednou

z chladných trpasličích hvězd. Nicméně matematické mo­

dely nečiní časové úseky o nic pochopitelnějšími.

Existují jiné cesty, jak se přiblížit nemožnému pokusu

o představu světa za sto tisíc let. Jedna z nich vypadá takto:

Před několika lety jsem požádal svého dobrého přítele,

který je foukač skla, aby mi vyrobil sklenici se vzduchovou

bublinou. Pro zkušeného řemeslníka se sebeúctou se běžně

jedná o zmetek, který je nemilosrdně vyhozen. Ale já jsem

přemýšlel o rozdílu mezi pravdou a lží, mezi pohádkou

a skutečností. V podvědomí jsem měl uloženou i  otázku

ohledně času a nekonečných vzdáleností.

Povídá se, že vzduchová bublina, uzavřená mezi průhled­

nými stěnami skla, se pohybuje. Děje se to tak pomalu, že

tento pohyb nemůžeme zachytit pouhým okem. Dokonce

ani během dlouhého života se bublina viditelně neposune

žádným směrem. Trvá to víc než milion let, než se vrátí na

místo, které bylo původním, výchozím bodem. Vzduchová

bublina má tedy také oběžnou dráhu, stejně jako se planety

pohybují v určitých vzorcích a určitou rychlostí.

Harry Martinson o tom krásně napsal ve svém velkém

vesmírném eposu Aniara. Pokud si však představíme, že to

není mýtus, ale pravda, staneme před dalším problémem:

Jak to můžeme kontrolovat? Nikdo, kdo dnes v ruce drží

sklenici, tu nebude za milion let. Tisíce generací lidských

bytostí nedokážou předat přesné vzpomínky na to, co je­

jich oči během tisíciletí viděly. Nemůžeme zjistit, jestli je

putování bubliny ve skle pravda, nebo lež, mýtus, či ověři­

telný fakt.

Samozřejmě mohou vědci pro něco takového sestavit

model a provést experiment. Přesto nám může pouze na­

značit pravděpodobnost, nikdy nám neposkytne odpověď

obsahující přesvědčivou pravdu.

Pokusit se nahlédnout do sto tisíc let vzdálené budouc­

nosti je jako chůze po provaze mezi tím, co si skrz reálné

znalosti dokážeme představit, a tím, co se za pomoci fanta­

zie a mytických zážitků snažíme vytušit.

33

Člověk je stvoření, které se během tisíciletí vyvíjelo ke

stále větší výkonnosti. Asi sotva bychom byli vybaveni tak

velkou kreativní kapacitou, která vychází z fantazie a obrazo­

tvornosti, pokud by se nejednalo o nutnou součást naší

schopnosti přežít, chránit naše děti, hledat nové cesty, jak

opatřit potravu, když obvyklý život naruší sucho, záplavy,

zemětřesení nebo výbuch sopky.

Dějiny lidstva, stejně jako všeho živého na Zemi, pojed­

návají především o vytváření strategií pro přežití. Nic jiného

vlastně není důležité. Nakonec se tato schopnost projevuje

v tom, že se množíme a necháváme na dalších generacích,

aby bojovaly s totožnými problémy přežití, jaké máme my

sami.

Život je umění přežít. V podstatě nic jiného.

Sklenice s bublinou stále stojí na poličce u mě doma.

Pokud ji nikdo neshodí a ona se nerozbije o podlahu, bude

tu ještě dlouho poté, co já zemřu.

A myslím, že se bublina pohybuje. Ale nevidím to.

34

7/

Závěť

Jednoho dne na jaře 2013 píšu závěť. Stále zbývá sedm mě­

síců, než se ohlásí bolest v zátylku. Nemám žádné psychic­

ké ani fyzické potíže. Nejsem nemocný, nemám pocit, že by

smrt čekala za dveřmi.

Důvod pro sepsání závěti je úplně jiný.

Když mi před mnoha lety zemřel otec, zanechal po sobě

podrobné instrukce, co se má stát s jeho majetkem. Se sou­

rozenci jsem se tak nikdy nemusel dohadovat, jaká byla jeho

poslední vůle. Které svazky dopisů máme spálit? Co se smí

zachovat, nebo dokonce číst? Jak máme rozdělit nábytek

a knihy? Je někdo, kdo by měl získat dědictví? Části dědic­

tví jsme mohli lehce roztřídit a rozdělit a pak jsme se mohli

věnovat podstatně důležitějším smutečním činnostem.

Když sepíšete závěť, jako byste tím potvrdili svou smrtel­

nost. V jistém směru to člověk dělá z nanejvýš sobeckých

důvodů. Ale především, podle mého, aby to usnadnil těm,

kteří budou žít dál.

Když je člověk mrtvý, je mrtvý. Pak už nemůže nic ovlivnit.

Žít znamená dokázat říct ano, nebo ne. Po smrti je člo­

věk obklopený tichem.

Kdy začali lidé sepisovat závěti? Pochopitelně tehdy, když

začali vlastnit něco, co by mohlo mít cenu pro pozůstalé. Se

soukromým vlastnickým právem se zrodila potřeba vyjád­

ření poslední vůle v psané podobě.

Na sepsání závěti nejspíš pomýšlí většina lidí. Ale nikdy

to neuskuteční nebo načrtnou jenom pár formulací do po­

známkového bloku. Odkládají to. V mnoha případech to jis­

tě vychází z jednoduchého přesvědčení: Lidé se bojí, že tím

přivolají smrt, která si pro ně okamžitě přijde. U jiných jde

spíš jenom o pocit, že prostě není kam spěchat. Jsme ještě

mladí. Včas na to přijde.

Člověk si vytváří největší ze všech iluzí: jestli umřu. Ni­

koliv: až umřu.

Ale pak člověk přijde o život při autonehodě. Nebo do­

stane rakovinu, která se rychle šíří, a potom všechny myš­

lenky na závěť prostě zmizí. Člověk se zvládne věnovat je­ nom boji o přežití.

Civilizace po sobě závěti nezanechávají. To jenom jed­

notliví lidé. Mayové ani Inkové, starověký Egypt či římská říše nezanikly během jediné události, jakou je autonehoda nebo výbuch sopky. K zániku došlo plíživě a do poslední

chvíle byl popírán. Tak vyspělá civilizace, jako byla ta jejich,

prostě zaniknout nemůže. Za to ručili bohové. Jenom bylo

potřeba jim obětovat a řídit se radami a požadavky kněží či šamanů a člověk náležel k civilizaci, která bude existovat navždy. Je etablována ve věčnosti a bude procházet pouze

pomalými změnami, aniž by v základu stárla.

To je společný jmenovatel všech velkých starověkých ci­

vilizací a kultur; těm, kteří v nich žili, připadaly nesmrtelné.

Výmluvným příkladem kultury, která zanikla, je příběh

Velikonočního ostrova. Dnes je Rapa Nui, jak se jmenu­

je v polynéských jazycích, ostrovem vrženým do Tichého

oceánu, a to zcela beze stromů. Všude ve zvlněné travnaté krajině se nacházejí obrovské sochy bohů pradávné civili­

zace. Od chvíle, kdy byl Velikonoční ostrov o Velikonoční ne děli roku 1722 objeven posádkou holandského plavidla

pod velením kapitána Jacoba Roggeveena, vzbuzují tyto so­

chy údiv. Část z nich popadala, jiné stále stojí na místech, kam byly kdysi dotaženy a kde byly vztyčeny.

Nejpodivnější je však kamenolom, kde byly sochy vy­

tesány. Leží v něm nedokončené sochy, mimo jiné jedna, která měla být větší než všechny ostatní.

Je to nedokončený bůh. Který nikdy nebude dotesán

a s neskutečným úsilím a za pomoci důmyslné techniky

převezen na místo, které zvolili kněží, a tam vztyčen.

Kamenolom na Velikonočním ostrově je jako hřbitov ze­

snulých bohů, které nikdy nikdo nevyužije. Kameníci náhle

opustili své nehotové postavy.

Donutil je někdo skončit? Nebo odešli dobrovolně? Utekli

v náhlé panice? Skončila najednou jejich víra v to, co bohové

představovali? To nikdo neví jistě.

Avšak v případě Velikonočního ostrova není dnes možné

s jistotou říct, co způsobilo zánik oné bohaté kultury. Mož­

nosti lze redukovat na několik vysvětlení.

Existuje významný počet vědců, kteří se domnívají, že

lidé, kteří ostrov kolonizovali, s sebou — zajisté nedobro­

volně — přivezli krysy, které na ostrově neměly přirozené

nepřátele, a tak se mohly dramaticky rozmnožit. Živily se

semeny palem pokrývajících ostrov.

Velikonoční ostrov osídlili lidé ze souostroví v  Tichém

oceánu, kteří na svých nejdelších plavbách dorazili až k tomu­

to osamělému ostrovu. Lesy byly pravděpodobně jedním

z důvodů, proč mořeplavci na ostrově zůstali. Mnoho bada­

telů poukazuje na to, že právě mýcení lesů vedlo k tomu, že

se civilizace, která se na ostrově rozvíjela možná čtyři sta let,

nakonec nedokázala udržet. Bez dříví nebylo možné stavět lodi. Ani pro rybolov, ani pro to, aby se při zoufalém konci lidé z ostrova dostali pryč, třeba na pobřeží, odkud původně

přišli. Lesy byly vykáceny na podpal, ale také proto, aby moh­ li být bohové dopraveni na místa, kde byli zdviženi a uctíváni.

Půdu, původně využívanou pro zemědělství, odvál vítr, když

už ji nepoutaly kořeny stromů. A pak tu byly také krysy, kte­ ré spořádaly semena, takže lesy neměly žádné následovníky.

Nevíme, co se odehrálo v poslední etapě civilizace Ve­

likonočního ostrova. Neexistují žádné písemné záznamy.

Avšak nalezené dřevěné sochy ukazují na to, že ostrov byl

zasažen hladomorem. Vyřezávané figurky odhalují hlado­

vějící, vyhublé postavy. Vystouplá žebra jsou stejně důležitá

jako výraz ve tváři.

Boj o potravu vedl k rozepřím mezi různými skupinami.

Není obtížné představit si společenský chaos, náboženské

zmatení a brutalitu, k níž se lidé uchylují, když jídlo stačí jenom pro omezený počet z nich.

Nikdo žádnou závěť pochopitelně nesepsal. Ani osobní,

ani žádnou zprávu, ze které bychom se dozvěděli, co se stalo

v onom posledním období, než Velikonoční ostrov zpustl

tak jako kdysi. To, co nám oni poslední lidé zanechali k roz­ luštění, je němé varování.

Pustý ostrov, povalené nebo nedokončené sochy jsou

samy o sobě závětí. A navíc konstatováním, že i ty nejrozvi­

nutější kultury nakonec postihne zánik.

Neexistuje žádná poslední vůle, kterou by po sobě za­

nechaly předchozí kultury a civilizace. Díky archeologii,

paleontologii a dalším vědním oborům se dokážeme pro­

drat stále dál, stále hlouběji; neustále se zpřesňující pomoc­ níci, jako jsou mikroskopy a hvězdářské dalekohledy, nám umožňují spatřit čím dál víc detailů, abychom pochopili,

co bylo před námi a naší dobou.

Dva pojmy shrnují všechno, co bylo, a pravděpodobně i všechno, co přijde:

Přežití a zánik.

Pozorováním světa ve zpětném zrcátku můžeme sledovat, kam my sami míříme. Samozřejmě nebude všechno úplně

stejné. Historie se nikdy neopakuje jako imitace.

V našem případě lze přesto říct, že jsme už nyní rozhod­

li, co bude poslední vzpomínkou na naši civilizaci.

Nikoliv Rubens. Ne Rembrandt. Ani Rafael.

Nebude to ani Shakespeare či Botticelli, Beethoven, Bach nebo Beatles.

My po sobě zanecháme něco úplně jiného.

Až všechno ostatní z naší civilizace zmizí, zbudou tu dvě

věci: vesmírná loď Voyager na své věčné cestě vesmírem a ja­

derný odpad ve skalnatém podloží.


39

8/

Muž u okna

Jednou večer jsem přemýšlel o tom, jak choroba s názvem ra­

kovina, které se dnes říká spíš nádorové onemocnění, vstou­

pila do mého života.

Když mi bylo devět let, přepadla mě náhlá bolest břicha.

Bylo mi tak zle, že mě odvezli do malé nemocnice ve Svegu.

Objevilo se podezření na zánět slepého střeva a lékaři usou­

dili, že budu muset podstoupit operaci. Na to nedošlo. Bo­

lest přešla a primář, který se jmenoval Stenholm a jehož se

všichni báli, došel k závěru, že se mi do slepého střeva do­

stalo jenom trochu tekutiny, která už sama zmizela.

Na společném pokoji jsem však zůstal tři dny. Úplně

vzadu u okna ležel vysoký muž s prořídlými vlasy a převis­

lým břichem. Měl rakovinu. Na levé straně toho těžkého

pupku měl mokvající ránu, která se nehojila. Každé ráno

a každý večer mu ránu převazovali, zakrvácený, hnisem na­

sáklý obvaz hodili do plechového kyblíku a  odnesli. Od ostat­

ních, kteří měli postele poblíž, jsem se dozvěděl, že rána

zapáchá. Když si ten muž jednou zašel na toaletu, zaslechl

jsem šuškání, že ránu způsobila rakovina. Celé břicho měl

prolezlé nádorem, který nyní na jednom místě pro růstal

i skrz kůži.


40

Nikdo to neřekl přímo. Ale dokonce i já, teprve devítiletý,

jsem pochopil, že ten muž zemře. Byl to koňský handlíř, ku­

poval a prodával severošvédské koně a sem tam nějakého ar­

denského. Myslím, že se jmenoval Svante a příjmením možná

Wiberg, možná Wallén? Ale že obchodoval s koňmi, vím jistě.

Během těch dní, které jsem na pokoji strávil, ho nepři­

šel nikdo navštívit. Když neodpočíval nehybně v posteli,

stával u jednoho z vysokých oken. Stál tam ve své nepad­

noucí noční košili, se svým převislým břichem, ruce slo­

žené za zády jako policista na obchůzce a díval se z okna.

Často mi připadalo, že to trvá celé hodiny.

Toho dne, kdy mě propustili, jsem přistoupil k oknu,

abych se podíval, k čemu upírá zrak.

Okno vedlo k nemocniční márnici. K malé, nabílené

budově, která stála vedle popelnic a staré, opuštěné stáje.

Možná v ní kdysi stávali jeho koně? Když jsem z nemocnice

odešel, věděl jsem, že rakovina je něco, co ošklivě zapáchá

a po čem zůstávají zakrvácené a hnisem nasáklé obvazy. S mým životem to nemělo vůbec nic společného, snad jen jako vzdálená hrozba, která se skrývala na společném po­ koji jedné bezvýznamné severošvédské nemocnice.

Sedím v šeru. Je půl páté ráno. Najednou se vynořila

jiná vzpomínka. Možná bych měl spíš říct, že jsem ji vytáhl

z police svého vnitřního vzpomínkového archivu. Vzpomněl jsem si na něco, co se událo přesně před jednadvaceti lety.

Jasně jsem si vybavil svoji poslední cigaretu. Vykouřil

jsem ji těsně před vchodem na mezinárodní letiště v Johan­ nes burgu. Tehdy, v prosinci 1992, se ještě jmenovalo Letiště

Jana Smutse. O několik let později, když byl apartheid defi­

nitivně odhozen na smetiště dějin, bylo přejmenováno po hrdinovi svobodného hnutí Oliveru Tambovi.

41

Měsíc jsem se potuloval po Maputu a připadal jsem si

stále sklesleji. Dlouho jsem se domníval, že trpím vleklou

virózou nebo atakou malárie, která nechce propuknout na­

plno. V divadle jsme zkoušeli novou hru. Každé odpoledne,

když jsem usedl do svého starého renaultu, jsem se musel

donutit, abych do divadla odjel. Únava mi začala připadat

ochromující, ať jsem spal sebevíc.

Jednou jsem zastavil před divadlem a vypnul motor. Ale

nezvládl jsem z vozu vystoupit. Vzdal jsem to. Zavolal jsem

na inspicienta Alfréda, který stál před budovou a právě vy­

věšoval plakát.

„Není mi dobře,“ oznámil jsem mu. „Vyřiď hercům, že

dnes mají čtenou.“

Vrátil jsem se domů, a jakmile jsem si lehl do postele,

usnul jsem. Večer jsem zašel na nákup. Před obchodem jsem

náhodou potkal Elisabeth, švédskou lékařku a svou přítel­

kyni. Pátravým pohledem se na mě zadívala.

„Jsi úplně žlutý,“ řekla mi.

„Vážně?“

„Úplně. Zastav se u mě zítra. V osm hodin.“

O den později mě poslala do laboratoře. Vrátil jsem se

s jaterními testy, které by normálně měly ukazovat hodnotu

dvacet. Já měl dva tisíce. Nevzpomínám si už, jak se onen

test jmenoval.

„Tady se do toho pouštět nebudu,“ řekla. „Na venkově

určitě ne. Zavolám do jedné nemocnice v Johannesburgu.

Ještě dnes tam musíš odjet.“

Večerní let z Maputa s jihoafrickými aerolinkami nebyl

dlouhý, netrval déle než pětačtyřicet minut. A pak jsem stál

před hlavním vchodem na letiště a kouřil cigaretu. Když při­

jelo auto z nemocnice v Sandtonu, zašlápl jsem nedopalek

42

cigarety. Tehdy jsem nevěděl, že jde o poslední cigaretu,

kterou v životě vykouřím.

O několik dní později lékaři konstatovali, že trpím vel­

mi agresivním typem žloutenky. Pojal jsem podezření, že

jsem se nakazil špinavou zeleninou během cesty do severní

oblasti Mosambiku, kde jsem navštívil několik restaurací

s pochybnou hygienou.

To se odehrálo na Vánoce 1992. Stále panovala velká

nejistota ohledně toho, co se s Jihoafrickou republikou

bude dít po zhroucení apartheidu. V noci, když jsem bděl

na nemocničním lůžku, jsem tu a tam zaslechl odněkud

ze tmy výstřel. Johannesburg byl město silně prolezlé kri­

minalitou. Nenávist mezi rasami tu byla rozšířená, stejně

jako strach.

Ráno třetího dne do mého pokoje vstoupil lékař. Nikdy

dřív jsem ho neviděl.

„Podívali jsme se na rentgenové snímky ze včerejška,“

pověděl mi a jeho přízvuk v angličtině prozrazoval, že do

země přišel teprve nedávno, pravděpodobně z východní

Evropy. „Objevili jsme zastínění na jedné vaší plíci. Zatím

nevíme přesně, co to znamená. Ale brzy to zjistíme.“

Z pokoje zmizel. Dveře sotva stačily zaklapnout a mě

už napadlo: rakovina. To, že jsem před johannesburským

letištěm típl tu cigaretu, mi nepomůže. Kouření způsobilo,

že umřu.

Hlavou mi proletěla vzpomínka ze Skellefteå z počátku

sedmdesátých let. Postarší lékařka Sigrid Nygrenová, vášnivá

milovnice divadla, mě vyšetřila. Bylo mi nějakých dvacet let.

„Kouříte?“ zeptala se.

„Ano.“

„Měl byste s tím přestat. Jinak dostanete rakovinu v nej­

lepších letech, kolem čtyřicítky až padesátky.“

43

Teď mi bylo čtyřiačtyřicet. Dva dny jsem proležel se žlou­

tenkou a čekal jsem na informaci, co to lékaři našli na mém

rentgenovém snímku. Nemyslel jsem na nic jiného než na

smrt. Ležel jsem a žalostně, ale naprosto přirozeně jsem v du­

chu smlouval o to, že se ze mě stane nadmíru lepší člověk,

jenom když nebudu mít rakovinu.

Posléze když mi lékaři sdělili, že se jednalo pouze o malý

výpotek na levé plíci, nikoliv o nádor, jsem si uvědomil, že

se strach ve velké míře týkal mého věku. Jednou určitě ze­

mřu, jako všichni ostatní, ale nechtěl jsem zemřít v tu chvíli.

Když jsem ani nedosáhl pětačtyřicítky.

Když mi byl diagnostikován agresivní nádor v levé plíci,

jednou z mých prvních reakcí byl pocit neskutečna. Vždyť

už víc než dvacet let nekouřím! Přesto jsem dostal rakovinu?

Byla to jedna ze dvou příležitostí, kdy jsem se málem začal

litovat. Připadalo mi to nespravedlivé. Ale nevzdal jsem se.

Ačkoliv to skutečně nebylo jednoduché. Někdy člověku zbu­

dou jenom stížnosti.

A to mě napadá i dnes. Dítě, dospívající, mladý člověk

nebo někdo ve středním věku má pochopitelně pocit, že ra­

kovinu dostal nezaslouženě. Ale když žijete jako já už skoro

sedmdesát let, což je déle, než o čem většina lidí na světě

může vůbec snít, je jednodušší smířit se s tím, že vaše tělo

začala ovládat nevyléčitelná nemoc.

To je samozřejmě pravda jenom zčásti. Tak jednoduché

to není. Smrt se dostaví vždycky jako nezvaný host a ruší:

„Je čas jít.“

Nikdo nechce zemřít, ani mladí, ani staří. Smrt je vždy

těžká. A navíc osamělá.

V nemocnici však často přednášeli faráři. Na jednoho

nemocničního kaplana si pamatuju obzvlášť dobře. Při uče­

ní se pravidelně vracel k vyprávění o posledních hodinách mladých umírajících lidí, které zažil během své duchovní

služby v nemocnici. Vždycky to dopadlo stejně. Hrůza ze

smrti může být i u velmi mladých lidí snesitelná, pokud

svou duši svěříme Bohu.

Sentimentalita a faleš byly odporné. Sám se ze svého vy­

právění téměř pokaždé rozplakal. Říkal jsem si, že ho museli

vystřihnout z některého z nejbigotnějších příběhů z nedělní

školy.

Později v životě jsem narazil na německého spisovatele

Georga Büchnera, který zemřel krátce po dvacítce. To už se

mu podařilo sepsat odbojný manifest v Hesensku, odkud

byl vyhnán a pronásledován tajnou policií, dále tři mistrov­

ská díla, především Dantonovu smrt a Vojcka, a zároveň získat

doktorát prací o nervovém systému ryb.

Před smrtí bydlel v uličce Spiegelgasse v Curychu. Po­

stihl ho tyfus. Často jsem dumal nad tím, jak tento nadaný muž prožíval skutečnost, že umírá, když ještě ani nezačal

pořádně žít. Jeho zoufalství a beznaděj musely být propast­

né. Nebo tuto skutečnost, která ho nejspíš ovládala každou

vteřinu, popíral? Možná se choval tak, jak je to obvyklé —

před smrtí lidé začnou spřádat velké plány pro budoucnost,

která přijde, až opustí lůžko.

Přicházelo chladné zimní ráno, seděl jsem ve svém čer­

veném křesle a nechal myšlenky volně plynout. Možná jsem

usnul. Měsíční světlo dopadající na knihovnu zmizelo. Ne­

smím zapomenout zavolat Larsi Erikssonovi, abych objed­ nal dalších aspoň dvacet metrů dubových polic. Polic z dubu, který pochází z Lotyšska, vzpomněl jsem si najednou. Netu­ šil jsem, proč švédské duby nestačí dokonce ani na knihovny.

Bylo mi šedesát šest let a dostal jsem rakovinu. Brzy pod­

stoupím chemoterapii. Jestli bude úspěšná, nevím ani já, ani lékaři kolem mě.

45

Neodvažoval jsem se pomyslet na to, co se stane, pokud

léky nezaberou.

Pak nebude hrát žádnou roli, jestli je mi šestašedesát

nebo jestli jsem malé dítě, které leží v nemocnici ve Svegu

a poprvé se doopravdy setkává se smrtí.

46

9/

Hagar Qim

Chrám byl postaven dřív, než jsem se narodil. Chrám tu

bude stát i po mé smrti.

Už velmi brzy jsem se rozhodl, že v životě navštívím dva

ostrovy. Během nudných hodin jsem otevíral atlas a díval se

na Krétu a Maltu. Znal jsem samozřejmě Knóssos a delfíny

vyobrazené na zdech ruin paláce. Malta však tehdy nebyla

nic jiného než jméno.

Přesto jsem tam chtěl. Nevím, co mě tak lákalo. Ve tři­

ceti jsem v zimě odjel vlakem do Athén a odtud lodí na Kré­

tu. Měsíc jsem bydlel v Heraklionu a ponořil se do historie,

kterou jsem podle svého soudu ovládal velmi špatně. Zima

byla vlhká a chladná. Studoval jsem a chodil na procházky,

stravoval se v jednoduchých restauracích, sem tam jsem

zašel do kina.

S Maltou to bylo jiné. Vyrazil jsem tam v roce 2012. Tep­

lo tam bylo jako v Africe. Němá stěna ostré sluneční záře.

A když jsem tam jel, konečně jsem věděl proč.

Na jihozápadním pobřeží ostrova Malta se nachází to, co

bychom dnes mohli považovat za jednu z nejstarších dosud

stojících staveb. Na skalnaté plošině s výhledem na moře

stojí chrámová budova nesoucí jméno Hagar Qim, což přes­ ně znamená „vztyčené kameny“. Jedná se vlastně o několik

staveb, které byly během dlouhého období postupně slou­

čeny. Je ale možné určit, že nejstarší části jsou pět až šest

tisíc let staré. Přibližně ve stejnou dobu, nebo o něco dříve,

osídlili Maltu zemědělci, kteří připluli na lodích ze Sicílie.

Období, o němž hovoříme, se nazývá mladší doba kamenná.

Tento chrám, který tedy dnes můžeme považovat za je­

den z nejstarších stvořených lidskýma rukama, aniž se pro­ měnil nebo rozpadl v ruiny, je neuvěřitelně důmyslně vysta­

věný. S údivem se díváme na to, jak precizně jsou gigantické

kamenné bloky spojené.

O lidech, kteří chrám vybudovali, víme sotva něco víc,

než co už jsem zmínil — byli to zemědělci, kteří na neoby­

dlený ostrov přijeli jako budující kolonizátoři. Při vykopáv­ kách byly nalezeny zbytky primitivní výzbroje, ale nic, co

by svědčilo o tom, že byli nějak vojensky vybaveni. Přijeli

s mírumilovným záměrem, nikoliv s válečným.

Nevíme, ke komu nebo k čemu se ve svém chrámu mod­

lili. Neexistují žádné záznamy či legendy o tom, kdo byli jejich bohové. Podle kosterních nálezů víme, že obětovali

zvířata. Avšak náboženství, které vyznávali, je zamlčené. Je­ jich bohové navždy umlkli.

Zůstala pouze mohutná stavba, kterou vybudovali, ja­

kýsi monument paměti. Vynaložené úsilí muselo být ob­ rovské. Někteří z těch lidí pracovali jako architekti, další

plánovali stavbu, a především zde žili všichni ti, kteří sta­

věli. S jistotou shledáváme, že to trvalo velmi dlouhou dobu,

chrám vlastně nebyl nikdy dokončen, ale neustále se měnil, krásněl, mohutněl. Možná bylo jejich náboženstvím prostě

stavění tohoto chrámu? Bezeslovný kult, který se vyjadřo­

val sekáním, taháním, zdviháním a skládáním kamenů? To

nikdo neví.

Mnoho let po příjezdu těchto přistěhovalců ze Sicílie

dorazily na Maltu další skupinky lidí. I nově příc



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist