načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podivná revoluce -- dlouhá cesta Američanů k nezávislosti - Svatava Raková

Podivná revoluce -- dlouhá cesta Američanů k nezávislosti

Elektronická kniha: Podivná revoluce -- dlouhá cesta Američanů k nezávislosti
Autor:

Kniha dává odpověď na otázku, proč se uprostřed všeobecného optimismu po vyhrané válce nad Francií 1763 začaly uvnitř americké společnosti vršit pocity nespokojenosti, křivdy a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  109
+
-
3,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 288
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4575-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha dává odpověď na otázku, proč se uprostřed všeobecného optimismu po vyhrané válce nad Francií 1763 začaly uvnitř americké společnosti vršit pocity nespokojenosti, křivdy a vzdoru do té míry, že nakonec přivedly různorodý a dotud protichůdnými zájmy rozdělený národ k ozbrojené vzpouře a zbavení se ochranných křídel mocného Britského impéria. Anatomie jednotlivých fází revoluce zachycuje šíři společenského spektra od postavení obyčejných lidí přes skupinové zájmy až po chování elit, sleduje proces vtahování jednotlivých vrstev do revolučního kvasu a snaží se nalézt souvislost mezi vnitřními zdroji napětí a podrážděnou reakcí na vcelku malicherné podněty, přicházející z Londýna. Americká revoluce se v této perspektivě jeví jako drama souhry okolností, jehož vyústění dodnes překvapuje historiky nepoměrem mezi vcelku omezenými příčinami a dalekosáhlými světodějnými důsledky.

Zařazeno v kategoriích
Svatava Raková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON



Dějiny do kapsy

Svatava Raková

PODIVNÁ REVOLUCE:

Dlouhá cesta Američanů k nezávislosti

(1763–1783)




Svatava Raková

PODIVNÁ REVOLUCE:

Dlouhá cesta Američanů k nezávislosti (1763–1783)

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována,rozmno

žována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.

autorka:

prof. PhDr. Svatava Raková, CSc.

recenzoval:

prof. PhDr. Josef Opatrný, CSc.

© Svatava Raková, 2005

© TRITON, 2005

cover © Eva Bystrianská, 2005

Vydalo Nakladatelství TRITON, s.r.o.

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10,

www.triton-books.cz

ISBN 80-7254-575-2


Obsah

1 Drahé vítězství ............................................................... 9

2 Na cestě k roztržce ..................................................... 42

3 Z rebelů revolucionáři ................................................. 86

4 Zákon revoluční setrvačnosti .................................. 130

5 Legitimní revoluce ..................................................... 169

6 Revoluce bez teroru .................................................. 208

7 Doslov o míru ............................................................ 260

8 Americká revoluce očima historiků ......................... 265

Bibliografické údaje ....................................................... 277



1

Drahé vítězství

Historikové všech přesvědčení a sympatií se stejně jako

běžní absolventi školního dějepisu shodnou na tom, že

americká revoluce patří k těm několika signálnímudá

lostem, které podstatným způsobem ovlivnily běhmo

derních dějin. Na sklonku 18. století vzniklo na druhém

břehu Atlantiku mocenské centrum nezávislé naevrop

ských diplomatických kombinacích a aliancích, aby vbu

doucnu rozhodným způsobem vstoupilo do světovépo

litiky. Navíc se nový stát jako první programově přihlásil

k teorii přirozených práv, občanskému principu arepub

likánské vládě, čímž radikálně zasáhl do společenského

diskursu západní civilizace. Úspěšných historickýchzvra

tů, jimiž nastolený nový řád prokáže životaschopnost

a připraví půdu celospolečenskému rozvoji, nenímno

ho. Již proto se jaksi automaticky pokládají zapříspěv

ky k obecnému pokroku a málokdo pochybuje o jejich

místě v dějinách, tím méně o tom, že nápravy poměrů

mohlo být dosaženo nejinak než právě revoluční cestou.

Taková samozřejmost a pocit historickénevyhnutel

nosti mohou ovšem vést ke zpětnému pohledu, při němž

historik vybírá pouze fakta a souvislosti ukazujícínazna

čeným směrem a svědčící ve prospěch nám již známého

výsledku. Nemíníme v nejmenším zabíhat do módních

virtuálních spekulací a výčtů neuskutečněnýchmožnos

tí, na druhé straně bychom se tímto přístupem zbavili

mnoha zajímavých témat a také otázek a úvah oces

tách, kterými postupují k nám neznámému cíli tzv. velké

9


dějiny politiky, válek a revolucí: je v nich neméněnaho

dilostí, nepoznaných vlivů a podzemních iracionálních

proudů nežli v „malých“, zdánlivě beztvarých dějinách

společenských, rasových, etnických a genderových in

terakcí. Při bližším pohledu na vzájemné vztahylondýn

ské metropole a třinácti zámořských osad nejen vza

kladatelských počátcích, kdy byly obě strany spojeny

pupeční šňůrou politického prostředí, zavedených in

stitucí, obchodních zájmů i kulturních návyků, alepří

mo v době vrcholících vzájemných výčitek, podezírání

a averzí se totiž nezdá být žádný důvod natolik pádný,

aby ospravedlnil na první pohled nevýhodný abezespo

ru riskantní krok rozhodného přerušení všech vazeb, pro

který se nakonec rozhodli američtí kolonisté – nejenza

sloužilí a takřka profesionální vlastenečtí předáci, ale též

valná většina obyčejných lidí.

Podobné, snad ještě větší pochybnosti vzbuzujevy

tvoření americké Unie, jednoho společného, co doúzem

ní rozlohy vpravdě gigantického státu. Je totiž zřejmé,

že nejsilnějším poutem mezi značně různorodými ačas

to navzájem nevražícími koloniemi bylo nejprvespoleč

né poddanství anglickému králi a posléze nepřátelství

vůči londýnským ministrům a parlamentu. Po vítězství

nad Velkou Británií v revoluční válce neexistoval nase

veroamerické pevnině žádný vážný soupeř, jehož pří

tomnost by vyžadovala obranné politické spojenectví

třinácti osad. Pro pěstování a rozvíjení uctívanýchre

publikánských zásad se podle tehdy obecně uznávané

teorie filozofa Charlese Montesquieua rozlehlý státní

útvar dokonce vůbec nehodil a ani o společnýchobchod

ních a hospodářských zájmech nemohla být řeč. I kdyby

10

PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


se bývalé kolonie rozdělily do dvou či tří konfederací

s podobnými zeměpisnými podmínkami, převažujícím

způsobem obživy obyvatel, sociální skladbou apolitickou kulturou, včetně aktuálního postoje k otroctví,nebyly by vymoženosti revoluce nijak ohroženy zevnitř ani

zvenčí – tím spíše, že političtí vizionáři od počátkupočítali s posunováním hranic: přes Appalačské pohoří do

Ohijské pánve a dál na Západ. Již v debatě o přijetífederální ústavy v roce 1787 vyjadřovali představitelérůzných regionů opakovaně znepokojení nikoli snad ztoho, že se jejich představy o budoucím vývoji Unie liší

v jednotlivostech, ale z toho, že si přímo protiřečí, nebo

se dokonce vylučují. Tyto obavy nebyly nikterak liché či

přehnané. Jestliže ve dvacátém století a zejména vjeho dvou světových válkách měla euroatlantickácivilizace z existence spojené a mocné demokratické Ameriky

jednoznačný prospěch, ve století předcházejícím tatáž

jednota z mnohosti – e pluribus unum – přivedla Unii k sebezničujícímu domácímu konfliktu.

Vztah kolonistů vůči koruně, zástupcům krále vguvernérských úřadech a vzdáleným lordům „vlastníkům“

zdaleka nebyl vždy ideální. Různice propukalynejméně od poloviny 17. století. Jen vzácně na sebe braly

podobu politických kontroverzí – v tomto ohledubývali kolonisté loajálními poddanými. K výjimkám zpravidla poskytla dostatek příležitosti pouze bouřliváléta politických zvratů a občanské války v Anglii v letech

1641–1660. Dramatické události v metropoli však

v představitelích provinciální reprezentace nevyvolaly

žádné sklony ke koloniální solidaritě, snahu zaujmout

společný postoj nebo svá stanoviska alespoňkoordino>11

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


vat, spíše naopak. Odlišné představy o vládě a církvi,

které dělily anglickou společnost, působily rozkol i vzá

moří. Zatímco virginští kavalíři i v době diktátuparla

mentu zůstávali co nejdéle věrni Karlovi I. a dynastii,pu

ritánská Nová Anglie sympatizovala s cromwellovskou

revolucí svatých a po roce 1660 se nikoli bezdůvodně

obávala pomsty navrátivších se stuartovských králů.

Jinak tomu však bylo v záležitostech obchodu apod

nikání. Předmětem nespokojenosti a stížností z obou

stran se stala zejména série ochranářských plavebních

zákonů, přijatých londýnským parlamentem mezi léty

1651–1696. Tyto postupné kroky, směřující kekontro

le a posléze monopolizaci veškerého obchodu uvnitřro

dícího se impéria, ovšem loďařům a podnikatelům zBos

tonu, Newportu a dalších živých amerických přístavů

v konečném důsledku více prospívaly, než škodily.Ko

loniální export, který přinášel největší zisky (např.ta

bák, surový cukr, kožešiny nebo později indigo), a také

rostoucí nabídka lodních služeb byly na trzíchimpé

ria chráněny před kontinentální, zejména holandskou,

ale i domácí konkurencí – v Anglii například králov

ské jízdní hlídky nemilosrdně ničily políčka stabá

kem, kterému se na ostrovní půdě v teplém klimatu

17. století vcelku dařilo. Poptávku po zboží, které bylo

možno dostat jinde levněji, než jak to vymezovallon

dýnský cenový diktát, zase uspokojovalo čileprovozo

vané podloudnictví a také – zvláště v případě jižních

přístavů Charlestonu a později Savannah – kvetoucí

obchod s piráty, což obojí představovalo propodnika

vé kolonisty velmi výnosné a jen málo rizikové zdroje

zisku.

12

PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


Právě boj s podloudnictvím a trvání na plavebních zákonech poskytovaly nejčastější záminky proamerické stesky na imperiální obchodní strategii. Od počátku 18. století se liknavě pracující Obchodní úřad, nově (1696) zřízený metropolní správní orgán nadkoloniemi, občas rozhodl manifestovat zpřísnění dohledu nad dodržováním plavebních restrikcí a vyslal do zámoří hrstku celníků. Jejich počet se v roce 1710 v důsledku reorganizace celní služby zvýšil, ale i poté střežilokoloniální pobřežní vody od Nového Foundlandu až poBahamy pouhých 42 pověřených úředníků. I tyto střídmé zásahy metropole byly domácími nelibě trpěny jakocizorodé prvky v jinak dokonale samosprávnýchsystémech jednotlivých osad, podobně jako činnostdvanácti nepříliš výkonných soudů admirality působících mimo koloniální jurisdikci, které zákon z roku 1696 prostíhání pašeráků ustanovil. V praxi však byly nástroje britské kontroly natolik tupé, že podnikaví obchodníci zpřístavních měst ani v nejmenším nepovažovali imperiální obchodní a plavební zákonodárství za důvod k vážnému rozkolu s Londýnem.

Daleko více než výběrčí cel americkým Britůmvadily – historiky revoluce často opomíjené – aktivity jiné instituce, než byly parlamentní výbory či královaTajná rada. Byla jí anglikánská církev, která od počátku 18. století začala zaměřovat svou pozornost stále více na poměry v zámoří. Kolonie ovšem od počátkuposkytovaly útočiště nejrůznějším nonkonformním sektám a denominacím a byly obecně vnímány jako prostor, kde i odlišně smýšlející lidé mohou žít v souladu se svým svědomím, nebo dokonce uskutečňovat disentníspole>13

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


čensko-náboženské představy; anglikánská církev sitra

dičně udržovala dominantní postavení pouze ve Virgínii

a na ostrovech Britské Západní Indie. Prostřednictvím

misijní Společnosti pro šíření evangelia, potvrzenékrá

lovskou listinou v roce 1701, a za finančních subvencí

metropole zřizovali anglikáni v dotud náboženskyne

poddajných oblastech kostely, farnosti a školy a spíše

než obracení indiánů a křest černošských otroků jelá

kalo zřídit v Americe anglikánský biskupský stolec.

Plíživý pokus ovládnout po vzoru metropole domácí

náboženské prostředí pobouřil stejnou měrou jakkon

gregacionalisty (puritány), kvakery a presbyteriány,kte

ří si ve „svých“ koloniích (Massachusetts, Pensylvánie,

New Jersey) vydobyli a udržovali přednostní postavení

a různé výhody, tak obyvatelstvo liberálních osad sčet

ným věroučným zastoupením, k nimž patřily oběKaro

líny, New York a později Georgie. Obavy zanglikánské

ho biskupství a hluboká nedůvěra vůči tzv. státní církvi

sice poněkud ustoupily po příchodu náboženskyvlaž

ných hannoverských panovníků na svatojakubský trůn

v roce 1714, po celou dobu britské vlády však zveřej

ného povědomí nikdy zcela nevymizely a v okamžicích

napětí rozšiřovaly rejstřík amerických výtek vůči Lon

dýnu. Ostražitost vůči „anglikánským rejdům“ ostatně

neustávala ani v dobách společného ohrožení, kteréni

jak neomezovalo akceschopnost koloniální samosprávy.

V roce 1758, uprostřed rozhodujícího válečného kon

fliktu s Francií, nechala pensylvánská sněmovna vsadit

do vězení anglikánského duchovního Williama Smithe,

který v místním filadelfském tisku opakovaně ostouzel

kvakerskou politickou frakci.

14

PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


Přání anglických výrobců omezit domácí americkou produkci, aby tak byl zachován trh pro expandující ostrovní manufaktury, bývá zhusta uváděno jako jeden z latentních kořenů britsko-amerického konfliktu.Skutečnost však není zdaleka jednoznačná a takto vyložené souvislosti vycházejí z předpokladu průmyslovéhosoueření, charakteristického pro 19. století. Parlamentsice občas vývoz některého zboží z kolonií zakázal, avšak bez zvláštního dopadu na místní ekonomiku. Hnedprvní zákon (1699) týkající se vlněné příze a tkanin, který měl ochránit tradiční zdroj anglického bohatství, mířil vedle – chov ovcí se v zámoří nijak nerozšířil a nadto se kolonisté s hrubými, doma tkanými homespuny anineokoušeli na londýnský trh proniknout. Citlivějizapůsobilo omezení týkající se kožešinových klobouků (1732), vysoce módních a stále žádaných doplňků, jejichžspotřeba stoupla v Anglii mezi léty 1700–1740 téměřdesetkrát. Parlament zakázal jejich vývoz nejen do„zahraničí“, ale i do sousedních kolonií a výrobu různě ztěžoval. Klobouky například nesměli vyrábět černoši, v Americe se však jejich šitím živilo i velmi mnoho bělochů. Hlavní exportní položky – samotných kožešin – se zákaz nijak nedotkl a na stálé poptávce metropole po hebkémzboží bohatli obchodníci od New Hampshire po New York.

Při nepřítomnosti britských úředníků a dozorců však fakticky nebylo možno žádný z restriktivních zákonů vymáhat; naskytla-li se kolonistům vzácně příležitost k výnosné výrobě pro trh, byly veškeré zákazyignorovány. To byl případ železářství, které se od počátku 18.století slibně rozvíjelo díky hojnému výskytu rudy. První podniky, které produkovaly železo mezi léty 1714–1740,

15

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


spustil ve Virgínii sám guvernér Alexander Spotswood

s technickou pomocí švýcarských odborníků, přičemž

fyzické práce vykonávali černí otroci společně s bílými

námezdními dělníky. K opravdovému rozmachu tohoto

odvětví však nejvíce přispěla Pensylvánie s početnou

německou populací (40 %), mezi níž bylo možno nalézt

znalce potřebné technologie. Na počátku 70. let 18.století existovalo v Pensylvánii přes osmdesát tavicích pecí,

další byly postaveny v Marylandu, Delaware,Connecticutu a v New Jersey, takže jejich celkový počet zřejmě

překonal i kapacitu mateřského ostrova.

Angličané s touto novou konkurencí zacházeli obezřetně. Železo potřebovali, jejich vlastní zásoby sepovážlivě tenčily a koloniální zdroje mohly nahradit cizí, především švédský import. Kompromisní tzv. železný zákon z roku 1750 prospěl především koloniálnímpodnikatelům: odstranění cel usnadnilo americkémusurovému železu cestu na anglický trh, zatímco zákazu jeho zpracování na domácí půdě si nikdo nevšímal. V cestě rozvoje amerických manufaktur nestála rozhodnutílondýnského parlamentu, nýbrž akutní nedostatek kapitálu, technologická zaostalost, nízká kvalita domácího zboží, které neobstálo v mezinárodní konkurenci, a vneoslední řadě i neochota koloniálních podnikatelů –zejména z jihu – zavádět doma městskou civilizaci sevšemi sociálními nešvary.

Na druhé straně Angličané různými bonusypodporovali koloniální dílny, jejichž výrobky byly v metropoli zvláště žádané. Patřily mezi ně zejména potřeby prostavbu a provoz lodí, k nimž poskytovaly materiál proslulé americké borovice: trámy, stožáry i plaňky, smůla a dehet 16 PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


na spárování, terpentýn, jímž se myly paluby, a kromě

toho též konopí na provazy a ucpávky. Zákonyparlamen

tu subvencovaly rovněž výrobu potaše z dřevěnéhopo

pela, která nacházela široké použití ve sklářství, připra

ní, vaření mýdla, přípravě barviv i sanytru. Kolem roku

1750 zřídily podnikatelské syndikáty z Manchesteru

a Liverpoolu početné výrobny této chemikálie veFiladel

fii, virginském Fredericksburgu a řadě novoanglických

měst, později, s postupným úbytkem bílých severních

borovic organizovali obchodníci přesun potašovéhopod

nikání směrem na jih do obou Karolín.

Proslulé zákony, rozšiřující mezi léty 1663–1764rej

střík nejžádanějšího koloniálního zboží, které bylodovo

leno vyvážet pouze do metropole, sice teoretickyzkraco

valy konkurenční možnosti amerických výrobců, v praxi

jim však zaručovaly celní výhody, otevřený stálý trh

a leckdy – jako v případě tabáku – monopolnípostave

ní. Angličané se také starali o námořní bezpečnostflo

til s výnosnými exportními položkami americké pevniny.

I v dekádách opakujících se válek tak mohl pronikavě

vzrůst vývoz tabáku z Virgínie a Marylandu a později

indigového barviva z Jižní Karolíny, zdrojů kulturního

a společenského rozkvětu jižních osad. Khospodářské

mu rozvoji přispívala ostatně i sama existence širšího

imperiálního trhu, chráněného plavebními zákony před

evropskými konkurenty. Novoanglickým farmářům aob

chodníkům a stále více i jejich soupeřům z New Yorku

a Filadelfie přinášel značný zisk privilegovaný obchod

s ostrovy Britské Západní Indie (Barbados, Jamajka,Ma

lé Antily), kam směřovala většina jejich zemědělských

přebytků – obilí, sušené ryby, dobytek, koně.

17

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


Existenci nejrůznějších obchodních a plavebníchzákonů a restrikcí nepovažovali američtí Britové za útok na své občanské svobody. Přes občasné reptání najejich nepříznivé stránky dobře chápali výhodychráněného – z právního, podnikatelského i vojenského hlediska – prostoru, uznávali oprávněnost i prospěšnostústřední regulace imperiálního obchodu. Sami byli ostatně rozhodnuti uplatňovat tytéž merkantilistické zásady ve vzájemném obchodním styku, který v polovině 18.století propojoval hustou sítí nejen pevninu s ostrovyBritské Západní Indie, ale i velké pevninské přístavynavzájem. Od konce 40. let neváhali zákonodárci jednotlivých osad – nejdříve Connecticutu, poté Massachusetts, New Yorku, Pensylvánie, Marylandu, Virgínie a obou Karolín – zatížit dovoz z bratrských kolonií celními poplatky,pořípadě přijímali vlastní „plavební zákony“, zakazovali import konkurujícího zboží a občas vedli se sousedytakřka obchodní válku. V odvetných opatřeních vynikalizejména jižní podnikatelé: soupeřící producenti tabáku z Virgínie a Severní Karolíny či lodního materiálu (Severní a Jižní Karolína) uvalovali vzájemně na nežádoucí náklad vysoká cla a všemožně si znesnadňovaliobchodní pozice. Londýnský parlament, který mohl místním sněmům odejmout právo celního zdanění, se až dokonce britské vlády ani nepokusil do zjitřených poměrůzasáhnout.

Americká lodní doprava, další potenciální soupeř metropole, doznala slibného rozmachu zvláště po roce 1725 v mírových mezinárodních vodách, jejichžbezpečnost zvyšovalo královské loďstvo úporným pronásledováním a věšením pirátů. Již mezi léty 1696 a 1713 18 PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


bylo jen v massachusettských přístavech postaveno přes

1100 plavidel, především pobřežních škunerů.Produktivitu loděnic a stoupající obrat obchodní flotilynezastavily ani válečné konflikty; spíše lze říci, že války a s nimi

spojená konjunktura, poskytující zakázky anadstandardní příjmy domácím řemeslníkům a dodavatelům,

naopak hospodářské svazky s Anglií utužovaly. Vpolovině 40. let, v době tzv. války krále Jiřího s Francií

(1744–1748), dovoz britského zboží do kolonií doslova

vyletěl vzhůru. Stalo se tak jistě díky dostatečnéamerické poptávce, podporované hospodářskou prosperitou,

zjemnělými kulturními nároky a demografickou explozí.

Méně již budoucnosti vzájemných vztahů prospívala skutečnost, že zboží nesměřovalo především dokapitálově se vzmáhajících přístavů Nové Anglie, New Yorku a Filadelfie, nýbrž na jižanské plantáže, jejichž majitelé, toužící napodobit okázalý životní styl obdivovanéanglické venkovské šlechty, se zadlužovali nad své možnosti. Díky nákladným kulturním a společenským zálibám se virginští i karolínští plantážníci navzdory výbornémukursu tabáku, indiga i rýže dostávali do platebního deficitu a natrvalo uvázli v síti londýnských bankovních úvěrů. Bezpochyby právě tato situace nemalou měroupodněcovala pozdější revoluční vlastenectví jižanů, i když pro ně trh britských ostrovů představoval jediný zaručený zdroj podnikatelského zisku.

Jestliže můžeme konstatovat, že koloniální války obecně americké ekonomice prospívaly, pak oposledním, rozhodujícím zápase mezi Anglií a Francií, jenžrozhodl, kdo bude vládnout v Severní Americe, to platíobzvlášť. K definitivnímu měření sil se schylovalo již od

19

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


okamžiku podepsání mírové smlouvy v Aix-La-Chapelle

v roce 1748, která Francii vrátila mohutnou pevnost

Louisbourg střežící vjezd do zálivu sv. Vavřince.Spor

né nároky hraniční (v Akádii) a územní (v ZápadníIn

dii) nevyřešila ani k tomuto účelu zřízená dvoustranná

komise, ani přímým jednáním (1753–1755) pověření

vládní zmocněnci. Vztahy na severní hranici se začalyvy

hrocovat hned po uzavření míru. Francie se rozhodla

dosáhnout rozhodující vojenské převahy a svůj záměr

začala uskutečňovat dvěma směry: budovánímsousta

vy strategicky rozmístěných pevností ve vnitrozemí

a získáním významných indiánských spojenců. Voblas

ti Velkých jezer, na jednom z budoucích nevyhnutelných

bojišť anglo-francouzského pomezí, bylo předevšímžá

doucí přesvědčit ke změně strany alespoň některé ze

šesti národů tzv. Irokézského svazu (Senekové,Oneido

vé, Onondagové, Mohawkové, Kajugové a Tuscarorové),

tradičně orientovaného na přátelské styky s Brity.Kro

mě nového misijního centra mezi Irokézi v blízkostipev

nosti Frontenac, nazvaného La Présentation, vystavěli

Francouzi další pevnost Beauséjour na horké půděpo

loostrova Akádie, kam pronikal vliv jejich katolických

soukmenovců z ostrova Cape Breton. Britové ovšem

obratem vyslali do Nového Skotska na náklady koruny

množství vojáků i spolehlivých protestantskýchosad

níků.

Zhoršovala se rovněž situace na indiánské hranici od

Nové Anglie až po Virgínii. Dříve spolehlivá irokézská

konfederace šesti národů se drobila a na počátku 50. let

skupiny Kajugů, Onondagů a Seneků přecházely kne

příteli, lákáni vydatnými nabídkami a dary. Na jih odVel

20

PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


kých jezer, ve strategicky klíčovém údolí Ohia, které

anglické farmáře a pozemkové spekulanty zajímalonej

více, žily nevypočitatelné a nezkrotné kmeny Šóníjů,De

lawarů, Majamů, indiánů Micmac a Mingo. A právě sem,

do prostoru historicky nárokovaného a obchodněvyuží

vaného oběma soupeřícími velmocemi, se zaměřilydal

ší kolonizační ambice. Bohatí obchodníci z Pensylvánie,

virginská Ohijská společnost a řada jiných konsorcií,

často s účastí předních úředníků koruny i kolonií,nará

želi při spekulaci s rozsáhlými příděly půdy západně od

Appalačských hor a při výnosném kožešinovémobcho

du stále více na přítomnost Francouzů, kteří operovali

hlouběji v západním vnitrozemí. Poté cofrancouzsko-in

diánský oddíl roku 1752 dobyl a zpustošil anglickou

obchodní stanici Pickawillany v ohijské pánvi, vydala

britská vláda koloniálním guvernérům pokyn „zastavit

nepřátelský postup“ a zahájit s indiánskými kmeny

jednání o všeobecné spojenecké smlouvě. V říjnu 1753

zaslala virginská guvernérská rada Francouzůmformál

ní varování před invazí do Ohia, které do pevnosti Le

Boeuf v západní Pensylvánii bezvýsledně doručildůstoj

ník místní domobrany George Washington. Vzájemné

potyčky při soutoku Ohia a Monongahely na jaře ná

sledujícího roku byly předzvěstí ozbrojeného konfliktu,

jehož rozvinutí na mnoha frontách již nemohlo nicza

bránit.

Mnohaletá zničující válka fakticky skončila 8. září

1760 v Montréalu kapitulací francouzského vojenského

i civilního velení, opuštěného indiánskými spojenci ivět

šinou kanadské domobrany. I když Francii zbývaly kdis

pozici nepatrné síly rozptýlené v Louisianě, rozlehlém

21

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


území mezi Appalačskými horami a řekou Mississippi,

a posádky v ozbrojených stanicích u Velkých jezer,fran

couzská koruna nebyla již schopna ani ochotna nést

další náklady na udržení svého panství v SeverníAme

rice. Tuto skutečnost potvrdila mírová smlouva pode

psaná v r. 1763 v Paříži. Francie postoupila vítěznému

soupeři celou Kanadu, včetně území při jezerech vny

nějších státech Illinois, Michigan a Wisconsin. Hranice

Louisiany se posunula do středu toku Mississippi; vtaj

ném paktu z roku 1762 slíbili Francouzi vzdát seveške

rých nároků západně od velké řeky ve prospěchŠpaněl

ska, což splnili r. 1764.

Montréalskou kapitulací však pro Brity bojeneskon

čily. Museli se ještě vypořádat s odporem a nájezdyin

diánských kmenů, jejichž náčelníci, dosud využívající

koloniální rivality k prospěšnému manévrování mezivel

mocemi, se vesměs obávali nastávajícího mocenského

monopolu Anglie a navíc byli pobouřeni takřkaokamži

tým zastavením obvyklého proudu darů a dodávekzbra

ní a střeliva. Tzv. čerokíjská válka, vydatně podporovaná

Francouzi, probíhala mezi léty 1759 a 1761 především

na západním pomezí Severní a Jižní Karolíny a rozhodl ji

až příchod britského vojska vedeného generálem Jeffrey

Amherstem. Na severu útočily kmeny Delawarů,Čipive

jů a Potawatomiů na hraniční pevnosti a osady uVel

kých jezer a v oblasti Niagary. Největšímu ohroženíby

lo vystaveno západní pomezí Pensylvánie, Marylandu

a Virgínie, kde spojené indiánské kmeny pod duchovní

inspirací nám jménem již neznámého delawarskéhopro

roka a za vojenského vedení náčelníka Pontiaka z lidu

Ottawů dobyly všechny pohraniční pevnosti západně

22

PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


od Appalačských hor kromě Fort Pitt a Detroitu, který

oblehly. I proti nim musela být nasazena pravidelnáarmáda, jejíž velitel generál Henry Bouquet uštědřil vsrpnu 1763 Pontiakovým bojovníkům závěrečnou porážku

poblíž pevnosti Pitt; jednotlivé skupiny se všakvzdávaly postupně až do roku 1766.

Průběh indiánských válek dovršil určitou změnu,kterou do imperiálních svazků vnesly již boje s Francouzi. Vztahy mezi oběma aktéry válečného úsilí – britskou armádou a koloniální administrativou – se v průběhu vleklého konfliktu nevyvíjely nejlépe. Ačkoli britštívojáci bojovali za majetek a životy osadníků, domácí správa spolupracovala jen neochotně. I bezprostředněohrožené sněmovny, jako tomu bylo v případě Pensylvánie či Jižní Karolíny, opakovaně odmítaly schválit potřebné peníze, dodávky zásob a vojenských potřeb a protiútočné strategii britských generálů trvaly na pouhéobraně koloniální hranice. Během kampaně 1757 si Henry Bouquet, operující v Jižní Karolíně, stěžoval vrchnímu veliteli britských vojsk hraběti z Loudounu na místní plantážníky, kteří „jsou nadmíru potěšeni, že našivojáci brání jejich statky, nestrpí však, aby je jakkoliobtěžovali, a nečiní rozdílu mezi nimi a negry“.

Koloniální domobrana přitom nebyla schopnaochránit farmáře nejen před francouzskými vojenskýmiprofesionály, ale ani před domorodými válečníky, jejichžzpůsob boje Američané důvěrně znali již více než sto let. Kolonisté nejenže zcela spoléhali na válečné schopnosti a nasazení Britů, ale navíc byli citliví na jakékoliomezování „občanských svobod“, které přinášelo například zimní ubytování oddílů v Bostonu či New Yorku. Není

23

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


divu, že britské vojenské velení i poměrů znalíindián

ští prostředníci doporučovali londýnské vládě, abyna

příště kontrolovala pronikání Američanů za Appalačské

hory a bránila nezákonnému obsazování indiánskéze

mě, které by – jak byli přesvědčeni – přineslo zemi jen

výdaje na nové krvavé a nákladné střety.

Omezit kolonisty v nadějích, které spojovali svítěz

stvím nad Francouzi a otevřením západu, však nebylo

snadným politickým rozhodnutím. Navzdoryzpustoše

ní pohraničních krajů a četným ztrátám na životechpři

nesla válka místní ekonomice nemalé povzbuzení. Za

zásoby a služby všeho druhu, poskytované pozemním

i námořním silám, platila mateřská země dodavatelům

hotovými penězi, které americkým podnikatelům dosud

palčivě scházely; nedostatek hotovosti představoval

jednu z největších brzd rozvoje převážně naturálního

hospodářství. Vedle farmářů, řemeslníků a překupníků

dokázali nové situace ke svému prospěchu využít také

finančníci, dálkoví obchodníci a majitelé lodí. Válka si

vynutila výjimky z plavebních zákonů, které například

umožňovaly umístit vyvážený tabák přímo nafrancouz

ský trh, bez londýnského překladu. Ještě větší ziskypři

nášelo pašování. Navzdory zákazům kvetly podloudné

styky s Francouzi v Kanadě, na Cape Bretonu i vZápad

ní Indii. Situace došla tak daleko, že na sklonku válkyby

ly francouzské oddíly v Kanadě zásobovány převážně

potravinami z Pensylvánie, New Yorku a Nové Anglie,

jejichž obchodníci směňovali mouku, vepřové a hovězí

za rum, melasu a cukr z francouzských Antil. Protože

vzhledem k válečnému stavu byly veškeré pravomoci

nad přístavy a obchodem soustředěny do rukouúplat

24

PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


ných guvernérů, bylo možno pod záminkou výkupu avýměny zajatců spolehlivě zajistit proud dodávek doneřátelského tábora. Dalším výnosným zdrojem příjmů

pro pobřežní loďstvo bylo porušování embarga nažádané kontinentální – opět často francouzské – zboží.

Zatímco z předchozích střetů s Francií dokázalibohatnout především bostonští obchodníci, v sedmileté válce

se těžiště zisků přesunulo do středoatlantickýchpřístavů New Yorku a Filadelfie. Rodiny Charlese Apthorpa,

Williama Bayarda, Olivera DeLanceyho, Josepha Foxe či

Johna Bayntona se díky vládním kontraktům ipodloudnickému umění povznesly mezi nejzámožnější vrstvykoloniální společnosti.

Vedle těch, kteří válkou získali, však o sobě již během bojů dávaly vědět početné skupiny obyvatelstva, jimž naopak přinesla těžké ztráty. Jejich nenadálá existence představovala sociální břemeno, s nímž koloniálníspolečnost dosud neměla zkušenosti. Po padlýchdomobrancích a zavražděných farmářích zůstalo množství vdov a sirotků, o které se jejich příbuzní a sousedé již nedokázali postarat, jak to bylo obvyklé, když se někdo dostal do tísnivé situace v době míru. Správa obcí afarností se musela poprvé vážně zamyslet nad otázkouvybudování systému sociálních sítí.

Kalvínští moralisté z Nové Anglie stejně jako jižanští vyznavači podnikavého individualismu nepovažovali chudobu a sociální bezmocnost za systémovou vadu, za níž je odpovědná společnost, nýbrž za osobní neštěstí či selhání. Ačkoli od sklonku 17. století přijímalykoloniální sněmovny čas od času chudinské zákony, obce se úzkostlivě vyhýbaly nákladům, které by vyžadovala

25

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ


v Evropě běžná institucionalizovaná péče. Předpolovinou 18. století se jen „velká města“ – Boston (první

zmínka již 1669), New York (1735) a Filadelfie (1732)

uvolila postavit pro své chudé, staré a nemocnéskrovné útulky. Hlavním terčem pozornosti zákonodárců však

nebyli domácí lidé postižení různými sociálnímineduhy, nýbrž potulní osamělí cizinci, „líní vandráci avagabundi“, vyhýbající se řádné práci. Taková nežádoucí

a obávaná individua obce na základě povinné policejní

registrace rychle odhalovaly, internovaly a bez milosti

expedovaly za hranice.

Zatímco v mírových dobách společnost vykořeněné jedince bez obtíží zvládala, po vypuknutí bojů stoupljejich počet natolik, že začali představovat vážný sociální problém. Změnila se také míra nebezpečnosti, jížohrožovali veřejný pořádek. Zatímco dřívější tuláci,podomní obchodníčci, léčitelé a kartáři si přilepšovali žebrotou a drobnými krádežemi, nyní táhli krajem veteráni a válkou poznamenaní muži, kteří přišli o domov,rodinu a zázemí, přepadali, loupili a nevyhýbali se vraždám. Dosavadní nástroje represe, stigma vyděděnce anásledné vypuzení již neplnily svůj účel; oběti války musela obec naopak přijmout a poskytnout jim podle svých sil pomoc. Americké pojetí sociální solidarity čekalo na svou první radikální reformu.

Důsledky obecné pauperizace byly natolik závažné, že se jim od poloviny 60. let věnovaly i koloniálnísněmy, ačkoli starost o morálku, bezpečí a vymáhání kázně byla především věcí místní správy. Zákonodárné úsilíodráželo novou sociální situaci, nikoli však ještě zásadní změnu přístupu. V roce 1773 poslanci New Yorku sice 26 PODIVNÁ REVOLUCE: DLOUHÁ CESTA AMERIČANŮ K NEZÁVISLOSTI (1763–1783)


označili dosavadní stav chudinské legislativy za zcela

nevyhovující, k nápravě však přijali jen ještě důslednější

ochranu před nevítanými vetřelci a zdokonalili systém

rezidenčních záznamů a potvrzení. Severní Karolína kzá

kazu ubytovávat a zaměstnávat tuláky bezdomovské

ho listu přidala bičování a výhost. I malý Rhode Island,

tradiční vzor demokracie a liberálního rovnostářství,

hned v roce 1765 zpřísnil podmínku pro získánípoby

tového práva na vlastnictví majetku ve výši 40 liber, což

se rovnalo anglickému – a pro kolonie doporučovanému

– volebnímu cenzu. Connecticutští zákonodárci vyzvali

dokonce své obce ke zřizování donucovacích pracoven,

instituce, kterou předválečná Amerika znala jenvýjimeč

ně – uvažovali o nich například pensylvánští kvakeři.

Existence nové vrstvy sociálních vyděděnců nejvíce

dolehla na velká města. Ačkoli správní rady Bostonu,

New Yorku i Filadelfie vždy naříkaly nad vysokýminá

klady, které pohltilo vydržování chudinských útulků,ko

nec války si vynutil podstatné rozšíření jejich provozu.

Zákazníky chudinské péče se totiž stali nejen lidé přímo

postižení válečnými hrůzami. Poválečná recese zasáhla

početné vrstvy řemeslníků, tovaryšů azprostředkovate

lů, kteří prosperovali na válečných dodávkách a náhle se

ocitli bez poptávky a odbytu. Rejstříky městských správ

vykazovaly hrozivě rostoucí počet bezprizorných,urych

leně se stavěly nové prostorné chudobince prostov

ky potřebných a také donucovací pracovny. Počátkem

70. let dosáhly v Bostonu chudinské výdajepětinásob

ku předválečného stavu a i v New Yorku a Filadelfii,pří

stavech, které nejvíce vydělaly na válečném obchodu

a dodávkách, se náklady na sociální péči zvýšily zhruba

27

DRAHÉ VÍTĚZSTVÍ




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist