načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pod maskou – Mats Olsson

Pod maskou

Elektronická kniha: Pod maskou
Autor: Mats Olsson

– Uprostřed noci vzbudí Harryho Svenssona bušení na dveře. Otevře je, dovnitř vpadne zoufalá desetiletá dívka a schová se pod postel. Vzápětí se ukáže, že ji pronásledují dva muži. Co jsou zač? Proč dívku nikdo nehledá? Kam se poděli její ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 365
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ze švédského originálu I de bästa familjer ... přeložila Olga Bažantová
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3592-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Uprostřed noci vzbudí Harryho Svenssona bušení na dveře. Otevře je, dovnitř vpadne zoufalá desetiletá dívka a schová se pod postel. Vzápětí se ukáže, že ji pronásledují dva muži. Co jsou zač? Proč dívku nikdo nehledá? Kam se poděli její rodiče? A co s tím má společného motorkářský gang, prodej drog, neonacismus a rodina z nejlepší společnosti? Harry Svensson je znovu vtažen do víru dramatických událostí a pouští se do pátrání na vlastní pěst.

Zařazeno v kategoriích
Mats Olsson - další tituly autora:
Trest a smrt Trest a smrt
 (e-book)
Trest a smrt Trest a smrt
Pod maskou Pod maskou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pod maskou

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Mats Olsson

Pod maskou – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.






„I see a bad moon rising,

I see trouble on the way“

– John Fogerty

„Bad Moon Rising“

(Creedence Clearwater Revival)



... utíkala tak rychle, až ji bodalo v  plicích... odřela si ruce,

když lezla přes zeď, olízla si odřeniny a pokračovala dál, stále rychleji, po pěšině k lesu... slyšela výkřiky „najděte ji!“, „chyťte ji, sakra!“, slyšela, jak muži nadávají, ale nikdo neviděl, jak

přelezla zeď, a ona věděla, že aby ji mohli chytit, museli by jet

autem, ale po téhle pěšině se autem jet nedá, a už vůbec ne v lese,

kam běžela, takže se jí podaří získat čas... ten les znala dob

ře, větve ji švihaly do těla a tváří, ale ona si toho nevšímala...

vrhla se na zem a odplazila se ještě o metr dál do hustého lesa,

pak se postavila a tiše poslouchala, jestli neuslyší motor auta,

hlasy nebo kroky, ale slyšela jen svůj hluboký dech, bušící srdce

a zvuky, které vycházely z lesa... na les byla zvyklá, věděla, jak

to v lese zní, a nebála se tmy ani neobvyklých zvuků v nočním ti

chu, které vydávaly praskající větvičky na zemi, houkající sova,

vyplašený pták – les se jí zřejmě bál víc než ona jeho – a když si byla jistá, že ji nikdo nevidí, znovu vyrazila, běžela a běžela

a neodvažovala se doufat, že jí někdo pomůže, že ji zachrání...

teď už věděla, jak nebezpeční jsou lidé, kteří ji pronásledují... I

13

Neděle večer

Sny jsou zrádné.

Když se člověku zdá něco pěkného, třeba že za malou

chvíli vyhraje v loterii nebo že se užuž dostane nějaké ženě

pod sukni, tak si může být jistý, že se vzbudí dřív, než do

sáhne svého, ať už v jakémkoli smyslu. Ale když se mu zdá

o mrtvých lidech, které znal, a oni kolem něj tančí s ďábel

ským smíchem, nebo je ve snu stíhán a pronásledován, až se

nakonec ocitne na konci jeskyně a nemůže běžet dál ani se

vrátit, má pocit, že mu prasknou plíce, a lapá po dechu, tak

může vzít jed na to, že je úplně jedno, jak moc se snaží křičet

a vysmeknout se, stejně se nedokáže vzbudit.

Nevím, jak popsat sen, který se mi tu noc zdál.

Byl krutý, ale ne děsivý.

Nechápal jsem, proč se mi zdá něco tak krutého.

V hospodě v Solvikenu to ten den šlo dobře, jedinou rezer

vací byla oslava padesátin pro čtyřicet hostů, což není akce,

která by se zvrhla ve střelbu, orgie nebo hromadnou rvačku.

Hosté se najedli, pronesli proslovy, pogratulovali a vyrazili

domů. Oslavenec odjel ve starém cadillaku smetanové bar

vy se šoférem ve fraku a cylindru. Ten se na tohle povolání

zdál být už trochu starý, a kromě toho mám dojem, že jsem

ho zahlédl, jak si při čekání v kuchyni dává víc než jednoho

panáka.

14

Než začal víkend, meteorologové varovali před sněhem

a náledím na severu Švédska, ale u nás na jihu svítilo slunce.

Když jsem sklidil nádobí, uklidil a odebral se nahoru do svého

domu, zmizely mraky a nebe bylo jasné, hvězdné a nadějné.

Před pár dny se tu zastavil Krister Jonson, jeden můj zná

mý, co organizuje turné různým hudebníkům, spolu se směš

ným bluesovým triem z Irska, říkali si Blueshog a své živo

ty a kariéru zasvětili hraní písní Johna Mayalla, ať už je to

k něčemu dobré nebo ne. Vypadali jako tři vousatí zahradní

trpaslíci a během turné vystupovali na místech, o nichž jsem

nikdy neslyšel, třeba v jedné pizzerii v Klippanu, městečku

nedaleko odsud.

Krister Jonson mi pomohl, když jsem před rokem měl

co do činění s člověkem, jemuž média přezdívala „Trestají

cí vrah“, a teď jsem zařídil, aby mohl přes noc odstavit svůj

mikrobus na parkovišti v přístavu v Solvikenu. On i jeho tři

Irové v něm přespávali, tvrdil, že Irové radši spí v mikrobuse

než v posteli, ale nevím, jestli tomu můžu věřit, občas mám

pocit, že si ze mě dělá legraci, i když postrádá jakýkoli smysl

pro humor. Dostal jsem CD Blueshogu s  názvem Hog the

blues, a když odjeli, všiml jsem si, že mi Krister Jonson nechal

v lednici sáček s pěti jointy.

Všichni zaměstnanci hospody odešli domů a já seděl na

verandě se sklenkou calvadosu a jointem od Jonsona. Zapálil

jsem si, potáhl, zadržoval kouř, jak dlouho to jen šlo, a pak

jsem ho pomalu vyfoukl, uvelebil se na židli a dovolil myšlen

kám rozutéct se do všech směrů.

Byla neděle, a  proto mě překvapilo, že se někde zřejmě

koná večírek, asi docela daleko, někdo se smál, zpíval a po

křikoval. Na takovou vzdálenost zvuky zní jinak, deformo

vaně, a křik se ozývá chvíli radostně, chvíli vyděšeně. Když

jsem nastražil uši, zaslechl jsem, nebo se mi aspoň zdálo, že

slyším, rytmickou taneční hudbu, ale nevěděl jsem, že by se

někde poblíž nacházel parket nebo že by se někde v severo

15

západním Skåne v tuhle letní neděli hrálo k tanci. Na dru

hou stranu, člověk toho spoustu neví, třeba to, že Irové nej

radši spí v mikrobuse, pro mě byla novinka, jestli si to ovšem

Krister Jonson nevymyslel.

Nedokážu pochopit odpor Švédů k marihuaně. Hosté se

několik dní a týdnů připravovali a těšili na bezuzdné opoje

ní, které je čekalo na oslavě padesátin. Žádní novináři a ko

mentátoři se nepohoršovali nad tím, jak lidem škodí alkohol,

ale po prvním šluku z jointu podle nich hned člověk propad

ne heroinu a brzy ho čeká krutá smrt na záchodě v Helsin

göru s jehlou zapíchnutou do žíly. Evidentně to bylo prostě

tak, že první z těchto drog byla povolená a vládou schválená,

zatímco ta druhá ne.

Lehl jsem si a  usnul poměrně rychle, ihned se mi zača

lo něco zdát a už v tu chvíli jsem si uvědomil, jak nezvykle

krutý ten sen je, takové věci se mi po marihuaně a calvadosu

nezdávaly.

Ale krutý možná není to správné slovo, spíš byl podivný

a nepochopitelný, i když to sny obvykle bývají. Byl jsem na

cestách, ale nevím jak, s kým ani kam. Nakonec se ukázalo,

že se plavím na loďce, stál jsem na podlouhlém motorovém

člunu, který se najednou změnil ve vor ve tvaru trojúhelní

ku, zvláštní ale bylo, že špička trčela dozadu a vor se plavil

zádí vpřed, což se mi zdálo neobvyklé, nebo snad přímo

nemožné.

Navzdory tomu se rychlost zvětšovala a já napínal nebo

stahoval plachtu, to mi nebylo úplně jasné, pořádně jsem ne

věděl, co dělám, a jeden můj dobrý přítel, kterého jsem nepo

znal, ale přesto jsem si byl na sto procent jistý, že je to můj

dobrý přítel, stál na útesu a křičel: „Sakra, Svenssone, musíš

spravit motor, copak neslyšíš, jak to v něm klepe?“

Motor? Nevěděl jsem, že tenhle vor má motor, copak

jsem před chvílí nenapínal, nebo snad nestahoval, plachtu?

Když jsem se otočil, byly stěžeň i plachta pryč a na palubě

16

ležel jakýsi motor, jestli se těm pár sbitým laťkám dalo ří

kat paluba. Motor se chvěl, pulzoval a syčel, možná to v něm

i klepalo.

„Oprav ten motor,“ křičel můj přítel a já neměl tušení, kde

se tam vzal a kam zmizel.

Měl jsem na sobě šortky, které jsem neznal. Motor byl těž

ký, překvapil jsem sám sebe, že jsem ho dokázal zvednout,

a  teď jsem tam stál se syčícím, rozžhaveným, možná i  kle

pajícím motorem v náručí a pak jsem ho mrštil do moře, až

to zasyčelo, ale moře najednou zmizelo a motor se roztříštil

o zem hluboko pod námi a mě pohltila jakási kašovitá sub

stance, až jsem se s trhnutím vzbudil, srdce mi zběsile tlouk

lo. Ta kašovitá substance voněla po vanilce.

V hlavě jsem měl guláš a nechápal, proč to v tom motoru

tak šíleně klepalo.

Motor... ten jsem přece hodil přes palubu.

Byl jsem vzhůru.

Ale klepání se ozývalo pořád.

Dveře.

Někdo klepal na dveře, přímo na ně bušil.

Vstal jsem, s jedním rozlepeným okem jsem vrávoravě za

mířil k oknu a vyhlédl skrz žaluzie.

Na dveře klepala dívka.

Měl jsem dojem, že ji poznávám.

Loni v létě občas přicházela z lesa za domem a sledovala

mě a  hospodského Simona Pendera. Bylo jí tak devět, de

set a nikdy nic neříkala, ale když jsme ji oslovili, otočila se

a zmizela v lese. Jen když mě tu navštívil jeden kolega, Arne

Jönsson, a jedna žena, po které se mi stýskalo, Bodil Nilsso

nová, holčička se odvážila blíž a chvíli tu zůstala. Když tu byl

Arne, dokonce vypila hrnek kávy.

Ale tohle léto jsem ji zatím neviděl.

Když jsem otevřel i druhé oko a obě oči přimhouřil – asi

je načase pořídit si brýle –, zdálo se mi, že jí po tvářích tečou

17

slzy. Úporně tloukla do dveří pravou pěstí a pak začala bušit

i hlavou.

Zabalil jsem se do prostěradla, vyšel z  ložnice, odemkl

a otevřel dveře.

Dívka se na mě ani nepodívala, vběhla do domu, dvakrát

oběhla kuchyňský stůl, vystřelila z kuchyně, prolétla kolem

mě do ložnice, praštila sebou na zem, vklouzla pod moji po

stel jako hráč baseballu, který doklouzává na metu, a zůsta

la ležet.

Zavřel jsem dveře.

Pořád se zdálo, že klepe, ale ve skutečnosti se třásla tak,

až lokty a koleny bušila do podlahy.

Byla strachy bez sebe.

Zrovna jsem si chtěl vzít něco na sebe, když jsem zvenku

zaslechl hlasy.

Dva hlasy, dva muži.

Žaluzie v  kuchyni jsem neměl zatažené, a  proto jsem si

musel lehnout ke zdi, aby mě nikdo neviděl, kdyby se náho

dou rozhodl nahlédnout dovnitř.

Všechna okna v  domě šlo pootevřít na větračku a  já si

vždycky na noc aspoň jedno otvíral. Slyšel jsem hlasy, ale ne

slova.

Muži se blížili.

Nešeptali, ale mluvili tlumeně.

„Někde tady musí být,“ řekl jeden z nich.

„Může být kdekoli,“ řekl druhý.

Zdálo se, že stojí pár metrů od domu.

Na stěnu naproti mně dopadlo světlo baterky a pak se roz

běhlo po kuchyni.

„Co to sakra vyvádíš?“ ozvalo se a světlo zhaslo. „Nemů

žeš kurva svítit lidem do baráku, copak ses pomát?“

„Do hajzlu, víš přece, že šéf bude běsnit, když ji nenajdeme.“

„Ale svítit lidem do oken uprostřed noci je fakt blbost.“

„Zdálo se mi, že jsem něco slyšel.“ „Sviť na zem, ne do domu, ať si nás nevšimnou.“

Podíval jsem se do ložnice.

Dívka pod postelí si zacpávala uši. „Co když je někde na lodi v přístavu?“ „Myslíš, že tam někoho zná? Nemůže se přece jen tak do

stat na palubu.“

„Co já vím, třeba se schovává pod plachtou. Vím jen to, že

on bude vzteky bez sebe.“

Ani jeden z nich nemluvil skånským dialektem, znělo to

stockholmsky, ale nebyl jsem si jistý. Navíc se mi zdálo, že

jeden z nich má nějaký cizí přízvuk.

„Možná už je dávno pryč.“

To řekl muž s cizím přízvukem.

„Tak dávno zase ne, není to žádná vytrvalostní běžkyně.“ „Myslíš sprinterka?“ „Nebo tak.“ „Mrkneme se do přístavu.“

Slova utichla a já se opatrně posadil a vyhlédl oknem.

Po cestě k přístavu kráčeli dva muži.

Na zem před nimi dopadalo světlo dvou baterek.

Muž víc vpředu měl modré džíny a tenkou černou kože

nou bundu, ten druhý měl na sobě něco jako lesklou běžec

kou kombinézu. Muž v džínách byl vysoký a mohutný, skoro

tak veliký, že by mohl mít vlastní směrovací číslo, a druhý byl

o hlavu menší a tlustý.

Sesunul jsem se na podlahu ke zdi.

Co to sakra bylo?

Dívka se přestala klepat, ale pořád si zacpávala uši.

Proč jsem neotevřel dveře a neřekl „Tady je“?

Protože jsem na sobě měl jen prostěradlo?

Protože jsem se právě vzbudil a nevěděl, co dělám?

Protože jsem víc věřil dívčinu zjevnému strachu a hrůze

než tomu, co by mohli říct dva dospělí muži, kteří ji hledali

uprostřed noci?

Protože jsem se bál?

19

Když jsem se zase posadil a podíval se z okna, stáli muži

pod hospodou, až skoro dole u můstků v přístavu. Zřejmě

se dohadovali, oba gestikulovali. Ten v běžeckém oblečení

ukazoval na silnici, druhý krčil rameny.

Pak běžec ukázal k majáku, jehož světlo se odráželo ve

vodě. Baterky nepotřebovali, bylo jasno a dost světla.

Muž v  džínách a  bundě ukázal palcem přes rameno

k mému domu a běžec se vydal k majáku.

Ten v džínách ho chvíli sledoval, pak se otočil a vyrazil

zpátky po schodech k mému domu. Nestihl bych se vrátit do

ložnice, tak jsem se znovu natáhl pod okno a přimáčkl jsem

se ke zdi.

Tentokrát se muž plížil, ale slyšel jsem, jak jeho boty pře

šly ze schodů na štěrkovou cestu. Po chvíli zašel do trávy,

takže nebylo slyšet, jak se blíží.

Vystoupal na verandu.

Tiše se zastavil.

Popošel stranou, zdálo se, že se přibližuje k pootevřené

mu oknu, pod nímž jsem ležel.

Slyšel jsem, jak dýchá, přitiskl se ke zdi a zadržel dech. Cí

til jsem z něj vodu po holení, levnou a vlezlou.

Pokud by nahlédl dovnitř, viděl by do kuchyně, ale ne do

ložnice, a ani mě by neviděl. Co by si asi pomyslel, padesát

ník s prostěradlem kolem pasu, co leží na zemi v chatě?

Kroky se přesunuly ke dveřím.

Tiše se zastavil.

Pomalu stiskl kliku.

Lehce strčil do dveří.

Nebyl jsem si jistý, jestli jsem zamkl, ale dveře se neote

vřely, takže zřejmě ano.

Pustil kliku.

Vrátil se zpět, prošel kolem okna a zamířil k průčelí domu.

Asi chtěl dům obejít, ale to nešlo, les rostl hned u domu a byl

příliš hustý, toho už si před rokem všiml jeden člověk, co se

snažil dům podpálit.

20

Muž kráčel potichu.

Ale slyšel jsem, jak se vrátil, zastavil se u okna a podrbal se.

Noc byla tak tichá, že jsem sebou trhl, když někde zazpí

val nebo zaštěbetal pták, nebo co to ptáci o  švédských let

ních nocích dělají, ale muž zřejmě neslyšel, že jsem se pohnul.

Sešel z verandy a pod jeho botami zakřupal štěrk. Posadil

jsem se a vyhlédl ven. Teď už se nesnažil plížit, spěšně mířil

do přístavu a zmizel mi z dohledu. Nevím, kde a jestli vůbec

nabral toho druhého, ale po pár minutách jsem slyšel, jak

startuje a odjíždí auto. Nechápal jsem, kde parkovalo, pro

tože jsem ho neviděl stát ani odjíždět, ale noc byla tak tichá

a klidná, že jsem slyšel motor, dokud nevyjelo na hlavní silni

ci, odkud pokračovalo na západ, k mysu Kullaberg.

Otočil jsem se a doplazil se do ložnice, kde jsem si sundal

prostěradlo a sebral džíny, které se válely na zemi. Posadil

jsem se na židli a oblékl si je, šel jsem do koupelny, opláchl si

obličej studenou vodou, vzal čistý ručník, vrátil se do ložnice

a lehl si na břicho vedle postele.

Dívka se posunula ještě o pár centimetrů hlouběji pod ni.

„To jsem já,“ řekl jsem opatrně. „Tady máš ručník, jestli si

chceš osušit tváře.“

Strčil jsem ručník pod postel.

Ona se ho ani nedotkla.

Jen na mě koukala.

Velkýma tmavýma očima.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se.

Neodpověděla.

„Už jsou pryč,“ řekl jsem. „Slyšel jsem je odjíždět.“

Dívka měla modrou sukni, bílé tričko a přes něj tenkou

světlou bundu. Nohy měla holé a na nich hnědé holínky.

Nevěděl jsem, co bych měl ještě říct nebo udělat.

„Můžeš vylézt, jestli chceš,“ řekl jsem nakonec. „Sem do

ložnice není vidět. Nebudu stahovat žaluzie v kuchyni, pro

tože kdyby se vrátili, všimli by si, že jsou dole, i když předtím

21

byly nahoře. Ale tady v ložnici být můžeme. Zítra ráno v ku

chyni zatáhnu a nikdo nás neuvidí.“

Dívka mlčela.

Ale přitáhla si ručník a osušila si tváře.

Pak ručník přeložila a dala si ho pod hlavu.

„Klidně můžeš zůstat pod postelí, ale není to moc pohodl

né, a když si do ní lehnu, možná tě přimáčknu k zemi. A bude

z tebe placka.“

Nic neřekla, ale měl jsem dojem, že se pokusila usmát.

Možná se mi to jen zdálo.

Tak jsme tam leželi a dívali se na sebe.

Možná jsem si to všechno jen vymýšlel, ale připadalo mi,

že vidím, jak usilovně přemýšlí, jestli mi může věřit, jestli se

toho odváží, nebo jestli má zmizet, jakmile vstanu a někam

poodejdu.

Nakonec otočila hlavu a já neviděl, jestli zavřela oči.

Tmy jsem se nikdy nebál, ale teď jsem tam ležel napjatý

a snažil se slyšet zvuky, které se neozývaly, kroky na veran

dě, praskající větve, dech, stlačení kliky.

Někdy člověk ani nepotřebuje hulit trávu, aby se ocitl ve

světě fantazie. II

25

Pondělí ráno

Nevím, kdy jsme usnuli, ale když jsem se vzbudil, byl jsem

ztuhlý a  všechno mě bolelo. Pravděpodobně jsem si podal

z postele polštář, měl jsem ho totiž pod hlavou. Na sobě jsem

měl džíny, jinak nic, ani boty nebo ponožky, a byla mi zima.

Trvalo mi pár vteřin, než jsem si uvědomil, co se stalo. Po

díval jsem se pod postel a viděl, že dívka se posunula blíž ke

mně.

Ležela na boku, pod hlavou ručník, který jsem jí dal.

Spala hlubokým, klidným spánkem.

Neznal jsem ji, věděl jsem jen, že je plachá a neklidná, že

nemluví a že se bojí dotýkat lidí.

A teď spala pod mou postelí.

Oběma rukama svírala moji pravici.

Pravý ukazováček a dva klouby na pravé ruce měla pora

něné, jako by se odřela o zeď, nebo snad o strom, když běžela

lesem. Nevěděl jsem, jestli opravdu běžela lesem, ale předpo

kládal jsem to.

Loni v létě jsem se pokusil dostat do lesa za svým domem,

protože jsem byl zvědavý a chtěl zjistit, odkud dívka přichá

zí a  kam utíká, ale les byl v  podstatě neprostupný. Přesto

jsem ji vždycky viděl, jak běží mezi stromy, jak se objevuje

a zase mizí.

Nevěděl jsem, kdy mě chytila za ruku.

26

Bolela mě záda, vždyť jsem spal na podlaze, a neměl jsem

ponětí, kolik je hodin, ale rozhodl jsem se zůstat ležet, do

kud se dívka neprobudí. Jednak se zdálo, že se potřebuje pro

spat, a jednak jsem netušil, co si mám počít.

Zřejmě pršelo.

Večer bylo jasno a teplo, ale teď do střechy a do oken ryt

micky, monotónně bušily kapky deště.

To, že si dívka na útěku před tím, před čím utíkala, vy

brala právě mě, znamenalo, že se rozhodla, že mi může věřit.

Moc důvěryhodný jsem nebyl, ale to ona nemohla vědět.

Neměl jsem děti a nikdy se s dětmi nevídal, ale jedna moje

známá mi jednou řekla, že jsem na děti magnet. Možná měla

pravdu, ale já jsem se nad tím nikdy nezamýšlel a ani si toho

vlastně nevšiml.

Dívka mou ruku netiskla nijak pevně, ale nebylo pochyb

o tom, že mě drží, protože chce.

Nevěděl jsem, co udělala, ani proč ji uprostřed letní noci

honili dva muži, a hlavně jsem neměl ponětí, co bych s tím

měl dělat.

Nemohl jsem ji vzít do hospody, protože bych nedokázal

vysvětlit, co je zač nebo proč je se mnou, a navíc jsem se bál,

že se vrátí ti dva, co ji hledali.

Naše restaurace se jmenovala prostě Hospoda v Solvike

nu, protože to byla hospoda v Solvikenu, a s hospodským Si

monem Penderem jsem se spřátelil, když jsem se snažil vetřít

do restaurace pro golfisty. Simon tam pracoval a poznal mě,

věděl, že jsem byl novinář, takže z toho článku nebylo nic.

S novinařinou jsem ale skončil a nevěděl jsem, co budu

dělat po zbytek života. Dostal jsem štědré odstupné, ale po

řád jsem netušil, co dál. Tak to šlo celý můj život: Nikdy jsem

neusiloval o  různá zaměstnání ani se nesnažil dělat karié

ru, prostě jsem se vždycky najednou ocitl uprostřed něčeho

a  pak z  toho zase vypadl. Jedno zaměstnání střídalo další.

Když mě Simon Pender pozval do Solvikenu, souhlasil jsem.

Podíval jsem se na dívku.

Spala.

Měl bych vstát a  zapnout počítač, podívat se po něčem, co by mi pomohlo pochopit, co se stalo, proč dívka utíkala a proč ji dva muži honili tak usilovně, že jeden z nich dokonce vzal za kliku dveří mého domu. Nebo jsem si to snad vy

myslel?

Dívka měla klidný výraz.

Cítila se v bezpečí.

Možná děti přitahuju, ale nikdy jsem nechtěl mít vlastní.

Mě lákalo vždycky něco jiného.

Cesta, příležitost.

Let, únik.

Koncert.

Nebo rozpustilý, neposlušný pohled.

Pro ten jsem měl slabost.

Až moc.

A to by pak člověk neměl mít děti.

Tak mi to připadalo.

Ale tolik toho nevím.

I když si dívka otřela obličej ručníkem, zůstaly jí na tvá

řích stopy slz.

Kuňkla ze spánku.

Povzdechla si.

Polkla.

Do očí mi vstoupily slzy.

Brečím jen málokdy. Ne proto, že by se mi to nezdálo dost

mužné, o takové kecy se moc nestarám, jen prostě nemám

proč brečet.

Jedna žena mi kdysi řekla, že jsem bezcitný.

Jiná, že jsem realista.

Třetí nevěděla.

Brečel jsem loni v létě, když jsem ležel v posteli a doufal, že

mi zavolá žena jménem Bodil. Brečel jsem, protože nezavolala,

brečel jsem, protože jsem byl zamilovaný, osamělý a nešťastný a strašně mi chyběla.

28

Teď jsem se snažil své vzlyky dusit, abych dívku nevzbudil.

Aspoň jsem si to myslel.

Nevím, jestli ji to probudilo, ale vzdychla ještě jednou,

pustila mou ruku a přimáčkla se ke zdi pod postelí. Snažila

se podívat přese mě do pokoje.

„Hej, hej, hej, klídek, nekoukej jak puk,“ řekl jsem.

Nevím, proč jsem to řekl, tenhle výraz nepoužívám, na

hokej jsem se přestal dívat po pádu Sovětského svazu. Navíc

to znělo jako medvěd Balú z Knihy džunglí.

„Neboj se, to jsem já.“

Teď už to znělo jako já.

Ale ona nic neřekla.

Pokusil jsem se otočit, abych se konečně mohl postavit,

a zakřupaly mi klouby. Možná jsem neměl tak lehkomyslně

zahodit informační brožurku spolku revmatiků.

„Teď půjdu do kuchyně a stáhnu žaluzie,“ řekl jsem. „Pak

postavím na kávu, minulé léto sis kávu dala, to si pamatu

ju. Napadlo to Arneho. Vzpomínáš si na Arneho Jönssona,

mého kamaráda z Anderslövu?“

Nedozvěděl jsem se, jestli si Arneho pamatuje. Nic neříka

la. Sotva jsem pod postelí viděl její obličej.

Než jsem zatáhl žaluzie, všiml jsem si, že prší, lilo hustě

a kolmo dolů. V přístavu, kolem domu ani u hospody jsem

nikoho nezahlédl. Bylo teprve tři čtvrtě na šest, ale touhle

dobou už vždycky býval venku nějaký chudák se psem.

Postavil jsem na kávu a zapnul počítač, oblékl si ponožky

a triko, a když voda protekla filtrem, zavolal jsem, že je káva

hotová.

Zkontroloval jsem webové stránky několika novin, ale ni

kde se nepsalo o pohřešované dívce. To samozřejmě nemu

selo nic znamenat. Jestli zmizela v noci z neděle na pondělí,

nebudou média informovat o  jejím zmizení dřív než další

den, jestli vůbec.

Vzhlédl jsem od počítače, dívka stála ve dveřích.

Když jsem vstal, couvla zpět do ložnice.

29

„Jen ti chci nalít kávu.“

Udělala pár kroků do kuchyně.

„Koupelnu najdeš, když projdeš kuchyní.“

Nic neřekla, ale podívala se směrem, který jsem jí ukázal.

„Ve skříňce pod umyvadlem jsou nové zubní kartáčky a ve

sklenici je pasta.“

Dojít ze dveří mezi ložnicí a kuchyní do koupelny pro ni

bylo stejně náročné jako skočit do bazénu z dvanáctimetro

vého můstku pro někoho, kdo trpí závratí. Střídavě se dívala

na mě, na zem a ke koupelně a trvalo aspoň minutu, než se

zhluboka nadechla a rychlými, odhodlanými kroky zamíři

la ke koupelně.

Postavil jsem na stůl hrnek kávy, ale když vyšla z koupel

ny, nevzala si ho. Stoupla si do dveří mezi ložnicí a kuchyní.

„Ty si nedáš kávu?“ zeptal jsem se.

Udělala dva kroky, popadla hrnek a vrátila se ke dveřím.

„Pojď se posadit, nemusíš se bát.“

Pomalu popošla, sedla si na židli a zahleděla se na desku

stolu. Držela hrnek oběma rukama, jako by se chtěla zahřát.

Natáhl jsem pravou ruku.

„Víš, že jsi mě v noci držela za ruku?“ zeptal jsem se.

Rychle vzhlédla a z jejího pohledu jsem pochopil, že si to

nepamatuje.

„Začíná vypadat dost omšele,“ řekl jsem a položil ruku na

stůl. „Vidíš, jaký mám křivý ukazovák? Za chvíli budu jako

kapitán Hook.“

Zaviklal jsem ukazováčkem a zahlédl náznak úsměvu.

„Takže jak se věci mají. Nevím, kdo jsi, nevím, proč tě ti

dva pánové v noci hledali, a je mi to jedno. Rozumíš? Nebu

du nikomu žalovat, že jsi tady. Vím, že mluvit umíš, protože

jsem tě slyšel, loni v létě, ale nebudu tě nutit. Když se na tebe

bude někdo ptát, tak nic nevím, nikdy jsem tě neviděl. Ale

nějak to vyřešíme. Společně. Budeme věci brát tak, jak jsou,

a uvidíme, jak nám to půjde. Souhlas?“

30

Připadalo mi, že uplynula celá věčnost, než přikývla.

„Jsem na tvé straně, na to nezapomínej, na tvé straně.“

Přiblížil jsem ruku k té její.

Necouvla, to jsem považoval za úspěch.

„Plácneme si na to,“ řekl jsem. „Plácneme si palci.“

Zatímco upřeně zírala na mou ruku, opatrně a  pomalu

natáhla tu svoji a dotkla se palcem mého palce, úplně zlehka.

„Ty a já,“ řekl jsem. „Teď jsme na to dva.“

Nevěděl jsem, jak vysvětlit, co mám na mysli, to asi proto,

že jsem netušil, co mám na mysli a co bychom my dva měli

dělat poté, co jsme si plácli palci.

„Tady zůstat nemůžeme. V noci jsem viděl ty dva a... nevy

padali zrovna jako loupežníci z Veselíčka.“

Jak mě to napadlo?

„Vidělas někdy Loupežníky z Veselíčka? Tehdy jsem byl po

prvé a naposledy v divadle, a to jenom proto, že jsme to měli

ve škole povinné.“

Zřejmě nechápala, o čem to mluvím.

Dnes už možná děti nemusí chodit se školou do divadla.

„Znám jednu policistku,“ řekl jsem, protože to byla prav

da. „Ale žije v Malmö a... nevím, co bychom jí měli říct. Mys

líš, že bych jí měl zavolat?“

Dívka zavrtěla hlavou, tentokrát poměrně odhodlaně.

„Nechceš jít na policii?“

Pokrčila rameny.

„Skočím ven pro noviny. Zůstaň tady sedět, potrvá mi to

jen chvilku. Jo?“

Přikývla.

Pršelo silněji, než jsem čekal, takže jsem tam i  zpátky

běžel. V přístavu jsem nikoho neviděl, všechny plachetnice

byly opuštěné a zavřené, ale zahlédl jsem ženu v pláštěnce,

mířila k silnici a na vodítku si vedla psa.

Když jsem se vrátil, dívka pořád seděla u stolu a rukama

svírala hrnek.

31

„Jen si prolistuju noviny, třeba se z nich něco dozvím,“ řekl

jsem.

Minulé léto jsem si předplatil všechny noviny, tak to dělají

všichni novináři, nebo aspoň já to dělám, ale letos jsem se

spokojil jen s těmi místními, všechno ostatní jsem našel na

internetu.

Ale ani v  tištěných novinách se nepsalo nic o  ztracené

dívce.

Zato turisté měli problém najít turistickou kancelář, jak

jsem se dozvěděl, když jsem prolétl názvy článků. Viděl jsem

spoustu fotek z  městských slavností, byli na nich podivní

dinosauři, zřejmě vystřižení z  kartonu, ale v  ulicích bylo

překvapivě málo lidí. V dalším městě tančily polonahé ženy

sambu, ale i tam bylo málo lidí navzdory tomu, že tanečni

ce měly na hlavách veliké chocholy. Dva sousedi se už přes

třicet let přeli o komín a jeden z nich se teď chystal podat

žalobu k evropskému Soudnímu dvoru. Z jednoho statku ně

kdo ukradl naftu, podle policie šlo o organizovanou skupinu,

a naší konkurenci asi deset kilometrů odsud někdo šlohl pa

desát kilo bůčku a dvacet kilo hovězího. Manželé v důchodu,

kteří se rozváděli, se před svým domkem v Höganäsu mlátili

baseballovou pálkou a golfovou holí a parta teenagerů pokři

kovala na mladou ženu v šátku, ať se „vrátí do Arábie“, zpě

vačka, o níž jsem nikdy neslyšel, bude mít jazzový koncert

v kostele, policie zadržela muže, který v podroušeném stavu

řídil bagr, na jednom domě se objevil hákový kříž a v nějaké

škole někdo rozbil šest oken. Aspoň tři zprávy zmiňovaly do

mácí násilí, jemuž byly ženy vystaveny.

Nezdálo se, že by něco z toho souviselo s touhle dívkou.

Prolistoval jsem rodinná oznámení, fotky novorozenců

a těch, kdo byli smrti poněkud blíž, až jsem se dostal na stra

nu o Solvikenu a okolí.

Ani tam se o dívce nepsalo.

Zato utekl nějaký kůň.

32

Spolek vyléčených alkoholiků sháněl nějaké nevyléčené

a  chlapík v  legrační čepici a  s  motorovou pilou nabízel ká

cení stromů, říkal si Dřevák Janne. V jedné restauraci bude

příští týden na poledním menu pečená treska s  koprovou

omáčkou, v  jiné vepřová pečeně s  cibulovou omáčkou, nic

z toho nebylo zrovna typické letní jídlo.

Snad jsem listoval novinami proto, abych získal čas, nevě

děl jsem totiž, co mám dělat.

Nakonec jsem je přeložil a hodil na hromadu sběru, čím

dál častěji jsem měl pocit, že se noviny vydávají jen proto,

aby bylo co dávat do sběru, takový začarovaný kruh.

Posadil jsem se naproti dívce.

„Mám plán,“ řekl jsem.

Nereagovala. Asi pochopila, že to vlastně žádný pořádný

plán není.

„Před chvílí jsem mluvil o Arnem, byl tu loni, vzpomínáš

si na něj?“

Přikývla.

„Líbil se ti?“

Znovu přikývla.

„Mohli bychom k němu zajet a ty bys u něj zůstala, dokud

nezjistím, co se děje a co máme dělat. Zdá se mi, že je to tu

pro tebe nebezpečné, ale možná se pletu. A Arnemu věřím.“

Mlčela.

„Nenechám tě ve štychu. Teď jsme na to dva, plácli jsme

si, jasný?“

Přikývla.

„Když vyrazíme hned, stihneme to dřív, než se lidi vzbudí,

takže nás nikdo neuvidí.“

Sice pršelo, ale bylo teplo. Na molu ani v  přístavu jsem

nikoho neviděl, tak jsme rychle seběhli po pěšině a po scho

dech k mému autu. Navrhl jsem, ať si lehne na zadní seda

dlo, a  když jsme cestou po silnici 112 minuli odbočky na

Jonstorp, Farhult a Tångu, zajel jsem na lesní cestu a zastavil.

33

Už dřív jsem si všiml, že tady lidé zastavují, když potřebují

vyvenčit psa.

Upíral jsem oči do zpětného zrcátka, dokud jsem neusou

dil, že už je bezpečné, aby si přelezla na přední sedadlo. Za

námi nikdo nejel a jediná vozidla, které jsme potkali, byla

dodávka s žebříkem na střeše, dvě auta a traktor s velkým

přívěsem.

„Neudělalo se ti špatně?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou.

„Nikdy se ti nedělá v autě špatně?“

Zavrtěla hlavou.

„Jsi zvyklá jezdit autem?“

Pokrčila rameny.

Bylo sice brzo ráno, ale doprava na dálnici už zhoustla,

dlouhé řady kamionů se jako sloni táhly v  pravém pruhu

a  řidiči osobních aut soutěžili, kdo bude dřív v  práci. Na

padlo mě, jak rychle postoupila integrace v čím dál víc proti

přistěhovalecky naladěném Švédsku. Vyprávěl jsem dívce

o malých polských fiatech, které se začaly objevovat na E6

poté, co zmizela železná opona. Dnes měly polské značky ba

voráky a mercedesy, zatímco horší auta jezdila se značkami

Lotyšska, Litvy a dokonce i tak vzdálených zemí jako Mol

davska, Rumunska a Běloruska.

Dívka seděla vzpřímeně napravo ode mě s rukama na klí

ně a dívala se před sebe.

„Když jsem byl malý, nedalo se ve Švédsku potkat auto

s ruskou značkou, ani Rusa tady člověk neviděl. Ale Rusům

se asi daří, koukej, už míjíme třetí ruské auto.“

Ukázal jsem na černý mercedes se zatmavenými skly, kte

rý nás minul stošedesátkou.

Dívka auto sledovala. Nevím, jestli vnímala, o  čem mlu

vím, nic totiž neříkala.

K  Arnemu Jönssonovi do Anderslövu se dalo dostat i  ji

nak, ale to by znamenalo jet po cestách a vesnicích, kam už

34

jsem se nechtěl vracet, protože tam jsme se s Arnem zapletli

do mediálně sledovaného případu vraždy.

Místo toho jsme objeli Malmö a  já byl opravdu rád, že

mám navigaci. Sice jsem se v Malmö narodil a vyrostl, ale

na nových silnicích kolem města jsem se vůbec neorientoval.

Když jsme se blížili k Anderslövu, přestalo pršet a na nebi

se utvořily mraky, dole tmavé a  s  vršky jako z  bílé polevy,

takže vypadaly jako připálené buchty.

Zajel jsem do Arneho ulice a zastavil před domem.

Vytáhl jsem telefon a zavolal mu.

„Tady Arne,“ ozvalo se.

„Jsi vzhůru?“

„Jinak bych s tebou asi nemluvil, Harry.“

„Můžu přijet na návštěvu?“

„To je jasné jak facka. Kdy přijedeš?“

„Hned.“

„Hned?“

„Hned.“

„Kde jsi?“

„Podívej se z okna.“

V kuchyňském okně jsem zahlédl jeho obličej, pak zavěsil.

Arne Jönsson byl vždycky objemný, ale co ho dostihla cuk

rovka, změnil způsob stravování, a když otevřel dveře, zdálo

se mi, že opravdu shodil pár kilo.

Dívka šla o krok za mnou a nepodala Arnemu ruku, když

nás vítal. Ale Arne se v tomhle vyznal, minulé léto ji přiměl,

aby něco řekla, a teď předstíral, že se nestalo nic zvláštního.

„Rád tě vidím, to je ale překvapení,“ řekl jí. „Zdá se, že se

máš dobře. Já dostal stařeckou cukrovku, tak si musím dávat

pozor, co jím. Říká se tomu diabetes druhého typu, ale je to

prostě stařecká cukrovka.“

Nějakou dobu jsem u Arneho bydlel, a když jsem vstoupil

do domu, cítil jsem se tam jako doma. Vypadalo to tam stej

ně jako dřív, měl to tam pěkně vyzdobené, uklizené a voňavé.

35

Sice měl pořád tu svou starou televizi, ale všiml jsem si i jed

né horké novinky: Arne si pořídil počítač. Na příborníku

v kuchyni stál Mac a z něj hrály staré šlágry.

Někdo tam zpíval něco o tom, jak žít svůj život.

„Lill-Babs,“ řekl Arne. „Na Spotify najdeš všechno.“

Měl jsem tam taky účet, ale nepoužíval jsem ho.

„Jak ses naučil používat Spotify?“ zeptal jsem se.

„Vzpomínáš si na Tomase? Skarbaliuse? Toho chlapíka

z Litvy?“

„Jasně, loni mi pomohl s autem.“

„Má jedenáctiletou dceru a ta mě to naučila. Tohle sice ne

poslouchá, ale ukázala mi, jak na to.“

Dívka seděla v kuchyni na židli a upírala na mě pohled.

„Tady si můžeš dělat, co chceš,“ řekl jsem. „Je tady spousta

zajímavých věcí, Arne má v pracovně po stěnách plno fotek.

Já nikam neodejdu, zůstanu s Arnem v kuchyni, třeba nám

udělá snídani.“

Nebyl jsem si jistý, jestli pozná nějakou celebritu na Arne

ho fotkách, nicméně odešla z kuchyně. Zatímco Arne opékal

párečky a smažil vejce, poskytl jsem mu stručnou verzi toho,

co se stalo.

„Slíbil jsi, že se od takových věcí budeš držet stranou,“ řekl.

„Od jakých věcí?“

„No, od tohohle. Z toho nekouká nic dobrého, tak proč se

do toho mícháš?“

„Já se do toho nemíchám. To ona ke mně v noci přiběhla,

tak co jsem měl dělat? Nechat ji tam stát, dokud ji nenajdou?“

„Ne, ale teď ráno jsi měl hned zavolat policii.“

Arne měl pravdu, přesně to by lidi udělali, přesně to jsem

měl udělat, ale hlodal ve mně vtíravý pocit, že kdybych do

toho zapletl policii, bylo by to pro dívku ještě horší.

„Nechtěla, abych volal policii.“

Arne si odfrkl.

„Víš, že tě můžou obvinit z únosu?“

36

To mě nenapadlo.

„Něco mi říká, že ti, co ji hledali, nemají zrovna zájem na

tom, aby se tahle historka zveřejnila. Únos mě netrápí.“

Ale něco jiného ano.

Arne rozdělil párky a vejce, postavil na stůl košík s tlus

tými krajíci chleba a zavolal na dívku: „Dáš si hrnek kávy?“

Nechtěl jsem o tom dál mluvit, když tam seděla, tak jsme

se bavili o  počítačích, o  Spotify a  Skypu, o  tom, jak dnes

člověk může vidět toho, s  kým telefonuje, což podle Arne

ho bylo v době, kdy se koukal na seriál Jetsonovi, naprosto

neuvěřitelné. Povídali jsme si samozřejmě i o tom, že nová

technika zabíjí papírové noviny, o tom si totiž novináři často

povídají, ať už jsou staří či mladí, aktivní nebo na odpočinku.

Patří to k tomuhle zaměstnání.

„Jak se daří Hjördis?“ zeptal jsem se.

„Jako obvykle.“

„Zajdu k ní na kus řeči,“ řekl jsem.

Obrátil jsem se na dívku: „Počkej tady s Arnem, já se za

chvíli vrátím.“

Hjördis Janssonová byla Arneho sousedka. Měla kůži bí

lou jako křída a tenkou jako papír, ale byla bystrá a pozorná.

Sužoval ji nedefinovatelný problém, jemuž staří lidé říkají

bolesti, což může znamenat cokoli. Největší bolesti měla,

kdykoli si sedla, a proto většinu dne trávila vestoje v okně,

schovaná za tenkou bílou záclonou. Někdy šlo těžko poznat,

kde končí záclona a začíná Hjördis.

Měli jsme spolu co do činění loni v létě a já si s ní rád šel

popovídat. Udělalo jí radost, že mě vidí, dokonce mě pohla

dila po tváři. Na tuhle návštěvu jsem šel i s jistými postranní

mi úmysly, chtěl jsem si nerušeně zavolat, abych dívku nevy

děsil. Ale Hjördis jsem to vysvětlil jinak: „Arne si teď pouští

hrozně nahlas hudbu.“

„Co si pořídil ten přístroj, úplně se zbláznil,“ řekla Hjördis.

37

Arneho domem se nesly hity dávných slavných zpěvaček,

ale u  Hjördis bylo ticho. Procházel jsem seznam kontaktů

a říkal si, kdo jí asi uhladil třásně na kobercích.

Zavolal jsem inspektorce Evě Månssonové.

Dívka sice odmítala jít na policii, ale já chtěl požádat o radu

aspoň Evu Månssonovou. Nemusel jsem jí říkat všechno. To

jsem neudělal ani loni v létě, když jsme se společně zapletli do

kriminálního případu, a jak se znám, celou pravdu o tom ne

řeknu nikdy nikomu.

Eva telefon nevzala.

Ze záznamníku mi navrhla, abych jí poslal zprávu.

Tak jsem ji poslal.

Zavolal jsem Simonu Penderovi, nahrál mu vzkaz, že

jsem vyrazil k Arnemu, protože mu nebylo dobře a cítil se

osamělý. Dodal jsem, že nevím, kdy se vrátím.

Zavolal jsem na policejní ústřednu v Malmö a ptal se po

inspektorce Evě Månssonové.

Řekli mi, že tam bude zítra, teď je prý na školení.

„Aha, a kde?“ zeptal jsem se.

„Ve Stockholmu.“

To mi moc nepomohlo.

Poděkoval jsem Hjördis, že jsem si mohl posedět u ní v ku

chyni, a slíbil, že o sobě budu dávat vědět častěji. Nikdy jsem

v ruce nedržel sněhovou vločku, ale myslím, že stisk ruky Ar

neho sousedky se tomu dost podobá.

38

Nenáviděla Skåne.

Ne, tak to nebylo, nenávidět bylo moc silné slovo.

Řekněme to takhle: Neměla Skåne ráda.

Možná proto, že tam bývala příliš málo, ale nikdy prostě

nijak netoužila po Österlenu, Falsterbo, Båstadu nebo Tore

kovu, kam táhly davy dalších Stockholmanů.

Ale teď trčela v přístavu ve Skåne.

S  opovržením sledovala výletníky, co vylezli ze stanů

a karavanů a potulovali se kolem v pláštěnkách, protože kaž

dý, kdo kempuje, pořád chodí po venku. Neexistuje totiž

špatné počasí, jen nevhodné oblečení.

To dobře věděla, vždyť i ona kempovala.

Nenáviděla každý okamžik.

Její rodiče kempování milovali a ona se zachvěla, když si

vybavila chladné noci, kdy do stanu bušil déšť, všechno bylo

mokré, nebo aspoň vlhké, komáři je bodali, po stanu lezli

pavouci, voda byla plná medúz, kdykoli se chtěla vykoupat,

a tak jezdili sem a tam jako zasraný lúzři.

Tolikrát se zapřisáhla, že v  dospělosti nikdy nepojede

kempovat. Něčemu takovému své děti nikdy nevystaví.

Existují hotely.

A existuje k tomu důvod.

Dokonce existují i hotely s bazénem. I ve Švédsku.

39

Jednou v  létě se jí podařilo dostat alergii a  lékař na po

hotovosti kdesi v kraji Småland řekl, že v žádném případě

nesmí spát ve stanu. To léto bydleli týden v hotelu, k snídani

si mohla dát cokoli, opalovala se na lehátku, ale pak táta roz

hodl, že je to moc drahé, a jeli domů. Proti tomu rozhodně

nic neměla, jen si tak být doma, nic nedělat nebo jet do měs

ta a předstírat, že tam patří, i když to nebylo snadné: Jednou

holka z předměstí, navždy holka z předměstí.

Ale ten kousek Skåne, který si právě prohlížela, byl na

vzdory dešti docela pěkný, to musela uznat.

Seděla na molu a  na jedné straně přístavu viděla domy,

které se šplhaly do prudkého svahu. Otočila hlavu a hleděla

na moře. Když bylo pěkné počasí, slunce se dotýkalo moře

a člověk viděl až do Dánska – teď si to mohla jen představovat.

Přístav byl plný cizích lodí, většinou dánských, ale nevi

děla žádné lidi. Jindy polehávali na lehátkách na palubách

a popíjeli, jedli nebo se prostě jen opalovali. Jsou Dánové po

loviční Skåňané, nebo to snad je naopak? Uvědomila si, že

Dánsko vlastně nemá ráda, nikdy jim nerozuměla, v Kodani

vždycky mluvila anglicky.

Vstala a zamířila po molu zpět. Pršelo, ale bylo nezvykle

teplo a ona měla nízké moderní holínky a velký deštník.

Měla radost, že nemusí kempovat, ale stejně tak i z toho,

že se nemusí plavit na lodi. Samozřejmě že na Floridě to za

žila, ale to bylo něco úplně jiného, úplně jiné lodě a o nic se

nemusela starat, jen se slunila.

40

Cestou zpátky do Solvikenu jsem jel přes Höganäs. Ne že

bych po tom, co se stalo, propadal panice, ale v autě ve mně

hlodal takový pocit a... nevím, proč jsem jel přes Höganäs,

vlastně jsem ani nevěděl, jestli se mám vracet do Solvikenu, ale

něco mi říkalo, že čím víc toho člověk vidí, tím víc toho zjistí.

U Arneho jsem si dal jen jedno vejce, a tak jsem se zastavil

u stánku naproti staré lékárně a koupil si jejich speciál, dva

párky v jednom rohlíku s kaší.

Od mého dětství se Höganäs změnil.

Dřív to bylo sklářské město, ale stejně jako s dalšími sklář

skými městy to s ním začalo jít z kopce, když zdejší sklářský

průmysl zanikl, a nějakou dobu působilo podobně mrtvým

dojmem jako redakce novin.

Ale pak se něco stalo.

Postavili tady panelák, vznikl tu obchod se sýrem, knih

kupectví vsadilo na knihy a dobrou kávu místo bloků a ba

licího papíru. Najednou se centrum přestěhovalo ze starého

Sklářského náměstí do jiné části Höganäsu, kde teď byly čín

ské a thajské restaurace, kavárny jako ve velkých městech

a tržnice, a dokonce i suši restaurace.

Suši restaurace v Höganäsu byla dřív něco tak nepředsta

vitelného jako podzemní dráha v Malmö.

Kdo se vydal z  města na sever a  na kruhovém objezdu

odbočil doprava, dojel k udírně ryb stejně kvalitní jako na

41

Östermalmu ve Stockholmu. Nakupoval tady snad celý svět,

autobusy přijížděly na parkoviště a zase z něj odjížděly a je

jich pasažéři tady provětrávali peněženky.

Když jsem dojedl, vyrazil jsem dál a vtom jsem koutkem

oka zahlédl někoho, koho jsem poznal. Tentokrát měl kšil

tovku, ale nebylo pochyb: Toho člověka jsem v  noci viděl

u svého domu.

Jeho malý tlustý kumpán přicházel od obchodu s alko

holem a vezl vozík plný krabic. Ten mohutný rychle a roz

hodně kráčel k  bílému SUV na parkovišti, které patřilo

k obchodu s alkoholem a obchodnímu domu. Otevřel kufr

a  prcek v  sportovní kombinéze začal krabice nakládat

dovnitř.

Prudce jsem zabrzdil a chtěl zacouvat, ale za mnou stála

dodávka úklidové firmy a řidič odmítal uhnout. Netvářil se

tak vesele jako postavička myjící okna, kterou měl nakresle

nou na kapotě.

Pokusil jsem se uhnout ke straně, ale nepodařilo se mi

dostat se na volné místo před suši restaurací a musel jsem

pokračovat dál do ulice Köpmansgatan, úzké tak, že mě ni

kdo nemohl objet. Nemohl jsem vycouvat ani zaparkovat,

tak jsem šlápl na plyn a objel celý blok toho, co se dá nazývat

centrem, když má člověk dobrou náladu nebo špatně vidí,

a přijel jsem z druhé strany.

Zastavil jsem uprostřed parkoviště u obchodu s alkoholem.

Vystřelil jsem z auta.

Motor jsem nechal běžet a dveře otevřené a utíkal kolem

řad parkovacích míst.

Nebylo tam moc aut, takže jsem po třiceti vteřinách po

chopil, že bílé auto je pryč. Nevím, jak často se dá v Höganä

su potkat takové SUV, a když je bílé, těžko si ho může člověk

nevšimnout.

Před obchodem stál muž opřený o chodítko a já k němu

došel a zeptal se: „Neviděl jste tady velké bílé auto?“

„Cože?“

42

Vypadal tak na sto let a byl ohnutý, že se ani nemohl podí

vat nahoru, koukal se jen do země.

„Auto,“ řekl jsem. „Bílé auto.“

„Co?“

Staříkovi se pohybovaly čelisti, jako by něco žvýkal, ale

zjevně neměl zuby, takže se to nezdálo moc pravděpodobné.

Tiše jsem zaklel a vtom ke mně přistoupil jiný muž, vysoký

a hubený, se psem nerozpoznatelné rasy na vodítku. Pes byl

směšně tlustý.

„Ptáte se na to auto?“ zeptal se.

Měl silný skånský přízvuk, znělo to jako zpomalená jaz

zová improvizace.

„Ano, velké bílé. Dva muži.“

„Přesně to,“ řekl.

„Co se s ním stalo?“

„Vlastně nic moc, naložili a odjeli. I když vlastně ne naloži

li, všechno nosil a nakládal ten malý tlusťoch, ten druhý mu

asi velel, nenosil nic, jen komandoval.“

„Kam jeli?“

„Pryč.“

Ukázal doprava.

Skočil jsem do auta, vycouval, prudce se rozjel a zahnul

do ulice, která vedla ke kruhovému objezdu u benzinky S t a t -

oil, obchodu s televizemi a prodejně zdravé výživy.

Žádné velké bílé auto jsem neviděl.

Pomalu jsem jel po kruhovém objezdu.

Jeli rovně? To sotva, tahle ulice vedla do mrtvé části Hö

ganäsu – a pak dál na venkov a do průmyslové oblasti.

Doprava? Nejspíš. V tom případě by za chvíli dojeli do Hel

singborgu, ale i tam se dal koupit alkohol, takže v tom pří

padě museli přijet do Höganäsu po silnici 111 z Lerbergetu,

Vikenu nebo Domstenu.

Auta za mnou troubila, tak jsem to objel ještě jednou a pak

jsem se rozhodl dát se po pobřeží na sever, na Strandbaden,

Nyhamnsläge a Mölle.

43

Začalo foukat a  na stožárech se třepetalo pár praporů

a  skånských vlajek. Čím dál jsem jel, tím víc jsem si uvě

domoval, že to nemá smysl. Bylo tam tolik odboček a tolik

malých a velkých domů, že auto, které jsem hledal, mohlo

kdekoli zaparkovat, a já nemohl u každého domu zastavit,

vystoupit, zaklepat a zeptat se, jestli neviděli bílé auto nebo

jestli jim náhodou nějaké takové nestojí za domem.

Jel jsem zpátky do Höganäsu, zaparkoval a šel do obcho

du s alkoholem. Poměrně nový a prosvětlený otevřený pro

stor odpovídal moderní politice této firmy s monopolem na

prodej lihovin.

Mladík s krátkým světlým plnovousem mi nabídl pomoc.

„Hledám dva lidi, co tu před nějakou chvílí nakupovali,

řekněme tak před půlhodinou. Měli plný vozík krabic a já

bych chtěl jen vědět, kdo to byl, měl jsem pocit, že jednoho

z nich znám, toho vysokého mohutného v kšiltovce. Ale ne

stihl jsem ho, takže nevím, jestli to byl on.“

Tázavě se na mě podíval a odpověděl: „Jo tihle, nakupova

li tady, ale já je neobsluhoval... to Jessica.“

Jessica měla na hlavě bodliny černých vlasů, černé nehty,

malý úzký kroužek v horním rtu a pod tenkou košilí se dalo

tušit tetování přes celá záda. Rád bych si ho prohlédl celé,

hlavně proto, abych viděl, kde končí.

„Snad nikdy jsem nenamarkovala tolik na jeden účet, na

kupovali skoro jen šampaňské, Bollinger, Lanson, Veuve

Cliquot,“ řekla.

Cliquot v její výslovnosti neznělo úplně francouzsky, spíš

severozápadoskånsky.

„Už jste je tady někdy dřív viděla?“

„Ne, proč?“

„Jednoho z nich možná znám, toho velkého.“

„Vy to nevíte jistě?“

„Neviděl jsem ho pořádně, byl jsem na druhé straně par

koviště.“

„Tak to nevím, jestli ho znáte.“

„Ani já ne.“

Vtom mě něco napadlo: „Platili kartou?“

„Ne, ten velký platil hotově. 27 924 korun. Měl to přesně.“

„Neříkali, kam se chystají?“

„Nebyli moc hovorní. Ten malý měl na tváří pěknou modřinu.“

Přikývl jsem a poznamenal, že to asi nebyli moji známí.

Vyšel jsem ven, u vchodu klečel žebrák, ruce spjaté, v očích

prosebný výraz a říkal: „Plis, plis, plis.“

Hubeňour se směšně tlustým psem na mě zavolal: „Měli

naspěch, ti dva.“

„Naspěch?“

„Jo, nechali tam vozík, pořád tam stojí.“

Ukázal na vozík uprostřed parkoviště.

Šel jsem k němu, ale žádný papírek ani účet jsem nenašel.

Ale ve vozíku pořád vězela desetikoruna.

„Když ho vrátíte, vyhrajete desetikorunu, pořád tam je,“ řekl jsem, když jsem se vrátil.

Zavrtěl hlavou.

„Můj pes už skoro nechodí,“ řekl.

Pejsek vypadal jako vykrmené prase na tenkých nožkách.

„Ale když si vezmu, kolik toho nakoupili, tak byla asi prav

da, co se na tom autě psalo,“ dodal muž.

„Na tom autě se něco psalo?“

„Jo, psalo.“

„Co se na něm psalo?“

„Rus.“

„Rus?“

„Rus.“

„Aha,“ řekl jsem, rozhodil rukama a nastoupil do auta.

Když jsem vyjížděl z parkoviště, zahlédl jsem v zrcátku

sehnutého muže s chodítkem. Zoufale pomalu se šoural k od

loženému vozíku.

Všechno má svou cenu.


45

Pršet přestalo už cestou po E6 na sever od Anderslövu

a Malmö, a přestože v Solvikenu bylo pusto a prázdno, když

jsme odtamtud s dívkou v šest ráno odjížděli, při mém návra

tu bylo v přístavu rušno: Dospělí venčili psy nebo dělali to,

co člověk dělá na plachetnicích, děti ležely na břiše na dřevě

ných můstcích a na molu, vedle sebe měly kbelíky a prováz

kem na klacku lovily kraby.

Šel jsem ke svému domu a strčil klíč do zámku.

Zámek drhl.

Musel jsem klíčem chvíli kroutit, než se zámek odemkl.

Je dost možné, že nikoho jiného by to nepřekvapilo, ale já

mám pozorovací schopnost a úchylnou paměť, nebo to tak

aspoň řekla jedna žena, kterou jsem znával. Není to nic, o co

bych se snažil, co bych se učil – je to charakterový rys, vro

zená vlastnost.

Už jsem na ten drhnoucí zámek nemyslel a vešel dovnitř,

prošel předsíní až do kuchyně. Najednou jsem viděl nebo cí

til, že tam někdo byl.

Ne že by bylo v domě všechno vzhůru nohama, to vůbec

ne, ale malé detaily způsobily, že to tam nevypadalo, jako

když jsem odcházel, jako vždycky když odcházím.

Dvířka od kuchyňské skříňky byla dokořán. Já vždycky

všechny skříňky zavírám.

Na okně stály dvě docela ošklivé porcelánové husy, vždycky

se dotýkaly zobáky, ale teď stály vedle sebe a dívaly se na mě.

Rozhodně jsem si nepotrpěl na stlaní, ale postel nevypa

dala tak, jako když jsem odcházel.

Dvířka se zrcadlem od skříňky v koupelně byla dokořán

stejně jako dvířka v kuchyni.

I kdyby to náhodou pořád bylo jen matné tušení a pode

zření, jistotu jsem získal, jakmile jsem otevřel lednici. Kris

ter Jonson mi tam v igelitovém sáčku nechal pět jointů a já

vykouřil jeden, takže by tam měly být ještě čtyři.

Ale sáček byl pryč.


46

Někdo se snažil zamést stopy po své návštěvě, ale zároveň

byl tak chamtivý, že si nemohl pomoct a šlohl čtyři připrave

né jointy.

Nevěděl jsem, co vlastně hledám, ale z detektivek jsem vě

děl, co lidé dělávají, když přijdou do bytu nebo domu, kde ně

kdo čmuchal. Prozkoumal jsem okraje nábytku, díval se do

skříní, pod stínítka lamp, za televizi, pod stůl v kuchyni, ale

ať už jsem hledal cokoli, nenašel jsem to. Myslím, že jsem asi

hledal nějaký mikrofon. Ne že bych snad věděl, jak takové

odposlouchávací zařízení vypadá. Zároveň jsem netušil, co

by někdo měl z toho, že mě odposlouchává.

Zato jsem si uvědomil, jak hloupě si připadám.

Šel jsem na verandu a zavolal Arnemu.

„Jak to jde?“ zeptal jsem se.

„Asi dobře,“ odpověděl.

„V mém domě někdo byl.“

„Cože?“

„Někdo se mi sem vloupal, zatímco jsem byl v Anderslövu.

Měli jsme fakt kliku, že jsme tam jeli.“

Něco zabručel.

„Možná se vrátím, můžu?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě. Zdá se, že se cítí bezpečněji, když jsi tady.“

„Chudák holka. Bezpečnost nikdy nebyla moje silná

stránka.“

Když jsme spolu domluvili, šel jsem dolů do hospody a ze

ptal se Simona Pendera, jestli neviděl někoho nahoře u mého

domu.

„Čekáš návštěvu?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, ale... já ti nevím.“

„Nikoho jsem neviděl, jako obvykle. Byli tady dva týpci

z motorkářského gangu, dali si sendvič a pivo, to je všechno.“

„Hells Angels? Takové lidi tady obsluhujeme?“

„Nebyli to Hells Angels, psalo se tam... moment...“


47

Zavolal do kuchyně: „Co se to psalo na těch jejich vestách?“

Neslyšel jsem, co se ozvalo z kuchyně, ale Simon ano.

„Dark Knights. Tak se jmenovali. A může se hodit, že jsme

na ně hodní.“

„Fakt?“

Zatímco se mnou mluvil, sundal ubrus ze stolu, dal na něj

čistý a prostřel talíře a sklenice.

„Už je to pár let, ale dvakrát jsem o Vánocích dal zbytky

z vánoční hostiny Hells Angels. A nikdy se sem nikdo nevlou

pal. V jiných hospodách byly vloupačky, rvačky a občas jim

někdo zničil majetek, ale tady se nikdo ničeho nedotkl.“

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Je ostudou švéd

ského právního systému, že se tak zjevní kriminálníci jako

členové motorkářského gangu můžou volně pohybovat po

světě, a dokonce být obdivováni.

„Když to říkáš,“ řekl jsem.

„Jo, říkám.“

„A co když si to jídlo vzal vánoční skřítek?“

Zasmál se a odnesl nádobí do kuchyně.

To, co jsem dělal, nemělo logiku



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.