načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pochybnost – C. E. Tobisman

Pochybnost

Elektronická kniha: Pochybnost
Autor: C. E. Tobisman

– ČÍM VÍC SE SNAŽÍ O SPRAVEDLNOST, TÍM VÍC SE VZDALUJE OD ZÁKONA…. – Caroline Audenová získá práci ve špičkové právní kanceláři v Los Angeles a je nadšená z nové výzvy – a vděčná za to, že může zapomenout na svou temnou minulost ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4%hodnoceni - 81.4% 97%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 367
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu Doubt ... přeložila Monika Pavlisová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-8049-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

ČÍM VÍC SE SNAŽÍ O SPRAVEDLNOST, TÍM VÍC SE VZDALUJE OD ZÁKONA….

Caroline Audenová získá práci ve špičkové právní kanceláři v Los Angeles a je nadšená z nové výzvy – a vděčná za to, že může zapomenout na svou temnou minulost počítačové hackerky.

Její nový šéf ji pověří úkolem zjistit, jestli oblíbená geneticky modifikovaná potravina nezpůsobuje u lidí selhání ledvin. Caroline nemá udělat nic víc než prozkoumat podklady a seznámit nadřízené s tím, co zjistila, jenže její technické dovednosti a intuice ji zavedou mnohem dál, než původně zamýšlela.

Když začne tušit, že by mohla existovat souvislost mezi smrtí uznávaného vědce a netransparentním biotechnologickým gigantem, hlasitě se ozve proti zjevné křivdě a brzy se sama ocitne na mušce. Čas se krátí a tisíce životů jsou v ohrožení... včetně toho jejího.

Teď musí tahle nezkušená začínající právnička s problematickou minulostí a zálibou v hackerství prokázat, že firma s majetkem v řádu miliard dolarů způsobila smrt tisíců lidí – než dostanou i ji samotnou.

Zařazeno v kategoriích
C. E. Tobisman - další tituly autora:
Pochybnost Pochybnost
 
K elektronické knize "Pochybnost" doporučujeme také:
 (e-book)
Tváře noci Tváře noci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události v ní uvedené

jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity ve fiktivním kontextu.

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, zálohována ani šířena v jakékoli

podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Cynthia Tobisman, 2016

Translation © Monika Pavlisová, 2018

Cover © Jan Matoška, 2018

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2018

ISBN 978-80-7588-052-9 (PDF)


Pro Nicole, s vděčností za veškerou její podporu a trpělivost.

Richard Ford jednou řekl: „Vdej se za někoho, koho miluješ

a kdo si myslí, že to, že jsi spisovatelka, je výborný nápad.“

Měl pravdu.



1. KAPITOLA

Doktor běžel lehkým krokem po cestě lemované stromy. Když dorazil ke kopci, který se táhl podél pobřeží, zrychlil a pustil se nahoru, přesně jak to doporučovali v Běžcově světě. I při té námaze mu v hrudi narůstal hřejivý pocit satisfakce. Všechny jeho oběti za to stály. Jeho profesní život byl obtěžkán složitými rozhodnutími, kompromisy a nesnadnými výzvami. Ale dnes mohl ospravedlnit jednu každou z nich.

Chvilku si dovolil oddávat se svému triumfu. Ta emoce byla mezi ostatními tak nějak nepatřičná, ale i tak si ji užíval sám. Kolik lidí může říct, že jejich životní dílo má cenu? Že jejich čas na Zemi něco znamená? Doktor dnes věděl s jistotou, že ten jeho rozhodně ano.

Silou se prodíral na vrcholek kopce, mhouřil oči do slunce a snažil se rozpoznat tvar klubu Bon Air Beach Club. Šedá konstrukce se krčila na pobřeží asi půl druhého kilometru za širokou křivkou zátoky. Touto dobou už budou jeho přátelé opření o mahagonový barový pult v klubu, budou se navzájem zasypávat hollywoodskými válečnými historkami a nudit jeden druhého stížnostmi na manželky a milenky. Ale on už o nic z toho nestojí. Teď už ne.

Cesta se vyrovnala a on zpomalil. Nohy ho pálily vynaloženým úsilím při běhu do kopce, který teď ležel za ním. Měl dojem, že to takhle bylo celý život. Vždycky cítil bolest, až když zpomalil. Ale to už splnil svůj cíl. Dorazil na vrchol. Vítězně.

7


Doktorovy myšlenky přerušil pohled na dva muže na cestě.

Jeden z nich ležel na zemi. Druhý se skláněl nad svým spadlým kamarádem. Kola byla zaparkovaná vedle sebe pod korunami palmových stromů asi o třicet kroků dál.

„Jste v pořádku, chlapi?“ zavolal doktor směrem k vytáhlému, bledému muži, který ještě stál. Měl na tváři červené mateřské znaménko ve tvaru ležící fazole a na hlavě takovou tu hipsterskou lyžařskou čepici, ve které mu v kalifornském slunci muselo být neskutečné vedro.

„Já jsem v pohodě,“ odpověděl ten bledý muž, „ale tady kamarád potřebuje pomoc. Závodili jsme tamhle na cestě nahoru na kopec, a když jsme se dostali na vrchol, on sletěl z kola.“

„Podívám se na to,“ řekl doktor.

Přidřepl si ke zraněnému muži. Byl menší a urostlejší než ten první, ale stejně bledý. Svíral si kotník a sténal. Doktor ho zběžně prohlédl a všiml si, že – dost překvapivě, vzhledem k jeho nehodě – na jeho cyklistických kalhotách není vůbec žádná špína. Jeho šatník to jistě ocení.

„Nějakou dobu už nevykonávám praxi,“ řekl doktor, „ale pořád ještě poznám zlomeninu.“ Jemně chytil zraněného muže za nohu a prohmatával měkké tkáně kolem kotníku, zatímco sledoval výraz obličeje, aby zachytil příznaky bolesti. Nic se neobjevilo.

Namísto toho si oba muži vyměnili pohled.

Najednou bylo všechno až děsivě jasné. Kola zaparkovaná moc úhledně, příliš daleko od cesty. Žádný pot na čele spadlého muže. Žádná špína na oblečení.

Doktorovi začalo zběsile bít srdce.

„Bude to jen výron.“ Narovnal se do stoje. „Mám v autě obinadlo. Je to hned dole pod kopcem, zajdu pro něj.“

Pomalu udělal dva kroky zpátky, a potom se sprintem rozletěl zpět cestou, kterou přišel. Doufal, že jen špatně pochopil nevinnou 8


situaci. Zvažoval, jak asi divné bude jeho chování připadat těm dvěma mužům, pokud ano.

Jenže potom uslyšel tlumenou ránu a dva planoucí žhavé body se mu vpálily do stehna.

Taser!

Doktor zakopl a sval se vinou elektřiny stáhl v křeči.

Naslepo hmatal rukou po příčině bolesti, našel jednu elektrodu a vytrhl ji ven, čímž přerušil spojení a zastavil proud. Jenže noha se pořád svíjela v agonii.

Bolest ale ustupovala zdrcujícímu vědomí, že jeho strach byl oprávněný. Strach, který zaplašil jako nějakou noční můru. Strach, který se teď děsivě zhmotnil, když kulhal po opuštěné cestě. Přišli pro něj! Bože, skutečně pro něj přišli.

Křičel o pomoc. Ale kolem ani živáčka. Jen prázdná instalatérská dodávka zaparkovaná u krajnice na silnici křížící běžeckou stezku.

Stezka! Doktor rychle očima zkoumal její okraj. Křovinami porostlý násep za ní prudce klesal o několik desítek metrů až dolů na pláž.

Vzepjal se a převalil se přes okraj.

Ramenem tvrdě narazil na zem a poškrábal si holou kůži nezakrytou nátělníkem.

Kutálel se z kopce, narážel do kamenů a křoví ho drásalo, až se nakonec zastavil na pláži.

Nadzvedl se na loket, aby se rozhlédl a našel možnou pomoc, a přitom sténal bolestí.

Oči nespatřily nic než pustý písek a lhostejné moře. Byl sám.

Doktor vůbec nepochyboval, co jeho pronásledovatelé udělají, až se k němu dostanou. Zemře. Přímo teď. Přímo tady na pláži.

To vědomí ho zasáhlo takovou silou, že se pod jeho tíhou málem rozsypal. Ale potom si vzpomněl. Ještě jedna věc, kterou musel udělat. Jeden poslední úkol, který je třeba dokončit, než se opona zatáhne.

9


Bojoval se zipem své ledvinky a nutil se zůstat soustředěný.

Jakmile vytáhl telefon, pokusil se napsat heslo. Jenže ruce zalité tepenným krvácením z hluboké rány na zápěstí se po dotykovém displeji jen sklouzly.

Shora ho zasypal déšť oblázků. Útočníci se klouzali z kopce a rychle se blížili. Budou u něj za pár vteřin.

Doktor si utřel ruku do trička a zkusil to znovu. Musí dostat kritické informace ven, než tady umřou společně s ním.

Donutil třesoucí se ruku ke klidu a napsal heslo. Potom pokračoval textovou zprávou. Písmena a čísla se objevovala stále rychleji. Tohle plánoval. V jeho těle se rozléval adrenalin a doktor už svá zranění necítil. Jeho celá existence se smrskla na zářící displej v ruce.

Nemůže selhat. Teď ne.

Prstem stiskl „Odeslat“ právě ve chvíli, kdy za ním utichl křupavý zvuk blížících se kroků.

Oči ho pálily. Hlava se motala. Jeho klinické já mu říkalo, že ztratil minimálně půl litru krve. Brzy ztratí vědomí.

Ale pořád vnímal, když se otočil, aby čelil svým vrahům.

A pořád vnímal, když si ten vysoký, bledý muž stoupl za něj, chytil ho za krk a prudkým škubnutím ho nenávratně poslal do temnoty.

Muž v lyžařské čepici si přidřepl vedle těla. Muž středního věku. Afroameričan. Nepraktikující doktor. Stoprocentně jeho cíl.

Vypáčil telefon z ruky mrtvého muže a podíval se na displej.

Potom našel očima svého druha a pokrčil rameny.

Otřel z telefonu otisky prstů a upustil ho do písku. 10


2. KAPITOLA

Caroline Audenová se hrbila nad svým laptopem s rameny přiškrcenými ve vlněném pracovním kostýmku. Vlasy jí padaly do očí, zatímco studovala šachovnici. Počítač hrál sicilskou obranu. To znamená, že ona musí hrát pyrenejský útok. Štvalo ji, že musí obětovat tolik materiálu, ale jestli chce vyhrát, jiná možnost není.

Caroline se složitou hrou snažila odpoutat pozornost od nervózního šimrání v břiše. Za deset minut začne její první pracovní den ve firmě Hale Stern, LLP, jedné z nejdynamičtějších právnických firem v Los Angeles. Ještě chvilku počká schovaná v malé kavárně, kde obsluhují všechny ty sešněrované týpky. Na zdech kavárny Black Dog Café se skvělo graffiti a z personálu byly lehce cítit drogy, čímž se stavěla do ostrého kontrastu s konzervativně oblečenými zákazníky.

„Bude. Slibuju, že bude,“ z opačného konce kavárny k ní dolehl hlas.

Něco v něm znělo tak syrově a zoufale, že to Caroline přimělo zvednout oči.

Uviděla baristu, jak se sklání nad pultem a mluví do telefonu. Jeho potetovaná předloktí a modré číro na hlavě vůbec nešly dohromady s bezútěšným, skoro až dětským strachem v očích.

„Já vím, ale přísahám, že...“ začal, ale potom mu klesla ramena. „Rozumím.“

11


Zavěsil a otočil se, aby vyčistil pult. Neuspořádané pohyby utěrky prozrazovaly zmatek v hlavě.

Caroline pustila z hlavy svou šachovou partii a sledovala baristu. Snažila se přijít na to, co asi způsobilo jeho rozladění. Pokud mohla soudit podle vzhledu, jednalo se o muže, který se obvykle nenechal rozhodit názorem kohokoli jiného. Obecně sebevědomá duše, již dnešního chladného, jasného rána sebevědomí opustilo.

Caroline s ním najednou cítila jistou spřízněnost.

„Co se stalo?“ zavolala přes celou kavárnu.

Barista chvilku zaváhal, než odpověděl. „Můj šéf si myslí, že zákazníkům účtuju vyšší částky a peníze si nechávám,“ řekl a pokračoval v útoku na nevinný pult tvrdými, rozezlenými a neefektivními tahy hadrem.

„A je to pravda?“ zeptala se Caroline.

„Ne. Jenže z pokladny zmizela spousta účtenek. Nemůžu je nikde najít.“ Vrhl na obviněný stroj pohrdavý pohled. „Debilní zkurvenej počítač.“

Caroline přikývla. Už viděla lidi zhroucené tváří v tvář technologiím, které zradila stránka osobního bankovnictví chráněná heslem, nebo aplikace, která se ne a ne správně spustit. Věděla, že problém je prakticky pokaždé v chybě uživatele.

„Můžu se podívat?“ zeptala se a vstala od stolu. Ačkoli nemůže zahnat obavy, které jako hladové vrány krouží kolem její vlastní mysli, může zahnat ty jeho.

Barista si ji prohlížel.

Věděla, co vidí. Malou ženu s mahagonovými vlasy, rozcuchanými i navzdory veškerým jejím snahám o jejich zkrocení. Ale chytré oči, rychlé a bystré. Neodpovídala stereotypu technologického nerda.

Cítila, jak ji posuzuje.

Po dalším chvilkovém zaváhání uhnul na stranu. 12


„Je po mně, jestli ty účtenky nenajdu,“ zamumlal.

Caroline si prohlížela rozhraní. Unixová platforma. Pokladní software jako z antikvariátu.

Podívala se na baristu, který teď stál u kávovaru a utíral hrnečky na kávu. Utěrku měl v pravé ruce. Fajn, takže je pravák. To znamená, že pokladnu ovládá levou rukou, zatímco horké nápoje servíruje tou pravou.

Caroline si prohlížela levou stranu rozhraní poklady a všimla si tlačítek s inventurou.

„Nedělal jste nedávno inventuru?“ zeptala se.

„Dělal,“ odpověděl barista.

Carolininy prsty se rozletěly po displeji.

„Takhle to nemá vypadat,“ barista strachy zvýšil hlas.

„Jen izoluju nedávno upravované záznamy.“ Změnila filtr a stiskla ‚Enter‘. „Nejspíš jste během inventury stiskl tlačítko nabídky. Účtenky se uložily jako položky k inventarizaci. Teď už je to v pořádku. Všechno je zpátky tam, kde to má být.“

Caroline se vrátila ke svému stolu pro věci. Už tady otálela až moc dlouho. Je čas vyrazit.

Zaklapla svůj laptop a oči jí padly na vyšisovanou koženou brašnu. V technologickém světě byla ucházející, jenže pro ten právnický jí najednou připadala moc obnošená. Až dostane první výplatu, bude si muset koupit novou. Anebo ne. Musí šetřit, aby se mohla odstěhovat z matčina domu. To je důležitější než brašna na laptop beze skvrn. Příčetnost především. Doplňky až potom.

„Nevím, jak jste to udělala,“ zavolal barista od pokladny, „ale zachránila jste mi zadek.“

„O nic nešlo.“ Caroline pokrčila rameny. Bylo hezké mít moc něco spravit. Technologické nouzové situace se spravovaly daleko líp než masakr, který nechala doma. Její strýc chrápající na gauči, od včerejška nepřevlečený, snící o vodce a rumu. Její matka pouštějící na

13


Spotify od rána do večera pořád dokola jedinou písničku od Jasona Mraze, až měla Caroline chuť vystřelit si mozek z hlavy.

Než vypadla z domu, hodila strýcovy klíčky od auta do chlebníku. Aspoň nebude moct řídit, dokud nevystřízliví.

„Nedala byste si kávu?“ zeptal se barista.

„Stačí mi horká čokoláda.“ Caroline neměla chuť vysvětlovat, že po kávě začne vibrovat jako dřevěná káča uprostřed hurikánu. Měla přirozené dispozice jako ladička a i bez kofeinu měla dost problém udržet svou mysl v klidu.

„Příště je to na mě,“ trval na svém barista. „Vy tady někde pracujete?“

„Dnes nastupuju do nové práce.“ Caroline se protočil žaludek, i bez kávy.

„Budu hádat – něco kolem počítačů,“ smál se na ni barista.

„Ne. Právo.“

Barista zvedl obočí vysoko na čelo. „Vážně? Proč ne počítače?“ zeptal se. „S počítači to umíte.“

Caroline mlčela. Dobrá otázka. Caroline si ve své nové kanceláři opřela hlavu o okno. Dlouze vydechla a nechala na skle zamlžený bílý kontinent, vlhký a prchavý, po krajích ustupující.

V uších jí pulzovala krev a tlumila zvuky právníků, asistentů a personálu v chodbách, jak se scházeli na další den v práci.

Před hodinou se naučila program správy dokumentů. Zařadila se do zdravotního programu firmy. Dokonce i dala svou adresu zdravotnímu klubu v přízemí, takže může zahájit své týdenní členství zdarma.

Teď čeká na rozjezd své kariéry.

Když odešel správce kanceláře, ujišťoval ji, že na první úkol nikdo dlouho nečeká. Ale ta poslední hodina se vlekla jako čínské 14


vodní mučení plné nejistých chvil vyvolávající tutéž bodavou agonii, jakou Caroline zažila, než poprvé v životě nasedla na řetízkový kolotoč. Obavy smíšené s nadějí. Ale obavy převažovaly.

Sáhla do kapsy po svých uklidňujících korálcích. Prsty ale nahmatala jen látku.

Krucinál. Zrovna dneska je zapomněla.

To je jedno, říkala si. Zasloužila si stát ve třicátém pátém patře mrakodrapu. Louis si ji vybral. Ze všech studentů, které tento mistr soudních sporů učil ve svém vědeckém kurzu na Právnické fakultě Kalifornské univerzity, si po přednášce vybral právě ji a nabídl jí práci.

Caroline měla ale pořád před očima statistiky. Trendy v náborech. Množství vyhořelých jednotlivců. Skutečnost, že pouze patnáct procent ženských spolupracovnic vydrželo tak dlouho, aby se staly partnery, a pokud neměly ve svých právnických firmách silného mentora, jejich šance se prudce blížily nule.

Pochybnosti kolem ní kroužily jakou mouchy přitahované zápachem sebelítosti. Proč odešla ze světa technologií? Mateřské mléko a kódování. Na obojím vyrostla. Ale to druhé ji nikdy doopravdy neživilo, připomínala si. A co hůř, technologie v ní probudily pudy, které byly... problematické. Měla dobré důvody stát se právničkou. Teď jí stačí jen naučit se plavat v novém rybníku. Rychlostí světla, pokud možno.

Displej Carolinina telefonu se rozsvítil s příchozí zprávou.

Na lince zapraskal hlas její asistentky.

„Louis chce, abyste přišla,“ hlásila Silvia.

„Řekněte mu, prosím, že už jdu,“ odpověděla Caroline.

Louis Stern. Muž, ke kterému přišla pracovat, a nejchytřejší člověk ve firmě.

Zhluboka se nadechla a rukama uhladila svůj kostýmek.

Byl čas začít hrát.

15


*

Caroline stála na prahu Louisovy kanceláře. Jestli bylo praktikování práva stejné jako naučit se hrát tenis, její první lekce by neprobíhala s laskavým postarším instruktorem v místním parku. Kdepak, ona se zapsala do kurzu vedeného antukovým králem Rafaelem Nadalem. Pevně sevřela svou raketu a čekala na jeho podání rychlostí 250 kilometrů za hodinu.

Zaklepala na otevřené dveře, aby upozornila na svou přítomnost.

Louis Stern zvedl oči od papírů na svém stole.

„Á, slečna Audenová. Vítejte. Věřím, že se o vás Silvia dobře stará.“ Nad drátěné obroučky brýlí povytáhl svá bílá obočí, takže to vypadalo, jako by na nich odpočívaly dvě chlupaté housenky.

„To ano,“ odpověděla Caroline stejně lehkým tónem. Byla vděčná, že její hlas ani náznakem neprozradil, jak moc je nervózní.

„Díky, že jste mi ji půjčil,“ dodala. Louisovo rozhodnutí přidělit k ní svou vlastní asistentku bylo buď známkou protekcionismu, nebo způsob, jak na ni dávat pozor. Nebo obojí.

„Silvia je velmi dobrá. Ví úplně všechno o počítačích a o všem kolem.“ Bělovlasý majitel firmy mávl rukou v širokém gestu zahrnujícím jeho vlastní počítač, který zůstával potemnělý, s monitorem připomínajícím černé zrcadlo odrážející prodlužující se stíny.

Caroline potlačila úsměv. Louisova nechuť k technologiím byla legendární. Nejen že svůj počítač nezapínal. On ve své kanceláři ani nerozsvěcel. Jediný zdroj světla pocházel ze starožitné stojací lampy, jejíž zelené stínítko vrhalo zář na obrázky Massachusetts kolem roku 1800.

Louis sám vypadal jako ztělesnění dávno minulé éry. S glenčekovým motýlkem a v tvídovém saku vypadal, jako by vystoupil z jednoho z obrazů na zdi. Na pravé ruce měl zlatý prsten zdobený erbem 16


s prasečí hlavou náležejícím elitnímu snobskému Klubu porceliánů při Harvardské univerzitě.

„Posaďte se.“ Louis ukázal na židli pro hosty umístěnou před těžkým stolem z ořechového dřeva.

Caroline se posadila a sevřela ruce v klíně. Prsty jí svrběly v touze po klávesnici, ale Silvia ji varovala, že Louisovi „připadalo nechutné“ mluvit s někým přes monitor.

„Kdepak máte svůj právnický blok?“ zeptal se Louis.

Caroline se jen ušklíbla a zavrtěla hlavou.

„Na schůzky s sebou vždy noste papír a pero.“ Louis jí nabídl pero Montblanc ze stojánku a potom jí podal žlutě lemovaný blok z horního šuplíku svého stolu. „Dáte tím najevo, že jste si nepřišla jen tak povídat o ničem.“

Louis při řeči protahoval všechny samohlásky A a polykal koncovky, způsobem typickým pro elity z východního pobřeží, který byl na západ od Mississippi prakticky neznámý. Caroline jeho příběh znala. Přestěhoval se do Los Angeles před patnácti lety, když mu Thompson Hale nabídl ochranný štít své respektované firmy. Od té doby Louis pravidelně obsazoval nejvyšší pozice na seznamech nejlepších právníků zveřejňovaných prestižními právními periodiky. Mezitím odešel Thompson na odpočinek a pobíral podíl na zisku firmy při praktikování golfu.

Teď Caroline čekala na další Louisův tah. Bylo důležité zvolit při tomto prvním rozhovoru správnou taktiku. Ačkoli ji Louis znal ze školy, teď už ji nebude porovnávat s ostatními studenty práva. Bude ji porovnávat s talentovanými právníky ve své firmě. Nabídka zaměstnání už sama o sobě představovala projev důvěry, ovšem teď si musí místo mezi nimi zasloužit. Dokonce i tyto uvítací zdvořilosti byly způsobem, jak ji otestovat. Až dosud neudělala nic, čím by ho ohromila.

V duchu si slíbila, že se bude víc snažit.

17


„Takže, když teď máme za sebou povídání o ničem,“ řekl Louis a přes jeho patricijské rysy proběhl náznak úsměvu, „rád bych vás pověřil prvním úkolem.“

„Jsem připravená.“ Caroline čekala s půjčeným perem připraveným nad půjčeným blokem.

„Přidělím vás k případu SuperSója. Určitě jste o tom slyšela ve zprávách.“ Znovu povytáhl obočí a ve tváři měl nadějné očekávání.

Caroline zavrtěla hlavou. O tom případu neslyšela a nechtěla lhát.

Píchlo ji v břiše, když v Louisových očích zachytila stín zklamání.

„SuperSója představuje zásadní milník v hromadných občanskoprávních sporech,“ vysvětloval Louis. „Jedná se o první zásadní případ vedený proti biotechnologické společnosti kvůli poškození zdraví způsobenému geneticky modifikovanými organismy.“

Caroline si informace pilně zapisovala.

„Finanční aspekt je obrovský. V loňském roce dosahoval hrubý zisk biotechnologických společností z geneticky modifikovaných semen až dvacet miliard. A jedním z nejziskovějších semen na dnešním trhu je SuperSója.“

„Takže lidé žalují výrobce?“ zeptala se Caroline. Ten problém nebyl úplně jednoznačný.

Louis přikývl. „První problémy byly zaznamenány mezi atlety. Extrémně fyzicky zdatné lidi najednou postihlo poškození ledvin. A vzápětí začali lékaři stejný jev pozorovat mezi dětmi. Atleti a děti. Tyto dvě kategorie, které kromě obecně dobrého zdravotního stavu nespojuje vůbec nic, najednou trpí onemocněním ledvin s prudkým nástupem. Nedávalo to žádný smysl. Dokud někomu nedošlo, jaká je ta jediná společná ingredience.“ Louis svou řeč na závěr zdůraznil zvednutým ukazováčkem.

„Budu hádat,“ řekla Caroline, „atleti popíjeli proteinové koktejly na bázi sóji a děti dostávaly mléčnou výživu na bázi sóji.“ 18


„Správně.“ Louis přikývl. „SuperSója s vysokým obsahem proteinů je obsažená v mnoha výrobcích společnosti Med-Gen Biotechnology. Slyšela jste o přípravku Rapid Burn?“

„Ano,“ Caroline s úlevou přivítala šanci vypadat informovaně. Tedy, ne že by to bylo složité, pokud šlo o Rapid Burn. Po velkolepém uvedení na trh se Rapid Burn stal nejvyhledávanějším proteinem mezi atlety a lidmi posedlými zdravou výživou. Už samotný název vyvolával představu lesknoucích se těl ohýbajících železo na billboardech a v nočních teleshoppingových spotech.

„A co Nature’s Comfort? Soy Gentle? Soy Satin?“

„Ano.“ Tyto dětské výživy znala Caroline z regálů v potravinách, kde nakupovala.

„Pořád se prodávají,“ řekl Louis. Jeho hlas zněl věcně.

„Vážně?“ Caroline zvedla obočí. Vzhledem k soudnímu sporu vedenému kvůli teoretické možnosti, že výrobky firmy Med-Gen zabíjejí lidi, se rozhodnutí firmy pokračovat v jejich prodeji zdálo neodpustitelné.

„Dokud tento spor nevyhrajeme, ty výrobky zůstanou v prodeji. Budou je prodávat pobočky firmy Med-Gen. Lidé si je budou kupovat a budou nemocní.“

Louis se odmlčel, aby nechal vyznít morální závažnost případu.

„Můj přítel Dale Anderson je tím chytrým právníkem, který odhalil společnou ingredienci,“ pokračoval Louis. „Proto jsme také do tohoto případu vstoupili. Zapojil nás zhruba před měsícem. Zastupuje stovky žalobců v případu SuperSója dole v Texasu.“

„V Texasu?“ Caroline přestala zapisovat. „Jedná se o federální spor?“

„Ano. Po celé zemi bylo otevřeno zhruba padesát tisíc případů týkajících se SuperSóji.“ Louis se díval Caroline do očí. „Věřím, že si vzpomínáte, co jsme si ve škole říkali o federálních soudních sporech.“

19


Caroline přepadla nejistota, jako pokaždé, když ji Louis použil jako svou mluvčí během semináře o Strategii komplexních soudních sporů, který vyučoval jako externí lektor během třetího roku jejího studia na právnické fakultě. Jeho záliba v posazování studentů do horkého křesla vedla k tomu, že někteří studenti se jeho seminářům začali vyhýbat. Ale Caroline byla buď masochistka, nebo dostatečně zocelená, takže si takové výzvy užívala. Obzvlášť, když odměnou bylo získání nezbytných vědomostí.

„Byl už zvolen řídicí výbor?“ zeptala se Caroline bez mrknutí oka. Ačkoli se hromadným občanskoprávním sporům moc dlouho nevěnovali, vzpomínala si na přednášku o federálních sporech. Letecké havárie. Nebezpečné léky. Vadná auta. Jednalo se o neobvyklé situace, kdy mnoho soudů v různých státech mohlo čelit takřka totožným případům. Aby se soudní proces zrychlil, byly všechny společné případy odesílány jednomu soudci, jehož rozhodnutí bude následně závazné pro všechny soudy v zemi.

Caroline věděla i to, že výbor bude federální spor řídit za všechny žalobce. Mocný řídicí výbor bude vytvořen z nejlepších právníků zastupujících největší počet žalobců a bude rozhodovat ve všech věcech v rámci celonárodní strategie.

„Ano, byl ustanoven Řídicí výbor žalobců v případu SuperSója, někdy také nazývaný ŘVŽS.“ Louis ta písmena drtil mezi zuby, aby dal jasně najevo, že s takovým zkrácením nesouhlasí a nebude ho používat. „Ubohý Dale je prezidentem. Vést právníky v případu SuperSója je jako pást kočky, ovšem zdaleka ne tak potěšující. Když se kočky rvou mezi sebou, můžete si alespoň na chvíli vydechnout.“

„Jak se Dale stal prezidentem?“ zeptala se Caroline. S úlevou si všimla, že tón hlasu jejího nového šéfa je teď o něco přívětivější. Evidentně prošla úvodním testem v oblasti federálních soudních sporů, který pro ni připravil. 20


„Dale je prominentním advokátem v oblasti náhrady škody na zdraví. A také docela příjemný chlapík. A očividně byl jediným členem výboru, ke kterému nikdo necítil nenávist.“ Louis se pousmál. „Bohužel je však spíš politik než stratég.“

Když Louis domluvil, přejel očima ke stolu u západního okna své kanceláře. Malý stolek s jednou nohou, jehož prastaré spoje drželo dohromady mosazné kování, měl u sebe jen jednu židli. Na stolku byla rozložená starožitná kostěná šachovnice. Jednotlivé figurky byly rozestavěné uprostřed partie, některé černobílé kousky se už ocitly vedle šachovnice, pro ně už bitva skončila.

Caroline si nevzpomínala, že by při poslední návštěvě Louisovy kanceláře šachovnici viděla, ale nepřekvapilo ji, že hraje. Z Louise prýštila starosvětská grácie, ovšem jeho pověst coby mistra taktiky prozrazovala pod kultivovaným zevnějškem pouličního rváče. Šachy byly hrou gentlemanů – zrovna tak drsné jako rvačky v baru, ovšem nekonečně více promyšlené.

„Dale chce od vás poradit ohledně strategie, je to tak?“ dohadovala se Caroline, která už prakticky zapomněla na nervozitu a zvažovala roli, kterou tento prominentní advokát v ostře sledovaném případu hraje.

„Mimo jiné,“ přikývl Louis. „Řekl jsem Daleovi, aby koordinoval soudní řízení v případu SuperSója tady v Los Angeles před soudcem Samuelsem.“

„Proč soudce Samuels?“ zeptala se Caroline. Louis nikdy neudělal nic bez pečlivého přemýšlení a nezpochybnitelného odůvodnění.

„Soudce Samuels předsedá soudům už třicet let. Je to talentovaný právník se zkušenostmi z vedení federálních sporů.“

Caroline přikývla. To bylo dobré, rozumné zdůvodnění.

„A jeho žena je na dialýze.“ Louisovi se nad tajnou informací zableskly oči. „V důsledku toho předpokládám, že soudce Samuels

21


zná onemocnění ledvin a strašlivou daň, kterou si tato nemoc vybírá na svých obětech... a jejich rodinách.“

Caroline otevřela pusu, aby se šéfa zeptala, jak se k informacím o soudcově osobním životě dostal, ale Louis ji zvednutím ruky zastavil.

„V informacích je síla,“ řekl prostě.

Tuhle otřepanou právnickou frázi už Caroline slyšela. Jedna z mnoha, které Louis vypustil před svou třídou zaujatých studentů, kde si každý budoucí právník zapisoval zlaté drobečky moudrosti poletující ve vzduchu. Když se dozvěděla, že se její profesor honí za informacemi stejně jako ona, okamžitě ji zaplavila vlna náklonnosti. Pojem ‚honit se za informacemi‘ rozhodně upřednostňovala před méně pikantním termínem stalker.

„Kromě poradenství v oblasti strategie a sledování řízení tady v Los Angeles,“ pokračoval Louis, „budeme výboru pomáhat s přípravou vyjádření proti návrhu firmy Med-Gen na uplatnění Daubertova standardu.“

„Protistrana zpochybňuje vědu,“ Caroline to spíš konstatovala, než že by se ptala.

„Ano. Soudce Samuels bude rozhodovat, zda je vědecky možné, aby SuperSója způsobovala selhání ledvin. Pokud se nepřesvědčí, že vědecká literatura takové spojení uvádí, celý soudní spor zamítne.“

Caroline tiše vstřebávala význam návrhu firmy Med-Gen. Jediný omylný jednotlivec se stane vrátným pro každý případ SuperSóji po celé zemi.

„V takto rozsáhlém případu se návrh na Daubertův standard dá očekávat,“ pokračoval Louis. „Je to pro Med-Gen nejlepší šance, jak spláchnout celý ten spor do záchodu.“ Tiše vydechl. „Naneštěstí mají velkou šanci, že se jim právě toto podaří.“

Caroline vyvalila oči. Z Louise, kterého znala ze školy, vždy vyzařovalo sebevědomí. Dokonalé zvládnutí všech figurek na šachovnici. 22


Tento neskrývaný skepticismus ohledně jejich šancí na úspěch proti návrhu na uplatnění Daubertova standardu ze strany firmy MedGen se zdál být nepatřičný. A znepokojující.

„Musíte pochopit, jakým překážkám tu čelíme,“ řekl Louis. „Biotechnologický průmysl vždy vykresloval obavy veřejnosti z GMO jako zbytečnou ustrašenost. Nepodloženou jakoukoli skutečnou vědou. Abychom vyhráli, musíme dokázat, že se obavy veřejnosti nyní děsivě naplnily. A proto musíme dokázat něco, co před námi ještě nikdy nikdo nedokázal – že jsou geneticky modifikované organismy schopné zabíjet lidi.“

Caroline se nyní mračila úplně stejně jako její šéf. Jejich úkol bude těžký. Vytvořit precedens je vždycky těžké. Ovšem případy, kdy rozhodnutí soudu ovlivní celé průmyslové odvětví, jsou ještě těžší. Obzvlášť pokud jde o lukrativní, mocné průmyslové odvětví.

„Dobrá zpráva je, že abychom získali odškodnění pro naše klienty, nemusíme se soudit ve všech padesáti tisících případů,“ řekl Louis. „Stačí vyhrát v tomto jediném. Pokud to dokážeme, pokud dokážeme přesvědčit soudce Samuelse, že SuperSója může poškodit ledviny, Med-Gen přistoupí na mimosoudní vyrovnání.“

„Jak to víte?“ zeptala se Caroline. Potichu si spílala, že na právech nebylo vyhrazeno více času praktickému vzdělávání. Strávila tři měsíce studiem nevyužité obchodní doložky, ale ani tři vteřiny nevěnovala tomu, jak hodnotit případ pro mimosoudní vyrovnání. I proto milovala Louisovy přednášky. Jeho výklad o procesním manévrování připomínal návod, jak se protáhnout kolem sametové pásky a proniknout do exkluzivního klubu. Užitečný. A zábavný.

„Jestli soudce Samuels návrh firmy Med-Gen na uplatnění Daubertova standardu zamítne, půjdou případy SuperSóji k soudu. Poroty jsou nepředvídatelné. Med-Gen by mohl skončit s rozsudky žádajícími obrovské sumy. A bylo by jich hodně. Po celé zemi. Firma takové riziko nepodstoupí. Místo toho své výdaje zastropuje

23


tak, že si dá stranou dostatek peněz do fondu pro vyrovnání, ze kterého zaplatí léčbu všem žalobcům, plus něco navíc, čím by je motivovali k souhlasu.“

Caroline potěšeně poslouchala Louisův popis toho, co se stane, když v řízení uspějí. Věděla, co se stane, když neuspějí. Žádné vyrovnání nebude. Nebude žádný obrovský fond, ze kterého se zaplatí léčba. Namísto toho bude každý žalobce v zemi ve věci SuperSóji vykázán ze soudní síně. Navždy.

„Všechno ukazuje na rychlé vyrovnání,“ řekl Louis. „Většina obětí dobře reaguje na kombinaci dialýzy a léků. Ovšem ty léky jsou dost drahé.“

Caroline si představovala, jaké oběti musí přinést rodiny poškozených, aby léčbu zaplatily. Kolik rodina obětuje, aby zachránila dítě? Manžela? Čeho se budou muset vzdát? Domu? Spoření na studia? Ty oběti budou stejně nezbytné jako srdcervoucí.

„Kdy máme dodat vyjádření?“ zeptala se.

„Ode dneška za týden. Slyšení se bude konat tři dny nato.“

Caroline si prohlížela data načmáraná v bloku. Týden, to je hodně málo času.

„Aktuální návrh vyjádření má bohužel určité významné... nedostatky.“ Louis stiskl rty. „Právníci z mnoha firem v řídicím výboru sepsali různé paragrafy z naší strany případu. Procesní paragrafy. Popis rozhodného práva. Ale všichni vědí, že skutečné gró spočívá ve vědě. Tam ten případ buď vyhrajeme, nebo prohrajeme. Proto každá z firem ve výboru prochází vědeckou literaturu a hledá jasné propojení mezi SuperSójou a poškozením ledvin.“

Louis potřásl hlavou a v očích měl nešťastný výraz. „Zatím nikdo nic moc nenašel.“

„Nepředstavuje možný důkaz krátká časová lhůta mezi poškozením žalobců a dobou, kdy požili výrobky se SuperSójou?“ zeptala se Caroline. 24


„Jistě,“ připustil Louis, „a Daleova kancelář už tento argument sepsala. Ale možná to nebude stačit. Bez podpory v publikovaných vědeckých materiálech bude moc těžké přesvědčit soudce, aby odsouhlasil vyplacení stovek milionů dolarů za soudní spor. Myslím, že někteří členové řídicího výboru už potichu propadají panice.“

„Potichu?“

„Právníci těch rozhazovačných žalobců jsou kovbojové,“ řekl Louis svým aristokratickým přízvukem. „Neomalení a sebevědomí. Nikdy nepřiznají žádnou slabost. Ale jsou také chytří. Vědí, že jsou zranitelní. Proto Dale chce, abychom zkusili něco najít ve vědeckých časopisech. Myslel jsem, že byste se na to mohla podívat. Koneckonců, právníci znalí vědy a technologií jsou dost vzácní.“

Louis se usmál. „Jste bílá vrána.“

Díky tomu komplimentu si Caroline připadala jako podivín, ovšem tak jako tak mu oplatila úsměv. Dostat úkol, kde mohla jednak pracovat přímo s Louisem a jednak vnést do případu skutečnou hodnotu, to bylo víc, než mohla během prvního měsíce tady doufat. Navíc hned první den. I když ten úkol se zdál být jen o maličko snazší než porazit Nemejského lva...

Louis studoval Carolinin obličej, jako by na jeho povrchu hledal známky obav. Vzhledem k tomu, že svůj výraz vytrénovala k poslušnosti, Caroline mu odmítla jakékoli obavy ukázat.

„Na ten projekt jste skutečně trochu moc nováček,“ řekl Louis, napůl sám k sobě.

Caroline už se chtěla naježit, jenže on měl pravdu. Větším nováčkem už být nemohla.

„Ale přesto,“ pokračoval, „znám vaši práci ze školy. Vždycky jste byla hodně důkladná. A máte perfektní zázemí. Věřím, že se k vědě postavíte z jiného úhlu. Klidně můžete najít něco, co všem ostatním uteklo.“

25


Caroline ucítila v hrudi reflexní nával odhodlání. I když se Louis nepodobal jejímu otci fyzicky ani chováním, oba spojovala podobná míra exaktnosti. Při vzácných příležitostech, kdy Carolinin otec kontroloval její domácí úkoly, musela celou práci přepisovat, když udělala byť jen jedinou pravopisnou chybu. A když potom v testu vynechala byť jen jedinou právní otázku, Louis ji přiměl zůstat ve třídě po vyučování, aby to prodiskutovali. Caroline se nemohla rozhodnout, jestli se jí líbí vysoká očekávání, která vůči ní oba muži mají, nebo jestli je nesnáší, ale jedno bylo jisté: byla odhodlaná všechna jejich očekávání naplnit.

„Jen mi řekněte, co mám dělat,“ řekla a naklonila se dopředu.

„Ty články jsou ve zpravodajské informační místnosti. Udělejte si tam kancelář.“ Louisův hlas zněl pevně, jako když generál vede své muže do bitvy a dodává jim sebedůvěru, aby splnili úkol. „Prozkoumejte všechny vědecké podklady. Najděte mi spojení mezi SuperSójou a poškozením ledvin. Dejte mi něco, čím můžeme argumentovat, ať máme v ruce něco silnějšího než Daleův nicotný argument ohledně krátké doby do poškození.“

Caroline už začínaly bolet prsty z úporného psaní poznámek. Věděla, že jakmile opustí pole technologií, opustí také dvacáté první století. Ale realita ji i přesto překvapila. A způsobila jí bolest v ruce.

Jako by jí Louis četl myšlenky, ukázal bradou na blok. „Pište své poznámky k vědecké literatuře ručně, prosím. Je to starý zvyk, ovšem pořád ho považuji za velmi užitečný. Sestavování slov na papír vytváří určitá spojení v mysli.“

Odmlčel se, kdyby třeba chtěla něco namítnout.

Caroline potlačila nutkání zkřivit obličej a žádné námitky nevznesla.

„Dale bude také chtít všechny materiály na papíře,“ řekl Louis.

„Chápu,“ odvětila a pořád ještě nechtěla dát najevo svůj nesouhlas. Prostý fakt, že byla Magna Charta sepsána na pergamenu 26


z ovčí kůže, přece neznamená, že by nebyla mnohem snáze prozkoumatelná, kdyby ji někdo nahrál do iPadu. Ale držela se zpátky. Věděla, že právníci milují své papíry.

„Podle toho, jak vám to s těmi vědeckými podklady půjde, vám možná ještě nějaké úkoly přidám,“ řekl Louis. „Pokud to nepůjde, můžu stáhnout jednoho z koncipientů pracujících na případu Telemetry Systems. Ten jde k soudu za dva měsíce a je na něm pořád hodně práce, takže bych samozřejmě rád nechal vše tak, jak je... ale kdyby to jinak nešlo...“

„Já to zvládnu,“ řekla rychle Caroline. Nelíbilo se jí poslouchat šéfovy řeči o náhradním plánu, pokud selže.

„Dobře. Nemáme moc času.“

„Můžu se za vámi stavit, řekněme, v pět, abych vám přednesla, co jsem našla?“ nabídla Caroline a neměla tušení, jestli to, co slibuje, je vůbec reálné. Byla ale odhodlaná to přesně tak udělat.

„Perfektní,“ řekl Louis. „Dobrý den, Silvie,“ pozdravila Caroline svou asistentku, která měla náušnici v nose a vlasy tak rudé, že se mohla schovávat za hasičskými vozy. „Řeknete mi, prosím, kde je zpravodajská informační místnost?“ Ten název zněl z úst Caroline směšně. Jako by byli vojáci pochodující do bitvy a ne přenašeči papírů v kancelářské budově.

Silvia přikývla a tvářila se vážně. „Je to dole ve sklepě. Nalož stroj posledního soudu tam dole tunami dietní koly a papírem a odpal to. Nikdo nepřežije, ale válku bychom měli vyhrát.“

Caroline se usmála. Její asistentka se jí líbila. Poznala, že spolu budou dobře vycházet. Jakmile přijde na to, k čemu se jí hodí asistentka.

„Je to ve třicátém třetím patře, vchod je z kuchyňky,“ řekla Silvia. „Je to prostě zasedačka. Žádné zbraně. Jen hromada krabic plných děsivě vypadajících textů a diagramů.“

27


Caroline Silvii poděkovala a spěchala k výtahu.

Když se blížila k zasedací místnosti, očima skenovala výjev před sebou. Tmavé dřevěné skříňky oddělovaly pracovní boxy asistentů od vnějšího kruhu kanceláří právníků. Asistenti seděli v boxech a formátovali dokumenty nebo hráli solitaire. Právníci přecházeli sem a tam ve svých kancelářích a telefonovali s klienty nebo kamarády. Firma Hale Stern se prostě v každém ohledu podobala všem dalším právnickým firmám. Všem dalším kancelářím. Všem dalším budovám.

Tedy, až na zdi.

Zdi byly v rozestupech tří až čtyř metrů ozdobené plátny zavěšenými na napínacích drátech. Farmáři pracující na poli. Katedrála v Salisbury za úsvitu. Renesanční portréty starých mužů v kloboucích se širokou krempou. Cedulky pod obrazy vypadaly jako kartičky z příručky ‚Kdo je kdo‘ v oboru starých mistrů. Rembrandt. Cézanne. Goya. Nešlo o nejslavnější obrazy těchto umělců. Byly to skici a studie, podle kterých potom mistři malovali svá největší díla. Caroline i přesto věděla, že kterékoli z pláten má větší cenu, než kolik ona vydělá za celý život.

Zastavila se před malým dílem zobrazujícím muže třímající meče. V popředí stála žena ve zvlněných slonovinových šatech s pažemi zvednutými k nebesům, prosící o pomoc shlížející anděly. Světlo na tomto obraze bylo skutečně speciální. Rudá krev na stříbrných mečích vojáků rezonující se špinavě hnědými odstíny bitevního pole. Na cedulce pod plátnem stálo: VRAŽDĚNÍ NEVIŇÁTEK, PETER PAUL RUBENS, 1611 (STUDIE PRO PLÁTNO V LOUVRU 1613, POLOŽKA Č. 22344).

Koutkem oka Caroline zaznamenala, že vedle ní někdo stojí. Silvia.

„Patří Louisovi,“ odpověděla asistentka na nevyslovenou otázku Caroline.

„Odkud je má?“ zeptala se Caroline. 28


„Z aukcí, většinou. Někdy ze soukromých sbírek klientů. Vezme si umělecké dílo místo plateb za služby. Není to tak, že by potřeboval peníze,“ dodala Silvia a dívala se stranou.

Caroline přikývla. Jako všichni ostatní ve firmě Hale Stern, i ona znala Louisovu aristokratickou osobnost. Jeho letní večírky v bílých lakýrkách v usedlosti v San Marinu. Výroční výlety na Beaufortovy hony v Gloucestershiru. Charitativní práce pro Huntingtonovu knihovnu.

„Nákupy řeší Louisův kurátor, protože aukce bývají plné stresu. Někteří lidé to mají rádi, ale Louis ‚není ten typ.‘“ Silvia napodobila Louisovu snobskou intonaci. „Jemu jde jen o umění.“

Caroline studovala logo vyražené na malé kartičce zavěšené pod Rubensem: KURÁTORSKÉ SLUŽBY FLEMING. To bude asi ten kurátor. V půli chodby si všimla prázdného prostoru na zdi s prázdnou kartičkou čekající pod ním.

„Nový kus už je na cestě,“ řekla Silvia. „Picasso. Toužil po něm roky. Asi před měsícem šel konečně do aukce v Sotheby‘s. Když vyhrál, snažil se ze všech sil udržet své důstojné způsoby, ale bylo vidět, jak vnitřně vyskakuje do vzduchu a tleská rukama.“

Při představě Louise zbaveného typické zdrženlivosti se Caroline usmála.

„Jo, a mám pro vás dobrou zprávu,“ řekla Silvia a otočila se na Caroline. „Brzy bude k mání větší kancelář. Na severní straně budovy. Víte kde – to je ta strana s hezkými výhledy. Můžu o ni zažádat, jestli chcete.“

Caroline si v duchu představila severní stranu jejich patra. Všechny kanceláře byly plné. Nevzpomínala si, že by dostala nějaký e-mail o blížícím se odchodu.

„Kdo odchází?“ zeptala se.

„Greg Portos. Jeden z koncipientů z případu Telemetry Systems.“

29


Caroline se s Gregem nesetkala, ale přemýšlela o tom příšerném načasování. Celá firma žila přípravami na soud v případu Telemetry Systems. Ztratit člena týmu rozhodně nemohlo být dobré.

„Greg to včera parádně podělal.“ Silvia ztišila hlas do konspiračního šepotu. „Už tu dlouho nebude...“

„Jsem v pohodě tam, kde jsem,“ rychle řekla Caroline.

„Jak je libo.“ Silvia pokrčila rameny. „Už do té zasedačky trefíte?“

„Nejspíš mě rozptýlily ty hezké obrázky,“ s úsměvem odvětila Caroline. Ale potom ji úsměv přešel.

„Vypadá to, že prokrastinuju,“ řekla. Navzdory svému rozhodnutí vyšplhat na horu, kterou jí Louis ukázal, přešlapovala na úpatí a nechala se odradit očividnou výší vrcholu ztrácejícího se v mracích. To nebylo dobré znamení.

Silvia se na Caroline chápavě podívala. „Louis vám dal šíleně nemožný úkol s absurdním termínem, viďte?“

Caroline odolala touze přikývnout.

„Louis se velmi živě zajímá o růst koncipientů,“ řekla Silvia a znovu napodobovala Louisův přízvuk.

Asistentka se teď dívala Caroline přímo do očí. „Jinými slovy, nakope vám prdel a vy se toho strašně moc naučíte... jestli to vydržíte.“

Při té nevyslovené výzvě se Caroline narovnala.

„Měla bych vyrazit. Mám toho hodně.“ 30


3. KAPITOLA

Caroline našla zasedací místnost naproti firemní kuchyňce, odkud se ozývalo cinkání nádobí a změť hlasů. Vábila ji vůně čerstvého popcornu, ale očima se upínala ke dveřím zasedačky. Dnes to vypadá, že vynechá i oběd. Na popcorn není čas.

Ale zrovna když se chystala vzít za kliku, ze zasedačky se vynořila žena, která ji zastavila. Ta žena měla na sobě nebesky modrý kostým a na klopě přišpendlený hedvábný květ v barvě lilku. Kolem krku šňůru perel, aby učinila zadost tradici, ovšem jinak její vzhled vzýval nejnovější módní trendy. Obočí měla vytrhané až do mikroskopických zárodků.

„Promiňte,“ řekla Caroline a snažila se tu ženu, která jí teď blokovala cestu, obejít.

„Počkat,“ opáčila ona.

Caroline se zastavila.

Žena nadzdvihla obočí tenké jako čára tužkou. „Vy jste ta nová.“

„Ano...“ Caroline se chtěla omluvit, ale žena pokračovala.

„Já jsem Deena Penskyová. Z New Yorku. Trčím tu kvůli tomu zatracenému případu SuperSóji. Ačkoli právě teď se spíš snažím zjistit, kde se tady dá dobře najíst.“ Deena vystřelovala slova z úst s kadencí samopalu a rychlostí, která dávala jasně najevo, že není čas nechat jednotlivá slova ve větě dýchat.

31


„Z New Yorku?“ Caroline nevěděla, že by firma Hale Stern měla pobočku v New Yorku.

„Pracuju pro kancelář Wainwright, Callisto a Phillips,“ řekla Deena. „Můj šéf je Anton Callisto. Je v řídicím výboru. Poslal mě sem, abych pomohla Louisovi s čímkoli, co může nařídit soud. V podstatě je to tak, že mě můj šéf půjčil vašemu šéfovi. Tedy, ne že by mě váš šéf nějak honil do práce, ovšem nepočítáme-li surfování po e-shopech s botičkami.“

Deena naklonila hlavu a prohlížela si Carolinin kostým. „Je ze sekáče? Já mám pár šíleností ze sekáče. Ovšem jen doplňky, nikdy bych tam nekoupila kostým. To nikdy.“ Potřásla hlavou a vydala mlaskavý zvuk, jako by taková věc byla příliš šílená i při pouhém pomyšlení.

Caroline polilo horko. Ten námořnický kostým si koupila ve výprodeji v obchoďáku. Myslela, že je to v pořádku, že vypadá decentně. Ale když se teď viděla Deeninýma očima, cítila se jako dítě, co se z legrace převléká do matčiných prastarých šatů načichlých plísní ze skříně.

„Na nováčka jste nějaká stará, ne?“ zeptala se Deena. Odmlčela se na dost dlouho, aby to vypadalo, že se příval slov zarazil. Nebo aspoň že má malou pauzu.

„Pár let jsem pracovala jako softwarová inženýrka,“ řekla Caroline.

„Počítače? To je zajímavé,“ řekla Deena tónem, který jasně prozrazoval, že to zajímavé rozhodně není. „Proč jste se rozhodla pro právo?“

„Chci pomáhat lidem,“ řekla Caroline.

Deena si založila ruce na prsou a ušklíbla se.

„Opravdu,“ přesvědčovala ji Caroline. „Právo je skvělý nástroj, kterým se dá pomáhat lidem... aby se jim neděly špatné věci. Sama jsem se s tím setkala... kdysi.“ 32


Caroline zavřela pusu, aby zarazila proud informací. Deena nepotřebovala vědět nic o právních potížích její rodiny. Nebo o její neodpustitelné roli při jejich vzniku.

„Jak, sebrali vás za prostituci nebo tak něco?“ Deena se štěkavě rozesmála, a potom si znovu afektovaně prohlížela Carolinin kostým.

Caroline mlčela. Vina, která se usídlila v těsném sousedství jejího srdce jako věrný společník, se zavlnila, ale Caroline se rozhodla ji ignorovat. Tohle nebyla správná doba ani místo a ani osoba pro vysvětlování špinavých důvodů, proč opustila svět technologií.

„Ale no tak. Mně to můžete říct. Proč jste šla na práva?“ zeptala se Deena s obočím vytaženým do lačných oblouků v příslibu dalekého a rozsáhlého šíření čehokoli, co jí Caroline sdělí.

„Chci pomáhat lidem,“ opakovala Caroline. Nebyla to celá pravda a obě to věděly.

Trvalo jen zlomek vteřiny, než nad tím Deena mávla rukou. „Hm, no tak já šla na práva proto, že jsem nechtěla být doktorka jako moje máma. Je primářkou neurologie v Nemocnici svatého Lukáše v New Yorku, ale teď je na měsíc tady v nemocnici Northridge, protože moje rodina z nějakého bizarního důvodu přemýšlí o stěhování na západ. Ačkoli už jsme dávno přišli na to, že tady nikdo ani netuší, co je cronut.“

Deena se podívala na Caroline, potom na dveře zasedačky, potom zpátky na Caroline. Stiskla rty a zavrtěla hlavou.

„Panebože, neříkejte mi, že vás Louis poslal číst ty články kvůli SuperSóje.“ Deena už zase odmítavě pomlaskávala.

„Ano,“ řekla Caroline, „chce, abych našla spojení mezi...“

„SuperSójou a poškozením ledvin,“ dokončila za ni Deena větu. „Nic nenajdete. Já už to prohledala. Všichni už to prohledali.“

Deena se na Caroline dívala s povytaženým obočím. „Asi je to dobrý úkol pro nováčka. Nemůžete nic zkazit hledáním něčeho, co neexistuje.“

33


Caroline zvažovala svou odpověď. Chtěla Deeně říct, aby se šla vycpat, ale to na první den v práci nevypadalo úplně nejzdvořileji.

„Možná chce, abych se ujistila, že jste nic nepřehlédla,“ řekla nakonec Caroline.

Deenina tvář zrudla. „Věřte mi, nic nenajdete. Ale kdybyste potřebovala pomoc nebo něco, dveře mám vždy otevřené,“ potom se otočila, odkráčela chodbou do své kanceláře a zavřela za sebou dveře.

Caroline se dívala směrem, kterým zmizela Deena. Zjistila, že je jí fuk, jestli Deena nebo Dale nebo kdokoli jiný už ty články četl. Zřídkakdy věřila názoru někoho jiného. V tom si s Louisem byli podobní, rozhodla se.

Potřebovala získat Louisovu důvěru.

A články ve zpravodajské informační místnosti představovaly cestu, jak toho dosáhnout. Carolinin plán vznést se vzhůru a vyrazit za záchranou všech žalobců v případu SuperSója splaskl jako nafukovací balónek, když uviděla, co ji čeká. Šest archivačních boxů na stole z carrarského mramoru, který vyplňoval prakticky celý prostor zasedačky. Rychlým pohledem zjistila, že v každém boxu jsou dva velké pořadače s články. A v každém pořadači bylo na pět článků.

Caroline začala počítat. Má šest hodin, aby přečetla šedesát článků. Je jako velmi malý had, který má za žalostně krátkou dobu na strávení extrémně velkého slona.

Sevřela se jí hruď. Panika v ní narůstala jako bouře v dáli, jen kousek za horizontem. Bylo jedno, že nikdo jiný nevěřil, že v těch mohutných šanonech na stole před sebou něco najde. Louis tomu věřil, a na tom jediném záleželo.

Hlubokým nádechem zahnala paniku. Musí se soustředit. Organizovanost je jednou z jejích silných stránek. Rozložení úkolů do 34


miniaturních komponentů jí přeci pomohlo zvládnout právnickou fakultu. Taky jí to pomohlo zvládnout vlastní nervy.

Teď si udělala plán. Vyhledávání podle slov omezí vesmír článků na ty, které obsahují konkrétní klíčové fráze vztahující se k problematice Daubertova standardu. Jestli se dokáže vyhnout prohrabávání stohů papíru, bude její vědecká revize rychlá. Musí být. Zhodnotit vědu za jediný den bylo ambiciózní, jestli ne „šílené a nemožné“, jak říkala Silvia.

Caroline zvedla sluchátko telefonu na komodě vedle okna a vytočila číslo.

„Kde najdu odkazy k článkům v zasedačce?“ zeptala se, když se její asistentka ohlásila.

Místo odpovědi slyšela Caroline jen zakuckání.

„Netuším,“ odpověděla nakonec Silvia. „Louis používá jen papír. Je dinosaurus. Dinosaurus s drahým plnicím perem.“

Caroline zavěsila a zaostřila pohled na krabice.

Musí jen vymyslet něco jiného. Rychle.

Caroline znala zákonitosti platné pro všechny obory, týkající se mystiky kolem nově přijatého zaměstnance. Nastupuje rychle, nebo vůbec ne. Záblesk nadpřirozené rychlosti. Náznak extrémních schopností. Nějaký náznak, že přijetím právě vás se firmě podařilo chytit zlatou mušku. Jinak se usadíte na úrovni ulice a tam už zůstanete. Při zemi a těžce se lopotící. Nic než další smrtelný chodec.

A Caroline věděla, že rychlý, a přesto neměnný posudek na nového koncipienta si Louis dělá ještě dřív než většina jiných šéfů. Během druhého kola pohovoru ji mladší partneři ve firmě tlumenými hlasy varovali, že Louis je nesmírně rychlý při rozhodování, zda konkrétní člověk stojí za úsilí věnované jeho zaškolení a za výdaje s tím spojené. Neváhal vyrazit dveře s lidmi s hvězdnými referencemi, skvělými doporučeními a cennými stážemi.

35


Caroline slyšela historku o nešťastné koncipientce, která si špatně přečetla případ a zaměnila v rozhodnutí soudu orbiter dictum za závaznou část odůvodnění rozsudku. To byl pro tu ubohou ženu konec. Ještě pár měsíců přežívala, než odešla bez jediného slova na rozloučenou. Její kancelář zůstala prázdná, zatímco firma Hale Stern hledala toho správného náhradníka. Louis trval na tom, že si příštího nováčka vybere sám.

Vybral si Caroline.

Teď mu musí dokázat, že neudělal chybu. „Přečetla jste je všechny?“ zeptal se Louis. Pozdní odpolední slunce za ním zapalovalo částice prachu na losangeleské obloze do špinavého odstínu zlaté. Záře se přelévala na černobílé fotografie na zdech Louisovy kanceláře a dodávala jim sépiový nádech.

„Četla jsem jen abstrakty,“ přiznala Caroline. „Ale potom jsem to vzala ještě jednou a většinu slibných článků jsem přečetla kompletně. Dělala jsem si poznámky.“ Zvedla hustě popsaný právnický blok, aby to dokázala, ale hned ho zase dala dolů, když jí došlo, že vypadá, jako když kuře vymáchá nohy v kaluži inkoustu, a pak vyrazí na procházku po papíře.

„Našla jste něco, co můžeme použít?“ zeptal se Louis a díval se jí zpříma do očí.

„Nenašla jsem přímé spojení mezi SuperSójou a poškozením ledvin,“ řekla a cítila se mizerně kvůli tomu, že ve svém prvním závěru rezonuje s Deenou. „Ale možná se nám podaří prokázat deduktivní propojení.“

Na rozdíl od Deeny se nespokojila s absencí jakéhokoli přímého důkazu. V zoufalství jí nezbylo než být... kreativní. Mohla jen doufat, že Louis její závěry ocení.

„Vysvětlete to,“ nařídil. 36


Caroline se zhluboka nadechla. Stejně jako ve škole, Louis bude očekávat přesvědčivé podání jejího názoru. Nebude hodnotit jen obsah, ale i srozumitelnost a sebedůvěru v jejím projevu. To znamená, že musí potlačit nervozitu. Zklidnit hlas. Držet se tématu.

„Celý koncept genetického inženýrství spočívá v tom, že do DNA rostliny se vloží nový gen, který donutí rostlinu dělat něco, co obvykle nedělá. Tak třeba vědci vložili gen z mořského ďasa do DNA rostliny brambor, aby vypěstovali brambory, které svítí ve tmě, když potřebují zalít. Úžasné, i když trochu děsivé, že?“

Louis nijak nereagoval, takže Caroline spěšně pokračovala. „Problém je v tom, že vložení nového genu do rostliny může mít i neúmyslné důsledky. Jedna společnost se snažila vylepšit rostliny bavlníku tak, aby odolávaly pesticidům, ale nový gen způsobil, že všechny tobolky bavlny z rostlin opadaly. O tom píše článek doktora Hahna. Doktor Hahn uzavírá svůj článek vyjádřením obavy, že nový gen může změnit metabolické procesy buňky takovým způsobem, že jinak neškodná rostlina může začít produkovat toxiny, které jsou pro lidi škodlivé.“

„A my si myslíme, že právě k tomu tady došlo.“ Louis přikývl.

„Ano. Taková je teorie. Med-Gen vytvořil SuperSóju tak, že vložil gen medúzy do DNA sóji, aby se zvýšil obsah proteinu. Ale je možné, že zvýšení obsahu proteinu není to jediné, co nový gen způsobil. Možná také přiměl buňky sóji produkovat toxin škodící ledvinám.“

„Potřebujeme důkaz, slečno Audenová, nikoli teorie,“ řekl Louis. „S čím můžeme pracovat?“

Tón jeho hlasu Caroline rozechvěl.

Začala stepovat ještě rychleji. „Máme článek od vědce jménem Feinberg, který říká, že SuperSója může ztenčit membrány ledvinových buněk u potkanů. Potom máme další článek od doktora Tercera, který říká, že ztenčení buněčných membrán je prekurzorem

37


spontánní buněčné smrti. A pak je tu další článek od doktora Ambrose, podle kterého platí, že když zemře dostatečný počet buněk, ledvina selže. Tyto tři články můžeme propojit a argumentovat tím, že SuperSója může způsobit selhání ledvin.“

Caroline studovala Louisův obličej, aby odhadla jeho reakci.

Louis zklamaně zavrtěl hlavou. „Tento typ deduktivního propojení už navrhovali jiní v řídicím výboru. To nestačí. Bez přímého spojení to bude moc těžké. Soudci mají rádi důkazy o tom, že když budete brát thalidomid, budete mít deformované miminko. Příčina a důsledek. Jednoduché a přímé.“

„Nic takového jsem nenašla.“ Caroline přiměla svůj hlas znít silně, ačkoli věděla, že sděluje špatné zprávy. Obrnila se a čekala na vyjádření Louisovy nelibosti.

Ale místo hněvu Louis její zprávu přijal s tichým zamyšlením. Zaklonil hlavu a studoval strop, na kterém zeleně svítil starožitný lustr. Když se znovu podíval Caroline do očí, viděla v jeho šedém pohledu náznak zranitelnosti. Pohled, který říkal, že Louis Stern, který své případy obvykle vyhrává, může tentokrát prohrát.

„Jste si jistá, že nic lepšího než deduktivní propojení nemáme?“ zeptal se tiše.

Caroline nevěděla, co na to říct. Svůj nejlepší nápad na použití materiálů k sestavení logického argumentu už vysvětlila.

V nastalém tichu se Louisovy rty zamračeně stáhly.

Carolinin obličej polilo horko. Cítila, jak jí tento úkol proklouzává mezi prsty.

„Vlastně jsem ještě něco našla,“ vyhrkla.

Louis jí zvednutím obočí tiše naznačil, aby pokračovala.

„Našla jsem... vodítko.“ Nevěděla, jak by to líp popsala. „Zatímco jsem pročítala všechny ty články, trochu jsem zapátrala. Online.“

Ačkoli ji Louis nutil psát poznámky rukou, nemohl čekat, že na technologii úplně zanevře. Na svém laptopu vyzkoušela desítky 38


vyhledávání. Našla odkazy na digitální verze těch článků. Pomocí vyhledávání slov mohla data procházet rychleji a prosívat jednotlivé studie jako zlatokop rýžující zlato. Na Googlu vyhledala i jména jednotlivých vědců. Pročetla si webové stránky jejich laboratoří. Jinými slovy, udělala všechno možné, aby rozšířila pole dostupných informací. Aby našla něco víc, než skrovné drobečky představované sbírkou v zasedačce.

„Feinbergova studie je nejblíž k tomu, co potřebujeme říct,“ pokračovala, „tak jsem hledala, jestli někdy o SuperSóje řekl i něco jiného.“

„A řekl?“ zeptal se Louis.

„Tak trochu. Před šesti měsíci se doktor Feinberg zúčastnil na Havaji panpacifické konference o inovacích. Zrovna minulý týden vložil zprávu na vývěsku konference o jedné z prezentací, které viděl. Očividně tam byl nějaký lékař jménem Franklin Heller, který měl přednášku o očkování proti chřipce. Na konci posluchačům naznačil něco o novém článku, který píše o SuperSóje. Feinberg o tom napsal na vývěsku, aby zjistil, jestli o tom článku někdo neslyšel něco víc.“

Louis naklonil svou bílou hlavu do strany a našpulil rty.

Caroline polkla. Došlo jí, jak



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.