načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Po tvém boku - Kasie Westová

Po tvém boku

Elektronická kniha: Po tvém boku
Autor:

Autumn zůstala zamčená v knihovně a myslí si, že už to nemůže být horší. Až do té chvíle, než přijde na to, že tam skončila s divným klukem jménem Dax. Aby nepanikařila, tak si ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 307
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Adéla Špínová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4387-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autumn zůstala zamčená v knihovně a myslí si, že už to nemůže být horší. Až do té chvíle, než přijde na to, že tam skončila s divným klukem jménem Dax. Aby nepanikařila, tak si připomíná, že se pro ni vrátí její přítel. Jenže on nepřijde. A tak musí Autumn jíst pár dní jídlo z automatu a bavit se s divným klukem. A najednou zjistí, že si s Daxem dobře rozumí. Dokonce víc, než si kdy Autumn s jakýmkoli jiným klukem rozuměla.

Zařazeno v kategoriích
Kasie Westová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Po tvém boku

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Kasie Westová

Po tvém boku – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Kasie Westová

Po

tvem

boku



Mojí Autumn, která je nezávislá,

chytrá a tak sarkastická –

jedna z mých nejoblíbenějších kombinací.

Miluju tě!



7

Kapitola 1

Byla jsem zamčená v knihovně a pokoušela jsem senepanikařit. Doopravdy zamčená. Bez možnosti úniku. Všechny

dveře, všechna okna, veškerá ventilace. No dobře,ventilační systém jsem nezkoušela, ale vážně jsem o tom uvažovala.

Nebyla jsem na to dostatečně zoufalá... prozatím. Mojikamarádi si uvědomí, co se stalo, a vrátí se, aby mě odsudvysvobodili, ujišťovala jsem sama sebe. Stačilo jenom počkat.

Celé to začalo tím, že jsem potřebovala na záchod. Tedy, předcházela tomu spousta limonády – dvoulitrovka DrPepera, kterou do knihovny propašovala Morgan. Vypila jsem z lahve víc než svůj spravedlivý díl, zatímco vedle mě seděl Jeff a pokaždé, když se ke mně naklonil, aby se mě na něco zeptal, zavoněl jako stromy, nebe a sluneční světlo.

Jenomže až potom, co se za všemi okny úplně setmělo, knihovníci nám řekli, abychom opustili knihovnu, a my jsme došli až do podzemní garáže, kde se nás patnáct mělo rozdělit do čtyř aut, jsem si uvědomila, že to nevydržím ani na konec ulice, natožpak celou cestu do tábořištěv kaňonu.

„Musím si odskočit,“ oznámila jsem ostatním a hodila si batoh do kufru k Jeffovi. Lisa stáhla okénko. Její auto,zaarkované hned vedle Jeffova, už bylo nastartované.„Myslela jsem si, že pojedeš se mnou, Autumn.“ Věnovala mi vědoucí úsměv. Bylo jí jasné, že chci jet s Jeffem.

Usmála jsem se na ni taky. „Za chvilku jsem zpátky. V tom tábořišti nejsou žádné záchody.“

„Ale je tam spousta stromů,“ poznamenal Jeff, obešel auto a zavřel kufr. Zaklapnutí se s ozvěnou rozléhalo potéměř prázdné garáži. V jeho autě jsem teď zahlédla třihlavy vzadu a  čtvrtou na místě spolujezdce. Ale ne. Všichni mě předběhli. Takže nakonec budu muset přece jenom jet s Lisou. Nevadí, u ohně budu mít na povídání s Jeffem času dost. Neměla jsem zrovna v  povaze směle vyjadřovat nehynoucí lásku, ale s  končetinami celými roztřesenými ze dvou litrů kofeinu a plnou hlavou Lisiných varování před tím, že by mi Jeffa mohla ukrást Avi, jsem se cítila docela odhodlaně.

Vyrazila jsem zpátky dlouhou chodbou, nahoru poschodech a dál prosklenou galerií s výhledem na dvůr. Když jsem došla do přízemí knihovny, byla už polovina světelzhasnutá.

Ta knihovna je moc velká a  potřebovala by víc záchodů, pomyslela jsem si, když jsem tam dorazila. Otevřela jsem těžké dřevěné dveře a rychle vklouzla do kabinky.Zásobník papírových sedátek byl prázdný. Vypadalo to, že to budu muset zvládnout vestoje.

Když jsem si zapínala kalhoty, světla zhasla. Trochu jsem vypískla a  pak se rozesmála. „Fakt legrace.“ Dallin, Jeffův nejlepší kamarád, zřejmě našel jističe. Vypadalo to přesně jako něco, co by udělal.

Jenomže světla zůstávala dál zhasnutá a po mémzaječení nenásledovala žádná vlna smíchu. Takže tu lampy nejspíš měly detektory pohybu. Zamávala jsem rukama. Nic. Posunula jsem se dopředu, po hmatu jsem našla zámek a pokoušela jsem se nemyslet na všechny ty bakterie, když jsem ho odemykala. Vysoko umístěným oknem sempronikala trocha světla z ulice, takže jsem viděla dost na to, abych si mohla pořádně umýt ruce. Záchody v knihovně bylyšetrné k  životnímu prostředí, což znamenalo, že tu byly jen vzduchové sušáky na ruce. Utřela jsem si je radši do džínů, protože jsem nechtěla ztrácet čas tím nejnemožnějšímzpůsobem sušení rukou na světě. Můj odraz v zrcadle vypadal jako pouhý stín, ale i tak jsem se naklonila blíž, abychzkontrolovala, jestli nemám rozmazaný make-up. Podle toho, co jsem byla schopná rozeznat, vypadal dobře.

Venku v  hale mi na cestu svítilo jenom několik světel u  stropu. Všechno tu už bylo mimo provoz. Přidala jsem do kroku. Knihovna byla potmě mnohem strašidelnější, než bych čekala. Prosklená stěna chodby se zatřpytila, jak venku začal padat sníh. Lákalo mě se na chvíli zastavit, ale neudělala jsem to. Doufala jsem, že sníh nezkříží naše plány na večer u  ohně. Kdyby sněžilo jen takhle lehounce, bylo by to kouzelné. Dokonalý večer pro vyznání. Jeff se snad nevyděsí, když mu to řeknu, nebo ano? Ne, celé odpoledne se mnou flirtoval. Dokonce si pro svou práci na dějepis vybral stejné období jako já. Nepřipadalo mi to jako náhoda.

A  co se týče nocování s  kamarádkami na chatě, sníh bude skvělý. Možná tam úplně zapadneme. To už se nám jednou stalo. Nejdřív mě to docela stresovalo, ale nakonec z  toho byl ten nejlepší víkend – spousta horké čokolády a tubingu a strašidelných historek.

Došla jsem ke dveřím podzemní garáže a  zatlačila na kovové madlo. Dveře se nepohnuly. Zatlačila jsem ještě jednou. Nic. „Jeffe! Dalline! Tohle není vtipné!“ Přimáčkla jsem nos až na sklo, ale nikde jsem nezahlédla žádná auta ani žádné lidi. „Liso?“

Ze zvyku jsem sáhla po mobilu. Jenomže kapsa u  kalhot byla prázdná. Černý batoh se všemi věcmi na víkend –s mobilem, oblečením, kabátem, peněženkou, svačinou, foťákem a s léky – jsem si hodila k Jeffovi do kufru.

Ne.

Proběhla jsem celou knihovnou ve snaze najít nějakou jinou cestu ven. Cestu, která očividně neexistovala. Byly tu šestery dveře ven a všechny byly zamčené. A tak jsemskončila zase tady – opřená zády o  dveře do garáží, které mě zábly na kůži, zamčená v obrovské prázdné knihovně. Celé moje tělo zachvátila úzkost znásobená spoustou kofeinu.

Z  rozechvělého srdce se mi panika postupně šířila do hrudníku a okrádala mě o dech. Uklidni se. Vrátí se sem, říkala jsem si. Bylo tam prostě jenom moc lidí a moc aut, do kterých nasedali. Všichni si zkrátka mysleli, že jedu s někým jiným. Jakmile všechna čtyři auta dojedou dotábořiště, někdo si všimne, že tam nejsem, a vrátí se pro mě.

Počítala jsem, kolik času to může zabrat. Půl hodinykaňonem nahoru, půl hodiny zpátky. Budu tady ještě hodinu. Pak samozřejmě budou ještě muset najít někoho s klíči od dveří. Ale to už jim o  moc víc času nezabere. Všichni u sebe budou mít telefony. Můžou zavolat třeba hasiče. Dobře, teď jsem to zbytečně dramatizovala. Nebudoumuset volat na žádné tísňové linky.

Tyhle úvahy mi pomohly. Nebylo potřeba se kvůli tomu nijak stresovat.

Nechtěla jsem opouštět svoje místo u dveří ze strachu, že by mě moji kamarádi neviděli, až přijedou zpátky. Nebo bych já neviděla nebo neslyšela je. Ale bez mobilu a  bez foťáku jsem neměla žádný způsob, jak se zabavit. Začala jsem si strašně falešně broukat písničku a  pak jsem se sama sobě zasmála. Možná bych mohla třeba počítat díry ve stropních obkladech nebo... rozhlédla jsem se kolem sebe a nic mě nenapadlo. Jak lidi zabíjeli čas bez mobilů? „... zítra pojďme zas vše psát od prvních řádků.“ Můj zpěv by mi v dohledné době žádnou smlouvu na nahrání desky nepřinesl, ale to mi nebránilo v tom, abych si nezařvala pár písniček z plných plic. Zastavila jsem se s rozbolavělýmhrdlem. Už to určitě byla nejmíň hodina.

Zadek jsem měla úplně otlačený a od podlahy mistouala tělem zima, až jsem se začínala třást. Nejspíš tu na víkend vypínali topení. Vstala jsem a  protáhla se. Možná tady někde mají telefon. Doteď mě nenapadlo se ponějakém podívat. Nikdy jsem nikde telefon nehledala. Vždycky jsem u sebe měla mobil.

Už posedmé za večer jsem prošla zpátky prosklenou chodbou. Venku teď bylo všechno bílé. Zem byla pokrytá sněhem a  větve stromů namrzlé. Mrzelo mě, že u  sebe nemám foťák, abych zachytila ten kontrast – tmavé obrysy budovy a stromů na pozadí zářivě bílého sněhu. Aleneměla jsem ho, a tak jsem šla dál.

Začala jsem hledat u vchodu, ale žádný telefon jsemneviděla. Možná by mohl být v  zamčené kanceláři, jenomže tam mi ve výhledu bránila velká přepážka. A i kdybych tam nějaký viděla, stejně jsem neměla klíče. Za dvojitými prosklenými dveřmi se nacházela polovina knížek. Tadruhá polovina byla za mnou v  oddělení pro děti. Byla tady větší tma a já jsem chvíli zůstala stát u dveří a prohlížela si prostor před sebou. Uprostřed se tyčily vysoké masivnípolice plné knih a kolem nich stoly a židle.

Počítače.

Podél boční stěny byla řada počítačů. Mohla bych z nich poslat e-mail nebo zprávu.

Když jsem vešla dovnitř, tma se mi zdála ještě hustší. Všimla jsem si stolních lamp všude kolem a sáhla jsem pod stínítko jedné z nich, abych zjistila, jestli jsou tu jenom pro ozdobu, nebo jestli doopravdy fungují. Lampa ses cvaknutím rozsvítila. Než jsem došla k počítačům, rozsvítila jsem tři. V tak velkém prostoru neměly šanci rozptýlit temnotu, ale vytvářely příjemnou atmosféru. Zasmála jsem se sama sobě. Atmosféru k  čemu? K  taneční párty? K  večeři při svíčkách pro jednu osobu?

Posadila jsem se k  jednomu z  počítačů a  zapnula ho. První věc, která se mi ukázala na monitoru, byla výzvak zadání uživatelského jména a  hesla zaměstnance knihovny. Zasténala jsem. Dnes večer jsem neměla ani trochu štěstí.

Zaslechla jsem nad sebou zavrzání a  vzhlédla jsem. Nevím, co jsem vlastně čekala, že uvidím, ale nebylo tam nic než tma. Budova byla stará a nejspíš se jenomukládala k spánku. Nebo možná na nějaké okno v patře dopadal sníh nebo se od něj odrazil poryv větru.

Po dalším zvuku přicházejícím shora jsem vyskočila a  rychle vyrazila na chodbu. Vyběhla jsem po schodech a došla k předním dveřím. Zabrala jsem za kliku tak silně, jak jsem jen dokázala. Dveře se ani nepohnuly. Vyhlédla jsem z úzkého bočního okna. Po hlavní ulici vepředujezdila auta, ale chodník byl prázdný. I kdybych bouchala do skla, nikdo by mě neslyšel. Tím jsem si byla jistá. Zkoušela jsem to už předtím.

Nic se mi nemohlo stát. V  knihovně kromě mě nikdo nebyl. Kdo jiný by taky byl takový pitomec, aby se nechal zamknout v  knihovně? Úplně sám. Bez možnosti úniku. Rozptýlení. Potřebovala jsem nějaké rozptýlení. Jenomže jsem u sebe neměla vůbec nic.

Knížky! Tahle budova byla plná knih. Vezmu si nějakou knížku, najdu si útulný kout a budu si číst, dokud měněkdo neobjeví. Někdo by to mohl dokonce považovat zasplněný sen. Koneckonců bych to tak mohla brát i já.V myšlenkách je veliká síla. Tohle bude můj splněný sen.

Kapitola 2

S trhnutím jsem se probudila a pár okamžiků mi trvalo, než

jsem si uvědomila, kde vlastně jsem – uvězněnáv knihovně. Knížka, kterou jsem si vybrala ke čtení, mi leželaotevřená na klíně a hlava mi spadla na opěrku křesla. Jakmile

jsem se narovnala, příšerně mě rozbolelo za krkem. Promnula jsem si ztuhlé svaly. Hodiny na zdi nad výpůjčním

pultem ukazovaly čtvrt na tři.

Proč si o mě ještě nikdo nedělal starosti? Nehledal mě? Možná mě hledali na špatných místech. Mysleli si snad všichni, že jsem s nimi dojela do tábořiště? A že jsemodtamtud pak vyrazila domů?

Rodiče mě za tohle zabijou. Nikdy nebylo jednoduché je přesvědčit, aby mi dovolili strávit víkend na chatěs kamarádkami. Musela jsem o  tom složitě vyjednávat. Máma je právnička a moc dobře mě umí přimět, abych se navšechno podívala z jejího úhlu pohledu, takže jsem vždyckynejdřív chodila za tátou. Ten navíc pracuje z domova(Dokonalý slogan nebo znělka na míru pro vaši firmu. Jeho slova, ne moje.) – takže byl vždycky po ruce, když jsem něcopotřebovala. Jakmile jsem ho dostala na svoji stranu,společně jsme obvykle mámu přesvědčili. Vyjednávání vypadalo asi takhle:

„Tati, můžu jet tenhle víkend k Lise na chatu?“

Otočil se na své židli u  psacího stolu směrem ke mně. „Co ti zní líp? ‚Tommy’s – protože každý den je jakostvořený pro koblihu.‘“

„Hmm. Každý den je jako stvořený pro koblihu. Dneska jsem zatím žádnou neměla.“

Táta vztyčil prst. „Anebo: ‚Tommy’s – prostě k sežrání.‘“

„Kdo je prostě k sežrání? Zní to, jako bys mluvilo univerzitním týmu baseballistů nebo tak něco.“

„Máš pravdu. Musím tam nějak dostat slovo koblihy, že ano?“ Otočil se i se židlí zpátky k počítači a něco naťukal do klávesnice.

„Takže? Můžu tam na víkend?“

„Kam?“

„K Lise na chatu.“

„Ne.“

Omotala jsem kolem něj ruce a  položila mu hlavu na rameno. „Prosím. Budou tam její rodiče, a navíc to přece nebude poprvé.“

„Celý víkend se mi na tebe zdá trochu moc.“

Usmála jsem se na něj a nasadila svůj nejlepší prosebný výraz. „Budu v pohodě. Slibuju. Ten další víkend vůbecnikam nepůjdu. Zůstanu tady a budu pomáhat v domácnosti.“

Poznala jsem, že ho to trochu obměkčilo, ale pořádještě nebyl rozhodnutý. „A  příště, až přijede Owen, někam s ním půjdu.“

„Ale ty chodíš s bráchou ven ráda, Autumn.“

Zasmála jsem se. „Fakt?“

„Mámina společnost pořádá za pár týdnů firemní večeři. Jestli zvládneš víkend na chatě, měla bys zvládnout i tohle.“

Nic horšího jsem si nedovedla představit. Ale tak to s kompromisy chodí – člověk se s nějakou věcí smíří kvůli jiné, na které mu záleží víc. „Dobře.“

„Tak dobře,“ odpověděl táta.

„Můžu tam jet?“

„Budu se ještě muset zeptat mámy, ale to určitě nebude problém. Dávej na sebe pozor. Vezmi si telefon. Pravidla jsou jasná: žádný alkohol, žádné drogy a každý večer nám zavoláš.“

Dala jsem mu pusu na tvář. „Ty první dvě věci asi budou náročné, ale tu třetí nepochybně zvládnu.“

„Vtipné,“ odpověděl.

Každý večer jim zavolat. Dneska jsem nezavolala. A už ani nezavolám. To z táty bezpochyby udělá stoprocentního otce. Bude volat mým kamarádům. Jestli do té dobynepochopí, proč tam s  nimi nejsem, dojde jim, že jsem někde po cestě zůstala pozadu. Někdo si dá dvě a dvě dohromady. Jasně, rodiče mi po tomhle už nikdy nedovolí vyjít z domu, ale aspoň mě tady někdo najde.

Rozbolela mě hlava, a tak jsem se vydala k pítkuu toalet. Přinejmenším jsem tady měla vodu. A nic jiného. Nic jiného. Zavrtěla jsem hlavou. To nebyly dobré myšlenky. Někdo mě už brzy najde. Jestli ne teď, tak nejpozději ráno, až se knihovna otevře. Nevzpomínala jsem si, kdyzačínala o sobotách otevírací doba. V deset? Už jenom osmhodin. Hračka.

V budově se ochlazovalo. Našla jsem na zdi termostat, ale byl zamčený. Zdálo se mi, že celá tahle knihovna jeponěkud přehnaně zabezpečená.

V dálce jsem začala rozeznávat pravidelný rytmus.Odněkud se ozývala hudba. Doběhla jsem k předním dveřím a uviděla skupinku lidí, kteří procházeli kolem pochodníku před budovou a smáli se. Měli u sebe mobil nebo iPod nebo něco takového, co se ve tmě lesklo a  přehrávalo to hudbu tak hlasitě, že jsem ji slyšela i  já. Zabouchala jsem do skla a zakřičela. Nikdo z nich se neotočil, aninezastavil. Nikdo z nich se dokonce ani neohlédl, jako kdybynezaslechli vůbec žádný náznak hluku. Zabušila jsem znovu a zakřičela silněji. Nic.

„Moc hlasitá hudba vám ničí sluch,“ řekla jsema opřela si čelo o sklo. A v té chvíli jsem si všimla bílého papíru přilepeného na skle o kus níž. Strhla jsem ho a přečetla si nápis na druhé straně. Knihovna bude uzavřena od soboty 14. ledna do pondělí 16. ledna v souvislosti se státnímsvátkem, Dnem Martina Luthera Kinga.

Uzavřená po celý víkend? Celé tři dny? Budu tadyuvězněná ještě další tři dny? Ne. Na to nemám. Nezvládnu být tři dny sama v téhle obrovské budově. Tohle byla mojenejhorší noční můra.

Srdce se mi rozbušilo tak rychle, až jsem měla pocit, jako by mi někdo svíral hrudník. Plíce se mi neroztahovaly tak, jak by měly. Zatahala jsem za řetězy, kterými bylyzajištěné přední dveře. Zabrala jsem vší silou. „Pusťte mě ven.“

Hlas někde vzadu v mé hlavě mi říkal, abych seuklidnila, než to ještě víc zhorším. Všechno bylo v pořádku. Byla jsem sice zavřená sama v knihovně, ale byla jsem v bezpečí. Mohla jsem si tu číst a běhat do schodů a nějak se zabavit. Nabízela se mi tu spousta rozptýlení.

Jakmile jsem se utišila, zaslechla jsem za sebou nějaký zvuk. Kroky na dřevěné podlaze.

Prudce jsem se otočila a  přitiskla se zády ke dveřím. A  v  tom okamžiku jsem na schodech uviděla něčí stín a v jeho pravé ruce lesklý předmět. Nůž. Takže jsem tupřece jenom nebyla sama. A rozhodně jsem nebyla v bezpečí.

Kapitola 3

Přimáčkla jsem se tak těsně ke zdi, jak jen to šlo. Třeba mě

ten člověk neuvidí. Ne, to bylo dost nepravděpodobné,jakmile jsem vzala v  potaz, že ještě před chvilkou jsem tady

bušila do skla a řinčela řetězy na dveřích. To jsem rovnou

mohla ječet: Jsem uvězněná v knihovně úplně samaa zoufale se pokouším dostat ven!

Co jsem teď mohla dělat? Mohla bych třeba někamběžet. Nebo se zamknout v nějaké místnosti. Jenomže podle toho, co jsem doposud zjistila, už byly všechnyuzamykatelné místnosti zamčené. Právě v  okamžiku, kdy jsem se už už chystala vyrazit a někam běžet, kamkoli, abych našla něco, co by se dalo použít jako zbraň, nebo se schovala, ten člověk promluvil.

„Nechci ti nijak ublížit. Nevěděl jsem, že tady je ještě někdo.“ Zvedl ruce před sebe a  pak, jako kdyby si až teď uvědomil, že v jedné z nich drží nůž, se sehnul a zastrčil si ho do boty.

To mě zrovna neuklidnilo. „Co tady děláš?“

„Jenom jsem potřeboval někde přespat.“

Super. Takže jsem byla zamčená v knihovně s nějakým bezdomovcem? S  bezdomovcem, který u  sebe měl nůž. Srdce mi vyskočilo až do krku.

Všimla jsem si, že se pokouší mluvit klidným hlasem, ale vyznělo to spíš ochraptěle. „Pojď si někam sednout a promluvíme si. Dojdu si pro batoh. Nechal jsem honahoře nad schody. A  pak se vrátím dolů, ano?“ Ruce měl pořád napřažené před sebou, jako kdyby mě to gesto mělo dokonale uklidnit. „Nikomu nevolej, dokud sinepromluvíme.“

Myslel si, že budu někomu volat? Kdybych měla přístup k telefonu, už bych tady dávno nebyla. Kdybych mělapřístup k  jakémukoli prostředku komunikace – megafonu, přístroji na kódování do morseovky (Mají tyhle přístroje vůbec nějaké jméno?), už bych tady dávno nebyla. Ale nehodlala jsem na sobě dát nic znát. „Dobře,“odpověděla jsem.

V  okamžiku, kdy mi zmizel z  dohledu, jsem seběhla po schodech dolů a  zpátky za prosklené dveře. Jestli byl ozbrojený, nechtěla jsem zůstávat v nevýhodě.

Skrčila jsem se za polici úplně vzadu. Dýchala jsemztěžka a nepravidelně a vůbec nic jsem neviděla. Natáhla jsem ruku do police a  chňapla jsem po největší knize, kterou jsem nahmatala. V nejhorším ho s ní můžu praštit po hlavě.

„Haló?“ zavolal z opačné strany místnosti.

„Nepřibližuj se ke mně.“

„Kde jsi?“

„Na tom nezáleží. Chceš se mnou mluvit? Tak mluv.“ Když se budu tvářit drsně, třeba tomu uvěří.

Jeho hlas teď zněl hlasitěji a zřetelněji, takže muselvyrazit směrem ke mně. „Nemáš vůbec důvod se mě bát.“

Proč prostě nemohl zůstat na druhé straně? Na to,abychom si promluvili, jsme k  sobě přece nemuseli být tak blízko.

Jak jsem se pokusila udělat krok dozadu, zavadila jsem kolenem o polici a z ní se zaduněním spadla nejdřív jedna kniha a pak další. Sevřela jsem svoji knihu v ruce pevněji a vyběhla směrem ke dveřím. On byl ale rychlejšía zablokoval mi cestu. Zvedla jsem knihu nad hlavu.

„Stůj,“ řekla jsem.

Udělal krok dopředu. Vrhla jsem po něm knihu. Uhnul. Sebrala jsem z  vedlejší police další a  s  tou jsem ho trefila do ramene.

Zvedl ruce nad hlavu. „To myslíš vážně?“

„Už jsem zavolala policii,“ prohlásila jsem.

Zaklel.

Hodila jsem po něm další knihu. „Takže mě prostě nech na pokoji. Budou tady každou chvíli.“

Byli jsme teď mnohem blíž u sebe a zprava k námdoadalo světlo jedné z  lamp, které jsem předtím rozsvítila. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že ho poznávám.

Zalapala jsem po dechu. „Daxi?“

„My se známe?“

Musela jsem pořád stát ve stínu.

S úlevou jsem svěsila ruce, ve kterých jsem svíraladalší knihu. Dax Miller nebyl zrovna prvním klukem, nakterého bych si vzpomněla, kdybych si měla vybrat, s kým se nechám zamknout v knihovně. Po pravdě, kdybych si měla vybrat kteréhokoli kluka z naší školy, on by nejspíš byl tím posledním. Neměl zrovna nejlepší pověst. Kolovaly o něm různé řeči. Spousty řečí. Ale nebyl to cizí člověk.A nebála jsem se ho, takže se mi okamžitě ulevilo. „Chodíme do stejné školy.“

Nebyla jsem si jistá, jestli mě poznává, i když mě znala naprostá většina lidí ze školy. Pracovala jsem na ročenkách a neustále jsem fotila, takže jsem byla vždycky u všeho. Bylo těžké nebýt tak všeobecně známá, když jsem se účastnila tolika akcí. Ale jeho jsem nikdy nefotila. Neúčastnil sevůbec ničeho. Tedy alespoň ničeho, co organizovala škola.

Udělala jsem krůček dopředu do slabého světla lampy, aby mě líp viděl.

Z  jeho výrazu jsem vyčetla, že mě poznal, když si mě prohlédl od světle hnědých vlasů zastřižených u ramen až po černé boty na klínku a  vrátil se zpátky k  mým očím. Zdálo se, že se mu nelíbí, co vidí. „Doopravdy jsi zavolala policajty?“

„Ne.“ Přejela jsem si dlaněmi po kapsách. „Nemám u sebe mobil.“

Dax přejel očima po mých kapsách, jako kdyby mi to nevěřil, pak přikývl a zamířil k batohu, který nechal ležet vedle jedné z židlí.

Vyrazila jsem za ním. „A ty?“

„A co já?“ Rozepnul batoh.

„Máš u sebe telefon?“

„Ne, nemám.“

Zírala jsem na jeho batoh a přemýšlela, jestli říkápravdu. „Potřebuju jenom zavolat rodičům. Nejspíš se o  mě hrozně bojí. Nikdo neví, kde jsem.“ Alespoň jsem si tomyslela, protože se pro mě nikdo nevrátil. „Zavolala bychjenom rodičům a řekla jim, kde jsem.“

Vytáhl z batohu spacák a rozložil si ho na podlaze.„Nemám telefon.“

Vzal si s sebou do knihovny spacák? Nebyl tadyuvězněný jako já. Plánoval tu zůstat přes víkend? „Ale ty nejsi bezdomovec,“ řekla jsem.

„Netvrdím přece, že jsem.“

„Tak proč tady jsi?“ zeptala jsem se.

Vlezl si do spacáku, natáhl ruku a zhasl světlo.

„A proč ses vůbec bál, že jsem zavolala policii? Jsiv nějakém průšvihu?“

„Nemohla bys zmlknout? Pokouším se tu spát.“

Kdybych neměla pocit, jako by se mi celé tělo proměnilo v želé, možná bych ho kopla. Takhle jsem místo toho doklopýtala k jednomu z křesel, sedla si do něj a položila si hlavu na kolena. Nemělo by mě to překvapovat. Dax byl ve škole uzavřený, s nikým se nebavil – proč bych měla čekat, že mi zrovna teď odvykládá svůj životní příběh?

Na tom ale nezáleželo. Byla jsem v pohodě. Buduv pohodě. Přinejmenším jsem si ověřila, že Dax se mě nepokouší zabít ani mi nijak ublížit. A i když je to Dax... tak to bylo lepší než tu být uvězněná úplně sama. A musel v tom svém obrovském batohu mít i telefon. Přinesl si koneckonců i spacák. Až usne, prohrabu se jeho věcmi a ten mobil najdu. Teď, když jsem měla plán, mi už bylo o hodně líp.

Sevřený hrudník se mi pomalu uvolnil a mýmrozpáleným plicím se ulevilo. Tohle byla ta nejdivnější věc, jaká se mi kdy stala. Možná z toho dokonce časem bude zábavná historka. Za nějakou dobu, až budu doma u rodičů a ve své vlastní posteli s teplou peřinou.

Byla tu zima.

Protáhla jsem se a položila si hlavu na područku křesla, aby to vypadalo, že se chystám ke spánku. Netušila jsem, jestli mě Dax vidí nebo jestli se vůbec dívá, ale chtěla jsem, aby si myslel, že spím. Potom, až si budu jistá, že usnul,najdu jeho mobil, zavolám domů a bude po všem.

Hodiny na zdi ukazovaly 3:20. Rozbolely mě oči z toho, jak jsem byla dlouho vzhůru. Přemýšlela jsem, co asi dělají moji kamarádi. Co dělá Jeff. Znala jsem Jeffa od prváku,líbil se mi od třeťáku a letos, ve čtvrťáku, jsem usoudila, že to bude teď, nebo nikdy. Příští rok půjdeme oba na vysokou, a než odejdeme, chtěla jsem vyzkoušet, jestli by z tohonaětí bublajícího pod povrchem, kdykoli jsme se k soběpřiblížili, mohl vyrůst dobrý vztah.

Bylo to teprve dneska ráno, co mě ve škole zastavil na chodbě? V hlavě jsem si ten rozhovor znovu přehrála.

„Autumn!“

Otočila jsem se s  foťákem v  ruce a  stiskla spoušť. Byl ohromně fotogenický, měl jemné, otevřené a  přátelské rysy. Úsměv mu prozařoval celý obličej, až mu v zelených očích jiskřilo a jeho olivová pleť zářila.

Dohonil mě. „Možná máš víc mých fotek než mojivlastní rodiče.“

Pravděpodobně ano. „Nemůžu za to, že tě ten foťákmiluje.“

„Pokouší se mě tvůj foťák pozvat na rande?“

„Tenhle foťák bez mého doprovodu nikam nechodí.“

Povytáhl obočí, jako kdyby čekal, až dokončím to, co jsem naznačila. Chtěla jsem ho pozvat na rande. Strašně moc. Ale jestli jsem to měla udělat já, nemohlo to býtuprostřed školní chodby plné lidí.

Jeff pokračoval. „Napadlo mě, že bych vzal pár dalších lidí a  šli bychom dneska večer do knihovny pracovat na tom úkolu z dějepisu. Nechceš se přidat?“

Nejspíš jsem měla říct ne, jenomže jakmile se minabízela možnost strávit víc času s Jeffem, vždycky jsem sesnažila ji využít. „Jo... ráda bych. Jen si o tom musímpromluvit s Lisou. Jedeme večer s Morgan a Avi k ní na chatu.“

„Tak půjdeme do knihovny předtím a pak, až pojedete nahoru na chatu, zastavíme se v tábořišti v kaňonua uděláme si oheň na oslavu dokončení toho úkolu.“

Zasmála jsem se a  jemně ho strčila do ramene. „Koukám, že to máš dokonale naplánované.“

„To mám. Takže to s holkama domluvíš?“

„Ano. Zařídím to.“

„Věděl jsem, že budeš pro. Řeknu Dallinovi a ostatním. Uvidíme se večer.“

A taky jsme se viděli, než mě nechal zamčenouv knihovně. Kdybych tady teď místo s Daxem byla uvězněná s Jeffem... byla by to zábava. Touhle dobou už by vyzkoušel, jak siz dřevěného schodiště udělat skluzavku nebo jak závodit vevozících na knížky po chodbě. Jeff byl Daxův přesný opak. Jeff se pořád usmíval a často vtipkoval a ve společnosti vždycky dokázal rozproudit zábavu. Dax byl temný, vážný a každásituace byla v jeho přítomnosti těžší.

Jeff. Kde asi byl? Nestalo se mu něco? Myslel si snad, že

jsem se na něj u  táboráku vykašlala? Proč nikomu nedo

šlo, že jsem s nimi neodjela? Ale na tom nesejde. Za chvíli

budu mít možnost se jim všem ozvat. Za chvíli budu mít

telefon.

Kapitola 4

Všechno v  mém zorném poli bylo zamlžené a  rozmazané.

Ten pocit mi byl povědomý, ale moje mysl mi odmítalaobjasnit, co se se mnou děje. Byla jsem ve studené místnosti

bez oken a  bez dveří. Jako ve velké ledničce. V  okamžiku,

kdy mě to napadlo, se stěny potáhly kluzkým ledema podlaha taky. Všechno bylo namrzlé. Začala jsem jektat zuby tak

silně, až mě rozbolely. A  pak mě obklopila pižmová vůně.

Jako jedno z Jeffových objetí. A Jeff byl tady a objímal mě.

Ledová kobka se rozplynula a nahradila ji nekonečnázelená louka. Stáli jsme uprostřed a tiskli se jeden k druhému.

„Ty ses mi taky celou dobu líbila,“ zašeptal Jeff.„Necháu, proč nám trvalo tak dlouho si to říct.“

„Protože jsem se bála,“ řekla jsem.

„Čeho?“

Čeho jsem se vlastně bála? Pustit si někoho blíž k sobě? Dát mu možnost, aby mi ublížil? Vzdát se kontroly sama nad sebou? Možnosti nejsou tak bolestivé jako realita. Možnosti jsou vzrušující a nekonečné. Realita jedefinitivní. Právě tohle mě vždycky brzdilo, to pomyšlení, že když Jeffovi řeknu, co k  němu cítím, a  on to nebude opětovat, bude to konec. Nebude už žádné „co kdyby“, žádné další „možná“, žádné další snění.

Snění. To je ono. Byl to jenom sen. Všechno to byljenom sen. Potřebovala jsem procitnout.

Rozespale jsem otevřela oči. Okny sem shora pronikalo slunce a osvětlovalo místnost. Hrudník se mi sevřelzklamáním. Sice se mi to jenom zdálo, ale to, že jsemuvězněná v knihovně, žádný sen nebyl. Byla jsem tu pořád. Pořád zamčená.

S Daxem. Už neležel na podlaze opodál. Kam zmizel?

Rychle jsem se posadila, zamotala se mi hlava, a  jak jsem se zakymácela, svezl se mi z ramen spacák. Jehospacák. Přikryl mě svým spacákem. Nechala jsem hosklouznout až na podlahu a  pak jsem na něj zírala, jak tam leží nevyužitý. Okamžitě se mi zastesklo po jeho teple.

Bylo osm ráno a mně se hladem svíral žaludek. Nikdo se pro mě nevrátil.

„Urazil tě ten spacák?“

Trochu jsem vyjekla. Dax seděl v křesle na opačnéstraně místnosti s  nohama nataženýma před sebou a zkříženýma v kotnících. Na sobě měl džíny a černé trikos dlouhými rukávy. Tmavé vlasy měl trochu vlhké a  usychaly mu v  hustých vlnách. Čelist mu lemoval náznak strniště. K  hrudníku si tiskl otevřenou knihu. Jak tam tak seděl – jedno rameno shrbené o něco víc než druhé, stíny muhrály ve tváři a vytvářely temně rýsované tvary, červenáobálka knihy kontrastovala s jeho černým trikem... zalitovala jsem, že u sebe nemám foťák.

„Neměl bys takhle přepadávat holky.“

„Ani jsem se nepohnul.“

„Já vím. Byl to vtip. Jenom jsem tě předtím neviděla.Děkuju... za ten spacák.“ Zatřásla jsem se a prozradila tak, že ho pořád ještě potřebuju. „Já... potřebuju si dojít na záchod.“

„Nemusíš to všechno takhle komentovat.“

„Jenom jsem ti to řekla... dobře.“ Vstala jsem, stáhla si levou nohavici, která se mi přes noc nějak vyhrnula,a vyrazila zpátky k záchodům. Prkýnko bylo studenéa zrcadlo ukazovalo, že jsem v mnohem horším stavu, než jsem si myslela. Po obou stranách obličeje jsem mělarozmazanou řasenku a moje oříškově hnědé oči vypadaly temněji než obvykle. Z mých vlasů, které ještě včera bylyupravené do dokonalých vln, se stal jeden velký zacuchanýchomáč a za ty tři dny bez odlíčení mi na tváři nepochybně vyraší ta největší hrůza na světě. Pustila jsem vodu, pokusila se co nejlíp smýt rozmazanou řasenku a vypláchla jsem si pusu.

S  pomocí prstů jsem si rozčesala vlasy do přijatelného stavu. Krk jsem měla pořád ještě rozbolavělý z  toho podivného úhlu, ve kterém jsem usnula, a  jestli dneska neseženu něco k jídlu, můj žaludek se na mě bude vážnězlobit. Byla jsem na sebe naštvaná za to, že jsem včera usnula, místo abych uskutečnila svůj plán a  našla Daxův telefon. Proč mi to dělal tak složité? A proč se vůbec staral o to, aby nikdo nezjistil, že tady jsme? Měl snad nějaké potíže sezákonem... už zase? Co provedl tentokrát? Netušila jsem ani, co to bylo posledně. Říkalo se o  něm, že někoho zmlátil. Nepřekvapovalo by mě, kdyby to byla pravda.

Znovu jsem se rozklepala zimou. Včera jsem byla taknadšená ze svého outfitu – splývavého petrolejově zelenéhotrička, slušivé projmuté bundy a džínů –, jenomže v knihovně bylo teplo, když jsme tu pracovali. Spíš horko. Nejmíň posté jsem zalitovala toho, že jsem si tu bundu svlékla a strčila do batohu. Litovala jsem, že jsem si batoh hodila k  Jeffovi do auta. Svůj batoh. Kdybych ho tady měla, celá tahle věc by už dávno skončila. I bez telefonu bych u sebe měla všechno, co bych k přečkání jednoho víkendu potřebovala.

Někde v téhle budově muselo být něco k jídlu.Knihovníci přece musejí obědvat. Třeba na to mají vyhrazenou zvláštní přestávkovou místnost? Ve třetím patře jsem našla kuchyňku. Kromě lednice tu byly ještě dva automaty – jeden s  lahvovými nápoji, jeden s  baleným jídlem. Bylo to doopravdy kruté, jak se tu vystavovalo jídlo, ke kterému jsem neměla šanci se dostat. Když jsem šla kolem,kopla jsem do nápojového automatu a přemýšlela o tom, jestli nezkusit prostrčit ruku dovnitř a něco z něj vytáhnout, ale rychle jsem ten nápad zavrhla. Kdysi jsem na internetučetla článek o někom, koho museli vyprošťovat hasiči, protože se mu ruka zasekla přesně v takovémhle automatu.

Lednička na rozdíl od ostatních věcí v knihovněnebyla zamčená. Byla to obrovská lednice na občerstvení. Skoro jsem zapomněla, že se v  knihovně pořádaly svatby a různé akce. Budova, kde jsem byla uvězněná, byla doopravdy veliká a  úžasná. Zadoufala jsem ve štěstí a  otevřela jedny z dveří. Na polici uprostřed byl rohový kousek koláče.Nechápala jsem, proč by si ho někdo vůbec schovával – tak byl malinkatý. Ale později ho určitě s vděčností spořádám.

Za druhými stříbrnými dveřmi byla průhlednáplastová krabička s  čímsi neidentifikovatelným, ale po stranách jsem rozeznávala tmavé skvrny od plísně. Kromě toho tu byly dva záhadné papírové pytlíky. Vytáhla jsem první z nich, na kterém bylo fixem napsáno NEJEZTE MOJE JÍDLO, a  podívala jsem se dovnitř – jablko a  jogurt, který byl víc než týden prošlý. Vzhledem k  tomu varování jsem doufala v  něco víc hodného krádeže. Vzala jsem si jablko a nechala tam jogurt na později. V druhém pytlíku byla další plastová krabička a plechovka limonády.Opatrně jsem krabičku vytáhla a  lehce nadzvedla víčko. Žádná plíseň, ale také jsem nerozeznávala, co to je za jídlo.Těstoviny? Zelenina? Očichání mi nepomohlo. Tohle můžepočkat. Vzala jsem si limonádu a zbytek nechala v lednici.

Ve skříňkách jsem našla hrnečky na kávu a  do dvou z  nich jsem limonádu rozlila. V  šuplících nebyly žádné opravdové příbory, ale objevila jsem plastový nůž. Okamžitě se zlomil, když jsem se s  ním pokusila rozříznout jablko napůl. Prostě polovinu sním a budu doufat, že Dax nemá fobii z bakterií.

Půl minuty jsem jablko umývala pod proudem teplé vody a pak jsem si do něj kousla. Nikdy mi nic v životěnechutnalo líp. V jednom z šuplíků jsem našla zastrčenýbalíček ubrousků, do kterých jsem zbylou polovinu jablkazabalila, vzala jsem hrnky s limonádou a vyrazila zpátky dolů za Daxem. Kdybych ho dokázala přesvědčit, aby mi věřil, nemusela bych se mu prohrabávat ve věcech. Půjčil by mi telefon dobrovolně. A mně se to podaří. Jsem milá. Ostatní mě mají rádi. Dax si mě oblíbí taky.

Kapitola 5

Hlavní sál knihovny byl ve dne světlý – řadou oken sem

dopadaly paprsky slunce. Držela jsem hrníčky za uchaa jeden z nich jsem podala Daxovi.

„Našla jsi kafe?“

„Stačí ti cola?“

Vzal si ode mě jeden z hrnků a já jsem mu nabídlapůlku jablka zabalenou v ubrousku.

„Co to je?“ zeptal se, aniž by si ho ode mě vzal.

„Polovina jablka.“

„Našla jsi půlku jablka?“

„Našla jsem celé jablko. Půlku jsem ho snědla. Můžu sníst i zbytek, jestli –“

Vytrhl mi ho z pořád ještě napražené ruky.

„Není zač.“

Zvedl hrnek, pokynul mi na zdraví a napil se.

Ani nepoděkoval. „Jeden z  knihovníků tady musí být zloděj jablek. Pytlík, ve kterém jsem ho našla, patřilněkomu, kdo je zvyklý, že mu tu kradou jídlo. A my teď jehonedůvěru přiživíme.“

„Nepochybuju o tom, že to jablko příště vrátíš.“

„Možná ano.“ Vrátila jsem se zpátky ke křeslu, vekterém jsem předtím spala. Jeho spacák pořád ležel na podlaze kousek ode mě. Dlouho jsem na něj jenom tak zírala a nechtěla jsem ho použít, jenomže husí kůže na rukách se mi rychle zhoršovala, a tak jsem spolkla svou hrdosta sáhla po něm. Přehodila jsem si ho přes ramena, sedla si do křesla a  v  obou rukou sevřela hrnek. Kéž by v  něm bylo něco teplého.

Až bude po limonádě, můžeme se později podělito jogurt a možná i o záhadné jídlo z krabičky. Úplně jsemcítila, jak se mi svírá žaludek hladem. Leda že...

Podívala jsem se na obrovský batoh u  Daxových nohou.

Když jsem zase vzhlédla, díval se na mě. „Co tamvšechno máš?“ zeptala jsem se.

Muselo mu být jasné, na co jsem tak upřeně zírala,protože odpověděl: „Nic moc.“

„Něco k jídlu? Když jsi měl v plánu tady strávit celývíkend, musel sis vzít nějaké jídlo.“

„Neměl jsem v plánu tady zůstat celý víkend.“

„A kde jsi tedy chtěl být? Proč jsi skončil tady?“

„Plánoval jsem být někde jinde.“

Čekala jsem, že mi to vysvětlí, ale očividně to byla celá jeho odpověď. „Nejsi zrovna sdílný.“

„Mluvím, když mám co říct.“

„To měla být nějaká hluboká myšlenka?“

„Nemělo to být nic jiného než odpověď.“

Tohle bude opravdu dlouhý víkend.

Zavřel knihu a  položil si ji na stůl vedle sebe. Pak se předklonil a opřel si lokty o kolena. „Proč jsi tady ty?“

Měla jsem sto chutí mu namíchnutě odpovědět v  jeho vlastním stylu. Něco jako: Chtěla jsem celý víkend jístkradená jablka a číst si. Ale udržela jsem se. Možná siuvědomí, že se odsud prostě chci jenom dostat, když se o  mně dozví něco víc. Pochopí, že tu nejsem proto, abych mu zkřížila plány, ať už byly jakékoli. „Potřebovala jsem čurat.“

Dax se zase opřel a sáhl po knize, jako kdybych muskutečně dala falešnou odpověď.

„Šli jsme sem pracovat na tom úkolu do dějepisu, co jsme teď dostali. Máš ho už hotový?“

Musel si uvědomit, že mu doopravdy odpovídám na jeho otázku, protože místo toho, aby knihu otevřel, si jipoložil na klín a zavrtěl hlavou.

„No, byli jsme tady, já a  několik dalších lidí, a  zůstali jsme tu až do konce otevírací doby, abychom to dokončili. A pak všichni odcházeli a nastupovali do aut a já jsempotřebovala čurat.“

„Tvoji kamarádi tě tady nechali?“ Jeho výraz se teďzměnil. Vypadal překvapeně.

„Odjížděli ve čtyřech autech. Lisa si myslela, že jedu s Jeffem.“

„To je tvůj přítel?“

„Není to můj přítel... zatím. Každopádně Jeffovo auto už bylo obsazené, takže on si musel myslet, že jedu s Lisou nebo Dallinem nebo tak něco. Ale já jsem nejelas nikým... očividně.“

„Očividně.“

„Děláš si ze mě legraci?“

„Ne. Jsem zmatený.“

„Co z toho tě zmátlo?“ Položila jsem svůj prázdnýhrníček na stůl vedle sebe.

„To, jak se pro tebe nevrátili.“

„No, tohle mě překvapuje taky.“ Tak trochu.

„Má to být nějaká šikana?“

„Myslíš si, že mě moji kamarádi šikanují?“

Pokrčil rameny. „Takže to byl jenom omyl? Omylem se stalo, že na tebe všichni úplně zapomněli?“

„To by mi neudělali. Nejspíš si mysleli, že jsem šla domů, nebo jim nedošlo, že mě ztratili právě tady a hledají měněkde úplně jinde.“ Už jsem si v hlavě přebrala asi tak milion teorií, proč se pro mě nevrátili, jednu horší než druhou.Musela jsem s tím přestat, než bych se z toho zbláznila hrůzou.

Dax si natáhl nohy a znovu se předklonil. „Ztratili tě?“

„Nevím, kde jsou. Nevím, proč se sem nevrátili. Má to nějaký důvod. Nějaký dobrý důvod a všichni se tomubudeme smát, až se odsud dostanu. Budeme se tomu smát, celé to bude dávat smysl a  bude z  toho historka, kterou budu pořád všude vykládat. O tom, jak jsem jednouzůstala uvězněná v knihovně s tím –“

Prudce jsem se zarazila. Do tváří se mi nahnalo horko a zadívala jsem se na své boty. Neměla jsem tušení, jak jsem vlastně chtěla tu větu dokončit, ale žádná možnost nebyla dobrá. S tím kriminálníkem? S tím feťákem? S tím synem feťáků? To všechno jsem o něm slyšela.

Povytáhl obočí. „Dořekni to. Šlo ti to tak pěkně.“

„Promiň.“

„Proč?“

„To je jedno. Takhle jsem tu skončila já. Co ty?“

„Já?“

„Proč jsi tady?“

Zvedl v ruce svoji knížku. „Chtěl jsem si číst.“

„A jíst kradená jablka?“

„Cože?“

„Nic. Jenom, že jsem ti řekla, jak se mi stalo, že jsem tady, a tohle dostanu na oplátku?“

„V domě, kde bydlím, žádné knihy nejsou. Pokud tedy nepočítám bibli. Ale ta je tam beztak jenom k  tomu, aby bylo podle čeho mě odsuzovat.“ Prohrábl si rukou vlasy a dál už nic neříkal. Jako by toho i tak řekl až moc.

Přitom ale neřekl vlastně nic. „Dobře. Nemusíš mi nic říkat. Až se odsud dostaneme ven, půjdeme si každý svou cestou.“

Povzdechl si. „Když už o  tom mluvíš. Nevím, jak to chceš vysvětlovat ty, až nás nakonec někdo najde, alemohli bychom prostě každý mít svoji vlastní verzi? Ty můžeš vykládat tu o  záchodech a  já prostě vypadnu, jakmile se otevřou dveře, a půjdu si po svém.“

„Nesmím nikomu říct, že jsi tu byl se mnou?“

„Můžeš si dělat, co chceš. Říct svým kámošům, že jsi tu byla zamčená s tím... s kýmkoli... ale knihovníci,policajti...“

„Proč policajti?“ zeptala jsem se a přitáhla jsem sispacák těsněji k tělu. „Proč by se tím měla zabývat policie?“

„Jestli tě někdo nahlásil jako pohřešovanou, tak se tím policie zabývat musí.“

„A co když někdo nahlásil jako pohřešovaného tebe?“

„Nenahlásil.“

„Proč? Nemyslíš si, že by si o tebe tvoji rodiče mohlidělat starosti?“

„Ne.“

„Jsi v nějakém průšvihu?“

„Nejsem. Ale nechci se do žádného dostat.“

„Já ti žádné potíže dělat nehodlám.“ Alespoň jsem to tvrdila v tu chvíli, když jsem se snažila získat jeho důvěru. A jeho telefon.

Doufala jsem, že s  tím telefonem to bude jednodušší než s důvěrou. Protože důvěra zjevně nebyla něčím, co by ochotně rozdával.

38

Kapitola 6

Za poslední dva roky jsem o Daxovi slyšela spoustu drbů.

Lisa, která se pyšnila tím, že ví o každém úplně všechno, mi

toho řekla nejvíc. Pokaždé, když jsme ho zahlédly ve škole,

mi něco rychle zašeptala. Přestoupil k nám v půlcedruhá

ku. Docházku měl nepravidelnou. Na začátku třeťákustrá

vil pár měsíců v nápravném zařízení. Když se vrátil doško

ly, měl na vnitřní straně levého zápěstí tetování a byl ještě

tišší než předtím. Pokud jsem si všimla, neměl vůbec žádné

kamarády, a nikdy jsem ho ani neviděla na obědě. A mimo

školu jsem ho potkávala ještě míň. Jednou byl v kiněs ně

jakou holkou, kterou jsem v životě neviděla. Nedával nijak

najevo, že bychom se znali. Ne že by mi na tom záleželo.

Byl to prostě jenom kluk z naší školy.

Z  toho, jak se na mě díval, jsem vyrozuměla, že se ke

mně nechce hlásit o nic víc než tehdy. Věděl vůbec, jak se

jmenuju? Uvědomila jsem si, že mě doteď ani jednoune

oslovil jménem. Netušila jsem, co se stane, až nás konečně

někdo objeví, ale prozatím bylo v mém nejlepším zájmuří

kat to, co chtěl slyšet. „Nikdo o tom nemusí vědět.“

Dax se vrátil ke čtení bez jediného slova vděčnosti.Coak neuměl poděkovat?

Sehnula jsem se a rozepnula si boty. Měla jsem je nanohou už moc dlouho a tlačily mě z nich nárty. Zula jsem si je a zapochybovala, jestli to byl dobrý nápad. Měla jsem na sobě jenom tenoučké kotníkové ponožky a  nohy mi okamžitě začaly mrznout. Zvedla jsem je na křeslo a zastrčila si je pod spacák.

„V  té kuchyňce jsou automaty s  jídlem, ale já nemám žádné peníze... máš u sebe nějaké ty?“

Dax si poposedl, strčil si ruku do zadní kapsy kalhot a vyndal z ní peněženku. Otevřel ji a vytáhl jednubankovku. Z místa, kde jsem seděla, jsem nedokázala rozeznat,jestli je to dolar, dvacetidolarovka nebo něco mezi tím. „Takže jestli to dobře chápu, všechny tvoje věci skončily v jednom z těch čtyř aut, které pak odjelo bez tebe a nevrátilo se.“

„Vrátí se pro mě.“

Jeden z koutků jeho rtů se zvedl do úsměvu. Novýborně, ještě se mi ke všemu smál. „To je všechno, co u  sebe mám,“ řekl a ukázal na stůl, kam předtím odložilbankovku. „Použij to s rozmyslem.“

„Teď nemám hlad, takže s tím můžeme počkat.“

„Ta půlka jablka tě zasytila?“

„Musíme si tu zavést příděly. Jestli máme přežít doúterý, musíme si těch pár jídel rovnoměrně rozložit.“ Jogurt, kousek koláče, záhadné jídlo v  krabičce a  to, co si koupíme za Daxovy peníze – to bylo všechno, co jsme měli na tři dny, nebo alespoň do té doby, než najdu jeho telefon. Musí přijít chvíle, kdy svůj batoh nechá ležet bez dozoru.

„Jsi dvanáct hodin zamčená v  knihovně a  už se z  tebe stává expert na přípravy na konec světa.“

Založila jsem si ruce na prsou. „Zdá se mi, že těohromně baví dělat si ze mě legraci.“

„Myslel jsem to upřímně. Víš co, jestli se někdy ocitneš v život ohrožující situaci, už umíš vrhat knihy a slídit po jídle.“

Knihy, které jsem po něm házela včera v noci, seválely na hromádce za ním. Musím je uklidit zpátky do polic. „No, kdyby ses někdy v život ohrožující situaci ocitl ty, tak si můžeš číst a plivat kolem sebe urážky.“

„Čtu si o tom, jak přežít třídenní soužití s rozmazlenou bohatou holkou.“

Rozmazlenou bohatou holkou? Vůbec mě neznal. Ano, moji rodiče mají peníze, ale jsou až příliš dobří v tom, aby mě donutili si všechno odpracovat. „Když vezmu v úvahu skutečnost, že nechceš, abych komukoli říkala, že jsi tady, připadá mi, že ve mně úspěšně vyvoláváš nutkání udělat přesný opak.“

Dax si odfrkl. „Z toho, jak se na mě díváš, je mi úplně jasné, že stejně neudržíš jazyk za zuby. Už sis o mněudělala dokonalý obrázek.“

„Vůbec nic o mně nevíš.“

„Všechno, co potřebuju vědět, máš napsané přímo na obličeji.“

„Právě teď by v mém obličeji nemělo být vepsaného nic jiného než to, že tě považuje za pitomce.“

Sklonil hlavu, jako kdyby tím říkal: Přesně.

Uf. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by mě takznechutil. Nemohla jsem uvěřit, že s ním budu muset vydržet ještě celé tři dny. Budu se muset dostat ven dřív. Dostanu se ven dřív. A do té doby tu nemusím sedět a nechat se urážet.

Došla jsem zpátky do prosklené chodby. Sklo muselo mít nějakou speciální povrchovou úpravu, protože se ani trochu nezamlžilo a  zvenku se na něm neuchytila ani vločka. Ale všude okolo bylo sněhu spousta. Tolik, až mě topřekvapovalo. Na druhé straně ulice dosahoval až k  oknům domů. Velká spousta sněhu. Možná to byl důvod, proč mě nikdo nehledal. Zůstali všichni na chatě zapadlí sněhem?

Můj batoh ležel u Jeffa v kufru. Copak si Jeffneuvědomil, že mi ujeli, když ho viděl? Možná se ale do kufruvůbec nedíval. Byla sobota ráno. Nejspíš byl ještě v posteli. Až se probudí a podívá se do kufru... proč by se díval dokufru? Bylo to všechno úplně špatně. Moje naděje, že buduvysvobozená dřív, než se v úterý vrátí zaměstnanci knihovny, se s každou další uplynulou minutou zmenšovala.

Nemohla jsem tady na chodbě stát dlouho. Byla mipříšerná zima. Rozběhla jsem se dolů ke dveřím podzemní garáže, abych se do ní znovu podívala. Nic se tamnezměnilo. Jestli se ochladí ještě víc, budu muset začít běhatkolečka po knihovně.

Nechtělo se mi zpátky nahoru, a tak jsem si sedla před dveře a představovala jsem si, jak přijíždí Jeffovo auto, jak z něj Jeff vystupuje a usmívá se na mě přes sklo, jako kdyby tohle celé byla součást nějakého vtipu. Pro Jeffa bylovšechno v životě legrace.

Jako třeba den předtím, když jsem v historickémoddělení knihovny hledala jednu knihu o  druhé světové válce a Jeff ke mně přistoupil zezadu.

„Myslím, že jsem si omylem vzal tu knížku, kterouprávě hledáš.“

„Omylem?“

„Zaslechl jsem tě, jak mluvíš o svém tématu. Muselo mi to nějak uvíznout v hlavě.“

Usmála jsem se a  natáhla jsem ruku pro knížku, kterou mi podával. Pozvedl ji přesně tak, aby byla mimo můj dosah. Když jsem se rozesmála, znovu mi ji podal, jen aby pak mohl úplně stejně uhnout. Povzdechla jsem si a počkala jsem, až mi ji tentokrát dá přímo do ruky, což taky udělal.

„Myslíš si, že nás Garcia nutí kvůli tomuhle úkolu využívat knihovnu proto, že nenávidí Google, nebo prostě proto, že je ze staré školy?“ zeptal se mě Jeff.

„Nejspíš od obojího trochu, a navíc mu bylo jasné, že to takhle pro nás bude náročnější. Jsem přesvědčená, že chtěl, abychom tím strávili celý víkend.“

„Možná jsme mu neměli na tabuli psát ‚dějepis je OUT‘. Mám pocit, že ho to podráždilo.“

Zachechtala jsem se. „My? Napsal jsi to tam ty. Já jsem chtěla napsat ‚dějepis je obráceně sipejěd‘.“

Jeff mě jemně zatahal za konečky vlasů. „To by byl super vtip. Měla jsi to udělat.“

Já bych to v životě nezvládla. Měla jsem obrovské nervy už z toho, že jsem sledovala, jak to dělá on.

„Taky jsem si dělal legraci. Myslím, že se Garciovi líbil můj superchytrý postřeh o předmětu, který vyučuje,“prohlásil Jeff.

Zasmála jsem se. „Vypadá to, že si tě oblíbil.“

Přejel prstem po knize těsně vedle mojí ruky. „Mě sioblíbí každý, Autumn.“ Mrkl na mě. Sice to myslel jako vtip, ale byla to pravda. Jeffa měl opravdu každý rád.

„Kdy jsi byla naposledy v knihovně?“ zeptal se mě.

„Když jsem byla malá. Máma mě brala na takové točtení s Ovčí babičkou, co tady dělávali. S tou paní, co sepřevlékala za stařenku a  četla pohádky. Pořád netuším, proč jí říkali Ovčí babička. Měli bychom to dneska vyzkoumat. Zapomeň na druhou světovou válku. Tohle je věc, kterou doopravdy potřebujeme vědět.“

„To je fakt. Jestli jí říkali Ovčí babička, tak se mělapřevlékat za ovci, a ne za stařenku. Pojď, seženeme knihovnici a poprosíme ji, aby nám to objasnila.“ Pak si přiložil dlaně k puse. „Knihovnice!“

„Pšššt,“ zasyčela jsem.

Zasmál se a zašeptal: „Co je? Udělal jsem něco špatně?“

Usmála jsem se. „Možná bychom si spíš měli něcodoopravdy přečíst, ať můžeme napsat ten úkol a  vypadnout odsud.“

„Jasně. Domácí úkol. Proto jsme přece tady.“ Vytáhl si knihu a  začal v  ní listovat, ale jeho pohled se neodvracel ode mě.

Sklopila jsem oči. Za Jeffem, zhruba ve výšce jeho pasu, ležela na poličce mezi knihami lidská hlava bez těla.Vyjekla jsem, než mi stačilo dojít, že je to Dallin. Jeff se otočil.

„Vy dva byste fakt už měli pohnout se čtením,“prohlásil Dallin.

Jeff vzal dvě knihy, mezi kterými vězela Dallinova hlava, a začal mu ji drtit jako ve svěráku.

„Nenič moji genialitu!“ zaječel Dallin.

„Ty jsi pitomec,“ zachechtal se Jeff.

Dallin se nedokázal přestat smát na dostatečně dlouhou dobu, takže se mu nedařilo vyprostit vlastní tělo z  police s knihami. Nepochybovala jsem o tom, že nás běhemminuty z knihovny vykážou.

„Co tady děláš?“

Zalapala jsem po dechu, jak mě Daxova otázkavytrhla ze vzpomínek. Poposedla jsem si na podlazea ohlédla se přes rameno. „Zdá se mi, že máš v obliběpřepadávat lidi.“

Dax stál v otevřených dveřích na opačném koncichodby, víc než pět metrů ode mě. „Dvakrát jsem na tebe volal.“

„Aha. No, byla jsem zamyšlená.“ Když na to nic neříkal, dodala jsem: „Potřeboval jsi něco?“

„Knihovníci mají v přestávkové místnosti televizi.Naadlo mě, že by tě to mohlo zajímat.“

„V přestávkové místnosti?“

„Ano.“

„Nenašla jsem žádnou přestávkovou místnost, když jsem to tady včera celé prolézala.“

„Tak jsi ji nejspíš minula. Ale v té televizi běží jenom pár místních kanálů.“

Když odešel, zvedla jsem se na nohy. Bylo už skoropoledne. Netušila jsem, co by tou dobou mohli dávat namístních kanálech, ale televizí bych rozhodně nepohrdla.Odbočila jsem za roh a  rozběhla se, abych dohonila Daxe. „Takže co? Telenovely?“

„Je sobota.“

Dobře. Takže telenovely ne. Kreslené seriály? Ať to bude cokoli, aspoň něco. „Znáš dobře vysílací časy telenovel?“

„Nazpaměť,“ odpověděl, aniž by pohnul brvou.

Vedle dveří, ke kterým jsme došli, byla malá elektronická krabička. Abychom ty dveře mohli otevřít,potřebovali bychom zaměstnanecký průkaz nebo tak něco. A  ten jsme neměli. Zdálo se ovšem, že Daxe to ani trochunetráí. Trochu zalomcoval klikou, pořádně do dveří strčil a ony se otevřely. Jak často asi v knihovně pobýval? Vypadalo to, že se tu skvěle vyzná.

„Jak jsi to dokázal?“

„Je to hodně stará budova. Některé dveře jsoupoddajnější než jiné.“

Následovala jsem ho dovnitř. „Které dveře?“

„Žádné z těch, co vedou ven.“

Ale co ty ostatní? Ty do místností, kde by mohl býttelefon? Později budu muset všechny dveře vyzkoušet znovu.

Dax se zastavil před automatem a prohlížel si nabídku za sklem. Já jsem okamžitě zamířila k lednici, kterou jsem dosud neměla šanci prozkoumat. Otevřela jsem jia nenašla nic jiného než staré sáčky kečupu. S povzdechem jsem lednici zavřela a zamířila za Daxem k automatu.

Pořád jsem ještě netušila, kolik peněz vlastně má.Získáme jeden pytlík preclíků, nebo pět? Myslela jsem si, že třeba budeme hlasovat o tom, co si koupíme, ale Dax strčil bankovku do automatu a začal mačkat tlačítka.

„Nemám žádné potravinové alergie,“ sdělila jsem mu. Byl to můj pasivně agresivní způsob, jak ho upozornit na to, že není zrovna ohleduplný.

„To je dobře,“ byla jeho jediná reakce. Z automatuvyadl pytlík chipsů. Dax s  ním ještě zatřásl, ale nic dalšího se tím z přihrádek neuvolnilo. Na displeji svítilo, že mu zbývají ještě čtyři dolary. Zmáčkl několik dalších tlačítek a tentokrát vypadla arašídová tyčinka v karamelu.Zopakoval svůj manévr s automatem a opět se stejným výsledkem.

Vzal si své dva balíčky, ustoupil stranou a pokynul mi, abych si taky něco vybrala. Aha. Myslel to takhle celou dobu? Že si každý z nás vybere pár věcí pro sebe?

„Díky,“ zamumlala jsem a přistoupila blíž, abychzvážila svoje možnosti. „Vrátím ti to.“

„To nemusíš.“

Rozhodla jsem se pro slané křupky a tu samou tyčinku v karamelu. Usoudila jsem, že arašídy budou z celénabídky asi nejblíž k něčemu zdravému a možná i sytému.Zbýval ještě jeden dolar, a tak jsem udělala krok stranou.

„Nějaké preference?“ zeptal se, když si znovu prohlížel nabídku.

Pokrčila jsem rameny. „Ani ne.“

„Existuje něco, co vyloženě nesnášíš?“

Povytáhla jsem na něj obočí a pak jsem se usmála.

„Z toho automatu,“ dodal, jako by si ničeho nevšiml.

„Ne, vyber si, co chceš.“

Vybral si další arašídovou tyčinku. Nejspíš to bylo rozumné rozhodnutí.

Přestávková místnost byla malá, a tak jsem trochudoufala, že v ní bude tepleji než v hlavním sále knihovny. Ale nebylo. Pravděpodobně to bylo tím, že velkou část zadní stěny zabíralo okno, celé pokryté námrazou.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist