načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Po zemi bloudím dál – Rae Carsonová

Po zemi bloudím dál

Elektronická kniha: Po zemi bloudím dál
Autor: Rae Carsonová

Historický román s prvky fantasy, odehrávající se v období Zlaté horečky, je i pokusem navrátit se v žánru Young Adult ke klasické dobrodružné literatuře. Lee Westfallová dokáže ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 351
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Kristýna Wanková
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4293-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Historický román s prvky fantasy, odehrávající se v období Zlaté horečky, je i pokusem navrátit se v žánru Young Adult ke klasické dobrodružné literatuře. Lee Westfallová dokáže kolem sebe vycítit zlato. Zlaté žíly hluboko v zemi, malé valounky v proudu řeky. Díky tomu dokáže uživit svou rodinu i během třeskutých zim. Zlato pro ni znamená teplo, život a domov, dokud se neobjeví muž, který chce její dar zneužít pro sebe. Když ji připraví úplně o všechno, uteče Lee do Kalifornie. Kde jinde může dívka s magickými schopnostmi hledat útočiště, než ve městě, v němž bylo právě objeveno zlato?

Popis nakladatele

Lee Westfallová dokáže kolem sebe vycítit zlato. Zlaté žíly hluboko v zemi, malé valounky v proudu řeky. Díky tomu dokáže uživit svou rodinu i během třeskutých zim. Zlato pro ni znamená teplo, život a domov, dokud se neobjeví muž, který chce její dar zneužít pro sebe. Když ji připraví úplně o všechno, uteče Lee do Kalifornie. Kde jinde může dívka s magickými schopnostmi hledat útočiště než ve městě, v němž bylo právě objeveno zlato?

Zařazeno v kategoriích
Rae Carsonová - další tituly autora:
Po zemi bloudím dál Po zemi bloudím dál
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Po zemi bloudím dál

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Rae Carsonová

Po zemi bloudím dál – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Pro Marthu Mihalickovou,

vynikající redaktorku


V DAHLONEZE V GEORGII Westfallovi Reuben „Štístko“ Westfall, zlatokop Elizabeth Westfallová, jeho žena Leah „Lee“ Westfallová, jejich patnáctiletá dcera Hiram Westfall, Reubenův bratr McCauleyovi pan McCauley, zlatokop z Irska Jefferson McCauley, jeho šestnáctiletý syn Smithovi soudce Smith, soudce v okrese Lumpkin a majitel půdy paní Smithová, jeho žena Annabelle Smithová, jejich šestnáctiletá dcera Jeannie Smithová, jejich otrokyně James „Svobodnej Jim“ Boisclair, majitel koloniálu Abel Topper, nezaměstnaný předák dolu NA CESTĚ DO INDEPENDENCE V MISSOURI Bratři Zeke Tackett Emmett Tackett Ronnie Tackett Posádka nákladního prámu kapitán Rodney Chisholm Vrzal Joe Zrzavej Jack Joynerovi Andrew Joyner, džentlmen Rebekah „Becky“ Joynerová, jeho žena Olive Joynerová, jejich šestiletá dcera Andrew Joyner ml., jejich čtyřletý syn Matilda „tetička Tildy“ Dudleyová, jejich kuchařka

KARAVANA POVOZŮ

Z Missouri

Frank Dilley, vůdce dvaceti

vozů mužů z Missouri

Jonas Waters, zástupce Franka Dilleyho

Z Arkansasu

major Wally Craven,

průvodce vozové karavany

Josiah Bledsoe, chovatel ovcí

s deseti povozy

Hampton, otrok pana Bledsoea

Studenti z Illinois

Jasper Clapp, studoval medicínu

Thomas Bigler, studoval právo

Henry Meek, studoval literaturu

Z Ottawa Valley

Charles Robichaud, dělník na ranči

Lucie Robichaudová, jeho žena

Jeremy a Samuel,

jejich pětiletí synové-dvojčata

Z Kentucky

reverend Ernest Lowrey,

presbyteriánský pastor

Mary Lowreyová, jeho žena

Z Ohia

Herman Hoffman, sedlák z Německa

Helma Hoffmanová, jeho žena

Therese, jejich patnáctiletá dcera

Martin, jejich třináctiletý syn

Luther, jejich dvanáctiletý syn

Otto, jejich devítiletý syn

Carl, jejich osmiletý syn

Doreen, jejich pětiletá dcera

Dramatis personae



7

LEDEN

1849


8

KAPITOLA

PRVNÍ

Jelena zaslechnu ještě dřív, než ho spatřím, i když je tišší než veverka – tlumené křoupání sněhu, praskající větvička, tichounké frkání, jak čenichem hledá uschlou trávu. Nemůžu uvěřit, že mám takové štěstí.

Neslyšně jako padající sníh zvednu pažbu tátovy pušky Hawken k rameni a dívám se přes mířidla. Výhled mi zužují propletence větví. Musím počkat, až jelen vejde do mého zorného pole, ale to nevadí. Jsem trpělivá. Jsem přízrak.

Ukryla jsem se do větví spadaných z prastarého usychajícího dubu, který se tyčí nade mnou. Sníh zaplňuje mezírky mezi větvemi, a tvoří tak ochranu před větrem. Sotva vidím ven, ale je mi skoro teplo. Sníh kolem mě cinká a zvoní jako rolničky, jak taje v brzkém ranním záchvěvu tepla. Okraje sukně i spodničky mám otrhané a promočené. Kdyby mě teď viděly holky ze školy, pěkně by se do mě pustily, ale na tom nesejde. Musíme něco jíst.

A  proto se mi tahle rána musí podařit. Kdybych tak uměla vykouzlit čerstvou zvěřinu, kdykoli bychom ji potřebovali. To by bylo užitečné čarovaní.

Konečně do mého výhledu vpluje veliká, světle hnědá hruď s bílým krkem. Černý čenich se sklání k zemi a já zahlédnu rozložité, rozeklané paroží – je to přinejmenším šesterák. Krk má protáhlý a elegantní, pokrytý zimní srstí. Je tak blízko, že téměř vidím, jak mu na hrdle pulzuje krev. Nádherné zvíře.

Stisknu zadní spoušť – jemný, stálý tlak, přesně jak mě to učil táta. Cvaknutí, když se spoušť usadí, je téměř neslyšné, ale jelen vystřelí hlavu do vzduchu. Ani nedýchám.

Jsem trpělivá. Jsem přízrak.

Elegantně ustoupí stranou a větří. Jenže já jsem po větru, a tak se za chvíli vrátí k pastvě. Posunu prst na přední spoušť. Spadané větve mi zakrývají výhled na jelenovu hlavu, a tak mu mířím na plíce.

Teď už stačí ten nejjemnější tlak, lehký jako vzdech.

Rozezní se kostelní zvony. Jelen se vyplaší zlomek vteřiny předtím, než vzduch prořízne má střela. Spadne k  zemi, zmítá se ve sněhu, vyštrachá se na nohy a uhání pryč, zadek vykopává do vzduchu.

„Zatraceně!“

Vytrhnu nabiják zpod hlavně a spěchám lesním polomem. Za dobrých podmínek dokážu nabít a  znovu střílet za méně než půl minuty. Sice mám zmrzlé prsty, ale když budu rychlá, ještě bych ho mohla dostat.

Samozřejmě bych nemusela dobíjet, kdyby někdo lovil se mnou a  byl připravený vypálit druhou ránu. Všechno je těžší, když to člověk dělá sám.

Sahám do vaku pro roh se střelným prachem, když zahlédnu karmínovou stopu. Jasně rudá, vlhká a  teplá se vpíjí do sněhu. Zbyla po něm loužička na místě, kde spadl, a cestička z kapek, které mi ukazují směr. Zasáhla jsem ho.

Rychle jdu za ním a při chůzi nabíjím – nejprve střelný prach, potom kuli v papírovém obalu, všechno v hlavni upěchuju nabijákem. Na jelena už další střelou plýtvat nebudu, ale po kopcích se tu potuluje velká puma. V takhle mírné zimě by pach čerstvé krve mohl přivábit dokonce i medvěda. Sice není čas nedostatku – kdy by si zvíře, co je jen kost, kůže a tesáky, trouflo napadnout téměř dospělou dívku –, ale nebudu nic riskovat.

Stopy se prudce stáčí doprava. Projdu kolem zkrvavené prohlubně ve sněhu, kde musely jelenovi znovu podklesnout nohy. Zastavím se, abych nasadila zápalku a  opatrně natáhla kohout, pak si volnou rukou vyhrnu sukni a spodničku a rozběhnu se – co nejplynuleji, abych neházela puškou. Musím se k jelenovi dostat nejdřív ze všech. Nikdy domů nenos maso, které už někdo jedl, říká vždycky táta.

Krvavá stopa klesá z prudkého svahu posetého mladými břízkami. Bílé kmínky jsou potemnělé rudými šmouhami. Můj zraněný jelen míří na zábor McCauleyových, kde žije Jefferson se svým neschopným tatíkem. Jít je po lovu navštívit nemá smysl, protože jistě nejsou doma. Jeffův tatík chodí každičkou neděli do kostela, děj se co děj, protože má pošetilou představu, že pravidelné sezení na kostelní lavici z něj udělá slušného člověka.

Svah končí u  mělkého, ale rychlého potoka. Na okrajích se třpytí led, ale uprostřed teče průzračná a čistá voda. Mám dobře promaštěné boty. Když budu rychlá, můžu potok přejít dřív, než se mi voda dostane na punčochy. Sukni a spodničku si vykasám vysoko a vkročím do potoka.

V polovině cesty ztuhnu.

Vzadu v  krku ucítím zlato, ostře a  silně. Pocit se mi vkrade do hrdla a  do hrudi, kde se rozplyne na stálý bzukot, jako od poskakujících kobylek. Zvedne se mi žaludek, ale polknu, abych nevolnost přemohla. Nemáme ve sklepě dost jídla, abych s ním mohla takhle plýtvat.

Donutím žaludek, aby se uklidnil a ten pocit přijal. Nejlepší je nechat ho, aby se přese mě převalil, proudil skrze mě. Nechat ho, aby se ve mně usídlil jako starý přítel, který přišel na návštěvu.

Takhle těžké to je, jen když se ocitnu u něčeho velkého. Většinou je to valoun, ale někdy i pořádná žíla. Ze zvyku zavřu oči a usilovně se soustředím, točím se na místě, abych poznala, kde je pocit nejsilnější. Když to poznám správně, bude to jako nitka, co mě tahá za hruď, jako něco, co mě vtahuje... Tam. Otevřu oči. Rovně přes potok, za mladým holým javorem. Krvavá stopa vede stejným směrem.

Najednou se celá třesu, nohy mám úplně promrzlé. Přebrodím potok a na druhé straně se vyškrábu na břeh, který je kluzký od tajícího sněhu. Jak dlouho jsem v  té vodě stála? Zdálo se to jen jako chvilka. Zahýbu palci v promočených punčochách a doufám, že jsem si nezničila boty. Teď si další pár bot dovolit nemůžeme. Je dobře, že jsem si vzala svou starou loveckou sukni. Lem vypadá strašně tak jako tak, takže brodění v potoce už mu moc neuškodí.

Nahoře na břehu zkontroluju pušku a zdá se suchá. Aspoň že jsem měla dost rozumu, abych ji neráchala ve vodě. Když procházím kolem kmene javoru, pocit zlata zesílí, ale nevšímám si ho, protože jelen leží v  malé prohlubni lemované zkrvaveným sněhem.

Předníma nohama se vzpírá ze země, hlavu obtěžkanou parožím natahuje na druhou stranu. Pro jistotu na něj rychle namířím pušku, ale jelen klesne do sněhu a těžce oddechuje.

Opřu zbraň o strom a z opasku vytáhnu nůž. „Moc se omlouvám,“ šeptnu a obezřetně se k němu přibližuju. Krk, nebo ledviny? Bude se smrtí bojovat až do poslední chvíle. Vždycky to tak je. Vím, že bych se chovala stejně.

Jeho paroží je pro mě pořád příliš nebezpečné, než abych mu mohla přeříznout krční tepnu. Jak se k němu blížím, marně se svíjí a pohazuje hlavou. Musí to být rychlé bodnutí, přesně cílené. Pozvednu nůž.

Chvěje se mi ruka. Cítím teď zlato tak silně a jeho bzukot je tak neúprosný, že ho vnímám až v prstech u nohou. Je to skoro příjemné, jako když člověka prostoupí sluneční svit. Znamená to, že zlato je na dosah.

Nejdřív jelen, potom zlato.

Vrazím mu nůž do levé ledviny. Jedenkrát vyjekne, potom zůstane bez hnutí. Jen pár okamžiků mu z  rány vystřikuje horká krev, než se z ní stane malý pramínek. Vypařuje se do vzduchu a plní mi nos i ústa ostrou palčivostí. Musím si pospíšit. Jestli je ta puma někde poblíž, brzy přijde.

Jelen je příliš velký, než abych ho dokázala odnést na zádech. Budu ho muset stáhnout z kůže, naporcovat a odnést si jen ty nejlepší části. Na zbytku si může pochutnat puma, má mé požehnání.

Přiložím špičku nože dolů k  jelenovu měkkému bílému podbřišku. Pocit zlata zesílí jako výbuch, je mnohem ostřejší a jasnější než zápach čerstvé krve. Nemůžu si pomoct, upustím nůž a horečně hrabu ve sněhu – hrabu a  hrabu, dokud nenarazím na vrstvu podzimní hlíny. Pod nehty se mi zarývá bahnitá suť, ale hrabu dál, až uvidím něco blyštivého. Slunce v blátě. Teplo v zimě.

Valoun ze skrýše v hlíně vyndám bez velkého úsilí. Loni touhle dobou bych ho musela vykopat ze zmrzlé země. Okrajem rukávu ho očistím od bahna. Je velký jako pořádný, nerozlousknutý vlašský ořech a kulatější než jiné valouny, až na zvláštní vypouklinu na jedné straně. Musel se při poslední jarní povodni vyplavit z potoka. Potěžkávám ho v dlani, i když při tom nechávám pracovat i svůj cit pro zlato. Skoro z devadesáti procent čistý, jestli se nepletu.

Má cenu přinejmenším sta dolarů. To je víc než dost, abychom si koupili maso na celou zimu.

Posadím se na paty, valoun pevně svírám v dlani a zírám na zvíře, které jsem právě zabila. Teď už ho ani nepotřebuju. Plýtvání je hřích, říká ale vždycky máma. A Bůh ví, že tátovi by dušená zvěřina přišla k duhu.

Dnes se mi daří jako už dlouho ne. Schovám si valoun do kapsy u sukně, zvednu svůj stahovací nůž a dám se do práce. Slunce už je vysoko nad horami, když konečně vyvleču maso do schodů zadní verandy. Všechno, co jsem dokázala pobrat, je zabalené do jelenovy kůže a svázané motouzem. Bolí mě ramena – nesla jsem to přes míli –, a i když jsem všechno svázala co nejpevněji, stejně mám špinavou blůzu i sukni.

„Mami!“ křiknu. „Hodila by se mi tu pomocná ruka!“

Rozrazí dveře, v ruce drží utěrku. Z lesklého hnědého drdolu jí uteklo pár pramínků a vrásky kolem očí už nemá od smíchu, ale od starostí.

„Tátovi není moc dobře, co?“ zeptám se.

Pohledem zavadí o  balíček v  mých rukou a  o  pušku, kterou na něm opatrně vyvažuju. „Bůh ti žehnej, Leah,“ řekne. Zastrčí si utěrku do kapsy u zástěry a natáhne ke mně ruce. „Dej mi to. Začnu vařit ragú a ty si vybij zbraň a dej slepicím.“

Když jí balíček podávám, vypadne ze mě: „A to není všechno, mami. Něco jsem našla.“

Ztuhne a já se k ní vrhnu, abych chytila balíček masa dřív, než jí vypadne z rukou. Konečně řekne: „Už je to nějakou dobu. Myslela jsem, že jsi z toho třeba vyrostla.“

„Zdá se, že ne,“ odpovím a jsem zklamaná z jejího zklamání.

„Zdá se, že ne,“ přisvědčí. „Teď se dej do práce a probereme to s tátou, až budeš hotová.“

„Ano, mami.“

Zmizí v kuchyni. Opřu si pušku o rameno a zamířím ke kurníku. Hned za ním je mezera mezi stromy. Pozemek je tu holý, aby se ke slepicím nemohlo nic snadno připlížit. Je to dobrých sto yardů – až ke stromu s  rozdrásanou kůrou, velké borovici, kterou používám k vybíjení pušky. Skloním hlaveň dolů a pažbu si opřu o rameno. Ze severu se nepatrně zvedá vítr, a tak mířím maličko doprava. Nejlepší muška, co sem u takle prťavý holky kdy viděl, poznamenal jednou Jeffersonův tatík, což byl jediný kompliment, který jsem ho kdy slyšela někomu říct.

Zadní spoušť, klidný nádech, přední spoušť, prásk. Vzduchem se rozletí třísky, když střela zasáhne cíl. Slepice chvíli kdákají, ale brzo se uklidní. Jsou na mě zvyklé.

Opřu pušku o  stěnu kurníku. Vyčistím ji, až budu u  stolu mluvit s mámou a tátou. Aspoň budu mít záminku, proč se jim nedívat do ustaraných očí. „Jste hladové?“ zeptám se, a už slyším slípky – které vůbec nejsou tak hloupé, jak si většina lidí myslí –, jak se ženou k vrátkům na snídani.

Zvednu zástrčku, otevřu vrátka a slepice se vyhrnou ven, kdákají a klovou mě do špiček bot, jako by tak mohly dostat krmení dřív. Jakmile jim hodím zrní na zem, úplně na mě zapomenou. Až na mou oblíbenou slípku, Isabellu, která mi vletí do náruče, když si k ní dřepnu. Hladím ji po lesklém ocasním peří a ona mi zobe zrní z ruky. Trochu to bolí, ale nevadí mi to.

Můj život je zvláštní, vím to. Máme velké hospodářství a málo pracantů, takže jsem holka, co loví, farmaří a rýžuje zlato, protože její táta nemá žádné syny. Jsem v jednom kuse unavená, dlaně mám drsné a popraskané, sukně vždycky unosím příliš brzy. Holky z města si ze mě utahují a říkají mi „škaredá Lee“, protože mám velké ruce a silné čelisti. Zase tolik mi to ale nevadí. Je to lepší, než kdyby věděly, co je na mně doopravdy ošemetné – že dokážu najít zlato, stejně jako vodní víla odkrývá prameny.

Ale je toho spoustu, co mám na svém životě ráda a díky čemu mi připadá dobrý: východ slunce nad zasněženými vrcholky hor, máma a táta, kteří znají moji cenu, příjemné chvění, když v dlani držím valoun zlata. A moje slepice. Zbožňuju svoje ukdákané, bezelstné slípky.

Dnes jen čtyři vejce. Rychle je posbírám, ze stále teplých skořápek smetu slámu a opatrně si je uložím do kapes. Potom popadnu pušku a zamířím do domu, abych čelila důsledkům toho, že jsem vyčarovala další valoun.

KAPITOLA

DRUHÁ

Táta vždycky říká, že jsem se narodila se zlatým valounem v levé ruce a krumpáčem v pravé. Proto mě máma rodila tak těžko – musela z břicha vymáčknout mnohem víc než jen maličkou dívenku. Když jsem to slyšela poprvé, dala jsem svou hadrovou panenku naší fence Orphě a oznámila jsem, že nikdy nebudu mít děti.

Netrvalo dlouho, než jsem zjistila, že to je jen pěkná povídačka, třeba jako ta o Svatém Mikuláši, který na Vánoce nosí dárky, nebo ta o tom, že když člověk třikrát pozpátku obejde zahradu, nepolezou mu mšice na zeleninu. No ale takový už táta je, neustále si vymýšlí různé báchorky.

Nevadí mi to. Jeho historky mám ráda, a nejlepší jsou ty tajné, téměř pravdivé, které vypráví šeptem u tepla z kamen, aby je neslyšel nikdo jiný než já a máma. Vždycky jsou o zlatě. A vždycky jsou o mně.

Sundám si boty, na verandě z  nich o  zábradlí oklepu bahno, vejdu do domu a uvidím tátu, jak si hoví v houpacím křesle a velké nohy v podkolenkách má natažené tak blízko kamen, jak jen si troufne. Chce mě pozdravit, ale místo toho se rozkašle, kapesník u pusy. Celý se otřásá a skoro slyším, jak v něm chřestí kosti. Sundá si kapesník z úst a zmuchlá ho v dlani, aby ho schoval. Myslí si, že nevím, co vykašlává.

Kolem ramen má přehoz z  postele a  vedle něj se na stolku z pařezu kouří z hrnku kávy. Dům voní po borovém dřevě a čerstvě nakrájeném tuřínu.

„Máma říkala, že jsi dnes našla nějaké zlato,“ pronese táta klidně, když si dávám uschnout boty ke kamnům.

„Ano.“ Zamířím zpět ke stolu, z kapsy vyndám vajíčka, co jsem dnes sesbírala, a položím je vedle hrnce, kde máma dusí maso.

Táta srká kávu. Polkne. Vzdychne. „Už jsem vám někdy vyprávěl o tom valounu, co jsem našel pod kapradinou?“ zeptá se. Pak ho kašel zlomí v pase a já jenom doufám, že to není tak zlé, jako to bylo včera.

„Povídej,“ pobídnu ho, i když už jsem to slyšela stokrát.

Máma na mě nad hrncem vrhne pohled a  pokoutně se na sebe usmějeme. „Povídej,“ souhlasí. Přitáhnu si židli, pušku položím na stůl a začnu ji rozebírat.

„No když jinak nedáte. Stalo se to na jaře v  pětatřicátém,“ spustí. „Všechno už bylo dávno vybrané a já za sebou měl těžký den, kdy jsem nic nenašel. Vracel jsem se domů podél potoka a  snažil se utéct před bouřkou, co se zrovna hnala, když jsem narazil na veliký dub, ze kterého jako vodopád rostla hustá kapradina. Zvedl se vítr, odvál kapradinu stranou a  najednou tam byl, jasný a krásný se na mě smál. Byl větší než pěst a prostě tam ležel jakoby nic.“

Nikdy v  životě jsem tak velký valoun neviděla. Slyšela jsem o nich vyprávět, ale nevím, jestli tomu věřit. Stejně ale přikývnu, jako bych věřila.

Pokračuje: „Ale ta bouřka byla hrozivá a blížila se noc. Nemohl jsem jít do města a nechat posoudit ryzost, a tak jsem ho přinesl domů. Ukázal jsem ho tady mamince a pak jsem ho schoval pod podlahu, aby byl v bezpečí, než bouřka přejde.“

Odmlčí se, aby se napil kávy. Oheň v kamnech zapraská. Až vyčistím pušku, sundám si punčochy a nechám je taky proschnout.

„A co se stalo pak?“ zeptám se, protože se to ode mě očekává.

Táta postaví hrnek na stůl, předkloní se a oči mu svítí horečkou. „Ráno vstanu, a  co nevidím než svoji malou Lee, jak ten valoun drží v  baculaté ručce, bouchá s  ním o  podlahu a  směje se a vykopává nožičky, jako by to byla nejlepší hračka ze všech.“

Máma si povzdychne, buď nad tou vzpomínkou, nebo z lítosti, že jsem tenkrát poprvé vycítila zlato. Byly mi dva.

Táta řekne: „Tak jsem ho schoval ještě jednou. Tentokrát do spíže.“

„Ale já ho znova našla, že jo, tati?“ Obalím nabiják kusem látky a zasunu ho do hlavně. Vytáhnu ho trochu vlhký, což znamená, že mě při příští střelbě mohl překvapit ošklivý zpětný výstřel.

„Znova a  znova a  znova. Našla jsi ho pod matrací, ve špičce mojí boty, dokonce i  pod zemí v  zahradě. Tehdy mi došlo, že mám výjimečnou holčičku. Ne, kouzelnou.“

Máma se už neudrží ani chvilku. „Doba je zlá,“ řekne varovně a hází do hrnce kousky tuřínu. Její hlas je tichý a mírný, ale tak rafinovaný, že dokáže utišit bouři. Tou bouří je většinou táta. „Lidi by dali nevím co, aby se dozvěděli o dívce, co dokáže vycítit zlato.“

„Pravda,“ přisvědčí táta zamyšleně. „Povrchové zlato už tady v horách totiž skoro nenajdeš.“

Proto nejsme bohatí, a taky nikdy nebudeme. Ano, za ten valoun z  kapradiny jsme si pořídili okna, povoz a  přistavěli jsme zadní verandu. Jenže zlatá horečka v Georgii už dávno skončila a ukazuje se, že ani holka s magickými schopnostmi nedokáže vykouzlit zlato jen tak z ničeho nebo ho pouhou myšlenkou vydolovat z nepoddajného kamene. Pro to málo, co dokážu vycítit, se těžce lopotíme a každý rok nacházím zlata méně a méně. Loňské léto jsme odklonili proud potoka a na suchém dně jsme kopali tak dlouho, až tam nezbylo ani zrníčko. Letos jsme si vzali do parády bok koryta, ale pak se táta rozestonal.

Hluboko v zemi se skrývá ještě další zlato – cítím jeho medově sladké vábení –, ale vytěžit by ho dokázali jen dva lidé. A táta odmítá koupit otroky. Vychovali ho jako metodistu, v době, kdy se církev ještě stavěla proti otroctví.

Dnešní valoun je mým prvním větším objevem za víc než rok.

Bůh ví, že ty peníze potřebujeme. Což je opravdu zvláštní vzhledem k tomu, že máme pod podlahou schovaný pytel krásného čistého zlatého prachu. Táta říká, že si ho schováváme na horší časy.

Ale máma říká, že jsme ho schovali, protože kdybychom do mincovny přinesli tolik zlata, vzbudilo by to pozornost. A  má pravdu. Kdykoli přineseme trochu víc než ždibec zlatého prachu, hned se to roznese a po našem záboru se to najednou hemží cizinci, jsou jako mravenci na pikniku a  hledají zlatou žílu. Vlastně jsem se tátovi zasloužila o přezdívku: Reuben „Štístko“ Westfall, nikdo mu jinak neřekne. Pravdu známe jen my tři a zapřisáhli jsme se, že to tak i zůstane.

Jenomže nám začíná prosakovat střecha od stáje, police ve sklepě jsou ustavičně poloprázdné, a to nás největší mrazy teprve čekají, a Svobodnýmu Jimovi dlužíme za letošní zimní pšenici. Tak velký valoun, jako jsem našla teď, by to mohl všechno vyřešit. Je to slušný nález, to ano, ale ne tak slušný jako celý pytel od mouky plný zlatého prachu, který jsme vydolovali z vytěženého záboru.

„Tak, Leah,“ řekne táta a já vzhlédnu od pažby, kterou právě čistím. Takhle mi nikdy neříká. Jsem pro něj vždycky „Lee“ nebo „světluška“.

„Ano, tati?“

„Kde přesně jsi ten valoun našla?“

„U nové jelení stezky, na západ od sadu.“

„Slyšel jsem tě vystřelit. Znělo to, jako že jsi hodně daleko.“

„To teda jo. A zašla jsem ještě dál, než jsem ho dostala. Předtím jsem ho jen škrábla do boku a on utekl. Stopovala jsem ho dolů z hory, pak přes potok až do... Ach.“

Přešla jsem na zábor McCauleyových.

Tátovo houpací křeslo se zastaví. „Nepatří nám,“ pronese tiše.

„Ale potřebujeme...“ Zmlknu. Jefferson a jeho tatík ho potřebují stejně jako my, možná ještě víc.

„Nejsme zloději,“ namítne táta.

„Poctivě jsem ho našla!“

Zavrtí hlavou. „Na tom nesejde. Kdyby se tu stavil pan McCauley a ‚našel‘ broskve v našem sadu, bylo by snad v pořádku, aby si jich odnesl koš?“

Zamračím se.

„Měla by ho vrátit tam, kde ho našla,“ prohlásí máma.

„Ne!“ vzpírám se a  táta na mě vrhne pohled, který říká: Poslouchej mámu, nebo si mě nepřej. Ztěžka polknu a snažím se ztišit hlas, ale tu nenápadnou neústupnost jsem po mámě nezdědila. Jsem holka, co mluví nahlas, nebo vůbec. „Chci říct, že jestli si ho nemůžeme nechat, tak by ho měli dostat McCauleyovi. Barák jim padá na hlavu, loni jim pošla dojnice a... Vrátím jim ho. Odnesu ho Jeffersonovu tatíkovi.“

Máma odnese hrnec ke kamnům a postaví ho na vršek. „A co mu řekneš?“ zeptá se a rychle promíchá dušené maso.

„Pravdu. Že jsem byla na lovu, že jsem stopovala zraněného jelena až k nim na zábor a narazila jsem tam na valoun.“

Máma svraští čelo. „Jak znám pana McCauleyho, zítra to bude vědět celé město.“

„No a? Nikdo přece nemusí vědět, že jsem ho vyčarovala.“

Přibouchne na hrnec pokličku a otočí se, aby mi pohrozila vařečkou. „Leah Elizabeth Westfallová, tohle slovo pod mou střechou říkat nebudeš.“

„Není to nadávka.“

„Kdyby to někdo slyšel, i  kdyby to jen zaslechl, špatně by to pochopil. Vím, že žijeme v moderní době, ale nikdo nesnese... ty víš. To je něco, co se neodpouští. A žádné vysvětlování ti nepomůže. To já vím až moc dobře.“

Máma tohle někdy dělá. Udělá narážku na něco, co se jí stalo, když byla malá holka, něco strašného. Ale já se jí radši na žádné detaily nevyptávám, protože mě pak akorát zaúkoluje dalšími domácími pracemi a pošle mě brzo spát.

„A nehodlám celému městu připomínat, že na den odpočinku posíláme svou patnáctiletou dceru na lov,“ pokračuje a  stále mi hrozí vařečkou. „Jak se rozhodneme a co děláme, je naše věc, ale když to budeme lidem předhazovat, nic dobrého z toho nevzejde.“

„Odnesu mu ho já,“ vloží se do toho táta. „Povím mu, že na lovu jsem byl já.“

„Reubene, vždyť můžeš sotva chodit,“ namítne máma. „Tomu nikdo neuvěří.“

„Počkám pár dní. Až se ten kašel utiší. Pak půjdu. Možná to udělám cestou do Charlotte.“

Tohle nám táta říká každý den. Že až se ten kašel „utiší“, vydá se s  naším pytlem zlata na cestu. Nechá přezkoumat ryzost v mincovně v Charlotte v Severní Karolíně, kde nás nikdo nezná a nikdo se nebude na nic vyptávat.

„Dobře, tati.“ Neodvážím se pohlédnout na mámu, abychom se podělily o strach, který narůstá v našich srdcích.

Vstanu od stolu a dunivými kroky přejdu k tátově houpacímu křeslu. Vyndám valoun z  kapsy a  položím mu ho do natažené dlaně. Pocit zlata se ztiší, hned jak valoun pustím, a na kratičký okamžik jsem jako bez ruky, jako bych ztratila přítele.

„No podívejme,“ řekne bez dechu a obrací valoun v dlani, aby zlato zachytilo ranní světlo proudící dovnitř okny. „Není to krasavec?“

„To je,“ přitakám. Není ale jen krásný. Znamená jídlo, přístřeší, teplo a život.

Táta svraští husté obočí a podívá se mi přímo do očí. „Tenhle valoun nic neznamená, Lee. Tvoje čarování taky nic neznamená. Jsi hodná holka a ta nejlepší dcera. A to? To něco znamená.“

Nedokážu se na něj podívat. „Ano, tati.“

Vrátím se ke stolu, abych si dočistila pušku. Je to čas k tichému zamyšlení, a tak přemýšlím usilovně a dlouho. Když nás máma nenechá prodat zlatý prach a táta mi nedovolí nechat si ten valoun, tak budu muset přijít na nějaký jiný způsob, jak sehnat peníze.

Zastavím se, můj hadr se vznáší nad dřevěnou pažbou. „Mohla bych to udělat já,“ řeknu.

„Copak, světluško?“ zeptá se táta.

„Mohla bych odvézt zlato na zkoušku do Severní Karolíny. Zapřáhnu Kaštana a Heřmánka. Měli by radost, že...“

„V žádném případě,“ přeruší mě máma.

„Je hezké, že ses nabídla,“ řekne táta vlídnějším hlasem. „Ale ta cesta je pro samotnou dívku moc nebezpečná.“

„Určitě by tě okradli,“ přidá se máma. „Nebo něco horšího.“

Vzdychnu. Za pokus to stálo.

Mámin pohled je najednou laskavější. „Tolik mi pomáháš, moje milá Leah, a mám tě za to moc ráda. Ale kdybych tě nechala, tak se přetrhneš.“

„Poslyš,“ ozve se táta. „Až se ten kašel utiší, možná tě máma nechá jet se mnou.“

„Možná že nechám,“ přitaká máma nepřesvědčivě.

„To by bylo fajn,“ řeknu.

Až se ten kašel utiší, až se ten kašel utiší, až se ten kašel utiší. Slyšela jsem to už tolikrát, že mi to zní v hlavě jako nějaká odrhovačka.

Možná tuhle zimu nastražím pasti. Možná přijde další velká záplava, takže budeme moct říct, že jsme našli další zlato. Možná nám zimní pšenice poroste lépe, než si myslíme. Možná s tím pytlem zlata do Charlotte prostě uteču a pak budu prosit o odpuštění.

Možná se ze mě stane opravdová čarodějnice, která dokáže kouzlem ochránit stáj před vlhkem a naplnit sklep zásobami.

KAPITOLA

TŘETÍ

Ráno je vzduch tak teplý, až se kolem vrcholků hor plazí hustá modrá mlha. Protože jsem včera byla na lovu úspěšná, dovolí mi táta zapřáhnout Pivoňku a jet do školy na povoze.

Hned jak zastavím, poznám, že je něco jinak. Místo aby se nejmenší děti koulovaly, hrály na babu nebo se honily za obručí, stojí v  hloučku, aby se zahřály, v  rukou svírají bandasky s  obědem a tlumeně si povídají. Je to, jako by zemřel někdo důležitý, třeba guvernér. Nebo dokonce prezident. Ale to určitě ne, vlajka na budově soudu není na půl žerdi.

Uvážu Pivoňku a rozhlížím se po školním dvoře po Jeffersonovi. Nikdy mu nic neuteče, a jestli mi někdo řekne pravdu, pak je to on.

Annabelle Smithová, soudcova dcera, mě ale najde první. „Jestlipak to není Škaredá Lee!“ křikne. „Přijela do školy na povoze jako hodný chlapec.“ Holky v mém věku se tisknou kolem ní a chichotají se, když se k nim blížím.

„Neviděly jste Jeffersona?“ zeptám se.

„Neměla bys být na lovu?“ Usměje se a na tvářích se jí objeví dva rozkošné dolíčky. Bůh musí mít skutečně zvrácený smysl pro humor, když dal takové ďáblici tak andělskou podobu. „Nebo se plácat někde v potoce?“

„Prosím, Annabelle,“ hlesnu unaveně. „Dneska ne. Jenom chci mluvit s Jeffersonem.“

Její úsměv ochabne a kývnutím hlavy mi ukáže směr. „Řekla bych, že má něco, co tě bude zajímat.“

Nejsem si jistá, co to znamená, ale kývnu na ni na znamení díků a zamířím k latríně.

Za ní najdu Jeffersona obklopeného změtí copů a sukní, což je zvláštní, protože holky z města – i ty mladší – se mu normálně vyhýbají. Je nejméně o  hlavu vyšší než ony, tak vysoký, že jsou mu kalhoty příliš krátké a odhalují chodidla, která má bosá i teď v zimě. Určitě zase vyrostl z bot. Má husté černé vlasy a dlouhý rovný nos, který zdědil po své indiánské mámě z kmene Čerokézů. Na ostře řezané lícní kosti se mu vyjímá stará světlá jizva.

Zahlédne mě a zamává mi kouskem papíru. Vyprostí se z obležení dívek a jde mi naproti ke vchodu do malého bílého domku s  prkenným obložením, který nám slouží jako škola. Holky mě znuděně pozorují, ale nepřijdou blíž.

„Zlato, Lee,“ vyhrkne, než stačím otevřít pusu. „Našli ho v Kalifornii.“

Cítím, jak se mi obrátil žaludek. „Určitě?“

Podá mi novinový výstřižek. Už je celý rozmazaný od spousty prstů a je datovaný 5. prosince 1848 – víc jak měsíc starý.

„Prezident Polk to oznámil v Kongresu. Tak to musí být pravda.“

Myšlenky a pocity se ve mně zmítají příliš rychle a příliš ostře, než abych je dokázala pojmenovat. Žuchnu na schody pokryté sněhovou břečkou, ani mě netrápí, že si umáčím druhou nejlepší sukni, a škrábu se na bradě. Zlato je všude. Aspoň troška. Kolik zlata to musí být, že kvůli tomu prezident dělá zvláštní oznámení?

„Lee?“ řekne Jefferson. „Na co myslíš?“ Obvykle vážné oči mu horečně svítí, takový pohled znám až moc dobře. Je to pohled, který se možná zrcadlí i v mých očích.

„Myslím na to, že odejdeš na západ, stejně jako celé tohle město.“ Proto jsou dnes všichni tak vážní. Dahlonega taky vyrostla na zlaté horečce a každé malé dítě na míle daleko chápe, že přišla změna, ať se jim to líbí, nebo ne.

Sedne si vedle mě a  předloktí si položí na kostnatá kolena, která má skoro až u uší. „Říká se, že je tam tolik zlata, že ho můžeš sbírat ze země. Někdo jako já by mohl...“

Rozhostí se mezi námi ticho. Nerad se zmiňuje o tom, co ho v  srdci bolí nejvíc, ani se mnou o  tom téměř nemluví. Jefferson je synem zlého irského zlatokopa a krásné Čerokézky, která před deseti lety utekla se svými bratry, když byli indiáni posláni do Oklahomy. Nikdo v Dahloneze jí to ani v nejmenším nezazlíval, i když svého chlapečka nechala samotného s jeho neschopným tatíkem.

Takže když Jefferson říká „někdo jako já“, myslí tím „blbej rudoch bez mámy“, což je jedna z těch hloupějších věcí, co mu lidi říkají, protože, jestli chcete něco vědět, Jefferson je ve skutečnosti nejchytřejší kluk, jakého znám.

„Táta bude chtít jít,“ špitnu nakonec. A já chci jít taky, abych byla upřímná. Zlato je v mé krvi, v mém dechu, dokonce i v barvě mých očí a  miluju ho stejně, jako Jeffersonův tatík miluje svou samohonku.

Ale, Bože, jsem tak unavená. Unavená z  toho, jak se snažím být pro tátu stejně dobrá jako tři synové, unavená z  toho, jak dřu tvrdě jako muži, unavená z toho, jak se mi ostatní holky vysmívají. A unavuje mě i úzkost v mojí duši, vědomí, že kdyby se někdo dozvěděl o mých magických schopnostech, mohlo by to dopadnout hodně špatně. Kdybychom odtáhli na západ, někam, kde je pořád ještě zlato, všechno by to začalo znova, bylo by to těžší a horší než předtím.

Ale na druhou stranu je Kalifornie možná místo, kde holka s čarovnými dovednostmi, jako jsem já, nepotřebuje vysvětlovat jak to, že nachází tolik zlata. Možná je to místo, kde bychom mohli být konečně bohatí.

„Tatík bude chtít jít,“ prohlásí Jefferson. „Ale nemáme dost peněz, abychom se vybavili na cestu. Podívej.“

Ukáže mi výstřižek a  na konci článku je seznam věcí, které rodina potřebuje, když se chce vydat na západ: čtyři volská spřežení, povoz, mulu, pušky, revolvery, pět sudů mouky, čtyři sta liber slaniny...

„To by stálo víc než šest set dolarů,“ odtuším.

„Pro tříčlennou rodinu, jako je ta tvoje. Ale i jeden člověk potřebuje aspoň dvě stovky.“ Potřese hlavou. „Musí to jít i jinak.“

Z jeho hlasu poznám, že chce odejít na západ víc než cokoliv jiného, a vím to tak jistě, jako že v mámině medailonku není ani ždibeček mosazi. „Ty utečeš,“ řeknu.

„Možná, nevím.“ Otře si bosé chodidlo o  schod a  přes okraj spadne kupička blátivé břečky. „Mohl bych jet na ryzce. Po cestě lovit. Nebo bych cestou pro někoho pracoval, třeba se mu staral o dobytek. Jenom že... Jenom...“

„Jeffe?“ Podívám se na něj zblízka, abych zjistila, co se děje. Má širokou pusu, která se kdykoliv znenadání začne usmívat, rychleji než blesk. Jenže teď není na jeho tváři po úsměvu ani stopy.

„Pamatuješ na ten rok, jak vyschnul potok a  ve stojaté vodě na dně jsme nachytali padesát pulců?“ zeptá se tiše.

„Jasně,“ odpovím, ačkoli netuším, proč o tom mluví. „Pamatuju si, že jsi mi jich hodil hrst za blůzu.“

„A já si pamatuju, že jsi ječela jako děcko.“

Praštím ho do ramene.

Ucukne a předstírá pohoršení. „Dřív tvoje rány takhle nebolely.“

„Vždycky se ve všem snažím zlepšovat.“

Zadívá se do dálky. Nepřítomně si mne rameno a  říká: „Jsi moje nejlepší kamarádka, Lee.“

„Já vím.“

„Na školu jsme už moc staří. Chodím sem, jenom abych viděl tebe.“

„Já vím.“

Zničehonic se ke mně otočí a chytne moje ruce v rukavicích do svých holých dlaní. „Pojeď na západ se mnou,“ vyhrkne.

Otevřu pusu, ale nedokážu nic říct.

„Vezmi si mě. Nebo... Teda... Mohli bychom lidem říkat, že jsme svoji. Nebo že jsme sourozenci! Jak chceš. Ale jsi jako já. Vím, že když je teď tvůj táta nemocný, tak na záboru pracuješ ty, stejně jako já na tatíkově. Vím, že tam všechno obstaráváš vlastníma rukama.“ Drží mě tak pevně, že se to skoro nedá vydržet. „Tohle je naše šance zařídit se pro sebe. Je jenom dobře, že... Proč vrtíš hlavou?“

Jeho slova ve mně zažehla naději tak opravdovou a prudkou jako pobídnutí ostruhami. Ale teď mě pod víčky tlačí smutek, který se dere ven, horký a  vlhký. Jefferson má zčásti pravdu: Jsem to já, na kom závisí náš zábor. Jen netuší, jak moc.

„Leah?“

Povzdechnu si. „V jednom se ale my dva lišíme. Já mám mámu s tátou ráda. Nemůžu je opustit. A ano, je to můj zábor, stejně jako jejich. Jsem na to pyšná. A proto ho taky nemůžu opustit.“

Pustí moje dlaně. Oba se podíváme přes zasněžený dvůr a spatříme ostatní, jak na nás zírají. Viděli, jak se držíme za ruce, o tom není pochyb. Ale my si jich nevšímáme. Jsme zvyklí si jich nevšímat.

„Možná nebudeš mít na vybranou,“ poznamená. „Jestli tvůj táta bude chtít odejít do Kalifornie...“

Už zase ta jiskřička naděje. „Máma ho přesvědčí, abychom neodcházeli. Je moc nemocný.“

„Ale kdybys tam odešla...“

Rozezní se školní zvonek a svolává nás dovnitř.

„Promluvíme si o tom později,“ řeknu a jsem víc než ráda, že můžu od toho tématu upustit. Musím hodně přemýšlet. Vlastně příštích několik hodin přemýšlím tak usilovně, že když pomáhám mrňousům s  počty, jsem úplně k  ničemu, a  když mě pan Anders vyvolá, abych vyjmenovala prezidenty, tak popletu Madisona s Monroem.

Hned jak skončí škola, jedu domů a ani se neobtěžuju rozloučit s Jeffersonem, jenom mu na dálku zamávám. Musím odsud pryč, a  rychle, získat prostor, kde si budu moct projít všechny myšlenky o Kalifornii, zlatě a cestě na západ, nemluvě o té fantastické a nesporné skutečnosti, že mě Jefferson právě požádal, abych si ho vzala.

Co se týče nabídek k sňatku, nebyla to zrovna taková, o které by dívka snila, když v truhle osahává prádlo do výbavy. Vlastně ani nevím, jestli to myslel vážně, když to jen tak nešikovně nadhodil.

Přemýšlela jsem o vdavkách – samozřejmě –, ale nezdá se, že bych se někomu líbila. Není žádné tajemství, že se celé dny krčím v korytě potoka, oháním se krumpáčem nebo čistím stáje, že mám orlí zrak a  přesnou mušku, díky čemuž nosím domů víc zvěřiny, než to kdy dokázal táta, ani když mu ještě bylo dobře. Možná by mi moje divoké způsoby prominuli, kdybych byla hezká, ale to nejsem. Mám hezké oči, zlatohnědé po mámě. Ale taky pichlavý pohled, který lidi znervózňuje. Tak to aspoň tvrdí Jefferson, a vždycky když to říká, tak se kření, jako by to byl kompliment.

Na svoje špatné vyhlídky jsem si stěžovala jenom jednou tátovi. Pokrčil rameny a  řekl: „Velká brada, velké srdce.“ Pak mě rychle políbil na čelo. Už nikdy jsem si znova nestěžovala. Táta zná mou cenu.

Řekla bych, že Jefferson ji zná taky, a  bolí mě u  srdce, když pomyslím na to, že odejde a  já tu zůstanu. Ale popravdě jsem o  něm nikdy nepřemýšlela jako o  ženichovi. A  vzhledem k  té strašné nabídce k sňatku není z té myšlenky asi taky úplně nadšený.

V kopcích práskne výstřel, tlumeně z mílové vzdálenosti. Minutu nato se ozve další. Někdo je asi na lovu. Přeju mu štěstí.

Když s povozem přijedu na dohled k ledovému potoku a nenápadné cestě, která se táhne podél suchých dubů k nám domů, rozhodnu se, že se nedá dělat nic jiného než to všechno probrat s  mámou a  tátou. Sice skrýváme společné tajemství, ale jeden před druhým netajíme nic.

Pivoňka pohazuje hlavou, jako by mi četla myšlenky. Ne, to okolní lesy ji tak znervózňují. Jsou příliš tiché, příliš klidné.

„Všechno je v pořádku, klid, holka,“ řeknu jí a můj hlas se vrací v ozvěně.

Suché stromy odkryjí výhled na naše stavení, a zrovna když zvolám „Čehý!“, abych s Pivoňkou zabočila ke stáji, něco upoutá mou pozornost.

Mužská bota. Obnošená, zkrabacená a  opuštěná, pohozená v závěji u verandy.

„Tati?“ šeptnu a na okamžik ztuhnu.

Pak seskočím z kozlíku, sukně se mi zachytí v kole, ale trhnu s ní a uháním k domu. Nedostanu se daleko, než klesnu na kolena, zlomená v pase a bez dechu.

Táta totiž leží na zádech na schodech k  verandě, s  roztaženýma nohama a bez bot. Pod hlavou má louži karmínově rudé, která stéká ze schodů – maličké peřeje krve. Oči má doširoka otevřené k nebi a kousek nad nimi, jako třetí oko na čele bledším než sníh, zeje temná díra po kulce.

„Mami!“ křiknu a pak ještě jednou. Nedokážu odtrhnout oči od tátova obličeje. Vypadá tak překvapeně. A jako živý, až na ten nehnutý pohled.

Co mám dělat? Možná ho odtáhnout pryč, než zničí verandu. Nebo mu nandat boty. Proč táta vyšel z domu bez bot?

Třesou se mi ruce nutkáním něco udělat. Něco spravit. Pohledem prohledávám schody, verandu, dokořán otevřené dveře, ale vidím jen tu jednu botu, co trčí ze závěje. „Mami? Kde má táta boty?“ Můj hlas v zimním vzduchu je pronikavý, nemá daleko k jekotu.

Opřu se o zábradlí na verandě, abych se zvedla na nohy. Jen kdybych tak našla tu proklatou botu, všechno by bylo v pořádku. Proč mi máma neodpovídá?

Svět se zatočí a já tvrdě narazím na zábradlí.

Dva výstřely. Slyšela jsem dva. „Mami,“ špitnu.

Rozběhnu se. Přes světnici, ložnici a do kuchyně, kde je ještě nepořádek od oběda. Nahoru do pokoje s vikýřem, kde spávám já, a pak zase zpátky dolů. Skrz mraky se prodralo slunce a okny k  nám proudí světlo. Mámina láskyplná péče je vidět všude – modré kalikové závěsy v mém pokoji, borové větvičky vinoucí se po našem prostém zábradlí a vykukující z vázy na krbové římse, květiny z balicího papíru obarvené divokou hořčicí na žluto. Včerejší dušené maso, ještě teplé na kamnech.

Ale máma nikde není a  dům se zdá tak pustý, až mě to bolí na duši.

Pořád ji volám, vyběhnu z  domu a  zabuším na latrínu. Prohledám stáje. Přebrodím náš malý potůček a  ženu se do broskvového sadu.

Pod stromy se náhle zastavím. Svět je tak prázdný a tichý. Příliš tichý, jako by i stromy musely na chvíli zmlknout a truchlit. A  je to tak dobře. Musím přestat zmatkovat a  začít přemýšlet. Jsi chytrá holka, Lee, říká vždycky táta, obzvlášť když se morduju s algebrou. Přijdeš na to.

Zimní chlad mi pronikne do bot, které ještě úplně neuschly ze  včerejšího lovu, a  tak si obtočím paže kolem těla, abych se chránila před zimou a strachem. Pivoňka v dálce zafrká. Nechala jsem tu chudinku zapřaženou do povozu. Musí vydržet.

Zavřu oči a soustředím se, točím se na místě jako kompas.

Zlato mě volá severně od sadu, ze žíly, kterou jsme začali s tátou odkrývat, než nasněžilo. Slaběji, jako něco velmi malého nebo vzdáleného, se ozve to, co hledám: chvalozpěv čistoty, líbeznost, co mi svírá hrdlo. Možná je to valoun, ale já doufám, že mě volá mámin medailonek.

Je někde u stáje. Tam už jsem byla. Čeho jsem si nevšimla?

Líbeznost, kterou cítím v hrdle, mě táhne zpátky přes sad holých broskví a  ledovým potokem. Jak se blížím, pocit narůstá. Nevychází ze stáje, ale z místa za ní. Někde za kurníkem, poblíž hranice dříví.

Zem před kurníkem je posetá chmýřím. Něco ty chudinky muselo vyděsit tak, že ztratily peří, které propadlo ven vzduchovými otvory. Líbeznost v  mém hrdle ztrpkne. Donutím se ujít ještě těch pár zbývajících kroků.

Najdu ji tam, jak sedí opřená zády o  hranici dříví, nohy natažené a sukni vyhrnutou tak, že jí nad botami vykukuje proužek šedých punčoch. Medailonek, který mě k  ní dovedl, jí leží nad srdcem a třpytí se v slunečním svitu. Pas má celý zkrvavený. Střelili ji do břicha.

Když jsem kousek od ní, rozechvěle vzhlédne a jednu ruku pozvedne mým směrem. „Leah,“ šeptá. „Moje překrásná holčičko.“

Spěchám k  ní a chytím ji za ruku. „Přivedu doktora,“ řeknu. „Jen vydrž.“ Snažím se ji pustit, ale drží mě pevně, i když pohled má tak slabý, že ho nedokáže na nic upřít na okamžik delší než mávnutí motýlích křídel.

„Moje silná holčičko. Silná, dokonalá...“

„Kdo vám to udělal?“ V očích mě pálí slzy.

Svěšenou hlavu pohne ke mně, jako by krk dokázal napřít její pohled tam, kam to oči nedokážou. „Důvěřuj někomu. Není dobře být tak sama, jako jsme byli my. Tvůj táta a já jsme se mýlili...“ Mluví čím dál pomaleji a tišeji.

„Mami?“

„Uteč, Lee. Běž...“

Brada jí klesne na hrudník a víc už neřekne.

KAPITOLA

ČTVRTÁ

Potřebuju pomoc. Měla bych jít pro šerifa. Nebo pro soudce Smithe. Vím, že bych měla.

Ale dokážu si akorát sednout na paty a  zírat před sebe. Je úplně jedno, co teď udělám. Nic na světě už nezmění, že jsou máma s  tátou mrtví. A  až se postavím a  odejdu, všechno bude jiné. Chci tuhle chvíli, tenhle hraniční okamžik, kdy ještě nejsem úplně sirotek a ještě nejsem úplně sama.

Má na sobě svoje teplé zimní šaty z  černé vlny. Brada jí spadla do vysokého límce. Snažím se jí nedívat na břicho, místo toho pohledem přejedu dolů k zablácené sukni. Snažila se utéct.

Něžně jí popotáhnu sukni tak, abych zakryla punčochy, a zastrčím ji pod kotníky, aby ji vítr neodvál zase nahoru. Leskle hnědý drdol máminých vlasů se sesunul na stranu. Pokusím se alespoň upravit pár sponek, ale roztřesenými prsty to celé jen zhorším.

Ztěžka polknu. Máma měla ty nejkrásnější vlasy. Zářivé, světle hnědé s bronzovými a zlatými odlesky. Když je neměla vyčesané, sahaly jí až pod pás.

Medailonek na mě zasvítí, jasný na černé vlně. Chtěla by, abych si ho vzala. Ale když ho sundám, bude to tak konečné.

Ozve se prasknutí větičky a já vystřelím na nohy. Zvuk přišel z lesa za stájí. Možná to byl mýval, nebo dokonce jelen. Ale přesto si představuju, jak na mě spočívá vražedný pohled, zatímco se natahuju za mámin krk pro háček na řetízku. Moje ruce s ním zápasí. Jsem jako na jehlách, naslouchám a jsem připravená při tom nejtišším zvuku vystartovat pryč.

Snažím se háček otevřít a v prstech mi mravenčí zlato. Konečně povolí a já málem nestihnu medailonek chytit, než se sveze z řetízku. Přívěsek i řetízek si zastrčím do kapsy u sukně.

„Mrzí mě to, mami,“ šeptám. „Musím jít.“

Jenže kam? Všechno je rozmlžené a  cizí. Jediné, čím jsem si jistá, je, že mi máma řekla, ať uteču.

Nemůžu ji tady jen tak nechat. Nebylo by to správné. Potřebuju pomoc. Potřebuju...

Jeffersona! Ten bude vědět, co dělat. Na zábor McCauleyových a zpátky bych to mohla stihnout do dvaceti minut.

Neměla bych jet neozbrojená.

Uháním k domu a rozrazím zadní dveře. Táta má nad krbovou římsou speciální závěs, kam odkládáme zbraně. Máme tři – starou ručnici s bodákem, novější pušku Hawken, se kterou chodím na lov, a  perkusní revolver. S  dlouhou ručnicí a  puškou Hawken můžu střílet z  dálky a  přesně, ale při jízdě bez sedla by se špatně nabíjely, obzvlášť když se mi tak třesou prsty. Takže zbývá revolver.

Sundám ho ze závěsu a pohladím slonovinovou pažbu. Zírám na něj a něco na mě dotírá, jako roj komárů vzadu v hlavě. Pomyslím na tátu, jak leží v kaluži vlastní krve. Do krku se mi nahrne žluč, ale polknu ji zpátky.

Ta díra, co má v  čele. Tak drobná a  dokonalá. Týl má pravděpodobně napadrť, ale kromě té dírky je tátovo čelo tak běloskvoucí a bez poskvrnky jako alabastrová váza paní Smithové.

Takhle úhledný průstřel není možné udělat  puškou. Tátu střelili revolverem, zrovna takovým, jaký držím v ruce. Ne, možná to byla ještě menší zbraň, jako ty nové nóbl revolvery od firmy Colt. Znám někoho, kdo vlastní nový Colt?

V myšlenkách začnu procházet všechny lidi, které znám, ale mysl se mi opět zamlží a nedokážu to ani za všechno zlato světa.

Jefferson. Potřebuju Jeffa.

Vyběhnu z hlavních dveří, nechám je bouchat ve větru a seskočím ze schodů a přes tátovo tělo. Vypřáhnu Pivoňku, vykasám si sukně a kolo od povozu použiju jako stupínek, abych se jí vyhoupla na hřbet. Usedlost McCauleyových se krčí v  temném údolí mezi dvěma kopci porostlými břízami. Jefferson odlesnil část jednoho z nich a zasadil na něm kukuřici, která je teď v zimě hnědá a seschlá. Ale zbytek pozemku je tak divoký a zarostlý, že se většina půdy nikdy nedostane na slunce. Je to zatuchlé, temné místo, kde se dobře ukrývají věci jako načerno pálená whisky nebo zlomené srdce.

Přebrodíme s Pivoňkou potok se zamrzlými okraji a projdeme kolem páchnoucího, zanedbaného rýžovacího žlabu. Zastavím ji u domu – malého srubu s travnatou střechou. Z komína se vine kouř a v prasklé tabulce jediného okna hvízdá vítr.

„Jeffersone!“ Přehodím nohu na stranu a svezu se z Pivoňky na zem. Uschlou trávou se ženu k verandě, kde přeskočím schodiště, abych se vyhnula prověšeným schodům, a  zabuším na dveře. „Jeffersone!“

V domě zaštěká Zlatka, jejich fenka. Ozve se dupot bot, které ke mně spěchají. Dveře se otevřou dokořán a v nich stojí Jeffersonův tatík, podsaditý muž s rozcuchanými šedými vlasy, v pomačkaném oblečení a s jasně červeným nosem.

Nasadí si pravou šli a zamžourá do pošmourného světla dnešního dne, které je oproti šeru ve srubu vyloženě jiskřivé. „Slečna Lee,“ zamumlá.

Vzduch vanoucí ze dveří je teplý a kyselý, jako když se zkazí kvásek na chleba. „Potřebuju mluvit s Jeffersonem,“ řeknu.

„Netušim, kde ten kluk zas lítá.“ Vedle nohou se mu objeví Zlatčina pískově žlutá hlava, plandavé uši má nastražené.

„A kam myslíte, že asi...“

„Řikám, že nemám tucha.“

„Vrátil se domů ze školy?“

„Možná.“

Ztratím nervy. „Můžete se aspoň na chvíli sakra zamyslet? Jsem v průšvihu a potřebuju mluvit s vaším synem.“

Pan McCauley ucukne. „Dávej si majzla na jazyk, holka.“

Sevřu dlaně v pěst a mám chuť ho praštit do toho jeho červeného nosu. Slouží mi ke cti, že se otočím a běžím pryč. Najdu si Jeffersona sama.

Dveře se za mnou zabouchnou, takže mě překvapí, když cestou k latríně v dlani ucítím Zlatčin vlhký čumák.

Zastavím se u dveří. Jestli je Jefferson uvnitř, bylo by ode mě hrozivě nezdvořilé zabušit. Ale nedá se svítit. Zvednu ruku ke dveřím, když vtom se ozve úder sekery.

Oddechnu si, vykasám si spodničku a uháním k polorozpadlé boudě, která měla sloužit jako stáj, ale nikdy ji nedokončili a nakonec je z ní kůlna na dříví.

Jefferson stojí za ní, rukávy má vyhrnuté nad lokty, v ruce sekeru a  na jednom z  větších pařezů štípe dříví. Když mě uvidí, zachmuří se a upustí sekeru. „Lee?“

A  najednou se pevně objímám rukama a  slova se mi pletou jedno přes druhé a sotva vím, co říkám, ale ve vzduchu visí slovo „mrtví“ a je jasnější a konečnější než úder sekery na špalku.

Chytí mě kolem ramen a přitáhne si mě k sobě. Jeho vůně je známá a bezpečná, jako čerstvě naštípané dříví a zemitá půda, a já se konečně rozbrečím – velkými dávivými vzlyky, které mu máčejí košili.

„Počkej, Lee,“ zarazí mě nakonec. „Zpomal. Začni od začátku a pověz mi všechno. Úplně všechno.“

A  tak to udělám. Když mluvím, tváří se zasmušile. I  když se mi v žaludku obrací večeře a blábolím páté přes deváté, Jefferson jenom klidně stojí a přemýšlí, jako by byl dvakrát starší, než je.

„Možná to byli banditi,“ řekne, i když je mi jasné, že tomu sám moc nevěří.

„Nic nevzali. Chyběla akorát jedna tátova bota.“

„Kdy myslíš, že je zastřelili?“

„Slyšela jsem výstřely na cestě domů. Máma byla ještě naživu, když jsem ji našla. A táta... Krev nebyla zmrzlá. Jeffe, vyběhl ze dveří s botami v rukou. Proč by to dělal?“

Jeff mi položí ruku na záda a vede mě ke srubu. Klopýtám, jak se snažím stačit jeho dlouhým krokům. „Kam...“

„Jdu si pro pušku,“ vysvětlí. „Možná tvůj táta uslyšel výstřel a vyběhl ven.“

Zlatka kluše vedle nás. „A nevzal by si nejdřív zbraň? On prostě vyběhl ven. Jako... jako by...“

Jefferson se zastaví na místě a já mu málem narazím do ramene. „Jako by toho člověka znal. Jako by byl strašně rád, že ho vidí.“

Přikývnu. „Ale koho by táta...“ Hrudník mi svírají hrozné obavy. „Máma řekla... než umřela... Řekla mi, ať uteču.“

„Myslela si, že je ten vrah pořád někde poblíž.“

Podíváme se na sebe.

„To je špatný, co?“

„Poradíme si, slibuju. Máš s sebou zbraň?“

„Revolver. Nabila jsem ho cestou sem. Všech pět ran.“

„Dobře. Zlatko, zůstaň tu s Lee. Hned se vrátím.“ Rozrazí dveře a zmizí v ponurém srubu.

Nikdy mě nepozval dovnitř. Nechce, abych věděla, jak špatné to je mezi ním a jeho tatíkem, a neví, že už mi došlo, že mají uvnitř černou palírnu. Jsou věci, o  kterých spolu nemluví ani nejlepší přátelé.

Zlatka se mi opře o nohu, a tak se sehnu, abych ji podrbala na krku. Vždycky jsme si rozuměly, Zlatka a já.

Uvnitř srubu se rozezní dusot kroků, pak pan McCauley hlasitě a naštvaně něco zařve. Chvíli nato Jefferson vyjde ven s puškou v ruce. Nepodívá se mi do očí a míří k ohradě pro kozy. Jsme mu se Zlatkou v patách.

Vyvede ryzku. Nikdy tu chudinku nepojmenovali, říkají jí prostě „ryzka“, a protože nemají stáj, nechávají ji stát v ohradě. Jefferson na ni nasedne a já vylezu na plůtek a z něj na Pivoňku a vyrazíme. Jefferson nás vede na jih, k našemu domu.

„My se vracíme?“ Myslela jsem, že pojedeme pro pomoc.

Mírným hlasem vysvětlí: „Teď už nemá cenu shánět doktora. A  vrah, co má aspoň trochu rozumu, se nebude potloukat na místě činu.“

Tupě zírám před sebe.

„To určitě víš, Lee,“ řekne mi Jefferson. „‚Štístkovo zlato‘ je legendární. Jakmile se rozkřikne, že jsou tví rodiče v Pánu, nahrne se k tobě celé město. Všichni si přece myslí, že tvůj táta měl schováno...“

„Ach.“ Hrozí, že mi zase vyhrknou slzy. Dokážu si to představit. Annabelle Smithovou a  její matku, jejich broskvový koláč, úlisná slova soustrasti a těkající pohledy. Šerifa Webera, jak prochází celou usedlostí a hledá „stopy“, tedy otevírá kredence, kouká pod balíky sena a možná i vypáčí pár prken v podlaze.

„Musím se držet zpátky... dokud se to nepřežene.“ Z těch slov mám pocit, že jsem bezcitná a  chladná. V  nouzi si člověk nevybírá, říkávala máma. Určitě by nečekala, že mě nouze přiměje starat se o zlato dřív, než ji dám pohřbít.

„Je to pravda, že jo?“ zeptá se Jefferson a najednou zní toužebně.

„Je to pravda,“ šeptnu.

„Dobře.“ Přikývne spíš sám sobě. „Musíme být opatrní a rychlí. Kdyby měla tvoje máma pravdu a  ten, kdo to udělal, se tu pořád potloukal.“

„Jsem ráda, že s sebou máme Zlatku.“

„Kdyby byl někdo poblíž, dá nám vědět.“

Přejedeme přes brázdu, kde jsme s tátou začali odkrývat novou žílu, a  pak se dostaneme k  malému hřbitůvku, kde zatím stojí jen dva náhrobky – pod jedním leží naše fenka Orpha a pod druhým můj malý bratříček, který žil jenom tři dny. Táta je vytesal sám. Brzy tu přibudou další dva, ale kdo je vytesá, to nevím.

Když se přiblížíme k  sadu, jedeme ještě pomaleji. Jefferson sedí na ryzce vzpřímeně a vyhlíží cokoliv zvláštního. Když projíždíme kolem kurníku, něco ve mně křičí, ať se nedívám, ale nemůžu si pomoct. Hranice dříví mi zakrývá výhled, až na máminy nohy. Sukni má pořád zastrčenou pod kotníky.

Nad hlavou se nám mihne stín a já sebou trhnu, než si uvědomím, že to je jenom kroužící kondor. První z mrchožroutů, kteří si jdou pro to, co je moje.

„Vejdeme zadními dveřmi,“ řeknu. Brzy se na tátovo tělo budu muset podívat znovu. Ale teď ještě ne.

Jefferson dovede koně zahradou k  zadní verandě. Podá mi ryzčiny otěže, přiloží si prst na rty a zašeptá: „Prohlédnu dům. Počkej tady.“ Sebere pušku a vklouzne dovnitř.

Zůstává tam dlouho, zatímco na mě dopadá chladné slunce, nad hlavou mi krouží kondoři a do zad mi zírají ztichlé lesy. Svět je prázdný a tichý. Příliš prázdný.

Zajíknu se. Naše zlato.

Něco cítím – tu nejslabší jiskřičku líbeznosti. Asi ten valoun, co jsem našla včera, ať už ho táta schoval kamkoliv. Ale obvyklý, nepřetržitý bzukot v  hlavě, který cítím vždycky, když jsem poblíž našeho pytle zlatého prachu, je nadobro pryč.

Je zvláštní, jak si člověk věcí nevšímá, dokud mu je nevezmou.

KAPITOLA

PÁTÁ

Konečně Jefferson vykoukne ze dveří a prohlásí: „Myslím, že je to v pořádku.“

Sklouznu z Pivoňky a obtočím otěže obou koní kolem zábradlí na verandě. „Tak ať to máme z krku,“ řeknu a hlas mi svazuje vědomí toho, že nic nenajdu.

Jefferson přikáže Zlatce, aby počkala venku. Když se za námi zavřou dveře, fenka zakňučí, ale já mám lepší pocit, když vím, že venku dává na všechno pozor.

„Tudy,“ ukážu Jeffersonovi a vedu ho do kuchyně. Stůl z borovicového dřeva, u kterého jsem včera čistila pušku, stojí nakřivo a  pletený kobereček pod ním je zkrabacený. Jedna ze čtyř židlí leží převrácená na stranu.

Jefferson mi pomůže stůl zvednout.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist