načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Po meči i po přeslici - Zora Beráková

  > > > > Po meči i po přeslici  
-15%
sleva

Kniha: Po meči i po přeslici
Autor:

Byl nejbohatší šlechtický rod v Českém království v zajetí kletby? Patřili k nejbohatším šlechtickým rodům v Českém království. Jejich ambice byly vysoké a dosahovaly až ke ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  269 Kč 228
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Rok vydání: 2016-08-01
Počet stran: 256
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 254 stran
Vydání: Vydání druhé
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788026706588
EAN: 9788026706588
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Byl nejbohatší šlechtický rod v Českém království v zajetí kletby? Patřili k nejbohatším šlechtickým rodům v Českém království. Jejich ambice byly vysoké a dosahovaly až ke královskému trůnu. Přesto se zdálo, jako by na rodě Smiřických spočívala kletba. Na svět přicházeli s chabým zdravím a umírali mladí. Jejich největší naděje, poslední mužský potomek se zdravým rozumem, Jan Albrecht zemřel v pouhých čtyřiadvaceti letech. Mezi jeho sestrami, Eliškou Kateřinou a Markétou Saloménou se rozpoutal lítý boj o dědictví. Jenže když se dvě perou, obvykle se směje někdo třetí… ZORA BERÁKOVÁ Po maturitě na reálném gymnáziu studovala krajinářství, figurální malbu a užité umění a složila státní zkoušku z francouzštiny a latiny. V roce 1949 získala doktorát z filozofie na Univerzitě Karlově. Působila v diplomatické službě ve východním Německu jako spojka mezi Lužickými Srby a okupačními armádami. Literární tvorbě se věnuje od středoškolských studií, kdy přispívala básněmi a povídkami o novin a časopisů. Knižně jí vyšla básnická sbírka Tři nejkrásnější, romány pro mládež Smaragdový ostrov, Tajemná Oiniké a Bára a Faraon, psychologické romány Zkouška dospělosti a Osmý den stvoření, detektivní novela Vrah chodí s kytarou, povídková sbírka Marné lásky, několik knížek detektivních povídek, např. Vražda v Perlovce či Vražda ve znamení Kozoroha, a historické romány Ozvěna, Zimní královna, Daleko do nebe, Plný pohár vína, Konec hodokvasu, Marné návraty, Nekorunovaná královna, Po meči i po přeslici, Desátá múza a Fantom staré pevnosti. Kromě původních děl bylo vydáno padesát jejích knižních překladů, spolupracovala s filmem, televizí a rozhlasem, pro který napsala několik desítek literárních pásem, a získala rovněž řadu literárních cen.

Předmětná hesla
* 17. století
Česko -- Dějiny -- 17. století
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5
1
Lesnaté chlumy, táhlé horské hřbety, z nichž
v zasmušilém mlčení shlížejí do zasněných údolí prastaré tvrze
a hrady, to je malebná krajina kolem Jičína, postupně šplhající
k předhoří Krkonoš.
„Krajina krásná na pohled, která dovede srdce okouzlit,“
zjihlým hlasem prohlásil kastelán Jeroným Bukovský, když
sem přede dvěma lety přivezli z Hrubé Skály Elišku
Kateřinu Smiřickou. „Jedna z nejspanilejších v celém Českém
království,“ dodal a širokým rozmachem paže obkroužil husté
lesy, pískovcové skály a starobylé hrady na nich. „Zde se Vaší
Milosti bude líbit, vzduch je zdravý, plný pryskyřice.“
Jako by sem pobledlá mladá šlechtična přijela na
kratochvilnou zotavenou, jako by ji čekalo poslušné
služebnictvo a bohatě prostřená tabule a on byl připraven splnit
každé její přání.
Zikmund Smiřický, číšník na dvoře císaře Maxmiliána
i  Rudolfa, koupil Kumburk krátce před svou smrtí, aniž
tušil, že jeho ovdovělá žena Hedvika z Házmburka v něm
jednou uvězní nejstarší dceru. Její mravní poklesek v něm
vzbudil tak prudký nával hněvu, až se o  něho pokoušely
mdloby a přivolaný lékař musel pracně uklidňovat jeho
selhávající srdce.
„To všechno kvůli tobě, děvčice jedna nezdárná!“ vrhla
se na Elišku Kateřinu matka a pěstmi ji tloukla do hlavy.
„Všechny jsi nás přivedla do neštěstí!“
Právě paní Hedvika z  Házmburka trvala na tom, aby
provinilá dcera byla okamžitě uvězněna v  skalní cele na
Hrubé Skále. Skalský zámek na srázném útesu, odděleném





6
od ostatní krajiny dvěma roklemi, úzké vězení vytesané
vedle sklepů v kamenném masivu, jaká hrůza! Ještě dnes
Elišku Kateřinu při vzpomínce na Smiřické Skály mrazí.
Matka ji k sobě nikdy láskyplně nepřivinula, ani před
jejím osudným pokleskem, nikdy ji nepolaskala, na rozdíl
od mladší dcery Markéty Salomény.
„Nejsi hezká,“ spílala jí, „držíš se nakřivo. To se
nemůžeš pořádně narovnat? Vypadáš jako hrbatá!“ Lomila
nad ní v zoufalství rukama, z očí jí kanuly těžké slzy. „Ach
Bože, proč mě tak trestáš? Zdravé děti mi bereš, mrzáčky
necháváš naživu, k utrpení a k žalosti nás všech.“
Vypadáš jako hrbatá... Eliška Kateřina měla pravou
lopatku vyšší a  vysedlejší než levou. Prý ji chůva při
koupání upustila v kuchyni na dlaždice. Ale kdoví, jak to ve
skutečnosti bylo. Smiřičtí sice patří k nejbohatším šlechticům
v Čechách, ale jako by na jejich rodu spočívala kletba.
Přicházejí na svět churaví, umírají mladí. Nejstarší syn Jaroslav
zemřel ve třiadvaceti letech, prostřední Jindřich Jiří je
duševně méněcenný a nejmladší Albrecht Jan, majorátní dědic
rodového jmění, také bývá často nemocen. Pouze
Markétu Saloménu rodové prokletí vynechalo, je spanilá a zdravá.
Jedině bratr Albrecht Jan se k ní choval vlídně,
neposmíval se jí, neříkal o ní „ta hrbatá“. Vždycky měl pro ni
laskavé slovo, kradmé pohlazení. Proč ji tedy i  po smrti
obou rodičů nechává ve vězení? Zapomněl na ni? Rozárka,
kterou jí nechali k  obsluze, jí občas sděluje zprávy
zvenčí. Albrecht Jan Smiřický zastává vysoké politické funkce,
hodně cestuje, v Čechách se prý zdržuje málo.
I  Eliška Kateřina Smiřická touží po cizích krajích, po
neznámých končinách s  nevyslovitelnou vůní dálek, kde
by žila svobodná jako ptáče v  povětří, kde by nemusela





7
svou vadu skrývat pod vysokými nabíranými límci, kde by
ji nikdo nevěznil, nikdo by se jí neposmíval, nikdo by ji
neurážel. Už plných deset let žije pod zámkem, oddělena
od lidí, odkázána jen na služebnou Rozárku. Když ji
uvěznili, bylo jí osmnáct let. Dnes má na krku třicítku. Stará
panna...
Roky plynou jako vlny mohutné řeky, odnášejíce
s sebou převratné události, jako by to byly kusy dřeva,
odumřelé kmeny kdysi živých stromů, vyvrácených povodní
z kořene. K Elišce Kateřině doléhají ohlasy všech
historických změn z úst služebné Rozárky, která je milostivé slečně
tlumočí polohlasem a s ustrašenýma očima.
„Do Prahy vtrhli Pasovští, řádí jako diví, plení, rabují,
vraždí...“
To bylo necelé tři roky po jejím uvěznění, ještě na
Hrubé Skále. Cizácké hordy se zákeřně připlížily od západu
od Smíchova a  vtrhly do hlavního města přes Újezd. Na
svém loupeživém pochodu poničily všechny zahrady,
vinice, lesíky a  libosady, všechny letohrádky i  půvabná
letoviska a  vyplenily malostranský palác Smiřických. Bratr
Jaroslav měl z té zkázy smrt. Eliška Kateřina se s ním ani
nemohla rozloučit, nepustili ji z vězení.
Přicházely i další zprávy, všechny bouřlivé, děsivé,
zdrcující. Násilí a  krev. Zdánlivá, draze zaplacená vítězství.
A všechna nesla pečeť jména bratra, kterého Eliška
Kateřina opouštěla jako čtrnáctiletého chlapce.
* * *
Albrecht Jan Smiřický nedokončil po otcově smrti
studia na heidelberské univerzitě a  vydal se s  učenými
průvodci Fridrichem Sideliem a lékařem Janem Jesenským do





8
Švýcar na kavalírskou cestu, jakou podnikali všichni
urození mladí muži po ukončení vzdělání. Všude byl
pozdravován a oslavován, samozvaní veršotepci si od bohatého
dědice rozsáhlých statků slibovali tučnou odměnu.
V dalších dvou letech procestoval Francii, Belgii
a Flandry, odkud se přeplavil do Anglie. Drsné a vlhké podnebí
však jeho chatrnému zdraví nesvědčilo, proto se na radu
doktora Jesenského vrátil do Paříže. Tam se seznámil
s obratným právníkem Dominikem Porsiem a chystal se s ním
odcestovat na jaře do Itálie k velkému zděšení rodinného
přítele Václava Budovce z Budova, který pokládal Itálii za
zemi prostopášnou, plnou nemravných svodů, a proto pro
mladé muže nebezpečnou. Příbuzní zase poukazovali na
jeho křehké zdraví.
Po smrti svého poručníka se Albrecht Jan Smiřický
stejně musel vrátit z ciziny do Prahy. Při projednávání
dědictví osvědčil Dominik Porsius svou obratnost a Albrecht Jan
ho jmenoval hofmistrem. Seznámil ho také s císařským
radou Václavem Budovcem z Budova, který byl mladičkému
Smiřickému po léta otcovským přítelem, a oba pak spolu
uvažovali o dalším životě majorátního dědice obrovského
jmění.
„Je posledním Smiřickým po meči,“ soudil Budovec.
„S jeho starším bratrem nelze počítat, Jindřich Jiří je
duševně zaostalý a nesvéprávný.“
Bystrý hofmistr okamžitě pochopil, kam pan z  Budova
míří.
„Bude tedy nutno postarat se mu o nevěstu.“
Václav Budovec přisvědčil a vzápětí přispěchal s ná vrhem.
„Seznámil jsem se před osmi lety s hanavským vévodou
Filipem Ludvíkem II., když po mém jmenování císařským





9
radou navštívil pražský dvůr. Potom jsme si dlouho
dopisovali. Vévoda byl pozoruhodný muž, vyznáním
protestant. Vzal si Kateřinu Belgiku, dceru Viléma Oranžského,
stojícího v čele republiky nizozemských provincií, která si
vydobyla nezávislost na španělských Habsburcích. Měli
spolu tři dcery.“
„Myslíte, že by se pan Albrecht mohl o některou z nich
ucházet?“
Václav Budovec sepjal ruce jako k modlitbě.
„Kdyby vévoda ještě žil, jistě by to uvítal.“
Bylo dohodnuto, aby se Albrecht Jan Smiřický před
cestou do Itálie, jíž se přes důtklivá varování nechtěl vzdát,
zastavil na knížecím dvoře v Hanau.
* * *
Ovdovělou vévodkyni Kateřinu Belgiku žádost
mladého českého šlechtice o audienci na zámku Hanau
nesmírně překvapila.
„Albrecht Jan Sm i -smir -žický?“
Jaké divné exotické jméno! A země, z níž přijíždí, je
neméně exotická. Patří prý rakouským Habsburkům, to
nezní zrovna povzbudivě. Záhadný cizinec, prý velmi
zámožný český šlechtic ale vůbec nedbá na francouzskou etiketu,
která vládne u hanavského dvora. Nechává za sebe jednat
svého hofmistra, a  ten nestoudně podplácí služebnictvo,
aby si koupil jeho přízeň. Jak nechutné!
Nicméně první dojem z osobní návštěvy exotického
cizince byl příznivý. Vysoký, štíhlý mladý muž v elegantním
obleku podle poslední španělské módy ctil vžitý
společenský mrav, u tabule obratně zacházel s příbory a zachovával
míru v jídle i v pití. Mluvil pouze tehdy, když byl tázán,





10
a  projevoval znalost světa v  jeho věku nezvyklou. Pravý
šlechtic.
Když byla hostina u  konce, vybranými slovy požádal
vévodkyni, zda by se mohl na chvíli projít zámeckým
libosadem s její nejstarší dcerou. Vévodkyně svolila a princezna
Charlotta Louisa, půvabná osmnáctiletá dívka, se pomalu
zvedla od stolu.
Chvíli šli mlčky, Albrechta se o  samotě s  ní zmocnily
nepřekonatelné rozpaky. Horečně přemítal, o čem s ní
hovořit. Kvetoucí keř bohatě obletovaný motýly ho
vysvobodil z úzkých.
„Téhle rostlině se říká perský šeřík,“ prohodil stísněně,
„přestože botanikové tvrdí, že se v Persii vůbec nevyskytuje.“
Charlotta Louisa se shovívavě pousmála.
„Zato krásně voní, a to je hlavní věc.“
Cizincova plachost ji nenadchla, líbili se jí sebevědomí,
rázně vystupující mladí muži, praví rytíři. Bledý hubený
šlechtic po jejím boku se zdál mít do rytíře daleko.
„Milostivá slečna má pravdu,“ pospíšil si přisvědčit.
„Nejdůležitější je, aby květina byla krásná na pohled
a líbezně voněla. Je přece na světě pro radost.“ Tuto
poklonu, tak pracně vydumanou, považoval Smiřický za vrchol
dvornosti a nadále už půvabné princezně neskládal žádné
poklony.
Charlotta Louisa však na ně čekala. Sluší se přece, aby ji
nápadník zahrnoval lichotkami, aby nejen sám psal básně
a opěval její půvaby, ale recitoval i jiné milostné verše, jichž
bylo napsáno takové množství. Albrecht Jan se poezií sám
zabýval, a přestože mezi jeho básněmi byly i verše
milostné, nenašel v libosadě v Hanau odvahu žádný z nich
přednést. Procházka se nevyvedla, ovládaly ji trapné rozpaky.





11
Příštího dne požádal hofmistr Porsius o ruku Charlotty
Louisy pro svého pána. Jeho projev byl mnohomluvný
a květnatý, vyzvedal princezniny půvaby a přednosti, aby
dohonil všechno, co ženich sám opomněl učinit.
Kateřina Belgika, obeznámená s  vlažnými dojmy
nejstarší dcery, vyslovenou nabídku neodmítla.
„Na konečnou odpověď si ale váš pán musí počkat,“
sdělila Porsiovi. „Hodlám se v té věci ještě poradit
s poručníkem svých dcer a zeptat se na mínění Charlotty Loui sy.“
Na okamžik se odmlčela. „U nás není zvykem stanovisko
vyvolené slečny opomíjet,“ dodala potom na vysvětlenou.
Vyměnili ještě několik společenských frází, v  těch se
Porsius vyznal, a jakmile hrozila trapná odmlka,
vévodkyně rozhovor obratně ukončila.
„Přeji vašemu pánovi mnoho štěstí, zdraví a božího
požehnání na cestu do Itálie.“
* * *
Albrecht Jan Smiřický si byl jist úspěchem námluv.
Pokud jeho nesmělé vystupování vzbudilo nepříznivý dojem,
jistě všechno napravil výřečný a společensky protřelý
Dominik Porsius. Bezstarostně proto jezdil po vlašských
zemích s  bohatstvím uměleckých památek a  na svých
cestách nakupoval vzácné turecké koberce, zlacené kožené
tapety, moderní košile a  punčochy, pánské i  dámské
rukavice, brokátové přikrývky a zlaté šperky. Na peníze
nehleděl, pro knížecí domácnost muselo být všechno
prvotřídní.
Zatímco ženich cestoval po Itálii a staral se
o drahocenné dary pro nevěstu, sháněla vévodkyně Kateřina Belgika
informace o budoucím zeti. Dozvěděla se, že jeho rod sahá





12
do čtrnáctého století a vyniká nejen duševními
a tělesnými přednostmi, ale především neobyčejným bohatstvím.
Patří mu přibližně čtvrtina celé České země, uváděly
zprávy, a jako jediný syn, poslední svého rodu, je majorátním
dědicem rozsáhlých statků. O duševně nemocném bratru
Jindřichovi Jiřím nebyla v informacích zmínka, stejně jako
o uvězněné sestře Elišce Kateřině, ani jeden z nich nepadal
jako dědic v úvahu. Podle zpráv došlých na hanavský dvůr
měl Albrecht Jan Smiřický pouze sestru Markétu
Saloménu, oplývající krásou a ušlechtilostí a provdanou za
šlechtice Jindřicha Michala Slavatu, pána zámožného a 
společensky významného.
Nejstarší dceři hanavské vévodkyně Charlottě Louise
se český ženich nezamlouval. Váhala s  odpovědí na jeho
nabídku k  sňatku, nic nepomohly matčiny domluvy, že
Albrecht Jan Smiřický patří k nejbohatším českým
šlechticům a že se postará i o to, aby měla v Praze vlastního
kalvínského kněze. Nakonec stejně odřekla.
„Jen abys jednou nelitovala,“ povzdechla zklamaná
matka. V  té chvíli netušila, jak prorocká slova pronesla.
Nejstarší dcera zůstala starou pannou.
„Já bych si na jejím místě pana Smiřického vzala,
třeba hned!“ prostořece zvolala prostřední dcera Amalie
Elisabeth,
„Ale dítě, vždyť ti ještě není patnáct let,“ vlídně ji
pokárala vévodkyně.
„Ale zasnoubit se snad můžu?“ namítla Amalie
Elisabeth. „Moje družka Cecilie Anna už je taky zasnoubená
a Dorothea Clara se k zásnubám chystá.“
Vévodkyně se zamyslela. Přeměřila si ztepilou
postavu prostřední dcery kritickým mateřským pohledem.





13
snoubit ji? A proč ne? Má snad kvůli neomluvitelné
umíněnosti Charlotty Louisy ztratit takovou výhodnou partii
pro své dcery? Naštěstí má tři. Té prostřední sice ještě není
patnáct, ale kdo jiný by měl nyní přijít na řadu? Sama jsem
se vdávala v šestnácti, uvědomila si, tak proč by se Amalie
Elisabeth nemohla provdat o nějaký ten měsíc dřív?
Když přijel Albrecht Jan Smiřický se svým hofmistrem
Dominikem Porsiem znovu na námluvy, sdělila mu
vévodkyně z  Hanau výsledek porady s  poručníkem svých dcer
a  vysvětlila mu, že nejstarší dcera se s  ním zasnoubit
nehodlá.
„Proto ale nemusíme rušit naše chystané příbuzenství,“
podotkla s  roztomilým úsměvem a  pokynula prostřední
dceři.
Princezna Amalie Elisabeth v růžových hedvábných
šatech a s rozkvetlou růží v dlouhých plavých vlasech
připomínala nerozvité poupátko nebo spíše panenku na hraní.
Koketně uchopila do štíhlých prstíků širokou sukni,
udělala půvabné pukrle a  zpod stydlivě sklopených víček se
usmála, nevinně a zároveň trochu spiklenecky.
Smiřickému se až zatajil dech při představě, že by to líbezné
děvčátko směl jednou sevřít v  náručí. Odmítnutí Charlotty
Louisy ho sice ranilo, ale nabízená náplast rychle
zhojila uraženou ješitnost. Dvorně zvedl útlou bílou ručku
k  ústům.
„Budu šťasten, věnujete -li mi svou přízeň, princezno.“
* * *
Kromě záležitostí milostných bylo nezbytné projednat
právní stránku chystaného manželského svazku. To byl
úkol pro hofmistra Dominika Porsia.





14
Kateřina Belgika chtěla znát ženichův „jitřní dar“, který
měl u západoevropských knížecích dvorů zajistit
manželku, kdyby nedejbůh ovdověla.
„To všechno je v Čechách zahrnuto ve svatební
smlouvě,“ vysvětlil jí Porsius.
Vévodkyně podobný způsob neznala, neměla k  němu
důvěru.
„A tím se zajišťují všechny manželčiny nároky?“ otázala
se pochybovačně.
„Naprosto všechny, Milosti,“ ujistil ji Dominik Por sius.
„Svatební smlouva se vkládá do desk zemských a nesmí být
opomenuta.“
Z informací, které obdržela, se Kateřina Belgika
dozvěděla, že Smiřický je vyznání českobratrského a čeští
bratří nejsou v jeho zemi úředně uznáni jako církev. Navrhla
proto, aby přestoupil ke konfesi kalvínské. „Ať pan
Smiřický provede na svých rozsáhlých panstvích všeobecnou
reformaci.“
Pro hanavskou společnost byl vyslovený požadavek
samozřejmostí, ne tak pro českou nekatolickou veřejnost.
„Milostivá slečna bude mít v  Čechách vlastního
kalvínského kazatele,“ uklidnil Dominik Porsius vévodkyni.
„Přestoupení pana Smiřického ke kalvinismu se příčí
náboženským poměrům v české zemi a vyvolalo by vlnu
protestů,“ upozornil ji. „Neváhám prohlásit, že by se tím pan
Smiřický společensky znemožnil, protože zaujímá vysoké
politické postavení.“
Mnoho slzí vyplakala princezna Amalie Elisabeth, než
byla konečně uzavřena dohoda. Ženich se jí líbil,
splňoval její romantické představy, psal básně a ve svých častých
listech ji něžně oslovoval „můj drahý poklade“ a  „zářivá





hvězdičko na nebi mého života“. O takovém muži vždycky
snila, po takovém nápadníkovi toužila. Od svého
preceptora získala znalosti o zemi, z níž pochází, a pojala upřímný
obdiv k  jednookému hrdinovi, který svá nevšední vojska
vedl proti papežencům. Bála se, že se slibně započaté
jednání zhatí a její vysněný princ pro ni bude navždy ztracen.
Vroucně se modlila, aby jí milostivý Bůh splnil zbožné
přání a dal jí za muže Albrechta Jana Smiřického, kterého si
z celého srdce zamilovala.
Nebesa její modlitby vyslyšela. Den svatby byl určen na
27. srpen 1618. V Hanau začali opravovat kočáry na cestu
do Prahy a hofmistr Dominik Porsius dostal od svého pána
příkaz zakoupit na frankfurtském postním veletrhu zásobu
vína a stříbrné nádobí na svatební hostinu.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist