načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pohádky o čarodějích – Ivana Nováková

Pohádky o čarodějích
-11%
sleva

Elektronická kniha: Pohádky o čarodějích
Autor: Ivana Nováková

– Pod starým hradištěm sídlí velká moc i temné zlo. Když se za bouře dva pasáčci propadnou pod zem, stanou se z nich čarodějové. – Zatímco dobrosrdečný Akir chce pomáhat lidem, Dekel touží ovládnout království. A Tamae, nejmocnější ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  85 Kč 76
+
-
2,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5333-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pod starým hradištěm sídlí velká moc i temné zlo. Když se za bouře dva pasáčci propadnou pod zem, stanou se z nich čarodějové.

Zatímco dobrosrdečný Akir chce pomáhat lidem, Dekel touží ovládnout království. A Tamae, nejmocnější kouzelnice vůbec, ukrývá nebezpečné tajemství. Mocní nesmrtelní tráví čas každý po svém, jejich cesty se však nakonec osudovým způsobem protnou.

Vítejte ve Světě čarodějů, kde si užívají zasloužený důchod Baba Jaga i Kostěj Nesmrtelný, král Rudolf vloží do uměleckých sbírek celou duši a třeba Othello nenaslouchá jedovatým řečem a používá zdravý rozum.

Více informací o knize: http://www.kknihy.cz/pohadky-o-carodejich/

Zařazeno v kategoriích
Ivana Nováková - další tituly autora:
Jak Kubík přestal být mlsný - Výlet do země skřítků Jak Kubík přestal být mlsný
 (e-book)
Svědectví z planety F63 -- Nehraničně hraniční příběh Svědectví z planety F63
 (e-book)
Serafína a drak Serafína a drak
 (e-book)
Zpackané kouzlo Zpackané kouzlo
Rusalka Rusalka
 (e-book)
Bellis a dračí král Bellis a dračí král
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pohádky o čarodějích Ivana Nováková 1. vydání

vydáno v říjnu 2017 jako 62. publikace

vydal Pavel Kohout (www.kknihy.cz) ISBN 978-80-7570-071-1 (epub)

ISBN 978-80-7570-072-8 (mobi)

ISBN 978-80-7570-073-5 (pdf)

Čarodějův učeň

Kněţna ze Zahiry

Malíř

Kostěj Nesmrtelný

Hvězdopravec

Magický artefakt

Poprava

Měsíc

ČARODĚJŮV UČEŇ

Bylo, nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami, uprostřed hlubokého oceánu, který přepluly jen ty nejsilnější a nejšťastnější lodě, leţelo ostrovní království Rinó. Moudrý a laskavý vládce sídlil v paláci postaveném ze samých perel a stojícím na břehu jezera, v němţ se voda po západu slunce měnila v pivo.

„To by se mi namouduši líbilo.“ Dekel se převalil na loket a přehodil stéblo z pravého koutku úst do levého.

Akir nastavil tvář větru. Proto je obtíţné do jejich říše, ze všech stran omývané oceánem, doplout. Neustálý proud vzduchu ze západu odhání všechny lodě zpět.

„Jasně. Ale kdo se pokusí vydloubnout perlu z palácových zdí, tomu upadne prst. A koho panovníkova stráţ načapá, ţe pije pivo z jezera, stává se otrokem. Navíc král chodí do jezera čůrat.“

„Tvoje příběhy jsou hloupé.“ Dekel se otráveně posadil. „Teď poslouchej ty. Pod zříceninou, na kterou koukáš, leţí podzemní hnízdo černých hadů s červenýma očima. Jsou to kouzelníci, z nichţ kaţdý ovládá jednu sílu. Schází pouze vládce, jemuţ by se klaněli. Aţ se objeví, podmaní si celou zemi. Přiletí na křídlech ukrutné bouře, hromy budou rozbíjet kámen v prach a nářek umírajících se ponese po pláních. Krkavci budou hodovat na mrtvolách a hejna much usedat na mršiny...“

Akirovi naskočila husí kůţe na paţích. Zdálo se mu to, nebo se skutečně ochladilo?

„Tvé vyprávění je mnohem pitomější neţ moje,“ přerušil ostře přítele. „Uţ mám celé zábavy po krk. Poţeneme zpět do vesnice.“

„Co blázníš? Do západu slunce zbývá ještě spousta času.“

„Nezájem. Ovce mají uţ teď břicha jako ţoky, tráva tu roste dvakrát hustší neţ jinde. A víš, ţe máme zakázáno k hradišti chodit.“

Akir hvízdl na psa, přehodil si přes ramena odraný plášť a začal shánět stádo na cestu zpět. Znechucený Dekel se vyštrachal na nohy.

„Co tě popadlo, zbabělče? Mohli jsme se jít podívat do rozvalin. Co kdyţ tam najdeme ukrytý poklad? Tobě by se křišťálové krystaly nehodily? Já bych nakoupil u kupců spousty barevných stuh a skleněných korálků a nabízel je děvčatům za pusinku.“

Akir se ušklíbl. „Zkus se na ně mile usmát a prohodit vlídné slovo. Určitě by tě některá potěšila i bez dárků.“

Dekel zlostně švihl klackem a uťal hlavičky nevinným chrpám. Křikl na psa a popadl houni. Akir sám nevěděl, proč přítele provokoval. Nehezkému hubenému chlapci s tvářemi plnými jizev a boláků se všechny dívky vyhýbaly. A čím víc se pro tyto okolnosti mračil, tím méně šancí mu na poli lásky kynulo.

Vyrazili k vesnici, pochmurné zdi starého hradiště nechali za sebou. Sestupovali po skalnatém svahu porostlém růţovým vřesem a opojně vonícím mateřídouškou. Prošli řídkým hájem divokých třešní a ocitli se na ujeţděné obchodní cestě. Slunce pálilo, vítr pofukoval, ovce bečely a cinkaly zvonečky, psi štěkali a včely bzučely nad rozkvetlou loukou.

Kdyţ se chlapci objevili na stráni nad vesnicí, všimly si jich ţeny, které u jezu praly prádlo. Některé dívky začaly mávat a výskat, dvě z nich se dokonce rozběhly hochům naproti. Kaţdá chytila pohledného Akira z jedné strany za paţi.

„Pasáčku, dej nám sladké políbení! Kterou z nás provedeš v kole o slavnostech?“

Uchopil je kolem pasu a zatočil s nimi, aţ se rozesmály. Jednu po druhé dlouze políbil.

„S oběma si zatančím, budete-li chtít.“ Usmíval se, modré oči mu zářily. Dívky se červenaly, chichotaly a vzájemně pošťuchovaly.

„Hej, nechte toho laškování, voda v řece utíká!“ ozvalo se volání od řeky.

„Musíme uţ jít.“ Mrkly na sebe a kaţdá přitiskla rty na mladíkovy tváře.

***

Zapadající slunce zbarvilo trávu i listí do zlaté a rudé. Cesta se vinula řídkým hájem akátů a keřů hlohu. Za zákrutem se vzepjala a náhle vydechla na návrší. Před nevelkou svatyní Akir pocítil narůstající bázeň a úctu. Trochu bokem před vchodem rostly dva vysoké topoly a mezi nimi stála kamenná lavička.

Otráveně si povzdechl. Pod stromy seděla dívka s tuctovým kulatým obličejem. Vlásky neurčité barvy jí splývaly na záda v myších cůpkách. Klátila hubenýma nohama a prozpěvovala si. V rukou svírala pentle, které věšela na topoly. Bláznivá Tamae.

„Akire, krásný Akire!“ Oči se jí rozzářily. „Posaď se vedle mne! Odsud je tak nádherný výhled na moře. Bárky kotví dole v přístavu, rybáři se vracejí s úlovky. Dnes byl dobrý den.“

Tak rád by se jednou posadil na lavičku a pozoroval zátoku. Snil by s otevřenýma očima o zámořských plavbách, o neznámých zemích. Ale sám.

„Nemám čas, jdu navštívit kněze,“ houkl rozzlobeně na ošklivku.

Protáhla obličej. Rozpláclý lívanec přeskupila do výrazu kuny. „Co potřebuješ od svatého muţe? Nechová se k nikomu laskavě. Třeba bych ti mohla pomoci já?“ Vyskočila a snaţivě k němu přihopkala.

Štítivě odstoupil. „Dej mi pokoj. Ty jsi tak hloupá!“

„Nezlob se na mě. Krásný Akire, dej mi jednu pusinku. Takovou, jakou dáváš všem děvčatům ve vesnici. Prosím.“

„Ani za milion let!“ zlostně zavrčel na holku bláznivou a rozběhl se ke vchodu do svatyně.

Sotva prošel ozdobným portálem, octl se ve tmě. Na přechod z denního jasu do šera, ostýchavě narušeného blikajícím světlem na oltáři, si oči musely zvyknout. V nevelké kruhové stavbě rozeznal jediného člověka.

Kněz stál před věčně planoucím ohněm v kouři vonných bylin a pronášel modlitby. Otočil se k chlapci. „Rušíš mě,“ pronesl nerudně.

„Odpusť, svatý muţi.“ Mladík pokorně poklekl. „Matčina nemoc je horší den ze dne. Trpí hroznými bolestmi a já se bojím, ţe zemře. Bývala to krásná ţena plná ţivota, teď se ztrácí před očima. Můţeš jí, prosím, pomoci?“

„Drahý hochu, to víš, ţe ano. A velmi rád. Vyléčím tvou matku za obvyklou cenu deseti křišťálových krystalů.“

„To je moc peněz,“ chvěl se Akirovi hlas. Vytáhl ze záňadří svůj největší poklad a natáhl ruku směrem ke knězi. „Mám půl křišťálového krystalu. Slibuji, ţe doplatím zbytek po částech. Budu ti nosit všechno, co vydělám, přísahám. Zachraň ji, prosím.“ Sepjal ruce.

Kněz vzal do dlaně nabízené platidlo. Dobře si ho prohlédl a uloţil do rukávu. Chvilku se potěšeně usmíval. Načeţ si uvědomil chlapcovu přítomnost. Do tváře se mu opět vloudil odlesk náboţného zanícení a rozpaţil ruce nad posvátný oheň.

„Děkuji z celého srdce za tvou laskavost,“ zašeptal vděčně Akir. „Půjdeš se na matku podívat?“

Muţ máchl rukou, aţ široký rukáv rozvířil vzduch. „Ty jsi tu ještě? Nevyrušuj, musím se soustředit. Nemocnou uzdravím, aţ přineseš zbytek. Na tom jsme se přece dohodli!“

Zmatený Akir se ztěţka postavil na nohy. Nebylo v jeho moci získat potřebné mnoţství křišťálů dost rychle. Ve chvilce přišel o naději i o poslední peníze. Nepatřil mezi nedostatečně bystré či pohotové lidi, ale očividná bezostyšnost a sprostota rádoby svatého muţe jej ochromila. Mlčky vycouval ze svatyně do podvečerního šera venku.

Bláznivá Tamae si přestala povídat se stromy a zadívala se na něj. „Mohu ti pomoci, chceš?“

Dosud zíral na masivní okované dveře a bezmocně zatínal pěsti. Pochopitelně si bobtnající vztek vylil na nevinného tvora. „Co pro mě můţeš vykonat, ty pomatená ţebračko?“

„Splním všechna tvá přání za jeden sladký polibek.“

„I ty za svou pomoc poţaduješ úsluhu? Táhněte všichni do nejtemnějších pekel!“ křikl a rozběhl se dolů ze stráně. „Políbím tě, aţ se měsíc bude po nebi kutálet ze západu na východ!“

***

Odbočil z cesty mezi dvěma zahrádkami. Pokřivené plaňky zbaběle ustupovaly útoku levandule a slézu. Hrbolatá travnatá stezka se vytratila. K opuštěnému domku na kraji vesnice nikdo nechodil. Nízké zdi z vepřovic nesly doškovou střechu. Rozlámaný plůtek připomínal, ţe kdysi bylo jeho povinností chránit bylinkovou zahrádku před slepicemi. Kde je obojímu konec?

Akirovo srdce váţilo víc neţ balvan.

Matka nespala. Dýchala povrchně a zrychleně. Rukou křečovitě mačkala pokrývku. Na čele jí perlil pot.

„Chceš napít, maminko?“

„Ano, děkuji ti, synáčku.“

Do starého, otlučeného dţbánu načerpal vodu ze studny. Podepřel ji, aby se mohla posadit. Ţíznivě se napila, ale poté klesla zcela vyčerpaná zpět.

„Byli jste pást u hradiště?“ zamumlala tiše.

„Ne, maminko, vţdyť to máme zakázáno.“

„Akire, nelţi mi. Poznám, kde jste byli. Zůstal v tobě stín čehosi zlého. Nechoďte na ta místa, a pokud tě Dekel přemlouvá, přestaň se s ním přátelit.“

„Pokud bych to udělal, zůstane dočista sám.“

Povzdechl si. Pro něj platilo totéţ. Byl příliš chudý. Děvčata loudila jenom polibky a chvilky potěšení, ale ţádná by ho nechtěla za muţe. Kaţdý den hnal ovce na pastvu a večer zpět bez naděje na změnu, bez vyhlídek na lepší osud. Jak prázdný mu připadal jeho ţivot, bez smyslu a cíle, bez moţností a příleţitostí.

Ráno nelenil a vyrazil na pastvu ještě za kalného šírání. Pevně se rozhodl, ţe splní matčiny prosby. Nepoţene k hradišti. Ona je jediným člověkem na světě, pro něhoţ je důleţitý. Nesmí ji zklamat.

Smůla. Za ohybem cesty narazil do zívajícího Dekela.

„Přivstal sis.“

„Ty taky,“ odvětil rozmrzelý Akir.

Nehezký přítel se ušklíbl. „ Pročpak ţeneš na opačnou stranu?“

„Matka poznala, ţe jí lţu. Nesmím chodit k zřícenině. Sídlí v ní temné mocnosti.“

„Ty poseroutko. Víš, ţe se tam ovce vţdycky napasou k prasknutí. Pastviny vyuţíváme pouze my, protoţe ostatní vesničani jsou pověrčiví strašpytlové. A tvoje matka bude nakonec ráda. Vrátíš se ještě za světla a postaráš se o ni lépe.“

Akir trhl bezmocně rameny. Dekel měl ve všech argumentech pravdu. Navíc kolik záleţelo na slibech marného tvora, jakým byl on sám? Povzdechl si nad svým naprosto bezútěšným a zbytečným bytím.

„Dobrá. Poţeneme k hradišti.“

***

Ovce spásaly šťavnatou trávu ve svahu. Psi zalehli do stínu pod osamělý strom. Dekel rozprostřel na zem svou houni a zaujal obvyklou polohu. Akir po svém zvyku obešel pastvinu. Ke zčernalým troskám se nepřibliţoval.

Dekel usnul a Akir to přivítal. Sedl si pod strom. V hlavě se mu honily znepokojující myšlenky. Kněz ho včera sprostě okradl. Co s tím chudý a bezmocný pasáček mohl udělat? Nic. Vzdychl.

Zahloubán do neradostných úvah si uvědomil změnu počasí aţ ve chvíli, kdy zadul prudký poryv větru. Vzhlédl. Ze západu se valila černá mračna, sluneční svit rychle vystřídalo naţloutle siné přítmí. Stromy se ohýbaly, vzduchem vířilo servané listí. Psi poštěkávali.

„Dekele, vstávej! Musíme hnát zpět do vesnice!“

Do sílící vichřice udeřil první hrom. Ovce se začaly plašit. Několik těţkých kapek plesklo do hlíny a v tu ránu se nebesa roztrhla. Akir si přehodil kápi přes hlavu, přesto jej proudy vody promáčely aţ na kůţi.

Dekel vyskočil na nohy, nechal houni leţet a začal zmateně pobíhat kolem.

„Chybí mi ovce!“

„Nech ji být! Musíme se postarat o zbytek stáda.“

S pomocí psů odváděl zvířata na stezku kamenitou strání dolů k hájku. Ohlédl se. Dekel stále bez rozmyslu hledal a plašil i tak vystrašené tvory. Akir se rozzlobil. Vţdyť ten moula ani neumí počítat. Beztoho se v hromobití a lijáku spletl.

„Kašli na to! Pospíchej za mnou. Pro ztracenou ovci se vrátíme.“

„Nechci se stát otrokem. Nechci dřít do úmoru s okovy na rukou a nohou kvůli hloupému hovadu!“

„Dekele, vrať se!“

Blesky s ohlušujícím rachotem křiţovaly oblohu. Vichr rval kusy větví ze stromů. Lijavec oslepoval oči, podráţel nohy. Dekel se po kluzké hlíně nejistě rozběhl směrem k hradišti. Blázen bláznivá, hněval se Akir. Sám se snaţil zvládnout na smrt vyděšená zvířata.

Zoufalý výkřik přehlušil i rachot bouřky. Akir ztuhl jako přimraţený. Němě zíral na černý otvor při úpatí hradiště, v němţ přítel právě zmizel.

Ovce bečely, psi kňučeli. Silou mocí sehnal dohromady zbytky obou stád a nějakým zázrakem dopravil šílený chumel tvorů do vesnice.

Sedlák čekal pod přístřeškem u ohrady. Hřmotný černovlasý muţ s plnovousem se na promoklého pasáčka mračil.

„Kde se poflakuje ten poďobaný moula?“

„Dekel hledal ovci a propadl se do strţe. Musím ho jít zachránit. Poţádám pacholky, aby mi šli pomoci.“

„Pakáţi nuzácká, ještě bys poroučel mým lidem?“ rozlítil se sedlák. „Pohled na Dekelovy křivé hnáty mi věru chybět nebude. Kolik se vám zaběhlo ovcí? Zaplatíš mi všechny do jedné, a pokud ne, přikovám tě ve mlýně ke kole a budeš točit kamenem, dokud nevypustíš duši!“

Nemáme pro něj ani cenu dobytka, pomyslel si Akir s hořkostí. Raději se na patě obrátil a utíkal zpět k hradišti. Promočený plášť mu ztěţkl na ramenou, nohy podkluzovaly v blátě. Nejprudší bouře ustupovala, lijavec se pomalu měnil ve vytrvalý déšť. Proběhl hájkem, smekal se na kamenné stráni. V šedivé cloně nebeské vody před ním vyrostly černé obrysy hradiště.

Jámu, do níţ se Dekel propadl, našel snadno. Zela v trávě jako brána do podsvětí. Kdyţ se nad ni naklonil, zdálo se mu, ţe slyší slabé volání o pomoc.

Nebyl čas na zbytečné přemýšlení. Z okrajů trčely kořeny, po nichţ se spouštěl dolů. V mokrých, zablácených rukou podkluzovaly. Nebyl si jist, zda slyšel lidský křik nebo mu v uších hučely zlost a strach. Nakonec se smekl a spadl na dno jámy.

Na roztřesených nohou se postavil a rozhlédl.

Octl se v jeskyni, která nebyla dílem přírody. Měl by slepě tápat ve tmě. Ale zřetelně viděl ohlazené stěny. Děsilo ho kalné, rozptýlené světlo vůkol. Světlo, které neukazovalo směr.

Nadskočil leknutím, kdyţ zaslechl slabé sténání. Spolkl své vyděšené srdce a vydal se za hlasem. Opatrně našlapoval. Neměl odvahu na Dekela zavolat. Jako kdyby cítil přítomnost dalšího tvora v tajuplném podzemí. Chodba se zatočila a pasáček zkameněl hrůzou.

Uprostřed okrouhlého, přízračně osvětleného prostoru stál hrubý kamenný oltář. Na něm leţel Dekel, víc mrtvý neţ ţivý, bledý jak měsíc v úplňku. A kolem stolce se přes sebe převalovali a kroutili černí hadi. Pomalu zvedli hlavy a upřeli na Akira rudě ţhnoucí oči.

„Přišel sis pro přítele?“

Zvířata přece nemluví!

Akirovi vyschlo v ústech. „Ano, přišel.“

Hadi se s mohutným zasyčením opět přeskupili. „Co nám za jeho ţivot dáš?“

„Nic nemám!“

„Ale ano. Přece svou krásu!“

To není sen, letělo Akirovi hlavou. Z nočních můr se člověk v nejhorším místě probudí. Chloupky na zátylku mu vstávaly děsem.

„Jak si ji chcete vzít?“

„Sssss, svlékneme tě z kůţe.“

Na nic víc nečekal a vyrazil zpět. Za sebou slyšel šustění mnoha hadích těl. Nebyl si vědom, ţe by minul díru na povrch, ale v podivném rozptýleném světle běţel dlouho. Od jámy ke svatyni udělal přece předtím jen pár kroků!

Chodba začala klesat.

Zabloudil v podzemí. Kdyţ se před ním objevilo rozcestí, propadl panice. Vybral si tunel, který mířil vzhůru, ale za prvním zákrutem začal opět klesat. Letmo se ohlédl. Připadalo mu, ţe se země za ním vlnila hadími těly.

Chodby se klikatily a větvily. Mladík zděšením přestával myslet. V uších mu hučelo, slyšel naléhavé hlasy i temný sykot. Běţel přízračným šerem, párkrát uklouzl a upadl. Rychle vstal a zběsile prchal bludištěm dál.

Kdyţ se před ním objevily okované dveře, vůbec neuvaţoval, kam by mohly vést. Vší silou se pověsil na kliku a vpadl dovnitř.

Rozplácl se na leštěných dlaţdicích a lapal myšlenky, které jej ze setrvačnosti předběhly a velmi neochotně se vracely.

„Vítám tě. Leţí se ti dobře?“

Ze svého úhlu pohledu viděl špičky koţených bot s ozdobným vyšíváním. Zvedl hlavu. Pomalu a opatrně se postavil. Před ním stál vznešený muţ v honosném plášti s vlasy prokvetlými stříbrem. V tváři zářil vnitřní jas. Na hosta shlíţel vlídně.

„Dovol, abych se představil. Jsem čaroděj Joben.“

Akir se rozhlédl. Několikrát zamrkal, zda jej nešálí zrak.

Zlacené police plné knih se táhly podél stěn do závratné výše. Podlahu tvořily barevné kameny, které při kaţdém pohledu měnily vzor. Pohovky byly zastlány polštáři z lesklých látek. Lampy ze zlata a křišťálu vydávaly světla jako za dne. Na stole se třpytilo nádobí z luxusního porcelánu či skla.

Do nosu ho uhodila dráţdivá vůně, která se linula z pečených kuřat, ovoce, nadýchaných koláčů a aromatických sýrů. Vyhladovělý pasáček silou vůle zavřel oči a nasucho polkl.

Představil se a pozdravil.

„Máš hlad?“ zajímal se čaroděj. „Ještě jsem nejedl a bylo by mi ctí, kdybys mi dělal společnost.“

Akir ještě jednou přejel očima nádheru vůkol. Dosud k tomu v jeho ţivotě nenastala příleţitost, ale nyní se zastyděl za zablácený a potrhaný zevnějšek.

„Moţná by ses chtěl trochu upravit,“ navrhl Joben, kdyţ si všiml rozpaků hosta. Přátelským gestem chlapci pokynul a odváděl jej do vedlejší místnosti, plné zrcadel a mramorových nádob s čistou vodou. Na stolici leţelo sloţené nové oblečení.

Kdyţ Akir ponořil ruce do vody a opláchl si obličej, měl pocit, ţe kapky vody cinkají jako skleněné zvonečky. Divoký běh času se zastavil a ztišil. Pohlédl na svou tvář v zrcadle. Rozčepýřené černé vlasy, několik šrámů v obličeji. Díval se na vyděšeného mladíka s očima starce.

„Nejsi příliš hovorný,“ usmíval se čaroděj, kdyţ spolu zasedli k hostině.

„Četl jste všechny tyto knihy?“ zeptal se chlapec s pohledem obdivně plujícím po rozsáhlé knihovně.

„Ovšem. Dokonce jsem je nastudoval a všechno umění ovládám.“

„Neumím číst,“ povzdychl si Akir.

„Naučím tě to, chceš-li.“

Mladík se opatrně otázal: „Mohl bych se i já stát čarodějem?“

Jobenův pohled byl hluboký jako oceán. „Ovšem. I v této oblasti tě mohu vzdělat.“

„Co byste za to chtěl?“

Muţ se rozesmál. „Nic! Jsem nesmrtelný čaroděj. Co bys mi mohl dát? Vládnu takovou mocí, ţe získám vše, po čem zatouţím. Sám ti chci předat svoje znalosti.“

Chlapec nedůvěřivě zavrtěl hlavou. „To není moţné. Za všechno se platí. Vţdycky.“

„Pochopitelně. Pokud výuku nezvládneš či dojdeš k čarodějnickému umění nepoctivým způsobem, změníš se v černého hada s rudýma očima a nebudeš uţ nikdy moci vyjít na denní světlo.“

V Akirovi hrklo. Všichni ti, kdo se proměnili v plazy, zde seděli?

„Jak dlouho mé studium potrvá? Moje matka je velmi nemocná. Potřebuje mě. Musím se vrátit a postarat se o ni. Já... já... nejspíš nebudu moci přijmout vaši nabídku. Moţná někdy později,“ dodal nejistě.

Čaroděj se zamyslel. Odloţil hrozen vína zpět na talíř. Povstal a přešel přes komnatu ke stolu, zavalenému rozloţenými knihami, listinami a sloţitými kovovými přístroji. V zamyšlení na jednom z nich roztočil kouli. Prohrábl spisy, jako kdyby něco hledal. Povzdechl si.

Otočil se k pasáčkovi.

„Máš v sobě cosi zvláštního,“ pronesl pomalu. „Pomohu ti jako nikomu před tebou. Zastavím čas na povrchu země. Ty zůstaneš zde, budeš se učit ovládat hmotu a energii. I kdybys tu pobýval tisíc let, ve světě nahoře neuplyne ani mţik. Pokud vše zvládneš a staneš se čarodějem, aţ budeš chtít odejít, vrátíš se přesně do té chvíle, kdy jsi vstoupil do podzemí.“

S Akirem se pohnula země. Tak velkorysou nabídku nemohl... neţ přijmout.

***

Pomalu zavřel knihu. Očima přejel hřbety v policích. Nenašel by v nich vědomosti či zákonitosti, které by neznal. Neexistovalo kouzlo, které by neovládal. Povzdechl si.

Joben zvedl hlavu. „Nebudu se hloupě ptát, co tě trápí. Nastal čas loučení.“

Jak unaveně zněl jeho hlas! Akir si dokázal představit, kolik sil starý muţ vyčerpal na mocné kouzlo, které uzamklo čas na vstupu do podzemí.

„Ano, máš pravdu jako vţdy,“ přiznal. „Neodchází se mi lehce. Naše epochy se rozdělí. Uţ nikdy tě nebudu moci navštívit, nepovedu s tebou učenou rozpravu.“

„Hochu drahý, nelituj ničeho. Nesmrtelnost čarodějům znemoţňuje brát v úvahu jednu základní zákonitost běhu světa. Všechno někdy začíná, ale také končí. My dva se nyní rozloučíme. Ale ty někoho jiného brzy potkáš. Budiţ ti tato zkušenost poučením.“

Akir souhlasně pokýval hlavou. „Napravím všechny křivdy. Uzdravím matku. Jen nevím, jak se ti odvděčím. Dal jsi mi neskutečně mnoho a nikdy jsi nic neţádal. Jako jediný ses ke mně choval s úctou a váţností. Tak rád bych pro tebe něco vykonal.“

Starý čaroděj vlídně pronesl: „Nemůţeš pro mne učinit víc neţ dosud. Přál jsem si někoho naučit celé své umění. Děkuji, ţe jsi mi to umoţnil.“

Mladý muţ se ošil. „Nepatřil jsem mezi nejbystřejší ţáky. Sám vím, jak pomalu a obtíţně jsem se studiem prokousával.“

„Ach ano. Devět z deseti učedníků před tebou zvládalo výuku lépe. A na první obtíţnější věci ztroskotali. Chyběla jim výdrţ a vůle. Postrádali laskavé srdce. Jsem si naprosto jist, ţe jsi ten pravý. Pouţij své vědění nejlépe, jak dokáţeš,“ popřál mistr svému ţákovi a objal jej.

Stáli proti sobě v úchvatném podzemním paláci, dva vznešení muţi, dva čarodějové, jeden mladík krásný jako letní jitro, druhý stařec s vlasy a vousy jiskřícími jako sníh.

Prošli okovanými dveřmi do podzemního bludiště. Moţná to způsobilo zkreslené vnímání času, které je čarodějům vlastní, ale Akira aţ překvapilo, jak rychle se octli před branou na zemský povrch. Měl vzdálený pocit, ţe tenkrát běţel k Jobenovi podstatně déle.

„Opatruj se, chlapče,“ popřál mu naposledy ctihodný kmet. „Nebudu plýtvat radami, sám víš nejlépe, jak se svými schopnostmi naloţit. Provázej tě moje poţehnání a přízeň osudu.“

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ sliboval Akir.

„Uţ těch srdceryvných keců nechte, nebo mě rozpláčete,“ ozvalo se zezadu. Z prachu chodby povstávalo cosi temného, tlustý černý had s karmínovýma očima. Stín rostl, měnil podobu. V příšeří se zvedal nahrbený muţ.

„Ani sis nevzpomněl na ošklivého přítele, který zůstal v zajetí černokněţníků, coţ?“ ušklíbl se Dekel.

„Měl jsem na tebe dát větší pozor,“ povzdechl si Joben. „Jak jsi vlastně přišel ke své podobě? Tebe jsem jako učně odmítl.“

„Jako by bylo na tobě soudit, kdo je oprávněn stát se čarodějem, a kdo ne!“ vykřikl Dekel zlostně. „Vyuţil jsem tady toho prosťáčka. Jak statečně mě běţel zachránit. A my ho zahnali k tobě, starče. Jen jsem potřeboval zastavit čas. Ano, zastavit čas, abych se mohl stát hadím králem,“ zasmál se. „Všichni zkrachovalí učedníci mi pomáhali a předali, cos je ty sám naučil. Nebylo toho málo a já, i kdyţ po částech, dospěl k celému poznání.“

„Kde jsou tví druhové nyní? Cos jim slíbil na oplátku? Vysvobození?“

„Jejich chyba, ţe uvěřili,“ máchl Dekel rukou. „Zahubil jsem je, kdyţ přestali být uţiteční.“

Joben se rozhněval: „Ty uboţáku, cos to učinil? Čarodějům je zapovězeno kohokoli zabít, protoţe nemají schopnost ţivot stvořit. Pokřivil jsi všechno učení, všechna pravidla. Ano, vypadáš jako člověk, moţná i dokáţeš vstoupit na denní světlo. Ale navěky zůstaneš pouhým plazem.“

„Vzájemně se povraţdili sami,“ bránil se Dekel otráveně. „Stačilo toho pošťouchnout, druhému něco pošeptat. Snadná záleţitost. Nyní se zbavím tebe, ty pošetilý starče. Jak jsi pyšný na svoje umění, a jak jsi hloupý!“

Akir stál jako zařezaný a nevzmohl se ani na myšlenku.

Dekel jediným silným máchnutím prolomil zámek na bráně z podzemí. Mocné kouzlo se začalo bortit samo do sebe. Zběsile pádící čas se řítil kupředu a do stran, do všech rozměrů vesmíru. Uchvátil Jobena do svého víru S mohutným třeskem vybuchl a zhroutil se do počátečního bodu.

V explozi polámaného času zmizel starý čaroděj i široké okolí.

***

Akir otevřel oči. Sluneční jas jej přinutil zamrkat. Překonával značnou nesourodost okolností. Na hrudi jej bolelo z pocitu viny a selhání. Po tvářích ho hladil svěţí vánek, slyšel útěšné vrzání cvrčků a trylkování ptáka. Pokusil se v trávě posadit.

Pole energie se rozvlnilo. Vedle něj se ze země zvedal Dekel. Akir by na jeho totoţnost přísahal, ačkoliv před ním stál vysoký muţ s krásnou tváří.

Pohled měl hadí.

„Jsem na řadě?“ zeptal se beze strachu, snad se stopou únavy v hlasu.

„Ne,“ ušklíbl se Dekel. „Stal ses velkým čarodějem. A zatím jsi neudělal ţádnou chybu jako ten hlupák Joben. Tak si dej pro příště pozor.“

Zasyčel a do vysoké trávy vklouzl černý had. Zavlnil se a zmizel v porostu.

Akir se zhluboka nadechl. Vůně mateřídoušky ho ranila jako šíp. Zvedl se a vykročil na vratkých nohou směrem ze svahu dolů.

Jakési pahrbky porostlé trávou a svlačcem dávaly tušit, ţe tu před věky stávalo hradiště. Mírná louka pokrytá kobercem divokých květů přešla ve skalnatou stráň plnou vřesu. Místo řídkého háje divokých višní narazil na hustý lesík. Prošel aţ k obchodní cestě.

Nechápavě zíral na širokou dláţděnou silnici. Zadupal nohama, aby se ujistil o realitě. Kolik času na zemi uplynulo, zatímco on v podzemí získával vědomosti?

Vydal se k vesnici.

Octl se na mírném návrší. Dole býval jez. Nad ním stávaly dřevěné chalupy s doškovou střechou. Akir zíral na ohromné město zbudované z šedivých kamenných domů s červenými střechami. Sítě ulic se rozlévaly aţ dolů k pobřeţí. Zátoku svíral ve svém náručí ohromný přístav.

Nešťastný čaroděj bloumal neznámým místem v pochroumaném plynutí času. Lidé jej míjeli bez povšimnutí, moţná jej skutečně neviděli. Pokoušel se najít rodný dům, kde před dávnými lety zemřela jeho matka bez pomoci a s pomyšlením, ţe syn zahynul na zakázané výpravě pod hradištěm. Marně. Mohl by si pomoci kouzly. Neměl odvahu. Co se stalo, nemůţe se odestát.

Nohy jej donesly doprostřed náměstí. V honosné kašně s mnoţstvím rozvlátých soch tryskala voda. Mohutná budova s bohatě zdobenou fasádou slouţila jako radnice. Zcela nepatřičně se v rohu náměstí krčil přízemní domek připomínající perníkovou chaloupku. Na rušném trţišti halasili trhovci. Lidé smlouvali a nakupovali. Akir všechno vnímal jako přes vodu.

Na kopci nad městem stál rozlehlý hrad. Zamířil tam. Zatouţil najít starou svatyni s dvěma topoly před vchodem. Došel aţ k bráně, ale zhola nic mu nepřipomnělo kraj jeho dětství. V přístavu kotvily obří plachetnice. Rybářské trţiště vypadalo jako pestrobarevné mraveniště. Otočil se a pokračoval k řídkému háji na protější stráni.

Jakékoli pocity marnosti, které jej trápily jako člověka, se nedaly ani přirovnat k bezedné prázdnotě nyní. K čemu slouţí veškerá moc nad hmotou a energií, kdyţ chybí smysl a cíl snaţení? Chvílemi podléhal dojmu, jako kdyby z jeskyně vůbec nevyšel. Vůkol se nadále prostíralo rozptýlené světlo, které neukazovalo směr.

Akáty a keře hlohu se náhle rozestoupily. Akir se probral z omámení. Před sebou uviděl ruinu staré svatyně. Bokem před vchodem stála kamenná lavička mezi dvěma vysokými topoly. Dívka na sedátku svírala v ruce stuhy. Třepetaly se ve větru.

„Tamae? Tamae, jsi to ty?“

Dívka na něj upřela oči barvy drahých kamenů. Dlouhé plavé vlasy volně spadaly do půli zad.

Přistoupil blíţ.

Štítivě se odtáhla. „Co tu pohledáváš? Neobtěţuj mě.“

„Kdo jsi? Čarodějka?“

„Jsem bláznivá Tamae. Věším stuhy na větve a povídám si se stromy.“

Nejistě přešlápl z nohy na nohu. Všechno bylo nějak špatně. Tamae byla čarodějka, to poznal z narušeného časového pole v její blízkosti. Jako taková ho ale musela znát. Tenkrát po něm chtěla políbení. Jednalo se o kouzlo?

„Tamae, prosím, mohl bych tě políbit?“

Zvedla se z lavičky s odmítavým výrazem. „Ne. Stokrát ne. To by se dřív musel měsíc po nebi kutálet ze západu na východ.“

Minula jej a odcházela po cestě dolů k městu. Hedvábné stuhy v jejích rukou za ní vlály jako pestrobarevná vlečka. Topoly se vzájemně zlehka dotýkaly větvemi a šeptaly listím.

Tamae by mu bývala byla pomohla, tenkrát před lety. Jako jediná. A poţadovala pouhý dotek rtů. Důvěrnost, kterou Akir rozdával plnými hrstmi.

Posadil se na lavičku. Sám se mohl kochat výhledem na oceán. Snít o zámořských plavbách.

Podvečerní slunce pozlatilo trávu. Vítr ulehl, zvuky usnuly.

Budoucnost skončila včera. Beznaděj učinila jeho ţivot prázdným, bez smyslu a cíle, bez moţností a příleţitostí.

Navěky.

KNĚŽNA ZE ZAHIRY

Otevřela oči. Vytrvalý, hustý déšť šuměl za oknem, ale dunění hromu uţ odeznělo daleko za horami. Nasucho polkla. Pocit nenahraditelné ztráty jí odkrajoval srdce po kousíčkách. Vyzáblou rukou přejela chatrnou přikrývku.

Tvé čekání je marné. Nikdy se nevrátí. Zemřeš sama a bez pomoci.

Pokusila se zvednout. Aspoň se posadit. Došourat na zápraţí. Představovala si, jak přichází. Klopýtá v šeru. Klouţou mu nohy na rozblácené hlíně. Kdyţ ji uvidí, zamává, popoběhne, smekne se, upadne. Celý umazaný vstane a trochu rozpačitý dojde domů. Bude očekávat, ţe dostane vyhubováno, jako kdyţ byl maličký. Ale Akane svého synka přitiskne celého špinavého k sobě.

Trhla sebou. Uţ zase ji přemohla dřímota. Nechtěla spát! Věděla, ţe by usnula navěky. Potřebovala by se vyplakat. Jenţe slzy vyschly.

Podmračená obloha přivolala soumrak mnohem rychleji, neţ by se slušelo. Pohnula hlavou. Opravdu zaslechla kohosi přicházet nebo ji šálí úpěnlivá touha?

Dveře se s vrznutím otevřely.

„Dobrý den,“ pozdravilo děvče a bez pozvání se hrnulo dovnitř. „Napadlo mě, ţe se podívám, jak se vám daří.“

Na dobrácké široké tváři hloupoučký úsměv, na zádech dva myší cůpky neurčité plavohnědé barvy.

„Dobrý večer, Tamae. Potkala jsi Akira? Co ho zdrţelo?“

Dívka pokrčila rameny. „Byla hrozná bouřka. Asi se jim ztratila ovce nebo co. Moţná ji hledají. Přinesla jsem čerstvou vodu, nechcete napít?“

Podala staré ţeně pohár.

„Uvařím polévku a nějaký odvar, natrhala jsem cestou byliny,“ pokračovala bez ohledu na případné protesty.

Moţná vypadala zaostale, avšak v chudé domácnosti dokázala doslova kouzlit. Zanedlouho v kotlíku nad ohněm bublalo jídlo. Neţ dokončila polévku, pomohla nemocné vypít léčivý odvar.

„Uleví se vám.“ Povzbudivě se usmívala.

„Nevím, kolik času mi zbývá,“ zašeptala Akane. „Ale kdyby si pro mne smrt přišla, pozdravuj, prosím, Akira. Vyřiď ode mne poţehnání a přání, aby se mu v ţivotě dařilo. Aby se řídil stejnou měrou radami srdce i rozumu.“

Tamae se posadila k umírající ţeně na pelest a pohladila ji po tváři. Akane hleděla na andělsky krásnou tvář s očima zářícíma jako drahokamy.

„Kdo jsi?“ zašeptala.

„Odpočiň si,“ konejšila ji dívka.

***

Ptáci venku řvali jako šílení, vzduch voněl sluncem a deštěm.

Akane procitla. Nedůvěřivě mrkala očima. Připadalo jí, ţe viděla mnohem zřetelněji neţ předchozího dne. A především se probudila, blesklo jí hlavou. Aniţ by přemýšlela o tom, co dělá, se posadila.

Zaplavila ji směsice pocitů. Srdce bušilo z obav, ţe se přihodilo něco podivného. A zároveň ji hřálo neuvěřitelné nadšení, ţe tělo o sobě nedává vůbec vědět. Netrápily ji ţádné bolesti. Bezmoc odlétla. Postavila se na nohy a rozhlédla kolem.

To je děs, zhodnotila novýma očima domov. Všude se rozlézal zápach plísně z podmáčené chaloupky. Nad vyhaslým ohništěm visel otlučený kotlík se zbytky jídla, které včera uvařila Tamae. To nanicovaté děvče je... čarodějka? Akane přece dobře znala svůj zdravotní stav. Jeden léčivý odvar a polévka, byť výborná, na něm nemohly nic změnit.

S povzdechem zamířila ke dveřím. Zajde čarodějce poděkovat. Ale nejdřív bylo zapotřebí najít Akira. Bodlo ji u srdce. Určitě zase hnali k hradišti. Dekela to místo přitahovalo jako med vosy. Zamyšlená pospíchala zarostlou cestičkou mezi plůtky chalup na obchodní cestu, aniţ by se zadýchala.

Proběhla řídkým třešňovým hájem a skalnatou strání porostlou mateřídouškou. Po pasáčcích či stádu nezahlédla ani stopy. Ale udivovalo ji vědomí toho, jak snadno se pohybuje. Mladý člověk o takových věcech nepřemýšlel. Akane ale znala pocit, kdyţ tělo poslušnost odepřelo.

Na louce pod hradištěm se zastavila. Rostla tu hustá tráva hebká jako nejvzácnější látky ze zámoří. Smutně zatřásla hlavou. Tomu lákadlu nemohli chlapci odolat. Černé ruiny hradiště se tyčily proti západní obloze jako vykotlané zuby hrozivé příšery. A pod hradbami zela jáma. Vykročila k ní.

Cosi jí bránilo v pohybu, jako kdyby se brodila mokrým pískem. Natahovala krk a zírala na otvor v zemi, pokrytý podivnou pavučinou jakoby utkanou z kovu. Hustá jemná síť se prohýbala a otáčela. Kolem praskal vzduch a cosi sténalo na hranici slyšitelného zvuku.

„Stůj!“ ozvalo se tiše a naléhavě vedle ní. Otočila hlavu. Po boku se objevila Tamae.

„Tam dole jsou oba, ţe ano?“ ukázala na díru.

Tamae jenom souhlasně zavřela oči a kývla hlavou.

„Musím je zachránit!“

Čarodějčiny oči zářily jako modré hvězdy v zeleném moři. „Ne. Ani jeden z nich pomoc nepotřebuje. Kdyby ses pokoušela vstoupit dovnitř, zahynula bys. Musíme odejít. Není bezpečné zde přebývat. Všichni ţiví tvorové odsud uprchli.

„Tím spíš musím něco udělat pro svého syna!“

„Z Akira se stal mocný čaroděj. Není moci, která by mu ublíţila. Ale vaše časy se rozdělily. Uţ nikdy se neuvidíte. Ty proţiješ ţivot nyní, on v naprosto jiné epoše. A v tom spočívá riziko. Nesmíte se setkat.“

Akane zapomněla dýchat. Zatřepala hlavou. „Co mi to vykládáš?“ zašeptala.

„Pravdu,“ odvětila Tamae a uchopila ţenu za ruku. Odváděla ji od hradiště jako loutku.

V třešňovém sadu klesla Akane na kolena. „Mám pocit, ţe mi vyrvali srdce z hrudi. Proč mám nyní ţít?“

Tamae se k ní naklonila. „Akir je mocný muţ. Můţe uskutečnit všechny své sny, cestovat, poznávat cizí země a zvyky jejich obyvatel. Můţe pomáhat lidem či se stát váţeným velmoţem, jak sám bude chtít.“

Akane se řinuly proudy slzí po tvářích. „Proč bych ti měla věřit?“

„Jsem čarodějka. Jsem stejně mocná jako on. To jsi sama poznala. Nepotřebuji se chránit nějakou lţí.“

„Lţeš, abys mě potěšila,“ vzlykla Akane.

Tamae se usmála. „Děláš mne lepší, neţ jsem.“

Po dlouhé době Akane znovu promluvila: „Myslím, ţe Akir mluvil o tom, ţe má našetřeno půl křišťálového krystalu. Nakoupím na trhu nějaké jídlo.“

Tamae pokrčila rameny. „Akir dal úspory knězi, aby tě uzdravil. Vím to, seděla jsem před svatyní, kdyţ se to stalo.“

Akane zalapala po dechu. „Ale zachránila jsi mě přece ty! Tobě bych měla zaplatit!“

Tamae se pousmála. „Myslíš, ţe dělám dobré skutky ze ziskuchtivosti?“

Jelikoţ se jednalo o poslední a jediné peníze, Akane je potřebovala získat zpět. Navíc se cítila v právu. Doprovázena čarodějkou se vydala do svatyně.

Prošla kamenným portálem do chladivého vnitřního prostoru. Vůně bylin se mísila s podivným zápachem. Nakrčila nos.

„Co tu pohledáváš? Není čas na obřad,“ ozval se kněz, ukrytý v šeru kamenného výklenku. „Ach, to jsi ty, Akane?“ Nadskočil úlekem.

„Jsi překvapen, svatý muţi?“

„Ano, přiznávám. Nečekal jsem tak zázračné uzdravení.“

„V tom případě je zřejmé, ţe na něm nemáš ţádnou zásluhu. Vrať mi tedy půlku krystalu, kterou ti dal včera můj syn Akir.“

„Ty drzá ţebračko!“ rozkřikl se. „Celou noc jsem strávil na kolenou v modlitbách za tvůj marný ţivot, a ty se mi takto odvděčíš? Mám právo od tebe poţadovat zbylé peníze do obvyklé ceny. Jestli je nemáš, kliď se z dohledu.“

Akane se mu dívala zpříma do očí. „Bohové vidí tvou špatnost a dozajista tě potrestají.“

„Uboţačko! Zmiz odsud, je-li ti ţivot milý! A bohy se neopovaţuj brát za svědka.“ Ještě výhruţně zatnul pěst a rozpřáhl se. Raději poslechla.

Tamae odpočívala na kamenném sedátku před vchodem. Pozorovala bárky v přístavu. Akane si přisedla. Čarodějka vzala nešťastnou ţenu za ruku.

„Všechno dobře dopadne. Po kaţdé noci vzejde nové ráno.“

„Jsi tak laskavá, Tamae. Je vůbec něco, co bych pro tebe mohla udělat?“

***

Tráva šustila v mírném vánku, obloha nad horami zrůţověla. Akane se objevila na cestě ke svatyni. Hlavu svěšenou, ruce křečovitě sevřené. Beze slůvka se posadila vedle dívky.

„Špatný den?“

„Mělas mě nechat zemřít.“ Akane otočila k čarodějce bílý obličej. „Nemám kde hlavu sloţit. Schází mi peníze. Sedlák mi sebral chalupu. Prý mu Akir a Dekel poztráceli ovce.“

„To je zlé.“

„Nejraději bych se vypravila do Amikastu za králem, padla na kolena a vypověděla, jací poddaní chodí po jeho zemi a sprostě okrádají nejchudší z chudých!“ pronesla vášnivě.

„Dobře. Ráno se vydáme na cestu.“

Akane zatřásla nesouhlasně hlavou. „Přání mi vyklouzlo v návalu rozhořčení. Omlouvám se.“

„Není třeba. Uţ dávno jsem chtěla navštívit hlavní město. Bude mi ctí, doprovodíš-li mne. Ujišťuji tě, ţe putování s čarodějkou přináší mnoho výhod.“

***

Jemný déšť ševelil v listech stromů, krajina se propadala do všech odstínů zelené a hnědé.

„Dala bych si pivo.“

Akane se zarazila. „V tomhle počasí máš chuť na vychlazený dţbánek?“

„Jistěţe. Úplně ho vidím před sebou.“ Tamae slastně přimhouřila oči. „V nejbliţší vesnici vypiju nejméně dva mázy.“

„Budeš opilá!“

„To se mi nemůţe podařit. Jsem čarodějka.“

„Proč si pivo neobstaráš pomocí magie?“

Kouzelnice si povzdechla. „Copak jsi to sama nepoznala? Takto stvořené jídlo pouze zaţene hlad. Naprosto postrádá sílu rostlin, zvířat a lidské práce. Kdyţ zavřeš oči, vzpomeneš si, co jsme právě obědvaly? Ne, ani omylem. Ale na uzené s křenem a čerstvým chlebem v zájezdním hostinci ve Skalohradu ještě dlouho nezapomeneš, viď?“

Akane sklopila poslušně víčka a pak se rozesmála. „Máš pravdu. Z tvých řečí jsem dostala chuť na pivo i já.“

Vyrazily sviţným krokem kupředu. Z lesa vyšly zanedlouho a v údolí před sebou uviděly chaloupky s doškovými střechami. Ale u cesty postával osedlaný kůň bez jezdce se smutně svěšenou hlavou a v příkopu u silnice kdosi leţel.

„Rychle, pomoz mi ho obrátit,“ vyhrkla Akane a rozběhla se k nešťastníkovi. Podle charakteristického zápachu věděla ihned, kolik uhodilo. Společně vytáhly muţe z příkopu a očistily mu obličej.

„Dáme mu napít slané vody,“ radila Akane.

„To se pozvrací.“

„Správně. Čím víc, tím lépe. Já nechápu,“ povzdechla si, „co chlapi na tom chlastu vidí.“

„Myslíš, ţe ho dostaneme na koně?“

Muţ díky záchranným aktivitám přišel částečně k vědomí. Pokoušel se promluvit. Krví podlité oči bloudily po okolí a nebyly schopny zaostřit. Byl to zřejmě voják, mohutný, svalnatý a vysoký, v kovové zbroji s mečem a dýkou.

Tamae ohrnula znechuceně nosík. „Proč ho nenecháme dál leţet v trávě? Je léto, nezmrzne.“

„Mohl by vdechnout zvratky a umřít,“ namítla Akane a pokračovala v úsilí obra zvednout.

Čarodějka nechápavě zavrtěla hlavou. „Čím si zaslouţil záchranu ţivota?“

„Čím jsem si ji zaslouţila já? Našly jsme ho. Musíme mu pomoci.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.