načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Po Alence - Markéta Polochová; Gregory Maguire

Po Alence
-15%
sleva

Kniha: Po Alence
Autor: ;

Pokračování kultovní knihy Alenčina dobrodružství v Kraji divů a za zrcadlem Když se před sto padesáti lety propadla Alenka králičí dírou dolů, našla tam říši divů, v níž byla ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-11-16
Počet stran: 352
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 349 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z anglického originálu After Alice ... přeložila Markéta Polochová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788075055057
EAN: 9788075055057
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pokračování kultovní knihy Alenčina dobrodružství v Kraji divů a za zrcadlem Když se před sto padesáti lety propadla Alenka králičí dírou dolů, našla tam říši divů, v níž byla nedůsledná pravidla a neomalená ega stejně běžná jako ve světě, který nechala nahoře. Ale co to bylo za svět? A jakým způsobem reagovalo město Oxford v šedesátých letech devatenáctého století na to, že Alenka zmizela? Gregory Maguire napsal fantaskní román, ve kterém zaměřuje svoji okouzlující představivost na podsvětí, podzemí a podezdívky – a také na porozumění starému i novému. Maguire nám nabízí invenčně pootočenou variantu světově proslulého Carrollova příběhu. Ada – Alenčina kamarádka, o které je v knize Alenčina dobrodružství v kraji divů pouze letmá zmínka – se vydá z domu, aby navštívila Alenku. Přichází ale maličko pozdě – a potom se sama propadne králičí dírou dolů...

Kniha je zařazena v kategoriích
Markéta Polochová; Gregory Maguire - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

15

1.

}{

K dyby byl tento příběh v zorném úhlu boha – tímmyslím takového boha, který by stál mimo Starý zákon a byl by

cosi jako kříženec Dia a Ježíška či Santy Clause –, potom by

toto stvoření, tato božská existence mohla shlížet dolůna probouzející se den v městečku Oxford, a to zkraje druhépoloviny devatenáctého století.

Zmíněná část Oxfordshiru byla protkaná vodními kanály, a právě z tohoto důvodu by takový bůh možná muselmáchnout svojí požehnanou rukou, aby vyčistil ovzdušíod mlžného závoje úsvitu.

Ve  chvílích, kdy lidské bytosti obnovovaly úmluvu s denním časem, mohl Oxford za úsvitu vypadat, jako by se srážel v ranní mlze. Byl to proces opětovného srůstání skrze světlo a laterální sedimentace skutečnosti. Svět se jako každodenně

Gregory Maguire

16

vynořoval z ničeho a byl to ten svět, u kteréhopředpokládáme, že bude připomínat přesně to, co jsme viděli již tolikrát

předtím. Měli bychom ovšem být předvídavější.

Božské mocnosti, která se rozvaluje vysoko nad našimi hlavami na polštářcích z větříků a vánků, se zdálo, jako by se město vynořovalo hluboko zpod hladiny moře, podobně jako v  Debussyho La cathédrale engloutie, v  té fantaskní skladbě, v níž jednou za sto let vystoupala z ostrova Ys bretaňskákatedrála. (No ano, Debussy žil až na počátku dvacátého století, ale pro Něho čas vůbec nic neznamená.) Věžičky a kupole se stejně jako podmořští vilejšové mezi velikými vlnamivzdouvaly vzhůru jako první. Postupně, když se slunečním parskům podařilo osušit vlhkost, objevovaly se i níže posazené úžlabiny a  prohlubně. Pohledu shůry se tak odkrývaly nejen postranní uličky a hlavní třída, ale k existenci byla vyvolávána i všeliká utajená místa. Na povrch vyplouvala rozličná zákoutí i  studně se skrytou zelení na  čtvercových nádvořích univerzit, které si sotva dokáže představit podkovář na cestě do stájí nebo prodavač ryb, mířící ke svému stánku.

Byl to podzemní svět, který se v  dopadajícím světle celý vynořoval na povrch.

Dokonce i Jehova, onen předjímající Jehova, musípuntičkářskou architekturu svého Oxfordu považovat za  tak atraktivní, že si ani nepovšimne prostších okrajových míst této oblasti. Minimálně tedy na  první pohled. I  bohové totiž musejí někdy procitnout. Tento příběh se ale začíná odehrávat v severovýchodní části města. Lidé se tadyprobouzejí na  staré faře a  o  kousek dál na  ještě starší farmě.

Po Alence

Noční čas byl právě vymeten pryč jako už tolik visícíchpa

vučin. Den je napnutý a začíná dlouho předtím, nežskon

čí některé strašidelné sny, ještě dříve, než zmizí poslední

mlhy, a tím se ztratí poslední zbytečky tohoto zázračného

a pomíjivého rezidua.

18

2.

}{

A lenka se ztratila.“

Ozve se povzdechnutí a cinknutí porcelánu o porcelán. „Už

zase?“

19

3.

}{

Z áleželo na  tom, kolik bylo zrovna hodin – a  právě

na  základě tohohle údaje byla vychovatelka v domácnos

ti s  problémovými dětmi buď ministrujícím andělem, nebo

ambulantním střelným zařízením. Pohleďme tedy na  slečnu

Armstrongovou, která se chodbou v prvním patře nad schody

řítila ke svému zaměstnavateli.

„Reverende Boyci! Jde o  Adu. To děvče se mi neustále

motá pod nohama a  chová se zcela nepřístojně. Plete se mi

pod nohy a  nedá se jí věřit: jsem si téměř jistá, že když se

zrovna nedíváme jejím směrem, obtěžuje i to nebohé stvoření.

Musíme Adu dostat ven na  vzduch, aby podstoupila několik

ozdravných cvičení. Nechci říkat, že jde přímo o rošťáctví, to

bych skutečně nerada. Ale její dočasná nepřítomnost bycelé

mu našemu domu poskytla tolik potřebné chvíle klidu.PředGregory Maguire

20

pokládám, že Darbyho karminativum jste jí už zkoušel aplikovat? A co takhle zklidňující sirup paní Winslowové? Nebo

opium – to má tak pozitivní účinky!“

Slečna Armstrongová se vřítila do  vstupních dveří dětského pokoje, kde nespal, alespoň v tuhle chvíli, Adin bráška. Lépeřečeno teď už nespal. Vychovatelka se zastavila, aby kolem nímohla projít hlídající noční sestra. Když sestra pospíchala ven, byl z  tohohle odkladiště malých dětí cítit zápach zeleniny. Cínový kyblík, který nesla, se jí houpal na konci co nejvíce natažené paže.

Vikář cosi zamumlal. Bylo dost obtížné s jistotou říct, co tím vlastně myslel. Specializoval se na  tóny takové delikátnosti, že v nich člověk mohl zaslechnout cokoli, pro co se zrovnarozhodl. „Ada...“ Zacouval zpátky ke  stěně s  temperovým nátěrem a nechal svůj hlas zaznívat v takřka hudebních elipsách. Slečna Armstrongová mlčela, natahovala uši a čekala na epifanii.Možná chtěl něco říct. Jenomže zmizel, aniž by jí svůj záměr osvětlil.

Slečna Armstrongová si tedy jeho zamručení vyložila jako souhlas s tím, že pokud dívku dostanou na chvíli ven, celému domu to jenom prospěje. Proto vychovatelka odchytila Adu v rohu odpočívadla na schodišti a natlačila ji na kořenokvětku. Rozhodla se vytáhnout ze spíže sklenici s nejlepší marmeládou s nahrubo nasekaným ovocem, kterou vyrábí mamá, jenom aby ji to dítě mohlo někam odnést. Možná k té nevzdělané rodině na  Záhumenku? Bude to něco jako dobročinné gesto. „Měly bychom jít společně podél řeky, pokud ovšem zvládneš dávat pozor, nespadneš do vody a neutopíš se,“ navrhla slečnaArmstrongová. Proud naší staré dobré řeky Cherwell byl v těchhle místech mírný, ale kolem dokola byly drolící se břehy plné

Po Alence

zrádných kořenů stromů. A  řeka tady byla právě tak hluboká,

aby člověka vyděsila a  přiměla jej až k  prosbám o  vykoupení.

„Běž a rozluč se s matkou. Já mezitím vezmu tu marmeládu.“

Zatímco se ostatní zaměstnanci domu dohadovali nadprotichůdnými postupy, kterými by bylo nejvhodnější vypořádat se s růžovými skvrnami po nemluvňatech, mamá se přemístila do  pokoje se šitím. Snažila se od  té šarvátky držet co nejdál. I přes jasné ráno byl tenhle pokoj pořád ještě potemnělý,protože zatím nikdo neroztáhl závěsy. „Klidně tam zůstaň delší dobu, pokud budeš chtít. A pokud tě tam budou chtít oni,“ pověděla mamá Adě. „Tvůj bratr rozhodně potřebuje trochu klidu.“

„Není přece moje chyba, že otec vyžaduje, abych se cvičila ve svých hymnech,“ řekla na to Ada.

„Na pastvinách pro krávy se v nich budeš moct cvičit zcela podle libosti.“

Ada, která nebyla zrovna dítě oplývající závratnou představivostí, věřila tomu, že krávy budou vůči obracení na víru za pomoci hymnů docela rezistentní. Proto neodpověděla.

„Pokud tě budou mít k tomu, aby sis dala čaj, neodmítej to.“

Adě připadalo dost nepravděpodobné, že by ji krávy pozvaly na  odpolední čaj. Jenom zamrkala, aby se k  tomu nemusela vyjadřovat. Mamá si povzdechla a  pokračovala dál. „ Ado. Musíš se víc účastnit. U Clowdových by ses měla trochu uklidnit. Snaž se být nápomocná při všem možném. Třeba si zkus hrát s Alenkou.“

„Alenka je zpropadenej debílek.“ Ada dodala poslednímu slovu stejný nádech, jaký by mu dodala i  kuchařka z  hrabství Mayo. Mamá mohla plácnout Adu za  uši za  její impertinenci,

Gregory Maguire

22

konkrétně za hrubost, a taky za posměšný irský podtón v jejím

vyjadřování. Ale byla si dobře vědoma toho, že Adin výbuch

způsobily její vykolejené emoce. Když se nějaké nemluvněocitlo v  ohrožení života, dotýkalo se to všech v  domě. Když bylo

všechno tak, jak mělo, bylo o  Adě všeobecně známo, jak moc

má Alenku ráda. Byla to její nejlepší a  taky jediná přítelkyně.

Proto mamá jenom zakmitala prsty ve vzduchu na znamení šla,

šla a  urovnala si na  hlavě korunu z  vlasů barvy hnědnoucích

růží, které jí spadaly na podhlavník starého sofa. Hutnévýpary levandulové toaletní vody nemohly dost dobře zamaskovat

podtón těžkého vína, jehož vůně se linula z  otevřené karafy,

přestože ještě nebylo jedenáct hodin dopoledne. Paní Boyceová

byla nechutně rozvalená a měla výraz sebeodpuštění.

Ada zvažovala, zda by mohla její vykázání z pokojeignorovat. Ale nakonec byla hodné děvče, proto při odchodu praštila dveřmi šicího pokoje jenom trošičku.

V  chodbě předala slečna Armstrongová Adě marmeládu. „Takže jednou provždy konec se všemi pohádkami,“ řekla jí vychovatelka. „To kvůli našim hříchům.“ A potom se otočila a sestoupila několik schodů dolů do kuchyně, aby sekýrovala kuchařku, která měla okamžitě ohřát trochu mléka. JehoVýsost – Nemluvně Tyranské – musí být přemožena. Jemu žel nemůžou naservírovat kaši stříknutou troškou brandy.

Ale jednou provždy konec se všemi pohádkami? Ada byla přece obyčejné děvče. Nebylo jí vůbec jasné, o kom v tu chvílivychovatelka mluvila. Měla na mysli Drobného Výpadka, který raději vřeštěl, než aby dodržoval to, jak a v kterých údobích majínovorozenci ve  zvyku spát? Nebo snad hovořila přímo o  Adě, ktePo Alence

rá postávala na  vyšlapaném rudém koberci a  zírala do  zrcadla

na svoji vlastní tvář? A ta tvář, která se objevila uprostřed rámu,

by snad mohla být považována za nevinnou a bezúhonnou – jako

tvář pohádkové bytosti, jak si říkávala Ada. I když byla ošklivá.

Možná by se jednalo o nehezkou pohádku. O nějaké zkaženépohádkové vyprávění. Bez dovolení otevřela Ada vstupní dveře, aby

se co nejrychleji dostala pryč od pohledu na sebe samu a na to,

jak těžkopádně a pokřiveně stojí ve vstupní hale.

„Jednou provždy konec s  pohádkami...“ Bez zvláštních výčitek se Ada rozhodla zachovat tak, jako by ji poslali ven, a vyšla ze dveří.

Kuchařka, která zaslechla bouchnutí venkovních dveří, sdělila slečně Armstrongové od plic, co si o tom všem myslí. „Takže vy jste jako vystavila tuhle nebohou ubožačkunechutnejm nástrahám, jako tulákům a  povalečům nebo vodnímu hrobu v řece? Pane na nebi, to jste se už nadobro pomátla jako my všickni tady?“ A  hodila po  vychovatelce kus tykve. Slečna Armstrongová neměla ani v nejmenším v úmyslu přijímat rady od někoho, kdo byl hluboko pod její úroveň. Přesto ale na  tom, co jí kuchařka právě řekla, něco bylo. Slečna Armstrongová, jejíž vychovatelské dovednosti byly výrazněnavyšovány jejím permanentním strachem a nervozitou, sipospíšila, aby našla svoje rukavičky a mohla stíhat Adu, aniž by tím narušila vlastní dekorum.

Hladina řeky, kterou bylo vidět mezi košatými stromy,zachytávala sluneční paprsky a odrážela je v oslnivýchzáblescích. Vrby se komíhaly ve  větru. Ada si toho všímala, ale zároveň jako by ničemu z  toho nevěnovala pozornost. Ještě

Gregory Maguire

24

nikdy nebyla tady venku bez doprovodu vychovatelky. Až

příliš brzy ji slečna Armstrongová dožene a přepadne zezálohy, takže co nejvíc pospíchala a  prchala z  brány vikariátu

svatého Dunstana. Získat několik okamžiků o samotě, to byl

totiž vzácný úlovek. Z  okna v  prvním patře byla v  plné síle

slyšet podvratná činnost jejího bratra: vyrážel ze sebeútržkovité souhlásky a znělo to spíš jako krákorání starého havrana,

než že by vrkal jako holoubek.

Dokonce i  tady, na  severovýchodním okraji města, kde by řeka ve spojení s nebesy mohla směle aspirovat na získání označení věčná venkovská idyla, tlumily člověku výhledoblaka šedavého dýmu. Vzduchem se vznášela drobná drť Oxfordu plného tlukoucích kladiv, proto že celé město bylo v přestavbě. Dnes nebo někdy brzy by tady či maličko jinde mohl Matthew Arnold napsat svoji Thyrsis o Oxfordu, „malebném to městě se snovými věžičkami“. Ale Oxoford Ady Boyceovév šedesátých letech devatenáctého století by se dal označit za všechno, jenom ne za neměnící se malebnost. Půda města byla rozrytá do nekonečných kaňonů, protože do známých polí bylyhloubeny jámy pro pokládání základů. Oxfordský vzduch houstl pod množstvím postavených lešení, na nichž pracovalikameníci, kteří jako by vytvářeli protipól všem těm dírám v zemi. Vápenec z Headingtonu se skládal do výše a sublimoval.

Stejně jako ostatní děti si Ada světa kolem sebe, který měla v přímém výhledu, moc nevšímala. Prvosenky a univerzitnífakulty, vrby na březích řek Isis a Cherwell nebo ranní zvony, jejichž zvonění se neslo v letním vánku: co všechny tyhle věci pro Adu znamenaly? Nevěnovala žádnou zásadní pozornost zatvrzelým

Po Alence

kravám stojícím na druhém břehu řeky Temže na marstonských

polích. Nevšímala si ani člunu plujícího v říčním proudu nebo

rozjuchané skupinky děvčat, která se toho letního rána nadšeně

rozradostňovala úplně nad vším. Ada byla uzavřená pod vlastní

slupkou Ady, pod níž se do značné míry skrývalo tohle:roztěkaní a obskurní rodičové, ne dost obskurní slečna Armstrongová,

která byla spíš vřeštivá, otravná a přehnaně pozorná, a taky ten

nový Chlapec Boyce s tím svým malým chlapečkovstvím, které

se mu skvělo mezi nožkama. Ada si přála, aby někam odletěl.

Nebo aby sám sebe pobodal. A to tak, že dost silně.

Vyšplhala na schůdky přes ohradu a přitom funělaa hromovala. Grácie věru nebylo zrovna slovo, které by vás připohledu na tohle děvče napadlo. Ale dnešního rána Adaupozadila jakoukoli snahu dbát na  dobré vychování jenom proto, aby se dostala do  co největší vzdálenosti od  Hádkariátu, což bylo její označení pro vikariát svatého Dunstana.

U  lesíku plného mladinkých topolů se na  chvíli zastavila. Zadržela dech, aby tak byla schopná zaslechnout kromě vlastního funění námahou ještě nějaké další věci. Nebyl tohle výkřik slečny Armstrongové, kterým se jí pokoušela přimět zastavit? Ada by samozřejmě neposlechla a nezůstala stát, ale kdyby ji někdo naháněl, celá její výprava by působila jakodaleko větší zábava.

Byly to však jenom zvuky kostelních zvonů, patrněvycházející z  kostela Christ Church. Linuly se odtamtud diskanty zvučného bronzového kovu. Padaly a  padaly – kde se takhle nakupily? Ale tohle nebyla otázka, kterou si Ada v onu chvíli položila.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist