načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podlaha z trávy, strop z hvězd - Iva Tajovská

Podlaha z trávy, strop z hvězd

Elektronická kniha: Podlaha z trávy, strop z hvězd
Autor:

Iva Tajovská se ve své nové knize zaměřila na lidi poznamenané životními prohrami. Sociální citlivost k outsiderům, pochopení a porozumění pro jejich psychiku, trápení a problémy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 162
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-874-0929-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Iva Tajovská se tu zaměřila na lidi poznamenané životními prohrami. Sociální citlivost k outsiderům, pochopení a porozumění pro jejich psychiku, trápení a problémy vyzařuje z vyprávění o bezdomovci Petrovi a učitelce v důchodu Vlastě. Ti dva se od sebe liší svým sociálním postavením i zázemím, a přece jsou si něčím blízcí, snad schopností tolerance a vnitřní laskavostí. Kromě toho oba patří k lidem hledajícím pro sebe záchytný bod: Petr na čas nachází útočiště u dalšího bezdomovce, moudřejšího a životaschopnějšího Antonína, nepraktická, ve stáří mužem opuštěná Vlasta, soustavně zraňovaná dcerou, přesto však občas až nesnesitelně pozitivní, se upíná na bývalé žáky a známé mezi farníky. Kromě těchto smolařů, kteří vzbuzují svou zranitelností soucit, zaujme i postava lidsky odpudivé Ludmily. Také tato stará, těžce nemocná žena žije v naprostém osamění, ve své sobeckosti a nesnášenlivosti se ale nemá čeho zachytit. I její příběh díky bizarní náhodě zasáhne do života jedné z postav a jednotlivé osudy protagonistů novely se spojí v kompaktní celek. Sociálně-psychologický román, jehož protagonisty autorka učinila lidi bez životních jistot i domova, vypráví o důležitosti lidské sounáležitosti.

Popis nakladatele

Iva Tajovská se ve své nové knize zaměřila na lidi poznamenané životními prohrami. Sociální citlivost k outsiderům, pochopení a porozumění pro jejich psychiku, trápení a problémy vyzařuje z vyprávění o bezdomovci Petrovi a učitelce v důchodu Vlastě. Ti dva se od sebe liší svým sociálním postavením i zázemím, a přece jsou si něčím blízcí, snad schopností tolerance a vnitřní laskavostí. Kromě toho oba patří k lidem hledajícím pro sebe záchytný bod: Petr na čas nachází útočiště u dalšího bezdomovce, moudřejšího a životaschopnějšího Antonína, nepraktická, ve stáří mužem opuštěná Vlasta, soustavně zraňovaná dcerou, přesto však občas až nesnesitelně pozitivní, se upíná na bývalé žáky a známé mezi farníky. Kromě těchto smolařů, kteří vzbuzují svou zranitelností náš soucit, zaujme díky autorčině schopnosti přesné charakterizace i postava lidsky odpudivé Ludmily. Také tato stará, těžce nemocná žena žije v naprostém osamění, ve své sobeckosti a nesnášenlivosti se ale nemá čeho zachytit. I její příběh díky bizarní náhodě zasáhne do života jedné z postav a jednotlivé osudy protagonistů novely se spojí v kompaktní celek živě plynoucího vyprávění.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2


3

Iva Tajovská

Podlaha z trávy, strop z hvězd

Eroika


4


5

Iva Tajovská

Podlaha z trávy,

strop z hvězd

Eroika | Praha | 2016


6

© Iva Tajovská, 2016

© Eroika, 2016

Cover picture © Zdeněk Šašek, 2016

ISBN 978-80-87409-29-9


7

1

Slunce se dere skrz špinavé sklo a potrhanou záclonu.

Zkosenými paprsky ho bodá do očí. Čert vem tuhle

západní stranu. A ke všemu tu nikdy není ani navteřinu ticho. Petr Bakla nevrle zatáhne závěs předpostelí, ale chatrná látka dál propouští ostré světlo, a už

vůbec netlumí okolní zvuky. Závěs se prudce rozšklebí.

Chrastění kovových úchytek na tyči, na kterých léta

jen taktak drží vybledlý květovaný hadr, se prolne se

zvukem trhaného materiálu. Petr rozmrzele otevře oči.

Stojí nad ním Jolana. Ruce v bok, semknutá ústanachystaná vychrstnout dnešní dávku zloby. Mává těsně

nad jeho obličejem kusem utrženého závěsu.

„Nechrápej!“

„Dej mi pokoj!“ Petr se odvrátí a pokouší se přikrýt si hlavu polštářem. Ale Jolana je rychlejší, vytrhne mu ho a odhodí doprostřed místnosti. „Vstávej, a hned!“

„Celej den jsem makal. Ani kus žvance jsem za tu dřinu nedostal. Tak mě aspoň nech vyspat. Hladovýho.“

„A co prachy?“ ozve se z druhého konce místnosti hádavý hlas tchána.

„Sběrna měla zavříno,“ obhajuje se Petr a má nasebe vztek, že se nechal vtáhnout do dohadování, které jako vždycky k ničemu nepovede.

„Jó ták, zavříno,“ přidává se tchyně výsměšně.Poslední, na co má Petr náladu, je dívat se na ni, dýchat s ní společný vzduch a poslouchat její skřehotavý hlas. „Říkáš zavříno?! Špíno ulhaná, vstávej a vysol aspoň invalidní,“ nadává. Stojí za Jolanou s rukama v bok, rty stažené do stejné úsečky jako její dcera.

„Nemám ani vindru.“

„Ráno byls na počtě,“ přidává se tchán k výhružné dvojici stojící před postelí. Z tílka mu vytékají masité ruce. V loktech se lámou směrem k širokým bokům.

„Nic mi nedali. Nechte mě bejt, bez občanky nikdy nic nedaj.“

„Kurňa, kdes ji zas zasral?!“ Jolana pouštítranzistorák a dává ho Petrovi k uchu. Tchán s tchynísouhlasně mručí a pochechtávají se. Tchyně strhne zPetra peřinu a s lehkostí ji jednou rukou odhodí na zem. Uprostřed místnosti se vrší hromádka.

Polonahý Petr se vztyčí na posteli. „Držte huby!“ křičí a zlostně mává hubenýma šlachovitýma rukama se zaťatými pěstmi. Při pohledu na nakročenéhotchána se však zarazí.

Tchyně se směje tak, až se na ní třese sádlo. Hbitým pohybem, který by u ní nikdo nečekal, vystřelí nataženou dlaň k Petrovu obličeji, ale na poslední chvíli ucukne. Když Petr úlekem udeří hlavou o zeď, až kolem nějzavane rozvířený vzduch, tchynino veselí nebere konce.Chichotá se a plácá do rozklepaných varhanovitých stehen.

Petr se téhle trojice bojí čím dál víc. Ví, že nadnimi nemůže zvítězit. Měsíc od měsíce se čím dálneomaleněji dožadují jeho invalidního důchodu, jediného stabilního příjmu pro všechny. Když ho hned nevydá, vezmou si ho sami dřív, než si stačí koupit alespoňcigarety. Ztratil tak poslední moc, kterou nad nimi měl.

Jolana zesiluje tranzistorák. „To máš za to svojebrnkání na tu... kytáru, co tu musíme poslouchat,“překřikuje hlasitou hudbu. Pak zmírní tón. „No tak,vysyp prachy, dyť je pátek. Do herny nemůžem švorc.“

Petr ji má dobře přečtenou. Na tu její vypočítavou, mírumilovnou masku už dávno nenaletí. „Když nicnemám, tak nic nedám.“

Nazlobená trojice opouští bojovou pozici předPetrem a strojí se. Tchyně si splétá do copu vlasy spoelavými odrosty, stáčí ho do drdůlku a upevňujezlatou sponou. Na krk si zavěsí nápadný zlatý řetízek. Tchán prohledává zásuvky a konečně nachází kožený pásek. Nasouká ho do poutek a stáhne si kalhoty, aby držely pod vyklenutým břichem. Jolana ještě prohledá Petrovy kapsy a pak znechuceně odhodí jeho oblečení na hromadu. „Von fakt nic nemá,“ oznámí otráveně a nazuje si lesklé boty na vysokých podpatcích. Nohy jí podkluzují, ale každou kolizi vybalancuje.

„Tak co, rozmyslel sis to už konečně? Kams typrachy schoval?“ zkouší to znovu tchán.

„Nic nemám. A když nic nemám, tak nic nedám. Už konečně vypadněte, ať je tu klid.“

„Jseš hovno,“ zaslechne z koupelny Jolanin hlas.

„Hovno všech hoven,“ doplní ji tchyně.

Místností prolétne smích a pak už jen bouchnou dveře. Petr poslouchá vzdalující se hovor a slábnoucí kroky podtrhnuté cvakáním dvojích podpatků.

Vstane, protáhne se a zamíří k oknu. Otevře hodokořán. Mává kolem sebe dlaněmi, aby vyhnal vzduch z místnosti a vyměnil ho za čerstvý. Zhluboka senadechne. Pak vyndá z tranzistoráku baterie a hodí je na kupu věcí navršených uprostřed neútulné místnosti. Z kapsičky trenek vytáhne schovanou cigaretu. Zapálí si a dlouhými tahy ji vychutnává. Nedopalek odhodí do misky u dřezu, olepené špínou a mastnotou.

V koupelně se ze zvyku zamkne. Je to v tomhle malém prostoru jediné místo, kde má alespoň chvíli kousek soukromí. Co kdyby si někdo z té vypečené bandy něco zapomněl a vrátil se? Myje si vlasy adlouho se sprchuje horkou vodou. Smývá ze sebe pachuť, která na něm před odchodem těch tří ulpěla. Vyleze z vany. Představa, že by se měl dotýkat ručníku, který používá tchán, nebo dokonce tchyně, mu je odporná. Otře se raději do svého tílka. Ví, že o něčem, jako je čistý ručník nebo povlečení, si může nechat jen zdát. V umyvadle si vypere ponožky a dá je na topení.

Konečně se mu zlepší nálada. Zkontroluje, jestli má ruce suché, a zastřihne si nehty. Ze skříněvyndá kytaru. Láskyplně ji otře a zahraje krátkoumelodii. Není spokojený, a tak ji naladí a s chutí sipřehraje několik písniček. Pak ji opatrně přetře kusem odtrženého závěsu a vrátí zpět do skříně. Sebere ze země odhozený polštář a peřinu, lehne si, zalovímezi matracemi a vyndá pomačkanou cigaretu.Pomaličku ji dokouří.

Za zdmi se ozývá změť hlasů, dětského křiku,lomoz a bouchání mnoha lidí žijících v stísněnémprostoru ubytovny. Díky vzdálenosti jsou tyhle zvukydocela snesitelné. Se stejnou lačností, s jakou vdechoval cigaretový kouř, si teď v místnosti, kterou má jen pro sebe, užívá klidu. Když skopne pantofle a natáhne si tepláky, poddá se přicházejícímu spánku.

O několik hodin později ho ze snu vytrhnehalekání a hašteřivé opilecké dohadování. Místnost zalije prudké světlo. Jolana z Petra strhne peřinu a prudce s ním zatřese.

„Běž zaplatit taxíka. Čeká dole,“ rozkazuje. Kolem ní se šíří smrad z cigaret, alkoholu a potu smíšeného se zbytky těžkého parfému.

Petr mžourá na rozostřený obrys před sebou. „Když nemám, tak co bych tam chodil! Neměli jste všecky prachy nacpat do tý bedny,“ chraptí.

„Však jsem mu to říkala,“ ukáže tchyně nazlobeně na manžela.

„Jo? Říkalas, že se mu ty prachy vrátí. Že se jich vysype ještě víc,“ poštěkává Jolana. Jde k oknu aodhrne záclonu. Pak se vrátí k mžourajícímu Petrovi. „Nedělej fóry, no tak, běž to zacálovat, než zavolá policajty!“

„Když nemám, tak co bych tam chodil!“ Petr jejako kolovrátek. Opakování ho začíná bavit. Zachvátí ho škodolibost. Pocit zadostiučinění. „Co bych tam chodil, když nemám. Já prachy neprohrál. Já ne!“

Jolana vezme z hromady věcí tranzistorák. Když ten mučicí nástroj zapne, ozve se jen slabé cvaknutí. Mává s ním ve vzduchu, a protože ho ani hrkáním nedonutí, aby začal hrát, mrští s ním o zem.

Tchyně zlobně hodí kabelku na stůl a založí siruce v bok. „Ten magor tu jenom zabírá místo,“ otočí se k Jolaně. „Pořád se jen válí, hulí nebo si hraje na ňákýho úmělce. Dělá randál, zabírá místo a smrdí.“

Petr se vymrští z postele. „Zato moje prachy vám nesmrděj, co?“

Tchán, sotva se držící na nohou, přehnaněnapodobuje jeho tón. „Když nemám, tak co bych tam chodil!“ Zvyšuje hlas. „Žádný prachy nevyklopils!“

Petra zaplaví zlost. „Překážím? Smrdím? A co vy? Ani vyspat mě nenecháte! Ani kus žvance jsemnedostal k večeři.“

„Jdi si za lepším, lemro líná, dyž ti to tady není dost nóbl!“ rozeřve se už naplno tchán.

„Táhni! Třeba za ňákou rajdou, co ti dá... ten...žvanec,“ dodá Jolana.

„Táhněte k čertu, všichni tři!“ zařve Petr, který se přestane ovládat.

Taková drzost a neúcta ke staršímu je už na tchána moc. Jednou rukou si k sobě Petra přitáhne azvedne ho tak, aby se dívali tváří v tvář. Petr se nebrání. Špičky jeho nohou se třepotají kousek nad zemí. Se svou subtilní postavou nemá proti hřmotnému tchánovi šanci. Několik vteřin musí z bezprostřednívzdálenosti vdechovat alkoholové výpary a dívat se do lesklých, vodnatých očí protkaných rudými žilkami.

„Potáhneš, ty... ty... nikdoši!“

Konečně Petr zase ucítí zem pod nohama. Jedostrkán na chodbu. Sedne si na studené schody ačeká. Zakusuje se do něj zima, a tak vstane a přitiskne ucho na dveře. Zprvu slyší vzrušené dohadování, pak nastane ticho. Zdá se, že na něj zapomněli. Buší na dveře, ale odpoví mu jen zarachtání bezpečnostního řetízku. Ve vedlejších dveřích se objeví postavastařeny. Z hlavy jí k ramenům padají provazce bílých vlasů a ze scvrklých úst se sype snůška nadávek.

Petr vyjde před ubytovnu. Venku je liduprázdno, až na řidiče nedaleko stojícího osvětleného taxi, kterýcosi telefonicky vyřizuje. V ubytovně svítí už jenněkolik místností. V okně stojí manželka a postava za ní jí cosi podává. Petr jen taktak uskočí. Na zem měkce dopadne bunda, mikina, tenisky a tepláky. Zvedne je. Nakonec těsně vedle něj prolétne jakási věc, která po dopadu dunivě třískne a vydá zmučený zvuk.

Doufá, že se mýlí. To přece není možné! Nevěřícně se dívá na zem. Světlo pouliční lampy vykreslujeobnažené, zmrzačené tělo kytary. Jeho kytary! Shýbne se k ní a jedna z třísek mu vnikne do dlaně, jako by

chtěla potvrdit, že v omyl doufá zbytečně.


13

„Svině! Svině! Svině!“ křičí směrem k postavámnahoře a ve chvíli, kdy nabírá dech, se osvětlené okno s třísknutím zavře, zatímco v okolních oknech seobjevují rozcuchané, pokřikující hlavy.

w w w

Prochází parkem podél řeky. Drkotá zuby. Zdá se, že

se čas zastavil. Každou další minutou se do nějzavrtává ještě větší chlad a bezmoc. Najde lavičku, lehne

si, ale nedaří se mu najít alespoň trochu pohodlnou

polohu. Svlékne si mikinu a sroluje ji pod hlavu, jenže

krutá zima je nesnesitelnější než bolest hlavy, otlačené

od holého dřeva lavičky. Znovu se tedy oblékne, zkříží

ruce na prsou a pokouší se usnout vsedě.

Z ohybu cesty se k němu blíží dvě postavy. Pochvíli rozezná uniformu policistů. Před nimi rejdí světlo baterek.

„Vstávejte, tady nemůžete spát,“ vybídne ho tenvyšší a prohlíží si ho.

„Nespím.“ Petrův hlas je tichý, unavený.

„Je vám dobře?“ zeptá se druhý policista apřistouí k němu blíž.

Petr se trpce zasměje. „Je mi výborně,“ rozmáchne se kolem sebe paží pokrytou husí kůží. „Mám tuúplnej luxus. Úplněk, vrány, čerstvej vzduch a tak.“

„Ještě jsme na vás tady nenarazili. Nemáte kde být?“ První policista dojde až k Petrovi a vypne baterku.

„Ale mám. Jen mojí dneska hráblo. Zas to bude dobrý.“

„Pil jste?“

„Ne, beru prášky, bylo by mi blbě,“ obhajuje se snaživě.

„Měl byste jít domů. Má mrznout.“

Petr si pomyslí, že policista má příjemný, melodický hlas. Určitě hezky zpívá. Možná taky hraje na nějaký hudební nástroj. Třeba na kytaru. Náhle si představí tu svoji, roztříštěnou na zemi, a všechno se v němsevře. Vstane. „Nemáte cigáro?“

Oba policisté zavrtí hlavou. „Vraťte se domů,“přikáže mu jeden z nich důrazně a oba pomalu odcházejí.

Petr se vydá opačným směrem. Ohlédne se, a když muži zmizí z dohledu, sedne si na vzdálenější lavičku skrytou za keřem, na kterém se chvějí posledníneopadané listy.

w w w

Přejíždí si rukou po tváři. Z čerstvého strniska jenervózní. Ať si říká kdo chce co chce, na pečlivéoholení si vždycky potrpěl. Kdysi dávno, ještě když Jolanu

miloval, se holil ráno i večer. Pak už jen ráno. A teď?

Nesnese, aby byl zarostlý nebo špinavý. Vrátí se na

ubytovnu a s nechutí hraničící s odporem zabuší na

dveře. Nikdo neotvírá, ačkoliv za nimi slyší známénevrlé dohadování. Buší ještě víc. Pěsti ho bolí.Nepřestává. Konečně se dveře rozletí a těsně před ním se

objeví tchynina hlava. Rozpuštěné zplihlé vlasy jípadají k povislým ňadrům.

„Co chceš?“

„Co? Bydlím tady.“ Petr se tváří, jako by si jen na chvíli odskočil, a snaží se vejít dovnitř.

„Už ne,“ odsekne tchán, jehož mohutná postavazalnila prostor mezi futry.

Petr škvírou vidí manželku, jak rozespale vstává zpostele a cestou si zapaluje cigaretu. „Co tu zas chce ten magor?“ ptá se a svým tělem završí bariéru bránící vstupu do místnosti.

Tchán se pokouší zavřít dveře, ale Petr je vší silou zachytí a strčí mezi ně nohu. „Mám tu svý věci.“

Chvíli se o oprýskané dveře přetahují. Petr se z nich snaží vyprostit zaklíněnou nohu a syká bolestí. Je plný vzteku, ale i kdyby byl vzteky rozpálený doběla, jeho hladové, podchlazené a nevyspalé tělo by stejněnemělo sílu uhájit si v téhle prašivé ubytovně alespoň pár přidělených metrů.

„Dejte mi moje věci!“ křičí.

Tchyně se otočí k dceři. „Dej mu ty jeho hadry,teda jestli tu ještě ňáký má!“

Jolana se otráveně vrací k hromadě vprostředmístnosti, štítivě vyndá Petrovo oblečení a zmuchlá ho do tašky.

„Ještě moje prášky!“ přikazuje Petr. Jolana honeoslouchá, do tašky přihodí pár náhodně posbíraných věcí a hodí naducanou igelitku ke dveřím. Tchán pár kroků ustoupí a vykopne ji ven. Když se k ní Petrnakloní, aby ji prohrábl, tchyně zabouchne dveře.

Petr na ně znovu zabuší. „Dejte mi aspoň mojeprášky! A fotky... nůž... a budík a cigára... a...!“

Marně. Vyčkává na schodech. Pak znovu buší.Diví se, že ti uvnitř, kteří se neustále od rána dovečera o něco handrkují, teď dokážou tak dlouho mlčet.

Odchází. Nevšímá si hloučku zvědavců, kteří lemují chodbu plnou skříněk, botníků a krabic a pobaveně sledují jednu z mnoha obvyklých scének.

2

Antonín Jiránek zaboří prsty do Viktorovy srsti. Psík

se k němu přitiskne ještě pevněji a olíže mu tvář.

„Ale no tak, no, no...“ Antonín se naoko zaklání, aby unikl psí přítulnosti, ale vzápětí k sobě tuzrzavou kouli přivine.

„Tak co, Viki, jdem na to? Napít, vyčůrat, spát.“

Pes souhlasně zavrtí ocasem, vyběhne z přístřešku a udělá vedle pána svou poslední dnešní loužičku. Pak, jako už nesčetněkrát, se oba spěšně vracejí zpět, aby se do nich nedala zima. Viktor zkontroluje misku a Antonín si přihne z kovové butylky. Usedají vedle sebe na několik vrstev starých přikrývek, molitanových matrací a spacáků.

Viktor se nemůže uvelebit. Několikrát se otočí, aby našel co možná nejpohodlnější polohu, a pak sizmuchlané hadry přihrábne pod sebe.

„Tak už se přestaň vrtět a spi. Jsi jak princezna na hrášku,“ přikrývá ho Antonín. Pes si konečně položí hlavu na tlapky a zavře oči. Antonín sfoukne svíčku, opatrně si lehne za Viktora a přitáhne si peřinu přes bradu. Ale ještě mu to nedá, zkontroluje, jestli i pes je dobře přikrytý, vytáhne mu uši z pokrývky apohlazením je narovná. Psík spokojeně zamlaská a ve svém pelíškovském ráji usne vedle pána.

Antonínovi se ale usnout nedaří. Je mu zima na nohy. I kdyby si na ně navlékl ještě další vrstvyponožek, i kdyby přihodil i třetí přikrývku, stále zebou. Protivně, neodbytně, tak, že není schopný rozlišit,jestli cítí chlad, nebo už bolest. Než na pár hodin usne únavou, bude se převalovat ještě dlouho po půlnoci. Potichounku, aby nebudil Viktora.

Poslední měsíc uléhá před osmou. Blíží se zima, už od pěti je tma, a i ty tři hodiny při svíčce a petrolejce, kdy není co dělat, jsou dlouhé. Přemýšlí, že nespavost je to nejhorší, co ho za poslední roky potkalo. A taky ty zábnoucí nohy. Jinak se má dobře. Má svůjpřístřešek. Budoval ho od konce září vlastníma rukama, je zamaskovaný v remízku, a přitom jen necelý kilometr od nádraží. Strategické místo.

Postavit si nový domov vůbec nebylo snadné. Jen co dalo práce sehnat vhodný materiál na kostrupřístřešku tak, aby se v něm nemusel hrbit. Copak látky, to nebyl problém, ty se v kontejnerech najdou vždycky. Za pár týdnů nashromáždil spoustu hadrů, které pak sešil a navěsil na konstrukci ze dřeva a tyčí odgarnýží a bůhvíčeho ještě. Toho se všude válí dost, když člověk přijde na správné místo včas. Na sídlišti to je nejlepší. Hlavně před svátky nebo o víkendu, kdy lidi dělají pořádek. A co teprve když se nachomýtne tam, kde někdo vyklízí kvartýr! Jen kdyby měl vždycky dost síly svou kořist ubránit a přemístit na správné místo. Kašle na nějaké nepsané zákony o rozdělení teritoria. Uznává právo toho, kdo přijde dřív. Sice se jednoudostal do potyčky s dvojicí opilých mlaďasů, kterouvídával popíjet před autobusovým nádražím, ale nakonec šlo spíš jenom o hlučnou strkanici. Koho by asi tak bavilo prát se s neškodným dědkem? Jak se nakonec ukázalo, té poďobané ženské s umaštěnými vlasy ajejímu potetovanému příteli se vlastně ani do rvačky nechtělo. Antonín tehdy otevřel víko kontejneru vedle herny, a když uvnitř zahlédl, jak se tam ta holkapřehrabuje a něco hledá, uskočil a chvilku váhal. Syčela na něj jako naštvaná kočka. Vzápětí za sebou uslyšel nadávky jejího parťáka a ucítil, jak ho drží pod krkem za svetr. Bez námahy ho odnesl o kus dál, jen se mu na paži napnul vytetovaný obrázek a had na němrozšklebil tlamu. Ti dva byli určitě zfetovaní.

„Táhni, dědku, tady to je naše,“ procedil mlaďoch skrz zuby a otočil se k dívce. „Máš?“

„Dneska tu je hovno,“ zabručela a začala se soukat

ven. Podvědomě, snad z téměř už zapomenutéhozvyku se oprášila, odhrnula si vlasy z obličeje a stáhla je

do rozčepýřeného uzlu.

„Už tě tu nechcem vidět, dědku, příště ti rozbijuhubu,“ dodal ještě mladý muž výhružně, několikrát jím zatřásl a pak ho postavil vedle sebe jako neškodného hadrového panáčka, který ho přestal bavit.

To byl jediný konflikt. Další soukmenovci hoobvykle ignorovali. Ostatně v tomto městě je jedním ze „služebně“ nejstarších a jeho věk, nadhled i fámami opředená minulost vzbuzují určitý respekt.

Antonín je pyšný na dvě věci. Zaprvé na svoji kárku. Slouží mu už léta, svůj život si bez ní neumípředstavit. Kolikrát jen už mu pomohla! Převezla snad tuny důležitých předmětů, papírů i kovů do sběrny. Vody v plastových lahvích. A všechen materiál napřístřešek. I jeho zařízení.

A pak je také pyšný na Viktora. Uživil by klidně i dalšího psa, jenže Viky žárlí. Lidi bezmezně miluje, ale ostatní psy nesnese. Neprojde kolem něho žádný, aby na něj nepřátelsky nevrčel nebo necenil zuby.Několikrát se dokonce i serval a Antonín měl rucepokousané, když rozzuřené chlupáče od sebe odtrhával. Viktor měl z těch půtek mockrát natržené ucho nebo prokousnutý hřbet. Copak šrámy, ty se zahojí, alepomyšlení, že by o něj přišel, je pro Antonínanesnesitelné. Než se mu jizvy ztratily v srsti, vždycky hoAntonín chlácholil: „To nic, jen se ti párá svetr na zádech.“ Otužilý Viktor ale beztak zranění nevěnoval většípozornost, jen ho těšilo, že ho pán lituje, a vyzývavě ho šťouchal čumákem do ruky, aby pokračoval v hlazení.

Takřka osmdesátiletý Antonín odjakživa cítilpotřebu mít psa. Ve vsi, kde trávil dětství, ho měl každý. Jen on dlouho ne. Jeho otec, vždycky perfektněoblečený, totiž dojížděl do města za prací a byl bynesnesl pomyšlení, že by podle chlupů na vzorněudržovaném a nehorázně drahém obleku mohl někdo poznat, že on, jeden z vyšších úředníků v okresním městě, je vlastně vesničan.

Jednou si malý Toník přinesl od spolužákaodrostlé štěně. Tři dny ho schovával přes den v krabici pod postelí a v noci pod peřinou. Teplo, kníkání avůně štěněte ho naplňovaly štěstím, které mu současně s obavami, že toho tvorečka zalehne, ani nedalo spát. Podvědomě si kladl otázku, proč mu jeho radost a štěstí musí kazit strach. Čtvrtý den, když se vrátil ze školy, krabice i se štěnětem zmizela. V místnosti zůstala jen jeho vůně. Matka stála ve dveřích, ruce svěšené podél těla a pohled zabodnutý do podlahy pokrytéprošlapaným linoleem. Za ní otec. Obočí semknuté do rýh nad nosem, koutky úst směřující k zemi. Hleděli na sebe dlouho. Strach, který malého Antonína poslední dny provázel, ho teď zcela ochromil. Čím déle otec mlčel, tím víc se Toníkovo utrpení prohlubovalo.

„Kde je?“ odvážil se zeptat. Nasoukal se pod postel, nadzvedával peřinu a snažil se nevzlykat.

„Pryč,“ hlesla matka.

„Jak sis to mohl dovolit?“ zeptal se tichým hlasem otec. Nikdy na syna nekřičel ani ho nebil, přesto se ho Toník bál. „Kde je? Pryč.“ Z nezodpovězenéotázky se stalo konstatování. „To, cos udělal, jeneodpustitelné. Co si o sobě myslíš? Že nám budeš něco tajit? Lhát?!“ Ani teď se otec neunavoval zvýšit hlas. Každé další slovo mířilo k děsivému rozsudku, který Toník tušil už předem.

„Kde je, kde?“ opakoval mezi vzlyky, které se mu nedařilo potlačit.

Otec pohlédl na matku. „Maminka se uvolila aodnesla ho.“

„Kam, mami, kam?“

„Víš, že si tatínek nepřeje, aby doma bylo zvíře,“ konečně na něj pohlédla.

„Kde je, mami?“

Uhnula pohledem.

„Maminka ho utopila. Co s ním jiného, nikdo by ho nechtěl,“ oznámil otec.

„Já, já ho chci!“

Matka se sehnula k plačícímu chlapci. Její ruce,které nikdy nebyly jemné, ho tížily na ramenou. „Toníku, tak se to na vesnici dělá. Kdo by se staral o nechtěná koťata a štěňata a živil je?“

Chlapec se jí vytrhl. Běžel přes dvorek ke stodole. Sesunul se na zem, kolena přitáhl k obličeji a sevřel

víčka v naději, že se mu tak podaří odrazit další příval

zoufalství. Na otcovu tvrdost byl zvyklý. Alenedokázal pochopit, že něco tak šíleného mohla udělatmaminka. Odpouštěl jí, když zabila králíka nebo slepici.

Utíkal před tou hrůzou, aby to neviděl, i kdyžneunikl ani kvičení popravovaného zvířete, ani pohledu na


21

krvavé kožky visící z kola starého souseda, který je za

pár halířů vykupoval. Vždycky trvalo několik hodin,

než sevření dětského žaludku povolilo a smrtelný zvuk

v uších utichl. Ale že by maminka dokázala utopitjeho bezbranné štěňátko, které mu vděčně olizovalo ruce

a tváře? Připadal si jako v zlých snech, které hopronásledovaly, když marodil a měl horečku.

Selhal, nedokázal se postarat o svoje štěňátko, za

které byl zodpovědný. K večeru se celý rozbolavělýkonečně zvedl ze země. Na druhém konci dvorku zahlédl

tmavé urousané nic. Jeho štěně? Vrhl se k němu.Drobné tělíčko bylo vlhké. Rozechvělé. Studené. Opatrně ho

zastrčil pod svetr na hruď, jen vlhký čumáček nechal

vykukovat ven. Cítil slaboučké bušení srdce. Nevěděl,

komu z nich dvou patří, a bylo mu to jedno, protože se nemohl nabažit kratičké úlevy a blaženosti. Zase měl svého statečného tvorečka, a to bylo to nejdůležitější na celém světě. Dokázal přežít a vrátit se k němu! Jenže co dál? Kam se v tomhle nepřátelském světě ukryjí?

Když zaslechl známý vzdalující se zvuk motoru auta,

oddechl si. Věděl, že otce neuvidí spoustu svobodných

hodin. Do ticha vstoupilo mámino volání. Schoval se.

Dřív nechtěl vidět ani slyšet tátu, dnes žádného zrodičů. Tím spíš, že už zase nebyl sám. Na prsou mu

bojácně oddechovalo malé stvořeníčko. Co teď?

„Tondo, Toníku! Pojď večeřet!“ Matčin hlas mu už

ani trochu nepřipadal tak laskavý jako dřív. Bál se,

že se nad ním objeví její ruce a vyprázdní jeho náruč.

Rozběhl se kolem potoka za kamarádem. Doma honenašel. Ani u rybníka. Až na mýtině, kam si po škole

chodili hrát. Prosil ho, aby psíka schoval u sebe.Přitom si uvědomoval, jak hloupé je prosit o to, co sám

vlastně nechce.

„Naši by mě hnali. Byli rádi, že jsme se zbavilicelýho vrhu. Naše fena se sčuchla s ňákým pangejťákem, měla jich osum a táta jí nechal jen jedno, aby se jínezapálily cecíky,“ vysvětloval přemýšlivě. Toník kopal do vykotlaného kořene smrku a svým způsobem se muulevilo. Oddálil odloučení. Zastrčil štěně zpátky pod svetr.

Domů se vracel až za tmy a už z dálky viděl matku, jak obchází dům a stodolu a volá ho. V jejím hlase byla

úzkost. Už nekřičela „Tondo, Toníku“, ale „Toníčku“!

Stál před ní, hlavu skloněnou, obě ruce zkřížené na

prsou. Pochopila, když uslyšela tiché zakňučení.

„To je divný. Musel se nějak z toho kýblevyškrábat,“ kroutila nevěřícně hlavou. „Určitě máš hlad,Toníku. Pojď dovnitř, umyješ se, najíš,“ popostrkovala ho k domu, ale chlapec přirostl k zemi. „Našel si tě,“ pohlédla na jeho náruč, „pojď, nějak to uděláme,“pohladila syna, a najednou mu už její ruka nepřipadala tak drsná a těžká.

Kdykoliv se teď Antonín dotkne Viktora, cítí stejně příjemné teplo a křehké štěstí, jako když si tenkrátdonesl zpátky do svého pokojíku to první štěně a už ho nemusel schovávat. Bylo s podivem, jak matkadokázala přesvědčit otce, aby netrval na svém rozhodnutí. Když se tehdy pozdě v noci vrátil domů, Antonínzaslechl, jak maminka otci vysvětluje, že když se štěně neutopilo, samo zachránilo a vrátilo se za klukem, tak to je osud a ona se proti němu stavět nebude.Nerozuměl jí, ale věděl, že se už nemusí bát.

Toho dne poznal, že nic není jenom hezké nebojenom špatné, ale že se obojí nepochopitelně prolíná. Od té doby v něm dřímal strach o každého psíhopřítele. Obava, že kdykoliv se může objevit někdo, kdo mu ublíží, a on ho nedokáže ubránit.

Antonín měl vždycky nějakého psa. Každý umřelstářím. Jak mu roky přibývaly, uvědomoval si, že na sebe už nemůže převzít zodpovědnost za další štěně, které by vyplnilo prázdné místo po tom předešlém. Co by s ním bylo, kdyby se jemu něco stalo? A tak alespoň

chodil do psího útulku, aby několik ztracenců nebonechtěňátek vzal na procházku, a když mu přišel důchod,

všem koupil něco na přilepšenou. Jenže předsevzetínikdy netrvalo dlouho, po pár dnech navštěvování útulku

mu nějaké další psí oči uhranuly a prosebně vystrčená

tlapka mezi mřížemi ho přesvědčila, že nemůže odejít

s prázdnou. „Tak sis mě vybral,“ šeptal novémuchluáčkovi, když si ho odnášel a radostí se mu tajil dech

stejně, jako když si nesl zpátky domů své první štěně.

Před dvěma lety mu v náručí dodýchalšestnáctiletý jezevčík. Jako by tomu chtěl osud, o dva dnypozději našel v popelnici Viktora. Bůhví, jak dlouho tam ležel. Když se Antonín v ranním šeru dotkl jeho srsti, domníval se, že sáhl na kožešinový límec. Jenže zrzavá hmota se pohnula a vyloudila sotva slyšitelný tesklivý zvuk. Už zase měl vlhkého, zuboženého psíka naprsou a zase cítil radost, naději i strach. Spěchal s ním do svého příbytku a několik dní ho opouštěl jen na nejnutnější dobu, aby pro oba sehnal jídlo a vodu. A jakmile malému Viktorkovi přestala padat hlavička, uši se narovnaly a z očí zmizel mlhavý stín, mělivyhráno. Antonín přitloukl na kárku sedátko z prkénka a vydali se na první společnou obchůzku. Už dávno je Viktor plný síly, ale pořád tam sedává, až se dokonce zdá, jako by bylo jeho drobné tělo ozdobnou součástí kárky. Zrzavou srst má lesklou a pečlivě udržovanou. Na to je Antonín pyšný a při každém česání Viktorovi zdůrazňuje, že by se za něj nemusela stydět ani žádná nóbl panička. A dozajista by jí bylo fuk, že nese stopy všech možných ras, protože stejně je každý paf zjeho nápadných jiskřivých očí i přítulné, veselé povahy.

V chlupaté hlavě má hodiny a každé ráno v sedm je nachystaný na obchůzku dřív než jeho pán.

„Viki, nástup,“ volá i dnes Antonín. Zbytečně, psík je už připravený vyskočit na kárku, jen co ji pánpřiraví. „Dneska to vezmem přes nádraží,“ informuje ho, „ale to ty stejně víš, co?“

Společně zdolávají nejhorší úsek úzké cesty odremízku ke kraji města. Je plná kamení, hrbolů avystouplých kořenů. Po chvíli však už kárka zlehka pluje po betonu města. Stařec přestává sípat. Viktor sepohodlně usazuje na svém sedátku a s lačnou zvědavostí se rozhlíží kolem sebe.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist