načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pod stejným nebem - Stephan Talty; Joseph Kimmel

Pod stejným nebem

Elektronická kniha: Pod stejným nebem
Autor: ;

„Zásadní dílo pro naše chápání života v Severní Koreji.“ – Washington Post„Působivé… nic nezamlčuje.“ – Publishers WeeklyVe skrytém a tajemném světě Severní Koreje žil ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 296
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: překlad: Jiří Berka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1385-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dramatický příběh chlapce o utrpení, hladomoru a tragédii života v Severní Koreji. Životní příběh utrpení a spásy podle skutečné události. Severokorejec Joseph Kim žil v tajemném světě Severní Koreje normální život, pak ale přišla pohroma - hladomor. Připravil ho o otce, ze země vyhnal jeho sestru a matku, a on se ocitl sám v ulicích. Naučil se žebrat a krást, až nakonec v zoufalství uprchl do Číny. Měl štěstí. Narazil zde na křesťanku, která jej ukryla před úřady a dostala do Ameriky. Joseph neuměl anglicky a nikdy nebyl dobrým studentem. Ale laskavost jeho pěstounské rodiny změnila jeho život.

Popis nakladatele

„Zásadní dílo pro naše chápání života v Severní Koreji.“ – Washington Post
„Působivé… nic nezamlčuje.“ – Publishers Weekly

Ve skrytém a tajemném světě Severní Koreje žil Joseph Kim až do svých pěti let normální život malého chlapce. Pak přišla pohroma: první vlna velkého hladomoru, dlouhé, strašné martyrium, během kterého zahynuly miliony lidí včetně jeho otce, a jiné, jako jeho matku a sestru, vyhnalo na zoufalou cestu do Číny. Joseph, který se ocitl sám v ulicích, se naučil žebrat a krást až nakonec také překročil v zoufalství zamrzlou řeku a uprchl do Číny.
Zde se ho ujala laskavá čínská křesťanka a ukryla ho před úřady. S pomocí ilegální sítě aktivistů byl tajně dopraven na americký konzulát, kde se připojil k menší skupině Severokorejců, kteří byli převezeni do Spojených států jako uprchlíci. Joseph neuměl anglicky a nikdy nebyl dobrým studentem. Ale laskavost jeho pěstounské rodiny změnila jeho život. Stal se z něj nadšený student, osvojil si angličtinu a dostal se na vysokou školu, kde nyní velmi dobře prospívá díky své víře a vnitřní síle. Pod stejným nebem je nezapomenutelný příběh utrpení a spásy.


„Kimův příběh (…) je živým popisem pozoruhodného života. Nabízí také závažný výčet zvěrstev, páchaných v Severní Koreji, která zůstala skryta před zraky Západu – a vlastně před zbytkem světa. Odvážné a fascinující paměti.“ – Kirkus Reviews
„Tato krátká a brutální kniha (…) předkládá čtenářům šokující utrpení, kterému museli čelit obyvatelé Severní Koreje během ‚velkého hladu‘.“ – Booklist
„V jeho upřímnosti je něco strhujícího; věcně a bez obalu zde líčí bezútěšné podmínky, tenčící se zdroje, nekonečnou nejistotu a ztrátu důstojnosti v konfrontaci se zoufalými okolnostmi… Kimův příběh poskytuje zásadní pohled do těžko pochopitelné země a do tragedie moderní doby.“ – Publishers Weekly

JOSEPH KIM se narodil v roce 1990 v Severní Koreji. V roce 2007 přicestoval do Spojených států, kde dokončil střední školu. Nyní studuje vysokou školu v New Yorku.
STEPHAN TALTY je spoluautorem několika děl narativní literatury faktu, včetně knihy Kapitán Phillips.

(dramatický příběh chlapce o utrpení, hladomoru a tragédii života v Severní Korei)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Stephan Talty; Joseph Kimmel - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pod stejným nebem

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Joseph Kim a StephanTalty

Pod stejným nebem – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


POD STEJNÝM NEBEM

Jednodenní cesta chlapce od hladovění

v Severní Koreji k záchraně v Americe


POD STEJNÝM NEBEM

CPress

2017

JOSEPH KIM A STEPHANTALTY


Mé sestře Pongsuk



7

ÚVOD: STRÁŽNÝ

Druhý den mého pobytu v saročchongu – nápravném zařízení promladistvé – mě poslali vytrhávat plevel na rýžových polích. Byla tovyčerpávající práce. Musel jsem se hodiny a hodiny plahočit v zatopených řádcích

plných špíny, vytrhávat plevel a holými prsty vyhrabávat tlusté bílé kořeny.

Alespoň jsem se ale dostal s dalšími chovanci ven z vězení. I když jsem

byl tou dobou již dva roky bezdomovcem a měl jsem co dělat s gangstery,

zkorumpovanou policií a hladem, tohle místo mě děsilo. O den dříve jsem

viděl, jak zmlátili jednoho kluka tak surově, že mu zřejmě museli poškodit

mozek, a když jsem slyšel křik znásilňovaných dívek v sousední místnosti,

napadaly mě chmurné myšlenky. V nápravném zařízení kdysi sídlila škola.

Vlastně nejlepší umělecká škola v Hörjongu, ale nyní, jako mnoho jiných

věcí v tomto městě, byla rozpadajícím se a barbarským místem plným

chaosu.

Kolem poledne jsme pochodovali pod žhavým sluncem zpětdo nápravného zařízení, abychom se naobědvali. Nevěděl jsem, jak to chodí, a tak jsem prostě následoval ostatní a snažil jsem se, abych nevyčníval. Když jsme dojedli naše skrovné porce kukuřičné mouky, strážný, hubený kluk se zamračeným obličejem, na nás zařval: „Máte přestávku.“ Díval jsem se, jak si ostatní chlapci lehají a usínají, vše během dvaceti vteřin. Pochopil jsem, jak drahý tu byl čas, když tak rychle popadali k zemi. I já jsem byl unavený, a proto jsem si našel místo, kde bych mohl složit hlavu.

Brzy poté jsem už podřimoval spolu s ostatními. Nevím, kolik uplynulo minut, když jsem zaslechl ve svém snu hlas: „Vztyk, vztyk.“ Otevřel jsem oči. Strážný na nás řval, šlapal po řadách spících chlapců a těmpomalejším hrozil dlouhou holí – což byla v podstatě násada zahradnické motyky –, kterou hrozivě třímal v pravé ruce. Všichni lezli po čtyřech a hledali POD STEJNÝM NEBEM 8 své boty, které se nacházely na hromadě uprostřed místnosti. Třásly se mi ruce. Jednu botu jsem sice našel, ale tu druhou již ne. Byl jsem v předklonu a prohledával jsem zbývající páry, když mě něco silně udeřilo mezi lopatky.

„Parchante! Proč se tak loudáš?“

Otočil jsem se s tváří zkroucenou bolestí. Byl to strážný. Praštil mě do zad svojí dlouhou holí. Příšerně to bolelo, ale podařilo se mi udržet se na nohou. Věděl jsem, že ukázat v takovém prostředí slabost by mohloznamenat smrt. Kvůli bolesti v zádech jsem se sklonil před strážným, jehož tvář se zkřivila v radostném úšklebku.

„Prosím, pane,“ řekl jsem, „hledám moje boty.“

Opět zvedl hůl a zaječel: „Parchante!“ Udeřil mě s ní do levého ramene ve snaze mi zlomit klíční kost. Byl bych ho nejraději zabil, ale obával jsem, že má mezi ostatními strážnými spojence, kteří by si pro mě přišli,kdybych se nechal unést.

Od tohoto dne si mě tento strážný vybral jako oběť číslo jedna.Později jsem se dozvěděl, že jeho rodiče byli v Hörjongu nějakými pohlaváry, ale z nějakých záhadných důvodů upadli v nemilost. Strážný zůstal sám a byl poslán do zařízení pro mladistvé jako kkotčebi, jak se říkalo všem dětem bez domova. Tam mu jeho konexe dopomohly k tomu, aby dělal svým spoluvězňům dozorce. Sžírán hořkostí, napadal lidi zcelabezdůvodně. A zvláště si zasedl na mě.

Naučil jsem se ukládat boty na místo, kde bych je opět mohl najít, ale strážného to nezajímalo. Mé jméno bylo parchant a bití bylona dennodenním pořádku. Někdy mě udeřil velkou holí, jindy mě liskal po obličejiotevřenou dlaní. Na odpověď jsem se jen ukláněl. Ale narůstal ve mně vztek. Cítil jsem, jak se mi krev hrne do tváří, když mě přes ni udeřil.

Venku na ulicích jsem byl na svůj věk považován za dobrého rváče. Někteří se mě dokonce i báli. Ale v nápravném zařízení se s lidmizacházelo jako se zvířaty a často zde jednoho člověka brutálně zbilo tucet mužů. To nemohl ustát nikdo.

Úvod: Strážný

9

Po týdnech takového zacházení jsem jednoho dne zaslechl, jak se ke mně strážný přibližuje zezadu.

„Hej, parchante,“ řekl téměř žoviálně. V jeho hlase jsem cítilnedočkavost dát mi facku, kterou by si uvolnil nenávist a frustraci, již ve své duši vůči mně choval. Jako kdyby se těšil na uvolnění temné energie,nahromaděné za celé ráno. Cítil jsem, jak si tyto okamžiky doslovavychutnával. Vždy jsem dokázal vnímat city cizích lidí, dokonce i mých nepřátel.

Ale dnes jsem nebyl ochoten ani pomyslet na to, že by se mě dotkl. Otočil jsem se.

„Proč se po mně neustále vozíš?“ vykřikl jsem. Třásl se mi u toho hlas. „Nech mě na pokoji, prosím. Nech mě na pokoji, nebo uvidíš!“ Ještě jsem to ani nedořekl, a už jsem věděl, že jsem se vystavil nebezpečí. Ale bylo příliš pozdě na to, abych svá slova mohl vzít zpět.

Jeho obličej ztuhl překvapením. Pak zbrunátněl a přimhouřil oči.

„Jak se opovažuješ mi odmlouvat!“ řekl tlumeným hlasem.

Začali jsme křičet jeden na druhého a kolem nás se shromažďovali ostatní chlapci, aby nás s vykulenýma očima sledovali. Velitel družstva zaslechl, že se zde něco dělo, a přiběhl k nám.

„Co se děje?“ zeptal se a odstrkoval chlapce stranou. „Co vy dva tady na sebe křičíte?“

Než strážný stihl otevřít ústa, rychle jsem se chopil slova. Popsal jsem vše, k čemu zde docházelo velitelovi družstva přímo před nosem.Poslouchal, pokyvoval hlavou a gesty ukazoval vzteklému strážnému, aby bylzticha. Když jsem skončil, viděl jsem, jak oči velitele družstva jiskřily radostí.

„Už nepotřebuji slyšet nic dalšího. Udělám to, co je spravedlivé! A to znamená jediné: vy dva si to musíte vybojovat!“

Velitel družstva vypadal, že je sám se sebou velmi spokojený. Byločividně znuděn celodenní rutinou a zde se naskytla možnost maléhovzrušení.

Věděl jsem, že prohrát tuto bitku bude nebezpečné. Strážný by nade mnou získal absolutní moc, a protože jsem ho ponížil, když jsem se mu POD STEJNÝM NEBEM 10 veřejně postavil, neměl by se mnou žádné slitování. Rozhodl jsem se, že udělám cokoliv, abych vyhrál.

Velitel družstva shromáždil všechny chlapce doprostřed naší místnosti. Pozoroval jsem svého soupeře. Byl větší a těžší, ale já jsem věděl, že vedl privilegovanější život, zatímco já jsem žil na ulici. Jsi psychicky silnější, říkal jsem si. Dělej cokoliv, kromě jediného – nevzdávej to.

„Dobrá, začněte!“

Chytli jsme se se strážným za ramena, přetlačovali se vpřed i vzada přitom jsme sténali úsilím. Strážný bleskově stáhl ruku, udeřil mě do čelisti a rozbil mi o zuby ústa. Ucítil jsem krev, což mě vylekalo. Strčil jsem do něj a pokusil jsem se jej povalit. Ale byl silnější, než jsem čekal. Po několika minutách zuřivého zápasu se mi podlomilo koleno a já jsem se skutálel na zem. Strážný na mě padl a chytil mě rukama pod krkem. Převalovali jsme se tam a zpět, dávali si vzájemně rány a supěli ve snaze senadechnout. Minuty se nekonečně táhly. Koutkem oka jsem si všiml, že přišli i jiní velitelé. Zahlédl jsem je, jak sedí na betonové zemi a zaslechl jsem cinkot lahví s načerno pálenou lihovinou.

Po dvaceti minutách zápasu a vzájemných ran jsem měl ruce kluzké od potu. Byl jsem vyčerpaný. Měl jsem pocit, jako by mi ruce visely z kloubů jen na tenkých šlachách. Bylo toho mnohem více, co jsem mohl prohrát, jenže jsem byl vždy vytrvalý rváč. Povalil jsem strážného na zem, vylezl na něj a sedl si na jeho vzdouvající se hruď. Přidržel jsem mu obě ruce levačkou a začal jsem jej bít do obličeje. Snažil se otáčet hlavou, aby se vyhnul mým ranám. Necítil jsem již žádný vztek nebo nějaké pohnutí. Byl jsem jako horník, který dobývá sloj uhlí. Bylo ve mně jen odhodlání, ale moje nenávist byla tatam.

Bum, rozsekl jsem mu jeho spodní ret o zuby. Znovu. Zhluboka jsem se nadýchl, předklonil se a zatnul jsem zuby. Bum. Ještě silněji. Vystříkla mu krev a dopadla zpět na tvář.

„Vzdávám se!“ zvolal nakonec. Někteří z diváků začali jásat, zatímco ostatní si odfrkli a dali najevo své znechucení.

Úvod: Strážný

11

Odvalil jsem se ze strážného a zůstal ležet na podlaze. Nemohl jsem popadnout dech.

Opět jsem přežil.

Chtěl jsem si pouze odsloužit svůj čas co nejklidněji, ale tím, že jsem vyhrál, jsem na sebe přitáhl pozornost „bratrstva gangsterů.“ Téhožodpoledne jsem zjistil, jakou obdržím odměnu. Byl jsem jmenován novým strážným. To znamenalo mít více jídla lepší kvality a být osvobozen od celodenní práce za silného vedra.

Ze strážného, kterého jsem porazil, se stal obyčejný vězeň, jenžchodil na pole vytrhávat plevel. Hůl jsem obdržel já a chápal jsem, že ji mám používat s veškerou tvrdostí a bezohledností.

Žádnou dlouhou hůl jsem nechtěl a stejně tak jsem nechtěl být ani strážným, ale neměl jsem na výběr. Přísahal jsem, že budu lepšímčlověkem než kluk, který mě šikanoval. Doufal jsem, že se ze mě nestanebrutální kreatura, jakými byli členové bratrstva gangsterů, kteří měli nápravné zařízení na starosti. Chtěl jsem uchovat naživu část mého starého já. Ale během několika týdnů se našlo pár chlapců, kteří by mě zřejmě s největší chutí zabili. Měsíce poté, co jsem zařízení opustil, mě ti stejní chlapcipronásledovali v ulicích Hörjongu a z očí jim plála stejná zuřivost, jakou jsem cítil já, když jsem dostal ránu holí do zad. Myslím, že jsme v soběpociťovali vztek kvůli všemu tomu, co se nám stalo, ale také kvůli tomu, co se stalo z nás.

Hlad zahubil v Severní Koreji stovky tisíc lidí. Některé jejich hroby jsou stále ještě vidět na pahorcích poblíž Hörjongu. Ale hlad takézpůsobil leccos, co zůstalo skryté. Rozkládal rodiny, jako by je někdo ponořil do kyseliny (příkladem byla naneštěstí i ta moje) a ničil hluboká a oddaná přátelství pro něco tak nicotného, jako je bochánek z kukuřičné mouky. I když to tělo přežilo, nakonec jste zjistili, že vaše duše byla do značné míry nepozorovaně deformovaná. Trvalo velmi dlouho, než jste si toho všimli.

To se týkalo mnoha lidí, které jsem tehdy potkával. A týkalo se to i mě. POD STEJNÝM NEBEM

KAPITOLA 1

Když jsem byl malý chlapec, byl jsem tichý a introvertní. Nedokázal jsem

mluvit s lidmi přirozeným způsobem a kvůli tomu jsem obtížně získával

přátele. Zjistil jsem však, že mi bylo dopřáno něco, co dokázalo mojiplachost poněkud vyrovnat: schopnost odhadnout pocity druhých lidí, aniž

by museli něco říkat. Myslím, že tento dar je jakýsi druh chemickýchsenzorů nálady, které se nacházejí hluboko ve mně. Jako kdyby lidské city

opustily jejich těla coby neviditelné částečky, proletěly vzduchem mezi

námi a prošly mi póry pod kůži, kde je absorbují senzory nálady, aby je

pro mě identifikovaly.

Tehdy žila naše rodina – pohledný a sebevědomý otec,churavějící matka, milovaná starší sestra Pongsuk a já – v malém „holubníku“ v Hörjongu. Tohle město bylo známé svými bílými meruňkami, krásnými ženami a nejlepší keramickou hlínou v Severní Koreji. Stále si dokážu vybavit emoce, které jsem čerpal z rodičů i své sestry. Nyní si dokážuvybavit jen několik slov, která jsme si říkali a která jsou již jen připomínkami světla a temnoty, smutku a radosti.

Moje matka ze sebe vyzařovala temnou energii. V poledne jsem ji vídával, jak leží bez hnutí na rohoži na spaní. Zůstávala tam celé hodiny v naprostém klidu. Proč se chovala takto, když matky mých kamarádů pobíhaly neustále sem a tam, připravovaly tofu nebo nějaké malé sladké občerstvení, povídaly si nahlas na schodišti nebo nás zaháněly od dveří, to jsem nevěděl. Jednou mi řekla, že v době, kdy mě nosila pod srdcem, dostala pelagru – nemoc, kterou způsobuje nedostatek vitamínu B3. Také snědla týden před mým porodem rybu a vážně onemocněla. „Sousedé POD STEJNÝM NEBEM 16 nevěřili, že to přežiju,“ říkala matka. Nechápal jsem, co měla pelagra nebo ryba společného s tím, že celá léta poté polehávala na zemi.

Její smutek pronikl i do mého nitra. A když byla v takovém stavu ona, i já jsem se cítil apatický. Často jsem si lehával vedle ní a ponořil se do depresívní dřímoty. Když se v těchto vzácných okamžicích zasmála, chtěl jsem se smát s ní.

Pravda byla taková, že moje matka trpěla depresemi kvůli svému životu i manželství a její smutná a apatická nálada se šířila naším malým bytem. Její nemoc a utrpení ze svého vlastního života rovněž způsobily, že se z ní stal naprostý podivín. „Štěnátko,“ říkávala, když jsem vešel do bytu.(Štěňátko bylo tradiční jméno pro nejmladší dítě a takto mi říkali ostatníčlenové naší rodiny.) „Pospěš si a umyj si ruce!“

Na druhé straně zde byla moje sestra Pongsuk, která na mě měla zcela opačný vliv. Byla o sedm let starší, příjemná a trpělivá. Vždy dokázalarozzářit mé náladové senzory jako sluneční svit. Než jsem přišel o otcovupřízeň, byl jsem v této době princem naší rodiny. To dobré, co pro mě dělala (a co by pro mě neudělala?), jsem začal brát jako samozřejmost. Když se mi zachtělo víc rýže, dala mi na talíř něco ze své a řekla: „Podívej se, tati, dals mi jí příliš mnoho.“ Po návratu domů ze školy mi nosívala něco malého k jídlu, zmrzlinu nebo něco sladkého z obchodu, který měla po cestě. Když bylo třeba vyprat moje ponožky, vyprala mi je. Když jsem se nudil,posadila mě a četla mi z některé ze svých učebnic.

Mé sestře se nedostalo stejně lásky jako mně, když jsem byl malýchlaec. Když otec přiběhl domů a vybral si jednoho z nás, aby ho pohoupal, byl jsem to vždy já. Když si vybral jednoho z nás, aby mě podržel na nohách, zatímco on ležel na zádech, a my jsme u toho měli pocit, že letíme, byl jsem to vždy já. Když jsme si koupili nové kolo, dostal jsem ho já.

Ale Pongsuk nikdy nežárlila a nikdy nebyla zlá. Když otec odjel z města na služební cestu, vždy se vrátil s nějakými dárky (s puškou na hraní nebo s panenkou pro sestru) nebo se severokorejským cukrovím, což byly tvrdé cukrové kuličky se světlehnědými proužky, lepkavé a velmi chutné. Vytáhl

KaPiTOla 1

17

je z kapsy, já jsem jich dostal pět a stejné množství dal i Pongsuk. Ale

nesnědla je. Vzala si jeden a mně dala tři, které jsem hned spolkl. Poslední

kousek si schovala na okamžik, kdy mi bylo smutno. Pak mi s nímzamávala před očima a smála se, než mě nechala jej rozbalit a dát si jej do úst.

Pongsuk to dělala bez jakékoliv známky odporu – nebo jsem si toalespoň myslel. Ale bylo to tak doopravdy? Nebo měla srdce plné utajované žárlivosti? Dychtila po tom, aby ji otec zvedl alespoň jednou a pohoupal ji, když chodil po bytě, aby se mohla smát radostí? Byl bych rád, kdybych se jí na to mohl nyní zeptat.

Jedna z mých prvních vzpomínek se týká její školní uniformy: bílá blůza, tmavě červený šátek, uvázaný kolem krku, a modrofialová sukně. Jednou jsem si hrál s kamarády u schodů do domu, kde jsme bydleli, a vzpomínám si na shon, který tam panoval: kolem jezdila a troubila auta, na chodníku se tísnili chodci, kamarádi se smáli a pletli se lidem pod nohy. Najednou se v této šedivé změti lidí objevily o kus dál kontury lidského těla. Nevím jak, ale věděl jsem, že je to moje sestra. Musely mi být tak tři čtyři roky. Mezi všemi těmi neosobními a neznámými věcmi, které neměly s mou sestrou nic společného, se najednou magicky objevila Pongsuk. To mě naplnilo radostí.

A můj otec? Byl zdrojem světla a kilowatů čisté energie. Od dětství, které strávil jako chudý rolnický chlapec, se vypracoval a udělal značný pokrok. Byl jmenován druhým nejvyšším funkcionářem v okrese Undok, později se stal úspěšným účetním vojenské školy poblíž Hörjongu. To mu dodalo značnou sebedůvěru, aby dosáhl na všechny možnosti, které mu život nabízel. Alespoň po dobu prvních let mého dětství mi dokázal dodat naději jen tím, že vstoupil do dveří.

Myslím, že lidé, jako byl otec, byli zvláště zranitelní smrští, která nás teprve čekala. Je těžké přesně stanovit, zda takoví lidé umírali častěji než cynikové nebo ti, kteří byli skeptičtí – kde by bylo možné najít v Severní Koreji takové statistiky? –, ale věřím, že je čekal neblahý osud. Jejichjednoduchá víra v život je musela stát draho.

18

KAPITOLA 2

Brzy na jaře v roce 1994, když mi byly téměř čtyři roky, chtěli moji rodiče

opustit náš holubník. Neplatili jsme žádnou činži. Znali jsme jednu starší

paní, která měla dva byty a v jednom z nich, který nepoužívala, námdovo

lila bydlet. Nemohu si ale vybavit, proč. Rodiče se cítili ohroženi jednou

ženou, která nám neustále klepala na dveře a dávala mé matce všelijaké

kritické otázky. Matka nebyla zvyklá, aby ji někdo obtěžoval, a tohle ji

opravdu vadilo. Stará žena – tuším, že chtěla naší rodině ukázat, kdo je

tady pánem – dokonce po otci žádala, aby ji nosil uhlí a dřevo a aby pro ni

občas dělal nějaké práce kolem domu. Naznačovala, že pokud ji nevyhoví,

bude to mít své důsledky. Rodiče začali uvažovat o tom, že půjdou někam

jinam. Tam, kde by si mohli dovolit mít vlastní dům.

Já jsem se stěhovat nechtěl. Měl jsem rád dům, ve kterém jsme žili.

Každé ráno jsem se urval a pobíhal se svými několika kamarádypo síd

lišti a hulákal, jak se mi zlíbilo. Většinu dne jsme si mohli dělat, co se

nám zamanulo, a tak jsme neustále prozkoumávali okolní ulice. Tři

bloky nám připadaly jako tisíc mil a každá další ulice byla plnátajem

ství, nebezpečí a exotické atmosféry. Scházeli jsme se na schodech a hráli

jsmekámen-nůžkyapír nebo jsme vyběhli ven, našli si nějaký strom

a hráli si na schovávanou. I ten nejmenší roh domovní schodišťové

šachty mi připomínal něco, co bylo skryté ve špinavém, oprýskaném

cementu. Zde byly schody, na kterých jsem si podvrkl kotník a nemohl

si pak hrát celé tři týdny. Tady byl stupínek, kde jsem snědl nadýchaný

chleba, což byla severokorejská specialita, nebo zmrzlinu, kterou mi

KaPiTOla 2

19

přinesla Pongsuk; vzácná dvojitá pochoutka. Byl to jediný svět, který

jsem znal.

Na ulici byly obchody s čímkoliv, co jste si mohli přát: holič, potraviny, obchůdek se zmrzlinou. V našem sousedství nežili žádní bohatí lidé, kteří by nakupovali v luxusních obchodech, ani chudí lidé, které by bylo třeba litovat. V pět hodin odpoledne, když začali v televizi dávat zprávya kreslené filmy, jsme všichni utíkali domů k jednomu kamarádovi, jehožrodičům se podařilo si pořídit televizní přijímač. Tam jsme si posedali do řady a jedli domácí praženou kukuřici a cukroví. S lidmi, kteří v tomto bytě žili, jsme se často stýkali. Všechny děti si hrávaly společně, a když měl někdo nějaké jídlo navíc, rozdělil se o něj se svými sousedy.

Byli jsme na tom všichni stejně, jako kdybychom byli jedna velkáseverokorejská rodina. Nebo se mi to tak alespoň zdálo. Chtěl jsem tu zůstat.

Jednoho chladného podzimního odpoledne toho roku přijel otec na kole z práce a silně se opíral do pedálů. Neměli jsme auto – v Severní Koreji si jej těžko kdo mohl dovolit –, takže otcovo kolo bylo opravdu cenné vlastnictví. Zpozoroval jsem jej ve vzdálenosti jednoho bloku, jak se nakláněl nad řídítky. Jeho štíhlý a pohledný obličej – tak rozdílný od mého kulatého – byl orosený potem. Mé emocionální senzory ihned něcozpozorovaly: otec byl velmi rozrušen.

„Pojď Štěnátko,“ zavolal na mě, když byl půl bloku daleko. „Půjdeme si prohlédnout náš nový dům.“ Zvedl mne a posadil mě na sedátko hned za sebe. Letěli jsme hlučnými přecpanými ulicemi a mířili na venkov.

Otec byl pevně rozhodnutý, že centrum města opustí. Měl dobrou práci a reputaci poctivého člověka. Jeho hvězda stoupala. Pokud mi bylo známo, Severní Koreji se ekonomicky dařilo díky tvrdé práci jejich občanů,velkorysé potravinové pomoci a dodávkám pohonných hmot z Ruska. Otci bylo třicet sedm let. Byl inteligentní, neúplatný a loajální režimu. Ve věkučtyřiadvaceti let vstoupil do Korejské strany práce, což byl významný úspěch. Každý chtěl do této strany vstoupit, ale přijato bylo jen málo uchazečů. Můj otec neměl žádné rodinné konexe, které by mu v tom pomohly. POD STEJNÝM NEBEM 20

Suma sumárum byl nejvyšší čas, aby si postavil dům.

Nyní se otec vytrvale hnal v silničním provozu a napínal své zádové svaly při každém šlápnutí do pedálů. O několik bloků dále byla široká hlavní silnice, lemovaná košatými jilmy, žlutými květinami a vysokými betonovými sochami, které zde postavila vláda a do kterých bylavytesána nějaká hesla. Znal jsem je velmi dobře: ČCHOLLIMA prokmitlo kolem nás, jak jsme pádili vpřed. Znamenalo to: „Musíme pracovattisíckrát intenzivněji než v jiných zemích!“ Bylo to jeden z Kim Ir-Senových oblíbených výroků.

Přidržoval jsem se otcovy košile, abych nespadl z kola. Díval jsem se na stromy a domy, které jsme míjeli. Malých činžovních domů ubývalo a také aut bylo čím dál tím méně. Vystřídali je rolníci s povozy a voly. Nikdy jsem nebyl tak daleko z domu s výjimkou několika výletů, kdy jsme navštívili babičku a dědečka na Nový rok.

Náš cíl byl ještě asi hodinu vzdálen: byla to čtvrť 8. července,pojmenovaná po dni, kdy ji navštívil Kim Ir-Sen. V Severní Koreji je mnoho míst, která jsou pojmenována tímto způsobem – podle nějaké minulé události, jež má vztah k Velkému vůdci nebo k jeho ministrům. Čím dále jsme jeli, tím menší provoz panoval na silnicích. Domy, které jsme nyní míjeli, byla pouze hrubě opracovaná zemědělská stavení se zdmi, pocákanými blátem. Otec neúnavně šlapal do pedálů starého černého bicyklu.

Když jsme zastavili u naší malé parcely, byl pod tenkým plátnem své košile celý propocený. Otočil se, sundal mě ze sedátka a položil na zem. V obličeji se mu zračila radost a naděje. Co všechno pro něj tento dům znamenal! Přišli jsme blíže a podrobně jsme si místo prohlédli.

Ale k vidění toho moc nebylo. Byly tam hluboké základy, aby bylo možné během zimy skladovat v chladu sklenice s nakládanou zeleninou – v Severní Koreji byly i domy stavěny s ohledem na nejposvátnější plodiny. Stěny se pozvolna zvyšovaly. Byl to domek se dvěma pokoji a se suterénem. Bez koupelny. K tomu sloužil přístavek, jak tomu bylo u většinyseverokorejských domů zvykem.

KaPiTOla 2

21

Byli tam tři nebo čtyři dělníci, kteří míchali beton, aby spojiliškvárobetonové tvárnice. A největší radost měl otec z toho, že žádná z jeho stěn nesousedila s nějakou stavbou. Nebylo tam nic jiného než vzduch. Chtěli jsme pryč z činžovního domu a žít v něčem moderním a novém. Dům otce stál osamocený, ničeho se nedotýkal a nic se nedotýkalo jeho.

Otec začal obcházet kolem malé parcely, občas si sedl do podřepu, ukazoval na něco v základech a hlasitě se vyptával dělníků. Hrál jsem si s několika uvolněnými cihlami a jednu z nich jsem postavil na jiné dvě. Pak jsem si něčeho všiml. Za rozestavěnými stěnami domu jsem uviděl kopec. A na kopci bylo několik hromádek, jaké si stavějí sysli nebo bobři, jenže větší. Zíral jsem na ně a chvěl jsem se, ale po chvíli jsem se uklidnil.

Věděl jsem, co tyto hromádky znamenají. Byly to hroby.

V Severní Koreji tvoří hroby jen malé kulaté hromádky s kamennou nebo dřevěnou tabulkou, zapíchnutou do hlíny. Na ní je nápis se jménem pohřbeného. Když jsem se podíval za dům, uviděl jsem zvedající se úpatí pohoří, jehož výška dosahovala snad až 2500 stop, s pramínky sněhu,klikatícími se směrem do údolí. Pod horou byl velký hřbitov. A vedlehřbitova stál náš budoucí dům.

Říkal jsem si, že to bylo otcovo rozhodnutí postavit si dům v blízkosti hřbitova. Proč to ale udělal? Ví vůbec, že tam jsou nějaké hroby? Bál jsem se tmy, a když jsem musel jít v noci na záchod, často jsem míval strach. Jaké to bude, až se teď budu muset na tyto hroby dívat každou noc?

To bude přece mnohem horší...

Ale neřekl jsem nic. Můj otec byl pro mne hrdinou a chtěl jsem, aby byl šťastný. Pro něj bych byl ochoten zde žít i s těmito mrtvými.

Zatímco si otec prohlížel svoji nemovitost, já jsem si hrál s rozbitými cihlami a sledoval, jak jeden z mužů nahazuje beton na stěnu pomocí zednické lžíce. Byl zde prostor pro velký dvůr a zahradu, ale vše, co se mi honilo hlavou, byli chlapci v činžovním domě, které jsem měl právěopustit. Myslel jsem na ně a na hřbitov. Otec vydal několik příkazů, pak jsme se otočili, šlápli do pedálů a vydali se směrem domů. POD STEJNÝM NEBEM 22

Otec měl dost důvodů, aby o tento dům usiloval. Vyrostl v chudém zapadákově, jako byl Undok, a proto někde hluboko v mysli kladl rovnítko mezi samostatný dům a bohaté lidi s dobrými konexemi. Nyní, když jeho hvězda v naší malé komunitě stoupala, se mu dostalo šance, aby si takový dům postavil. Byl jako každý jiný ctižádostivý muž: chtěl, aby jeho úspěch šel vidět.

Jenže tento dům byl určen také pro moji matku.

Vzpomínám si, jak jsme jednou, když jsem byl velmi malý, navštívili prarodiče z matčiny strany. Bylo tam několik tet a strýců, kteří si vyprávěli o mé matce; o tom, jak byla mladá a jak bez přestání usilovala o mého otce v době, kdy oba dva pracovali ve stejném zemědělském podniku. „Jak jsi ho honila po kanceláři!“ zvolal v jednom okamžiku její bratr a pokoušel se vykouzlit na její tváři úsměv. Co se stalo s touto svéhlavou dívkou, říkali, co se stalo s její bláznivou láskou? Podíval jsem se jí do tváře. Mělaskloené oči a sevřené rty. Otočil jsem se směrem k otci. Také on měl sklopené oči. Vypadal ztrápeně a byl celý nesvůj. Nechtěl, aby mu někdopřipomínal, jak to vše dopadlo. Matka jej již nenaháněla. Tento cit z nich vyprchal dříve, než jsem se narodil.

Otec se domníval, že matka byla často nemocná a propadala depresi, protože neměli vlastní dům. Nebo spíše chtěl věřit v nějaké jednoduché řešení. Stavba znamenala značné riziko, ale z jeho strany to byl způsob, jak se o ni postarat. Nový dům nebyl jen ukázkou toho, jak vysoko sevypracoval ze skromných počátků. Jsem si jist, že to bylo také tiché vyjádření zájmu o ní. Vyjádření lásky.

Dům ve čtvrti 8. července se však měl celkem brzy stát svědkemvelkého utrpení.

KAPITOLA 3

Když jsme se toho jara přestěhovali, dům ještě nebyl úplně dokončený. Bylo

tam několik drobností, které bylo třeba dodělat: chyběly části podlahové

krytiny, v okně nebylo sklo. Otec chodíval k večeru domů a během práce

na domě zpíval sentimentální severokorejské písně. Když skončil, začal

pracovat na výrobě nábytku: vznikaly zde krásné skříně a pěkné komody

z korejské borovice, do kterých jsme si dávali šaty. Při návštěvách našich

sousedů jsem zjistil, že nábytek, který si pořídili v obchodě, nevypadá ani

zdaleka tak pěkně a bytelně, jako ten, který vyrobil otec s pomocíněkolika jednoduchých nástrojů.

Zpočátku šlo všechno docela dobře. Pongsuk byla jako vždy milá a tichá. Matčina nemoc zdánlivě ustoupila a otec byl z nového domunadšený, jako by šlo o jeho druhého syna. Mně se nějak podařilo smířit se s lidmi na hřbitově. Když foukal vítr z hor k našemu domu, slyšel jsem hlasy truchlících. Někdy jsem slyšel tři rázné výstřely nad domy, což bylo znamení, že pohřeb má nějaký voják. Místo toho, aby mě to vyděsilo, jsem začal chápat, že tam musel být někdo, kdo střílel z pušky! Tehdy jsem začal být posedlý střelnými zbraněmi a armádou. Tři výstřely, představoval jsem si. Šťastný člověk.

Ostatně, pokud šlo o hřbitov, byl jsem překvapen sám sebou. Místo neustálého prošení otce, aby mě vzal za ruku a doprovodil ven, když jsem potřeboval na záchod, utíkal jsem tam před spaním sám. Za svitu měsíce bylo možné vidět na svažujícím se čele hory malé hrboly, které tvořily hroby. Severokorejci jsou velmi pověrčiví, věří ve strašidelná místa, duchy a osudová znamení. Nebál jsem se mrtvých lidí pod navršenými hroby, ale POD STEJNÝM NEBEM 24 někdy během mých krátkých procházek, když hroby zvláštním způsobem ozařoval měsíční svit, jsem se začal zabývat myšlenkami typu: „Co kdybys na tomto světě již nebyl, Štěňátko? Co kdybys přestal existovat?“ Pak jsem se teprve začal bát. Když toho bylo příliš, začal jsem volat otce, který mě pak vzal za ruku a odvedl mě zpět. Nikdy neodmítl.

Ve čtvrti 8. července jsem si našel několik kamarádů. Nejlepší z nich se jmenoval Pä Hjosong. Žil několik vchodů od nás a hráli jsme si spolu každý den. Nejraději jsme měli hru ttagüčchigi, při níž hrajete o krásné proužky papíru, které vypadají jako origami. Byli jsme touto hrou naprosto posedlí. Později jsme roztrhali školní sešity – i učebnice –, abychomzískali papír k výrobě složitě překládaných čtverečků. Soupeřovy čtverečky jsme se pak snažili s velkým bouchnutím otočit. Děti vkládaly do papíru drobné kousky oceli, aby se hůře převracely. Jednou jsem dokonce roztrhal na kousky otcovy Kim Ir-Senovy paměti, což jej nejen rozlítilo, ale bylo to také zločinem proti státu.

Hjosong byl přibližně stejně vysoký jako já, ale oplýval mnohem větší sebejistotou, o které se mi mohlo jen zdát. Něco z toho měl zřejmě po svém otci, městském funkcionáři, který byl obrem: měřil alespoň šest stop a byl vyšší, než kdokoliv, koho jsem znal. Jeho matka byla laskavá a sdílná a vypadala vedle svého manžela jako trpaslík.

Suverénní řeč mého kamaráda mě dokázala nadchnout. Přestával jsem být tím poslušným chlapcem, kterým se matka chlubila svým přátelům z ulice.

Toho roku jsem začal chodit do školky, kde jsem potkal prvníspolužáky – a také první zlé děti v mém životě. Když chodíte v Severní Koreji do školy, jste hodnoceni nikoliv podle svého nadání či studijních výsledků, ale podle toho, jak se dokážete prát. Doslova. Ještě dnes si vzpomínám na to, kdo byl v první třídě číslem jedna a kdo byl sedmičkou – tato čísla znamenají jediné: říkají, jak dobrý jsi rváč, přičemž měřítkem je to, jak tě hodnotí tví spolužáci. Škola tento způsob myšlení podporovala. Když například dítě nepřijde do školy, učitel si nezavolá jeho rodiče a neptá se

KaPiTOla 3

25

jich, proč je jejich dítě nepřítomné (dlužno říci, že nemají k dispozicitelefony). Místo toho pošle skupinu nejhrubších žáků, aby dítě seřvali. Někdy

ho dokonce i zbijí, dokud nesouhlasí s tím, že půjde do školy. Nevím, kde

se v nich tato násilnická mánie bere. Možná vychází s historie této země,

která je plná bolesti a útlaku.

Ve školce se násilí netolerovalo, ale byl jsem si jist, že se větší děti pokusí do roka odhadnout mé síly. Bylo to právě ve školce, kde jsem získal první přezdívku od cizích lidí. Zněla Kang Tokki, což bylo jméno postavy zešpionážních filmů, na které jsme se všichni dívali. Kang Tokki byljihokorejský špion, takže je zřejmé, že to zrovna nejlichotivější přezdívka nebyla. Na základní škole jsem pak získal druhou přezdívku, která již byla o něco lepší: Jok Tosan. Ta patřila jednomu obrovskému korejsko-japonskému šampiónu v zápase. Znamenala „tlusťoch“. Ale já jsem tlustý nebyl. Toto pojmenování jsem získal díky svému kulatému obličeji, který jsem měl po matce.

V každém případě mi bylo jasné, že se budu muset díky svýmpřezdívkám s ostatními prát. Bylo to nevyhnutelné.

Když jsem chodil do školky, dozvěděl jsem se něco více o Kim Ir-Senovi. O Velkém vůdci jsem toho samozřejmě věděl dost, ještě než jsem začal chodit do školy. Byl to náš dědeček, měl kouzelnou moc, byl to nejchytřejší člověk na světě a často cestoval po celé zemi, aby dohlížel na všechny svoje děti. Podobně jako ve všech severokorejských rodinách, i my jsme měli na zdi jakousi svatyni Velkého vůdce a jeho manželky. První věcí, kterou můj otec udělal hned zrána ještě před umýváním nebo před snídaní, bylo, že vzal hadřík a pečlivě oba portréty utřel. Kim Ir-Sen vypadal velmi hezky. Jeho obličej planul oslnivou a přívětivou zářís laskavýma, ale odhodlanýma očima.

Pokud jste dovolili, aby se na Kim Ir-Senově portrétu usazovala špína, nebo pokud jste jej umístili za prasklé sklo, mohli jste se octnout v táboře nucených prací. Ale můj otec čistil tyto obrázky z úcty,nikoliv ze strachu. POD STEJNÝM NEBEM 26

Školka můj názor na Kim Ir-Sena změnila. Během prvních několika dnů, které jsem strávil ve třídě, nám naši učitelé se slavnostníma klidným výrazem v tváři přinesli několik kreseb a ukázali nám je.Shromáždili jsme se kolem, abychom si je prohlédli: byla tam skupina amerických vojáků s velkýma očima, ještě většími nosy a vyceněnými bílými zuby, kteří bodali do několika Korejců bajonety, ostrými jako břitva. Obrázek byl tak úděsný, že jsem si myslel, že omdlím. Ale tehdy jsem si sám sebe představoval jako vojáka a nehodlal jsem odvracet tvář. Zadržoval jsem dech, když nám učitel vysvětloval, že Američané přišli do naší země, aby zde masakrovali Korejce jen proto, že se jim to líbilo. Američané silibovali v zabíjení korejských dětí.

Cítil jsem po celém těle vzrušení. Byl to pro mne fyzický šok, že na světě mohou existovat takoví lidé. Věděli jsme, že Američané jsou zlí.Ve špionážních filmech to byli vždy buď oni, nebo Japonci, kteří se snažili krást tajemství Severokorejců, ale zde byl důkaz, jak strašní byli ve skutečnosti. Učitel nám ukázal další obrázek, který vytáhl ze spodní části hromady. Mžoural jsem na něj a nemohl jsem uvěřit svým očím. Američtí vojáci strkali těhotnou korejskou ženu do místnosti, kde hořelo. Zíral jsem se na malbu, zatímco nám náš učitel vysvětloval, že Američané rádiupalují Korejce zaživa nebo je dávají do plynových komor. Plynové komory je zabíjejí rychleji.

V očích se mi objevily slzy.

Jediní lidé, kteří zastavili Američany před vpádem do naší země, říkal učitel, byl Kim Ir-Sen a jeho severokorejští vojáci. Kývl jsem. Velký vůdce byl něčím mnohem větším, než jsem si doposud myslel. Ten večer jsempřišel domů a prohlížel si portréty Kim Ir-Sena a jeho manželky, které visely na omítnuté zdi našeho bytu.

Od tohoto dne jsem se jim oběma klaněl a cítil jsem skutečné dojetí.

Toho léta jsme se já i Hjosong stali tajnými agenty. Zahodili jsme luky a šípy na smetiště a úpěnlivě jsme prosili naše otce, aby nám dali nějaké střelné zbraně. Otec mi vždy koupil nějakou hračku, když jsem o ni

KaPiTOla 3

27

poprosil, ale tentokrát se na mě podíval divně. „Dnes jsou věci na trhu

dražší,“ řekl tiše. „Ale já ti nějakou vyřežu z dřevěných odřezků. Líbilo

by se ti to?“

Cítil jsem, jak se z rozmrzelosti červenám. Proč by nemohl otecvydělávat dost peněz, aby mi mohl koupit pistoli na hraní? Začal jsem sistěžovat, ale stačil mi jeden pohled na otce, abych přestal. Všiml jsem si smutku, který měl v sobě, a to bylo něco nového. Něco ho trápilo, pomyslel jsem si. A zajímalo mě co.

Můj otec vždy dodržel své slovo. Začal mi nosit ručně vyřezávanépistole, revolvery a pušky. Měl sbírku starých zbraní, které získal od svých přátel, a podle nich vytvářel ty na hraní. Moje popularita dosahovala závratných výšin. Když mi otec vyřezal zbraň, která vystřelovala malé oblázky pomocí gumičky, moji noví kamarádi byli plni závisti.

Byl jsem nemotorným dítětem a neustále jsem padal a zakopával o vyčnívající kořeny nebo o malé výmoly na zemi. Jednou jsem si nacpal pistoli do kapsy jako lupič a pak s ní vrazil do dveřní zárubně, když jsem utíkal do svého pokoje, takže jsem celou pistoli rozbil na kousky.

V takových případech jsem vždy utíkal k otci a řekl jsem jen: „Mohl bys...?“ Nejdříve se pouze zasmál a začal vyrábět novou. Nakonec se ale, když viděl mou podivuhodnou schopnost rozbít vše, co jsem měl v dosahu, rozzlobil a dal mi hračku bez jakýchkoliv detailů. Byl to pouhý kus dřeva, vyřezaný tak, aby se podobal pistoli. Podíval jsem se na její hruběopracovaný tvar. Byl to trest za to, že jsem byl tak neopatrný. Chvíli jsem nad tím přemítal, ale i ta nejhorší pistole od otce byla lepší, než jakou měli moji kamarádi.

Tyto zbraně jsem měl velmi rád. Spával jsem s nimi, a když jsem se ráno probudil, zašmátral jsem nejdříve vedle postele po své nejnovější osobní zbrani. Jakmile jsem se dotkl jejího hladkého dřeva, uklidnil jsem se. Byl jsem si jist, že až vyrostu, stane se ze mě špion nebo voják, který zachrání vlast před těmi lidmi s velkými nosy.

POD STEJNÝM NEBEM

28

Byl jsem velký patriot. Věřil jsem, že Kim Ir-Sen se postará o moji

rodinu i o mě. Každý tomu věřil. Což bylo příčinou, proč to, co mělonásle

dovat, bylo pro nás tak kruté.

KAPITOLA 4

Hjosong a já jsme ve volném čase chytali vážky. Jako chlapce, který sem

přišel z města, mě začal fascinovat pohled na jejich tmavá třpytící se křídla.

Chytali jsme je každý den. Oblíbeným místem, kam si tento hmyz sedal,

byly zelené kukuřičné stonky, které rostly na poli vedle našich domků.

Vážky měly v oblibě vrchní části stonků, na ně si sedaly a tetelily se v teple.

Připlížili jsme se zezadu a rychlým pohybem jsme je uvěznili v dutině

z našich dlaní. Dokonce jsme sami vyrobili pomůcku. Byla z kukuřičných

stébel a podobala se tenisové raketě, přes kterou byla natažena pavoučí síť

jako výplet. Když jsme jí mávli vzduchem v prostoru, kde bzučely vážky,

chytly se do ní a staly se našimi vězni.

Než byste se dostali na hřbitov za naším domem, našli byste zavlažovací kanál, kterým se zavodňovala všechna pole. Podél této strouhy jsmeběhávali a chytali tam zvlášť krásné vážky. Troufali jsme si chodit i za domy. Po pravé straně jsme měli hory, jejichž oblé boky osvětlovaly sluneční paprsky. Dokud svítilo slunce, pobíhali jsme, skákali a chytali naši kořist.

Jednoho letního dne začali Hjosong a ostatní kamarádi chytat žáby, které jsme nacházeli v zavlažovacím kanále. Voda nebyla příliš hluboká, možná tak jednu stopu, ale kanál se táhl do nekonečna. Přesto, že jsme se to léto dost nachodili, abychom našli nějaké žáby, nikdy jsme nedošli až na konec kanálu.

V jednom místě se dráha kanálu křížila s dráhou silnice a voda zde proudila ocelovými trubkami dolů pod úroveň cesty. Zde voda nabírala rychlost. Můj přítel Čcholmin ještě se dvěma dalšími kamarády chytali jednoho parného červnového dne žáby, když tu najednou Čcholmin uviděl POD STEJNÝM NEBEM 30 ropuchu, usazenou na kameni, a skočil za ní do strouhy. Voda zde byla prudká a Čcholminovi podtrhla nohy. Než se nadál, byl vlečen přes malé, ale rychlé peřeje. Začal volat o pomoc. Běžel jsem za ním a srdce mi přitom bušilo. Věděl jsem, že Čcholmin neumí plavat, a pokud by jej voda vtáhla do trubek, uvízl by někde v prostoru pod silnicí. Když se dostal k ústí jedné z trubic, zachytil se o její okraj a začal křičet o pomoc. Voda se mu valila přes zkřivený obličej a já jsem nevěděl, co mám dělat.

Rozběhl jsem se k blízkému kukuřičnému poli. Tam jsem sebral jeden kukuřičný stvol, který jsem v záchvatu paniky vytrhl ze země, a pospíchal zpátky k Čcholminovi. Viděli jsme valící se proud, který jej s hromovým sykotem táhl dolů. Rychle jsem spustil stvol z břehu dolů a křičel jsem: „Chyť se!“ Čcholmin po něm natahoval ruku a na třetí pokus se mu to konečně podařilo. Začali jsme jej tahat ven, až nás z toho bolely záda. Voda syčela, ale když jej pustila ze svých spárů, padl horní částí těla na trávník. Nohy měl stále ve strouze. Žil.

Bylo to poprvé, co jsem ucítil smrt v takové blízkosti. A moji kamarádi i já jsme ji přelstili. Cítil jsem se skvěle.

Každý z našeho sousedství nás ten den nazýval hrdiny. Když lidéslyšeli, co jsme dokázali, vyšli ze dveří a aplaudovali nám, jako bychom byli vojáci, kteří se vracejí z války. Ve čtvrti 8. července jsem se stal slavným jako kluk, který zachránil Čcholmina pomocí kukuřičného stvolu.

V létě bývala večeře v pět hodin odpoledne. Rodiče poslali Pongsuk, aby mě zavolala domů. Někdy jsem jí utekl, když jsem byl příliš zaujat hrou na válku a nedokázal myslet na jídlo. „Ale dnes je řada na mně, abych hrál lovce špionů!“ prohlašoval jsem. Žadonil jsem o několik minut navíc. Jindy jsem šlapal za ní a doufal, že dostanu kkodžangttok, což byla jakásikukuřičná placka a mé oblíbené jídlo. Tyto placky pro mě znamenaly bezpečí a lásku.

K jejich výrobě používala matka kukuřičnou moučku, kterousmíchala se sacharinem (cukr byl v Hörjongu téměř neznámý), trochou sody v prášku a vodou a udělala z toho husté těsto. Mezitím uvařila v jiném

KaPiTOla 4

31

hrnci bílou rýži. Po třiceti minutách, když se veškerá voda vyvařila, byla

rýže téměř hotová. Pak udělala z těsta malá kolečka a dala je do hrnce s rýží

tak, že je připlácla na bok hrnce. Po deseti minutách byly lívance hotové.

Byl to jednoduchý recept, ale dal se snadno pokazit: kdybyste dali lívance

do hrnce ještě před tím, než by vyvřela veškerá voda, byly by vlhké.

Jednoho červencového dne jsem si hrál se svými kamarády, když mě zavolala Pongsuk. Její volání „Štěňááát-kóóóóó“ ke mně přicházelo přes pole. Podíval jsem se na slunce. Zdálo se mi, že je na nebi ještě příliš vysoko na to, aby už byl čas na večeři. Rozloučil jsem se se svýmikamarády a zamířil jsem si to domů.

Když jsem byl v naší ulici a míjel jednotlivé domy, všiml jsem si, že byly zapnuté všechny televizory, i když je vlastnilo jen velmi málo lidí. Tohle bylo prostě šokující. Za normálních okolností nezačínaly národníprogramy před pátou hodinou večer a do té doby tam nebylo nic nežmonoskop. Ale nyní jsem slyšel ten samý hlas, přicházející ze všech domácností, které měly televizi. A ulice, obvykle plné lidí, pospíchajících domů na jídlo, byly prázdné. Bylo to divné. Měl jsem zvláštní pocit v žaludku. Co se to děje?

Když jsem vstoupil do našeho domu, uviděl jsem matku, jak vzlyká a jak si rukama zakrývá ústa. To nebylo ve skutečnosti nic mimořádného. Matka plakala u televize takřka neustále. Ani nečekala na úvodní titulky a už jí tekly slzy proudem po tvářích.

Nebylo mi příjemné vidět ji v takovém stavu. Často jsem matkusledoval koutkem oka a říkal si: „Prosím, dnes neplač.“ Proč nemohla počkat, až začnou nějaké smutné výjevy, u kterých by se rozplakal jeden či dva další lidé, což by její podivné chování zakrylo. Nikdy mi nedošlo, že počátkem všeho byl smutek a deprese a že filmy prostě jen spustily její emoce, které v hloubi duše pociťovala.

Ale nyní měla zarudlé oči a ruce se jí třásly. A pak jsem uviděl Pongsuk – věčně veselou Pongsuk – a pochopil jsem, že se stalo něco strašného. Její obličej byl zlomený neštěstím, měla otevřená ústa a bědovala. POD STEJNÝM NEBEM 32

Bylo osmého července roku 1994. Zemřel Kim Ir-Sen.

Otočil jsem se směrem k televizi a pozoroval pochodující vojáky a zástupy lidí v Pchjongjangu, jak vzlykají. Ještě nikdy jsem neviděl, aby lidé plakali tak ustavičně, aby se třásli a bili se rukama v prsa. Začal jsem mít strach.

Ten večer se nebe zdálo tmavší než obvykle. Mraky zakryly měsíc a předhůří se ponořilo do temnoty. Začalo pršet. Těžké kapky bušily o zem a změnily ulice v kaluže plné bláta. Odevšad se ozýval pláč lidí, pláčz televize a pláč v našem domě, zatímco venku bylo slyšet dopadající kapky deště. Věřili jsme, že i země truchlila za našeho Velkého vůdce.

Život se zastavil. Nemohl jsem jít se svými kamarády chytat vážky nebo vůbec jít ven. Jedinou příležitostí, kdy jsme se mohli následujícího dne dostat z domu, byla cesta k soše Kim Ir-Senovy první manželky, Kim Čongsuk, která stála na krásném náměstí v centru Hörjongu. Kolem sochy se tlačilo tolik lidí, řada z nich v tradičních korejských oblecích, že nebylo možné se k ní dostat blíže než na padesát stop. Lidé jí kladlikvětiny k nohám a vzlykali ještě víc. Dojetí ze smrti jako by se táhlo davem a přenášelo se z jednoho člověka na druhého. Moje náladové senzory byly přemoženy. Sevřel jsem matčinu ruku a propukl jsem v pláč.

Možná, že to někteří lidé v davu jen hráli, ale dítě to nedokážerozpoznat. Ani nevím, proč jsem plakal, opravdu. Zármutek davu lidí byl tak silný, že si proklestil cestu i do mého srdce. Pomalu jsme se sunuli blíž a já jsem si s matkou i sestrou klekl na schody pod sochou. Slzy mi proudily po tvářích. Socha se nyní nacházela v množství květin, jako by plavala na jejich zářících květech.

S odchodem Velkého vůdce se svět stal děsivějším. Chápal jsem jeho nepřítomnost tak, jako kdyby navigátor minul nějakou orientační hvězdu. Kdo bude nad námi nyní bdít?

KAPITOLA 5

Příštího roku nastal hlad. Neznamenalo to, že byste jednoho dne otevřeli

hrnec s rýží, ve kterém by nic nebylo. Místo toho vše mizelo pomalu, jako

kdyby se to odpařovalo. Neexistovaly žádné zprávy na internetu nebo

v televizi, nezvonily žádné telefony, které by varovaly, že se k nám blíží

něco hrozného. Později někteří lidé pojmenovali tento hladomor jako

konanui hänggun (pochod utrpení), což byl vládní slogan, jehož smyslem

bylo sdělení, že život je nyní obtížný, ale přijdou lepší časy. Vláda rovněž

chtěla, abychom věřili, že neúroda nebyla zaviněna nějakou chybou státu

a že všichni trpí stejným dílem. Což, jak jsem se později dověděl, byla lež.

Severokorejci tento hladomor nikdy nenazývali „pochodem utrpení.“ Nikdy jsme mu nedali žádné jméno. Byla to jakási těžká, jedovatá mlha, která vám vstoupí do úst, ještě než můžete vykřiknout nějaké varování.

Nevěděli jsme, že Rusko přestalo posílat do Severní Koreje potraviny i umělá hnojiva. Tuny tohoto zboží pomáhaly udržovat zemi nad vodou po dobu mnoha let. V roce 1991 se však Sovětský svaz zhroutil. Rusko, které se zrodilo na jeho troskách, nemělo dostatek peněz a nemělo již snahu podporovat pár zbývajících komunistických režimů, jako byla Kuba nebo Severní Korea. Navzdory vládní propagandě, která zdůrazňovala politiku čučche neboli soběstačnosti, záviselo na dodávkách těchto potravinpřežití národa.

Ještě horší bylo, když v roce 1995 udeřily v Severní Koreji deště podobné monzunům, které odplavily ornici a zničily tisíce akrů úrody. Katastrofální politika vlády, která zavedla zemědělství jen na malé části orné půdy této země, zavinila obrovské utrpení. Vláda, nyní pod vedením Kim Čong-ila, POD STEJNÝM NEBEM 34 odpověděla několika vlasteneckými kampaněmi. Obyvatelé měst byli nuceni odejít na venkov, aby se tam lopotili na polích od svítání aždo soumraku. Začala kampaň „Jezme dvě jídla denně.“ Ale korupce a rozvrácený ekonomický systém odsoudily veškeré vládní úsilí k nezdaru. Neexistovaly soukromé trhy, kde by si lidé mohli koupit rýži nebo tofu. Jedinýmzdrojem potravin byla vláda. A každý měsíc jich distribuovala méně a méně.

Otec, jak se nakonec ukázalo, si zvolil ke stavbě svého vysněného domu příšernou dobu. Ekonomika Severní Koreje byla v rozkladu.

První náznaky pohromy, které jsem viděl na vlastní oči, se objevily ve druhé polovině roku 1995. Nikoliv v souvislosti s neúrodou nebo něčeho pochopitelného, ale s vysíláním kresleného seriálu. Nazýval se Chlapec generál a byl situován do roku 50 př. n. l. Vystupoval v něm obyčejnýchlaec, který se jednoho dne probudil a zjistil, že se z něj stal superhrdina. Létá vzduchem, střílí šípy z luku a jezdí na koni, jako kdyby se s tím už narodil. Mí kamarádi byli tímto seriálem posedlí. Lezli jsme na plotyz dřevěných desek, které oddělovaly naše dvorky, skákali jsme z nich a křičeli, že tím Chlapcem generálem jsme my! V okolních kopcích se rozléhal náš křik, při kterém tuhla krev v žilách.

Nemusím snad ani připomínat, že svůj oblíbený program jsem nikdy nevynechal. Jednou ve středu, v den, jako každý jiný, jsem se posadil před televizi a nemohl jsem se dočkat vzrušením, abych shlédl posledníepizodu. Když tu se najednou objevil zvlněný obraz. Byl bez zvuku. Neslyšel jsem dokonce ani jeho znělku.

Někde na venkově nedostával některý z televizních vysílačů dostatek energie. Byl jsem v šoku. Začal jsem si vytvářet dialog kresleného filmu v hlavě, sledoval jsem pohyb rtů jednotlivých postav a představoval jsem si, o čem se tam mluví. Bylo to hrozné. Můj dialog mi nedával žádný smysl! Byl jsem natolik rozčílený, že jsem chtěl televizi hodit na zem.

„Tati,“ volal jsem, „co je s televizí?“ Otec přišel a pohnul s anténou, ale nepomohlo to. Chvíli tam tiše stál a pak si povzdechl. Moje náladovésenzory zjistily v jeho výrazu něco neznámého, ale já jsem si toho nevšímal.

KaPiTOla 5

35

Celá jedna epizoda Chlapce generála nám unikala před očima! Zíral jsem

na obrazovku v němé hrůze. Byl jsem nesmírně naštvaný. Jak mohou

dospělí udělat něco takového našemu národnímu hrdinovi?

Začal jsem si všímat i jiných věcí. Výpadky elektrické energie, které nás sužovaly, byly stále častější. Osvětlení v našem malém sídlišti 8. července začalo vypadávat a já jsem viděl jen to, co ozářil měsíční svit: obrysy střech domů či kopečky tvořící hroby na horském svahu.

Jako další zmizely kukuřičné lívance naší matky. Následující léto to bylo naposledy, kdy je dělala, a již nikdy se na našem stole neobjevily. Matka to nijak nekomentovala. Neptal jsem se jí, kdy je budeme mít příště. Něco uvnitř mi říkalo, že nebyla vhodná doba, abych jí tuto otázku pokládal.

Dokonce i obyčejné kukuřičné nudle – základ naší stravy – začaly být vzácností. Pongsuk se vždy „dosyta najedla“ jako první a dala miněkolik svých nudlí do mého talíře. Ty jsem sice lačně snědl, ale nikdo z nás se stejně necítil plný. Domácí chléb, který matka tak ráda dělávala, vydával nádhernou kvasnicovou vůni. Bílá rýže toho podzimu zmizela.Jakýkoliv druh masa se stal jen vzdálenou vzpomínkou a pomyšlenína zákusek, který byste si dali jen proto, že vám chutná, bylo jen špatným vtipem.

S nedostatkem zeleniny a se stresem, že není schopna uživit své děti, se matce vrátila její nemoc. Když jsem se vracel ze školy, nacházel jsem ji, jak leží na zemi a má oči jako černé štěrbiny. Nedostatek jídla začalpostihovat její mozek. Neustále otci vyprávěla, že slyšela, jak se ve zdechpohybují nějaké věci.

Otec její obavy odbyl mávnutím rukou. Ale matka trvala na tom, že když jsem si hrál venku a Pongsuk byla ve škole, zvuky se opět začalyozývat – vrzání, šustění, tajemné pištění. Byly to myši? Nebo se nový dům usazoval?

Nakonec, když zvuky ne a ne přestat, jí otec řekl o jednom tajemství, které si dosud nechával jen pro sebe. Během stavby domu našel s ostatními dělníky pod jeho základy něco, co tam nepatřilo. Kosti. POD STEJNÝM NEBEM 36

V době, kdy otec kopal s dělníky suterén pro kimčchi (fermentované zelí v nálevu z pálivých chilli papriček, pozn. překl.), narazili v hloubce pěti stop na části lidských koster. Možná, že úřady získaly půdu zpětod hřbitova a nikdy se nezabývaly problémem, že by měly hroby odstranit. Možná, že před mnoha lety byly kosti vyplaveny z hor a časem byly zanesenyvrstvami hlíny. Ale otec, který nechtěl ztratit svůj vysněný dům, se o ničem nezmínil.

Tahle skutečnost měla na moji matku hluboký dopad. „To způsobily ty kosti, že jsem nemocná!“ křičela na mého otce. „Mrtví nemají pokoj. Chtějí nalézt svůj domov.“

Rodiče naprosto nevěděli, co si počít. Nejdříve hladomor a nyní duchové v domě. Obě tyto záležitosti přesahovaly jakoukoliv jejichdosavadní zkušenost se světem. Vláda ani sousedé nemohli nijak pomoci. Rodiče se tedy vydali k šamance.

Tato postava byla po tisíce let součástí korejské kultury. Navzdorytvrdým zákrokům vládních orgánů proti všem vírám v duchy (pověrám) stále platilo, že každá vesnice s určitým počtem obyvatel měla jednu osobu, obvykle ženu, která se za vás za malou odměnu dokázala ve světě duchů přimluvit. Moji rodiče se tedy jednoho večera vydali na návštěvuza spiritistkou. Museli ji požádat, aby provedla pangdo neboli nasměrováníneuspokojeného ducha pryč.

Když se matka s otcem ten večer vrátili, měli zcela jinou náladu. Byli šťastní. Hned jak vstoupili do dveří, dali se do práce a začali připravovat skvělé jídlo: bílou rýži, vajíčka a smažené vepřové. Bylo toho hodně. V té době jsme již trpěli svíravým hladem, drásavým utrpením, které se vám zařezává do žaludku a uvelebí se jako nějaká zlovolná stvůra v záhybech vašich vnitřností. Takže jsem měl obrovskou radost, když jsem je vidělpřiravovat jídlo. Bílá rýže! Šťavnaté maso! Kde to sehnali? Vůně vepřového byla jako silný lektvar, který jsem radostně vpíjel do sebe. Ale jak seblížila půlnoc, rodiče vzali tyto lahůdky a shrnuli je do keramické nádoby, kterou zakryli nejlepším matčiným šátkem a postavili do rohu místnosti.

KaPiTOla 5

37

Po chvíli ohromujícího ticha jsem začal naříkat. Hlasitě. Chtěl jsem si dát vajíčka i bílou rýži. Rodiče mě uklidňovali a vysvětlovali mi, že jídlo bylo připraveno proto, aby nás duchové v našich zdech opustili. Říkal jsem si, že je to směšné. Teprve dlouho poté jsem s notnou dávkou zklamání usnul.

Rodiče zopakovali ten samý rituál během několika měsíců celkemtřikrát a řídili se přesně pokyny šamanky. Během druhé a třetí návštěvyvložili k teplému pokrmu do nádoby také papírové peníze. Myslel jsem si, že tento duch pro ně musí být velmi důležitý, když ho živí a dávají mu ještě peníze. Umístili jsme nádobu do rohu a šli všichni spát.

Příští ráno byla nádoba pryč a tak to bylo pokaždé. Rodiče to velmi potěšilo. Dokonce bych řekl, že jejich rituál fungoval. Když nádobazmizela potřetí, matka už žádné zvuky v domě neslyšela. Rodiče věřili, že duch vystoupil ze zdí, a když si vzal jídlo, šamanka jej nebohého odvedla zpět do země mrtvých. Byli jsme nyní chudší, ale už nás nic nesužovalo.

Co se stalo ve skutečnosti? Možná to byl soused, který chtěl rýži nebo peníze zadarmo. Možná, že o půlnoci přišla sama šamanka, aby si vzala nádobu, udělala tím radost svým zákazníkům a vychutnala si vzácné a dobré jídlo.

Vždy jsem si lámal hlavu, jak to s těmi kostmi i se šamankou vlastně bylo. Je možné, že by matka skutečně slyšela nějaké zvuky ze zdí našeho domu? Nebo ji rozum upozorňoval na něco jiného? Někdy si myslím, že viděla přicházející hladomor, a hlasy, které slyšela, bylo její vlastní nitro, varující před nadcházející pohromou.

Duch byl pryč, ale nikdo nedokázal udělat nic s hladem, který tu byl nyní s námi a kvůli kterému jsme byli podráždění a ospalí. Chtěl jsem se zeptat rodičů, co se to děje – proč se veškeré jídlo ztratilo? –, ale strach v jejich očích mě umlčel.

Začali jsme do obilné polévky přidávat víc a víc vody. Když jsme obilí spotřebovali, rozmíchali jsme místo něj pampelišky a zelené býlí, aby polévka měla alespoň nějakou příchuť a něco obsahovala. Pak se jednoho POD STEJNÝM NEBEM 38 dne objevily v našich miskách nějaké ostré kousky. Nejdříve jsem nevěděl, co to bylo, ale když jsem se podíval na jejich tvar, zjistil jsem, že to byla sója. Ale ne sojové boby, které byly celkem chutné asi jako burské oříšky, ale jen stonky této rostliny. Matka šla do blízkých kopců, aby se vrátila s těmito suchými stonky. Pak je uvařila ve vodě a naservírovala nám je. Můj mozek, ačkoliv byl od hladu přímo posedlý, říkal: „Tohle je naprosto odporné.“

Vzal jsem si jedno stéblo a vložil jej do úst. Kapala z něj voda a už jen od pohledu jsem věděl, že jeho chuť bude příšerná. Uždibl jsem jeho konec. „Je to hrozné!“

„Sněz to,“ řekl mi otec tichým hlasem. Ani se na mě nepodíval. V těchto dnech býval mnohem zkroušenější. Očividné sebevědomí, kterým oplýval ještě před rokem, bylo pryč.

Neměl jsem na takové jídlo vůbec chuť. Rostlina měla po celé délce malé trny a chutnala asi jako cement. Cítil jsem, jak mi stonek leze hrdlem dolů a jak se jeho trny zapichují do mé měkké tkáně. Myslel jsem, že budu zvracet, ale nakonec jsem ho přece jen do žaludku dostal.

Tělo ví, když jí něco, co má k jídlu daleko. Jako kdyby vám do žaludku vlezlo něco cizího a nepřátelského. Vaše břicho je na chvíli plné, ale je vám jasné, že vám do těla neproudí žádné živiny, žádný tuk, který by udělal radost vašim chuťovým buňkám. Je tam pouze cosi nasáklého a ostrého, těžké jako olovo, co se vám usadilo v břiše.

Je to horší než samotné hladovění, pomyslel jsem si. Ale samozřejmě jsem se mýlil.

KAPITOLA 6

Nebyli jsme jediní, kdo trpěli. Jednou v noci jsem zaslechl rodiče, jak spolu

hovoří. (Náš dům byl příliš malý na to, aby udržel nějaká tajemství.)Předchozí den zemřel hladem dědeček našeho souseda.

Neznal jsem ho a jeho jméno se mi v paměti vůbec nevybavilo. Ale tato zpráva mě vyděsila. Nevěděl jsem, že můžete snít všechno jídlo a pak jednoduše zemřít. Tato nová



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist