načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Po stopách Keltů - Vladimír Mátl

Po stopách Keltů

Elektronická kniha: Po stopách Keltů
Autor: Vladimír Mátl

Krok za krokem vás autor provede po nejvýznamnějších památkách z doby, kdy u nás žili Keltové. V knize Po stopách Keltů najdete přehledné plánky navrhovaných tras, informativní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9%hodnoceni - 66.9% 73%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 327
Rozměr: 22 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), mapy, portréty
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustrace Petr Utěšil
Skupina třídění: Archeologie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5440-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Krok za krokem vás autor provede po nejvýznamnějších památkách z doby, kdy u nás žili Keltové. V knize Po stopách Keltů najdete přehledné plánky navrhovaných tras, informativní ilustrace a v příloze barevné fotografie některých z keltských památek. Kromě toho se dozvíte zajímavosti ze života nejen Keltů, ale i archeologů, kteří postupně odhalují tajemství tehdejších drsných dob barbarika. A možná se vám budou hodit i uváděné "nekeltské" zajímavosti v okolí.

Popis nakladatele

Křížem krážem za pozůstatky mytické kultury.

Zůstaly po Keltech, kteří v Čechách žili před více než 2000 lety nějaké památky? Samozřejmě!

Po nejvýznamnějších z nich vás autor provede doslova krok za krokem. V knize Po stopách Keltů najdete přehledné plánky navrhovaných tras, informativní ilustrace a v příloze barevné fotografie z některých keltských památek. Kromě toho se dozvíte zajímavostí ze života nejen Keltů, ale i archeologů, kteří postupně odhalují tajemství tehdejších drsných dob barbarika. Pokud budete cestovat s „Kelty nepolíbenými“ spolupoutníky, možná se vám budou hodit i uváděné „nekeltské“ zajímavosti v okolí jednotlivých lokalit.

(netradiční průvodce historií a památkami doby oppid)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Vladimír Mátl - další tituly autora:
Po stopách Keltů -- Netradiční průvodce historií a památkami doby oppid Po stopách Keltů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Po stopách Keltů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Vladimír Mátl

Po stopách Keltů – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


KELTŮ

V ČECHÁCH

PO STOPÁCH

VLADIMÍR MÁTL

Netradiční průvodce historií a památkami

doby oppid



Věnování

Tuhle knihu věnuji všem, kdo se toulají

českou krajinou po cestách našich předků

a předchůdců.

V. M.



Obsah

Úvodem 11

KAPITOLA PRVNÍ:

Ochutnávka keltské krajiny 13

(HRADIŠTĚ ŠANCE)

Pouť po stopách Keltů začíná – Dávná krajina se otevírá – Nad

Břežanským údolím – Tajemné hradiště

VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ:

Keltové, mohyly, válečná tažení a doba oppid 27

(HISTORIE KELTŮ V ČECHÁCH)

KAPITOLA DRUHÁ:

Oppidum pokladů 51

(STRADONICE, HRADIŠTĚ ŽLUBINEC, PODMOKLY, MŠECKÉ

ŽEHROVICE)

Podél Mlžné řeky – Hradiště Žlubinec – Pohled s odstupem –

Vesnicí pod oppidem – Mezi branami – Račte vstoupit! – Zlatá

horečka po česku – Záhadný kříž – Jak se žilo v oppidu –

Vzhůru dolů k potoku! – Nechte se přezkoušet! – Poklad všech

pokladů – Žehrovická „hlava“

VYPRÁVĚNÍ DRUHÉ:

Sůl – krev laténského obchodu 85

(SŮL)


KAPITOLA TŘETÍ:

Pramáti českých oppid 91

(ZÁVIST)

Vznik a vývoj oppida – Vzhůru Břežanským údolím – Tady

začínalo předhradí – Keltské zámky a klíče – Mezi branami –

Akropole – A zase ty valy – Zlato a mincování – Pár

zajímavostí v okolí

VYPRÁVĚNÍ TŘETÍ:

Zapomenutí dobrodruzi dávných časů 117

(KELTŠTÍ KUPCI)

KAPITOLA ČTVRTÁ:

Proti proudu Divoké řeky 137

(MEZI ZÁVISTÍ A HRAZANY – JÍLOVÉ, SÁZAVA, HOSTĚRADICE,

NAHORUBY)

Jílové u Prahy – Pro milovníky kamenů a štol – Sázavským

brodem – Hrazany na obzoru! – Jak je to s těmi denními

pochody?

VYPRÁVĚNÍ ČTVRTÉ:

Po stopách první prahospody 151

(KELTSKÉ PRAHOSPODY)

KAPITOLA PÁTÁ:

Dvojhrbé oppidum 163

(HRAZANY)

Začínáme na parkovišti – Zpackaná brána – Život v oppidu –

Tudy přicházeli kupci – Vítejte na akropoli! – Kudy dál?


VYPRÁVĚNÍ PÁTÉ:

Zemí králů, draků a princezen 181

(KELTSKÉ POHÁDKY)

KAPITOLA ŠESTÁ:

Sídla na poledni 191

(JIŽNÍ ČECHY – ORLÍK, NEVĚZICE, ZVÍKOV, OBROVY HROBY,

TŘÍSOV)

Tajemné castellum na Orlíku – Po břehu Orlické přehrady –

Oppidum, které neuspělo – Podél hradeb – Otázka Zvíkova –

Obrovy hroby – Rozhlédněte se po okolí – Kudy se dostat do

Třísova? – Hraničářské oppidum – Podivné hradby, podivný

příkop – Procházka oppidem

VYPRÁVĚNÍ ŠESTÉ:

Seznamte se prosím: keltské ženy 223

(KELTSKÉ ŽENY)

KAPITOLA SEDMÁ:

Přes Gabrétu 235

(Z PÍSKU DO STRÁŽNÉHO – PÍSEK, MODLEŠOVICE,

STRAKONICKO, HRADIŠTĚ VĚNEC, STRÁŽNÝ)

Opomíjená keltská lokalita – Halštatské obětní kameny –

Tajemství píseckých mohyl – Rýžovníci na Bohaté řece –

Údolím Volyňky – Zlatou stezkou do Strážného

VYPRÁVĚNÍ SEDMÉ:

Naše kapka keltské krve – a jak je to s ní doopravdy 265

(KELTSKÝ GEN)


KAPITOLA OSMÁ:

Na úpatí Železných hor 277

(ČESKÉ LHOTICE)

Začínáme v muzeu – Opevněná keltská vesnice – Keltskou

naučnou stezkou – Lhotické valy a jejich historie – Jak to

tady vypadalo před dvěma tisíciletími? – Vítejte v oppidu –

Informace, kterou se jinde nedočtete

VYPRÁVĚNÍ OSMÉ:

Pád keltské civilizace v Evropě 293

(KONEC KELTŮ)

KAPITOLA DEVÁTÁ:

Kam dál za Kelty z doby oppid? 309

(DALŠÍ KELTSKÉ PAMÁTKY – LIBOCHOVANY, OBŘÍ HRAD,

OSOV, SEDLO ALBRECHTICE, VLADAŘ)

Libochovany, okres Litoměřice – Obří hrad, okres Prachatice –

Osov, okres Beroun – Sedlo Albrechtice, okres Klatovy –

Vladař, okres Karlovy Vary

Doslov 319

Slovníček důležitých a méně známých výrazů použitých

v této knize 320

Rejstřík významných lokalit 323

Použité informační zdroje (výběr) 324

Poděkování 327


11

Úvodem

Když jsem vyrážel na pouť za dávnými Kelty v Čechách a je

jich památkami, nenapadlo mě to. Teprve po celé řadě rozho

vorů s „Nekelty“ i keltomilci mi to začínalo docházet: praktic

ky každá kniha o Keltech v Čechách, ať už je jakékoliv úrovně,

zpravidla zmiňuje bohatě vybavené halštatské mohyly, otazníky

okolo hromadného obětiště v jeskyni Býčí skála, výpady Keltů do

Středomoří (při nichž málem padl Řím a byla vyrabována věštírna

v Delfách), jichž se účastnili „čeští“ Bójové, dále druidy a jejich

rituály – a samozřejmě i keltská oppida. I když seriózní autoři

uvádějí století, ve kterém se to či ono událo, zničilo či postavilo,

většině čtenářů vše splývá do jakési fantaskní „doby keltské“, kdy

v posvátných hájích prováděli své rituály druidové ve stínu obřích

mohyl náčelníků, kteří vládli oppidům a vedli bojové hordy na

Řím. Odborníci by se z takového galimatyáše chytali za hlavu.

Tohle vše se samozřejmě dělo, ale v průběhu minimálně šesti sto

letí, během nichž se keltská společnost docela dramaticky vyvíjela.

Pokud vedle sebe postavíte mohyly, výboje a oppida, rovnou mů

žete tvrdit, že husity k bitvě na Vítkově vezl alchymista Rudolfa II.

elektrickou tramvají zkonstruovanou Křižíkem.

Rozhodl jsem se proto provést vás pouze jediným úsekem

keltské historie a některými jeho nejvýznačnějšími památkami.

Neručím za to, že tu a tam nenajdete nesrovnalosti v řádu desítek

let, ale rozhodně to nebudou husité v tramvaji. Období, o němž pí

šu, se přímo nabízí – svojí technickou vyspělostí, uměním i houst

noucí atmosférou blížící se zkázy. Ano, mluvím teď o době oppid,

o které víme díky rozsáhlým vykopávkám prováděným v druhé

polovině dvacátého století relativně dost. Navíc jsou zbytky oppid

v krajině poměrně dobře patrné dodnes, což umožní i zájemci

bez odborné přípravy obdivovat dílo našich dávných předchůdců.

Domnívám se, že tím čtenáře neochudím. Ocitneme se totiž ve

vrcholně zajímavé epoše, kdy se u nás éra největšího ekonomické


12 ÚVODEM

ho rozvoje chýlí ke konci, ale oppida, obchodní centra a panské

dvorce se dosud pyšní bohatstvím i mocí, vzkvétají řemesla nej

různějšího druhu a krajem křižují dávní kupci. Ale zatímco se ti

nejbohatší těší ze špičkových výrobků domácí i evropské proveni

ence a dalších vymožeností nabízených tehdejší dobou, jejich svět

stojí těsně před úplnou zkázou, která ho během nějakých dvou či

tří generací definitivně smete. To všechno jsou určitě dobré důvo

dy k výpravě za oponu času.

KAPITOLA PRVNÍ:

Ochutnávka

keltské krajiny

(HRADIŠTĚ ŠANCE)

Snad každý nadšenec, který se vydal po více než dva

tisíce let starých stopách Keltů, narazil spíš dříve než

později na zásadní problém – krajina se zásluhou

přírody, našich předchůdců, předků i současníků od

těch dávných dob změnila natolik, že mnohá místa

nejsme schopni vůbec rozpoznat, i když nám na ně

odborníci ve svých publikacích doslova

ukazují prstem. Také mě to nejednou potkalo.

Přiznám se, že některé lokality mi v tomto směru

zarputile vzdorují dodnes. Bude tedy žádoucí, než

začneme naši velkou keltskou pouť Čechami, najít

nějaké vhodné místo, jakési „cvičiště“,

kde začátečník bez odborného tréninku dokáže

dávnou krajinu a její zákonitosti obhlédnout,

ohmatat a posléze i začít chápat.

Takové místo bych si vám dovolil doporučit.

14

KAPITOLA PRVNÍ

Navrhovaná trasa

Brány

Příkop

Valy

„Šance“ ze třicetileté války

Nickerlova vyhlídka

Altán

K

K

1

2

3

L

1

L

3

2

(Podle Kuny a kol., 2014 a podle informační tabule Keltské stezky, upraveno)

Ubezpečuji vás, že po seznámení s tímto místem popsaným na

následujících stránkách se za dávnými Kelty vydáte s úplně

jiným pocitem, s vnímáním jisté sounáležitosti s našimi dáv

nými předchůdci. Najednou tu bude místo křovím zarostlých

balvanů v lese hradba dávného oppida, o kus dál najdete stez

ku vedoucí k brodu přes řeku a začnete se rozhlížet po pravěké

studni...

A po čase možná ti citlivější z vás ucítí kouř pravěkých ohňů,

uslyší cinkot zbroje hlídek, vrzání kol vozů, odkudsi se k nim

ponese pokřik válečníků či pobízení dobytčat a podvečerní vítr

jim začne vyprávět podivné příběhy...

Zbraslav Závist

Šance

S

500 m

Navrhovaná trasa

prohlídky hradiště Šance

Pouť po stopách Keltů začíná

Jednoho dne (pokud možno všedního) nasedněte do vlaku či autobusu a vydejte se směrem k Praze-Zbraslavi. Neberte si fotoaparát, a pokud jste zvyklí cestovat se svým psem, toho protentokrát nechte také doma. Ano, myslím to vážně – žádné auto, žádné horské či jiné kolo – obyčejná veřejná doprava, žádná elektronika. Další místa zmíněná v této knize navštivte způsobem, který vám bude vyhovovat, ovšem úvodní vstup do krajiny Keltů vyžaduje jistou míru skromnosti, úcty a pokory, jinak pro vás zůstane uzavřena. Samozřejmě si můžete prohlížet a fotografovat terénní památky i exponáty v muzeích i bez toho, ale ty k vašemu podvědomí stěží promluví. Ostatně proč se vlastně někam trmácet, když všechno důležité najdete na internetu, že?

Takže zpátky k zájemcům o skutečnou iniciační cestu. Začíná v Závisti. Mluvím teď o obci (náležející úředně ke Zbraslavi), nikoliv o oppidu, které nese poněkud zavádějící označení „hradiště Závist“ a tyčí se přímo nad železniční stanicí Zbraslav. Aby později nedošlo k nějakému nedorozumění – v téhle knížce budeme lokalitu nad Závistí označovat jako hradiště Šance a vedlejší (známější) nad nádražím Zbraslav jako oppidum Závist.

Od autobusové zastávky v Závisti vyrazíte po žluté turistické značce, která vede asfaltovou silničkou s domy skrytými v zahradách po levici a dosud nezastavěnou travnatou (a zaplevelenou) plochou napravo. Ve chvíli, kdy značka odbočí do lesa, objevíte první tabuli místní naučné Keltské stezky. Po několika stech metrech do kopce narazíte po levé straně cesty na zelenou plechovou cedulku s nápisem ARCHEOLOGICKÁ KULTURNÍ PAMÁTKA.

Jste na místě.

Jen několik metrů za cedulkou jako by doleva odbočovala nepoužívaná lesnická vozová cesta zařízlá do svahu. Ne, to není cesta, ale starý obranný příkop dávného hradiště. Nacházíte se na místě jedné ze dvou bran (označované jako L) umožňujících kdysi vstup

15

HRADIŠTĚ ŠANCE


do opevněné části pravěké pevnosti, nazývaný dodnes místním

názvem Ve vratech. Teď odhoďte stranou 21. století – vypněte mo

bil, hodinky strčte co nejhlouběji do kapsy – a vykročte po vnějším

okraji příkopu do neznáma.

Dávná krajina se otevírá

V první řadě si dobře prohlédněte členění terénu. Něco podobné

ho uvidíte na našich cestách keltskou krajinou ještě mnohokrát,

ale ve valné většině případů mnohem zavátější časem a zahlaze

nější lidskou činností i přírodní erozí. Po vaší pravé ruce se tyčí

mohutný, dobře viditelný val. Jděte odpočinkovým tempem, ni

kam nespěchejte, abyste zvolna splynuli s proudem času, kterému

udává rytmus okolní krajina. Až dorazíte na místo, které na vás

zapůsobí, zastavte se.

Poodhrňme teď opatrně oponu času. V první řadě zmizí stromy.

Stojíte na svahu valu porostlém trsy trávy a snad i sem tam něja

kým keříkem nad odlesněnou krajinou...

Pokud jste doposud žili v představě Keltů coby milovníků

a ochránců přírody, možná vás to zarazí. Raději na všechny řeči

o tom, že žili na rozdíl od nás v souladu s tehdejší přírodou, rychle

zapomeňte. Keltové nehodlali zemřít hlady, a tak lovili vše, co

bylo k jídlu a ulovit se nechalo. Pokud byla kořist rovnocenným

protihráčem lovce (například rozzuřený divočák), byla hodna úcty

a fungovala jako symbol statečnosti. Což samozřejmě nezabránilo

tomu, aby bez zbytečného zdržování skončila v keltských žalud

cích. Podobně tomu bylo i se stromy. Dřevo představovalo jednu

ze základních surovin tehdejšího světa. Sloužilo jako zdroj tep

la a světla i jako jeden z nejdůležitějších stavebních materiálů.

Stručně řečeno – bez dříví byste v zimě zmrzli a vaše hradby by

sloužily spíš jako zdroj ustavičných problémů, než jako prostře

dek obrany před útočníky. To samozřejmě není všechno: bez dříví

16

KAPITOLA PRVNÍ


17

HRADIŠTĚ ŠANCE

a dřevěného uhlí byste neměli k dispozici ani keramické nádoby, ani žádný kov. Objímači stromů sbírající pouze suché klestí by o život přišli velmi brzy – buď vlivem nepřízně počasí, nebo pod železnými meči nepřátel. Pro soudného člověka tehdejší doby bylo tedy záhodno využít kdejaký zdroj dřeva v dosahu. Mohlo to znamenat nejen klasické kácení stromů, ale třeba i jejich systematické mrzačení, aby v rámci omlazování vytvářely nové a nové výhony, které se čas od času „sklidily“. Jejich listí posloužilo jako píce pro domácí zvířata, zbytek jako palivo do ohniště. Výsledkem tohoto pragmatického přístupu bylo to, že všechny stromy v širokém dalekém okolí velkých keltských sídel vzaly za své – a jejich „poživatelní“ zvířecí obyvatelé jakbysmet. Existovaly zřejmě jakési výjimky – posvátné stromy a (poněkud stranou, v přírodně unikátních místech) posvátné háje. Docela to připomíná systém, na který jsme přišli teprve nedávno – i my máme památné stromy, které se bez požehnání dnešních úředních druidů nesmějí pokácet, a přírodní rezervace, které slouží jako „chrámy přírody“ pod širým nebem. Ale především – žádný strom určitě nerostl v obranné linii keltského hradiště či oppida. Jen šílenec, sebevrah nebo zrádce by nechal v obranném pásmu nějaký kmen, za který se mohl ukrýt útočník, natož strom či křoví, jež by bránilo ve výhledu hlídek do širého kraje.

Takže ještě jednou: stojíte na svahu valu porostlém trsy trávy a snad i sem tam nějakým nanicovatým keříkem nad odlesněnou krajinou. U vašich nohou se nachází příkop místy až 10 metrů široký a přes 4 metry hluboký. Teď už jasně vidíte, že se svahy místy sesuly a potřebují poopravit, příkop je místy zanesený a bylo by záhodno ho vyčistit. Jestli to takhle zůstane, mohli by šikovní a ke všemu odhodlaní bojovníci využít tmy či počasí a štěstí seslaného bohy, aby tamhle, tadyhle a tuhle vyrazili vzhůru a dosáhli nejen slavného vítězství, ale i bohaté kořisti.

Ale nebude to jednoduché: kdesi na samém okraji periferního vidění vyvstává na hřbetu valu náznak hradby z bytelných kmenů a za nimi jako by se pohybovaly nezřetelné stíny střežící dávno mrtvé tajemné hradiště. Nesnažte si je prohlédnout podrobněji. Zmizely by, a možná se už nikdy nevrátily. Kráčíte právě po tenké a křehké hranici našeho reálného světa.

Neříkejte nic, nechte na sebe působit okolí. Možná vás krajina

přijme, možná vám ještě úplně nevěří. Hledejte znamení, zrovna tak jako dávní Keltové. Náznaky mohou být nejrůznější: možná se nebe zamračí a déšť a vítr se vás pokusí vyhnat, možná se naopak mraky roztrhnou a sluneční paprsek ozáří nádhernou kompozici, které byste si v lese běžně nevšimli, možná vás svým pozorným okem bude sledovat nějaký nenápadný živý tvor. Možná začnete mít z ničeho nic pocit, že si vás cosi prohlíží jako vetřelce, možná naopak ucítíte souhlas, souznění a podivný klid...

Popravdě řečeno se nejspíš nestane nic – ponořit se do temných

vln času není dáno každému a ne každý, komu se to povede, je za to vděčný. Vraťme se tedy raději do skutečnosti.

Zatímco obranné příkopy v rámci opevnění Keltů z doby oppid

nejsou žádnou výjimkou, zdejší valy jsou poněkud atypické. 18 KAPITOLA PRVNÍ

0 10 20 m

a

b

c

d

Těleso sypaného valu

Doplněná dřevěná předprseň

Tzv. berma (lavice)

Uměle vyhloubený příkop

a

b

c

d

Průřez valem V době jeho vybudování na samém sklonku éry oppid v Čechách to byl v našich končinách unikát. Nejspíš to byla součást poslední (páté) fáze opevňování oppida Závist budovaná pod tlakem dnes už neznámých, ale zjevně vrcholně nebezpečných okolností.

(Podle informační tabule Keltské stezky)


Nebyly budovány jako hradby z kamenů a hlíny zpevněné dřevěnými kmeny, ale jako v té době moderní valovité náspy, jejichž stavitelé obdivuhodným způsobem začlenili do svého díla prvky, které jim nabízela sama příroda. Opevnění ještě doplňovala dřevěná palisáda na vrcholu valů, za níž se mohli krýt obránci.

Příkop, podle kterého pokračujeme v cestě, vám připraví ne

jedno překvapení – některá místa jsou silně zarostlá, takže se budete probíjet houštím i mlázím a přelézat, podlézat nebo obcházet popadané stromy, několikrát zatáčí, místy i dost prudce, na několika kratších úsecích je zasypaný, přičemž některé z těchto násypů dnes slouží lesním pěšinám k jeho překonání. Je však stále dobře viditelný. Nenechte se zmýlit ani docela širokou lesní cestou u další tabulky Archeologická památka. Jen dál, dál, dál!

19

HRADIŠTĚ ŠANCE

Obranný příkop

I po více jak dvou tisícovkách let působí toto do značné míry zanesené

dílo dávných obyvatel Závisti impozantním dojmem.

Zdá se vám to dlouhé? Tak to je dobře! Alespoň tak částečně doceníte, kolik úsilí dávní Keltové museli věnovat vlastní obraně. Buďte rádi, že se kolem příkopu a valů v podstatě jenom nezávazně procházíte. Představte si, že byste tenhle obranný systém museli ručně vršit a hloubit!

Příkop stále stoupá, až najednou přijdete na místo, kde se rozdvojuje. Neváhejte a zabočte doleva. Vypadá to, jako byste narazili na slepou větev, ale není to tak. Příkop tam nekončí, je jen v jednom místě zavalený, pokračuje dál a lomí se v pravém úhlu doprava a opět v pravém úhlu doprava...

Teď si s překvapením uvědomíte, že vlastně obcházíte jakousi čtvercovou plochu, která je příkopem oddělena od okolí. Je to jedna z hádanek Šancí. Ozvaly se sice hlasy, že to mohlo být jakési keltské kultovní místo, ale zatím tomu nic nenasvědčuje. Zřejmě jde spíš o jakousi součást opevnění, ale její funkci – a dokonce ani stáří – zatím stoprocentně neznáme. I když momentální odborný názor mluví o palebném postavení z doby třicetileté války, můžete klidně přijít s vlastním vysvětlením, kreativitě se v tomto případě meze nekladou.

Ale kam teď dál? Souběžně s třetí stranou čtverce vede široká lesní cesta mířící vzhůru na valy. Na tu ale nedejte, je to moderní záležitost. Dojděte na konec třetí strany, vezměte to kolmo nalevo a vkročte do svahu lesa za cestou. Po deseti či dvaceti metrech naleznete šikmo vpravo před sebou pokračování příkopu. Vidíte ho? Opravdu?

Výborně! Naše putování nebylo zbytečné! Kdybyste tu byli den předtím, vsadím se, že byste v těchto místech nějaký obranný příkop vůbec nezaregistrovali. Dávná krajina se vám totiž zvolna a nenápadně propaluje do podvědomí, což je dar, který budete na cestách za starými Kelty zaručeně potřebovat.

Ale dost pochval! Pokračujme v cestě. Příkop je teď mělký a dobře průchodný, takže se za pár minut dostanete k další cestě, která ho protíná. I za ní pokračuje, jak to již zkušeným okem zajisté registrujete. My ho ale necháme, ať si směřuje dál a posléze 20 KAPITOLA PRVNÍ se vytrácí ve stráni pod vysokými valy. Nechceme se totiž z jeho konce ani vracet, ani si hrát na zarputilého nepřítele, který se dere s mečem v zubech po čtyřech vzhůru přes strmé náspy. Raději použijeme cestu (značenou žlutými značkami), která nás zavede vzhůru k druhé bráně opevnění (označované jako K).

Zde opět narazíme na jednu z tabulí zdejší naučné Keltské stezky, která se podobně jako většina ostatních tabulí Keltům vůbec nevěnuje. To nám ale nevadí; my budeme dál sledovat žlutou značku a zabočíme vlevo po hřebeni valu.

Nad Břežanským údolím

Je to zvláštní pocit, přehodit náhle výhybku svých představ – teď už nejsme potenciálními dobyvateli, ale ocitáme se v kůži obránců Šancí. Proto nás bude v první řadě rozčilovat zarostlý svah valu (i když převážně keltsky stylovými duby). Přes stromy a mlází není pořádně vidět do kraje, takže by bylo snadné přehlédnout i docela velké bojové houfy čítající celé stovky válečníků. Mezerami mezi listovím lze místy pouze zahlédnout několik domků a zpočátku i pomalu se v terénu vytrácející obranný příkop. Val se svažuje dolů; v těchto místech totiž pracovala příroda za stavitele a vytvořila zde přirozený vnější příkrý svah, který bylo jen velice obtížné překonat. I přesto tudy před více než dvěma tisícovkami let nejspíš procházely ozbrojené hlídky, které v té době volný výhled na panorama kraje určitě neuváděl do nějakého romantického nadšení nebo uměleckého vytržení. Pokračujme tedy – doprovázení bdělýma očima zachmuřených stráží – až k další tabuli Keltské stezky věnované místnímu hmyzu. Tady najdeme odbočku značenou žlutým trojúhelníkem v bílém poli směřující kamsi dolů. Pojďte se podívat, co nás na ní čeká.

Zpočátku celkem obyčejná turistická pěšina se začíná měnit na kamenitou kozí či kamzičí stezku. Nenechte se odradit, brzy dorazíte k jejímu konci – skalní plošině, na jejímž okraji leží plochý

21

HRADIŠTĚ ŠANCE


balvan s poslední značkou. Pokud si na něj stoupnete, naskytne se vám opravdu fascinující dramatický výhled do Břežanského údolí zkadeřeného korunami stromů hluboko pod vámi. Tady si teprve uvědomíte, jak malinký je člověk ve srovnání s geologickými silami tvarujícími vzhled naší krajiny, a možná vás při pohledu na moderní zástavbu v pozadí scenerie napadne, jaké máme štěstí, že se tak blízko řádění developerů zachoval jedinečný kus přírody.

Pro ty, kteří nepatří k milovníkům výšek, by nejspíš takový pohled z balvanu nad propastí bez jakéhokoliv zábradlí nepřinesl zrovna příjemný zážitek, ale i pro ně je tu východisko. Cihlové schodiště, jehož začátek se cudně skrývá ve stínech stromů a keřů nalevo od plošiny, je po několika metrech přivede o něco níž na vyhlídku s nově obnovenou pamětní deskou význačného pražského entomologa 19. století německého původu – Franze Alfonze Nickerla. Tady je zídka, o kterou se mohou bezpečně opřít a bez obav se rozhlédnout. To podstatné uvidí také. Dole pod vámi stával kdysi obranný val přehrazující údajně okolo poloviny 1. století před naším letopočtem horní část Břežanského údolí. Měl být součástí komplexního opevnění oppida Závist na protější straně údolí. Člověku až přeběhne mráz po zádech, když si uvědomí rozsah tehdejších stavebních prací. Nakolik se museli místní obyvatelé – a že to nebyli žádní zbabělci – cítit ohroženi, že se pustili do něčeho takového! Chtěli byste žít v jejich době?

Ne, nemusíte odpovídat nahlas, šetřete dech, budete ho potřebovat, abyste statečně vysupěli z dávných hororových dob zpátky na trasu žluté turistické značky. Ta nás dovede k jednomu z mála skutečně keltských zastavení Keltské stezky. Nabízí klasický výhled přes Břežanské údolí a příslušná informační tabule vám vysvětlí něco málo o bývalém oppidu na protějším kopci.

Ale teď na chvíli z jiného soudku: na informačních tabulích naleznete jen letmou zmínku o tom, že se právě nacházíte v místech jedné z mála našich entomologických lokalit (spolu s některými dalšími v Břežanském údolí a na stráních svažujících se k Vltavě – od protějšího oppida na Závisti až k Davli), které kdysi patřily mezi 22 KAPITOLA PRVNÍ

evropské unikáty. V 19. století, kdy byl hmyzozpyt poměrně roz

šířeným koníčkem mezi středními vrstvami společnosti, v těchto

končinách totiž objevil Emanuel Lokay nenápadného broučka, kte

rý dostal laikovi nicneříkající jméno Centrotoma lucifuga. Když se

to rozkřiklo, vydali se na jeho lov nejen pražští měšťané, ale i reno

movaní zahraniční entomologové. Co na něm bylo tak úžasného?

Především je vzácný. Jedná se o hosta mravenců, a to tak žádaného,

že ho v případě ohrožení dělnice stěhují do bezpečí mezi první

mi – spolu se svými kuklami a vajíčky. Má totiž za hlavou zvláštní

štětečky chloupků, mezi nimiž vylučuje kapičky zvláštní látky, po

níž se mravenci – lidově řečeno – mohou utlouct. Jenže tehdejší ne

přející sběratelé na nějaké touhy mravenců po oblíbené laskomině

nebrali ohled a vášnivě rozrývali každé mraveniště, na které nara

zili, a pátrali po něco málo přes milimetr dlouhém nenápadném

tvorečkovi, aby se stal ozdobou jejich sbírky. Muselo to být opravdu

veliké pozdvižení, protože dokonce posloužilo jako téma divadelní

veselohry Brouček (školním dítkám nepřístupné), jejímž autorem

byl syn prvního nálezce, Antonín Lokay. Co vám mám povídat –

na premiéře bylo plno, neboť ji navštívil každý cti dbalý pražský

hmyzozpytec. Hrála se s několi

ka reprízami, dalo by se tedy říci

poměrně úspěšně. Mnohem hůř

dopadli šestinozí aktéři této kau

zy: mnohá mraveniště vzala za

své a hlavní hrdina, Centrotoma

lucifuga, byl v širokém dalekém

okolí zcela zlikvidován.

23

HRADIŠTĚ ŠANCE

1 mm

Centrotoma lucifuga

Něco málo přes milimetr dlouhý

brouček, který svého času vnesl

velké vzrušení mezi pražské

i zahraniční hmyzozpytce.

To alespoň tvrdí knihy odborníků. Kdyby se však akademici náhodou mýlili a vy jste při nechtěném poodkrytí kamene nad mraveništěm černých mravenců zahlédli rychle zachraňovaného načervenalého broučka z vedlejšího obrázku, nikde to nežalujte. Brouček má za sebou těžké časy – a jeho hostitelům dopřejme trochu té jejich pochoutky.

A co to má společného s Kelty? Tenhle brouček je totiž nejen vázaný na mravence, bez kterých nedokáže přežít, ale je to i milovník tepla žijící v lesostepích a vápencových stepích. Ještě vám to nic neříká? Pečlivě odlesněné valy dávných Keltů na Šancích i na oppidu Závist mu při svém obrovském rozsahu musely poskytovat přímo skvostné podmínky. Když prosluněné svahy začaly zarůstat lesem, jeho životní prostor se zužoval a tříštil na stále drobnější enklávy. A pak přišla poslední rána osudu – nájezdy sběratelů. Že by tedy Keltové stáli za vznikem unikátní entomologické lokality z 19. století? To zvažte sami, vyloučené to není.

Žlutá značka, která nás vede dál, prochází po rovince lesem až k dřevěnému altánku hned vedle vnitřní strany valu. Můžete na val vylézt a podívat se dolů – tam jste v první části naší cesty sledovali obranný příkop. Hned vedle altánku najdete informační tabuli, za jejíž obsah mluví už sám název: Keltové v našich a evropských dějinách. Jedná se o stručný přehled, který je pro začátečníky coby úvod do keltské historie velmi užitečný, pokročilejším může sloužit jako test úrovně jejich znalostí. Až si ho přečtete, pojďte se posadit na dřevěné lavice altánku. Přišla vhodná chvíle, abychom si v klidu řekli to něco málo, co se dnes o Šancích ví.

Tajemné hradiště

Archeologické nálezy dokazují, že koncem doby bronzové, v devátém či osmém století před naším letopočtem, fungovalo v této lokalitě hradiště. Co se zde dělo potom, není dodnes jasné. Valy, které jste měli tu čest si projít, jsou (s otazníkem) považovány za 24 KAPITOLA PRVNÍ

dílo Keltů. Problémem ovšem je, že to nepotvrzuje jediný „keltský“

nález. Přesto někteří archeologové (například Petr Drda a Alena

Rybová) považují zdejší opevnění za součást oppida na protěj

ším kopci v době jeho nevětšího rozmachu. Měly tu být dokonce

dva valy napříč Břežanským údolím spojující obě opevnění. Jeden

(v horní části) se nacházel v místech pod deskou věnovanou ento

mologovi Nickerlovi, o čemž už padla zmínka, umístění druhého

pak můžete odhadnout, pokud budete sledovat příkop u brány L

(Ve vratech) směrem k Břežanskému údolí (tedy na opačnou stra

nu, než jsme se vydali na tuto iniciační výpravu). V poslední době

však sílí hlasy odborníků (například Jiří Waldhauser), že se nej

spíš jedná o středověké opevnění, které zde vzniklo díky šikovné

konfiguraci terénu a zbytků pravěkého osídlení z doby bronzové.

V úvahu připadá i vojenské využití v době třicetileté války – odtud

by pak mělo pocházet typické pojmenování Šance (což tehdy zna

menalo hradby, valy, opevnění). Jenže každá ze zmíněných před

stav má velké nedostatky – na středověké či pozdější „šance“ je

hradiště příliš rozsáhlé, na druhou stranu ale dvojoppidum rozdě

lené hlubokým údolím představuje velmi prapodivný unikát nejen

u „našich“ Keltů, ale i v rámci celého tehdejšího keltského světa.

Co si o tom myslet? Když se nedokážou dohodnout odborníci,

laik by se měl zdržet unáhlených závěrů. Ale přesto: i když jsem

laik a nevelel jsem ani v jediné bitvě, dovolil bych si jednu úvahu.

Bez ohledu na to, že se na Šancích nenašel jediný keltský střep,

neumím si dost dobře představit, že by si vládci oppida na Závisti

v neklidných dobách nechali doslova „na dvorečku“ zcela nezajiš

těnou strategickou lokalitu se zbytky dávného opevnění, a nabídli

tak případnému útočníkovi téměř ideální místo k dobře hájitel

nému tábořišti. Absence keltských nálezů nemusí nutně zname

nat, že místo bylo opuštěné. Spíš bych se přikláněl k myšlence,

že zde sice nebylo trvalé osídlení, ale jednalo se možná o útočiště

pro obyvatelstvo okolí i jeho domácí zvířectvo v krizové situaci.

I když se možná mýlím, jisté je jedno: nějaký ten keltský střep se

časem stoprocentně najde, už jen z toho důvodu, že Šance leží tak

25

HRADIŠTĚ ŠANCE blízko velkého oppida v oblasti Kelty hustě osídlené, takže – když už nic jiného – chodili sem určitě alespoň na dříví. A že by tady při tom nikdo z nich nic neztratil ani nerozbil?

Tímto posezením naše iniciační cesta končí. Navlékněte si ho

dinky, zapněte mobil a vydejte se na zpáteční cestu – ať už po žluté značce dolů do Závisti, nebo nahoru podél altánu neznačenou cestou k bráně K a odtud do Točné. Ti zvědavější si mohou ještě projít vnitřní část opevnění a podívat se na místo nad valem, který měl přehrazovat dolní část Břežanského údolí.

Možná byste si s sebou mohli vzít domů nějakou drobnou upo

mínku – zajímavý kamínek, žalud, pírko... Zkrátka něco, co vám po čase pomůže připomenout si šero, které místy halí pradávný příkop, mohutné valy tyčící se proti obloze a korunám stromů, výhled do krajiny určený nikoliv turistům, ale bdělým očím obránců, pro něž představovalo dnešní chápání romantiky smrtelně nebezpečnou chorobu mysli. Bude to první korálek náhrdelníku vzpomínek na keltské cesty, které nás čekají. 26 KAPITOLA PRVNÍ

JAK SE TAM DOSTAT

VLAKEM

Nádraží Zbraslav

Odtud po žluté turistické znač

ce cca 1 km do obce Závist; roz

cestník je za budovou nádraží,

cesta vede pod mostem a okolo

restaurace U Posledního Kelta

AUTOBUSEM

Zastávka Závist

Autobusem pražské MHD č. 165.

Zbraslavské náměstí

Odtud cca 2 km; z dolní čás

ti náměstí po červené (ulicí

Žitavského) přes most, na jeho

konci asfaltovou odbočkou do

prava k nádraží, po 100 metrech

doprava dolů po schodišti, pak

doprava po žluté do Závisti;

možno též dojet autobusem

MHD č. 165 (3 stanice).

(informace z roku 2015)


VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ:

Keltové, mohyly,

válečná tažení

a doba oppid

(HISTORIE KELTŮ V ČECHÁCH)

Pro ty z vás, kteří se dosud Kelty příliš nezabývali

nebo již některé souvislosti pozapomněli, se

pokusím stručně shrnout to, co o jejich historii –

a především o době oppid – víme.

Počátek vzniku Keltů neumíme přesně datovat,

protože keramické střepy ani další archeologické

nálezy nám neprozradí, jakou řečí mluvili jejich

tvůrci. Dokonce ani nemůžeme určit přesně místo,

kde se zrodil první Kelt. Jako etnikum se totiž

Keltové formovali po řadu generací zhruba mezi

roky 800 a 600 před naším letopočtem z předchozích

obyvatel různých kultur rozsáhlého pásma Evropy,

jejíž osou byl tok Dunaje. Táhlo se od východní

Francie na západě až po Bavorsko a jižní Čechy na

východě. Což nás všechny, kteří Keltům upřímně

fandíme, skutečně hřeje u srdce – nezanedbatelný

kus dnešních Čech určitě patřil k velké keltské

pravlasti!


28

VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ

Ocitáme se tedy na samém počátku evropského keltství, něja

kých 800 let před naším letopočtem. V české kotlině právě na

stává doba železná. Jak již název říká, důležitou charakteristi

kou této epochy je zvládnutí výroby železa a jeho zpracování,

což obnáší celou řadu znalostí – umění vyhledávat potřebnou

rudu, postavit vhodnou tavicí pec, získat z ní surové železo, toto

železo zušlechtit natolik, aby bylo použitelné pro další zpraco

vání a posléze z něj vyrobit poctivou kovářskou prací žádoucí

výrobky. A to všechno bez možnosti používat uhlí, plyn, elek

třinu a moderní chemické přísady. Odborníci na pravěk znají

(nebo tuší), jak probíhaly jednotlivé fáze výroby, ale vlastno

ručně doposud za takto primitivních podmínek nedokázali „od

píky“ (rozuměj s nějakým tím nalezeným krevelem či hnědelem,

správně určeným a vyhrabaným ze země) vyrobit ani pořádný

nůž, kterým by se jim podařilo odříznout silnější houževnatou

větev. Jen se neušklíbejte, vy to snad umíte? V dávných dobách,

o nichž si vyprávíme, byla znalost této technologie počátkem

důležitého historického zlomu. Železný meč, železné hroty šípů

a další bojové železo znamenalo dramatický zlom v dějinách

válečnictví. A podobně jako využití jaderné energie nezname

nalo jen atomovou bombu, ale také mírovou výrobu elektřiny,

představovalo železo i netušený pokrok v civilní sféře – v ze

mědělství, stavebnictví a mnoha dalších oborech díky novým

sekerám, špičkám oradel, srpům, hřebíkům a dalším výrobkům

umožňujícím efektivnější zvládnutí boje proti nevlídné přírodě.

Navíc – a to je možná jeden z nejdůležitějších faktorů – železné

rudy byly k dispozici na mnoha různých místech, na rozdíl od

mnohem vzácnějších nalezišť mědi a cínu potřebných k výrobě

bronzu, což vedlo k dostupnosti nového materiálu pro mno

hem širší okruh tehdejší populace. Samozřejmě nevíme, jak se

tyto znalosti, zrozené nejspíš kdesi ve východním Středomoří

nebo přilehlých oblastech, dostávaly do nitra Evropy, ale zřejmě

muselo jít o napínavé příběhy, ve kterých hráli svou roli ob

chodníci, vyzvědači, váleční zajatci, uprchlíci, zrádci, přeběh


29

HISTORIE KELTŮ V ČECHÁCH

líci a v neposlední řadě i regionální vynálezci. Každopádně se znalost výroby železa prosazovala na dnešní poměry poměrně zvolna, po celou řadu generací, ale tam, kde zapustila kořeny, nebyla již nikdy opuštěna.

Zrození Keltů

K důležitým technickým startérům zrodu Keltů tedy patřilo zvládnutí celého procesu výroby nového užitkového kovu. Nebyli v tom samozřejmě sami, k těmto nanejvýš důležitým znalostem se dříve nebo později dopracovaly i další okruhy tehdejšího obyvatelstva. Takže k vytvoření a odlišení nově vznikajícího etnika bylo potřeba provázanosti v řadě dalších aspektů. Archeologové mohou vycházet v této etapě pouze z toho, co vykopou a odborně zhodnotí. Zjistili, že v době formování keltského etnika – mezi počátkem doby železné a rokem 600 před naším letopočtem (tedy ve starší době železné neboli halštatu) – obývala „přídunajskou pravlast“ celá řada různých kultur, mnohdy docela dost odlišných. Nicméně existují některé charakteristiky, které tyto kultury (kromě zmíněné znalosti výroby železa) přece jen spojují.

Ukazuje se, že dalším významným prvkem byl chov a využívání koně k jízdě i tahu. Samozřejmě mít koně nebylo dáno každému, ostatně to platí v historii všech usazených zemědělských civilizací, v podstatě až do dneška. Nicméně v bohatších hrobech nalézáme jak vozy, tak postroje, nebo alespoň jejich části. Jenže výrobu železa a chov koní znala celá řada nejrůznějších kultur Eurasie. Proč zrovna z těch podunajských vykrystalizovali Keltové?

Naštěstí se nabízejí další spojovací články – stejné či podobné vnímání umění (což se projevuje na vzhledu a dekoru keramiky i dalších artefaktů), podobné způsoby chápání božstev (o němž nás mohou informovat pohřební rituály) a do třetice organizace společnosti umožňující jak společné útočné či obranné vojenské akce, tak i složitější ekonomické vztahy, rozvinutější obchod VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ

Slezská a platěnická

fáze/kultura v Čechách

Rozsah osídlení

s vyznačením důležitých

nalezišť

Bylanská kultura

Rozsah osídlení

s vyznačením důležitých

nalezišť

Halštatská mohylová

kultura

Rozsah osídlení

s vyznačením důležitých

nalezišť

Hlavní kultury v Čechách v době formování Keltů

(Podle Sklenáře, Sklenářové a Slabiny, 2002)


31

HISTORIE KELTŮ V ČECHÁCH

a přejímání technických novinek. To přineslo nutnost pojmenovat mnoho specifických věcí i vztahů, jakož i učinit dohody a smlouvy, čímž se začal vyvíjet i jakýsi protokeltský jazyk, který začal nové etnikum stále více spojovat – a současně odlišovat od sousedů.

Takhle na papíře to vypadá poměrně srozumitelně, ale i když známe některé závažné tendence a důvody, které k vzniku nějakého etnika vedou, stejně ještě budou o této problematice popsány spousty stránek (a mnohé si budou docela statečně odporovat), obzvlášť když se jedná o proces, jenž probíhal tak dávno a na tak rozlehlém území. Ostatně, pojďme si to předvést třeba na všeobecně známých mohylách.

Mohyla pro vládce, jamka

pro chudáka

O keltských mohylách panuje většinou představa, že byly všudypřítomné, obrovské – a především bohaté. Zavinily to zprávy o nálezech s tzv. knížecími pohřby, kde se skutečně našly doslova poklady. Jenže i když si to spousta zájemců o Kelty neuvědomuje, nějaké mohyly tehdy zdaleka nebyly pravidlem – a už vůbec ne pro každého! Především se vyskytovaly prakticky pouze v již zmíněném období halštatu. Po většinu těchto tří století území Čech obývaly různé kultury, z nichž nejvýznamnější byly tři – platěnická (ve východních a severovýchodních Čechách), bylanská (ve středních a severozápadních Čechách) a halštatská mohylová (v jižních a západních Čechách). Každá z nich pojímala pohřbívání svých příslušníků poněkud jinak.

Platěnický lid, který podle všeho mezi Protokelty nepatřil, pohřbíval své mrtvé na území Čech v jakýchsi dřevěných „rakvích“, v nichž byla urna s popelem nebožtíka i další nádoby a jiné milodary. Některé hroby byly skutečně bohaté, ale velké mohyly byly vzácné a se zánikem elit této kultury, mezi roky 600 až 500 př. n. l., VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ zcela mizí. Zůstaly jen zcela prosté pohřby – urna přikrytá miskou nebo jen spálené kůstky vsypané se zbytky hranice a střepy do jamky, zřídka vybavené drobným darem.

Bylaňané, kteří se na etnogenezi „domácích Keltů“ nejspíš částečně podíleli, začali jako první (po roce 700 př. n. l.) v celé keltské „pravlasti“ ukládat bohaté nebožtíky do mohyl spolu s vozy, ovšem celková výbava byla na nižší úrovni, takže je můžeme označit nejspíš pouze za „praknížecí“. (Jejich pravé „knížecí“ mohyly známe až z doby o dvě století později.) Nebožtíci byli do mohyl většinou ukládáni nespálení, podobně jako do komorových hrobů bez mohyl s chudší výbavou (koňské postroje nebo vozy a zbraně), ovšem nejvíc bylo chudých hrobů, které byly pro změnu žárové – velice podobné chudým hrobům kultury platěnické.

Nakonec tu máme halštatskou mohylovou kulturu, už podle názvu ze všech tří zmíněných tu „nejmohylovatější“. Nejspíš byla se vznikem Keltů pevně spjata, což naznačuje vývoj keramiky, která má již v pozdním halštatu prvky následujícího laténského období. Ale ani tady to s mohylami nebylo jednoznačné. Pohřbívalo se pod ně nejprve přísně žárově, teprve později se objevují pohřby kostrové. Ovšem ani zde se pod mohylu nedostal každý nebožtík. Na celém území, především však na severní hranici s Bylaňany, se navíc objevují plochá žárová pohřebiště. Výbava hrobů ukazuje pokračující rozdělování tehdejší společnosti – mohylové komorové hroby s bohatou výbavou (součásti vozů, jha, součásti koňských postrojů, dovezené cenné nádoby) se objevují někde po roce 750 př. n. l., ale pravé knížecí mohyly (dvoukolový vůz, postroje, zbraně, dovezené zlaté šperky) známe až z pozdního halštatu okolo roku 500 př. n. l.

Pokud jste tehdy (v halštatské době) chtěli být v Čechách pohřbeni pod mohylu, dokonce třeba i se sochou na vrcholu, museli jste být v první řadě hodně, ale opravdu hodně (tedy „knížecky“) bohatí, kupodivu bez ohledu na to, ke které kultuře jste patřili. Zato u chudáků záleželo spíše na tom, který hrobník je dostal pod ruku – a ten se většinou do nějakého vršení hlíny a kamení nehrnul.

33

HISTORIE KELTč V žECHÁCH

Takže taková „knížecí“ mohyla byla nejspíš ekvivalentem po

mníků, které se, jak známo, stavějí významným státníkům a voje

vůdcům na „věčnou památku“, dokud je některá z následujících

generací nerozkutá a nepoužije k jiným účelům – což se samozřej

mě stalo i pěkné řádce halštatských mohyl.

Hradiště

Dalším znamením postupně vzkvétající nové kultury nacházíme

na hradištích. Tyto stavby byly budovány již dávno před Protokelty

Halštatská mohyla

Rekonstrukce mohylového pohřbu ze 7.–5. stol. př. n. l. Mohyla byla

ohraničena kamenným „věncem“ a na vrcholku mohla stát i socha.

(Podle J. Waldhausera, 2001)

34

VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ

i Kelty a předpokládá se, že byly nejen „ochránci hranic“ či útoči

šti v době válek, ale plnily i další funkce – jako společenské shro

maždiště, místo významných trhů nebo centrum náboženského

kultu, v některých případech i dokonce coby lokality s trvalým

osídlením. Postupem času samozřejmě některá bohatla, jiná chud

la, další vznikala či zanikala. Ovšem v dobách halštatských se

začínají objevovat i hradiště poněkud jiného rázu – rozlohou sice

nevelká (do 1 ha), zato prestižní sídla na nápadných místech kra

jiny, která zjevně reprezentují symbol moci tehdejších elit. Souvisí

to zjevně s „rozevíráním nůžek“ bohatství mezi halštatským lidem

a jeho vládci, což je vývoj, který potvrzuje to, co jsme viděli i na

Halštatské obětiny

Ukázky vcelku mírumilovných keltských drobných obětin, které (snad)

byly zavěšovány do větví posvátného stromu na dnešním Burkováku.

Některé z nich si můžete prohlédnout v píseckém muzeu.

(Podle P. Drdy a A. Rybové, in J. Waldhauser, 2001)

HISTORIE KELTč V žECHÁCH

vybavení mohyl – „chýše“ pro chudáka, „hrad“ pro vládce a jeho nejbližší.

Je tu i jeden další zajímavý trend – centrum rozvoje jak architektury, tak i řemesel se postupem času přesunuje z našich a okolních končin směrem na západ a jihozápad, v podstatě blíže k rozvinutější středomořské oblasti. Současně s tím se zjevně zvyšovalo také bohatství a stoupala moc vládnoucích skupin.

Posvátná místa

O náboženství doby halštatské toho víme zoufale málo. Zdá se, že tehdejší panteon bohů byl četný, nicméně zásadní místo zaujímali bohové a bohyně související s kultem Slunce a Země. Přesto se archeologům podařilo vystopovat něco málo kultovních míst z těchto pradávných časů.

V naší kotlině můžeme Moravě jen tiše závidět takové obdivuhodné „krvavé“ obětiště, jako je jeskynní lokalita Býčí skála na Blanensku, jedno z největších v rámci střední Evropy, které sloužilo širokému okolí mezi roky 600 a 500 před naším letopočtem.

V Čechách musíme být zatím poněkud skromnější, ale i zdejší místa spojovaná s náboženskými kulty halštatu nejsou bez zajímavosti. Nejznámější je nejspíš vrch Burkovák u Nemějic v okrese Písek. Tady bylo na malé obdélníkové plošince (asi 20 m

2

) na vr

cholku nalezeno na 1500 keramických předmětů – figurek zvířat i lidí, cívek, korálků, ozubených koleček, přičemž všechny tyto artefakty mají jednu společnou vlastnost – všechny jsou upraveny tak, aby se daly zavěšovat. Odborníci je označují za votivní závěsky a mnozí z nich se domnívají, že byly zavěšovány do koruny zdejšího posvátného stromu. Toto „mírumilovné“ kultovní místo patřilo halštatské mohylové kultuře a nejspíš má i přímou spojitost s mohylami (dnes již neexistujícími) téže kultury nalezenými poněkud níže na svahu kopce. VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ

I halštatští Keltové podléhali

módě

A právě to pomáhá archeologům poměrně dobře poskládat jednotlivá vývojová období za sebou (i když mohou v jednotlivých částech tehdejšího světa nastupovat dříve nebo naopak později než v oblastech jiných).

Významnými ukazateli jsou například tvary a zdobení keramiky nebo preferované šperky. I taková běžná věc, jako je spínání šatů, podléhala vývoji. Sice už od doby bronzové jsou známy jehlice, spony a dokonce (v Indii) i primitivní „knoflíky“ používané k tomuto účelu, ale místní tradice se příliš neměnila. U nás dlouhá staletí vedly prim jehlice, během halštatu ale pozorujeme jejich pozvolný úbytek a menší rozmanitost; místo toho se začaly rozmáhat spony, které byly praktičtější a poskytovaly mnohem větší možnosti zdobení.

Když už jsme u toho oblečení – Keltové v té době začali nosit kalhoty, což jim (s výjimkou Skotů) vydrželo dodnes. Nevíme, jestli je převzali od Etrusků, s kterými obchodovali, nebo od Skytů, s nimiž naopak válčili (například na Moravě).

A jakým jazykem se tehdejší „knížata“ domlouvala se svými kovotepci či krejčími? Řada odborníků – samozřejmě ne všichni – se shoduje na tom, že keltsky.

Fascinující svět halštatských „hradních pánů“, mohyl, obchodníků se Středomořím, šikovných kovářů a šperkařů však rychle spěl k neúprosnému konci...

Přicházejí válečníci

Někde kolem roku 400 před naším letopočtem se cosi zle zadrhlo. Nikdo pořádně neví, co se stalo, ale archeologické nálezy mluví o skutečně velkých problémech. Mnohá dosud prosperující hradi

HISTORIE KELTč V žECHÁCH

ště jsou opuštěna, zdá se, že v některých oblastech natolik výrazně ubylo obyvatelstva, že se prakticky vylidnily, a především se začínají objevovat tzv. ploché kostrové hroby zcela odlišného typu, v nichž nacházíme bojovníky s mnohem chudší výbavou, zato plně vyzbrojené, jakoby připravené v případě nebezpečí vyskočit a pustit se nekompromisně do boje. Do našich končin tím vstoupilo zcela nové období keltských dějin nazývané mladší dobou železnou neboli laténskou.

Až se budete bavit s odborníky

I když v této knize zacházím s odbornými termíny poněkud

volněji, pokud budete hovořit s odborníky, pokuste se dodržet

alespoň několik základních pravidel.

Především je to pravidlo úcty – i veřejnosti neznámý archeo

log, který jen část odborného života věnoval studiu Keltů, to

ho o nich ví minimálně třikrát víc než vy, ale spíše desetkrát

i víckrát. Je proto na místě se spíše opatrně ptát a pozorně na

slouchat, než ho přesvědčovat, či mu dokonce kázat o tom,

jak to tenkrát vlastně bylo.

Dále je vhodné si uvědomit, že doba oppid spadá do mladší do

by železné, nazývané laténská – tedy latén. Ta u nás (i v Evropě)

spadá mezi roky cca 480 před naším letopočtem a začátek na

šeho letopočtu. Odborníci ji na světě dělí různě, u nás se běžně

používá klasifikace na tzv. latén A až D (LT A, LT B1, LT B2, LT

C1, LT C2, LT D1 a LT D2), přičemž „doba oppid“ zahrnuje (při

bližně) LT C2, LT D1 a LT D2 (180 př. n. l. až 1 n. l.).

Ovšem stejný výraz – latén – se používá i pro označení tzv.

laténské kultury, což představuje určité shodné znaky nálezů

v celém období laténu, nicméně neznamená, že tenhle (kultur

ní) latén je u nás v (době) laténu všude – v severních Čechách

se vyskytují i „nelaténské“ kultury (podmokelská a kobylská

skupina). Takže s laténem zacházejte velice opatrně! VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ

Důvody tohoto přelomu jsou vysvětlovány různě. Zřejmě se v té

době souběžně projevilo několik nepříznivých okolností. Především došlo k hluboké společenské krizi – halštatská knížata nejspíš nutil jejich nákladný způsob života ke stále větším nárokům na podřízené vrstvy společnosti, ovšem jen do té doby, „než se ucho utrhlo“. Někteří „poddaní“ se vzbouřili, z jiných se stali lupiči nebo žoldáci těch, kteří si to mohli dovolit. Další prostě uprchli, putovali krajem a živili se, jak se dalo. Celé hospodářství se začalo hroutit.

A do třetice – i když je to obecně přijímáno, neexistuje

skutečně pádný důkaz, že území dnešních Čech představuje

skutečné Boiohaemum (tedy domov keltského kmene Bójů).

Je velmi pravděpodobné, že nějaká část území ano, ale jestli

to byly jižní Čechy, Polabí, Plzeňsko či některá z kombinací

těchto oblastí, není jasné.

Takže jestli budete mít to štěstí, že potkáte „svého“ arche

ologa, ochotného věnovat svůj volný čas laickým zájemcům,

važte si ho – a netrapte ho zmatky či omyly, které vysvětloval

i vyvracel už tisíckrát. Hrob válečníka S nastávající dobou laténskou se objevují tzv. ploché hroby keltských bojovníků.

HISTORIE KELTč V žECHÁCH

Kromě toho máme nepřehlédnutelné indicie, že se v této neklidné době měnilo k horšímu podnebí, takže Keltové opouštěli některé lokality, které je nemohly uživit. Tím pádem se mezi skupiny putujících a navzájem válčících vzbouřenců, lupičů, žoldáků a uprchlíků vmísili ještě ožebračení hladoví zemědělci. Výsledkem byl totální chaos.

A všeho zlého do třetice: začali k nám pronikat „hledači štěstí“ ze západu, kde v té době docházelo k přelidnění, a nekompromisně obsazovali území, kde se jim oslabené a rozhádané místní obyvatelstvo nedokázalo postavit na odpor. Domníváme se, že mezi nimi byli i příslušníci kmene Bójů, kteří pro sebe zabrali významnou část české kotliny, a stali se tak důvodem pro římské označení naší vlasti (Boiohaemum, domov Bójů) neboli Bohemia.

Ať už přišli do krizí zmítaných Čech jako námezdní válečníci, pátrači po nových úrodných oblastech nebo jako hordy chtivé válečné kořisti, po jejich příchodu už nic nebylo jako předtím. Vznikala nová, válečně naladěná rovnostářská společnost, jak dokazuje velice skromné a téměř shodné vybavení plochých kostrových hrobů bojovníků.

Keltské výboje

Ovšem to, co se dělo v Čechách, bylo jen slabým odvarem toho, co musely vytrpět bohaté středomořské civilizace. Kde se vzaly, tu se vzaly – najednou se z nepříliš známých končin na severu začaly vynořovat celé armády „barbarů“, kteří loupili, vraždili a ničili, co jim přišlo pod ruku. Jako by to najednou nebyli ti legrační primitivové, se kterými se daly dělat tak výhodné obchody, ale vzteklé krvelačné šelmy. Co se to s nimi stalo?

Jednalo se o střet dvou odlišných civilizací se vší parádou. Na jedné straně tu byly hierarchicky organizované bohaté středomořské civilizace s rozvinutým zemědělstvím a řemesly, kde v hospodářství hráli důležitou, postupem času čím dál významnější úlohu otroci a peníze byly běžnou součástí obchodu. VYPRÁVĚNÍ PRVNÍ

Druhou stranu představovali Keltové, jejichž společnost byla organizována kmenově, přičemž jejich hašteřivost a nesváry byly příslovečné. O moc tu průběžně bojovaly nejen kmeny, ale také rodinné klany, či dokonce ctižádostiví jednotlivci. Neznali peníze, leda jako ojedinělou zajímavost, obchodovalo se systémem „něco za něco“, dary znamenaly (podle okolností) podrobení, závazek či výraz přátelství, válečná kořist byla běžným způsobem získávání majetku, hospodářství mělo solidní základ, nicméně nedosahovalo úrovně rozvinutých států ve Středomoří a nějakého toho otroka možná vlastnili někteří z významných mužů, jenže spíš jako ukázku své moci než k nějakým praktickým účelům.

Co však měly obě strany konfliktu společné, byla snaha získat bohatství i nová území, přičemž jak jedni, tak druzí měli dostatek moderních (rozuměj železných) zbraní, jejichž kvalita se od sebe příliš nelišila. To samozřejmě nemohlo skončit dobře. Keltské výboje Směry keltské expanze z původního území vzniku laténské kultury

(Podle V. Podborského, 1993)


41

HISTORIE KELTč V žECHÁCH

A tak se ze západní oblasti keltského osídlení v horním Podunají a Porýní vyrojily houfy bojovníků, kteří se rozhodli splnit si svůj „keltský sen“ a poněkud přerozdělit majetek i území zbytečně bohatých sousedů ve svůj prospěch. Zpočátku jim to šlo docela dobře – zatočili s Etrusky, obsadili území v severní Itálii a prakticky dobyli Řím, vyplenili řeckou věštírnu v Delfách, obsadili východní Podunají a přes Balkán



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist