načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podsvětí – Artefakt – Kristina Hlaváčková

Fungujeme! Vážení zákazníci, nařízením vlády jsou od 22. 10. 2020 z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky. Knihy si ale můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na některých našich výdejnách. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Bližší informace naleznete zde
Podsvětí - Artefakt

Elektronická kniha: Podsvětí
Autor: Kristina Hlaváčková
Podnázev: Artefakt

Napínavý dobrodružný příběh využívá dobře známých kulis Prahy i světa pod Prahou. Hlavní hrdinka příběhu, Sam Barnetová, není právě nápadným člověkem, od kterého by se očekávalo, že bude prožívat neuvěřitelná dobrodružství. A že by jí chtěl ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  254
+
-
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Cosmopolis
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 352
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0043-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Napínavý dobrodružný příběh využívá dobře známých kulis Prahy i světa pod Prahou. Hlavní hrdinka příběhu, Sam Barnetová, není právě nápadným člověkem, od kterého by se očekávalo, že bude prožívat neuvěřitelná dobrodružství. A že by jí chtěl kdosi usilovat o život? Nenápadná dívka proto nechápe, proč se jí kdosi pokouší zabít a rychle pátrá po důvodech. Zjišťuje tak, že existuje podivuhodný svět mágů, Golemů a draků, který vůbec není jen ve fantaziích, ale naopak je až proklatě reálný. Z dříve přehlédnutelné dívky se stává zkušená bojovnice se zálibou v japonských čepelích a její život je náhle vzrušujícím i nebezpečným dobrodružstvím ve světě excentrických duchů, draka Azraela i skupinky bílých mágů, kteří stojí na Samině straně. Všechny je bude stát hodně úsilí udržet v bezpečí Artefakt i zachovat skryté tajemství magického světa před zraky obyčejných smrtelníků. První díl fantaskně detektivní řady Podsvětí. Mladá česká autorka po trilogii Dračí oči zavede čtenáře do nového fantazijního univerza, kde se odehraje boj o podivuhodný Artefakt.

Popis nakladatele

Proč se někdo pokouší zabít Sam Barnetovou? Navíc když jsou okolnosti útoků přinejmenším podivné. Natolik podivné, že Sam začíná pátrat na vlastní pěst. Zjišťuje, že za jejími eskapádami stojí jeden hodně zvláštní Artefakt, jedno nečekané tajemství jménem magie.

Ocitá se v netušených zákoutích tajemného Podsvětí a začíná kličkovat mezi jeho půvabem i nástrahami. Ale ani v boji o život Sam nešetří cynismem a osobitým humorem.

Další popis

Napínavá fantasy s nádechem detektivního příběhu vás nenechá klidnými! Přeneste se do záhadného Podsvětí, kde se odehrává boj o tajemný Artefakt. V poutavém příběhu nechybí bojové scény, napjaté mezilidské vztahy, půvab ani drsná realita magického světa...


Zařazeno v kategoriích
Kristina Hlaváčková - další tituly autora:
Dračí oči – Pramen moci Dračí oči – Pramen moci
 (e-book)
Dračí oči – Černý jezdec Dračí oči – Černý jezdec
Dračí oheň - Proroctví Dračí oheň
Dračí oči – Čarodějka Dračí oči – Čarodějka
Pořád se to... Pořád se to...
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KRISTINA

HLAVÁČKOVÁ

KRISTINA

HLAVÁČKOVÁ

Grada Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: 234 264 401, fax: 234 264 400

e -mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz; www.cosmopolis.cz

Proč se někdo pokouší zabít Sam Barnetovou? Má za sebou sice

pár životních karambolů, ale v podstatě je to nenápadná mladá

žena. O to větší rozruch působí fakt, že se jí někdo pokouší

zbavit. Navíc jsou okolnosti útoků přinejmenším podivné.

Natolik podivné, že Sam začíná pátrat na vlastní pěst. Zjišťuje,

že za jejími eskapádami stojí jeden hodně zvláštní Artefakt.

Jedno nečekané tajemství jménem magie a svět bájných příšer...

Sam se nečekaně ocitá v netušených zákoutích tajemného

Podsvětí a začíná kličkovat mezi jeho půvabem i nástrahami.

V boji o život nešetří cynismem ani osobitým humorem...

Nadechla se a na několik vteřin šla poslepu, aby si vyčistila

hlavu a zkoncentrovala smysly. Po ulicích tu chodilo příliš

mnoho ozbrojených lidí. I přes kožený krunýř chránící většinu

jejího těla cítila proudění všudypřítomné magické energie.

Brněly ji konečky prstů. Což bylo frustrující, protože její

mozek ze svých záhybů vylovil kouzla, která chtěla zkusit

už jako malá, ale trénování s Leem odhalilo, že z ní nic

magického nevypadne ani náhodou. Alespoň zatím...

Zaregistrovala je dřív, než je uviděla.

Aniž by si to pořádně uvědomila, sho

dila tašku na zem a sáhla pod bundu.

Ucítila uklidňující váhu Ninja-to ve své

ruce. Jeho čepel byla temná, ve světle

luceren se ani nezaleskla. V ruce svěše

né podél těla, v zákrytu nohavice, byla

téměř neviditelná. Bylo jich pět. Jen

pět. I přesto měla pocit, že je v mnohem

větším nebezpečí, než byla při útoku ve

svém bytě. Bylo na nich něco děsivého.

Vynořili se ze stínů tak tiše a přirozeně,

jako by byli sami těmi stíny. Obklopili ji

v nepravidelném, postupně se zmenšují

cím kruhu. Ještě se mohla pokusit utéct.

Možná by se dostala ke schodům. Byly

na dohled. Zůstala stát na mírně rozkro

čených nohách, snažila se jich udržet co

nejvíc v zorném poli. Proudy vody crčící

z nebe, chabé světlo pouličního osvětlení,

město ponořené do tiché, deštivé noci.

Neměla zcela zhojené kosti, byla potlu

čená, svaly postrádaly svou obvyklou

pružnost. Byla sama. Na ničem z toho

najednou nezáleželo. Byl jen boj. Byli

pouze nepřátelé.

Kristina Hlaváčková

(*3. 6. 1979 v Praze)

Část svého dětství strávila s rodinou v Nigérii. První školní léta tak střídavě navštěvovala základní školu v Čechách, internátní a později výběrovou americkou školu v Nigérii. Byla přijata ke studiu na Gymnáziu Josefa Škvoreckého, ale vzhledem k technic kému zaměření celé rodiny nakonec vystudovala Gymnázium Arabská. Přes to, že pochází z architektonické rodiny, projevovala vždy spíše humanitní, nikoliv technické sklony. V roce 1997 získala výběrové stipendium a strávila rok na střední škole v Minnesotě, kde poznala jednu ze svých životních lásek – keramiku, a poprvé odmaturovala. Druhou maturitu absolvovala v Čechách. V roce 2008 složila překladatelskou státní zkoušku z angličtiny a překlady jsou velkou, i když zdaleka ne jedinou, součástí její profesní kariéry. Překládala titulky seriálů pro MTV, texty pro prestižní čínský architektonický časopis, jako překladatelka spolupracuje s ČVUT. Studium na Karlově univerzitě dokončila při zaměstnání a v současnosti pracuje jako Offi ce Manager v architektonické fi rmě. Do světa literatury vstoupila jako autorka úspěšné fantasy trilogie Dračí oči.

ISBN 978-80-271-0043-9


K R I ST I NA H L AVÁČ KOVÁ

PODSVĚTÍ

Artefakt


K R I ST I NA H L AVÁČ KOVÁ


Kristina Hlaváčková

Podsvětí – Artefakt

Vydala Grada Publishing, a. s., pod značkou COSMOPOLIS

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

jako svou 6206. publikaci

Odpovědná redaktorka Romana Homonická

Jazyková úprava Radka Svobodová

Návrh obálky Kamila Flonerová

Grafická úprava a sazba TypoText, s. r. o

První vydání, Praha 2016

Vytiskla tiskárna FINIDR, s. r. o., Český Těšín

© Grada Publishing, a. s., 2016

text © Kristina Hlaváčková, 2016

fotografie na obálku © Depositphotos/puhhha; anchan_uk

ikonky © designed by Freepik.com

poděkování za inspiraci www.bujinkanprague.com

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické

knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

ISBN 978-80-271-9179-6 (ePub)

ISBN 978-80-271-9178-9 (pdf)

ISBN 978-80-271-0043-9 (print)


[ 5 ]

V Ě NOVÁ N Í

Mojí milované babičce Marii Johnové, s neutuchajícími díky

za to, že mě naučila nejen číst a psát, ale že mě vždy

a ve všem s láskou podporovala.

A zvláštní poděkování patří Vám všem úžasně bláznivým

lidem, kteří jste se rozhodli, že to se mnou ještě

nevzdáte a děláte vše pro to, abych se s Vámi smála.


[ 6 ]

OBSAH

Kapitola 1.

------------------------------------

7

Kapitola 2.

------------------------------------

33

Kapitola 3.

------------------------------------

65

Kapitola 4.

------------------------------------

94

Kapitola 5.

------------------------------------

121

Kapitola 6.

------------------------------------

141

Kapitola 7.

------------------------------------

159

Kapitola 8.

------------------------------------

223

Kapitola 9.

------------------------------------

239

Kapitola 10.

-----------------------------------

259

Kapitola 11.

-----------------------------------

287

Kapitola 12.

-----------------------------------

307

Závěr

-----------------------------------------

349


[ 7 ]

KAPITOLA 1.

Drobné, nenápadné brunetky si nikdo nevšímal. Byla jedno

duše jednou z davu. Nebo možná také ne. Byla jako kámen

v řece, to by bylo asi lepší přirovnání. Zástup většinově nad

šených turistů s cvakajícími fotoaparáty ji míjel, občas do ní

někdo vrazil, jednou se ji dokonce pokusili okrást, ale to, co

měla v  zadní kapse kalhot, byl jen notýsek, ne peněženka.

Šourala se dál. Nohy zvedala sotva tak vysoko, aby nezako

pávala o nerovný povrch kočičích hlav. Ruce měla zaražené

hluboko do bočních kapes džín, ramena nahrbená, oči

upřené ke špičkám svých béžových plátěnek s  kytičkami.

Pod přiléhavým bílým tričkem se rýsovala štíhlá, pěkně tva

rovaná postava, ale i  tak nebyla ten typ, po kterém by se

chlap otočil. Byla... obyčejná. A  nenápadná. Dokonce nato

lik, že si jí někteří všimli až v momentě, kdy se jim připletla

do cesty. Možná k tomu přispívalo i to, že měla jen něco málo

přes metr padesát. Nebo krátké vlasy barvy, jež se lidově na

zývá „pochcaná sláma“. Možná to byly ty sklopené oči s leh

kým náznakem hnědých stínů. Vypadala mladě, sotva na

dvacet. Nikdo jí nevěnoval pozornost. Což bylo v naprostém

pořádku, protože ona nevěnovala pozornost ani tomu, kam

ji nesou nohy, natož lidem, kteří ji obklopovali.

Z letargie ji vytrhl až muž, který do ní doslova naboural.

Obratně se proplétal mezi turisty, pohyboval se rychleji než

kdokoliv v jeho okolí. Ohlížel se. Neustále. Otočil hlavu, aby

se podíval za sebe, a dívku, která mu zkřížila cestu, málem


[ 8 ] porazil. Zakolísala. Vytrhla ruce z  kapes, zachytila se jeho bundy, aby udržela rovnováhu, a zvedla hlavu.

„Sorry,“ zahuhlal muž. Pak se překvapeně nadechl. Slyšela to. Podívala se do zarostlé tváře, do blankytně modrých očí skrytých ve stínu pečlivě vytvarovaného kšiltu čepice. Na kratičký okamžik na sebe překvapeně zírali, pak muž sklopil oči a  znovu vyrazil. Tentokrát snad ještě mnohem rychleji než předtím. Dívka naopak zůstala několik vteřin téměř nepohnutě stát. Ty oči. Blankytně modré oči s překvapeným výrazem. Byly jí povědomé. Otočila se, aby se po muži podívala. Zahlédla jeho záda mizející v davu. Znala ty oči. Ale to nebylo možné! Jestli to byl on, měl být už sedm let mrtvý! Rozeběhla se. Celý její výraz se změnil. Najednou ožila, dosud prázdný pohled se zaostřil. Černá kšiltovka se rychle vzdalovala.

Proud turistů je oba pohltil. Proplést se davem dělalo více problémů brunetce než chlapíkovi, který se jí pokoušel zmizet. Netrvalo dlouho a  ztratila ho z  dohledu. Pohybující se masa těl jí zaclonila výhled.

„Sakra!“ zaklela polohlasně. Ulice se tu větvily. Netušila, kudy má jít dál. Stoupla si na špičky, pokoušela se prohlédnout shluky turistů, otáčela hlavu na jednu, pak na druhou stranu, snažila se rychle rozhodnout. Levou uličkou se pohybovalo trochu méně lidí. Vydala se proto vpravo, protože vysoká postava v  kšiltovce by se jistě lépe ztratila v  hustším davu. Celou dobu přemýšlela, jestli se přece jen nespletla. Měla jen několik krátkých vteřin, letmý pohled, ale ty oči znala. Důvěrně je znala. I tu tvář. Byl sice zarostlý a o něco starší, obličej mu halil stín kšiltovky, ale byl to on. Nebo nebyl? Jak by to mohl být on, vždyť měl být mrtvý. Na druhou stranu...

Někdo ji chytil za paži a vtáhl do bočního vchodu. Přirazil ji ke zdi a zakryl ústa dlaní.

[ 9 ]

„Ticho, Sam, nehýbej se!“ zašeptal. Sice ji napadlo panikařit, dokonce se jí napjaly svaly k instinktivní obraně, ale i ten hlas znala. Tiskl ji ke zdi pravým předloktím, v ruce měl nůž. Levou rukou jí zakrýval ústa. Řekl jí jménem. Pak otočil hlavu a úzkým proskleným průzorem ve středu dveří sledoval ulici. Chvíli ho pozorovala, pak otočila oči ke vchodu.

„Hlavně sebou nemel, sledují mě. Budeš mlčet? Docela bych tu ruku potřeboval,“ zašeptal. Zaváhala, ale nakonec přikývla. Pustil ji a přemístil se ke dveřím. Opřel se o ně. Díval se ven. Nevěděla proč, ale raději se posunula do stínu za poštovní schránky. Čekali. Nevěděla na co. A  pak ho zahlédla. Chlap v  černé kožené bundě se strništěm na drsné, hranaté tváři, oči zakryté zrcadlovkami. Na první pohled vypadal jako mafián. Tedy vypadal asi tak, jak si mafiána představuje americký režisér, napadlo Sam. Každopádně vypa dal nebezpečně a hlavně měl tu černou koženou bundu, což bylo podezřelé, protože byla polovina června a  bylo horko. Rozhlížel se po ulici. Něco nebo někoho hledal.

Lekla se, když se v  průzoru objevil další obličej v  zrcadlovkách, zastínil si tvář rukou a nahlédl dovnitř. Muž vzal za kliku a zacloumal jí. Sam se ještě těsněji přitiskla ke zdi. Chvíli bylo ticho. Peter z úkrytu sledoval ulici. Měla několik krátkých minut, aby si ho v šeru chodby prohlédla. Byl to on. Ten profil si nemohla splést ani pod hustým plnovousem. Na to ho znala příliš dobře. Byl hubený, na těle neměl ani gram tuku, dokonce i pod plátěnou bundou se mu rýsovaly pevné svaly. Vypadal unaveně. Hodně unaveně. Oči měl zapadlé, pod nimi temné kruhy, pleť téměř popelavou, rty šedé. Na obličeji se mu leskl pot. Přimhouřila podezřívavě oči.

Pronásledovatelé zmizeli v davu, ale byl si téměř jist, že se vrátí. Otočil se, udělal těch několik kroků, které je dělily, chytil ji za ruku a táhl chodbou. Musela popoběhnout, aby [ 10 ] mu stačila. Měl pořád stejně silný stisk, ale dlaň měl studenou. Všimla si, že v  pravé ruce stále třímá nůž. Byla to obrovská lovecká kudla. Držel ho souběžně se svou paží, čepel schovanou v záhybech bundy.

„Co se to sakra děje?“ zeptala se konečně.

„Jsem v maléru,“ zahuhlal.

„To jsem pochopila, děkuju pěkně. Kde se tu bereš? Máš být mrtvý!“ Ani ho nepřekvapilo, že to řekla téměř klidně, jako by zjišťovala stav počasí.

„A ty se máš dnes vdávat,“ opáčil.

„Měla,“ utrousila.

„Co?“ překvapilo ho to. Dokonce se na ni otočil, ale rázoval dál. Na povídání neměli čas.

„Měla jsem se vdávat. Ale to je teď irelevantní. Kdo jsou ti chlapi?“ prskla trochu podrážděně, jako by nechápala, proč řeší zrovna její svatbu. A vůbec, jak vlastně věděl, že se měla vdávat?

„Chtějí mě zabít,“ oznámil jí lakonicky.

„Proč?“ zeptala se a  zastavila, když na škvíru otevřel dveře do dvora a opatrně vyhlédl ven.

„Aby dostali, co chtějí,“ odvětil zamyšleně.

„Jo, jasně.“ Znělo to trochu jedovatě. „A jsou to alespoň ti samí co před sedmi lety?“ dodala po chvíli, když se už chystal vykročit na dvůr. Zarazil se. A  na moment sklopil unaveně hlavu. Na tohle neměl čas. Ale ani nervy. Stačil mu jediný pohled do jejích temně hnědých očí a... Na tohle vážně neměl čas. A ani ty nervy. Měl ji na svědomí a věděl to. Před sedmi lety se ji pokusil ochránit tím, že zmizel, a  ji tehdy kvůli němu málem zabili. Tentokrát se sice ujistil, že nebude v Praze, dokonce kvůli tomu posunul svůj příjezd možná až za únosnou hranici, jen aby byla zaručeně z cesty, a ona mu to zhatila. Bylo to však složitější... Mnohem složitější. Neodpověděl. Ale to krátké zaváhání to udělalo za něj. Semkla rty.

[ 11 ]

„Měla bys zůstat tady,“ zamumlal a  pustil její drobnou ručku.

„Jo, jasně.“ Netvářila se, že by zrovna tohle byla přijatelná varianta.

„Sam...“ pokusil se, ale ona mu skočila do řeči: „Jdi se bodnout! Teď už je to fuk, ne? Jestli mě s tebou viděli, zase mě najdou. Mám větší šanci s tebou.“

Peter mlčel. Horečnatě přemýšlel. „Sam...“ začal zoufale.

„Jak jsi věděl, že se mám vdávat?“ zeptala se potichu a samotnou ji překvapilo, že to vyslovila nahlas. Byla si až příliš dobře vědoma, že zrovna na tenhle druh hovoru není čas. „Asi bychom odtud měli vypadnout,“ pokusila se to napravit. Poněkud toporně pokrčil rameny. Opravdu nevypadal dobře.

„Jsi zraněný!“ vyčetla mu.

„Máš pravdu, musíme odtud. A  rychle,“ zkonstatoval místo odpovědi a  vyrazil do dvora. Následovala ho. I  když nebyl v kondici, pořád byl hodně rychlý. Na jeden jeho dlouhý krok ona potřebovala dva. To se tedy nezměnilo. Velmi cíleně se proplétal dvory domů a  temnými chodbami. Vedl ji místy, která nikdy dřív neviděla, temnými zákoutími, o kterých neměla ani tušení. Musela téměř běžet, aby mu stačila.

„Kam jdeme?“ otázala se, protože ji najednou napadlo, že Peter má jasný cíl. Přitáhl si bundu blíž k  tělu. Zastavil se a opatrně nahlédl za roh do křivolaké uličky, jíž proudil zástup turistů.

„Pamatuješ si ten bar na Kampě?“ zašeptal.

„Ten s tím hubeným barmanem, jak tam dělaly ty steaky a křupavýma brambůrkama?“ Byla udýchaná. Stála přitisknutá ke zdi vedle něj. Pousmál se. Na to, že si Sam pamatuje místa a události podle jídla, se mohl spolehnout. Stejně jako na ten její klid ve vypjatých situacích. I když... K té zdi ji přitiskl paží a cítil tlukot jejího srdce. Bušilo jako o závod. [ 12 ]

„Přesně ten.“ I když bylo zajímavé, že si vzpomněla i na barmana. „Kdyby se mi něco stalo, musíš se tam dostat. Bezpodmínečně! Albert ti pomůže. Kdyby si tě nepamatoval, řekni mu, že jsem tě poslal. Nikomu jinému ale nevěř,“ nabádal ji. Soustředil se na lidi v  uličce. Na Kampu už nebylo daleko, ale nemohl si být jistý, že své pronásledovatele setřásl.

„Nemysli si, že zase zmizíš, aniž bys mi řekl, o  co tady jde!“ zavrčela na něj. Měla tolik otázek, ale také pocit, že na mluvení není čas. Překvapeně se na ni otočil. Opřel se hlavou o zeď. Špatně se mu dýchalo. Sundal si kšiltovku a otřel si předloktím zpocené čelo. Vlasy měl notně prošedivělé. Pak  se na ni znovu podíval. A  uviděl v  jejích doširoka otevřených očích smutný výraz, který tam nikdy dřív nebýval, a  ano, prosbu. Zaváhal. Už jen kvůli těm jejím psím očím by ji nejraději obejmul a všechno jí vysvětlil, ale takové zdržení si opravdu nemohli dovolit. Neměla tu vůbec být! A tak se omezil na pouhé tiché: „Odpusť. Myslel jsem, že budeš v  bezpečí, když zmizím. Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Mělas být mimo město, měla ses vdávat, nemáš tu být!“ Odmlčel se.

„Jenže tu jsem. Jak jsi věděl, že se mám vdávat?“

Smutně se na ni usmál: „Vím, co děláš celých sedm let.“

Překvapeně zvedla obočí, neschopná slova.

„Jsi fakt neskutečná, víš?! Udělal jsem všechno pro to, abych tě z  toho vynechal, a  ty ses mi stejně připletla do cesty. Kdyby se něco stalo, najdi Alberta. Něco jsem mu poslal. Heslo je hausa. Je to jasné?“ Počkal, až přikývne a  po  krátkém zaváhání vyrazil do uličky. Následovala ho. Dav je pohltil. Konečně si uvědomila, kde jsou. Karlův most byl na dosah, ale Peter zamířil k  mostu Legií. Schovaný pod  kšiltem a  za límcem plátěné bundy sledoval své okolí. Ohlížel se.

[ 13 ]

„Po Karlově mostě je to rychlejší!“ upozornila ho zadýchaně.

„Je tam moc lidí,“ procedil mezi zuby. Dýchalo se mu čím dál hůř. Uvědomila si, že trochu zpomalil. A  pak se znovu ohlédl. Podíval se přes její hlavu.

„Běž!“ přikázal tichým, leč ledově naléhavým hlasem. Vynořili se z přilehlých ulic. Chlapi v kožených bundách a zrcadlových brýlích. Znovu ji chytil za ruku a  rozeběhl se. Neuvěřitelně zrychlil. První kulka jim prosvištěla kolem hlav v momentě, kdy zabíhali na most. Neslyšela výstřel, jen zlověstné zabzučení a  plesknutí o  stěnu mýtné věže, kterou právě míjeli. Sam zasypala omítka. Peter se instinktivně sehnul, otočil se a švihl rukou směrem k útočníkovi přebíhajícímu přes ulici. Ten jako by narazil na neviditelnou zeď, která jím mrštila vzad. Sam se prudce nadechla, ale na údiv neměla čas. Peter ještě více zrychlil a ona měla co dělat, aby mu vůbec stačila, aby neupadla, aby ho nebrzdila. Pádili po mostě v marné snaze vyhnout se turistům i hvízdajícím kulkám. Pár vteřin to vypadalo, že získali malý náskok, když sebou Peter najednou trhl. Sam s hrůzou sledovala, jak dělá několik zoufale pomalých kroků a padá. Kdyby nepustil její ruku, nejspíš by ji strhl s sebou.

„Vstávej!“ křikla na něj a  pokusila se ho vytáhnout na nohy. Překulil se na záda, lopotně se posadil a  opřel o  kamennou balustrádu mostu. Sam se podívala k Národní třídě. Jejich pronásledovatelé se rychle přibližovali.

„Vstávej, musíme odtud!“ pobízela ho zoufale. Vyděšeně sledovala, jak mu po bradě od úst stéká krev. Byl bílý jako stěna. Vtiskl jí do ruky svůj lovecký nůž.

„Běž! Za žádnou cenu tohle nesmí dostat! Nesmí, slyšíš?! Najdi Alberta,“ popoháněl ji naléhavě. Zaváhala.

„Vstaň!“ Tahala ho za bundu, ale byl těžký a nespolupracoval. [ 14 ]

„Nemůžu. Musíš se odtud dostat. Najdi Alberta. Oni ten nůž nesmí dostat! A nesmí dostat tebe!“ odstrčil ji od sebe. V tu chvíli do kamene těsně u její hlavy pleskla kulka.

„Běž!“ zařval na ni. S vypětím posledních sil se postavil a  otočil zpět. Zvedl ruce a  Sam vyděšeně sledovala, jak se všechno před ním nepřirozeně zastavilo, jako by všichni lidé narazili na neviditelnou překážku, která při doteku jiskřila.

Dál na nic nečekala. Rozeběhla se. Kolem ní utíkali turisté, slyšela křik a jekot. Pádila, seč jí síly stačily, s loveckým nožem pevně sevřeným v  dlani. Ohlédla se. Peter se v  tu chvíli nedobrovolně pootočil jakýmsi nárazem a celý zkrvavený se bezvládně zhroutil k zemi.

Sam se pokusila ještě zrychlit. Aby se vyhnula davu, běžela těsně podél balustrády. Přeběhla nad ostrovem. A pak ji něco udeřilo do zad. Rána ji odmrštila stranou. Narazila do zídky. Přepadla přes ni. V hrůze se pokusila přetočit, aby do vody nepadala po hlavě ani po zádech, ale příliš se jí to nepovedlo. Na poslední chvíli se nadechla, ale dopad na hladinu jí dech vyrazil, zatmělo se jí před očima a  ztratila vědomí. Voda se nad ní zavřela. Následovalo ji několik kulek. Dva z  jejích pronásledovatelů se se zbraněmi v  rukách nahnuli přes balustrádu. Pálili do řeky ve snaze zasáhnout potápějící se dívčí tělo. Pak se ale stalo něco, co je oba vyděsilo. Jako by se těsně pod hladinou mihlo obrovské ještěří tělo, ale dojem rychle pominul. Nezdálo se, že by tvora zaregistroval kdokoliv jiný. Většina lidí se už rozprchla do relativního bezpečí mimo most.

Přiřítila se černá dodávka. Zastavila u nehybného Petera. Oba střelci se k  ní rozeběhli. Peterovo tělo bylo rychle vyzdviženo do zadních dveří vozu. Během několika krátkých vteřin bylo po všem. Po vyprázdněném mostě nezúčastněně

[ 15 ]

přejela tramvaj. Nastala chvíle ticha, než se vyděšení, roz

prchnuvší se lidé začali znovu hýbat. Ti duchapřítomnější,

kteří stihli vytáhnout své telefony, aby natočili scénu na vi

deo, se ve slunečním světle pokoušeli kontrolovat, kolik toho

zvládli na svých kamerách zachytit. Někdo trochu hyste

ricky zavolal 158. Někteří se snažili ve vodě zahlédnout

dívku, kterou viděli padat z mostu. Nikdo jako by neregistro

val zářivou masu šupinami pokrytého těla pohybujícího se

těsně pod hladinou.

Na břehu v zákrutu Vltavy bylo sice několik běžců, ale nikdo

na dohled, když se z  vody vynořil vršek ještěří hlavy, pak

o  kousek dál dvě obrovské nozdry. Tvor se obezřetně roz

hlédl, než mohutnou tlapou s  dlouhými drápy vystrčil na

břeh nehybné lidské tělo. Ujistil se, že nemůže samovolně

sklouznout zpět do řeky, a s ohromným plesknutím tlustého

ocasu zmizel pod hladinou. Zvuk se rozlehl po náplavce s ta

kovou razancí, až se lidé začali poplašeně otáčet. Ti, co se

v  tu chvíli nacházeli nejblíž, se rozeběhli k  bezvládné po

stavě ležící tváří dolů na dlažbě. Na mokrém bílém tričku se

rozšiřovala temná, krvavá skvrna. Strhl se povyk, když při

kleknuvší muž osobu otočil na záda a  odhalil mladistvou

tvář a ztepilou postavu. Dívka nedýchala.

Sam otevřela oči. Pohled na sterilní, bílý strop potvrdil, co

naznačilo tiché pípání přístrojů. Nemocnice. Zase jedna.

Měla jich už plné zuby. To bylo první, co ji napadlo. Napo

sledy, když se probudila v nemocnici... Zkusila pohnout no

hama. Šlo to. Bolelo to, ale šlo to. Zaplaťpánbůh! Pohybu pod

pokrývkou si všiml chlapík sedící vedle postele. Zvedl hlavu.

Sam měla myšlenky jako v  mlze. Měla pocit, že by si měla

vzpomenout na něco důležitého. Něco nebylo v pořádku.

+ [ 16 ]

„No, konečně! Holka, tys mi dala! To se dělá, takhle nás šponovat?“ ozval se známý hlas a do zorného pole jí vstoupil stejně známý obličej.

„Ne, ne, nesnaž se mluvit.“ Pohladil ji láskyplně po vlasech. „Počkej, seženu doktora.“

Ta roura od ventilátoru, co si nikdy nezapamatuje, jak se vlastně jmenuje, se postarala o hodně bolavý krk. Alespoň to bylo něco, co dávalo smysl. Bylo jednodušší pokoušet se vzpomenout na to, jak se ta věc jmenuje, než na to, že ji bolí celý člověk, a hlavně, proč tomu tak je a jak se sem dostala. Špatně se jí dýchalo, bolelo ji břicho, záda, všechno. Krk měla zafixovaný v límci. Nechtěla si vzpomenout. Jenomže doktor měl na věc jiný názor. Alespoň už jí nesvítil do očí baterkou. Teď kladl otázky.

„Víte, jak se jmenujete?“

Chvíli jí trvalo, než ze sebe vysoukala: „Samantha Alexandra Barnet Wolfová.“ Moment bylo ticho. Doktor netušil, co si o odpovědi má myslet. Byl si totiž jist, že na kartě je napsáno jen Alexandra Wolfová. Poněkud zaskočeně se podíval na dívčina příbuzného. Ten se lehce ušklíbl a  přikývl.

„Ale v  záznamech...“ pokusil se doktor, který myslel na zranění hlavy, ale Robert ho přerušil: „To je složité.“ Doktor pokrčil rameny a ptal se dál: „Víte, kde jste?“

„V  nemocnici,“ zachroptěla. Přála si, aby si ty hloupé otázky nechal od cesty.

„Co je poslední den, který si pamatujete?“

„Jak je to zlé?“ vysoukala ze sebe místo odpovědi. Doktor zvedl obočí. Tahle slečna začínala vypadat jako další nespolupracující pacient. „Nejdřív mi odpovězte,“ trval na svém.

„Ona odpovědět nechce, řekl bych,“ ozvalo se ode dveří, které za sebou zavíral další lékař. Samantha po něm otočila hlavu, což byl vzhledem k  límci poměrně marný pokus

[ 17 ]

a  zjevně bolestivá chyba. První doktor se zatvářil nesouhlasně. Chvíli protestoval, ale pak se neochotně vzdálil. Robert se uklidil ke stěně.

„Ahoj, kočko,“ pozdravil ji nový příchozí. Jmenoval se Martin Pastor a byl to chirurg. Jeho tvář byla až příliš známá. Usmál se na ni, ale vypadal ustaraně. Její mlhou zahalený mozek zachvátila panika ve chvíli, kdy si k ní sedl na pelest. Měla pocit déjàvu. Jestli jí zase řekne, že nebude už nikdy chodit, něčím ho zaručeně praští.

„Tak, mám několik dobrých zpráv a několik... ne tak dobrých,“ začal. „Jak jsi k tomu přišla, to nám asi budeš muset vysvětlit ty, nicméně: vytáhli jsme z tebe kulku. Štrejchla ti lopatku. Prošla ti levou plící, srdce minula ani ne o  centimetr. Odneslo to několik žeber.“ Na chvíli se odmlčel. „Pád z mostu do Vltavy jsi zvládla bokem, takže tvoje polámaná páteř to naštěstí relativně ustála. Jinými slovy, nohama hýbeš. Nicméně sis zlomila pažní kost a  klíční kost a  hezkou řádku žeber, jsi slušně potlučená. Ten náraz byl hodně zlý.“ Znovu se odmlčel. Zaťal zuby. Znát důvěrně pacientovu anamnézu mu sice velmi usnadnilo práci na sále, ale znát důvěrně pacienta mu momentálně značně komplikovalo život. A tuhle situaci. Sam toho měla za sebou opravdu hodně. Napadlo ho, kolik toho může ještě vydržet. Byl doktor. Chirurg. Komunikace s  pacienty zavánějící psychologií byla zcela mimo jeho obor. Řídil se mottem: jak se do toho nedá říznout, ani mi to neukazujte. Nadechl se. „Zjednodušeně řečeno, ta kulka, pád z poměrně velké výšky a tvůj nedobrovolný pobyt pod vodou nadělaly značné škody. Když tě vytáhli z vody, museli tě resuscitovat. Není jisté, jak dlouho jsi byla bez kyslíku. Neurologové nevylučují poškození mozku. Rekonvalescence nebude jednoduchá. Je vysoká pravděpodobnost, že budeš mít pohybové následky. Mini



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.