načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pohádky Boženy Němcové -- Klasické pohádky doplněné dětskými ilustracemi - Božena Němcová

Pohádky Boženy Němcové -- Klasické pohádky doplněné dětskými ilustracemi

Elektronická kniha: Pohádky Boženy Němcové -- Klasické pohádky doplněné dětskými ilustracemi
Autor:

Klasické pohádky Boženy Němcové doplněné dětskými ilustracemi. Kniha obsahuje celkem 14 pohádek a 20 původních ilustrací.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KKnihy.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-880-6146-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Klasické pohádky Boženy Němcové doplněné dětskými ilustracemi. Kniha obsahuje celkem 14 pohádek a 20 původních ilustrací.

Zařazeno v kategoriích
Božena Němcová - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Pohádky Boženy Němcové -- Klasické pohádky doplněné dětskými ilustracemi" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pohádky Boženy N ěmcové

Božena N ěmcová

Vydáno v říjnu 2015 jako 19.publikace vydavatelství

Vydavatel: Pavel Kohout (www.kknihy.cz)

ISBN:

epub: ISBN 978-80-88061-44-1

mobi: ISBN 978-80-88061-45-8

pdf: ISBN 978-80-88061-46-5


O KNIZE

O ilustracích

Cht ěli jsme vydat elektronickou knihu s pohádkami Boženy N ěmcové

pro d ěti. Aby kniha neobsahovala pouze prosté texty, cht ěli jsme ji

doplnit souvisejícími ilustracemi. Řekli jsme si, že když má být kniha

pro d ěti, pro č by se sami d ěti nemohly na nové e-knize podílet? Na

našich internetových stránkách jsme tedy vystavili prosbu o zasílání

ilustrací k pohádkám B. N ěmcové. Technika nebyla nikterak

omezena, omezení bylo pouze na v ěk ilustrátora a to od 2 do 18 let.

Původní zám ěr byl vybrat ke každé pohádce jednu kresbu, ale p ři

procházení zaslaných výtvor ů nám p řišlo líto zbývající kresby

nepoužít. Nakonec je tedy k pohádkám p řiřazeno i n ěkolik ilustrací.

Každý autor, který nám v ěnoval sv ůj čas, najde v knize minimáln ě

jedno své dílko.


O autorce - Božena N ěmcová

Božena N ěmcová (rozená Barbora Novotná, pozd ěji Barbara Pankel)

se narodila ve Vídni pravd ěpodobn ě jako dcera panského ko čího a

české služky. D ětství prožila p řevážn ě v Ratibo řicích u České Skalice.

Její otec v letních m ěsících pracoval na ratibo řickém zámku

vévodkyn ě Zohá ňské. Velký vliv na malou Barunku m ěla její babi čka

Magdalena Novotná, která u Panklových pobývala p ět let.

Už jako sedmnáctiletou ji rodi če provdali za ú ředníka finan ční stráže

Josefa N ěmce, manželství však nebylo š ťastné. N ěmec, o řadu let

starší, byl výbušný, drsný muž a nem ěl pochopení pro sny a p řání své

krásné ženy. Navíc byl kv ůli svým politickým názor ům p řekládán z

místa na místo a rodina, která se brzy rozrostla o čty ři d ěti, trp ěla

nouzí. P řes všechny potíže se N ěmcová s pomocí p řátel vzd ělávala,

zejména četbou, a své nad ěje upínala čím dál více p ředevším k

vlastním literárním pokus ům. Hmotná situace rodiny a vztahy mezi

manžely se však dále zhoršovaly. K problém ům p řibyla spisovatel čina

nemoc a dovršením nešt ěstí byla smrt milovaného syna Hynka.

Němcová, tehdy pod stálým dohledem tajné policie, byla často nucena

doprošovat se pomoci u p řátel, mnozí se ale od ní odvrátili. V této

dob ě vzniká její nejvýznamn ější a nejrozsáhlejší dílo - Babi čka. Ani její

vydání neznamenalo obrat v autor činých osudech; zem řela, zcela

vy čerpaná, roku 1862.

Božena N ěmcová p řispívala do řady časopis ů básn ěmi, povídkami,

cestopisnými črty, pohádkami a hádankami. Lidová vypráv ění B.

Němcovou inspirovala k sedmi svazk ům Národních báchorek a

pov ěstí a deseti svazk ům Slovenských pohádek a pov ěstí, které jsou

vesm ěs p ůsobivou beletrizací pohádkových nám ětů. Božena

Němcová je také autorkou cestopisných a národopisných črt ů

(Obrázky z okolí Domažlického), realistických povídek z venkovského

prost ředí (Divá Bára, Pohorská vesnice, Karla, Pan u čitel, V Zámku a

v podzám čí, Baruška, Chudí lidé, Pohorská vesnice, Chýže pod

horami) a vrcholné románové kroniká řské povídky Babi čka.


O textech

Přemýšleli jsme, jak texty pojmout, jelikož p ůvodní texty jsou již

několik desítek rok ů staré a n ěkterá slova či slovosled neodpovídá

dnešnímu jazyku. Navíc se p ůvodní pohádky za n ěkolik generací

vypráv ění mén ě či více upravili, že n ěkdy až p řekvapí rozdíl mezi

originálem a tím, jak pohádku známe z úst rodi čů . Nakonec jsme se

přeci jen rozhodli vzdát hold Božen ě N ěmcové vydáním originálních

text ů tak, jak byly sepsány v letech 1845-1847 a vyšly ve sbírkách

"Národní báchorky a pov ěsti" s veškerou krásou tehdejšího jazyka a

mnohdy syrovostí pohádek.

Pod ěkování

Za nakladatele bych cht ěl pod ěkovat v první řad ě všem d ětským

ilustrátor ům, kte ří nám prost řednictvím svých rodi čů zaslali své

vlastnoru ční kresby. Opravdu si vážíme Vašeho času, který jste

věnovali tvorb ě a doufáme, že Vaše kresba ud ělá radost dalším Vašim

vrstevník ům i následník ům.

V této souvislosti musíme pod ěkovat i rodi čů m autor ů ilustrací, kte ří

věnovali sv ůj čas skenování a zasláním obrázk ů i za to, že podpo řili

své potomky v tv ůrčí činnosti, aby kresby nesko čily v šuplíku a

posléze v odpadkovém koši. D ěkuji i paní M. Říhovské za p řenesení

svého u čitelského nadšení na své žáky.

Za propagaci výzvy k zasílání ilustrací d ěkujeme redakci časopisu

Batul (www.batul.cz). A pochopiteln ě i všem, kte ří nás moráln ě

podpo řili a pomohli s prací na knize. Velký dík pat ří i Vám, čtená řů m, i

Vašim malým poslucha čů m. Pro n ě hlavn ě byla kniha vytvo řena.

Nesmíme zapomenout ani na autorku knihy, která dala svou tvorbou

základ pro spole čné krásné chvíle d ětí i rodi čů po n ěkolik minulých i

budoucích generací.

Ješt ě jednou díky všem..

Pavel Kohout


SŮL NAD ZLATO

Byl jeden král a m ěl t ři dcery. Když mu za čínala hlava šediv ět a t ělo

bolet, často p řemýšlel, která z dcer po jeho smrti by královnou m ěla

býti. D ělalo mu to veliké starosti, nebo ť m ěl všechny t ři rád. Kone čně

se rozhodl: královnou se stane ta dcera, která ho nejvíce miluje. I

zavolal hned dcery k sob ě a pravil: „Dcery moje, jsem starý a nevím,

jak dlouho ješt ě s vámi budu. Chci tedy rozhodnout která po mé smrti

královnou bude. Nuže, dcero nejstarší, pov ěz ty nejd říve, jak miluješ

svého otce!“

„Ot če m ůj, mám vás rad ěji než zlato,“ odpov ěděla nejstarší dcera a

políbila otci ruku.

„No, dob ře, a ty, dcero prost řední, jak ty svého otce miluješ?“ obrátil

se k prost řední dce ři.


„M ůj drahý tatínku, já vás mám ráda jako sv ůj vínek zelený,“

ujiš ťovala prost řední a k otci se p řivinula.

„No, dob ře, a ty, dcero nejmladší, jak ty mne miluješ?“ Ptal se král

nejmladší dcery Marušky.

„Já, tatínku, já vás mám ráda jako s ůl,“ odpov ěděla Maruška a mile

se na tatínka podívala.

„Ach ty ni čemnice, ty nemiluješ otce víc než jako s ůl?“ rozk řikly se

starší sestry.

„Jako s ůl!“ p řisv ědčila Maruška zcela opravdov ě a ješt ě mileji na

tatínka pohlédla.

Král se na Marušku velmi rozhn ěval, že ho má jen tak ráda jako s ůl,

takovou praoby čejnou, prostou v ěc, kterou každý má a které si nikdo

ani nevšímá. „Jdi mi z o čí,“ p řikázal král, „až nastanou takové časy,

kdy bude lidem s ůl vzácn ější nad zlato a drahé kamení, potom se vra ť

a budeš královnou!“

Král si myslil, že se to tak nikdy nestane. Maruška, zvyklá tatínka

poslouchat, s plá čem odešla ze zámku. Bylo jí líto, že ji otec vyhnal a

že nepoznal, že ho má více ráda než její dv ě sestry.

Nev ěděla, kudy jít. Šla p řes hory a doly, až p řišla do hlubokého lesa.

Náhle se jí do cesty postaví stará babi čka. Maruška ji p ěkn ě

pozdravila, babi čka jí pod ěkovala a ptala se, pro č plá če.

„Ach babi čko, na č vám to budu povídat, když vy mi pomoci

nem ůžete?", odpov ěděla Maruška.

„No, jen mi to pov ěz, d ěvenko, snad p řijdu na n ějakou radu,“ pravila jí

babi čka. Babi čka p ředem všechno znala, nebo ť to byla kouzelná

babi čka.

Maruška tedy babi čce všechno pov ěděla a nakonec s plá čem

dodala, že nechce být královnou, ale chce p řesv ědčit tatínka, že ho

má skute čně dost ráda. Babi čka Marušce v ěř ila a nabídla jí službu u ní

v lesní chýši. Maruška řekla hned, že p ůjde. Maruška zprvu neum ěla

ovce pást, p říst, ani plátno tkát. Byla však velmi snaživá a všemu se


brzy u kouzelné babi čky nau čila.

Mezitím, co Maruška u babi čky sloužila, žily její starší sestry v

samých radovánkách. Ustavi čně tatínka obletovaly a k n ěmu se

vinuly. Nejstarší se po celé dny jen do drahých šatů oblékala,

prost řední si jen tancování hled ěla. Hostina st řídala hostinu a dcery

jen na radovánky myslely. Otec brzy zpozoroval, že nejstarší dce ři je

zlato nejp ředn ější a že prost řední by se nejrad ěji vdávala. Čím dál

čast ěji myslel na Marušku. Vzpomínal, jak ho vždy milovala a o n ěho

se starala. Rád by pro ni poslal, kdyby jen v ěděl, kde je. Po Marušce

nebylo ani vidu, ani slechu.

Jednoho dne m ěla být veliká hostina. I p řib ěhl kucha ř ke králi a za čal

bědovat: „Pane králi, veliká nehoda se nám stala, všechna s ůl se

rozmo čila. Čím já budu solit?“

„A copak nem ůžete poslat pro jinou?“ odpov ěděl na to král.

„To už bude pozd ě, pane králi, než se vozy se solí vrátí. Čím budu do

té doby solit?“

„Tak sol n ěč ím jiným,“ pravil mrzut ě král.

„Pane králi, a copak tak solí jako s ůl?“ ptal se op ět kucha ř.

Král se velmi rozhn ěval a vyhnal kucha ře. Rozkázal mu, že má va řit

bez soli. Kucha ř si myslil: jak to pán chce, tak to pán chce – a vařil jídla

neslaná.

Za chvíli na zámku za čala podivná neslaná hostina. Host ům pranic

nechutnalo, i když byla jídla úhledn ě a dob ře p řipravena. král byl velmi

mrzutý. Poslal posly na všechny strany pro s ůl, ale všichni se s

prázdnou vrátili. Všechny zásoby soli v celém království se rozpustily,

nikdo již nem ěl čím solit. I poru čil král kucha ři, aby va řil jídla sladká,

ale ani takové hostiny host ům nechutnaly. Tu poznával král, jak

vzácný dar boží je s ůl, kterou on za nic nem ěl, a jak moc Marušce

ublížil. Marušce se mezitím vedlo v lesní chaloupce dob ře.Nev ěděla o

tom, jak se sestrám a otci vede, ale kouzelná babi čka o tom všem

velmi dob ře v ěděla. Jednoho dne pravila Marušce: „ D ěvenko moje,

čas s časem se sešel a pravda vyšla najevo. Nadešla tvoje doba. Je

čas, abys odešla do zámku.“


„Ach babi čko, jak mám jít dom ů, když mne otec vyhnal?“ pravila

Maruška a pustila se do plá če.

Tu jí babi čka vypravovala o všem, co se doma d ěje, a pon ěvadž se

stala s ůl dražší než zlato a drahé kamení, smí se Maruška vrátit dom ů.

Nerada opoušt ěla Maruška sta řenku, která ji m ěla ráda a mnohému ji

nau čila, ale po otci se jí už také stýskalo.

„Poctiv ě jsi mi sloužila, Maruško,“ pravila jí nakonec babička, „chci se

ti dob ře odm ěnit. Řekni si, co si p řeješ.“

„Dob ře jste mi radila a dob ře jste se o mne starala, babi čko. Nechci

nic než hrstku soli, abych otci dárek p řinesla.“

„A nic jiného ode mne nežádáš?“ Já ti mohu všechno vyplnit!“

„Opravdu si p řeji jen tu s ůl,“ řekla Maruška.

„No, když si tak vážíš soli, tak a ť ti nikdy nechybí. Tady máš proutek;

až za čne vítr od jihu foukat, jdi po v ětru. Jdi p řes t ři doliny, p řes t ři

vrchy a pak se zastav a šlehni proutkem o zem. Kde šlehneš, tam se

zem otev ře, a ty jdi dovnit ř. Co tam najdeš, to bude tvoje v ěno.“

Maruška si vzala proutek, na cestu si do mošni čky dala hrst soli a

vydala se do zámku. U zámecké brány ji nikdo nepoznal. M ěla na

sob ě prosté šaty a hlavu obalenou plenou. Ke králi ji vůbec necht ěli

pustit, protože je nemocný.

„Ale jen mne pus ťte, nesu panu králi takový dar, který ho jist ě vylé čí.“

Sluhové to řekli panu králi, a ten rozkázal, a ť ji pustí dovnit ř. Když k

němu p řišla, žádala, aby jí dali chléb. Král poru čil, aby p řinesli chléb,

„ale s ůl nemáme,“ dodal.

„Vždy ť já mám s ůl!“ řekla Maruška. Odkrojila králi kus chleba a

posolila.

„S ůl!“ zaradoval se král, „ach d ěvče, to je vzácný dar! Jak se ti

odm ěním? Žádej, co jen chceš, všechno dostaneš!“

„Nic nežádám, tatí čku, jen m ě m ějte rád, jako tu s ůl,“ odpov ěděla

Maruška a odkryla si zahalenou tvá ř. Tu král div neomdlel radostí a


prosil Marušku za odpušt ění.

Rozneslo se brzy po zámku, že nejmladší králova dcera p řišla a

přinesla s ůl. Každý, kdo p řišel, toho št ědře solí obdaroval. S ůl z

mošni čky v ůbec neubývala. Marušku král ustanovil za královnu. Brzy

za čal vát teplý jižní vítr. Maruška si vzpomn ěla a kouzelný proutek a

sta řenku. Se vším se sv ěř ila otci a vydala se na cestu. Šla po v ětru, jak

měla přikázáno, pak p řes t ři doliny a t ři vrchy, zastavila se a šlehla

proutkem o zem. Zem ě se rozestoupila a babi čka vešla rovnou do

zem ě. I p řišla najednou do veliké sín ě, která byla jako z ledu, a všude

ji vítali mali čcí permoní čci: „Vítej, naše královno, vítej!“ Vše se t řpytilo,

jako z drahého kamení. V zahrad ě kvetly červené ledové r ůže a jiné

prazvláštní kv ětiny. V ůbec ale nevon ěly. Všechna ta kráse kolem

Marušky byla ze soli. Maruška byla velmi udivena a okouzlena

zárove ň. Za chvíli jí řekli permoní čci: Naber si tolik soli, kolik je t řeba.

Můžeš ji nabírat stále, protože ji nikdy nedobereš!“

Maruška permoní čkům p ěkn ě pod ěkovala a pak vyšla ze zem ě ven.

Zem však za ní už z ůstala otev řena. Doma svému otci všechno

vypráv ěla. Ani na kouzelnou babi čku nezapomn ěla. Hned druhý den

se vydala k její chaloupce, ale nikde tam žádná chýška nestála.

Maruška se vrátila zp ět na zámek a moud ře kralovala. Na hodnou

babi čku však nikdy nezapomn ěla.


O POPELCE

Za starých čas ů bydlel v jednom m ěst ě chudý muž, který m ěl t ři

dcery. Nebyly ješt ě vzrostlé, ale bylo na nich vid ět, aspo ň na t ěch dvou

starších, že budou hezké d ěvčátka. Ta nejmladší byla celý den v

kuchyni p ři hrubé práci, takže jí vždy jen Popelka říkali, nebo ť pro

samý popel nebylo ani možná poznati, je-li hezká nebo ne. Starší dv ě,

Kasala i Adlina, byly sice v ženských um ěních vyu čeny, ale ned ělaly

nic a zanechaly pé či o živobytí docela svým rodi čů m, takže tito,

nemohouce to jinak zmoci, kde co m ěli na výživu utratili. Jich známí a

sousedé, a obzvlášt ě jedna tetka, rozšafná a povážlivá to žena, tuze

jim to za zlé pokládali, že je nikam mezi lidi nedají. Ale co, když se

holkám necht ělo? Ony chodily celý den se založenýma rukama,

Popelka jim všecko k hub ě přinést musela, za čež ji ješt ě neustále

trýznily.


Jednou v noci řekl muž k své žen ě: „Milá ženo, s t ěmi d ěvčaty to tak

zůstat nem ůže, nechceme-li co nejd říve na žebrotu p řijíti. Zde do

služby jít necht ějí, tedy se musím odhodlat a lstí je n ěkam zavést,

odkud by cesty dom ů nenašly.“ Žen ě se to ovšem zdálo býti divné, ale

nouze je zlá; a tak v poctivost mužovu d ůvěř ujíc, svolila, by dcery

druhý den odvedl. Popelka, která u krbu spala, a jak se co hnulo, hned

všeho si všimla, slyšela také tu rozmluvu rodi čů . Sotva se rozb řesklo,

vstala tiše a pospíšila k tetce na poradu.

„Já ti sice poradím, ale pod tou výminkou, abys své zlopov ěstné

sestry s sebou zpátky nebrala.“ Nato dala Popelce klubko nití a řekla:

„Z ůsta ň pozadu a uvaž konec n ěkde u blízkého stromu, klubko dej do

kapsy, a tak potáhneš nit za sebou a po ní zase cestu dom ů najdeš.“

Popelka d ěkovala dobré tetce a šla s klubkem dom ů.

Časn ě ráno, když otec vstal a holky vzbudil, řekl k nim: „Mám dnes

tuze mnoho práce v lese, takže sám ani nesta čím, proto musíte

všecky t ři se mnou.“

Nechutnalo to rozmarným dívkám, jen Popelka m ěla již snídani

dávno p řichystanou, když ony ješt ě ani ustrojeny nebyly. Když se

najedly, šly s otcem. Popelka m ěla klubí čko v kapse a nitku po řád za

sebou táhla. Otec vodil je k řížem po lese, až p řišel do houštiny, kde jim

kázal pose čkat, až si místo vyhlídne, kde by nejlépe bylo d říví klestit.

Na nic nepomyslíce, čekaly holky, jak jim bylo veleno, jen Popelka

věděla, kam to bije; a když otec po hodné chvíli nep řicházel, řekla jim:

„Mn ě se všecko zdá, že nás tady otec nechá, a protož p ůjdeme ho

radši do lesa hledat.“

„Ty moudrá vždy n ěco víš.“

„Inu, nechcete-li, půjdu sama.“

To holky také necht ěly, a tedy šly za ní. Popelka byla dobrého srdce,

a nemohla to sestrám ud ělat, by je samotné v lese nechala. Po nitce,

kterou zase do klubí čka svíjela, p řišly š ťastn ě, a č pozd ě ve čer dom ů.

Mrzut ě jim otec otev řel, když na dvé ře klepaly; vymlouval se ale, že v

lese zabloudil, a když pozd ě teprv z n ěho vyšel, že šel rad ěji dom ů,

mysle s jistotou, že ony za ním p řijdou.


Ale v noci to slyšela Popelka dob ře, jak k žen ě pravil: „V ěru nevím,

jak ty d ěvčata z lesa cestu našly. Nu to nic ned ělá, zejtra je zavedu

ješt ě dále, by snadn ěji do zámku p řišly, kam je chci do služby dát“

Ješt ě ani nesvítalo, a Popelka již byla u tetky; ale musila jí p řislíbit, že

nikterak sestry více zpátky nep řivede. Nato jí řekla, by si nabrala

popele, kam jen m ůže, a za sebou ho po cest ě trousila, tak že cestu

zpátky najde.

Ta pod ěkovala a šla dom ů. Zase vzbudil otec dcery, aby honem

vstaly a se ustrojily, že p ůjdou s ním do lesa na šišky.

Když se nasnídaly, vzala si Popelka koší ček, navrch dala do n ěho

šátek a kousek chleba, dospod ale samý popel, jakož i do kapes. Jak

šly, vždycky trochu utrousila, až na to místo, kam je otec zavedl a kde

množství šišek leželo. Tu jim řekl otec: „Vy sbírejte zde a já p ůjdu tam

v tu stranu; až budete mít plné loktuše, pak na mne zavolejte.“

Když m ěly holky loktuše plné, k řičely na otce, ale otec byl ten tam.

„Te ď musíme jít samy dom ů, milé sestry,“ řekla Popelka, „otec snad

zase zabloudil.“ Tenkráte uposlechly sestry bez odmluvy a šly s ní

dom ů. Š ťastn ě se tam po zpopelené cest ě dostaly. Všecko již spalo,

když k chaloupce p řišly.

„Vy jste nám utekl, tatínku?“ ptaly se holky.

„I vy bláhové, jakpak bych vám byl utekl? já jsem šel dále do lesa a

zabral se tak do své práce, že jsem na vás docela zapomn ěl, a když

jsem pak se cht ěl pro vás vrátit, byly jste již pry č; co jsem m ěl d ělati?

Šel jsem tedy bližšími stezkami k domovu.“

Kasala a Adlina tomu uv ěř ily, ale Popelka v ěděla, co v tom v ězí.

V noci zase řekl otec: „Zejtra se mi zajisté nevrát ějí!“

Matka ho prosila, by od toho upustil a nikam více je nevodil, ale on

dokonce jinak u činiti necht ěl. Ješt ě se ani nerozše řilo, když Popelka

zase u tetky byla a všecko jí povídala; ale tenkráte se na ni tetka

opravdu rozhn ěvala, že sestry zase zpátky p řivedla. A ze zlosti dala jí

naschvál hrachu, co jen unést mohla, by ho za sebou trousila. Po


slunce východu vzbudil otec dcery, řka, aby s ním šly na chvojí.

Nasnídaly se a šly. Popelka z ůstávala pozadu a po řád hrách za sebou

trousila. Tatík je tenkráte ješt ě dále zavedl, a okázav jim, kde mají

chvojí lámat, odešel jinam.

Slunce stálo již hodn ě vysoko, když hromadu chvojí nalámaného

majíce, po otci se shán ěly. Volaly, hledaly, ale vše darmo. Tu jim

Popelka nabídla, že p ůjdou zase samy dom ů; koukala na cest ě po

hrachu, ale hrachu nikde nebylo. Vid ěla hejna divokých holub ů, kte ří

na cest ě sed ěli, a tudy si lehko pomyslila, ti že ten hrách sesbírali. Bylo

zle; te ď teprv sestrám pov ěděla, co otec zamýšlel. Co m ěly d ělat?

Ud ělaly si z chvoje a z mechu lože a o hladu si pod šíré nebe lehly.

Ráno vstaly a nasbíraly si jahod k snídani a chodily pak jako bludné

ovce po lese. Tu jim Popelka dala radu.

„Já vám povím, holky, co ud ěláme; já vylezu na strom, a kde

uhlídáme n ějaké stavení, v tu stranu p ůjdem.“ Nato vylezla jako

veverka na borovici a dívala se na všecky strany, kde by n ějaké obydlí

lidské uhlídala. A opravdu vid ěla v dáli velký zámek. Pamatovala si

dob ře, v kterou stranu to bylo, pak slezla dol ů, řekla to sestrám a

všecky krá čely brzy cestou k zámku.

Byl již soumrak, když p řišly na zelenou louku, kde zámek stál. T řikrát

ho kolem dokola obešly, ale nebylo tam ani živé duše vid ět. Osm ělily

se tedy a klepaly na vrata. Tu se jim zjevila baba, tak škaredá, že se jí

náramn ě ulekly. Hlavu m ěla jako opálku, o či vypoulené, vlasy ježaté a

tělo tak tlusté, že by ji všecky t ři nebyly mohly obsáhnout.

„Co tu hledáte?“ k řikla na n ě, až se jim srdce strachem zat řáslo.

„Ach, zlatá babi čko,“ odpov ěděla Popelka, „my bychom vás prosily

jen o n ěco málo k jídlu, máme ukrutný hlad.“

„Kli ďte se tu chvíli odtud, nechcete-li, aby vás m ůj muž sn ědl.“

„Ach co si po čneme, když vy nás pod st řechu nep řijmete? Noc je na

krku, nevíme kam jít, a naposled by nás ješt ě váš muž potkal a sn ědl;

smilujte se nad námi a n ěkam nás schovejte; my vám všecko

ud ěláme.“

„Ach ano, ano!“ k řičely jedním hlasem Kasala a Adlina.


„Já vám budu šít šaty, vyšívat st řevíce a všelijaké šperky strojit.“

„Já vás budu hladit a česat, abyste byla hez čí.“

„A já,“ řekla Popelka, „budu vám va řit ty nejlepší jídla a všecko vám

spo řádám, abyste nemusela pranic d ělat.“

Baba, slovy t ěmi uchlácholena, dala si říci a vedla je do zámku. Dala

jim syrové maso a ovoce. Když se toho ovoce dosyta najedly, šly s

babou do sklepa; stál tam velký prázdný sud, do toho je tedy všecky t ři

schovala a odešla nahoru. Tu klepal muž její na vrata. Plna strachu šla

mu otev řít.

Lidojed, který do dve ří vkro čil, byl t řikrát tak velký jako baba. Sotva se

v sednici oto čil, zvolal h řmotným hlasem, až se všecko t řáslo, takže to

do sklepa slyšet bylo: „ Čichám tady člov ěč inu; ženo, koho tu máš?“

„I kohopak bych tu m ěla, muží čku?“ Nato mu p řinesla dobrou ve čeři,

by ho upokojila.

Za chvíli se jí ale zase ptal: „Pov ěz, babo, koho tu máš?“

„I paná čku, žádného.“

Po chvíli, když se najedl, za čal zase: „Musíš tady n ěkoho míti;

pov ěz.“

Vidouc žena, že by ho delším zapíráním rozzlobila, řekla mu všecko

a dokon čila: „Ale já bych myslila, abys je nechal na živ ě; až se tomu

všemu od nich nau čím, co um ějí, pak, budeš-li chtít, m ůžeš je teprv

zabít.“

Když si to lidojed rozložil, u činil jí to k v ůli. Nato ho vedla baba do

sklepa. Ubohé d ěvčata myslily, že je po nich veta, že již jde pro n ě,

aby je sežral. Sotva ho tedy zahlídly, padly na kolena a o živobytí

prosily.

„Já vás nechám p ři živobytí, ale musíte všecko d ělat tak, jak jste

řekly, sice bude s vámi zle.“

Rády to p řislíbily. Časn ě ráno byla Popelka již na nohou a


připravovala snídani; ale sestry jí musely pomáhat, protože lidojed s

lidojedkou za t řicet osob sn ědli. Jak vstali, byla snídan ě už na stole. To

se jim líbilo, obzvláštn ě paní lidojedce, když jí Kasala a Adlina h řívy

učesaly a spletly a p ěkn ě ji ustrojily. Starý p řipov ěděl, že jim všeho

nanosí, co budou pot řebovat, aby jen řekly. Prozatím ale jim ni čeho

nescházelo. Každá si hled ěla své práce, a tak jim čas utíkal. Čím dále

však, tím více je to tam omrzovalo; ale nebylo žádné pomoci, žádného

vykoupení.

Usnesly se jednou vespolek, kdyby to n ějak možná bylo, že by své

pány zabily. Ale jak? To byla ta otázka, o které dnem i nocí p řemýšlely.

I k št ěstí se jim nahodilo, že se lidojed od Popelky cht ěl chléb u čit péct.

Té p říležitosti cht ěly použít, domnívajíce se, že to se starou snadn ěji

půjde. Ten den zrána Popelka v peci podpálila, která, pon ěvadž se

tuze mnoho bochník ů peklo, také hodn ě velká byla. Lidojed usadil se u

pece a po řád koukal, až ohe ň sho ří, aby ho mohl pak rozhrabat a

chléb vsadit. Horkem tím však celý umdlen lehl si na zem a usnul. To

bylo, co si holky p řály. Jakmile ho uslyšely chrápat, p řinesly velké

hráze, op řely je o n ěj, a vší silou najednou do ohn ě ho svalily. V

okamžení byl z lidojeda škvarek. Jednoho m ěly tedy s krku; jak ale s

druhou?

Když baba vstala, p řihrnuly se k ní holky a povídaly, aby se dala

honem strojit, že se muž její z lesa brzy vrátí a že by se tuze

rozhn ěval, kdyby ji tak dlouho rozcuchanou spat řil. Baba si tedy

usedla na stolici a holky ji za čaly česat.

„Shejbn ěte, babi čko, hlavu, abych vám mohla vlasy vzadu hezky

uhladit,“ řekla Kasala.

Baba hlavu shýbla a Kasala jí hodila vlasy p řes o či, vzala velkou

sekeru, kterou jí Popelka podala, a jedním rázem hlavu jí uťala. Potom

všecko vy čistily a t ělo zakopaly. Jsouce te ď plnomocnými paními

zámku, prohledaly všecko, kde co leží, a našly mnoho drahých a

skvostných v ěcí, které se jim všecky dob ře hodily. Ale ubohé Popelce

nastali krušní dnové. Jako d říve, když ješt ě doma byla, musela všecko

dělat, uklízet, prát, va řit, co zatím sle čny sestry po řád se jen fintily a

tit ěrnými pracemi obíraly. Popelka byla tomu sice zvyklá a nebylo by jí

to p řicházelo odporné, kdyby ji byly sestry alespo ň jen nesužovaly; tak

ale nebylo jim nic vhod, co ud ělala, za každé dílo, za každou posluhu


notn ě jí vy činily. Ale co jim bylo platno všecko to fint ění, když tam

žádného nebylo, komu by se byly zalíbily? To jim také nejvíce mozky

vrtalo. Umínily si tedy, že se jedenkráte podívají do toho m ěsta, kam

lidojed pro potravu chodíval. Jednoho dne vskutku tak u činily a šly do

města, které ani tak daleko nebylo, jak se domnívaly. Tam si nakoupily

všelijakých šperk ů a jiných pot řebných v ěcí, pak si zjednaly kon ě a

vůz, najaly sloužící, aby budoucn ě jen tak po sprostu do m ěsta chodit

nemusely. Popelce p řibylo práce; v dom ě bylo sice te ď více lidí, proto

jí ale p řece nikdo nepomohl, pon ěvadž všichni jen se sle čnama co

dělat m ěli. Když tyto po druhé do m ěsta jely, slyšely, že bude tam ější

princ velikou hostinu dávat, ku které prý každý p řístup míti bude. To

bylo n ěco pro ty ješitné sestry. Hned si nakoupily šat ů,aby se mohly co

nejskvostn ěji p řistrojit. Tu bylo rad ění a povídání, když dom ů p řijely,

jako by na nich celý sv ět stál. Popelka ani nev ěděla pro samé b ěhání,

kde jí hlava stojí. Ráda by se byla také jednou do takových šat ů

přistrojila a n ěkam podívala, ale bála se vždy sestrám o tom se zmíniti.

Než když vid ěla takové p řipravování a po řád jen o krásném princovi

povídati slyšela, osm ělila se a poprosila sestry, aby ji s sebou vzaly.

„Tebe?“ osopily se na ni ob ě; „nu, to bychom si krásné cti dobyly.“

„Dejte mn ě jen n ěkteré z vašich obnošených šat ů a uvidíte, když se

čist ě ustrojím, že budu lépe vypadat.“

„Co si ta Popelice o sob ě myslí! Snad ne docela, že bude hez čí než

my? Z toho nebude nic. Z ůsta ň ty jen doma a hlídej hospodá řství, za

to ti pak povíme, co se ve m ěst ě dálo.“




Božena Němcová

BOŽENA NĚMCOVÁ


4. 2. 1820 - 21. 1. 1862

Původ této spisovatelky, jedné z výrazných autorek české obrozenecké éry a zakladatelky novodobé české prózy, je zahalen tajemstvím (podle některých odborníků je nemanželskou dcerou kněžny Kateřiny Zaháňské, nebo její sestry Dorethey a nejistota panuje i okolo jejího roku narození). Dle oficiálních pramenů se Němcová narodila jako Barbora Novotná (později Barbora Panklová) ve Vídni, vyrůstala v rodině Panklových v Ratibořicích u České Skalice. Výrazně ji ovlivnila rodinná výchova babičky Magdalény Novotné - prosté venkovské ženy. Jako sedmnáctiletá byla provdána za finančního úředníka Josefa Němce, který byl často služebně překládán. Spolu s ním a čtyřmi dětmi pobývala v Josefově, v Litomyšli, v Polné, Domažlicích, v Uherských Ďarmotech a v Praze. Manželství Josefa a Boženy Němcových však příliš šťastné nebylo, zejména kvůli hrubé a panovačné povaze J. Němce.

Božena Němcová se díky osobnímu půvabu, přirozenému talentu a společenské angažovanosti stýkala s mnoha představiteli české kultury a představiteli vlastenecké inteligence, do jejichž společnosti pronikla během svého pobytu v Praze v létech 1842-1845. Tato léta jsou dobou jejího velkého duševního a vzdělanostního vývoje. Na Chodsku (1845-48) Němcová zase přišla do styku s lidovým světem a tradicemi, venkovský lid si ji velmi oblíbil.

Když byl Němcové manžel přeložen po obvinění ze spiknutí do Uher, odstěhovala se i s dětmi do Prahy, kde opět navázala styly s vlasteneckými spisovateli. Tímto krokem sice vyřešila nesoulad v manželství, ale žila v bídě. Svého manžela nicméně několikrát v Uhrách navštívila. V roce 1853 zemřel její nejstarší syn Hynek a tato událost měla velký vliv na její chatrné zdraví. V roce 1861 se Němcová definitivně rozešla s manželem a odcestovala do Litomyšle redigovat své spisy, ale to se jí už nepovedlo. Koncem listopadu ji z Litomyšle do Prahy odvezl její manžel. Vánoce strávila se svými dětmi, o necelý měsíc později v roce 1862 však zemřela. Je pochována v Praze na vyšehradském hřbitově.

Božena Němcová přispívala do řady časopisů básněmi, povídkami, cestopisnými črty, pohádkami a hádankami. Lidová vyprávění Němcovou inspirovala k sedmi svazkům Národních báchorek a pověstí a deseti svazkům Slovenských pohádek a pověstí, které jsou vesměs působivou beletrizací pohádkových námětů. Božena Němcová je také autorkou cestopisných a národopisných črtů (Obrázky z okolí Domažlického), realistických povídek z venkovského prostředí (Divá Bára, Pohorská vesnice, Karla, Pan učitel, V Zámku a v podzámčí ) a vrcholné románové kronikářské povídky Babička.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist