načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pod vycházejícím sluncem -- Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století - Veronika Krištofová

Pod vycházejícím sluncem -- Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století

Elektronická kniha: Pod vycházejícím sluncem -- Japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20. století
Autor:

Publikace se zabývá otázkou průběhu, vývoje a proměnlivosti korejsko-japonských vztahů v 19. a 20. století s odkazem na rozvoj vzájemného postoje v 21. století. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 391
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, 1 mapa, portréty
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7113-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace se zabývá otázkou průběhu, vývoje a proměnlivosti korejsko-japonských vztahů v 19. a 20. století s odkazem na rozvoj vzájemného postoje v 21. století. Mapuje jak samotné počátky oboustranného působení japonských ostrovů a Korejského poloostrova, tak vývoj diplomatických vztahů, k jejichž významné proměně došlo v druhé polovině 19. století v souvislosti s restaurací Meidži v Japonsku. Rychlá modernizace japonských ostrovů a orientace na západní hodnoty vedla k následným sporům s ostatními asijskými státy a ke zhoršení diplomatických vztahů s Koreou. Vzájemná nevraživost postupně vygradovala v násilné otevření Koreje světu skrze Kanghwaskou smlouvu v roce 1876 a v postupnou okupaci Korejského poloostrova. Japonská nadvláda pro Koreu znamenala v mnoha ohledech změnu, jež se projevila i po její liberizaci po druhé světové válce. Jak v důsledku dozvuků japonské okupace, tak působením studené války došlo k rozdělení doposud jednotného národa na dva samostatné státy, jejichž postoj ke světu a Japonsku jako takovému se diametrálně odlišuje. (japonsko-korejské vztahy v průběhu 19. a 20.

Předmětná hesla
* 19.-21. století
* 1868-2018
Korea -- Zahraniční vztahy -- 19.-21. století
Japonsko -- Zahraniční vztahy -- 19.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Veronika Krištofová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Pod_vychazejicim_sluncem_PATITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.3.18 22:09

Process Black


C

M

Y CM MY CY

CMY

K

Pod_vychazejicim_sluncem_TITUL.ai 1 175.00 lpi 45.00° 25.3.18 22:08

Process Black


Tato publikace vznikla jako jeden z výstupů projektu

SGS-2016-067 Velká Británie a Restaurace Meidži

řešeného na Katedře historických věd FF ZČU.

Recenzovali:

PhDr. Jan Kočvar, Ph.D.

prof. PhDr. Ing. Aleš Skřivan, Ph.D.

Copyright © Západočeská univerzita v Plzni, 2018

Copyright © Veronika Krištofová, 2018

Cover © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2018

ISBN 978-80 -7557-113-7 (pr i nt)

ISBN 978-80-7557-512-8 (ePub)

ISBN 978-80-7557-513-5 (mobi)

ISBN 978-80-7557-514-2 (pdf)

Obsah

Úvod ........................................................................................... 7

Korejsko-japonské vztahy do roku 1868 ............................... 13

Korejsko-japonské vztahy v letech 1868-1895 ....................... 23

Čínsko-japonská a rusko-japonská válka .............................. 89

Japonský protektorát nad Koreou .......................................... 109

Anexe Koreje ............................................................................. 135

Vojenská vláda (budan seidži) ................................................. 151

Kulturní vláda (bunka seidži) ................................................. 179

Koloniální správa v letech 1927–1937 .................................... 197

Koloniální správa v letech 1937–1941 .................................... 217

Japonská správa Koreje v letech 1941–1945 .......................... 239

Korea po roce 1945 ................................................................... 275

Korejsko-japonské vztahy po roce 1945 ................................ 313

Závěr ........................................................................................... 365

Bibliografie ................................................................................ 373



7

Úvod

N

ovinové články nás opakovaně informují o korejských

„utěšitelkách“ působících od čínsko-japonského „in

cidentu“ z roku 1937 až do konce druhé světové války

jako sexuální otrokyně v nevěstincích japonského vojska. Tyto

„utěšitelky“ nepožadují po japonské vládě nic víc než omlu

vu a odškodnění za nepravosti na nich spáchané v době války.

Pravidelně se objevují zprávy o jihokorejských a čínskýchpro

testech proti návštěvám svatyně Jasukuni japonskýmipolitic

kými představiteli. Svatyně, v  níž se uctívají i duše válečných

zločinců, je Jižní Koreou i Čínou považována za symbolmili

tarismus a vůči nim v minulosti agresivně vedené zahraniční

politiky Japonska. Nezřídka kdy se objevují v  novinách sdě

lení o masových demonstracích jihokorejských obyvatel proti

japonským učebnicím, jež značně ohýbají historickouskuteč

nost ve prospěch japonských ostrovů. Občas se můžeme dočíst

i o územních sporech mezi Japonskem a Jižní Koreou ohled

ně ostrova Tokto (japonsky Takešima). Tyto spory vzájemných

vztahů takto geograficky si blízkých států vycházejí zespoleč

né minulosti.

Česká historiografie bohužel blíže nevysvětluje příčiny

těchto korejsko-japonských vztahů. Jedinou českou publika

cí do  hloubky se zabývající vývojem vztahů mezi Japonskem

a  sousedním Korejským poloostrovem je Korea a Japonsko

od Jiřího Janoše.

1

Zde je možno nalézt mnoho kulturníchroz

dílů mezi Japonci a Korejci, jež občas vytvářejí mezi těmito

1)

O knize možno více dočíst zde: https://www.databazeknih.cz/kni-

hy/japonsko-a-korea-28686, citováno dne 16. 2. 2018.


8

Pod vycházejícím sluncem

dvěma národy téměř nepřeklenutelnou propast. Nebyly toovšem jen kulturní rozdíly, co vedlo k  neutichajícím rozepřím

mezi těmito dvěma národy. Korejsko-japonská minulost je

plná vzájemné nevraživosti související s japonskými ambicemi na Korejském poloostrově. Ty narostly předevšímv souvislosti s restaurací Meidži a japonskou snahou vyrovnat sezápadním mocnostem a s  tím souvisejícím pocitem nadřazenosti Japonska vůči ostatním asijským státům. Toto počínání později vedlo k japonské okupaci Koreje a právě odtud pochází pro

Korejce doposud neodpustitelná společná minulost.

Tato publikace vás provede japonsko-korejskými vztahy

od jejich počátků až do současnosti. Hlavním cílem je nastínit

dlouhodobý vývoj recipročního působení těchto dvou náro -

dů a seznámit čtenáře s některými zajímavými aspektytohoto působení. Vzájemné ovlivňování Korejského poloostrova a japonských ostrovů můžeme pozorovat již od 3. stoletínašeho letopočtu. K výraznějšímu působení Japonců na Korejském poloostrově došlo v souvislosti s vojenskou výpravouHidejoši Tojotomiho (1536–1598) na Korejský poloostrov v 16.století. Tyto události byly ovšem pouhou předehrou ke skutečnému pronikání Japonska na Korejský poloostrov a následnémuplnému ovládnutí Koreje.

Publikace se zaměřuje především na vývoj vztahů meziJaonskem a Korejským poloostrovem v  19.–21. století. V této

době v souvislosti s restaurací Meidži došlo ke změněnahlížení Japonska na sousedící stát a k následnému pronikáníJaponců do Koreje. To se projevilo v otevření Koreje Kanghwaskou

smlouvou z  roku 1876 a následnými válkami Japonska s Čínou (1894–1895) a Ruskem (1904–1905) o získání vlivu naKorejském poloostrově. Japonsko bylo díky vítězství nad Ruskem uznáno mezinárodní scénou jako rovné západním mocnostem, což Japonsku propůjčilo pocit nadřazenosti nad ostatními asijskými státy. Rozhodlo se proto pokračovat v navyšování


Úvod

9

své vlastní prestiže. Proto Japonsko proniklo na Korejskýpolo

ostrov, z něhož v roce 1905 vytvořilo svůj protektorát a o pět let

později prostřednictvím anexe inkorporovalo Koreu do své

ho impéria jako integrální součást mateřské země. Tím Korea

přestala jako samostatný stát existovat a v budoucích 35 letech

byla okupována Japonskem.

V období 19. a 20. století je pro geopolitický vývoj asijského

kontinentu důležité především postavení Číny, podle tradice

politického centra celého asijského kontinentu. Čína bylazná

ma jako „Centrální říše“, jež na základě sinocentrického sys

tému známého jako hwa-ji (doslova „civilizovaný-barbarský“)

charakterizovala vzájemné vztahy asijských států. Na základě

této myšlenky byla Čína „středem“ Asie (podle čínské tradice

i světa) a na své vedoucí postavení navázala vztahy s okolními

st áty, pro ni přirozeně podřízenými. Tak se ostatní státy Asie

staly vazaly Číny. Poráž ka tohoto impéria západnímimocnost

mi v průběhu opiových válek vedla ke snížení její prestiže avy

tvoření místa pro jiné asijské státy, jež se mínily pasovat do role

nejcivilizovanějšího a nejmocnějšího státu Asie. Na tutopozi

ci se svým následným počínáním postavilo Japonsko. To ne

jenže dokázalo Čínu porazit ve válce z let 1894–1895, ale také

následně prokázalo svoji životaschopnost poráž kou evropské

mocnosti, Ruska, v roce 1905. Tím potvrdilo své zájmy nasou

sedním Korejském poloostrově a rozšířilo postupně svůj vliv

i sem.

Myšlenkou posílení vlastního postavení pomocí imitace

západního imperialismu, historikem Robertem Eskildsenem

nazvanou jako „mimetický imperialismus“, se Japonsko roz

hodlo rozšířit vlastní impérium o nové kolonie. Prvnískuteč

nou japonskou kolonií byl Tchaj-wan, získaný v roce 1895 jako

důsledek vítězství nad Čínou. Stal se tak symbolem japonské

prestiže. Novým cílem se pro Japonsko stal sousedící Korejský

poloostrov, jenž později tvořil základnu pro další rozšiřování


10

Pod vycházejícím sluncem

japonského vlivu na asijský kontinent. Konkrétně ve 30. letech

do Mandžuska, po roce 1937 do Číny a v souvislostis vypuknutím války v  Pacifiku v  roce 1941 i do jihovýchodní Asie

a na pacifické ostrovy.

Japonská rozpínavost tak zasáhla Korejský poloostrov apřímo ovlivnila jeho vývoj po dobu 35 let své okupace v  letech

1910–1945. Autorka se tak nesoustředí pouze na proměnlivost

vztahů mezi Japonskem a Koreou, ale snaží se též zmapovat

rozsah japonského působení v Koreji a postihnoutcharakteristické prvky japonské koloniální politiky. Soustředí se nakulturní, sociální, hospodářské a politické dopady okupace v obou

zemích s důrazem na korejské prostředí. Cílem je též nastínit

čtenáři další směřování Koreje po osvobození, a to jak vpolitickém, hospodářském, sociálním i kulturním ohledu.

Po osvobození Koreje v  souvislosti s  kapitulací Japonska

v létě 1945 došlo na poloostrově k dvojí okupační správě –na severu Sovětského svazu a na jihu Spojených států amerických.

Toto politické rozdělení poloostrova vedlo k  vyhlášení dvou

samostatných korejských států – Korejské republiky na  jihu

poloostrova a Korejské lidově demokratické republikyv severní části země. Následná snaha o opětovné sjednocení národa

vedla ke Korejské válce v letech 1950–1953, jež potvrdilatrvalé rozdělení poloostrova na severní a jižní část. Tím se dějinný

vývoj doposud jednotného národa rozdělil a vydal se vlastní

cestou.

Následné korejsko-japonské vztahy se vyvíjely velicepomalu a spíše v negativním duchu. Japonská okupace Korejev letech 1910–1945 měla vliv na historickou paměť obou národů,

která dodnes determinuje vzájemný postoj Zeměvycházejícího slunce a Korejské republiky i Korejské lidově demokratické

republiky. Obnovení přátelských vztahů s Jižní Koreouproběhlo prostřednictvím Základní smlouvy o vzájemných vztazích

z  roku 1965. Přesto nezajistila ukončení a vyřešení veškerých

Úvod

11

sporů, jež dodnes čeří vzájemnou spolupráci těchto dvou

st átů. Stále dokola na hladinu vyplouvají konflikty vycházející

ze společné minulosti. Ať už se jedná o výše zmíněnou otázku

korejských sexuálních otrokyň naverbovaných japonskou armádou, o územní spory, nebo jihokorejské vládě nevyhovující

rétoriku japonské politické scény. K  navázání dlouhodobých

pozitivních diplomatických vztahů se severokorejským režimem nikdy nedošlo. V  souvislosti s  agresivně vedenou zahraniční politikou Korejské lidově demokratické republiky

ke  zlepšení vzájemného postoje s Japonskem zřejmě v  blízké

budoucnosti nedojde.

Japonská okupace Koreje je sice minulostí, přesto v Koreji stále žijí generace, jež ji zažily. Navzdory historickýmreminiscencím ovlivňujícím dlouhodobé vztahy mezi Japonskem

a Koreou geografická blízkost obou států a společné zájmyvedou v  současnosti k posilování vzájemných vztahů. Dějiny

japonské okupace Koreje tak sice zůstávají stále živou aaktuální otázkou, pokud však jde o vztahy Japonska a JižníKoreje, lze říci, že obě země nyní stojí na prahu nové éry, což lze

demon strovat nedávno uzavřenou dohodou, jejímž cílem bylo

urovnat některé historické křivdy a dosáhnout vzájemnéhovyrovnání se se svou minulostí.

Ani v  českém prostředí, ani na mezinárodní scéně se neobjevuje příliš prací věnovaných nestranné analýze vztahů

mezi Japonskem a Koreou. K  dispozici je ovšem nepřeberný

počet knih zabývajících se jednotlivými státy, které sepodílely na geopolitickém vývoji v dálněvýchodní oblasti. S ohledem

na původ autora je pak nutno počítat s jistým nacionálnímzabarvením. Proto je při studiu literatury potřeba si uvědomit

z  jakého prostředí autor pochází. Japonští autoři mají často

tendenci k bagatelizaci otázky japonské okupace Koreje.V některých případech ji prezentují jako legální a morálně správný počin, což odmítají na druhou stranu korejští autoři. Ti se Pod vycházejícím sluncem často vyznačují nacionalismem a odsuzují koloniální správu

se vším všudy. V  tomto případě se nejlépe hledá střední cesta u zahraničních autorů, kteří nejsou přímo spjati s událostmi

japonsko-korejských vztahů, případně si musí čtenář ponechat

značnou dávku odstupu a nadhledu. Komparace je v  tomto

případě nejjednodušším způsobem, jak se co nejvíce přiblížit

pravdivému výkladu věcí. K  doplnění nestranných zdrojů se

proto autorka rozhodla využít i archivních materiálů nezaujatých zahraničních pozorovatelů, jejichž dobové výpovědi je

možno nalézt v Národním archivu v Londýně.

Co se týče přepisu jmen, rozhodla se autorka řadit japonsk á, korejská a čínská jména v tradičním pořadí užívaném jak

v Japonsku, tak v Koreji a v Číně, to znamená nejdříve jeuváděno rodové jméno, poté jméno osobní. V  případě některých

jmen a názvů se v publikaci užív á nejběžněji zažitý tvar, i když

je v rozporu s přesnou transkripcí (jako například Čankajšek

místo Ťiang Ťie-š‘). Pro přepis japonských jmen do češtiny

byl užit Hepburnův přepis, pro korejská jménaMcCune-Reischauer a pro čínská Wade-Gilles systém, poté byla jménapřevedena do české transkripce (místo „sh“ se píše „š“ a podobně).

U korejských jmen byla zachována odborná forma přepisuužívající speciálních písmen ŏ, ū.

Závěrem by autorka tímto prostřednictvím rádapoděkovala všem, díky nimž tato publikace vznikla. Tímto děkujesvému snaživému školiteli, moudrému učiteli a dobrému příteli

doktoru Romanu Kodetovi, jenž se postaral o vznik a vydání

této knihy. Největší dík patří především autorčině rodině,rodičům Karle a Brankovi, kteří jí byli vždy oporou a plně abezodmínečně ji podporovali po celý její život a tím mimo jiné

umožnili vznik této publikace. A jejímu životnímu partnerovi,

Davidovi, jehož neutuchající entusiasmus, důvěra a trpělivost

umožnily zdárné dokončení této práce.


13

Korejsko-japonské vztahy

do roku 1868

K

orejsko-japonské vztahy trvající přes 1500 let bylypo

znamenány několika významnými událostmi,

2

ježur

čovaly vzájemné nahlížení jednoho národa na druhý

a usměrňovaly pokračující interakci obou zemí. Blízké sou

sedství umožňovalo reciproční působení již v  době starově

ku. Korea i Japonsko se rozvíjely pod silným vlivem Číny, kdy

obě země přijaly od svého většího souseda písmo,konfucián

skou filosofii, právní systém i čínskou verzi buddhismu. Přes

Korejský poloostrov pak do Japonska přicházely vlivy konti

nentální Asie. Japonci se tak prostřednictvím Koreje naučili

od tunguzských kmenů užívati železa. Pro Japonsko typické

amulety magatama („prohnuté skvosty“) připomínající ostré

zuby šelem byly nalezeny i v Koreji a na východě Sibiře, astej

ně tak mohylová kultura v  Japonsku časově ohraničena kon

cem 3. a polovinou 6. století našeho letopočtu nesla mongolské

pr vk y.

3

Mohylové hrobky kobun byly charakteristické i proko

rejské království Kogurjo (japonsky Kókuri, Koma nebo Kó

rai),

4

přičemž se 63 z  nich dochovaných na území Severní

Koreje v okolí Pchjongjangu nachází od roku 2004 na seznamu

UNESCO.

2)

CHUNG, Jae-Jeong, Historical Conflict and Dialogues betweenKo

rea and Japan, in: HYUN, Dae-Song (ed.), The Historical Perceptions ofKo

rea and Japan, Paju 2008, s. 256.

3)

HILSKÁ, Vlasta, Dějiny a kultura japonského lidu, Praha 1953, s. 18.

4)

Jednalo se o jedno z takzvaných Tří království (korejsky Samguk) –

Kogurjo, Pekče a Silla, jež postupně vznikaly jako státní útvary naKorej

ském poloostrově v  průběhu 3.–4. století našeho letopočtu. JANOŠ, Jiří,

Japonsko a Korea, Praha 2007, s. 39–41.


14

Pod vycházejícím sluncem

Ji ž od roku 57 našeho letopočtu mělo docházet k  prvním

kontaktům Korejců s  lidem Wa pocházejícím ze západu ja

ponských ostrovů.

5

Korejské letopisy zaznamenávají z  roku

249 útok Japonců na království Silla ležící v jihovýchodní

části Korejského poloostrova, ovšem až údajné dobytí krá

lovství Silly a  Pekče (západní část Korejského poloostrova)

císařovnou Džingú (vládla jako regentka za císaře Čúaiev le

tech 201–269 našeho letopočtu) mělo mít na budoucí vztahy

obou zemí významný dopad. Japonci vnímali tuto „historic

kou událost“ za  „vědecky podloženou“ a využívali ji pro ob

hajobu anexe Koreje v roce 1910, zatímco Korejci dobytí části

Korejského poloostrova císařovnou Džingú považovali a do

dnes považují za  pouhou legendu. Pravdou zůstává, že histo

rici zpochybňují dobytí Koreje císařovnou Džingú a neexistují

žá dné důkazy o této události kromě záznamů v japonskékro

nice Nihonšoki.

6

Roku 405 našeho letopočtu získali Japonci pro

císařský dvůr učence Wani z  korejského království Pekče, je

hož ustanovení dvorním písařem znamenalo přijetí čínského

psaného jazyka pro vnitřní úřední účely. Taktéž se z toho

to korejského království do Japonska rozšířilo buddhistické

vyznání, kdy po dle japonské kroniky Nihonšoki v  roce 552

(někdy se udává rok 538) korejský král připojil ke své žádos

ti o  vojenskou pomoc ze strany Japonska měděný a zlatý ob

raz Buddhy, náboženské zástavy a slunečníky, a soubor svatých

Buddhových spisů.

7

Vítězství rodu Soga nad rodem Mononobe

v  Japonsku roku 587 znamenalo také vítězství buddhismu,

jenž se začal v  zemi díky tomuto rodu šířit (tento rod byl

zřejmě korejského původu). Předpokládalo se též, že japonská

5)

SETH, Michael J., A History of Korea, Lanham 2011, s. 23.

6)

Tamtéž, s. 31.

7)

JANOŠ, c. d., s. 50; MASON, Richard Henry Pitt – CAIGER, John

Godwin, Dějiny Japonska, Praha 2007, s. 38.


Korejsko-japonské vztahy do roku 1868

15

císařovna Suiko (vládla 593–628) byla z rodu Soga. Roku 607

byl podle korejského vzoru vystaven jeden z nejvýznamnějších

buddhistických chrámů v Japonsku, Hórjúdži, který sice roku

670 lehl popelem a musel být znovu přestavěn, přesto je dodnes

oslavován jako zdroj japonské buddhistické architektury a jako

nejstarší dochovaný komplex dřevěných staveb v Japonsku.

V 6. a 7. století vysílaly japonské klany spadající podvlád

ní kontrolu, jako byly Mononobe, Kose, Ki a Šinano, své syny

do  korejského království Pekče na pozici úředníků ve stát

ní správě. Naopak z  Koreje do Japonska přicházeli specialis

té, jakými byli například řemeslníci, architekti, věštci a synové

buddhistických mnichů, kteří přispívali k  obohacení japon

ské kultury. Jednalo se i o příslušníky královských rodin,na

příklad o krále Tongsonga (vládl 479–501).

8

Roku 663 získalo

kr álovství Pekče vojenskou podporu Japonska v bitvě na řece

Kumgang vedené proti království Silla, na jehož straně stá

la čínská dynastie Tchang. Poráž ka korejsko-japonské koalice

vedla k nucenému ukončení japonských zásahů do korejských

zále žitostí.

Podobně existovaly vzájemné vztahy s geograficky bližším

korejským královstvím Silla. Díky kontaktům s tímtokrálov

stvím byla v Japonsku vybudována první observatoř za vlády

císaře Temmu (672–686) a vžila se kremace zesnulých zavlá

dy císaře Mommu (697–707). Velká část vědeckých atechnolo

gických poznatků období Nara (710–794) a Heian (794–1185)

byla přenesena do Japonska Korejci, stejně jako papír, inkoust

či mlýny na mletí mouky.

9

Příliv vzdělanců a řemeslníků

8)

KIM, Hyun-Koo, Korean-Japanese Relations during the Taika Re

forms – A Perspective of International Cooperation, in: Korean National

Commission for UNESCO (ed.) (dále jen KNCU), Korean History, New

Jersey – Soul 2004, s. 58.

9)

PARK, Seong-Rae, History of Science in Korea – A Survey, in:Kore

an Journal 30, 1990, 7, s. 5.


16

Pod vycházejícím sluncem

z Koreje do Japonska trval nepřetržitě až do počátku 9. století, kdy více než třetina z  1182 japonských aristokratických rodů v  genealogickém seznamu z  roku 815 uvádí korejský nebo

čínský původ.

10

V  letech 1274 a 1281 byli Korejci přinuceni

Mongoly účastnit se dvou neúspěšných invazí do Japonska.

Ve 13. století se Korea začala stejně jako Čína potýkats nájezdy japonských pirátů wako, přičemž po roce 1350 intenzita

útoků neustále narůstala. Korejci proto roku 1367 vyslalik jaonskému šógunovi (Ašikaga Jošiakira, 1358–1367) do Kjóta

misi požadující pacifikaci japonských pirátů, ovšem slabácentr ální vláda Japonska nedokázala tuto otázku adekvátně řešit.

Korejci proto roku 1419 vyslali 250 lodí ke zničení opěrného

bodu pirátských útoků, základny na Cušimě. Japonský šógun

Ašikaga Jošimicu (1368–1394) poté navrhl potlačení pirátů

výměnou za kopii korejské kolekce Tripitaky (takzvaná Tr i pitaka Koreana), přesto po obdržení buddhistických kanonických textů od korejské vládnoucí dynastie Čosŏn (též známa

jako dynastie I) nedokázal situaci s japonskými piráty vyřešit.

Soul neutěšený stav rozřešil roku 1443 uzavřením obchodní

smlouvy, jež umožňovala Japoncům vyslání 50 lodí do Koreje

ročně a bylo jim umožněno udržovat trvalé obchodní stanice

ve třech přístavech na jižním pobřeží Korejského poloostrova (v letech 1510–1544 byly přístavy dočasně uzavřeny v odpověď na povstání japonských usedlíků).

11

Do Japonska se z  Koreje

vyváž ela hlavně rýže, obiloviny, bavlna, porcelán, látky z juty a ramie, perletí vykládané rukodělné výrobky a rohožes květinovými vzory, zatímco se z Japonska do Koreje dováž elypře>10)

REISCHAUER, Edwin Oldfather – CRAIG, Albert Morton, Dějiny

Japonska, Praha 2008, s. 15.

11)

Tamtéž, s. 67; SETH, c. d., s. 145. Roku 1512 byl počet lodíz Japonska snížen na 25 ročně. ECKERT, Carter J. – LEE, Ki-Baik – LEW, Young

Ick – ROBINSON, Michael – WAGNER, Edward Willett, Dějiny Koreje,

Praha 2001, s. 94.


Korejsko-japonské vztahy do roku 1868

17

devším nerosty jako měď a cín či luxusní předměty jako léky

a koření.

K nejvýznamnějším událostem premoderníchjaponsko-ko

rejských vztahů patří invaze sjednotitele Japonska Hidejošiho

Tojotomiho (1536–1598) na Korejský poloostrov. Hidejošiho

expanzivní politika se projevila invazí do Koreje a Číny, s níž

započal v  roce 1592 (podle cyklického kalendáře se jednalo

o korejský rok imdžin, proto též nazýváno jako imdžinskávál

ka), poté, co korejský král odmítl svolit průchod japonských

vojsk korejským územím při plánovaném Hidejošiho tažení

do Číny. Ačkoliv se Hidejoši osobně bojů na Korejskémpolo

ostrově neúčastnil, jeho vojsko o síle přibližně 200 000 mužů

bylo zpočátku velmi úspěšné.

12

Japonci byli přesto nakonecnu

ceni ustoupit čínské protiakci a korejským námořním útokům.

Mezi nejznámější korejské velitele patřil admirál I Sun-sin

(1545–1598), který proslavil korejské loďstvo takzvanými žel -

vími loděmi (kŏbuksŏn).

13

Po celé Koreji se též v průběhu bojů

vytvářela vlastní domobrana (ŭibjŏng, neboli „armádysprave

dlnosti“), jejíhož příkladu následovaly stejnojmenné jednot

12)

Počet japonských vojáků se místy liší – 158  800 – ATKINS, Tay

lor, Colonialism – Primitive Selves – Koreana in the Japanese Colonial

Gaze, 1910–1945, Berkeley 2010, s. 16; 220 000 mužů a 9000 námořníků –

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 107; 200 000

– HILSKÁ, c. d., s. 155; 200 000 JANOŠ, c. d., s. 87; 150 000 – KODET,Ro

man, Války samurajů, Praha 2015, s. 312–313; 160 000 – REISCHAUER –

CRAIG, c. d., s. 79.

13)

Tyto lodě o délce 20–30 metrů a šířce pěti metrů byly i ze shorapo

bity železnými pláty a díky tomu nezranitelné vůči nepřátelským šípům

a granátům, po celém obvodě se ježily ostrými hroty, jež znemožňovaly

vylodění se nepřátelské posádky na želví lodi, a stejně tak rozmístění děl

umožňovalo palbu lodi ze všech úhlů. Na přídi se pak nacházela zvláštní

konstrukce připomínající dračí hlavu, z  níž se valil hustý dým, jenž měl

nepříteli znesnadňovat orientaci. ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON –

WAGNER, c. d., s. 108; JANOŠ, c. d., s. 112.


18

Pod vycházejícím sluncem

ky bojující proti Japoncům ve 20. století. Mírová jednání mezi

Japonskem a Čínou byla rychle přerušena, což bylo částečně

způsobeno čínskou snahou využít situace ve svůj prospěch

a začlenit Japonsko do svého vazalského systému, částečně

Hidejošiho nerealistickými požadavky na sňatek dceryčínské

ho císaře s  japonským panovníkem, přiznání nároku na část

korejského území a vyslání korejského prince a vysokýchúřed

níků do Japonska jako rukojmích. Roku 1597 tak byla zahájena

nová válečná výprava do Koreje o síle 140  000 mužů.

14

Opě

tovně se setkala s tuhým odporem korejských a čínských vojsk

a potížemi se zásobováním. Roku 1598 se po smrti Hidejošiho

japonská vojska stáhla zpět na domovské souostroví.

Japonská výprava do Koreje měla mimo jiné dopad naroz

voj japonského keramického umění (znám je například por

celán ze Sacumy), jelikož byla na japonské ostrovy přivezena

řada korejských keramických mistrů. Dalším pozůstatkemkr

vavého konfliktu se stalo místo zvané Mimizuka (doslova„Ná

vrší uší“) v  Kjótu. Jedná se o pahorek o výšce deseti metrů

tvořený 38  000 zakopaných uřezaných uší z  korejských hlav

z doby imdžinské války.

15

Hidejošiho taktika spálené zemězni

čila čtyři pětiny obdělávané půdy v  Koreji, což vedlo v zemi

k hladomoru: „... mezi lety 1592 a 1601 se zemědělský výnos

Koreje scvrkl o závratných 80 %.“

16

Navíc byly zničeny veškeré

záznamy o sčítání lidu, katastry nemovitostí i seznamy otroků

14)

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 111.

15)

Více o Hidejošiho válečných výpravách do Koreje viz: ATKINS, c. d.,

s. 16; ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 110–111;

HILSKÁ, c. d., s. 155; JANOŠ, c. d., s. 87–89; JANSEN, Marius Berthus, The

Making of Modern Japan, London 2000, s. 20; KODET, c. d., s. 312–334;

MASON, CAIGER, c. d., s. 180–181; REISCHAUER – CRAIG, c. d., s. 79;

YI, Chin-Hui, Korean Envoys and Their Relations with Japan in the 17th to

19th Centuries, in: KNCU (ed.), s. 291–294; SETH, c. d., s. 148–149.

16)

KODET, c. d., s. 335.


Korejsko-japonské vztahy do roku 1868

19

(ty byly spáleny samotnými otroky, kteří využili situace kzís

kání svobody), což znemožňovalo efektivní výběr daní.Posta

va Hidejošiho je tak ve vzájemných vztazích obou zemí dodnes

spornou osobností. Japonci jej chápou jako národního hrdinu,

který sjednotil Japonsko a překypoval expanzivními cíli, pro

Korejce je ztělesněním „ďábla“, jenž zpustošil jejich zemia při

nesl utrpení korejskému lidu.

17

Dalším důsledkem imdžin -

ské války bylo také oslabení Číny při dobývání Mandžuska

Džürčeny, jejichž následné výboje do Číny vedly k podrobení

dynastie Ming a nastolení nové dynastie Čching.

18

Hidejoši Tojotomi.

17)

JANOŠ, c. d., s. 89.

18)

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 112.


20

Pod vycházejícím sluncem

V Japonsku se po Hidejošiho smrti roku 1598 dostal k moci

v  důsledku vítězství v  bitvě u Sekigahary  roku 1600 Tokuga

wa Iejasu (1543–1616, šógunem 1603–1605), který o tři roky

později získal titul šóguna a přenesl sídelní město šógunátu

do  Eda, zatímco oficiálním hlavním městem a sídlem císařů

zůstalo Kjóto. Právě Tokugawové (1603–1867) započalipoliti

ku izolace, v jejímž rámci byl od 30. let 17. století vydán přísný

zákaz cestování mimo japonské ostrovy a naopak nebyl po

volen příchod cizincům.

19

K úplné izolaci země ve skutečnosti

nedošlo – na severu udržovala kontakty s kmeny Ainů naost

rově Hokkaidó, v Dedžimě obchodovala s Nizozemci,v naga

sackém přístavu s  Čínou, na jihu země s  královstvím Rjúkjú

(od roku 1613 ve vazalském vztahu k Japonsku a od roku 1654

k čchingské Číně, ačkoliv tribut jí platilo již dříve) a nadále byly

udržovány oficiální vztahy s Koreou.

Právě Iejasu se zasloužil o obnovení obchodních vztahůs Ko

reou roku 1607, k  čemuž dopomohl rod Só sídlící na Cušimě.

Iejasu se snažil obnovit vztahy již od roku 1601, Korejci ovšem

požadovali oficiální omluvu za Hidejošiho invazi do Korejea vy

dání japonských zločinců, kteří vykradli a zpustošili královské

hrobky. K  tomu došlo v  listopadu 1606, kdy do  Pusanu přijelo

japonské poselství s  oficiální omluvou (známo jako Iejasůvdo

pis) a předalo muže odpovědné za zničení královských hrobek.

Na oplátku japonské zdvořilosti vyslali Korejci do Japonska o rok

později skupinu 462 mužů, čímž byly obnoveny vztahy meziKo

reou a Japonskem, jež pokračovaly až do roku 1868.

20

Podepsá

ním smlouvy z  Kiju byl Japoncům opětovně otevřen přístav

Pusan. Mezi léty 1607–1811 bylo do Japonska vysláno dvanáct

korejských poselstev čítajících téměř 500 členů, jež nicméněne

19)

LABUS, David, Japonsko, Praha 2009, s. 46.

20)

YI, Korean Envoys and Their Relations with Japan in the 17th to 19th

Centuries, s. 293.


Korejsko-japonské vztahy do roku 1868

21

měly takový hospodářský význam jako přímá ekonomická výměna v Nagasaki. Měly spíše kulturní a diplomatický ráz.

21

První hlubší znalosti o Západu přinesl do Japonska roku

1614 Korejec Ji Su-gwang (1563–1628) prostřednictvím svéencyklopedie Čibong jusŏl.

22

V roce 1631 Čŏng Tu-wŏn (1581–?)

dopravil do Japonska ze své mise na mingském dvoře, kde potkal

italského jezuitu Johannese Rodrigueze, teleskop, západní

zbraně, hodinky, mapy a knihy psané v  čínštině. Značný

dopad korejského vlivu byl vidět na příkladu z  roku 1634,

kdy korejský návštěvník Pak An-gi (v japonských publikacích

uváděn jako Rasan či Jo Rasan, v  korejských publikacích

té ž jako Nasan) pomohl známému kjótskému astronomovi

Okanoimu Genteiovi v  kalendářních otázkách. Své znalosti přenesl na učence Šibukawu Harumiho (1639–1715), díky němuž začali Japonci užívat přesný kalendářní systém, jenž byl vyhlášen roku 1683 (znám jako kalendář Jókjó podle názvu

éry Jókjó, jež započala roku 1684). Do té doby byl v Japonsku po dobu 800 let užív án čínský kalendář známý jako Suanming,

přitom v  samotné Číně již od roku 1281 užívali reformovaný

kalendář Šouši.

23

Korejci tento nový systém zavedli již v 15.století a přenesli své znalosti do Japonska.

Zatímco Korejci měli možnost pohybovat se v  doprovodu

Japonců v rámci celého Japonska, japonským vyslancům bylo

v  Koreji umožněno navštívit pouze přístav Pusan a pro tyto

účely určený Tongnae waegwan (japonsky wakan, japonský

úřad pro diplomaty), čímž se projevovala neustávající korejská nedůvěřivost vůči Japonsku po Hidejošiho invazi naKorej>21)

Soupis jednotlivých misí možno přečíst v PARK, Seong-Rae, Korea-Japan Relations and the History of Science and Technology, in: Korean

Journal 32, 1992, 4, s. 83.

22)

SETH, c. d., s. 226.

23)

PA R K , Korea-Japan Relations and the History of Science andTechnology, s. 87.

22

Pod vycházejícím sluncem

ský poloostrov. Od poloviny 17. století do 70. let 19. století se

v tomto místě zdržovalo přibližně 500 Japonců.

24

Samotnéná

vštěvy pak sloužily k upevňování vztahů, jelikož k nimdochá

zelo především v době oslav intronizace, dosažení významných

úspěchů, pohřbů a podobných významných událostí. Jejich

prostřednictvím docházelo ke kulturní a intelektuální výměně.

V  roce 1609 byla podepsána obchodní smlouva, jež vedla

ke vzniku japonského úřadu v  Pusanu, který přijímal 50 ja

ponských lodí ročně.

25

Korejský obchod s  Japonskem pak byl

zprostředkován rodem Só na Cušimě. Roku 1711 bylyvzájem

né vztahy otřeseny japonskou snahou o zajištěnírovnocenné

ho vztahu mezi korejským králem a japonským šógunem tím,

že v oficiálních dokumentech byl změněn šógunův titulz tai

kun na kokuó (tedy „král, panovník“), což Korejci považova

li za urážku.

26

Šógun byl totiž oficiálně v  Japonsku pouhým

zástupcem císaře.

27

Jeho postavení tak nebylo rovnocen

né s  postavením korejského panovníka. S  výjimkou tohoto

kr átkodobého konfliktu byly korejsko-japonské diplomatické

vztahy organizovány na formálním základě oboustranného

respektu a rovnocenného panovnického statutu.

28

24)

SETH, c. d., s. 193.

25)

YI, Korean Envoys and Their Relations with Japan in the 17th to 19th

Centuries, s. 290.

26)

DUUS, Peter, The Abacus and the Sword, London 1995, s. 30.

27)

Japonský císař neměl po většinu času skutečnou moc. Výjimkou bylo

pouze období od „historického“ císaře Kimmeie (539–571) až do konce vlády

císaře Seiwy (858–876). Poté začali moc přebírat regenti (seššó či kampaku)

a od roku 1192 měli ve svých rukách skutečnou moc šógunové (překládáno

jako „vojenský vládce“). Titul císaře existoval i nadále, jen bez faktické moci,

spíše jako symbol Japonska. Pro upřesnění v letech 1199–1333 vládlitakzva

ní šikken („regenti šóguna“). Oproti tomu korejští králové (wang) na rozdíl

od japonských císařů byli faktickými vládci své země, s výjimkami let 1196–

1258 a let 1864–1873, kdy vládli regenti. JANOŠ, c. d., s. 73–78.

28)

MASON – CAIGER, c. d., s. 208.

23

Korejsko-japonské vztahy

v letech 1868–1895

R

oku 1864 se k  moci dostal král Kodžong (1852–1919,

samostatně vládl v letech 1873–1907) ve věku dvanácti

let, proto místo něj de facto panoval jako princ-regent

jeho otec Ji Ha-ŭng, známý jako Taewŏn‘gun (1820–1898,vlá

d l 186 4 –1873).

29

Taewŏn‘gunovým politickým cílem byla dy

nastická obnova, posílení moci krále na úkor mocných klanů

spřízněných s královským rodem, které ovládaly státní aparát

ji ž od roku 1800. Úřednictvo bylo jmenováno na základě jeho

kvalit, ne původu. Ti úředníci, kteří se obohatili na úkordru

hých, byli odsuzováni k trestu smrti či do vyhnanství. Za cílem

posílení postavení královského rodu nechal v letech 1865–1867

opravit symbol vládnoucí dynastie – palác Kjŏngbok zničený

imdžinskou válkou na konci 16. století.

30

Taewŏn‘gun byl též zastáncem politiky izolacionalismu,

když odmítal jakékoliv zásahy zvenčí do vnitřních záležitos

tí země a zavrhoval přijímání zahraničních vyslanců.

31

Regent

měl stále na paměti osud Číny, jež byla západními mocnost

mi násilně otevřena světu prostřednictvím opiových válek.

První opiová válka (1839–1842) byla ukončena první takzva

nou nerovnoprávnou smlouvou se západní mocností (Vel

29)

Taewŏn’gun je označení funkce, stejný titul měli za období Čosŏn

čtyři muži, přičemž tři z nich zemřeli dříve, než se jejich synové dostali na

trůn, posledním byl právě Ji Ha-ŭng, proto se termín Taewŏn’gun stahuje

k jeho osobě. KIM, Jin Wung, A History of Korea, Bloomington 2012, s. 279.

30)

NAHM, Andrew C., Introduction to Korean History and Culture,

New Jersey 1993, s. 142.

31)

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 144.

24

Pod vycházejícím sluncem

kou Británií), Nankingskou smlouvou.

32

Druhá opiová válka

(1856–1858) byla ukončena podepsáním Tiencinských smluv

s Velkou Británií, Francií, Ruskem a se Spojenými státyame

rickými, jež zprostředkovávaly těmto mocnostem v Číně řadu

výhod. Následující konflikt v  podobě navazující třetí opiové

války (1859–60) byl skončen uzavřením Pekingské smlouvy.

33

Po roce 1858 pak s Čínou uzavřela řada zemí (Velká Británie,

Francie, Rusko, Spojené státy americké, Prusko, Portugalsko,

Dánsko, Nizozemsko, Španělsko, Belgie a Itálie) další nerovné

32)

LIŠČÁK, Vladimír, Dějiny Číny, Taiwanu a Tibetu v datech, Praha

2008, s. 365–377.

33)

Přesnější informace o obsahu smluv viz BEASLEY, William Ge

rald, Japanese Imperialism, 1894–1945, Oxford 1991, s. 15–18.

Korejský princ-regent Ji Ha-ŭng, známý jako Taewŏn’gun.

Korejsko-japonské vztahy v letech 1868–1895

25

smlouvy. Západní mocnosti tak za maskou ideologie volného

obchodu začaly v Asii prosazovat vlastní obchodní podmínky,

které je na asijských trzích zvýhodňovaly.

34

Pro Korejce byla poráž ka Číny šokující. Považovali jiv mno

hém za svůj vzor a za přirozeně nadřazenou zemi. PostupZá

padu tak chápali jako hrozbu pro vlastní království. Tato

myšlenka vedla k založení hnutí To n g h a k mužem jménem Č’oe

Če-u (1824–1864) roku 1860, kdy anglo-francouzské jednotky

okupovaly Peking. Jednalo se o nacionalistické a náboženské

hnutí, jehož ideologií bylo ochránit národ před nebezpečím ze

strany Západu. Bylo založeno na myšlence, že Západ šíří svoji

sílu prostřednictvím katolicismu, proto zde mělo jakoprotivá

ha působit učení To n g h a k („Východní učení“), jež podporovalo

myšlenku nezávislosti, rovnostářské společnosti aprotizápad

ního smýšlení.

35

Podobně v  polovině 19. století v  Koreji vzni

kaly „Myšlenky ochrany ortodoxie a odmítnutí heterodoxie“

(Widžŏng č’ŏksa), jež podporovaly uzavřenou politiku vůčiZá

padu a jeho výrobkům, odmítaly také západní vědu a naopak

kladly důraz na učení neokonfucianismu.

36

Tento postoj se ovšem setkával s rostoucím odporemze stra

ny zahraničních obchodníků, jejichž lodě v 19. století doráž ely

ke korejským břehům ve stále větším množství. Již od roku 1832

se u korejského pobřeží u provincie Čchungčchong(jihozápad

ní část poloostrova) objevila britská obchodní loď Lord Amherst,

je ž neúspěšně požadovala otevření vzájemného obchodu, po

dobně jako britská válečná loď Samarang v  roce 1845. O rok

později zde zakotvily tři francouzské válečné lodě, jež předaly

dopis s protestem vůči potlačování katolicismu v Koreji, a roku

34)

DUUS, The Abacus and the Sword, s. 8–9.

35)

SHIN, Yong-Ha, Modern Korean History and Nationalism, Soul

2000, s. 21–23.

36)

Tamtéž, s. 25.

Pod vycházejícím sluncem

1854 se podél pobřeží provincie Hamgjong (severovýchodní

část poloostrova) plavily dvě ruské válečné lodě, jež způsobily

i několik násilných střetů. V srpnu 1866 se americká obchodní loď General Sherman vydala po řece Tedong až doPchjongjangu. Korejský úředník, který odmítal jednat o vzájemnémobchodu, byl posádkou zajat, což vedlo k  ozbrojené přestřelce. Výsledkem bylo sedm mrtvých Korejců na pobřeží. Guvernér provincie Čchungčchong Pak Kju-su vydal proto rozkaz kezničení lodě. Loď byla spálena a všech 23 členů posádky napalubě s ní.

37

V  Severní Koreji se tento incident dodnes slaví jako

počátek odporu vůči americkému imperialismu.

38

Proticizinecké smýšlení se projevilo také nevraživostí vůči

křesťanům, kdy v roce 1866 započal Taewŏn‘gun se svouprotikřesťanskou kampaní (známo jako Pjŏngin sako), jejímž

výsledkem bylo mezi léty 1866–1872 až 8000 umučených korejských křesťanů a devět francouzských kněží.

39

Politikaizolacionalismu a protikřesťanské represe vedly ke dvěma střetům

se západními mocnostmi. Prvním byla francouzská reakce

na  křesťanský pogrom z  roku 1866. Jeden z  přeživších francouzských kněží, otec Felix-Claire Ridel (1830–1884), prchl

v  průběhu korejských represí do Číny, kde požá dal o odvetné opatření velitele Francouzské asijské flotily admirála Pierra

Gustava Rozea (1812–1883). Ten se v  říjnu 1866 vydal se sed>37)

KIM, Jin Wung, c. d., s. 281–282.

38)

SETH, c. d., s. 231.

39)

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 144.

V té době se v Koreji nacházelo 20 000 křesťanů a dvanáct francouzských

kněží. Tamtéž. Francouzští kněží působili v Koreji ilegálně. NAHM,Introduction to Korean History and Culture, s. 143. Roku 1801 bylo v Korejizakázáno šíření křesťanství. KEUM, Jang-Tae, Dasan’s Thought on Western

Learning and Confucianism, in: KNCU (ed.), s. 373. Počet francouzských

kněží v Koreji se ovšem rozchází, například byl jejich celkový početudáván na pouhých devět, SETH, c. d., s. 231.

Korejsko-japonské vztahy v letech 1868–1895

27

mi válečnými loděmi a  1000 muži na palubách ke korejským

břehům a obsadil správní centrum ostrova Kanghwa. Fran

couzi zde zabavili místní zbraně, zlato a stříbro v  hodnotě

200  000 tehdejších franků a významné historické knihy, jež

byly do nedávné doby uschovávány ve Francouzské národní

knihovně.

40

Jeho následný pokus proniknout na korejskou

pevninu a vyrazit následně do Soulu se ovšem nepovedl a byl

tak nucen se v listopadu stáhnout zpět do Číny. Tento útok je

v Koreji znám jako Pjŏngin jangjo („Západní nepokoje z roku

1866“). Druhý střet byl reakcí na potopení americké obchodní

lodi General Sherman, po němž roku došlo 1871 k americkému

vpádu. Americké flotile pěti válečných lodí s 1500 mužina pa

lubách, jíž velel kontradmirál John Rodgers (1812–1882), se

ovšem kvůli nepřátelské palbě nepodařilo ani vploutdo Kan

ghwaské úžiny a byla nucena se stáhnout. Korejci ztratili

240  obránců. Tento druhý útok západní mocnosti je v Kore

ji znám jako Sinmi jangjo („Západní nepokoje z roku 1871“).

Na jaře 1868 dobrodruh Ernst Jakob Oppert (pruskéhopů

vodu, v  době návštěv Koreje měl ovšem již americké občan

ství), který se po dva roky snažil neúspěšně navázat obchodní

styky s  Koreou, přišel s  poněkud radikálním nápadem, jak

přinutit Koreu otevřít se Západu. Rozhodl se otevřít hrobku

Taewŏn‘gunova otce, prince Namjŏna, na pobřeží provincie

Čchungčchong a požadovat započetí vzájemných obchodních

styků výměnou za navrácení ostatků. Oppert byl od hrobky

zahnán dříve, než ji stačil výrazněji porušit. Tento případna

prosté neúcty jen posílil protizápadní smýšlení korejské vlády.

Taewŏn‘gun nechal na památku vítězných bojových střetnutí

se západními mocnostmi po celé zemi vztyčit kamennépamát

níky, čímž byla oficiálně potvrzena politika izolacionalismu.

41

40)

K jejich navrácení docházelo v letech 1993–2011.

41)

NAHM, Introduction to Korean History and Culture, s. 145.

28

Pod vycházejícím sluncem

Tento postoj byl ovšem s ohledem na to, že Čína a Japonsko se

ve 40. a 50. letech 19. století již Západu otevřely, poněkudkrát

kozra k ý.

42

Na to poukazovala i korejská skupina pokrokových

myslitelů hnutí Sirhak („Hnutí za praktické vědy“), jež v Ko

reji existovala již od 17. století. Navázání vztahů se západními

mocnostmi podle nich mělo vést k posílení Koreje, a protopo

žadovali otevření země světu.

43

Ve skutečnosti západní mocnosti neoplývaly přílišnýmzá

jmem o otevření Koreje. Francie konsolidovala svou vládu

v  Annamu (oblast dnešního Vietnamu) a Spojené státy ame

rické se po občanské válce zaměřily na obsazování západních

území. Velká Británie potlačovala povstání v Indii a Ruskoko

lonizovalo Přímoří.

44

Největší zájem o otevření Koreje světu

tak přicházel z Japonska.

Samo Japonsko se od konce 18. století potýkalos rostoucí

mi snahami o otevření země z vnější. Jako první se o navázání

obchodních vztahů s Japonskem pokusili v oblasti Kurilských

ostrovů, Sachalinu a nejsevernějšího japonského ostrovaHok

kaidó Rusové. Roku 1797 Rusové zabrali Etorofu, největšíost

rov z Kurilského souostroví, kterého se ovšem o tři roky později

zmocnili Japonci a roku 1805 jej prohlásili za japonské území.

Téhož roku byl k  japonskému teritoriu připojen i Sachalin.

45

42)

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 145.

43)

Tamtéž, s. 147. Patřili sem například Pak Če-ga, Čchŏ Han-gi, Pak

Kju-su a O Kjong-sok. Tamtéž. Tito lidé prosazovali poznávání západních

věd a užív ání jejich poznatků v praxi. Šin Jong-ha je ve svém díle Modern

Korean History and Nationalism označuje za počáteční průkopníkykorej

ského nacionalismu, jelikož na základě vědeckých poznatků odmítalija

koukoliv teorii o centralizaci kolem Číny. SHIN, Modern Korean History

and Nationalism, s. 6–7.

44)

ECKERT – LEE – LEW – ROBINSON – WAGNER, c. d., s. 146.

45)

Ostrov Sachalin byl v  japonských seznamech z  roku 1700 uváděn

pod jménem Karafuto pod správou rodu Macumai (tento rod spravoval

od roku 1604 i Hokkaidó). Roku 1805 byl připojen k  japonskému území

Korejsko-japonské vztahy v letech 1868–1895

29

U japonských břehů se ve větší míře začínaly objevovat i lodě

ze Spojených států amerických, Anglie, Holandska a  Francie,

což vedlo k několika potyčkám a následnému zpřísněnítokugawské politiky izolacionismu.

46

Vývoj tímto směrem orientované zahraniční politiky se

však změnil po příjezdu komodora Matthewa Calbraitha

Perryho (1794–1858), který stál v  čele flotily čítající tři parní

fregaty a pět dalších plavidel, což byla čtvrtina tehdejšíhoamerického námořnictva (Japonci nazvaná „Černé lodě“). Perry

zakotvil na rozkaz amerického prezidenta Millarda Fillmorea

(1800–1874) 8. července 1853 v přístavu Uraga (dnešní součást

města Jokosuka) v Tokijském zálivu a požadoval navázánídilomatických a obchodních vztahů. O rok později se Perryvrátil pro odpověď. Šógunát, který po americké demonstraci síly

věděl, že Japonsko není připraveno takové mocnosti vzdorovat, přistoupil 31. března 1854 na smlouvu v Kanagawě(dnešní Jokohama), která otevřela Spojeným státům americkým

dva přístavy – Hakodate na Hokkaidu a Šimodu na poloostrově Izu, kde byl také zřízen americký konzulát.

47

V následujících letech byly podobné nerovnoprávné smlouvy podepsány

a následně roku 1858 byla mezi Ruskem a Japonskem stanovena smlouva o společném vlastnictví ostrova. Roku 1875 Japonci vyměnili Sachalin za Kurilské ostrovy a po roce 1905, po válce s Ruskem, Japonci znovu

získali jižní polovinu Sachalinu. Nakonec byl ostrov po poráž ce Japonska

ve druhé světové válce přiřčen Sovětskému svazu. HILSKÁ, c. d., s. 254.

46)

V  Japonsku byli jak zastánci izolacionismu – především z  knížec -

tví Mito (dnešní prefektura Ibaraki) například Seišisai Aizawa (1782–1863)

a Tóko Fudžita (1806–1855), tak i stoupenci myšlenek otevření země –naříklad Čóei Takano (1804–1850) a Šózan Sakuma (1811–1864), který razil

heslo „Etika Východu a vědy Západu“, které se později stalo konceptuálním

východiskem modernizace země. REISCHAUER – CRAIG, c. d., s. 122.

47)

Smlouva obsahovala i takzvanou doložku nejvyšších výhod.REISCHAUER – CRAIG, c. d., s. 123.


30

Pod vycházejícím sluncem

i s Británií (1854), Ruskem (1855) a Nizozemskem (1856). Tyto smlouvy se ovšem netýkaly obchodních zále žitostí.

Litografie zachycující americkou flotilu

u japonských břehů v roce 1854.

První obchodní dohoda byla uzavřena až 29. července 1858

se Spojenými státy americkými (v platnost vstoupila v  létě

1859) díky iniciativě amerického konzula Townsenda Harrise (1804–1878), na jejímž základě byly otevřeny další přístavy

– Kanagawa (dnešní Jokohama), Nagasaki, později i Niitaka a  Hjógo (dnešní Kóbe). Následně byly obchodní smlouvy uzavřeny i s  Velkou Británií, Ruskem, Nizozemskem, Francií a Pruskem. Jednalo se o nerovnoprávné smlouvy, ježobsahovaly právo exteritoriality pro cizince, a Japonsko jejichpodpisem ztratilo celní autonomii.

Císař Kómei (1831–1867, vládl 1846–1867) ovšem odmítlobchodní smlouvu se Spojenými státy americkými podepsat, což

vedlo ke snížení autority šógunátu. Reakcí bylo jmenování Iiho


Korejsko-japonské vztahy v letech 1868–1895

31

Naosukeho (1815–1860), jehož úkolem bylo znovuobnovenísil

né pozice šógunátu, do čela vlády. Osobně podepsal obchodní

smlouvu se Spojenými státy americkými, začal s pronásledo

váním císařských stoupenců a s vězněním protišógunátních

knížat. Dokonce na pozici šóguna prosadil ještě nedospělého

Tokugawu Iemočiho (1846–1866) skrze jehož sňateks císařo

vou sestrou mělo dojít k usmíření císařského dvorase šóguná

tem. Snaha o obnovu autority nebyla ovšem úspěšná, jelikož

byl 24. března 1860 Ii zavražděn extremistickými samuraji

z knížectví Mito.

Japonský postup vůči cizincům nebyl jednotný. Pouzetřeti

na šógunátu s otevřením se Japonska vůči Západu souhlasila.

48

Zbytek knížat se přidal na stranu císařského dvora v  Kjótu,

který byl jednoznačně pro pokračování v politiceizolacionis

mu. Ideový základ opozice byl vyjádřen heslem: „Sonnó džói“

(„Ctěte císaře, vyžeňte barbary“),

49

které se názorově vztaho

valo na celé Japonsko. Odpor vůči nově přicházejícím cizin

cům se projevoval v neustálých třenicích mezi Japonci a cizinci

přítomných v  přístavech. První ozbrojené konflikty proběhly

ji ž v roce 1859. Roku 1861 byl ubodán tlumočník Townsenda

Harrise Hendrick Conrad Joannes Heusken (1832–1861) asíd

lo britské mise bylo napadeno a o dva roky později dokonce

vypáleno. Nejznámější konflikt pocházel ze září 1862, kdy byl

samuraji sacumského lenního pána v Nanamugi (poblížJoko

hamy) zabit anglický obchodník Charles Lennox Richardson

(1834–1862). Britská vláda požadovala potrestání vraha, kte

rým měl být údajně Narahara Kogoro (1834–1918),

50

a vypla

48)

Ta mtéž .

49)

Samotný slogan pochází z čínštiny a jeho údajným autorem jevé

voda Chuan, který vládl ve státu Čchi (685–643 před naším letopočtem).

Doslova znamená „respektovat vládce a zahnat barbary“. BENEDICTO

VÁ, Ruth, Chryzantéma a meč, Praha 2013, s. 89.

50)

KERR, George H., Okinawa, Singapore 2000, s. 361.


32

Pod vycházejícím sluncem

cení odškodného. Poté, co šógunátní vláda vyplatila odškodné

ve výši 100  000 liber, rozhodla se Velká Británie v  roce 1863

svými plavidly bombardovat Kagošimu, hlavní městoprovin

cie Sacuma, a získat tak odškodné i na knížectví samotném.

Srovnání velké části města se zemí vedlo k  ústupku knížec

tví ve formě vyplacení 25  000 liber.

51

V  téže době stoupenci

politiky vypuzení cizinců ze země z  provincie Čóšú započali

palbu na americké, francouzské a nizozemské loděv Šimono

secké úžině. Evropské a americké válečné lodi na to reagovaly

bombardováním města Šimonoseki. Nenávist namířená proti

cizincům se obrátila i proti šógunovi, který umožnil jejichpů

sobení v zemi.

Šógunát se potácel ve zmatených kompromisech, jelikož se

na jedné straně snažil pokračovat v  politice otevírání se svě

tu, na druhé straně musel na nátlak veřejného míněnípodpo

rovat proticizineckou náladu. Samotný císařský dvůr se stavěl

proti cizincům, přičemž roku 1863 nařídil zrušení všech smluv

s  cizími státy. V  dané době to ovšem již nebylo proveditelné.

Do popředí se začala dostávat dvě knížectví – Sacuma (na jihu

Kjúšú, dnešní prefektura Kagošima) a Čóšú (na západě Hon

šú, dnešní prefektura Jamaguči),

52

jež se vyznačovala finanč

ní silou a měla vzhledem ke své velikosti početnější ozbrojené

síly než jiná knížectví. Jejich požadavkem bylo vyhnánícizin

ců a obnovení císařství.

V roce 1862 šógunát pozměnil tradiční systém sankin kótai,

který byl zaveden Tokugawou Iejasuem (1543–1616) pro méně

51)

REISCHAUER – CRAIG, c. d., s. 133.

52)

Samurajové jednali nezávisle na svých knížatech. Zatímco šógunát

byl zásoben, co se zbraní týče, Francouzi (velvyslanec Léon Roches),kní

žectví Sacuma a Čóšú byla zásobována Brity (britský vyslanec sir Harry

Parkes). Palné zbraně Japonci znali od 16. století, kdy je do Japonskado

vezli Portugalci, ale příliš jich nevyužívali. REISCHAUER – CRAIG, c. d.,

s. 135.


Korejsko-japonské vztahy v letech 1868–1895

33

důvěryhodná knížata (takzvané tózama), ktera



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist