E-kniha: Po práci legraci II. – Jan Nejedlý; Jakub Šofar

Po práci legraci II.

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Jan Nejedlý, Jakub Šofar

Po práci legraci II. – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Jan Nejedlý & Jakub Šofar

Lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu

PO PRÁCI

legraci II

Poděkování

za inspiraci, vzpomínky a soudružskou výpomoc

Pavlu Bečvářovi, Petru Bočkovi, Jiřímu Čapkovi, Gustavu Erhartovi, Květoslavu Growkovi,

Martině Hahnové, Václavu Hájkovi, Vladimíru Handlovi, Zuzaně Chvatíkové, Tomáši Jaklovi,

Janu Jiroutovi, Richardu Klailovi, Ondřeji Kolářovi, Vladimíru Křivánkovi, Kuláčovi, Janě Malé,

Zdeňkovi Melounovi, Janu Nešverovi, Vladimíru Novotnému, Janu Peštovi, Radimu Seltenreichovi,

Michalu Šandovi, Ludmile Šebkové, Vojtěchu Vojtěchovi, Josefu Vránovi a mnoha dalším

Jaký je rozdíl mezi lidem

a lidmi za socialismu?

Náš lid buduje novou a spravedlivou společnost

a statečně překonává všechny překážky,

kdežto lidi na to serou.

ROZŠLÁPNUTÝ HERMELÍN aneb Malý socialistický hosipník, nápravník, ošemetník a tlučhubník Když v roce 2016 vyšel lexikon Po práci legraci, kde jsme shromáždili humornou lidovou tvořivost z časů socialismu, netušili jsme, jestli to bude ještě vůbec někoho zajímat. Od pádu komunistického režimu uběhlo dlouhých sedmadvacet let, od jeho nastolení dokonce bez dvou rovných sedmdesát. Mnohé vtipy, narážky a jinotaje jsme tudíž museli vysvětlovat, což pro šprýmování bývá obvykle smrtící. Nebylo. Spojení humoru a historie se ukázalo být oboustranně výhodné. Na své si přišel zájemce o minulost i milovník smíchu. Kniha se kolem Vánoc dokonce na chvíli stala socialistickou „podpultovkou“. Největší zásluhu na tom měl samozřejmě samotný lidový humor, jehož nápaditost a hravost jsou nezměrné.

Co nás mimořádně potěšilo, byly ohlasy čtenářů včetně řady exulantů, kteří vyslyšeli naši výzvu a posílali nám další a další dobové anekdoty, hádanky, průpovídky, parodie i potměšilé výrazy, jimiž si lidé pojmenovávali tehdejší realitu po svém. Množství humoru, které vzniklo za čtyřicet let vlády soudruhů, bylo mnohonásobně větší, než jsme čekali. Když člověk zavřel oči, proměnilo se mu komunistické Československo v šaškovské panoptikum. Tehdejší budovy, sochy, vysílače, vodojemy či vozidla zaplouvaly dík magii humoru do bažin a místo nich povstávaly z mlh entity pojmenované Štrougalův úd, Chruščovova hlava, Jakešovy vidle, Husákova raketa, Leninovy sáně...

Zkusili jsme tedy znovu zatřást svými a mnoha dalšími hlavami a vytřepat z nich vzpomínky na dobu, kterou dnešní žáci nazývají svou specifickou ruštinou „báječnyje gódy podě psa“. Nebylo to lehké. Hosip, jak zní šifrovaný výraz pro sklerózu (hosip = hovno si pamatuje), je na postupu jaksi celonárodně, a to zvláště hosip historický. Jak nám však napsala jedna čtenářka, z těchto důvodů si již dávno pořídila macatý hosipník, tedy zápisník, do něhož si zaznamenává věci humoristické, to jest podstatné pro přežití člověka a národa. Berte tedy i tento svazek jako svého druhu hosipník čeledi socialistické. I Druhý díl knihy Po práci legraci plynule navazuje na ten předchozí, ba dokonce je s ním vzájemně propojen, proto nejen z důvodů hokynářských vřele doporučujeme pořízení obou svazků současně. Poznámky pod hesly přítomného lexikonu označené římskou číslicí (I) odkazují na díl první, jehož téma rozšiřují o další groteskní fasety.

Rozšlápnutý hermelín

(předmluva)

6

V zásadě tu najdete tři druhy hesel: nová, obnovená a doplněná. Nová hesla pokrývají fenomény a persony, na něž se minule nedostalo (Slovenské národní povstání, kampaň proti mandelince bramborové, akce Pracující do literatury, Korea, Vietnam, Mičurin, Ceaușescu, Smrkovský aj.). Kromě známých osobností zachránila paměť humoru ze zapomnění opět i řadu bizarních figur, jako byli zapuzený moravský revolucionář Muna, spořivá údernice Korabelniková, afghánský politický „babrák“ Babrak Karmal, íránský šáh Rezá Pahlaví, konžský separatista Tshombe a další veličiny z propadliště dějin.

Hesla obnovená mají stejný název jako v prvním dílu (Rádio Jerevan, Latrin-press), avšak obsah odlišný. Jsou to vlastně laufy, skrze něž armáda anonymních humoristů ostřelovala pitomce všeho druhu; a tahle munice jen tak nedojde. A konečně, v heslech doplněných se setkáte se starými známými výtečníky (Lenin, Stalin, Brežněv, Novotný, Svoboda, Husák), kteří lidovou imaginaci dráždili natolik, že verbální plivance na jejich osobu vydaly na další samostatná hesla. Jestliže prezident Antonín Novotný figuruje v prvním dílu coby „Krásný Tony“, zde najdete jeho novou karikaturu pod heslem „Antonín Římský“ i s příslušnými odkazy.

Celkově lze říci, že se zvětšil rozptyl témat slovníku. Už tu není jen politika, kultura a vybraný spotřební artikl, ale i více běžného života včetně záležitostí kolem erotiky. Jednak je to fundament lidového humoru, jednak i v okolnostech provozování té nejoblíbenější společenské hry „vyndej-zandej“ se odrážela tehdejší doba.

Větší prostor jsme tentokrát věnovali našim přátelům ze Slovenska, Sovětského svazu či východního Německa, jejichž zemitý folklor u nás zhusta zdomácněl. A sáhli jsme též do slovesnosti židovské, neboť i synové Izraele, rozprsknutí porůznu po světě, okusili svérázu socialismu, což zanechalo stopu v jejich anekdotické filozofii. Více pozornosti se dostalo i humoru vojenskému (heslo „modrá knížka“ nabobtnalo do extra kapitoly) a vězeňskému – vyjma toho bachařského. Smát se výrazu „karlovarská léčebná“ pro přesolenou horkou polévku, kterou vyšetřovatel StB nutil žíznícímu číhošťskému faráři Toufarovi, jednoduše nejde, byť se prý přitom estébácká zrůda za břicho popadala.

Na mnoha místech hesláře zaujímá výsadní postavení rok 1968. Výjimečný okamžik dějin humoru, kdy po nesmyslném přepadení země byli namísto vojáků povoláni do zbraně šprýmaři. „Papír a tužka je naše puška!“ – hlásal tehdy jeden z tisíců pouličních plakátů. O rok později, když se ve výročí invaze shromáždili vtipálci na Václavském náměstí v Praze, nezatnuli tipec jejich srandě cizí okupanti, ale tuzemská policie a armáda. Aby nebyla slyšet střelba a nářek mlácených lidí, z venkovních amplionů vyhrávala tehdejší pop music. „Dám dělovou ránu, bum, bum, bum...“

Populární hudbě, lépe řečeno její parodické podobě, věnujeme v lexikonu dostatek prostoru, neboť na rozdíl od románů či jiných náročnějších uměleckých děl se dík své triviálnosti a všudypřítomnosti stala součástí společné paměti. Na konci knihy najdete také kapesní čítanku úryvků z dobového žurna

7

lismu, angažované poezie i čiré politické propagandy, kde necháváme zaznít oficiální jazyk doby s jeho obludnou kožeností i kouzlem nechtěného. II Čtenáři prvního dílu našeho lexikonu poukázali na několik skutečných či domnělých omylů, kterých jsme se měli dopustit. Jedna chyba se vloudila dozajista. Na stokoruně z roku 1961 nebyla vyobrazena dvojice zemědělců, nýbrž rolnice a hutník, což mělo symbolizovat společný stát dělníků a rolníků (a ostatní si mohli trhnout nohou).

Cenná byla čtenářská upřesnění některých hesel. Lidový název rumu „hululi“ (= Husákův luxusní likér) se zrodil v době zdražení rudého nektaru, nešlo tudíž o čirou dadaistickou hříčku. Dopravním policistům se přezdívalo „hluchavky“ nejen vzhledem k světle zeleným uniformám, ale i kvůli navlékacím bílým rukávům a bílým potahům na čepice, což vcelku věrně kopírovalo zbarvení léčivé byliny. Vojákovi z povolání, který to měl do civilu „za pár spartakiád“ čili „za furt“, se říkalo častěji „furťák“ než „zafurťák“, jak jsme uváděli.

Vyloženým omylem podle nás nebylo ani označení žižkovského televizního vysílače „šaltpákou socialismu“ (setkali jsme se s tím), i když, pravda, opticky tomu více odpovídaly vodojemy s koulí nahoře, jež připomínaly řadicí páky ze starých autobusů. Řada obhájců vystoupila na obranu zpěváka Luboše Pospíšila, když jsme mu přisoudili přezdívku „Karel Gott chudých“, což je opět autentický úlovek z terénu. Museli jsme však uznat, že původně se tak říkalo jinému interpretovi. Obrýlený tenor Pavel Bartoň měl hlas skutečně značně podobný Gottovu, jenže jeho vizáž inženýra, absence charizmatu a mdlý jevištní projev i repertoár z něj udělaly mistrovu chudší variantu. Dobové zvěsti, že Gottův tým platil Bartoňovi za to, aby nezpíval, byly pak zaručenými zprávami „agentury JPP“ (= Jedna paní povídala).

Podobně jsme vnímali i výtky, že „nejveselejším barákem v lágru“ se za socialismu nenazývalo Maďarsko, ale Polsko. Nejprve ano; ve varšavských kavárnách 60. let jste si dle pamětníků mohli přečíst britský týdeník The Economist i s karikaturami Chruščova, ale pak nebylo v Polsku co jíst, a tak se výraz tiše přestěhoval do Budapešti.

Folklor totiž není exaktní disciplína, nýbrž živý organismus, který se neustále proměňuje, a také bezplatná půjčovna, kde vše je k dispozici všem. I omyl zde představuje produktivní prvek. Když se rozezní lidové tamtamy, první a poslední verze se občas liší jako při hře na tichou poštu. Ale takto lidová slovesnost prostě funguje. Jsem pevně přesvědčen, že i druhým dílem lexikonu jsme zadělali na další omyly i „omyly“. Jak říká básník Ramón Gómez de la Serna: „Soudruzi, mějme odvahu mýlit se!“ 8 III Mezi nejmilejší čtenářské ohlasy patřily ty, které říkaly: „Ano, to je pravda, ale já to znám ještě jinak!“ Variace a varianty kypří nekonečné lány lidového pitvoření. Udělejme si malou inventuru.

Ministr školství Zdeněk Nejedlý byl nazýván nejen „rudým dědkem“, ale i „rudým satanem“. Podle pověsti prý úřady předčasně uzavřely výstavu hub v Brně, neboť u jedovatého hřibu se skvěl popis: „Satan rudý, nejedlý, v stáří zapáchá kozlovinou.“ Ubreptanému propagandistovi Václavu Kopeckému se mimo jiné říkalo „žvanivý slimejš“ v odkazu na stejnojmennou operu angažovaného skladatele Jiřího Pauera. Salonní komunista Adolf Hoffmeister, řečený „Hovnomajstr“, si vysloužil též přezdívku „rudý praporek na golfové holi“. Obávaný šéf oddělení kultury ÚV KSČ Miroslav Müller, známý náklonností k alkoholu, byl zván nejen „Müller Thurgau“, ale také „Obermiler“, aby se odlišil od jiného kulturního politruka, Ladislava Milera, kterému se říkalo „Untermiler“. Označení „velkej a malej Miler“ odpovídalo postavení, nikoli postavám obou papalášů. Na rozdíl od „rudého dědka“ se estetikovi Janu Mukařovskému říkalo „mírovej dědek“, neboť od únorového převratu až do své smrti roku 1975 zastával řadu mírotvorných funkcí v Československém výboru obránců míru či ve Světové radě míru.

U vtipálků byly oblíbeny také různé zkomoleniny typu „Rypák“ (režimní spisovatel Josef Rybák), „Jalibor Danda“ (zpěvák Dalibor Janda), „Sifonová a Chladič“ (pěvecké duo Yvetta Simonová a Milan Chladil) či „Soubor plísní a canců“ (Státní soubor písní a tanců). Nekonečné pole působnosti skýtal i alternativní výklad zkratek. Trojice písmen JZD značící jednotné zemědělské družstvo se četla jako „jedni zadarmo dělají“ a odzadu „druzí zadarmo jedí“. Na Slovensku měli jednotné roľnícke družstvo – JRD – a výklad liter „Ježiš, ratuj dedinu!“, tj. „Ježíši, ochraňuj vesnici!“. Když byla vyrobena první série traktorů ZETOR 25, odpůrci režimu četli označení stroje pozpátku jako šifrovaný kryptogram: „52. Roku Osvobodí Truman Evropské Země“ (sic!). A jak se vysvětlovala zkratka SSSR? Tři správci a jeden robotník...

Lidová fantazie se vyřádila též na nápojovém lístku s domáckými koktejly. Viz „Chomejnýho chrchel“ (vaječný koňak se zelenou), „letecká limonáda“ (rum s červenou limonádou), „rámusák“ (svařené víno s rumem) či „bubák“ (meloun, do něhož se injekční stříkačkou vpravil rum). Už zmiňovanému bílému vínu značky Müller Thurgau se říkalo „dva cizinci“.

Také různé bizarní socialistické stavby získaly svá ironická jména. Palác kultury v Praze-Nuslích se běžně nazýval „Pakul“, „Lidojem“ či „Husákova stodola“. Nejvýstižnější výraz nám ovšem poslal čtenář, který se pohyboval v prostředí architektů. Bystrému oku projektantů neušlo, že budova, jež se měla stát novou socialistickou dominantou města zastiňující Národní divadlo či Pražský hrad, se z dálky ze všeho nejvíc jeví jako „rozšlápnutý hermelín“. Je to opravdu trefné. Rozšlápnutost pompézní stavby vynikne z pohledu od Karlova či z nuselského údolí, případně z vyšších pater protilehlého hotelu Corinthia (původně Fórum). Jako by se Nuslemi prošel Železný muž z písně kapely Black Sabbath a okázalou pýchu socialismu přidupl jako plesnivý sýr.

9

Další megalomanskou stavbou se v 70. letech stal devatenáctipodlažní hotel Horizont v Peci pod

Sněžkou. Budově, která nepatřičně vyčnívá z malebného horského údolí, se říkalo nejen „Krakonošův pyj“ či „Štrougalův úd“, ale i „Ďáblův prst“. Je to opravdu ohavná stavba, humpolácký panelák mezi horskými boudami, avšak coby náruživý běžkař musím uznat, že když člověk navečer sestupuje z hřebenů dolů do Pece, je rozsvícený „Štrougalův úd“ vítaným orientačním bodem. Svět prostě není černobílý. IV Lidový smích se neomezoval pouze na ústní slovesnost. Řada ohlasů poukazovala i na speciální formy humoru. Tak kupříkladu na zemědělské výstavě v Praze se roku 1948 objevilo vzorové prase, jemuž přes noc prý jakýsi šibal přimaloval na hřbet veliký nápis MARTA. Šlo o zjevnou narážku na korpulentní choť Klementa Gottwalda. Jelikož byl nápis vyveden nesmytelnou térovou barvou, prasnice na tento žertík doplatila životem. O tři desetiletí později se ve Východočeském kraji objevily stovky pytlů krmné směsi pro vepře, na jejichž identifikační štítky další lidový pikaro připsal „XV. sjezd KSČ“. Směšovat zvířectvo a politiky bylo běžné už od protektorátu, viz krocana Ádu, podvraťáka Emila, housera Gustu či kozla Jakeše. Čtenář ze Semilska nám napsal, jak ze zahrady od sousedů slýchával hudrování: „Jakeši, ty hovado, nežer mi ty kedlubny, nebo tě podříznu!“

Veselo bývalo tradičně i kolem soch. „Které město na světě je nejdrzejší? – Mladá Boleslav. Jako jediné si dovolilo postavit Lenina před soud.“ Hádanka měla na mysli bolševikovu skulpturu natočenou čelem k budově místního soudu. Byl to Lenin ve variantě „turista“, jehož zaťaté pěsti u ramen sváděly k doplnění batohem. V Sokolově na náměstí zase stával kamenný rudoarmějec, který rukou ukazoval k hodinářství. Místní mu na základě zkušeností se sovětskými osvoboditeli říkali „Davaj časy!“. V roce 1954 tuto sochu dva nevděčníci na protest proti rudé totalitě vyhodili do povětří. Dostali za to osm let nepodmíněně. Když je pouštěli z kriminálu, v Praze na Letné komunisté zrovna odstřelovali sochu Stalina – a dostali za to nejspíš prémie.

Opatrnější způsob odboje volili potměšilí knihkupci, když ve výloze umisťovali vedle sebe knihy s výmluvnými názvy, třeba Husák ve fotografii a Vyhoďme ho z kola ven (ve známé anekdotě se vedle sebe ocitly svazky Chceme žít, Ve stínu mrakodrapů, Daleko od Moskvy). Někdy vznikl vtip jaksi sám od sebe. Když Akademie věd vydala Encyklopedický slovník, byl Vasil Biľak, jeden ze strůjců okupace 1968, abecedně zařazen hned za heslem „Bílá hora“, takže se říkalo, že konečně našel své místo v českých dějinách. Doslova filigránský smysl pro humor musel čtenář projevit, aby se pobavil nad Slovníkem spisovného jazyka českého. Stalinistický literární teoretik Ladislav Štoll se tam totiž zaskvěl pod heslem „impotence“. Jazykovědci měli z vyšších míst nařízeno, aby v odkazech k heslům byla preferována jména pokrokových 10

tvůrců. U hesla „impotence“ tak po lékařské charakteristice erektilní dysfunkce následovaly přenesené

významy, kde stálo: „přen. expr. duševní i.; literátská i. (Štoll)“, což byl bonbonek pro fajnšmekry.

Pak se vyskytly i opačné případy, jež využily skutečnosti, že pod svícnem bývá největší tma. Scená

ristovi Jiřímu Brdečkovi se podařil husarský kousek, když do filmu Adéla ještě nevečeřela (1977) propašoval

pozdrav svému příteli Ladislavu Matějkovi, emigrantovi z roku 1948, který působil v USA jako pe

dagog na katedře slavistiky. Herec Ladislav Pešek v roli gymnaziálního profesora Albína Bočka ve fil

mu několikrát opakuje americkému detektivovi Nicku Carterovi v podání Michala Dočolomanského:

„A kdybyste v Americe potkal Ladislava Matějku, tak ho pozdravujte!“

V

Minulost se pořád mění. V naší paměti, v hovorech u piva i v historických studiích a politických proje

vech neustále probíhá zápas o smysl prožitého. Na jedné straně u nás kraluje retro, které se nostalgicky

opájí socialistickými fetiši od Pikaa po přestávky s koťátky, na straně druhé mezi některými historiky

a politiky sílí mínění, že většina Čechů si onen totalitní stát tak nějak oblíbila, ba že k němu vlastně

přilnula jako koťátka k televiznímu košíku, a vlastně jen pár kverulantům ten socialismus vadil. Náš

lexikon – ačkoli v něm najdete heslo „kádrový hrb“ – se primárně nesnaží o žádné kádrování ani agi

taci. Jeho cílem je nechat znovu zaznít hlas tehdejšího lidového humoru. A ten říká něco trochu jiného

než mnozí současní vykladači minulosti. Říká dosti zřetelně, že většině Čechů byl ten absurdní režim

prostě k smíchu, což v rámci postupujícího hosipu snad stojí za připomenutí.

Jan Nejedlý

11 A nyní již spořádaně postupujte do hesláře....

A

Dobré jitro, tady vnitro! AGRESORKY – Též invazky. Druh plátěné vojenské obuvi ze zásilek UNRRA, které poskytovala válkou zasaženým zemím Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration). Humanitární organizace, jejíž činnost z větší části financovaly Spojené státy americké, posílala do Československa v letech 1945–1947 dopravní prostředky, suroviny, strojní zařízení a zpočátku především léky, potraviny, šatstvo a obuv. Lidový název „agresorky“, pocházející z 50. let, humorně komentuje pozdější vztah totalitního režimu k americké hospodářské pomoci – jde tedy o obuv agresorů. Původní „agresorky“ bývaly z hrubého plátna pískové nebo tmavozelené barvy, vysoké do půli lýtek, s gumovou podrážkou a lněnými voskovanými šněrovadly. Oblíbili si je zvláště trampové, neboť skýtaly cennou náhražku nekvalitních tenisek a kecek místní poválečné výroby. > Hnus fialovej AKCE POZNEJ SVOU VLAST – Převážení především politických vězňů z jednoho nápravného zařízení do druhého, často jen na pár dní. Přesuny mezi věznicemi sloužily k psychickému deptání trestanců i jako prevence proti případným útěkům. Výraz užívali i příbuzní vězněných, kteří za nimi putovali na návštěvy napříč republikou. Všeobecně rozšířená osvětová fráze „Poznej svou vlast!“ získala v tomto případě hořce ironický nádech. AKCE RUDÉ OKO – Noc strávená čtením samizdatových či exilových knih, které se musely druhý den vrátit nebo předat dalším zájemcům. Červené oči mohlo způsobit i celonoční sledování videokazet se západními filmy (i pornofilmy), které ráno též putovaly na nové adresy v pořadníku.

AMORTIZACE – Doplňování obecních kronik o pa

sáže s vybájeným líčením hrdinského partyzánského

odboje a vůbec kreativní práce s historickými prameny

a výkladem dějin. Název procesu byl odvozen od jména

historika Čestmíra Amorta, který patřil vedle Václava

Krále k předním představitelům normalizační historio

grafie. Již od 50. let si Amort budoval pověst účastníka

protiněmeckého odboje, což však nikdy prokazatelně

nedoložil. Značné rozpaky v odborných kruzích vzbu

zovala také jeho „mýtotvorná“ kniha Partyzáni na Pod

brdsku (1958). Podle regionálních historiků si Amort

v mnoha případech partyzánskou činnost vymýšlel.

Dokonce měl údajně nabízet některým vesnicím přepi

sy místních kronik, aby si tak vylepšily své válečné ději

ny. Postava falzifikátora Amorta (pod jménem Andres)

je zobrazena v románu Josefa Škvoreckého Lvíče.

> Námořní bitvy v SNP

Za stranu, za lidi!

Partyzán vypráví dětem na besedě:

„V osm ráno jsme vyhnali Němce z lesa,

ve dvanáct vyhnali oni nás, ve dvě jsme zase

vyhnali my Němce, v pět oni nás...“

„A co bylo potom?“ ptají se nedočkavě děti.

„Potom přišel hajný a vyhnal nás z lesa

všechny!“

„Tak co, strýčku, pojedete i letos na oslavy

partyzánského odboje?“

„Ale kdež, vždyť já už ty nové partyzány ani

neznám.“

AGRESORKY

AKCE POZNEJ SVOU VLAST

AKCE RUDÉ OKO

AMORTIZACE

15

ANDRC – Moravská jazyková varianta výrazu „and

roš“, jehož koncovka zase připomíná romštinu. V obou

případech jde o underground neboli tzv. druhou kultu

ru šířící se mimo oficiální, státem kontrolované kanály

a instituce. Svéráznou lingvistickou variantu under

groundu v Čechách tvořil i čundrground, zvaný též

čundrgrunt či čuďák, což bylo spojení folku a bigbítu

v podání muzikantů kolem Vladimíra Mišíka a Vladi

míra Merty.

Na besedě s pamětníkem. „A dědečku, potkal jste taky partyzány?“ „Potkal.“ „A pomáhal jste jim?“ „Pomáhal.“ „A co jste pro ně dělal?“ „Špek jsem jim nosil a chleba.“ „A co na to říkali?“ „Danke schön, Großvater!“ „Ale, dědečku, to byli Němci!“ „Jo? Ale východní!“ Na besedě s partyzány. První partyzán: „...a když se blížil německý Tiger a naše postavení na kopci bylo beznadějné, tu jeden soudruh vzal brašnu s granáty a se zvoláním ‚Za stranu, za lidi!‘ se vrhl ze skály přímo na tank.“ Druhý partyzán zašeptá prvnímu: „Promiň, Václave, pořád mi to vrtá hlavou. Nekřičel ten soudruh náhodou: ‚Zasraný náledí?‘“

ANTIHARANTYN – Pilulka Antigest, první vlaštovka

hormonální antikoncepce, se objevila v Československu

roku 1965. Ve stejném roce shodou okolností začala te

levize vysílat pořad pro děti Večerníček. Tabletku proti

početí dětí provázel lidový slogan: „Koupíme jí An

tigest, aby mohla furt a fest!“ Preparátu se v narážce

na Kinedryl, lék proti nevolnosti při cestování, říkalo

také „kinderkill“.

ANTIPRČICE – Populární dálkový pochod, který

roku 1977 šla skupina recesistů odzadu, tedy z Prči

ce do Prahy. Trucpochod s transparenty „Kdo nejde

s námi, jde proti nám!“ se vykládal jako narážka na teh

dejší dění kolem opoziční Charty 77 a hysterické kam

paně známé jako Anticharta.

Bětulka – selhala pilulka

Přijde pán za doktorem s tím, že nechce mít

s manželkou děti.

Doktor říká: „Máte tři možnosti. Buď

hormonální antikoncepce, prezervativ, nebo

přerušovaná soulož.“

Pacient poděkuje a odejde.

Za pár let potká doktor na ulici onoho pána, jak

vede za ruku tři děti.

„Vy jste koukám nedal na mé rady!“

„Pane doktore, dovolte mi, abych vám představil

své děti. Tohle je Ondrášek – zapomněla

na prášek, tohle je Anička – praskla gumička

a toto je René – pozdě vytažené.“

ANDRC

ANTIHARANTYN

ANTIPRČICE

16

V 80. letech se také říkala hádanka: „Jaké jsou známé dálkové pochody pro zdraví? – Jsou tři: Praha–Prčice, Brno–Tetčice a napříč Angolou.“ V posledním případě měl žertéř na mysli incident z afrického státu Angola, při němž roku 1983 povstalci z hnutí UNITA zajali 66 československých občanů, kteří byli nuceni putovat 1 500 kilometrů džunglí na základnu rebelů. V zemi tehdy zuřila občanská válka mezi marxistickou vládou, již podporoval socialistický blok v čele s Kubou, a povstalci, kteří měli podporu západních zemí. Čechoslováci, kteří přijeli do Angoly zprovoznit výrobu v místní papírně a celulózce, se tak připletli do jednoho z mnoha konfliktů studené války. Povstalci je považovali za „žoldnéře sovětského imperialismu“ a požadovali za ně propuštění zajatců ze svých řad. Kromě jednoho Slováka, který zemřel během pochodu, se nakonec všichni naši rukojmí dostali na svobodu. > Chartágo (I) > Největší autogramiáda v Čechách ANTONÍN ŘÍMSKÝ – „Panovnické“ přízvisko prezidenta Antonína Novotného, za jehož vlády začaly v Praze padat na chodce římsy z neopravovaných domů. Novotonda (odvozeno od Zápotondy) zastával kromě funkce hlavy státu ještě post prvního tajemníka ústředního výboru strany, odtud též přízvisko „prtanov“ (první tajemník Novotný) či „prtajstr“ (první tajemník strany). Když musel roku 1968 obě pozice promptně opustit, zpívalo se na melodii známé písně Už Toníček pádí... Vyučený zámečník podle obecného mínění na vysoké funkce nestačil, jeho vystoupení vyvolávala pravidelně posměch. Když si ještě coby prezident začal zvát do Lán poradce přes kulturu spisovatele Jana Procházku, spekulovalo se jízlivě, zda z toho po vzoru Čapka a Masaryka nevzniknou Hovory s Antonínem Novotným. Po státníkově pádu se o takovéto „filozofic

ké“ hovory pokusil publicista Rudolf Černý, dočkal se

však od Novotného většinou jen funkcionářských frá

zí o stranické disciplíně, v lepším případě nahlédnutí

do zákulisí politických intrik.

> Feduál > Krásný Tony (I)

Kuda, vy idiote?

Víte, proč po Antonínu Zápotockém zvolili

prezidentem Antonína Novotného?

Aby na záchodcích nemuseli zamalovávat nápisy

TONDA JE VŮL!

Při volbě prezidenta Novotného byl prý jen

jeden hlas proti – hlas lidu.

Co se stane, když Novotný vystoupí

z automobilu Tatra 603?

Zůstane z ní jen Tatra 63.

„Novotný má prý francouzskou výchovu!“

„Jak to?“

„Když se učil zámečníkem, mistr ho mlátil

francouzským klíčem!“

Novotný rozhodl, že zavede na Hradě jako

dorozumívací jazyk ruštinu. Všichni poslechli,

jen občas se někdo spletl. Třeba když Novotného

na chodbě potkal slovenský soudruh Jozef

Lenárt a přátelsky ho oslovil: „Kamže idete?“

„Pa ruski!“ křikne Novotný.

Vyděšený Lenárt se hned opravuje: „Kuda vy

idiote?“

ANTONÍN ŘÍMSKÝ

17

Rok 1966. Adepta studia sochařství přivedli k soše Antonína Novotného, na níž měl najít tři chyby. „První chyba je, že na soše není datum narození.“ „Dobře, a druhá?“ „Že na ní není datum úmrtí.“ „Ale vždyť přece Antonín Novotný ještě neumřel!“ „To je právě ta třetí chyba!“ Antonín Novotný přišel k rabínovi a ptá se: „Co říká lid o mně a o našem socialistickém zřízení?“ Rabín vzal talmud, otevřel ho a Novotnému řekl: „Vlož sem sto korun.“ Novotný poslechl a rabín zalistoval o pár stránek dále. Potom řekl Novotnému: „Sem vlož dvě stě korun.“ Když Novotný vložil peníze do knihy, rabín opět obrátil několik listů: „Sem vlož tři sta korun.“ Rabínovo počínání Novotného dopálilo: „Jak dlouho to ještě bude trvat?“ Rabín nato: „Toto se ptá i lid.“ Po odstranění z funkce prvního tajemníka zbavili Novotného i funkce prezidenta. Žena ho hubuje: „Vidíš, Tondo, když ti před pár lety chtěli dát ten čestný doktorát, měl jsi ho přijmout.“ „Proč, prosím tě?“ „Teď bychom se pěkně odstěhovali na vesnici a tam bys mohl být obvodním doktorem!“

ANTONÍN, TOPIČ ELEKTRÁRENSKÝ – Osleplý

hrdina básně Balada o očích topičových z pera Jiřího Wol

kera, představitele tzv. proletářské poezie, jehož dílo si

přivlastnila komunistická propaganda. Patetická oslava

práce, která v básníkově baladě přežívá smrtelného děl

níka, se stala předmětem povinné četby, recitace i ma

sové čtenářské soutěže známé jako Fučíkův odznak.

Zvukomalebné verše nejenže snadno uvízly v paměti

(„Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož!“), ale

ponoukaly navíc k nepatetickým parafrázím („Antoníne

topiči, hoď mi ptáka do piči!“) a k žertům na Antoníny

vůbec. Ironií osudu se práce topiče stala za normaliza

ce nejčastějším zaměstnáním, jež vykonávali univer

zitně vzdělaní lidé, kteří byli za svou nepřizpůsobivost

režimu vyhozeni ze svých původních profesí.

Všechno zná, všechno ví, je to soudruh Novotný.

ANTONÍN, TOPIČ ELEKTRÁRENSKÝ

18

AURORA – Výkřik hanáckého budovatele ropovodu, kterému spadl na nohu stavební materiál („Au, rora!“). Oblíbená humoristická technika hledá ve slovech cizího původu tuzemské složeniny. V tomto případě to odnesl název ruského křižníku, jenž dal roku 1917 výstřelem z kanónu signál k útoku na Zimní palác v Petrohradu, a tím potažmo i k vypuknutí bolševické revoluce. Následně vznikla hádanka: „Jaké byly tři největší námořní

Kvíz z kotelny

Na Slovensku se vyprávěla hádanka: „Ako sa

po česky volá manželka topiča?“

Odpověď: „Choť topiče.“

katastrofy v historii lidstva? – Požár na Queen Mary,

potopení Titanicu a nepotopení Aurory.“

Slovník cizích slov

Amulet – vyloučení z AMU

Anoda – česko-ruské přitakání

Bigotní – označení desky Karla Gotta

s nahrávkami na obou stranách

Bonifikace – soulož za bony

Damokles – oznámení dámě, že sešlo ze soulože

Flašinet – ruské oznámení, že došel chlast

Havana – údiv nad dobře vybavenou koupelnou

Gaskoněc – ruské oznámení, že došel plyn

Vladimíre Iljiči, zase jste po sobě neuklidil vanu!

AURORA

19

AZBUK – Rus. Nevraživost vůči všemu ruskému, re

spektive sovětskému se zvláště po srpnu 1968 promítla

do vztahu k občanům Sovětského svazu, k jejich kultuře

i řeči.

> Generál Odtáhněnko > Ivani (I)

Katapult – pracovní stůl kata Mydláře Kramflek – skvrna po menstruaci Langusty – záhumenek generálního tajemníka Magie – oznámení, že polévkové koření je opět

v prodeji

Mandolína – zvolání na línou Marii Paraple – rozloučení s pacientem psychiatrie Popud – úd pravoslavného kněze Prostata – požádej otce Rigoletto – výmol na sovětské dálnici Pacifikace – amputace dětských rukou Zbiroh – výzva k inzultaci funkcionáře ROH Luk jasanový, tětiva hedvábná... Čech provádí hosta ze Sovětského svazu po zoologické zahradě. Přijdou k medvědům. „Što eto?“ „Eto medveď.“ „Gm, balšoj medveď. No u nas v Sovjetskom sojuze boleje balšije medvedě!“ Jdou dál a přijdou ke koním. „Što eto?“

„Eto lošaď.“

„Gm, balšaja lošaď. No u nas v Sovjetskom

sojuze boleje balšije lošadi!“

Čech už má vztek, že se Rus pořád chvástá. Tak

přijdou ke slonům.

„Što eto?“

„Eto bljocha.“

Rus se zarazí: „Gm, baljšaja bljocha. U nas

v Sovjetskom sojuze net takije balšije bljochy. No

mnogo! Mnogo!!!“

V ruské televizi se doslechnou, že v jedné

zapadlé vesničce žije stařík, který zná slavného

ruského bohatýra Ilju Muromce. Tak se za ním

vypraví a moderátor se ptá: „Vy jste prý znal

slavného bohatýra Ilju Muromce?“

„Inu, znal i neznal,“ odpoví děda.

„To nám musíte vysvětlit,“ povídá redaktor.

„No jdu si takhle jednou lesem, najednou z křoví

vyskočí chlap jako hora s lukem jasanovým

s tětivou hedvábnou a střelou kalenou. Namířil

na mě lukem jasanovým s tětivou hedvábnou

a střelou kalenou a řekl mi, abych si sundal

kalhoty. Moc se mi nechtělo, ale to víte, mířil

na mě lukem jasanovým s tětivou hedvábnou

a střelou kalenou, tak jsem si je sundal. Potom

mi řekl, abych se vysral. Moc se mi nechtělo,

ale to víte, mířil na mě lukem jasanovým

s tětivou hedvábnou a střelou kalenou, tak

jsem se vysral. Potom mi řekl, abych to sežral.

Moc se mi nechtělo, ale to víte, mířil na mě

lukem jasanovým s tětivou hedvábnou a střelou

kalenou, tak jsem to sežral. Když to uviděl, začal

se tak smát, že upustil luk jasanový s tětivou

AZBUK

20

hedvábnou a střelou kalenou. Já jsem zvedl luk jasanový s tětivou hedvábnou a střelou kalenou a namířil jsem na něj. Potom jsem mu řekl, aby si sundal kalhoty. Moc se mu nechtělo, ale to víte, mířil jsem na něho lukem jasanovým s tětivou hedvábnou a střelou kalenou, tak si je sundal. Potom jsem mu řekl, aby se vysral. Moc se mu nechtělo, ale to víte, mířil jsem na něho lukem jasanovým s tětivou hedvábnou a střelou kalenou, tak se vysral. Potom jsem mu řekl, aby to sežral. Moc se mu nechtělo, ale to víte, mířil jsem na něho lukem jasanovým s tětivou hedvábnou a střelou kalenou, tak to sežral. No, vždyť vám říkám, znal i neznal jsem ruského bohatýra Ilju Muromce. Jednou v létě jsme spolu poobědvali.“ Moskva. Host večeří v restauraci. Najednou se rozrazí dveře, do lokálu vtrhne gorila, vyskočí hostovi na stůl, ponoří do jeho polévky varlata, vyskočí a uteče pryč. Konsternovaný host si zavolá číšníka: „Vy znajetě, pačemu garila smačila jajca v majom supe?“ Číšník: „Ja něznaju, vy sprasitě direktora.“ Přijde ředitel hotelu. Host: „Vy znajetě, pačemu garila smačila jajca v majom supe?“ „Ja něznaju, vy sprasitě muzikantov.“ Tak host jde za barovou kapelou a ptá se: „Vy znajetě, pačemu garila smačila jajca v majom supe?“ Kapelník povídá: „Da. My muzikanti znajom vsjo.“ A začne odpočítávat a zpívat: „Adin, dva, tri: Pa-če-mu ga-ri-la sma-či-la jaj-ca v ma-jom su-pe?“

Kurz ruštiny

Jak se řekne rusky Hello, Dolly?

Zdravstvujtě šachty.

Jak se řekne rusky Takový je život?

Takaja selaví.

„Vy panimájetě?“

„Já pani nemáju.“

21

B

Střízlivý nás nedostanou!

BELZEBUB ZEITUNG – Katolické noviny vycházející v letech 1948–1989. Kvůli své prorežimní orientaci si vysloužily řadu dalších hanlivých označení – Katolické koniny, Růžové právo, Katolické právo, Katolický rudý tisk, Katoličeskaja gazeta či Protikatolické noviny. Dobový lidový výraz zpochybnění nějaké skutečnosti zněl: „To psali v Katolickejch novinách na sportovní stránce.“ Jediné povolené periodikum katolické církve na českém území měli v režii kolaborující redaktoři a duchovní, často sdružení v organizaci Pacem in terris (Mír na zemi), které se zas přezdívalo Pláčem in terris, Mírák, Pacák, Pácoš či Paxfocl. > Paxteriéři (I) > Plojhar (I)

BEZ ZTRÁTY KYTIČKY – Úsloví pro bezchybné

zvládnutí úkolu, které přešlo do hovorové řeči z televiz

ní soutěže Desetkrát odpověz. Soutěžící dostali na začátku

pořadu určitý počet kytiček, které jim byly za špatnou

odpověď odebírány. Pokud se hráč nespletl, postou

pil do dalšího kola „bez ztráty kytičky“. Zábavné vě

domostní soutěže opanovaly obrazovku už od konce

50. let. Největší popularity došly televizní kvízy Hádej,

hádej, hadači, Deset stupňů ke zlaté či Šest ran do klobouku.

Zpočátku symbolické výhry v těchto pořadech vystří

daly později hodnotnější ceny, což dalo podnět k řadě

fám. Kupříkladu ve vědomostní hře Buď – anebo, kde

byla hlavní cenou nábytková stěna v hodnotě prů

měrného ročního platu, losoval vítězný finalista výhru

z osudí poslepu. Vsunul ruku do speciálního rukávu

a míčky v osudí kvůli napětí chvíli přebíral, než jeden

z nich vytáhl. Mezi lidmi se proto říkalo, že vítězný mí

ček je namražený z ledničky a televizáci se pak se sou

těžícím o výhru rozdělí.

Šest ran do klobouku

1. Co je to „cipakus“?

a) řecký výraz pro úředníka /M/

b) blbec, ale ne zas tak velký

c) zařízení mladého muže v mezinoží /Ž/

2. Co to znamená „chuj s ním“?

a) veselá poznámka při ztrátě předmětu /M/

b) drahé rozloučení s přítelem v krematoriu /Ž/

c) postesk nad ujetým autobusem

Závěry papežské encykliky splníme na 120 %. Amen.

BELZEBUB ZEITUNG

BEZ ZTRÁTY KYTIČKY

23

BODOVÁ DIETA – Dieta ve stylu „zbodnu, na co

přijdu“. Ve skutečnosti šlo o dietu založenou na bo

dovém systému, který přiřazoval jednotlivým druhům

potravin body dle kalorické a výživové hodnoty. Obliba

dietních programů u nás naplno propukla až v 60. le

tech. V době začínajícího budování socialismu, natož

těsně po válce měli lidé problémy spíše s nedostatkem

potravin než s nadváhou. „Z koncentráku se nevrátil

nikdo tlustej,“ nechal se údajně slyšet známý dietolog

3. Co je to „cipovina“? a) projev pracovníka na schůzi ROH /M/ b) vlněná látka pro suspenzor /Ž/ c) materiál na prezervativy 4. Co je to „cipštajn“? a) nadřízený nevalné kvality /M/ b) moravský hrad ze 14. století c) přirození jako kámen /Ž/ 5. Co je to „kurvaštelung“? a) stanovisko havíře k situaci /M/ b) československý výraz pro „jdi k šípku“ c) poloha prostitutky /Ž/ 6. Co je to piča? a) promovaný inženýr československé

administrativy

b) mladá žena věrná svému muži /Ž/ c) vzdělaný třicetiletý muž s platem 33 000 Kčs

měsíčně, který se ožení /M/

Správné odpovědi se dělí podle pohlaví tázaného – muž /M/, žena /Ž/.

Rajko Doleček. Četná poválečná vystoupení komunisty

Zdeňka Nejedlého v rozhlase zase glosoval vyhladovělý

lid replikou: „Více jedlého a méně Nejedlého!“

> Vstávat a cvičit

Vítěz závodu „Zdravý jedlík“ je polovegetarián – ovar si dává s křenem.

Kdo je žravej, ten je zdravej

Funkcionáři razili po válce heslo: „Čelem

k masám!“ a lidé by raději: „Čelem k masu.“

Potkaly se paní Marta Gottwaldová s paní Hanou

Benešovou.

„Paní Hano, jak vy to děláte, že jste stále tak

krásně štíhlá?“

„Každé ráno posnídám a pak už jím jen tři

kolečka mrkve k obědu a tři k večeři.“

Potkají se za týden a paní Marta povídá: „Paní

Hano, jak to děláte? Já ty první dvě kolečka mrkví

ještě sním, ale to třetí už do sebe fakt nenarvu!“

„Miláčku, řekni, nejsem tlustá v těch džínách?“

„Nebudeš se zlobit, když ti řeknu pravdu?“

„Ne, vůbec ne.“

„Spím s tvojí sestrou.“

BODOVÁ DIETA

24

BOLÍVIE – Jedna z mnoha alkoholických her. Množství vypitého piva či panáků odviselo od cvrnkání krabičky zápalek na stole. Název „Bolívie“ odkazoval spíš ke slovesu „bolí“, evokujícímu ranní kocovinu, než k nedostupné exotické destinaci. Další opileckou kratochvílí byla hra „Macháček“ se dvěma hracími kostkami a hlášením falešných výsledků, jejichž prozrazení se rovnalo napití. Ustálenou kolektivní podobu měly přípitky typu: „Kdo ses v lednu/únoru/březnu... narodil, povstaň, povstaň, povstaň, chop se svojí skleničky a vypij obsah celičký, do dna, do dna, do dna.“ Závěrečné zvolání („Kdo ses vůbec narodil...“) donutilo ke konzumaci všechny zúčastněné. Doslova rituálem se stalo tzv. husitské pití, kde vyvolavač komunikoval se spolustolovníky: „Koule kamenná, hrubě tesaná, střelného prachu pytle půl, levé kolo založit, pravé zakopat, směr zadek mého koně: PAL!“ – „Bratře Žižko, dovolte mi promluvit mezi třema očima. Rána byla příliš krátká.“ – „Nevadí, bratři. Popojedem!“ Po této replice všichni vstali a vypili na ex panáka, načež se obřad opakoval. Prohlášení, že komunismus zatočí s alkoholismem stejně jako třeba s prostitucí či manželskou nevěrou, se ukázala být čirou utopií. > Čtenář ubrusů (I)

Těžká rána opilcova

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se

jde pro pivo.

Dřív než se lenoch připraví k práci, pilný už má

v sobě dvě piva.

Vadí-li ti pivo při práci, přestaň pracovat.

Chlastat fajn, platit najn.

Nezvracejte pod stůl, jsou tam vaši kamarádi.

Nalejvaj se pupence,

nalejvaj se mraci,

a že nejsem pupenec

ani mrac,

naleju se taci.

(Koulelo se, koulelo)

Šli paňáci silnicí,

fernet a dva myslivci,

myslivci dva.

Kam, paňáci, kam jdete,

vy se do mě vejdete...

(Šly panenky silnicí)

Šestý je krásná věc,

ale sedmý si za něj nekoupíš...

(Štěstí je krásná věc)

Až mě zítra ráno v pět k pípě postaví,

ještě si naposled dám pivo na zdraví,

dám sbohem kolchozu na kraji naší dědiny,

mám jater cirhózu a v háji ledviny...

(Až mě zítra ráno v pět)

Cirhózo ty krásná,

cirhózo ty má...

(Cikánko ty krásná)

BOLÍVIE

25

BOMZOMOL – Udavačský systém v komunistických lágrech, který řídili většinou tzv. bezpečnostní referenti. Označení pro organizované „bonzování“ upomíná na sovětský Komunistický svaz mládeže zvaný Komsomol. BRAMBOROUŠ – Familiární přízvisko mandelinky bramborové, která v roce 1950 zamořila tuzemská bramborová pole. Propaganda přišla s tvrzením, že šlo o cílený imperialistický útok USA, a proto tohoto škůdce nazývala „americkým broukem“ či „šestinohým vyslancem Wall Streetu“. Američané měli mandelinku vyhazovat z letadel, posílat k nám přes hranice pomocí mraků či rozsévat na pole rukama záškodnických agen

tů. Do absurdní protiamerické kampaně se zapojil i spi

sovatel a kreslíř Ondřej Sekora knihou pro děti O zlém

brouku Bramborouku (1950) s podtitulem O mandelince ame

rické, která chce loupit z našich talířů. Pravda však byla ta

ková, že k zamoření bramborových polí mandelinkou

došlo v té době v celé Evropě. Pouze u nás, v Polsku

a NDR to propaganda využila k lživé kampani.

Skutečně nebezpeční „brouci“ přišli ze Západu až

o deset let později. Nepocházeli však z Ameriky, nýbrž

z Velké Británie. Beatová skupina The Beatles (Brouci)

pobláznila mládež takřka celého světa včetně východ

ního bloku a odváděla ji od slepé poslušnosti k revoltě

a k zájmu o západní styl života.

> Broukismus-pytlíkismus > Icbína

Typy opilců: cellista a houslista.

BOMZOMOL

BRAMBOROUŠ

26 Helou, blejšn... Americká mandelinka bramborová přijde škodit do Československa a potká vypasenou veš. „Helou, blejšn, čest prejšn, kde je tady poule bramborejšn?“ „Izvinitě, ja něznaju, ja savětskij turist.“

BROUKISMUS-PYTLÍKISMUS – Myšlenkový

směr, jehož stoupenci radí ostatním v mnoha oborech,

aniž by se v nich sami dostatečně vyznali. Název je od

vozen nejen od jména známého hrdiny dětských knih

Ondřeje Sekory, ale též od proklamované univerzálnos

ti marxismu-leninismu. Literární brouk Pytlík načerpal

své nesoustavné teoretické vědomosti, jež v praxi se

lhávají, při pobytu v kině, což je příznačné. Vyznavači

„broukismu-pytlíkismu“ své vzdělání také často odvo

zovali z agitačních filmů, brožur či plakátů. Stylizace

Pytlíka do role směšného tlučhuby a nemehla však na

konec pohádkovou postavu paradoxně ochránila před

zneužitím ve službách propagandy, jako se to stalo jeho

serióznímu kamarádovi Ferdovi – viz kupř. knihu Ferda

Mravenec ničí škůdce přírody z roku 1951.

> Bramborouš

„Soudružko beruško, pozor, sovětší vědci zjistili, že gravitace funguje i ve středu...“

BROUKISMUS-PYTLÍKISMUS

27

C

I když ti obušek zpřeláme vaz,

dál budeš milovat Sovětský svaz!

CESTUJEME, KAM MŮŽEME – Realistický výklad zkratky Cestovní kanceláře mládeže (CKM). Jak z názvu vyplývá, agentura se orientovala na turisty do třiceti let. Účastníci zájezdů museli mít doporučení od svazu mládeže, přičemž výběr nabízených destinací byl značně omezen. Pokud se v nabídce objevily cesty do západních zemí, tvořily se před prodejními místy obrovské, mnohahodinové fronty. ČAPÁJEV – Sovětský terénní vůz GAZ 67, jenž byl dle pověstí inspirován americkými jeepy. Přízvisko „Čapájev“ pro vozidlo zdolávající strmé terénní překážky pochází od velitele Rudé armády Vasilije Čapajeva. Uctívaný bolševický komisař zahynul roku 1919 po útoku uralských kozáků; některé prameny dokonce uvádějí, že se utopil na útěku před československými legionáři. Jisté je, že po skončení občanské války byla jeho osoba vydatně propagandisticky využita. Za vzor jej dávali sovětským vojákům během druhé světové války i později. Coby reakce na oficiální legendu vznikl rozsáhlý soubor čapajevských anekdot, které stejně jako třeba příběhy o rozvědčíku Stierlitzovi zdomácněly i u nás. „Komandýr geroj“, jehož v žertovných příbězích obvykle doprovázejí sluha Peťka či Aňka kulometčice, je tu líčen jako pijan, hrubián a ťulpas, jenž neoplývá ani odvahou, ani důvtipem. V jednom vyprávění kupříkladu Čapajev s Peťkou vyzrají na nepřítele tím, že se stanou neviditelnými, tj. pijí vodku tak dlouho, až jeden druhého nevidí. > Čukča > Štokrlitz (I)

Geroj vsjo vremja vperedi

Čapajev: „Nepřítel za námi! Vpřed, taváryšči!“

Čapajev se ptá vojáků: „Potřebují ptáci peníze?“

Po zamítavé odpovědi zvolá: „Vojáci, sokolíci

moji! Propil jsem váš žold!“

Rok 1918. Revoluční Rusko.

Vasilij Ivanovič Čapajev dorazí na štáb a tam

vidí, jak bělogvardějec jebe Aňku kulometčici.

Vasilij Ivanovič vytáhne revolver a namíří

na oficíra.

Důstojník se brání: „Vasja, do neozbrojeného

ležícího chlapa kulturní člověk nestřílí.“

„Aňka, ty jsi hrdinská rudá kulometčice,“

povídá Čapajev. „Musíš uposlechnout můj

rozkaz. Přiraž mu tak, aby vyletěl do výšky,

a já ho ne jako člověka, ale jako kačenu v letu

odbachnu!“

Rok 1919. Revoluční Rusko.

Vasilij Ivanovič Čapajev a jeho ordonanc Peťka

sedí a nudí se.

Čapajev povídá: „Peťko, zaběhni do vesnice

k tomu mužikovi, co pálí samohonku, a dones

flašku.“

Za hodinu se Peťka vrátí: „Vasiliji Ivanoviči,

on nemá ani kapku pálenky.“

Čapajev se na Peťku rozčílí: „Ech, ta dnešní

neschopná mládež! Pojď, jdeme tam spolu.“

Přijdou ke starému mužikovi.

CESTUJEME, KAM MŮŽEME

ČAPÁJEV

29

ČEDOKOVÍ STŘELCI – Movití západní turisté, kteří prostřednictvím cestovní kanceláře Čedok jezdili do Československa na lov lesní zvěře. Zatímco propaganda permanentně pranýřovala západní styl života, „čedokovým střelcům“, představujícím pro stát zdroj valut, režim všemožně vycházel vstříc, ba nadbíhal a podlézal.

Čapajev ho zdraví: „Zdrávstvuj, otče.“

„Zdrávstvujtě, synkové.“

„Otče, přišli jsme k tobě ve jménu sovětské vlády.

Koukám, že domek máš starý.“

„Och, starý je, starý...“

Peťko zapiš: „Nový dům jemu od sovětské vlády.

A ženu máš starou?“

„Starou, synu, starou...“

Peťko zapiš: „Novou ženu jemu od sovětské

vlády.“

„Synkové moji, jak jsem se na vás jenom

načekal. Sedněte si, vypijeme si.“

Poseděli, popili i pár flašek na cestu dostali. Při

odchodu se ještě Čapajev ve dveřích obrátil a ptá

se: „Otče, a možná ty máš i chuja starého?“

„Ój, synu, věru starého ho mám, starého...“

Peťko zapiš: „Chuja jemu od sovětské vlády.“

ČERNOCH – Zakázaný spisovatel, který publiko

val načerno pod jménem jiného autora. Ojediněle se

tak dělo už za protektorátu, nejvíce tato praxe kvetla

v době normalizace. Po sametové revoluci se v řadě pří

padů musely poopravit dějiny literatury a jména „po

krývačů“ nahradit jmény skutečných tvůrců.

Bohumil Hrabal ve skutečnosti „černochem“ nebyl, neboť měl

mezi spisovateli ojedinělé postavení. Jeho díla vycházela zároveň

oficiálně, v samizdatu i v exilu.

ČEDOKOVÍ STŘELCI

ČERNOCH

30