načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podivuhodný život osamělého pošťáka - Denis Thériault

Podivuhodný život osamělého pošťáka

Elektronická kniha: Podivuhodný život osamělého pošťáka
Autor:

Kdo jiný by měl ctít poštovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý pošťák Bilodo je natolik ostýchavý, že si povídá leda se svou zlatou rybkou. Aby se dostal k lidem blíž, potají ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 150
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Anna Čadilová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0744-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poetický román o lásce a záhadách lidské identity je portrétem osamělého pošťáka, jehož osobní příběh výrazně poznamená fakt, že vědomě porušuje listovní tajemství. Pošťák Bilodo si zpestřuje svůj jednotvárný život čtením cizích dopisů. Z množství soukromých dopisů plných banalit ho zaujme pravidelná korespondence mladé dívky, vedená formou haiku. Počáteční zvědavost postupně přeroste v posedlost a hluboký cit k neznámé. Nešťastná náhoda (jak pro koho) mu umožní zjistit totožnost příjemce oněch vytříbených veršů. Bude nápad vydávat se za neznámého opravdu tak skvělý?

Popis nakladatele

Kdo jiný by měl ctít poštovní tajemství než pošťáci? Jenže mladý pošťák Bilodo je natolik ostýchavý, že si povídá leda se svou zlatou rybkou. Aby se dostal k lidem blíž, potají otevírá jejich dopisy. Vše se pro něj změní, když si přečte první dopis psaný v haiku. Milostné korespondenci mezi dívkou Ségolene a výstředním intelektuálem Gastonem propadne natolik, že i sám začne s touto tradiční japonskou básnickou formou experimentovat... Když po čase přímo před jeho očima Gastona srazí auto ve chvíli, kdy se chystá odeslat další dopis, rozhodne se, že se jej pokusí nahradit... S každým dalším haiku, které dívce svých snů pošle, je Ségolene blíž a blíž, ale zároveň jako by přicházel o kousek své vlastní identity a stával se někým jiným... „Podivný život osamělého pošťáka je podmanivý filozofický příběh, plný fantazie. Denis Thériault prokazuje, že je báječný vypravěč.“ – LE DEVOIR „Je to Amélie z Montmarteru s nečekaným zvratem Cyrana z Bergeracu. Okouzlující příběh o lásce, osamělosti a moderním světě, kde všichni, i ti neostřílenější čtenáři, propadnou vzrušení a smutku z této poetické epistolární romance.

Zařazeno v kategoriích
Denis Thériault - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Podivuhodný život

osamělého pošťáka

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Denis Thériault

Podivuhodný život osamělého pošťáka – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Podivuhodný

život osamělého

pošťáka



DENIS THÉRIAULT

Podivuhodný

život osamělého

pošťáka

Přeložila

Anna Čadilová

PLUS



Louise a Guyovi

-



9

1

Vířící jako voda

když potká kámen

čas jde ve smyčkách Buková ulice byla osazena hlavně javory. Tvořily ji dvě řady budov o třech až čtyřech patrech.K domovním dveřím se chodilo po vnějších schodištích a  řada těchto sto patnácti schodišť za sebou dohromady činila tisíc čtyři sta devadesát pět schodů. Bilodo to dobřevěděl, počítal je totiž pořád dokola, když po nich ráno co ráno stoupal. Tisíc čtyři sta devadesát pět schodůo průměrné výšce dvacet centimetrů, celkem tedy dvě stědevadesát devět metrů. Více než jeden a půl výškymrakodrapu Place Ville Marie. Každý den a v každém počasí vlastně musel zdolat eiffelovku, a nezapomínejme, žebylo potřeba také sejít dolů. V Bilodových očíchnepředstavoval ten výškový maraton žádný zvláštní výkon. Byla to spíš výzva, bez níž by mu život připadal banální.Považoval se tak trochu za atleta, pociťoval zvláštníspřízněnost se sportovními chodci, s těmi hrdýmiodborníky na dlouhé vzdálenosti, a někdy litoval, že mezi všemi podivuhodnými disciplínami náročnými na výdrž neexistuje zvláštní kategorie zdolávání schodišť. Na 1500 schodech nebo na 250  metrech stoupání a  klesání by měl jistě dobré výsledky. Kdyby na olympijských hrách byla utkání ve zlézání schodů, Bilodo by se určitědokázal kvalifikovat a možná by se mohl vyšvihnout i na ten poslední, slavný schod, ten nejvyšší na stupních vítězů.

Ale zatím pracoval jako pošťák. Bylo mu dvacet sedm let. Bilodo už sedm let procházel týž okruhv Saint-Janvier-des-Âmes, lidové čtvrti, kam se také přestěhoval, aby to měl blízko do práce. Za všechna ta léta věrné službychyběl jen jednou, a to když musel na pohřeb svých rodičů, kteří zahynuli v  Québecu při nehodě lanovky. Dalo se říci, že Bilodo je svědomitý zaměstnanec.

Ráno na ústředí nejprve třídil poštu. Musel uspořádat všechny obálky a balíky v pořadí, v němž měly býtdoručeny, připravit je tak, aby je potom řidič dodávky jenvy

11

ložil do uzamčených skříní rozesetých po trase rozvážky.

Tento únavný úkol uměl Bilodo splnit s obdivuhodnou

hbitostí. Jeho osobní metoda třídění spojovala techni

ku krupiéra rozdávajícího karty s  umem vrhače nožů:

obálky létaly k cíli jako čepele vymrštěné se smrtícípřes

ností a  padaly do správných přihrádek. Bilodo minul

jen málokdy. Díky této zručnosti měl hotovo výrazně

dřív než ostatní, což ho velmi těšilo, protože mohl tří

dírnu vbrzku opustit. Dostat se ven, uniknout,zhlubo

ka se nadechnout čerstvého vzduchu a okusit chuťnové

ho dne, kráčet ránem, aniž by mu kdokoli nařizoval, jak

se má chovat. Nic lepšího Bilodo neznal.

Skutečnost ovšem nebyla zcela růžová. Kazily jivšech

ny ty otravné reklamní letáky, bolesti zad, zvrtnutíkot

níku a jiné běžné úrazy; příjemná nebyla ani letní vedra,

prudké podzimní deště, zimní náledí, při němž sez měs

ta stávalo nebezpečné kluziště, a mráz kousající stejněja

ko psi, odvěcí nepřátelé pošťáků. Avšak mravnízadosti

učinění plynoucí z pocitu nepostradatelnosti pro místní

obyvatelstvo tyto nevýhody vyvažovalo. Bilodo mělpo

cit, že se podílí na životě čtvrti, že tam hraje diskrétní,

ale zásadní roli; svědomité doručování pošty přispívalo

k udržení řádu ve vesmíru. Své místo by s nikým nasvě

tě neměnil. Leda možná s jiným pošťákem.

12

Bilodo většinou obědval v restauraci U Madlenkyneda

leko od poštovní třídírny a  po dezertu se chvíli věnoval

své oblíbené kaligrafii. Vytáhl sešit a pera, posadil sek ba

rovému pultu a přepisoval pár slov z novin nebo úryvek

z poledního menu, kochal se choreografií hrotu napapí

ře, tančil s ním ve střídavě se rozšiřujících a zužujícíchli

niích anglického Roundhandu, kroužil v kyprýchunciá

lách, při gotickém písmu rozdával sečné rány. Cítil se v tu

chvíli jako jeden z  těch udatných středověkých mnichů

kopistů, kteří žili o inkoustu a vodě, zrak měli dlouhým

psaním zesláblý a  prsty prokřehlé, zato v  duši jim plál

oheň. Žádný z kolegů na poště tomu nerozuměl. V době

oběda k Madlence vtrhli jako hlučná tlupa a sboremžer

tovali na účet Bilodovy písařské práce. Dětské čmáranice,

říkali. Bilodo se tím necítil dotčen, vždyť jeho přátelé byli

koneckonců vinni jen nevědomostí; není-li člověkzasvě

cencem, jemuž se dostalo horlivosti i poznání, jak by mohl

vychutnat tu jemnou krásu tahu, tu křehkou rovnováhu

proporcí vládnoucí v  pečlivě utvořené linii? Ocenit ho

svedla jen jediná osoba, totiž věčně přívětivá servírkaTa

nia. Jeho kaligrafie se jí líbily a  nejspíš se o  ně zajímala

vskutku upřímně. Rozhodně jí nechyběla vnímavost.Bi

lodo ji měl velmi rád, vždycky jí nechal velké spropitné.

S trochu větší dávkou všímavosti by mu neuniklo, že ho

zpoza pokladny často pozoruje a že právě před něj vždy

položí největší kus koláče. Jenže on to ani nezaznamenal.

Nebo se snad snažil nic nevidět?

Jiné ženy nevnímal od té doby, kdy do jeho života vstoupila Ségolène. Bilodo bydlel spolu s Billem, zlatou rybkou, v devátém patře věžáku, v třípokojovém bytě polepenémfilmovými plakáty. Večer hrál Halo  2 nebo Dungeon Keeper, k večeři si dal u televize mraženou hotovku. Nikamnechodil. Leda čas od času v pátek, a jen když Robertpříliš naléhal. Robert, kolega z  pošty pověřený vybíráním schránek, byl jeho nejlepší přítel. Vyrážel ven skorokaždý večer, na rozdíl od Biloda, který jen málokdy svolil a šel s ním, neměl totiž moc rád zakouřené podniky, ohlušující elektronickou hudbu a kluby s nahýmitanečnicemi, kam ho jeho přítel vodil. Raději zůstával doma, daleko od ruchu světa a  ženských zadnic, a  to zejména od té doby, co do jeho života vstoupila Ségolène.

Každopádně měl večer na práci něco lepšího. Byldoma velmi zaneprázdněný. Po televizi, když umyl nádobí, zamkl dveře a oddával se své tajné neřesti.

2

Bilodo nebyl pošťák jako ostatní. Mezi tisícinezáživnými listy někdy při roznášení narazil na osobní

dopis, v  době e-mailů věc stále výjimečnější a  tím více

fascinující. Najednou zakoušel pocit zlatokopa při nálezu cenného zrnka na dně síta. Takový dopis nedoručil, ne hned. Odnesl si ho domů a  tam ho nad párou

otevřel. A tím se tedy po večerech zabýval, sámv ústraní domova.

Pošťák Bilodo porušoval listovní tajemství.

Sám ke své lítosti žádné osobní dopisy nedostával,neměl totiž nikoho dostatečně blízkého na to, aby si s ním psal. Po určitou dobu psal sám sobě, ale výsledek zklamal jeho očekávání. Postupně přestával dopisy posílat, a  kupodivu mu to nechybělo, nestýskalo se mu po sobě samém. Dopisy neznámých lidí představovaly něco

16

naprosto jiného, vzrušujícího. Skutečné dopisy napsané

skutečnými lidmi, kteří před plazím chladem klávesni

ce a rychlostí internetu dávají přednost smyslovémupo

žitku z  psaní rukou a  lahodně malátnému čekání, lid

mi, kteří se k tomuto kroku uvážlivě rozhodli a s největší

pravděpodobností tak učinili z principu, z potřebyne

podlehnout všudypřítomnému závodu s  časem, odolat

nutnosti věčně podávat výkony.

Nacházel komické dopisy, v  nichž Doris  T. z  města

Maria v kraji Gaspésie zásobila svou sestru Gwendoline

místními drby, nebo dopisy srdceryvné z věznicePort

-Royal od Richarda L. pro jeho synka Huga. Čítalmys

tické litanie sestry Régine z kongregace SvatéhoRůžen

ce v Rimouski určené staré přítelkyni Germaine a krátké

erotické povídky, jež psala Laeticia D., mladá zdravotní

sestra dočasně nucená přebývat v  Yukonu, aby potěši

la svého osamělého snoubence, a také ta podivná psaní,

v  nichž jakýsi tajemný O. radil jistému N., jak napros

to bezpečně vyvolat různé nadpřirozené bytosti. Listy

blízkých příbuzných a vzdálených dopisovatelů,ochut

návačů piva vyměňujících si hodnocení, světoběžní

ků krátících svým matkám dlouhé čekání, vysloužilých

strojvedoucích, kteří vypočítávali bolesti způsobenépo

kročilým věkem; a také až příliš uklidňující psaní odvo

jáků v  Afghánistánu adresovaná jejich stísněným man

želkám, úzkostná slova strýců připomínajících neteřím

tajemství, která nesměly za nic na světě vyzradit, zprá

17

vy od cirkusových akrobatů z  Las Vegas, v  nichž svým

bývalým láskám oznamovali rozchod, a  dokonce ne

návistné dopisy překypující nadávkami, jež přetékaly

až na obálku. Ale objevovaly se především dopisy mi

lostné. Neboť i mimo slavný den svatého Valentýnaby

la láska nejčastějším společným jmenovatelem, téma

tem spojujícím většinu odesilatelů. Láska se skloňovala

ve všech pádech a vyjadřovala ve všech tóninách,podá

vala se ve všech příchutích v podobě listů rozohněných

nebo dvorných, tu nestydatých, tu cudných, klidných

nebo rozrušených, někdy prudkých, často lyrických

a obzvlášť dojemných, jestliže v nich byly city vyjádřeny

s prostotou, nebo ještě víc když se skrývaly mezi řádky,

za bezvýznamnými slovy a v zákrutech zdobných kliček.

Když Bilodo několikrát pročetl dopis dne a  řádně si

jej vychutnal, udělal si kopii pro svůj archiv, uložil ji do

desek odpovídající barvy a poté do ohnivzdorné skříně

s  pořadači. Původní dopis dovedně zalepil do  původní

obálky a  následující den jej vložil do schránky adresá

ta, jako by se nic nestalo. Této nezákonné činnosti sevě

noval už dva roky. Šlo o zločin a on si toho byl vědom,

pocit viny se však v  porovnání se zvědavostí, jíž zcela

propadl, stal jen nejasným přízrakem. Koneckonců tím

nikdo netrpěl a on sám, pokud bude opatrný, přílišne

riskoval. Kdo by se znepokojoval kvůli jednodennímu

zpoždění v  doručení dopisu? A  kdo vůbec mohl tušit,

že k nějakému zpoždění došlo?

Bilodo takto zadržoval a  sledoval asi třicet korespon

dencí, tvořících dohromady něco jako šestákový román

s mnoha dějovými liniemi. Nebo spíše polovinu tohoto

románu, protože k jeho druhé části, tedy k odpovědím,

bohužel neměl přístup. Bavil se tím, že si je představo

val a pečlivě je sepisoval, nikdy je ale neodeslal a pak se

jen divil, jak přirozeně následující dopis navazuje naje

ho vlastní utajenou odpověď.

Tak to tedy bylo. Bilodo žil skrze jiné lidi. Před ne

záživnou existencí dával přednost svým skrytýmpříbě

hům, obdařeným živějšími barvami a bohatšímiemoce

mi, a žádné z těch dopisů, jež tvořily jeho malý zakázaný

a okouzlující svět, ho nerozrušovaly a nepřiváděly v úžas

tolik jako ty od Ségolène.

19

3

Ségolène žila v  guadeloupském hlavním měs

tě Pointe-à-Pitre a  pravidelně psala jistému Gastonovi

Grandprému z Bukové ulice. Už po dva roky Bilodood

chytával její dopisy, a když při třídění našel další,zakou

šel vždy totéž rozechvění, totéž posvátné mrazení.Opa

trně dopis schoval pod bundu a vytáhl jej, teprve když se

ocitl sám, během cesty obálku neustále obracel, užíval si

dotek toho vzrušujícího příslibu mezi prsty,  popouštěl

uzdu své představivosti. Jistě, mohl by ho otevřít namís

tě a svou zvědavost nasytit hned, raději však počkal;do

přál si jen prchavý požitek z pomerančové vůně, jíž byla

obálka prosycena, a pak ji rozhodně vrátil do kapsy; po

celý den ji nosil u srdce, odolával pokušenía prodlužo

val slastné očekávání, a to až do chvíle, kdy večer umyje

nádobí. Až tehdy nadešla ta pravá chvíle, rozehřálněkolik kapek citrusového aromatického oleje, zapálil svíčky, pustil si povznášející norský jazz a potom konečněrozlepil obálku, něžně pronikal do její intimity, četl:

Jak vydra hravá

v průzračné vodě

plave novorozeně Bilodo to měl přímo před očima. Viděl naprosto jasně to nahé dítě v zářící vodě poporodní lázně, jak k němu plave jako do mateřské náruče, jako k nataženým pažím mořské panny, jež ho zřejmě zplodila, a upírá na něj nesmírněmodré oči překvapeného mloka, ještě neví, že plavat neumí,zatím to nestihlo zapomenout, netuší, že je to nebezpečné, že voda je cizí živel, že se v ní můžeme utopit, nic z tohoneví a prostě se pohybuje, následuje svůj instinkt, necháváústa zavřená a jednoduše pluje. Bilodo velmi jasně viděl toho malého ploutvonožce, podivného podmořského skřítka, jehož tvářička se ještě nestačila vyhladit, kolem nosníchdírek se mu rozkošnicky vlnily odplouvající bublinky, a Bilodo se smál, protože to bylo nečekané, legrační, dojemné. A zdálo se mu, že také plave, ušními bubínky vnímal hučení vody, měl pocit, že je v té lázni spolu s dítětem, takovou sílu mělo těch několik veršíků; Ségolènina podivuhodná poezie způsobovala, že člověk věci cítil, že je měl před očima.

Dopisy z Guadeloupe neobsahovaly nic jiného. Vždy jen jediný list papíru s  jednou básní. Pouhých pár slov, a přece to byl velkorysý dar, protože jediná její báseňnasytila duši jako celý román, vryla se do ní, nepřestávala ji rozechvívat. Bilodo se je učil nazpaměť a  opakoval si je při ranních pochůzkách. Pečlivě je uchovával v prvním šuplíku nočního stolku, večer je kolem sebe rozprostíral, skládal je do mystického kruhu a  pak četl jednu za druhou...

Líná nebesa

mračna se rozpouštějí

v zatoulané kry

Pavouk na můstku

odraz a troufalý skok

na pružném laně

Kladivo zní ulicí

okna zatlouká

cyklon přichází

Noc, kam dohlédneš

žralok jen zívne

a pozře měsíčníka

Horký letní vzduch

Ubrus rozvlnil

Sklenky na něm skotačí Ségolèniny básně byly velmi různorodé, a přitomshodné formou, protože se vždy skládaly ze tří veršů: dva o pěti slabikách a jeden o sedmi, celkem sedmnáct slabik, ani více, ani méně. Vždy tatáž tajemná kompozice, jako kdyby šlo o  skrytý kód. Bilodo tušil, že neměnný tvar musí mít svůj přesný účel, a přemítal nad ním až do dne, kdy po měsících tápání vyřešil záhadu čirounáhodou. V sobotu ráno, když snídal u Madlenky a četlnoviny, ho přímo uprostřed stránky překvapily tři řádky,tvořící zřejmě báseň. Pil zrovna kávu a zakuckal se. Báseň se skládala ze dvou veršů o pěti slabikách a jednohoo sedmi, jinak ovšem byla spíše ubohá. Jen ironickykomentovala nějakou událost, neměla nic společného seživoucími střípky věčnosti, jaké tvořila Ségolène. To zásadní však prozrazoval název rubriky: Sobotní haiku.

Bilodo spěchal domů a  horečnatě zalistoval ve slovníku:

Haiku (‘aiku) nebo haikai (‘aikai), neskl. s. (1922; jap.) – tradiční japonská báseň, skládající se ze tří veršů, z nichž první a třetí jsou pětislabičné, druhý sedmislabičný.

Tak to tedy je. Později se Bilodo v  knihovně dostal k  mnoha sbírkám haiku, šlo o  díla přeložená z japonštiny a  obsahující tak známá jména jako Macuo Bašó, Taneda Santōka, Nagata Koi a Kobajaši Issa, ani jedna z jejich básní ovšem nevyvolávala takový účinek jako ty Ségolèniny: žádná ho neodnášela tak daleko ani muneumožňovala cítit a vidět věci tak pronikavě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist