načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Po práci legraci – Jan Nejedlý; Jakub Šofar

Po práci legraci

Elektronická kniha: Po práci legraci
Autor: Jan Nejedlý; Jakub Šofar

- an Nejedlý a Jakub Šofar: Po práci legraci . - Lexikon lidového humoru z dob socialismu - - Socialismus byl tragickou kapitolou tuzemské historie, avšak skvělou kapitolou tuzemského humoru. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1%hodnoceni - 79.1% 90%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BIZBOOKS
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 184
Rozměr: 21 cm
Úprava: 2 svazky (184 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh; 200 stran, 17 nečíslovaných stran obrazových příloh): ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Globální společnosti. Sociální struktura. Sociální skupiny
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-265-0543-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

an Nejedlý a Jakub Šofar: Po práci legraci .
Lexikon lidového humoru z dob socialismu

Socialismus byl tragickou kapitolou tuzemské historie, avšak skvělou kapitolou tuzemského humoru. Víte, čemu se říkalo moč mrtvé asfaltérky? Co to byl šedý mor, štrougalky, buzertaška, Leninovy sáně či anyňák? Které tehdejší celebritě se přezdívalo Rudý děda, Ušaté torpédo, Semínkový generál, Bolševický čaroděj nebo Karel Gott pro chudé? Kde se nacházel Jakešův prst, Husákovo ticho, Štrougalův pyj?
Lidová tvořivost vygenerovala v letech 1948–1989 vlastní žertovné pojmosloví důležitých fenoménů reality jako odpověď na ideologický balast oficiálního jazyka. Na pozadí dobových posměšků, ale i anekdot, hádanek, parodií či fám před čtenáři plasticky vyvstane krajina socialismu. Abecední uspořádání promíchalo časovou posloupnost v groteskní koláž, v níž se kříží témata od politiky přes pop-music až po erotiku. A jelikož mnohé z aktérů už zavál čas, doprovází každé heslo vysvětlující komentář. Čtenář tak dostává do ruky jedinečnou učebnici historie, v níž minulost ožívá skrze humor. Zábavný i poučný bedekr na cestu do hlubin totality je bohatě ilustrován.

(lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích

Elektronické knihy > Próza – beletrie > Další formy prózy > Texty


Elektronické knihy > Ostatní > Krátké formy (vtipy, citáty, ...)


Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Kultura a společnost


Elektronické knihy > Ostatní > Další formy


Naučná literatura > Slovníky > Výkladové slovníky


Naučná literatura > Třídění dle formy


Elektronické knihy > Próza – beletrie > Humor a satira


Próza – beletrie > Humor a satira


Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Svět a politika


Ostatní > Krátké formy (vtipy, citáty, ...) > Anekdoty


Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Slovníky


Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Historie – dějiny


Elektronické knihy > Naučná a odborná literatura > Státy, kultury, národy


Naučná literatura > Historie – dějiny > Komunistický režim > Humor


Naučná literatura > Státy, kultury, národy > Kultura a společnost > Československo


Naučná literatura > Státy, kultury, národy > Československo > Společnost a politika


Ostatní > Další formy > Sborníky


Ostatní > Krátké formy (vtipy, citáty, ...) > Vtipy


Katalog předmětový > R > Reálný socialismus > Humor


Katalog předmětový > R > Reálný socialismus > Československo


Próza – beletrie > Další formy prózy > Texty


Naučná literatura > Svět a politika


Naučná literatura > Kultura a společnost


Katalog vybraných autorů > N > Nejedlý – Jan Nejedlý


Katalog vybraných autorů > Š > Šofar – Jakub Šofar


Katalog nakladatelství > B > BIZBOOKS


Katalog předmětový > A > * 1948-1989


Jan Nejedlý; Jakub Šofar - další tituly autora:
Peking Not Fucking Peking Not Fucking
Nová pražská strašidla Nová pražská strašidla
Po práci legraci III. Po práci legraci III.
 (e-book)
Po práci legraci III. Po práci legraci III.
 (e-book)
Po práci legraci II. Po práci legraci II.
Praha v množném čísle -- Antologie povídek českých spisovatelů o Praze Praha v množném čísle
Hororová čítanka Hororová čítanka
Po práci je pořád legrace Po práci je pořád legrace
 
K elektronické knize "Po práci legraci" doporučujeme také:
 (e-book)
Po práci legraci II. Po práci legraci II.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Po práci legraci

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.bizbooks.cz

www.albatrosmedia.cz

Jan Nejedlý, Jakub Šofar

Po práci legraci – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jan Nejedlý & Jakub Šofar

Lexikon lidové tvořivosti z dob socialismu

PO PRÁCI

legraci


Poděkování

za inspiraci, vzpomínky a soudružskou výpomoc

Petru Bočkovi, Andree Černé, Jiřímu Gruntorádovi, Zuzaně Chvatíkové, Michalu Jarešovi,

Daniele Kramulové, Ivanu Kubíčkovi, Jiřímu Kuliševovi, Zuzaně a Františkovi Macínkovým,

Janě Malé, Jiřímu Šlupkovi Svěrákovi, Ivanu Tomanovi, Ivaně a Tomášovi Varbanovovým

4


Tu se náhle soumrak snáší

na ta zvláštní tichá místa,

lesní víla laně plaší,

ze schůze jde komunista...

Josef Thér

Zdá se,

že má milá červená se.

Má milá, nečervenej se.

Imperialisto, vzdej se!

Josef Sichinger

Za komunistů se špatně nežilo,

v létě bylo vedro, v zimě sněžilo,

zjara ledy tály, byly povodně...

To jste, milé děti, přišly o hodně!

Karel Plíhal


MALÝ ČESKÝ VTIPÁLEK V DOBĚ TOTALITNÍ (předmluva) Kniha, kterou držíte v ruce, je slovníkem, čítankou a pouťovým obludáriem dohromady. Obludnou dobu socialismu popisuje jako veselou podívanou – jen místo vousaté dámy a dvouhlavého telete tu najdete Martu Gottwaldovou a sojku práskačku.

Je to surrealistická koláž, která rozlámala čtyřicet let tuzemské historie na malé kousky a poskládala je dík abecedě do bláznivých spojení. A tak se tu potkává Sandokan s policejním obuškem, toaletním papírem, Rudým právem, opičkou Judy a nitroděložním tělískem DANA na pitevním stole jedné zesnulé epochy.

A koneckonců, tento svazek je také svéráznou cvičebnicí dějepisu. Totalita pro začátečníky. Historie v posměšcích, hříčkách a míchaných nápojích. Socialismus jako vtip. Čtyřicet let trvající anekdota, v níž se sejde Čech, Rus a další výtečníci a šprýmují tak urputně, až se třesou podbradky, pionýrské šátky i oprátky.

Ale to ještě není vše, jak se říká v teleshoppingu.

Exemplář, co se vám dostal pod ruku, může být dále bedekrem na cestě pamětí, herbářem vzpomínek, malým labyrintem iluzí a traumat, mapou socialistické mytologie, leporelem lidové pitvořivosti, kolekcí urážek veličenstva, parkem kultury a oddechu, mauzoleem, kapesním orlojem, do kterého vhodíte pětikorunu a figurky se dají do pohybu: stařičký Nejedlý s parapletem, Michal David s klávesami na krku, Martina Navrátilová s raketou, Gagarin, Dean Reed, Rumburak, Rudla Slánský koulí očima, zatímco Kléma už má zase pod čepicí, generál Čepička hrozí prstem generálu Šejnovi, partyzán, horník, mrtvola z Černobylu, taťka Šmoula etc. etc. Vyřezávaní panáčci korzují před zraky publika a jeden neví, jestli se má smát, nebo naříkat. On ten socialismus totiž zas až taková sranda nebyla, i když legrace se v něm užilo dost. I V roce 1948 se Československo otřáslo v základech. K moci se dostali komunisti a začali měnit svět k lepšímu. Cesta ke štěstí byla roubena pracovními tábory, uranovými doly, vězeňskými kobkami i šibenicemi. Lidi byli zbaveni svobody cestovat, číst, co chtějí, říkat, co si myslí, volit různé strany, stu

Malý český vtipálek v době totalitní (předmluva)

6 dovat bez ohledu na svůj původ. Tři roky po válce si mohli Čechoslováci přetočit hodinky o desetiletí nazpátky.

Řada lidí se z tohoto ráje, který střežili pohraničníci se psy a samopaly, snažila spěšně vzdálit. Prostříhat se skrz dráty, prokličkovat přes nášlapné miny, přeletět hranice v balónu, prorazit závory, přeplavat řeky, jeden řezník se prý omotal párky a pláty slaniny a takto obalen se převalil přes ostnatý drát na hranicích se západním Německem.

Většina lidí ale zůstala. Někteří nový režim zpočátku dokonce upřímně vítali. Některým to vydrželo až do doby, než jednoho rána vykoukli z okna a mířil na ně tank bratrských soudruhů, kteří jim přijeli připomenout, co to ten socialismus vlastně je. Pár skalním (dle počtu stranických legitimací asi dvěma milionům) vydržela víra až do roku 1989.

Pravdou je, že čtyři dekády trvající expedice do hlubin utopie nepřesně nazývané socialismus netvoří celistvý monolit. Jiný byl socialismus poválečného budování, jiný socialismus politických procesů 50. let, jiný byl v čase Pražského jara, jiný v době invaze, jiný za normalizace, jiný během sametové revoluce. Jiný byl socialismus pro politické kádry, jiný pro politické vězně, jiný pro taxikáře, jiný pro učitele, jiný pro vyhozeného z práce za nesouhlas s okupací, jiný pro toho, co od okupantů kupoval lacino benzín, jiný pro emigranty, jiný pro ty, co bydleli v bytech po emigrantech. Jiný byl socialismus Zápotockého, jiný Jakešův, jiný byl socialismus potravinových lístků a socialismus tuzexových bonů, jiný byl socialismus televizních Chalupářů, jiný Magorových veršů z kriminálu...

Všichni jsme ale nevyvratitelně dýchali stejný vzduch. Byl to vzduch prosycený absurditami jak pouliční výčep čmoudem cigaret bez filtru. Většina obyvatel – zdálo se mi tehdy – se stavěla proti režimu. Ale co dělá našinec, když na něj dopadá drtivá tíha dějin?

„Jdu věšet komunisty,“ říkávala moje babička, když šla věšet prádlo, a při Člověče, nezlob se zaboha nechtěla červenou figurku. Ale pokaždé šla k volbám volit komunisty. Otec se v srpnu 1968 rozhodl, že se neoholí, dokud okupanti neodejdou. Když jsme porazili Sověty v hokeji, křičel: „Vy nám tanky, my vám branky!“ A ve výroční den okupace jezdil na protest v autě s rozsvícenými světly. Ale stejně se za pár měsíců oholil a za pár let vstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství, abych se dostal na školu. První den na vysoké mě spolužáci v hospodě naučili šifrovaný přípitek „AZB“. Znamenalo to: „Ať zhyne bolševik.“

Ne, ne, my nebojujeme se zbraní v ruce, ale s pivem na stole a úšklebkem na tváři. Své tyrany nestřílíme, ale zesměšňujeme. Ve vichřici dějin povstává malý český vtipálek a snímá hříchy světa na svá bedra, dělaje si srandu i z vlastní babičky.

7


II Když se dostali komunisti k moci, snažili se ovládnout zemi totálně. Včetně jazyka. Měnili názvy ulic, měst, podniků, obchodů či fotbalových klubů. Zasahovali i do běžné konverzace včetně pozdravů a oslovení. Místo „dobrý den“ se mělo říkat „čest práci, soudruhu“, neboť i oslovení „pane“ bylo spjato se starými pořádky.

To nemohlo zůstat bez odezvy. Svět přejmenovaný z moci úřední si lidé znovu přejmenovávali po svém. Nešlo o desítky, ale o tisíce výrazů ze všech sfér bytí. Vzniklo jakési paralelní názvosloví, které šířila šeptanda a jež není zachyceno v žádných slovnících. Tímto privátním jazykem se lidé snažili přiblížit označovanou věc realitě, zdůvěrnit si svět, ulevit si, pobavit se a hlavně odmítnout „jejich“ jazyk, papundeklovým mávátkem nakulmovaný ideologický žvást.

Ačkoli tehdy nebyl obecně znám orwellovský newspeak, degradující řeč na bezobsažný nástroj k výkonu moci, tuzemští intelektuálové i plebejci jej vyčuchali na sto honů. Od brutálního patosu prokurátora Urválka z 50. let („Nechť váš rozsudek dopadne jako železná pěst bez nejmenšího slitování, nechť je ohněm, který do kořene vypálí tuto hanebnou hlízu zrady!“) až po beztvarou slovní žoužel pozdního Husáka, halícího se do dodavatelsko-odběratelských vztahů a komplexního plnění pětiletého plánu jako gejša do perelíny.

Ale nebyla to jen přejmenovávací mánie a falešná vzletnost či šeď oficiálního jazyka, proti čemu se lidé bránili. Byla to i očividná lež vydávaná za pravdu. „Nikdo nemá v úmyslu stavět žádnou zeď,“ pronesl vůdce východních Němců Walter Ulbricht dva měsíce před stavbou Berlínské zdi. Podobně si vytřel zadnici se svým národem „Toníček“ Zápotocký, když dva dny před měnovou reformou ubezpečoval, že žádná nebude. Roku 1969 přineslo Rudé právo snímek mladíků, kteří ukazovali dvěma zdviženými prsty viktorku, opatřený ďábelským titulkem: „Mladí kontrarevolucionáři ukazují, že za dvě minuty začne útok!“ Ostatně, nazvat vojenské přepadení země „bratrskou pomocí“ bylo vskutku husarským kouskem erární drzosti.

Paralelním pojmoslovím se ovšem lidová sabotáž propagandy nevyčerpala. K tomu připočtěme ještě další erupce lidové tvořivosti, které se vtělily v astronomické množství anekdot, hádanek, průpovídek, parodií, hesel, fám a dalších a dalších útvarů. Pikantní je, že soudruzi nový režim narýsovali na plakáty jako svět rozesmátých tváří a namísto úpadkového umělého umění vzývali tvorbu lidovou. Zmýlili se jen napůl: lid tvořil vydatně a smál se ještě víc – jenže především soudruhům. Socialismus byl tragickou kapitolou tuzemské historie, avšak skvělou kapitolou tuzemského humoru. Nikoli humoru estrádních pódií, ale toho, co se pokoutně šířil od ucha k uchu a od úst k ústům, jež se obvykle záhy zkroutila úsměvem. 8 III Terčem žertování se staly různé aspekty doby: nabubřelá hesla, prázdné floskule, megalomanské stavby, sochy mocnářů, kazové výrobky, prorežimní umění, fízlové, patolízalové, horlivci, pseudohrdinové a samozřejmě potentáti všeho druhu.

U pohlavárů se karikovaly jak politické kotrmelce, tak vyjadřovací schopnosti, směšná jména i fyzické anomálie. Dělat si legraci z tloušťky, plešatosti, ušatosti či srostlého obočí se může zdát dětinské, ba nízké a zákeřné. Osobně v tom vidím snahu strhnout papaláše z výšin trůnu na ulici a tam jim pomyslně natlouct jako rovnému. (Trochu něco jiného bylo, když za protektorátu kolaborantský satirik spílal ochrnutému Rooseveltovi do mrzáků a jeho ženu nazýval špinavou Židovkou s předkusem. Copak nás Roosevelt obsadil, věznil, popravoval? Chybí tu jaksi důvod k tupení.)

Faktem zůstává, že plebejský humor je tělesný. Soustřeďuje se zejména na dolní polovinu těla, která vzdušné zámky zrozené v hlavě uzemní o patro níž. Lidová slovesnost je uhnětena z materie, kterou vysoká literatura, neřku-li propaganda před našimi zraky obvykle splachuje či zahaluje. Lenin vyměšující, souložící a umírající je nepřípustný z hlediska ideálu, nikoli však z hlediska groteskního realismu středověké karnevalové kultury, z jejíhož odkazu se sytí folklor dodnes.

K tomu se váže i příslušná slovní zásoba. „V národu je síla, v prdeli je díra!“ – pradávný záchodový nápis názorně vyjevuje kontrapunkt oficiálního a lidového jazyka, potažmo světonázoru. V domnění, že doba retušování folkloru je už za námi, uvádíme texty v autentickém znění i tam, kde dříve zůstávaly jen tři tečky. A výtky, že jde o humor zhusta cynický, odbuďme frází: jaká doba, takový humor.

Anebo ne. Vždycky mě zajímalo, jestli existuje nějaká morálka folkloru. Nějaké hranice, před nimiž se lidový vtipálek zastaví. Něco nedotknutelného. Posvátného. Podle mého hranice nejsou i jsou. Zesměšňuje se absolutně vše, jen je otázka kdy. Pokud disident Havel sedí ve vězení, nežertuje se o něm. Pokud je prezidentem, na přetřes přijde i jeho ráčkování, kalhoty a zálety. Nic není svaté, leda by to snad onen drsný křest srandou vydrželo a nerozpadlo se to jako domeček z falešných karet. Možná nějak takhle se tvoří skutečné hodnoty. Z podstaty věci samé, nikoli befely, lámáním kostí, podřezáváním chřtánů. A pokud nám dnes náboženští fanatici poroučejí, o čem nesmíme žertovat, pošlapávají základy naší civilizace, která si parodií permanentně testuje hodnotový žebříček.

Ale zpět ke světlým zítřkům, které se mezitím staly včerejškem. Ještě bych připomenul jisté stereotypy a paušalizace, jež socialistický humor provázejí. „Jak se říká škodovce na vrcholu kopce? – Zázrak.“ Naše stodvacítka, pokud tedy nastartovala, vyjížděla kopce na horách lépe než Mercedes. I ten nešťastný Zdeněk Nejedlý, který nazval Smetanu „Leninem české hudby“, možná nebyl jako vědec vždy úplný blb, jak je prezentován v anekdotách. A závěsný kuželník dostal jméno dávno před bolševickou revolucí, tudíž název „ruské kuželky“ není odvozen od stojanu ve tvaru šibenice a koule připoutané řetězem, aby ji komunisti neukradli, jak se tehdy říkalo. Ale když ono se to, soudruzi, tak nějak nabízí.

9


Občas je totalitní humor taky docela komplikovaný. Když sovětský okupant spatřil cyklistu a volal, ať mu ihned odevzdá bicykl, tuzemský taškář šlápl do pedálů a zakřičel: „Tobě leda tak mokrý kolo v němčině!“ Kdož nejsi germanistou, viz: mokrý = nass, kolo = (das) Rad. To mi připomíná žert s papírovou pětikorunou z časů protektorátu. V době, kdy se německá ofenziva v Rusku zpomalila kvůli mrazům, skrývala bankovka zašifrovanou radu wehrmachtu, aby jim tanky neklouzaly po ledu. Návod: Škrtněte dvě první a dvě poslední písmena ve větě PADĚLÁNÍ SE TRESTÁ, která byla vytištěna na bankovce. A pak to přečtěte pozpátku.

Socialismus nebyla první dějinná svízel, kterou Češi zažívali, proto se i ve vtipech o Štrougalovi s Husákem objevují motivy ještě ze světových válek a možná i z Rakouska-Uherska, ne-li Bílé hory. Úsměvné mi však přijde vytýkat lidovému humoru faktické chyby a omyly. Jistě, občas se upraví letopočet či místo děje, aby to lépe sedělo do fóru, ale jinak se folklor zásadně nemýlí. Krásně je to vidět na lingvistických bojích, jež mezi sebou vedou znalci socialistických dopravních samohybů. Jeden míní, že sovětskému vozidlu značky Moskvič se ultimativně říkalo Leninovy sáně. Ale kdepak, Leninovy sáně byla Volha, Moskviči se kvůli masivnímu oplechování přezdívalo dlabaný ingot. Kam vás vede slepá vášeň, dlabaný ingot byl odjakživa ruský motorový vlak řady 835, to ví i bába z Jevíčka, stejně jako že motoráku M-131 se říkalo hurvínek. Cha, nenechte se vysmát, hurvínek byl přece Velorex neboli hadrák vulgo splašený montgomerák...

Myslím, že pravdu mají všichni. Ať říkali hurvínek autu, vlaku nebo třeba generálnímu tajemníkovi, bylo to jejich pojmenování. Jako bychom se dostali na počátek jazyka, kdy slova ještě nebyla pevně přilepena na věcech jako štítky, ale volně povlávala podle libosti. Mě osobně si nejvíc získal název „Moskvič 68“ – na fotografii ze srpnové invaze, na níž byl takto označen okupantský tank. IV Když v roce 1951 vyšel Haškův Švejk, doprovázely ho mnohastránkové podrobné vysvětlivky. Jejich autor, snaživý žurnalista Zdena Ančík, v nich vysvětloval i takové obraty jako „pes aportuje = vycvičený pes přináší ukázaný předmět v tlamě“ a sklidil za to oprávněný posměch. Možná vám na první pohled přijde podobně nejapné, vysvětluje-li náš lexikon všeobecně známé výrazy jako Husákovo ticho, Fronta na maso, Pakul nebo sorela. Ale nenechte se mýlit. Dnešní generace už vůbec neví, oč jde, a s uplývajícím časem přestávají těmto původně provozním termínům rozumět i pamětníci. I mnohé z tehdejších anekdot už potřebují komentář či dokonce celý výklad.

Filozof Voltaire míní, že vtip, který je třeba vysvětlovat, už není vtipem. Ano, už je historií. Živý folklorní materiál pomalu tuhne v dokument doby. Ale zkusme to otočit. Zkusme se na tehdejší 10 humor podívat jako na svéráznou učebnici historie. Rázem zjistíme, že na šprýmech anonymních žertéřů můžeme odvyprávět takřka celé spletité období 1948–1989. Humor se ukázal jako nečekaně významný nositel historické paměti, který podchytil nejen klíčové události a veličiny, ale i děje všednodenní povahy a bizarní figury dávno zaváté časem.

A tak za Leniny, Brežněvy a Husáky dík magické moci humoru povstávají z propadliště dějin i takové postavy jako vládní kněz Josef Plojhar, esoterický ministr školství František Kahuda, ostravský aparátčík Miroslav Mamula, jednooký sekernický novinář Jan Kliment, škrobená televizní moderátorka Indra Vostrá, darebný fotbalista Ladislav Přáda, chilský soudruh Louis Corvalán, americká komunistka Angela Davisová či její krajanka Samantha Smithová, která v deseti letech napsala Juriji Andropovovi, že se obává jaderné války, načež ji mírumilovný vládce Sovětského svazu pozval do Artěku a mediálně patřičně „ojel“. Objevování těchto zasutých meandrů historie mě při práci na slovníku bavilo možná nejvíc.

Naší ambicí pochopitelně nebylo zachytit humor socialismu v jeho úplnosti. To není vzhledem k množství a těkavému charakteru folkloru ani možné. Mohlo by vzniknout klidně třicet dalších lexikonů totalitního humoru se zcela jiným obsahem. Chtěli jsme představit ukázky spíše méně známé, jakkoli je to snaha relativní z hlediska regionálního, zájmově-profesního a především generačního. Podstatně jsme totiž byli limitováni našimi daty narození, tudíž grunt svazku tkví ve druhé polovině socialistické anabáze.

Vzhledem k tomu, že do humoristického koloritu doby patřily i fámy, je třeba na mnoha místech zdůraznit slůvka „údajně“ a „prý“. Naším cílem nebylo zostouzet mnohdy ještě žijící osoby, nicméně jejich často pokroucené příběhy jsou už pevně vrostlé do lidové slovesnosti a nelze je stejně jako například vulgarismy vyjmout bez porušení podstaty. Opakovaně se zde třeba objevuje zmínka o milostném poměru zpěvačky Vondráčkové a komunistického politika Štrougala. Tato fáma byla mnohokrát přesvědčivě vysvětlena a vyvrácena – politikova dcera, s níž se objevoval na veřejnosti, se zpěvačce podobala. S tímto omylem však pracují desítky anekdot, hádanek či parodií, které patří do zlatého fondu, a zamlčet je by znamenalo mrzačit folklor. Fáma je s totalitou, jež svévolně cenzuruje informační tok, zkrátka nerozlučně spjata. Vždyť kolik jen konspiračních teorií se vynořilo kolem skonu té nebohé mírotvorné holčičky Samanthy Smithové, když ve třinácti letech zahynula při letecké havárii...

Ještě stojí za zmínku, co v našem lexikonu nenajdete. Jednak jsou to výrazy notoricky známé jako „černí baroni“ či „modrá knížka“ pro nevojáky, která nesměla chybět v knihovně žádného intelektuála, byť by byla jediná, jak se říkalo. Dále tu absentují dobové obraty, jež neměly bezprostřední vztah k humoru. Příkladem budiž pražský „most inteligence“, tedy Branický most, na jehož výstavbě byli nuceni pracovat i univerzitní vzdělanci.

V hesláři také schází množina termínů, které jsme z humoru vyloučili, i když primárně k pobavení sloužily. Nenajdete tu infantilní označení „domeček“ pro estébáckou mučírnu na Hradčanech, ani šprýmy typu „telecí bečení“ či „rajský protlak“, jimiž mučitelé vězňů nazývali odpornou praktiku

11


drcení varlat. Ono už zařazení obratů z vojenské šikany je na hraně. Být přinucen několik hodin se neustále převlékat z uniformy do tepláků, pyžama a zpět nebo pravidelně nalézat svou skřínku s věcmi obrácenou vzhůru nohama, je legrace poněkud jednostranná. Té první kratochvíli se říkalo „barevná hudba“, té druhé „bratislava“, neboť čtyři nožičky převrácené skřínky připomínaly bratislavský hrad. Snad jediná, alespoň trochu vtipná forma vojenského trápení nesla název „zametání Měsíce“, kdy musel vojín vystrčit z okna koště a dělat, že zametá Měsíc, aby mazákovi při usínání nesvítil do očí.

Velkou množinu nepřítomných hesel tvoří také ta, co se prostě nevešla. Od Smrkáče (Josef Smrkovský) po Tóňu Páňu (Antonín Panenka), od Hortyho svině (maďarský obrněný transportér) po edici Kadění (nevyrovnaná edice básnických prvotin Ladění). A zřejmě ještě více bude výrazů, které naší pozornosti unikly. Dejte nám o nich prosím vědět – kontakt najdete na konci knížky.

A ještě něco: Navzdory encyklopedickému rázu je náš lexikon dílo přísně nevědecké. Vždyť dospět v jednom heslu od griotky s rumem k čertíkovi Bertíkovi a Štěpánce Haničincové a od nich plavmo přeskočit k tanku rudoarmějců a potažmo sovětské okupaci je výkon vpravdě atletický, nikoli akademický. Co taky čekat od slovníku, kde „fučík“ je druh pšouku, „gagarin“ golfová minela a „mafie“ zkratka marxistické filozofie, že? V Hráči mariáše tvrdí, že nemá cenu „dívat se mrtvýmu do prdele“. Neboli každé přemítání po hře je marné. Pokud bychom to vztáhli i na socialismus, je otázkou, zdali nebožtík už opravdu nedýchá, neboť minimálně sub specie aeternitatis je ještě teplý.

A tak chodím po ulicích svého města a narážím na střípky minulé doby. Nástěnka komunistické strany má tradičně nejlepší výzdobu. Krepák, špendlíky i obrázky pocházejí nejspíš ještě ze starých zásob. V prodejnách pro turisty stále nabízejí sovětské vojenské čepice, metály či dřevěné matrjošky. Nejradši mám tu s Putinem, v jehož útrobách se skrývá malinkatý Stalin. Už se moc neprodávají gumové masky s obličeji někdejších sovětských vládců, které frčely po sametové revoluci. To byla panečku podívaná, když tu roku 1990 skotačili po ulicích prachatí Rusové v maskách Lenina či Stalina – asi jako kdyby po válce dováděli v Izraeli němečtí turisti s háknkrajcem na rukávu a knírkem pod nosem. Nicméně, ruština zní v ulicích mého města takřka nepřetržitě, rozhodně víc než za komunistů. Vždy, když slyším tu řeč Kotěnočkina a Brežněva, vzpomenu si na mrazivou hádanku: „Proč je na konci ruských filmů napsáno Koněc filma? – Aby si lidi nemysleli, že už je konec absolutně všeho.“ Cestovní kancelář u metra s nápisem v azbuce „Švejk s. r. o.“ jen potvrzuje vizionářství lidového humoru.

Krom Rusů potkávám občas i mládežníky ze Západu, na jejichž značkových mikinách se skví nejen Che Guevara, ale též srp a kladivo, pěticípá hvězda či text písně Bandiera Rossa. Při protestech proti Mezinárodnímu měnovému fondu se tito jurodivci v rudých kuklách u nás slušně vyřádili.

12


Docela bych s nimi někdy zašel na pivo a porozprávěl. Ne o lágrech, oligarchii komunistických bossů a zničených životech, ale o maličkostech, jež dotvářely odstíny obrazu té vysněné lepší společnosti. Třeba o tom, jak člověk zaparkoval auto na ulici a radši si vzal s sebou stěrače, aby mu je neukradli, protože nebyly k sehnání. Jeden známý si odnesl stěrače domů a šel do hospody. Po návratu našel byt vykradený, přičemž mu zmizelo pár drobností a – stěrače!

Nebo když jste na horách koukali na mapu okolí, kde byla zakreslena každičká běžkařská trasa, ale za státními hranicemi zelo prázdno – jako kdyby sousední Rakousko vůbec neexistovalo. Nebo když se na zdi domu objevil nápis „Svoboda a demokracie“ a policie týdny pátrala po vinících tohoto zločinu, aby je mohla exemplárně potrestat. Nebo když jsem vstoupil do obchodu s gramodeskami a na pultě tam měli rozloženy výlisky jediného elpíčka – Po cestách růžových od skupiny Kroky Františka Janečka. V té době nesměly vystupovat desítky tuzemských kapel, západní muzikanti sem nemohli jezdit skoro vůbec, jejich nahrávky nebyly k mání, ale někdo holt kráčel po cestách růžových.

Možná bych těm zápaďákům v tričkách s pop-artovým Leninem ještě stačil říct, jaké to bylo utírat si zadek Rudým právem, kde na titulní stránce psali, jakých úspěchů socialismus právě dosáhl, i když zrovna nebyl k dostání ani ten posraný hajzlpapír. Pak by se ale k našemu stolu určitě vnutili místní štamgasti a začali halasit, jak je to dneska strašné a co všechno bylo „za socíku“. Což je mimochodem hrozné slovo – socík zní jako cecík nebo knedlík, jako by to byl pohodový víkendový dlabanec (taky hrůza!) u mámy na chajdě. Co přišlo po roce 1989, je jiná věc, ale blahořečit kvůli tomu policejní totalitu mi přijde poněkud úchylné, jakkoli se k tomuto chóru či chrochtotu přidávají i mnozí politici. Ach, ta báječná šakalí léta, z nichž kape sliz ještě do dnešních dnů...

Nakonec důležité upozornění: Tato kniha nevznikla z žádné nostalgie. Aneb jak se říkalo za normalizace: „Víte, co je to maximální paradox? – Že tahle podělaná doba se bude za pár let nazývat staré dobré časy.“ Tak to tedy prrr! Tato kniha vznikla z obdivu k lidovému humoru, který je naším nerostným bohatstvím, když už nemáme ani ropu, ani plyn, ani moře. Tato kniha vznikla jako hold bezejmenným vtipálkům, byť jsou to smějící se bestie, co jednou rukou mávají Husákovi na tribuně a druhou ukazují nemravné posunky, co pravidelně selhávají ve volbách, ale nikoli v humoru. Neznámý vojín má svůj pomníček na kdejakém rohu. Neznámý humorista ať má pomníček alespoň v této knížce.

Jan Nejedlý

13


Takhle to všechno začalo...

VÍTĚZNÝ ÚHOR – Skeptická obměna vzletného označení Vítězný únor, které dobová propaganda

užívala pro komunistický převrat z února 1948. Nové časy odstartovala „nejhorší balkónová scéna“,

při níž Klement Gottwald z terasy na Staroměstském náměstí oznámil národu převzetí moci. „Vítězný

úhor“ přesměroval plavbu Československa od demokracie k totalitě. Kromě masivního omezení svobo

dy a sevření do sovětského područí došlo i k ekonomickému úpadku země v důsledku definitivního ze

státnění soukromého majetku. Proto se říkalo, že u nás roku 1948 vybuchla neutronová puma, jež měla

opačné účinky než obvykle – „lidi zůstali a věci zmizely“. Propaganda akt převratu hojně mytizovala

(„Únor je náš Říjen!“) přirovnávajíc ho k Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku. Každoročně se

také konaly mohutné oslavy únorových událostí. Viz anekdota, v níž se sejde Rus s Rakušanem. „Proč

nás ti Češi tak nesnáší,“ říká Rus, „vždyť pod Rakouskem byli tři sta let a pod námi jen čtyřicet jedna?“

Rakušan: „No víte, my jsme je nenutili každý rok slavit Bílou horu jako vy Vítězný únor!“

14


A nyní již socialismus podle abecedy...

15


Hlavně zdraví,

to ostatní si ukradneme!

A


AGENTURA JPP – Jedna paní povídala. Šeptanda, rozšiřující neověřené zprávy i pavlačové klepy, bují v kaž dé době. Avšak v totalitních režimech, kde média zamlčují veškeré aféry i dění kolem prominentů, nabývá lidové zpravodajství obřích rozměrů. Dobu socialismu u nás opřádalo tisíce fám. Vezmeme-li si za příklad jen populární hudbu, šuškalo se jak o absurdních milostných románcích pěveckých hvězd (Vondráčková se Štrougalem, Pilarová s Fidelem Castrem, Neckář s Deanem Reedem), tak třeba o tom, že když si pustíte na magnetofonu pozpátku píseň Marty Kubišové Modlitba pro Martu, uslyšíte jména zrádců, kteří v roce 1968 pozvali do Československa sovětská vojska. Občas se režim pokoušel „agenturu JPP“ využít ve svůj prospěch. Záměrně byly

třeba rozšiřovány zvěsti o tom, že na koncertech kape

ly The Plastic People of the Universe tančí diváci nazí

a bubeník buší do bicích mrtvými krysami, aby pořada

telé přestali nonkonformní skupinu zvát na vystoupení.

AHA A POZRI – Slovensky Jů a Hele. Plyšoví mo

derátoři, okopírovaní z americké estrády The Muppet

Show, se poprvé objevili na televizní obrazovce roku

1980. Uváděli pásmo pro děti Studio Kamarád, které

se vysílalo pravidelně v neděli ráno. V tento čas zařazo

vala televize atraktivní programy již od 50. let ve snaze

konkurovat nedělním ranním bohoslužbám. V případě

víkendových dětských pořadů šlo také o zabavení mlá

deže po ránu v zájmu zvyšování populace.

Kamarádi, máme vás rádi! Dívejte se na bednu a hlavně nechoďte za maminkou do ložnice.

AGENTURA JPP

AHA A POZRI

17


AKCE „ZADARMO“ – Neplacená, „povinně dobrovolná“ pracovní Akce Z vyhlašovaná v letech 1955– 1989. Písmeno Z oficiálně označovalo zvelebování, v jehož rámci se uklízely parky, meliorovala pole, stavěly domy pionýrů atp. Šlo o pokus využít původně spontánní budovatelské nadšení poválečných let a nasazovat bezplatnou pracovní sílu tam, kde místní správa selhávala. Za těchto okolností se lidé do dobrovolné brigádní činnosti v čase svého volna příliš nehrnuli. I zkratku pro tehdejší policii zvanou Sbor národní bezpečnosti (SNB) vykládali jako – Seru na brigádu. Účastí v Akcích Z bylo podmiňováno kupř. přijetí dítěte do školky či na studia. >Tužka čarodějka ALKOHOL S LIDSKOU TVÁŘÍ – Vinný destilát Stará myslivecká neboli Myslivec, jehož etiketu zdobí

Hrábě a vidle s sebou!

Hlášení rozhlasu Místního národního výboru:

„Soudružky a soudruzi, vážení občané! Zítra,

tj. v sobotu, se koná brigáda pro místní JZD. Sraz

je v sedm hodin ráno u budovy MNV. Hrábě a vi

dle vezměte s sebou. Vy mně taky. Konec hlášení.“

Domovní důvěrník bilancoval výzvu v paneláku

k jarnímu úklidu: „Tak v pěti bytech mají hexen

šus, v sedmi infekční žloutenku a v ostatních tu

drzost poslat mě do prdele.“

tvář nimroda. Název reagoval na frázi „socialismus s lid

skou tváří“. Obliba Myslivce na začátku 80. let výrazně

klesla po fámě, že se do něj přidává Fridex.

ALPSKÝ RYZLINK – Nápoj, míchající dohromady

levné ovocné víno (čůčo) s Alpou, lihovým roztokem

rostlinných silic, obvykle užívaným k ošetřování pokož

ky. Namísto vlašského ryzlinku tak vznikl díky lihu os

třejší drink. Pokud se Alpa smíchala s griotkou, zrodil

se nápoj slangově nazývaný Krámy Yettiho mámy. Lidé

na okraji společnosti popíjeli coby náhražku alkoholu

také čisticí prostředky Okena či Iron, přefiltrované přes

plátek chleba.

ANEŽKA HODINOVÁ-HOTELOVÁ-SPURNÁ –

Žertovné prodloužení jména komunistické funkcionář

ky Anežky Hodinové-Spurné. Angažovaná bojovnice

za práva žen stála u samého zrodu KSČ a brzy se při

klonila na stranu radikálního křídla kolem Klementa

Gottwalda, který se jí při stranických pijatikách prý ptá

val: „Tak co, soudružko, jsi hodinová, nebo spurná?“

ANI ZRNO, NAZDAR! – Zkomolené zemědělské

heslo „Ani zrno nazmar!“, jež se užívalo během žní

a žertem také při přípitku pšeničnou vodkou. Další pří

klad významově přeonačeného přípitku zněl „Za sebe

i za onoho chlapce!“, což byl původně název ideového

apelu na svazáky, kteří měli pracovat a žít i za onoho

pomyslného chlapce, který položil život v boji s hitlerov

ci a nedožil se vysněného socialismu. V roce 1968 se

místo přípitku „Na zdraví!“ říkalo „Na hovno!“, což byl

akronym: „Na Hromadný Odchod Vojsk Našich Osvo

boditelů!“

AKCE „ZADARMO“

ALKOHOL S LIDSKOU

TVÁŘÍ

ALPSKÝ RYZLINK

ANEŽKA HODINOVÁ-HOTE

LOVÁ-SPURNÁ

ANI ZRNO, NAZDAR!

18

ANKA HOKYNÁŘKA – V narážce na agitační román

Ivana Olbrachta Anna proletářka se tak říkalo televiznímu

seriálu Žena za pultem (1977), jehož protagonistkou byla

prodavačka Anna Holubová. Uvědomělou vedoucí od

Další přípitky z oněch časů K poctě zbraň! Hlavně zdraví, to ostatní si ukradneme! Na krásu našich koní a rychlost našich žen! Na děti našich rodičů! Popojedem, bratře Žižko! Nejsme tady na borůvkách! Vejdi a neuškoď! Hup do lihu! Hoď hóóó tam! („japonský“ přípitek) Katoda, anoda, zem, to pivo musí sem!

(ťuká se sklenicí o sklenici a stůl)

Střízlivý nás nedostanou!

dělení lahůdek ztvárnila herečka Jiřina Švorcová, o níž

se spekulovalo, že byla do role obsazena na příkaz strany.

Diváci se smáli stejně tak postelové scéně, v níž se člen

ka ÚV KSČ Švorcová toporně muckala se svým seriá

lovým milencem, jako fiktivní samoobsluze, jejíž regály

praskaly pod nedostatkovým zbožím. Navzdory lehce

tendenčnímu nátěru si seriál získal popularitu i za hra

nicemi Československa. Jednou z mála zemí východ

ního bloku, kde se nevysílal, byl Sovětský svaz. Pohled

na prodejnu zásobenou zbožím od koňaku po kaviár by

sovětského diváka zřejmě nemístně konsternoval.

> Socialistická skleróza > Švorcka

ANYŇÁK – Posměšný výraz pro televizního moderá

tora, který stále opakoval: „A nyní...“. „A nyní vystou

pí soubor písní a tanců...“, „A nyní bude následovat

projev soudruha...“, „A nyní zazní symfonie G dur...“.

Nejznámějším „anyňákem“ byl televizní hlasatel Miloš

Frýba, kolem jehož osoby vyrostl mysticko-recesistický

kult, vrcholící vždy 25. ledna Frýbestrem.

A nyní zazní písně: Útoč Frýbou, S Frýbou má svět naději,

Jít a hledat Frýborádo a Miloši Frýbo, zaplať mi pívo!

ANKA HOKYNÁŘKA

ANYŇÁK


ÁRIJSKÝ BOJ – Časopis Tribuna, zaměřený na ideo

logii a politiku, vycházel po celou normalizaci. Roku

1983, po uveřejnění článku „Nová“ vlna se starým obsahem

od fiktivního autora Jana Krýzla, jej zhnusení čtenáři

překřtili na Árijský boj. Nelichotivé přirovnání k antise

mitskému týdeníku z časů protektorátu způsobil Krýz

lův zákeřný text proti alternativní hudbě, po němž ná

sledoval doslova pogrom na rockové kapely.

ATOMBORDEL – Protichemický oblek, mající

ochránit vojsko v případě atomové války před radio

aktivním spadem. Civilisté tuto pogumovanou kom

binézu užívali kupř. při čištění septiků. Školní mládež

v rámci branných cvičení nahrazovala „atombordel“,

skládající se z kombinézy, holinek a plynové masky, ige

litovými sáčky, případně pytlíky od mléka, které se dá

valy na ruce a nohy. ÁRIJSKÝ BOJ ATOMBORDEL

20

Chvilka s reklamou

Chceš-li

poznat,

co je dřina,

kup si kolo

Ukrajina

Bojovat za mír je jako

souložit za panenství! B 22 BAKELITOVÝ JAGUÁR – Východoněmecké vozidlo značky Trabant s plastovou karosérií. Jinak se mu také říkalo parchant, trabuko, pryskyřník pádivý, splašené trsátko, ryntyntyn, rozzuřený vysavač, pojízdná dýmovnice, šejkr, konzerva na kašel, fíbr-fofr, pomsta za Sudety či plánované hospodářství na kolečkách. Vozítko bylo vysmíváno kvůli vzezření, omezené rychlosti i namodralému čmoudu z výfuku. Symbolem dodýchávajícího komunismu se staly stovky „trabošů“ opuštěných roku 1989 v ulicích Prahy. Zůstaly zde po východních Němcích, kteří přes západoněmeckou ambasádu utíkali na Západ. Coby „trabant s americkou poznávací značkou“ byl označován zpěvák Dean Reed, který se jako jeden z mála amerických umělců rozhodl působit na Východě, tedy v Německé demokratické republice. > Kružítkov > Rudý Elvis

Go, Trabi, go!

Dotaz na Rádio Jerevan: „Může trabant vyvinout

rychlost 100 kilometrů za hodinu?“

Odpověď: „V principu ano, pokud ho pustíte

z vrcholu Araratu.“

Dotaz na Rádio Jerevan: „Je pravda, že trabant

bude přejmenován na Lutherův vůz?“

Odpověď: „V principu ne. Ale je to stále navrho

váno, neboť již Luther řekl: Zde stojím a nemohu

jinak.“

Jak se řekne trabant francouzsky?

Carton de blamage.

Bakelitový jaguár: Žádné vtipy o trabantech neexistují, všechno je pravda.

Proč se nemontují do trabantu pásy?

Protože se jeden jeho řidič zapomněl odpoutat

a vběhl i s vozem do tramvaje.

Na louce jezdí trabant zběsilou rychlostí stále do

kola. Opodál stojící zemědělec se jde zeptat, co

se děje. Řidič trabantu stáhne okýnko a povídá:

„Přiskřípl jsem si pampelišku do dveří a nejde

utrhnout, tak ji musím ukroutit.“

Jedu takhle v bleděmodrým trabantu,

cigaretu přilepenou na pantu.

Jaká by to byla asi paráda,

kdyby se mi přilepila na záda.

Seru si to na mopedu v baretu,

cigaretu přilepenou na retu.

Jaká by to asi byla paráda,

kdyby si má stará lehla na záda.

Go, Trabi, go, go, go!

(Johnny B. Goode)

BAKELITOVÝ JAGUÁR

23


BASOSTAV – Též Muklostav. Zkratka, vytvořená dle vzoru Průmstav či Metrostav, připomínala využití pracovní síly vězňů na stavbách řízených státem. Podobně fungoval i projektový ústav ministerstva vnitra na Pankráci. V tomto Basaprojektu (viz Stavoprojekt) technicky vzdělaní vězni – architekti a inženýři – zdarma projektovali různé budovy včetně soukromých vil stranických prominentů. Basaprojekt i Basostav se dle šuškandy podílely kupř. na výstavbě skrytého rekreačního areálu Vystrkov na Orlíku určeného pro vysoké funkcionáře. Praxe byla převzata od Sovětů, kteří využívali vězně v tajných projektových a výzkumných ústavech zvaných šarašky již od 30. let. > Orlí hnízdo BLBÝ JAK VITÁSEK – Lidové přirovnání utahující si z mladého komunisty Petra Vitáska, hlavní postavy televizního seriálu Rodáci. Tento „průseriál“ vznikl v roce 1988 ke 40. výročí Vítězného února. Šlo o jeden z posledních ideologických pokusů o překroucení historie na televizní obrazovce. Svou tendenčností i délkou (22 hodinových dílů) překonal očekávání, což se otisklo i v lidové slovesnosti: „Třikrát týdně po práci nasrali nás Rodáci“, resp. „Dvaadvacet večerů jsem čekal jako vůl, až hrdina Vitásek odhodí svou hůl.“ Tak se veršovalo v narážce na závěrečnou scénu, kdy se protagonista zbavuje hole, kterou nosil po zranění z partyzánské přestřelky. Představitel hlavní role Jan Šťastný se prý v době, kdy se seriál prvně vysílal, raději neobjevoval na veřejnosti, neboť se bál inzultací. I nápis VB (Veřejná bezpečnost) na policejních autech se tehdy četl jako – Vitáskova banda. > Anka hokynářka

BOJ O ZRNO VRCHOLÍ – Noviny za socialismu

přinášely ponejvíce frázovité opěvování úspěchů režimu

či stereotypní kritiku kapitalismu. I proto si humoristé

vymysleli frivolní hru, při níž si má člověk představit

fotografii muže a ženy při souloži a k ní pak pomyslně

přiřadit náhodný titulek z denního tisku. Suchopárné

nadpisy rázem ožívaly: Boj o zrno vrcholí, Další zlepšovací

návrh irkutské komsomolky, Soudružka Fučíková navštívila sou

druha Indru, Pracující odpovídají na akce odpadlíků zvýšenou ak

tivitou. Dostatek potravy pro chlípnou fantazii čtenáře se

nacházel jak ve zpravodajství domácím (V Úvalech chybí

kulturní vyžití), tak zahraničním (Sibiř vyděsil obří meteorit),

v kultuře (Zagorová znovu s Kotvaldem a Hložkem), ve sportu

(Mandlíková nastoupí do čtyřhry), v černé kronice (Ženu ubo

dal její soused), v rubrice kutilů (Výzdoba interiérů je důležitá)

či v inzertním oznamovateli (Začíná burza plazů). Skeptici

tvrdili, že za komunistů to byl jediný způsob, jak číst no

viny.

BOJ ZA MÍR – Neustále opakovaný propagandistic

ký protimluv. Jak však praví lidové pořekadlo: „Bojovat

za mír je jako souložit za panenství.“ Využívajíc trauma

tu druhé světové války, zaklínala se komunistická propa

ganda verbální mírotvorností. Socialistické země tvořily

„tábor míru“, Sovětský svaz byl „mírová hráz“, sovětská

armáda „vojáci míru“ i traktor, symbolické vozidlo soci

alismu, byl nazýván „tankem míru“. Naproti tomu pa

cifistickou výzvu hippies „Make love not war!“ přeložili

tuzemští šprýmaři volně jako: „Zahoďte střelivo a pojďte

na pivo!“

> Paxteriéři

BASOSTAV

BLBÝ JAK VITÁSEK

BOJ O ZRNO VRCHOLÍ

BOJ ZA MÍR

24 BOLŠEVICKÝ ČARODĚJ – Fyzik František Kahuda, který v letech 1954–1963 působil jako ministr školství. Ve své funkci nesmyslně reformoval systém školní docházky podle sovětského vzoru, za což si vysloužil od studentů na majálesu pokřik: „Dejte nám Kahudu, my mu dáme na hubu!“ S odkazem na předchozího ministra Ladislava Štolla se úřadu v té době říkalo „ministerstvo štollství a kahudění“. Přezdívku „bolševický čaroděj“ si však Kahuda vysloužil za své výzkumy psychické energie, které se snažil skloubit s teorií marxismu-leninismu. Na základě zkoumání senzibilů, jež svou myslí na dálku roztáčeli dřevěné mlýnky, stanovil hmotnou jednotku mentální energie – mention. Vědecká obec ji záhy překřtila na „demention“. Kahuda bývá řazen mezi pseudovědce z kategorie mašíblů (magoři, šílenci, blbi). > Obchodní akademik BREŽNĚVÁK – Soudružský polibek, kterým proslul zvláště sovětský pohlavár Leonid Brežněv. Při setkání delegací na nejvyšší úrovni se funkcionáři objímali a líbali na obě tváře i na ústa. Lidé říkali, že při polibku na pravou tvář šeptají „Byl jsi na Západě?“ a při polibku na levou „Přivezl jsi mi něco?“, případně „Kde to máš? Kams to dal?“ Vtipkovalo se také o tom, že paní Brež

Roztržitá soudružka

Jdou soudružky na Prvního máje v průvodu a kaž

dá nese jedno z písmen, která tvoří nápis: VŠE,

CO MÁME, PRO MÍR DÁME! Soudružka, co

průvod organizuje, se otočí k té, která nese Í, a po

vídá: „Ne, že se nám zase ztratíš jako minule.“

něvová se chtěla rozvést, protože nevěřila, že manžel

má „...všechny ty cucfleky od Husáka“. Foto Brežněva,

vášnivě hubičkujícího amerického prezidenta Jimmyho

Cartera, využil jeho nástupce Ronald Reagan ve voleb

ní kampani k zesměšnění protikandidáta. Papalášský

„francouzák“ inspiroval též dobové pořekadlo glosující

relativně utěšenou životní situaci – „je to lepší, než když

se dva dědci líbaj na letišti“.

> Žrebněv

BREŽNĚVES – Obec Zaječov v okrese Beroun. Po

směšný název získala v roce 1968, neboť místní obyva

telé příliš horlivě vítali sovětské okupanty vyslané Leo

nidem Brežněvem. Normalizační propaganda později

tvrdila, že obyvatelé název Brežněves hrdě přijali.

> Žrebněv

BRIGÁDA SOC PRC – Brigáda socialistické prá

ce. Forma soutěžení zaměstnanců na pracovištích,

jež u nás vznikla podle sovětského vzoru v roce 1958.

Vzorné pracovní kolektivy se zavazovaly plnit plán,

zvyšovat kvalitu práce, dodržovat pracovní dobu, ne

požívat na pracovišti alkohol apod. Největší rozkvět

zažily „BrSocPrc“ za normalizace. Členství, pojímané

převážně jako úlitba režimu, bylo povětšinou formální

záležitostí, nemající na kvalitu práce téměř žádný vliv.

> Akce „Zadarmo“ > Čest práci a rukám pokoj

BRNĚNSKÉ METRO – V roce 1976 se v Brně v Pe

kařské ulici vinou prasklého potrubí propadl chodník

v místě tramvajového ostrůvku. V kráteru zmizela pět

ačtyřicetiletá žena, která zde čekala na příjezd „šaliny“.

Proud vody a bahna ji strhl do hlubin podzemí. Její tělo

nebylo nikdy nalezeno. V lidové slovesnosti se pro tuto

tragédii vžilo označení „první brněnské metro“.

BOLŠEVICKÝ ČARODĚJ

BREŽNĚVÁK

BREŽNĚVES

BRIGÁDA SOC PRC

BRNĚNSKÉ METRO

25


BUDOUCNOST KOMUNISMU – Temná vize

z anekdotického podobenství, kdy se po definitivním

vítězství komunismu na celém světě setkávají na setmě

lém horizontu dvě poslední žijící lidské bytosti, z nichž

jedna se obrací na druhou s prosbou: „Nepůjčil bys

mi hovno, abych se mohl vysrat?“ Anekdota pochází

ze samizdatového konvolutu Teorie vědeckého fekalismu.

Sofistikovaná parodie na vědecký komunismus užívala

totožnou metodologii i pojmový aparát – jen tradiční

vykořisťování nahradilo vyměšování. Základním postu

látem fekalismu se stal axiom „všechno stojí za hovno“,

základní částicí „průseron“. Fekalisté stejně jako mar

xisté však nebyli jednotní a postupně se odštěpily názo

rové proudy „utopického fekalismu“ či „neofekalismu“,

který hlásal, že „všechno nestojí ani za hovno“. Propra

covaná recesistická teorie kolovala od 60. let zejména

v prostředí technických univerzit.

BULHARSKÁ TROJKA – V narážce na švédskou

trojku, tedy sex ve třech, měla žertovná bulharská vari

anta probíhat tak, že „dva souloží a třetí hlídá džíny“.

Naproti tomu „ruská trojka“ sestávala z muže, ženy

a Lenina, který je „pořád mezi námi“.

BUZERTAŠKA – Zženštile vyhlížející pánská kabelka,

jež se nosila na zápěstí. Koženková etuje na doklady,

peněženku či cigarety, spojená se zápěstím úzkým pás

kem, se též nazývala „bohoušek“. BUDOUCNOST KOMUNISMU BULHARSKÁ TROJKA BUZERTAŠKA

26

Chvilka s reklamou

Limonáda

Broňa

rozpustí

aj koňa.

27

Soudruzi a soudružky,

dostanete do držky!

C

Velevážené publikum, do vaší obce zavítal z velké dálky Cirkus Franty

Janečka: Óóó, decibely lásky, óóó, to je muzika! CENTROKLEP – Humorné označení činžovního domu na Long Islandu v New Yorku, v němž žily desítky rodin českých a slovenských exulantů. Zde čile kolovaly nejrůznější zvěsti a novinky ze života emigrantské komunity. Název byl vytvořen zřejmě dle vzoru socialistických podniků (Centrotex).

V Praze fungovalo coby centrum, kde se scházeli lidé

a zprávy z neoficiálních kruhů, tzv. Jéčko, byt v Ječné ulici č. 7, kde bydleli disidenti Dana a Jiří Němcovi s početnou rodinou. Jazyková hříčka „Lenin nikdy v Ječný nebyl“ tak došla svého naplnění. CIRKUS FRANTY JANEČKA – Hudební skupina Kroky Františka Janečka, jejíž popularita kulminovala v 80. letech. Kolotočářská vizáž muzikantů, kolovrátkové disco songy i široké portfolio (ne)zpěváků, mezi nimiž nechyběly děti, modelka či „gigolové“, navozovaly dojem pouťového panoptika. Hlavní opora souboru Michal David (Decibely lásky) ostatně pochází z cirkusové rodiny Kludských. K dalším protagonistům patřili Arnošt Pátek (Sny o tygří lady), Markéta Muchová (Superden), Jan Cézar (Vizitka), Sagvan Tofi (Touhy prchavý), Pavel Horňák (Kotě už spí) či Pepa Melen (Né, pětku ne). Neproblematické optimistické písně „Janečkovy akademie múzických umění“ si našly roku 1985 cestu až na spartakiádní cvičiště („Krásný úděl máte dnes, kráčet k zítřku, žít a kvést...“ – Poupata). O kapelníkovi Františku Janečkovi, jenž měl v branži pověst bosse s mocnými konexemi, se říkalo, že na koncertech jen naprázdno mačká klaviaturu vypnutého keyboardu, zatímco tóny vyluzuje Michal David na pověstné klávesy zavěšené na krku.

Coby „Michal David undergroundu“ byl těsně po sa

metové revoluci žertem nazýván Filip Topol z kapely Psí vojáci, kdy skupina měla plné sály ječících fanynek.

ČERTÍK BERTÍK – Griotka s rumem. Oblíbený mí

chaný nápoj vodáků a lyžařů má lidových názvů nespo

čet (čert, vrtule, šavle meče, čtyřka pětka, táta máma,

bába s dědkem).

Jméno čertík Bertík nesla též loutka z dětského te

levizního pořadu Rozmarýnek, který uváděla Štěpánka

Haničincová. Oblíbená moderátorka napsala v roce

1968 pohádku o tanku rudoarmějců, který se začal

CENTROKLEP

CIRKUS FRANTY JANEČKA

ČERTÍK BERTÍK

29


stydět za sovětské vojáky, a proto studem zrůžověl. Její vizi převedl do reality po sametové revoluci výtvarník David Černý, když na pražském Smíchově natřel narůžovo předmětný památník v podobě tanku č. 23, který roku 1945 vjel údajně jako první do Prahy. Za okupace se číslo tanku vykládalo symbolicky: 1945 + 23 =1968. ČEST PRÁCI A RUKÁM POKOJ – Soudružský pozdrav Čest práci! přisuzoval pracovnímu procesu posvátnou úctu. Čím víc však komunistická ideologie práci mytizovala, tím víc pracovní morálka ochabovala. Žertéři proto uvedli pozdrav v soulad s realitou. V soukromí se ostatně na Čest práci! obvykle odpovídalo „Ty mě taky!“ I v lidové verzi Písně práce zazníval namísto hrdého „Buď práci čest!“ lakonický povel „Buď v práci v šest“. > Akce „Zadarmo“

Rychle od toho, půl je hotovo

Říká průvodkyně v jeskyni: „Máme tady trojná

sobnou ozvěnu – Ahóóój, ahóóój, ahóóój!“

„To nic není,“ říká účastník výpravy, „to u nás

v paneláku máme desetinásobnou ozvěnu. Když

ráno otevřu okno a zakřičím: ‚Čest práci!‘, z de

seti jiných oken se ozve: ‚Jdi do prdele, hovado!‘“

Buď zdráv a vyhýbej se práci,

buď zdráv a nikdy nepracuj,

při práci tělo sílu ztrácí,

a proto práci 3x fuj!

(Internacionála)

ČLOVĚČE, SEĎ DOMA – Výklad zkratky ČSD

označující Československé státní dráhy. O nepříliš spo

lehlivé železniční dopravě se takto žertovalo již od za

ložení dopravního podniku roku 1918, pokračovalo to

za socialismu (ČSD = Čekej, soudruhu, dlouho) a ne

změnilo se to ani po rozdělení republiky, kdy u nás

vznikly České dráhy (ČD = Času dost, Časem doje

deme, Čekáš dlouho? Čekej dál!). Podobný osud stihl

i zkratku Československé státní automobilové dopravy

(ČSAD = Čekej, snad autobus dojede, slovensky: Ča

kaj, somár, autobus dojde).

ČTENÁŘ UBRUSŮ – Opilec, který usnul na stole.

Ačkoli propaganda tvrdila, že alkoholismus je přežitek

starých pořádků a časem vymizí, opak byl pravdou.

Notorické pití kvetlo nejvíce v Sovětském svazu, ale ani

Čechoslováci nezůstávali pozadu. Pilo se běžně i v prá

ci, pivo bylo nazýváno „urychlovačem pracovní doby“.

První záchytnou stanici pro opilce založil bojovník pro

ti alkoholismu Jaroslav Skála už roku 1951. Historicky

Spadla práce do kanálu,

já ji tahat nebudu,

já jsem si ji nevymyslel,

já se na ni vysměju.

(See you later, Aligator)

Čtyři páry bílejch telat

mně se dneska nechce dělat,

já jsem Jarda Fišerů,

na práci se vyseru!

(Čtyři páry bílejch koní)

ČEST PRÁCI A RUKÁM

POKOJ

ČLOVĚČE, SEĎ DOMA

ČTENÁŘ UBRUSŮ

30



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist