načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Poděska Ivy - Chodící pohroma - Caleb Krisp

Poděska Ivy - Chodící pohroma

Elektronická kniha: Poděska Ivy - Chodící pohroma
Autor:

Ivy je dvanáct let a za svůj život už zvládla vytočit, nakrknout a rozčílit pěknou řádku nafrněných aristokratů. Je nesnesitelně neomalená, nehorázně neskromná a nesmírně ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 292
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrovala Barbara Cantini
z anglického originálu Anyone but Ivy pocket přeložila Dana Chodilová
Skupina třídění: Anglická próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2464-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantastický s humornou nadsázkou napsaný příběh dvanáctileté Ivy odkazuje na viktoriánskou dobu a je určen především čtenářkám od 11 let. Ivy je dvanáct let a za svůj život už zvládla vytočit, nakrknout a rozčílit pěknou řádku nafrněných aristokratů. Je nesnesitelně neomalená, nehorázně neskromná a nesmírně neposlušná. Zároveň je ale i nečekaně nebojácná, nevídaně nebezpečná a neskonale nezdolná. A jedno je jisté: rozhodně, rozhodně není neslaná nemastná! Dovede lhát, až se jí od pusy práší, umí vodit druhé za nos, protože má za ušima a oči na stopkách. Klidně si na každého otevře pusu, ale nečeká, až jí do ní vlétnou pečení holubi. Co jiného taky zbývá nebohé opuštěné sirotě, samotné na celém světě!!! Jenže poslední dobou se kolem ní začíná roztáčet záhadný kolotoč plný intrik, přízraků, duchů a zákeřných zločinů. Je možné, aby všechny ty neuvěřitelné nehody, nesmysly a nepravosti naznačovaly, že je Ivy možná něco víc než jen obyčejná holka?

Popis nakladatele

Ivy je dvanáct let a za svůj život už zvládla vytočit, nakrknout a rozčílit pěknou řádku nafrněných aristokratů. Je nesnesitelně neomalená, nehorázně neskromná a nesmírně neposlušná. Zároveň je ale i nečekaně nebojácná, nevídaně nebezpečná a neskonale nezdolná. A jedno je jisté: rozhodně, rozhodně není neslaná nemastná!

Dovede lhát, až se jí od pusy práší, umí vodit druhé za nos, protože má za ušima a oči na stopkách. Klidně si na každého otevře pusu, ale nečeká, až jí doní vlétnou pečení holubi. Co jiného taky zbývá nebohé opuštěné sirotě, samotné na celém světě!!! 

Jenže poslední dobou se kolem ní začíná roztáčet záhadný kolotoč plný intrik, přízraků, duchů a zákeřných zločinů. Je možné, aby všechny ty neuvěřitelné nehody, nesmysly a nepravosti naznačovaly, že je Ivy možná něco víc než jen obyčejná holka?

Zařazeno v kategoriích
Caleb Krisp - další tituly autora:
Poděska Ivy - Neřízená střela Poděska Ivy
 (e-book)
Poděska Ivy - Neřízená střela Poděska Ivy
Poděska Ivy – Zastavte ji někdo! Poděska Ivy – Zastavte ji někdo!
 (e-book)
Poděska Ivy – Zastavte ji někdo! Poděska Ivy – Zastavte ji někdo!
 
K elektronické knize "Poděska Ivy - Chodící pohroma" doporučujeme také:
 (e-book)
Poděska Ivy - Neřízená střela Poděska Ivy
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Poděska Ivy –

Chodící pohroma

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Caleb Krisp

Poděska Ivy – Chodící pohroma – e-kniha

Copyright © Fragment, 2015

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Ilustrovala Barbara Cantini

Caleb Krisp





Věnováno mé hospodyni paní Cuttlefishové,

kterou jsem zakopala na zahradě



9

1

U postele své paní jsem našla vzkaz.

Stálo v něm:

Drahá slečinko Pocketová,

jak sama vidíš, jsem pryč. Nejezdi za mnou. Opakuji, NEJEZDI za mnou!

Pluji do Severní Ameriky, a to jedině proto, že je to tak daleko od Paříže a já tě tam už nikdy nepotkám. Hotelový účet je uhrazen. Co se týče tvé mzdy, po zvážení veškeré bolesti a trápení, které jsem s tebou zakusila, ti zanechávám obnos ve výši jedné libry. Vzhledem k tvému chování je to štědrá částka. Teď jsi svou vlastní paní.

Spánembohem,

hraběnka Carbunkleová


10

Zůstala jsem celá vyjevená. Šokovaná. Zděšená. Copak jsem hraběnce nesloužila oddaně a laskavě? Vážně ne? Lámala jsem si hlavu nad svým chováním a nedovedla jsem na něm objevit jedinou vadu. Kdybych potřebovala další důkaz toho, že se hraběnka Carbunkleová pomátla, ležel přímo přede mnou. Ta ženská je učiněný blázen.

A všechno to začalo tak slibně. Hraběnka Carbunkleová mě odlákala jedné úžasné rodině z Londýna. Midwinterovi byli příjemně potrhlí a mně se u nich moc líbilo – dokud se v jejich sídle neobjevila hraběnka. Zdržela se tam měsíc, viděla, jak plním své povinnosti a na každém kroku kolem sebe šířím řád a pohodu. Před návratem do Paříže vysloveně žadonila, abych k ní šla pracovat.

Popravdě řečeno, od lady Prudence a jejích šesti dětí se mi nechtělo. Uznávám, že to byla odporná banda (mladý pán Tobias připomínal sele a slečna Lucy musela být z půlky ropucha), ale jejich sídlo byl první skutečný domov, jaký jsem kdy měla.

Jenže šanci cestovat a vidět svět se nedalo odolat.

Paříž. Ocitly jsme se v Paříži. Je to božské město a i já se v něm cítila božsky. V Paříži jsem povyrostla. Zkrásněla. A protože jsem prvotřídní dvanáctiletá služtička, začala na mě hraběnka Carbunkleová ve všem spoléhat. Stála jsem po jejím boku pořád, dnem i nocí, vždy připravena jí posloužit.

Občas ale nebyla k nalezení. Jednoho rána jsem ji přistihla, jak se krčí za prádelníkem s prostěradlem přes hlavu. Jindy mě vyslídila, jak se blížím, a předstírala, že je lampa. Přičítala jsem to divné chování faktu, že je aristokratka, a tím pádem absolutní blázen.

Ale jak moc je hraběnka Carbunkleová šílená, vyšlo najevo až při té obrovské pohromě.

Stalo se to koncem našeho prvního týdne v tom kouzelném městě. Hraběnku Carbunkleovou pozvali na velkolepou slavnostní hostinu v našem hotelu. Měla se tam sejít celá francouzská smetánka. Mé paní zpočátku nevonělo, že bych se oslavy měla zúčastnit i já.

„Tebe na té večeři nechci, slyšíš?“ vyštěkla a snažila se

mě vystrnadit z výtahu. „Dobrý bože, jak jsem se mohla ne

chat od lady Prudence umluvit a vzít tě do služby? Věděla, že potřebuji novou služku jako sůl, a vycítila šanci se tě zbavit. Kohokoli, řekla jsem jí, kohokoli, jen ne Ivy Pocketovou. Ale ona přísahala, že nejsi zdaleka tak nesnesitelná, jak vypadáš. No nejsem já hlupák?“

„To jistě ano,“ dala jsem své paní za pravdu a prosmýkla se kolem ní zpátky do výtahu. „Ale musíte trochu uvažovat, hraběnko. Tahle hostina je významná událost a vy jste slepá jako krtek. Přiznejte si to, má milá – vy mě potřebujete.“

Hraběnka Carbunkleová zafuněla, ale já poznala, že ji bojovnost opustila. „Jestli mě nějak ztrapníš, dostaneš co proto.“

Jídelna zářila stříbrnými svícny a stovkami čerstvých orchidejí. Večeře začala seriózně. Hraběnku Carbunkleovou usadili mezi francouzského prezidenta (tučné a dočista holohlavé stvoření) a jakousi princeznu z Rumunska (malou dámičku s chlupy na bradě). Ale já měla starostí nad hlavu. Kvůli želví polévce. Hraběnka si s polévkami nerozuměla, pokaždé je nechutně cintala.

Sotva si nabrala první lžíci, popošla jsem k ní. Hlasitě usrkla, jako když mizí voda v trychtýři, a polévka se jí vydala čůrkem po bradě. Diskrétně, ale nesmlouvavě jsem ke své paní přispěchala, jemně jí zaklonila hlavu a otřela jí bradu lemem zástěry.

„Jste v pořádku, hraběnko?“ optal se prezident a posměšně se ušklíbl. „Zdá se mi, že máte problémy se služkou.“

„Všechno v pořádku, pane prezidente,“ zafuněla hraběnka a nasadila šílený úsměv. Obrátila se ke mně a plácla mě po rukou. „Mazej pryč!“ zasyčela na mě. „Zmiz!“

„Uklidněte se, moje milá,“ domlouvala jsem jí. „Bryndat, to není žádný zločin. I vaše máma jistě bryndala a táta taky.“

Hraběnčiny vodnaté zelené oči se zuřivě zaleskly, ale já v nich rozeznala i sklíčenost. Má paní zoufale potřebovala pomoc.

„Prosím vás, vážení,“ spustila jsem nahlas a konejšivě jí položila ruku kolem ramen. „Jako mnozí nefalšovaní aristokraté má hraběnka povislý spodní ret a skoro žádnou bradu. Jíst polévku je pro ni nepředstavitelně těžké a pro všechny kolem nekonečně odporné.“

Hraběnka zalapala po dechu. Zaťala zuby. Nozdry se jí zvětšily jako útočícímu býkovi. A začala na mě vrčet. To rozhodně nebylo dobré znamení. „Za svůj dlouhý život jsem měla spoustu služek, Ivy Pocketová, ale ještě nikdy se mi nechtělo některou nacpat do kanonu, namířit nad moře a zapálit doutnák. Prostě tě nenávidím!“

Chudák ženská přicházela o rozum. Chtělo to rychlý zásah. Jako blesk – protože mám schopnosti rozené léčitelky – jsem popadla hraběnku vzadu za krk a vrazila jí obličej do ovocného punče. Byla to jediná možnost, jak zmírnit tu šílenou horečku.

Když se hraběnka Carbunkleová vynořila, aby se nadechla, zahýkala jako osel a rozvzlykala se. Vzala jsem to jako náznak zlepšení. Nechtěla jsem kolem toho dělat velký cirkus, a tak jsem jí přehodila přes hlavu ubrousek a začala jí osušovat tvář. Má paní mě za to častovala řádkou odporných jmen a prosila rumunskou princeznu, ať sežene mušketu a zastřelí mě.

Netrvalo dlouho a celá jídelna se otřásala posměchem. Bylo to neotesaně nevkusné. Situaci zachránila hraběnka Carbunkleová, která usoudila, že nastal čas s jekotem vyběhnout ze sálu. Což mi umožnilo důstojný odchod v jejích patách.

Když jsem došla k jejímu apartmá, našla jsem dveře zamčené. Jistě, klepala jsem. Volala. Ba i pěkně nahlas bušila. Ale nic. Tu noc jsem přečkala na chodbě. Spalo se mi tam docela pohodlně. Vlastně tak pohodlně, že jsem se vzbudila až dlouho po východu slunce. Horší bylo zjištění, že hraběnka Carbunkleová hned brzo ráno z hotelu utekla. Její apartmá zelo prázdnotou. Zbyl po ní jenom ten vzkaz na posteli. Vytáhla jsem ze skříně svoji kabelu a posadila se k oknu. Situace byla dost vážná. A moje možnosti dost omezené. Vlastnila jsem všeho všudy jednu libru. Neměla jsem práci. Ani jízdenku zpátky do Anglie. Vyhlídky veškeré žádné.

Jakmile nastane nějaká krize, jsem neobvykle schopná – mám talent válečného ministerského předsedy – takže neuplynula ani chvilka a já už věděla, jak si poradím. Sebrala jsem kabelu a zamířila dolů do hotelové haly. Úzkost ve mně vystřídal blikající plamínek naděje. Pařížské ulice jistě budou samé dobrodružství a příležitost. Určitě narazím na něco nedostižně vzrušujícího.

Nebo skončím jako opuštěná a hladová žebračka. Což by bylo nestvůrně nepraktické. Ale na druhé straně – jak nezměrně tragické!

Hala kypěla čilým ruchem. Lidé přicházeli a odcházeli, chvátali sem tam. Na chvilku jsem se zastavila a všechen mumraj vstřebávala. A tehdy mi to došlo. Odpověď na můj problém mi zírala přímo do tváře. Hotel byl plný Angličanů a Angličanek – a kdo jiný by jim měl sloužit než pravá anglická služka? Promluvím si s ředitelem Grandu a požádám o místo.

Jistě si mě oblíbí.

„Nic volného nemáme,“ prohlásil pan Gateau pevně a poškrábal se v tenkém knírku. „Kromě toho, jsi moc mladá.“

„Je mi dvanáct,“ namítla jsem důležitě, „a lepší služku nenajdete v celé Paříži. Mám legendární vlohy.“

Pan Gateau se vlažně usmál. „Ano, o tvých vlohách jsem toho slyšel ažaž. Hraběnka Carbunkleová toho spoustu napovídala, když odjížděla.“

„Ale jděte,“ podivila jsem se a poplácala pana Gateaua po paži, abych upevnila naše rašící přátelství. „Kdy můžu začít?“

„Ven!“ zaburácel.

Jakýsi neomalený dveřník mě právě vyprovázel, když tu se halou rozběhl hotelový sluha a zavolal mě zpátky. Chudák byl skoro bez dechu. „Ty jsi Ivy Pocketová?“

„Jistěže jsem, můj milý.“

„Ta služka, co cestovala s hraběnkou Carbunkleovou?“

Nadchlo mě, že se o mně doslechl. Ale nepřekvapilo. Dobrá služka má svou reputaci. „Přesně tak,“ potvrdila jsem.

„Chce tě vidět,“ oznámil mi kluk vážně.

Zalapala jsem po dechu. „Hraběnka Carbunkleová? Ona je ještě tedy?“

Poslíček zavrtěl hlavou. „Vévodkyně z Trinity. Slyšela jsi o ní?“

No jistě, že jsem o ní slyšela. Má paní ji navštívila zrovna včera – záludně mi proklouzla a vydala se ji navštívit do jejího soukromého apartmá v horním patře. Hraběnka Carbunkleová tvrdila, že její stará přítelkyně je nejbohatší žena z celé Anglie, i když posledních šedesát let žije v zahraničí. Nevím pořádně proč. Nějak to souviselo se zlomeným srdcem.

„Co ode mě proboha chce?“ zeptala jsem se.

Poslíček vypadal nezdravě bledě. „Umírá. Pojď se mnou, prosím.“

Pak už jsme pospíchali po mohutném schodišti. Sotva jsem spatřila vévodkyni z Trinity, byly mi jasné dvě věci. Zaprvé, je nevyléčitelně nemocná. Zadruhé, je neuvěřitelně tučná. Jako grandiózní slimák – trochu bohyně, trochu hrošice. Byla stejně monumentální jako děsivá. Ta ubožačka ležela uprostřed veliké mosazné postele, ve tváři nepřirozeně žlutá, obrovské tělo se rozlézalo do všech stran jako lavina. Oči měla zavřené, hlavu hluboce zanořenou do hromady hedvábných polštářů. Málem bych si myslela, že je mrtvá, nebýt sípění linoucího se z šedivých rtů.

Otřásla jsem se. Což byla ostuda. Proč mě tak děsí nemocná stará dáma? Nejsem přece žádný zbabělec. Naopak, svou statečností jsem se proslavila po celé zemi. Cožpak jsem nezachránila toho slepce z kočáru se splašenými koňmi a neodvlekla ho do bezpečí? A cožpak mě přitom nepřejela kola a děsivě nezranila? A když jsem se v nemocnici vzbudila, moje první myšlenka přece nepatřila mě, nýbrž tomu slepému chudákovi, kterého jsem zachránila. A cožpak jsem za to nedostala medaili za statečnost od samotné královny Viktorie? No... ne. Přesně tak to nebylo. Něco málo jsem si možná přibásnila. Ale rozhodně jsem si podobné věci představovala. Takže jako by se to stalo.

Apartmá bylo obrovské, plné buclatých pohovek, exkluzivních koberců, s pianem a různými starožitnostmi. Ale co do toho, když přímo přede mnou ležela nejbohatší – a možná i nejtučnější – žena z celé Anglie?

Přesto musím přiznat, že jak jsem tak stála u postele, mrazil mě v žilách strach jako ledová voda. Jenom my dvě. Já a vévodkyně z Trinity. Beze svědků. Nikdo by mi nepomohl, kdyby se vévodkyně probudila, vsunula si mě mezi dva chleby a slupla jako sendvič.

Těžká víčka mamuta na posteli se najednou zvedla. „Zavři pusu, dítě, vypadáš jako vědro.“

Zalapala jsem po dechu jako vyděšené děcko v bouřlivé noci. Hrůza!

„Ty jsi dost prosté stvoření, co?“ uchechtla se vévodkyně.

„Vy ubohá bláhová osobo,“ odpověděla jsem, když se mi vrátil hlas. „Umírání vám vysálo sílu z očí. Jsem pozoruhodná kráska, a to je ryzí fakt.“

Stařena pokrčila rameny. „Jak myslíš.“

Z balkonu zavál dovnitř chladný vítr a rozčechral jí svatozář bílých vlasů. Kdovíproč mě to rozesmutnilo. Připadalo mi, že nastal vhodný čas říct nemocné něco laskavého a konejšivého. V nezávazné společenské konverzaci se vyznám.

„Máte pěkný odstín zelených očí,“ pronesla jsem měkce. „Zbytek nestojí za nic, ale oči máte vážně krásné.“

Pousmála se. „Chceš se najíst?“

Posloužila jsem si kusem křupavé slaniny ze stříbrného snídaňového tácu přede dveřmi jejího apartmá, takže jsem byla sytá.

„Tedy k věci,“ spustila vévodkyně. „Tys cestovala s hraběnkou Carbunkleovou jako její služka?“

„Spíš jako společnice než jako služka,“ uvedla jsem to na pravou míru. „Ta přisleplá zkamenělina mě milovala jako vlastní vnučku. Nebo aspoň jako vzdálenou neteř z druhého kolena. Vlastně –“

„Tssss!“ zabodly se do mě zelené oči vévodkyně. „Já vím, že tě tu nechala. Opustila tě v tomhle bezbožném městě. Vážně jsi hraběnce nacpala hlavu do ovocného punče?“

„Co jsem měla dělat jiného, když ji chytal fantas?“ naježila jsem se.

Vévodkyně vypadala, že ji to pobavilo. „Hraběnka Carbunkleová tvrdila, že tě v pěti letech nechali v Harringtonu, domově pro nechtěné děti – je to tak?“

„Kdepak,“ odsekla jsem. „Určitě jsem vyrůstala v tuze milující rodině.“

„Pitomost,“ zahučela stařena, ale vypadalo to, že se usmívá. „Než jsi přišla do Paříže, pracovala jsi pro Midwinterovy v Londýně?“

„Jistě,“ přitakala jsem. „Byla jsem u nich skoro rok. Příjemná rodina. Neskonale nudná, ale příjemná.“

„Takže znáš sestřenici lady Prudence – lady Amelii Butter­ fieldovou?“

„Jednou dvakrát jsem ji viděla,“ připustila jsem, popletená tím, proč se mě ptá na takové věci.

Vévodkyně z Trinity zvedla hlavu z polštáře a dvojitá brada se jí nadmula jako balon. „A její dceru Matildu?“

„Tu holku jsem nikdy nepotkala,“ pokrčila jsem rameny. „Proč?“

„Běž k pianu,“ nařídila mi vévodkyně z Trinity, „a zvedni víko.“

Udělala jsem, co po mně chtěla.

„Umíš hrát?“

„Výtečně,“ přiznala jsem se. „Slečna Lucy cvičení nesnášela, ale její matka na nich trvala. A slečinka mi dávala jablka máčená v cukru za to, že jsem chodila do hudebního salonku a hrála místo ní. Ukázalo se, že jsem rozený talent.“

„Znáš ‚Pluj, pluj, loďko, pluj‘?“ zeptala se vévodkyně.

Zasmála jsem se. „To zná každý, má milá.“

„Výborně. Tak to zahraj.“

„Vévodkyně, jestli si chcete poslechnout pořádnou melodii, zahraju vám Beethovena. Dojme vás to k slzám.“ Hrdě jsem se usmála. „Všichni brečí, když hraju na piano.“

„Udělej, co jsem ti řekla,“ žádala. „Pluj, pluj, loďko, pluj. Jenom jednou. Od začátku do konce.“

Ta stará hora masa se očividně pomátla. Ale protože jsem neměla co jiného na práci a v ulicích Paříže mě čekal osud bezdomovce, posadila jsem se a přehrála tu melodii. V mém podání to znělo jako symfonie. Když dozněl poslední tón, cítila jsem, jak se mi piano pod prsty rozvibrovalo. Nejdřív jemně. Pak prudčeji, jako by se třásla sama zem. Zaslechla

jsem, že někde v hlubinách nástroje cosi luplo. Klap. Klap.

Klap. Panel před klaviaturou se dal bez varování do pohy

bu. Zajel dozadu. Klap. Klap. Klap. Trvalo to jenom pár chvil

a pak se to objevilo. Skrytý prostor. Malá dutina schovaná

ve tmě.

Než jsem se stačila zeptat, vévodkyně z Trinity vydala

další rozkaz: „Sáhni dovnitř.“

Tedy, aby bylo jasno, jsem dost odvážná dívka. Mám ku

ráž jako lev. Ale představa, že strčím ruku do té temné prázdnoty – která mi zela vstříc jako otevřená tlama – mě trošku děsila. A přece jsem se nenechala zastrašit a opatrně tam zasunula prsty. Brzo nahmataly nějaký předmět, měkký a pevný zároveň.

„Vytáhni to,“ pobídla mě vévodkyně.

Byla to krabička, velká asi jako kniha a pokrytá luxus

ním černým sametem. Ve víčku byla vsazena propracovaná stříbrná klíčová dírka.

Další pokyn zněl: „Přines mi ji.“

Vložila jsem krabičku do oteklých rukou vévodkyně. Dr

žela ji jako posvátnou obětinu, hleděla na ni a zelené oči se jí nadšeně leskly. Pak ji odložila, tučná pracka zmizela v zá

hybech přikrývek a vynořila se s mosazným klíčem.

Upustila ho na postel a nespouštěla zrak z krabičky. „Ten

klíč, dítě,“ zašeptala. „Použij ho.“

2

Vsunula jsem klíč do zámku a otočila jím. Do ticha zaznělo hlasité ostré lupnutí. Sametové víčko odskočilo. Zaplavilo mě očekávání. Co to sakra uvidím? Useknutý prst i s pečetním prstenem? Oční bulvu ztuhlou hrůzou z náhlé smrti? Nebo lidské srdce, ještě bijící?

„Podívej se,“ vyjekla vévodkyně a vytáhla úplně obyčejný náhrdelník, ze kterého visel úplně obyčejný (i když dost velký) diamant.

Zklamalo mě to. „To je všechno?“

Stařena se chmurně usmála. „Na tebe to neudělalo dojem?“

„No, krásný je,“ uznala jsem a posadila se na postel. „Určitě stojí celé jmění.“

„Vlastně má nedozírnou cenu,“ zahučela vévodkyně a lačně si ho měřila pohledem. „Nemám ten kámen dlouho, ale nerada se s ním budu loučit – i když se mě tolik na­ trápil.“

Natrápil? Ta stará slimáčí koule zešílela. Asi se na ní podepsalo umírání.

Vévodkyně zafuněla. „Díváš se na náhrdelník a vidíš jenom hezký šperk. Ale Hodinový diamant je mnohem víc. Má ničivou moc.“

Zamračila jsem se. Možná jsem si dokonce odfrkla (ale roztomile).

„Nevěříš mi?“ ušklíbla se vévodkyně a tvářila se docela potěšeně. „No, nemám ti to za zlé. Ale pravda je, že tenhle diamant má několik fascinujících vlastností. Například měří čas.“ Hodila mi náhrdelník a zasyčela: „Podívej se!“

Udělala jsem, co chtěla, už jen proto, abych to popudlivé stvoření uklidnila. Diamant byl pořádný, velký a tvarovaný zhruba jako vejce, ale plošší. Do elegantního stříbrného úchytu, který spojoval kámen s řetízkem, někdo zasadil hodiny.

„Ať je den či noc, východ slunce nebo svítí hvězdy – podle náhrdelníku si můžeš řídit čas,“ líčila vévodkyně. „A v těch hodinkách nenajdeš žádný mechanismus, nedají se ani natahovat. A přece fungují, už celá staletí.“

Zamračila jsem se. „Ale jak?“

„Pohání je kámen,“ vysvětlovala vévodkyně s dychtivým potěšením. „Ať jsi ve světě kdekoliv, hodinky se prostě přizpůsobí, na vteřinku přesně – jakoby neviditelnou rukou.“

Nikdy jsem neslyšela o diamantu, který by tohle doká

zal. Nemínila jsem však ztrácet hlavu nad pitomými hodin

kami. Kámen pod nimi jiskřil a plál ve světle svíček šeré

vévodkyniny ložnice. Proto jsem si zřejmě zprvu nevšimla

té další věci, kvůli níž byl kámen tak zvláštní.


24

Uvnitř, přímo v diamantu, se vznášela a vířila šedá mlha. Zničehonic se rozptýlila a já uviděla slunce stoupající nad Paříží – jeho mihotavá zář zalévala střechy medovým světlem. V tom kameni jako by bylo uvězněno celé město. Pozoruhodné, jistě. Pozoruhodné, ale nic, z čeho bych se posadila na zadek.

„Je toho ještě víc,“ pokračovala vévodkyně nadšeně. „Když se kameni zlíbí, ukáže tomu, kdo ho drží, záblesk minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Nejen jeho, ale i ostatních. Ty vidiny mohou potěšit.“ Oči se jí zakabonily. „A mohou i děsit.“

Tohle teda bylo něco. Samozřejmě že jsem tomu nevěřila. Ale stejně to byla skvělá představa. „Dělá ten kámen ještě něco?“ zeptala jsem se.

Vévodkyně zavřela oči. „Nic, co by se tě týkalo, dítě.“

Hleděla jsem na šperk a začínala větřit svou šanci. Stařena umírá. Poslala pro mě. Ukázala mi vzácný náhrdelník. Svěřila mi klíč. Existuje jenom jedno možné vysvětlení. „Vy milá, sladká, nemocná, stará velkohubosti!“ spustila jsem a vrhla se na ni. „Vy mi dáváte Hodinový diamant! Předáváte to tajemné dědictví z generace na generaci. Bůh vám žehnej, má milá!“

Její smích byl slabý a suchý, ale rozezněl se celým poko

jem. „Nehloupni. Máš pravdu v tom, že tě v souvislosti

s kamenem potřebuji. Ale jsi posel, nic víc.“

„Aha.“ Odkašlala jsem si a narovnala se. „Jistěže jsem si

doopravdy nemyslela –“

„Tvůj úkol je prostý,“ přerušila mě vévodkyně z Trinity.

„Mluvila jsem o Butterfieldových. Chci, abys dopravila Ho

dinový diamant do jejich sídla v Suffolku – jmenuje se


25 Butterfield Park a najdeš ho lehce – a předala tam náhrdelník jako dar ode mě.“

„Dar?“ opakovala jsem.

Vévodkyně přikývla. „Pro Matildu Butterfieldovou. Bude jí dvanáct let. Dovezeš jí ten kámen jako dar k narozeninám. Uspořádají ples na její počest a ty jí ho odevzdáš při něm, přede všemi hosty. Ani o minutu dřív, rozumíš? Chci, aby tu chvíli vidělo celé hrabství. Myslíš, že na ten úkol stačíš?“

Pokrčila jsem rameny. „Přirozeně že zvládnu dopravit mizerný starý diamant do Butterfield Parku.“

„Ještě jsem neskončila,“ vyštěkla vévodkyně. „Jestli ten úkol přijmeš, musíš přistoupit na jisté podmínky. Přísné, neporušitelné podmínky.“ Zvedla tučný prst a přilákala si mě blíž. „Ten náhrdelník si nevyzkoušíš. Ani jedinkrát. Nikdo ho před tím plesem neuvidí, ani koutkem oka. A absolutně nikdo ten diamant nebude nosit, jen Matilda Butterfieldová. Rozumíš?“

Upřímně, trochu mě to urazilo. To mě tahle napůl šílená tlusťoška vážně má za spratka z ulice, který si nasadí její vzácný diamant, jakmile se ocitne o samotě? Taková ne­ omalenost!

„Musíš doručit kámen Matildě stůj co stůj,“ zasyčel hlas

stařeny jako chřestýš. „Rozumíš, dítě?“

„Ano, ano, rozumím tomu přesně. Bez urážky, má milá,

ale připadá mi, že to s tou věcí dost přeháníte. To vám nemůže prospívat na zdraví. Pamatujte, jste přece na smrtelné posteli.“

„O mé zdraví se nestarej,“ okřikla mě vévodkyně z Tri

nity. Mělce se nadechla. „Dneska odpoledne odjíždí loď do Anglie. Popluješ s ní.“

„To je hezká představa,“ řekla jsem, došla k oknu a vy

hlédla do ranního slunce, „jenže nemám ani vindru. Kdo si

nemůže dovolit lístek, nepluje nikam.“

„Samé žvásty a nesmysly,“ mávla vévodkyně rukou.

„Cestu do Anglie ti zaplatím a ještě hodně navrch.“ Pokývla

ke stolku u okna. „Všechno, co potřebuješ, najdeš tamhle.“

„Vévodkyně,“ začala jsem nenuceně a plácla sebou zase na postel, „když říkáte hodně navrch – kolik přesně? Ptám se jenom proto, že jsem právě teď s úsporami dost na suchu.“

„Pět set liber,“ oznámila mi vévodkyně. „Padesát teď. Zbytek ti vyplatí můj právník, Horatio Banks, den po plese.“ Natáhla se a chytila mě za ruku (ta její byla na dotek nelidsky studená). „Přijmeš ten úkol, Ivy? Odpřisáhneš mi to? Dáš mi slavnostně slovo?“

„Máte ho,“ prohlásila jsem a nasadila vážnou tvář jako funebrák. „Nikdo ten kámen před plesem neuvidí a já osobně pověsím Hodinový diamant slečně Matildě kolem krku.“

„A nevyzkoušíš si ho, ať tě to bude lákat sebevíc?“ zeptala se přísně.

„Nikdy,“ slíbila jsem. Pak se mé krásné čílko zkrabatilo. „Promiňte, že se ptám, má milá, obyčejně nestrkám nos, kam nepatří – jsem jako rozený poustevník – ale co máte společného s Butterfieldovými?“

Vévodkyně tiše zaúpěla a víčka se jí zachvěla. „Matildina babička, lady Elizabeth, je má stará přítelkyně. Jako dívky jsme spolu vyrůstaly. Nerada to říkám, ale před mnoha lety jsme se rozkmotřily kvůli jednomu mladému džentlmenovi. Tehdy se to zdálo být hrozně důležité, dnes už je to jenom pošetilé. Náhrdelník je něco jako dar na usmířenou. V krabičce je dopis pro lady Elizabeth – dej jí ho, jakmile dorazíš do domu.“

„Je to velmi štědrý dar, má milá,“ podotkla jsem se špetkou závisti.

„Lady Elizabeth Matildu zbožňuje – vkládá do toho dítěte všechny své naděje a přání. Nemáš tušení, jak se mi na prahu smrti uleví, už jen tím vědomím, že jí můžu dát takový dar.“ Stará žena ukázala na krabičku. „Tak, je čas náhrdelník zamknout.“

Chystala jsem se podat kámen zpátky vévodkyni, když tu mi začal v ruce pulzovat. Zpočátku slabě. Pak silněji. Jako by se z něj rozlévalo stříbrné světlo, jemné a zčeře­ né, a osvětlovalo každý kout ložnice. Náhrdelník mě hřál v ruce.

„Je to tady!“ zasyčela vévodkyně a pokoušela se zvednout hlavu z polštáře. „Řekni mi, dítě, co vidíš?“

Nejdřív jsem neviděla nic, světlo zářilo moc jasně. Pak se ztlumilo a v kameni jako předtím zavířila mlha a rozestoupila se. Napínala jsem oči. Když se rozptýlila, uviděla jsem širokou chodbu. Byla dlouhá, tlumeně osvětlená, obložená tmavým dřevem, s červeným kobercem na zemi. Ukázaly se dveře a na vozíku vedle nich stříbrný tác. Okamžitě jsem to poznala. Byly to dveře do apartmá, v němž jsem právě seděla.

Chtěla jsem říct vévodkyni, co vidím, když se to stalo. Něco se pohnulo. Ne, někdo se pohnul. Vynořil se z přítmí a zastavil se u vévodkyniných dveří. Byla to žena, ale tvář měla schovanou ve tmě. Šedé šaty. Tmavé rukavice. Sklonila se a přitiskla tvář ke klíčové dírce. Nakukovala dovnitř!

„Co je, dítě?“ vyštěkla vévodkyně netrpělivě. „Co vidíš?“

Pustila jsem kámen a hnala se z ložnice. Běžela jsem, jak jen mě nohy nesly – což bylo nepřekonatelně rychle –

28

přehnala jsem se po salonu a rozrazila dveře. Srdce mi buši

lo v hrudi, chystala jsem se vrhnout na toho zvěda (protože

mám schopnosti rozeného pětihvězdičkového generála).

Jenže chodba byla prázdná. Ležel tam jenom stříbrný tác

s nedojedenou slaninou, po té ďábelské ženě ani stopa. Bylo

to drtivé zklamání.

Když jsem se vrátila do ložnice, vize v Hodinovém dia

mantu už zmizela. Vypadal zas jako úplně obyčejný náhr

delník. Vylíčila jsem vévodkyni, co jsem viděla.

Nafouklá hora sádla se zachvěla a přejela pohledem po

pokoji.

„Zvěd!“ zašeptala. „Varovali mě... ale já tomu nevěřila.“

„Před čím vás varovali?“ chtěla jsem vědět.

„Hodinový diamant má své zuřivé obdivovatele – a taky

nepřátele. Pasou po tom kameni od té doby, co se objevil v divokých džunglích Budatty. Prý si pro něj přijdou, než umřu, ale já tomu nevěřila. Pověrčivé kecy, říkala jsem.“ Zabodla se do mě pohledem. „Je možné, že se ti někdo pokusí šperk ukrást, než se dostaneš do Butterfield Parku. Právě proto jsi pro ten úkol dokonalá. Kdo by pro všechno na světě podezíral prachobyčejnou služku, osiřelou a osamělou jako kůl v plotě?“

Připomínalo to urážku. Ale vzpomněla jsem si na pět set

liber a chuť praštit vévodkyni do hlavy polštářem mě opustila.

„Možná to byla jenom zvědavá služka,“ řekla jsem vstříc

ně. „Nebo úplně popletený výjev.“

Stařena zavrtěla hlavou, a když promluvila, hlas se jí třá

sl. „Ten kámen se nezabývá fantaziemi, dítě – jen fakty: co

bylo, co je a co bude.“ Pak jí strach z očí vyprchal. „Ale snad máš pravdu a šlo jen o služku nakukující klíčovou dírkou. Věčně mě špehují. Doufají, že brzy zkapu, aby mi mohly ukrást šperky.“

Shlédla jsem na náhrdelník a na okamžik ucítila něco

jako touhu. Šílenou touhu pohlédnout mu znova do srdce a zjistit, co odhalí. Než jsem to stačila udělat, vytáhla mi ho vévodkyně z prstů, uložila ho do sametové krabičky a tu zaklapla.

„Jak jste se proboha dostala k takovému diamantu?“ zeptala jsem se.

Odmlčela se. Olízla si rty. „Mám ho od jednoho známého.“

„Nechcete napsat Matildě dopis nebo lísteček?“ zjišťovala jsem.

„Dej jí na bále ten náhrdelník,“ zasípěla, každý nádech pro ni znamenal boj, „a vyřiď jí, že ho provázejí milé pozdravy od Winifred Farrisové. Její babička to pochopí. A teď to zamkni.“

Vytáhla jsem z kapsy klíček a udělala, co chtěla. Vévodkyně mi krabičku podala. „Dej si ji do vaku. Měj ji pořád při sobě od nynějška až do Butterfield Parku. Můj právník, pan Banks, se s tebou sejde v přístavu v Londýně a vypraví tě na další cestu.“ Přejela mě pohledem od hlavy k patě a zase zpátky. „Takhle se nalodit nemůžeš. Ve skříni jsou pro tebe šaty. A v kajutě na Britannii najdeš tucet dalších.“

Radostí jsem zatleskala. „Vévodkyně, sice jste blázen, ale úžasný!“

Zafuněla, ale vypadala, že má radost.

Šaty byly krásné – jednoduché roucho z bílého mušelínu se světle modrou šerpou – a mně to v nich nevýslovně slušelo. Ani trochu jsem nepřipomínala služku. Spíš princeznu. Nebo aspoň dceru poštmistra.

Jakmile byla krabička bezpečně uložena v mé kabele a obálka s lístkem a padesáti librami v mojí kapse, vévodkyně z Trinity o mě ztratila zájem. Zase zavřela oči. Usoudila jsem, že usnula.

„Dobrou noc, vévodkyně,“ zašeptala jsem a dívala se, jak se jí buclaté tváře vzdouvají s každým pracným nádechem, tvář nabírá masku smrti. „Užijte si cestu, která vás čeká. Jistě bude napínavá.“

Když jsem zavírala dveře apartmá, uslyšela jsem naposled její křehký a pochmurný hlas. „Sbohem, dítě,“ zašeptala, „a díky.“ Při odchodu z hotelu jsem doufala, že si ten příšerný ředitel všimne, že odjíždím v soukromém kočáře se dvěma koňmi. Ale neukázal se. Kočár mě odvezl do Le Havru a já se brzy ocitla v návalu lidí spěchajících směrem k Britannii. Byla to nádherná loď a mě potěšilo, že mi vévodkyně zajistila cestu první třídou.

Protože se ještě nenastupovalo, posadila jsem se do čekárny první třídy. Aristokraty se to tam doslova hemžilo – džentlmeny v dlouhých kabátech a cylindrech a dámami s kožešinami, klobouky s péry a šperky.

Zrovna jsem zkontrolovala kabelu, jestli je tam Hodinový diamant (přistihla jsem se, že to dělám každých pět minut), když se vedle mě posadil malý mužík v bílém obleku. Vypadal dost mrzutě a cosi si pro sebe překotně drmolil. Něco o Paříži, se kterou to jde od desíti k pěti.

„Je to hanba,“ zahučel jen tak do prázdna. „Pamatuji si, jak se v tom městě dalo spát s otevřenými okny. S nezamčenými dveřmi. A teď tohle. Věčná škoda, tak to je.“

„Vážně?“ neubránila jsem se poznámce. Pro šílence mám slabost.

„Přesně tak,“ potvrdil a zavrtěl hlavou. „Jen buďte ráda, že jste s rodinou opustila Paříž, slečinko.“

„Cestuji sama,“ prohlásila jsem hrdě.

„Dívka vašeho věku? No to je skandál!“ Zamračil se. „Ale hlavně že jedete pryč. Je to otřesné. A v takovém dobrém hotelu jako Grand!“

Najednou mě moc zajímalo, co to ten blázen mele. „Zrovna tam jsem bydlela,“ oznámila jsem mu. „Co má být s Grandem?“

„Tam se to stalo. Ta strašná věc!“

„Přestaňte blábolit, vy tupče,“ vyštěkla jsem. „A vyklopte, co se stalo.“

„Vražda, to se stalo. Tělo našli dneska ráno,“ ušklíbl se ten muž. „Objevila ji služka, dočista mrtvou. S dýkou zaraženou v srdci.“

Jako by ve mně ožil pramínek strachu a plížil se mi do prsou. Plazil se a svíjel. Kroutil se výš a výš. Svíral mě. Nedovedu jen tak vysvětlit, co jsem cítila. Jediný způsob, jak to popsat, je tenhle: věděla jsem to, ještě než jsem se to dozvěděla.

„Kdo?“ hlesla jsem. „Kdo byl zavražděn?“

„O té osobě jste neslyšela,“ odbyl mě muž. „Byla to stará žena.“

„Kdo?“ opakovala jsem naléhavěji.

Muž se smutně usmál. „No dobře. Vévodkyně z Trinity.“

Srdce mi začalo bušit v hrudi.

„Kdysi to bývala veliká dáma,“ zamumlal.

„Já ji znala...,“ vypravila jsem ze sebe. „Teda... znala jsem její jméno.“

„Netvařte se tak smrtelně vážně, slečinko,“ konejšil mě muž. „Nelamte si hlavinku vraždami a zločiny. To přenechejte nám dospělým, ano?“

Jistě, měl pravdu. Jsem jen mladá služka. Samo sebou úchvatná a krásná. Ale pořád ještě dítě. Co vím o vraždách a zločinech? O dýkách zaražených do srdce? Zhola nic, tak to je. Až dosud. Přesně dodneška.

„Slibte mi, že se tou hroznou věcí nebudete trápit.“ Poplácal mě po ruce, oči plné otcovské starostlivosti. „Slibujete, slečinko?“

Za všech sil jsem se snažila usmát, ale prostě to nešlo. „Slibuju.“

3

Loď zrovna opustila přístav. Seděla jsem na rozkládacím lehátku, hleděla na moře a snažila se přemýšlet. Obyčejně mi to jde skvěle – protože mám vlohy profesora filozofie. Nebo přinejmenším pomocného knihovníka. Ale ne teď.

Trápil mě strašlivý strach. Ruce se mi třásly, v hlavě jsem měla zmatek. Lidé se jako hejna kobylek hemžili u zábradlí a vyprovázeli pohledem pobřeží. Ale já viděla jenom vévodkyni z Trinity, jak leží v posteli s dýkou v srdci. Probodnutí je sice neotřele zajímavý způsob smrti, ale pravé vévodkyně takhle neumírají. Zasloužila si něco mnohem působivějšího. Třeba udávit se klepetem humra. Nebo se nechat rozmačkat spadlým lustrem.

Fakta byla taková: ženu na prahu smrti, která nečekala, že přežije týden, někdo zabil v posteli. Proč? A kdo? Myslela jsem na obraz v kameni – jak se ta žena skláněla u vévodkyniných dveří a nakukovala klíčovou dírkou. Byla to vražedkyně? Zamrazilo mě až v kostech. Musí existovat nějaké spojení mezi Hodinovým diamantem a příšernou smrtí vévodkyně. Copak mě ta stará tlustice nevarovala, že po tom jedinečném kameni pasou bídní zločinci?

Rozhodně to dávalo smysl.

„Už jste slyšeli o vévodkyni?“ vyjekla nějaká žena s obrovským předkusem a krkem jako žirafa. Po boku hroudy masa, svého manžela, se zastavila u zábradlí přede mnou. „To je naprosto otřesné!“

„Příliš moc peněz,“ odtušil ten balvan. „Takoví boháči mají vždycky strašný konec.“

Jeho žena zafrkala (znělo to jako kůň, který si zarazil do nohy hřeb). „Nebuď tak protivný, Angusi! Je to hrozné, to tedy ano. Já jen doufám, že toho vraha už chytili.“

„Ten vrah je pořád na svobodě,“ zazněla odpověď.

Žena si znovu odfrkla. „Angusi, nemyslíš si snad, že je tady na lodi?“

Angus prohlásil, že je to dost pravděpodobné. Jeho drahá polovička se chytila za hruď a zaúpěla, že snad omdlí.

„Neblázněte,“ napomenula jsem ji a vstala. „Vrah je už

nejspíš dávno někde za horami. Jistě, pokud nenašel, co hle

dal, možná hledá někde jinde, ale na téhle lodi? To je nesne

sitelně pitomá myšlenka.“

Žena vypadala, že se jí ulevilo. Manžel se zamračil.

„Vypadá to, že toho o tom víte dost,“ prohlásil a se zá

jmem si mě změřil. „Kdepak máte matku a otce, slečinko?“

„Moji rodiče se zřítili do sopky,“ informovala jsem ho.

„Mámu to odválo hluboko do Konga, teď tam žije s kmenem


37

vegetariánských trpaslíků. Otec měl dost zdravého rozumu

a nechal se rozmetat na kousky.“

Oba moulové vyvalili oči jako mouchy. V tu chvíli se do

konale hodilo, abych si sebrala kabelu a vydala se hledat

svou kajutu.

Našla jsem ji hned. Místnost to byla malá, ale naprosto

pohodlná. No, abych byla upřímná, první třída nebyla zda

leka tak luxusní, jak jsem čekala. Pustila jsem kabelu na

zem a svezla se na úzké lůžko.

„Tak, Ivy,“ řekla jsem nahlas, „co budeš u všech čertů

dělat?“

Mohla bych ten úkol nechat plavat. V obálce, kterou mi

dala vévodkyně, byla navštívenka jejího londýnského právníka. Pan Horatio Banks. Můžu náhrdelník předat jemu. Umýt si ruce nad tou vražednou šlamastykou a odkráčet. Nikdo by mě nepovažoval za zbabělce. Jistě, existovala i jiná řešení. Můžu hodit Hodinový diamant přes palubu a tvářit se, že jsem s ním nikdy neměla nic společného. Ale pak jsem si vzpomněla na vévodkyni – a na pět set liber. Přece jsem ten úkol přijala, nebo ne? Přísahala jsem a tak. Byla to nejspíš poslední přísaha, kterou kdo vévodkyni dal. A to už něco znamená. Pro mě. Pro ni.

Nakonec se z toho vyklubalo lehké rozhodování. Slib

splním. Ať se děje, co se děje, postarám se, aby Hodinový diamant visel kolem krku Matildy Butterfieldové. Probrala jsem se za pár hodin a cítila jsem se pozoruhodně svěží. Příšerná smrt vévodkyně mě ještě pořád trápila, ale neklesala jsem kvůli ní na duchu.

Než jsem usnula, podnikla jsem nezbytná opatření

k ochraně Hodinového diamantu. Přede dveře kajuty jsem přitáhla malý psací stolek, abych vetřelcům zablokovala cestu. A spala jsem se vzácným kamenem pod polštářem. Černé sametové krabičky a starého klíče jsem se zbavila (ale předtím vyndala dopis vévodkyně pro lady Elizabeth) – byly nešikovné a zbytečné a prakticky nahlas křičely: Prosím, ukradněte mě! A to by se mi nehodilo.

V okamžiku, kdy jsem se probudila, jsem zašmátrala po kameni pod polštářem. Nahmatala jsem ho a mé ospalé tělo zalila úleva. Rychle jsem se rozhodla, že ho přes den budu nosit v kapse, kterou si zašiju, aby mi ho nikdo nemohl vytáhnout.

Než jsem zastrčila diamant do kapsy a zabezpečila ji, podržela jsem kámen na světle. Okénkem jsem vysoko nad rozčeřeným modrým obzorem viděla pableskující slunce, které propůjčovalo kajutě bronzový opar. V srdci diamantu se tyčilo miniaturní slunce nad lodí, kámen zářil jako duhový vaječný žloutek. Učiněná krása. A já vím jenom to, že jsem se v tom kameni utopila. Ztratila jsem se v jeho nádheře.

A pak se to stalo. Rozkvetla ve mně znovu touha, stejně jako v ložnici vévodkyně. Šílená touha. Zoufalá potřeba. S jediným cílem: připnout si náhrdelník. Nasadit si ho. Vidět sama sebe s Hodinovým diamantem kolem krku. Ano, ano, slíbila jsem vévodkyni, že to neudělám. Ale čemu to uškodí? Můžu si snad vyzkoušet náhrdelník – jen na vteřinku. Na minutu nebo na dvě. A pak ho zase sundat. Živá duše se to nedozví.

Došla jsem k zrcadlu. Stříbrný náhrdelník mi spočíval jako loužička na dlani. V nových šatech mi to slušelo. Při­ ložila jsem si řetízek ke krku sponkou dozadu a pohlédla do zrcadla. Hodinový diamant mi visel před hrudí, těžký kámen se pohupoval jako kyvadlo. Ruce se mi třásly. V puse mi vyschlo. Hlava se mi zatočila.

Odhodlaně jsem se zklidnila a zapnula sponku. Náhrdelník mi klesl na krk a visel tam. Jeho teplo mi sálalo skrz šaty.

Hodinový diamant zazářil stříbrně bílou barvou a začal pulzovat. Cítila jsem, jak mi tepe na hrudi. Nejdřív nepravidelně, bez rytmu. Pak se to pulzování ustálilo. Nevím to jistě, ale zdálo se mi, jako by se seřídil s bušením mého srdce.

Kámen pohasl, teď zářil slabě.

Buch. Buch. Buch.

V kajutě zavládlo příšerné horko. Dusno. Nadechla jsem se. Stálo mě to víc sil než obvykle. Hlava se mi vyloženě točila. Nebo se točila kajuta? Kámen tepal, naplnil se rozvlněnou černou mlhou.

Ta temná mlha vířila jako bouře a pak se rozplynula.

Na jejím místě se něco hýbalo.

Malé děcko. Vzhlédlo a zasmálo se.

V okamžiku bylo starší. Stalo se z něj copaté tmavovlasé děvčátko. S krásnýma modrýma očima, ale bledé a nevýrazné. Sedělo u okna a plakalo. Přemýšlelo, proč ho nechali na tak hrozném místě. A najednou z něj byla dívka. Jedenáct nebo dvanáct let. Oblečená jako služka. Podávala čaj. V elegantním domě.

Před výjev se nahrnula jiskřivá bílá mlha a zaplnila kámen. A dívka zmizela.

Ta dívka jsem byla já.

Z diamantu vyrazila zář jako světlomet. Jako by po mně sahala.

A polykala mě.

Celý svět zmizel.

Všechno zčernalo. Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Dveře.

Někdo klepal na dveře. Otevřela jsem oči a zamrkala. Bolela mě hlava. Ležela jsem na zemi v kajutě a ten malý prostor vyplňovalo jasné slunce. Zamžourala jsem, zaclonila si oči a pomalu se zvedla.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

„Moment!“ zavolala jsem.

Bylo mi, jako by mi někdo vytáhl mozek z hlavy, chvíli si s ním kopal jako s míčem a pak mi ho nacpal zpátky. Moc jsem se rozrušila. Dívkám v románech se takové věci stávají pořád.

Ťuk. Ťuk. Ťuk.

Rychle jsem si uhladila šaty a zhluboka se nadechla.

Moje ruka už svírala kliku dveří, když tu jsem si vzpomně

la. Náhrdelník! Měla jsem ho pořád na krku. Rozepnula

jsem sponku a vsunula si ho do kapsy šatů.

Pak jsem otevřela.

„Jsem Geraldine Alwaysová,“ představila se mi upjatě

vyhlížející žena v hnědých šatech a barevně sladěných ru

kavicích. „Mám kajutu hned vedle vás. Slyšela jsem nějaké žuchnutí a lekla jsem se. Jste v pořádku?“

Měla nevýrazné hnědé vlasy stažené dozadu z obličeje,

kulaté brýle a nápadné zuby. Na první pohled jsem si ji ob

líbila.

„Vůbec nic mi není,“ řekla jsem. „Upustila jsem... kabelu. Ano, kabelu. To muselo být to, co jste slyšela.“

Geraldine Alwaysová se vytáhla na špičky (byla malá, ale nijak nápadně) a nahlédla mi přes rameno. „Cestujete s rodinou?“

„Bože, to ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Moji rodiče jsou právě teď na expedici v Mongolsku. Loví tam mravenečníky. Já se vracím do Anglie na léto k babičce. Je to protivná ženská.“

„Musím vám připadat hrozně vlezlá, když vám tak zabuším na dveře a vyslýchám vás,“ pronesla slečna Alwaysová jaksi pokorně.

„Ano, má milá, zrovna to jsem si myslela.“

Slečna Alwaysová se zasmála. Zvláštní. Řekla: „Víte, já stejně jako vy cestuji sama – a to je velká nuda. Jakpak se jmenujete?“

„Ivy Pocketová.“

„No, Ivy Pocketová, nezbývá nám než se stát po cestě společnicemi. Nedá se nic dělat.“

A tak se taky stalo.

Dotyčná byla spisovatelka. Její první knihy – Slavní duchové Skotska a Walesu – se prodalo přesně šedesát tři kusů. Uplynulý rok cestovala po světě s nehorázně neúspěšným přednáškovým turné a přitom psala další knihu o ztracených mýtech a legendách, prokletých relikviích, skrytých světech, mstivých bozích a podobně. Teď se slečna Alwaysová vracela domů do Anglie, aby se postarala o nemocnou matku. Má nová přítelkyně byla milá a nebetyčně nudná. Ale protože jsem velkomyslná dívka – rozená misionářka – dělala jsem, co se dalo, aby se se mnou dobře bavila.

První večer, po nestydatě chabé večeři (po tom kouzlu a mdlobách jsem měla apetit jako malá armáda), jsme se slečnou Alwaysovou podnikly procházku při měsíčku po horní palubě. Povídaly jsme si o dobrodružstvích mých rodičů, profesí kartografů. Cestovali do nejtemnějších koutů světa a zaznamenávali jeho neprozkoumaná údolí a soutěsky a hory. Byli všude. Dělali všechno. V Egyptě vykopávali mumie. Klestili si cesty Amazonií. Slečnu Alwaysovou jejich dobrodružství nesmírně fascinovala. Mě taky. Koneckonců jsem o nich slyšela prvně.

Ano, ano, lhát se nemá. Ale nemohla jsem si pomoci. O svých pravých rodičích jsem netušila zhola nic. Věděla jsem jedno jediné, a to, že mě někdo – nějaká dáma v nesná­ zích – při vedla do Harringtonu, domova pro nechtěné děti v Londýně, a nechala mě tam. Bylo mi pět. Moje vzpomínky začínaly teprve v tom sirotčinci, dobu předtím jsem měla v paměti jako rozmazanou skvrnu. Ale byla jsem si jistá, že moje první roky naplňovala neopakovatelná dobrodružství.

„Rodičů je třeba si vážit, Ivy,“ prohlásila slečna Alwaysová vážně. „Proto také tolik pospíchám zpátky do Anglie za svou ubohou matkou. Je tuze nemocná.“ Zastavila se a položila ruce na zábradlí. Za námi si na černém moři pohrávalo mléčné měsíční světlo. „Mám vám svěřit tajemství, Ivy?“

„Rozhodně ano,“ nadchla jsem se.

„V Paříži jsem pro matku koupila velice zvláštní dárek,“ zašeptala. „Diamantový prsten. Můj otec si žádný nemohl dovolit, když se brali. Ale maminka po něm odjakživa toužila.“

„Byl neřestně drahý?“ zajímalo mě.

„Příšerně,“ potvrdila slečna Alwaysová. Naklonila se ke mně blíž. „Možná byste mi mohla pomoci, Ivy. Protože nejsem schopna vymyslet, kam ten diamant během plavby schovat. Víte, někam, kde by nikoho ani nenapadlo hledat. V takových věcech jsem hrozná.“

Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že jsme úplně samy. „Neměla bych vám to říkat, slečno Alwaysová,“ svěřila jsem se jí tiše, „ale i já vezu diamant. Velmi vzácný. Jedinečný.“

„Vážně?“ Spisovatelka se zatvářila ohromeně.

„Nikdo o něm neví,“ dodala jsem. „Dokonce ani kapitán ne.“

No, asi ode mě nebylo moudré o kameni mluvit. Ale jsem excelentní znalec lidských povah a věděla jsem, že slečně Alwaysové můžu věřit. Jak by mohla být nebezpečná, když píše knihy?

„Odkud ho máte?“ zeptala se má přítelkyně dychtivě.

„Od jedné staré tlusté vévodkyně,“ odpověděla jsem zvesela. „Byly jsme si nedozírně blízké. Na smrtelné posteli si přála, abych ten diamant osobně odvezla Matildě Butterfieldové do Butterfield Parku. Nesvěřila by ten úkol nikomu jinému, jen mně.“

„Pak tedy víte, jak jsem nervózní, když vezu něco tak cenného,“ pokývala hlavou slečna Alwaysová. Olízla si rty (asi vysušené mořským vánkem). „Jak jste proboha vymyslela, kam schováte vévodkynin náhrdelník?“

„To byla hračka, má milá,“ poučila jsem ji vesele. „Nosím ho pořád při sobě.“

Nevinné oči slečny Alwaysové se rozzářily. „Vy máte Hod –“ Najednou se rozkašlala (asi jí zaskočila moucha nebo nějaký odporný mořský hmyz). „Máte ten diamant u sebe zrovna teď?“

„Ano.“

Dychtivě si mě změřila. „Mohu se zeptat kde?“

Byla tak prostoduchý blázínek.

Zasmála jsem se. „Nosím ho zašitý v kapse,“ vysvětlila jsem. „Takže sama chápete, že je v naprostém bezpečí. Nikdo se k němu nedostane, abych o tom nevěděla.“

„A co v noci?“ chtěla vědět slečna Alwaysová. „Co děláte v noci?“

„Uložím ho pod polštář, má milá,“ odpověděla jsem. „Mám lehké spaní. Kdyby se ho někdo pokusil ukrást, probudila bych se a nelítostně ho zmlátila. Navíc si zajišťuji dveře.“

Napadlo mě, že se slečna Alwaysová tváří trochu zklamaně. Ale určitě se mi to jenom zdálo. To drahé, naivní, prostoduché stvoření se mi hned svěřovalo dál. „Ten prsten pro mou matku,“ zašeptala, „chtěla byste ho vidět?“

Musím přiznat, že kromě Hodinového diamantu mě šperky nijak zvlášť nezajímají. Ale pouto přátelství si žádalo, abych se aspoň vynasnažila předstírat nadšení.

„To bych moc ráda,“ přikývla jsem.

Kajuta slečny Alwaysové vypadala stejně jako moje. Jen byla tmavší, osvětlená jedinou svíčkou na stolku u postele. Za bezpečně zamčenými dveřmi si má přítelkyně uhladila myší hnědé vlasy, narovnala brýle a zhluboka se nadechla. Pak otevřela cestovní brašnu a vytáhla velkou knihu o starém Řecku. Chvíli jsem měla nahnáno, že mi začne předčítat. Naštěstí měla ta kniha mnohem zajímavější funkci – uvnitř byla vyřezána dutina a v ní malá červená krabička. Slečna Alwaysová ji vytáhla a opatrně zvedla víčko.

„Tady je,“ pronesla zasněně.

„Páni, ten je krásný!“ vykřikla jsem.

Nebyl. Byl malý. A kalný. Tenký zlatý kroužek. Maličký diamant. Viděla jsem už v životě zrnka prachu, která jiskřila víc. Ale coby blízká přítelkyně jsem musela lhát. A tak jsem áááchala a óóóchala a chválila ostošest. Prohlašovala jsem, že její matka bude mít takovou radost, že snad umře úžasem. Což nebylo zrovna šťastné, vzhledem k chatrnému zdraví té ženy. Ale slečna Alwaysová vypadala, že ji má reakce těší.

Úsměv ji však brzy opustil. „Ve srovnání s vaším diamantem musí ten prsten vypadat nepatrně, Ivy. Mohla bych – ?“ Zavrtěla hlavou. „Ale ne, neměla jsem se ptát. Je to ode mě převeliká neomalenost.“

„Copak?“ zeptala jsem se.

„Chtěla jsem požádat, jestli bych se na něj směla podívat,“ vyhrkla plaše. „Ale prosím, promiňte mi to. Takovou věc bych chtít neměla.“

Jistě, přísahala jsem, že kámen nikomu neukážu. Až do narozeninového plesu. Jenže slečna Alwaysová byla tak prostoduché zlatíčko. Jak by mohlo uškodit, když jí ho na okamžik odhalím? „Pojďte blíž a já vám ho předvedu,“ řekla jsem tiše.

Slečna Alwaysová ke mně popošla s rukama za zády. „Jenom jestli jste si jistá,“ řekla tak upřímně, až to bralo za srdce. Byla už skoro u mě. Když jsem se obrátila a hledala na stolku nůžky, abych rozpárala zašitou kapsu, cítila jsem vzadu na krku její dech.

„Ani nevíte, jak moc to pro mě znamená, Ivy,“ slyšela jsem ji. „Nikdy ani nezjistíte, jak moc.“

„Uklidněte se, má milá,“ konejšila jsem ji a otevírala malé zásuvky. „Je to jenom hloupý kámen. I když musím uznat, že vážně vypadal dost úchvatně, když jsem si ho nasadila.“

Obrátila jsem se ke slečně Alwaysové, zrovna když ke mně vyjela její ruka. Ve světle svíčky se v ní něco zablesklo a na okamžik mě oslnilo. Prořízlo to vzduch. Blížilo se to ke mně. Nebyl čas zareagovat. Ani jsem sebou neškubla. Ale slečna Alwaysová zrovna tak rychle ztuhla. Ruka se jí zastavila. Držela v ní nůžky, těsně před mou hrudí. Dost znepokojivé.

„Slečno Alwaysová?“

Chudák ženská vypadala úplně popleteně. Ze rtů jí vyšlo tiché heknutí. Ruka s nůžkami jí ochabla. „Co... co jste to říkala?“

„Dávejte s těmi nůžkami pozor, má milá,“ zamračila jsem se.

Slečna Alwaysová se začervenala. Shlédla na nůžky. „Bože můj. Ano, jistě. Našla jsem je na stole. Tak dychtivě jsem vám je chtěla podat, že jsem málem... Ach, Ivy, moc se omlouvám. To všechno je tím rozčilením.“

Vzala jsem si od ní nůžky. „Ano, má milá, vy se necháte rozrušit raz dva.“

„Ivy, říkala jste, že jste si ten náhrdelník zkusila?“

Přikývla jsem a začala párat šev na kapse. „Jenom na chvilku. Neviděla jsem na tom nic špatného. No, pak jsem omdlela a vím jen to, jak jste klepala na dveře.“

„Já... tomu nevěřím,“ zahuhlala.

„Ale vůbec nic se nestalo,“ pokračovala jsem vesele. „Kameni to neublížilo, a jak jsem řekla, bylo to jen na minutku nebo dvě.“

Slečna Alwaysová se napjatě usmála. „Vy jste vážně samé překvapení, Ivy.“

Rozpárala jsem šev a vsunula ruku do kapsy, abych vytáhla náhrdelník. Najednou se mi na zápěstí sevřely prsty slečny Alwaysové. Držela mě jako ve svěráku. „Přestaňte,“ nařídila mi.

„Copak se děje, má milá?“ zeptala jsem se.

„Slyším zvenku nějaké hlasy,“ ohlédla se ke dveřím.

„Podle mě jen kolem procházejí cestující.“ Teď už jsem se nemohla dočkat, až kámen slečně předvedu. Doufala jsem, že doslova vybuchne vzrušením (což by bylo neutěšeně tragické, ale neocenitelně zábavné). „Nemějte strach, moje milá. Jsme tu naprosto v bezpečí.“

Ale slečna Alwaysová mi nevěřila. Ještě před chvílí se přímo rozplývala očekáváním, že kámen uvidí, a teď se na něj odmítala podívat. Prý si ho prohlédne někdy jindy. Pak mě vypoklonkovala ze své kajuty a nabádala mě, abych se pořádně vyspala.

„Ach, Ivy,“ vzpomněla si a vystrkovala mě do chodby. „Zkontrolujte, jestli jste za sebou zamkla dveře. S tak vzácným a cenným diamantem musíte být krajně opatrná. Zloději číhají za každým rohem. Budete opatrná, že ano, Ivy?“

Než jsem stačila odpovědět, zavřela slečna Alwaysová dveře. Druhý den před večeří jsem se vydala hledat jídlo. Měla jsem hlad, jaký jsem ještě nikdy nezažila. Některé mé chutě byly vážně dost divné. Najednou mě honila neodolatelná chuť na brambory. Syrové. A taky na zelí. Bohužel, v prázdném čajovém salonku jsem našla jen půlku šlehačkového dortu s jahodami a dva oschlé koláčky. Přesto byly báječné.

Když jsem se vrátila dolů, abych se upravila, stala se podivná věc, až jsem se na místě zarazila. Zahýbala jsem na úzké chodbě vedoucí ke své kajutě a na druhém konci jsem zahlédla slečnu Alwaysovou. Stála ke mně zády. Hlavu měla skloněnou a zdálo se, že s někým mluví. Před ní byla malá postava v kapuci a oblečená v jakési hnědé sutaně. Zakrývala mi ji slečna Alwaysová, ale z mého stanoviště to vypadalo, že jsou zabráni do rozhovoru. Má nová přítelkyně a mnich. Tuze droboučký mnich.

„Slečno Alwaysová?“ zavolala jsem.

Zvedla hlavu, s rozmáchlým gestem se obrátila – a ta zahalená postava se přitom jako by rozplynula ve víru jejích sukní. Jako by se vypařila. Což bylo nezřízeně divné.

Slečna Alwaysová ke mně spěchala. „Vypadáte bledě, Ivy,“ všimla si. „Copak se děje?“

„S kým jste to mluvila, má milá?“

„Mluvila?“ Slečna Alwaysová se usmála a mávla rukou. „Á, tohle. Jenom s nějakým cestujícím, který zabloudil. Radila jsem mu, jak se dostane do své kajuty.“

„Byl dost divně oblečený,“ poznamenala jsem.

„Vážně?“ Slečna Alwaysová se do mě zavěsila a vykročila se mnou. „Mně ti lidé připadají jeden jako druhý, Ivy.“

„Ale to roucho vypadalo jako středověké,“ tvrdila jsem, „a byl hrozně malý.“

Slečna Alwaysová se zastavila. Položila mi ruku na čelo. Zakabonila se. „Vůbec nevypadáte dobře a mluvíte nesmysly. Muž, se kterým jsem mluvila, byl ustrojen k večeři.“ Zachmuřeně pokývala hlavou. „Obávám se, že vás přepadla těžká mořská nemoc, Ivy. Nejběžnější příznaky jsou halucinace – kterými očividně trpíte – a náhlé změny chuti k jídlu. Nezaznamenala jste nezvyklé proměny apetitu?“

Jistěže ano. Hlad jako vlk a podobně. „Ani nápad, má milá.“

„Jste celá zardělá a čelo vám jen sálá,“ dodala slečna Alwaysová.

Vážně? Vypadalo to, že mám všechny příznaky. Sužoval mě strašlivý hlad a vyfantazírovala jsem si trpaslíka v kápi! „Možná máte pravdu, má milá,“ připustila jsem, když jsme vycházely do schodů k jídelnímu salonu.

U večeře se slečna Alwaysová neustále zajímala o mé plány. Nejen o úkol dopravit Hodinový diamant Matildě Butterfieldové. Ale taky o to, kde v Londýně žije moje babička (řekla jsem jí, že u ní budu bydlet, dokud neodjedu do Butterfield Parku). Což se dost těžko vysvětlovalo, když jsem žádnou babičku neměla.

Samozřejmě že jsem popustila uzdu fantazii.

„Babička má ve městě několik domů,“ svěřila jsem se ochotně. „Člověk nikdy přesně neví, kde si ten den usmyslí spát. Babička je tak trochu slabomyslná, ale máme ji moc rádi.“

Slečna Alwaysová se tvářila ustaraně. Ovšem jen chvilku. Řekla: „Ptám se jenom proto, že se v Londýně pár hodin zdržím, abych se setkala se svým vydavatelem. S radostí bych vás navštívila.“

„To zní báječně, má milá,“ řekla jsem, „ale je to bohužel zhola nemožné. Babička nesnáší společnost.“

Slečna Alwaysová mi dala adresu svého vydavatele. Málem žadonila, abych jí ve chvíli, kdy se usadím, napsala a oznámila, kde budu bydlet. Slíbila jsem jí to. Druhý den ráno hned po rozednění proplula naše velká loď závojem těžké mlhy k pevnině. Britannia měla kotvit v doku Royal Albert a slečna Alwaysová jako by se rozloučení děsila. Ve svých nejlepších šarlatových šatech byla jako ze škatulky, ale vyčerpaná tvář působila ztrhaně a sklíčeně. K mému překvapení řekla ona mně, že vypadám unaveně, a naléhala na mě, abych se v Londýně několik dní zdržela a odpočinula si. A znovu mi připomněla, abych jí oznámila svou adresu ve městě.

Stály jsme spolu na palubě a dívaly se, jak se blíží město.

„Snad bychom si mohly vypít čaj v salonku, než vystoupíme?“ navrhla jsem, přesvědčená, že slečna Alwaysová po té nabídce skočí. K mému překvapení odmítla.

„Hned po přistání se mám sejít s vydavatelem,“ vysvětlila. „Je velmi zvědavý na mou novou knihu o ztracených mýtech a legendách.“

Na místě jsme se rozloučily. Slečna Alwaysová plakala. Já to předstírala. Dojemná scéna.

O hodinu později jsem už měla kabelu v rukou, Hodinový diamant v kapse a Londýn před sebou. Těsně předtím, než jsem odešla, jsem se naposledy rozhlédla po lodi. Byla úchvatná. Po lodní lávce postupovala řada cestujících. Postavila jsem se do ní, ale šlo to zatraceně pomalu. Podívala jsem se dolů a spatřila černý kočár se čtyřmi koňmi, jak si razí cestu hemžícím se davem. Ostře zabočil a zastavil u odbavovací budovy. Okna zakrývaly černé závěsy, kočí měl klobouk stažený nízko do čela. Zajímavé. Chvilku jsem čekala, kdo vystoupí. Nevystoupil nikdo.

Když se řada dala zase do pohybu, postupovala jsem v proudu rozčilených cestujících, kteří přetékali nedočkavostí. Už bych si na ten černý kočár ani nevzpomněla, nebýt záblesku šarlatu, který upoutal můj pohled. Šaty. Šarlatové šaty. Rychle se blížily k velkému černému kočáru. Dáma v šarlatových šatech měla společníka. Zastavila jsem se a zírala na ně jako uhranutá. Když došli ke kočáru, dveře se rozletěly. Jako první nastoupila drobná postava v hnědé sutaně s kapucí, kterou jsem viděla na lodi.

A hned za ní slečna Alwaysová.

53

4

Londýn byl přesně takový, jak jsem ho opustila. Chmur

ný. Ušmudlaný. Depresivní. Ale já na to nemyslela. Proč

u všech čertů slečna Alwaysová nastoupila do kočáru

s t



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist