načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Plný pohár vína - Zora Beráková

-6%
sleva

Elektronická kniha: Plný pohár vína
Autor:

Tajná láska v dobách české renesance Druhorozený syn císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské se zamiloval do Filipiny Welserové z augsburského patricijského rodu. Přes všechny ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139 Kč 130
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 263
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání druhé
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0815-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tajná láska v dobách české renesance

Druhorozený syn císaře Ferdinanda I. a Anny Jagellonské se zamiloval do Filipiny Welserové z augsburského patricijského rodu. Přes všechny problémy jejich vztah skončil manželstvím, které však muselo zůstat tajné, přestože Filipina patřila k nejbohatším nevěstám v říši. Pro celý svět zůstala starou pannou, která se z dobroty srdce ujala dětí odložených u bran kostela. Ve skutečnosti to byli její a Ferdinandovi potomci a předstíraná adopce byla jejich jedinou šancí na rodinný život. Dokáže si Ferdinand uhájit právo na láskyplné manželství s neurozenou ženou?

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Plný pohár vína Vyšlo také v tištěné verzi Objednat můžete na www.motto.cz www.albatrosmedia.cz Zora Beránková Plný pohár vína – e-kniha Copyright © Albatros Media a. s., 2016 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv. PLNÝ POHÁR VÍNA OBSAH Hvězda naděje r 10 Cesta za hvězdou r 64 Hvězda mého života r 114 Hvězda padá z nebe r 180 Na pokraji propasti se otvírá zámek, postavený z kamene mudrců, zámek ve tvaru hvězdy. A. Breton Šílená láska yyy N a skalnatém ostrohu porostlém prastarými listnáči vidím z  okna své pracovny letohrádek Hvězda. Od pozdního jara až do podzimu mi ho zakrývá košatý topol, ale jakmile jeho husté větve rozhoupá vítr, jako by rozhrnul zelenou oponu, odkryje se mi půvabný pohled znovu. Zato když strom shodí listí, spatřím Hvězdu v celé tajemné nadčasové kráse. Je stejně sličná za východu slunce, kdy se jejích světlých zdí dotýkají první jitřní paprsky, jako za poledne i v noci v diskrétním osvětlení reflektorů. Na tmavém pozadí působí dojmem tak sugestivním, že se mimoděk vracím z třetího tisíciletí zpět na začátek novověku, kdy lidé stejně jako dnes očekávali novou hvězdu betlémskou. Nemyslím přitom na osudnou bělohorskou bitvu, jíž byl letohrádek svědkem, představivost mě unáší hlouběji proti proudu času, do doby, kdy byl postaven. A tehdy se mi za jeho okny zjevuje mladá žena s  pravidelným obličejem Madony, která krásou těla i ducha učarovala královskému synovi natolik, že zapomněl na rafinované dvorní dámy i počestné nevěsty z rodu královského a nabídl srdce a ruku dceři z patricijské obchodnické a bankéřské rodiny. Někteří historikové tvrdí, že Filipina Welserová ve Hvězdě nikdy nebyla, protože v roce 1555, kdy arcivévoda Ferdinand letohrádek zakládal, ji ještě neznal. Prý se s ní setkal až roku 1556 na Březnici. Omyl. Václav Březan, poslední archivář a bibliotékář domu rožmberského, znamenitý historik a genealog, ve 4. dílu Histo- 7 rie rodu rožmberského nazvaném Život Viléma z Rožmberka obšírně popisuje setkání arcivévody Ferdinanda s  Vilémem z Rožmberka v Plzni v únoru roku 1555 a zmiňuje se přitom o  přítomnosti Filipiny Welserové, kterou ovšem chybně připisuje Ferdinandovi jako manželku. Podle toho nebyla tehdy jejich známost v začátcích. Ani písemným materiálům se nedá bezvýhradně věřit. V starých knihách se dokonce objevuje domněnka, že Hvězdu dal zbudovat už roku 1459 Jiří Poděbradský na počest své první manželky Kunhuty ze Šternberka. Záleží však na tom, zda Filipina ve Hvězdě skutečně žila? Ferdinand dal postavit letohrádek podle všeho pro ni, jeho láska k ní ho k tomu tvůrčímu činu inspirovala, ona mu vedla ruku, když rýsoval plány, ona ho povzbuzovala, když neúnavně dohlížel na stavbu a navrhoval vnitřní výzdobu. On to byl, kdo dal lovčímu letohrádku v nové královské oboře jméno Zlatá Hvězda. Proč zvolil právě půdorys šesticípé hvězdy? Existují vědecké výklady z  hlediska filozofie, které se plným právem dovolávají mytologické symboliky. Ani ty však nejsou vyčerpávající a jednoznačné. Proč ale nepřipustit daleko prostší výklad, vycházející ze vztahu dvou lidí? Byli mladí, zamilovali se do sebe a šli za svou hvězdou. Přes všechny překážky, které Filipina Welserová na této cestě musela překonat, byla šťastná žena. Byla šíleně milována. 8 Hvězda naděje I Arcivévoda Ferdinand seděl v čele stolu po boku svého krá ­ lovského otce, obklopeného početnou družinou. Po králově druhé straně trůnil Anton Fugger, vědom si své důležitosti. On to byl, kdo před pětadvaceti lety, když se v  Augsburgu konal říšský sněm, téměř celý rok hostil císaře Karla V. s jeho dvorem ve svém domě. Ve velikém výstavném domě s  ne­ všední knihovnou a vzácnou sbírkou uměleckých památek, vyhledávaném učenci a umělci. Měl závratné bohatství a moc, císař Karel V. mu dokonce udělil právo razit zlaté a  stříbrné mince. Nikdy Fuggerům nezapomněl, že svou štědrostí prosadili jeho volbu císařem proti francouzskému králi Františkovi I., podporovanému podplacenými kurfiřty. A dnes hostí Anton Fugger císařova bratra, českého a uher ského krále Ferdinanda I. a jeho druhorozeného syna arcivévodu Ferdinanda, místodržitele Českého království. Dosud má nádherný dům a  pohádkové bohatství, dosud je věřite lem císařů a králů. Jenomže dnes je o celé čtvrtstoletí starší, je dva a šedesátiletý stařec, kterého sužuje dna, hostec a špatné zažívání, a ke všemu ho trápí syn Helmut, protože se mu dodnes nepodařilo získat nevěstu z druhé nejbohatší augsbur ské rodiny. A to se Filipině Welserové dvoří už celých osm roků. „Nedbá na mě, otče,“ vymlouvá se, když mu Anton Fugger předhazuje jeho neobratnost. „Tvoje chyba, synu, že ji nedovedeš zaujmout. Jsi mladý 11 pohledný muž, peněz máš na rozdávání, ba ještě mnohem víc,“ naříká otec. „Taková nevěsta... taková nevěsta! Kde na ­ jdeš lepší? Stejně jako ona nenajde nikoho lepšího, než jsi ty.“ Kradmo pohlédl k  vedlejšímu stolu, kde seděla mládež z urozených nebo zámožných rodin. Mládež... Helmut už má na krku pětatřicítku a Filipina...? Mozek uvyklý celý život po­ čítat, se vzpírá přijmout překvapující výsledek. Je možné, aby už byla osmadvacetiletá? Každé děvče, i chudobné, se hledí co nejřív dostat pod čepec, aby nezůstalo na ocet, aby z něho nebyla nedejbože stará panna. A Filipina, krásná, vzdělaná, duchaplná, dcera jedné z nejbohatších rodin, lehkomyslně od­ mítá všechny ženichy. Chce snad vstoupit do kláštera? Anebo je něco pravdy na tom, co si klevetivé ženské po salonech šeptají? Filipina Welserová prý pomýšlí „zu hoch“, až k samé­ mu královskému trůnu. Což o to, pohledná ona je, dokonce náramně pohledná. Svou krásou je proslulá po celém jižním Německu, nikdo jí neřekne jinak než „bella Filipina“ od té doby, co jednoho italského sochaře tak okouzlila, že nechal její profil odlít do zlata. Anton Fugger přenesl pohled na královského druhoro­ zence. I  arcivévoda je hezký muž, oduševnělý obličej, plavé vlnité vlasy, slušivě zastřižený vous, urostlá postava... Z celé jeho bytosti vyzařuje sebevědomí a mužnost. Pečlivě vyšlech­ těná odnož rodu habsburského... Podíval se zpátky ke stolu s mládeží a trpce se usmál. Můj syn se přese všechno bohatství nemůže arcivévodovi rovnat. Zdědí sice neuvěřitelné jmění, ne však královskou korunu. Ani arcivévoda Ferdinand se jako druhorozenec nestane dě­ dicem královské koruny, ale vlády nad zděděným územím se bohdá dočká. S uznáním pokýval šedivou hlavou. Ach ano, královská ko­ 12 runa... Není snadné být v této době vladařem. Od zámořských cest janovského mořeplavce se svět rychle mění. Každý chce najít dalekou neznámou zemi, každý chce objevit něco no­ vého, dosud nevídaného. Všechny osvědčené hodnoty jsou rozviklané, o všem se pochybuje, dokonce i o Bohu, o Ježíšově učení. Právě tady v Augsburgu to vře daleko víc než kde jinde, právě tady se scházejí hledači správné cesty k spasení. Lidé jsou zmateni, ztrácejí víru, pochybují. Luther zde zasel sémě nové víry, a to rychle vyklíčilo. Ko­ lik bylo všelijakého dohadování a jednání, ba i bojů se zbraní v ruce! A nyní se konečně dospělo k augsburskému míru. Když si člověk pomyslí, že už před čtvrtstoletím se evangelíci ofi­ ciálně přihlásili ke slovu augsburskou konfesí a císař ji přijal, nedovede pochopit, proč muselo být prolito ještě tolik krve, než mezi spornými náboženskými stranami došlo k dnešnímu narovnání. Císař už půl roku předtím věděl, že bude muset požadavky protestantů splnit, tušil také, že se to neobejde bez zdlouha­ vých tahanic, a  nechtěl se do nich pouštět sám, aby nedej ­ bože neupadl u papeže do nemilosti. Proto přenechal všechny starosti s nastolením míru svému bratrovi. Král Ferdinand I. se přes odpor k  protestantství jednání ujal. Bůhví proč tak učinil, snad doufá, že cesta k císařské koruně bude pak pro něho schůdnější. Je 25. září léta Páně 1555 a ve svobodném říšském městě Augsburgu byl po dlouhých a bouřlivých poradách uzavřen náboženský mír. yyy Nejen Anton Fugger, ale i Kateřina z Lokšan, paní na zámku 13 Březnici v Čechách, často zahlíží ke stolu, za nímž sedí mladí lidé. I  ona pozoruje krásnou Filipinu, jak se odměřeně baví s Helmutem Fuggerem. Ne, tenhle kupec není pro její neteř žádná partie. Že patří k  městské honoraci a  zdědí neuvěři ­ telné bohatství? Welserové jsou stejně zámožní jako Fugge­ rové, i oni patří k patricijským měšťanům, i oni jsou věřiteli několika panovníků. Císaři Karlu V. prý půjčili dvanáct tun zlata. Nejsou však z rodu královského, ani šlechtický predikát nemají. Paní Kateřina miluje svou neteř jako vlastní dceru. Od­ malička sledovala vývoj bystrého dítěte, které se bohužel na­ rodilo do málo schopné rodiny. Její otec František Welser, manžel Kateřininy sestry Anny, se o obchod pramálo stará, má v hlavě kumšt a hlavně ženské. Není divu, že se Filipina do manželství vůbec nehrne, od útlého věku musela poslouchat hádky rodičů kvůli otcovým záletům. Spíše než doma se zdržovala u otcova bratra Bartoloměje Welsera, v jehož vonných skladech si prohlížela pytle s cizo­ krajným kořením nebo v kontoárech listovala v tlustých ob­ chodních knihách. To byl její svět, tam se cítila doma. Strýc Bartoloměj před lety tragicky přišel o  jediného syna, který s  několika přáteli hledal v  oblasti Amazonky pohádkovou zemi zlata. Domorodci je vlákali do léčky a tam jednoho po druhém sťali. Bartoloměj Welser otcovsky přilnul k Filipině, naučil ji číst, psát a počítat, a protože žádný z jejích bratrů ne­ jevil o obchod zájem, chystal se odkázat veškeré jmění chytré a  vnímavé neteři. Až se ovšem výhodně provdá, nejlépe za zdatného obchodníka, protože v čele tak rozsáhlého podniku nemůže stát žena. Ani se to nesluší. To všechno Kateřina z Lokšan moc dobře ví a jako vlád­ kyně rozsáhlého panství dovede ocenit všechny přednosti 14 výhodného sňatku. Věnovala Filipině hodně času i  později, když se provdala za Jiříka z Lokšan, královského radu a místo­ kancléře Království českého, jezdívala za ní z Čech do Augs ­ burgu a v dospívání se jí stala nejbližší důvěrnicí. Filipina se jí svěřovala daleko víc než vlastní matce. Té se popravdě řečeno nesvěřovala s ničím. Anna Welserová, vháněná manželovým záletnictvím do bezvýchodnosti, neměla daleko k nervovému zhroucení. Doba však ještě nedozrála, aby si mohla dovolit řešit svou neutěšenou situaci vyhovujícím způsobem. Paní Kateřina se naučila znát svou neteř natolik, že do­ vedla vytušit i její dívčí sny a touhy. Filipina se chtěla jednou provdat, ale ne za každou cenu a ne za každého. Žila v době, kdy i bohaté dívky měly přístup k vzdělání, pokud o ně stá­ ly. Filipina po vzdělání toužila, a  protože jí bylo dopřáno, nesnesla by po svém boku člověka omezeného, prázdného, bez ušlechtilosti a vznešenosti ducha. Poznala už, že příroda bývá zřídka tak štědrá, aby obdařila lidského jedince zároveň krásou těla i ducha. Sama naštěstí patřila k těm, jimž taková výsada byla dopřána, neměla proto důvod pochybovat, že i ona potká spřízněnce tělem i duší. Roky ubíhaly a Filipina stále čekala. Věřila, že se dočká. I její přítelkyně Brigita byla dosud svobodná. Jako děti spolu často dováděly ve stinné zahradě dědečka Adlera na Vinném trhu, napichovaly kroužky, házely si míčem, nebo si hrály na kukačky. Občas, když zrovna nestonala, s nimi bývala i bledá, slaboučká Truda Fuggerová. Odmala se Brigita snažila kamarádku se všem napodobit, a  zvláště později, když povyrostly. Ale zeměžluč v  bělicím louhu, která dodávala Filipininým přirozeně plavým vlasům nazlátlý lesk, změnila Brigitinu tmavou hlavu v zrzavou. Ne­ být šťávy z bezinek, byla by všem pro smích. Ani bílé líčidlo 15 z rozemleté nati bramboříků nezměnilo její příliš zdravé tváře v úběl. A protože se ani postavou nemohla spanilé přítelkyni rovnat, usídlila se v její duši hořkost a závist. I Brigita byla zámožná, přestože jí nikdo neřekl jinak než „pláteníkovic Brigita“. Ale její otec plátno nevyráběl, obcho­ doval s ním ve velkém, stejně jako s damaškem s vynikajícím leskem a módními tapetami. Za dlouhých hodin, co spolu už jako odrostlé dívky vyší­ valy u Filipiny v pokoji, si Brigita musela dávat dobrý pozor, aby jí svou závist nedala najevo. Bezstarostně žvatlaly, jak už to děvčata v takových případech dělávají. „Proč pořád odmítáš Helmuta Fuggera?“ opatrně vyzví­ dala Brigita. Ona sama by ho brala všemi deseti, ale on má oči jenom pro Filipinu. Ta však od samého začátku věděla, že on není ten pravý. „Nic mě k němu nevábí.“ Brigita se křivě usmála. „Ty myslíš, že musíš muže okamžitě milovat?“ otázala se, dávajíc přítelkyni najevo svou převahu. „Věříš v lásku na první pohled?“ Filipině zrůžověly tváře. Pootevřela ústa, ostýchala se však říci pravdu, jízlivá Brigita by se jí možná vysmála. Proto jen kývla hlavou. „Moje paní matka mi pořád vykládá,“ připomněla jí Brigi­ ta, „že žena musí muže především ctít, láska že přijde později sama od sebe.“ Filipina odložila vyšívání. „Tak si to já nepředstavuju,“ namítla. „Proti Helmutovi nic nemám, třeba ho i ctím, ale nikdy jsem k němu nepocítila nic, co by se podobalo lásce.“ „To bys napřed musela být jeho žena,“ poučně pozname­ 16 nala Brigita. „Bez lásky?“ Brigita strojeně vzdychla. „Jsi zkažená špatnými knížkami,“ ušklíbla se. „Neměla bys tolik číst, pro dívku se to nesluší.“ V  skrytu duše byla Brigita ráda, že Helmuta tvrdošíjně odmítá. Snad mladý Fugger konečně prozře a  všimne si, že ona čeká jen na jediný pohled jeho uhrančivých očí. II Když Kateřina z  Lokšan krátce po narození mladší dcery Virginie před čtyřmi lety ovdověla, chystal se právě král Fer­ dinand I. k  cestě do Augsburgu, a  protože projevila zájem o návštěvu své sestry, nabídl jí a jejímu služebnictvu místo ve své družině. Paní Kateřina věděla, že o dítě bude doma dobře postaráno, chůva Alžběta, která pečovala už o dvě starší děti, Ferdinanda a Kateřinu, je spolehlivá a důvěryhodná. Ovdo­ vělá Kateřina se nutně potřebovala načas dostat do jiného prostředí. Dobu před narozením Virginie a následné úmrtí manžela prožívala jako ve zlém snu. Jiřík z Lokšan, téměř o dvacet let starší než ona, si vzal do hlavy, že dítě, které čeká, není jeho, ale arcivévody Ferdinanda, místodržícího Českého králov­ ství. Přestože byl v jeho službách a z toho plynuly mu mnohé výhody, bezmocně na něj žárlil. Mladý krásný arcivévoda, vzor mužnosti a  urozenosti, nápadně často jezdíval na Březnici. Mohl se sice vymlouvat na pracovní záležitosti, neboť podnikavá paní Kateřina na­ 17 vázala s  královským dvorem čilé obchodní styky, mohl své návštěvy odůvodňovat vlídným pohostinstvím zámecké paní a její vynikající kuchyní, kterou jako labužník dovedl ocenit, ale žádnou z  těch výmluv Jiřík z  Lokšan neuznával. V  jeho nitru to vřelo utajovanou žárlivostí, kterou před arcivévo ­ dou nesměl dát najevo. Tím víc popouštěl uzdu svému hněvu v jeho nepřítomnosti. Okolnost, že se nejmladší dítě narodilo až dvanáct let po druhorozeném, když paní Kateřina už pře­ kročila čtyřicítku, prohlašoval za nemravnost a hříšnost. Za hlubokou, neodpustitelnou urážku své osoby. Renesance znovu objevila lidské tělo, které bylo v umění oslavováno v celé své kráse i se všemi slabostmi. Stará morálka byla zavržena, lidé chtěli na této zemi prožívat všechny do­ stupné rozkoše, sami si vytvářeli mravní zákony, podle nichž bylo dobré všechno, co člověku svědčilo. V  tělesném chtíči nebylo spatřováno nic odsouzeníhodného, literatura a písně oslavovaly mladé muže a ženy zkušené v lásce. Ovidiův ero­ tický spis Umění milovati se těšil mezi vzdělanci neobyčejné oblibě. I Jiřík z  Lokšan ho znal, měl ho ve své bohaté zámecké knihovně, a čím více ho vzrušovaly všechny možnosti a slasti milování, tím méně byl schopen je poskytnout své ženě. A  protože nejrůznější dryáky nepomáhaly, nezbývalo mu než bezmocně žárlit. Paní Kateřina už sice nebyla v  květu let, spíše odkvétala, ale pořád ještě stála za hřích. Obzvláště když arcivévodovi bezostyšně oplácela jeho vášnivé pohledy. Hanebné, nestydaté pohledy! Paní Kateřině arcivévodovo dvoření nebylo proti mysli. Od starého a stále pohodlnějšího manžela si mnoho něžností neužila, obdiv a  lichotky královského syna osvěžovaly její srdce jako životodárná rosa. Byl to princ z pohádky, krásný 18 a  mladý, o  dvacet let mladší než ona, ještě chlapec. Ale už měl bohaté zkušenosti v milování, celý dvůr věděl o jeho mi ­ lostných pletkách u dvora králova bratra Karla v Nizozemí. Arcivévodovými milostnými avantýrami také vyvrcholila poslední scéna žárlivosti mezi Jiříkem z Lokšan a jeho ženou, při níž Jiřík v návalu nepříčetného hněvu nazval svého chle­ bodárce frejířem a  kurevníkem. Paní Kateřina, v  nejvyšším stupni těhotenství, proti tomu rozhořčeně protestovala. Cítila to jako ponižující urážku. To ještě víc roznítilo hněv jejího manžela. „Vy ani nevíte, že si arcivévoda přivezl z Nizozemí fran­ couzskou nemoc!“ vykřikl celý bez sebe. „Léčili ho tenkrát francouzským dřevem, abyste věděla, má ctihodná choti. Ano, guajakem ho léčili!“ Krátce po této scéně paní Kateřina porodila dceru, kterou pokřtili Virginie. To jméno jí matka sama vybrala, aby z dítěte smyla nařčení z mimomanželského početí. Otec se na dítě ani nepodíval, úmyslně se dlouho zdržoval v Praze, a když mu je po návratu na Březnici paní Kateřina po­ dávala, doufajíc v usmíření, odvrátil se s hrubou poznámkou: „Že bych ve svých šedesáti letech ještě dokázal zplodit po­ tomka, to si vykládejte...,“ výmluvně se odmlčel, „... někomu jinému, daleko mladšímu...“ Do měsíce zemřel, aniž se s někým z rodiny rozžehnal. Jak neměla paní Kateřina po přestálém pekle toužit po změně prostředí? Všechno na Březnici jí připomínalo proži­ tou hrůzu, ve všech koutech se skrývaly přízraky nešťastné minulosti. Když se od arcivévody Ferdinanda dozvěděla, že se Jeho Veličenstvo chystá do Augsburgu, poprosila o dovolení, aby se k jeho dvoru mohla připojit. 19 yyy Doslova na poslední chvíli se tehdy český král rozhodl vzít s sebou do Augsburgu druhorozeného syna Ferdinanda. Čím více se královský průvod vzdaloval z  Čech, tím více se Ka ­ teřina z  Lokšan zbavovala tíživých dojmů a  vzpomínek na poslední dobu svého manželství. Za zdlouhavé a únavné cesty do jižního Německa se v její okřívající duši zrodil fantastický nápad. Arcivévoda Ferdinand je rytíř tělem i duchem, má vynika­ jící výchovu, ovládá několik jakyků, zajímá se o vědy a umění. Muž, jakého by si její milovaná neteř plným právem zasloužila. Filipina je ovšem i přes své pohádkové bohatství pouhá měšť­ ka, i  když patricijská, kdežto Ferdinand je syn krále, ovšem druhorozený. Není proto tak bezvýhradně vázán dvorskou etiketou, neleží na něm taková odpovědnost jako na prvoro­ zeném Maxmiliánovi, který zdědí korunu. Ale i druhorozence čeká vláda nad rozsáhlým územím, přinášející zděděné statky a bohaté příjmy. A kdyby starší bratr předčasně zemřel... yyy Svobodné říšské město Augsburg vítalo krále jako vždy slav­ nostně vyšňořeno, prostorné hlavní náměstí svítilo pestrými prapory, vlajícími z vysokých štítů gotických domů. Dva nej­ vlivnější patricijské rody, Fuggerové a  Welserové, připravi­ ly pro krále Ferdinanda I. velkolepou hostinu. Služebnictvo obou domů mělo už dlouho před příjezdem Jeho Veličenstva plné ruce práce. Vepřové maso, drůbež, zvěřina, ryby, kre­ vety a dokonce ústřice dovezené z Benátek, nejrafinovanější 20 paštiky, sladké i pikantní nákypy, mnohaposchoďové dorty, vína domácí i cizokrajná, nejvybranější pokrmy a nápoje byly připravovány pro vznešené hosty. Před čtyřmi lety stejně jako dnes, dojatě vzpomíná Kate­ řina z Lokšan a v myšlenkách se vrací k tehdejší stejně okázalé hostině. Kolem stolů se míhali jídlonoši a jejich pomocníci, na lévali víno a krájeli maso, po každém chodu podávali vodu a ručníky, neúnavně doplňovali mísy se zákusky, pistáciemi, fíky, bonbony a marcipánem, z kuchyně doléhaly hlasy kuchařů a kuchařek, otáčejících se kolem ploten, pod okny podupávali lancknechti s dlouhými halapartnami, před každými dveřmi stáli kyrysníci s kopími. A v jídelním sále vysoké tlusté svíce, třpyt zlata, lesk stříbra a mihotavé odlesky drahých kamenů. Vzduch voněl vzácným kořením, pečení, cukrem, čokoládou a  vanilkou. Vzácná společnost, urozená, vznešená... A  nad jejich hlavami, skloněnými nad vybranými lahůdkami, Fili­ pininy kradmé pohledy, směřující ke královskému synovi. Paní Kateřina si jich povšimla už dopoledne při slavnostní bohoslužbě v gotickém chrámu svatého Oldřicha, odkud se všichni odebrali do nádherných komnat Fuggerova domu. Častěji než do modlitebních knížek hleděla její neteř na arci­ vévodu Ferdinanda v královské lóži a v jejích pohledech bylo těžko skrývané milostné rozechvění, jaké se ženy zmocňuje v oka mžiku náhlého vzplanutí. Co všechno se vlastně tenkráte odehrálo? Paní Kateřina znala ono tajemství, Filipina jí je svěřila. „Nevím, paní tetinko, co mě to vůbec napadlo,“ špitla stydlivě, „ale to Brigita mě navedla.“ V slavnostním průvodu, který se blížil k Welserovu domu, jel za nejvyššími zemskými hodnostáři královský kočár a za ním na ztepilém ryzáku klusal arcivévoda Ferdinand v jízd­ 21 ním stejnokroji. Filipina stojící s Brigitou u arkýřového okna zatajila dech a křečovitě sevřela v dlani právě vyšitý kapesníček. Jako omá­ mená sledovala mladého arcivévodu, a  aniž si to uvědomi­ la, ruka se šátečkem se jí mimoděk zvedla a sama zamávala urostlému princi na pozdrav. Brigita vedle ní rozjařeně vykvikla, a když si všimla, že se arcivévoda s úsměvem uklonil směrem k jejich oknu, šťouchla do Fi l ipi ny. „Hoď mu ho! Hoď mu ten kapesník!“ A Filipina poslušna jejího příkazu se vyklonila z okna – a  už se její šáteček třepotavě snášel k  zemi. Ferdinand ho vykládaným jezdeckým bičíkem obratně zachytil, přitiskl si ho k srdci a s úklonou poděkoval. „Myslíte, tetinko, že jsem jednala příliš frivolně?“ stracho­ vala se tehdy Filipina. „Zachovala ses přátelsky a  přiměřeně,“ uklidnila ji teta. „Uvítalas vzácného hosta, jak se sluší a patří.“ III Hodokvas se protáhl, podávalo se přes čtyřicet chodů. Ani tenkrát před čtyřmi lety se Helmut Fugger od Filipiny na krok nehnul. Paní z  Lokšan se zadostiučiněním sledovala jeho marné úsilí Filipinu zaujmout. Kdepak, mládenče, máš to marné, tenhle kvítek pro tvoji kupeckou zahradu nekvete. Uvítala proto, když si Anton Fugger syna odvedl, pravděpo­ dobně ho chtěl představit králi, ješita jeden. Ani na okamžik nelenila, nenápadně se přitočila k poboč­ 22 níkovi arcivévody Ferdinanda a požádala ho, aby arcivévodovi tlumočil její přání představit mu svou neteř Filipinu Welse ­ rovou, o níž se mu při jeho návštěvách na Březnici nejednou zmiňovala. Dovedla svá předsevzetí prosazovat. Za dobu, co se svým mužem vládla na březnickém zámku a udržovala ob­ chodní spojení s královským dvorem, se to dokonale naučila. Arcivévoda vyslechl pobočníka, vlídně se usmál směrem k paní Kateřině a pokynul k hudebnímu salonku. Po chvíli tam paní z Lokšan odváděla svou neteř, zrůžovělou vzrušením. „Uklidni se, holčičko,“ domlouvala jí cestou. „Arcivévoda nemusí hned vědět, že ti padl do oka.“ Filipina se zachvěla. „Paní tetinko...,“ hlesla, jako by u ní hledala ochranu před svým vyzrazeným citem. Paní Kateřina jí konejšivě stiskla ruku. „To je v pořádku, holčičko, jsem s tebou.“ Arcivévoda ve stejnokroji rakouského plukovníka se levou rukou opíral o  bílý spinet a  jeho jasné modré oči sledovaly vysokou štíhlou dívku s vyčesanými plavými vlasy, pokrytými síťkou s pravými perlami. V jeho pohledu byl nelíčený úžas nad krásou, která se k němu pomalými kroky blíží. Okamžitě v ní poznal dívku, která mu při slavnostním průvodu hodila z okna svůj šáteček. Když jí pohlédl zblízka do tváře, zatajil se mu dech. S tak bílou a jemnou pletí se ještě nikdy předtím nesetkal u žádné z krasavic na žádném královském dvoře. O chřípí mu zava­ dila sladká kořenná vůně, patrně vanilka. Ovšem, její rodina přiváží koření až z Indie. Kateřina z Lokšan mu na Březnici vyprávěla, jak malá Filipina u strýčka Bartoloměje všetečně nakukovala do pytlů s  cizokrajným kořením a  vracívala se domů pokaždé s vlasy plnými exotických vůní. Neodpustil si, 23 aby jí to po nutných společenských formalitách nepřipomněl. Pokládal nevinný žert za spolehlivý prostředek k překlenutí prvních rozpaků. „Ještě milostivou slečnu tolik láká vůně dalekých krajin?“ Její průsvitná pleť lehce zrůžověla. Arcivévoda zrozpačitěl. Bylo mu dvaadvacet a přes bohaté zkušenosti se ženami najednou nevěděl, jak tuto dívku oslo­ vit. Kterékoliv krasavici u neřestného dvora strýce Karla by vysekl šviháckou poklonu, ale složit hold této nevšední panně se neodvažoval. To není obyčejná krasotinka, dychtivá licho­ tek a nepřemýšlející o jejich významu, to je vznešená krása, hodná... Ulekl se vlastních myšlenek, které do jeho představ užuž dosazovaly královskou korunu. Až se mu srdce sevřelo úzkostí nad tím, jakým směrem se jeho úvahy řítí. Nadmíru miloval svou svobodu a nehodlal se jí vzdát ani pro nevěstu z rodu královského. A tahle krasavice je pouhá měšťka. Kateřina z Lokšan sledovala arcivévodovy rozpaky s nehyb­ nou tváří, která ani v nejmenším neprozrazovala její vzrušení. Byla si jista, že se její netež královskému druhorozenci zalíbí, že ho však zaujme natolik, že bude s výmluvností v koncích, to věru nečekala. Ani Filipina se nedovedla zbavit rozpaků, a přestože její odpověď byla docela vtipná, pochopila paní Kateřina, že musí konverzaci udržovat sama. Znala arci vévodu už dlouho a rozmluva s častým hostem na Březnici jí nečinila potíže. Byla natolik zkušená, že si dovedla poradit i s dvěma mla­ dými lidmi, kteří se do sebe na první pohled zamilovali. Z Fili­ pininy strany těch pohledů bylo ovšem víc, toho si stačila všimnout, ale jaképak počítání, hlavně že je všechno na dobré cestě, na kterou je postrčila ona sama. Dovedně udržovala nenucenou konverzaci a  v  duchu si spokojeně mnula ruce. Náhoda tomu chtěla, že si arcivévoda 24 pro první setkání vybral hudební salonek. Když byl rozhovor v plném proudu, upozornila na bílý spinet, překrásnou umě ­ leckou práci, a vyzvala neteř, aby vyzkoušela jeho zvuk, je­li stejně líbezný jako nástroj sám. Filipina po nezbytném zdráhání usedla ke spinetu a po­ ložila ruce na klávesy. Melodii, která se zpod jejích štíhlých prstů rozlétla po salonku, arcivévoda znal. Jeho královský otec zaměstnával ve své dvorní kapele hudebníky z různých krajin. Ve vzpomínkách blahořečil svému zesnulému preceptorovi, že ho zasvětil i do tajů hudebního umění. „Děkuji vám, milostivá slečno, za nevšední zážitek,“ uklo­ nil se, když dozněly poslední tóny a Filipina vstala od spinetu. „Slýchal jsem tu skladbu u dvora svého otce, ale přiznám se, že ve vašem laskavém podání zněla ještě líbezněji.“ „To byla píseň Heinricha Fincka,“ pousmála se policho­ cená Filipina. „Finck býval až do své smrti dvorním kapelníkem u mého otce,“ poznamenal arcivévoda. Potěšilo ho, že zvolila skladbu, k níž i on měl co říci. „Německá hudební tvorba je dosud závislá na vlámských vzorech,“ podotkla, vzápětí však svých slov litovala. V  arcivévodově obličeji se objevil úlek. Naráží snad ta krásná a vzdělaná panna na jeho nizozemská dobrodružství? Na dvoře strýce Karla se vedl více než nevázaný život. Tam s  bratrem Maxmiliánem poznali všechno, co jim v  počest­ ném domě jejich rodičů bylo odpíráno. Veselé pitky a koketní dvorní dámy nenucených mravů... Jak měli nevinní jinoši takovým svodům odolat? S obavou zašilhal po Kateřině z Lo­ kšan. Zmínila se neteři o tom? Hrdlo se mu sevřelo. Snad jí dokonce neprozradila, že zplodil několik nemanželských dětí? Ne, to nemůže zámecká paní vědět, všechny je přece zapřel, 25 k žádnému z nich se nehlásí. Paní Kateřina vytušila, co se v  jeho mysli odehrává. Ze strnulých rysů Ferdinandova obličeje vyčetla strach a hrůzu z vyzrazení něčeho, co by ho už na samém začátku u její krás­ né neteře znemožnilo. Lehkým pohybem hlavy mu naznačila, že Filipina nemá o jeho dobrodružstvích nejmenší tušení. Arcivévodovi spadl kámen ze srdce. „Kde milostivá slečna načerpala všechny ty vědomosti?“ otázal se s osvobozeným úsměvem. Filipina naklonila plavou hlavu k oblému rameni. Na jejích vlasech zazářily zlaté odlesky svící, řasy vrhaly dlouhý stín na hladké sněhobílé tváře. „Můj otec a oba moji bratři holdují umění,“ odpověděla už bez rozpaků. „Hudba, malířství, sochařství...“ „Žádný z nich se nezajímá o obchod?“ Filipina zavrtěla zlatou hlavou. „Bohužel... K veliké žalosti strýce Bartoloměje.“ Z tanečního sálu se ozvala hudba. Arcivévoda se duchapří­ tomně uklonil, nabídl Filipině paži a vedl ji k tanci. Přítomní hosté vydechli úžasem, když se královský syn objevil v kole s  krásnou dcerou jednoho z  hostitelských domů. Vznášeli se ladně a lehce, jako by spolu byli zvyklí tančit už dlouho. Volnější tanec vystřídala skočná v tříčtvrtečním taktu, potom následovala italská pavana a  galliarda. Hudebníci narychlo secvičení se překonávali v rytmických variacích a nápaditých dohrách, při nichž rozehřátí tanečníci odpočívali. Arcivévoda Ferdinand neposkytl Helmutu Fuggerovi sebemenší příleži­ tost, aby Filipinu vyzval k tanci. A tak nešťastný Helmut bloudil podél stěn, sledován zpo­ vzdálí pláteníkovic Brigitou, která zatrpkle seděla vedle své matky, nikým nevyzvána k tanci. Oč jsem horší než ona, bě­ 26 dovala v duchu, i já jsem přece urostlá panna. Ano, už stará panna, bodlo ji u  srdce, jen peněz nemám tolik co ona, ale ona se bude muset dělit s dvěma bratry, frejíři a marnotrat ­ níky, kdežto já jsem jediná dcera, jediné dítě velkoobchodní­ ka s látkami. Její zarmoucené oči znovu vyhledaly těkajícího Helmuta. Ten by se mi hodil, i otci se líbí, je rozvážný a umí hospodařit, a já bych byla dobrá hospodyně, zrnko hrachu by u nás nepřišlo nazmar. V sále se vznášely těžké i lehčí parfémy, dámy se ovívaly pestrými vějíři z rajčího peří a z vyšívaného nebo malovaného hedvábí. Arcivévoda sáhl do záňadří a vytáhl bílý vyšívaný šáteček. Filipina se zarděla a sklopila oči. „Tohle je nejkrásnější pozdrav, jakého se mi dostalo od nejspanilejší panny z  celého Augsburgu a  širokého okolí,“ zašeptal. „Neustále ho nosím na srdci...“ Kateřina z  Lokšan dychtivě sledovala svoji neteř. Jak je nádherná, půvabná. Cizokrajný brokát jí vrhá do bělostné­ ho obličeje měkké odlesky, plavé vlasy září jako zlato. Mírně zakloněná štíhlá postava vydechuje mládí a půvab. Věru, po­ vedla se sestře. „Bella Filipina“ jí říkají, o její nevšední kráse hovoří celá země. yyy Konečně si Brigita dodala odvahy, co jiného jí ostatně zbýva­ lo, nechtěla­li zůstat celý večer sedět. Když ji Helmut Fugger znovu bez povšimnutí míjel, nenápadně povystrčila nohu pod dlouhou sukní. Helmut o ni zavadil a musel se zastavit, aby nezakopl. Učinil tak na poslední chvíli a zakoktal několik omluvných slov. 27 Brigita okamžitě vyskočila a zavěsila se do něho. „Dlouho jsme spolu netančili,“ zasmála se, předstírajíc, že si jeho omluvu vyložila jako vyzvání k tanci. Helmut ji zavedl do sálu mezi tančící páry. I tady se snažil využít příležitosti, aby se dostal co nejblíže k Filipině. Brigi­ tino neúnavné tlachání mu šlo na nervy. „Marně ji hledáš,“ brebentila Brigita, „ona o tebe ani okem nezavadí.“ Šelmovsky našpulila odulé rty. Znali se s Helmutem od dětství, Brigita kamarádila s jeho neduživou sestrou Trudou, která později předčasně zemřela. „Má oči jen pro královského prince, to sis ještě nevšiml?“ Helmut neodpovídal, jen se škaredil a skřípal zuby. Mlč už, drž konečně tu svoji nevymáchanou klapačku... Nejraději by se k  ní otočil zády a  odešel, ale to si nemohl dovolit už s  ohledem na společnost. A  tak dál tančil s  obtížnou spo­ lečnicí a snažil se přitom nenápadně přiblížit k arcivévodovi zahleděnému do Filipiny. Brigitě jeho počínání samozřejmě neušlo. Že ho to baví, vztekala se v duchu. S jeho bohatstvím a mužným zjevem by mohl mít leckterou jinou a lepší... „Ta po tobě ani nevzdychne,“ ušklíbla se, vyprovokována jeho mlčením. „Kdybys viděl, jak se mu podbízí! Mávala mu při průvodu, div nevypadla z okna, hodila mu svůj kapesníček, kokota. Něco takového bych já nikdy neudělala... Už se vidí na trůně, a zatím...“ Mstivě vycenila veliké zuby, jako by se chystala někoho hryznout. „Co myslíš, že z ní bude? V nej­ lepším případě arcivévodova kuběna.“ yyy Paní Kateřina se vyznala v dvorské etiketě stejně dobře jako 28 královský syn, ten se však, jak jejímu zkušenému oku neušlo, právě beznadějně zamiloval a na etiketu pozapomněl. Sama proto seznamovací tance včas ukončila a k arcivévodově ne ­ skrývané lítosti neteř odvedla. Jen ať se princátko trochu po­ dusí v pochybnostech, to jeho zamilovanosti jedině prospěje. Až do ranních hodin potom seděla paní Kateřina po slav­ nostní hostině se svou sestrou Annou Welserovou u plápola­ jícího krbu a květnatými slovy jí vyprávěla o královské trach­ taci. Nejvíc si dala záležet, aby jí do nejmenších podrobností vylíčila setkání její dcery s arcivévodou. „Zahrála mu na spinet, moc se jí to podařilo, arcivévoda nešetřil chválou... oči na ní mohl nechat... A potom ji vyzval k tanci. Mělas vidět, jak se v kole otáčeli, jako by spolu tančili denně. A jak jim to slušelo!“ Nezapomněla na nic, jediný pohyb zamilovaného páru jí neušel, jediný arcivévodův úsměv, sebemenší vydechnutí Filipiny nezamlčela. „Ta krásná a chytrá hlavička je přímo stvořena pro korunu královskou,“ uzavřela své líčení spokojeně. To ještě netušila, jaké osudové soukolí uvedla do pohybu. IV Ach ano, vzpomíná Kateřina z Lokšan u bohaté tabule, vystro­ jené na počest vladaře a jeho syna u příležitosti náboženského míru. Tenkrát před čtyřmi lety jsem si zahrála na osud. Byla to vzrušující a  napínavá hra. Možná dokonce nebezpečný hazard. Arcivévoda Ferdinand byl Filipinou Welserovou doslova 29 oslněn. Její spanilost, vznešenost její duše, celá její okouzlující bytost se mu vryly hluboko do srdce. Cítil, jak se v něm vzmá ­ há touha po té nevšední panně, která mu okamžitě dala za­ pomenout na všechna vášnivá objetí, co jich ve svém mladém životě již zakusil. Přestože jeho rozvaha byla při pomyšlení na krásnou Filipinu ochromena, jakýmsi cípečkem střízli­ vého rozumu si uvědomoval, že to není žena, z níž by mohl učinit svou milostnici. Pochází sice z měšťanského, ale velmi vlivného a  zámožného rodu Welserů, finančníků a  věřitelů korunovaných hlav, i jeho vlastního otce. Stojí za ní rodina, vážená v celém svobodném říšském městě Augsburgu, dokon­ ce v celém Německu a možná i za hranicemi. Vždyť obchodní styky Welserů sahají až do Indie a Venezuely. To není obyčejná měšťka, to je měšťka ze starého patricijského rodu! Je ­li mládenci dvaadvacet roků, lomcují jím chtíče. Je­ nomže Filipina je už čtyřiadvacetiletá a  potřebuje se vdát. Nejenom výhodně, ale i na úrovni. Se všemi tělesnými půvaby a duševními přednostmi se nenarodila pro nějakého kupce, který má sice hromadu zlata, zato hlavu prázdnou a v duši – darmo mluvit! Samá povrchnost a daremnost. yyy Jaro se už nedalo zadržet, zatlačovalo zebavý chlad stále víc a víc, až se konečně prosadilo natrvalo. Do nástupu léta už nebylo daleko. V zámecké zahradě kvetly pivoňky a mámivě voněly růže, když Kateřina z Lokšan pozvala Filipinu na ná­ vštěvu svého zámku ve vzdálených Čechách. Půvabný zámek Březnice nad říčkou Vlčavou pamatoval dávné časy, mnohdy velmi pohnuté. Celá dvě století na něm síd ­ lili páni z Březnice, dokud ho od nich nevykoupil král Václav. 30 Potom se na něm vystřídalo několik majitelů, až ho roku 1548 koupil říšský místokancléř Jiřík z Lokšan, manžel paní Kate­ řiny. Za první návštěvy Filipiny Welserové byl zámek v drže­ ní Lokšanů teprve čtvrtým rokem, přesto si už stačil získat pověst společenského střediska, kde byl každý návštěvník přátelsky vítán. Kateřina z  Lokšan dovedla využít vznešených návštěv k  projednání obchodních záležitostí a  zakrátko sahaly její styky až do nejvyšších kruhů. Sám arcivévoda Ferdinand u ní býval častým hostem. Byl známý labužník, potrpěl si na vy­ braná jídla, na rozdíl od svého královského otce, střídmého, až asketického. Filipina se právě vzpamatovala z  únavné cesty, když se na zámecké věži rozhlaholily trubky, ohlašující, že se blíží královský posel. Paní Kateřina ho očekávala a odhadla jeho příjezd téměř na den. V zámecké kuchyni se už dva dny konaly horečné přípravy na přijetí vzácného hosta a Filipině komorná právě upravovala plavé vlasy do módního účesu. Když arcivévoda vjížděl do zámeckého nádvoří, stálo už služebnictvo seřazeno podle hodností k  jeho uvítání. Paní Kateřina mu jako hostitelka vyšla vstříc. Neušlo jí, jak těká roztržitým pohledem mezi přítomnými, a věděla, koho hledá. Ten klenot prozatím ukrývala, měl zazářit v plném lesku až v přijímacím saloně. Jen ať se princátko trochu podusí v po­ chybnostech, opakovala si v duchu svoji oblíbenou moudrost, to jeho zamilovanosti jedině prospěje. Služebnictvo si neodpustilo výměnu významných po­ hledů, když se arcivévoda skláněl před zámeckou paní. Byl na Březnici příliš častým hostem, než aby nezavdal podnět k  dohadům a  smyšlenkám. Paní Lukšánka, jak se Kateřině z Lokšan mezi lidmi říkalo, ještě nebyla tak stará vdova, aby 31 na ní mužské oko zálibně nespočinulo. Měla sice dvě dospělé děti a třetí v kolébce, ale zralé víno takovým mladíčkům ne­ obyčejně chutná. A že je arcivévoda na ženské stejně jako jeho královští bratři, to bylo po celém Českém království známo. Klevetivé jazyky by jistě ochrnuly, kdyby se dostaly do přijímacího salonu. Uprostřed pokoje čekala vysoká štíhlá Fi­ lipina Welserová v nebesky modrých, bohatě řasených šatech s  širokou šerpou a  několika čerstvými růžemi ve výstřihu. Plavé vlasy zářily v prudkém poledním slunci a závodily svým leskem se třpytem perel v síťce, korunujících vysoký účes. Arcivévoda zůstal stát a neskrýval obdivný úžas. Překva­ pení, nezadržitelná radost a mocné okouzlení jejím krásným zjevem mu podrážely kolena. Také paní Kateřina zatajila dech. Probůh, snad před neteří nepoklekne! To by byla nenapravi­ telná chyba, kdyby královský syn padl na kolena před měšť­ kou, byť sebebohatší a sebekrásnější. A ještě k tomu na jejím zámku... A v přítomnosti několika cizích lidí! Arcivévoda se dokázal zavčas vzpamatovat. I Filipina po­ chopila, že ho nesmí ponechat napospas bouři jeho citů, které nedokázal skrývat. Ovládla své vzrušení a  sama vykročila královskému hostu vstříc. Čím více se k němu přibližovala, tím palčivěji si uvědomovala sílu citů, které v něm vyvolala. Vítězství! jásalo to v jejím srdci. To, po čem by se před několika měsíci neodvážila zatoužit, se stalo skutečností. Když jí na podzim v  Augsburgu matka tlumočila slova zkušené a  světa znalé tety Kateřiny, že její krásná a  chytrá hlava je přímo stvořena pro korunu královskou, vytryskly jí z očí slzy dojetí a štěstí. Denně se jí před usínáním tetina slova vracela. Ne, neopájela se jejich leskem, nebažila po královském baldachýnu a vladařských poctách, které člověka zotročí, ce­ lým srdcem toužila po královském synovi, do něhož se při 32 loňských oslavách v Augsburgu zamilovala. Na celý život. Když ho poprvé spatřila usedat k slavnostní tabuli po boku jeho královského otce, srdce jí řeklo: To je on, princ mých snů, muž mých představ, můj osud. Pro něho jsem odmítala všech­ ny bohaté nápadníky, pro něho jsem schraňovala svou duši a své tělo. Jedině jemu je odevzdám, požádá­li mě o ně. Byla si jista, že tak jednou učiní. Přes všechny zdánlivě nepřekona­ telné překážky, které jim leží v cestě. Tušila, ba věděla, že i on k ní chová vřelou náklonnost jako ona k němu. Překonáme všechny překážky. Bůh nám pomůže. A  teta Kateřina také. yyy Obědvali v malé rodinné jídelně obrácené k severovýchodu. Za slunného poledne zde byl příjemný chládek. Od řeky dolé­ hal veselý pokřik vesnické drobotiny, do oken moudře nahlížel starý rozložitý platan, který tam nechal zasadit bývalý majitel Březnice Petr Zmrzlík ze Svojšína. Vypráví se o něm tajuplná historka, ovšem pouze pokoutně a šeptem. Petr Malovec z  Chýnova, bezprostřední předchůdce Ji­ říka z  Lokšan na Březnici, se prý zúčastnil náboženských bouří roku 1547 a byl za to odsouzen, aby březnické panství proměnil v manství a ze svého příbytku v Březnici bez krá­ lova dovolení nevycházel. Když neuposlechl, král mu Březnici zabavil. Malovec svůj majetek nechtěl vydat, postavil se na odpor a několika biřicům, kteří ho měli zajmout, vchrstl do očí odvar z listů platanu, zasazeného Petrem Zmrzlíkem. Biřici rázem ztratili zrak a pouze jediný z nich, jakýsi Diviš, po čase prohlédl, ale od těch dob byl sužován očními záněty. Malov­ covi jeho odpor nepomohl, král mu Březnici odebral a hned napřesrok ji prodal Jiříkovi z Lokšan. Petr Malovec budoucího 33 pána na svém zámku proklel, jak lidé s bázní tvrdili, a kletba se splnila. Pan Jiřík do tří let zemřel. Nejspíš stářím, šklebí se po straně nevěřící Tomášové, bylo mu totiž rovných šedesát. Ale ani oni o  té kletbě hlasitě nemluví, přestože se místní lidé dušují, že všechno na vlastní oči viděli a  na vlastní uši slyšeli. Kateřina z Lokšan je vlídná a spravedlivá paní, mezi lidem oblíbená i přes všechny drobné poťouchlosti, které si prosťáčkové občas neodpustí. Onoho jarního dne paní Kateřina arcivévodu Ferdinanda nepoznávala. Známý labužník, který si na jejím pohoštění dovedl vždy tak pochutnat, byl roztržitý, vybraným pokrmům věnoval zájem pouze povinný, poposedával ve vyřezávaném křesle a  vysílal kradmé pohledy přes stůl k  Filipině. Ani ta se zrovna nepřejídala, to bylo ovšem naprosto v mezích eti­ kety, dáma nesmí u stolu projevovat lačnost, zvláště ne před ctitelem. Bylo vidět, že se arcivévoda nemůže dočkat posledního chodu. Když se konečně na stole objevil sladký krupicový nákyp s třešněmi, osmělil se k otázce, zda už rozkvetly lekníny na zámeckém jezírku. Při jeho poslední návštěvě již nasazo­ valy poupata. Paní Kateřina se dovtípila, kam míří. „Ovšem, Výsosti. Jezírko je jeden květ, však uvidíte sám, půjdeme se tam podívat, až sluneční žár trochu poleví.“ Až sluneční žár trochu poleví... A v jeho nitru se zatím vzmáhal žár daleko prudší slunečního, a  nebyla naděje, že s  večerem poleví. Právě naopak. Neodbytně na něj dotíraly představy, co by učinil, kdyby paní Kateřina v jídelně nebyla, kdyby s Filipinou byli sami... Když potom odpoledne, doprovázeni zámeckou paní, stáli na břehu kvetoucího jezírka, sestoupil arcivévoda k  vodní 34 hladině, utrhl jeden bílý, uprostřed mírně zrůžovělý květ, bez ostychu poklekl před měšťanskou dcerou, a  podávaje jí utrženou květinu, zašeptal vroucně: „I bělostný leknín se musí rdít před úbělem vaší alabas­ trové pleti, krásná Filipino.“ yyy Nejeden posel doručil oběma zamilovaným něžné listy z Pra­ hy do Augsburgu a z Augsburgu do Prahy. Došlo i ke dvěma tajným schůzkám v  bažantnici strýce Bartoloměje Welse­ ra. Několikrát se arcivévoda Ferdinand zastavil na Březnici u paní Kateřiny z Lokšan, když u ní Filipina byla na návštěvě, několikrát si společně vyšli do okolních luk, doprovázeni vý­ znamnými pohledy a uštěpačnými poznámkami vesničanů. Paní Kateřina věděla, nebo přinejmenším tušila, co se o ní a arcivévodovi vykládá. Nevadilo jí to však za života manžela, tím méně jí to bylo proti mysli po jeho smrti, kdy se její neteř Filipina Welserová vášnivě zamilovala do královského syna, a on její city opětoval. Dcera z kupecké rodiny a syn z vlád­ noucího rodu Habsburků... Ani na okamžik neváhala dělat zamilovanému páru zástěnu. Toto spojení odpovídalo jejím představám. Z důvodů obchodních? Možná... Ale především proto, že svou neteř milovala jako vlastní dceru. V Po Vánocích roku 1554 se arcivévoda Ferdinand se zemskými úřady uchýlil před morem z Prahy do Plzně a prodlel tam celé 35 tři měsíce. Město se vzmáhalo. Rakouští panovníci sídlící v  Praze tudy jezdívali do Německa nebo vysocí hodnostáři z Německa i odjinud zase cestovali přes Plzeň do Prahy, a tak měli měš­ ťané příležitost hostit ve svých zdech významné osobnosti. To podnítilo zvýšený stavební ruch. Bohatí Plzeňané si nechávali své domy přestavovat a upravovat zevně i uvnitř, aby v nich vzácní hosté měli co největší pohodlí a aby tak učinili zadost módnímu renesančnímu slohu. Za své pohostinství dostávalo město četná privilegia, jichž dovedlo jaksepatří využít. Arcivévodovi Ferdinandovi nabídl svůj dům sám plzeňský purkmistr. Chystal svatbu jediné dcery Apolenky s místním su­ dím, mužem sice postarším, ale váženým, a chtěl pozvat místo­ držícího Českého království za svědka. Taková známost jistě přijde k duhu jak městu, tak purkmistrovi samému a svatební dar, jaký Apolenka od Jeho Milosti obdrží, bude jistě královský. Jakmile se o  arcivévodově pobytu v  Plzni dozvěděl Vi­ lém z Rožmberka, první hejtman prácheňského kraje, rozjel se s družinou za ním. Před několika měsíci zahájil s panem Jindřichem Plavenským při o  přednost jejich rodů a  první místo na soudě zemském, nebude proto na škodu, když s Jeho Milostí o tomto sporu ztratí pár slov. Zemští úředníci přijeli s ním, dá se tedy i ledacos na místě předem projednat. On si Plavenský poslední dobou náramně troufá, narostl mu hře­ bínek, už se vidí v taláru. Vilém byl u  Habsburků dobře zapsán, jeho otec Jošt z Rožmberka poslal králi Ferdinandovi na pomoc proti Os­ manům dvě stě kozáků a sám se s početným vojskem vypravil do pole. O několik let později pomohl králi znovu. Na to se nezapomíná. Radost ze setkání s arcivévodou kalila Vilémovi jen okolnost, že se k  němu připojila jeho mladá sestřenice 36 Žofie, dříve provdaná za syna královského rady pana Zdeňka z Valdštejna. Muž jí bohužel padl na tureckém bojišti, aniž po sobě zanechal potomstvo. Pro Viléma nebylo žádným tajemstvím, že si jeho ovdovělá sestřenka dělá zálusk na Jeho Milost arcivévodu Ferdinanda a nevynechá jedinou příležitost, aby se s ním mohla setkat. Přízeň, kterou arcivévoda prokazuje Rožmberkům za vyko­ nané služby, si mylně vykládá ve svůj prospěch. Ubohá, po­ šetilá Žofie! Ani to, že tvůj muž padl ve válce proti Turkům, ti pranic nepomůže. Ferdinandovo srdce už několik let patří jiné, spanilá sestřenko, nemáš nejmenší naději. Vilém z  Rožmberka byl uměnímilovný mladý muž, měl zálibu v okázalých turnajích a kratochvilných představeních, v tom si s arcivévodou v ničem nezadal. Ani věkem si nebyli příliš vzdáleni, Vilém byl ještě o šest roků mladší než Ferdi­ nand, mohli si tedy dobře rozumět. „Máme masopust, Milosti,“ připomněl arcivévodovi krát­ ce po svém příjezdu do Plzně, „nehodí se o masopustě sedět s rukama složenýma v klíně.“ Jako by Ferdinandovi četl myšlenky. I on už v duchu pro­ bíral nejrůznější rozpustilé zábavy, a měl věru pádný důvod. Když zjistil, že se v Plzni musí zdržet delší dobu, pozval paní Kateřinu z  Lokšan, u  níž byla právě na návštěvě Filipina. Z  Březnice je do Plzně blíže než do Prahy, uváděl ve svém vřelém pozvání. Svou lásku nemůže přece nechat napospas nudě, nějaké obveselení se musí uspořádat. Už přes tři roky Filipinu hluboce miluje a čeká jen na vhodnou příležitost, aby o své vyvolené pověděl svému královskému otci. „Něco uspořádáme,“ souhlasil bez meškání, „snad diva­ delní představení. Máte nějaký nápad, hejtmane?“ Rožmberk se v zábavách a veselicích vyzná, i na loutnu dovede hrát jako 37 opravdový trubadúr. „Teď přichází do módy vlašský balet, Milosti. Ve Vlaších je neobyčejně oblíben, vlastně tam vznikl, proto se mu říká vla šsk ý.“ V arcivévodových očích se objevil nelíčený zájem. „Vlašský balet?“ zvolal živě. „Ale kde tak narychlo seže­ neme preceptory?“ Rožmberk se na chvíli zamyslel. „V tak velikém městě se snad nějaký schopný Vlach najde.“ Arcivévoda se zmínil před purkmistrem a ten si věděl rady. „Neračte si dělat starosti, Milosti, ve městě se usadilo několik vlašských rodin z okolí Lugana a Tridentu. Provádějí tady přestavby domů. Jsou to lidé veselí a náramně muzikální, zpěv a tanec je jejich přirozenost.“ Hned nazítří přivedl tmavovlasého kudrnatého Paola, prý je vynikající tanečník. „Chodil dokonce v Luganu do taneční školy, viď, Paolo?“ Paolo na místě předvedl celou řadu nejmódnějších taneč­ ních figur a byl okamžitě přijat jako preceptor baletu. Vilém z Rožmberka pak s mladým Vlachem zapředl dlou­ hý rozhovor a přišel na další nápad. „Mohli bychom předvést vodní balet, Milosti,“ navrhl, „to tady ještě zaručeně nebylo.“ „Vodní balet?“ podivil se arcivévoda, „proč zrovna vodní? Řeky a rybníky jsou teď zamrzlé a venku se stejně tančit nedá, tanečníci by zmrzli.“ Rožmberk byl poněkud dotčen, předpokládal, že se jeho návrh setká s větším pochopením, nedal však na sobě nic znát. „Počítám samozřejmě s tím, že se balet bude předvádět ve velkém radničním sále, bude to přece zahájení mumraje. Ale kulisy a dekorace se dají pořídit tak, že budou představovat 38 jezero a kolem něho kousek idylické přírody.“ S tím arcivévoda souhlasil. Sám už mimoděk ve své fan­ tazii promýšlel, čím takové představení ozvláštnit. „Když vodní balet, pak v něm musí vystupovat vodní muži. A k vodním mužům patří bohyně.“ Rožmberk pochopil, že tady jeho iniciativa končí. Ferdi­ nand se do jeho nápadu zakousl, teď už ho nepustí a bude se jím zabývat až do konce. Natolik už ho znal. Před očima arcivévody se postupně rýsovaly jednotlivé postavy. „Kolik představitelů pro vodní muže seženeme, co myslíte?“ Tázavě pohlédl na Rožmberka. „Vy byste mohl být h ned pr v n í.“ „Jak si přejete,“ zaradoval se Vilém. „Vy se připojíte, Mi­ losti?“ Arcivévoda rázně zavrtěl hlavou. „Vedení vodních mužů přenechám vám, hejtmane. Já si vezmu


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.