načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podlost – Karin Slaughter

Podlost
-73%
sleva

Elektronická kniha: Podlost
Autor: Karin Slaughter

PÁTÝ PŘÍPAD WILLA TRENTA Žádný výcvik nepomůže policajtovi tolik jako správně fungující instinkt. Matka agentky Faith Mitchellové nezvedá telefon. Na dveřích je krvavý otisk dlaně. A uvnitř je to ... (celý popis)
76
Produkt teď bohužel není dostupný.


»hlídat dostupnost

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 363
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Fallen
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Hana Čapková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788073039318
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

PÁTÝ PŘÍPAD WILLA TRENTA Žádný výcvik nepomůže policajtovi tolik jako správně fungující instinkt. Matka agentky Faith Mitchellové nezvedá telefon. Na dveřích je krvavý otisk dlaně. A uvnitř je to ještě horší: na podlaze prádelny leží mrtvý muž, uprostřed obývacího pokoje stojí jiný muž se zbraní v ruce a další právě utíká zahradou. Faith vidí všude kolem sebe naprostou spoušť. Bohužel však nikde nevidí svou matku... Když vše skončí, Faith se marně snaží najít odpovědi na bezpočet otázek, které se jí rojí hlavou. Nejprve ovšem musí zjistit, kam se poděla matka. Proč ji někdo sledoval a odposlouchával její telefon? Byla Evelyn unesena? Zavražděna? K nalezení pravdy bude Faith potřebovat pomoc Willa Trenta a Sáry Lintonové, mimo jiné i proto, že sama byla dočasně suspendována. Pro detektivy je nyní svědkyní. A také podezřelou. Jak tenká hranice dělí spravedlivého policistu od korupce, vydírání nebo dokonce vraždy? Faith se bude muset postavit lidem, které až doposud respektovala, pokud chce najít matku a vynést pravdu na světlo nebo ji navždy pohřbít...

Související tituly dle názvu:
SLAUGHTER'S BIG RIP-OFF SLAUGHTER'S BIG RIP-OFF
Brown James
Cena: 554 Kč
Karin Karin
Dúhová Diana, Kloos Remi
Cena: 125 Kč
Karin Karin
Dúhová Diana, Kloos Remi
Cena: 169 Kč
Čisté zlato Čisté zlato
Slaughter Karin, Child Lee
Cena: 68 Kč
Vesmír je ženatý Vesmír je ženatý
Krausová Karin
Cena: 149 Kč
K elektronické knize "Podlost" doporučujeme také:
 (e-book)
Pentagram Pentagram
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PODLOST

2013


Copyright © 2011 by Karin Slaughter

Translation © 2012 by Hana Čapková

Cover design © 2012 by DOMINO

Published in arrangement with Karin Slaughter,

c/o Victoria Sanders & Associates, LLC.

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele

autorských práv.

Z anglického originálu FALLEN,

vydaného nakladatelstvím Delacorte Press, New York 2011,

přeložila Hana Čapková

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová

Korektura: Hana Bončková

Sazba: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vydání druhé, v elektronické podobě první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v dubnu 2013

ISBN 978-80-7303-931-8


Knihovníkům celého světa za všechny děti,

jimž pomohli stát se spisovateli



SOBOTA



9

1. kapitola

Faith Mitchellová nasedla do svého mini a vysypala obsah kabelky na sedadlo spolujezdce. Snažila se najít něco k jídlu. Kro­ mě kousku rozpraskané žvýkačky a buráku pochybného původu však neviděla nic, co by se dalo označit za poživatelné. Vzpo­ mněla si na krabici energetických tyčinek ve spíži a její žaludek vydal zvuk, který připomínal skřípění zrezivělých pantů u dveří.

Počítačový seminář, jehož se dopoledne zúčastnila, měl trvat tři hodiny. Kvůli jednomu pitomci v první řadě, který se pořád vyptával na nesmysly, se však protáhl na čtyři a půl. Georgij­ ský vyšetřovací úřad své agenty posílal na školení častěji než všechny ostatní úřady v regionu. Neustále jim vtloukali do hlavy statistiky a údaje o zločineckých aktivitách. Museli ovládat nej­ novější technologie. Dvakrát za rok museli projít zkouškami na střelnici. Účastnili se simulovaných razií a střelecké průpravy, která byla tak intenzivní, že Faith ještě několik týdnů poté ne­ dokázala v noci jít na záchod, aniž by se podívala, jestli někdo nečíhá ve stínu za dveřmi. Obvykle důkladnost úřadu oceňova­ la. Dnes však dokázala myslet jenom na svou čtyřměsíční dcerku a na slib, že se vrátí nejpozději v poledne, který dala matce.

Když nastartovala, hodiny na palubní desce ukazovaly deset minut po jedné. Faith polohlasně zanadávala a vyjela z parko­ viště před centrálou na Panthersville Road. S pomocí bluetoothu vytočila číslo matčina telefonu. Z reproduktorů ve dveřích auta se ozývalo jenom ticho. Faith zavěsila a znovu vytočila matčino číslo. Tentokrát bylo obsazeno.

Poklepávala prstem na volant a naslouchala obsazenému tónu. Matka má hlasovou schránku. Má ji přece každý. Faith si nevzpomínala, kdy naposledy v telefonu slyšela tón signalizují­ cí, že je obsazeno. Skoro zapomněla, jak zní. V telekomunikační společnosti se nejspíš zkřížily kabely. Zavěsila a potřetí vytočila matčino číslo.

Pořád bylo obsazeno.

Faith jednou rukou otáčela volantem a dívala se na mobil, jestli jí od matky nepřišel e­mail. Než Evelyn Mitchellová odešla do důchodu, pracovala skoro čtyřicet let u policie. Atlantští poli­ cisté nebyli dokonalí, ale rozhodně šli vždycky s dobou. Evelyn používala mobil, ještě když velikostí připomínal spíš kabelku a musel se nosit přes rameno. Uměla používat e­mail dřív než její dcera. Skoro dvanáct let měla chytrý telefon.

Dnes však dceři nic neposlala.

Faith zkontrolovala hlasovou schránku svého mobilu. Měla v ní uložený vzkaz od zubaře, aby se objednala na čištění zubů, ale jinak nic. Zkusila zavolat k sobě domů, protože ji napadlo, že tam matka možná zašla vyzvednout nějaké věci pro miminko. Bydlely ve stejné ulici. Možná, že Emmě došly plenky, anebo po­ třebovala další láhev. Faith naslouchala vyzvánění pevné linky a pak zaslechla svůj vlastní hlas, jak říká volajícím, aby jí nechali vzkaz.

Ukončila hovor a automaticky se podívala na zadní sedadlo. Uviděla Emminu prázdnou sedačku, přes jejíž plastový okraj přečnívala růžová vložka.

„Pitomče,“ zašeptala si pro sebe a vytočila číslo matčina mo­ bilu. Se zatajeným dechem napočítala trojí zazvonění. Pak se ozvala Evelynina hlasová schránka.

Faith si musela odkašlat, aby mohla promluvit. Uvědomovala si, že se jí chvěje hlas. „Mami, zrovna jedu domů. Asi jsi šla s Em na procházku...“ Když vyjela na dálnici, podívala se na oblohu. Nacházela se asi dvacet minut jízdy od Atlanty a viděla před sebou mrakodrapy, kolem jejichž úzkých hrdel se obtáčely šály z načechraných bílých obláčků. „Prostě mi zavolej,“ řekla. Začí­ nala si dělat starosti.

Potraviny, benzínka, lékárna. Matka měla v autě úplně stej­ nou sedačku jako Faith. Nejspíš si jela něco vyřídit. Faith měla přes hodinu zpoždění. Evelyn asi vzala dítě a... Měla Faith ne­ chat vzkaz, že nebude doma. Skoro celý život byla neustále na příjmu. Dávala svému okolí vědět, kde bude, i když šla na zá­ chod. Když byli Faith a její starší bratr Zeke malí, dělali si z toho legraci. Vždycky věděli, kde matka je, i když o to nestáli. Přede­ vším když o to nestáli.

Faith zírala na telefon ve své ruce, jako by jí mohl ozřejmit, co se děje. Uvědomovala si, že se možná zbytečně nervuje. Třeba jenom nefunguje pevná linka, což matka zjistí, teprve až bude někam chtít zavolat. Nebo má vypnutý či vybitý mobil. Nechala ho v autě nebo v kabelce nebo někde, kde ho neslyší vibrovat. Faith odtrhla oči od silnice a podívala se na telefon, na němž matce psala e­mail. Potom se zase zadívala na silnici. Nahlas si předříkávala, co píše.

„Jsem na cestě. Omlouvám se za zpoždění. Zavolej.“

Odeslala e­mail a hodila telefon na sedadlo k věcem, které vy­ sypala z kabelky. Chvíli váhala a pak si strčila do úst žvýkačku. Během řízení žvýkala a nevnímala žmolky z kabelky, které se jí lepily na jazyk. Zapnula rádio a vzápětí ho zase rychle vypnula. Jak se blížila k městu, provoz řídl. Mraky se protrhly a objevily se mezi nimi jasné sluneční paprsky. V autě začalo být hrozné vedro.

Faith se neuklidnila ani po deseti minutách a potila se ved­ rem, jež se v autě udělalo. Pootevřela střešní okénko, aby dovnitř mohl proudit vzduch. Nejspíš jenom prožívá úzkost z odloučení od dítěte. Do práce se vrátila teprve před dvěma měsíci a každé ráno jí připadalo, jako by se o ni pokoušel záchvat, když nechá­ vala Emmu u matky. Zamlžily se jí oči a srdce se jí chvělo v hru­ di. V hlavě jí hučelo, jako by jí do uší vlétl milión včel. V práci se chovala podrážděněji než obvykle, zejména ke svému partnerovi Willu Trentovi. Ten byl buď neskutečně trpělivý, anebo si vy­ mýšlel uvěřitelné alibi na okamžik, kdy ho její nálady přestanou bavit a uškrtí ji.

Nevzpomínala si, zda trpěla podobnou úzkostí, když se jí na­ rodil syn Jeremy, který teď prvním rokem studoval na univerzitě. Když začala chodit na policejní akademii, bylo jí osmnáct. Jeremy tehdy měl tři roky a Faith se nápadu dát se k policejnímu sboru držela jako posledního záchranného kruhu na Titaniku. Takhle dopadla kvůli dvěma minutám něžných hloupostí v zadní řadě jednoho kina – zkušenosti, která předurčila, že celý život měla neuvěřitelně mizerný vkus na muže. Bez obvyklých mezistupňů skočila z puberty rovnou do dospělosti a stala se matkou. V osm­ nácti si uvědomila, že potřebuje pravidelný příjem, aby se mohla odstěhovat od rodičů a vychovávat Jeremyho podle svého. Kaž­ dodenní docházení do práce představovalo krok k nezávislosti. Nechat synka ve školce jí nepřipadalo jako vysoká cena.

Teď jí bylo čtyřiatřicet a měla hypotéku, leasing a další dítě, které musela vychovávat sama. Ze všeho nejradši by se nastěho­ vala zpátky k matce a nechala Evelyn, aby se o všechno postara­ la. Těšilo by ji otevřít ledničku a najít v ní jídlo, které nemusela sama nakoupit. Ráda by si v létě pustila klimatizaci bez obav, zda dokáže zaplatit účet za elektřinu. Toužila spát do poledne a pak se celý den dívat na televizi. A také by rovnou mohla vzkří­ sit otce, který zemřel před jedenácti lety, aby jí připravoval k sní­ dani palačinky a říkal jí, jak je hezká.

Něco takového už nebylo možné. Evelyn odešla do důchodu a zdálo se, že jí role chůvy vyhovuje, ale Faith si nedělala žádné iluze o tom, že bude mít snazší život. Jí samotné do důchodu zbývalo skoro dvacet let. Ještě tři roky bude splácet auto, kte­ rému do té doby dávno skončí záruka. Minimálně dalších osm­ náct let, a možná i víc, bude muset živit a šatit Emmu. Když byl Jeremy malý, mohla mu dávat ponožky, které k sobě nešly, a oblékat ho do oděvů z druhé ruky. Dnešní děti musejí být sla­ děné. Musejí pít ze zdravotně nezávadných kojeneckých láhví a jíst certifikované organické přesnídávky z jablek, která prodá­ vají vlídní amišové. Jestli se Jeremy dostane na studium architek­ tury na Georgijské technice, Faith mu bude muset dalších šest let kupovat učebnice a prát oblečení. Největší starost jí však dělala skutečnost, že syn si našel vážnou známost. Dívka byla starší než on, měla oblé boky a tikaly jí biologické hodiny. Faith se v nece­ lých pětatřiceti klidně může stát babičkou.

Zalilo ji nepříjemné horko. Radši se pokusila tu myšlenku za­ plašit. Ještě jednou prohrábla obsah kabelky. Žvýkačka jí nijak nepomohla, pořád jí kručelo v žaludku. Napřáhla ruku k při­ hrádce v palubní desce a hmatala v ní. Nic. Měla by se zastavit v nějakém rychlém občerstvení a alespoň si koupit kolu, ale měla na sobě uniformu sestávající ze světle zelených kalhot a modrého trika s jasně žlutými písmeny GBI na zádech. V téhle části města nebyli příslušníci policie právě vítaní. Lidé tu měli sklon utíkat, člověk je musel honit a nedostal se domů v rozumnou hodinu. Faith navíc něco napovídalo, že má jet za matkou. Byl to neod­ bytný nutkavý pocit.

Zvedla telefon a znovu na něm vyťukala všechna Evelynina čísla, která měla k dispozici – pevnou linku, mobil i chytrý te­ lefon, na kterém matka pouze psala e­maily. Ani jednou se ne­ dovolala. Sevřel se jí žaludek. Představovala si to nejhorší, co se mohlo stát. Když pracovala jako pochůzkářka, častokrát ji vola­ li k případům, kdy dětský pláč upozornil sousedy na závažný problém. Stávalo se, že matka dítěte uklouzla ve vaně. Nebo že otec se zranil nebo měl srdeční zástavu. Miminko tam pak leželo a bezmocně vřískalo, dokud někomu nedošlo, že se něco stalo. Nic netrhalo srdce víc než plačící nemluvně, které nelze utišit.

Faith se za své hrůzné představy vyplísnila. I předtím, než se stala policistkou, měla vytříbenou schopnost představovat si to nejhorší. Evelyn je určitě v pořádku. Emma chodí v půl druhé spát. Matka nejspíš vypnula telefon, aby vnučku nebudilo zvo­ nění. Možná potkala u schránky na dopisy sousedku a zapoví­ dala se s ní, nebo zašla ke staré paní Levyové a pomohla jí vynést odpadky.

Když Faith sjížděla z dálnice na bulvár, ruce jí klouzaly po volantu. I když bylo mírné březnové počasí, potila se. Určitě to nezpůsobily jenom starosti o dítě a matku nebo hrůza z Jeremy­ ho nehorázně plodné přítelkyně. Před necelým rokem Faith dia­ gnostikovali cukrovku. Pečlivě si měřila hladinu cukru v krvi, správně jedla a nosila u sebe malou svačinu. S výjimkou dneška. Proto ji možná napadají takové věci. Prostě se potřebuje najíst, a pokud možno v přítomnosti své matky a dcery.

Znovu prohrábla přihrádku, aby se přesvědčila, že je sku­ tečně prázdná. Nejasně si vzpomínala, že včera dala poslední energetickou tyčinku Willovi, když čekali před soudní budovou. Nechtěla se dívat, jak se láduje ulepenou buchtou z automatu. Hudral, že mu tyčinka nechutná, ale stejně ji celou snědl. A Faith teď má smůlu.

Prosvištěla křižovatkou na oranžovou a dostala se do ulice s rodinnými domy po jedné straně. Projela jí, jak nejrychleji se od­ vážila. Ulice se na křižovatce s třídou Ponce de Leóna zužovala. Faith minula řadu rychlých občerstvení a obchod s biopotravina­ mi. Zrychlila a projížděla zatáčkami v blízkosti Piedmontského parku. Když projela na další oranžovou, ve zpětném zrcátku se jí rozzářil odraz blesku z dopravní kamery. Musela dupnout na brzdu, protože se jí před auto vpotácel neopatrný chodec. Pro­ svištěla kolem dalších dvou obchodů s potravinami a dorazila k poslednímu semaforu, na němž naštěstí svítila zelená.

Evelyn stále žila v domě, kde Faith vyrostla se svým starším bratrem Zekem. Přízemní dům stál ve čtvrti jménem Sherwood­ ský les, která se nacházela mezi Ansley Park, jednou z nejbohat­ ších čtvrtí ve městě, a dálnicí číslo 85, z níž byl neustále slyšet hluk aut podle toho, z které strany právě foukal vítr. Dnes vanul příznivým směrem, a když Faith stáhla okénko auta, aby dovnitř vpustila víc čerstvého vzduchu, zaslechla známé monotónní hu­ čení, které v dětství slýchala takřka denně.

Faith jako dlouholetá obyvatelka Sherwoodského lesa váš­ nivě nenáviděla muže, kteří čtvrť vyprojektovali. Začalo se tam stavět po druhé světové válce a v cihlových přízemních domech se zabydlely rodiny mužů, kteří se vrátili z války a využili vý­ hodných půjček pro válečné veterány, jež nabízela vláda. Projek­ tanti se legendárním Sherwoodským lesem bezezbytku inspiro­ vali. Faith prudce odbočila vlevo do Lionelovy ulice, přejela ulici Mnicha Tucka a odbočila vpravo do ulice Robina Hooda. Potom projela křižovatkou tvaru V, do níž vedla ulička Lady Mariany, a zkontrolovala příjezdovou cestu před svým domkem na rohu Doncasterské a Barnesdaleské ulice. Pak zajela na matčinu příjez­ dovou cestu na Stezce Malého Johna.

Evelynin béžový chevrolet stál předkem do ulice na zastřeše­ ném parkovišti. Přinejmenším tohle bylo normální. Faith nikdy neviděla, že by matka na parkoviště vjela opačně. Navykla si to v dobách, kdy nosila policejní uniformu. Musela vždycky mít auto připravené, aby mohla vyjet, jakmile jí zavolají.

Faith neměla čas uvažovat o matčiných zvycích. Vjela na pří­ jezdovou cestu a zaparkovala své mini předkem k chevroletu. Když vstala, rozbolely ji nohy. Posledních dvacet minut měla napnuté všechny svaly v těle. Z matčina domu se ozývala hla­ sitá hudba. Byl to heavy metal, ne Beatles, které Evelyn obvykle poslouchala. Faith cestou ke dveřím kuchyně sáhla na kapotu chevroletu. Auto mělo studený motor. Možná, že se Evelyn spr­ chovala, když jí volala. Třeba se nepodívala na e­mail ani ne­ zkontrolovala mobil. Možná se pořezala. Na dveřích se skvěl krvavý otisk ruky.

Faith se zarazila.

Krvavý otisk byl od levé ruky a nacházel se asi pětačtyřicet centimetrů nad klikou. Kdosi dveře zavřel, ale nezastrčil na nich západku. Kolem zárubně prosvítal proužek slunečního světla, které sem dopadalo nejspíš od okna nad dřezem.

Faith stále činilo problém vstřebat, co vidí. Zvedla ruku a při­ blížila ji k otisku jako dítě, jež tiskne své prsty k matčiným. Eve­ lyn měla menší ruku a štíhlé prsty. Špička jejího prsteníku se dveří nedotkla. V místě, kde by měl být její otisk, se nacházela sražená krev.

Hudba najednou přestala hrát. Faith v nastalém tichu zaslech­ la povědomé bručení, jež nabíralo na intenzitě a za okamžik se mělo proměnit v hlasitý řev. Zvuk se ozvěnou odrážel od střechy nad parkovištěm a Faith na okamžik napadlo, že vychází z jejích vlastních úst. Pak ho uslyšela znovu a otočila se. Věděla, že to je Emma.

Skoro každý druhý dům v Sherwoodském lese se dočkal zbourání nebo přestavby, ale dům Mitchellových zůstal v pod­ statě stejný, jako když ho postavili. Měl jednoduchou dispozici – tři ložnice, obývací pokoj, jídelnu a kuchyň, z níž vedly dveře na parkoviště. Faithin otec na druhé straně parkoviště postavil boudu na nářadí. Byla masivní, měla kovové dveře se závorou a v jediném okně bezpečnostní sklo. Bill Mitchell nikdy nic ne­ dělal polovičatě. Faith už v necelých deseti letech pochopila, že bouda je na uchovávání nářadí až příliš bytelná. Zeke ji o skuteč­ ném účelu informoval s jemností, již v sobě dokáže najít pouze starší bratr. „Máma tam má schovanou pistoli, ty blbko.“

Faith oběhla auto a pokusila se boudu otevřít. Byla zamčená. Podívala se dovnitř oknem. Dráty v bezpečnostním skle se jí před očima proměnily v pavučinu. Viděla zahradnický stůl a pod ním vzorně srovnané pytle se zeminou. Nářadí viselo na příslušných hácích. Sekačka na trávu stála na svém místě. K podlaze pod stolem byl připevněný černý kovový trezor s kombinačním zám­ kem. Byl otevřený a scházel v něm Evelynin revolver s rukojetí z třešňového dřeva. Zmizela i krabice nábojů, která obvykle le­ žela vedle zbraně.

Bručení se ozvalo znovu, tentokrát hlasitěji. Na zemi ležela hromada dek a hýbala se nahoru a dolů, jako když tluče srdce. Evelyn dekami přikrývala rostliny na zahradě, když začalo ne­ čekaně mrznout. Obvykle ležely složené na horní polici nad sto­ lem, ale teď byly zmačkané v rohu vedle trezoru. Faith zahlédla kus růžové látky, který vykukoval zpod šedých dek, a zahnu­ tou plastovou opěrku hlavy, jež mohla patřit jedině k Emmině autosedačce. Deky se znovu pohnuly a vymrštila se zpod nich maličká noha ve světle žluté bavlněné ponožce s bílým krajko­ vým lemem na kotníku. Pak se objevila růžová pěstička a Faith spatřila Emmin obličej.

Emma se na Faith usmála a našpulila horní ret. Radostně za­ vrněla.

„Proboha.“ Faith marně lomcovala zámkem na dveřích. Roze­ chvělýma rukama osahávala horní zárubeň a snažila se nahmatat klíč. Sesypal se na ni oblak prachu a do prstu se jí zabodla ostrá tříska. Znovu se podívala dovnitř a Emma zatleskala ručkama. Pohled na matku ji uklidnil. Faith naproti tomu začínala hrozivě panikařit. V boudě je určitě horko, protože venku je velké teplo. Emmě hrozí přehřátí nebo dehydratace. Může umřít!

Faith si celá zděšená klekla. Napadlo ji, že klíč někam za­ padl, možná zajel pod dveře. Viděla, že Emmina autosedačka má v místě, kde je zaražená mezi trezor a stěnu, ohnutý spodek. Byla skrytá pod dekami a schovaná za trezorem.

Trezor ji chránil.

Faith se zarazila a plíce se jí při nádechu sevřely. Čelist jí ztuhla, jako by jí někdo zadrátoval ústa, aby je nemohla otevřít. Pomalu se posadila. Na betonu před sebou spatřila kapky krve. Pohledem sledovala stopu, kterou vytvářely směrem ke kuchyň­ ským dveřím a ke krvavému otisku ruky.

Emma byla zamčená v boudě, z níž se ztratila Evelynina pis­ tole. K domu vedla krvavá stopa.

Faith vstala a podívala se na nezamčené kuchyňské dveře. Slyšela jenom svůj přerušovaný dech.

Kdo vypnul tu hudbu?

Doběhla zpátky ke svému autu a zpod sedadla řidiče vytáh­ la služební pistoli. Zkontrolovala zásobník a připnula si zbraň k opasku. Její mobil stále ležel na předním sedadle. Faith ho po­ padla a otevřela kufr. Než začala pracovat jako zvláštní agentka, byla vyšetřovatelkou na atlantském oddělení vražd. Zpaměti vy­ ťukala tísňové číslo. Nenechala dispečerku ani promluvit a rov­ nou na ni vysypala číslo svého starého odznaku, jednotky a mat­ činu adresu.

Odmlčela se a pak řekla: „Kód třicet.“ Skoro ta slova ze sebe nedokázala vypravit. Kód třicet. V životě tu frázi nepoužila. Vyřknout ji znamenalo, že kolega z řad policie se ocitl ve vážném nebezpečí a možná je i mrtvý. „Moje dítě je zamčené v boudě na nářadí. Na betonu je krev a na kuchyňských dveřích je krvavý otisk ruky. Myslím, že matka je v domě. Slyšela jsem nějakou muziku, ale někdo ji vypnul. Matka je policajtka v důchodu. Myslím, že...“ Faith se stáhlo hrdlo. „Pomozte jí. Prosím vás, pošlete k ní pomoc.“

„Kód třicet. Rozumím,“ odpověděla dispečerka zřetelným, odměřeným tónem. „Zůstaňte venku a počkejte na posily. Ne­ choďte – opakuji – nechoďte do domu.“

„Rozumím.“ Faith ukončila hovor a hodila telefon na zadní sedadlo. Zastrčila klíč do zámku, jímž měla v kufru připevněnou brokovnici, a odemkla ho.

GBI každého agenta vybavila minimálně dvěma zbraněmi. Pistole byla poloautomatická a měla ráži čtyřicet. Její zásobník obsahoval třináct nábojů a jeden byl v komoře. Brokovnice ob­ sahovala čtyři velké náboje a dalších šest měla Faith v odníma­ telném zásobníku připevněném k předpažbí. Jedna nábojnice obsahovala osm broků. Každý z nich měl zhruba velikost kulky ráže třicet osm.

Pistole při každém stisknutí spouště vystřelila jednu kulku. Brokovnice osm broků.

Vyšetřovací úřad po všech agentech požadoval, aby měli v komoře vždy nachystaný náboj. Do pistole se jich tak vešlo cel­ kem čtrnáct. Zbraň nebyla vybavena klasickou vnější pojistkou. Agenti měli ze zákona povoleno zbraň použít, pokud měli pocit, že je ohrožen jejich život nebo životy jiných lidí. Spoušť směli stisknout, jenom když chtěli vystřelit, a vystřelit mohli, pouze pokud chtěli zabít.

U brokovnice to fungovalo trochu jinak, ale použití bylo stej­ né jako u pistole. Pojistka se nacházela nad lučíkem a pohnout s ní dovedly jen obratné prsty. V komoře se nenechávaly žádné náboje. Všichni kolem museli slyšet, jak náboj při nabíjení zapa­ dá do hlavně, a uvědomit si, že z ní za okamžik vyletí. Faith vi­ děla, jak se při tom zvuku dospělým mužům podlamují kolena.

Odjistila zbraň a znovu se podívala na dům. Na předním okně se zavlnil závěs a chodbou proběhl jakýsi stín.

Faith cestou k parkovišti jednou rukou zacvakla hlaveň bro­ kovnice. Ozval se zvuk, jenž se pěkně nesl ozvěnou. Jediným plynulým pohybem si přitiskla pažbu k rameni a hlaveň namířila přímo před sebe. Rozkopla dveře a se zbraní pevně sevřenou v rukou vykřikla: „Policie!“

Její výkřik zaburácel domem jako hrom. Vyšel z temného místa hluboko v jejích útrobách, které Faith většinou ignorovala, protože se bála, aby v sobě neprobudila něco, co by pak nemu­ sela ovládnout.

„Vyjděte ven s rukama nad hlavou!“

Z domu nikdo nevyšel. Z jedné zadní místnosti k Faith do­ lehl jakýsi zvuk. Když vešla do kuchyně, zostřil se jí zrak. Na lince byla krev a ležel na ní nůž na chléb. Na podlaze byla další krev. Někdo otevřel všechny zásuvky a skříňky. Nástěnný tele­ fon visel na zdi jako zkroucená oprátka. Na zemi se válely kusy Evelynina roztřískaného mobilu a chytrého telefonu. Faith před sebou držela brokovnici a prstem se jen zlehka dotýkala spouště, aby neudělala chybu.

Měla by myslet na matku nebo na Emmu, ale místo toho jí hlavou táhla jediná fráze: lidé a dveře. Když člověk přišel prohle­ dat dům, právě tyhle dvě věci nejvíc ohrožovaly jeho bezpečí. Potřeboval vědět, kde jsou lidé – ať už dobří nebo zlí – a co na něho může vyskočit zpoza kterýchkoli dveří.

Faith se otočila na stranu a namířila zbraň do prádelny. Na podlaze tam tváří k zemi ležel muž s černými vlasy a voskově žlutou kůží. Paže měl zkřížené pod tělem. Nebyl ozbrojený a ani poblíž neležela žádná zbraň. Z temena mu zbyla jenom krvavá kaše. Na pračce ulpěly kousky mozkové hmoty. Faith viděla díru ve stěně, kterou tam udělala kulka, jež mu prolétla hlavou.

Otočila se zpátky ke kuchyni, z níž vedl průchod do jídelny. Přikrčila se a rychle tam přeběhla.

Místnost byla prázdná.

Do detailu si vybavila, jak vypadá vnitřní dispozice domu.

Po levici měla obývací pokoj a po pravici velkou otevřenou vstupní halu. Přímo před ní se nacházela chodba, na jejímž konci byla koupelna. Po pravé straně byly dvě ložnice a po levé jedna, která patřila matce. Vedly z ní dveře do atria a byla k ní připojená maličká koupelna. Dveře Evelyniny ložnice byly jako jediné na celé chodbě zavřené.

Faith k nim vykročila, ale vzápětí se zastavila.

Lidé a dveře.

Vybavila si slova poučky, která by se dala tesat do kamene: Nevstupujte na nebezpečné území, pokud nemáte jistotu, že za vámi nikdo není.

Faith se přikrčila, zahnula doleva a vešla do obývacího poko­ je. Očima přelétla stěny a zkontrolovala posuvné skleněné dveře vedoucí na zahradu za domem. Sklo bylo roztříštěné a závěsy cuchal větřík. V místnosti kdosi něco hledal a obrátil ji přitom vzhůru nohama. Faith se dívala na rozbité zásuvky a rozpárané polštáře. Ze svého místa dobře viděla za pohovku a ověřila si, že z matčina ušáku nekouká žádný pár nohou. Otáčela hlavou sem a tam mezi pokojem a chodbou, dokud si nebyla jistá, že může jít dál.

První dveře vedly do jejího bývalého dětského pokoje. I ten kdosi prohledal. Vytažené zásuvky Faithina starého psacího stolu připomínaly vyplazené jazyky a matrace byla rozpáraná. Z Emminy postýlky zůstaly jen trosky a přikrývka byla roztr­ žená vedví. Zvířátka na šňůrkách, která visela nad postýlkou, někdo zašlapal do koberce. Faith v sobě potlačila zuřivost, kterou to v ní podnítilo. Přiměla se pokračovat.

Rychle prohlédla skříně a podívala se pod postel. Totéž pro­ vedla v Zekově pokoji, jenž matce nyní sloužil jako pracovna. Na zemi ležely rozházené papíry a šuplíky z psacího stolu kdosi mrštil proti zdi. Zběžně nahlédla do koupelny. Sprchový závěs byl odhrnutý a skříňka na prádlo měla dvířka dokořán. Ručníky a povlečení se válely na podlaze.

Faith stála nalevo od dveří matčiny ložnice, když zaslechla ječení první sirény. Přicházelo z dálky, ale bylo pronikavé. Měla by počkat na posily.

Rozkopla dveře a v přikrčení se otočila dokola. Prst jí sjel ke spoušti. U nohou postele spatřila dva muže. Jeden z nich klečel. Byl to Hispánec a měl na sobě jenom džínsy. Kůži na hrudi měl potrhanou, jako by ho někdo přetáhl ostnatým drátem. Po těle mu stékaly potůčky potu a žebra mu pokrývaly červenočerné podlitiny. Na pažích i na trupu byl tetovaný a největší obraz se mu skvěl na hrudi. Znázorňoval zelenočervenou texaskou hvěz­ du ovinutou chřestýšem. Muž byl členem mexického gangu Los Texicanos, který dvacet let ovládal atlantský obchod s drogami.

Druhý muž byl Asiat. Neměl žádné tetování a byl oblečený do jasně červené košile s květinovým vzorem a světle hnědých plátěných kalhot. Stál za gangsterem a držel mu u hlavy zbraň. Pětiranný Smith and Wesson s rukojetí z třešňového dřeva. Mat­ čin revolver.

Faith mířila Asiatovi na hrudník. Jako by se chladný tvrdý kov hlavně stal součástí jejího těla. Srdce vzpružené adrenalinem jí zuřivě tlouklo. Ze všeho nejradši by stiskla spoušť.

„Kde je moje matka?“ zeptala se úsečně.

Odpověděl jí s pomalým, huhňavým jižanským přízvukem: „Jestli po mně střelíš, trefíš i jeho.“

Měl pravdu. Faith stála na chodbě, necelé dva metry od nich. Muži byli příliš blízko u sebe. I kdyby Asiata střelila přímo do hlavy, riskovala by, že z nábojnice odlétne brok a zasáhne – a nej­ spíš i zabije – rukojmího. Přesto dál držela prst na spoušti a ne­ přestávala na muže mířit. „Řekni mi, kde je.“

Přitiskl hlaveň revolveru blíž k hlavě rukojmího. „Až odhodíš zbraň.“

Zvuk sirén sílil. Přicházel ze zóny 5, která se nacházela v té části čtvrti, jíž procházela Broskvoňová ulice. „Slyšíš to?“ zeptala se Faith. Představila si, jak policejní auta jedou Nottinghamskou ulicí. Předpokládala, že dorazí za necelou minutu. „Řekni mi, kde je moje matka, jinak tě zabiju, ještě než sem přijedou.“

Znovu se usmál a pevněji sevřel zbraň. „Víš, pro co jsme si přišli. Dej to sem a my ji pustíme.“

Faith vůbec nechápala, o čem ten zatracený chlap mluví. Její matka byla třiašedesátiletá vdova a jejím nejcennějším majetkem byl pozemek, na němž stál dům.

Muž si její mlčení vyložil jako vytáčku. „Opravdu chceš kvůli Chicovi přijít o maminku?“

Faith předstírala, že ho pochopila. „To je to tak snadné? Prostě si je vyměníme?“

Pokrčil rameny. „Jinak se odsud ani jeden z nás nedostane.“

„Blbost.“

„Žádná blbost. Férovej obchod.“ Zvuk sirén se přiblížil a na ulici zaskřípěly pneumatiky. „Tak co, ty svině? Dělej. Dohodnem se?“

Lhal. Jednoho člověka už zabil a dalšího ohrožuje. Jakmile mu dojde, že Faith jenom blafuje, zastřelí ji.

„Dohodneme,“ souhlasila a levou rukou hodila brokovnici před sebe.

Instruktor na střelnici u sebe nosil stopky, které odtikávaly každou desetinu vteřiny. Faith proto věděla, že vytáhnout z pouzdra na boku pistoli jí trvá přesně osm desetin vteřiny. Za­ tímco Asiat věnoval pozornost brokovnici, jež mu dopadla k no­ hám, vytáhla pistoli, stiskla spoušť a střelila ho do hlavy.

Rozhodil rukama a upustil revolver. Byl mrtvý dřív, než do­ padl na zem.

Někdo rozkopl domovní dveře. Faith se otočila ke vstupní hale a uviděla, jak dovnitř vbíhají plně vyzbrojení muži ze zása­ hové jednotky. Pak se otočila zpátky k ložnici a zjistila, že Mexi­ čan je pryč.

Dveře na zahradu byly otevřené. Faith vyběhla ven ve chvíli, kdy se gangster přehoupl přes drátěný plot. V ruce držel Evely­ nin revolver. Na zahradě paní Johnsonové si hrály její vnučky. Když uviděly, jak se k nim žene ozbrojený muž, začaly křičet. Byl od nich vzdálený asi šest metrů. Pak pět a půl. Namířil na děvčata a jednou vystřelil nad jejich hlavy. Na zem dopadla drť z cihlové zdi. Dívky byly tak vyděšené, že nedokázaly dál křičet, natož se pohnout, aby se zachránily. Faith se zastavila u plotu, namířila služební pistoli a stiskla spoušť.

Muž sebou trhl, jako by měl v hrudi provázek, za který někdo zatáhl. Minimálně vteřinu zůstal stát, ale pak se mu podlomi­ la kolena a dopadl zády na zem. Faith přeskočila plot a rychle k němu doběhla. Dupala mu na zápěstí, dokud nepustil matči­ nu zbraň. Děvčata se znovu rozkřičela. Na verandu domu vyšla paní Johnsonová a ochranitelsky je popadla jako kvočna kuřata. Podívala se na Faith a zavřela za sebou dveře. V očích měla šo­ kovaný, zděšený výraz. Když byli Zeke a Faith malí, honila je po zahradě s hadicí v ruce a kropila je vodou. Vždycky jí tu připa­ dalo bezpečno.

Faith zastrčila pistoli do pouzdra a Evelynin revolver si zasu­ nula zezadu za kalhoty. Popadla muže za ramena. „Kde je moje matka?“ zeptala se ho. „Co s ní udělali?“

Otevřel ústa. Zpod stříbrných korunek na zubech mu vytéka­ la krev. Usmíval se. Ten hajzl se usmíval!

„Kde je?“ Faith přitiskla ruku na jeho poraněný hrudník a ucítila, jak se jí pod prsty hýbou zlomená žebra. Vykřikl bolestí. Přitlačila a přimáčkla mu kosti k sobě. „Kde je?“

„Agentko!“ Přes plot přeskočil mladý policista a jednou ru­ kou se ho přidržel, aby nespadl. Přiskočil k ní se zbraní namíře­ nou k zemi. „Ustupte od zadrženého.“

Faith se nad gangsterem naklonila. Měl horkou kůži. „Řekni mi, kde je.“

Namáhavě polykal. Bolest už necítil a měl rozšířené oči. Víčka se mu zachvěla a zaškubalo mu v koutku úst.

„Řekni mi, kde je.“ Faithin hlas s každým slovem nabíral zou­ falejší tón. „Proboha, jenom mi – prosím tě – řekni, kde je!“

Sípavě dýchal, jako by se mu do plic nedostával vzduch. Po­ hnul rty a něco zašeptal, ale Faith nedokázala rozeznat co.

„Cože?“ Přiblížila ucho k jeho rtům, takže cítila, jak mu z úst tečou sliny. „Řekni mi to,“ zašeptala. „Prosím tě.“

„Almeja.“

„Cože?“ řekla znovu Faith. „Co jsi to říkal?“ Muž otevřel ústa, ale místo slov se mu z nich vyřinul proud krve. „Co jsi říkal?“ vykřikla Faith. „Pověz mi, co jsi to říkal!“

„Agentko!“ zařval znovu policista.

„Ne!“ Přitiskla dlaně muži na hrudník a pokusila se přimět jeho srdce, aby znovu začalo bít. Sevřela ruku v pěst a co největší silou ho udeřila. Tloukla ho, aby se probral k životu. „Řekni mi to!“ vykřikla. „Prostě mi to řekni!“

„Agentko!“ Ucítila, jak ji v pase sevřely čísi ruce. Policista ji téměř zvedl do vzduchu.

„Pusťte mě!“ Vrazila do něho loktem s takovou silou, že ji upustil na zem. Po trávě se plazila ke svědkovi. K rukojmímu. K vrahovi. K jedinému člověku, který jí mohl povědět, co se ksa­ kru stalo s její matkou.

Vzala gangsterův obličej do dlaní a zadívala se do jeho neži­ vých očí. „Prosím tě, řekni mi to,“ žadonila, i když věděla, že už je příliš pozdě. „Prosím.“

„Faith?“ Na druhé straně plotu stál detektiv Leo Donnelly, s nímž kdysi sloužila u atlantské policie. Sotva popadal dech. Rukama sevřel horní okraj plotu. Vítr mu foukl pod sako laciné­ ho hnědého obleku a rozevřel mu ho. „Emma je v pohodě. Už sem jede zámečník.“ Mluvil pomalu a protáhle, jako když se přes síto cedí melasa. „Tak pojď, holka. Emma u sebe potřebuje mít mámu.“

Faith se podívala za něho. Všude bylo plno policistů. Rozma­ zaně viděla modré uniformy, které se míhaly v domě a na zahra­ dě. Okny sledovala lidi ze zásahové jednotky, kteří se zdvižený­ mi zbraněmi procházeli jednu místnost za druhou, a slyšela jen jejich hlasy: „Tady je to čisté!“ Kolem houkaly sirény policejních aut a sanitek. Byl tam i hasičský vůz.

Telefonát zafungoval. Kód třicet. Policista v ohrožení potře­ buje pomoc.

V domě a jeho okolí se nacházeli tři zastřelení muži. Faithino dítě bylo zamčené v boudě a její matka zmizela.

Dřepla si, skryla hlavu do rozechvělých rukou a silou vůle se přinutila neplakat.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.