načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pod zemí - Antonín Šlechta

Pod zemí

Elektronická kniha: Pod zemí
Autor:

Kniha „všedně nevšedních“ příběhů, které se mohou stát komukoliv z nás. Přesto jsou natolik originální, že nenudí. Nahlédneme do osudů vodárenských dělníků ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  90
+
-
3
boky za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Antonín Šlechta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 127
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-905-4256-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha „všedně nevšedních“ příběhů, které se mohou stát komukoliv z nás. Přesto jsou natolik originální, že nenudí. Nahlédneme do osudů vodárenských dělníků a jejich svérázného způsobu vnímání života, světa a lidí v něm. Postavy v povídkách jsou bravurně vykreslené, příběhům neschází myšlenka, nadhled ani pointa. Náročnější čtenáři si jistě vychutnají autorovu hru se slovy a notnou dávkou existenciální filozofie.   Mgr.

Zařazeno v kategoriích
Antonín Šlechta - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Antonín Šlechta

© Tomáš Kučerovský

ISBN 978-80-905425-6-3 (tisk)

ISBN 978-80-905425-7-0 (epub)

ISBN 978-80-905425-8-7 (mobi)

ISBN 978-80-905425-9-4 (pdf)

Antonín Šlechta

Pod zemí

---------------

----------------

Věnováno každému, kdo kdy

hájil živobytí s krumpáčem v ruce.

Sestup do podsvětí

Seděl u studených kamen a kouřil.Zachmu

řený obličej splýval se stínem, který na něhovrha

la Zbyškova šatní skříň.

Žhnoucí oharek cigarety se každýmpotáh

nutím o pár milimetrů přiblížil ke zčernalým rtům.

Když se doutnající konec cigarety téměř dotýkal

masitých úst, žlutohnědé prsty uchopilynedopa

lek a nemilosrdně ho zatlačily do dna popelní

ku. Automatickými pohyby vysvobodil z krabičky

START bílou ruličku. Škrtl sirkou a další oharek

zamířil na dočasnou pouť.

Viděl jsem toho člověka jeden jediný den,

ale neviděl jsem ho nekouřit. Kuřácké perpe

tuum mobile. Myslím, že nešlo jinak, než že celou

v ý p l a t u s m ě n i l v e s t á n k u n a a u t o b u s o v é m n á d r a ž í

za kartony cigaret.

Z prvního pohledu nešlo soudit, jedná-li se

o postarší máničku, nebo o houmlesáka nastar

tovní čáře. Čtyřicátník neurčitého původu, tak

t r o c h u c i k á n b a r v o u k ů ž e , š i k m ý m a o č i m a A s i a t

a mastnou blond hřívou Švéd k pohledání. Dřepěl

na židli bez čalounění a nikoho si nevšímal.

Zpustlý hromotluk, jehož pevné kontury

zvolna přecházely v sádelnaté partie nad pevně

uvázanou šňůrou montérek s datem výroby někdy

na začátku kolektivizace zemědělství. Ráďa, jeden

7

Sestup do podsvětí

Seděl u studených kamen a kouřil.Zachmu

řený obličej splýval se stínem, který na něhovrha

la Zbyškova šatní skříň.

Žhnoucí oharek cigarety se každýmpotáh

nutím o pár milimetrů přiblížil ke zčernalým rtům.

Když se doutnající konec cigarety téměř dotýkal

masitých úst, žlutohnědé prsty uchopilynedopa

lek a nemilosrdně ho zatlačily do dna popelní

ku. Automatickými pohyby vysvobodil z krabičky

START bílou ruličku. Škrtl sirkou a další oharek

zamířil na dočasnou pouť.

Viděl jsem toho člověka jeden jediný den,

ale neviděl jsem ho nekouřit. Kuřácké perpe

tuum mobile. Myslím, že nešlo jinak, než že celou

v ý p l a t u s m ě n i l v e s t á n k u n a a u t o b u s o v é m n á d r a ž í

za kartony cigaret.

Z prvního pohledu nešlo soudit, jedná-li se

o postarší máničku, nebo o houmlesáka nastar

tovní čáře. Čtyřicátník neurčitého původu, tak

t r o c h u c i k á n b a r v o u k ů ž e , š i k m ý m a o č i m a A s i a t

a mastnou blond hřívou Švéd k pohledání. Dřepěl

na židli bez čalounění a nikoho si nevšímal.

Zpustlý hromotluk, jehož pevné kontury

zvolna přecházely v sádelnaté partie nad pevně

uvázanou šňůrou montérek s datem výroby někdy

na začátku kolektivizace zemědělství. Ráďa, jeden

8

z mých nových spolupracovníků.

Mezi úpické vodárenské dělníky jsemnastou

pil za dob kralování bolševika, v časech, kdy ještě

nikdo netušil, že král bude co nevidět nahrazen

sborem volených dobrovolníků. Do dne Dzbýva

ly tři roky.

Můj první den v partě, se kterou jsemnásle

dujících bezmála deset let objížděl vodovodní

a kanalizační revír Úpicka a širokého okolí. Den,

kdy se světlo drápalo z noci skrze mlžný oparčerv

nového rána. Den, kdy jsem poprvé vstoupil do

světa figurek národa vodárenského. Figurek,kte

ré se rekrutují z nejneuvěřitelnějších lidskýchosu

dů. Zjizvené duše, nepolapitelné nátury, podiví

ni na sta způsobů, osudy zatracené sebou samými,

někým odložené nástroje k nepotřebě...

Vodárenské řemeslo vždycky bylo a je víc

o krumpáčích a lopatách nežli o řemeslesamot

ném. Improvizace na každém kroku.Dobrodruž

ství skrývané metr a půl pod zemí, kdy nevíte, co

s posledním úderem krumpáče objevíte.Skloně

ni nad rozedraným masem země skrytě něcopoš

temínkujete, porochníte, přiškrtíte, převeksluje

te, rozhejbete, zaslepíte, propojíte. Pak všechno

zahrnete zemí a věříte, že vše poběží dál, jak by

běžet mělo, ale to už nikdo nevidí, nezkontroluje,

nezvizitýruje.

V šatně se nedalo nadechnout, kouřilivšich

ni i přes varování nápisu na dveřích. Červeně přes

šablonu vystříkaná výzva – Zákaz kouření. Vzal

jsem s povděkem, když po dvou hodináchpracov

ních diskuzí o ničem zavelel parťák Vlaha: „Jedem

to vomrknout, i ty mladej...“ Jen kývnul prstem.

Šest chlapů plus já, novic s kouřovýmislza

mi v očích, jsme se zvedli, posbírali z opěradelžid

lí zavěšené svačiny a naskákali do gazíka. Po pár

9

kilometrech jízdy jsme zase vyskákali. Slunceran

ní mlhu už dávno rozpustilo. Rodil se příjemný

teplý den. Země voněla vláhou.

Parťák bez okounění rozdělil práci: „Ty si

běž, Ráďo, na svý, my jdem na druhej konec a ty

(zase to gesto prstem) pospíchej pro zápisný, ať

máme na odpoledne ňákej náskok.“

Pár hrubých, dvojsmyslných poznámekspo

lupracovníků mne tlouklo do zad a popostrkovalo

směrem k nejbližšímu krámku, k samoobsluze na

jediné pořádné rtyňské křižovatce. Nejradši bych

chlapy poslal tam, kam může jen klystýr a prst

pana doktora, ale udusil jsem vztek v měkkénáru

či probuzeného dne.

Až prolijeme hrdlem obsah několika lahváčů

i točených piv, staneme se rodnými bratry.Padne

me si kolem krku, milenci opilosti, a skácíme

všechna tabu nováčka, jako kostičky dětského

domina. Přísahám při všech mozolech, které mi na

dlani ještě kdy naskáčou!

10

Vysypal jsem drobné na nerezovou mis

ku pokladny, hodil si montérskou brašnu s deseti

dvanáctkami a půllitrem rumu na rameno, usmál

se na slečnu pokladní, která se zdála být stejnou

novickou jako já, jen na jiném bitevním poli.Posu

nul jsem si řemen brašny, aby neřezal, a vracel se

cinkavým krokem zpátky. Loudal se, co to šlo,táh

nul nohu za nohou neochotně a nevrle. Zatímješ

tě nebylo nic, co by mě s vodárenskou partoupoji

lo dohromady, žádné zážitky, průšvihy, nic, čím by

mi byli blízcí.

Na dohled kopajících chlapů mne čeka

lo překvapení. Na jedné straně výkopu stály čtyři

o lopaty se opírající postavy. Pátá dole ledabyle

vyhazovala hlínu v nepravidelném, dlouhýmipře

stávkami přerušovaném rytmu. Na straně druhé

automatickými pohyby v pomalém pravidelném

tempu kopal Ráďa. Co chvíli se zastavil, zdvihl

ramena k uším, potáhl dlouze z cigarety, posunul

ji až do samého koutku úst, kamsi chvilku smutně

koukal a znovu se sklonil k práci.

„To je mi teda povedená parta,“ zaklel jsem

polohlasem a šoural se blíž v neblahé předtuše, že

se budu u krumpáče střídat s Ráďou a okolo se

bude poflakovat pět chlapů na jednu lopatu.Nasta

la všeobecná, všemi vítaná přestávka, pracovní

pauza, šlus.

„Kde ses toulal, mladej, žízeň je svině.“

Na odpověď nikdo nečekal. Sedmkrátsyk

la otevřená lahev piva, zaznělo sedm slastných

oddechnutí v jediné slavnostní salvě. Jednoucvak

la zátka od rumu, postupně odeznělo sedmhla

sitých otřepání a opět sedm slastnýchoddechnu

tí. Pijácká opereta, bez zkoušky, na ostro. Kdopak

k ní asi psal libreto? Muziku si každý tvrdil sám.

Sotva jsem polknul poslední lok, už mistr

kali krumpáč do ruky. „Skoč do díry, hošane,

a zkus si to.“

11

K mému překvapení jsem rozšířil počet

kopajících na pravé straně výkopu. Hráli jsmepře

silovku šest na jednoho. Divný hokej. Potýkal jsem

se s ohmatanou násadou krumpáče a byl v tu ránu

zpocený až za ušima. Narážkám chlapů navýkon

nost náctiletých mladíků jsem nastavil nahrbená

záda a červenal se do tmy výkopu. V duchu jsem

tucetkrát proklel každého z nich.

„Ukaž to sem,“ vysvobodil mne z díry Vlaha.

Vystřídán, byla mi svěřena má vlastnínača

t á l á h e v d v a n á c t k y K r a k o n o š e . O b r á t i l j s e m s e

ke Zbyškovi: „To máte zvláštní pořádky. Je na

trestný lavici, že kope sám?“

„Zkus kopat s ním, ani si nečutneš. Nepustí

tě k tomu,“ ušklíbl se na mne.

„Chce pobrat prémie za celou partu?“

„Ráďa? Né. Jen je trhlej. Dobrej chlap, ale

má drobátko úlety. Sestup do podsvětí a tak, však

poznáš.“

Ne že by mě už nenapadlo, že je cvok,

napadlo, ale suďte si někoho, když blázen je každý

sudý a normální není každý lichý.

Díval jsem se na jeho propocená záda. Nořila

se do výkopu, šmrdolila v něm a za pomoci silných

paží tahala z díry příděly hlíny, lopatu za lopatou.

Lidský stroj, páky, písty potažené masem,nehluč

ná kraksna jedoucí na lahvovou dvanácku,vypouš

tějící zplodiny cigaretovým dýmem.

Kope bezmála hodinu. Šlape bez ustání.

Hranatá mašina, korečkové rypadlo za šestnáct

stovek měsíčně plus diety. Ale jasně jsem viděl, že

je někde jinde, že tady není s námi, že mu zrovna

teď nic neříká parta alkoholem rozjasněnýchchla

pů, že krumpáč s rovnou špičkou nevnímá. Jen

jakoby bezděčně vykusuje ze země slehlou písčitou

hlínu. Trochu mne zamrazilo.

Třikrát jsem se podíval do díry, když na mne

12

vyšla řada, abych potěžkal pracovní nářadí, a hned

nato jsem vyrážel s montérskou brašnou vymě

nit prázdné skleněné za plné skleněné. Pokladní

se culila. Culila se čím dál víc. Po třetí návštěvě

samoobsluhy jsme byli kamarádi.

Já ji pokaždé vypověděl veselou příhodu

z nasávání, spřádaje sítě v trojúhelníku ženského

těla. Chlapi mě se stoupajícím počtem piv a rumu

jeden po druhém adoptovali, přijali mne zavlast

ního, v díře nalezeného bratra. Ráďa ne, tenkou

řil, kopal, pil.

Ale jako když utne, najednou z výkopuvyle

těla lopata, za ní krumpáč, pak se vyškrábal Ráďa

sám. Oprášil si ruce o špinavé montérky, chvilinku

koukal kamsi skrze nás do světa, který znal jen on,

a pak důrazně prohlásil: „Dělejte si to, jak chcete,

já končím!“ A odcházel.

Koukali jsme za ním oněmělí, jako by nám z

ruky vytrhl naši vlastní kozu a odváděl ji do svého

chlívku.

13

„Ráďa boduje.“

„Kdo ví, co se mu mate v makovici,“ uzavřel

parťák diskusi. Mlčky mi podával prázdnoubraš

nu vyspravovanou měděným drátem a já posbí

ral prázdné skleněné a vyrazil na okruh rtyňským

úvozem.

Naposledy jsem navštívil samoobsluhu aslí

bil slečně výlet parníkem po Vltavě. Na svoupio

nýrskou čest. Chvíli poté jsme jako jeden muž

vyhlásili fertik a šli do Klubu, do jediné otevřené

hospody v městečku, přivítat do svých řad nového

pracovníka, posilu, fachmana. Tedy mne.

U stolu vedle pípy, pod obrázkem Švejka,

seděl Ráďa. Skrčený za sklenicí piva, schovaný

v obláčcích cigaretového dýmu. Anděl Nikotin

na dovolené v Klubu pod laskavým dohledemhos

podské, boubelaté Jarmilky.

„Co jančíš, Ráďo?“ poklepal mu na rameno

jeden z mých adoptivních otců, tuším, že Pepík.

Ráďa si ho změřil nepřítomným pohledem,

zvedl ruce nad stůl, prsty v křeči: „Teď mě nech

bejt, za deset minut je sestup do podsvětí,“pro

cedil skrze zaťaté zuby. Hrklo ve mně. Zbyšek mě

chytil za loket.

„To je dobrý, Máco, nelekej se, chlastej.“

Poslechl jsem. Jarmilka před nás nasázela

mokré půllitry a my se do nich bezhlavě pustili.

Pivo příjemně chladilo rozehřáté útroby. Uplynulo

sotva deset minut a Ráďa začal s kýmsirozmlou

vat, přít se, dohadovat. Slovo jsem mu nerozuměl.

Věty z něho lítaly jako erupce na slunci,nekontro

lovaně a bez přípravy. Trhavě gestikuloval rukama.

V obličeji napětí k prasknutí, pod kůží se rýsovala

kdejaká žilka. Naráz široce otevřel modré smutné

oči, celý se přikrčil, zdrcnul a ramena se muroz

třásla, jako by byl pětiletým vykukem chyceným

při lumpárně. Očividně koktal strachy.

Nikdo z chlapů si ho nevšímal, asi byli zvyklí.

14

Dým z cigaret se válel hospodou sem a tam.Tvo

řil víry a soustavně se posouval k nejbližšímuvět

ráku. Ráďa zahalen do kouře vlastní cigarety začal

někomu někde cosi rozkazovat. Žíly na krku mu

naběhly, bělmo vytřeštěné do jiného světa.Sevře

nými ústy cedil rozkazy. V momentě zestárnul

o dvacet let. Jarmilka po něm blýskla rozhněvaným

pohledem, čekala problémy a také se jich dočkala.

Opilost byla mou paní, družkou, milenkou

i odvahou, ale přesto mne do židle přimáčkl strach.

Ne z Rádi, ten byl ode mne přes dva chlapy, ale

posedla mne tíseň z toho, co se odehrávalo v něm.

Chlapi mi potom mnohokrát vyprávěli, že to, co

vidí, neexistuje, že jsou to vidiny mozku spřeho

zenou výhybkou. Jenomže já se nějak nedokázal

vyrovnat s myšlenkou, že když to celé neexistuje,

jak je možné, že to vidí. Ale hlavně - když jeho

mozek produkuje vidiny, které sám není schopen

rozeznat od skutečnosti, jak mám proboha vědět,

že skutečnost, kterou vnímám já zdravým moz

kem, není také jenom vidina, bublina bez podstaty,

bez opory. Toho pocitu jsem se po setkání s Ráďou

a jeho sestupem do podsvětí už nikdy nezbavil.

Sklenice piva se rozlítla na střepy. Obrá

zek Krakonoše na půllitru se rozpadl do ztracené

mozaiky a pivo naposledy zašumělo, vzkypělo, než

se ztratilo ve škvírách staré podlahy. Ráďa si toho

nevšiml, rukama pořád ještě odstrkoval kohosi

z podsvětí. Všiml si však mladík s kravskýmkru

hem v nose, jemuž lepkavé pivo umylo holé nohy

v notně opotřebovaných sandálech.

„Ty kreténe!“

Dříve nežli jsme zdvihli pohledy odrozpad

lé sklenice, chytil Ráďa mladíkovu ránu do týla.

Nepříjemný, tupý zvuk úderu utišil hospodu. Ráďa

se ani neotřepal, skoro naslepo hmátnul a chytil

mladíka za límec a ruku zase spustil dolů.Bou

belatá Jarmilka jen bezmocně rozhodila rukama

15

a zalezla za hospodský pult pod ochranustarodáv

né pípy.

Mladíkova hlava s vyvaleným zděšením

v očích se zastavila o stůl. Tělo neposlušněpokra

čovalo v pádu k zemi, až sebou nakonec strhlo

i zakrvácenou hlavu. Ve mně by se krve nedořezal.

„Klid, Máco,“ uklidňoval mne Zbyšek.

Na zemi se nic nepohnulo. V hospodě bylo

jako u Šípkové Růženky těsně před polibkemprin

ce. Všichni jako ze dřeva vyřezaní, Skupovy loutky

po divadelním představení. Ráďa se zvedl ze židle,

ruce mrtvě visely podél těla.

Někdo políbil princeznu a od zadníhosto

lu vystřelili zbývající mladíci s kravskými kru

h y v n o s e . V o č í c h j i m h o ř e l a p o m s t a . S á p a l i s e

na Ráďu jeden přes druhého. Snad je aninevní

mal, ale odhazoval je daleko jako kriketové míčky

ve školním kole branných závodů.

Hospoda se vyprázdnila. Mladíci spotrha

16

nou kůží zmizeli tak rychle, jak jim to újma

na zdraví dovolila. Bez placení, bez pozdravu.

Shlukli jsme se okolo Ráďi. Stál s krabičkou sirek

v ruce mezi převrácenými stoly a židlemi. Zciga

rety se kroutil na svobodu modravý dým. Ráďa

pohlédl na Pepíka střízlivýma očima. Tak pro

pastný smutek jsem ještě nikdy v očích člověka

nespatřil.

„Pane Vlaha, za korunu skleničku.“

Pepa šel k pípě, natočil do ticha aprázdné

ho půllitru, co se do něj vešlo, a podal ho Ráďovi.

„Vy se budete mít v podsvětí dobře, paneVla

ha, vás tam mají moc rádi.“

Cvaknul o stůl vyštrachanou mincí, chvíli

koukal do půllitru a pak začal dlouhými doušky

polykat pivní pěnu. S posledním lokem vlítli do

místnosti policisté.

Ráďa namířil na návštěvu ukazovákem

a zařval: „S váma nikam nejdu, chci Růžičku.“

Policisté se snažili Ráďovi domluvit.Neod

povídal jim, nereagoval, ale výraz jeho tváře jepře

svědčil, že bez Růžičky to nepůjde. A nešlo.Míst

ní doktor Růžička si odvedl Ráďu až k bílýmandě

lům v psychiatrické léčebně. Ale jeho cesta vedla

zřejmě jinam, protože za několik dní zemřel,ode

šel napořád do svého podsvětí.

A tak během jednoho dne do mého života

vstoupil a zase vystoupil Ráďa, kuřácké perpetuum

mobile, muž z podsvětí. Otiskl do mne své smutné

oči a já cítím od toho momentu, jak se všuderoz

tahuje, jak bez přestání dotírá, jak vábí – sestup do

podsvětí.

17

Nemoc a uzdravení

Můžete si být naprosto jistí, že když se léta

plácáte od vodojemu k vodojemu, od čerpacístani

ce k čerpací stanici, od výkopu k výkopu, za deště,

mrazu, ve vánici, ve větru, pod palčivými paprsky

slunce, jednou kopete krumpáčem hlava nehlava

propocení v podzimním vlezlém větru, podruhé

se brodíte v ledových holínkách bahnitýmtrato

lištěm a potřetí promočení nechápavě koukáte, jak

vám na kost mrznou šaty na holém těle, počtvrté,

popáté, pošesté a tak dále, zkrátka si můžete být

jistí, že se vás jen tak něco nechytne.

Ale tentokrát jsme to krapánek přepískli,ten

tokrát jsme přetáhli péro. Kdosi v kancelářirozho

dl, že propojka vodovodu na Odolov bude hotová

do konce týdne a ani o den déle.

Z vyhřáté místnosti, skrze ojíněné okno,

může vydařená zima vypadat idylicky. Navodíroz

něžnělý pocit ladovských obrázků s příchutícinká

ní vánočních zvonků, ale když rozmotáváteklub

ko dvoucoulové polyetylenové hadice promrzlé

j e d o v a t ý m d v a c e t i s t u p ň o v ý m k o u s a n c e m m r a z u

a snažíte se narovnat potrubí do vyfrézované rýhy

v zemi, brzy poznáte, že mrtvá černá hadicehra

vě přepere dva dospělé chlapy, a to prosím žádná

tintítka.

Rozhrkaná fréza snadno jizvila měkkou

18

zemi pod půlmetrovou přikrývkou sněhu, ale nežli

jsme položili potrubí, čerstvě vyvržená hlína skrz

na skrz promrzla v ledovém větru a dostat jizpát

ky do vyfrézované rýhy byl úkol náročný pro náš

obstarožní bagr i usměvavého bagristu Míťu.

Na obsyp potrubí pískem nikdo aninepo

mýšlel. Čtyři chlapi byli rádi, když s vypětím všech

sil srovnali konce dvou hadic proti sobě, abydvou

coulové závity holendru do sebe zapadly. Spojješ

tě nakvap zabalit do voskovaného plátna, aby se

oddálilo zrezivění pozinkované fitinky, a rychle

naskákat do kabiny Lady Nivy s bublajícímmoto

rem a prodlouženým zadkem. Alespoň na malou

chvíli ulevit promrzlým prstům.

Ať se nikdo nediví a nedělá překvapeného,

že mne chytila pod krkem a bez slitování srazila

na lůžko. Rozhicovala mi tělo a třásla jím vhoreč

kách. Nemoc, choroba.

Pan doktor s cvikrem v půlce nosu nalékař

ském středisku suše konstatoval: „Angína.“ Vypsal

mi zkušenou rukou recept i neschopenku jedním

šmahem. Sestřička si posunula drdol zprava doleva,

aby byla pořád šik, a doktorovo rozhodnutípotvr

dila víc než rezolutním úderem razítka. Zálibně si

prohlédla výsledek své práce. Spokojeně se usmála

a bez pardonu či dalšího zdržování mnevypoklon

kovala ze dveří ordinace se slovy: „Jedenáctého na

kontrolu k panu doktorovi. Další!!!“

V lékárně mi ramenatý hromotluk schlapec

kým knírkem a ženským hlasem za mírnýpopla

tek vydal léky - bílé kulaté a žluté šišaté.Krabič

ky od léčiv počmáral tajemnými klikyháky,prav

děpodobně označujícími předepsané dávkování.

Navrch mi přidal radu k nezaplacení, pro dnešek

úplně zdarma: „Pijou hodně tekutin a hlavně ležej

a potěj se, aby jim horečka ustoupila.“

Poděkoval jsem zdvořile a přemýšlel, zda je

také zachvácen horečkou, nebo jestli si jen tak pro

19

radost zaonikal. Dál jsem se již nezabývalobojet

nou podobou lékárníka a odkráčel k domovu plnit

požadavky vědy doktorské i lékárnické.

Plně si vědom letitého účastnictví v systému

povinného zdravotního pojištění, vyhradil jsem

si ve svém bytě jedna plus nic samostatný pokoj

s n a d s t a n d a r d n í p é č í o p a c i e n t a . Te d y s t e l e v i z í

a dietou poskládanou z nejrůznějších laskomin pro

ten účel nakoupených v obchodě na sídlišti.

Polykal jsem prášky v předepsanýchinterva

lech, potil se do peřin, až se z nich kouřilo, tělo

vyživoval dobrůtkami a čas si krátil sledováním

televizních programů, jež byly pro mne tenkrát

novum. Barevné, ozvučené, podmanivé.

Trvalo několik dnů, než horečka ustoupila,

a tak si nejsem zcela jistý, zda se odehrálo všechno

tak, jak to tu stojí černé na bílém.

Vzpomínám si dobře na barevné obrázky

televizních programů, jak bezpečně schované za

skleněnou přepážkou obrazovky poskakovaly před

20

mýma očima. Chvílemi radostně skotačily,chvíle

mi naléhavě burcovaly, ale více méně se celou dobu

chovaly drze a vlezle.

Dělaly na mne modravá ramena a tvá

ř i l y s e d ů l e ž i t ě . Ú z k o s t l i v ě s e s n a ž i l y v y v o l a t

ve mně dojem, že na událostech za skleněnoubub

linou naprosto neodmyslitelně záleží celý můj život

a zdaleka nejen můj.

Zprvu nahlížel jsem na svého televizního

společníka poněkud s nedůvěrou a odtažitě.Čudlí

kem ho vypínal, zapínal, štemínkoval barvy i zvuk,

opatrně zkoušel zdířky a nejrůznější hejblátka, ale

posléze, oslaben náporem zákeřné nemoci, jsem

zcela podlehl kouzlu barevných obrázků.

Z a h o d i l j s e m z a h l a v u n e d ů v ě r u i o b a v y

a nechal se omámit smyšlenými televizními pří

běhy s odvěkým motivem, jak pravda a dobro po

tuhém, nelítostném a mnohdy zákeřném bojivítě

zí, i když to někdy trvá déle nežli sto dílů.

Nořil jsem se do hlubokomyslných úvah

k o m e n t á t o r ů a k o m e n t á t o r e k u d á l o s t í z e s v ě t a

i z domova a žasnul v nekonečném údivu nadsple

titostí světa a dějů v něm. Pokorně jsem naslouchal

upřímným vyznáním náboženských vůdců olás

ce člověka k člověku, člověka k bohu a boha kčlo

věku. S hubou dokořán se podivoval nadzhovadi

lostmi zábavního průmyslu s jeho pseudoštěstím

a pseudoproblémy, kdy se všichni radují anadše

ně vřískají při každém pšouknutí, kdy nikdo není

k utišení, když všichni hromadně pláčou nadroz

litým hrnkem mléka, aniž by kdokoliv vzal hadr

a mléko z podlahy setřel.

Ideologové praví, leví i středolevopravízaplé

tali mne do sítí argumentů, grafů, tabulek,statis

tiky, průzkumů, průměrů a mediánů. Předháněli

se, přeskakovali, přejmenovávali, přeloktovávali.

Já jim držel pěsti a s napětím sledoval, jaksportov

ní utkání vyvrcholí, ale nic. Remíza, pat, šul nul.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist