načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podstata filozofie a kultury – Mgr. Ján Bolek; Ing. Josef Vácha; Dr. Jan Volf

Podstata filozofie a kultury

Elektronická kniha: Podstata filozofie a kultury
Autor: Mgr. Ján Bolek; Ing. Josef Vácha; Dr. Jan Volf

– Smyslem knihy je přispět k nahlédnutí do podstaty, vnitřní složitosti a vzájemného propojení vybraných podstatných filozofických disciplín (oborů, odvětví, oblastí, složek), směrů (proudů a škol), paradigmat, jednotlivých postojů a pozic ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 336
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-018-5387-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Smyslem knihy je přispět k nahlédnutí do podstaty, vnitřní složitosti a vzájemného propojení vybraných podstatných filozofických disciplín (oborů, odvětví, oblastí, složek), směrů (proudů a škol), paradigmat, jednotlivých postojů a pozic filozofie jako celku. Kniha se snaží ukázat na podstatu, povahu a koncepci kultury pohledem filozofie. Ukazuje jednu z možných cest, jak vstoupit do filozofie a kultury. Kniha se dále snaží, aby čtenář pochopil vzájemnou souvztažnost problematiky a tím se orientoval v základní a podstatné problematice jednotlivých témat filozofie a kultury. Kniha má tu přednost, že se s její pomocí seznámíme s pluralitou nejrůznějších názorů a přístupů k filozofické a kulturní tématice, která umožňuje uvažovat o tom, co z toho všeho je nám blízké a co nikoli.

TÉMATA

Filozofie:
== Vznik a podstata filozofie
== Filozofie myšlení
== Ontologie (metafyzika, filozofie bytí)
== Gnozeologie (noetika, epistemologie, filozofie poznání)
== Filozofická antropologie (filozofie člověka)
== Filozofie jazyka a rozumění ve filozofii

Kultura:
== Charakteristika pojmu kultura. Typologie, struktura a povaha kultury. Kulturní proces.
== Formování pojmu kultura (kulturní vývoj)
== Dichotomie v kultuře (kontrastní myšlenkové styly)
== Jevový a ideační řád kultury
== Kultura a civilizace
== Jazyk a kultura
== Kulturologická reflexe člověka a kultury
== Kulturní a sociální antropologie
== Duchovní kultura
== Kultura jako způsob života. Hodnoty a postoje.

Zařazeno v kategoriích
Mgr. Ján Bolek; Ing. Josef Vácha; Dr. Jan Volf - další tituly autora:
 (e-book)
Elementární základy filozofie Elementární základy filozofie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

PODSTATA

FILOZOFIE A KULTURY

===========================================

===================================

===========================

===================

===========

Autoři – Dr. Jan Volf, Mgr. Ján Bolek, Ing. Josef Vácha

Recenze – Dr. Bernard Roštecký


3

Kapitoly: ***********

 Filozofie:

== Vznik a podstata filozofie

== Filozofie myšlení

== Ontologie (metafyzika, filozofie bytí)

== Gnozeologie (noetika, epistemologie, filozofie poznání)

== Filozofická antropologie (filozofie člověka)

== Filozofie jazyka a rozumění ve filozofii

 Kultura:

== Charakteristika pojmu kultura. Typologie, struktura

a povaha kultury. Kulturní proces.

== Formování pojmu kultura (kulturní vývoj)

== Dichotomie v kultuře (kontrastní myšlenkové styly)

== Jevový a ideační řád kultury

== Kultura a civilizace

== Jazyk a kultura

== Kulturologická reflexe člověka a kultury

== Kulturní a sociální antropologie

== Duchovní kultura

== Kultura jako způsob života. Hodnoty a postoje.


4

OBSAH

Úvod ........................................................................................................ 7

1. díl – FILOZOFIE .................................................................................... 13

A) Vznik a podstata filozofie........................................................................ 13

1. Charakteristika (pojetí) filozofie .......................................................... 13

2. Filozofie, mýtus a mytologie ............................................................... 17

3. Kořeny (zdroje) filozofie – vznik filozofie ............................................ 20

4. Struktura (vnitřní členění) filozofie ..................................................... 24

B) Filozofie myšlení ..................................................................................... 29

5. Mysl, vědomí, myšlení, myšlenkové postupy /operace/ .................... 29

6. Druhy a formy myšlení ........................................................................ 39

7. Dialektika, logika, racionalita, iracionalita .......................................... 42

C) Ontologie (metafyzika, filozofie bytí) ..................................................... 54

8. Metafyzika a ontologie – jejich vymezení ........................................... 54

9. Bytí a jsoucno, existence a skutečnost ................................................ 59

10. Filozofické směry (koncepce) řešící povahu a projevy bytí jsoucna . 65

11. Ontologické a ontické. Ontologická diference .................................. 73

12. Základní kategoriální aparát ontologie a metafyziky ........................ 77

D) Gnozeologie (noetika, epistemologie, filozofie poznání) ....................... 95

13. Filozofie poznání – gnozeologie, noetika, epistemologie vymezení a

jejich charakteristika ............................................................................... 96

14. Poznávací (kognitivní) proces a jeho struktura ............................... 100

15. Gnozeologické směry a proudy ....................................................... 107

16. Víra a poznání .................................................................................. 123

17. Pravda jako cíl poznání .................................................................... 125

E) Filozofická antropologie (filozofie člověka) .......................................... 130

18. Předmět filozofické antropologie ................................................... 130

19. Chápání člověka v průběhu dějin filozofie ...................................... 135

20. Metafyzika člověka .......................................................................... 139

21. Člověk jako vědomí; myslící a tělesná část ..................................... 144

22. Lidská identita a lidství .................................................................... 146

23. Historická, metafyzická, antropologická paradigmata (vzorce,

definice) ................................................................................................ 150

24. Podoby moderní filozofické antropologie ....................................... 157

25. Člověk a svoboda ............................................................................ 172

F) Filozofie jazyka (filozofické koncepce jazyka) ....................................... 176

26. Charakteristika filozofie jazyka ....................................................... 176

27. Vymezení, podstata a význam jazyka .............................................. 179

28. Filozofie jazyka (logický pozitivismus) a rozumění ve filozofii ........ 182

29. Hermeneutika ................................................................................. 189

30. Strukturalismus ............................................................................... 198

2. díl – KULTURA .................................................................................... 203

31. Charakteristika pojmu kultura. Typologie, struktura, povaha kultury.

Kulturní proces. ..................................................................................... 203

32. Formování pojmu kultura (kulturní vývoj) ...................................... 219

33. Dichotomie v kultuře ....................................................................... 226

34. Jevový a ideační řád kultury ............................................................ 236

35. Kultura a civilizace ........................................................................... 241

36. Jazyk a kultura ................................................................................. 245

37. Kulturologická reflexe člověka a kultury ......................................... 249

38. Kulturní a sociální antropologie ...................................................... 253

39. Duchovní kultura ............................................................................. 265

40. Kultura jako způsob života. Hodnoty a postoje. ............................. 319

Závěr ..................................................................................................... 327

Doporučená literatura ............................................................................ 330

Copyright ............................................................................................... 336


7

Úvod

Filozofie vždy byla, a i nadále by být měla inspirátorkou idejí, které

umožňují člověku rozumět světu, sobě samému, svému úkolu ve

společnosti a tím ovlivňovat jeho chování, jednání, kladení cílů a hledání

smyslu života.

(Josef Špůr)

Filozofie vystupuje jako schopnost lidského myšlení, které dokáže

zobecnit, třídit dílčí poznatky, uspořádat pojmy, vidět předměty a jevy

v jejich jedinečnosti, ale i ve vzájemných vztazích a souvislostech.

(Jan Halada)

Filozofie jako tázání se po světě a po člověku a také filozofie jako

univerzální, kritický systém o podmínkách fungování empirické

skutečnosti jako celku.

Filozofie poznává nejobecnější tendence, vlastnosti, vztahy všech sfér

bytí (smysly postižitelného, transcendentního), chce odhalit logiku

celistvosti jevu i světa jako takového.

(Miroslav Sapík)

Filozofie je soustavným přemýšlením o podstatě světa a nejobecnějších

souvislostech v něm, jež se týkají pojetí absolutna, přírody, člověka

i samého poznání. Soustavnost může být třebas v trvalém zaujetí

tématem. To, co rozumíme filozofií, je především moudrost hlubokého

pohledu.

V tomto smyslu jsou filozofické úvahy podstatnou součástí lidské

duchovní kultury, a proto lze k nim nacházet paralely v dalších

kulturních oblastech, ať už jde o souběžnou obdobu, nebo jako

protiváhu určitých myšlenkových tendencí.

(Jiří Vaněk)


8

Filozofie nás doprovází a stále bude doprovázet i jako láska k moudrosti,

úctě a obdivu k člověku, lidskému myšlení, jeho nadějím i obavám.

(Jan Halada)

Filozofie je nauka či univerzální věda hledající odpovědi na

nejzákladnější problémy bytí, života, jsoucna člověka a světa (vědecké

filozofie); vědění o bytnosti věcí, myšlení bytí; univerzální

fenomenologická ontologie usilující o vyjádření celku světa a života.

(Jiří Olšovský)

Filozofie je soustavné, racionální a kritické zkoumání skutečnosti světa a

člověka, případně i toho, co je metafyzicky přesahuje.

(Jan Sokol)

Od filozofie se očekává, že poskytne co nejširší obzory lidského vědění a

že vytvoří myšlenkový prostor, který se ve své neomezitelné

univerzálnosti ke všemu vztahuje a všeho se dotýká.

(Karel Pexidr)

Filozofie je péče (starost) o duši. (Cicero)

Filozofii charakterizuje aktivita ducha. (Miroslav Sapík)

Filozofie je kulturou rozumu. (Cicero)

Ti, kdo chtějí mluvit bez pojmů, snad mohou jinde, ale ve filozofii, takové

právo nemají.

(Hegel)


9

Je rozumný, kdo se nermoutí pro to, co nemá, nýbrž raduje se z toho, co

má.

(Demokritos)

Ušlechtilost dobytka se zakládá na tělesné síle, ušlechtilost lidí na řádné

povaze.

(Demokritos)

Kdo nezná váhu slov, tak nemůže znát lidi. (Konfucius)

Základním zákonem všech národů je svoboda – ona je jediným zákonem,

proti kterému se nic předeslat nedá, poněvadž je to zákon svobody.

(Voltaire)

Kultura je soubor distinktivních duchovních a hmotných,

intelektuálních i citových rysů, které charakterizují společnost nebo

společenskou skupinu. Ta zahrnuje kromě umění a písemnictví také

způsob života, způsob soužití, hodnotové systémy, tradice a

přesvědčení.

(UNESCO 2002)

Kultura je výtvor lidské tvořivosti během dějin (básnictví, filozofie, věda,

historie, náboženství aj.) Svět kultury vzchází ze sociálního soubytí lidí

(společenské vztahy a styky). Lidská kultura je závislá na přírodě, proto

by neměla být protipřírodní.

(Jiří Olšovský)

Kultura je souhrn naučeného, ve společnosti a společností předávaného

chování – naučené způsoby myšlení, cítění a chování, které se přenášejí

z generace na generaci. Soubor výtvorů lidské činnosti, materiálních a

nemateriálních hodnot a uznávaných způsobů jednání.

(Lukáš Urban)


10

Filozofie zůstává podnes tím, čím byla od svého počátku (od 6. století

před naším letopočtem). Je moc člověka žít smysl celku. Je schopnost žít

celek, tj. žít cele.

Filozofie vždy byla i nadále by měla být inspirátorkou idejí, které člověku

umožňují: a) porozumět světu, sobě samému, svému úkolu ve

společnosti; b) ovlivňovat jeho chování, jednání, kladení cílů a hledání

smyslu života.

Idea (řec. ideá = podstata, podoba, také eidost – obraz), znamená

představu, objekt myšlení.

Filozofie se snaží o hledající zkoumání, rozumění podstatnému. Je

univerzální nauka hledající odpovědi na nejzákladnější problematiku:

bytí (skutečnosti), života, jsoucna, člověka a světa.

Zabývá se dále pravdou svobodou, řeší problematiku předpokladů

našeho myšlení, rozumění, poznání, vědění a jednání. Jde jí o pravdivý

(bytostný) vhled do věcí a dějů i do lidské existence. Otevírá člověku

možnost, jak být a pobývat (existovat) na zemi, jak svět a věci v něm činit

srozumitelnými a smysluplnými. Nezbytnost dobrého filozofování je tak

odhalování bytnosti sebe sama: filozofie tudíž vychází z vypracované

subjektivity, ze svobodného dění její transcendence, její

transcendentální dimenze.

(Podle Jiřího Olšovského)

Filozofie je univerzální nauka o podstatě světa a nejobecnějších

souvislostech v něm, které se týkají pojetí absolutna, přírody, kultury,

člověka i samého poznání.

Bez opravdové filozofie stane se člověk ve vyspělé civilizaci specialistou

bez ducha a uživatelem bez srdce. (Max Veber)


11

Filozofie nás doprovází a stále bude doprovázet i jako láska k moudrosti,

úctě a obdivu k člověku, lidskému myšlení, jeho nadějím i obavám.

(Jan Halada a jeho práce Učení moudrých.)

Smyslem této knihy

je přispět k nahlédnutí do podstaty, vnitřní složitosti a vzájemného

propojení vybraných základních filozofických disciplín (oborů, odvětví,

oblastí, složek), směrů (proudů, škol), paradigmat, jednotlivých postojů

a pozic filozofie jako celku. Dále ukázat na podstatu, povahu a koncepci

kultury pohledem filozofie kultury. Ukazuje jednu z možných cest, jak

vstoupit do filozofie a kultury. Pochopit vzájemnou souvztažnost a tím

se orientovat v základní a podstatné problematizace filozofie a kultury.

Kniha má tu přednost, že se s její pomocí seznámíme s pluralitou mnoha

nejrůznějších názorů a přístupů k filozofické a kulturní tématice, která

umožňuje uvažovat o tom, co z toho všeho je nám blízké a co nikoli.

Podle staré moudrosti: poznej vše a drž se toho nejlepšího!

Kniha nesleduje cíle badatelské, nýbrž didaktické. Jimi se řídí snaha

poskytnout na minimální ploše maximum informací, a to způsobem,

pokud možno srozumitelným. Publikace je komplementární (doplňující

se) oblastí vědění, která vychází z jednotlivých filozofických disciplín

(oblastí, odvětví a oborů) a koncepce kultury. Seznamuje čtenáře

s východisky, tradicemi a myšlenkovými souvislostmi, v jejichž rámcích

byla a je nastolována a řešena problematika filozofie a kultury.

Neobrací se na odborníky ve filozofii a kultuře. Těm nemůže ve své

podstatě říci nic nového. Ale určitě bude účinnou studijní pomůckou

všem studentům filozofie, antropologie, kultury a kulturologie. Zároveň

bude vhodná pro všechny ostatní zájemce (ať jsou akademicky vzdělaní

či nikoli) o výše uvedenou problematiku.


12

Tato kniha umožňuje:

pojímat nějaké (určité) informace a pamětí si je osvojit, abychom

v závislosti na svých schopnostech a znalostech se moli více či méně

úspěšně, orientovat a pohybovat v určité problematice. Tím vstoupíme

do situace, která se pak pro nás stane co do svého smyslu, jako

filozofická a kulturní problematika, přehledná a přisvojitelná. Jedná se

o dílčí přehled základu a podstaty filozofie a kultury.


13

1. díl – FILOZOFIE

A) Vznik a podstata filozofie 1. Charakteristika (pojetí) filozofie

(univerzálnost filozofie, podstata světa, principy /zásady/ filozofie) 2. Filozofie a mytologie 3. Kořeny (zdroje) filozofie – vznik filozofie

(předfilozofický /mýtický/ postoj a teoretický postoj) 4. Struktura (vnitřní členění) filozofie 1. Charakteristika (pojetí) filozofie Filozofie je univerzální nauka o podstatě světa a nejobecnějších souvislostech v něm, které se týkají pojetí absolutna, přírody, kultury, člověka i samého poznání. Univerzálnost filozofie Vyplývá ze tří základních filozofických skutečností, které nelze redukovat na nic obecnějšího.


14

Jedná se o zóny (útvary, sféry, sektory, pásma) filozofie:

1) Oblast ideálního bytí = ideální svět = ideálno:

a) nemá vazbu na prostor a čas; b) kontakt s ideálnem (s ideálním bytím,

s ideálními vztahy) zprostředkovává: myšlení a jiné aktivity duchovního

života jako je umění, náboženství, mystické a ezoterické kontemplace

apod.

2) Vědomí:

a) je mimoprostorový jev; b) jako individuální psychická skutečnost je

vědomí vázáno na dobu lidského života, probíhá v čase; c) jako průvodce

zvláštních vlastností subjektu, v rámci poznávacího vztahu, je přispěním

abstrakce (od individuální živé skutečnosti oproštěno) chápáno jako

nadindividuální a mimočasové; d) je obsah mysli, který si člověk dokáže

vybavit.

3) Oblast reálného bytí = reálný svět = reálno:

Zahrnuje vše, co existuje v prostoru a čase včetně všech vztahů vázaných

na prostor a čas, jakými jsou:

a) vztahy hmotného působení, b) koexistence, c) změny a trvání, d)

pravdivost a nahodilost.

Podstata světa může být chápána

V nejširším smyslu jako:

a) univerzum; b) kosmos; c) veškerenstvo; d) souhrn všeho jsoucího.

V užším smyslu jako sluneční soustava.


15

Ve smyslu gnozeologickém (poznávacím) filozofie rozlišuje:

a) vnější svět – objektivní realitu;

b) vnitřní svět – subjektivní realitu – obsah naší mysli.

Svět může být:

1) Přirozený = svět naší zkušenosti, svět, který jsme schopni na základě

smyslového vnímání poznávat a na který jsme schopni i působit.

2) Nadpřirozený = svět transcendentní, který je vše, co v lidském vědění

přesahuje naši zkušenost, hranice přirozeného (reálného) bytí. Je

chápán jako bytí nepodmíněné a nezávislé. Je to svět, který nelze logicky

potvrdit ani vyvrátit. Jedná se o absolutní realitu.

Filozofie řeší svět jako celek, jeho podstatu a nejobecnější

vlastnosti v něm, týkající se:

a) Bytí, života, jsoucna; b) absolutna, přírody a kultury; c) člověka, dějin,

hodnot; d) etiky a estetiky (umění); e) poznání, myšlení a jednání.

Filozofie

Je univerzální nauka, která usiluje především o:

a) porozumění; b) pochopení; c) vědění.

Poskytuje vidění světa jako celek. Snaží se zařadit jednotlivé jevy života

do všeobecné souvislosti.

Základ její činnosti spočívá ve vyjasňování pojmů, analýze a tvorbě

argumentů a teorií, promýšlení jejich předpokladů, důsledků a

vzájemných vztahů.


16

Principy (zásady) filozofie

1) obecnost; 2) srozumitelnost; 3) pravdivost; 4) svoboda; 5) tolerance;

6) víra.


17

2. Filozofie, mýtus a mytologie

Mytologii

můžeme chápat jako:

a) Soubor mýtů určité kultury, národa. Například mytologie: řecká,

slovanská, germánská, ruská apod.;

b) Vědní obor zabývající se výkladem, rozborem a srovnáním mýtů.

V tomto smyslu bývá chápána jako součást kulturní antropologie,

historie, religionistiky a psychologie.

Od romantismu se mytologie rozvíjí jako vědní obor, který se zabývá

analýzami, interpretacemi a srovnáváním mýtů. Mytologie je svou

narativní (lat. narrare = vyprávět) podstatou zaměřena zásadně do

minulosti a její děje se odehrávají v časové rovině pravěku. Mytologie

implikuje i určitou imaginativní skutečnost bájných míst, jakéhosi

zásvětna, které je však v mýtu současně projektováno do našeho světa.

Řecká mytologie před vznikem filozofie se zabývala počátkem a

principem veškerenstva.

Mýtus:

Byl nejdůležitější předpoklad vzniku filozofie.

Mýtus po tisíciletí byl hlavním prostředkem, který člověka bezpečně

orientoval v jeho každodenních problémech a starostech. Sám mýtus je

světem, strukturovaným prostorem a časem, v němž se každé věci,

události, činu dostane smyslu a významu. Mýtus je smyslový obraz,

představa, zosobnění, umělecký obraz, intuitivní vnímání a smyslové

vidění.


18

Médiem mýtu je obraz, nikoli pojem. V mýtu je smíšeno racionální

i iracionální, objektivní i subjektivní, pravda i fikce. Jeho obsahem není

skutečnost „jako taková“, nýbrž symboly.

Mýtus je příběh se symbolickým nebo náboženským významem.

Zprostředkovává názor na svět, přírodu a lidské bytí, vysvětluje účel věcí

a jevů. Mýtus spojuje všední zkušenost s kosmickým děním a s božskými

silami.

Jedná se o typ slovesného útvaru, většinou příběh přenášený z generace

na generaci, skrývající významovou symbolickou hodnotu, zachycuje

původní lidskou zkušenost v přírodě a historii.

Obsahem mýtu bývá nastolení řádu v dříve chaotickém či beztvarém

prazákladu světa.

Hlavním smyslem mýtu je identifikace člověka a společnosti s daným

přírodním i společenským řádem, nikoli interpretace světa.

Druhy mýtů:

Kosmologické – líčí vznik světa;

Teogonické – vznik bohů;

Antropologické – vznik člověka;

Aitiologické – původ zvyků; Soteriologické – průběh světového dění;

Eschatologické – konec světa.

Mýtem je člověk spjat se svými kořeny, vztahuje se k prazákladu bytí.


19

Mýtus a filozofie:

Filozofie se snaží pochopit mýty na jejich historickém pozadí.

Mýtus historicky předchází vzniku filozofie.

Lidské myšlení muselo projít jistou cestou od mýtu k logu, od převážně

fantazijního obrazu světa k pojmovému, aby dospělo k „bodu obratu“ –

ke zrodu filozofie.


20

3. Kořeny (zdroje) filozofie – vznik filozofie

(předfilozofický /mýtický/ postoj a vznik

teoretického postoje)

Evropská filozofie vznikla na přelomu 7. a 6. století před n. l. na

západním pobřeží Malé Asie, která byla obchodní křižovatkou mezi

Řeckem, Asií a severní Afrikou a zároveň místem, jež bylo nejvíce

otevřeno kulturním vlivům východních civilizací.

Předfilozofický /mýtický/ postoj člověka ke světu

Postoje

jsou sklony člověka reagovat ustáleným způsobem na předměty, osoby

a situace. Odrážejí hodnotící vztah člověka k určité skutečnosti.

Postoje jsou produktem učení. Významné postoje se v průběhu lidského

života obvykle nemění. Ostatní postoje mohou být změněny např.

vlivem zkušenosti nebo pod tíhou přesvědčování, které může mít

racionální i emocionální charakter.

Základní funkce postojů:

Poznávací – postoje organizují zkušenosti;

Instrumentální – postoje minimalizují ztráty a maximalizují zisky;

Výrazu hodnot – postoje vyjadřují, že člověk je nositelem hodnot.

Postoj zahrnuje tři složky:

kognitivní (poznávací) – poznání objektu a názory na něj;


21

emotivní (citové) – citové hodnocení objektu, které probíhá v dimenzi

sympatie-antipatie; konativní (behaviorální) – pobídka k jednání či

chování.

Předfilozofický postoj

člověka ke světu vychází z mýtu a člověk se ze světa nevyčleňuje. Jeho

vyčleněním se dochází k odcizení (člověk je schopen klást si filozofické

otázky týkající se podstaty světa), což je spojeno se vznikem filozofie.

Vznik filozofie

je myšlenkově spojen s mýtem. Filozofický výklad skutečnosti je od

počátku alternativou k výkladu mýtickému.

Mýtus je příběh se symbolickým nebo náboženským významem.

Mýty lidem:

a) zprostředkovávaly názor na svět, přírodu a lidské bytí;

b) vysvětlovaly účel věcí a někdy i původ států, měst, rodů apod.

V mýtickém čili předfilozofickém postoji

člověka ke světu se člověk pokládá za součást světa a nevyčleňuje se

z něj (není tedy světu odcizen). Proto spojuje svou všední zkušenost

s kosmickým a s božskými silami. V mýtickém období se člověk ničemu

nedivil, vše se mu jevilo jako samozřejmé. Důvodem bylo, že si kladl

pouze ty otázky, na které nacházel v mýtu odpovědi.


22

Vznik teoretického postoje člověka ke světu –

filozofie

Filozofie evropského typu vznikla na území antických řeckých městských

států v 7.-6. století př. n. l. V této oblasti neexistovala silná vrstva kněží

ani despotická forma vlády, postupně se navíc do správy obce

zapojovala stále širší skupina obyvatelstva. Tímto stavem společnosti byl

podporován svobodný rozvoj myšlení. Filozofické postižení světa a

člověka však zůstávalo záležitostí úzké skupiny občanů – většina lidí

organizovala svůj život podle mýtu. To byl také důvod četných konfliktů

mezi filozofy a většinou společnosti. Přesto byli filozofové nositeli

skutečného pokroku. Počátek filozofie lze spojit s výrazným posílením

pocitu individuality (člověk se vyděluje z celku světa, pohlíží na něj

jakoby zvnějšku) a zároveň s opuštěním samozřejmosti (člověk se

ničemu nediví) směrem k údivu.

Teoretický postoj člověka ke světu – filozofie – vzniká z údivu, který

člověka vytrhne ze samozřejmosti světa (tedy z přirozeného postoje ke

světu). Tato cesta je v dějinách antiky nazvána cestou od mýtu k logu.

Přechod od chaosu k řádu, tedy cestu od mýtu k logu (od mýtického

pojetí k racionálnímu výkladu světa), uskutečňují první antičtí filozofové

(miléťané, pythagorejci, Herakleitos, atomisté apod.) nalezením

principu, který je jádrem řádu (pralátka, číslo, atomy a prázdno apod.).

Tento princip je poté vykládán jako podstata všech přirozených věcí

(materiálních předmětů, člověka včetně jeho duše, ale i bohů).

Pojmenovaný princip, rozumem vysvětlený, odstraňuje iracionální

strach z neznámého a děsivého.

Příchod filozofie do dějin však neznamená konec mýtu. Ten se vedle

filozofie a vědy podílí i v současnosti na vysvětlení světa v podobě


23

pohádek, příběhů, některých forem umění, ale nově též v podobě textů

popularizujících vědu, politiku, ideologii apod.

Mytologie a vznik tří samostatných oblastí vědění

Mytologie (z řec. mythos – slovo, příběh, logos – slovo, nauka).

V původním významu vyprávění mýtů. Nyní soubor mýtů určité kultury,

národa. Vědní disciplína zabývající se výkladem, rozborem a srovnávání

mýtů.

„Rozklad původně nediferencované mytologie měl za následek vznik

tří samostatných oblastí:

1) filozofie,

2) náboženství,

3) umění.

Úsilí o svébytnost, vlastní „jazyk“, sobě vlastní způsob, jak oslovit

člověka, nevedlo však ani u jedné z těchto forem k vymanění se

z původní jednoty.

Filozofie, umění a náboženství se neustále setkávaly a rozcházely,

vzájemně se prolínaly a ve vztahu k sobě se inspirovaly. Z jejich těsného

soužití vyrostl pevný kmen antické kultury, který své kořeny zapustil

natolik pevně v evropském duchovním prostoru, že se ukázaly být

životodárné i po dvou tisíci letech.“

(Soňa Dorotíková – Filosofické kořeny právního myšlení)


24

4. Struktura (vnitřní členění) filozofie

Filozofii lze členit z různých hledisek. Každá filozofická

problematika však obsahuje tři hlavní otázky:

* Jaká je podstata zkoumaného jevu?

* Jak ji můžeme poznat?

* Jaký to má pro nás význam?

Z těchto tří hlavních otázek můžeme odvodit tři základní oblasti

(disciplíny) filozofie:

1/ Ontologie = nauka o podstatách a vlastnostech bytí a jsoucna.

2/ Gnozeologie = nauka o možnostech a povaze poznání.

3/ Axiologie = nauka o hodnotách a hodnocení.

Maximalistický pohled na strukturu filozofie

Teoretická (všeobecná) filozofie – jádro filozofie; základní

filozofické disciplíny.

1/ Filozofie myšlení

2/ Ontologie, metafyzika, filozofie bytí

3/ Gnozeologie, noetika, epistemologie, filozofie poznání

4/ Axiologie, filozofie hodnot

5/ Filozofická antropologie, filozofie člověka


25

Aplikovaná (mezní) filozofie – genetivní filozofie: obklopující

teoretickou a praktickou filozofii. Filozofická reflexe

speciálních věd.

6/ Filozofie přírody

7/ Filozofie kultury

8/ Filozofie dějin

9/ Další např.: filozofická teologie a filozofie náboženství; filozofie vědy;

filozofie umění,

politická filozofie; filozofie techniky a technologie, filozofie práva...

Praktická filozofie

10/ Filozofie jednání

11/ Etika

12/ Estetika a filozofie umění

Dějiny filozofie


26

Minimalistický pohled na strukturu filozofie

Jedná se o základ filozofie ve smyslu nejzákladnější filozofické

reflexe, která tvoří součásti celku jako konzistentní pilíř filozofie

jako takové:

== Ontologie, metafyzika, filozofie bytí

== Gnozeologie, noetika, epistemologie, filozofie poznání

== Axiologie

== Filozofie člověka

== Etika

== Dějiny filozofie

Další možné pohledy na vnitřní členění filozofie

Již Aristoteles rozděloval filozofii na:

1. Filozofii teoretickou – zahrnovala fyziku a matematiku, metafyziku

(nazýval ji první filozofií,

která zahrnovala učení o principech bytí a jeho nejvyšších příčinách).

2. Filozofii praktickou – věnuje se oblasti lidského jednání. Zahrnul do ní

např. etiku, politiku

či rétoriku.

3. Filozofii poietickou – estetiku.

Ivo Tretera ve svém Nástinu dějin evropského myšlení rozdělil filozofii

na šest součástí, které tvoří celek filozofie:

1. Ontologie – teorie bytí.

2. Gnozeologie – teorie poznání; noetika; epistemologie.

3. Etika – teorie morálky.

4. Filozofie dějin – historiosofie.


27

5. Filozofická antropologie – filozofie člověka.

6. Dějiny filozofie.

Petr Nesvadba ve své učebnici Filosofie a etika vymezil filozofické

disciplíny:

a) Teoretické – ve smyslu nejzákladnější reflexe:

== Ontologie – nauka o bytí.

== Gnozeologie – nauka o poznání.

== Filozofická antropologie – učení o člověku.

== Filozofie přírody.

== Filozofická teologie – nauka o Bohu.

b) Praktické – ve smyslu aplikovaného vědění:

== Filozofická etika – nauka o dobru.

== Filozofická estetika – nauka o krásnu.

== Dějiny filozofie a filozofie dějin.

== Filozofie práva, techniky, vědy (epistemologie).

== Politická filozofie.

Miroslav Sapík ve své učebnici Filosofie (kapitoly z filosofie, dějin

filosofie a antropologie) rozlišil filozofii a její disciplíny na:

1. Teoretickou filozofii:

== ontologie (metafyzika)

== přírodní filozofie

== gnozeologie (noetika, epistemologie)

== filozofická antropologie

== filozofická teologie – filozofická nauka o Bohu

2. Praktickou filozofii:

== etika

== poetika, estetika – filozofie umění

3. Genetivní filozofie: zkoumají filozofické aspekty dané konkrétní vědy,

protože každá speciální věda potřebuje filozofickou reflexi. Neexistuje


28

žádná dílčí oblast lidského poznání a jednání, jež by nemohla být

tématem filozofického uvažování.

Filozofický systém tvoří

a) Tradici = filozofické myšlení a jeho vývoj.

b) Teorii = postoje (přístupy, pozice, postupy, tvorbu), směry (proudy),

učení a školy, pojmy

a kategorie.

c) Implikaci = východiska, koncepce.

d) Praxi = jednání a chování.


29

B) Filozofie myšlení

5. Mysl, vědomí, myšlení, myšlenkové postupy /operace/

6. Druhy a formy myšlení

7. Dialektika, logika, racionalita, iracionalita

5. Mysl, vědomí, myšlení, myšlenkové

postupy /operace/

Filozofie jako teoretický postoj, je vázána na myšlení.

Mysl

Mysl znamená:

1) psychiku, duši, Já, rozum, myšlení; 2) hovorově povahu (veselá,

zdravá, jasná mysl; 3) historicky termín vyplývá ze snah spojit pohled

filozofický a psychologický, ze sklonu vysvětlovat psychiku jako celek

oddělený od somatického systému zahrnujícího biologické procesy a

případně neurofyziologické procesy mozku; 4) hypoteticky celek

zahrnující psychické procesy sloužící k vysvětlení psychologických jevů;

5) nutná funkce organismu, když jeho biologický vývoj dosáhne určitého

bodu složitosti, pak nutně vzniká organizační struktura typu mysl či

vědomí; 6) pojem vědomí, tedy celek vědomých a nevědomých

psychických zážitků, zkušenosti jedince.

Pojem mysl se nejčastěji používá jako vědomá modalita (způsob) duše,

charakterizující určitým způsobem lidské myšlení, cítění, chtění. Tím, že


30

mysl myslí a nazírá, vytváří se myšlenka. V mysli se odehrává vztah

k předmětnosti předmětu, myslí jsme u předmětu, jím je (extatická)

mysl člověka afikována (zasažena). Ve své představě máme něco na

mysli, jsme s to orientovat se na sám řád skutečnosti.

Jedná se o celek vědomých a nevědomých psychických zážitků a

zkušeností jedince.

Šířeji znamená mysl souhrn psychických procesů zahrnujících:

a) cítění; b) chtění; c) myšlení; d) smýšlení.

Mysl je abstrakce, zahrnující v sobě:

a) inteligenci; b) hodnoty; c) názory; d) emocionalitu člověka.

Vědomí

Zvláštní realita – sféra niternosti (niternost je zóna /dynamická jednota/

středu duše, nitra, ducha – Hérakleitos, Platón, Aristotelés, A.

Augustinus) vlastní člověku, interiorita (interiorita – u R. Descarta: věc

myslící jakožto základní mentálnost, vědomí), jež se může otevírat světu,

určité exterioritě (vnějšku), být si ji vědoma. Může se vztahovat i sama

k sobě, ke svému středu (reflexe, sebereflexe, transcendentální

subjektivní vědomí) a mít se sebou nějakou zkušenost, prožívat se,

zkoumat se, zakoušet svět i sebe sama.

Vědomí umožňuje interpretativní vztáhnutí se ke jsoucnu i celku

jsoucího (bytí), a vede tak k vědění, poznání.

Vědomí je základ možnosti jasnosti o světě a člověku (až

k ontologickému prohloubení, a to na základě způsobu existování).

Vědomí Já, v němž se uskutečňuje akt vědomí, vlastní konstitutivní akt


31

vědomí (noeze). Akty vědomí (akt a jeho obsah) jsou mentální procesy

odehrávající se v čase.

Lidské vědomí vzešlo z vysokého stupně organizované složitosti, jež se

objevila v našem vesmíru; vznikl člověk a jeho schopností reflexe, se

schopností brát skutečnost na vědomí, s růstem vědomí.

K jednotě vědomí patří i akty vciťování, pociťování apod.

Myšlení

Myšlení je:

a) výraz duševní (duchovní, rozumové, zvnitřňující) činnosti člověka, jíž

modeluje své vztahy k druhým, ke světu, jsoucnům a bytí ve formě

pojmů, úsudků;

b) určující představování, vytváření myšlenek (noemat), vzešlých

z chápání diferencí (rozdílů) mezi znaky a významy;

c) zvláštní akt chápání a poznávání problémů, vedoucí k jejich řešení.

V myšlení vystupuje věc tak, jak je, ve své pravdě. Myšlení se takto

artikuluje v řeči, stává se událostí.

Myšlení:

a) znamená v souhrnu rozumovou činnost, která označuje schopnost

prezentace procesů a daností vnitřního a vnějšího světa;

b) jedná se o proces řešení problémů, který zachází s vjemy a

představami;

c) zpracovává a využívá informace.

Myšlení je proces vědomého odrazu skutečnosti v takových jejích

objektivních vlastnostech, souvislostech a vztazích, do kterých se

zahrnují i objekty nedostupné bezprostřednímu smyslovému vnímání.


32

Je to poznávací proces probíhající mezi člověkem a okolím. Jedná se

o proces analýzy, syntézy, a odvozených myšlenkových operací. Myšlení

je sociálně podmíněno a nerozlučně svázáno s řečí.

Existuje dělení myšlení na:

1. Myšlení vědomé, kontrolované člověkem a probíhající v představách,

obrazech, symbolech a znacích, tj. slovech.

2. Myšlení neuvědomované, nekontrolované vědomím, probíhající sice

též na neurofyziologické úrovni, avšak jinými mozkovými mechanizmy –

proto i přehled druhů

myšlení uváděných v literatuře zahrnuje myšlení:

a) záměrné a pozorností kontrolované – většina myšlenkových operací;

b) bez účasti vůle – např. asociativní;

c) probíhající proti vůli jedince – např. myšlení ulpívavé, vtíravé.

Při myšlenkovém procesu dochází k duševní (duchovní) činnosti člověka,

jímž modeluje své vztahy k sobě, k druhým, ke světu, jsoucnům a bytí:

1) ve formě – a) pojmů, b) soudů, c) úsudků, d) symbolů;

2) za účelem nalezení obecných zákonitostí, souvislostí, vztahů a celkové

analýzy světa, který nás obklopuje.

Jedná se o souhrnnou rozumovou činnost (jako specificky lidská forma

zpracování informací) a zároveň s vnímáním a pamětí se řadí ke

kognitivním (poznávacím) funkcím.

Myšlení označuje schopnost vědomé prezentace procesů a daností

vnitřního a vnějšího světa. Tuto specifickou formu smysluplného

zprostředkování je možné pokládat za základ lidského vztahu ke světu.


33

Abstraktní myšlení:

1. Myšlení charakteristické schopností konceptualizace a zobecňování

symbolů verbálních nebo neverbálních.

2. Kognitivní funkce založená na umění přesouvat podle potřeby

myšlenkovou pozornost od konkrétních jevů k abstraktním, od celku

k jeho částem.

Myšlenka

je výsledek rozumových operací odrážející vztahy, souvislosti mezi

předměty a jevy vnějšího a vlastního, vnitřního světa; uvědomované ve

vnitřní řeči, vyjádřené slovem, písmem či jinými symboly.

Myšlení a jazyk

Jsou vzájemně spjaté, nikoli však totožné. Myšlení se uskutečňuje

pomocí jazyka, tedy symbolů, bez nich není možné zobecnění jako

základní myšlenková operace. Avšak myšlení se řídí zákony logiky,

zatímco jazyk a řeč zákony lingvistiky, kde hrají svou roli gramatické,

stylistické či expresivní zákonitosti.

Miroslav Petříček ve své knize Myšlení obrazem uvádí:

„Co tedy vůbec znamená, když říkáme, že myslíme? Přece ten, kdo

jedná, uvažuje, jinak by nejednal, nekonal, pouze prováděl nesmyslné

pohyby. Navíc slovo myslet je bezprostředně spjato s jinými, nějak

příbuznými, leckdy téměř synonymy: vědět, uvažovat, rozumět.“


34

Myšlenkové postupy (operace)

Do myšlenkových operací můžeme zařadit:

analýzu, syntézu, dedukci, indukci, abstrakci, konkretizaci, generalizaci,

determinaci a klasifikaci.

Analýza

Rozbor, proces zkoumání, který:

== provádí rozklad:

1) jednotky v mnohost; 2) celku v jeho části (prvky); 3) souboru v jeho

jednotlivé složky; 4) dění v jednotlivé stupně; 5) pojmu v jeho atributy;

== hledá příčiny, souvislosti, význam a vztahy mezi prvky (částmi) celku.

Druhy analýzy:

a) elementární; b) kauzální; c) logická; d) fenomenologická; e) jazyková;

f) psychologická.

Analýza znamená rozkládání (pojmové) celku na části.

Myšlenková analýza rozlišuje (člení) jednotlivé části myšlenkového

předmětu, tématu, myšlenkové směsi.

Opakem analýzy je syntéza.

Syntéza

Sloučení (spojení, provázání, sjednocování) oddělených částí.

Složení částí ve smysluplný celek. Jedná se o myšlenkové sjednocení.

V gnozeologii je syntéza spojením rozmanitých pocitů, představ a pojmů


35

v procesu poznání. Znamená metodu a postup, který sjednocuje, skládá

a spojuje základní prvky poznání předmětu, jevu, částí do celku.

Shrnuje rozličné (různé) v jednotu (Kant).

V Hegelově dialektice syntéza znamená krok, překonávající konflikty

(teze – antitéze) uvnitř starého, takže vzniká nové.

Syntéza je jednota protikladů.

Syntetické soudy jsou spojeny s empirickými fakty. Jejich pravdivost

závisí na zkušenosti. Jedině tyto soudy rozšiřují naše vědomosti.

Syntéza jde ruku v ruce (dialekticky) s diferenciací (rozčleňováním) a

dezintegrací.

Syntéza je opakem analýzy.

Dedukce

Z lat. deductio = odvození.

Uplatnění obecného poznatku na konkrétní jev, předmět. Postup od

obecného ke konkrétnímu. Odvozování, myšlenkový postup poznání,

vysvětlování a odkazování od obecného k jednotlivému, zvláštnímu.

Metoda odvozování konkrétních (jednotlivých) znalostí z obecných

principů, zákonů a vět. Prostředek ověřování hypotéz a teorií.

Vyvozování či odvozování z něčeho, činění závěru, deduktivního

argumentu (úsudku).

Dedukce může být dialekticky spjata s indukcí.

Dedukci upřednostňují racionalisté. Tvoří základ matematiky.

Protikladem dedukce je indukce.

Indukce

Z lat. inductio = uvádění.

Postup od konkrétního k obecnému. Vyvozování obecného tvrzení

z jednotlivých případů. Myšlenkový postup a postup poznání od


36

jednotlivého a zvláštního k obecnému, zobecňování. Metoda, jak

vyvozovat obecnou zákonitost (obecné tvrzení) z jednotlivých

(konkrétních) pozorovatelných případů. Prostředek tvorby hypotéz a

teorií (cestou zobecňování faktů).

Indukci upřednostňují empiristé.

Tvoří základ empirické vědy.

Protikladem indukce je dedukce.

Abstrakce

Myšlenkové odhlížení od nepodstatných vlastností či vztahů týkajících

se daného předmětu a věcí ve světě.

Vyčlenění podstatných a obecných vlastností předmětů a jevů. Součást

procesu poznání. Podstata rozumové činnosti (druh myšlenkové

operace od smyslově konkrétního uchopení předmětu k jeho pojmu) a

forma pojmového procesu, při kterém se odhlíží od jednotlivých věcí a

soustřeďuje se na obecná určení, znaky, vlastnosti.

Vyzvednutí jistých stránek či rysů a potlačení ostatních.

Abstraktní:

Znamená odtažitý, obecný, schematický, vzniklý abstrakcí.

Je viditelný či chápaný obecně bez jednotlivostí, které nejsou z daného

hlediska důležité,

aby vzniklo, co je např. různým předmětům společné.

Formy abstrakce:

a) izolující = vyzvedává jednotlivé společné znaky; b) generalizující =

vytváří druhové a rodové pojmy.

Abstrakce je opakem konkrétního.


37

Konkretizace

Uplatnění podstatných a obecných vlastností a jevů.

Opak abstrakce, důraz na detaily.

Generalizace

Zobecnění; hledání společných vlastností jevů.

Vydělování společných znaků jednotlivých jevů (předmětů); znaky platí

pro všechny prvky téhož druhu.

V teorii poznání myšlenkový proces, při kterém se tvoří obecné pojmy

z méně obecných nebo jedinečných tím, že se vystihnou jejich společné

rysy.

Generalizace je opakem determinace.

Determinace

Z lat. determinátio = vymezení, ohraničení, určení. Názor, že každé dění

je nutným důsledkem podmínek a příčin.

Omezení rozsahu pojmu udáním specifických znaků.

Vztažená na realitu je zákonitým určením událostí svými příčinami.

Determinace je opak abstrakce.

Klasifikace

Klasifikace = hodnocení = srovnávání + uspořádání + třídění. Znamená

zařazení, systematizaci, třídění, členění, hodnocení podle určitých

znaků, dělení podle tříd. V teorii poznání vyjasnění rozsahu pojmu.


38

Analytická klasifikace = postupuje od obecných pojmů k méně obecným,

až k jedinečným.

Syntetická klasifikace = postupuje od jedinečných pojmů k obecným.

Každá klasifikace zahrnuje klasifikovaný celek, členy klasifikace a základ.


39

6. Druhy a formy myšlení

Druhy myšlení

Motorické myšlení – počáteční forma myšlení. K řešení problémů

dochází pomocí pohybové manipulace s předměty.

Imaginativní myšlení – pracuje s názornými obrazy a představami.

Abstraktní (propoziční) myšlení – pracuje se slovy, větami a pojmy.

Názorné myšlení – problém je řešen s využitím názorných představ.

Abstraktní teoretické myšlení – problém je řešen s využitím abstraktních

představ. Užívá se při řešení teoretických úkolů. Jedná se o vyšší stupeň

myšlení.

Myšlení má tři formy

1) pojem; 2) soud; 3) úsudek.

Pojem

Smysl jména, jazykového výrazu. Význam slova.

Určitá fixovaná jednota (identita) charakterizující dění, daná myšlením,

konstituovaná (vytvořená) myslícím subjektem (ve výkonu identifikace).

Základní forma myšlení, která zabezpečuje vystižení obecných a

podstatných znaků jevu a předmětu.

Nositelem významu pojmu je definice. Význam slova označujícího

určitou skupinu předmětů či jevů, které mají shodné podstatné rysy.

Zásadní nástroj filozofie.

Elementární forma odrazu skutečnosti v myšlení.

Zobecněný obsah poznání, umožňující myšlenkové operace (pojmově

logické myšlení).


40

Vede k soudu a úsudku.

Pojmy slouží k určování jsoucího.

Soud (propozice)

Vyjadřuje vztah mezi jevy, předměty nebo jejich znaky. Je význam věty.

Je to myšlenka, kterou tato věta vyjadřuje. Souzení (uskutečňování

soudu jsoucím Já) je sám akt myšlení. Výtěžkem souzení je nová

myšlenka, zjevující řeč.

Soudy (výpovědi, soudová mínění, úsudky, predikace) se týkají stavů

věcí, jak to s nimi je, co jsou. V soudech (se svou strukturou subjekt –

spona – predikát) jsou věci zachyceny, posuzovány z hlediska pravdy a

nepravdy (omylu).

U každého soudu se rozlišují tyto kategorie:

1) rozsah (kvantita: obecný, částečný soud);

2) kvalita (kladný, záporný soud);

3) relace (kategorický, hypotetický, disjunktivní soud);

4) modalita (stupeň nutnosti: problematický, asertorický, apodiktický

soud).

Úsudek (argument)

Sděluje vztah mezi soudy.

Spojení soudů, z nichž jeden je zdůvodňován (podporován) druhými

soudy.

Odvozování výroku z jiných výroků pomocí určitých pravidel (důkaz).


41

Druhy úsudků:

1) úsudky bezprostřední (jednoduché důsledky), obsahující pouze jednu

premisu; 2) úsudky zprostředkované, mající více premis, zvláště dvě

(sylogismus – soudné myšlení, konečný úsudek, závěr).

Obecně a zjednodušeně můžeme říci, že filozofické myšlení

v sobě, kromě jiného, zahrnuje tři základní nosné pilíře,

které byly dány antickou filozofií a platí dodnes:

1/ Dialektika: Sokrata, Platona a Hegela.

2/ Logika: Aristotela.

3/ Racionalita (racionální uvažování – usuzování).


42

7. Dialektika, logika, racionalita, iracionalita

Dialektika

Původně umění vést rozhovor, umění otázky a odpovědi, tedy činnost

výměny myšlenek v rozmluvě, kdy se hledají argumenty pro a proti,

kladou se otázky, vytvářejí se myšlenky a dospívá se k něčemu novému.

Dialektika je:

a) myšlenkový způsob (koncepce), který popisuje vztah mezi

protikladnými veličinami (protiklady), mezi vnějším a vnitřním, distancí

a přináležitostí, radostí a bolestí apod.; b) schopnost zahlédnout dvojí

stránku věci, dvojí pohyb (rozpor) ve věci samé včetně vědomí.

Dialektika vychází z takového chápání skutečnosti, že má v sobě rozpor.

Ten je základem pohybu této skutečnosti, jejíž protikladnost

(rozporuplnost) se v myšlenkách zachycuje. Takto se odhalují rozpory,

protiklady a mnohoznačnosti života a bytí; může se dospět až k poznání

absolutna, jeho úplnému prozkoumání.

Dialektika může být chápaná jako:

1) Prvky dialektiky filozofického systému: např. Platon, Aristoteles,

Akvinský, Kant, Hegel.

2) Dialektika jednotlivých (dílčích) filozofických pohledů vybraných

myslitelů: např. Herakleitos, Gorgias, Sokrates, Zenon Elejský,

Kierkegaard, Nietzsche, Schelling, Heidegger, Merleau – Ponty,

Gadamer aj.

U Hérakleita vše vzniká dialekticky z jednoty a boje protikladů (např.

dialektika života a smrti). Protiklady zde nejsou syntetizovány do vyšší


43

jednoty. Věčná změna jako princip univerza, včetně plynutí všeho, věčné

střetávání protikladů.

Eleaté uplatňovali antitetickou dialektiku (bytí a zdání, fysis a nomos

apod.).

Gorgias tvrdil, že pouhou dialektikou není dosažitelná podstata věci. Je

třeba přistoupit k božskému vytržení. Jen tak lze nahlédnout do pravdy

bytí a otevírat její bytnost.

Klasické pojetí dialektiky je jako umění správného dotazování

(Sokrates). Sokratova dialektika byla založena na kladení a odkrývání

odpovědí. Sokrates původně pojal dialektiku jako umění dialogu jako

metodu systematického tázání. Dialektika v antickém Řecku označovala

umění zjišťovat rozhovorem rozpory v řeči odpůrců. Dialektika znamená

umění dosáhnout v rozhovoru pravdy vzájemným střetáváním rozporů.

Byla určitou negativní dialektikou (vědění nevědění), kterou určovala

ironie, jejímž cílem bylo odhalovat, prověřovat, demaskovat, a tak

umožňovat přístup k pravdě o vlastní existenci i o světě.

Nauka o poznání a myšlenkových operací, pomocí nichž se stanoví

vzájemné vztahy idejí a reálných věcí (Platon). Pro Platona je dialektika

nejvyšší filozofickou vědou, která se týká vzestupného pohybu myšlení.

Ve vzestupném dialektickém pohybu duše se překonává démonický erós

a člověk je přitahován k pravdě a kráse bytí. V napětí mezi smrtelností a

nesmrtelností se duše probouzí k sobě samé, spěje k nejvyššímu

poznání, k chápání celku. Skutečná univerzální dialektika se snaží

pravdivě vysvětlit to co jest; vede k otevření vnitřního zraku (subjektivní

dialektika) pro chápání i těch nejvyšších (nejhlubších) pravd. Logickými

operacemi jsou stahovány ideje, spěje se k základním principům všech

věcí, k idejím (dialogická dialektika).


44

Dialektika je nauka o myšlenkových operacích, pomocí nichž se

stanovují vzájemné vztah idejí (pojmů) a reálných věcí.

Platon rozlišuje:

a) Dialektiku vzestupnou – vycházející od konkrétního a postupující

k ideji dobra.

b) Dialektiku sestupnou – vracející se od nazírání dobra ke

každodennosti.

Umění sporu, poznání jako forma usuzování, vycházející

z pravděpodobných názorů (nikoli nutných) – Aristoteles. Aristotelovi

byla dialektika uměním tázat se, vynalézat, hledat, uvažovat o problému

(myslet, kritizovat, zkoumat řeč), spět k principům všech nauk, k pravdě.

Nebyla mu však skutečnou vědou, která vede k přímému nahlédnutí.

Aristoteles vytvořil první teorii dialektiky. Chápe dialektiku jako umění

sporu a formu usuzování, vycházející (oproti analýze)

z pravděpodobných názorů, nikoli nutných.

Za zakladatele dialektiky Aristoteles považuje Zénóna Elejského díky

jeho úvahám o pohybu.

Gnostická dialektika Klementa Alexandrijského se řídí božím (živým)

logem. K dosažení božského bytí je třeba skutečného dialektického

výcviku; tehdy se dotkneme nejmocnější podstaty všeho.

P. Abélard rozvrhl přesné dialektické umění rozlišování.

Kant a jeho transcendentální dialektika

Transcendentální dialektika = kritika pouhého zdání pravděpodobnosti,

kritika iluzí lidského rozumu. Snaží se uchopit čistý rozum, jeho vnitřní

strukturu.


45

Transcendentální dialektika je zkoumání iluze na základě, které lidský

rozum věří, že může překonat hranice zkušenosti a určit apriori

(předem, z předpokladu) pojmy duše, duchovna, světa nebo Boha.

Dialektika řeší problematiku poznání s pomocí více různých úhlů

pohledu na daný problém (problematiku).

Hegel a jeho dialektika

Dialektika získala nový filozofický význam, který z velké části ovlivňuje

myšlení i dnes. Hegel chápe dialektiku jako zákonitost myšlení

i skutečnosti, která postupuje dílčími negacemi (teze, antiteze) a řeší

protiklady přechodem k syntézám. Syntézy jsou dočasné a předurčené

k tomu, aby byly také překračovány. Vývoj tak nabývá spirály. Tato

činnost je vlastní všemu vznikání, pohání každou zvláštní oblast dějin, ať

už se jedná o dějiny přírody, kultury, či filozofie samé.

Podle Hegela je dialektika vyjádřením samopohybu myšlení a

skutečnosti, kdy se vždy vyšší stupeň jevů určuje z předcházejících

stupňů; předmět se chápe v jednotě protikladných určení.

Charakterizuje dialektiku: dialektiku pojmů, kde odhaluje vnitřní pohyb

předmětu, jeho pravdu; věc má přijít k sobě samé, a tak se tát

přítomnou. V takto specificky synteticky pojaté dialektice tak jde

o pohyb rozumu (myšlení), o dialektiku pojmu vnitřně se rozvíjejícího;

objektivní určení tohoto rozumu přecházejí jedno v druhé. Ve

skutečnosti (v životě) je demiurgem dialektika imanentní negace.

Dialektika myšlení a bytí směřuje k absolutnímu myšlení a vědění

(spekulativní dialektika absolutna); dialektika je tu tedy bytostně

procesem vytváření absolutní subjektivity subjektu. Ve snaze vyjít nad

protiklady se spěje k absolutní ideji (pravdě).


46

Vývojová zákonitost vší skutečnosti i lidského poznání a myšlení,

spočívající ve střetávání protikladných stránek (teze – antiteze), ústící

v syntézu (Hegel).

Schelling rozvíjel dialektiku vycházení a návratu, nekonečného a

konečného v souvislosti s dějinným procesem.

Dialektika je nauka o obecných principech (vývoje a souvislostí),

zákonech pohybu a vývoje přírody, kultury, společnosti, poznání a

myšlení. Je to obecná metoda poznání, myšlení a jednání (marxismus).

Dialektika vychází z takového chápání a poznání skutečnosti, že má

v sobě základní rozpor. Rozpor je základem pohybu této skutečnosti,

protikladnost se zachycuje. Takto se odhalují rozpory a mnohoznačnosti

života a bytí. Může se dospět až k poznání absolutna.

Marx

Převzal hegelovskou dialektiku jako metodu a aplikoval ji na faktory

ekonomické a společenské.

Vzniká dialektický materialismus.

20. století

Označuje náplň dialektiky jako každé myšlení, které bere v úvahu

dynamismus jevů a studuje rozpory (kontradikce), které se v nich

objevují.

Hans-Georg Gadamer chápal dialektiku v dialogickém pohybu myšlení

(jako Platon), usiloval o její návrat hermeneutiky (hermeneutická

dialektika);



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.