načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podmořský lovec -- Paměti námořníka německé ponorky U-505 1941-45 - Hans Göbeler; John Vanzo

Podmořský lovec -- Paměti námořníka německé ponorky U-505 1941-45

Elektronická kniha: Podmořský lovec -- Paměti námořníka německé ponorky U-505 1941-45
Autor: ;

Hans Göbeler se podobně jako mnoho jiných mladých německých mužů vyrůstajících v prostředí nacistické totality dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Jeho snem bylo stát se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  165
+
-
5,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Omnibooks
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 258
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-905-2327-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hans Göbeler se podobně jako mnoho jiných mladých německých mužů vyrůstajících v prostředí nacistické totality dobrovolně přihlásil k vojenské službě. Jeho snem bylo stát se námořníkem na ponorce a ten sen se mu splnil. V letech 1941-45 sloužil v kormidelně ponorky U-505 se základnou ve francouzském přístavu Lorient. Kniha je jeho vyprávěním o službě na palubě bojového plavidla z pohledu řadového námořníka.
Autor popisuje četné a velmi osobní podrobnosti o životě v německém námořnictvu za Hitlerovy vlády. Protože U-505 byla jeho prvním a posledním plavidlem na kterém sloužil, jeho pohled na posádku, velitele a bojové akce je živým a uceleným obrazem Kriegsmarine tehdejší doby. Zažil toho hodně – od pokusu o sabotáž, který málem způsobil havárii ponorky, přes sebevraždu velitele ponorky, jedinou za druhé světové války, nadšení při lovu nepřátelských lodí, strach při únicích před hlubinnými pumami, až po ošuntělé francouzské nevěstince. Jeho vzpomínky jsou věrným obrazem vývoje války v Atlantiku, kdy se z německých ponorek, původně sebevědomých lovců obchodních lodí, postupem času stávají oběti technické převahy spojeneckého letectva a námořnictva.
Ponorku U-505 zajala 4. června 1944 operační skupina Guadalcanal kapitána Dana Galleryho. Jeho skupina „zabijáků podmořských lovců“ ji hlubinnými pumami donutila vynořit se na hladinu, ostřelovala ji kulomety a potom ji obsadila. Od války v roce 1812 to bylo první plavidlo zajaté Američany na moři. V dnešní době si U-505 prohlédnou v chicagském Muzeu vědy a průmyslu každý rok stovky tisíc návštěvníků.
V knize je osm stran obrazové přílohy a situační mapky.

Zařazeno v kategoriích
Hans Göbeler; John Vanzo - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © 2008 by Hans Jacob Göbeler and John Vanzo

First Edition: 2005

© Translation Vlastimil Dominik

ISBN 978­80­905232­3­4

ISBN PDF 978­80­905232­7­2

ISBN PDF pro čtečky 978­80­87788­01­1


2012


Tato kniha je věnována Axelu-Olafovi Löwemu,

prvnímu kapitánovi U-505

a

manželce Erice: stál jsem, stojím a až do konce svého

života, dokonce i po smrti budu stát po tvém boku.


Hans Göbeler jako námořník

Kriegsmarine v roce 1942


PŘEDMLUVA

Z přibližně 37 000 vycvičených členů posádek německých ponorek za druhé světové války jich jenom 6000 přežilo válku a vrátilo se do svých domovů v Německu. To představuje největší relativní ztrátyjakékoliv složky vojska v naší historii. Z asi 1000 německých ponorek, které se za druhé světové války dostaly do akce, jich po roce 1945 zů - stala jen hrstka. I když se to zdá být neuvěřitelné, příběh o obětujících se mužích na ponorkách se v Německu v pravdivé a úplné podobě nikdy nepublikoval. Teprve nyní, kdy je umožněn přístup k palubním deníkům a válečným záznamům v britských archívech, získávajínovináři a historici objektivní zdroje informací.

Mému příteli a druhovi Hansi Göbelerovi se v jeho knize Podmořský lovec podařilo vylíčit každodenní život členů posádky ponorky v době války. V jeho životopisném díle jsou pravdivě popsány kamarádství, obavy, strach a spousta nezapomenutelných chvil na palubě jeho lodi. O službě na ponorkách se napsalo hodně knih, jejichž autory jsou téměř vždy velitelé těchto lodí a píší v nich o svých úvahách a rozhodnutích. Hansova kniha je nedocenitelná v tom, že je napsaná z pohleduřadového člena posádky. Jako člen osádky kormidelny měl tu nejlepšípříležitost zažít skutečnou atmosféru na palubě bojové ponorky.

Hans se bohužel nedožil vydání svého otevřeného (a určitěpopulárního) obrazu německého námořnictva za druhé světové války. Hans Göbeler zemřel po dlouhé a těžké nemoci 15. února 1999.

Horst Einbrot

nadporučík námořnictva

člen posádky U-351

7


8


ÚVOD

Od prvního dne, kdy Hans Göbeler vstoupil v roce 1942 na její palubu jako čerstvý nováček, se jeho život a myšlenky točily kolem U-505. V průběhu války poslal rodičům do úschovy stovky fotografií apoznámek o svých zkušenostech na palubě ponorky. Po válce pečlivěshromažďoval všechny články a jakékoliv písemné zmínky o ní. Tato kniha je výsledkem jeho úsilí o zvěčnění památky milované lodě.

Hans se nikdy nestyděl vyjádřit svou hrdost na U-505 a obecně nabojovou činnost ponorek. V prostředí politické korektnosti, kterádominovala poválečnému Německu, musel často trpět kvůli svému odmítání projevit očekávanou hanbu nebo lítost. Řekl, že nic z toho nepociťuje, protože to není potřeba. Hans až do konce svého života vytrvaleobhajoval odvahu a oddanost svých kamarádů v německém námořnictvu – bez ohledu na to, jaké to mělo důsledky pro jeho osobu a kariéru.

Když U-505 v roce 1954 skončila jako exponát chicagského Muzea vědy a techniky, Hans přísahal, že se jednoho dne přestěhuje do její blízkosti. Věren svému slovu se po odchodu do důchodu třicet let poté přestěhoval se svou rodinou z Německa na předměstí Chicaga. Jakmile tam Hans byl, zorganizoval první setkání posádek U-505 a amerických lodí, které ji 4. června 1944 zajaly.

Jen málo lidí vědělo o tom, že také shromažďuje materiály a píše své vzpomínky o životě na U-505.

Hans byl s publikovanými texty o historii jeho lodi všeobecněspokojen. Daniel V. Gallery, velitel operační skupiny, která U-505 zajala, v padesátých letech podrobně popsal průběh této události pod názvem Twenty Thousand Tons Under the Sea. Galleryho verze je v zásaděpřesná, ovšem Hans měl výhrady k jeho závěru, že posádka U-505 měla špatnou morálku. Hanse také potěšily krátké vzpomínky, sepsané jeho přítelem a kolegou v posádce Hansem Joachimem Deckerem, které byly zveřejněny jako článek v U.S. Naval Institute Proceedings pod názvem „404 Days! The War Patrol Life of the German U-505.“

9


Ovšem tohle všechno se změnilo, když v roce 1986 vyšla knihaLawrence Cortesiho s názvem U-505 Victory. Podle Hanse je tahle kniha plná nehorázných faktických chyb. Zděšený tím, co považoval zapřekroucení historie své lodě, urychlil práce na své biografii, aby tento zkreslený pohled opravil. Své pozoruhodné vzpomínky doplnil kopií palubního deníku U-505 a rozhovory s mnoha dalšími členy posádky a rukopis o 300 stranách prezentoval na palubě této lodi.

Hans deset let pečlivě sepisoval své memoáry. Mezitím se kvůli zdravotnímu stavu své manželky přestěhoval na střední Floridu. A tam jsme se počátkem roku 1996 setkali. Hans byl ochoten poskytnout mi rozhovor pro článek, který vyšel v roce 1997 v červencovém číslečasopisu World War II. Setkal se s velkým zájmem a přiměl Hansepožádat mě o pomoc s psaním své autobiografie, připravované v podobě knihy. Byla to pro mě čest.

Během přepracovávání rukopisu jsem zůstal absolutně věrnýHansovu nekompromisnímu požadavku, aby tato kniha byla naprostofaktickým vyprávěním o jeho válečných dobrodružstvích. Za trvání naší spolupráce zarytě odmítal veškerá pokušení své zážitky cenzurovat nebo je idealizovat. Varoval jsem Hanse, že ve svém vyprávění občas působí jako ne moc sympatická postava. To nevadí, tvrdil, ta kniha musí věrně popisovat jeho zážitky – i za cenu nějakých poskvrnek.

To, co vzniklo, je autentický úsek života, unikátní pohled navýznamnou historickou dobu, o které se mohlo jen výjimečně hovořit v celém rozsahu a upřímně. Je to souhrnné vylíčení událostí, které může zklamat ty, kdo se snaží vykreslovat bojující Němce buď jako nelidská monstra, nebo jako supermany. Hansův příběh je ve svém jádře vylíčením reakce obyčejného mladého člověka na mimořádné okolnosti. Svým způsobem odráží zkušenosti celé generace mladíků poslaných do války, bez ohledu na jejich národnost.

Je smutné, že 75 let života Hanse Göbelera ráno 14. února 1999 skončilo. Nádor a léčba chemoterapií zdecimovala jeho kdysi svalnaté tělo na žalostnou křehkou skořápku. To chladné zimní ráno se jeho osla bené srdce nakonec vzdalo. Jeho manželka ho přenesla na gauč do obývacího pokoje, kde na chvíli znovu nabyl vědomí. Když ležel vnáručí své milované Eriky, Hansovy oči se najednou rozšířily, jako by upřeně zíraly na nějaký fantastický zjev vznášející se nad ním.

„Ne, ještě ne. Ještě ne,“ prosil. Chvíli potom zemřel.

10


Nikdo, kdo Göbelera znal, si nemyslel, že jeho poslední slova byla

vyjádřením strachu. Hans čelil smrti mnohokrát a vždy statečně. Ne,

on neměl strach z umírání. V jeho slovech byla obava z toho, že jeho

kniha ještě není dopsaná. V posledních letech jeho života bylo„napravení historie“ U-505 a mužů, kteří na ní sloužili, jeho jedinou životní

ambicí. Je mi velice líto, že se nedožil toho, aby viděl tuto knihuvytištěnou. Podmořský lovec nabízí nejúplnější a nejvěrnější příběhponorky U-505, od války v roce 1812 prvního nepřátelského plavidla,

zajatého americkým námořnictvem na otevřeném moři.

Myslím, že Hans by měl radost.

John P. Vanzo, PhD.

Bainbridge College

P. S. Hansovi:

Auf Wiedersehen, můj starý příteli. Ať už se Tvá duše plaví vevesmíru kdekoliv, měj vždycky pod kýlem vody alespoň na šířku dlaně.

11


12


PROLOG

S Hansem Göbelerem jsem se setkal v roce 1989 během prvníchněkolika měsíců svého zaměstnání v Muzeu vědy a průmyslu v Chicagu.

Tehdy jsem byl jenom obyčejný asistent tajemníka a manažera sbírek

a pracoval jsem na dokončení projektu rekonstrukce U-505, kterýprobíhal v letech 1988-89. Plánovala se oslava dokončení této rekonstrukce – nejrozsáhlejší od vystavení U-505 v roce 1954 – na niž byli

pozváni námořní veteráni z obou stran. Protože jsem přišel do muzea

teprve před nedávnem, neměl jsem se tohoto setkání přímo účastnit.

Ovšem můj zájem o vojenskou historii obecně a zejména o U-505 mě

dovedl k tomu, že jsem se na tu oslavu stejně vetřel. Musel jsem ale

slíbit, že se do jejího průběhu nebudu nijak míchat.

Mojí nejživější vzpomínkou na ten den byl dojem, jaký na mězanechalo to, že se bývalí nepřátelé dokázali znovu setkat za méněhrozivých okolností a (bez ohledu na jazykovou bariéru) otevřeně se bavit o svých zážitcích. Měli skutečně radost, že se spolu vidí. Někteřímluvili o lodi, jiní o svých konkrétních rolích to ráno 4. června 1944 a další byli jenom šťastní, že jsou mezi starými a novými přáteli. Jedním z lidí na tomto setkání byl Hans Göbeler.

Tam jsem se dověděl, jaký byl Hans úžasný člověk. Ačkoliv byl „obyčejným“ námořníkem v kormidelně (a nebyl tedy důstojníkem), v organizaci setkání posádky U-505 hrál klíčovou roli. V jeho 167 cm vysoké postavě (ideální výška pro ponorkového námořníka za druhé světové války) byl mnohem větší duch, který na mě udělal velký dojem pokaždé, když jsme se setkali, až do jeho smrti koncem 90. let.Pětašedesátiletý bývalý příslušník Kriegsmarine pravidelně cvičil sčinkami, aby se udržel v kondici a zachoval si mladicky svalnatou hruď. Vyzařovala z něj sebedůvěra a jeho šibalský úsměv přirozeněpřitahoval lidi. Oči mu jiskřily humorem a dobrou náladou. Hans mi vyprávěl o úspěchu, který zažil jako student a při nástupu do služby na ponorce, a jak první úspěch vytvořil předpoklad k tomu druhému. Během těch

13


let jsme si řekli spoustu vtipů a on byl vždy ochoten vykládat nějaký

zajímavý příběh z doby „té staré lodi“.

Po několika Hansových návštěvách a mnoha telefonickýchrozhovorech jsem si uvědomil, že je důležité zachovat jeho příběhy pro příštígenerace. Jednou možností bylo říct je průvodcům pracujícím na U-505, aby je mohli vyprávět návštěvníkům, ale pokud nebudou napsané, jeho vzpomínky se nakonec ztratí nebo se ústním předáváním zkreslí. Vedle svých příběhů z první ruky přidával Hans zážitkům s U-505 unikátní rozměr. Kdykoliv na ni přišel, rád dělal pro návštěvníky neformální prohlídky. V ten den se stal součástí výstavy. Stál v kormidelně apoisoval jednotlivé přístroje nebo líčil některé zážitky těm, kdo o to měli zájem. Když expozicí prošla skupina návštěvníků, tak lidé v ní měli nevyhnutelně pocit, že Hans měl s lodí něco společného. Možná to bylo jeho přízvukem nebo prostě jeho zjevnými znalostmi, ale jakmile bylo jeho tajemství prozrazeno, nedalo se udělat nic jiného než se zastavit a pozorně poslouchat.

Provázení po ponorce U-505 bývalým členem posádky je výjimečný a nezapomenutelný zážitek. A Hansovi to přinášelo velké uspokojení. Vždy jsem s potěšením sledoval, jak upoutával absolutní pozornostnávštěvníků, když stál na místě, kde vykonával svou službu a mluvil oživotě na palubě U-505. Jak si asi každý dokáže představit, návštěvníci byli úplně užaslí. Mnozí z nich využili příležitosti a pokládali mu těžké otázky – co to znamenalo být německým námořníkem na ponorce za druhé světové války, jak se na ní žilo, jak se cítil, když byla zajímána, a jak se na to dívá teď, po mnoha desetiletích.

Myslím, že tahle pozornost a projevy sympatie pomohly Hansovi jeho vzpomínky podrobně rozvést a dokončit. Ulevilo se mi, když jsem se dověděl, že nějakou dobu uvažuje o sepsání svých vzpomínek, pro něž začal sbírat informace od svých bývalých druhů z ponorkového námořnictva a ověřovat si fakta u nich a v jiných zdrojích. Hans si chtěl být jistý, že bude svůj příběh vyprávět co nejlépe, ale také se snažil o to, aby reprezentoval názory obyčejného námořníka. Naštěstí si zpotenciálních kritiků svého úsilí dělal spíše legraci, než aby se jimi nechal odradit. Na rozdíl od mnoha jiných vzpomínek na vojenskou službu našel velmi dobrý způsob, jak své osobní zážitky zasadit do širšího kontextu druhé světové války. Jeho vzpomínky, které budou zvlášť cenné pro generace těch, kdo se ještě nenarodili, líčí jeho cestu kpo>14


norkám, službu na U-505 (Hans absolvoval všechny bojové operace

na palubě této jediné ponorky), pobyty na souši, zajetí jeho lodi 4.

června 1944 a zajímavý život zajatce. Zvlášť se mi líbí příběhy života

na moři a zážitky posádky v zajetí, které do exponátu 750vystavovaných tun U-505 vdechují život.

Muzeum vědy a průmyslu začalo v roce 1998 plánovat důležitýprojekt orální historie. Jeho cílem bylo vést rozhovory s co největšímpočtem členů německé posádky a také s důležitými osobami z CTG 22.3 – operační skupiny Dana Galleryho, která U-505 zajala. Projekt byl velmi dobře zorganizován, probíhal následující rok a my jsmevyhledali lidi, o kterých jsme byli přesvědčeni, že rozhovory s nimi jsou pro budoucí generace důležité. Hans nadšeně nabídl svou pomoc. Z našeho pověření pomohl zkontaktovat řadu svých přátel a pochopitelněsouhlasil s tím, že sám poskytne rozhovor.

Potom zasáhla tragédie. Přibližně v té době diagnostikovali Hansovi nádor na plicích, který mohl být smrtelný. Během boje s touhlestrašnou nemocí byl optimisticky naladěný a nabádal nás, abychom s naší návštěvou počkali, dokud neskončí jeho další léčba, protože bylpřesvědčen, že rakovinu porazí. Mluvil jsem s ním telefonicky krátcepředtím, než zemřel a tehdy jsme už všichni věděli, že svůj boj s nemocí prohrává. Erika, Hansova manželka, nám řekla, že nevypadá tak dobře, aby mluvil na kameru, a z jeho hlasu bylo zřejmé, že ho nemocpřipravila o sílu; už neměl dost energie ani pro rozhovor. Když přišla zpráva o jeho skonu, byli jsme všichni velmi smutní. Věděli jsme také, že jsme přišli o cennou příležitost zachovat jeho odkaz na filmu. Naštěstí jsem měl dost předvídavosti a z mnoha našich rozhovorů jsem pořídilzvukový záznam. Hans byl poslední žijící člen posádky U-505 veSpojených státech. Když zemřel, zůstalo naživu jedenáct mužů; dnes je to deset.

Hansovo úmrtí bylo velkou ztrátou pro jeho rodinu, pro zaměstnance muzea a pro komunitu ponorkových námořníků. Ovšem Hans během těch měsíců před svou smrtí naštěstí neúnavně pracoval na dokončení svých memoárů, které byly původně zveřejněny v podobě soukromého brožovaného vydání krátce po jeho smrti.

Vím, jak by byl Hans dneska hrdý, kdyby viděl svou „starou loď“. U-505 byla umístěna do uzavřeného pavilonu a natřena zvenčí i zevnitř barvami z doby války. Byl jsem zvlášť hrdý na to, že dlouhé rozhovory

15


s Hansem a zkušenosti, které může předat pouze bývalý člen posádky,

jsou součástí zážitku, jejž si během prohlídky ponorky odnese každý

návštěvník.

Hans svými osobními návštěvami a zaznamenanými rozhovorypo

mohl muzeu a jeho sponzorům pochopit složitost a záludnost provozu

ponorky. Jeho posmrtně vydaná kniha vzpomínek pomáhá nám všem

pochopit a ocenit, co to byla služba na palubě U-505.

Keith Gill

kurátor, U-505

Muzeum vědy a průmyslu

16


KAPITOLA 1

MŮJ OSUD JE NAPLNĚN

Ten den, 4. června 1944, byl nejhorší v mém životě. Já i ostatníčlenové naší posádky jsme byli jako zajatci umístěni do ocelové klece na americké letadlové lodi. Sálající horko od motorů lodi udělalo z již tak dusného tropického vzduchu v kleci skutečně žhavou pec. Zdaleka ze všeho nejhorší byl ale pohled na naši hrdou loď, německou ponorku U-505, jak ji táhnou za námi jako zraněného šedého vlka, chyceného do pasti. I když jsem udělal vše, co bylo v mých silách, abych ji úmyslně potopil, padla do rukou Američanů jen poškozená. Bylo to od války v roce 1812 první nepřátelské plavidlo, které americkénámořnictvo zajalo na otevřeném moři.

Ovšem po pětapadesáti letech se šok a hanba z toho dne změnily v nostalgickou hrdost na naši šťastnou starou loď. Dnes je možno U-505 vidět vyzvednutou na suchu jako stálý exponát Muzea vědy a průmyslu v Chicagu. Podle pamětní desky tam ponorka stojí jako připomínka obětí z řad amerických námořníků za druhé světové války. Ale pro nás, členy posádky U-505, tato loď symbolizuje také útrapy a oběti, které jsme přinesli za dva roky krvavé války proti nepřízni osudu. Příběh o dobrodružstvích naší lodi za války je dostatečně silný na to, abynalňoval oba tyto pohledy.

V uplynulých letech jsem organizoval řadu setkání amerických aněmeckých veteránů, kteří byli zajetí lodi přítomni. Nenávist anepochoení, které dřív naše národy rozdělovaly, dnes zmizely. My veteráni se podobně jako naše národy navzájem objímáme a soustřeďujeme se na to, co nás spojuje a ne na to, v čem se lišíme. Teď chápeme, že během války, ať už jsme pronásledovali nebo byli pronásledováni, jsme byli všichni jen mladí kluci, kteří dělali to, co považovali zavlasteneckou povinnost. Nyní se hádáme už jen o to, kdo bude platit příští rundu pití.

17


Tuhle knihu jsem napsal proto, abych vylíčil úplný a pravdivý příběh o našem životě na palubě U-505, jak jsem ho zažil na vlastní kůži. Nic jsem nezatajil ani nezveličil. Jediným ústupkem bylo zamlčení jmen několika členů naší posádky z úcty k pocitům jejich rodin. Doufám, že výsledkem popisu života na palubě bojové ponorky za druhé světové války bude úplnější a vyváženější pochopení vojenské historie alidského chování. Konečný verdikt nad našimi národy a nad námi osobně musejí vynést budoucí generace.

* * *

To, že jsem se jako mladý muž dal se k německému námořnictvu místo k Luftwaffe nebo k Panzer, bylo výhradně moje rozhodnutí. Ale nikdy jsem neměl žádné pochybnosti, že až nastane správná doba,přihlásím se k obraně své země u té či oné zbraně. Konec konců, pocházel jsem z rodiny s hrdou vojenskou tradicí.

Narodil jsem se 9. listopadu 1923 jako Hans Jacob Göbeler v malé hesenské zemědělské vesnici Bottendorf blízko Marburgu. Jako malý chlapec jsem strávil mnoho hodin na kolenou svého dědečka Matthiase, který bojoval v nejslavnějším německém konfliktu, vprusko-francouzské válce. Jeho služba v té válce, která vyvrcholila obsazením hlavního města našich dávných nepřátel, Francouzů, vyvolávala v mé mladé mysli představy hrdinských úspěchů v boji.

O temné a nelidské tváři války jsem se dověděl ze zážitků svého otce Heinricha z první světové války. Otec narukoval do německé armády v osmnácti letech. Bojoval na východní frontě, kde se účastnilpočátečních velkých manévrovacích bitev proti Rusům. Tam ho 20.listoadu 1914 zajali a několik dalších let strávil ve strašných podmínkách v otrockém pracovním táboře Kackoje na Sibiři. Z 20 000 mužů v jeho skupině, které Rusové zajali, jich 18 000 zemřelo první rok vyčerpáním a na podvýživu. Jenom díky zásahu jedné známé švédské ošetřovatelky se o tomto táboře dověděl Mezinárodní Červený kříž a zasadil se o zlepšení podmínek života zajatců.

Jakmile válka skončila, přeživší zajatci v táboře byli zataženi dobolševické revoluce. Během následujících tří let se můj otec se svýmikamarády pomalu probíjeli na západ a někdy se ve stejný den dostali do šarvátky s rudými i bílými armádami. Během této cesty byl otecsvěd>18


kem nevýslovných krutostí, spáchaných bolševiky na ruských lidech.

V jeho duši rostlo pevné odhodlání, že se nesmí nikdy připustit, aby

naši vlast ovládla metla komunismu.

V listopadu 1921, po celých sedmi letech zajetí, se můj otec konečně vrátil domů. Ke svému zděšení zjistil, že se Německem skutečněrozšířila nákaza komunismu. V mnoha městech vznikly revoluční výbory a v politickém systému odshora až dolů vládl naprostý chaos. Rudí byli zvlášť silní v odborech. Otec se vrátil ke své původní civilní práci jako místní úředník na železnici, ale nakonec jeho úctyhodná služba varmádě a odmítnutí přísahat věrnost komunistické straně vyústilo vprouštění z práce. Rudé odbory ho daly na černou listinu a otec strávil pět trýznivých let snahou o nalezení stálé práce, aby mohl živit svou rodinu.

Když se německé hospodářství zhroutilo, situace se ještě zhoršila. Čtenáři si určitě vzpomenou, že světová hospodářská krize naevropském kontinentu začala v Německu a měla tam i nejhorší důsledky. Peníze ztratily hodnotu a řádil hladomor. Vybavuje se mi mnohoneodbytných vzpomínek na hlad a chudobu, kterou naše rodina v té době trpěla. Všude se šířily nepokoje a revoluce. Německá společnost, kdysi nejbohatší a nejkulturnější v celé Evropě, se rozpadala.

Tehdy se objevil politik, který slíbil vyřešit problémy našeho národa; dát práci a jídlo nezaměstnaným, znovu získat naše ztracená území, obnovit bezpečnost na ulicích a vrátit našemu národu důstojnost a čest. Volili bychom takového člověka, kdyby se jmenoval třeba Schmidt nebo Meyer; čistě náhodou se jmenoval Hitler.

I když se může říct o národních socialistech leccos, nikdo nemůže popřít, že své počáteční sliby německému lidu splnili. Přes obavy, které měli někteří lidé z nacistů, byly všechny pochybnosti smeteny záplavou reforem a zlepšení, jež našemu národu přinesli. Mnoho lidí dnes říká, že jsme my Němci uzavřeli faustovskou dohodu s ďáblem, ale tehdy to vypadalo jako jediný způsob, jak dostat národ z těžké krize. Nikdo nelitoval ukončení našeho krátkého a nefungujícího experimentu sdemokracií, Výmarské republiky.

Volba Hitlera německým kancléřem měla pro moji rodinu velmi konkrétní výhody. Z železničních odborů vyhodili komunisty a můj otec byl znovu přijat jako úředník k nové Reichsbahn, našemunárodnímu železničnímu dopravci. Já jsem vstoupil do Hitlerjugend. Byl

19


jsem nadšeným členem a za krátkou dobu jsem se stal nejmladšímvůdcem Deutsches Jungvolku v zemi. Jako upomínku mám stále svouprůkazku vůdce DJ a fotografii, na níž jsem s mnohem staršími a většími

členy svého oddílu. Důraz Hitlerjugend na vlastenectví, věrnost aobětavost se přesně shodoval s hodnotami, které mi vštípil můj otec. Těžko

jsme mohli tušit, že právě tyto vlastnosti donutí náš národ, abynásledoval Hitlera po šikmé ploše do katastrofy.

V té době jsem dobře prospíval ve škole. Pokud jsem se neučil na zkoušky, byl jsem ponořen do čtení vojenských historických knih o první světové válce. Zvlášť mě fascinovalo nasazení našich ponorek do války. Podle mého názoru se dalo zvítězit nad britským impériem pouze na moři. Protože Německo nemohlo napadnout britské loďstvo přímo, klíčem k vítězství by byly naše ponorky. Když se koncemtřicátých let zhoršovala mezinárodní situace, v myšlenkách jsem se stále víc zabýval vstupem do armády.

V létě 1939 hrozilo bezprostřední nebezpečí války a tak jsem sepokusil vstoupit k námořnictvu. Ke svému zděšení (a matčině obrovské úlevě) mě odmítli proto, že mi bylo teprve patnáct let a také kvůlinesprávné diagnóze barvosleposti. Rychlé vyšetření u našeho rodinného lékaře vyloučilo původně diagnostikovanou vadu mého zraku, alenáboráři mě pořád nechtěli.

„Dodělejte si školu,“ radili mi, „a vyučte se nějaké řemeslo, díky němuž budete pro Kriegsmarine cenný. Potom bychom o vás mohli uvažovat.“

Po několika týdnech vypukla v Evropě válka. Místo abychpokračoval ve vyšším vzdělávání vstupem na gymnázium, rozhodl jsem seuposlechnout rady toho náboráře a naučit se technické řemeslo, které by zvýšilo moji hodnotu pro námořnictvo. Usilovně jsem se pustil dostudia. Byl jsem pevně rozhodnutý jít do této války dřív, než skončí. Díky mé posedlé snaze a naléhavým potřebám války jsem dokázalabsolvovat učební kurs mechaniků motorů za pouhé dva roky – tedy zapolovinu běžné doby. Získal jsem také řidičský průkaz, což bylo v té době u tak mladého člověka velmi neobvyklé. Jediný netechnický předmět, který jsem si v tomto novém životě zachoval, bylo učení se angličtině. Učení se jazyku našeho nepřítele se považovalo za poněkudnevlastenecké, a tak jsem tiše studoval učebnici angličtiny ve svém volném čase.

20


V srpnu 1941, po dovršení věku sedmnácti let, jsem znovu požádal o přijetí ke Kriegsmarine. Tentokrát mě okamžitě přijali. Můj odchod z domova byl přirozeně emocionální záležitostí. Zvlášť rozrušená byla moje matka Elisabeth a sestry Anna Marie a Käti. Matka mi dala na čtení malou černou bibli a připomněla mi, abych se choval slušně a každý den se modlil. Můj otec se snažil ze všech sil, aby vypadalvyrovnaně, ale v jeho lesknoucích se očích byla patrná neklamná směs hrdosti a obav.

Můj základní námořnický výcvik probíhal ve velkýchLuitspoldových kasárnách v Beverloo, v okupované Belgii. K mému nesmírnému zklamání jsme vyfasovali zelené uniformy, ocelové přilby a pušky Mauser úplně jako obyčejní vojáci. Faktem je, že náš počáteční výcvik byl úplně stejný jako základní výcvik pěšáka Wehrmachtu.

V táboře nás honili jako nadmuté kozy! Jedinou věc, kterou jsem se tam naučil, bylo plížení se po břiše bahnem jako had. Byl jsem o dost menší než většina ostatních rekrutů, ale to mi nezabránilo ve složení všech zkoušek. Po třech a půl měsících drsného výcviku jsme bylifyzicky zdatní a mentálně připravení splnit bez váhání jakýkoliv rozkaz.

Netušili jsme, že každého z nás velice pečlivě pozorovali a hodnotili náboráři z ponorkového loďstva. Při zpětném pohledu na jejichrozhodnutí se domnívám, že na ně udělalo dojem moje nadšení anepochybně také to, že ve stísněných prostorách ponorky byla moje malá výška výhodou. V každém případě se na konci výcviku objevilo moje jméno na seznamu těch absolventů, kteří dostali nabídku k nástupu na školu ponorkových námořníků. Po možnosti dostat se k této elitní zbrani jsem pochopitelně skočil. Takové cti se dostalo jen desetiprocentům námořních rekrutů.

Mým dalším působištěm byla hlavní námořní základna veWilhelmshavenu v Severním moři. Když jsem nastupoval na vlak do Německa, naparoval jsem se jako páv. Zvlášť jsem byl spokojen s tím, že jsem místo blůzy pěšáka z hrubé vlny měl na sobě elegantní modrou námořnickou uniformu. V mém rozkazu i cestovních dokladech byl uveden falešný cíl cesty, aby se zatajil fakt, že mířím na ponorkový výcvik. Jakmile jsem byl ve Wilhelmshavenu, podstoupil jsem celou řadu lékařských vyšetření a písemných testů, kterými jsem bez problému prošel.

Po jednom měsíci mě vyslali na základní fyzický výcvikponorkových námořníků na základně v Neustadtu u Baltského moře. Strávili

21


jsme tři mučivé týdny v různých tlakových komorách a nádržích,ponořených do velké hloubky. Hlavním smyslem tohoto výcviku bylo

přivyknutí změnám tlaku v ponorce a naučit nás, jak uniknout zpotáějící se lodi s použitím umělých plic (vaky z pogumovaného textilu

s nouzovou zásobou kyslíku). Když to bylo všechno za námi, skupina

asi 80 až 90 z nás byla odvelena do 1. U-Bootschule (Školaponorkových námořníků) v Pillau ve Východním Prusku k technickémuvýcviku pro pokročilé.

Jestli si někdo z nás myslel, že tu nejtěžší část výcviku máme za sebou, tak se bohužel mýlil. Vypadalo to, jako by se naši instruktoři v Pillau úmyslně snažili, aby nás prošlo kursem co nejméně. A ono to fungovalo. Jedním z důvodů byl stále brutálnější fyzický výcvik. Každý den jsme museli pochodovat několik kilometrů oblečení jen ve sportovních trenýrkách, i když bylo po kolena sněhu. Za stejnýchpodmínek se konaly ranní rozcvičky. Paže a nohy jsme měli po několika minutách ztuhlé chladem, ale jakákoliv stížnost nepřipadala vůbec v úvahu. Chodili jsme také na povinné dlouhé pochody určené kezvýšení naší vytrvalosti. Největším mučením bylo běhání nahoru a dolů po pískových dunách na pobřeží s plynovou maskou na obličeji. Při sebemenším náznaku ulejvání nebo stížností se dávky ještě zvyšovaly.

Součástí některých prvků fyzického výcviku byly pochopitelněpsychologické aspekty. Například jsme dostali příkaz skákat přes zeď, aniž bychom věděli, co je na druhé straně nebo seskakovat z plošiny, o níž jsme nevěděli jak je vysoko, nebo co nás čeká na místě doskoku.Účastníci výcviku, kteří se neodvážili skočit, dostali ještě jednu šanci. Ti, kdo váhali i podruhé byli z U-Bootschule okamžitě vyloučeni. Dostali jsme také boxerské rukavice a záměrně proti nám stavěli soupeře, kteří měli prověřit naši odvahu. Moji soupeři byli vždy větší než já, někdy dokonce i o třicet centimetrů, ale já jsem se jim vždycky postavil asnažil se být jim co nejlepším protivníkem. Po celou tu dobu jsem se nutil k tomu, abych při provádění těch testů nezaváhal, protože jsme věděli, že pečlivě zaznamenávají každou i sebemenší naši reakci.

Když nás nezocelovali, tak jsme se učili nové technické znalosti. Byl jsem velice zklamaný, když mě zařadili ke studiu elektromotorů místo dieselových motorů, které už byly mou specializací. Brzy jsem zjistil, že služba na ponorce od nás vyžaduje zkušenosti ve více odbornostech, abychom mohli převzít povinnosti jiných členů posádky, kteří mohli

22


být na moři zraněni. V učebnách od nás instruktoři vyžadovali to stejné

vykonávání úkolů bez zaváhání jako na sportovním poli. Jestliže nám

položili nějakou otázku, vyskočili jsme ze židle do pozoru a bez otálení

jsme automaticky vykřikli naši úplnou odpověď.

Školu dokončilo jen asi devět nebo deset kandidátů ze sta. Ti, kdo neuspěli, byli zařazeni do jiných složek námořnictva. Když jsem sedověděl, že patřím k těm úspěšným, byl jsem jako v extázi. Ten den jsem byl nejpyšnější v celém životě. Nejlepší absolventi byli zařazeni přímo k posádkám bojových ponorek. Ty s horšími výsledky poslali doloděnic, aby sledovali závěr stavby své ponorky. Tímto způsobem si měli zlepšit své znalosti o struktuře a funkcích svých budoucích lodí. Znovu mě potěšilo, když jsem se dověděl, že jsem si vedl velmi dobře.Nášivka na rukávu mé uniformy znamenala, že jsem Maschinengefreiter (strojník druhé třídy). Po krátké dovolené doma jsem dostal rozkazhlásit se do aktivní služby u 2. ponorkové flotily na základně Lorient ve Francii.

Když vlak kodrcal do Lorientu, samou radostí jsem se vznášel. Dlouho jsem se upřeně díval na svůj odraz v okně, na známou tvář v neobvyklé uniformě tvořící průhledný přízračný obraz, letícífrancouzskou krajinou. Bylo to, jako by mě vynesl vzhůru silný vítr aunášel mě přímo do oka hurikánu událostí, které zachvátily svět. Naše ponorky pokrývaly každý měsíc dna oceánů desítkami trupůnepřátelských obchodních plavidel a já se budu skutečně podílet na té slávě! Byl jsem si jistý tím, že to budou přesně takové hrdinské válečnépříběhy jako ty, o kterých jsem četl ve svých historických knihách. Jak mě vlak vezl stále blíž k tomu, co jsem považoval za svůj osud,pociťoval jsem vzrušení a hrdost.

Usilovně jsem venku vyhlížel nějaké pozůstatky bitev z našeho ohromného vítězství nad francouzsko-britskými armádami vpředchozím roce, ale podařilo se mi zahlédnout jenom jeden nebo dva rezavé nepřátelské tanky zničené během bojů. Většinou bylo vidět jen velmi málo zjevných stop po loňském tažení. Výjimkou byla železničnínádraží, kde visely hrozny tabulí v němčině ukazujících cestu k různým vojenským objektům v té oblasti. Nebylo zde moc vidět, že by Francie vůbec bojovala, natož že by prohrála velkou válku.

Po osmnácti hodinách vyčerpávajícího cestování jsem konečnědorazil do Lorientu. Tento pitoreskní námořní přístav na atlantickémpo>23


břeží Bretaně byl prvním místem, kde byla vybudována německáponorková základna využívající výhody dobytí Francie. Ve srovnání snašimi starými základnami v Baltském a Severním moři mohly naše

ponorky plout přímo do Atlantiku bez podstupování rizika dlouhé anebezpečné cesty kolem Britských ostrovů. K ochraně našich lodí před

leteckými útoky byly v přístavu postaveny obrovské betonové bunkry.

Podobné operační ponorkové základny vyrostly také v Brestu, LaRochelle, St. Nazaire a v Bordeaux.

Prvních několik dní v Lorientu jsem strávil vyřizováním stovek otravných drobných administrativních záležitostí, jež vyžadovalaarmádní byrokracie od člověka, který šel bojovat do války. Zdálo se mi, že to trvá věčnost, ale nakonec jsem byl zařazen na loď: U-105. Byl to starý válečný veterán pod velením Kapitänleutnanta (poručíknámořnictva) Georga Scheweho. Ovšem sotva jsem se na ní usadil, řekli mi, že jsem byl přeřazen na novou loď: U-505.

Odpoledne jsem přišel k doku odolávajícímu leteckým pumám, kde byla U-505 zakotvena. Podle jejího stavu bych řekl, že právě vyplula z loděnice natřená světle šedou tovární barvou s tmavě šedýmlemováním, jak to bylo typické v těchto počátečních letech války. Věžzdobil pěkný znak znázorňující běsnícího lva mávajícího sekyrou. Pracovník doků mi řekl, že emblém označuje kapitána této lodě, jehož jméno znamená v němčině „lev“. Byla to nádherná loď. Kdyby byla U-505 žena, mohl by tomu člověk říkat láska na první pohled.

Na rozdíl od středních ponorek Typ VII, které během válkypředstavovaly většinu německé ponorkové flotily, byla U-505 jednou z větších ponorek Typ IX, určených k nezávislému operování nadálkových plavbách na okraji Atlantiku. Větší konstrukce trupu bylavyužita k uložení větší zásoby paliva a více torpéd, což znamenalo ve srovnání s její menší sestřenicí větší operační rádius a silnější výzbroj. Podstatně větší délka a vyšší váha ponorek Typ IX bohužel znamenala ve srovnání se středním ponorkami horší manévrovací schopnosti a pomalejší zanořování.

Důsledkem této charakteristiky byla zvláště větší zranitelnost Typu IX vůči překvapivým útokům ze vzduchu. Jejich stavba byla také třikrát dražší než v případě Typu VII. Kvůli těmto faktorůmnetvořily ponorky Typ IX za války nikdy víc než 25% německéponorkové flotily.

24


Kýl U-505 byl položen 12. června 1940 v hamburské ponorkovéloděnici Deutsche-Werft. Byla jednou z prvních postavených lodípodtypu Model C, 1232 tun výtlaku (ponořená), do níž byla zapracována nejnovější zlepšení, založená na bojových zkušenostech. Byla 76,6 metru dlouhá a ve střední části 4,6 metru široká. Výška mezi kýlem a vrcholem jejího periskopu byla 13,5 metru. Vzhledem k téměřpoklidnému tempu německého průmyslu v počátečních letech války trvala její stavba víc než rok.

Konstrukce U-505 byla typická pro ponorky tehdejší doby. Kdyžzačneme u přídě, prvním hlavním prostorem byla přední torpédová sekce. Byly v ní umístěny čtyři torpédomety, které představovaly hlavnívýzbroj ponorky proti lodím. Kromě čtyř torpéd v torpédometech zde byla uložena další čtyři torpéda k novému nabití. V době mimo vlast - ního boje se tato sekce používala jako přední ubikace posádky. Žádný člen posádky neměl svou vlastní palandu, takže když jste byl ve službě, spal na vašem místě někdo jiný. Když bylo potřeba odpálit nebo nabít torpéda, palandy se kvůli uvolnění prostoru sklápěly směrem nahoru.

Když jste šel od přední torpédové sekce dozadu, prošel jstemasivním vodotěsným průlezem v přepážce trupu do poddůstojnické kajuty. Byla stejně stísněná jako ta naše, ale na rozdíl od nás se nemuseli o své palandy s nikým dělit.

Hned za lůžky poddůstojníků byla malá kuchyňka, kde sepřipravovalo jídlo. Ohřívalo se na třech plotnách a ve dvou malých troubách, obojí na elektřinu. Byla tam také malá chladnička a skříňka napotraviny. Protože kuchyňka byla tak malá, musely se potraviny skladovat po celé lodi. Teprve v průběhu hlídkové plavby, jak jsme potraviny konzumovali, jsme měli na palubě alespoň trochu volného místa. Ovšem bez ohledu na to, kolik čerstvých potravin se nám podařilo před odplutím na palubu nacpat, při návratu jsme vždy trpěli symptomynezdravého stravování.

Dalšími prostorami byl důstojnická kajuta a rádiová/echolokačnístanice. Aby se trošku zvýšila okázalost ubytování důstojníků, většina stěn jejich kajuty byla obložena deskami s povrchem z dýhy dubu. Když v ní nikdo nespal, dala se spodní lůžka sklopit nahoru a vznikla tak malá jednací místnost nebo místo k odpočinku. Luxus jejichubikace podtrhovalo také vlastní umyvadlo. Zařízení k odsolování vody na naší lodi produkovalo bohužel pouze 240 litrů pitné vody denně,

25


což stačilo jen na vaření, pití a doplňování vody do baterií. Takže to

obdivované důstojnické umyvadlo bylo do značné míry jensymbolickou vymožeností.

Rádiová a echolokační stanice byla populární také jako místozábavy, zejména když technici naladili nějakou oblíbenou rozhlasovou stanici nebo přehrávali desky na gramofonu. Proti rádiové stanici byla kajuta kapitána. Podobně jako důstojnická kajuta byla obloženadubovou dýhou a měla vlastní umyvadlo. Když se nepoužívalo, bylo zakryto skládací deskou a používalo se jako malý psací stůl.

V dalším prostoru umístěném uprostřed lodi přímo pod velitelskou věží byla kormidelna. Bylo to provozní srdce ponorky. Doslova každý centimetr tohoto oddělení pokrývaly stovky páček, ventilů, kliček,měřicích přístrojů a koleček. Moje první pracoviště jako námořníka vkormidelně bylo na přední straně tohoto oddělení, kde jsem ovládal hydraulický zvedák periskopu. Během útoku ovládal periskop kapitán z velitelské věže nad námi. Po nějaké době jsem se přesunul dopředního levého rohu tohoto oddělení. Tam jsem převzal mnohem větší zodpovědnost – ruční ovládání asi třiceti koleček, kterými se řídilo otvírání a zavírání ventilů jednotlivých balastních a vyvažovacích ná - drží.

Za kormidelnou a dalším vodotěsným průlezem v přepážce bylastrojovna dieselových motorů. Ty dva ohromné motory, kterým jsme říkali „obři“, byly devítiválcové stroje MAN, každý s maximálním výkonem 2200 koňských sil. Se standardní zásobou 208 tun nafty jsme mělioperační rádius asi 13 000 námořních mil (24 000 km). Dávaly námnejvyšší rychlost něco přes 18 uzlů (33 km/h). Protože „obři“ potřebovali vzduch, daly se samozřejmě používat, jen když plula ponorka nahladině. Až později za války se stavěly ponorky se Schnorchelem, který jim umožňoval plout na pohon dieselovým motorem při zanoření na periskopovou hloubku.

Měli jsme velké pochopení pro ty muže ve strojovně umazanévazelínou a sazemi, kterým jsme říkali „černá posádka“. Kdykoliv byli obři v chodu, otřásal se tento prostor strašným hlukem a byl plný dusivého kouře. Ještě horší pro ně bylo to, když nějaký mladý námořník vkormidelně uzavřel ventil nebo přepážku ve špatnou chvíli a motory nasály vzduch ze strojovny. Tím se tam vytvořil pro uši obsluhy motorů velmi bolestivý podtlak.

26


Pro plavbu pod vodou jsme měli dva akumulátory napájené motory Siemens, které nám udělovaly rychlost 7 uzlů (13 km/h) a operačnírádius 63 námořních mil (117 km). Dlouhé řady akumulátorů o napětí 110 V, umístěné pod deskami paluby, se musely dobíjet po asi deseti hodinách provozu. Trvalo asi sedm hodin chodu dieselových motorů, než byly plně dobity. Sedmihodinová plavba po hladině obvykle nebyla na začátku války problémem. Ale později, když se objevily spojenecké operační skupiny s letadlovými loděmi, hlídkové letouny nám často dobití baterií znemožnily. To nám bránilo v úniku zanořením a proneřítele jsme se stávali kachnami na rybníce. Strojovna elektrickýchmotorů byla umístěna hned za strojovnou dieselových motorů. Byl v ní také řídicí panel elektromotorů, servomotory pro ovládání směrového kormidla a vzduchové kompresory.

Poslední částí lodi byla zadní torpédová sekce. Byly v ní jenom dva torpédomety a osm paland pro 16 členů posádky. Úplně vzadu bylo pomocné kormidelní kolo pro případ, že by normální ovládáníkormidla selhalo.

Všechny tyto prostory byly uzavřeny do obalu ve tvaru doutníkunazývaného tlakový trup. Stěny tlakového trupu byly vyrobeny z tlusté speciální oceli a navržené tak, aby odolávaly ohromnému tlaku vody při zanoření. Podle údajů manuálu jsme se mohli zanořit maximálně do 100 metrů, ale v případě nouze to mohl být až dvojnásobek nebo ještě víc. K vnější straně tlakového trupu byly připojeny různé nádrže. Některé z nich byly balastní nádrže, které se zaplavovaly mořskou vodou nebo se do nich vtlačoval vzduch a ponorka se tak buďzanořovala, nebo vynořovala. Menší vyrovnávací nádrže se používaly kpřesnějšímu řízení hloubky ponoření. V dalších nádržích jsme měli zásobu pohonných hmot. Celá loď pak byla uzavřena ve vnějším trupu, který byl vyroben z mnohem tenčích ocelových plátů.

Plochá horní část vnějšího pláště byla naše horní paluba. Chůzi po ní nám trochu usnadňovaly dřevěné latě, kterými byla pokryta. Horní paluba naší lodi vypadala na první pohled prázdná. Ovšem pod těmi dřevěnými latěmi byly skryty tlakové tubusy pro uložení deseti dalších torpéd. U-505 byla původně vyzbrojena velkým kanónem ráže 105 mm namontovaným na horní palubě hned před velitelskou věží. V pozdější fázi války, kdy byly hladinové útoky již nemožné, nahradily palubní dělo protiletadlové zbraně. Na horní palubě, přímo nad kormidelnou,

27




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist