načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Po Alence - Markéta Polochová; Gregory Maguire

-15%
sleva

Kniha: Po Alence
Autor: ;

Pokračování kultovní knihy Alenčina dobrodružství v Kraji divů a za zrcadlem Když se před sto padesáti lety propadla Alenka králičí dírou dolů, našla tam říši divů, v níž byla ...
Titul doručujeme za 2 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-11-16
Počet stran: 352
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 349 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu After Alice ... přeložila Markéta Polochová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788075055057
EAN: 9788075055057
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokračování kultovní knihy Alenčina dobrodružství v Kraji divů a za zrcadlem Když se před sto padesáti lety propadla Alenka králičí dírou dolů, našla tam říši divů, v níž byla nedůsledná pravidla a neomalená ega stejně běžná jako ve světě, který nechala nahoře. Ale co to bylo za svět? A jakým způsobem reagovalo město Oxford v šedesátých letech devatenáctého století na to, že Alenka zmizela? Gregory Maguire napsal fantaskní román, ve kterém zaměřuje svoji okouzlující představivost na podsvětí, podzemí a podezdívky – a také na porozumění starému i novému. Maguire nám nabízí invenčně pootočenou variantu světově proslulého Carrollova příběhu. Ada – Alenčina kamarádka, o které je v knize Alenčina dobrodružství v kraji divů pouze letmá zmínka – se vydá z domu, aby navštívila Alenku. Přichází ale maličko pozdě – a potom se sama propadne králičí dírou dolů...

Kniha je zařazena v kategoriích
Markéta Polochová; Gregory Maguire - další tituly autora:
Po Alence Po Alence
Maguire, Gregory
Cena: 168 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15
1.
}{
K dyby byl tento příběh v zorném úhlu boha – tím
myslím takového boha, který by stál mimo Starý zákon a byl by
cosi jako kříženec Dia a Ježíška či Santy Clause –, potom by
toto stvoření, tato božská existence mohla shlížet dolů
na probouzející se den v městečku Oxford, a to zkraje druhé
poloviny devatenáctého století.
Zmíněná část Oxfordshiru byla protkaná vodními kanály,
a právě z tohoto důvodu by takový bůh možná musel
máchnout svojí požehnanou rukou, aby vyčistil ovzduší
od mlžného závoje úsvitu.
Ve  chvílích, kdy lidské bytosti obnovovaly úmluvu s 
denním časem, mohl Oxford za úsvitu vypadat, jako by se srážel
v ranní mlze. Byl to proces opětovného srůstání skrze světlo
a laterální sedimentace skutečnosti. Svět se jako každodenně





Gregory Maguire
16
vynořoval z ničeho a byl to ten svět, u kterého
předpokládáme, že bude připomínat přesně to, co jsme viděli již tolikrát
předtím. Měli bychom ovšem být předvídavější.
Božské mocnosti, která se rozvaluje vysoko nad našimi
hlavami na polštářcích z větříků a vánků, se zdálo, jako by se
město vynořovalo hluboko zpod hladiny moře, podobně jako
v  Debussyho La cathédrale engloutie, v  té fantaskní skladbě,
v níž jednou za sto let vystoupala z ostrova Ys bretaňská
katedrála. (No ano, Debussy žil až na počátku dvacátého století,
ale pro Něho čas vůbec nic neznamená.) Věžičky a kupole se
stejně jako podmořští vilejšové mezi velikými vlnami
vzdouvaly vzhůru jako první. Postupně, když se slunečním
paprskům podařilo osušit vlhkost, objevovaly se i níže posazené
úžlabiny a  prohlubně. Pohledu shůry se tak odkrývaly nejen
postranní uličky a hlavní třída, ale k existenci byla vyvolávána
i všeliká utajená místa. Na povrch vyplouvala rozličná zákoutí
i  studně se skrytou zelení na  čtvercových nádvořích
univerzit, které si sotva dokáže představit podkovář na cestě do stájí
nebo prodavač ryb, mířící ke svému stánku.
Byl to podzemní svět, který se v  dopadajícím světle celý
vynořoval na povrch.
Dokonce i Jehova, onen předjímající Jehova, musí
puntičkářskou architekturu svého Oxfordu považovat za  tak
atraktivní, že si ani nepovšimne prostších okrajových míst
této oblasti. Minimálně tedy na  první pohled. I  bohové
totiž musejí někdy procitnout. Tento příběh se ale začíná
odehrávat v severovýchodní části města. Lidé se tady
probouzejí na  staré faře a  o  kousek dál na  ještě starší farmě.





Po Alence
Noční čas byl právě vymeten pryč jako už tolik visících
pavučin. Den je napnutý a začíná dlouho předtím, než
skončí některé strašidelné sny, ještě dříve, než zmizí poslední
mlhy, a tím se ztratí poslední zbytečky tohoto zázračného
a pomíjivého rezidua.





18
2.
}{
A lenka se ztratila.“
Ozve se povzdechnutí a cinknutí porcelánu o porcelán. „Už
zase?“






19
3.
}{
Z áleželo na  tom, kolik bylo zrovna hodin – a  právě
na  základě tohohle údaje byla vychovatelka v 
domácnosti s  problémovými dětmi buď ministrujícím andělem, nebo
ambulantním střelným zařízením. Pohleďme tedy na  slečnu
Armstrongovou, která se chodbou v prvním patře nad schody
řítila ke svému zaměstnavateli.
„Reverende Boyci! Jde o  Adu. To děvče se mi neustále
motá pod nohama a  chová se zcela nepřístojně. Plete se mi
pod nohy a  nedá se jí věřit: jsem si téměř jistá, že když se
zrovna nedíváme jejím směrem, obtěžuje i to nebohé stvoření.
Musíme Adu dostat ven na  vzduch, aby podstoupila několik
ozdravných cvičení. Nechci říkat, že jde přímo o rošťáctví, to
bych skutečně nerada. Ale její dočasná nepřítomnost by
celému našemu domu poskytla tolik potřebné chvíle klidu.
PředGregory Maguire
20
pokládám, že Darbyho karminativum jste jí už zkoušel
aplikovat? A co takhle zklidňující sirup paní Winslowové? Nebo
opium – to má tak pozitivní účinky!“
Slečna Armstrongová se vřítila do  vstupních dveří dětského
pokoje, kde nespal, alespoň v tuhle chvíli, Adin bráška. Lépe
řečeno teď už nespal. Vychovatelka se zastavila, aby kolem ní
mohla projít hlídající noční sestra. Když sestra pospíchala ven, byl
z  tohohle odkladiště malých dětí cítit zápach zeleniny. Cínový
kyblík, který nesla, se jí houpal na konci co nejvíce natažené paže.
Vikář cosi zamumlal. Bylo dost obtížné s jistotou říct, co tím
vlastně myslel. Specializoval se na  tóny takové delikátnosti, že
v nich člověk mohl zaslechnout cokoli, pro co se zrovna
rozhodl. „Ada...“ Zacouval zpátky ke  stěně s  temperovým nátěrem
a nechal svůj hlas zaznívat v takřka hudebních elipsách. Slečna
Armstrongová mlčela, natahovala uši a čekala na epifanii.
Možná chtěl něco říct. Jenomže zmizel, aniž by jí svůj záměr osvětlil.
Slečna Armstrongová si tedy jeho zamručení vyložila jako
souhlas s tím, že pokud dívku dostanou na chvíli ven, celému
domu to jenom prospěje. Proto vychovatelka odchytila Adu
v rohu odpočívadla na schodišti a natlačila ji na kořenokvětku.
Rozhodla se vytáhnout ze spíže sklenici s nejlepší marmeládou
s nahrubo nasekaným ovocem, kterou vyrábí mamá, jenom aby
ji to dítě mohlo někam odnést. Možná k té nevzdělané rodině
na  Záhumenku? Bude to něco jako dobročinné gesto. „Měly
bychom jít společně podél řeky, pokud ovšem zvládneš dávat
pozor, nespadneš do vody a neutopíš se,“ navrhla slečna
Armstrongová. Proud naší staré dobré řeky Cherwell byl v těchhle
místech mírný, ale kolem dokola byly drolící se břehy plné





21
Po Alence
zrádných kořenů stromů. A  řeka tady byla právě tak hluboká,
aby člověka vyděsila a  přiměla jej až k  prosbám o  vykoupení.
„Běž a rozluč se s matkou. Já mezitím vezmu tu marmeládu.“
Zatímco se ostatní zaměstnanci domu dohadovali nad
protichůdnými postupy, kterými by bylo nejvhodnější vypořádat
se s růžovými skvrnami po nemluvňatech, mamá se přemístila
do  pokoje se šitím. Snažila se od  té šarvátky držet co nejdál.
I přes jasné ráno byl tenhle pokoj pořád ještě potemnělý,
protože zatím nikdo neroztáhl závěsy. „Klidně tam zůstaň delší dobu,
pokud budeš chtít. A pokud tě tam budou chtít oni,“ pověděla
mamá Adě. „Tvůj bratr rozhodně potřebuje trochu klidu.“
„Není přece moje chyba, že otec vyžaduje, abych se cvičila
ve svých hymnech,“ řekla na to Ada.
„Na pastvinách pro krávy se v nich budeš moct cvičit zcela
podle libosti.“
Ada, která nebyla zrovna dítě oplývající závratnou
představivostí, věřila tomu, že krávy budou vůči obracení na víru
za pomoci hymnů docela rezistentní. Proto neodpověděla.
„Pokud tě budou mít k tomu, aby sis dala čaj, neodmítej to.“
Adě připadalo dost nepravděpodobné, že by ji krávy
pozvaly na  odpolední čaj. Jenom zamrkala, aby se k  tomu
nemusela vyjadřovat. Mamá si povzdechla a  pokračovala dál.
„ Ado. Musíš se víc účastnit. U Clowdových by ses měla trochu
uklidnit. Snaž se být nápomocná při všem možném. Třeba si
zkus hrát s Alenkou.“
„Alenka je zpropadenej debílek.“ Ada dodala poslednímu
slovu stejný nádech, jaký by mu dodala i  kuchařka z  hrabství
Mayo. Mamá mohla plácnout Adu za  uši za  její impertinenci,





Gregory Maguire
22
konkrétně za hrubost, a taky za posměšný irský podtón v jejím
vyjadřování. Ale byla si dobře vědoma toho, že Adin výbuch
způsobily její vykolejené emoce. Když se nějaké nemluvně
ocitlo v  ohrožení života, dotýkalo se to všech v  domě. Když bylo
všechno tak, jak mělo, bylo o  Adě všeobecně známo, jak moc
má Alenku ráda. Byla to její nejlepší a  taky jediná přítelkyně.
Proto mamá jenom zakmitala prsty ve vzduchu na znamení šla,
šla a  urovnala si na  hlavě korunu z  vlasů barvy hnědnoucích
růží, které jí spadaly na podhlavník starého sofa. Hutné
výpary levandulové toaletní vody nemohly dost dobře zamaskovat
podtón těžkého vína, jehož vůně se linula z  otevřené karafy,
přestože ještě nebylo jedenáct hodin dopoledne. Paní Boyceová
byla nechutně rozvalená a měla výraz sebeodpuštění.
Ada zvažovala, zda by mohla její vykázání z pokoje
ignorovat. Ale nakonec byla hodné děvče, proto při odchodu praštila
dveřmi šicího pokoje jenom trošičku.
V  chodbě předala slečna Armstrongová Adě marmeládu.
„Takže jednou provždy konec se všemi pohádkami,“ řekla jí
vychovatelka. „To kvůli našim hříchům.“ A potom se otočila
a sestoupila několik schodů dolů do kuchyně, aby sekýrovala
kuchařku, která měla okamžitě ohřát trochu mléka. Jeho
Výsost – Nemluvně Tyranské – musí být přemožena. Jemu žel
nemůžou naservírovat kaši stříknutou troškou brandy.
Ale jednou provždy konec se všemi pohádkami? Ada byla přece
obyčejné děvče. Nebylo jí vůbec jasné, o kom v tu chvíli
vychovatelka mluvila. Měla na mysli Drobného Výpadka, který raději
vřeštěl, než aby dodržoval to, jak a v kterých údobích mají
novorozenci ve  zvyku spát? Nebo snad hovořila přímo o  Adě, kte-





23
Po Alence
rá postávala na  vyšlapaném rudém koberci a  zírala do  zrcadla
na svoji vlastní tvář? A ta tvář, která se objevila uprostřed rámu,
by snad mohla být považována za nevinnou a bezúhonnou – jako
tvář pohádkové bytosti, jak si říkávala Ada. I když byla ošklivá.
Možná by se jednalo o nehezkou pohádku. O nějaké zkažené
pohádkové vyprávění. Bez dovolení otevřela Ada vstupní dveře, aby
se co nejrychleji dostala pryč od pohledu na sebe samu a na to,
jak těžkopádně a pokřiveně stojí ve vstupní hale.
„Jednou provždy konec s  pohádkami...“ Bez zvláštních
výčitek se Ada rozhodla zachovat tak, jako by ji poslali ven,
a vyšla ze dveří.
Kuchařka, která zaslechla bouchnutí venkovních dveří,
sdělila slečně Armstrongové od plic, co si o tom všem myslí.
„Takže vy jste jako vystavila tuhle nebohou ubožačku
nechutnejm nástrahám, jako tulákům a  povalečům nebo vodnímu
hrobu v řece? Pane na nebi, to jste se už nadobro pomátla jako
my všickni tady?“ A  hodila po  vychovatelce kus tykve.
Slečna Armstrongová neměla ani v nejmenším v úmyslu přijímat
rady od někoho, kdo byl hluboko pod její úroveň. Přesto ale
na  tom, co jí kuchařka právě řekla, něco bylo. Slečna
Armstrongová, jejíž vychovatelské dovednosti byly výrazně
navyšovány jejím permanentním strachem a nervozitou, si
pospíšila, aby našla svoje rukavičky a mohla stíhat Adu, aniž by tím
narušila vlastní dekorum.
Hladina řeky, kterou bylo vidět mezi košatými stromy,
zachytávala sluneční paprsky a odrážela je v oslnivých
záblescích. Vrby se komíhaly ve  větru. Ada si toho všímala, ale
zároveň jako by ničemu z  toho nevěnovala pozornost. Ještě





Gregory Maguire
24
nikdy nebyla tady venku bez doprovodu vychovatelky. Až
příliš brzy ji slečna Armstrongová dožene a přepadne ze
zálohy, takže co nejvíc pospíchala a  prchala z  brány vikariátu
svatého Dunstana. Získat několik okamžiků o samotě, to byl
totiž vzácný úlovek. Z  okna v  prvním patře byla v  plné síle
slyšet podvratná činnost jejího bratra: vyrážel ze sebe
útržkovité souhlásky a znělo to spíš jako krákorání starého havrana,
než že by vrkal jako holoubek.
Dokonce i  tady, na  severovýchodním okraji města, kde
by řeka ve spojení s nebesy mohla směle aspirovat na získání
označení věčná venkovská idyla, tlumily člověku výhled
oblaka šedavého dýmu. Vzduchem se vznášela drobná drť Oxfordu
plného tlukoucích kladiv, proto že celé město bylo v přestavbě.
Dnes nebo někdy brzy by tady či maličko jinde mohl Matthew
Arnold napsat svoji Thyrsis o Oxfordu, „malebném to městě
se snovými věžičkami“. Ale Oxoford Ady Boyceové
v šedesátých letech devatenáctého století by se dal označit za všechno,
jenom ne za neměnící se malebnost. Půda města byla rozrytá
do nekonečných kaňonů, protože do známých polí byly
hloubeny jámy pro pokládání základů. Oxfordský vzduch houstl
pod množstvím postavených lešení, na nichž pracovali
kameníci, kteří jako by vytvářeli protipól všem těm dírám v zemi.
Vápenec z Headingtonu se skládal do výše a sublimoval.
Stejně jako ostatní děti si Ada světa kolem sebe, který měla
v přímém výhledu, moc nevšímala. Prvosenky a univerzitní
fakulty, vrby na březích řek Isis a Cherwell nebo ranní zvony, jejichž
zvonění se neslo v letním vánku: co všechny tyhle věci pro Adu
znamenaly? Nevěnovala žádnou zásadní pozornost zatvrzelým





Po Alence
kravám stojícím na druhém břehu řeky Temže na marstonských
polích. Nevšímala si ani člunu plujícího v říčním proudu nebo
rozjuchané skupinky děvčat, která se toho letního rána nadšeně
rozradostňovala úplně nad vším. Ada byla uzavřená pod vlastní
slupkou Ady, pod níž se do značné míry skrývalo tohle:
roztěkaní a obskurní rodičové, ne dost obskurní slečna Armstrongová,
která byla spíš vřeštivá, otravná a přehnaně pozorná, a taky ten
nový Chlapec Boyce s tím svým malým chlapečkovstvím, které
se mu skvělo mezi nožkama. Ada si přála, aby někam odletěl.
Nebo aby sám sebe pobodal. A to tak, že dost silně.
Vyšplhala na schůdky přes ohradu a přitom funěla
a hromovala. Grácie věru nebylo zrovna slovo, které by vás při
pohledu na tohle děvče napadlo. Ale dnešního rána Ada
upozadila jakoukoli snahu dbát na  dobré vychování jenom proto,
aby se dostala do  co největší vzdálenosti od  Hádkariátu, což
bylo její označení pro vikariát svatého Dunstana.
U  lesíku plného mladinkých topolů se na  chvíli
zastavila. Zadržela dech, aby tak byla schopná zaslechnout kromě
vlastního funění námahou ještě nějaké další věci. Nebyl tohle
výkřik slečny Armstrongové, kterým se jí pokoušela přimět
zastavit? Ada by samozřejmě neposlechla a nezůstala stát, ale
kdyby ji někdo naháněl, celá její výprava by působila jako
daleko větší zábava.
Byly to však jenom zvuky kostelních zvonů, patrně
vycházející z  kostela Christ Church. Linuly se odtamtud diskanty
zvučného bronzového kovu. Padaly a  padaly – kde se takhle
nakupily? Ale tohle nebyla otázka, kterou si Ada v onu chvíli
položila.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist