načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Podivná doba -- Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem – Václav Havel; Adam Michnik

Podivná doba -- Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem

Elektronická kniha: Podivná doba
Autor: Václav Havel; Adam Michnik
Podnázev: Rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem

- Poprvé se setkali v roce 1978 na tajné schůzce na vrcholcích Krkonoš jako nepřátelé komunistického režimu. Necelých dvanáct let nato se dramatik Václav Havel stal československým a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 231
Vydání: Vydání první
Název originálu: An uncanny era.
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-763-7026-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Poprvé se setkali v roce 1978 na tajné schůzce na vrcholcích Krkonoš jako nepřátelé komunistického režimu. Necelých dvanáct let nato se dramatik Václav Havel stal československým a později českým prezidentem a novinář Adam Michnik šéfredaktorem největšího polského deníku Gazeta Wyborcza. Počáteční setkání dvou výjimečných osobností, které spojila myšlenka účinné a nenásilné strategie, jak demontovat autoritářské režimy ve střední Evropě, vyústilo v přátelství na celý život. Během následujících dvou porevolučních desetiletí spolu nepřetržitě vedli dialog o tom, jak ve svých zemích znovu vybudovat demokracii, vypěstovat svobodnou politickou kulturu a neztratit přitom své ideály. Rozhovory, v nichž se Havel a Michnik střetávali svými názory, odlišnou životní zkušeností i vtipem, jsou pronikavým svědectvím oné podivuhodné doby, v jejíchž důsledcích dnes žijeme. V takto ucelené podobě a česky vycházejí poprvé.

(rozhovory Adama Michnika s Václavem Havlem)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Václav Havel; Adam Michnik - další tituly autora:
Office Party Office Party
 (CDmp3 audiokniha)
Vernisáž, Anděl strážný -- Audio CD Vernisáž, Anděl strážný
Zahradní slavnost, Odcházení -- sv. 124 Zahradní slavnost, Odcházení
Zápisky obviněného -- Diář Václava Havla 1977 Zápisky obviněného
Podivná doba Podivná doba
Já nejsem smutný. Audience a Vernisáž Já nejsem smutný. Audience a Vernisáž
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PŘEDMLUVA

1

Podivná doba

Rozhovory Adama Michnika

s Václavem Havlem


PŘEDMLUVA

3

Podivná doba

Rozhovory Adama Michnika

s Václavem Havlem


PŘEDMLUVA

5

Václav Havel a Adam Michnik při společném

setkání na Hrádečku (červenec 1989).

Foto © Bohdan Holomíček


PODIVNÁ D OBA

6

An Uncanny Era

Copyright © Matynia Elzbieta, 2014

All rights reserved

Copyright © Michnik Adam, 2017

Editor of the Czech edition

© Tomáš Vrba, 2019

ISBN 978-80-7637-026-5 (váz.)

ISBN 978-80-7637-088-3 (epub)

ISBN 978-80-7637-090-6 (mobi)

ISBN 978-80-7637-089-0 (pdf)

Na základě anglického originálu

The Uncanny Era uspořádaného

Elzbietou Matyniou edičně připravil

Tomáš Vrba


PŘEDMLUVA

7

Obsah

Předmluvy

Jediný prezident, který měl co říct

Andrzej Jagodziński 10

Spřízněni osudem i volbou

Michael Žantovský 12

Úvod

Cesty přátel

Elzbieta Matynia 16

„Milý Adame...“ 35

„Vítáme Tě, Václave,

na svobodě“ 41

Ona podivná éra

postkomunismu 43

Dokončená revoluce

a pozdní mstitelé 89

Všechno je ještě v pohybu 111

Bilance našich vítězství,

bilance naší svobody 127

„Žijeme v zemi, kde se bojíte

zvonku časně ráno“ 143

Prezident a dramatik

O existenciální revoluci 150

Mohl bych to být já,

ale neví se, jestli jsem to já“ 160

Cestou velkých dějin češství 167

Ediční poznámka 209

Poděkování 216

Poznámky 217

Rejstřík 227


PŘEDMLUVY

9

Předmluvy


PODIVNÁ DOBA

10

Jediný prezident,

který měl co říct

Andrzej Jagodziński

Byl jsem přítomen všem rozhovorům, které s Václavem Havlem

dělal Adam Michnik – od jejich přípravy, pak jako tlumočník,

někdy i spoluautor a vždy nakonec jako překladatel a redaktor

rozhovorů přepsaných z magnetofonové pásky. Zásadně se ved

ly dvoujazyčně: Vašek mluvil česky, Adam polsky, a přestože

ani jeden nebyl na jazyky obzvlášť mimořádný talent, rozuměli

si téměř dokonale, takže jako tlumočník jsem tam byl často zby

tečný. Jen občas jsem musel polsky nebo česky nadhodit nějaké

slovíčko, říkal jsem tomu „pohotovostní tlumočení“.

Ani jeden z těch rozhovorů netrval méně než jednu a půl

hodiny, a byly i takové, které se s přestávkami vedly i tři až

čtyři hodiny. Nebylo vůbec jednoduché najít v plném progra

mu prezidenta tolik prostoru. Proto se někdy konaly naprosto

netypickým způsobem: nejdelší z nich – Ona podivná éra post

komunismu – začal na Hradě, pokračoval v letadle z Prahy do

Bratislavy a skončil večer v tamní kanceláři prezidenta. Pak

nám jeho spolupracovníci říkali, že to bylo nejdelší interview,

jaké kdy prezident poskytl. Mě o tom nebylo třeba přesvědčovat

– po opsání čítalo přes padesát strojopisných stránek a jen těsně

se vešlo do sobotní přílohy Gazety Wyborcze. Za celých třicet


PŘEDMLUVY

11

let dosavadní existence těchto novin se stalo jen jednou, aby

v příloze vyšel pouze jeden text – právě v tomto případě.

Jindy se nám nepodařilo dokončit rozhovor ve vymezené

době na Hradě, tak nás Vašek pozval do svého nového domu

na Ořechovce. To ještě žila Olga Havlová, která nás přivítala

u dveří, pak ale odvedla svého manžela stranou. „Vašku, přece

jsme se dohodli, že sem nebudou chodit žádní novináři!“ slyšel

jsem její výčitku. „No, ale víš, Olgo, to jsou především přátelé

a až potom novináři,“ odpověděl Havel a rozhovor pokračoval.

„Vy jste jediné noviny na světě, které se mnou publikují tak

dlouhá a nijak nekrácená interview,“ řekl jednou Vašek, když

během své oficiální návštěvy Polska přišel do varšavské redak

ce Gazety na setkání s novináři. „Ty jsi ale jediný prezident na

světě, který má tolik co říct,“ odpověděl mu Adam Michnik.


PODIVNÁ DOBA

12

Spřízněni osudem i volbou

Michael Žantovský

Václav Havel a Adam Michnik by se nevyhnutelně stali přáteli,

i kdyby žádný komunismus a odpor proti němu nikdy neexisto

valy. Málokterá dvojice intelektuálů si rozuměla tak spontánně,

tak bezvýhradně a s takovou radostí jako Havel a Michnik, od

prvních předrevolučních setkání na česko-polské hranici a na

Hrádečku přes rozhovory na Pražském hradě a při jiných pre

zidentských příležitostech až po pozdější setkání na Foru 2000

a posezeních kolem něj. Ať už se setkali na Pražském hradě, ve

Švejkově hospodě U Kalicha nebo někde jinde, měli toho k poví

dání vždy tolik, že málokdy dodrželi předem stanovenou dobu.

Díky tomu vzniklo i několik rozhovorů, které svou délkou

i  hloubkou přesahují formát běžného interview a  blíží se ja

kémusi dvou- či vícečlennému sympoziu o otázkách historie

i současnosti. Nejde přitom vlastně o setkání novináře a zpo

vídané osobnosti, nýbrž o rozhovor rovnocenných partnerů,

v němž přestává být podstatné, kdo je zpovídaný a kdo zpoví

dající. Snad nejlépe tento jedinečný formát odráží dlouhý roz

hovor Havla a Michnika z listopadu 1991, do kterého sporadicky

zasahují i další včetně mé maličkosti.

Tři věci bijí do očí při četbě tohoto a dalších rozhovorů v knize:


PŘEDMLUVY

13

Přes všechna vážná a někdy i hrozivá témata, o kterých Adam a Václav mluví, odráží jejich tón optimismus a určitou bezstarostnost prvních porevolučních let, přesvědčení, že věci jsou na správné cestě a všechny problémy se dají překonat. Zvuk tikajících hodin, který tak neodbytně provází naše současné diskuse a polemiky, není v Michnikových rozhovorech s Havlem z devadesátých let patrný.

Totéž však již neplatí o samotné povaze otázek, o kterých

oba přátelé mluví. Z  dnešního hlediska se lze jen podivovat předvídavosti, s níž Havel a Michnik identifikovali problémy nacionalismu, historického revizionismu a degradace veřejné diskuse na populistické výkřiky jako trvale přítomné a ničivé jevy postkomunistické a postmoderní doby. Také díky tomu se kniha čte ne jako historický dokument, ale jako živý příspěvek k našim dnešním diskusím.

Posledním, z mého hlediska mimořádně cenným, jednotícím aspektem těchto rozhovorů je všudypřítomnost střední Evropy jako společného historického, myšlenkového a geopolitického pozadí pro uvažování o přítomnosti a budoucnosti. Jména Jana Patočky, Leszka Kołakowského, Györgyho Konráda, Zbigniewa Herberta, Milana Kundery, Bohumila Hrabala a dalších středoevropských myslitelů a tvůrců v těchto rozhovorech tvoří spolehlivé opěrné body pro společné úvahy o smyslu střední Evropy a našem společném osudu. Právě tento úhel pohledu někteří z nás postrádají v dnešních diskusích nejbolestněji.

PŘEDMLUVY

15

Úvod

PODIVNÁ DOBA

16

Cesty přátel

Elzbieta Matynia

Byl krásný letní den uprostřed léta 1978

1

, skoro přesně deset let

od chvíle, kdy armády pěti zemí Varšavské smlouvy vtrhly do

Československa, aby potlačily demokratické snahy Pražské

ho jara. K hřebenu Krkonoš z polské a československé strany

stoupaly dvě nevelké skupiny turistů. Mířily k úseku hranic

poblíž Sněžky, od počátku šedesátých let 20. století oficiálně

pojmenovanému Cesta polsko-československého přátelství.

Obě skupiny se setkaly na turistické trase úředně schválené

pro výletníky a usadily se ke stolům na odpočívadle roubeném

z hrubě opracovaných kmenů.

Bylo to osm „osmašedesátníků“ z obou zemí, příslušníků ge

nerace, již v Československu formovala snaha Pražského jara

o liberálnější „socialismus s lidskou tváří“ a v Polsku student

ské protesty v březnu 1968, požadující svobodu slova. O deset

let později je už na Západě znali jako disidenty, jejichž vynalé

zavost, s níž dokázali vyzrát na úřady a vytvářet vlastní spole

čenství, často vedla k jejich zatýkání a věznění. Adam Michnik

po letech vzpomínal: „Musela nás bavit představa, jak budou

reagovat estébáci v obou zemích, když se dozví o našem setká

ní. Ilegální schůzka několika kriminálníků z obou zemí, kteří

ÚVOD

17

deklarují potřebu přátelství a spolupráce mezi národy – v tom

bylo cosi z absurdního divadla.“

2

A skutečně, z pohledu obou

režimů to byli lumpové a zločinci, i když jen o málo víc než o de

setiletí později z nich byli poslanci, ministři a prezidenti jak

v Praze, tak ve Varšavě.

Anna Šabatová, česká disidentka, která si všimla Cesty pol

sko-československého přátelství na staré turistické mapě, ne

pochybně vycítila ironii toho názvu, když navrhla, že to bude

ideální místo pro setkání spiklenců, kteří plánují své země do

vést k demokracii. „Cesta přátelství“, což byla původně ukázka

optimistického slovníku čiré propagandy, tak nakonec zcela

nezáměrně začala naplňovat autentický význam oněch dvou

slov. Horská setkání tak demaskovala jazyk planých slibů tím,

že při nich vznikala skutečná přátelství.

Tato první schůzka zahájila více než třicet let dialogu, spo

lupráce a vzájemné podpory. Na dalších jedenáct let se polsko

-československá hranice stala aktivním rozhraním spolupráce

dvou demokratických opozičních hnutí. Po roce 1989, kdy se

z bývalých disidentů staly klíčové postavy nových demokra

cií, jejich dialog pokračoval. Vzájemně si poskytovali pomoc

a inspiraci, třebaže poměry, před nimiž nyní stáli, byly zcela

odlišné. Václavu Havlovi byla svěřena role prezidenta republiky

a Adam Michnik se stal šéfredaktorem nejvlivnějšího deníku

střední a  východní Evropy, nicméně jejich hovory, schůzky

a korespondence nikdy nepřestaly. Četba záznamu jejich vzá

jemných kontaktů nabízí pozoruhodné bohatství otázek, pro

blémů a dilemat prvních dvaceti let demokracie v zemích, jež

po celé půl století svíraly totalitní režimy. Dopisy, rozhovory

a eseje shromážděné v této knize nám umožňují rekonstruo

vat významné části dialogu mezi Václavem Havlem a Adamem

Michnikem a jejich názorů na často složitý smysl a význam ob

čanství a demokracie.

PODIVNÁ DOBA

18

PŘÁTELÉ Z HRANIC

Návrh na setkání poblíž Sněžky vzešel z československé stra

ny. Onu první schůzku v roce 1978 koordinoval Tomáš Petřivý,

mladý Slovák z Bratislavy, jehož StB ještě neznala, a proto stále

vlastnil cestovní pas. Mohl tudíž zcela legálně překročit hrani

ce a přijet vlakem do Varšavy a tam dojednat podrobnosti. Aby

nevzbudily podezření policie a aparátu státní bezpečnosti, obě

skupiny si počínaly velmi obezřetně. Jednoho časného rána

13. srpna se cestovatelé vynořili z úkrytu a každý se po vlastní

ose dopravil do výchozího bodu. Bylo jím město Jelenia Góra

na jihozápadě Polska, odkud se vydali na výstup do hor. Pokud

jde o Čechy, Marta Kubišová a Jiří Bednář jeli spolu z Prahy, za

tímco Václav Havel, v březnu propuštěný z vězení, se na místo

srazu vydal přímo ze svého domu v Hrádečku nedaleko hranic.

Setkání na Cestě přátelství bylo pro lidi ze dvou disident

ských okruhů, Charty 77 a KORu (Výboru na obranu dělníků)

3

,

první příležitostí stanout tváří v tvář. Na druhé schůzce o měsíc

později se objevili i další aktéři obou občanských hnutí: Anna

Šabatová, Petr Uhl, Jaroslav Šabata a z polské strany Zbigniew

Romaszewski. Přepis magnetofonové nahrávky rozhovoru s no

vými českými přáteli KORu byl publikován v polském samizda

tovém měsíčníku Biuletyn Informacyjny, rozšiřovaném v úcty

hodném nákladu 5000 výtisků. Polský disident Jan Lityński,

účastník všech setkání s Václavem Havlem, vzpomíná, že vždy

schůzku uzavírali společným psaným prohlášením, a přestože

sám text musel být formulován poněkud formálním jazykem,

vrcholil výrazem radosti a naděje, oznamujícím stručně: „Jsme

tu SPOLU a CHCEME DEMOKRACII!“

Plán třetího a největšího listopadového setkání byl vyzrazen

a vedl k zatýkání v obou zemích. Represe v Československu byly

zvláště citelné a v jejich důsledku bylo nutno se na čas vyhnout

osobním setkáním. Jan Józef Lipski vzpomíná, že tehdy ustaly

ÚVOD

19

i telefonáty přátel z Prahy. V téže době však střídající se trojice

mluvčích Charty 77 pokračovaly v pravidelném zveřejňování

dokumentů o porušování lidských práv v Československu včet

ně zprávy o policejní akci obou států zaměřené na znemožnění

třetího setkání disidentů v listopadu 1978.

První schůzka v létě 1978 se konala pouhé dva roky od pro

testů tisíců dělníků v  polských městech Ursus a  Radom. Re

žim na protesty odpověděl rozsáhlým zatýkáním a rozsudky

k  trestům vězení, v  reakci na pronásledování však vzápětí

vznikla ve střední Evropě dosud nejdůmyslnější platforma ob

čanské sebeobrany – Výbor na obranu dělníků neboli KOR.

„Komitet Obrony Robotników“ v  této části světa poprvé do

kázal přimět ke spolupráci intelektuály i  dělníky. Srpnová

schůzka proběhla také dva roky poté, co byli zatčeni, po

staveni před soud a  za výtržnictví odsouzeni členové české

rockové skupiny The Plastic People of the Universe. Úřady

rozhodně nepočítaly s tím, že jejich útok na alternativní kul

turní scénu spojí v protestu řadu osobností z intelektuálních

kruhů, jejichž společný dopis na podporu hudebníků brzy po

vede k Prohlášení Charty 77, původně podepsanému 243 česko

slovenskými občany. Od chvíle, kdy bylo zřejmé, že polský „stát

dělníků“ se obrátil proti dělníkům, a kdy československý stát,

jak to vyjádřil Jan Patočka, se obrátil proti vlastním dětem

4

, ne

mohli tyto režimy hájit ani jejich dosavadní tvrdošíjní zastánci.

Sílící nezávislé aktivity jako podzemní publikační provoz,

svobodné vědecké bádání nebo alternativní vzdělávání ne

pochybně povzbudil Závěrečný akt Konference o bezpečnosti

a  spolupráci v  Evropě z  roku 1975, který přijala i  většina ko

munistických zemí. Tento mezinárodní nástroj začal rychle

narušovat pocity beznaděje a osamění, jelikož zprávy o všech

případech zadržování, věznění nebo týrání za rozšiřování

informací se nyní prostřednictvím několika adres v  Paříži,

PODIVNÁ DOBA

20

v Londýně a v Mnichově nebo voláním na určitá telefonní čísla

rychle dostaly k vládám západních zemí a k tamním médiím.

A teď tedy seděli spolu okolo velkého piknikového stolu, osm

brzy již známých představitelů demokratické opozice. Z pol

ské strany „hranice přátelství“ dorazili členové KORu Adam

Michnik, Jacek Kuroń, Jan Lityński a  Antoni Macierewicz

5

,

z  Československa Václav Havel, legendární zpěvačka a  nyní

mluvčí Charty 77 Marta Kubišová, Jiří Bednář, který setkání

fotografoval, a Tomáš Petřivý. Kuroń, známý jako podvratný

„rudý vedoucí“, otevřel batoh plný proviantu, zatímco Havel

vytáhl lahev něčeho silnějšího, což v trochu unavených pout

nících ihned vzbudilo slavnostní náladu. Z etikety zelené lahve

se usmíval vousatý muž v lesnickém úboru a s pírkem za klo

boukem – obrázek jak z devatenáctého století – a v ruce třímal

kalíšek Staré myslivecké. Michnik vzpomíná, jak se k nim Ha

vel obrátil a pravil: „Když tedy nemáme socialismus s lidskou

tváří, tak máme aspoň pití s lidskou tváří.“

6

Kuroń, spoluautor „otevřeného dopisu straně“ z  roku 1965,

vášnivé kritiky podvodných mechanismů systému, se poprvé

setkal s jen o málo mladším Václavem Havlem, autorem „Ote

vřeného dopisu dr. Gustávu Husákovi“ z roku 1975, jenž v něm

popisuje společnost ovládanou strachem a odhaluje těsnou spo

jitost mezi morálními a sociálními chorobami socialistického

sytému.

Havel, dramatik, který o několik let dříve pracoval jako dělník

v trutnovském pivovaru, seděl vedle Michnika, historika s mi

nulostí dělníka ve varšavské továrně Rosy Luxemburgové vyrá

bějící žárovky. Byl tam poslán na převýchovu po roce vězení za

organizování studentských protestů v březnu 1968. „Ta horská

setkání,“ psal Michnik později, „pro mě byla prodloužením at

mosféry Pražského jara a našich studentských mítinků. Všich

ni jsme měli pocit, že v našich rozhovorech vytváříme novou

ÚVOD

21

kvalitu, která se v budoucnu může stát cennou složkou demo

kracie našich zemí. (...) Přemýšleli jsme o svobodě, nikoli o po

mstě; přemýšleli jsme o svobodě a toleranci, nikoli o tom, jak

komunistickou pravověrnost nahradit jinou pravověrností.“

7

Během tohoto prvního rozhovoru Havel mluvil o svém pře

svědčení, jaký význam mají mravní akty odporu proti režimu.

Na rozdíl od KORu, jehož činnost ve větší či menší míře podpo

rovaly tisíce lidí, okruh Charty 77 byl relativně izolován. Char

tisté, kteří už nemohli učit na univerzitě, hrát v divadle nebo

vydávat knihy, nyní pracovali jako zedníci nebo umývači oken

a lidé je většinou považovali za hrstku donkichotů. Vlna pro

následování po Pražském jaru byla tvrdá a dlouhotrvající a ato

mizovaná československá společnost byla lhostejná ke gestům,

jež působila dojmem beznadějného a  bláznivého hrdinství.

Zvýšená policejní a soudní aktivita proti signatářům Charty

vedla společenství disidentů k založení Výboru na obranu ne

spravedlivě stíhaných (VONS), jehož posláním bylo informovat

veřejnost o perzekuci a pomáhat jejím obětem a jejich rodinám.

Stalo se tak pouhé čtyři měsíce před setkáním na hranici.

Lze si snadno představit, že během intenzivních debat pod

Sněžkou Havel hovořil o politické účinnosti prostých morál

ních gest, o čemž se vyslovil již v soukromém dopise Dubčekovi

v roce 1969 a což se později stalo jednou z jeho nejčastěji citova

ných zásad: „I čistě morální čin, který nemá naději na bezpro

střední a viditelný politický efekt, může postupně a nepřímo,

časem získat na politickém významu.“ Lityński vzpomíná, že

když Havel přesměroval diskusi na mechanismy fungování

systému, Michnik, spoluvydavatel nového samizdatového ča

sopisu, využil příležitost a nadhodil: „Raději to napiš a my to

ot i sk neme .“

8

V době krkonošských setkání Polsko zažívalo značný rozvoj

samizdatové publikační činnosti, rostl počet časopisů a knihy

PODIVNÁ DOBA

22

se tiskly v tisícových nákladech v různých dílnách a garážích

na předměstích. A šířily se mimo dosah státní cenzury. V Husá

kově Československu byla zcela odlišná situace. Takzvaná nor

malizace opozici prakticky znemožnila budování širší publi

kační základny, a tak Michnik prostě u Havla objednal úvahový

text pro nově založený podzemní čtvrtletník nazvaný Krytyka

9

,

jehož záměrem bylo hlubší zamýšlení nad demokracií a jejími perspektivami v této části Evropy. A tak vznikla slavná „Moc bezmocných“. Na závěr setkání Michnik Havla také požádal,

aby se stal členem redakční rady Krytyky. Tak se zrodil projekt nového čísla s příspěvky českých i polských disidentů.

Kuroń, zkušený organizátor, vždy trval na tom, aby každou

schůzku zakončilo zpracování písemného prohlášení, jež bude

publikováno v podzemním tisku a poskytnuto médiím na Západě. Zdůvodňoval to potřebou zachovat v případě zatýkání

alespoň psaný záznam rozhovoru. V průběhu prvního setkání rovněž formulovali společné prohlášení k desátému výročí

okupace Československa armádami Varšavského paktu a také

dopis bojovníkům za lidská práva v  dalších zemích střední

a východní Evropy a v Sovětském svazu, v němž vyjadřovali

solidaritu se všemi politickými vězni v sovětském bloku.

„Loučili jsme se,“ vzpomíná Lityński, „s pocitem, že schůzka

byla historickým přelomovým bodem. Byli jsme všichni nabiti pozitivní energií, dokonce i Macierewicz, který se dal slyšet, že máme k Čechům blíž než k Leszku Moczulskému.“

Za tři měsíce, v listopadu 1978, doručil tajný kurýr z Prahy

Michnikovi do bytu esej s dopisem, který ukazuje, že Havel ne

byl jen skvělý spisovatel a vizionář, ale i přepečlivý organizátor.

Dopis obsahuje podrobné pokyny týkající se složité logistiky

sběru a pašování textů včetně harmonogramu, jakož i zmínku,

že jakmile vyjde polská verze, bude přeložena do češtiny. Tento

dopis je zařazen ihned za Úvodem.

ÚVOD

23

NEOBYČEJNÍ ZLOČINCI

Příběh setkání na horách odhaluje mimořádné okolnosti vzni

ku a publikace „Moci bezmocných“, avšak pozdější spolupráce

ukazuje, jak v obou zemích zároveň vznikala ohniska demo

kratické opozice proti autoritativnímu režimu, jakkoli převlá

dající mínění považovalo podobné pokusy za předem odsou

zené k porážce. Trvalá politická spolupráce a osobní přátelství

začínaly od psaného slova. Byly to zakázané knihy, časopisy,

eseje i básně.

Když o několik měsíců později rozsáhlé nové číslo Krytyky

dorazilo do tajných „knihkupectví“ v  polských soukromých

bytech nebo do ruksaků studentských distributorů, Havel byl

opět ve vězení, tentokrát za „podvracení republiky“. A další

vlna zatýkání, domovních prohlídek, zabavování písemností

a šikanování signatářů Charty si vynutily dočasné přerušení

pravidelných horských setkání. Kromě Václava Havla byli za

tčeni i Jaroslav Šabata a Tomáš Petřivý, jehož policie surově

zbila, byl vyloučen ze studia a přinucen nastoupit vojenskou

službu. Ani pak ale spolupráce polských a československých

disidentů nepřestala.

Dne 3. října 1979, tři týdny před procesem, v němž byl Vác

lav Havel odsouzen na čtyři a půl roku do vězení, zahájilo na

dvacet vůdčích osobností polské demokratické opozice na pro

test proti zatýkání jejich českých a slovenských přátel v kostele

svatého Kříže ve Varšavě, naproti hlavnímu vchodu do Varšav

ské univerzity, hladovku. Mezi účastníky protestní hladovky

byli i  Havlovi přátelé ze Sněžky, Kuroń, Michnik a  Lityński,

a  také známá herečka Halina Mikołajská, divadelní režisér

Jerzy Markuszewski, básník Jacek Bierezin a spisovatelka Anka

Kowalská. Varšavané se o hladovce dozvěděli z tisíců letáků

tištěných v podzemních dílnách. Po dvou dnech se k protestní

hladovce na podporu „našich českých bratří“ připojili rolničtí

PODIVNÁ DOBA

24

aktivisté v kostele ve vsi Zbrosza Mala a 7. října zahájili hladov

ku disidenti v Praze. Protest ve Varšavě trval týden, přičemž

zdravotní péči zajišťoval dr. Marek Edelman, poslední žijící

z velitelů povstání varšavského ghetta, a role tiskového mluv

čího se ujal význačný historik Jan Józef Lipski. Samostatné

protestní akce zorganizoval před československými kulturní

mi centry ve Varšavě a v Krakově Studentský výbor Solidarity

(SKS). Tajná policie v obou zemích byla v pohotovosti a obviňo

vala „antisocialistické živly“, že svým nezákonným počínáním

narušují veřejný pořádek.

„Moc bezmocných“ mezitím vstoupila v polském překladu

do skutečného života.

10

Havlův text, který zdůrazňoval význam

malých odvážných kroků, jimiž se lze bránit životu ve lži, padl

v Polsku na úrodnou půdu a ihned oslovil čtenáře. Souzněl s ar

gumenty, jež v roce 1971 představil v „Tezích o naději a bezna

ději“ Leszek Kołakowski a v roce 1976 rozvinul Adam Michnik

v eseji „Nový evolucionismus“. Michnik tu disidentům střed

ní a východní Evropy otevřel nové obzory návrhem strategie

postupné nenásilné změny prostřednictvím drobných, na řeči

založených kroků. Polský historik v Oxfordu, nezaměstnaný

historik ve Varšavě a český dramatik, jehož hry se nesměly hrát,

ve svých textech ze sedmdesátých let přesvědčovali čtenáře, že

nelze očekávat pomoc ze zahraničí ani že se režim sám napra

ví, a tedy nespoléhat na zázraky ani na rychlé zlepšení. Psali

o tom, že malých postupných změn je možné dosáhnout třemi

způsoby: odhalováním celé šíře rozporů, absurdit a neschop

nosti systému, odmítáním pokušení jak spolupráce s úřady, tak

násilné konfrontace s nimi, a konečně využíváním záruk pro

lidská práva obsažených v Závěrečném aktu z Helsinek.

Podle Michnika Pražské jaro ukázalo, jak vratká je stabili

ta totalitního režimu a jak zoufale a bezohledně se impérium

v  okamžiku ohrožení může chovat. Z  československé lekce

ÚVOD

25

plyne poučení, že změna je možná, ale má své meze. Varoval

před lákadly klasických revolučních teorií, neboť svržení dikta

tury silou by nastolilo další represivní režim, omezilo občanská

a lidská práva, a tudíž i prostor pro svobodu a sebeorganizaci.

„Cesta neústupného boje o reformy, cesta vývoje rozšiřujícího

rozsah občanských svobod a práv člověka, je – podle mého mí

nění – jediná cesta pro disidenty ve východní Evropě. Polský

příklad napovídá, že cestou neustávajícího nátlaku společnosti

na státní moc lze dosáhnout podstatných ústupků.“

11

Tato cesta

ovšem vyžaduje změnit způsob myšlení. Při úvahách o revo

luci, jež je schopna si klást omezení, je důležité „přesvědčení,

že vlastním adresátem evolučního programu má být nezávislé

veřejné mínění, a nikoli totalitní státní moc. Program má po

skytnout návod společnosti, jak má postupovat, a nikoli státní

moci, jak se má sama reformovat.“

12

Kuroń, za všech okolností

pedagog, vzkázal opozičním aktivistům: „Chceš bojovat? Tak

čti, hodně čti. Mluv s lidmi, hodně mluv, piš a vystupuj na schů

zích a hledej sobě podobné. Požádej příbuzné a přátele, aby ti

z cest do ciziny vozili knihy, a půjčuj je jiným.“

13

Havlův text, psaný jasnozřivě a upřímně, brzy získal řadu

čtenářů, neboť Krytyka, tištěná v  plesnivých sklepích v  ná

kladu téměř 3000 exemplářů, byla šířena jak na univerzitách,

tak v továrnách. Zbigniew Bujak a Zbigniew Janas, dva mladí

dělníci, z nichž se o rok později stali předáci Solidarity v továr

ně na traktory ve varšavském předměstí Ursusu, na to později

vzpomínali: „Přečetli jsme Havla a hned jsme věděli, co máme

děl at .“

14

Paul Wilson cituje obšírněji Bujakovu vzpomínku: „Do

stali jsme se k tomu textu v naší továrně v roce 1979 v okamžiku,

kdy se nám zdálo, že jsme v koncích. (...) Mluvili jsme s lidmi

v dílnách, zúčastnili jsme se schůzí, snažili jsme se říkat prav

du o fabrice, o situaci v zemi, o politice. Pak přišla chvíle, kdy

nás lidé začali považovat za šílence. Proč to děláme? Proč tak

PODIVNÁ DOBA

26

riskujeme? Když jsme neviděli žádný okamžitý a hmatatelný

výsledek, začali jsme pochybovat, jestli to, co děláme, má smysl.

(...) A tehdy se objevil Havlův esej. Dal nám teoretický základ

naší činnosti. Povzbudil nás, nevzdali jsme to a za rok – v srpnu

1980 – bylo jasné, že stranický aparát a vedení továrny se nás

bojí. Museli s námi počítat.“

15

Příběh dělníka Bujaka z Ursusu dokonale ilustruje, jak mocný

vliv měly Havlovy myšlenky na demokratickou opozici v Polsku,

když nemohly být stejně jako jeho hry zveřejňovány v  jeho

vlasti. Už jejich šíření v  Polsku bylo zcela jistě jedním z  nej

důležitějších plodů Cesty polsko-československého přátelství

a stejně jako sílící osobní přátelství Havla s Michnikem se sta

lo významným prvkem spolupráce prodemokratických Poláků

a Čechoslováků.

Po vzniku a rozmachu Solidarity v roce 1980 se stala Vratislav,

silné a dynamické město na jihu Polska a vzdálené pouhých

150 kilometrů od Krkonoš, aktivním střediskem polsko-čes

koslovenských kontaktů a spolupráce. Ty byly v říjnu 1981 za

pomoci Petra Uhla a Anny Šabatové formalizovány založením

Polsko-československé Solidarity, ta se ale už po dvou měsících,

v prosince 1981, po vyhlášení stanného práva v Polsku a uzavře

ní hranic musela uchýlit do podzemí. Jeden z prvních nadše

ných čtenářů Václava Havla Zbigniew Janas se sice skrýval, ale

zůstal jedním z čelných aktivistů Solidarity.

Už předtím hlavní činnost jeho skupiny spočívala v pašování

značného množství samizdatové literatury do Československa,

a to měsíc co měsíc. Když bylo spojení počátkem roku 1982 opět

navázáno, její polští členové byli buď v  internaci, nebo v  ile

galitě a jejich místa zaujali policii dosud neznámí studentští

pomocníci podzemní Solidarity. Českou stranu zastupovali

Anna Šabatová a katolický kněz Václav Malý, budoucí pomoc

ný biskup pražský.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist