načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda - Robert Louis Stevenson

Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
-15%
sleva

Kniha: Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda
Autor: Robert Louis Stevenson

„Zatímco z obličeje jednoho vyzařovalo dobro, v rysech toho druhého bylo jasně a nepřehlédnutelně vepsáno zlo. Kromě toho zanechala zlolajnost (již nepřestávám považovat za smrtící ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » B4U Publishing
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2015
Počet stran: 128
Rozměr: 135 x 210 mm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ilustrace Mauro Cascioli
z anglického originálu Strange case of Dr. Jekyll and Mr. Hyde přeložila Radka Knotková
Skupina třídění: Anglická próza
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Novinka týdne: 2015-04
Datum vydání: 14. 1. 2015
ISBN: 9788087222348
EAN: 9788087222348
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

„Zatímco z obličeje jednoho vyzařovalo dobro, v rysech toho druhého bylo jasně a nepřehlédnutelně vepsáno zlo. Kromě toho zanechala zlolajnost (již nepřestávám považovat za smrtící vlastnost lidskéhojá) na jeho těle otisk znetvořenosti a úpadku. A přesto když jsem situ ošklivou modlu prohlížel, nepociťoval jsem u toho sebeslabší náznak zhnusení, naopak – zaplavila mne radost. Vždyť i toto jsem já. Hydese mi jevil přirozeně a lidsky.“ Poklidnou atmosféru Londýna naruší znepokojující události. Podivně vypadající muž úmyslně ublíží dítěti a později dokonce spáchá vraždu. Kdo je zlověstný Edward Hyde a co jej pojí s doktorem Jekyllem, čestným a spořádaným občanem? Podaří se Jekyllovi zkrotit své vlastní já a touhu po jiném životě? Novela Roberta Louise Stevensona v novém českém překladu s ilustracemi argentinského výtvarníka Maura Cascioliho vypráví strhující příběh o souboji dobra a zla o jedinou duši a tělo.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Robert Louis Stevenson - další tituly autora:
Ostrov pokladů Ostrov pokladů
 (CDmp3 audiokniha)
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda -- 2 CD Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda -- 2 CD
Pirát a lékárník Pirát a lékárník
Olalla (Little Black Classics) Olalla (Little Black Classics)
PER | Level 2: Treasure Island Bk/MP3 Pack PER | Level 2: Treasure Island Bk/MP3 Pack
 (audio-kniha)
Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

P

7

PrÍBeH O DVErÍCH

ˇ

an Utterson byl právník drsných rysů, které nikdy

nerozzářil úsměv: chladný, odtažitý a v hovoru roz

pačitý, zpátečnických názorů, štíhlý, vytáhlý a nezá

živný suchar, a přesto jakýmsi zvláštním způsobem roztomilý. Když se scházel s  přáteli a  pokud mu bylo víno po chuti, vyzařovalo z  jeho očí cosi neobyčejně lidského; cosi, co si nikdy neproklestilo cestu do jeho vět, ale co se projevovalo nejenom v  oněch mlčenlivých symbolech nasycené tváře, nýbrž daleko častěji a hlasitěji i v činech provázejících jeho život. Sám k  sobě byl přísný; o  samotě pil džin, aby potlačil svou zálibu ve  víně, a  přestože choval v  oblibě divadlo, již dvacet let práh žádného divadelního domu nepřekročil. S  ostatními však jednal s obdivuhodnou snášenlivostí; občas takřka závistivě kroutil hlavou nad tím, jak velké množství lihovin je zapleteno v  lidských pochybeních, a i v případě těch nejzazších krajností spíše pomáhal, než aby zavrhoval.

„Přikláním se ke Kainovu kacířství,“ říkával svérázně. „Do

náruče Ďáblovy nechávám své bližní vejít po  svém vlastním způsobu.“ Z tohoto hlediska se nezřídka těšil onomu štěstí být tím posledním váženým známým a  příznivým vlivem v  životě

ˇ ˇ




Robert Louis Stevenson

10

upadajících. A jestliže tito lidé zavítali do jeho komnat, neodrážel se v jeho vystupování vůči nim ani sebematnější stín změny.

Pro pana Uttersona to bezpochyby nebylo nic těžkého, neboť byl i  za  těch nejpříznivějších okolností zdrženlivý, a  dokonce i jeho přátelství jako by mělo kořeny v podobné laskavé všeobjímavosti. Přijmout svůj kruh přátel již dokončený z  rukou příležitosti je známkou skromného člověka, a  právě to měl právník ve zvyku. Přátele si vybíral mezi vlastní krví nebo z řad těch, které znal nejdéle. Jeho náklonnost časem vzrůstala jako břečťan, aniž by si ji její cíl musel nějak zasloužit. Takové povahy bylo patrně i jeho pouto ke vzdálenému příbuznému panu Richardu Enfieldovi, který byl ve městě nadmíru dobře znám. Mnozí nedokázali pochopit, co na  sobě ti dva vidí a  co spolu mohou mít společného. Podle těch, kdo je v  neděli potkávali na procházce, spolu vůbec nemluvili, vyhlíželi mimořádně otupěle a nečekané zjevení přítele vítali se zjevnou úlevou. Navzdory tomu přikládali svým výletům nezměrnou váhu, pokládali je za  vrcholný klenot každého týdne, a  aby si je mohli nerušeně vychutnat, odkládali stranou nikoliv jen příležitosti k pobavení, ale i volání svých živností.

Jedna takováto procházka je čirou náhodou zavedla do postranní ulice v  rušné londýnské čtvrti. Ulička to byla úzká a takříkajíc tichá, avšak v pracovních dnech se v ní čile kupčilo. Jejím obyvatelům se podle všeho dařilo, přesto řevnivě doufali, že se jim bude dařit ještě lépe, a  koketně vystavovali hojnost svých výdobytků na  odiv, takže z  výloh jejich obchůdků vyzařoval nádech pozvání, jako by to nebyly výlohy, ale řada usměvavých prodavaček. Dokonce i  nyní, v  neděli, kdy ulice ty třpytnější ze svých půvabů zahalila a téměř nikdo jí neprocházel, planula ve  srovnání s  okolní zanedbanou čtvrtí jako lesní požár a  její nedávno natřené okenice, naleštěná mosaz

príbeh o dverích

11

a  celkově čisté a  veselé vzezření okamžitě upoutaly a  potěšily oko procházejících.

Dva vchody od jednoho rohu, východním směrem po levici, byl zástup krámků přerušen vstupem na  dvůr a  právě v  tomto místě vrážel do  ulice své průčelí poněkud zlověstně vyhlížející kvádrový dům. Měl dvě poschodí a žádná okna, nic než dveře v přízemí a slepá fasáda podivně zbarvené zdi v prvním patře, a každý jeho rys vykazoval stopy vleklého a mrzkého zanedbávání. Dveře, neopatřené zvonkem či klepátkem, byly zpuchřelé a  ušpiněné a  v  jejich výklenku se krčili vandráci škrtající zápalkami o  výplň. Na  schůdcích si hrály děti. Nějaký školák si na  ozdobné římse domu patrně vyzkoušel svůj nůž a  zdálo se, že už skoro celé jedno pokolení se nikdo ani letmo nepokusil tyto náhodné návštěvníky od  budovy odehnat nebo výsledky jejich pustošení alespoň napravit.

Pan Enfield a  právník kráčeli po  opačné straně uličky, ale když dorazili na úroveň dveří, páně Uttersonův přítel zvedl hůl a ukázal na ně.

„Všiml jste si jich někdy?“ zeptal se, a  když jeho společník přitakal, pokračoval: „V mé hlavě jsou spjaty s jedním převelice zvláštním příběhem.“

„Opravdu?“ poznamenal pan Utterson mírně pozměněným hlasem. „A jakýmpak?“

„Nuže, bylo to takhle,“ odvětil pan Enfield. „Jednoho temného zimního rána jsem se ve tři hodiny po půlnoci vracel z místa na samém konci světa. Cesta mne zavedla do jisté části města, kde nebylo k vidění málem nic jiného než lampy. Ulice za ulicí a všichni spali – ulice za ulicí, všechny lampy rozžehnuté jako při průvodu a všude vylidněno jako v kostele –, až jsem dospěl do  onoho stavu mysli, kdy člověk tolik naslouchá a  naslouchá, že nakonec začne toužit po  tom, aby spatřil strážníka.

Robert Louis Stevenson

12

Zničehonic jsem zahlédl dvě postavy: mužíka, který soustře

děně dusal směrem na východ, a přibližně osmileté nebo dese

tileté děvče, které ze všech sil uhánělo po  příčné ulici. No,

pane, ti dva do sebe na rohu přirozeně vrazili a právě tehdy se

odehrála ta skutečně příšerná část mého vyprávění. Ten člověk

totiž na  to děcko nevzrušeně dupnul a  nechal je ležet na  zemi

a křičet. Takhle když vám to vykládám, nezní to nijak zle, ale

pohled to byl strašlivý. Jako by to ani nebyl muž, nýbrž nějaký

zatracený kolos. Vykřikl jsem, přidal jsem do  kroku, popadl

jsem toho džentlmena za  límec a  přivedl jsem ho zpět k  tomu

místu, kde se kolem řvoucího děcka už stačil shromáždit po

četný hlouček přihlížejících. Muž byl rozvážný a  nevzpíral se,

vrhl na  mne však tak ošklivý pohled, že jsem se zpotil jako

po dlouhém běhu. Ti, kdo se kolem děvčete vyrojili, byli jejími

příbuznými. Brzy se objevil i  lékař, pro nějž dal kdosi poslat.

Podle toho felčara na tom děcko nebylo zle, jenom se vyděsilo.

Člověk by očekával, že tím ta věc skončí, došlo ale ještě k  ně

čemu zvláštnímu. Ten džentlmen se mi od  prvního okamžiku

hnusil a  stejný postoj k  němu zaujali i  příbuzní, což bylo jen

pochopitelné. Doktorova odezva mne však zaskočila. Byl to

běžný sucharský apatykář, nevyznačující se kdovíjak mimořád

ným věkem nebo barvou pleti, se silným skotským přízvukem,

citlivý stejně jako dudy. No, pane, a stejně se to s ním mělo jako

s námi ostatními; kdykoliv se na mého vězně podíval, udělalo se

mu zle a zbledl touhou ho zabít. Věděl jsem, co se mu honí hla

vou, a on věděl, co se hlavou honí mně. Jelikož však vražda byla

naprosto nepřípustná, udělali jsme druhou nejlepší věc, jakou

jsme udělat mohli – pověděli jsme tomu člověku, že z té záleži

tosti můžeme udělat hrozný skandál a že se jeho špatná pověst

bude proslýchat z jednoho konce Londýna na druhý. Má-li přá

tele nebo dobré jméno, postaráme se, aby o ně přišel. A zatímco

príbeh o dverích

13

jsme do  něj celou tu dobu hučeli, drželi jsme od  něj přítomné

ženy, jak nejdál jsme dovedli. Byly divoké jako harpyje. Nikdy

v životě jsem neviděl kruh natolik nenávistných tváří. A on stál

uprostřed toho všeho a  v  jeho obličeji se zračila jakási temná,

posměšná rozvaha. Byl vyděšený, to mi bylo jasné, přesto se

však, pane, nadlidsky ovládal. ‚Rozhodnete-li se z této nehody

udělat veřejnou záležitost,‘ řekl, ‚nemám se samozřejmě jak brá

nit. Každý džentlmen si zajisté přeje se scénám pokud možno

vyhnout,‘ dodal. ‚Řekněte si cenu.‘ Oškubali jsme ho o sto liber

pro rodinu toho dítěte. Očividně chtěl handrkování protahovat,

jenže z té naší bandy vyzařovalo cosi, co pro něj značilo potíže,

a  tak raději konečně vyrazil. Dalším krokem bylo z  něj ty pe

níze dostat. A  kam si myslíte, že nás zavedl? Přímo k  tomuto

domu. Vytáhl klíč, vešel dovnitř a zanedlouho se vrátil s deseti

librami ve zlatě a šekem na nedoplatek, splatným jeho držiteli

a  podepsaným jménem, které nesmím prozradit, ačkoliv se

jedná o  jeden z  ústředních bodů mého příběhu. Řeknu vám

aspoň to, že jméno toho člověka je dobře známé a často zmi

ňované v tisku. Vystavená částka byla vysoká, ale jestliže byl ten

podpis pravý, pak měl šek cenu mnohem větší. Dovolil jsem si

toho džentlmena upozornit, že se mi celá ta věc zdá podvržená

a  že lidé obvykle nevcházejí do  domu ve  čtyři ráno sklepními

dvířky a nevracejí se s cizím šekem vypsaným skoro na sto liber.

Jeho to ale v  nejmenším nevyvedlo z  míry, naopak se mi vy

smál. ‚Jen se upokojte,‘ řekl. ‚Zůstanu s vámi, dokud banky neo

tevřou, a  sám ten šek vyberu.‘ Odešli jsme tedy – doktor, otec

dítěte, náš přítel a já – a zbytek noci jsme strávili v mých kom

natách. Druhý den ráno jsme po snídani jako jeden muž zamí

řili do  banky. Osobně jsem šek předložil a  úředníkovi jsem

oznámil, že mám všechny důvody domnívat se, že se jedná

o padělek. Tak tomu však nebylo. Ten šek byl pravý.“

Robert Louis Stevenson

14

„Ale, ale,“ poznamenal pan Utterson.

„Byl jsem stejného mínění,“ řekl pan Enfield. „Ano, je to ošklivý příběh. Můj člověk byl totiž někým, s kým by si nikdo nepřál zaplést, vskutku zavrženíhodný muž. A ten, kdo šek vystavil, je učiněným vzorem všech ctností, oslavovaným mužem a jedním z vašich druhů (kvůli čemuž je to vlastně ještě horší), kteří zásadně dělají, co považují za  správné. Patrně běželo o vydírání: ctihodný muž, který platí jako mourovatý za  prohřešky mládí. Dům vydírání, tak tomu baráku s dveřmi říkám. Ani to však jako vysvětlení úplně nestačí, abyste věděl,“ dodal a s těmi slovy se jej zmocnila zádumčivá nálada.

Probral se z ní teprve tehdy, když se ho pan Utterson nečekaně otázal: „Nevíte, jestli tam výstavce toho šeku bydlí?“

„V téhle díře?“ opáčil pan Enfield. „Čirou náhodou jsem si ale všiml jeho adresy. Žije na jakémsi náměstí.“

„A vy jste se na ten... na ten dům s dveřmi nikoho nevyptával?“ zeptal se pan Utterson.

„Ne, pane. Potrpím si na zdrženlivost,“ ozvala se odpověď. „Můj nezvratný názor na  kladení otázek zní, že příliš zavání posledním soudem. Položíte dotaz a  je to, jako byste uvedl do  pohybu kámen. Mlčky sedíte na  vrcholu kopce, kámen se valí dolů a strhává s sebou další a náhle nějaký nezajímavý starý pták (ten poslední, na  kterého byste kdy pomyslel) dostane ve  své vlastní zahrádce ránu do  hlavy a  jeho rodinka si zničehonic musí změnit příjmení. Kdepak, pane, řídím se takovouto zásadou: čím podezřeleji něco vyhlíží, tím míň se vyptávám.“

„Velice užitečné pravidlo,“ řekl právník.

„Přesto jsem se o  to místo zajímal,“ dodal pan Enfield. „Jako by to vůbec nebyl dům. Dovnitř nevedou žádné jiné dveře a  z  těchto skoro nikdy nikdo nevychází, pouze jednou za čas onen džentlmen z mého příběhu. Z prvního patra vedou

príbeh o dverích

15

do  dvora tři okna, z  přízemí žádné. Jsou neustále zavřená, ale čistá. A potom je tu ten komín, z nějž se obvykle kouří, tudíž tam někdo určitě bydlí. Navzdory tomu si však nemohu být jistý, poněvadž budovy jsou na sebe na dvoře tolik namačkané, že je zatěžko určit, kde jedna končí a druhá začíná.“

Dvojice šla chvíli v  tichosti dál. „Enfielde,“ řekl pan Utterson, „to vaše pravidlo je moc dobré.“

„Ano, také si myslím,“ opáčil Enfield.

„Přesto přese všechno,“ dodal právník, „bych se vás rád na něco zeptal: přál bych si znát jméno toho člověka, který pošlapal to dítě.“

„No,“ řekl pan Enfield. „Nevidím, jakou bych tím mohl napáchat škodu. Jmenoval se Hyde.“

„Hm,“ podotkl pan Utterson. „A jakýpak se zdá na pohled?“

„Není zrovna lehké ho popsat. Na  jeho vzhledu je cosi v  nepořádku, cosi popudlivého a  vyloženě odpudivého. Nikdy dřív jsem nepotkal člověka, k němuž bych pociťoval natolik silnou nechuť, a  přesto pro ni neumím nalézt příčinu. Nejspíš je na  nějaké tělesné části znetvořený; působí výrazným dojmem znetvořenosti, neumím ale říct kde. Vypadá zcela výjimečně, a stejně nedokážu poukázat na nic, co by na něm bylo v nesouladu. Kdepak, pane, netuším, odkud na to jít; nevím, jak bych ho vylíčil. A  kvůli nedostatečné paměti to není. Přísahám, že ho v duchu vidím, jako by stál přímo přede mnou.“

Pan Utterson šel nějakou chvíli mlčky, zjevně sklíčen úvahami.

„Jste si jistý, že použil klíč?“ otázal se nakonec.

„Můj drahý pane...“ spustil Enfield, překvapením neschopen slova.

„Ano, já vím,“ pospíšil si Utterson. „Vím, že se vám to musí zdát zvláštní. Jenže neptám-li se vás na jméno oné druhé strany,

Robert Louis Stevenson

18

je to pouze proto, že je již znám. Vaše vyprávění mne zasáhlo, Richarde. Pokud jste byl v jakémkoli bodě nepřesný, raději byste měl vše uvést na pravou míru.“

„Myslím, že jste mne v  tomto ohledu už varoval,“ odsekl Uttersonův společník rozmrzele. „Byl jsem však až pedanticky přesný, jak tomu říkáte. Ten chlapík měl klíč, a co víc, pořád ho má. Ani ne před týdnem jsem viděl, jak jej užívá.“

Pan Utterson zhluboka vzdychl, neřekl ale jediného slova a  jeho mladý přítel zanedlouho pokračoval. „Opět jsem se poučil, že je nejlepší nic neříkat,“ poznamenal. „Stydím se za svůj neukázněný jazyk. Slibme si, že o  této záležitosti již nikdy nebudeme hovořit.“

„Z celého srdce vám to slibuji,“ pravil právník. „Podejme si na to ruce, Richarde.“



Robert Louis Stevenson

ROBERT LOUIS STEVENSON


13. 11. 1850 - 3. 12. 1894

Robert Louis (Balfour) Stevenson byl skotský romanopisec, básník, spisovatel cestopisů, vedoucí představitel novoromantismu v anglické literatuře.

Stevenson - Robert Louis Stevenson – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist