načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pod maskou lži - Tarun Shanker; Kelly Zekasová

Pod maskou lži

Elektronická kniha: Pod maskou lži
Autor: ;

Evelyn má dost života podle diktátu konvencemi svázané společnosti. Když její sestra Rose zmizí, neváhá, a odjíždí ji hledat. Není však jediná. Cestu jí zkříží Sebastian ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 299
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu These vicious masks přeložila Martina Buchlová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-3312-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Evelyn má dost života podle diktátu konvencemi svázané společnosti. Když její sestra Rose zmizí, neváhá, a odjíždí ji hledat. Není však jediná. Cestu jí zkříží Sebastian Braddock, který jí odhalí neuvěřitelnou pravdu – ona i její sestra mají speciální dar léčit nemocné. Nevěří mu, ale když sama poznává lidi, kteří dokážou věci přesahující lidské chápání, začne názor měnit. Dar zvláštních schopností ale představuje obrovské nebezpečí...

Zařazeno v kategoriích
Tarun Shanker; Kelly Zekasová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pod maskou lži

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Tarun Shanker a Kelly Zekasová

Pod maskou lži – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




Calvinu a Hobbesovi za to, že mě naučili všechno, co je důležité.

Tarun

Buffy, přemožitelce upírů, za hrdinky, které dokážou porazit příšery

a taky se (občas) zamilovat.

Kelly



7

Kapitola první

S

mrt. Tenhle kočár mě vezl přímo na smrt.

„Rose,“ řekla jsem a obrátila se na svou mladší sestru. „Je dle

tvého váženého lékařského názoru možné zemřít nudou?“

„Já... Nedokážu si vybavit žádný podložený případ.“

„A co vyčerpáním? Monotónností?“

„Ta by mohla vést k šílenství,“ navrhla Rose.

„A co takhle utopit se v moři nápadníků? Potom, co tě do něj strči­ la vlastní matka?“

„To by těch nápadníků muselo být opravdu hodně.“

„Teď bys vážně neměla být takhle morbidní, Evelyn,“ vložila se do toho moje matka a dloubla do otce, aby ho probudila. „A rozhodně to není vhodná konverzace k tanci. Dnes večer se musíš bavit.“

„Přikazuješ mi, abych se bavila?“

„Ano, je to ples, ne pohřeb.“

Pohřeb by mi možná byl milejší. Vlastně bych mohla sepsat do­ cela dlouhý seznam věcí, kterým bych dala přednost před účastí na dnešní otravné akci: čistit stáje, cestovat po Evropě, dát si čaj s mat­ činými deseti nejbližšími přítelkyněmi, cestovat po Evropě, sníst vlastní klobouk a – ach, ano, samozřejmě – cestovat po Evropě. Moje

nejlepší přítelkyně Catherine Hardingová v tuhle chvíli nejspíš sledo­

vala nějakou báječnou novou operu ve Vídni a vedle sebe měla volné

místo, které mělo být moje. Když jsem však matce skromně a logicky


8

nadhodila, jak je pro mladou ženu důležité – ne, nutné! – vidět svět,

rozšířit si mysl a objevit, pro co má zápal, vůbec ji to nepřesvědčilo.

„Catherine mi psala, že ve Vídni mají úchvatné plesy,“ podotkla jsem.

„Ani na to teď není vhodná chvíle,“ odvětila matka.

„Ale co kdybych dnes ve své nezkušené naivitě přijala nabídku k sňatku od nějakého nemilosrdného darebáka, který mě připraví o všechny peníze a zamkne mě v podkroví?“

„Tak bude lepší, když se to stane tady, a ne na pevnině.“

Kousla jsem se do jazyka, protože nemělo cenu pokoušet se o tom dohadovat dál. Matka by se stejně nenechala přesvědčit a nedovolila by mi vyjet ze země. Místo toho se rozhodla, že mě doprovodí na každý ples v Anglii. Ale k čemu to všechno? Copak někoho opravdu naplňovalo vídat pořád dokola ty samé lidi, opakovat ta samá faleš­ ná slova, nic necítit a vyjadřovat toho ještě méně? Dokonce i moje londýnská sezóna byla jako vězení, připadala jsem si jako v pasti té rutiny plesů, večeří, divadelních představení a koncertů, které mi v hlavě všechny splynuly do jedné šmouhy, stejně jako ti povrchní lidé, kteří se jich účastnili. S takovou vervou se snažili nacpat do nějaké role a vyvolávat ten správný dojem, až zapomínali mít nějaké vlastní myšlenky. Jak mám někdy přijít na to, co si vlastně přeju, když trčím v ospalém Bramhurstu?

Vyhlížela jsem z okna a přemýšlela, jestli se mám dnes večer ze všech sil snažit, abych se nebavila, jen proto, abych to matce natřela, nebo jestli jsme pořád ještě dost blízko k domovu, abych mohla pro­ stě vyskočit ze dveří kočáru a skutálet se zpátky z kopce. Od našeho odjezdu se však z ojedinělých kapek deště stala zuřivá průtrž, blýska­ lo se a hrom pozvedal varovný hlas. Když se kočár zakýval a zpoma­ lil na rozbahněné cestě, hlavou mi bleskla nadějná představa nepře­ konatelné povodně, která by nám mohla zahradit cestu. Najednou se kočár s trhnutím zastavil a já jsem začala věřit, že moje modlitby byly vyslyšeny, když kočí zavolal na mého otce:

9

„Pane! Před námi na cestě stojí kočár! Asi uvízli! Nebude to dlou­

ho trvat!“

Kolíbavě jsme se rozjeli, až jsme spatřili obrys kočáru, stojícího

nakřivo napůl ze silnice. Náš kočí zakřičel: „Haló! Můžeme vám ně­

jak pomoci?“

S Rose jsme se namáčkly k titěrnému okénku na její straně a uvi­

děly tři promočené muže – kočího, cestujícího a skoro obra – kteří se

snažili vůz vytlačit z rozbahněného příkopu. Když nás uslyšeli, pře­

stali a ten obrovský muž se dotkl okraje klobouku směrem k našemu

oknu na pozdrav. Kočár osvětloval jeho opálenou kůži a bledé rty.

Jejich kočí si otřel čelo kapesníkem a otočil se k nám. „Děkuji vám,

pane!“ volal a ztěžka oddechoval, zatímco na nás mával, ať jedeme

dál. „Jsme naprosto v pořádku! Jen dovezte svoje pasažéry na místo!

My to zvládneme...“ Zbytek jeho slov zanikl v rachotu a prásknutí

dalšího hromu.

Ať už ho přesvědčila vozkova slova nebo bouřka, náš kočí se roz­

hodl neodporovat a pobídl koně dál. Když jsem se otočila a sledovala,

jak se ti tři znovu noří do tmy, zajiskření blesku, které je na okamžik

znovu osvětlilo, mi na ně nabídlo poslední pohled. Jejich obrysy se

jasně rýsovaly proti jasné bílé trhlině v obloze. Ale můj pohled se

nezachytil ani na jednom z nich. Zachytil se na jejich kočáru, kte­

rý jako by ten obr zdvihl ze země a položil zpátky na silnici, než je

všechny znovu pohltila temnota.

„Vidělas to?“ zeptala jsem se Rose.

Její překvapeně zvednutá obočí mi k odpovědi stačila. Ale potom se

Rose nad tou věcí zamyslila, až se jí svraštilo čelo. „Není ve městě jar­

mark? Mohl by to být jeden z těch siláků, jak se s nimi všude chlubí.“

„Ale stejně, že by úplně sám uzvedl celý kočár?“

„Evelyn,“ přerušila nás matka. „Nepřeji si už slyšet další historku

o tom, že tě tvoje halucinace tak oslabily, že se nemůžeš účastnit –“

„Viděla to i Rose!“

„Ach. Výtečně. Tak to nemusíme riskovat zdraví žádného z na­

šich lokajů, abychom pošetilou chybu toho kočího napravili,“ odtuši­

la matka ve své nekonečné laskavosti.

Naše konverzace utichla v burácení bouře, ale vzpomínka na to,

jak se ta čtyři kola nepřirozeně vznášela ve vzduchu, mi zůstala před

očima, ještě když jsme se po úzké cestě blížili k přeplněnému vchodu

do sídla Feydon Hall. Ačkoli pro to určitě existovalo racionální vy­

světlení, najednou jsem byla nervózní a dobře známé detaily Feydon

Hall mi připadaly zlověstné. Sídlo na vrcholu kopce se tyčilo nad kra­

jinou a přes jeho velkolepé pozemky se výhružně valila hustá oblaka

mlhy. Hosty vítaly popraskané kamenné sochy Háda a Chárona, za­

tímco po každém, kdo si dovolil sejít z cestičky, se natahovaly po­

kroucené stromy. Vysoké chrliče se sápaly po obloze, jako by se sna­

žily upoutat pozornost zlověstného blesku. To bylo absurdní. To už

byla moje mysl tak znavená Bramhurstem, že si sama vytvářela go­

tické výjevy? Takhle nějak to musí probíhat, když se dívka zblázní: je

to jediná alternativa nudy.

Zaplašila jsem ty pošetilé představy a následovala Rose a naše

rodiče ven z kočáru. Lokajové s deštníky nás vyvedli po schodech ke

vchodu a do prosvětlené úchvatné vstupní haly, která udávala tón

ce lému sídlu. Přestože i náš domov byl docela velký a dobře udržo­

vaný, dům sira Winstona v nás vzbuzoval úctu. V plynovém světle

se skvěly svěží malby v kontrastu s tmavým obložením stěn. Podla­

hy pokrývaly orientální koberce a strop sahal do výšin, čímž umož­

nil existenci balkonu v patře – místu, odkud mohli hosté, jimž schá­

zela témata k hovoru, bezostyšně šmírovat příchozí.

Navzdory obrovským rozměrům hlavního sálu však bylo kvůli

návalu elegantních mužů a žen téměř nemožné se zde zorientovat.

Vypadalo to na zdaleka největší ples, který naše městečko Bramhurst

hostilo za posledních několik let, což bohužel znamenalo, že si nemu­

sím dělat hlavu s mořem nápadníků, ale rovnou s celým oceánem.


11

Neušli jsme ani tři kroky, když matčin pohled upoutal chlapec ztuh­

le postávajícím v póze, která byla dokonalou napodobeninou bronzo­

vé sochy vedle něj.

Matka se ke mně důvěrně naklonila: „Evelyn, podívej. Nejstarší z Ralstonů. Prý mají úchvatnou sbírku vitrážových oken.“ Ach, ano. Přesně můj typ: škrobený, namyšlený budoucí lord s dokonale odmě­ řenými způsoby, jimiž prokazuje svůj prvotřídní původ.

„Stanovte datum obřadu,“ prohlásila jsem vážným tónem a mávla rukou. „Bezodkladně se za něj provdám.“

Rose se tlumeně zahihňala, matku jsem tím však rozveselila pod­ statně méně. „Už zase to dětinské chování,“ procedila mezi zuby, aniž změnila zdvořilý úsměv, kterým častovala ostatní hosty. „Měla bys o těch mužích tady začít uvažovat, nebo budeš za pár let toho svého přístupu hluboce litovat.“

„Ano, až budu plakat vedle, bože chraň, jednobarevného okna,“ odvětila jsem s povzdechem.

Zatímco jsme se pomalu prodírali do útrob domu, moje sestra mě chytila za paži a soucitně se na mě usmála. Zdálo se, že Rose je jedi­ ná, kdo chápe, jak nesnesitelné pro mě takové večery jsou. Kdyby se mi jenom podařilo přesvědčit matku, aby na to přistoupila, nebo ji dostatečně naštvat, možná by mě zklamaně poslala domů. Znovu jsem se upnula k svému plánu dokázat jí, jak neutěšeně dokážou ple­ sy působit. Na všechny.

Ona však podle všeho měla vlastní plány, jelikož nás okamžitě nasměrovala k siru Winstonovi pod hlavní schodiště. Bodrá povaha našeho hostitele byla vzhledem k jeho kulatému obličeji, objemnému nosu a širokému úsměvu, s nímž zdravil své hosty, každému zřejmá. Pod povrchem však číhala vychytralost, již většina lidí přehlédla. Byl to Machiavelli, který osnoval sňatky. Hlavně ten můj.

„Moji drazí Wyndhamovi,“ pozdravil nás a rychle na mě mrknul.

„Jsem tak rád, že jste mohli dorazit! Já jsem zosobněné zdraví, díky


12

vám, slečno Rosamund, a samozřejmě vaší sestře, slečně Wyndha­

mové! Jaké potěšení, že jste přišli!“

„Potěšení je na naší straně,“ odpověděla jsem opatrně a přemýšle­

la, co má asi za lubem – ten člověk měl neustále něco za lubem.

„Moc mě těší, že jste se tak zotavil, pane. Je to krásný ples.“ Rose

byla samozřejmě upřímnost sama.

„Vskutku nádherný večer. Jistě jste sem dnes pozval i mnoho no­

vých přátel,“ řekla moje matka a úlisně popostrčila téma jiným smě­

rem. „Je tu někdo obzvlášť zajímavý, s kým bychom se měly sezná­

mit?“ Spiklenecky se po sobě podívali.

„Ach, samozřejmě, lady Wyndhamová, musím přiznat, že dnešní ples je mimořádně význačný. Slavíme totiž příjezd mého synovce, pana Sebastiana Braddocka. Sebastiane! Pojď se seznámit s nejhezčí­ mi děvčaty, která znám, slečnou Evelyn Wyndhamovou a slečnou Rosamund Wyndhamovou!“

Sir Winston na mě ještě jednou mrknul a ustoupil stranou, takže se za ním objevil jeho synovec. Dobrý bože. Jeho zjev byl téměř kari­ katurou temných a zasmušilých hrdinů ze všech gotických románů. Byl velice vysoký a z každého centimetru jeho ramenaté postavy sá­ lala namyšlenost. Ostražitě přivřenýma očima si mě chladně prohlí­ žel, jako by se mi snažil zmrazit krev. Koutky měl stažené lehce dolů, patrně trvale, zatímco vráska mezi očima vyvolávala absurdní do­ jem neustálého hlubokého zamyšlení. Rukou v rukavici si odhrnul pramen rovných černých vlasů, aby nám nabídl lepší pohled na svůj fascinující obličej. Měla jsem pocit, že až moc dobře ví, jaký dojem tím gestem udělá na většinu mladých dívek.

Většinu.

Postavil se od nás tak daleko, jak mohl, aby to ještě bylo společen­ sky přijatelné, a s očima upřenýma na Rose zamumlal: „Dobrý večer.“

„Vítejte v Bramhurstu, pane Braddocku,“ matka převzala otěže

kon verzace. „Doufám, že vám venkov jde k duhu.“


13

„To... ano,“ odvětil s pohledem stále přilepeným k Rose. Moje ses­

tra je opravdu hezká, ale měla jsem pocit, že za tím vězí něco jiného.

„Moc jsem toho o vás slyšel. Já – doufám, že jeden ze... zázraků sleč­ ny Rosamund spatřím na vlastní oči.“ V očích mu zahořelo a tvář se mu stáhla do prazvláštního šklebu, který měl zřejmě být pokusem o úsměv. Vysmíval se snad jejím lékařským dovednostem?

Ve snaze nás sblížit se k nám připojil sir Winston, aby celý proces

urychlil. „Sebastiane, co kdybys slečnu Evelyn a slečnu Rosamund

doprovodil do tanečního sálu? Slečna Rosamund ti tak bude moct do

sytosti vyprávět, jak zachránila tvého starého strýčka. No tak, ne­

styď se, chlapče, nabídni jí rámě.“ Sir Winston ukázal na Rose, která

k jeho synovci stála blíž.

Pan Braddock však couvl a těkal pohledem mezi námi. „Omlou­

vám se... Možná by­byste – ehm – cestu dovnitř mohly najít samy?“

Strnule se Rose uklonil, otočil se jako na obrtlíku a bez rozlouče­

ní odkráčel. V ohromeném tichu jsme přihlíželi, jak se snaží unik­

nout ze vstupní haly – jeho původní trasa do jídelny se ukázala být

příliš pomalá a ta náhradní do přeplněného tanečního sálu na tom

byla ještě hůř. Na třetí pokus se mu podařilo přejít zpátky na druhou

stranu místnosti, aniž by pohlédl naším směrem, a konečně zmizel

v herně.

„Ach, ten můj synovec,“ ozval se sir Winston. „Budete muset při­

jmout mou omluvu –“

Rose okamžitě přiskočila tápajícímu muži na pomoc. „S tím si

nedělejte starosti, sire Winstone. Zajisté musel být nervózní ze se­

znamování s tolika vašimi přáteli. Ujišťuji vás, že nás nijak neurazil.“

Sir Winston se po jejích laskavých slovech uvolnil. „Slečno Rosa­

mund, vy jste to jako obvykle přímo trefila. Má toho vskutku až nad

hlavu. Doufám, že mu i slečna Evelyn dá ještě šanci!“ Sir Winston se

na mě optimisticky usmál a matka mým směrem vyslala varovný

pohled.

„Samozřejmě, já ho chápu,“ odpověděla jsem. Doufala jsem, že to vyznělo i trochu upřímně.

Sir Winston nám s dalším mrknutím popřál příjemný večer a na­ směroval mého otce ke kuřárně. Odfrkla jsem si tak tiše, že to slyše­ la jen Rose.

„No tedy, takový pohledný, žádoucí mladý muž,“ prohlásila matka dychtivě a úplně ignorovala, jak mi překvapením spadla brada. „Tro­ chu zvláštní a tajemný, že? Vím, že to je v dnešní době dost populár­ ní. Pan Sebastian Braddock – budu se muset poptat na jeho rodiče.“

„Matko, opravdu se mě snažíte provdat za chlapa, který zrovna dal košem vaší dceři a prchl jen proto, aby vyhověl diktátu současné módy?“

„Neudělal to naschvál, Ev,“ řekla Rose. „Nejspíš byl jenom nervóz­ ní. I ty musíš uznat, že je mimořádně pohledný. A vysoký.“

„Bez ohledu na to, jak je, nebo není pohledný, nemohl tě prostě doprovodit do sálu jako gentleman?“

Matka na mě upřela nasupený pohled, kterým jako by se nevě­ domky opičila po panu Braddockovi. „Možná utíkal před mojí dce­ rou, která se nemohla ani náznakem pokusit o zdvořilost.“

„Rose, příští rok u těch mužů uvidíme otravné sklony působit tajemně a zadumaně, aniž by přitom dali najevo jediný gram oprav­ dového citu. To bude naprosto nesnesitelné,“ vysvětlovala jsem.

„Jistě to nemůže být nesnesitelnější než to, jak si neustále stěžu­ ješ,“ odsekla matka, obrátila se na patě a táhla nás do davu.

Už teď mi večer připadal jako věčnost. A přesto jsme se vnořily

dál do útrob domu. Matčin trest znamenal naschvál projít jídelnou,

kde mě vůně čerstvého pečiva a zákusků provokativně polechtala

v nose, než nás pohltila veselá melodie valčíku. Kdyby existoval de­

sátý kruh pekelný, rozhodně by vypadal jako venkovský taneční sál.

Dav se vzdouval u okraje bílého mramorového tanečního parketu,

v jehož středu kroužily víry rozevlátých šatů. Jakmile Rose vplula


15

dovnitř, upřely se na ni všechny oči: orchestr měl potíže dál se sou­

středit na melodii a nějaký muž šlápl svojí partnerce na střevíček,

ona však v rámci slušného vychování nevykřikla. Občas mě napadlo,

jestli si reakce, jaké moje sestra vyvolává, když vstoupí do místnosti,

prostě jen nepředstavuju, ale tady se to nedalo popřít. Nejde jen o její

světlé lokny a jasně modré oči. Rose k sobě přitahuje pozornost ještě

něčím nedefinovatelně úžasným – oblakem dobroty, který se kolem

ní vznáší.

V důsledku toho jako by se k ní přes celou místnost nahrnula

spousta okouzlených nápadníků. Matka se mezitím pozdravila s ně­

kolika přítelkyněmi a zabrala se s nimi do tak rozverné konverzace

o svobodných mužích, že by si člověk pomyslel, že byly teprve čerstvě

ze školy. Všimla jsem si, že nám začíná domlouvat tance, ale naštěstí

se do toho vložil vítaný příchozí. Poklonil se nám, sklopil hlavu pl­

nou hnědých hedvábných vlasů, a když ji zvedl, zdobil ji jeho neuva­

dající úsměv. Náš nejdražší, nejstarší přítel Robert Elliot.

„Evelyn, Rose, přeji dobrý večer. Dnes vypadáte opravdu půvab­

ně.“ Když mluvil, nespouštěl oči z Rose.

Vlastně z Rose nespouštěl oči celých svých osmnáct let. Robert

bydlel na vedlejším statku a byl už od dětství naším stálým společní­

kem – tehdy s námi protrpěl spoustu čajových dýchánků pro panen­

ky a her na schovávanou. Vyrostl z něj laskavý, přívětivý muž, ačko­

li možná až příliš seriózní. Ne ten pravý pro mě, ale...

„Díky, Roberte,“ odvětila Rose. „Vskutku příjemný večer.“

Moje sestra se o svých citech k Robertovi nikdy nezmiňovala, ale

náklonnost mezi nimi dvěma byla odjakživa zřejmá. I když jsme ješ­

tě byli děti, často jsem si připadala, jako bych se bez pozvání vkráda­

la do jejich tajného spolku. Přemýšlela jsem nad tím, jestli dá dnes

večer konečně svoje záměry jasně najevo.

„Je to opravdu příjemný večer, že?“ pokračoval Robert s mnohem

větším zápalem, než bylo vzhledem k situaci nutné. Pohlédla jsem na

16

něj, jak se očima vpíjí do Rose, která mu pohled oplácela. Dobře, jsem

tu navíc. Když zmizím, třeba ji požádá o ruku.

„Ach, podívejte! To čalounění,“ prohlásila jsem a předstírala, že

mne okouzlilo křeslo v rohu místnosti. „Hned se vrátím.“

Vydala jsem se k tomu křeslu a rozhlédla se, abych se ujistila, že si

mě nikdo nevšímá. Potom jsem nenápadně vklouzla za velkou zelenou

rostlinu. Dobře. Byla jsem v bezpečné vzdálenosti od tanečního parke­

tu a přitom jsem mohla nechat Rose a Roberta rozvíjet jejich romanci.

Hezky se k sobě hodili, i když Robertovi malinko scházela sebedůvěra.

O konverzační témata neměli nikdy nouzi, a když se zabrali do hovo­

ru, Robert se dokonce opravdu uvolnil a vypadal, jako by seděl doma

u konejšivého ohně, a ne tak, jako by se v jeho plamenech sám pražil.

V duchu jsem se zaradovala, když sebral odvahu požádat ji o ta­

nec a jí se rozzářily oči, jak přikyvovala na souhlas. Nebo jsem si to

tak alespoň představovala. V tu chvíli mi čtvrtinu toho výjevu za­

krýval velký list. Rose vzala Roberta za ruku a spousta zklamaných

tváří sledovala, jak vplouvají do středu parketu na další tanec.

Povzdechla jsem si a poplácala rostlinu po kmeni. Bez ohledu na

to, jak byla statná, zelená a zdravá, nebyla to zrovna ta nejlepší spo­

lečnost pro mne. Kéž by teď Catherine neuháněla přes marocké pláně

nebo se nebavila v nějakém pochybném pařížském salonu. Mou jedi­

nou další možností bylo připojit se k matce a vyslechnout si snůšku

fascinujících pravd o každém žádoucím mladém muži, který projde

kolem. (Pan Egbert prý sbírá pánské tkaničky! Jak zajímavé.)

Zachmuřeně jsem vyhlížela listovím na Rose a Roberta vířící na

parketu. Vypadali neskutečně šťastně a já jsem byla nucena se zamy­

slet nad svou nespokojeností. Byla jsem prostě jen příliš protivná, jak

tvrdila matka? Nudila bych se nakonec úplně stejně i v Evropě? A proč

oknem dovnitř zírá ten obr?

On. Ten, který předtím nadzvedl zapadlý kočár.

Pospíchala jsem ke stěně a kličkovala přitom mezi hloučky hovo­

řících lidí, abych se na něj mohla lépe podívat. Když jsem se však

dostala k dalšímu oknu, nikde jsem ho neviděla. Venku nebylo nic

jiného než noc snášející se na sídlo sira Winstona. Nevěděla jsem,

jestli si víc přeji, aby to byl on, nebo aby to byla moje nuda, která se

znovu projevila jako šílená halucinace. V naději na jakoukoli odpo­

věď jsem se znovu obrátila k prvnímu oknu a přitom vrazila do uhla­

zeného černého obleku a gentlemana, který ho měl na sobě.

„Božínku. Neměl jsem ponětí, že moje nepřítomnost přinese tako­

vé trápení.“

Když jsem kousek odstoupila, všimla jsem si, že si nese sklenku,

z níž se mu navzdory kolizi překvapivě nevylilo víno. Byl stejně vy­

soký jako já, ale sebevědomý způsob, jakým vystrkoval svou hrana­

tou bradu, měl na svědomí, že působil vyšším dojmem. Ano, určitě to

byl on. Pan Nicholas Kent.

„Co tu proboha děláte?“ Ta otázka mi proklouzla mezi rty dřív,

než jsem se mohla rozhodnout, jestli nevyzní příliš neomaleně.

„Chtěl jsem zjistit, jaké reakce můj příjezd vyvolá, a musím říct,

že nejsem zklamaný,“ odpověděl s úsměvem.

Projela mnou vlna potěšení, již jsem nedokázala potlačit. Pan

Kent byl jedním z mála lidí, díky kterým mohla být taková společen­

ská akce snesitelnější. Nečekala jsem, že se vydá takovou dálku až do

Bramhurstu. Můj záměr celý večer se otravovat byl najednou v ohro­

žení. „Vy jste tedy přijel až z Londýna jenom kvůli žertu?“ zeptala

jsem se. „Nejspíš by mě to nemělo překvapovat.“

„Ne, ne, mám k tomu mnohem důležitější důvod. Celé město je

vzhůru nohama. Budovy se hroutí, ulice jsou pod vodou, obyvatel­

stvo zachvátil mor, Temže je v plamenech. Ale teprve když se mě

osiřelý chlapeček, jehož jsem vytáhl z trosek, svým posledním de­

chem zeptal: ‚Proč se to všechno muselo stát, pane? Proč musela sleč­

na Wyndhamová odjet?‘, slavnostně jsem se zavázal k tomu, že vás

přivezu zpět a znovu nastolím pořádek.“


18

„Vymýšlením té průpovídky jste musel strávit podstatnou část té

dlouhé cesty vlakem.“

„Ne tak docela. Delší dobu mi zabralo vymýšlení a nacvičování

toho, jak vás přimět, abyste si se mnou zatančila.“

„Ach, tak toho se nemůžu dočkat. Jen do toho.“

Otočil se, vyprázdnil sklenku, přehnaně se nadýchl a prudce se

obrátil zpátky ke mně s očima plnýma hraného překvapení nad tím,

že tam stále ještě jsem. „Ach, slečno Wyndhamová, dobrý večer, ne­

chtěla byste si se mnou zatančit?“

„Ani ne.“

„Hm. Pak mi dovolte zeptat se na toto: Kdyby si někdo dal tu prá­ ci, že by vám napsal dopis, a vy byste ten dopis dostala přímo před tím člověkem, odhodila byste ho snad necitlivě bez přečtení?“

Zavrtěla jsem hlavou a přistoupila na jeho hru. „Samozřejmě že ne, to by bylo otřesně nezdvořilé.“

Odložil svou prázdnou sklenku na podnos lokaje, procházejícího kolem. „A není to snad stejně nezdvořilé jako odmítnout tančit na tu překrásnou hudbu, kterou někdo složil pro vaše výslovné potěšení?“

„Tanečníků je tu spousta. Přece nemůžu nikoho urážet.“

„A co ta dálka, kterou jsem sem musel cestovat?“

„Takže jste uražený?“

„Neuvěřitelně. Jestli odmítnete, budu nucen tančit sám,“ konsta­ toval a zvedl paže, jako by vedl neviditelnou partnerku. „Bude to pří­ šerně trapné a bude to vaše vina.“

Odfrkla jsem si. „Výhrůžky mě jen přinutí vás o to důrazněji od­

mítnout.“

Spustil paže a povzdychl si. „Tak dobře. Co byste dělala, kdybyste

na tomto plese mohla dělat úplně cokoli?“

„Dala bych si zákusek.“

„Pokud nehodláte těch zákusků sníst aspoň dvě stovky, na celý

večer se tou činností nezabavíte.“


19

V duchu jsem se probrala všemi možnostmi, které se mi naský­ taly – karty, nápadníci, vydatný přísun vína, ale žádná z nich se mi nezamlouvala. Přesně kvůli tomu jsem se vyhýbala všem plesům, kde to bylo jen trochu možné.

„Já nevím,“ přiznala jsem.

„Pak vám dávám dvě možnosti. Můžeme tu dál postávat, unyle pozorovat svoje okolí a namáhat mozkové zavity ve snaze na něco přijít. Nebo,“ pokračoval a natáhl ke mně ruku, „se tomu přemýšlení můžeme věnovat, až budeme kroužit kolem dokola a zapomínat, kde jsme.“

„Přesvědčivější argument jsem neslyšela,“ odvětila jsem a podala jsem mu ruku. Poněkud dlouho ji jen tak svíral v dlani, potom si ji položil na rámě a mně bylo jedno, kam mě vede. Když jsme se přiblí­ žili k parketu, rozezněla se nová melodie a pan Kent, který už nedo­ kázal potlačovat úsměv, mě vtáhl do valčíku.

Jemným tlakem v pase mě v pomalých kruzích vedl mezi oslni­

vým proudem dalších párů a každý náš krok a otočka vycházely

přesně do rytmu s hudbou. Moje hlava jako by se vznášela a z těch

pohybů jsem měla skoro až závrať. Jeho světle hnědé oči se vpíjely do

mých a zdálo se, že tančí s námi.

„Měla jste pravdu, je to absolutně deprimující,“ řekl.

„Tak rychle to neodsuzujte,“ odvětila jsem. „Teď přijde ta vzrušují­ cí část, kdy se budeme dál otáčet přesně stejným způsobem jako do­ posud.“

Pan Kent si odfrkl. „Přejete si, abych změnil směr? Převálcoval pár dvojic?“

„Ale kdyby byl celý parket posetý těly, neměli bychom kde tančit.“

„Můj bože, vám je nemožné udělat radost.“

Jak jsme se pohupovali a kroužili, otáčela se s námi celá místnost.

Chudinka Rose prolétla kolem v záblesku hedvábí, jak se další po­

blázněný tanečník snažil získat její náklonnost svou bezchybnou


20

technikou. Robert nečinně postával u stěny a dychtivě vyčkával, až

na něj znovu přijde řada. Matka, která se oddělila od své skupinky

dohazovaček, vykročila po obvodu sálu. A pan Braddock stál odhod­

laně o samotě a mezi ním a hloučkem hihňajících se školaček zela

jen malá mezera. Vypadalo to, že stojí matce přímo v cestě. Nebo

snad, a to by bylo ještě horší, je sám jejím cílem.

„Rozmyslela jsem si to,“ oznámila jsem panu Kentovi. „Odteď už

budeme tančit navždy.“

„Ach, bude to náročný život, ale dobrá, nedovolím, aby si na vás

dělal nároky někdo jiný.“

„Výborně, protože vidím, že se mi matka chystá zařídit tanec s pa­

nem Braddockem.“

„Aha.“ Když se jeho pohled zastavil na panu Braddockovi, v očích

mu něco zasvitlo a já jsem nedokázala rozeznat, jestli to bylo poba­

vení, nebo žárlivost. „To bude ten chlapík tamhle? Rozhodně se zdá,

že si našel obdivovatelky.“

„Ano, to je on.“ A pan Kent měl pravdu. Nešlo jen o mou matku

a pár mladých žen. Matky z celého hrabství po něm po očku poku­

kovaly, až se jim vějíře chvěly a dekolty dmuly. Prostoduché slečinky

se nenápadně štípaly do tváří a uhlazovaly si vlasy. Jak směšné.

Jedna vysoká, nenápadná dívka se směle oddělila od smečky a vy­

dala se k němu. Obrátila se a zabodla vražedný pohled do svých spo­

lečnic, které se znovu rozhihňaly. Pan Braddock pozorně přejížděl

dav pohledem, jako by někoho hledal, ale jeho strnulé držení těla

nasvědčovalo tomu, že ví, jaký rozruch jeho přítomnost vyvolala,

a nejraději by okamžitě odešel.

Pan Kent a já jsme s určitou dávkou pobavení sledovali, jak se

k němu ta odvážná dívka přiblížila zezadu a velice nezdvořile se ho

chytila za ruku. Instinktivně škubl paží, aby se jí vytrhl, ale ona se

ho dál držela, přestože se jí zmocnil záchvat kašle. A ačkoli se od ní

pan Braddock pokoušel odtáhnout, dívce se podařilo svoje představe­


21

ní zakončit tím, že se nepříliš elegantně v mdlobách zhroutila přímo

na něj a v jeho náručí pak ještě několikrát náležitě nacvičeným způ­ sobem zalapala po dechu.

Zato pan Braddock zjevně nestačil na to, aby se s tou osůbkou

vypořádal, a bez dalších cavyků ji nechal sklouznout na podlahu,

kde se z jejího hraného bezvědomí podle všeho stalo bezvědomí sku­

tečné. Postával nad ní a ve tváři se mu odrážela směsice šoku a viny.

V tanečním sále na okamžik zavládlo mrtvolné ticho. Potom se pan

Braddock beze slova prudce obrátil a prchl z místnosti, až mu hosté

uskakovali z cesty. Podívala jsem se na pana Kenta a všimla jsem si,

že se moje rozpaky odrážejí i v jeho ostře řezané tváři. V tu chvíli se

mojí dlaně chopila malá ruka v rukavičce a Rose mě táhla k bezvě­

domé dívce.


22

Kapitola druhá

D

ívka vystřelila z pohovky.

„Kde – co se stalo?“ zeptala se. „Proč...?“

„Pomalu, pomalu,“ řekla Rose a pomohla jí se pohodlně usadit.

„Pěkně jste upadla.“

Rose přidržela prsty na dívčině zápěstí a měřila jí tep. Mezi obo­

čím se jí objevila drobná vráska. „Váš tep je pořád ještě poněkud

zrychlený, slečno –“

„Reidová.“ Dívka se omámeně rozhlédla po salonku.

Rose zvedla ruku. „Kolik vidíte prstů?“

„Tři.“

„Dobře. Bolí vás něco?“

Slečna Reidová stále ještě vypadala dost rozrušeně, i když teď už to bylo nejspíš rozpaky. Do salonku se seběhla spousta hostů a teď na ni zírali. „Ne, nebolí.“

Rose přikývla. „Pak není důvod se znepokojovat. Máte jen mírně

zvýšenou teplotu a řekla bych, že nepotřebujete nic jiného než si na

den odpočinout. Zítra ráno vás navštívím, abych se ujistila, že se váš

stav zlepšil.“

V davu za námi to souhlasně zamručelo. Někdo dokonce začal

tleskat, což naše matka podle všeho pochopila jako urážku naší ro­

diny. Prodrala se obecenstvem a operním hlasem zvolala: „Evelyn,

Rose, pojďte už. Její rodina jí jistě dokáže pomoct do kočáru.“


23

Podívaly jsme se s Rose po sobě, ale tiše jsme poslechly. Následo­

valy jsme matku ze salonku do dlouhé prázdné chodby, kde se za­

stavila, napřímila se do plné výšky a pustila se do nás jako rozhně­

vaná Héra.

„Rose, stydím se za tebe. Od tvojí sestry mne už takové tvrdo­ hlavé přehlížení dobrých mravů nepřekvapuje, ale vidět, že se ta­ kovým způsobem vystavuješ na odiv i ty, to mi přineslo krajně ne­ příjemný otřes! Dovolila jsem ti ošetřovat naše přátele a sousedy, dokud jsi to provozovala neokázale a skromně v rámci ušlechtilé dobročinnosti, jak se na dobře vychovanou dámu sluší. Ale zabrat si celou místnost takhle všem na očích, a dokonce rozkazovat mu­ žům! Chci věřit, že jsi byla rozrušená a tvůj vrozený dobrý úsudek tě na okamžik opustil. Ale už se to nesmí opakovat. Vyjádřila jsem se jasně?“

„Ano, máti.“

„Děkuji, Rose. Evelyn, očekávám, že budeš své sestře lepším pří­ kladem.“

„Příště budu trvat na tom, aby ji Rose nechala umří–“

Zarazila mě svým nejvražednějším pohledem a vyštěkla: „Teď se vrátíme na ples bez dalšího předvádění!“

S těmi slovy se napřímila, vykouzlila na tváři falešný úsměv a za­ věsila se do nás. Jakmile nás dotáhla zpátky do jasného světla taneč­ ního sálu, okamžitě k sobě přivolala jakéhosi mladého lorda, který Rose ochotně vyvedl k dalšímu tanci. Zatímco matka soustředila svou pozornost na ně, nepozorovaně jsem unikla do jídelny.

Zrovna jsem si nakládala na talíř nezdravě velký počet zákusků, když se těsně vedle mého ucha ozval hlas: „Ach! Hrdinka se vrátila. A našla svoje dortíky.“

Trochu jsem nadskočila leknutím a skoro jsem přitom vyklopila svoje drahocenné dobroty panu Kentovi na boty. Vedle něj stál Ro­ bert a rozhlížel se po Rose.

„Ano, jsem extrémně heroická a úžasná,“ prohlásila jsem. „Roz­

hodně to nebyla moje mladší sestra, kdo celou tu věc nádherně vyře­

šil a komu potom vyčinila moje rozzuřená matka.“

„Ach,“ řekl pan Kent žertovně, „takže ji nijak nenadchlo, že byl talent vaší sestry vystaven všem na odiv?“

„Ne,“ odvětila jsem a snědla kousek dortu, „to tedy nenadchlo.“

„Jestli vás to alespoň trochu ukonejší,“ pokračoval pan Kent, „celý taneční sál mnohem víc zajímá náhlý odchod pana Braddocka.“

Robert se zamračil. „Ano. To bylo poněkud zvláštní. Možná šel shánět doktora?“

„Nebo chtěl jen vypadat zajímavě,“ odvětila jsem. „Doufal, že se budeme jeden přes druhého snažit přijít na to, co se mohlo přihodit.“

Šum konverzace najednou zesílil, a když jsem se otočila, spatřila jsem, že do jídelny vchází pan Braddock, jako bychom ho svým ho­ vorem přivolali. Seběhlo se k němu hejno zvědavých hostů, kteří si s ním chtěli promluvit, a pan Braddock za několik vteřin z místnosti už zase spěchal ven.

„Celý tenhle ples zešílel,“ zamumlala jsem.

„Ale Evelyn, ten člověk vypadá, jako by se k vám dokonale hodil!“ popichoval mě zlehka Robert.

„Ha! To jeho tajemné divadélko je jen výsměchem pro všechny muže, kteří zažili nějakou opravdovou bolest nebo žal.“

Panu Kentovi se téměř neznatelně zablesklo v oku. „A přesto vaše

matka chtěla, abyste si s ním zatančila. Co si jenom myslela?“

„Ach, myslí si, že pan Braddock je vysoce žádoucí. I když jí by vy­

hovoval téměř kdokoli, pod podmínkou, že mě rychle požádá o ruku.

Ale protože pan Braddock je teď v Bramhurstu, nedá mi s ním pokoj

celou zimu. Už teď je to k nevydržení.“

„Aha.“ Pan Kent se mi zadíval do očí a já jsem sklopila pohled na

svůj pudink. „A mohl bych vám nějak pomoct?“ Z hlasu se mu vytra­

tila obvyklá hravost.


25

„Ne, děkuji vám, pane Kente, ale musím prostě jen počkat a dou­ fat, že bude trpělivá,“ odvětila jsem.

Dopil zbytek svého vína. „Co by ji přimělo k trpělivosti?“

„Kdyby se Rose konečně zaslíbila Robertovi,“ vyklouzlo mi. Zara­ zila jsem se. Proboha, opravdu jsem ta slova řekla nahlas? Ne, to bych neudělala. Ale Robertova otevřená ústa a vykulené oči mi potvrdily pravdu.

„Slečno Wyndhamová, já – omlouvám se. Nechtěl jsem...“ vykok­ tal pan Kent a vypadal přitom poněkud rozrušeně.

„Omluvte mě,“ zamumlala jsem, vtiskla mu svoje zákusky do dla­ ně a začala se prodírat hlouběji do davu.

Proklatě! Proklatě! Proklatě! Taková hloupá chyba. Ani jsem ne­ věděla, proč jsem to řekla. Vždyť jsem měla jen jednu sklenku vína! Možná dvě. A půl. Ale bylo to tak pošetilé! Nesmírně! Sice to byla pravda, ale mně do toho vůbec nic nebylo. Rose. Potřebovala jsem najít Rose a varovat ji, než se ji Robert pokusí překvapit s nečekanou nabídkou k sňatku. Takhle se to stát nemělo.

Sklíčeně jsem se prodírala masou těl, protahovala se mezi hosty a hledala svou sestru. Nebyla v jídelně mezi lidmi, kteří zrovna kon­ čili s večeří. Nebyla mezi tanečníky uprostřed tanečního sálu, ani nepostávala u stěny. A nehrála karty ani se nebavila u některého

z karetních stolků v herně. Tohle bylo absurdní. Ples s hordou hos­

tů – polovina z nich do ní byla zakoukaná – a jí se nějak podařilo se

vypařit. Rose přece měla v jedné z těch místností být. Ona byla ta

zodpovědná. Neodešla by bez dozoru do nějaké části domu, kam měli

přístup jen domácí.

Zatočila jsem do další chodby a upokojil mě pohled na její modré

saténové šaty a blonďatou hlavu. Ale tep se mi hned zase zrychlil,

když jsem si všimla dvou mužů, kteří mi stáli v cestě k ní, neboť to

byl pan Braddock a ten zdvihač kočáru, který se potloukal kolem

domu. Když jsem se k trojici blížila, útroby mi sevřel strach.


26

„Rose!“ zvolala jsem. „Co to proboha –“

Moje slova přehlušil pan Braddock: „Jelikož vás sem nikdo nepo­

zval, musím vás znovu požádat, abyste odešel, pane.“ Obr si pana

Braddocka mlčky prohlížel. Rose za nimi vypadala pobledle a rozpa­

čitě, ale jinak v pořádku.

„A to ihned, pane.“ Pan Braddock udělal krok dopředu a stále nijak

nedával najevo, že by věděl o tom, že mu stojím za zády. Hněv dodával

jeho hlasu drsnou ostrost. „Nerad bych vás musel vyprovodit sám.“

Postávat takhle uprostřed chodby, přímo mezi ním a obrovou po­

tenciální únikovou trasou, mi připadalo nebezpečné. Nervózně jsem

ustoupila ke stěně. Potom zavládlo napjaté ticho a mezi těmi dvěma jako

by probíhalo něco nepochopitelného. Obr nakonec ustoupil. Když se

obrátil k Rose, zjihl. „Děkuji vám za pomoc, slečno Rosamund,“ řekl

s mírným francouzským přízvukem. „Vypadá to, že musím odejít.“

„Ale jakou další pomoc bych vám mohla poskytnout?“ zeptala se

a opatrně přitom přejížděla pohledem z jednoho muže na druhého.

„Pošlu vám lístek se svým jménem a adresou,“ řekl a rychle se jí

uklonil. Když míjel pana Braddocka, ještě naposledy na něj kývl.

„Omlouvám se za vyrušení.“

Pan Braddock se nenechal obměkčit. „Odejděte stejnou cestou, ja­

kou jste se dostal dovnitř, a neobtěžujte naše hosty.“

Obr prošel kolem mě tak rázným krokem, až v chodbě rozvířil

vzduch, a dusavě pokračoval dál, dokud nezmizel za rohem. Chodba

ztichla. Žádný šum hudebníků ani pleskot dešťových kapek, žádné

vysvětlení od pana Braddocka. Ten jen upíral nenávistný pohled ně­

kam za mě, aby se ujistil, že je ten nezvaný host nadobro pryč. Co se

tu proboha stalo? Ať už to bylo cokoli, hodlala jsem od toho svou

sestru odvést co nejdál.

„Rose, musíme jít,“ řekla jsem a protáhla se kolem pana Brad­

docka. „Už bude po plese a matka se po nás začne shánět.“ Táhla

jsem sestru za ruku zpátky k tanečnímu sálu kolem pana Braddocka


27

a rozvířené energie, která z něj vyzařovala. Vyhýbala jsem se jeho

pohledu a všem lesklým povrchům, které jej mohly odrážet.

„Na slovíčko, slečno Rosamund, prosím. Omlouvám se za toho muže,“ promluvil a šel nám přitom v patách. „Nechci vás nijak obtě­ žovat, avšak pokud jde o vaše ošetřování, vlastně o vaši zvláštní schopnost –“

Prudce jsem otočila hlavu. Její zvláštní schopnost? „Pane Braddoc­ ku, to bylo mnohem víc než jen jedno slovíčko,“ řekla jsem. „A už je opravdu příliš pozdě. Dobrou noc.“

Táhla jsem Rose za sebou, ale ten muž ji pořád následoval a mě zcela ignoroval. „Prosím vás, je to důležité. Slečno Rosamund, máte vzácný dar – zázračnou schopnost uzdravovat – a já bych byl vděčný za vaši pomoc. V Londýně mám přítelkyni, která je velice nemocná.“

Rozhněvaně jsem se zastavila a vtáhla Rose za sebe tak, abych stála mezi ní a panem Braddockem. „Rose, běž najít matku. Já se k vám za chvilku připojím.“

Ustaraně mi stiskla rameno, ale nic nenamítala. Vydala se pryč a pan Braddock vykročil za ní, dokud jsem mu se zlostným pohledem nezablokovala cestu.

„Pane Braddocku. Moje sestra je talentovaná ošetřovatelka. Nevím, jestli se jí s těmi nesmysly o zázračných schopnostech chcete posmívat nebo jestli ji chcete oklamat, ale doporučuji vám, abyste s tím svým zádumčivým divadýlkem a podivnými fixacemi šel někam jinam. Vy a ten muž jste Rose zjevně rozrušili – teď už ji nechte na pokoji.“

V očích se mu zablesklo a mě na kratičký okamžik napadlo, že by

jeho vystupování nemuselo být hrané. Nuceně se usmál. „Velmi si

vážím vašeho... zájmu, ale tato záležitost se vás netýká.“

Pokusil se protáhnout kolem mě, ale já jsem se mu postavila do

cesty a napřímila se do plné výšky, ačkoli mě štvalo, že on je jedním

z mála mužů, na které můj vzrůst podle všeho dělá jen zanedbatelný

dojem.


28

„O tom bohužel nerozhodujete vy.“

„Slečno Wyndhamová, já si s ní promluvím, s vaším dovolením,

nebo bez něj.“

„Tak tím už překračujete všechny meze, vy troufalý –“ Ale tento­

krát jsem se musela odmlčet já, protože mi odměřeně pokývl na roz­

loučenou, obrátil se a vykročil chodbou pryč. Snad šel k zahradám a, jak jsem doufala, k nějakému nedalekému útesu, z něhož by se mohl střemhlav vrhnout. Žádná škoda.

Vyčerpaná celým tím dlouhým, příšerným večerem jsem pospí­

chala najít Rose, než se k ní dostane Robert. Nějak se mi podařilo ji

popadnout a pak rychle odtáhnout matku s otcem ke kočáru – po

uspěchaném rozloučení s ubohým zpoceným Robertem, který ne­

pochybně netoužil po ničem jiném, než si se svou nově potvrzenou

láskou promluvit mezi čtyřma očima.

Cestou domů jsem svírala sestřinu ruku a zvažovala, nakolik by

bylo možné ji už nikdy nepustit, abych ji ochránila před nebezpečím,

obzvlášť pak před protivným panem Braddockem. Snažila jsem se

vyhnat si ho z hlavy. Vždyť si ani nezasloužil, abych na něj myslela.

Prý že si s ní promluví! Ta troufalost. Vůbec jsem mu neměla odpoví­

dat. Někomu, kdo tolik touží po pozornosti, bychom se měli vyhýbat,

ignorovat ho. Těžce se zmýlil, jestli si myslel, že svou sestru pustím

do blízkosti jeho her a pošetilostí.

Zatímco já jsem zvažovala vraždu, matka vyjmenovávala všechny

ty žádoucí mladé muže, „obzvlášť pana Braddocka“, rozplývala se

a upírala na mě oči.

Stisk ruky a tázavý pohled od Rose mi znovu přivedly na mysl

ten přehmat s Robertem. Z celého večera se nakonec vyklubala po­

řádná kalamita. Věnovala jsem jí nucený úsměv a ona přikývla. Obě

jsme věděly, že toho musíme spoustu probrat. Když jsme popřály

rodičům dobrou noc, převlékla jsem se do noční košile a vykradla

se zpátky do přízemí jako zlobivé dítě. Rose vstoupila do zatuchlé

knihovny chvilku po mně, ale než jsem se stihla zeptat, o čem to ten

urostlý chlap a pan Braddock mluvili, rozpovídala se s melancho­

lickým povzdechem sama. „Ach, Evelyn! Ten chudák, Felix Cheval,

chtěl jenom mou pomoc!“

„Ten obr?“

„Hledal mě! Prý se zvěsti o mých ošetřovatelských schopnostech

donesly až k němu do Londýna,“ řekla, zrudla a začala přecházet po místnosti. Hrdosti na svou nadanou sestru jsem se nedokázala ubrá­ nit. „Má tam nemocnou sestru. Už konzultoval se spoustu doktorů a je dočista zoufalý.“

„Dost na to, aby se vloudil na ples, zdá se. Ale jak se do toho zaple­

tl pan Braddock? Rozhodně to vypadalo, jako by se znali.“

Rose přikývla. „To skutečně ano. Pan Cheval mě vyhledal o pře­

stávce mezi tanci a požádal mě, abych si s ním promluvila někde ve

větší tichosti. Vedli jsme poklidný hovor, dokud k nám nenakráčel

pan Braddock a nevyhodil ho z domu, jak jsi slyšela. Musí se odně­

kud znát.“

Vzhledem k tomu, že se zdálo, že jsou spolu na nože, chvilku jsem

si bezděky začala vybírat stranu. Pan Cheval byl prostě jen výjimeč­

ně urostlý muž s nemocnou sestrou, zatímco pan Braddock byl neo­

malený, nadutý a doháněl mě k šílenství. Ale oba v průběhu večera

prováděli podivné věci. Zaplašila jsem ty myšlenky. Záleželo jen na

tom, aby Rose neměla výčitky svědomí.

„Ty za nic nemůžeš,“ ujistila jsem ji a posadila se na nedalekou

lavičku pod oknem. „Na světě je spousta jiných lékařů, kteří se o ten

případ mohou postarat. Přece jeho sestře nijak neubližuješ.“

„Ale co když jí nemůže pomoct nikdo jiný než já? A někdo té dív­

ce, až bude umírat, třeba poví, že člověk, který ji mohl zachránit, to

neudělal, protože nesmí ohrozit rodinnou pověst?“

„To je vysoce nepravděpodobné, Rose. A na tvojí pověsti už zane­

dlouho nebude záležet – budoucnost bude poněkud méně složitá.“

Naklonila hlavu na stranu a tázavě přimhouřila oči.

„Robert by tě určitě docela chápal...“ dodala jsem.

Našpulila rty. Pořád neměla ponětí, o čem to mluvím.

„A já jsem mu dnes večer možná řekla, že předpokládám, že se za něj provdáš, což je vlastně ideální –“

„Evelyn! To snad není pravda!“ zvolala a celá ztuhla.

„Obávám se, že je. Omlouvám se, nepřemýšlela jsem a prostě mi ujelo, že doufám, že se s Robertem zanedlouho vezmete.“

„Ale on je jako můj bratr – jako náš bratr. Jak tě vůbec napadlo, že k němu něco cítím?“

Teď byla řada na mně, abych byla zmatená. Nevěděla jsem ani, kde ten výčet začít. „Ty nekonečné hodiny, co spolu vy dva trávíte. To, jak se po sobě díváte. Vždycky, když pořádáme večeři, dáváš jeho společnosti přednost před kýmkoli jiným,“ nevzdávala jsem se.

„Teď mluvíš jako máma,“ zarazila mě netrpělivě. „Nic z toho ne­ znamená, že se za něj chci provdat. Nechci ze za něj provdat – ani za kohokoli jiného, když už jsme u toho!“

Byla jsem ta nejhorší sestra na světě. Napadlo mne, že budu mu­ set skočit z okna.

„Když jsi takhle o Robertovi mluvila, vždycky jsem měla za to, že

mě jen tak popichuješ,“ pokračovala Rose.

Nešťastně jsem se zabořila do závěsů na okně. „A já vždycky měla

za to, že mezi sebou máte určitou dohodu.“

Zamračila se a chvíli přecházela po místnosti, než se usadila na

koberec. „No, tak mu prostě budu muset říct, že došlo k omylu.“

„Ani si nepamatuju na dobu, kdy do tebe ten kluk nebyl zamilo­

vaný,“ podotkla jsem nenuceně. „Není to jako odmítnout pozvání na

piknik. Budeš si muset dát pozor na to, jak mu to povíš.“

Zalétla pohledem k otcovu psacímu stolu a povzdechla si. „Ano,

budu si muset něco připravit, abych mu neublížila.“

„Je mi tak líto, že jsem tě do té situace dostala. Můžu ti pomoct...“


31

„Ne, neomlouvej se, to je v pořádku. Jestli je to mě opravdu za­

milovaný, dřív nebo později by na ten rozhovor došlo tak jako tak,“

trvala na svém. „Jsem ráda, že jsi na to přivedla řeč. Já mu jen nechci

ublížit.“

Ubohý Robert. Bude zdrcený. Snažila jsem se nemyslet na ty pří­

šerné básně, které jeho horečnatá mysl vyplodí.

„Ale nemůžu připustit, aby mi manželství bránilo v práci,“ pokra­

čovala Rose a s novou rozhodností se postavila. „Musí ze mě být lé­ kařka. Musím jet studovat do Londýna, abych mohla pomáhat lidem jako je pan Cheval.

Jestli tu záležitost s Robertem vyřídím zítra dopoledne, měla bych

si pak promluvit i s matkou. Nemůžu připustit, aby se mi pletla do

ošetřování jako dnes večer. Předtím jsem se proti jejímu omezování

nijak neohrazovala – byla jsem prostě ráda, že mi dovolí postarat se

alespoň o někoho. Ale poslední dobou jsem četla deníky pana Darwi­

na a jemu ve vědeckém poznání pomohlo teprve cestování a objevo­

vání nových míst. Tak přišel na svoje geniální objevy.“

Rose s vervou roztočila otcův glóbus, jako by s odjezdem nechtěla

meškat ani minutu. Slova se z ní sypala se stejnou vehemencí, když

začala popisovat, jaké těžkosti čekají na ženy, které usilují o to, vystu­

dovat medicínu, složit závěrečné zkoušky a zařídit si lékařskou pra­

xi. „Ach, kéž bych to mohla udělat i já!“ zvolala. „Na světě je příliš

mnoho chudých a nemocných a příliš málo lékařů, kteří by jim po­

mohli. Kéž by mi to matka dovolila.“

„Ty máš lepší šanci ji přesvědčit než kdokoli jiný,“ řekla jsem. „Na­

víc, cožpak jí druhá šílená dcera může nějak přitížit?“

„Měla bych ti poděkovat za to, že jsi zešílela jako první, proto­

že v porovnání s tebou vypadám docela příčetně,“ odvětila Rose se

smíchem.

Natáhla jsem nohy a kývala jimi pod sebou, ale narážela jsem

přitom chodidly o zem. Stálo mě všechny síly nestěžovat si na svou

32

vlastní situaci. Rose alespoň měla svou vášeň. Přesně znala svoje cíle

i překážky, které jí stojí v cestě. Byla to sice bezpochyby náročná

cesta, ale měla směr, a to bylo záviděníhodné. Já jsem se nemohla stát

lékařkou jako ona a neměla jsem nejmenší chuť řídit domácnost jako

moje matka. Tak co jiného jsem měla dělat? A jak jsem na to měla

přijít, když mi matka odmítala dovolit, abych poznala svět?

„Ev, ty na to přijdeš,“ ozvala se Rose a posadila se vedle mě. Pro­

koukla mě svýma pronikavýma očima a přesně uhodla, co mi dělalo

starosti. „Pořád máš spoustu času. A pan Kent je poměrně chápavý.“

„Co tím myslíš?“

Rose se zahihňala. „Vždyť je do tebe zamilovaný. A rozhodně by

z něj byl úžasný společník na ty tvoje cesty kolem světa!“ Najednou

mi začalo být horko a zachvěla jsem se od hlavy k patě.

„Nedokážu si představit, že by se pan Kent někdy oženil. Myslela

jsem si, že to proto spolu tak vycházíme.“

„No, jestli ho některá dokáže přesvědčit, jsi to ty.“

Matka vždycky tvrdila, že po svatbě má žena víc svobody než

před ní. Ale až doposud jsem o tom nikdy vážně nepřemýšlela.

Rose se lišácky usmála. „Vypadá to, že máme obě nad čím pře­

mýšlet – nápadníky k odmítnutí... nebo k neodmítnutí.“

„Být takhle v kurzu je vskutku vyčerpávající, že?“ zeptala jsem se

troufale.

„Když už mluvíme o vyčerpání, myslím, že je čas jít na kutě. Po

všem tom tanci sotva stojím na nohou.“

Široce jsem zívla. „A všechno to vyhýbání se tanci zase vyčer­

palo mě.“

Za chabého světla skoro vyhořelé svíčky jsme vystoupaly do pat­

ra. Před svou ložnicí se Rose zastavila a objala mě. „Díky. Už jen

o těch věcech mluvit mi stačí k tomu, abych se cítila líp – a dokonce

i svobodněji.“

„To abych to, že někoho miluješ, rozhlašovala na každém plese.“

Odfrkla si. „Už se na to těším.“

„Dobrou noc,“ zamumlala jsem a vtiskla jí polibek na čelo. „Ráno

mě vzbuď, než se do něčeho pustíš.“

„Samozřejmě.“

Vykročila jsem do potemnělé chodby a sestřin hlas za mnou zalé­

tl jako chladivý letní vánek.

„Ev, ať už se rozhodneš, jak chceš, taky ti pomůžu. Matka nás nebude moct odmítnout obě.“

Ta slova mě upokojila víc, než by zmohlo cokoli jiného. Tvář se mi bezděky roztáhla do úsměvu a i já jsem si začala připadat trochu lépe. „Díky, Rose.“

Zamávala, vklouzla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Chvíli jsem jen tak stála v temné, útulně tiché chodbě. Svíčka po­ blikávala a prsty u nohou se mi bořily do vysokého koberce. Vychut­ návala jsem si přítomnost. Netrápil mě žádný neklid ohledně bu­ doucnosti, který by mi v noci nedal spát – cítila jsem jen prostou spokojenost.

Napadlo mě, jestli si někdo nepopletl data našich narození. Rose by byla mnohem lepší starší sestra, než se kdy mohlo povést mně. Když jsem si zalézala do postele a usínala, slíbila jsem si, že zítra budu tou nejlepší sestrou, jakou kdy svět viděl.

34

Kapitola třetí

V

znášela jsem se na hladině Nilu pod šíleně vířícími mraky, za­

krývajícími bledě růžovou oblohu, když mi do snu probublal

povědomý ženský hlas.

„Sleč... Wyn...mová!“

Obracela jsem se ve vodě teplé jako čaj a snažila se zjistit, kdo to

promluvil. Na břehu nebylo kromě slídících lvů po životě ani stopy.

„Slečno Wyndhamová!“ zakřičel hlas znovu a mně to najednou

došlo. Ten hlas. To přísné pokárání. Už nesčetněkrát jsem jej slyšela

od svojí bývalé učitelky a vychovatelky slečny Greyové.

„Sly...te m...?“ volal její hlas. Moje hlava na otázku nepřítomně

přikývla. Divoce jsem se rozhlížela po okolní krajině a divila se, proč

pořád ještě spím a neprobouzím se hrůzou. Snažila jsem se promlu­

vit, ale nepodařilo se mi vyloudit nic jiného než přiškrcené zaúpění.

Jak – kde, vlastně – co byla zač?

„Mus...te mě pos...nout.“ V oblacích nad řekou se zjevila bledá

tvář orámovaná divokými vlasy a z jejích slov čišela naléhavost. Za­

raženě jsem se snažila najít v jejích přerušovaných promluvách něja­

ký smysl, přeskupovala jsem si drmolivé útržky slov v hlavě a zkou­

šela si jejich významy. Ale i když to vypadalo, že se v jejích zoufalých

varováních opakují stejné slabiky, pořád se mi nedařilo si je pospojo­

vat. Z toho zmatku vyčnívala jen jedna srozumitelná věta.

„Nevěř mu – ochraňuj Rose.“

„Komu? Komu nemám věřit?“ snažila jsem se zeptat. Z úst mi

však nic nevycházelo. Řeka mi zurčela kolem ramen a já jsem zavře­

la oči a zoufale se pokoušela probudit, probudit, probudit!

Ale nezmohla jsem se na nic jiného než ležet strnule ve vodě a hledět na rychle se měnící oblaka, zatímco mi v hlavě znovu a zno­ vu zněla její slova.

„Nevěř mu – ochraňuj Rose.“

„Nevěř mu – ochraňuj Rose.“

Celou věčnost jsem tam ležela v tom příšerném nemohoucím sta­

vu a věděla, že se mi to zdá, ale nebyla jsem schopná se z té strašné

noční můry probudit.

Dokud vzduch nepročísl výkřik, který nebyl z mojí hlavy.


36

Kapitola čtvrtá

V

yletěla jsem vzhůru a probudila se. Moje smysly se chvíli při­

způsobovaly rozptýlenému slunečnímu světlu, vůni vypálené­

ho vosku a zvukům, které se domem rozléhaly. Křik neustával.

Když jsem se vysoukala z postele a vyběhla do chodby, pod chodi­

dlem mi zašustil přeložený list papíru. Zvedla jsem ho, ale to už mě

další hlasitý výkřik táhl do Rosina pokoje, kde stála matka se dvěma

služebnými a všechny tři si v šoku tiskly dlaně na ústa. Po zádech mi

přejel mráz.

„Co se stalo?“ vyjekla jsem.

Žádná odpověď.

Po Rose nebylo vidu a v jejím pokoji to vypadalo, jako by odtud narychlo odjela. Peřina ležela na podlaze, zásuvky v komodě byly napůl vytažené a skříň poloprázdná. Zmizel z ní větší počet šatů, ale ten výběr nedával moc smysl. Její oblíbené zelené hedvábné a další šaty, které ráda nosila, ve skříni zůstaly, ale zato starší kusy vyšlé z módy byly pryč. Přiklekla jsem k její truhle a nad­ zvedla víko. Uvnitř ležela její dobře známá, pečlivě sbalená lékař­ ská brašna.

„Kde je?“ naléhala jsem. Pořád žádná odpověď. Zrychlil se mi tep. Muselo se stát něco příšerného. „Co to má všechno znamenat?“

„Já nevím, Evelyn!“ vybuchla konečně matka a přitom přecházela po místnosti s dlaní přitisknutou na prsa, jako by se snažila udržet své srdce na místě. Vytřeštěnýma očima přejížděla po podlaze. Kou­ sla se do rtu a odkašlala si. „Dnes ráno ji nikdo neviděl.“

„A v noci?“

„Prosím tě, nech mě přemýšlet.“

Sevřela jsem ruce v pěst a v dlani mi zašustil zapomenutý kus

papíru. Dopis. Písmo vypadalo neuspořádaně a uspěchaně, ale neby­

lo pochyb o tom, že ten dopis psala Rose.

Evie,

Omlouvám se za svůj náhlý utajený odjezd, ale

cítila jsem, že nemám na výběr, už kvůli sobě.

Opravdové rozloučení by na mě bylo moc a obávám

se, že kdybych ti něco řekla, nikam bych neodjela.

Rozhodla jsem se odcestovat do Londýna, abych se

postarala o sestru pana Chevala. Zjistila jsem, že

nedokážu odepřít pomoc někomu, kdo ji potřebuje.

Kdybych tuto prosbu nevyslyšela, už nikdy bych si

nemohla namlouvat, že jsem schopná vykonat cokoli,

co by mi bylo byť jen v nejmenším nepohodlné. Vím,

že jsem si o té věci původně chtěla promluvit

s matkou, ale to, co jsi říkala, je pravda – já jsem

ta poslední, kdo by ji mohl přesvědčit. Vím, že tato

žádost by neměla naději.

Doufám, že chápeš moje důvody. Hned po svém

příjezdu ti napíšu.

Rosie

„Matko,“ řekla jsem a roztřesenými prsty jí podávala dopis, „je to její písmo, ale nezní to jako ona. To není od Rose.“

Ostře se nadechla a přejela přes ten papír očima. „Božínku.“ Vy­

klouzlo jí to z úst, aniž si toho všimla. Jak se opírala o tapetu, vypa­


38

dalo to, jako by ji mozaika hustě propletených květů a šlahounů ros­

toucích všude kolem lapila do pasti. Postupně se jí však zachmuřené

čelo rozjasnilo a její rozrušení přešlo v pro ni typické, byť možná tro­

chu nucené sebeovládání. „Tvoje sestra nás dostala do složité situace.“

„Matko, Rose by takový dopis nikdy nenapsala! Tohle napsala

z donucení – někdo ji k tomu přiměl!“

„Nech toho,“ vyjela na mě svému sebeovládání navzdory. Poklepá­

vala si prsty po krku, kde se sotva postřehnutelně odráželo bušení

jejího srdce. „Je to vážná vě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist