načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podvečerní děkování - Jan Heller

Podvečerní děkování

Elektronická kniha: Podvečerní děkování
Autor:

- Vzpomínky, texty a rozhovory. - - Knihu jeho osobních vzpomínek a rozhovorů, zahrnující též dosud nepublikované texty i texty vydané, ale dnes obtížně dosažitelné. Zvláštní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  136
+
-
4,5
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 312
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-702-1809-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vzpomínky, texty a rozhovory.

Knihu jeho osobních vzpomínek a rozhovorů, zahrnující též dosud nepublikované texty i texty vydané, ale dnes obtížně dosažitelné. Zvláštní kapitolu pak tvoří příspěvky, které byly předneseny u příležitosti oslavy jeho narozenin na Evangelické teologické fakultě Karlovy univerzity 3. 5. 2005. V autobiografické části tohoto sborníku Jan Heller vypráví, proč se rozhodl pro dráhu teologa, proč na začátku padesátých let neemigroval a nezůstal v Basileji u slavného teologa Karla Bartha a proč práci nad texty Starého zákona považuje za větší dobrodružství než cestovat do dalekých zemí.

Zařazeno v kategoriích
Jan Heller - další tituly autora:
Stezka ve skalách. Postila -- Postila Stezka ve skalách. Postila
Na čem mi záleží Na čem mi záleží
Jak orat s čertem -- Kázání Jak orat s čertem
 (e-book)
Znamení odkazující k nebi Znamení odkazující k nebi
 (e-book)
Starověká náboženství -- Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu Starověká náboženství
 
K elektronické knize "Podvečerní děkování" doporučujeme také:
 (e-book)
Na čem mi záleží Na čem mi záleží
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Podvečerní

děkování



Jan Heller

Podvečerní

děkování Vz p o m í n ky,

texty a rozhovory

Vyšehrad


© Prof. ThDr. Jan Heller, 2005

ISBN 80-7021-809-6


Tuto svou asi poslední knihu

věnuji manželce.

Svou stálou péčí o vše doma

umožnila všecku mou odbornou práci.

Navrhla také titul této knihy.



ÚVODNÍ SLOVO

Proč podvečerní děkování? Když se šeří a chystáme se jít spát,

děkujeme za prožitý den. Nebo za celý život, zvláště když už

léta pokročila a zdraví je křehké. Bylo mi dopřáno překročit

osmdesátku. To je milost i zkouška: pošetilá sebestřednost číhá

sice i ve stáří za rohem, ale nechci jí dávat místo. Naopak, rád

bych, když už se blíží cíl, znovu poděkoval z celého srdce: pře

devším Tomu, který laskavě opatroval mé kolísavé kroky. Pak

i všem, s nimiž jsem směl jít společně nebo se s nimi na své

cestě alespoň setkat. Chci děkovat i za vše nesnadné, když mne

to vedlo k pokoře. Za všecku bolest a nemoci, které mne, kdy

koli jsem dostal sílu k nim přitakávat, přibližovaly k Trpícímu.

Zvláště děkuju – tiše udiven – za všecky a všem, kdo mne na

vzdory všemu měli rádi a vycházeli mi vstříc. Díky i za vše, co

mne učilo odevzdávat Bohu nejen mé mnohé nesplacené dluhy

z minulosti, ale i celou mou budoucnost a všecky mé pošetilé

a marné naděje, a tedy i představy a nároky, z nichž rostou

marná trápení. To mám na srdci, když mluvím o „podvečerním

děkování“.

Praha 18. června 2005

9



Vzpomínky

MLÁDÍ

Rodný dům v Plzni

Narodil jsem se 22. 4. 1925 v Plzni v domku svých rodičů, dva

roky po mně i bratr Václav. V domě nás bydlilo celkem šest:

moji rodiče, my dva synové, svobodná sestra mojí matky nazý

vaná „teta Máňa“ a její matka (tedy naše babička) Františka.

O všech ještě bude řeč.

Přesná adresa byla Plzeň-Bory, ale čtvrti se říkalo „V Be

zovce“, Schwarzova ulice 40. Měli jsme dva pokoje v přízemí

a dva v prvním poschodí. Kolem byla zahrádka, do ulice okras

ná, za domem ovocné stromy a trochu zeleniny. Rodiče, oba

učitelé, si postavili domek nedlouho před mým narozením a byd

lili v něm až do své smrti. Otec byl zahrádkář, pečlivě vybíral

odrůdy ovocných stromů, poučeně je rouboval i prořezával,

takže jsme mívali i pěkné ovoce. Bylo to hezké bydlení v ze

leni, tedy ve vilové čtvrti a v tehdy klidné ulici, takže jsem na

rodný dům a předválečná léta v něm rád vzpomínal.

Rodné město

Plzeň byla po Praze největším městem v Čechách, tehdy asi

100 000 obyvatel. Průmyslu samozřejmě dominovala veliká

Škodovka a pivovar, papírny a dílny ČSD. Do Škodovky do

jíždělo mnoho lidí z okolí. Kulturní život města byl v té době

poměrně čilý. Podílelo se na něm denně hrající profesionální

11


divadlo dobré úrovně a několik dalších sálů a scén, kde bývaly koncerty. Plzeň tehdy měla i svůj vlastní symfonický orchestr, sestavený sice převážně z amatérů, ale dobré úrovně. Hrával v něm bratranec vyučující na průmyslovce. Pro život města byla důležitá i řada škol – dvě gymnázia, reálka, několik průmyslovek, obchodní akademie, na ní učila sestřenice. Jakýmsi těžištěm kultury bylo velké a čilé muzeum s dobrou knihovnou, tu jsem jako gymnazista navštěvoval dost pilně, dále národopisné muzeum orientované na západočeský folklor, výstavní síně a také časopis „Plzeňsko“, orientovaný na historii regionu.

Jak to bylo s obyvateli města? Většina se do Plzně přistěhovala až v 19. a 20. století. Zdánlivě splynuli se starousedlíky, ale ti dobře věděli, kdo mezi ně po generace patří, a často nenápadně drželi dohromady. Mohl jsem to pozorovat zblízka, protože babička Františka, která s námi bydlila, byla ze starousedlického rodu Hechtů, kdežto můj otec přišel do Plzně, když tu začal učit a vzal si Plzeňanku. Vzpomínám, jak mi otec jednou ještě jako malému školákovi se zadostiučiněním ukazoval plzeňský „domovský list“. Vysvětloval, že ten dostal, až když v Plzni déle učil. Já jsem sice zachoval uctivě vážnou tvář, ale jinak mi to připadalo legrační. To bylo přesně ono rozmezí mezi starým a novým světem. Rodina Prarodiče z otcovy strany

Jak už jsem se zmínil, otec Jan Heller (1887–1961) nebyl rodem z Plzně. Narodil se a vyrostl v nedalekých Vejprnicích. Měl pět sourozenců. Kromě nejstarší dcery, která si vzala také učitele, všichni ostatní studovali. Obdivoval jsem babičku Magdalenu, roz. Engelmaierovou (1859–1943) a dědečka Jana Hellera (1857–1934), že to dokázali. Vzpomínám na ně oba.

Babička Magdalena byla tichoučká a churavá. Měla celoživotní žaludeční potíže. Teprve dlouho po její smrti, když náš 12 rod typických alergiků zkoumal genetik, došel k diagnóze, že to byla dost vážná potravinová alergie. Babička sedávala při návštěvách ve Vejprnicích ve svém křesle a moc nemluvila. Zemřela za války v roce 1943.

Dědeček Jan, její manžel, byl v mnohém jejím opakem. Urostlý, i ve stáří vzpřímený, býval hovorný a veselý. Tu hovornost mám asi po něm. V mládí hrával v kostele (samozřejmě katolickém) na lesní roh a přátelsky se přel s farářem. Byl přesvědčený sociální demokrat, přítel senátora Habrmana. Ježíše si velice vážil, ale viděl v něm – mám to ovšem už trochu v mlhách – především odhodlaného a statečného zastánce lidské rovnosti. To ovšem byl původní a ryzí program starých sociálních demokratů, s pozdější komunistickou deformací to nemělo nic společného. Dědeček také rád zpíval, měl své oblíbené písničky. Byl sčetlý, znal třeba romány Victora Huga. Mně se však zapsal do srdce ještě něčím jiným. Povím to raději krátkou příhodou, která to výrazně shrnuje.

Já jsem byl jeho prvorozený vnuk – Heller, tak na mě dědeček držel. Bylo léto, vzal mě ven na procházku. Šli jsme sami dva kolem vejprnického rybníku. Na hrázi stály vysoké topoly a v nich bzučely včely. Některé včelky spadly do vody a topily se. Dědeček přisedl ke mně na bobek a řekl: „Podívej, musíme jim pomoci. Hodíme jim lísteček, aby se neutopily.“ Tak jsem horlivě sbíral s dědečkem suché lístky z topolů a házeli jsme je včeličkám. A mně se v tom okamžiku rozsvítilo. Možná že mi tehdy byly asi tak čtyři roky nebo spíš méně, ale já jsem pochopil: Tajemství života a svorník kosmu je láska. Takto jsem si to samozřejmě formuloval až po mnoha létech, ale tento průhled mě doprovázel neustále. A když se v mém životě někdy setmělo, vzpomínal jsem na tuto příhodu jako na své „prótoeuangelion“. Dědeček zemřel v roce 1934 na prostatu, tehdy neoperovatelnou. Hluboce mě to zasáhlo, jako i poslední návštěva u jeho lože, kdy už nás nevnímal. Umřel ovšem doma. A pak mám dodnes jasně před očima jeho pohřeb, jak jsem mu do hrobu házel malé popínavé červené růžičky. Zbyly ve mně bolestivé otázky. Doma se o smrti nemluvívalo. Rodiče byli zamě

13


řeni na otázky mravní. Chtěli z nás vychovat čestné a vzdělané

lidi, ale otázky náboženské a metafyzické zůstávaly v pozadí.

Měli však úctu k tomu, co nás přesahuje. Vážil jsem si jich,

měli nás rádi a vychovávali nás – tedy mě i bratra – pečlivě.

Dnes, ve svém stáří, to vidím tak: dali nám vše, co mohli a měli.

Chodívali jsme s rodiči – ne často, ale několikrát do roka na

vejprnický hřbitov, tam byl dědečkův hrob a později i babiččin.

Vždycky jsem byl dojatý a vzpomínal. Dobře jsem si dědečka

pamatoval, i to, jak mě měl rád. Nedaleko dědečkova hrobu stál

velký kříž, označující střed hřbitova. Je tam dosud, byW sešlý.

Chodili jsme kolem něho. Na kříži visel Ukřižovaný – byl to

katolický hřbitov – a pod ním byl nápis z listu Galatským 6,14:

„Odstup ode mne, abych se chlubil, jedině v kříži našeho Pána

Ježíše Krista, skrze něhož je mi svět ukřižován a já světu.“

Kdykoli jsme přišli na hřbitov, vždycky jsem si to znovu četl,

opakoval a přemýšlel nad tím. Proti mnoha prázdným slovům

znějícím kolem nás, byla tato krátká věta pohledem do hlubin.

Asi to bylo pro mě tehdy to nejzávažnější duchovní slovo, totiž

v době před konfirmací. Napadlo mě, čím vším se chlubím

nebo chci chlubit. Ale všecko to je marnost a pomíjení. Apoš

tol se však chlubí už jen jediným – Kristovým křížem. Naše

chlubení vede do bezcestí, ba do smrti. To Pavlovo chlubení

Kristem a jeho křížem ukazuje k životu, za smrt a do věčnosti.

Tak to apoštolovo slovo z vejprnického hřbitovního kříže bylo

důležitým zrnkem, které ve mně po léta klíčilo a dozrávalo. Až

jsem šel studovat teologii a chystal se být farářem. Dnes, když

se na to vše dívám z odstupu – po sedmdesáti létech! – je mi to

potvrzením, že naše kroky jsou shůry směrovány, často velmi

nenápadně a téměř neviditelně. Rozpoznáváme to ovšem až po

létech své životní cesty. Jednou jsem o takovém dodatečném

rozpoznávání kázal – textem byl Ex 33, 17–23: Mojžíš chce vi

dět Boží tvář, ale Hospodin říká, že mu ukáže jen svá záda

(Kraličtí) čili že jej Mojžíš může spatřit jen zezadu. Pohledět

Bohu do očí – na to nemáme. A je dobře, že on sám nám to

nedovoluje. Ale když už kolem nás prošel – křesWan dodá:

V Kristu – můžeme zahlédnout jeho záda, spatřit jej zezadu, ná

14


sledovat jej. Zahlédnout, jak po celá léta skrytě řídil náš život, aby nás dovedl k pravému cíli. Prarodiče z matčiny strany

U prarodičů z matčiny strany to bylo všecko jiné. Dědeček Adolf Panzner (1854 –1895) zemřel brzo. Už jsme ho s bratrem neznali. Měl v Plzni na náměstí krámek, byl mistr rukavičkářský. Dům, v němž Panznerovi bydleli, byl nejužší, kousek napravo od radnice. Babička dole v krámku rukavice prodávala, dědeček je v poschodí, kde byla dílna, vyráběl, myslím že s jedním tovaryšem. Ale zemřel ve svých jednačtyřiceti letech, prý po nějakém starším úrazu hlavy. To bylo zlé, zbyly tu tři malé děti, dcera Marie *1887, syn Adolf * 1889 a nejmladší Helena *1891, naše maminka. Jejich matka a naše babička Františka, rozená Hechtová (1858 –1935) patřila do staroplzeňského rodu a měla v Plzni řadu příbuzných, ale situace byla krušná. Tak zvaným „vdovským právem“ vedla babička krámek dál a prodávala rukavice, které v dílně vyráběl jeden tovaryš. Je obdivuhodné, že všecky tři děti poslala na studie, obě dcery na plzeňský učitelský ústav, syna na pražskou techniku. Když nejstarší dcera Marie dostala učitelské místo v Domažlicích, odstěhovala se tam s ní. Adolf dojížděl z Prahy, Helena z Plzně. Poté co dostudovali, tam dočasně získali i práci. Helena učila v domažlickém okolí a Adolf pracoval jako projektant na místním městském úřadě.

Nedlouho před první světovou válkou se celá rodina vrátila do Plzně, všecky tři děti, nyní už po studiích, tu dostaly práci. Obě dcery učily, syn Adolf pracoval v místní plynárně, později dlouhá léta jako ředitel.

Plzeňští učitelé se mezi sebou znali, tak se rodiče seznámili a vzali a postavili si onen domek, o němž jsem už vyprávěl. I strýc Adolf založil vlastní rodinu. Do nového domku se stěhovali rodiče, babička a její celoživotně svobodná nejstarší dcera, „teta Máňa“. Otec, matka i teta učili, nás doma hlídala i vychovávala babička Františka. Asi proto, že prošla krušným životem, byla klidná, ztišená, moc toho nenamluvila. Někdy se

15


v ní probudily starosti, kterým jsme zpočátku nerozuměli. Zastavila se při práci, zahleděla se někam, kam jsme my tehdy nedohlédli, a řekla těžkým, vážným hlasem: „Bude válka. Bude zase válka.“ Slovo „válka“ bylo v jejích ústech součtem vší bídy a všech hrůz. Rodiče ji těšili, že nebude. Žel měla pravdu. Ale už se války nedožila. Zemřela v roce 1935 na zápal plic, také doma. Rodiče

Po prarodičích něco o rodičích: Nějaká zmínka už byla. Náš tatínek Jan Heller (1887–1961) byl učitel, většinu svého života učil v Plzni, hlavně na Chodském náměstí, tam jsme také oba s bratrem chodili do národní školy, nebylo to daleko.

Přes druhou světovou válku byl propuštěn s nevelkou penzí a chodil si přivydělávat drobnou úřednickou prací na městský úřad, třeba při přidělování potravinových lístků. Také maminka i teta Máňa byly propuštěny – bez penze s jakýmsi „odstupným“. Byl to pád celé rodiny. Dva strýce – jednoho legionáře a druhého funkcionáře Sokola – nacisté zavřeli, ale přežili a vrátili se. Co nás však všechny svíralo nejvíc, bylo arogantní násilí nacistů. Někdo člověka obvinil, že někde něco řekl či udělal, zatkli ho a nevrátil se. Nikdo doslova nevěděl dne ani hodiny. Žili jsme jako pod pohřebním příkrovem. Babička Františka už sice byla po smrti, ale tatínka, maminku i tetu Máňu doba proměnila. Byli jakoby trvale smutní. Zavraždili jim republiku, ničili národ. Signály humanity se považovaly za zločin.

To vše bylo v kontrastu s tím, jak veselí a šWastní bývali rodiče dřív. A nejvíc se to projevovalo – alespoň tak jsem to tehdy vnímal – v domácím muzicírování. Před válkou otec sedl k piánu, maminka se mu postavila po bok a už se ozývala Mařenka, Carmen, Rusalka a další. Maminka měla zpaměti nastudovány všecky významnější operní sopránové role. A když měla náladu, nemluvila, ale zpívala. Pohotově vybrala kousek nějaké árie, který výborně zapadl do situace. Otec jako mladý učitel a zdatný hudebník po nějaký čas dirigoval plzeňský 16

„lázeňský orchestr“, který hrával v Lochotíně. Hrál dobře i na

housle, varhany a jiné nástroje. Osvětlí to několik veselých pří

hod. Už když byl studentem na učitelském ústavu, přišla jed

nou přísná inspekce. Tak učitel hudby vyvolal pohotového stu

denta Hellera a pravil: Trioly. Studentík Heller povstal, zasedl

k malým školním varhanám a začal improvizovat. Rozvinul do

půvabných triol hned s plným doprovodem levice tehdy zná

mou odrhovačku „Ó Emane, to se ti nestane, co se ti stávalo, ty

stará parádo ...“ Profesor i inspektor naslouchali. Triolám se

nedalo nic vytknout. Tak se shodli na tom, že „to stačí“. Jindy,

a to už byl otec mladý učitel, byl pozván, aby zahrál na varhany

přátelům na jejich svatbě. Proč ne? Místo obvyklého svateb

ního pochodu začal improvizovat klasickou fugu. Dole v kos

tele poslouchali, co z toho bude. Byl to nějaký Bach? Asi ne.

Konečně z polyfonického začátku se začala rozvíjet i melodie.

A byla to známá národní píseň „Vdávalo se motovidlo, dlo, dlo,

dlo, vdávalo se motovidlo, bralo sobě staré bidlo dlo dlo...“ Ti

méně znalejší to asi přece jen považovali za Bacha a ti bystřejší

raději neříkali nic. – Přesně tento druh humoru jsem zdědil. Ne

užívám silných slov. Nač? Ale někdy třeba dělám z čiré radosti

makaronské hříčky, spletené z několika jazyků. Před lidem

obecným se to moc dělat nesmí, myslili by, že se vytahuju. Ale

jako něžná provokace kolegů a studentů je to výborná zábava.

Třeba to vypadá jako přeřeknutí: Doctor nulliusque iuris, nebo

Doctor iuris imprudentiae. Kdo neumí slušně latinsky, pova

žuje to za zvláštní uctivost. Začal jsem s tím dost brzo. Na gym

náziu jsme měli přímo rekordně prkenného ředitele. Nosil tvr

]ásek a když zdravil, postupoval tak, že nejdříve zvedl tvr]ásek

kolmo vzhůru dosti vysoko, asi 30 cm, pak jej v pravém úhlu

posunul do strany a zase kolmo spustil téměř ke kolenům. To

nebyl pozdrav, to bylo dokonalé klaunské číslo. Naučil jsem se

to po něm. Tenkrát studenti nosívali kloboučky. Když jsem šel

s rodiči a potkali jsme nějakou místní honoraci, pozdravil jsem

pečlivě a neuspěchaně „à la direktor“. Známí zírali. Ale větši

nou se zmohli jen na poznámku: Vy máte dobře vychovaného

synka, je tak uctivý.

17

Po válce byl otec reaktivován, vrátil se do školy a celý omládl. Stal se dokonce ředitelem plzeňské cvičné školy. Ale jeho radost netrvala dlouho. Už před rokem 1948 tušil, že jde vše „na levačku“. Kolem roku 1950 naříkával, že „tohle není žádný právní stav“. Nemýlil se. Hudbu měl dál rád, ale kolem se nevyjasňovalo, a tak šel pak do penze. Věrně ošetřoval těžce nemocnou manželku, tedy naši maminku; bylo to nesnadné, umírala dlouho; zemřela v roce 1954.

Tatínek pak k nám jezdíval do Prahy a těšil se z našich dvou synů, tedy svých vnuků. Poměry mu radost nedělaly. Zemřel zcela náhle ve svých 75 létech na prasklou aortu. Bylo tam aneurisma, řekli nám po pitvě. To bylo v roce 1961. Kontakty s Plzní oslábly.

Maminka Helena, rozená Panznerová, byla o čtyři roky mladší (1891–1954) než otec. O její podivuhodné hudebnosti už byla zmínka. Učila ráda, a to přírodopis a zeměpis na měšWance. Myslím, že i mezi kolegy byla oblíbená. Ráda s otcem chodila do divadla. Brzo po válce však začala chřadnout. Měla zlé závratě, chvíle dezorientace, stále méně poznávala své okolí a nakonec téměř nekomunikovala. Zemřela v roce 1954, její sestra, teta Máňa, už dva roky před ní. Já už jsem ovšem tehdy působil jako kazatel v Hořovicích a potom jako asistent na fakultě a měl už vlastní rodinu. Ale k tomu se vrátíme v další kapitole. Bratr Václav

Také bratr Václav se oženil a osamostatnil. Na pražské technice vystudoval fakultu inženýrského stavitelství, směr vodohospodářský. Pracoval nejprve v plzeňské Krajské vodohospodářské službě a později v Armabetonu. Svou práci dělal rád a dobře, měl v Plzni pověst zdatného odborníka. Oženil se s Věrou, rozenou Brdičkovou; když mu zemřela, zůstal sám a bezdětný. Se svou technickou i právní zdatností pomáhal plzeňským sestřenkám, oběma starším než jsem byl já s bratrem.

Nevstoupil do strany a měl různé nesnáze. Ale protože byl pilný a odborně na výši, potřebovali ho. Po léta ho pohlcovaly 18 jeho úkoly a manželčina nemoc. Pak hlouběji zakotvil v duchovně živém kruhu svých přátel, většinou katolíků, kteří se však s ekumenickou otevřeností snažili dobrat hlubších vrstev křesWanství. Vážím si jich a mám s nimi dost čilé kontakty. Oni zase i s bratrem čtou mé knihy, články, poslouchají i rozhlasové projevy. Bratra, o dva roky mladšího, trápí podobné nemoci jako mě, jako já „chodí po doktorech“, ale zatím všemu vzdoruje poměrně úspěšně. Nevídáme se často, ale voláváme si.

To by bylo zatím asi vše důležitější o rodině, z níž pocházím, a o mládí v Plzni. DUCHOVNÍ HLEDÁNÍ A STUDIUM TEOLOGIE Úzkosti dětství a jejich promýšlení Otázka smrti

Od poměrně útlého mládí jsem myslíval na smrt. Vzpomínám zřetelně, že už v předškolním věku jsem často a s vnitřním sevřením kroužil kolem toho, že všichni jsme smrtelní a že tedy i já budu musit jednou zemřít. Nesměle jsem se dotazoval rodičů, ti ale o tom nemluvili rádi. Utěšovali mě, že mě čeká ještě dlouhý život, abych na to nemyslil.

Dnes rozumím, že si v sobě nesli něco z doby, v níž vyrostli, tedy z konce devatenáctého století a tehdy vládnoucího pozitivismu. Nechtěli mě však zatížit, přestože asi vnitřně pochybovali, snad i o svých pochybnostech. To jsem ovšem pochopil až po létech, kdy se mi pochybnost o pochybnosti ukázala jako důležitá. Dodnes je pro mě závažnou složkou křesWanské víry to, že moje pochybnost nemůže přemoci boží milosrdenství a že moje nedověra nevyprazdňuje boží věrnost. V tom mi velice pomohl Barth a jeho žáci. Mám v sobě kus osvícence, obdivuju Dobrovského, a k víře se musím dostávat vždy znovu

19


skrze pochybnosti, obrazně řečeno „kout ji znovu ve výhni racionality“. Nejsem duše přirozeně náboženská (anima naturaliter religiosa) ani někdo, kdo jen krouží kolem svých náboženských citů – to mi nebylo dáno. Komu takové věci dány byly, aW se raduje a děkuje, ale aW ty ostatní nenutí, aby byli přesně jako on. Otázka času

Měl jsem ovšem také chvíle, kdy mi připadalo divné, že jsem hmotný. Ale v podstatě jsem byl s tím smířen, vadilo mi to jen někdy a málo. Docela jinak to bylo s časem: Moje časnost na mně ležela, a to už od dětství. Nebyla to odezva na nějaký pozdější vliv, rostlo to z mého nitra. Působily tu nejspíš některé faktory, které souzněly. Předně smrt v rodině, vejprnického dědečka v roce 1934 a o rok později úmrtí babičky. Jistě mě poznamenaly, ale možná proto, že struna už byla na tento tón naladěna. Podobně to bylo s důvody zdravotními. Asi od mých čtyř let se u mne projevovala dost nepříjemná pylová alergie, po ní spastické bronchitidy a při nich pocit dušení, který někdy vybavoval blízkost a doléhavost smrti se zvláštní silou.

Trvalo mi to dlouho, než jsem pochopil, že strach před smrtí je vlastně sobecký strach o sebe sama. Kdo se odevzdal Bohu a Kristu, nemusí se bát. Důležitým se mi stalo, co říká Jan 1,26: „Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte.“ A protože ho neznáte, proto se bojíte. O sebe i o druhé, někdy i o církev a o Boha, o všecko. Vedle nás a s námi ve vší naší bídě stojí někdo, koho známe tak málo, že ho ani nepoznáváme. Ale tím se jeho přítomnost nijak neomezuje a neruší. On je ze své podstaty Immanuel – s námi Bůh (Mt 1,23). Kontakty s církví a Písmem Situace v rodině a v evangelickém sboru

Oba rodiče pocházeli z vlažně katolického prostředí. Po první světové válce – podobně jako mnozí jiní vlastenecky cí- 20 tící Češi – z římskokatolické církve vystoupili a stali se členy církve evangelické. Nás oba bratry dali evangelicky pokřtít ve sboru Plzeň západ – v Plzni se říkalo „U zastávky“. Působil tam tehdy známý farář a později senior a politický vězeň Ebenezer Otter. Byl poměrně drobné postavy; oceňovali jsme jeho mravní vážnost a veliké pracovní nasazení. Po první světové válce se horlivě účastnil přestupového hnutí, později jako senior jezdíval pilně po celých západních Čechách, kde se po konci druhé války zakládaly nové sbory. Svou teologií patřil do doby, v níž vyrostl, tedy kolem roku 1900. Své důrazy na českou, tj. husitskou a bratrskou minulost dával najevo třeba také tím, že kromě textů Písma četl při bohoslužbách i malý oddíl z Husa, Komenského nebo některých našich reformačních klasiků. Formálně jsme tedy patřili do tohoto sboru, ale když jsme s bratrem byli školáci, s rodiči jsme do kostela nechodívali. To spíše jsme dělali jakési turistické exkurzy – před Vánocemi po jesličkách, to v katolických kostelích, nebo i výlety do okolí Plzně, kde byly umělecky památné církevní stavby. Pamatuju si, že už jako poměrně malý školáček jsem na první pohled bez nesnází rozeznal, zdali je stavba v románském slohu či gotice, baroku či empiru. To mě i bavilo. A stejně tak jsme chodívali po hradech.

Z této doby také pochází má první závažná teologická výpově] na církevní půdě. Byly mi asi necelé dva roky, obcházeli jsme jesličky v kostelích a otec mě nesl na ramenou. Vešli jsme do kostela, jesle tam byly veliké, snad skoro v životní velikosti, a Panna Maria byla černá. Dnes vím ovšem i proč. Je to ohlas Písně písní 1,5. Já jsem však vztáhl ručku a rozkřičel se velmi hlasitě na celý kostel: „Terný bubu!“ Otec, potlačující smích, mě rychle vynesl z kostela. Já se vzpouzel, chtěl jsem si to „terný bubu“ ještě užít.

Do časů, kdy jsem byl na gymnáziu, tedy do let 1936 –1944, spadá několik událostí, které měly vliv na celý můj pozdější život. Byly to stručně řečeno konfirmace, setkání s Písmem a účast v evangelické mládeži sboru Plzeň-Západ.

21


Konfirmace

První v časovém pořádku byla konfirmace; všichni čtrnáctiletí byli ve sboru pozváni, aby se účastnili. Svobodomyslní rodiče mě ani nenutili, ani mi nezakazovali: Chceš-li, cho]. To bylo dobré, chodil na ni po mně i můj mladší bratr a byl také konfirmován. Cvičení se konalo v kostele, přesněji ve sborové síni, chodilo nás dost, několik desítek, a vyučoval nás nejčastěji sám farář Otter. Nešlo se do podrobností, ale dověděli jsme se základní informace o Písmu i učení církve (z katechismu), něco z církevních dějin i zřízení. Na konci byla zkouška, ne sice příliš přísná, ale byla. S konfirmační slavností souvisela i večeře Páně, ke které jsme byli poprvé pozváni. To jsem tehdy vnímal jako závažnou věc, totiž že jsem sám a dobrovolně přitakal ke svému křtu a že bych se měl považovat za křesWana a chovat se podle toho. Nebyl to ještě hluboký a převratný zářez do života, spíše setkání s ukazatelem, která cesta kam vede. Náboženství na gymnáziu

Druhá věc bylo vyučování náboženství na gymnáziu. Také je převážně učil farář Otter sám. Bylo to sympaticky civilní a obsahově dosti poučné. Jako společná modlitba na začátku a na konci posloužil verš z Písma. Nejvíc mi utkvělo společné čtení Markova evangelia. Nevykládalo se podrobně. Někdo ze studentů přečetl odstavec (perikopu), farář připojil většinou několik krátkých poznámek, a pak jsme se mohli ptát. Někdy se rozhovor zdařil a přinesl nový průhled, jindy jsme jen postupovali textem. Já to vnímal jako zajímavé a užitečné. Dnes po létech oceňuji, že farář Otter vlastně nechal text mluvit sám, nerozře]oval jej opakováním samozřejmostí ani dogmatikou, ani násilně zkratovým promítáním do života jako někteří kazatelé, sevření a nesení až příliš svým misijním posláním. Tak jsme se zde, při prostém čtení evangelia, poprvé setkávali s Ježíšem a jeho dílem.

Pak přišel jeden z nacistických zásahů, kterých byla tehdy řada. Německé vojsko nám zabralo školní budovu. Studenti stěhovali v jakési dobrovolné brigádě knihovnu do skladiště, 22 aby byla zachráněna, a nastalo střídavé vyučování. Týden tak, týden onak, v zimě jsme chodili domů až za tmy, prostě tu byla řada nových nesnází. Šli jsme za farářem Otterem a hlásili mu, že bychom rádi chodili dále na náboženství, že nás to zajímá. Prosba ho potěšila, ale zařídit to nešlo. Když byly dvě školy v jedné budově, bylo vše časově obtížné. Tak nám náš farář nakonec doporučil, abychom místo nepovinného náboženství chodili do skupiny sborové mládeže. Věděli jsme, že existuje, ale sami jen tak jsme se do ní neodvážili přijít. Te] tu bylo přímé pozvání. Tak jsme šli. Evangelická mládež

Mládež a dorost tehdy tvořily dvě skupiny. V dorostu byli lidé většinou mladší, právě konfirmovaní, často žáci učňovských škol, veselí, bezprostřední, ale spíše prostší. Skupina mládeže – starší, většinou gymnazisté, tu a tam i studenti učitelského ústavu, plzeňské obchodní akademie atd. Na výlety jsme sice chodívali podobně jako dorost, ale místo her byly v popředí různé programy, duchovní i kulturní, které si členové skupiny většinou připravovali sami. Hodně a poměrně dobře se diskutovalo. Také recitace, hudba, společná návštěva kulturních akcí, třeba dobrých her v plzeňském divadle, nám rozšiřovala obzor. Mládež vedl – dobře a obratně – syn našeho faráře Jiří Otter (nar. 1919), později farář a senior v Mariánských Lázních, doktor teologie a dlouholetý vedoucí kanceláře synodní rady. Ve dnech, kdy to píšu (konec května 2005) žije na odpočinku v Praze v kruhu své četné rodiny.

Skupina mládeže mě zaujala. Chodívalo nás 15 až 20, byly mezi námi velice hezké vztahy. To vše, zatímco kolem probíhala Heidrichiáda a na Plzeň padaly bomby. Cítil jsem, že tato skupinka je to, co jsem potřeboval a hledal. Začal jsem tehdy pilně a soustavně číst Písmo, sám připravovat program a pobožnosti, jezdit – většinou na kole – na společné výlety.

Pro úroveň i duchovní živost skupiny bylo důležité, že do ní pravidelně chodili i studenti teologie. Někteří byli nasazeni do válečné výroby ve Škodovce (třeba Jan Klas), ale jiní pracovali

23


jako katecheti, učitelé náboženství a výpomocné síly ve sbo

rech. Měli tenkrát honosný úřední titul „prozatímní diakon“,

aby synodní rada mohla před nacistickými úřady tvrdit, že jsou

to také duchovní a že se tedy na ně nevztahují různá nařízení

a předvolání pracovních úřadů, kterými se hlavně sháněli lidé

na nucené práce do válečného průmyslu, nejčastěji do Ně

mecka. Tam řada těchto nedobrovolných dělníků zahynula při

bombardování. Celou věc s diakony vymyslil a chytře prosazo

val tehdejší doc. J. B. Souček, novozákoník naší fakulty, který

pak – když nacisté zavřeli všecky české vysoké školy, pracoval

jako tajemník Synodní rady. Také pilně jezdil do sborů, měl

hluboké přednášky o Písmu, zvláště o Novém zákoně a o aktu

ální podobě křesWanství. Všecka čilejší evangelická mládež ho

z těchto zájezdů znala, byl pro ni autoritou. Vzpomínám na pa

mátné, bohatě navštívené a velice zdařilé setkání mládeže

v Rokycanech, kde byl Souček hlavním řečníkem. Ale shrňme

to: Souček bystrým vynálezem „prozatímního diakona“ ales

poň některým studentům bohosloví pootevřel dveře k tomu,

aby unikli nasazení a možná i smrti a sloužili církvi a studovali.

I já jsem byl 1944 –1945 takovým prozatímním diakonem.

Plzeňský západní sbor byl relativně veliký, působilo v něm

a v okolí Plzně několik „prozatímních diakonů“, vlastně to byli

studenti bohosloví a katecheti zároveň. Někteří z nich už byli

dříve v Praze na teologické fakultě, v době, kdy nacisté zavřeli

všecky vysoké školy. Když nacisté obsazovali pražské koleje

a zavírali studenty, nějak se zapomnělo na to, že malá kolej

evangelických bohoslovců byla také ve dvou nejvyšších pa

trech Husova domu v Jungmannově ulici. Její obyvatelé ovšem

hned odjeli z Prahy domů a církevnímu ústředí, především doc.

Součkovi, se zdařilo umístit většinu z nich na sborech. V Plzni –

kromě už zmíněného Jiřího Ottera – byli takoví bývalí studen

ti dva: mládež druhého (Korandova) plzeňského evangelického

sboru vedl Jiří Altynski (1920–1994), muž zvláštního vnitřního

ohně. Po válce dostudoval a působil jako farář v několika sbo

rech. Za války přišel o otce, nedovedu si vybavit, zda-li jej na

cisté popravili anebo zahynul v koncentráku. Matku neměl, jen

24


dvě sestry, které také chodily do mládeže. Takových smutných

příběhů bylo kolem víc.

Přítel Bohuslav Holý

Teologicky nejpozoruhodnější z tehdejších prozatímních

diakonů byl můj blízký a celoživotní přítel Bohuslav Holý

(1919–1997). Zprvu vypomáhal v okolí Plzně, např. v Přešti

cích, ale pak i jinde. Po válce byl dlouholetým farářem v Mo

ravči u Pelhřimova. Byl to první z výrazných žáků prof. Dr.

Slavomila Daňka (1885–1946), se kterým jsem se setkal. Jeho

pobožnosti v mládeži přinášely pronikavé průhledy do textu

a celobiblických souvislostí. Měl jasno v tom, co bych i po lé

tech nazval „zvláštní Daňkův přínos“, totiž povědomí o tom, že

(ale to už te] říkám po svém a jednoduše) biblický text postupně

zrál a byl tradenty stále znovu upravován (tomu říkáme od

borně „tradiční proces“), tak aby jeho svědectví bylo co nejzře

telnější a dokázalo oslovovat. Tradentům nešlo o referát a ději

ny, nýbrž o poselství a zvěst. Samozřejmě jsou v pozadí mnoha

biblických příběhů či zpráv konkrétní události, ale jejich histo

rické jádro se nám kérygmatickým převyprávěním v tradičním

procesu stalo prakticky nedostupné. Takže vykladači se dodnes

dělí (většinou! ) do dvou skupin: Ti první se ptají: „Jak to bylo?“

a uváznou obvykle ve svých dohadech. Ti druzí se ptají: „Co se

nám tím chce říci, pro náš život, pro naši víru?“ Nezůstanou-li

při tom na povrchu, ukážou se jim v Písmu vzácné věci. Samo

zřejmě vím, že něco podobného říkal i Rudolf Bultmann, Ger

hard von Rad a další. Každý z těchto významných teologických

učitelů měl svůj pohled a své důrazy. – A Daňkův pohled nám

do mládeže donesl a ve svých pobožnostech a biblických vý

kladech předkládal Bohuslav Holý. Mně se přitom otevíraly oči

a pochopil jsem, že správně pojatý tradiční proces je cestou, jak

zároveň ostře myslit i hluboce věřit. Chodíval jsem s Bohusla

vem na dlouhé procházky, kde jsme to vše probírali. To byl můj

začátek studia teologie. O jedněch prázdninách, snad mezi sex

tou a septimou gymnázia, mě také B. Holý začal učit hebrejsky.

Půjčil mi k tomu i knihy, které jsem čítal s velkým zaujetím.

25


Sehnal jsem si také nějaký starší text hebrejský a řecký, a tak

jsem se už jako gymnazista začal – ovšemže zvolna – ponořo

vat do původního znění Písma. A to mi pak vydrželo na celý

život. K Bohuslavu Holému jsem jezdíval později do Moravče,

kde působil řadu let. Pak jsme se vídali v Plzni, zde žil v domku

po rodičích své manželky. Vzpomínávám na něj jako na výraz

nou a závažnou postavu svého mládí.

DO CÍRKEVNÍ SLUŽBY

(1944)

Maturita, zvolení diakonem

Krátce před maturitou, tedy na jaře 1944, došla zpráva, že

u zkoušky budeme mít zvláště nebezpečného SudeWáka, který

umí dobře česky, smýšlí zcela nacisticky a snad už i některé lidi

poslal do koncentráků. Většina našich profesorů z toho byla ne

šWastná, čekalo se, že nás bude chtít lapit do ošidných otázek.

Profesoři, nejvíc ti úzkostliví, obcházeli žáky a prosili je, ba za

přísahali, aby se neuřekli. Ostatně by to nebylo poprvé. Jednou

byl u nás nějaký podobný nacistický inspektor na hodině něm

činy, já byl vyvolán a začal jsem obsáhle a věcně správně vy

kládat o básníku, který pro nacisty neexistoval, protože byl Žid.

Samozřejmě skvělý Heinrich Heine. A byl oheň na střeše. Ale

naší moudré němčinářce, na kterou rád vzpomínám (jmenovala

se Alžběta Kubelková), se přece jen nějak podařilo věc ututlat.

Asi tomu inspektoru vysvětlila, že Heller je žák poněkud poma

tený, ale nikoli politicky nebezpečný. Píšu o této drobné pří

hodě proto, aby si lidé dneška, zvláště ti mladí, uměli předsta

vit, jak to tenkrát chodilo.

Maturita 8. 5. 1944 dopadla dobře, myslím, že nikdo nepro

padl, já měl jedničky a dvojky. S tím jsem byl spokojen.

26


Zatčení faráře Ebenezera Ottera,

jeho manželky i syna

Nečekané věci se ale objevily úplně jinde. Totiž ve sboru. Fa

rář Otter už byl tehdy seniorem a poněvadž byla řada sborů ne

obsazených, staral se s velkým nasazením skoro o celé západní

Čechy. Měl jsem s ním dohodnuto, že po maturitě nastoupím

jako katecheta a dálkový student teologie u Synodní rady, tedy

jako prozatímní diakon. Pakliže mě ovšem pracovní úřad nepo

šle do Německa do válečného průmyslu jako mnoho jiných.

Nedlouho před maturitou jsem se senioru Otterovi svěřoval,

jaký předseda nás čeká u maturit a že vůbec není jasné, jak kdo

z nás dopadne. A tu Otter prozradil, že mě nechal zvolit diako

nem už v minulém zasedání staršovstva. Vykulil jsem oči:

„VždyW podle směrnic je volitelný ten, kdo má maturitu! A já ji

ještě nemám!“ Senior byl rozhodný a poněkud tajemný: „Já

vím, proč co dělám. Chvíli počkejte, ukáže se vám to také.“ Po

maturitě jsem se hned šel hlásit do farní kanceláře, a tak jsem

byl u toho, když dva páni v kožených kabátech seniora Ottera

zatýkali. Nevěděli jsme, oč jde, on ovšem ano, a ta má předčas

ná a vlastně i ilegální volba s tím vším souvisela. Později ale

vyšlo najevo, že byl obviněn z poslouchání zahraničního roz

hlasu.

Oba páni měli chuW vzít mě také s sebou. Ale senior Otter

jim pohotovou němčinou vysvětlil, že jsem si jen přišel pro do

klady (tehdy farní úřady vydávaly rodné – křestní listy, stejně

jako potvrzení o svatbě i o úmrtí). Na mě se obrátil: „To vám

zařídí farář Machotka.“ To byl jasný pokyn – jít za farářem dru

hého plzeňského sboru (Korandova) a vše mu odreferovat. Ti

dva páni mě ovšem pro jistotu ještě chtěli identifikovat. Měl

jsem u sebe – jak bylo pro občany protektorátu nařízeno – tzv.

Kennkartu, německy psanou identifikační kartu na ohavném

vikslajvantu, aby se nemohla rozmočit. Vytáhl jsem ji, oni si

opsali údaje a propustili mě.

27


Cesta na synodní radu Já jsem samozřejmě pelášil do Korandova sboru. Faráře Machotku jsem zastihl ve farní kanceláři. Začal přívětivě: „Copak nám neseš?“ a já vyhrkl: „Právě zatkli seniora. Byl jsem u toho.“ Machotka zvážněl. Čekalo se, že nacisté proti evangelické církvi něco podniknou, protože synodní rada byla „ideologicky nepoddajná“, např. synodní senior (tehdy Dr. Josef Křenek) odmítl vstoupit do Ligy proti bolševismu a několik farářů bylo v odboji, ba zaplatili to i životem. Co te]? Machotka uvažoval střízlivě: „To vše musí bratři na synodní radě vědět co nejdřív. Ale psát ani telefonovat tam nemůžeme. Znáš tam někoho a znají tam tebe?“ – Přikývl jsem: „Ano, zná mě docent Souček.“ – „Tak výborně. Zítra ráno je] a všecko jim vylič.“

Věc ovšem nebyla tak jednoduchá, jak by se dnešnímu člověku zdálo. Protektorátní lid směl bez povolení nacistů jezdit do maximální vzdálenosti 70 km. Věděl jsem si rady. Jel jsem brzo ráno (vlaků už bylo málo) do Berouna, tam vystoupil, koupil si lístek do Prahy a dojel tam dalším vlakem. Na synodní radě mě uvítal právě docent Souček. „Á, mladý Heller. Co nám nesete?“ – Povídám: „Včera zatkli seniora Ottera.“ – Souček povzdychl: „Tak se zdá, že to začíná. To je důležitá zpráva, musíme k synodnímu seniorovi.“ Uvedl mě do jeho pracovny, představil mě a vyzval, abych vyprávěl. Křenek byl roztěkaný a jakoby nepřítomný. Zřejmě myslil na nesnáze, které se chystají na církev i na něho. Později ho opravdu suspendovali a zakázali mu pobyt v Praze, takže do konce války byl u svých příbuzných na Vysočině a jezdil tu jako kočí s koňmi nebo kravami. – To bylo, pokud jde o něho, poměrně dobré „řešení“. Přežil.

Souček však osvědčil obdivuhodnou duchapřítomnost: Obrátil se na mě: „Takže vy už jste byl zvolen v Plzni prozatímním diakonem?“ „Ano,“ říkám, „i tu maturitu už mám, jen mě čeká ještě prohlídka na pracovním úřadě, protože je jasné, že mě budou chtít nasadit jako ostatní do zbrojního průmyslu a poslat do Německa na práci.“ Souček – stále věcný – připo- 28

mněl: „Vy máte nějaké zdravotní potíže, nemýlím se?“ – Já na

to: „Ano, mám astma.“ – Souček dodal: „Tak si vezměte s se

bou nějaká lékařská vysvědčení a chtějte lékařskou prohlíd

ku.“ – To byla výborná rada. – Pak Souček dodal: „A my vám

te] dáme s sebou diakonský dekret.“ – Křenek se probral ze

zamyšlení a řekl: „Ale to přece nemůžeme. To musí projít za

sedáním synodní rady.“ Souček se na Křenka podíval, jem

ňounce se usmál a řekl: „To už prošlo v minulém zasedání.“

Křenkovi – duši bezelstné – to došlo, takže přikývl. Souček od

běhl a za chvíli tu byl důstojný dvojlist na tvrdém papíře, který

Křenek podepsal. Mluvili jsme ještě chvilku o rodině Ottero

vých – zatkli totiž také manželku seniora a jeho syna – tehdy

prozatímního diakona Jiřího Ottera. I o sboru se mluvilo, že je

velký, že by bylo dobré někoho tam ještě alespoň dočasně po

slat atd. Pak se Křenek mile, ale pořád trochu nepřítomně roz

loučil. Souček velmi srdečně. A jel jsem domů – zase vlakem

a na etapy, jak jsem ráno přijel.

Na pracovním úřadu

Hlavní nebezpečí ovšem ještě čekalo na „pracáku“. Ale Souč

kova pohotovost mě obrovsky povzbudila. Říkal jsem si: Jest

liže to klapne, bude mít církev pracovníka, který se do ní dostal

ilegálně! To je příklad božího humoru!

Nějaký den nato jsem podle předvolání došel na pracák,

předložil tam diakonský dekret a tvrdil, že podle něho jsem

duchovní evangelické církve. Německý referent mě nejdřív sa

mozřejmě seřval, to že si my, Čecháčci hledáme kličky, jak

uniknout nasazení. Neodporoval jsem mu příliš. Jednak měl

částečně pravdu, a jednak jsem věděl, že by to nepomohlo.

Když se vymluvil, ohlásil jsem: „Ale já jsem nemocen, mám

astma. Prosím o lékařskou prohlídku.“ To jej překvapilo, ale

svolil. Tak jsem šel v téže budově do ordinace lékaře. Pamatuju

si dodnes jeho jméno: Dr. Jenčík. Zřejmě sloužil nacistům s ne

chutí a nerad, ale musil postupovat lege artis, jak měl, protože

29

nad ním byla kontrola, a následky pochybení – kdyby kryl

zdravé – by byly jistě drsné. Předložil jsem mu své papíry –

byly to hlavně obsáhlé výsledky alergického testování od

MUDr. Josefa Lišky z Prahy. Pročetl je a pak mi dost bedlivě

poslouchal plíce. Nato řekl: „No, na rytmu dechu je to znát,

každý internista to musí slyšet.“ – Pak si sedl a napsal – samo

zřejmě německy na papírek s razítkem: Tělesné práce nescho

pen. – V duchu jsem zajásal, i když poslední slovo měl mít až

onen německý referent. Odevzdal jsem mu papírek, on se

znechuceně ušklíbl a řekl: „So gehen Sie den Pfaffen machen.“

Česky: Tak si jděte dělat toho flan]áka. To byl skoro zázrak,

velký dar shůry a já jsem vděčně děkoval. Pak jsme to hlásili

na synodní radu a vše už šlo obvyklou cestou.

Práce prozatímního diakona

Vyučování náboženství

Výuka náboženství se tehdy vesměs konala starým způso

bem ve školách. Převzal jsem úvazek po Jiřím Otterovi, který

byl zatčen i se svým otcem, a učil jsem náboženství na něko

lika plzeňských školách i v okolních vesnicích. Práce sama mě

těšila, však mám kantorskou krev. O odučených hodinách se

musely vést přesné a poměrně složité výkazy, podle nichž

dostal katecheta svou práci dodatečně zaplacenu. Děti (1944)

byly různé – většinou poznamenány sekularizovaným prostře

dím, ale některé se přece jen chtěly o víře a křesWanství, o Pís

mu a o Ježíši něco dovědět. Připravil jsem si jednoduchý pře

hled základních článků. Zhruba takový: stvoření, člověk, hřích,

vykoupení (Kristus), Duch sv. a církev, Písmo. Přepracovával

a rozpracovával jsem ho ještě znovu, když už jsem byl později

v Hořovicích. O tom, jak jsem vykládal dětem hřích a lidskou

hříšnost i záchranu z hříchu, jsem v roce 1974 napsal článek do

Evangelického kalendáře (bibliografie č. 37, s. 26 –32), ten pak

v roce 1977 vyšel i v Německu (č. 38).

30 Matriky a zmatky kolem nich

Další povinností bylo psát matriky a starat se o vše kolem. To bylo nudné jen zdánlivě, protože část péče o matriky měla detektivní ráz. Lidé – vlažní evangelíci – si často vůbec nechodili říkat o pohřeb. Prostě jsme dostali z pohřebního ústavu jakousi „obsílku“ – pohřeb toho a toho tam a tam, obstarejte to. Tento způsob se mi nelíbil a říkal jsem si, že jednou, až budu na sboru, to musí chodit jinak. Ale v plzeňském velkoprovozu krematoria s tím zatím nešlo moc dělat. Ta detektivní stránka spočívala v tom, že nám někdy došly papíry, ale ztratil se nebožtík. Někdo ho pohřbil a vybral za to peníze. Ale do matriky se musilo přesně zapsat, kdo ho pohřbil, kdy a kde. Vyslýchali jsme pohřebáky, telefonovali do pohřebních ústavů, často s malým úspěchem. Jindy tu byl nebožtík, ale nebyly k němu papíry. Ty bylo třeba vyhledat a doplnit, a to byl můj úkol. Chyba byla v tom, že pohřebáci si pletli církve. A lidé také. Tak bylo třeba z pozůstalých dostat, zda kdysi chodili do kostela a kam, kde byli křtěni, kde měli svatbu atd. Někdy to bylo i několik dní běhání, než se vše náležitě vyjasnilo. Práce s mládeží a dětmi

Nejvíc mě samozřejmě těšila vlastní práce ve sboru. S dorostem nebyly problémy, ten velmi odpovědně vedla zkušená Běla Kolaříková. V mládeži jsem byl doma, tak jsem to, co se tam děje, spíše jen evidoval a někdy někoho povzbudil či při pobožnosti zastoupil. Více práce bylo s dětskou besídkou, ale ve sboru bylo několik ochotných lidí, kteří už vypomáhali dříve, a bylo možno se s nimi domluvit. Kazatelsky jsem zastupoval v té době jen zřídka, začínal jsem, ještě jsem se kazatelem moc necítil.

Sluší zmínit, že jsem z kazatelů tehdy ve sboru nebyl sám. Kromě zatčeného seniora Ottera a jeho syna Jiřího, prozatímního diakona a katechety, už ve sboru pracoval pilný Bohumír Koch (1902–1984), tehdy diakon, později farář. Patřil do střední generace a mně se snažil pomáhat a do lecčeho mě zasvěcoval. Jenže sbor byl rozsáhlý, řada kazatelských stanic, nestačili

31


jsme to. Tak k nám synodní rada poslala několik farářů na měsíční výpomoc. Vzpomínám na doc. Františka Dobiáše, pozdějšího profesora fakulty, na kutnohorského Jana Duse a smíchovského Josefa Svobodu. Leckam jsem je doprovázel, hovory byly zajímavé. Od každého z nich se bylo co učit. Později nám do Plzně synodní rada poslala natrvalo faráře Evalda Krygela, ten v Plzni pobyl až do konce války. Později pracoval ve slezské evangelické církvi. Měl v sobě energii i velkorysost. Z leckterých jeho důrazů bylo možno rozpoznat luterskou tradici; vnímali jsme to jako pozoruhodné a ozvláštňující, ale luteráni se z nás nestali. Chtěl bych tu znovu poděkovat všem, kteří opuštěnému sboru se zatčeným farářem přišli na pomoc. Bombardování Plzně Do našeho tehdejšího sborového života zasáhly i nálety. Ale chce to krátký úvod. Plzeňská Škodovka pracovala vesměs na zakázkách válečného průmyslu. Bylo jen otázkou času, kdy ji západní spojenci rozbombardují. Dlouho se nedělo nic. Někteří lidé v Plzni říkali, že si Škodovku spojenci šetří, protože jsou přes mezinárodní kapitál spoluakcionáři. Nevím, ale nezdá se mi to. Nicméně v létech 1944 a 1945 došlo k několikerému bombardování Škodovky, to poslední ji poničilo vydatně. Západní rozhlas ohlásil, že bude Škodovka bombardována, většina lidí z ní mohla ještě utéci. Ovšem válka se už pak chýlila ke konci.

Při jednom z menších bombardování padla bomba doprostřed silnice, která vedla kolem kostela právě k nedaleké Škodovce. Kostel dostal tlakovou vlnu z boku. Zdivo zůstalo stát, ale všechna okna byla roztříštěna, kostelem se proháněl mrazivý vítr; naštěstí střecha byla poškozena jen málo a rovněž klenba zůstala zachována.

Co te]? Byl advent, všichni jsme se těšili na vánoční svátky v kostele a doufali, že to budou poslední válečné Vánoce. A tak jsme se – možná trochu v mladistvém nadšení – rozhodli, že Vánoce v kostele budou, že s tím něco uděláme. 32

Sklo ovšem nebylo, existovala však střediska, kde lidem, postiženým bombardováním, přidělovali lepenku, aby si s ní provizorně mohli zatlouci okna a tak zůstat v bytě. Získali jsme lepenku pro kostel, osvětlení v něm naštěstí fungovalo. A pak jsme okna zakryli lepenkou. Celý sbor nějak pomáhal, jak kdo mohl. Hlavně ovšem mládež, která lezla po žebřících. Někdy to bylo krkolomné, ale nikomu se tehdy nic nestalo. Kostel byl ovšem temný a studený, ale betlémská jeskyně kdysi jistě také. Farář Krygel kázal a vysluhoval a my byli plní radosti, že se vše zdařilo. Stalo se nám to jakýmsi povzbudivým symbolem toho, že věci mohou být napraveny. To bylo ke sklonku války důležité poselství. Konec války Marné čekání na Američany

Konec války byl divný. Obsazení Plzně Američany proběhlo rychle, Němci už mnoho nebojovali, zvláště když měli naději, že se dostanou do amerického a nikoli do ruského zajetí. Čekalo se však, že se v Plzni bude bojovat a bombardovat, a tak rodiče odjeli těsně před koncem války na strýcovu chatu a já za nimi přijel na kole. Plzeň byla osvobozená a byl tam klid. Ale Praha, v níž se bojovalo, volala o pomoc. Tak si vzpomínám, jak jsme celý den stáli u pražské silnice poblíž Rokycan a vyhlíželi, kdy už Američané pojedou pomoci Praze. Nejeli. Chtěli, ale nesměli. Tušili jsme, že je v tom něco nekalého. Že už jsme zase – země i národ – hříčkou politických zájmů a velmocí, jako před začátkem války. Takže už tenkrát ten prostý fakt, že Američané nejeli, mnou otřásl. Jaké je to vítězství? Není to pro nás nová porážka? Nemluvil jsem o tom, nechtěl jsem svým blízkým kazit radost z konce války, ale poměrně brzy po válce jsme se dověděli, jak generál Patton zuřil, když ho Stalin zastavil v dalším postupu. A v Praze lidé umírali dál na málo vyzbrojených barikádách, aby mohla vzniknout „osvoboditelská legenda“. Je mně samozřejmě upřímně líto těch

33


prostých ruských vojáků, kteří při dobývání Prahy padli, ale vlastně je zabily Stalinovy politické aspirace, připojit i Čechy do své mocenské sféry. Potom ani rok 1948 a únorový puč nebyly velkým překvapením. Jestliže jsme jednou – aW na Jaltě či v Teheránu – byli zařazeni do sovětské mocenské sféry, musilo to vše dříve či později přijít. Děkovné bohoslužby

Bez ohledu na tyto temné mraky nad obzorem se kolem všichni radovali z konce války. I senior Ebenezer Otter a jeho syn Jiří přišli domů, nezlomení a radostní. Mnoho si vytrpěli, ostatně Dr. Jiří Otter o tom později i leccos napsal, bylo to těžké, ale přežili to. Sbor se vracel do starých kolejí.

Jen ještě malá příhoda na závěr: Na faru přišel kaplan americké armády, že by rád pro vojáky uspořádal v našem kostele děkovné bohoslužby. To všecky potěšilo. Domluvily se okolnosti, já jsem trochu vypomáhal s organizací. Všecko samozřejmě probíhalo v angličtině a mělo živou srdečnou atmosféru.

Někteří z vojáků se zajímali o naši skupinu mládeže. Pozvali jsme je, jenže oni přišli vyzbrojeni džinem. Bylo jich jen pár, jistě ne skupinka reprezentativní. Trochu se zpívalo, trochu povídalo. Hrál jsem na harmoniku americké písně, oni k tomu zpívali a úspěch byl všeobecný. Ale pak jsem si všiml, že začínám – zřejmě vlivem džinu – mluvit příliš plynně anglicky. Tak jsem si řekl: „A dost“ a už se dál sklenky nedotkl. Vojáčkům hlavně záleželo na tom, aby pila také naše děvčata. Několik jich tam bylo s námi. Ale uvědomily si totéž co já a také přestaly pít. Vojáčci byli zklamaní, zřejmě si tu veselici na oslavu vítězství představovali jinak, ale ovládli se, chovali se korektně, a tak jsme se v tichu a ve vší počestnosti rozešli. Nicméně jsme se příliš nedivili, když se po necelém roce v Plzni narodilo několik „kakaových“ dětí. Kupodivu nemluvily ani anglicky, ani svahilsky, ale docela dobře česky. Ještě dodnes potkáte v Plzni tmavého muže, který vám vlídně řekne: Ale to nic, já jsem Čech, mateřská řeč česká. To jen tatínek byl vypůjčen z Ameriky, tenkrát při osvobození. 34

STUDIA V PRAZE:

TEOLOGIE I FILOSOFIE

(1945–1947)

Do Prahy

Když nacisté zavřeli vysoké školy musilo mnoho mladých lidí

svá studia přerušit. Proto se zavedlo v roce 1945 několik opat

ření. Na dvě se pamatuji. První bylo zřízení tzv. „náhradního

semestru“ přes léto 1945, od června do září. To se už předná

šelo, a to na naší fakultě ve dvou sálech v prvním poschodí Hu

sova domu. Některé dny bylo v létě ospalé horko, ale my jsme

si vážili toho, že můžeme konečně studovat. – Druhá věc byly

tzv. „úlevy“ – pro ty, kdo pro zavřené školy ztratili čas. Nezna

menalo to však, že by se těmto studentům něco odpouštělo,

nýbrž to, že se mohli přihlásit ke zkoušce, kdykoli měli za to,

že jsou připraveni. Příslušný profesor či docent je vyzkoušel

a když napsal známku do indexu, student měl zkoušku hoto

vou. Z látky se ovšem neslevovalo, takže se také stávalo, že

učitel řekl: To nestačí, musíte přijít znovu. Případně se dohodl

hned další termín.

Pro mne nebyla cesta ke studiu teologie jednoduchá. Zmí

ním se nejdřív o vnitřní stránce této věci a pak o vnější. Ta

vnitřní stránka souvisí s reflexí smrti, jak jsem řekl, vlastně už

od mládí. Prohloubilo ji dvojí: zážitky z války, kdy jsem měl

přímo před očima, jak vše pomíjí (abych připomněl Kazatele)

a jak je otázka posledního smyslu jsoucna otázkou všech otá

zek. Zmizí-li nám z obzoru, potácíme se ve vlastních dohadech

o předběžnostech. Bonhoeffer výstižně mluví o rozlišování

věcí předposledních (zhruba: časných) a posledních (tj. věč

ných, ale pozor: jde o věci věčného významu a dosahu!). Nešel

jsem na teologii především ze zájmu misijního – že bych chtěl

kázat Krista a obracet nevěřící – ani jen ze zájmu intelektuál

ního – vyzkoumat, jak to s Bohem a věčností doopravdy jest –

nýbrž ze zájmu existenciálního, aby můj život a v něm co

35 možno vše mělo smysl a cenu před Bohem či před věčností. Přibližně to lze říct tak: Bu] život zachovat, když se upnu svým hledáním na Boha a Krista, nebo svůj život zmařit, když se upnu na cokoli jiného, předběžného a časného. Kdo to prožili nějak podobně, vědí, že jsem vlastně neměl volbu: nemohl jsem nejít studovat teologii. Jistěže jsem potom dostal také mnoho vzácných věcí přidáno, nejvzácnější asi pokoj srdce na konci hledání.

A te] praxe: Ve sboru a v mládeži, mezi přáteli a vrstevníky, mé přání jít na teologii ovšem všichni velice vítali. V rodině to bylo složitější. Rodiče nenamítali nic, když byly za války zavřené vysoké školy, abych byl na čas katechetou. Ale čekali – přáli si, že potom půjdu jinam. Na práva? To jsem nikdy nechtěl. Na nějaký technický obor? Na to jsem nikdy neměl, a to rodiče věděli. Na medicínu? Na přírodovědu? To už mi bylo bližší, ale ne blízké. Odmítal jsem změnit své plány. Nerozuměli dost mým existenciálním argumentům, třeba že člověk je smrtelný a smrt je nám vždycky blízko a pokud před ní zavíráme oči, odmítáme skutečnost, jaká je. Ježíš mluví o těch, kdo uškodí své duši. Nakonec jsme se dohodli na jakémsi únosném kompromisu: Zapíšu si vedle teologie ještě na filosofické fakultě filosofii a češtinu, a pak se uvidí. A to jsem také udělal, protože to obojí mě zajímalo a viděl jsem v tom užitečný doplněk teologie. Situace v Praze Bydlení

S bydlením to nebylo zprvu snadné. Ale členové pražských sborů byli obětaví a vynalézaví. Já jsem několik týdnů bydlil v jedné nevyužité prádelně v šestém poschodí. Na přespání to ušlo, až na to, že v noci odpadním kanálkem připutovaly štěnice a vydatně nocležníka poštípaly. Ale synodní rada se o studenty vehementně zasadila, vyprázdnila prostory v Husově domě, které byly dřív kolejí, a tak se nás značná část mohla pře- 36 stěhovat tam. To už nám bylo hej. Nejdříve jsem bydlil s krajanem Jiřím Altynskim, později s Janem Karasem.

Když se synodní radě podařilo získat (po německé evangelické církvi) Jircháře, vyslala synodní rada do zpustošené budovy skupinku statečných bohoslovců, kteří tam pronikli neskutečným nepořádkem a usídlili se tam alespoň provizorně, aby si zase někdo nevymyslil, že to vlastně církvi nepatří a že se jí to musí honem vzít. Zažili jsme tam spolu leccos vážného i veselého, ale to bych už příliš odbočoval. Vyučování na teologii

Vyučování na znovuotevřené fakultě se nejdřív konalo v prvním poschodí Husova domu (Jungmannova 9). Později získala fakulta budovu v Konviktské ulici 22. Dříve tam sídlila jedna z pražských německých vysokých škol, po válce zrušená. Byli jsme tam až do roku 1953, takže jsem tam jak dostudoval (1948), tak promoval (1951). Ještě jsem tam také dva roky pracoval jako asistent. Pak musila fakulta budovu uvolnit. Nedostala však žádné náhradní umístění. Tehdejší komunistická vláda chtěla vystěhovat bohoslovecké fakulty mimo Prahu, katolická se musila přemístit do Litoměřic. Nás tehdy zachránilo vedení církve českobratrské evangelické (synodní rada), a to velkorysou nabídkou nastěhovat se do Husova domu, který byl vlastnictvím církve. Tam pak fakulta zůstala po celou komunistickou éru, až v roce 1997 získala nové sídlo v Černé ulici 9, kde je dodnes.

Když jsem v roce 1945 přišel na fakultu, většinu vyučujících jsme znali z doslechu. Studenti asi nejvíc obdivovali doc. J. B. Součka, polyhistora rozsahem vědění, stále sebekritického myslitele v jemných odstínech, vyvažujícího extrémy a odhalujícího množství souvislostí. Ostatně je o tom celá literatura. Součkovi byli blízko historik Rudolf Říčan, pokorný křesWan a precizně pilný badatel. A ještě systematik František Dobiáš, který přešel na fakultu z pardubického sboru a učil dogmatiku, systematiku i etiku. Do kategorie starých pánů patřili tehdejší děkan František Bednář, praktický teolog, s mnoha zahranič

37


ními kontakty, a nepochybně nejoriginálnější postava fakulty,

starozákoník Daněk, o němž už ostatně byla zmínka. Praktický

teolog Adolf Novotný vynikal bezprostředním lidským přístu

pem, a pro mnohé studenty byl orientač



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist