načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pod toskánským sluncem -- Můj italský domov - Frances Mayesová

Pod toskánským sluncem -- Můj italský domov

Elektronická kniha: Pod toskánským sluncem
Autor:
Podnázev: Můj italský domov

- Americká autorka líčí ve své mimořádně úspěšné knize radosti i strasti, jež jí a jejím blízkým přineslo rozhodnutí zakoupit opuštěnou usedlost na toskánském venkově a pustit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  165
+
-
5,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 290
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Under the Tuscan sun
Spolupracovali: přeložila Zuzana Mayerová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha ; Litomyšl, Paseka, 2008
ISBN: 978-80-718-5892-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americká spisovatelka se kultivovanou formou a s velkým osobním zaujetím dělí se čtenáři o své dojmy, zážitky a zkušenosti z několikaletého pobytu v italském Toskánsku, kde našla svůj druhý domov. Kniha vzpomínek a vyprávění vznikla na základě deníku z prvních pěti let autorčina pobytu v Toskánsku, na opuštěné vesnické usedlosti, kterou zakoupila a snažila se opravit a zmodernizovat, aniž by narušila její kouzlo. Prostě a s nadšením popisuje půvab toskánské krajiny, náročnou práci na obnově rozpadajícího se statku, i setkání s místními vesničany a nahlédnutí do jejich osudů. Značnou pozornost věnovala barvitému popisu místních historických památek a vyprávění o základech i zvláštnostech toskánské kuchyně, které proložila asi padesáti originálními místními recepty.

Popis nakladatele

Americká autorka líčí ve své mimořádně úspěšné knize radosti i strasti, jež jí a jejím blízkým přineslo rozhodnutí zakoupit opuštěnou usedlost na toskánském venkově a pustit se do její opravy, především ale své objevování krás okolní krajiny, chutí místní kuchyně i půvabu volně plynoucích dnů toskánského jara a léta. Svodům italské přírody, historie a venkovského životního stylu není v podání Mayesové obtížné podlehnout – autorka dokáže se stejným zápalem a humorem přiblížit dobrodružství stavebních úprav a zahradních prací na léta neobdělávaných pozemcích stejně jako návštěvu trhu v blízkém městečku či sžívání s místními obyvateli a jejich zvyklostmi, a své podmanivé vyprávění prokládá i téměř pěti desítkami kuchařských receptů. Kniha figurovala více než dva roky na žebříčku bestsellerů listu New York Times a r. 2003 se dočkala i filmového zpracování.Frances Mayesová (1940) je autorkou čtyř úspěšných knih vycházejících z jejích pobytů v Toskánsku, kde pravidelně tráví část roku, a několika svazků prózy a poezie. Je pravidelnou přispěvatelkou časopisů Food & Wine, House Beautiful a dalších periodik, na San Francisco State University přednáší obor tvůrčího psaní.

(můj italský domov)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Frances Mayesová - další tituly autora:
Pod toskánským sluncem -- Můj italský domov Pod toskánským sluncem
Toskánsko na každý den -- Roční doby italského života Toskánsko na každý den
Vaříme s toskánským sluncem -- Recepty z naší italské kuchyně Vaříme s toskánským sluncem
 (e-book)
Toskánsko na každý den -- Roční doby italského života Toskánsko na každý den
Rok ve světě -- Zápisky vášnivé cestovatelky Rok ve světě
 
K elektronické knize "Pod toskánským sluncem -- Můj italský domov" doporučujeme také:
 (e-book)
Korneliina válka Korneliina válka
 (e-book)
Jarmark obnažených duší Jarmark obnažených duší
 (e-book)
Sbohem, Ameriko Sbohem, Ameriko
 (e-book)
Nevíte, kdo mě zabil? Nevíte, kdo mě zabil?
 (e-book)
Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Paseka

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:111


2

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:112


3

POD

TOSKÁNSKÝM

SLUNCEM

FRANCES MAYESOVÁ

Můj italský domov

PASEKA

PRAHA – LITOMYŠL

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:113


4

PŘELOŽILA ZUZANA MAYEROVÁ

UNDER THE TUSCAN SUN

Copyright © 1996 by Frances Mayes

All rights reserved

Translation © Zuzana Mayerová, 2008

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:114

UNDER THE TUSCAN SUN

Copyright © 1996 by Frances Mayes

All rights reserved

Translation © Zuzana Mayerová, 2008

ISBN 978-80-7185-892-8

ISBN 978-80-7432-361-4 (ePub)

ISBN 978-80-7432-362-1 (PDF)

ISBN 978-80-7432-363-8 (mobi)


5

Anně Cornelisenové

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:115


6

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:116


7

Předmluva

Čalouník stoupá s křeslem na zádech po cestě k domu a bystrým zrakem obhlíží okolní půdu.

„Co všechno tady pěstujete?“

„Olivy a révu,“ odpovídám.

„Samozřejmě že olivy a révu, ale co ještě?“

„Bylinky a kytky – na jaře tady nebýváme, takže nestihneme zasít nic moc dalšího.“

Postaví křeslo na orosenou trávu a přejede pohledem po pečlivě prořezaných olivovnících na terasách, kde obnovujeme starý vinohrad. „Pěstujte brambory,“ řekne. „Ty vám porostou samy.“ Ukáže na třetí terasu. „Támhle, na plném slunci, to je nejlepší místo na brambory – červené, žluté, na gnocchi di patate.“

A tak si dnes, na začátku našeho pátého léta v Toskánsku, vykopáváme k večeři vlastní brambory. Jdou ven tak snadno, jako bychom sbírali velikonoční vajíčka. Překvapeně si je prohlížím, není na nich skoro žádná hlína. Stačí je opláchnout, a lesknou se čistotou.

Jak jsme přišli k bramborám, tak jsme přišli skoro ke všemu v těch minulých čtyřech letech, která jsme věnovali obnově tohoto opuštěného toskánského domu a pozemku. Díváme se, jak Francesco Falco, který pečuje o vinice už bezmála pětasedmdesát let, ohýbá a zakládá do země výhonek starého révového keře, aby z něj vyrašil nový prut. Děláme to po něm. Réva roste jako z vody. Jsme cizinci, kteří sem přišli z milosti, a jsme odhodláni ke všemu. Velký díl oprav na domě jsme si udělali sami; odvážnému štěstí přeje, poznamenal by můj dědeček.

V roce 1990, kdy jsme tady trávili první léto, jsem si koupila velký tlustý sešit s barevnými deskami z florentského papíru a hřbe

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:117


8

tem vázaným v modré kůži. Na první stránku jsem napsala velkým

písmem: ITÁLIE. Sešit působí dojmem, jako by měl obsahovat ne

smrtelnou poezii, ale já jsem ho začala zaplňovat seznamy rost

lin do zahrady, výčtem plánů a projektů, italskými slovíčky, náčrt

ky dlaždic z Pompejí. Následovaly popisy pokojů, stromů, zpěvu

ptáků. Poznámky ohledně setí květin: „Slunečnice se mají vysévat,

když měsíc vstupuje do znamení Vah,“ i když nemám ponětí, kdy

by to tak mohlo být. Záznamy o lidech, se kterými jsme se setkali,

a o jídlech, která jsme vařili. Ten sešit se stal kronikou prvních čtyř

let našeho života tady a dnes je plný porůznu zastrkaných jídel

ních lístků, pohlednic s obrazy mistrů, básní v italštině a náčrtků

naší zahrady. Protože je opravdu tlustý, pořád ještě vydrží několik

let. Z tohoto modrého sešitu se zrodila kniha Pod toskánským

sluncem, dítě mých prvních italských radostí. Restaurování a stálé

vylepšování domu; navrácení zdivočelé džungle původnímu úče

lu, jímž je pěstování oliv a vína; odhalování Toskánska a Umbrie

vrstvu po vrstvě; vaření v neznámé kuchyni a objevování boha

tých souvislostí mezi jídlem a kulturou – všechna ta nádherná po

těšení rámují hlubší rozkoš z poznávání a učení se novému živo

tu. Založení mladého výhonku révy do země tak, aby z něj vyrostl

nový keř, se mi jeví jako velmi výstižná metafora toho, jak se musí

čas od času náš život proměnit, abychom ve svém myšlení neustr

nuli.

Hned počátkem června je třeba vyčistit terasy od plevele a di

vokých trav, abychom se na začátku července, až udeří vedra

a půda vyschne na troud, vyvarovali nebezpečí požáru. Venku za

oknem pracují tři muži s plečkami, vydávají zvuk jako obrovské

včely. Zítra dorazí Domenico s pluhem a zaorá do půdy poseka

nou trávu. Jeho traktor jede po stejných osmičkách a obloucích,

po nichž se kdysi dávno trmácela volská spřežení. Čas se vrací

v kruzích. Dnes nám možná stroje práci urychlí, přesto se cítím

součástí tohoto prastarého letního rituálu. Itálie sahá do hlubin

tisíců let a na nejsvrchnější vrstvě stojím já, na svém malinkatém

kousku půdy, a uchváceně hledím na divoké oranžové lilie rozse

té po okolních stráních. Kochám se pohledem, když se na cestě

zastaví starý muž a ptá se mě, jestli tady bydlím. Říká mi, že zdejší

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:118


9

kraj dobře zná. Odmlčí se a zadívá se na kamennou zeď, pak mi

tiše vypráví, že tady před lety zastřelili jeho bratra. Bylo mu sedm

náct, pokládali ho za partyzána. Pokyvuje hlavou a já vím, že se

nedívá na moje záhony růží a keříky šalvěje a levandule. Vykročí

dál svou cestou a posílá mi vzdušný polibek. „Bella casa, signora.“

Včera jsem našla pod olivovníkem, kde musel padnout jeho bratr,

velký trs modrých chrp. Kde se tady vzaly? Ze semínka, které tu vy

trousil drozd? Jestlipak příští rok přerostou zeď terasy? Stará mís

ta jsou propojena vlnami času a prostoru, které plynou v jakémsi

rytmu, jemuž se začínám podřizovat.

Otevírám modrý sešit. Moje psaní o tomto místě, o našich obje

vech, putováních i každodenním životě, mi bylo potěšením. Dáv

ný čínský mudrc před mnoha staletími pravil, že znovustvořit

něco slovy je jako být dvakrát živ. Zřejmě odnepaměti platí, že hle

dání změny vždy souvisí s touhou rozšířit si duchovní prostor,

v němž člověk přebývá. Tato kniha takový prostor popisuje. Dou

fám, že mi bude můj čtenář přítelem, který mě přijede navštívit

a bude se učit vyklepávat vajíčko do důlku v mouce na tlusté mra

morové desce; přítelem, kterého probudí čtvero zavolání kukač

ky v koruně lípy a který bude sestupovat cestičkou z terasy na

terasu a zpívat přitom vinné révě; přítelem, který bude trhat do ko

šíku švestky, který se mnou pojede do náhorních městeček s ku

latými věžemi a truhlíky plnými převislých muškátů, který bude

zvědavě čekat na první den, kdy se olivy stanou olivami. Prázdni

nový host je labužník. Cítíte ten větřík vanoucí mezi sluncem roz

pálenými mramorovými sochami? A pak si můžeme jako staří ven

kované sednout ke krbu, opékat si krajíčky chleba namáčené

v oleji a nalévat do sklenic mladé chianti. Prošli jsme ložnice rene

sančních panen, projeli prašné silnice v Umbertide a teď smažím

na pánvi malé úhoře na česneku a šalvěji. Pod fíkovníkem, kde spí

stočené dvě kočky, je příjemný chládek. Hrdlička zahouká šede

sátkrát za minutu, spočítala jsem to. Etruská zeď za domem pochá

zí z osmého století před Kristem. Pojďme si povídat. Máme spous

tu času.

Cortona, 1995

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:119


10

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1110


11

POD

TOSKÁNSKÝM

SLUNCEM

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1111


12

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1112


13

Bramare:

(zastarale) toužit, dychtit

Chystám se koupit dům v cizině. Dům s krásným jménem: Bramasole. Je vysoký, čtverhranný, s meruňkově zbarvenou omítkou a vybledlými zelenými okenicemi, starou prejzovou střechou a balkónem s železným zábradlím v prvním patře, kde kdysi sedávaly dámy s vějířem v ruce a sledovaly dění pod sebou. Teď však dole bují husté křoví šípkových růží a plevel až po kolena. Balkón je obrácený na jihovýchod, s výhledem do širokého údolí a dál, až k toskánským Apeninám. Když prší nebo když se mění světlo, přechází odstín omítky od zlaté přes cihlovou až k okrové; někdejší šarlatový nátěr prosvítá v růžových mapách, jako by někdo zapomněl na slunci krabici pastelek a barvy se rozpíjely jedna do druhé. Na místech, kde omítka oprýskala, jsou vidět hrubé kameny, ze kterých je dům postaven. Dům stojí nad cestou z bílých oblázků – strada bianca – na terasovitém svahu s vysázenými ovocnými stromy a olivovníky. Bramasole: složenina ze slovesa bramare, toužit, a sole, slunce – místo toužící po slunci stejně jako já.

Moje rodina je svorně a moudře proti. Matka se omezila na jediné slovo „šílenství“ s několika vykřičníky; sestry jsou sice nadšené, ale tváří se, jako by mi bylo osmnáct a chystala jsem se utéct v rodinném autě s nějakým námořníkem. Já sama chovám v skrytu duše vlastní pochyby. Tuhá křesla v čekárně před kanceláří místní notářky – notaio – mi na náladě nepřidávají.

V čekárně je nejmíň šestatřicet stupňů a při každém poposednutí mě skrze tenké šaty z bílého lnu píchají žíně. Dívám se, co si Ed poznamenává na rub nějaké účtenky: parmezán, salám, káva, chleba. Jak může být tak klidný? Konečně se otevřou dveře a signora nás zahrne kaskádami své rychlé italštiny.

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1113


14

Italský notaio není totéž jako náš notář, neboť je zároveň úřední osobou, která se stará i o záležitosti související s prodejem a koupí nemovitostí. Naše notářka, signora Mantucci, je drobná energická Siciliánka s tlustými zabarvenými brýlemi, které ještě zvětšují její velké zelené oči. V životě jsem neslyšela nikoho mluvit tak rychle. Nahlas na nás chrlí sáhodlouhé paragrafy. Vždycky jsem žila v domnění, jak je italština libozvučná – z jejích úst jako by se sypalo kamení. Ed na ni uchváceně zírá: její hlas mu zcela učaroval. Dosavadní vlastník nemovitosti doktor Carta dospěl k názoru, že si za dům řekl málo; určitě si řekl málo, protože jinak bychom s navrženou cenou nesouhlasili. My jsme naopak přesvědčeni, že cena, kterou žádá, je přemrštěná. Siciliánka mluví a mluví a nenechá se přerušit – ustane, teprve když se prudce rozlétnou tmavé dveře a vstoupí Giuseppe z přízemního bistra s tácem v rukou: vypadá velmi překvapeně, že tu jeho stálí zákazníci, Americani, ještě sedí a celí zmatení hledí jeden na druhého. Přináší paní notářce její dopolední náprstek espressa, které ona jediným douškem vypije, aniž se proud její řeči výrazně zpomalí. Majitel chce do smlouvy uvést nižší sumu, než za kterou dům ve skutečnosti prodává. „Tak se to prostě dělá,“ prohlašuje. „Nikdo není tak hloupý, aby udával skutečnou cenu.“ Navrhuje nám, abychom mu předali jeden šek zde, v notářské kanceláři, a deset dalších menších šeků mu podstrčili doslova pod stolem.

Náš agent Anselmo Martini krčí rameny.

Ian, anglický realitní makléř, kterého jsme si najali, aby nám pomohl tlumočit, krčí rameny rovněž.

Doktor Carta věc uzavírá: „Ach, vy Američané! Berete všechno tak vážně. A per favore, napište na šeky různá data v rozmezí několika týdnů, ať nejsou bance nápadné tak velké částky.“

Myslí snad tutéž banku, ve které pokladníkovi s pichlavýma očima trvá patnáct minut, než provede jednu transakci, a přitom má dost času dojít si mezi nimi zakouřit a zatelefonovat? Signora zničehonic zmlkne, shrábne papíry do aktovky a vstane. Máme přijít jindy, až budeme mít připravené všechny dokumenty a peníze.

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1114


15

Z okna hotelového pokoje máme nádherný výhled přes starobylé

střechy Cortony až na tmavou dolinu Val di Chiana. Protivný hor

ký vítr – scirocco – dohání tak trochu k šílenství i normální lidi.

Přesně to se děje se mnou. Nemůžu spát. Doma v Americe jsem

koupila i prodala už několik domů – pokaždé jsem naložila do

auta matčin vzácný anglický porcelán, kočku a fíkus a přemístila

se o pět nebo pět tisíc kilometrů dál, k jiným dveřím, do kterých

se hodil nový klíč. Člověk ale přece jen musí být trochu nesvůj,

když přichází o střechu nad hlavou, protože prodávat znamená

opouštět nastřádané vzpomínky a kupovat znamená volit, kde se

bude odehrávat vaše budoucnost. Místo, kde žijete, samozřejmě

není lhostejné a vždycky vás nějak ovlivní. K tomu všemu je nut

no vyřešit nejrůznější formality a právní komplikace. Zde jsem

navíc zcela vydána napospas temným silám, s nimiž nemám vů

bec žádné zkušenosti.

Itálie mě vždycky čímsi neodolatelně přitahovala. Čtyři roky

jsme si v létě pronajímali venkovské usedlosti na různých místech

Toskánska a čtyři roky mě myšlenka na vlastní dům pronásledo

vala stále neodbytněji. V prvním domě, který jsme si s Edem a dvo

jicí přátel pronajali, jsme hned první večer začali počítat, jestli by

nám společné úspory stačily na koupi polorozbořeného kamen

ného statku, na který jsme se dívali z terasy. V Edovi se okamžitě

probudily zahradnické buňky a začal obcházet sousední pozem

ky a pozorovat místní venkovany při práci. Antoliniovi pěstovali

tabák, nenáviděný, ale krásný. Každou chvíli jsme slyšeli pokřik

„Vipera!“, varující před jedovatým hadem. Večer pak z temných lis

tů stoupal modrofialový mlhavý opar. Dobře vedená usedlost vy

hlížela z naší pozorovatelny na terase úhledně a poklidně. Naši

přátelé se sice víckrát do Itálie nevrátili, ale pro nás dva se příští tři

dovolené proměnily v neúnavné hledání vlastního letního sídla –

úspěšně i neúspěšně jsme kroužili po okolí a obcházeli hospodář

ství, kde se vyráběl průzračně zelený panenský olivový olej, pro

hlíželi si vesnice s půvabnými románskými kostelíky, proplétali se

po klikatých silničkách mezi vinohrady a ochutnávali to nejjem

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1115


16

nější brunello a skoro černé vino nobile. Hledání domu dává va

šemu životu cíl a smysl. Nechodili jsme na týdenní trhy jen proto,

abychom si koupili broskve na odpolední svačinu v trávě, ale aby

chom pozorně zhodnotili výběr a kvalitu všech vystavených plo

dů a v duchu již plánovali budoucí oslavy narozenin a svátků a pří

pravu snídaní pro víkendové hosty. Celé hodiny jsme vysedávali

na náměstíčkách, usrkávali v barech limonádu a nenápadně „na

sávali“ místní atmosféru. Kolik puchýřů na patách jsem si po veče

rech chladila v hotelovém bidetu a kolik lahviček masážního roz

toku vetřela do lýtek bolavých z chůze po stovkách kilometrů ka

menného dláždění. Těch krabic s knihami o historii, s průvodci,

atlasy rostlin a romány, které jsme každý rok stěhovali do hotelů

a pronajatých domů a zase pryč. Vždycky jsme se vyptali místních,

kde se dobře jí, a chodili do restaurací, o kterých nebyla v prů

vodcích ani zmínka. Oba trpíme neukojitelnou zvědavostí a po

třebou prozkoumat kdejakou malebnou zříceninu na vrcholku

kopce. Moje představa ráje se dodnes rovná toulání po kameni

tých venkovských silničkách někde v srdci Umbrie a Toskány –

není nad to, umět hezky zabloudit!

První město, kde jsme strávili delší čas, byla Cortona a do Cor

tony jsme se vždy vraceli i o letních prázdninách, kdy jsme si pro

najímali úžasné pitoreskní domy v okolí Volterry, Florencie, Mon

tisi, Rignana, Vocchia a Quercegrossa. V jednom byla kuchyně,

kam se vedle sebe nevešli dva lidé, ale odkud byla vyhlídka na

proužek hladiny Arna. V jiném netekla v kuchyni teplá voda

a v příborníku chyběly nože, ale dům byl zabudovaný do středo

věkých hradeb s výhledem na vinohrad. Další sice oplýval několi

ka jídelními servisy pro čtyřicet osob a množstvím sklenic a stříb

ra, zato v ledničce všechno zmrzlo na kost, a když jsme ji otevřeli,

naskytl se nám pohled na hotové iglú. Za vlhkého počasí jsem

v kuchyni vždycky dostala elektrickou ránu, kdykoli jsem se něče

ho dotkla. Nicméně podle legendy právě na přilehlém pozemku

zastihl malíř Cimabue mladého Giotta, jak kreslí do hlíny obraz

ovce. V jednom domě byly tak proleželé postele, že jsme měli kaž

dé ráno záda jako přelomená. V komínech dělali hluk netopýři

a na polštáře se nám sypaly piliny z trámů rozežraných červoto

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1116


17

čem. Ovšem krb byl tak obrovský, že jsme v něm mohli sedět a opékat si telecí kotlety s paprikami.

Projezdili jsme stovky kilometrů po prašných silnicích a prohlíželi si domy, o kterých se ukázalo, že jsou v záplavové oblasti Tibery nebo je z nich výhled na krajinu zničenou povrchovými doly. Sienský makléř nás sebevědomě ujišťoval, že za dvacet let bude okolí opět nádherné: zalesňování vytěžených oblastí nařizuje zákon. Objevili jsme líbeznou vesnickou chaloupku jako z pohádky, ale také pohádkově drahou. Stařík se zuby jako hrábě, s nímž jsme se dali do řeči v místní hospůdce, se nám pokusil prodat svůj rodný dům, lépe řečeno kamenný kurník bez oken přilepený na jiné stavení, kde se na nás sápali divocí psi uvázaní na řetězech. Zamilovali jsme se do malého statečku kousek za Montisou; contessa, které statek patřil, nás týdny vodila za nos, než prohlásila, že potřebuje boží znamení, aby mohla dům prodat. Nakonec jsme museli odjet dřív, než se Bůh uráčil.

Když na to zpětně vzpomínám, připadají mi všechna ta místa vzdálená a cizí, a Cortona vlastně také. Ed se mnou nesouhlasí. Každé odpoledne chodí na náměstí a pozoruje mladé páry na procházce s novorozenětem v kočárku. Neujdou víc než pár kroků, aby je někdo nezastavil. Kočárek obstoupí hlouček diváků, naklánějí se dovnitř k děťátku, cukrují a usmívají se, pějí obdivné ódy. „V příštím životě,“ prohlašuje Ed, „se chci narodit jako italské miminko.“ Miluje rušný život italské piazzy: snědý hromotluk s vyhrnutými rukávy si líně podpírá bradu dlaní a předvádí mohutné svaly; z okna až nahoře pod střechou znějí čisté tóny flétny ve skladbě od Vivaldiho; u kamenné zdi květinářství září pestrobarevné vějíře kytic; pacholek s býčí šíjí vykládá z vozu jehňata. Hodí si je na ramena jako pytel mouky, až jehňatům vylézají oči z důlků. Ed co chvíli pohlédne vzhůru k věžním hodinám, které už tak dlouho odměřují zdejšímu náměstí čas. Pak se vydá na procházku: ukládá si kamenné dláždění do paměti.

Naproti přes nádvoří hotelu odříkává arabský turista tváří k východu své modlitby, právě když konečně začínám usínat. Zní to, jako by kloktal slanou vodou. Jeho hlas klouže celé hodiny po několika málo tónech, stále dokola. Mám chuť vyklonit se z okna

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1117


18

a křiknout na něj: „Ticho!“ Chvílemi se mi chce smát. Podívám se

přes dvůr: kývá na mě z okna a roztomile se usmívá. Tolik mi při

pomíná agenty na tabákové burze, které jsem v dětství slýchala ve

sluncem rozpálených skladištích u nás na Jihu. Teď jsem sedm ti

síc mil od domova a chystám se v chvilkovém rozmaru utratit

všechny své celoživotní úspory. Anebo to není pouhý rozmar?

Mnohem víc se to podobá lásce na první pohled a člověk se pře

ce nezamilovává jen tak z rozmaru, ale z hloubi srdce.

Kdykoli opustíme hotelové pokoje, chladné, s vysokým stropem,

a vyjdeme ven do ostrého slunce, bloumáme městem a každým

dnem se nám líbí víc a víc. Od stolků před barem Sport máme celé

náměstí Piazza Signorelli jako na dlani. Díváme se na teatro z de

vatenáctého století, na jehož schodišti prodává vždy po ránu ně

kolik venkovanů ovoce a zeleninu. Popíjíme espresso a sledujeme

prodavače, jak třímají ve zdvižené ruce rezavou váhu a odvažují

rajská jablíčka. Zbytek piazzy je zastavěný dokonale zachovalými

středověkými a renesančními paláci. Máme pocit, jako bychom se

mohli každým okamžikem ocitnout ve scéně z Traviaty. Každý

den objevujeme v etruských zdech novou středověkou bránu,

prozkoumáváme úzké uličky s kamenným dlážděním, kudy by

sotva projel malý fiat, lemované renesančními nebo i staršími

domy, a ještě užší vicoli, tajemné průchody pouze pro pěší, často

s příkrým schodištěm. Někde jsou dodnes patrné zazděné „dveře

mrtvých“ ze čtrnáctého století. Tyto stínové východy vedle hlavní

ho vstupu do domu údajně sloužily pro vynášení obětí epidemií

moru – jejich odchod hlavním vchodem by domu přinesl smůlu.

Všímám si, že lidé často nechávají v zámku hlavních dveří zastrče

ný klíč.

Cortona je v průvodcích popisována jako „klidné a střízlivé“

město. Průvodci se mýlí. Poloha na návrší kopce, hradby a vzhůru

se vypínající masivní budovy dodávají architektuře města zřetel

ně vertikální charakter. Procházím náměstím a vnímám ostré ob

rysy stínů dopadající na zem s euklidovskou přímočarostí. Narov

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1118


19

návám záda – vzpřímené držení budov se přenáší i na obyvatele. Kráčejí pomalu, i jejich držení je, chce se mi říci, vznosné. Opakuji stále dokola: „Vidíš tu krasavici?“ „A támhle, to je fešák!“ „Podívej se na jeho obličej – jako od Raffaela.“ V podvečer opět sedíme nad šálky espressa, tentokrát s výhledem na druhou piazzu. Kolem prochází asi šedesátiletá žena s dcerou a dospívající vnučkou, jdou pomalu, zavěšené do sebe, v živých obličejích se jim zrcadlí slunce. Nevím, kde se bere ve zdejším světle takový jas. Možná se odráží od polí zlatých slunečnic, kterými je město obklopeno. Tři ženy vypadají klidně, hrdě, šťastně. Jejich tváře by měly být vyraženy na zlaté minci.

Popíjíme kávu a dolar zatím prudce klesá. Každé dopoledne oběhneme na náměstí všechny banky a čteme vyvěšené kursovní lístky. Když si člověk potřebuje proměnit pár cestovních šeků, aby je mohl na poslední chvíli utratit na tržišti za kabelku, tak na kursu tolik nezáleží, ale my kupujeme dům s pozemkem o rozloze pěti akrů a počítáme každou liru. Při sebemenším posunu v trojčlence se nám sevře hrdlo. Klesne-li kurs o sto lir, hned počítáme, o kolik se náš dům prodraží. Trochu nesmyslně to přepočítávám na páry bot, které by se za to daly koupit. Až dosud jsem v Itálii vždycky nejvíc utrácela za boty – můj tajný hřích. Občas jsem si vezla domů i devatery: červené balerínky z hadí kůže, sandály, kozačky z modrého semiše a několik párů černých lodiček s různě vysokými podpatky.

Zcela podle očekávání se banky liší v tom, jak tučné sousto si z větší sumy peněz převáděné ze zámoří ukousnou. Potřebujeme si oddechnout. Zdá se, že si přijdou na slušnou částku i na úrocích, protože proplacení šeku může v Itálii trvat i několik týdnů.

Konečně dostáváme lekci, jak tady vlastně věci fungují. Doktor Carta má velký zájem na uzavření transakce, a tak telefonuje do své banky, která spravuje peníze i jeho otce a tchána a sídlí v Arezzu, půl hodiny cesty od Cortony. Pak telefonuje nám. „Jeďte tam,“ radí nám. „Nebudou vám účtovat žádné poplatky za převedení částky z Ameriky a peníze vám přepočítají v kursu platném při odeslání.“

Je mazaný, ale to mě vůbec nepřekvapuje, přestože během celého našeho vyjednávání se tvářil, jako že ho peníze vůbec nezají

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1119


20

mají – pouze vyslovil přemrštěnou cenu a na té trval. Loni dům koupil od pěti starých sester z rodiny starousedlíků v Perugii a představoval si, že jej bude se svou rodinou využívat jako letní sídlo. Pak ale s manželkou zdědili nemovitost u moře a rozhodli se jezdit na léto tam. Je to pravda, anebo vymámil z devadesátiletých sester výhodnou koupi a teď na ní chce vydělat, aby si dům na pobřeží zaplatil z našich peněz? Ne že bych se na něj zlobila. Je to lišák.

Snad v obavách, že bychom si mohli obchod rozmyslet, si s námi doktor Carta telefonicky domlouvá schůzku přímo v domě. Přiřítí se ve své Alfě 164, v obleku od Armaniho. „Abych nezapomněl,“ říká, jako bychom pokračovali v nedokončeném hovoru, „chci vám ještě něco ukázat. Pojeďte za mnou.“ Sjedeme pár set metrů po silničce dolů a pak pokračujeme pěšky po dlážděné cestě mezi voňavým žlutým křovím. Cesta se podivně vine vzhůru po úbočí kopce a zahýbá za skalnatý výstupek. Vzápětí se před námi otevře široký rozhled do údolí, na silnici lemovanou cypřiši hluboko pod námi, na měkce zvlněnou krajinu posetou úhlednými vinicemi a háji olivovníků. V dálce vidíme modrou tečku – Trasimenské jezero; vpravo pak se proti oboze jasně rýsují červené střechy Cortony. Doktor Carta se na nás vítězoslavně zadívá. Cesta dlážděná plochými kameny se v těchto místech rozšiřuje. „To je římská silnice – postavili ji Římané – vede přímo do Cortony.“ Slunce žhne. Doktor Carta mluví a mluví o velkém kostele na vrcholku kopce, není k zastavení. Ukazuje nám, kudy zřejmě kdysi cesta pokračovala přímo přes pozemek Bramasole.

Když se vrátíme k domu, jde si opláchnout obličej k venkovnímu kohoutku. „Budete tady mít vynikající vodu – acqua minerale, přímo nevyčerpatelný zdroj, výtečná na játra. Eccellente!“ Jeho hlas zní zároveň nadšeně i trochu znuděně, přátelsky a současně lehce přezíravě. Mám pocit, že jsme byli zbytečně upřímní, pokud jde o peníze. Nebo si vyložil naše formální americké představy ohledně prodeje a koupě jako neuvěřitelně naivní? Nechá kohoutek otevřený a nabere vodu do dlaní – kdovíjak se dokáže naklonit a napít, aniž mu dokonale střižené lněné sako, které má jen tak přehozené přes ramena, sklouzne na zem. „Je tu dost vody

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1120


21

i na bazén,“ ujišťuje nás, „nejlepší místo by bylo tam nahoře, s vy

hlídkou na jezero – tam někde Hannibal porazil Římany.“

Pozůstatky římské silnice na stráni porostlé lučními květinami

nás fascinují. Budeme po ní chodit do města na odpolední bílou

kávu. Doktor Carta nám předvádí starou nádrž na vodu. Voda je

v Toskánsku vzácná a šetřilo se každou kapkou. Posvítí baterkou

do temnoty, a my spatříme podzemní prostoru s kamennou klen

bou – není pochyb, že z ní vede dál něco jako chodba. Podobnou

podzemní nádrž jsme viděli v jedné medicejské pevnosti v ho

rách, kde nám průvodce řekl, že odtud vychází tajná úniková

chodba do údolí a dál až k Trasimenskému jezeru. Italové berou

podobné památky jako něco zcela běžného. Představa, že člověk

může vlastnit něco tak starého, jako je část římské silnice, je pro

mě naprosto neuvěřitelná.

Když jsem poprvé spatřila Bramasole, okamžitě jsem zatoužila

rozvěsit si letní šaty do armadia, velké skříně, a srovnat hromád

ku knih do výklenku pod jedním z oken s výhledem do údolí.

Předtím jsme celé čtyři dny jednali se signorem Martinim v jeho

malé temné kanceláři na Via Sacco e Vanzetti ve staré čtvrti Corto

ny. Nad psacím stolem měl zavěšenou vlastní fotografii v unifor

mě, předpokládám, že sloužil v armádě Mussoliniho. Trpělivě nás

vyslechl, jako bychom mluvili dokonale italsky. Když jsme mu po

psali, co bychom si asi tak představovali, vstal, na hlavu si posadil

borsolino a pronesl jediné slovo: „Andiamo,“ pojďme. Přestože

byl nedávno v nemocnici na operaci s nohou, projezdil s námi

kilometry po neexistujících cestách a prodíral se s námi trnitými

houštinami, aby nám ukázal místa, která znal jen on. Viděli jsme

venkovské statky s úplně propadlými střechami, kilometry od

města a za astronomickou cenu. Jeden dům měl strážní věž vybu

dovanou křižáky, ale jeho majitelka, stará contessa, celou naši ná

vštěvu proplakala, a když viděla náš vážný zájem, okamžitě zdvoj

násobila cenu. Další stavení bylo doslova nalepené na hospodář

ské budovy, kde volně pobíhaly desítky slepic po dvoře plném

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1121


22

rezavého hospodářského náčiní a prasat. Některé domy nám připadaly uzavřené a bez vzduchu, jiné stály těsně u silnice. K jednomu bychom si museli sami vybudovat příjezdovou cestu – byl úplně schovaný v ostružiní a dovnitř jsme mohli nahlédnout jen jedním oknem, protože se nám nepodařilo přemluvit černého hada stočeného na zápraží, aby nám uvolnil vstup.

Přinesli jsme signoru Martinimu květiny, poděkovali mu a rozloučili se. Vypadal, jako by ho opravdu upřímně mrzelo, že odcházíme.

Následujícího dne jsme ho náhodou potkali na náměstí, kam jsme si zašli na kávu. „Právě jsem mluvil s jedním doktorem z Arezza,“ řekl nám. „Možná by měl na prodej dům. Una bella villa,“ dodal s důrazem. Dům byl poblíž Cortony, dalo se k němu dojít pěšky.

„Za kolik?“ zeptali jsme se, i když tou dobou jsme už věděli, že podobně přímé otázky nemá rád.

„Pojďme se na něj podívat,“ vyzval nás místo odpovědi. Vyjeli jsme z Cortony a zamířili po silnici klikatící se po úbočí na opačnou stranu kopce. Zabočili jsme na strada bianca a po několika kilometrech dorazili k mírně se svažující příjezdové cestě. Na okamžik jsem zahlédla kapličku a vzápětí se před námi objevil dvoupatrový dům s ozdobnou stříškou z tepaného železa nad vchodem a dvěma vysokými exotickými palmami po obou stranách vstupních dveří. Toho svěžího dopoledne zdi domu doslova zářily vrstvami citrónově žluté, růžové a cihlově červené omítky. Vystoupili jsme z auta a nezmohli se na slovo. Po všem tom trmácení po neznámých cestách jako by tu na nás ten dům celou dobu čekal.

„Dokonalé, ten berem,“ prohlásila jsem žertem, když jsme se prodírali džunglí plevele. Signor Martini podobně jako u ostatních nabídek mlčel o ceně, jen se společně s námi díval. Prošli jsme pod rezavou pergolou sklánějící se pod tíhou popínavých růží. Zatlačili jsme na jedno křídlo vstupních dveří: zaskřípalo jako něco živého. Ze zdí domu, tlustých na délku mé paže, vyzařoval chlad. Skla v oknech se tetelivě leskla. Prohrábla jsem nohou nános prachu na zemi a odkryla hladkou cihlovou podlahu v do

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1122


23

konalém stavu. Procházeli jsme místnostmi a Ed všude otevíral vnitřní okna i okenice, které nabízely úžasné vyhlídky na okolní cypřiše, zvlněné zelené kopce, vzdálené vily, údolí. V domě byly dokonce i dvě koupelny, obě provozuschopné. Nebyly kdovíjak krásné, ale byly to koupelny, po všech těch domech, které neměly ani podlahy, natož vodovodní potrubí. Posledních třicet let tu nikdo nebydlel a okolí domu připomínalo začarovanou zahradu zarostlou neprostupnými šlahouny ostružin a popínavých rostlin. Všimla jsem si, jak signor Martini obhlíží pozemek zkušeným zrakem praktického venkovana. Po kmenech stromů šplhaly výhonky břečťanu a plazily se přes zborcenou zeď terasy. „Molto lavoro,“ spousta práce, poznamenal stručně.

Za několik let prohlídek nemovitostí, někdy jen zběžných, jindy až do úmoru důkladných, mi žádný dům neřekl tak výmluvné ano. Jenže my jsme následujícího dne odjížděli, a když jsme zjistili výši požadované ceny, smutně jsme řekli ne a jeli domů.

Během následujících měsíců jsem se tu a tam o Bramasole zmínila. Zastrčila jsem si fotografii domu za zrcadlo a často se v duchu procházela po zarostlé zahradě nebo bloumala pustými místnostmi. Dům je určitě metaforou lidské duše, zároveň je to však cosi zcela hmotného a skutečného. U cizího domu se pak všechny asociace významně násobí. Měla jsem za sebou smutný konec dlouhého manželství, o němž jsem doufala, že bude trvat věčně, a budovala si nový vztah. Tohle hledání nového domova úzce souviselo s hledáním nové identity, kterou jsem si potřebovala vytvořit. Jakmile se zčeřená hladina mého osobního života po rozvodu zklidnila, stanula jsem na prahu nové budoucnosti s dospělou dcerou, plným úvazkem na univerzitě (po letech externí spolupráce) a přiměřeně slušným finančním zabezpečením. Ten rozvod sice bolel víc než smrt, ale kupodivu jsem se po letech prožitých v těsném poutu rodiny cítila zvláštním způsobem znovuzrozená. Měla jsem chuť vyzkoušet si život v jiné kultuře, vykročit novým směrem, objevovat něco nového. Potřebovala jsem něco jako další fyzický rozměr, který by zaplnil duchovní prostor mého dosavadního života. Ed miluje Itálii stejně jako já a stejně jako já si může v létě dopřát tři měsíce univerzitních prázdnin. Budeme mít

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1123


24

spousty dlouhých dní na dobrodružné výpravy, na své vlastní psaní i na přípravu odborných projektů. Ed za volantem nikdy nezaváhá, má-li odbočit z dálnice na úzkou silničku do neznáma. A Itálie toho nabízí tolik: jazyk, historii, umění, památky – ani dva životy by na všechno nestačily. A pak také možnost být někým jiným. Člověk může přizpůsobit nový život podobě domu, který je ve zdejší krajině doma už dávno; může splynout s okolním rytmem.

Na jaře jsem zatelefonovala kalifornské agentce s nemovitostmi, která rozšiřovala kancelář o pobočku v Toskánsku. Požádala jsem ji, aby se zeptala na Bramasole: pokud není dům prodaný, možná jeho cena klesla. Po týdnu mi zatelefonovala z baru, kde se právě sešla s majitelem. „Ano, dům je pořád na prodej, ale díky zvláštní italské logice se jeho cena zdvojnásobila. Dolar jde dolů,“ připomněla mi, „a na tom domě je spousta práce.“

Takže jsme zase tam, kde jsme byli. Jenže tou dobou, díky mé zvláštní logice, jsem se na Bramasole podivně upnula. Koneckonců, jediný nedostatek je ta cena. Oba jsme si zamilovali okolí, město, dům i celou zemi. A jestli je problém jen jedna drobnost, proč váhat? říkám si v duchu.

Přesto je to pořádný balík peněz, sacco di soldi. Dát celý dům i zahradu do pořádku bude stát spoustu úsilí. Střechou teče, na stěnách je plíseň, kamenné terasy se bortí, opadává omítka, použitelná je pouze jedna provizorní koupelna, ve druhé stojí jen rozkošná plechová sedací vana a nakřáplý záchod.

Proč se na to těším, když přestavbu své staré kuchyně v San Francisku jsem málem odstonala? Doma si nemůžu na zeď ani pověsit obrázek, aby na mě nevypadl kus omítky. A když se pokouším prošťouchnout ucpaný odpad, protože jsme zase jednou zapomněli, že mu nechutnají slupky z artyčoků, vyhrknou mi do dřezu splašky snad z celého sanfranciského zálivu.

Na druhé misce vah leží důstojný dům u římské silnice, s etruskou (etruskou!) zdí na přilehlém svahu, medicejskou pevností na dohled, s výhledem na Monte Amiata, podzemní tajnou chodbou a sto sedmnácti olivovníky, dvaceti broskvoněmi a blíže neurčeným počtem mandloní, meruněk, jabloní a hrušní. U studny jsem

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1124


25

také zahlédla bujet několik fíkovníků a hned vedle schodů na zápraží roste veliká líska. Navíc je odsud kousek do jednoho z nejúžasnějších italských měst, jaké jsem kdy navštívila. Nebyli bychom blázni, kdybychom si tenhle nádherný dům s nádherným jménem Bramasole nekoupili?

Jenže, co když jednoho z nás porazí kamion se smaženými brambůrky nebo přijdeme o práci? V duchu si probírám smutný výčet chorob, které by nás mohly postihnout. Jedna moje teta zemřela ve dvaačtyřiceti letech na infarkt, babička oslepla, a pak ty všechny ošklivé nemoci... Co když se při zemětřesení zřítí univerzity, kde oba učíme? Budova filozofické fakulty je na státním seznamu staveb ohrožených už při mírných otřesech. Co když dojde ke krachu na burze?

Jsou tři hodiny v noci: vyskočím z postele a jdu se osprchovat, nastavuji obličej chladné vodě. Když tápu tmou zpátky do ložnice, zakopnu malíčkem o kovový rám postele. Bolest mi projede až do páteře. „Ede, probuď se. Myslím, že jsem si zlomila prst. Nespi, proboha!“

Posadí se na posteli. „Zdálo se mi, jak trhám na zahradě bylinky. Šalvěj a meduňku. Šalvěj je italsky salvia.“ Ed nikdy nepřestal pochybovat o tom, že koupě domu je skvělý nápad a že nás tam čeká nebe na zemi. Rozsvítí lampičku na nočním stolku. Dívá se na mě a usmívá se.

Ukopnutý nehet na malíčku visí jen na kůžičce, pod ním se rozlévá fialová modřina. Zdráhám se ho nechat viset, bojím se ho utrhnout. „Já chci domů,“ fňuknu.

Přelepí mi prst náplastí. „Myslíš do Bramasole, viď?“ zeptá se. Zmíněný balík peněz byl telegraficky odeslán z Kalifornie, ale dosud nedorazil. Jak je možné, ptám se v bance, že telegraficky poslané peníze nejsou na místě okamžitě? Místo odpovědi jen další pokrčení ramen. Možná se zdržely v hlavní pobočce ve Florencii. Ubíhají dny. Telefonuji z baru do Kalifornie svému finančnímu poradci Stevovi, překřikuji hluk fotbalového zápasu vysíla

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1125


26

ného v televizi. „Musíš to reklamovat tam u vás,“ křičí na svém kon

ci linky, „tady odsud to už dávno odešlo. Jestlipak jsi věděla, že

v Itálii se od konce druhé světové války změnila vláda celkem sedm

ačtyřicetkrát? Ty peníze byly skvěle uložené v nezdanitelných dlu

hopisech a těch nejlepších investičních fondech. Tvoje australské

akcie vynášely sedmnáct procent. Ach jo, la dolce vita.“

Pouštní vítr přináší do hotelu mračna komárů (Italové jim velmi

zvukomalebně říkají zanzare). Převracím se na posteli, jsem už

celá odřená. Uprostřed noci vstanu, otevřu okenice a vykloním se

ven, představuji si všechny spící hosty, na patách mají puchýře

z procházek po dláždění, v rukou pevně svírají průvodce. Pořád

ještě bychom to mohli vzdát. Naházet kufry do pronajatého fiatu

a arrivederci. Měsíc se povalovat na pláži v Amalfi a pak, opálení

a odpočatí, zpátky domů. Nakoupit si spoustu sandálů. Jak říkal

můj dědeček, když mi bylo dvacet: „Uvažuj realisticky. Vrať se na

zem.“ Hrozně ho zlobilo, když jsem se rozhodla studovat poezii

a latinskou etymologii, něco zcela nepraktického. A teď? Chystám

se koupit opuštěný dům v zemi, kde se sotva domluvím místním

jazykem. Dědeček už má chudák jistě děravý rubáš, jak se obrací

v hrobě. Nejsme zajištěni žádnými skrytými rezervami pro případ,

kdyby se přece jen něco nepředvídatelného zvrtlo.

Odkud se tohle nadšení pro domy bere? Pocházím ze starého

rodu, kde všichni moji předkové nosili po taškách odstřižky látek

na čalounění, barevné čtverečky obkládaček, vzorník se sedmi

odstíny žluté malířské hlinky a proužky tapet s květinovým vzo

rem. Milujeme představu obydlí se čtyřmi stěnami. „Jak má zaříze

ný byt?“ zeptá se mě sestra, když se vrátím z návštěvy nové přítel

kyně, a obě víme, že se ve skutečnosti neptá na byt, ale na ni. Ni

kdy si nezapomenu před obchodem s potravinami vzít ze stojanu

časopis realitní kanceláře, když někam přijedu na víkend, i když

je to jen kousek od domova. Jednou v červnu jsme si se dvěma

kamarádkami pronajaly vilu na Mallorce; další léto jsem strávila

v domečku v San Miguel de Allende uprostřed strohé Sierry Mad

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1126


27

re, kde jsem se zamilovala do nádvoříček s fontánami a ložnic s balkóny roubenými kaskádami převislých buganvílií. O dovolené v Santa Fe jsem si už začala hledat stavení z nepálených cihel, ve kterém bych mohla jako pravá žena z Jihozápadu vařit chilli a nosit stříbrné indiánské šperky vykládané tyrkysem. Touha po novém životě, nebo příležitost vyzkoušet si jinou osobnost? Po měsíci jsem odjela a víckrát se nezatoužila vrátit.

Miluji ostrovy u pobřeží Georgie, kam jsem jezdívala na letní prázdniny jako malá holka. Co třeba takovou větrem ošlehanou chatu z šedavě bílého dřeva, která vypadá, jako by ji vlny právě vyvrhly na břeh? Koberce tkané z bavlněných odstřižků, ledový broskvový čaj, v potoce se chladí meloun a večer se nechat uspávat šuměním vln za okny. Místo, kde by mě mohly snadno navštěvovat sestry a přátelé i s rodinami. Ale stále si připomínám, že kdykoli jsem se vrátila po svých stopách, nepřineslo mi to pocit znovuzrození a obnovy. Ačkoliv se ráda nechám zlákat k návratu na známá místa, ještě o něco radši se nechávám překvapovat. A Itálie mě dovede překvapovat donekonečna – co kdybych si teď otevřela Božskou komedii: Co musí člověk udělat, aby nepřestal růst? A pak si vzpomenu na svého otce, syna mého praktického a spořivého dědečka: „Heslo naší rodiny,“ říkával, „je ‚Balit a vybalovat‘.“ A také: „Když tam nemůžeš jet první třídou, nejezdi tam vůbec.“

Ležím a nespím – čekám, jako už tolikrát, že se dostaví Odpověď. Jako ty odpovědi z černé věštecké koule, s níž jsem si tak ráda hrála, když mi bylo deset: často prožívám ten podivný pocit, že už mám myšlenku nebo řešení problému na dosah – jen co se vynoří z kalné neprůhledné tekutiny, zazáří jasně a čitelně jako nápis velkým bílým písmem. Mám ráda tento stav nabitý očekáváním, duševní i fyzický pocit „řezání zatáček“, kdy se cosi tajemného oklikami prodírá do mého vědomí.

Co je špatného na nejistotě? odpovídá mi bílý nápis otázkou. Jsi snad neomylná? Možná by bylo lepší říkat tomu vzrušení. Nakláním se přes širokou okenní římsu a vidím první zlatofialovou záři úsvitu. Arab ještě spí. Měkce zvlněná okolní krajina je klidná, nehybná. Medově žlutá venkovská stavení ladně spočívající v údolích se noří z mlhy jako bachraté bochníky právě vytažené z pece.

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1127


28

Vím, že ty kopce vytvořilo nějaké bouřlivé jurské vrásnění, ale teď

se zdají zaoblené, jako uhlazené velikou dlaní. Sluneční paprsky

sílí a krajina se rozevírá v celé paletě barev: zelená jako vypraná

dolarová bankovka, bílá jako škraloup na hrnku smetany, nebes

ky modrá jako oko slepce. Renesanční malíři to viděli správně.

Perugino, Giotto, Signorelli a další – nikdy jsem je nepokládala za

realisty, ale scenérie jejich obrazů jsou všude kolem, jak mi všich

ni turisté dosvědčí: lehce nahozené tmavé cypřiše zdůrazňují

kompozici, kamkoli oko pohlédne. Už chápu, kde se vzal ten lesk

na červené botě plavovlasého zlatého anděla v muzeu v Cortoně

a proč je kobaltová modř roucha Panny Marie tak sytá a hluboká.

V této krajině a v tomto světle se všechno jeví v základních bar

vách a tvarech. Dokonce i červený ručník sušící se na šňůře o pat

ro níž sálá svou vlastní koncentrovanou červení.

Takže uvažujme: co když se nebe nezřítí? Co když je to skvělý ná

pad? Co když stačíme dům za tři roky přestavět? Tou dobou bude

me mít vlastní olivový olej v lahvích s ručně tištěnými etiketami, na

oknech závěsy z lehkého lnu, za kterými si budeme dopřávat odpo

lední siestu, na policích budou stát sklenice se švestkovou zavaře

ninou, pod lípami dlouhý stůl prostřený k hostině, u dveří připra

vené košíky na sklizeň rajčat, rokety, planého fenyklu, růží

a rozmarýny. A jací jsme my v tom neznámém novém životě?

Konečně jsou peníze tady. Účet je založen. Jenže v bance nemají

šeky. V téhle obrovské bance, sídle desítek poboček italských stud

nic zlata, nám nemohou vystavit šeky, protože žádné nemají. „Snad

příští týden,“ vysvětluje signora Raguzzi. „Právě teď, nic.“ Jsme zlos

tí bez sebe. Za dva dny nám telefonuje. „Mám pro vás deset šeků.“

Proč s nimi dělají takové drahoty? Doma jich mám plné šuplíky. Si

gnora Raguzzi je před námi rozkládá na přepážce. Signora Raguzzi

v přiléhavé sukni a těsném tričku, s našpulenými, vlhce se lesknou

cími rty a zářivou pletí. Vypadá úžasně. Kolem krku má nádherný

zlatý náhrdelník a na obou zápěstích sbírku náramků, které hlasitě

cinkají, když nám šeky jeden po druhém razítkuje.

mayesova-text.p65 14.3.2008, 9:1128




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist