načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podivuhodný příběh Benjamina Buttona - Francis Scott Fitzgerald

Podivuhodný příběh Benjamina Buttona

Elektronická kniha: Podivuhodný příběh Benjamina Buttona
Autor: Francis Scott Fitzgerald

- Francis Scott Fitzgerald se řadí mezi autory tak zvané ztracené generace. Známé jsou jeho romány Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Něžná je noc,Velký Gatsby a jiné. Kromě nich však ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: EN
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 150
Rozměr: 21 cm + 1 CD
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: Flákač = The Jelly-Bean / Francis Scott Fitzgerald
autorský tým (převyprávění, překlad, jazykové poznámky) Michelle Smith, Lucie Poslušná, Petr Špirko
Skupina třídění: Angličtina
Americká próza
Jazyk: EN
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Computer Press, 2010
ISBN: 978-80-251-3093-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Francis Scott Fitzgerald se řadí mezi autory tak zvané ztracené generace. Známé jsou jeho romány Na prahu ráje, Krásní a prokletí, Něžná je noc,Velký Gatsby a jiné. Kromě nich však napsal i mnoho povídek, mezi které patří například sbírka Tales of the Jazz Age – Povídky jazzového věku. Z ní jsme vybrali dva příběhy a zjednodušili je pro výuku angličtiny.

Podivuhodný případ Benjamina Buttona vypráví o muži, který se narodil jako stařec, postupně mládne a umírá jako nemluvně. Ve srovnání s jeho opačně se vyvíjejícími vrstevníky a vůbec se zvyky společnosti tak dochází k nečekaným situacím a paradoxům. Jistě znáte filmovou adaptaci s Bradem Pittem v hlavní roli.

Druhá povídka Flákač popisuje život jižanského povaleče Jima Powella, který touží změnit styl svého života, ale alkohol a moc peněz jeho plány nakonec zhatí.

Naše zjednodušená verze je určena pro středně pokročilé studenty. Mimo jiné obsahuje český překlad na pravé straně knihy, slovníček i jazykový koutek. Ke knize je přiloženo CD, kde si čtenář může poslechnout povídky vyprávěné rodilým mluvčím. Zvýší tak svou dovednost porozumět bezpečně mluvené angličtině.

Titul byl vytvořen týmem internetové jazykové školy www.anglictina.com. Autoři projektu pod vedením Petra Špirky mají s výukou angličtiny více než desetileté zkušenosti. Své poznatky spojují s moderní technologií – publikovali i připravují českými čtenáři vyhledávané a ceněné multimediální učebnice.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Francis Scott Fitzgerald - další tituly autora:
Veľký Gatsby Veľký Gatsby
Příběhy Pata Hobbyho Příběhy Pata Hobbyho
Bláznivá neděle -- a jiné povídky Bláznivá neděle
Něžná je noc Něžná je noc
Poslední kapitán Poslední kapitán
Něžná je noc Něžná je noc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Francis Scott Fitzgerald

Podivuhodný příběh

Benjamina Buttona

The Curious Case

of Benjamin Button

Flákač

The Jelly-Bean

Computer Press

Brno

2010


Podivuhodný příběh Benjamina Buttona The Curious Case of Benjamin Button Flákač The Jelly-Bean

FRANCIS SCOTT FITZGERALD

Computer Press, a.s., 2010. Vydání první. Modernizace a jazykové korektury: Angličtina.com Autorský tým (převyprávění, překlad, jazykové poznámky): Michelle Smith,

Lucie Poslušná, Petr Špirko

Grafické a výtvarné zpracování: Cyril Kozák Audio: Michelle Smith Technická podpora: Miroslav Šulc Obálka: Martin Sodomka Odpovědný redaktor: Ondřej Jirásek Komentář na zadní straně obálky: Ondřej Jirásek Technická spolupráce: Martin Vlach, Irena Rozvoralová Technický redaktor: Martin Vlach Produkce: Petr Baláš Computer Press, a. s., Holandská 8, 639 00 Brno Objednávky knih: http://knihy.cpress.cz distribuce@cpress.cz tel.: 800 555 513 ISBN 978-80-251-3093-3 Prodejní kód: KEJ267 Vydalo nakladatelství Computer Press, a. s., jako svou 3662. publikaci. © Computer Press, a.s. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.

www.anglictina.com - jazyková škola na internetu

Systematickým, metodickým a individuálním způsobem vás naučíme anglicky!


The Curious Case of Benjamin Button

The Jelly-Bean

Francis Scott Fitzgerald


Předmluva

Francis Scott Fitzgerald (24. září 1896 – 21. prosince 1940) patří

mezi americké autory tzv. Ztracené generace, stejně jako např.

Ernest Hemingway, William Faulkner, Ezra Pound, John Dos

Passos nebo John Steinbeck. Takto je nazvala Gertruda Steinová,

která tím definovala deziluzi amerických literátů, z  nichž mnozí po

první světové válce žili v Evropě.

Známé jsou Fitzgeraldovy romány This Side of Paradise (Na

prahu ráje), The Beautiful and Damned (Krásní a prokletí), Tender

is the Night (Něžná je noc – název je citát z  básníka Johna Keatse), The Great Gatsby (Velký Gatsby) a posmrtně vydaný The Last Tycoon (Poslední magnát), napsal však i spoustu povídek, z  nichž ty nejlepší najdeme ve sbírkách Flappers and Philosophers (Žáby a filosofové) a Tales of the Jazz Age (Povídky jazzového věku). Posledně zmíněná sbírka dala v  Americe název celému období od konce první světové války po světovou hospodářskou krizi - Jazz Age.

Ve všech Fitzgeraldových dílech najdeme autobiografické

prvky. Na pozadí dramatu jednotlivce poukazuje na obecnější společenská témata.

My jsme pro vás vybrali dvě povídky z  výše zmíněné sbírky

Tales of the Jazz Age. Opět jsou zjednodušené, na pravé straně najdete vždy český překlad a za každou kapitolou jsou okomentované některé gramatické jevy, které se v  kapitole objevily, cvičení na danou gramatiku a otázky na porozumění textu. Vzadu za povídkami najdete slovníčky a také klíč ke cvičením. Kniha je doplněna CD s  audio nahrávkou povídek namluvených rodilým mluvčím.

2


První z  povídek, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, byla prý inspirovaná poznámkou Marka Twaina, že je škoda, že nejlepší část lidského života je na začátku a ta nejhorší přijde na konec. V  povídce jde o příběh muže, který se narodí jako stařec a postupně mládne, až šťastně umírá jako nemluvně. Mnozí z  vás jistě viděli filmovou adaptaci z  roku 2008 s  Bradem Pittem v  hlavní roli.

Druhá povídka popisuje život jižanského povaleče Jima Powella, který se na jeden večer kvůli pozvání na večírek vrátí ke své staré partě ze studií a začne přemýšlet o změně svého života, ale alkohol a moc peněz hned zase jeho nové plány zmaří.

Věříme, že se při čtení nejen pobavíte, ale že se i naučíte mnoho

nového z  anglického jazyka.

Angličtina.com

3


4


The Curious Case

of Benjamin Button

5


1

The Roger Buttons held a good social and financial position in Baltimore. They were related to This family and That family, which gave them membership to the Confederacy.

On the morning in September, 1860, that Mr. Button’s baby was expected to be born, he woke up excitingly and hurried through the streets of Baltimore to the hospital.

When he was close to the Maryland Private Hospital for Ladies and Gentlemen, he saw Dr. Keene, the family physician, descending the front steps.

Mr. Roger Button, the president of Roger Button & Co., Wholesale Hardware, began to run toward Dr. Keene. “Doctor Keene!” he called. “Oh Doctor Keene!”

The doctor heard him, turned around, and stood waiting with a curious expression on his face as Mr. Button ran towards him.

“What happened?” demanded Mr. Button, as he finally

approached him out of breath. “What was it? What happened? How

is she? A boy? Who is it? What -”

“Talk with sense!” said Doctor Keene forcefully. He looked

irritated.

“Is the child born?” begged Mr. Button.

Doctor Keene frowned. “Why, yes, I suppose.”

Again, he looked at Mr. Button with a curious expression.

“Is my wife all right?”

“Yes.”

“Is it a boy or a girl?”

“Go and see for yourself! This is outrageous!” he yelled. He

turned and walked away muttering : “Do you know what this will do

to my professional reputation?”

Mr. Button stood there on the sidewalk, shocked and trembling

from head to foot. What could have happened?

6


7

1

Rodina Rogera Buttona měla v  Baltimoru dobré společenské

i finanční postavení. Patřili k  Té a Té rodině, což jim umožňovalo

být členy Konfederace.

Jednoho rána v  září 1860 se pan Button v  očekávání narození

svého dítěte probudil a rozrušený spěchal ulicemi Baltimoru do

nemocnice.

Když byl poblíž Marylandské soukromé kliniky pro dámy

a pány, uviděl doktora Keenea, rodinného lékaře, jak kráčí dolů po

schodech.

Pan Roger Button, prezident firmy Roger Button & spol., velkoobchod železářským zbožím, se rozběhl k doktoru Keeneovi. „Doktore Keene!“ volal, „Haló, doktore Keene!“

Lékař ho zaslechl, otočil se a čekal se zvědavým výrazem ve tváři, až k  němu pan Button doběhne.

„Jak to vypadá?“ vyptával se pan Button, když k  němu konečně bez dechu dorazil. „Jaké to bylo? Co se stalo? Jak se jí daří? Chlapec? Kdo je to? Co - “ „Mluvte srozumitelně,“ řekl doktor Keene důrazně. Vypadal podrážděně.

„Je dítě na světě?“ žadonil pan Button.

Doktor Keene se zamračil. „No ano, předpokládám.“

Znovu se na pana Buttona zvědavě podíval.

„Je má žena v  pořádku?“

„Ano.“

„Je to chlapec nebo holčička?“

„Jděte a podívejte se sám! Tohle je ostudné!“ vykřikl. Otočil se

a odcházel mumlaje: „Víte, co tohle udělá s  mou profesionální pověstí?“

Pan Button tam stál na chodníku, šokovaný, a třásl se od hlavy

k  patě. Co se mohlo přihodit?

When he entered the hospital, a nurse was sitting behind a desk

in the hall. Mr. Button nervously approached her.

“Good morning,” she said, looking up at him while smiling.

“Good morning. I- I am Mr. Button.”

When he said these words, a look of terror spread over her face.

She stood up and looked like she was ready to run down the hall at

any moment.

“I want to see my child,” said Mr. Button.

The nurse gave a little scream. “Oh- of course! Just go upstairs. Go!”

She pointed in the direction, and Mr. Button, who was now sweating, began to walk up to the second floor. In the upper hall he saw another nurse who was holding a basin. “I’m Mr. Button,” he managed to say. “I want to see my child.”

“Alright,” she said, “But if you knew what state it’s put us all in this morning! It’s outrageous! The hospital’s reputation will never be the same!”

He followed her to the end of the long hall, and entered a room that contained many babies, most of whom were crying.

“Well,” gasped Mr. Button, “Which one is mine?”

“There!” said the nurse.

Mr. Button’s eyes followed her pointing finger, and this is what

he saw: Wrapped in a white blanket, and too big for his crib, there sat an old man who looked about seventy years old. His hair was thin and almost white, and he had a long smoke-coloured beard which was blowing about from the breeze coming from the open window. He looked up at Mr. Button with eyes like he was about to ask a question.

“Am I mad?” yelled Mr. Button angrily. “Is this some sort of

terrible hospital joke?”

Když vešel do nemocnice, v  hale seděla za přepážkou sestra.

Pan Button se k  ní nervózně vydal.

„Dobré ráno,“ řekla a s  úsměvem k  němu vzhlédla.

„Dobrý den. Já - já jsem pan Button.“

Když tato slova pronesl, po její tváři se rozprostřela hrůza.

Postavila se a vypadala, že se dá okamžitě halou na útěk.

„Chci vidět své dítě,“ řekl pan Button.

Sestra krátce vyjekla. „Ano, samozřejmě! Jen jděte nahoru.

Jděte!“

Ukázala kudy a pan Button, který se začal potit, se vydal do druhého patra. V  horní hale uviděl jinou sestru, která držela

umyvadlo. „Jsem pan Button,“ podařilo se mu říct. „Chci vidět své

dítě.“

„Dobře,“ řekla, „ale kdybyste věděl, v  jakém stavu jsme dnes ráno byli! Je to odporné! Pověst nemocnice už se nikdy nenapraví!“

Následoval ji na konec dlouhé haly a vešel do místnosti plné dětí, většina z  nich plakala.

„Nuže,“ nadechl se pan Button, „které je to moje?“

„Tamhle!“ řekla sestra.

Oči páně Buttona sledovaly její ukazováček a tohle uviděl:

V  bílém prostěradle a příliš velký na svou postýlku seděl starý muž, který vypadal asi na sedmdesát let. Vlasy měl řídké a skoro bílé a měl dlouhé prošedivělé vousy, které povlávaly ve vánku přicházejícího z  otevřeného okna. Vzhlédl k  panu Buttonovi očima, jako by se chtěl na něco zeptat.

„Copak jsem blázen?“ vykřikl rozhořčeně pan Button. „Je tohle

nějaký špatný nemocniční vtip?“

“No.” replied the nurse. “And I don’t know whether you’re mad

or not, but that is definitely your child.”

Sweat was dripping down Mr. Button’s forehead. He closed his

eyes for a moment, and then, opening them, looked at the old man

again, whose feet were hanging out of the crib.

The old man looked at them both and then said in a cracked, old

voice, “Are you my father? Because if you are, I wish you’d get me

out of this place- or at least ask them to bring a comfortable chair in

here.”

“Where in God’s name did you come from? Who are you?” burst out Mr. Button.

“I can’t tell you exactly who I am,” replied the old man, “because I was only born a few hours ago- but my last name is certainly Button.”

“You’re lying! You’re a liar!”

The old man looked at the nurse. “Nice way to welcome a newborn child,” he complained in a weak voice.

“This is your child,” said the nurse, “and you’ll have to make the

best of it. You have to take him home sometime today.”

“Home?” repeated Mr. Button in disbelief.

“Yes, we can’t have him here. We really can’t, you know?”

“Good, I don’t like it here,” whined the old man. “With all this

yelling and crying, I haven’t been able to sleep for a second. I asked for something to eat- and they brought me a bottle of milk!”

Mr. Button sat down in a chair near his son and covered his face

with his hands. “My heavens!” he whispered. “What will people say? What should I do?”

Mr. Button imagined himself walking through the crowded

streets of the city with this old man beside him. People would stop to speak to him, and what was he going to say? He would have to introduce this weak old man. “This is my son, born early this morning.” And then the old man would wrap his blanket around him and would continue to walk down the street, past the busy stores, past the mansions, past the old age homes...

„Ne,“ odpověděla sestra. „A nevím, jestli jste blázen či ne, ale

tohle je rozhodně vaše dítě.“

Pot kapal panu Buttonovi z  čela. Na okamžik zavřel oči a pak je

zas otevřel a znovu pohlédl na starého muže, jehož nohy visely

z  postýlky.

Starý muž se na ně na oba podíval a pak řekl roztřeseným starým

hlasem: „Vy jste můj otec? Protože pokud ano, přál bych si, abyste

mě odsud dostal - nebo je aspoň požádal, aby mi sem přinesli

pohodlnou židli.“

„Odkud jste se tu probůh vzal? Kdo jste?“ vyhrkl pan Button.

„Nemůžu vám přesně říct, kdo jsem,“ odpověděl stařec, „protože jsem se narodil před pár hodinami, ale mé příjmení je zcela jistě Button.“

„Lžete! Jste lhář!“

Starý muž se podíval na sestru. „Milý způsob, jak přivítat čerstvě narozené dítě,“ stěžoval si slabým hlasem.

„Toto je vaše dítě a budete se s  tím muset co nejlépe vypořádat. Během dneška si ho budete muset odvést domů.“

„Domů?“ opakoval pan Button nevěřícně.

„Ano, nemůžeme ho tu nechat. Opravdu nemůžeme, chápete?“

„Dobře, nelíbí se mi to tady,“ stěžoval si starý muž. „S tím vším

ječením a brečením jsem ani na vteřinu nezamhouřil oči. Požádal jsem je o něco k  jídlu a oni mi přinesli lahvičku s  mlékem!“

Pan Button se posadil na židli poblíž svého syna a zakryl si

rukama tvář. „Dobrá nebesa!“ zašeptal. „Co tomu řeknou lidé? Co mám dělat?“

Pan Button si představil, jak jde po plných ulicích města s  tímto

starcem po boku. Lidé ho budou zastavovat, aby si s  ním promluvili a co jim on řekne? Bude jim muset tohoto slabého starce představit. „Toto je můj syn, který se dnes ráno narodil.“ A pak si starý muž kolem sebe omotá prostěradlo a bude pokračovat v  chůzi ulicí, kolem rušných obchodů, kolem vil, kolem domovů pro seniory...

12

“Excuse me,” the old man announced suddenly, “if you think

I’m going to walk home in this blanket, you’re wrong.”

“What should I do?” asked Mr. Button, wiping his forehead.

“Go down and buy your son some clothes,” replied the nurse.

“And a cane!” added the old man.

„Promiňte mi,“ ozval se najednou stařec, „jestli si myslíte, že půjdu domů v  tomhle prostěradle, tak to se pletete.“

„Co mám dělat?“ zeptal se pan Button a promnul si čelo.

„Jděte dolů a kupte svému synovi nějaké oblečení,“ odpověděla sestra.

„A hůlku!“ přidal starý muž. Comprehension Questions 1. Where and when does the story take place? 2. How does Dr. Keene respond when Mr. Button asks him about his

new born child? 3. How does Mr. Button’s son look? 4. Why doesn’t Mr. Button want to bring his son home? Jazykový koutek Minulé časy (Past tenses) Při vyprávění příběhu se nejčastěji používají minulé časy - minulý čas prostý (the past simple) a minulý čas průběhový (the past continuous), které popisují to, co se odehrálo v  minulosti a už to skončilo. Minulý čas prostý se u pravidelných sloves tvoří přidáním koncovky -ed. U nepravidelných sloves se musíme minulý tvar naučit nazpaměť. Pravopisné změny u pravidelných sloves:

pokud sloveso končí na souhlásku a y, mění se toto y na i

try - tried (ale play - played - před y je samohláska)

pokud sloveso končí na e, přidáme v  minulém času jen d

live - lived (ne liveed)

pokud krátké sloveso končí na souhlásku-samohlásku-souhlásku,

poslední souhláska se zdvojuje stop - stopped Výslovnost:

u sloves, jejichž výslovnost v  infinitivu končí na t nebo d,

vyslovujeme koncovku ed [id] hate [heit] - hated [heitid]

u sloves, jejichž výslovnost v  infinitivu končí na k, s, č, š, f nebo p,

vyslovujeme koncovku ed [t] miss [mis] - missed [mist]

u všech ostatních sloves vyslovujeme koncovku ed jako [d] Otázka a zápor Otázka a zápor se tvoří pomocí slovesa did/didn’t. Ty na sebe přebírají minulý tvar a plnovýznamové sloveso už se pak do minulého času nedává.

Benjamin lived in Baltimore.

Did Benjamin live in Baltimore? Yes, he did.

Where did Benjamin live? ● Benjamin didn’t live in New York. Výjimka: slovesa be a can Was Benjamin old? (Ne Did Benjamin be old?) Could he talk? (Ne Did he can talk?) ● The Roger Buttons held a good social and financial position in Baltimore.

(nepravidelné, inf. hold) ► ► ► ► ► ► ● ● ●

14


●He woke up excitingly and hurried through the streets of Baltimore

to the hospital. (nepravidelné, inf. wake; pravidelné, inf. hurry) ● The doctor heard him, turned around, and stood waiting with a curious

expression on his face.

(nepravidelné, inf. hear; pravidelné, inf. turn; nepravidelné, inf. stand) Minulý čas průběhový se spíše používá k popisu činností, které probíhaly na pozadí hlavního děje, činností, které probíhaly po nějakou dobu v minulosti. Pokud probíhající činnost, popsanou minulým časem průběhovým, přeruší nějaká krátká událost, popíšeme tuto událost minulým časem prostým. Minulý čas průběhový se tvoří minulým časem slovesa být (was/were) a příčestím přítomným (sloveso + koncovka ing). Otázka se tvoří přehozením podmětu a slovesa was/were, v záporu používáme wasn’t/weren’t. Pravopis příčestí přítomného:

pokud sloveso končí na e, toto koncové e po přidání koncovky

ing vynecháme write - writing

pokud sloveso končí na souhlásku-samohlásku-souhlásku,

poslední souhlásku zdvojíme run - running Nepravidelné příčestí přítomné die - dying, lie - lying ● When he entered the hospital, a nurse was sitting behind a desk.

(sestra u stolu seděla po nějakou dobu, tato činnost byla přerušená

příchodem pana Buttona) ●In the upper hall he saw another nurse who was holding a basin. ●He entered a room that contained many babies, most of whom were crying. Cvičení 1: Napište minulé tvary sloves. 1. go 2. do 3. be 4. see 5. eat 6. write 7. start 8. put 9. open 10. sleep 2: Doplňte do vět slovesa v závorkách v minulém času prostém či průběhovém. 1. Phoebe ______ (have) a bath when a telephone ______ (ring). 2. When I ______ (arrive) home, my wife ______ (cook) dinner. 3. They ______ (ride) a bike when the accident ______ (happen). 4. What ______ you ______ (do) when you ______ (see) her? ► ►

15


2

“Good-morning,” Mr. Button said, nervously, to the clerk in the

Chesapeake Dry Goods Company. “I want to buy some clothes for

my child.”

“How old is your child, sir?”

“About six hours,” answered Mr. Button, without really

thinking.

“The babies’ supply department is in the back.”

“Why, I don’t think- I’m not sure that’s what I want. It’s - he’s

very large. Where is the boy’s department?” inquired Mr. Button,

shifting his feet nervously.

“Right here.”

But when he quickly looked through the boys’ department, he could not find any suits to fit the new-born Button.

“How old did you say your son was?” demanded the clerk curiously.

“He’s -- sixteen.”

“Oh, pardon me. I thought you said six hours. You’ll find the youth’s department in the next aisle.”

Mr. Button turned away miserably. Then he stopped, smiled, and pointed to a dressed dummy in the window display. “There!” he exclaimed. “I’ll take that suit, out there on the dummy.”

The clerk stared. “Why,” he protested, “that’s not a child’s suit.

You could wear that yourself!”

“Wrap it up,” insisted his customer nervously. “That’s what I

want.”

The surprised clerk obeyed.

Back at the hospital Mr. Button entered the nursery and threw

the package at his son. “Here are your clothes!” he exclaimed.

The old man opened the package and looked at the suit with

curious eyes.

16


2

„Dobré dopoledne,“ řekl nervózně pan Button prodavači ve

společnosti Chesapeake Dry Goods. „Chci koupit nějaké oblečení

pro své dítě.“

„Jak staré je vaše dítě, pane?“

„Asi šest hodin,“ odpověděl bez přemýšlení pan Button.

„Kojenecké oddělení je vzadu.“

„Ale, já myslím- nejsem si jistý, jestli to je to, co chci. Je- velmi

velký. Kde je chlapecké oddělení?“ ptal se pan Button a nervózně

přitom přešlapoval.

„Přímo tady.“

Ale když si rychle prohlédl chlapecké oddělení, nenašel nic, co

by novorozenému Buttonovi padlo.

„Kolik jste říkal, že vašemu synovi je?“ ptal se zvědavě prodavač.“

„Je mu -- šestnáct.“

„Ach, promiňte. Myslel jsem, že jste říkal šest hodin. Oddělení pro mladé najdete v  další chodbičce.“

Pan Button se zoufale odvrátil. Pak se zastavil, usmál se a ukázal na oblečenou figurínu ve výkladní skříni. „Tamhle!“ vykřikl. „Vezmu si ten oblek na figuríně.“

Prodavač jen zíral. „Ale,“ protestoval, „to není dětský oblek. Mohl byste ho nosit sám!“

„Zabalte to,“ trval nervózně na svém jeho zákazník.

„To je to, co chci.“

Překvapený prodavač poslechl.

Zpátky v  nemocnici vešel pan Button do místnosti s  novorozenci a hodil balík svému synovi. „Tady máš své oblečení!“ zvolal.

Stařec otevřel balík a zvědavě si oblek prohlížel.

17


“They look sort of funny to me,” he complained. “I don’t want to

be made a monkey of--”

“You’ve made a monkey of me!” yelled Mr. Button angrily. “It

doesn’t matter how funny you look. Put them on.”

“All right, father. You’ve lived longer; you know best. I’ll do as

you say.”

When he was dressed, Mr. Button looked at him with depressed

eyes. He was wearing dotted socks, pink pants, and a shirt which

was covered by his long white beard. It did not look good.

“Wait!”

Mr. Button grabbed a pair of hospital scissors and with three quick snips, cut at large section of the beard. But even with this improvement, his son still looked far from perfect. Mr. Button tried to ignore it and held out his hand. “Come along!” he said sternly.

His son took his hand trustingly. “What are you going to call me,

dad?” he asked as they walked out of the nursery.

Mr. Button sighed. “I don’t know,” he answered. “Think we’ll

call you Methuselah.”

18


„Zdá se mi poněkud směšné,“ stěžoval si. „Nechci, aby ze mě někdo dělal opici--“

„Ty jsi udělal opici ze mě!“ křičel rozčíleně pan Button. „To je jedno, jak směšně vypadáš. Oblékni se.“

„Dobře, otče. Jste naživu déle; vy to víte nejlépe. Udělám, co říkáte.“

Když byl oblečený, pan Button si ho sklesle prohlédl. Měl na sobě puntíkované ponožky, růžové kalhoty a košili, kterou zakrývaly jeho dlouhé bílé vousy. Nevypadalo to dobře.

„Počkej!“

Pan Button popadl nemocniční nůžky a třemi rychlými stříhnutími ustřihl velkou část vousů. Ale i po tomto vylepšení měl jeho syn daleko k  dokonalosti. Pan Button se pokusil to ignorovat a natáhl svou ruku. „Pojď!“ řekl vážně.

Jeho syn ho vzal důvěřivě za ruku. „Jak mi budete, tatínku, říkat?“ zeptal se, když vyšli z  pokoje.

Pan Button si povzdychl. „Nevím,“ odpověděl. „Myslím, že ti

budeme říkat Metuzalém.“

19

Comprehension Questions 1. What clothes does Mr. Button buy for his son?

Jazykový koutek

Zájmena (Pronouns)

Zájmena, která zastupují podstatná jména, se dělí na osobní (personal

pronouns), přivlastňovací (possessive pronouns and adjectives), zvratná

(reflexive pronouns), ukazovací (demonstrative pronouns), tázací zájmena

(interrogative pronouns), vztažná zájmena (relative pronouns) a neurčitá

zájmena (indefinite pronouns).

Zájmena osobní

1. pád 2. – 7. pád Česky

I me já; mě, mně, mnou

you you ty; tě, tobě, tebou

he him on; ho, mu, ním

she her ona; jí, ji, ní

it it ono; je, mu, ním

we us my; nás, nám, námi

you you vy; vás, vám, vámi

they them oni; je, nimi, nich, jim

●“I want to buy some clothes for my child.”

● You’ve made a monkey of me!

Zájmena přivlastňovací

Zájmena používaná Zájmena samostatně Česky

s podstatnými jmény stojící ve větě

my mine můj

your yours tvůj

his his jeho

her hers její

its -- jeho (stř. rod)

our ours náš

your yours váš

their theirs jejich

● “How old is your child, sir?”

Zájmena zvratná

myself já sám sobě himself on sám sobě

yourself ty sám sobě herself ona sama sobě

20

21

itself ono samo sobě yourselves vy sami sobě

ourselves my sami sobě themselves oni sami sobě

●You could wear that yourself!

Zájmena ukazovací

this tento, tato, toto

that tamten, tamta, tamto

these tito, tyto

those tamti, tamty ● That’s not a child’s suit.

Zájmena tázací

who kdo

what co, jaký

which který ● What are you going to call me, dad?

Zájmena vztažná

who který (o osobách)

which který (o věcech)

that který (o osobách i věcech)

where kde, kam

when kdy ● He was wearing dotted socks, pink

whose jehož pants, and a shirt which was covered

whom nímž, jemuž by his long white beard.

Zájmena neurčitá

one nějaký, jeden

some (+ složeniny jako somebody, someone) nějaký

any (+ složeniny jako anybody, anything) nějaký, žádný

several několik

all všichni

both oba

few několik

much mnoho (s nepočitat. podst. jm.)

many mnoho (s počitat. podst. jm.)

● He could not find any suits to fit the new-born Button.

Cvičení

Najděte v kapitole 2 další příklady zájmen.

3

Even after the new member of the Button family had had his hair

cut short and dyed to a dark unnatural black, his face shaved, and had

been dressed in small-boy clothes made by a tailor, it was impossible for Mr. Button to believe that this was his new-born son. They now called him Benjamin Button, and he was five feet eight inches tall. His clothes did not hide this, and neither did the clipping and dying of his eyebrows.

But Mr. Button continued to treat his son like a baby. At first he told Benjamin that if he did not like warm milk then he would not get any food at all. Eventually he gave him some bread and butter. One day Mr. Button brought a rattle home for his son to play with. The rattle bored Benjamin, and he found more interesting things to do when he was alone. For instance, Mr. Button walked into his son’s room and found him smoking one of his Havanas. Mr. Button thought he should spank his son to punish him but he could not bring himself to do it. And so he told his son the cigars would “stop his growth”.

With the outbreak of the Civil war, the city did not pay much attention to Benjamin. When people tried to be polite and compliment Button’s son, they would say that the baby looked like his grandfather. Mr. and Mrs. Button were not pleased and Benjamin’s grandfather was insulted.

As Benjamin grew, he tried to play with some of the small boys, trying to become interested in tops and marbles. Once he broke the kitchen window accidentally while playing with a sling shot, which delighted his father. After that, Benjamin continued to break things every day because he thought that is what small boys did.

Eventually Benjamin’s grandfather began to accept his grandson’s age and they became quite close. They would sit for hours and discuss the slow events of the day. Benjamin felt more

comfortable with his grandfather than he did with his parents.


23

3

I poté, co novému členu rodiny Buttonů zastřihli vlasy nakrátko

a obarvili na tmavou nepřirozenou černou, oholili mu tvář a oblékli

ho do chlapeckého oblečení ušitého krejčím, i pak bylo pro pana

Buttona nemožné uvěřit, že toto je jeho novorozený syn. Říkali mu

teď Benjamin Button a měřil pět stop osm palců (170 cm, pozn.

překl.) Tohle jeho oblečení nezakrylo, ani zastřižení a obarvení jeho

obočí.

Ale pan Button se i nadále ke svému synovi choval jako k  dítěti.

Nejdříve Benjaminovi řekl, že jestli mu nechutná teplé mléko, pak

nedostane k  jídlu vůbec nic. Nakonec mu dal chléb s  máslem. Jednoho dne pan Button přinesl domů svému synovi chrastítko na hraní. Chrastítko Benjamina nudilo, a když byl sám, našel si pro zábavu zajímavější činnosti. Například pan Button vešel do pokoje svého syna a našel ho, jak kouří jeden z  jeho doutníků. Pan Button si pomyslel, že by svému synovi měl naplácat, aby ho potrestal, ale nedokázal se k  tomu přinutit. A tak řekl svému synovi, že doutníky „zarazí jeho růst“.

Po vypuknutí občanské války město Benjaminovi nevěnovalo

příliš pozornosti. Když lidé chtěli být zdvořilí a chtěli pochválit Buttonova syna, říkali, že dítě vypadá jako jeho dědeček. Pan a paní Buttonovi z  toho neměli radost a Benjaminova dědečka to uráželo.

Jak Benjamin rostl, zkoušel si hrát s  několika malými chlapci

a zabavit se káčou a kuličkami. Jednou omylem rozbil prakem kuchyňské okno, což jeho otce potěšilo. Poté Benjamin rozbíjel věci každý den, protože si myslel, že to malí chlapci dělají.

Nakonec Benjaminův dědeček začal věk svého vnuka

akceptovat a stali se velmi blízkými. Celé hodiny seděli a probírali pomalé denní události. Benjamin se cítil se svým dědečkem lépe než s  rodiči.

He was as confused as anyone else at his advanced age of his

mind and body at birth. He researched it in a medical journal but

found nothing.

When he was five, he was sent to kindergarten, where he learned

how to paste green paper on orange paper and make paper necklaces. He sometimes wanted to sleep during these activities, which annoyed his teacher. He was glad when she complained to his parents, and he was removed from the school. The Buttons told their friends that he was still too young for school.

By the time he was twelve years old, his parents had gotten used to him. They no longer felt that he was different from any other child- except when someone reminded them. But one day, while looking in the mirror, Benjamin made an astonishing discovery. Did his eyes lie, or had his hair turned from white to gray? Did he have fewer wrinkles? Was his skin healthier? It looked like his physical condition had improved since the early days of his life.

“Can it be--?” he asked himself.

He went to his father. “I am grown,” he announced. “I want to put on long trousers.”

His father thought about it. “Well,” he said finally, “I don’t know. Fourteen is the age for putting on long trousers and you’re only twelve.”

“But you’ll have to admit,” protested Benjamin, “that I’m big for my age.”

Finally a compromise was reached. If Benjamin continued to color his hair, stopped using his cane, and played with more boys his own age, then he could wear long trousers.

Comprehension Questions

1. How have the Buttons tried to make their son look younger?

2. Why did the people of Baltimore not pay much attention to

Benjamin’s condition?

3. What did the Buttons tell their friends when their son was pulled

from kindergarten?

4. What agreement did Benjamin and his father come to regarding

long trousers?

25

Stejně jako ostatní i jeho mátly jeho pokročilé znalosti a vzrůst

při narození. Hledal o tom zmínku v  lékařských časopisech, ale nic

nenašel.

Když mu bylo pět, poslali ho do školky, kde se učil, jak přilepit

zelený papír na oranžový papír a jak vyrobit papírové náhrdelníky.

Občas chtěl během těchto činností spát, což rozčilovalo jeho

učitelku. Byl vděčný, když si stěžovala jeho rodičům a ti ho ze

školky odhlásili. Buttonovi řekli svým přátelům, že je na školu ještě

příliš malý.

Když mu bylo dvanáct, jeho rodiče si na něj zvykli. Už jim

nepřipadalo, že se liší od jakéhokoliv jiného dítěte — jen když jim to někdo připomenul. Ale jednoho dne, když se díval do zrcadla, Benjamin učinil úžasný objev. Obelhaly ho jeho oči nebo se jeho vlasy změnily z  bílých na šedé? Měl méně vrásek? Byla jeho kůže zdravější? Zdálo se, že jeho fyzická kondice se od jeho prvních dnů života změnila.

„Může to tak být--?“ ptal se sám sebe.

Šel ke svému otci. „Vyrostl jsem,“ oznámil. „Chci si obléct

dlouhé kalhoty.“

Jeho otec o tom přemýšlel. „No,“ řekl konečně, „to nevím.

Dlouhé kalhoty se nosí od čtrnácti a tobě je teprve dvanáct.“

„Ale budete muset uznat,“ protestoval Benjamin, „že jsem na

svůj věk veliký.“

Nakonec došlo ke kompromisu. Pokud si Benjamin bude dál

barvit vlasy, přestane používat hůlku a bude si více hrát s chlapci svého věku, pak bude moct nosit dlouhé kalhoty. Jazykový koutek Trpný rod (Passive voice) Vytvořit trpný rod je v angličtině jednoduché a v podstatě stejné jako v češtině. Tvoříme ho pomocným slovesem be v potřebném čase a příčestím minulým (3. tvar slovesa). ●A book is written. Kniha je napsána. (přítomný čas prostý) ●A book is being written. Kniha je právě psána. (přítomný čas průběhový) ●A book was written. Kniha byla napsána. (minulý čas prostý) ●A book has just been written. Kniha byla právě napsána.

(předpřítomný čas) ●A book will be written. Kniha bude napsána. (budoucí čas prostý) V angličtině se trpný rod používá mnohem častěji než v češtině. Do češtiny ho občas překladáme zvratným si/se. Trpný rod se používá, když nevíme, kdo danou věc udělal nebo osoba není tak důležitá jako samotná akce. Pokud přece jen chceme zmínit osobu, kterou byla činnost vykonána, použijeme předložku by. ● Hamlet was written by Shakespeare. Trpný rod se častěji používá ve formální angličtině, písemném projevu (novinových článcích, akademických statích, úředních dokumentech) apod. ● When he was five, he was sent to kindergarten. ● Finally a compromise was reached. Pokud si nejsme jistí nebo nechceme říct přímo, že něco bylo uděláno, můžeme použít trpnou vazbu It is (was, has been...) said/believed/known/agreed/thought/reported atd. that nebo There is said/belived/known atd. to be...říká/věří/ví se atd. Také můžeme použít podmět (ne it) + trpný rod + infinitiv. ●It is believed that this house is haunted.

Věří se, že v tomto domě straší. ● There was supposed to be a lot of people there.

Věřilo se (Domnívalo se), že tam bude spousta lidí. ● Jane is said to have the longest legs in our class.

O Jane se říká, že má nejdelší nohy z naší třídy.

26


Zvláštním druhem trpného rodu je tzv. causative, případ, kdy si necháme udělat nějakou službu někým jiným. Tvoří se slovesem have/get (méně formální) + předmět ve 4. pádu + příčestí minulé. ●I need to get my car repaired.

Potřebuji si dát opravit auto. ● Even after the new member of the Button family had had his hair cut

short and dyed to a dark unnatural black, his face shaved, and had been

dressed in small-boy clothes made by a tailor, it was impossible for

Mr. Button to believe that this was his new-born son.

(had been dressed je zde ukázkou běžného trpného rodu

v předminulém čase) Cvičení Dejte věty v činném rodu do trpného. 1. Benjamin broke the window. The window... 2. They will open a new supermarket in our town. A new supermarket... 3. They were repairing the road when we were passing by. The road... 4. Firefighters have rescued two children from a burning house.

Two children... 5. They say he is stupid. It...

27


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist