načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Poddan a Čmuchal - Zdeněk Karlík

-7%
sleva

Elektronická kniha: Poddan a Čmuchal
Autor:

Co nevidíme, neexistuje! A co když ano? Poznejte nové kouzelné postavičky! Poddan a Čmuchal. Co jsou zač? Nejsou to strašidla. Strašidla totiž ve skutečnosti nejsou, zatímco tihle dva ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119 Kč 111
+
-
3,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 73%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 124
Rozměr: 25 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Juraj Martiška
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-4368-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Co nevidíme, neexistuje! A co když ano? Poznejte nové kouzelné postavičky!

Poddan a Čmuchal. Co jsou zač?

Nejsou to strašidla. Strašidla totiž ve skutečnosti nejsou, zatímco tihle dva jsou skuteční až moc. Nejsou to skřítci. Především proto, že žádný skřítek není tak tlustý. Ani trpaslíci to nejsou.Jsou velcí asi jako velká zralá hruška a vlastně tak trochu i vypadají. Nebo jako málo nafouknutý balonek. Jenže když do balonku píchnete špendlíkem, praskne, nebo se vyfoukne a odletí, kdežto když píchnete špendlíkem jednoho z těch dvou, akorát se naštve. Většina lidí je nevidí, protože prostě nevěří vlastním očím. Vidí je malé děti a taky zvířata, protože jim nikdo nevysvětlil, že něco takového neexistuje.

Zařazeno v kategoriích
Zdeněk Karlík - další tituly autora:
Poddan a Čmuchal Poddan a Čmuchal
Karlík, Zdeněk
Cena: 194 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Adéla 2017-08-01 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Kniha pobaví nejen děti, ale i dospělé! Vřele doporučuji!
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






ALBATROS















ALBATROS





ZDENĚK KARLÍK
ilustroval
JURAJ MARTIŠKA





© Zdeněk Karlík, 2016
Illustrations © Juraj Martiška, 2016
ISBN 978-80-00-04368-5





7
Poddan a Čmuchal
„Poddane?“
„Copak?“
„Poddane, já mám hlad.“
„Ty máš vždycky hlad.“
„Ale já mám fakticky hlad. Něco bych snědl.“
„Jasně, Čmuchale. Ty máš vždycky hlad a  vždycky bys něco snědl.
Nejraději takhle čokoládu nebo kyselé okurky nebo meruňkový knedlík.
Nekňourej a spi. Kdo spí, jako by jedl.“
„Když to já právě nemůžu. Chci spát, ale jak mi bříško pořád říká, že
je prázdné, ruší mě a já nemůžu usnout. Taky bys nespal, kdybych na
tebe pořád mluvil, víš.“
„No, však nespím. Pořád na mě mluvíš.“
„No vidíš.“
„Čmuchale, teď dolů nemůžem. Mohl by nás někdo vidět. A víš, co se
stalo posledně, když nás někdo zahlídl.“
„No jo, to byl mazec. Ještě, že jsme zdrhli.“
„Čmuchale, mazec se neříká. A zdrhli taky ne. Dávej si pozor na pusu.“
„Když já mám hlad. A  to se pak pusa těžko uhlídá. Pořád se sama
otvírá, jak doufá, že jí něco dám, a pak z ní ledacos vyletí.“
„Ach jo. Jablko by sis dal?“
„A je v čokoládě?“
„NENÍ!“
„Tak dal, no.“
„Tak tu máš. Tušil jsem, že budeš před spaním kňourat, a jedno jsem
ti schoval. Ale jen jedno. Sníst a spát.“
„Děkuju ti, Poddane, fakt jsi mi zachránil spaní. Já bych snad vůbec
neusnul.“
„No, a já taky ne. Dobrou chuť a dobrou noc.“
„Dobrou, dobrou.“
Čmuchal se zavrtal hluboko pod deku, přitáhl si polštář víc pod hlavu
a s tichým chroustáním se pustil do darovaného jablka.





8
A pak bylo ticho. Tedy skoro.
Bylo skoro úplné ticho, narušované jen Čmuchalovým chrápáním,
Poddanovým mlaskáním a  občasným povzdechnutím, to když Poddan
poznal, že na Čmuchalovo chrápání je veškeré jeho mlaskání úplně marné.
...
Nedaleko města leží vesnice, o které je toto vyprávění. Její jméno není
důležité, proto o něm už nebudeme mluvit. Na jedné straně je obklope -
na kopci. Některé jsou vyšší, jiné nižší, na všech je spousta lesů a v těch
lesích fůra srn a srnců, zajíců, lišek, bažantů a taky, když je ten správný
čas, záplava lesních jahod, malin, ostružin, šípků a hub. Na druhé straně
vsi je taky les, ale to je jen takový hustý pás stromů, široký tak, že by ho
šikovný kluk na třikrát přehodil kamenem, pokud by ten kámen nebyl
moc těžký a pokud by ten šikovný kluk uměl dobře házet. Tím pásem
lesa protéká potůček, co se dá přejít třemi kroky nebo s rozběhem
přeskočit. Vlévá se do většího potoka, který teče od hor a dělá vesnici třetí
stranu. V potoce je spousta pstruhů. Když sedíš klidně na břehu, můžeš





9
je někdy vidět, jak se blýskají mezi kameny. A taky je tam spousta raků,
takže pod kameny není radno zbytečně strkat prsty, ať do nich některý
necvakne svými klepítky. Na čtvrté straně nic moc zajímavého není, jen
hlavní silnice a chalupy okolo ní.
Tam, co se malý potůček vlévá do většího potoka, stojí dřevěný koste -
lík. V době, kdy ho postavili, to byl veliký kostel pro celou vesnici. Dnes
už velký nikomu nepřijde, protože i  běžný dům je větší než on. Ale je
krásný a jezdí se na něj dívat lidé ze všech koutů země.
Kousek od toho kostela stojí domek a  to už se konečně dostáváme
k místu, kde začíná naše povídání.
Dům má dvě patra. V tom spodním bydlí babička s dědečkem a v tom
horním maminka s tatínkem, synkem Ondrou a dcerkou Eliškou. Ondra
je starší, brzo už půjde do školy a už aby tam byl, protože doma je
k neuhlídání. Přiběhne se vždycky akorát najíst, schramstne chleba s medem,
vyzunkne hrnek mléka nebo čaje a už zase upaluje na „průzkum“.
Prozkoumává okolí, tu prolézá stodolu a  šmejdí v  temných koutech, jestli
tam nějaký tajemný rytíř nenechal poklady, jindy se čvachtá korytem
potoka a kouká, pod kterým kamenem se skrývá rak nebo malá rybka,
nebo se prodírá mezi hustými větvemi nízkých smrků a doufá, že se mu
podaří chytit zajíce nebo aspoň najít pár hříbků.
V domě je ještě půda. Dřív se v ní věšely klasy kukuřice, aby v horku
a  průvanu pěkně proschly, nebo sloužila k  uschování věcí, co se ještě
nevyhodí, protože by se mohly hodit. Většinu těch věcí tam schoval
tatínek, když je maminka chtěla vyhodit, jelikož už nebyly k ničemu a jen
překážely a  chytaly prach, ale tatínkovi jich bylo líto, a  tak je vynesl
na půdu, aby tam chytaly prach a  možná se jednou k  něčemu hodily.
Dnes už na půdu téměř nikdo nechodí, po příkrých dřevěných
skládacích schůdcích se tam špatně leze, je tam tma a fůra prachu, co padá na
ty věci, co by se někdy mohly hodit. A tak se nanejvýš jednou do roka
stane, že se tam někdo vypraví, aby zavřel malé okénko, kterým by tam
mohl vlétnout nějaký popletený ptáček, nebo aby ho pro změnu otevřel,
to když tam nějaký ten ptáček popleta bůhvíkudy vletí, nemůže se
dostat ven a pak tam nešťastně pípá.
Zdá se, že je půda úplně opuštěná. Ale ne vždycky věci vypadají tak,
jaké doopravdy jsou. Na půdě totiž bydlí dva nájemníci, o kterých nemá
nikdo jiný v celém domě ani tušení.
Jmenují se Poddan a Čmuchal.










11
K APITOl A P r VNÍ
Eda
„Poddane?“
„Poddane, spíš?“
„Poddane, už jsi vzhůru?“
„PODDANÉÉÉ!“
„Ehm... Chrrrááá... Mňo... Uááá... Dobré ráno, Čmuchale, ty už jsi
vzhůru? To je zvláštní, měl jsem ve spaní pocit, jako by mě někdo volal.“
„Jé, dobré ránko, Poddane, to je fajn, že už jsi vzhůru, zrovinka jsem
se probudil. Já jsem nic neslyšel, žádné volání, ty jo? Podívej, jak je
venku krásně, pojďme si sehnat něco ke snídani. To jablko, co jsem zbaštil
před spaním, už mi krásně vytrávilo a bříško by rádo, kdyby do něj zas
něco sklouzlo.“
„To se nedivím. Taky mám trochu hlad, jen nevím, co bychom si tak
dali.“
„To já taky nevím, na co mám hlad. Třeba bych měl hlad na čokoládu
s oříšky nebo na chleba se spoustou medu nebo třeba na rohlík
s paštikou, to já taky rád.“
„Čmuchale, neříká se ‚na co mám hlad‘, ale ‚na co mám chuť‘.
„No, já když mám hlad, tak mám na něco chuť, takže to zkracuju,
abych se nevyčerpal mluvením, to bych pak měl ještě větší hlad a chuť.
Mluvením se taky můžeš unavit, to nevíš?“
„Jasně. Vím. A proto místo abys řekl, že máš na něco chuť, tak kolem
toho budeš mít spoustu řečí. Pojď, podíváme se, co bychom snědli.“
Jen to Poddan dořekl, už Čmuchal vyskočil ze svého pelíšku. V mžiku
byl u půdního okénka. Otevřel ho, vyklonil se daleko z něj ven, a zatímco
se jednou rukou přidržoval okenního rámu, tou druhou se natáhl až ke
stonku popínavého psího vína, které obrůstalo domek po celé stěně.
Pevně ho sevřel prsty, přenesl na něj celou svou váhu a  už hbitě jako
veverka sjížděl po stonku až dolů k  zemi. Poddan se za ním vyčítavě
podíval a bylo na něm vidět, že by mu nejraději vyhuboval, že málo dbá





12
na své bezpečí. Ani se nepřesvědčil, jestli ta větévka není suchá nebo
naprasklá. Ale pak si jen povzdychl, chytil se okna, pak stonku a pak už
stejně hbitě jako před ním Čmuchal sklouzl dolů.
„Půjdeme se podívat za stodolu. Na zemi pod lískovými keři by mohly
být spadané oříšky a  pod jabloní určitě najdeme nějaké zralé jablko.
A jablka s lískovými oříšky jsou moc zdravá snídaně.“
„Já vím, viděl jsem to na té krabici, jak jsme byli posledně dole
v domě. Byly na ní namalované oříšky a  jablíčka a  hrozinky a  nějaké zrní.
Brr, zrní. Škoda, že nemáme hrozinky, Poddane. Bylo na ní napsané něco
divného, něco jako musli. Nemáš hrozinky, Poddane?“
„Nemám. A bylo to müsli, to je cizí slovo a čte se to ‚mysli‘. To je
taková směs toho, co je tam namalováno.“
„No dobře, no. Musli je stejně divné
slovo, to zní jako by v tom byly muchy
a slimáci. Ale nejsou a chutnalo to dobře.
Mysli je lepší. To mi říkáš furt, mys -
li, Čmuchale, mysli.“
„Zase už moc mluvíš. A  říká
se ‚mouchy‘ a ne ‚muchy‘.“
„To je z hladu, Poddane.“
„No jo, tak už pojď.“
...
Prodrali se květinovou
zahrádkou, kterou si před
domkem pěstuje
babička, aby jí to vonělo pod
okny, když zrovna
nevoní něco z trouby,
protáhli se plotem, opatrně se
prosmýkli kolem dveří
do domu a  skoro
plížením se dostali kolem psí
boudy. Psi je totiž vidí dale -





13
ko líp než lidi, nespoléhají se totiž jen na oči a hlavně věří tomu, co vidí,
protože jim nikdo nevysvětlil, že to neexistuje. Pak už hezky vzpřímeně
prošli kolem stodoly a ocitli se pod lískovými keři. Stačilo chvíli šoupat
nohama a rozhrnovat spadané listí a už měli pěknou hromádku oříšků.
Na větvi kousek nad nimi seděl strakapoud. Celý v černém fráčku, na
prsou jako by měl bílou košili a na černočerné hlavě červený čepeček.
Velkýma lesklýma očima si je chvíli prohlížel, než ho to přestalo bavit
a začal opět bušit ostošest do důlku ve větvi, na které seděl.
„Podívej se na něho, Poddane. Vždyť ho musí děsně bolet hlava.“
„Proč by ho měla bolet hlava?“
„Mlátí zobákem do větve, jen si to zkus. Já tuhle spadl zobákem na
zem a jak to bolelo!“
„Čmuchale, ty nemáš zobák, ale pusu. To je velký rozdíl. Tenhle
strakapoud to má tak zařízeno, že ho hlava nebolí. Jinak by se nenajedl.
Buší do větve, aby z ní vydoloval larvy.“
„No tak dobře. Ale z  toho kraválu by ho hlava bolet mohla. Dělá
rámus, že to musí být slyšet kilometr daleko.“
To už strakapoud přestal rytmicky klovat do stromu a se zájmem sle -
doval dění pod sebou. Pak se protáhl, zatřepal lehce hlavou, roztáhl
křídla a snadno, jako by na tom nic nebylo, slétl na zem.
„Zdravím vás, pánové. Už chvíli poslouchám, o  čem se bavíte, což
sice není moc slušné, ale ono taky není slušné bavit se o  někom, kdo
je kousek od vás, že? Tak tedy, abych se představil, jsem strakapoud
Eda, a  jak zde přítomný pán správně podotkl, vyklovávám ze stromů
larvy. Jednak to potřebují ty stromy, aby neuschly, a  jednak mi děsně
chutnají.“
„Ty larvy? Vám chutnají? To mě podrž, Poddane, jemu chutnají larvy!
A zrovna včera jsem málem snědl červa ve švestce a ještě teď se
kroutím, když si na to vzpomenu! Mlel se mi v  puse, lechtal mě na jazyku
a vůbec, ale fakt vůbec nebyl dobrý! Ještě, že jsem ho vyplivl. A myslím,
že on byl taky rád, že jsem ho vyplivl.“
„Každému, co jeho jest, vážený,“ vložil se do Čmuchalovy řeči
strakapoud. „Někomu chutná ovoce, jako třeba těm červům, někomu chutnají
ti červi, jako například mně. Ale teď zrovna tam nahoře nevydlabávám
larvy, červy, brouky ani jinou havěť, právě tam hoduji na lískových
oříšcích, které, jak vidím, také máte rádi. Tak vida, máme i něco
společného. A nepamatujete si, prosím, kam jste odplivnul toho červa?“





14
„A  to je rozbíjíte zobákem?“ nedal se odbýt Čmuchal. „To musí být
pěkná fuška. My do nich mlátíme kamenem, a jak to jeden jen trošku
přežene, bác! a jádro je na kaši. Pak to křupe mezi zuby a už to vůbec
není tak dobré.“
„Pro mě to žádná velká námaha není. Mám na to svůj vynález a taky
pořádně ostrý zobák. Však se pojďte podívat.“ A se zamáváním křídel
se vznesl zpátky na keř.
Poddan se Čmuchalem byli samozřejmě zvědaví, co že to má
strakapoud za vynález, a tak nechali hromádku oříšků prozatím ležet
a vyšplhali po větvích nahoru.
„Tak nám ukaž ten inštrument,“ prohodil Čmuchal.
„Mohli bychom se podívat na ten váš zlepšovák?“ zeptal se zdvořile
Poddan.
„Tak koukejte, vy dva. Vždycky jsem vzal ořech, slétl s ním někam do
trávy a kloval do něj tak dlouho, až puknul. Jenže to šlo špatně. Oříšky
jsou bůhvíproč kulaté, kdyby byly hranaté, šlo by to mnohem lépe, ale
takhle do něj bouchnete, on se odkutálí, vy ho musíte hledat, a když do
něj klovnete podruhé, je to tu zase. A  tak pořád dokolečka, dokud se
vám nepoštěstí skořápku prorazit a dostat se k jádru. Jenže tak byste
se nenajedli. Dvě hodiny práce a dva ořechy v bříšku. Ale zrovna nedáv -
no jsem na to přišel. Když vyklovávám larvy ze stromu, zůstane tam
po mně vždycky dolík. A nedávno jdu takhle po větvi, kde už jsem byl
dřív, koukám, vystrkuje tam hlavu nějaký ten červík, a najednou vidím,
jak se jeden oříšek uvolnil z větvičky, kde rostl, a spadl přesně do toho
dolíku, který jsem tam předtím udělal. Paráda, říkám si, vezmu si ho na
zem a smlsnu si na něm. Jenže on se tam nějak vzpříčil nebo co a nešel
mi vytáhnout. Už jsem toho měl dost, a  tak jsem do něj vztekle klovl
a chtěl jsem jít pryč. Jenže ouha! Oříšek, jak byl zaklíněný, puknul jako
lusk a na mě vykouklo žluťoučké jadýrko. Od té doby to dělám takhle –
vezmu oříšek, dám ho do dolíku ve stromě a praštím do něj. Odkutálet
se nemá kam, tak prostě pukne. A je to, raz dva!“
„Bezva zlepšovák! A  hele, nemohl bys nám nalouskat ty oříšky, co
jsme nasbírali? S tím šutrem je to fakt fuška!“
„Jistě, ale zadarmo to nebude. Co takhle za pět ořechů jeden pro
mne?“
„Klidně dva ku jedné, však jich je dost!“
A  tak se domluvili. Čmuchal si stoupl pod keř, hodil ořech nahoru,





15
kde ho Poddan chytil, vložil ho do dolíku, Eda do něj klovl a podle toho,
kdo byl na řadě, ho pak hodil buď jednomu, nebo druhému, nebo si ho
frajersky nadhodil, podržel ve vzduchu na špičce zobáku, pak ho ote -
vřel a  celý najednou spolkl. Mezitím vždycky Poddan vymetl z  dolíku
skořápky a už chytal další zásilku zezdola. Za necelou půlhodinku byli
všichni tak nacpaní, že už dál nemohli. Poddan sešplhal zpátky do
trávy a strakapoud se k nim snesl na svých křídlech. Všichni tři se opřeli
o kmínek lísky a spokojeně oddychovali.
„To jsme se nadlábli, co?“
„No, ano. Ale ‚nadlábli‘ se neříká. Říká se ‚najedli‘. Myslím, že ještě
jeden oříšek a asi bych prasknul.“
„Poddane?“
„Copak?“
„Já mám hlad.“
„Cože?“
„No jako, najezený jsem, to jo, ale ještě by se něco vlezlo. Víš, tak jako
na docpání.“
„Přejídání není zdravé, Čmuchale. Jestli opravdu musíš ještě něco





16
sníst, vem si tamhle pod stromem jablko. To aspoň nemusí tady Eda
rozbíjet, to se dá jíst i se šlupkou.“
„Poddane?“
„Copak zase?“
„Šlupka se neříká. Říká se ‚slupka‘. Tuhle‘s mi to povídal.“
Čmuchal se odebral pod jabloň a dlouho něco hledal v trávě. Pak se
zvedl a s nadšeným pohledem se vracel ke svým přátelům.
„Hele, co mám!“ vítězoslavně před sebe natáhl ruce, v  každé jedno
jablko.
„A co má být? Je to jabloň, tak jsou pod ní jablka. Být to třeba dub,
bylo by to divné.“
„Ale jaká jablka! Červivá! Já to okoušu dokolečka a na vnitřku si
smlsne tuhle náš nový kamarád!“
...
Tatínek šel zrovna po cestě kolem
domku a kdo ví, co ho to napadlo, že zvedl
hlavu vzhůru a podíval se na střechu.
„Zatracené okýnko na půdě, zase
se otevřelo. Asi vítr. Budu tam
muset vylézt a zavřít ho, než tam zase
vlítne nějaký vrabčák.“
Ale jen o  chviličku později na to
zase zapomněl. Měl totiž plnou hlavu
jiných úkolů, co bylo třeba kolem
domku udělat, než přijde zima.
...
Poddan se Čmuchalem pomalu kráčeli
vyšlapanou cestičkou k domovu. Byl to dlouhý den
a  spoustu toho zažili. Eda jim předváděl své
Tatínek šel zrovna po cestě kolem
domku a kdo ví, co ho to napadlo, že zvedl
zase zapomněl. Měl totiž plnou hlavu
jiných úkolů, co bylo třeba kolem
domPoddan se Čmuchalem pomalu kráčeli
vyšlapanou cestičkou k domovu. Byl to dlouhý den
a  spoustu toho zažili. Eda jim předváděl své





17
letecké umění, ve vzduchu dělal oblouky i  přemety, spouštěl se shůry
střemhlav k zemi, aby to těsně před pádem do trávy vybral a ladně se
zase vznesl vzhůru. Ukazoval jim, jak se umí přetáčet za letu vzhůru
nohama, a nakonec předvedl i krásnou vývrtku. Kluci mu zase na oplátku
prozradili své triky, jak být neviděn, jak se natáhnout pro jablko, které je
opravdu hodně vysoko, nebo jak přemístit libovolné množství jídla
někam jinam, nejlépe k sobě domů. Poddan si pak, když už slunko pomalu
klesalo k lesu na obzoru, na chvíli schrupnul, ale Čmuchal byl
k neunavení a neustále po Edovi vyzvídal, zda by i on mohl létat.
„No, v zásadě bys létat mohl, ale jak se tak na tebe dívám, patrně by
pro tebe byl nejvhodnější střemhlavý let, co jsem vám předváděl, jenom
bys nedělal dole to vybrání,“ řekl Eda.
„To jako, že bych sebou mlaskl o zem?“
„No ano. Tak nějak.“
„Poddane?“
„Copak?“
„Já mám asi ještě trochu hlad.“
„Vždyť už jsi snědl hromadu ořechů, a taky hromadu jablek – když jsi,
jak jsi říkal, hledal červy pro Edu.“
„No jo, já vím. Ale takhle před spaním ještě něco schramstnout...“
„Nic takového. Jíst na noc se nemá.“
„Já vím.“
„Není to vůbec zdravé.“
„Já vím.“
„Poddane?“
„Copak?“
„Když ono je to tak tuze dobré, si před spaním něco schroustat.“
„Já vím.“
„Poddane?“
„Copak?“
„Hádej, co mám?“
„Hlad.“
„To taky. Ale – hele!“
A  Čmuchal se před Poddanem otočil na patě a  ukázal mu dvě hrsti
plné naloupaných ořechů!
„Odkud je máš?“
„Od Edy. Zatímco jsi spal, donesl jsem mu ještě pár červivých jablek





18
a on mi za to nalouskal tuhle pár oříšků! Dáš si, Poddane? Takhle před
spaním?“
„No, dal bych si. Jestli mi dáš.“
„Ale není to zdravé.“
„Nech toho, Čmuchale.“
A tak se té noci z podkrovní místnůstky na půdě ozývalo chroupání
z obou malých pelíšků.
...
Pojďme se teď na ty dva, zatímco spí, podívat trochu blíž a řekněme si,
jak vlastně vypadají a co jsou zač.
Nejsou to strašidla. Strašidla totiž ve skutečnosti nejsou, zatímco tihle
dva kluci jsou skuteční až moc.
Nejsou to skřítci. Především proto, že žádný skřítek není tak tlustý.
Ani trpaslíci to nejsou. Tlustí trpaslíci sice existují, ale mají plnovous
a hluboký hlas a sekyrku nebo krumpáč... A Poddan se Čmuchalem nic
takového nemají.
Jsou velcí asi jako velká zralá hruška a vlastně tak trochu i vypadají.
Nebo jako málo nafouknutý balonek. Jenže když do balonku píchnete
špendlíkem, praskne, nebo se vyfoukne a odletí, kdežto když píchnete
špendlíkem jednoho z  těch dvou, akorát se naštve. Navíc balonek ani
hruška nemají ruce, nohy, oči, nos, pusu a tak dále.
Poddan je ten štíhlejší. Nebo raději řekněme méně tlustý. Má husté
tmavé vlasy, tmavé oči a na bradě a pod nosem několik vousů, na které
je náležitě pyšný. Říká, že až se mu rozmnoží, nechá si narůst mohutný
knír a bradku, ale to ještě pěknou chvíli potrvá. Má bystrý pohled
a hlavu stále plnou nejrůznějších nápadů. Je velice chytrý, jen mu často trvá,
než se k něčemu odhodlá.
Čmuchal je ten méně štíhlý. Nedá se přesně určit, jak tlustý je,
protože to se během dne mění. Zatímco ráno má postavu skoro jako Poddan,
v poledne už je tu viditelný rozdíl a k večeru už občas místo zralé hrušky
připomíná postavou spíš jablko, kterých je beztak plný, nebo malý me -
loun. Má světlé kudrnaté vlasy a na tváři ani památku po nějakých
vousech. Oči má stejně bystré jako Poddan, jen těch nápadů má méně. Není





19
hloupý, to rozhodně ne, prostě není tak chytrý. Zato se mnohem rychleji
hrne do každého dobrodružství a odvaha a odhodlání mu rozhodně ne -
chybí. Má velikou sílu. Poddan je také dost silný, dokáže snadno
přemístit třeba koš plný jablek, ale Čmuchal těch jablek přemístí klidně plně
naložený trakař, a to si jich přitom ještě pěkných pár nese v bříšku.
Když už o nich mluvíme, musíme zmínit ještě dvě věci, které naši
kluci dovedou a  které z  nich dělají přeci jen trošičku bytosti, co bychom
hledali spíš v pohádkách.
První z nich je, že dokážou měnit svou velikost. Ne nějak moc, že by
třeba vyrostli jako slon, to ne, ale představte si, že třeba chcete utrhnout
sladké jablko, které visí výš, než dosáhnete. Musíte si donést žebřík
nebo aspoň stoličku a může se stát, že si místo sladkého jablka
odnesete spíš pořádnou hrušku na čele, až z  toho žebříku nebo té stoličky
žuchnete na zem. Tihle dva na to mají jiný vynález. Prostě natáhnou
ruku – a víc – a ještě víc – až jablko jednoduše a pohodlně utrhnou
přímo z větve, a ruka se jim pak vrátí do normální velikosti.
Druhá, a  snad ještě lepší dovednost je neviditelnost. Ne že by byli
úplně neviditelní. To nesvedou. Ale když na to přijde, dokážou se tak
nějak stát průhlednými, takže ten, kdo o nich neví, je nejspíš přehlédne.
Pokud byste se v té chvíli dívali přímo na ně, asi byste je viděli, ale
pokud jen tak koukáte po okolí, ani si jich nevšimnete. Téhle schopnosti
oba hojně využívají, když jdou na výpravu do místnosti, co jí lidé
zespoda říkají spíž, a  ze které občas přemísťují nejrůznější dobroty. Zrovna
nedávno se Poddan plný strachu tiskl k  plechovce s  kakaem, zatímco
tatínek stál přímo naproti němu a  marně přemýšlel, pro co to vlastně
přišel. Nakonec si vzal oplatek a zamyšleně odešel. A vůbec si nevšiml,
že ten oplatek vytáhl přímo z ruky nešťastnému Čmuchalovi, který ho
chtěl právě přemístit – do svého bříška. Tahle dovednost ovšem
nefunguje na všechny. Většina lidí je nevidí, protože prostě nevěří vlastním
očím. Vidí je malé děti a taky zvířata, protože jim nikdo nevysvětlil, že
něco takového neexistuje. Psi je sice moc nevidí, ale to proto, že psi věří
spíš svému čenichu než svým očím, a cítí je perfektně. A samozřejmě je
nevidí krtci, žížaly a tak, protože ti nevidí nic.
Ošacení našich dvou kamarádů by bylo na dlouhé vyprávění. Jeho
převážnou část tvoří šatičky některé z  Eliščiných panenek, tedy poté,
co jsou zbaveny všech krajek a  ozdůbek a  náležitě protaženy trávou
nebo blátem, aby ztratily původní růžovou barvu. Ta se pro kluky





20
ně moc nehodí. Chudák Eliška pak rodičům marně vysvětluje, že se ty
šatičky opravdu ztratily samy. Sem tam se ztratí i  nějaká ta ponožka,
ze které pak pár šikovných rukou dokáže spíchnout parádní kalhoty,
a někdy zbyde i na vestu. Z tenkých větviček nebo ze slámy si Poddan
se Čmuchalem občas upletou klobouk a zrovna nedávno se Čmuchalovi
povedlo vytvořit nádherný kabát ze starého kapesníku. Poddan chtěl
také takový, ale jediný další kapesník, který se sušil venku na šňůře, byl
bílý s růžovou krajkou na okrajích a byla na něm vyšitá nějaká veselá
růžová myška s paraplíčkem přes rameno. A to tedy ne. Poddan by na
sebe takový kabát nikdy nevzal. On totiž hrozně nemá rád myši.





21
K APITOl A D r UHá
Podivný pták
Poddan se Čmuchalem seděli na velké dlouhé kládě za stodolou,
houpali nohama a přemýšleli. Poddan seděl zticha, Čmuchal taky, akorát to
ticho rušil občasným chroupáním zrnek pšenice, která vybíral z klasu,
co před chvílí utrhl na nedalekém políčku. Zrní sice neměl moc rád, ale
ořechy neměl čas hledat a ani by se mu je nechtělo louskat.
„Co myslíš, že to je?“
„Nevím.“
„A co myslíš ty?“
„Já... nevím.“
Poddan se mračil. Velmi nerad přiznával, že něco neví, a taky se mu
to stávalo jen zřídka, jenže teď zrovna vážně neměl ponětí, co to před
nimi leží.
„Možná nějaký divný pták.“
„Jo, pták. S křídlama na hlavě.“
„Říká se ‚s křídly‘. A povídám, že nějaký divný.“
„Mně se to nezdá. Ptáci mají peří a  zobák a  tak vůbec, a  na tomhle
není ani pírko. A zobák taky ne.“
Ten den bylo už od rána všecko špatně. V  noci hrozně foukal vítr
a špatně se jim spalo, a ráno zase tohle. Nejdřív nějaké divné bzučení,
jako by nad střechou lítala opravdu velká vosa, pak rána, pak nějaký
rachot a skřípání o plech na střeše a pak už nic. Proto se ani nestihli
pořádně nasnídat, což Čmuchal dost těžce nesl, a hned utíkali svou stezkou
z psího vína na střechu, aby se podívali, kdo je to vyrušil ze spánku. Ale
tam nic nebylo. Slezli proto dolů a nazdařbůh brouzdali mokrou trávou,
až došli za stodolu. Veliký pes Fido ještě sladce chrápal ve své boudě,
a tak si vůbec nevšiml, že kolem něj prošli.
A právě za stodolou uslyšel Čmuchal zvláštní zvuk. Zněl stejně jako to
bzučení, co jim ráno přerušilo spánek. Marně se rozhlížel všude kolem,
nahlížel pod kameny, nakoukl i do stodoly, nikde nic. Až náhle Poddana





22
napadlo podívat se nahoru. Tam, v  široké koruně obrovské staré lípy,
na větvi těsně u  kmene, ležel ten podivný předmět nebo pták a  ještě
trochu bzučel. Než stačil Poddan vymyslet nějaký plán, už byl
Čmuchal nahoře ve větvích a šťouchal do té věci klacíkem. Nevypadala sice
nějak moc nebezpečně, ale pro jistotu si držel odstup. Co kdyby se té
věci šťouchání přece jen nelíbilo. A pak mu nějak podjela noha, trochu
uklouzl, a jak se tak držel větve nad sebou jen jednou rukou, zhoupl se,
klacíkem podebral tu věc trochu víc – a bác, najednou ležela hluboko
pod ním na zemi přímo před vyděšeným Poddanem. Ještě jednou
zabzučela, zavrtěla tím, co Poddan nazval křídly, a pak utichla a přestala
se hýbat úplně.
„Asi je to kaput.“
„Kaput se neříká, ale vypadá to tak.“
„Co s tím budeme dělat?“
„My? Proč bychom s tím měli něco
dělat my?“
„No jo, no.“
Chvíli mlčeli. Náhle Čmuchal
přestal klepat nohama do klády
pod sebou, zpozorněl, nastražil
uši a poslouchal.
„Neslyšíš nic?“
„Co myslíš? Slyším spoustu věcí,“
odpověděl Poddan, který nechtěl
přiznat, že nemá ponětí, o čem
Čmuchal mluví. „Ptáci zpívají, vítr šumí...“
„Ale ne, takové jakoby kňourání,
takové, jako když sténá meluzína,
akorát, že tu není žádný komín, ve
kterém by mohla sténat, takže to asi
meluzína nebude.“
Poddan zapátral ušima po
takovém zvuku a  opravdu, uslyšel, jak
někde z dálky vítr přináší jemné
sténání.
„Čmuchale, pojď, to se musí
vyzkoumat.“





23
Ondra seděl na špalku u velké hromady dřeva na dvorku a neměl
daleko do breku. Jak se mu to mohlo stát? On mu tatínek říkal, ať s  tím
nechodí ven, jenže když doma je tak málo místa! A tolik se na ten
dárek těšil. Měsíc musel sekat dobrotu, uklízel si všecky hračky, pomáhal
mamince s nádobím, vysával koberec – i když to ho vlastně dost bavilo
– a za celou tu dobu se snažil být co nejhodnější i ve školce, aby paní
učitelka nevolala domů. To je vždycky na houby. Všecko je fajn, sluníčko
svítí, s kamarády je legrace, tatínek s maminkou jsou veselí a pak
najednou zazvoní telefon, tatínek ho zvedne, řekne: „Opravdu? Aha. Tak
dobře. Já si to s ním vyřídím.“ a je po srandě a všechno je najednou úplně
na nic. Ale vydržel to a paní učitelka nemusela volat ani jednou. Měsíc!
Ondra neví přesně, jak dlouhá doba to je, ví hlavně, že je mnohem delší
než týden, a i týden je dlouho. Jen stěží zadržoval slzy, když si pomyslel,
jaký z toho asi bude průšvih.
Neměl brát ten vrtulník ven! Jenže doma je na létání málo místa,
a každou chvíli s ním tak narazil do stropu, do skříně, do dveří nebo do
stěny. Tak si myslel, že se přeci nic nestane, když s ním půjde na dvorek.
Dvorek, to vlastně ani není pořádné venku, to je pořád skoro doma.
Takhle kdyby ho vzal do školky, to už by bylo venku, ale dvorek, to nic
není. Všecko šlo skvěle, vítr, který v  noci fičel, jako by chtěl odnést
celý dům, už téměř nefoukal, a malý vrtulník se na ranním slunci
krásně leskl. Zkusil, jestli s  ním půjde létat nízko nad trávou, pak zkoušel
trochu výš, obletěl růžové keře před domem, pak korunu nejbližší
jabloně, pak přeletěl přes stříšku nade dveřmi a pak to zkusil ještě výš,
až nad jejich domek. A vtom se to stalo. Vítr, který skoro nefoukal, v té
chvíli z  ničeho nic zafičel a  způsobil, že maličký vrtulník vysoko ve
vzduchu úplně ztratil rovnováhu. Propadl se o kus níž, narazil do
střechy, chvíli do ní klepal vrtulí a klouzal po šikmých plátech dolů
k okapu. Ondra zoufale cloumal páčkou ovladače a snažil se dostat svůj
model zpátky do vzduchu, až se mu to nakonec na chvíli povedlo. Jenže
v  okamžiku, kdy se vrtulník znova vznesl, zafoukal zase vítr a  odnesl
ho kdovíkam.
Poddan se Čmuchalem se co možná nejtišeji vydali směrem, odkud
slyšeli tiché sténání. Pravdou je, že by mohli jít ještě mnohem tišeji,
jenže Čmuchal si ze země vzal pár velkých lipových listů a  bůhvíproč se
jimi snažil při chůzi maskovat. Podařilo se mu tak dosáhnout především
toho, že si dokonale zakrýval výhled na cestu, takže vytrvale narážel do





24
překážek, sem tam šlápl na suchou větvičku, co zapraskala, a  jednou
uklouzl na mokré trávě, až málem zaklel. Ale odhodlaně pokračoval se
zakrytým výhledem vstříc zvláštnímu zvuku. Prošli kolem stodoly, tiše
se dostali přes kus zahrady, doslova se proplížili kolem boudy, ve které
dřímal veliký pes Fido, a pak, na dvorku za velkou hromadou dřeva
přichystaného na zimu, uviděli, co je příčinou té meluzíny.
„Hele, to je ten malej zespoda, že jo?“
„Jo, myslím, že mu říkají Ondra nebo tak nějak.“
„No, někdy Ondro, někdy Ondřeji, jindy Ondrášku, sem tam taky ty
syčáku, ale to nevím, co to je.“
„Asi se mu něco stalo. Zkusím zjistit, proč brečí. Čmuchale, zůstaň
tady, ani se nehni a hlavně prosím tě buď zticha.“
„Ty ho budeš strašit?“
„Ne, nejsme přece strašidla, Čmuchale.“
„To ne, ale já myslel, že bychom ho trochu postrašit mohli. Byla by
nějaká psina.“
„Už jsem řekl. Navíc, tenhle strašit nepotřebuje. Podívej, vždyť brečí
i bez toho.“
„No jo, no.“
Ondra se už vůbec nesnažil přemáhat pláč. Seděl a bulil do dlaní, kte -
rými si zakrýval oči, aby neviděl na ten zlý svět, co mu vzal jeho vrtulník
na dálkové ovládání.
„Hůůů...“
Ondra zvedl hlavu. Že by sova? Teď? Ve dne?
Poddan si odkašlal, sebral odvahu a zkusil to znova a lépe.
„Hůůů, malý hochu, proč pláčeš?“
Ondra si otřel mokrou tvář a rozhlédl se kolem, aby zjistil, kdo to s ním
mluví. Mluvící sova! To by ve školce koukali!
„Nevrť se jak holub na báni a odpověz, nač jsi tááázááán!“ Poddan se
pomalu vžíval do role.
„No, já...“ zajíkal se chlapec, zjevně překvapený, že slyší hlas, ale
nevidí, odkud přichází, „já jsem něco ztratil.“
„A  cos ztratil, malý hochu?“ řekl Poddan, zamyslel se a  pak dodal:
„Hůůů.“
„Ztratil jsem vrtulník. Byl jsem s ním venku, hrál jsem si s ním a pak
přišel vítr a vzal mi ho.“
„A ty bys ho chtěl zpátky?“





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je
možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist