načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Plíseň - Siri Pettersenová

Plíseň

Elektronická kniha: Plíseň
Autor:

Touha po pomstě a strach ze smrti — to je druhý díl série Havraní kruhy.   Představ si, že jsi lovnou zvěří v neznámém světě. Ve světě lidí, který pomalu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 451
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z norského originálu Rata ... přeložila Jitka Jindřišková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7035-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá kniha fantasy série inspirované severskou mytologií. Představte si, že jste lovnou zvěří v neznámém světě. Ve světě lidí, který pomalu umírá. Ve světě, odkud pocházíte a kde jste doufali, že konečně naleznete domov... Hirka opustila Ymslandu, aby ji zachránila, a obětovala tak možnost být nablízku Rimemu, přestože po tom touží ze všeho nejvíc. Teď ji místo něj provázejí lovec nemrtvých a slepý. Boj o přežití není ovšem ničím ve srovnání s tím, co přijde, když Hirka pochopí, kým ve skutečnosti je a jakým nástrojem v mocenské hře se má stát. Původce plísně touží po tisíci letech konečně dosáhnout svobody. Svobody, kterou mu může dát pouze Hirka.

Popis nakladatele

Touha po pomstě a strach ze smrti — to je druhý díl série  Havraní kruhy .   Představ si, že jsi lovnou zvěří v neznámém světě. Ve světě lidí, který pomalu umírá. Ve světě, který je místem tvého narození a který se měl konečně stát tvým domovem. Jenže to je zásadní omyl. Hirka opustila Ymslandu, aby ji zachránila, a vzdala se tak možnosti být nablízku Rimemu, přestože právě po tom touží ze všeho nejvíc. Místo něj ji teď provázejí lovec zapomenutých a slepý. Boj o přežití v lidském světě je ovšem maličkostí ve srovnání s tím, co přijde, když Hirka pochopí, kým ve skutečnosti je a jakým nástrojem v mocenské hře se má stát. ----- Svěží a poutavý děj je zasazen do barvitě vylíčené magické krajiny, která v čtenáři vzbuzuje touhu hodit si na záda batoh, popadnout stan a vydat se s knihou někam do divočiny . - Iveta Kudlová, fantasyknihy.e u , o knize  Ódinovo dítě   Na  Ódinově dítěti  se mi líbilo, že se autorce podařilo vyhnout žánrovým klišé a že vývoj příběhu nepřestává čtenáře překvapovat. V druhém díle trilogie zachází Siri Pettersenová ještě dál a směle překračuje hranice žánru. Nikdy jsem nečetla fantasy román, který by v tomto ohledu působil tak odvážně a přitom byl tak zdařilý . - Elisabeth Bakkenová, Elbakken, o knize  Plíseň   Ódinovo dítě  je důkazem, že sever nabízí víc než jen dobrou detektivku a že skvělá fantasy se nerodí jen v angloamerickém světě . - Olga Zbranek Biernátová, blog.nofreeusernames.cz   Siri Pettersenová (nar. 1971) je spisovatelka, autorka komiksu a ilustrátorka pocházející z Trondheimu. Za  Ódinovo dítě  (2013; česky Host 2016), první díl trilogie  Havraní kruhy , obdržela Fabelprisen, ocenění udělované nejlepší norské knize v žánru sci-fi a fantasy.  Ódinovo dítě  bylo nominováno i na Cenu norského ministerstva kultury pro debutanty, Cenu knižních blogerů a celá trilogie na Cenu knihkupců (jako vůbec první fantasy titul v historii). Po druhém dílu  Plíseň  (2014; česky Host 2017) vychází závěrečný díl série  Síla  (2015), který se dočkal řady ocenění včetně prestižní Ceny jižního Norska za literaturu. Trilogie bude zfilmována.

Zařazeno v kategoriích
Siri Pettersenová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SIRI PETTERSENOVÁHAVRANÍ KRUHY





Brno 2017

SIRI PETTERSENOVÁHAVRANÍ KRUHY


Råta © Siri Pettersen 2015 by

Agreement with Grand Agency

Cover and maps © Siri Pettersen

Translation © Jitka Jindřišková, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

This translation has been published with

the financial support of NORLA.

Překlad této knihy vychází s laskavou

finanční podporou nadace NORLA.

ISBN 978-80-7577-195-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-196-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-197-1 (Formát MobiPocket)


Vám všem, kteří jste si zamilovali Ódinovo dítě

a nedokázali jste držet jaz yk za zuby.

A tobě. Tobě, kterému záleží na naší planetě. Tobě, co bojuješ sám,

protože propast mezi tvým snem a naší skutečností je příliš velká.

Tobě, co chceš opustit svět v lepším stavu, než v jakém byl, když jsi

do něj přišel. Tobě, co jsi vždycky věděl, že se ubíráme špatným směrem.

Tohle je tvoje kniha.



9

PROLOG

Seděl v průchodu u nástupiště, s cedulí z kartónu opřenouo ko

lena. Obličej mu zakrývaly mastné vlasy, ale nebylo pochyb. Je to

on. A dveře vagónu metra se každou chvíli zavřou.

Stefan odstrčil nějaké dítě a loktem si razil cestu tlačenicí. Byl

rád, že má v uších sluchátka. Tlumily kupu stížností. Jakási ženská

otevírala a zavírala pusu jako zlatá rybka, ale on slyšel jen Trenta

Reznora.

You had all of them on your side, didn’t you?

Musí se dostat ven. Teď. Ztratil toho ďábla už dvakrát, znovu se

to nestane. Vrhl se ke dveřím. Sevřely mu paži, ale protáhl se ven.

Vyklopýtal na nástupiště a metro s kvílením odjelo. Hemžilo se to

tam lidmi. Podzemní světlo jim z tváří vysávalo život. Podobali

se zombiím, ale nikdo z nich nebyl natolik mrtvý, aby nevěnoval

pozornost činu, který se chystal udělat. Přijde na jiný způsob.

Najde jiné místo.

You believed in all your lies, didn’t you?

Zamířil do průchodu. Žebrák napřáhl ruku, aniž se na nějpo

díval. Stefan se ušklíbl.

„Ahoj, Roaste.“

Roast zvedl hlavu. Sotva se mu v očích zablesklo pochopení,

už stál na nohou. Rychleji, než by kdo považoval za možné.Roz

běhl se tunelem vzhůru. V černém a omšelém oblečení vypadal


10

jako vrána. Stefan se řítil za ním. Boty duněly o zem. Zvuk seozvě

nou odrážel od vykachlíčkovaných zdí. Minul automat na jízdenky,

třemi skoky zdolal schody a ocitl se na ulici. Tvář mu bičoval déšť.

Byla tma. Roast utíkal jen několik metrů před ním, ale pakodbo

čil do vozovky. Kličkoval mezi auty, která se mu snažila vyhýbat.

Stefan neváhal. Instinkt ho hnal vpřed. Brzdy skřípaly. Odstrčil

se od mokré kapoty a běžel dál. Hudba v uších se mísilas troube

ním aut.

The Ruiner is your only friend, he’s the living end, to the cattle he

deceives.

Přeběhl napříč Soho Square a získal několik metrů k dobru.

Lidé se za nimi otáčeli, ale sledovat je nikdo nebude. Rozhodně

ne, dokud se žene za bezdomovcem.

The raping of the innocent, you know the Ruiner ruins everything

he sees.

Roast vrážel do lidí na St. Ann’s Court, pak zahnul dolevaa po

kračoval kolem kavárny Flat White, v níž se setkali poprvé. Stefan

sotva popadal dech, ale vsadil všechno na to, že Roast se cítí ještě

hůř. A měl pravdu. Žebrák zpomaloval. Zmateně se rozhlédlko

lem a pak zmizel v jakémsi nočním klubu.

Now the only pure thing left in my fucking world is wearing your

disease.

Stefan se protlačil davem lidí před klubem a následoval hodo

vnitř. Našel ho snadno. Neupravený divoch mezi přiléhavými šaty

a hlubokými výstřihy.

How did it get so hard? How did it get so long?

Roast mířil k nouzovému východu. Rozrazil dveře a ztratil se za

nimi. Stefan ke dveřím doběhl dřív, než se opět zavřely. Vpadl na

zadní dvorek. Slepá ulička. Žebrák stál na opačné straněu kontej

nerů s odpadky. Prskal jako zvíře chycené do pasti.

The Ruiner’s a collector, he’s an infector, serving his shit to his flies.

„Game over, Roaste.“ Stefan kráčel k němu.


11

Roast se přitiskl ke zdi, k okapu. Omítka kolem úchytů seuvol

nila a poprášila mu ramena. Déšť mu vybledlý plášť ihned očistil.

„Nic jsem neproved! Nic jsem neproved!“ ječel hystericky.

Lež. Přezdívku Roast nedostal náhodou, ale Stefan se nepřiměl

k odpovědi. V tom muži už nezůstalo nic lidského, s čím by mohl

diskutovat.

Maybe it’s a part of me you took to a place I hoped it would never go.

Stefan si užíval pocit převahy. Glock může nechat viset u pasu.

Ušetří kulku. Místo pistole vytáhl kleště.

And maybe that fucked me up much more than you’ll ever know.

Roast vytřešil oči. Pohledem pátral po něčem, čím by se bránil.

Z okapu strhl kovový úchyt. Šrouby se skutálely na asfalt. Začal

si tlouct do zubů. Roztrhl si ret. Zdánlivá necitelnost vůči bolesti

naznačovala, že jeho tělem neproudí jen adrenalin.

And what you gave to me, my perfect ring of scars.

Roast si plivl do dlaně a natáhl ji k němu. „Vem si je! Vem si je!

Nemůžeš se mě dotknout, to by tě našli! Policajti tě dostanou!“

křičel a z úst mu crčel rudý déšť.

Stefan se na ty dva zuby podíval. Bílé hrudky na špinavé dlani.

Déšť kolem nich vytvořil krvavou kaluž.

„Hlupáku,“ odpověděl. „Policajtům je fuk, jak umřeš. Nikdo

nehne ani prstem, aby to zjistil. Jsi zapomenutý. Copak jsizapo

mněl?“

Na odpověď nečekal. Vrazil Roastovi loket do nosu. Hlava

uhodila o zeď. Než se Roast zhroutil k zemi, Stefan zachytil jeho

zuby. Pak odvlekl bezvládné tělo do rohu ke kontejneru. Zpod

víka se vydouval odpad, jako by kontejner zvracel. Pachy semí

sily. Shnilé jídlo. Krev. A štiplavý odér, který prozrazoval, že Roast

nebral chození na záchod moc vážně. Po více než sto letech to ale

bylo pochopitelné.

Zlomil mu vaz. Roast byl urostlý, a tak Stefan potřeboval dva

pokusy, než uslyšel křupnutí.


12

Vložil si zuby do kapsy a prohlížel si místo činu. Žádná okna.

Žádné kamery. Žádní lidé. Je v bezpečí. Asfalt se leskl. Do víka

kontejneru bubnoval déšť. Rukou si pročísl vlasy. Uklidil kleště

zpátky do tašky. Upravil si bundu a zesílil hudbu.

You didn’t hurt me, nothing can stop me now.


13

DÍR A

„Žádáme jen o klid v duši,“ řekla Telja z rodu Vanfarinnů a přitiskla

si ruku k hrudi. Řetěz, který měla několikrát obtočený kolem krku,

zachrastil.

Rime potlačil smích. Tohle představení by prokoukl kdokoli,

i kdyby nevyrostl v Mannfalle. Uhlově černé šaty s rukávy až na

zem do hry dokonale zapadaly. Oblékla se jako vdova, přestože

její muž jí stál po boku, živý. Smutek jí posloužil jen jako ozdoba.

Prostředek, jak v Radě, u níž si mazaně vynutila audienci, vzbudit

dobrou vůli.

„Trhá nás to na kusy, Rime-fadri. Že nic nevíme. Ženerozumí

me Urdově smrti.“

Rime cítil, jak mu cuká koutek úst. Urdovo jméno v něm stále

ještě budilo rozčilení a nic nenasvědčovalo tomu, že by to někdy

mělo být jinak. Určitě ne do té doby, dokud bude Urdův stolec

prázdný. Představoval otevřenou ránu v kruhu členů Rady, kteří

seděli opření na židlích kolem stolu. Nebezpečnou ránu.Zaníce

nou. Nedalo se o ní mluvit, aniž by to vzbudilo rozruch, jenž by

probral půlku Slokny.

„Obdrželi jste naše přání upřímné soustrasti,“ podotkl Rime.

„Sám jsem navštívil hlavu rodu Vanfarinnů. Ví, co se stalo. Ty jsi...

dcera její sestry?“ Pohlédl na Telju, která bez vybízení popošla ke

stolu Rady.


14

„Nosiči havrana, naše matka je stará,“ vyhnula se Telja odpovědi.

„Její paměť už není, co bývala. Poctil jsi nás svou návštěvou, ale...

Některé věci, které jsi podle ní vyprávěl, jsou... inu...“ Telja si

urovnala náhrdelník.

„Neuvěřitelné,“ doplnil Darkdaggar. „Tak neuvěřitelné, že lze

očekávat žádost rodiny o svědectví muže, který byl Urdově smrti

přítomen.“

Rime útok čekal, ale nepočítal s tím, že přijde tak otevřeně.Po

hlédl na člena Rady. „Obviňuješ mě, Darkdaggare?“

„V žádném případě, Nosiči havrana. Rod Vanfarinnů si jen přeje

sprovodit tu záležitost ze světa.“ Darkdaggarův úsměv připomínal

smrt. Obličej mu zalévalo světlo. Působil bezkrevně. Vysušeně.

Jaký křiklavý kontrast oproti zlatým stěnám za ním. Stěny sestávaly

z panelů, na nichž se vyjímalo dvanáct rodokmenů. Stromy se

větvily až ke klenutému stropu a Rimemu připadalo, že se ocitl

v kleci. Jako by se opěradlo židle změnilo v zeď a drželo ho u stolu.

Je v pasti. Svázaný s místem, které nikdy nebude vnímat jako své

vlastní. Byl to stolec Ilume. Jeho babičky. A on přísahal, že na něj

nikdy neusedne. A přesto tady teď seděl. Člen Rady. Rime-fadri.

Nosič havrana. Obklopený nepřáteli, kteří každý bdělý okamžik

věnovali plánování jeho pádu.

„Sprovodit ze světa?“ Sigra z Kleivu si založila ruce na prsou.

Měla v nich sílu jako muž. „Urd byl zabit v Ravnhovu, a dokud

si ti barbaři jeho smrt nezodpoví, tahle záležitost nikdy uzavřená

nebude.“

Rime vnímal, jak v něm roste zlost. Nutil se zachovat klid.„Ří

kám to naposledy, Sigro. Válka skončila. Smiř se s tím. Nemůžeme

hnát Ravnhov před soud za něco, za čím stojí slepí.“

Sigra se nadechla k odpovědi, ale Darkdaggar ji předběhl.

„To je možné, ale slepé před soud asi taky nepoženeme, nebo

ano?“ Usrkl z poháru s vínem, zatímco kolem stolu se začal ozývat

smích.


15

Rime se podíval na Telju z rodu Vanfarinnů. Tváře jí zčervenaly

horlivostí. Vytušila, že v místnosti se proměnila nálada, a to jído

dalo odvahy. Maska smutku z ní spadla.

„Mohli bychom, jenže je nikdo neviděl,“ pousmála se.

Vstal. „Nikdo?“

Smích jí odumřel na rtech. Dívala se na Darkdaggaras pros

bou v očích. Rimeho to nepřekvapovalo. To Darkdaggar vyhověl

žádosti, aby ji Rada přijala, a Rime si spočítal, kolikrát asi o tomhle

setkání diskutovali. Zbývalo ještě zjistit, kolik možností útoku je

asi napadlo.

„Neber si to osobně, Nosiči havrana,“ spustil Darkdaggar. „Telja

poukazuje jen na to, co všichni víme. Nejnápadnější na slepých

je jejich naprostá nepřítomnost. Kdo je údajně viděl? HrstkaKol

kaggy? Lze se divit, že ostatní mluví o vidině? Nebo o důsledku

nějaké otravy? Možná jste snědli něco špatného? Nebo jste se stali

obětí... kouzel?“

Členové Rady sedící kolem stolu propukli v smích. Rime sevřel

pěsti a vykročil k Telje. Ucouvla. Dlouhými šaty zametla podlahu.

Ukázal na ni.

„Stojíte v téhle místnosti jen proto, že řada přítomných cítí k rodu

Vanfarinnů určitou loajalitu. Já ale ne. To, že označíte mě a moje

muže za lháře, vám nepomůže.“

Telja těkala pohledem mezi Rimem a Darkdaggarem. „Nikdy

jsem nechtěla... neřekla jsem... Mysl je nevyzpytatelná, Nosiči

havrana. Povídá se, že mnoho silných mužů zahlédlo v mlzepří

zrak a my...“

„Přízrak?“ Rime se jí podíval do očí. Vpíjel se do nich. Vrásky

kolem jejích očí prozrazovaly, že je starší, než si původně myslel.

Možná odtud pramenila její odvaha. Věděla, že je to teď, nebo nikdy.

„Krev toho, koho považuješ za mýtus, kapala z mého meče.Pro

klál jsem ho ostřím a sledoval, jak z jeho bílého pohledu odchází

život. Cítil jsem jeho dech. Slyšel jsem, jak zasténal. A vdechoval


16

jsem výpary linoucí se z hranice, když jsme spalovali jejich těla.

Pach, který by tě následoval až do Slokny, Teljo.“

Smích utichl. Telja polkla a sklopila zrak.

„Ve jménu Vidoucího,“ vyhrkl Darkdaggar. „Je opravdu potřeba

to takhle dramatizovat? Rodina žádá jen o zmírnění bolesti.Ztra

tili člena Rady, Nosiči havrana.“

Všichni v místnosti upřeli pohled na prázdný stolec. Nebylo

pochyb, v čem mělo zmírnění bolesti spočívat.

Rime opět pohlédl na Telju. „Opravdu? Poskytne ti stolecodpo

vědi, po kterých toužíš? Přestaneš se ptát, jak Urd zemřel, pokud

jeden z vás zasedne u tohoto stolu?“

Telja zaváhala, ale stud ji přiměl zavrtět hlavou.

„Samozřejmě že ne,“ ozval se Darkdaggar. „Takový čin by ale

znamenal záruku, že Urd nebyl zabit proto, aby uvolnil místo

někomu jinému.“

V místnosti se rozhostilo ticho. Otevřené obvinění z vraždy

zaznělo v přítomnosti někoho zvenčí. Rime jim všem věnovalpo

hled. Mužům a ženám o mnoho starším než on sám. Mlčeli.Vět

šina z nich proto, že souhlasila s Darkdaggarem. A několik dalších

proto, že nechtěli situaci ještě zhoršit.

Telja z rodu Vanfarinnů k němu přistoupila o krok blíž. „Nosiči

havrana, odpusť nám, hovoří z nás smutek! Všichni mluvío sle

pých a o kamenných branách... Pro nás je to ale víc nežnepocho

pitelné. Nikdo neviděl důkaz, že by...“

„Nesmysly!“ přerušil ji Jarladin. „Plný Rytířský sál sledoval, jak

Kolkagga prošla branami a stěny se zbortily. Jestli chceš důkaz,

můžeš si v přístavu koupit úlomky červené kupole.“

Telja se horlivě chopila příležitosti, jako by probíhalovyjedná

vání. „Plný Rytířský sál znamená mnoho různých příběhů,Jarla

dine-fadri. Omluv nás, ale my tam nebyli. Slyšeli jsme jen, že se

budova zřítila. Někteří tvrdí, že se pod kupolí zhroutily zdi. Jiní

zase, že se otřásla země.“


17

Darkdaggar si založil ruce za hlavou. „Jaké neštěstí, že vásne

můžeme upokojit. Bylo by to tak snadné. Pravdou ale je, že brány

jsou nyní stejně mrtvé, jako byly po tisíc let, není to tak, Nosiči

havrana?“ Podíval se na Rimeho, aniž se usmál. Jen jeho očipro

zrazovaly vítězné opojení.

Rime zatnul zuby. Zašlo to příliš daleko. Pootevřel vrátkaa do

vnitř se ihned cpali vlci. Diplomacie už mu nepomůže.

„Ať si ætlingové žvaní, až shnijí ve Slokně,“ ucedil. „Tak jako

obvykle. Tím se nic nemění. Já jsem tam byl. Vím, co se stalo. Urd

si svou pohřební hranici postavil sám. Byl to šílenec.“

Sigra přehnaně zalapala po dechu. V Teljiných očích zahořela

jiskřička. Jen tak tak zvládla potlačit úsměv. Popadla černý uzlík,

který držel její muž. Zvedla ho. Bylo to roucho, které kdosiroz

řízl. Na hrudi, kde se mělo nacházet znamení Vidoucího, zbyl jen

otvor. Nad srdcem zela díra.

„Tohle roucho patřilo augurovi, Nosiči havrana. Viděli ho, jak

se vydal po Oře na tenký led. Poté už ho nikdo nespatřil. Prý

přišel o rozum. A prý nebyl první. Uznávám, že Urd byl zvláštní,

Rime-fadri, ale šílený nebyl. Co když ho do temných myšlenek

uvrhla ztráta Vidoucího? Možná proto jednal tak, jak jednal.Z to

hoto hlediska lze snad říct, že to celé byla... inu...“

Nevěřil vlastním uším. Upřel na ni zrak. „Moje vina?“

Kousla se do rtu. Měřila si ho pohledem.

Pocítil nevolnost. Zíral na roucho. Jako by ho ten otvor vtahoval

do sebe. Jako by ho pohlcoval zaživa. Temná nicota.

Popošel k Telje. Její muž napřáhl ruku, aby ji chránil. Bezmocný

reflex. Rime ho popadl za zápěstí, a aniž mu věnoval sebemenší

pozornost, přiměl ho ustoupit. Telja si nadzdvihla sukni, jako by

se chystala utéct.

Naklonil se k ní. „Urd zabil Ilume a já jsem se na to díval. Zabil

moji babičku. Prolomil havraní kruhy. Vpustil do Ymslandy sle pé.

Dohnalo ho k tomu šílenství, ke kterému ho přivedly temné síly.


18

Ne, já jsem ho nezabil. Ale přísahám, že kdybych tu možnost měl,

bez zaváhání bych to udělal. Ten stolec si prohlédni dobře, Teljo,

protože znovu už ho nikdy neuvidíš.“

„Dost!“ Sigra bouchla pěstí do stolu. Leivlugn Taid vedle nínad

skočil, až se mu roztřásla dvojitá brada. Pohár s vínem se převrhl.

Stařec půlku schůzky prospal a vína se sotva dotkl. Tmavá tekutina

tekla po desce stolu. Židle vrzaly o podlahu, jak se všichni zvedali,

aby si neušpinili roucha.

„Setkání je u konce,“ rozhodl Rime. Rozrazil dveře na balkón

a ucítil chlad. Nasál mráz do plic. Vyšel na most a zastavil se. Most

patřil k nejstarším v Eisvaldru. Dřív vedl do Rytířského sálu. Nyní

tam trčel jako zmrazený jazyk. Vytesaní draci na jeho konci čněli,

jako by tam přimrzli. Uvědomil si, že totéž hrozí i jemu, a pustil se

zábradlí. Pokrývala ho bílá jinovatka. Jeho dlaně v ní zanechaly otisk.

Dole na zemi stál havraní kruh. Bledé kamenné sloupy, které

po tisíci letech strávených v úkrytu stěn zažívaly svou první zimu.

Mrtvé. Nepoužitelné. Promarnil řadu nocí tím, že se uprostřed

nich snažil přimknout. Natahoval se po Síle, až mu málem praskly

spánky, ale brány se neotevřely. Možná se mu o jejich prostupnosti

přece jen pouze zdálo. Darkdaggar mluvil pravdu. Brány pohasly

toho dne, kdy odešla. Jako všechno ostatní.

Zaslechl za sebou těžké kroky. Po boku mu stanul Jarladin

a upřel pohled na konec mostu. „Pokud půjdeš dál, ušetříš jim

spoustu starostí,“ prohodil. S jeho bílým plnovousem sipohrá

val vítr.

Rime se krátce zasmál. „Takové potěšení jim nedopřeju. Jestli

si přejí moji smrt, budou mě muset zabít sami.“

Jarladin si povzdychl. „Vyčerpal jsi svoje možnosti, Rime. Už

je nemůžeš ignorovat. Pokud se nechceš probudit na Sněmovním

náměstí v řetězech. Darkdaggar překročil hranici, ale ty se ani

nesnažíš je sjednotit. Pokud nepotlačíš svoji nenávist, podrazí to

nohy nám i tobě.“


19

Rime se chystal říct, že k nikomu žádnou nenávist necítí, ale

to by lhal. Nenáviděl je za to, že vládli pod falešným Vidoucím.

Nenáviděl to, že měnili skutečnost podle své vůle. Intriky. Lži.

Hořkou pravdu, že nikoho kolem stolu nezajímalo nic jiného, než

aby si udržel stolec.

Jarladin ho poplácal po zádech, jako by mu prokázal službu.

„Navíc v něčem mají pravdu. Opustilo nás několik augurů a to

bude mít následky.“

„To ti nikdo neřekl, že ostatním nemůžeš zakázat, aby těopus

tili?“ Rimemu připadalo, že ho jeho vlastní slova obnažila. Odtrhl

pohled od kamenného kruhu. Praštil pěstmi do zábradlí.

„Tohle je hloupost! Viděli to na vlastní oči! Viděli, jak se zdi

odrolily a kameny vystoupily. Vědí, že tu byli slepí. Znají pravdu

stejně dobře jako já, ale schovávají se za pochybnosti, protože to

je pro Radu výhodné.“

Jarladin na něj pohlédl. „Tohle tě pohání? Mít pravdu? Nesmysl!

Tvoje vlastní postavení tě nikdy nezajímalo. Kdyby ano, staral by

ses víc o svoji rodinu.“

Rime se od něj odvrátil. Jarladin připomínal býka a ze všech

členů Rady kolem stolu byl jeho jediným přítelem. To ale

v žádném případě neznamenalo, že by s ním bylo jednodušší

pořízení.

„K tomu jsem se už vyjádřil a pořád to platí. Jsem Kolkagga. Ti

se s nikým nezaslibují.“

„Tak pravidla, Rime? Můžeš převrátit celou knihovnu naruby, ale

pravidlo, které jsi ještě neporušil, tam nenajdeš. Zvol si alespoň

důvod, kterému uvěřím.“

„Považuješ mě za hlupáka? Rada si přeje, abych založil rodinu,

protože to posílí ji. Ne mě.“

Jarladin mu položil ruku na zátylek. Pevný úchop. Otcovský.

„Rime... To by přece mělo být jedno a totéž.“

Rime zavřel oči. Slyšel hlas býka s bílým vousem.


20

„Poslouchej mě. Nesmíš ji nechat, aby ovládala všechno, co děláš.

Jsi Kolkagga. Jsi Rime An-Elderin. U Vidoucího, jsi přece Nosič

havrana! Nesmíš připustit, aby tvé činy řídilo bezocasé Ódinovo

dítě, které už nikdy nikdo neuvidí. Mysli, chlapče! Jestli chceš

dát ætlingům naději a slátat tuhle Radu dohromady, zaslib se se

ženou. Uspořádej hostinu. Ukaž jim, že rody jsou silné. A pokud

jim nutně musíš vzdorovat, vyber si ženu mimo rody. Využij tuhle

šanci ke spojení severu a jihu. Po tom přece toužíš. Zvol si ženu ze

severu. Vím, že Sylja z Glimmeråsenu by nebyla proti.“

Na odpověď nečekal. Pustil Rimeho a vydal se zpátky k sálu

Rady. „Kameny jsou mrtvé,“ zvolal. „Ale my stále žijeme!“ Vstoupil

dovnitř a zavřel za sebou dveře.

Rime tam zůstal stát a otřásal se odporem. Do prstů se muvkrá

dal chlad. Vsunul ruku do kapsy a vytáhl havraní zobák. Hlosnian

ho sebral na Bromfjellu, než kameny pohltil oheň. Po Urdovi zbylo

jen tohle. Zobák. Ani zaříkávač kamenů jeho účelu nerozuměl.

Zobák působil pochmurně. Cize. Nejužší část kosti se zbarvila

téměř dočerna. V rýhách byla zaschlá krev.

Tížil ho v dlani. Byl těžší, než nasvědčovala jeho velikost.Z po

hledu na tu věc ho mrazilo, ale zároveň ho zobák přitahoval. Jako

jediný vypadal skutečně. A to Rimemu dodávalo jistotu, že se to

všechno doopravdy stalo. A že tohle je jen začátek.


21

VIKING

„Norsko?“

„Ne.“

„Finsko?“

„To už jsi hádala předtím. Ne.“

„Island! Musí to být Island! Děláš takový zvuk... jako vikingové.

Thhh.“ Jay u toho vypouštěla z pusy vzduch.

„Vikingy neznám,“ poznamenala Hirka a popadla Jay za rameno,

až se dívka zkroutila bolestí.

„Au, au, au! Přestaň! Vikingové? Tys nikdy neslyšela o vikinzích?“

Hirka jí mlčky masírovala záda.

„O Seveřanech, kteří žili před tisícem let? Lodě? Pustošení?

Berserkové?“

Slovo berserk jí znělo povědomě, ale přesto nic neřekla. Slova

jí často připadala známá, ale nedokázala k nim přiřadit žádnývý

znam. Společné rysy už hledat přestala. Téměř pokaždé se jednalo

o slepou uličku, která ji jen rozesmutnila. Navíc se naučila nikdy

neříkat pravdu. Nikomu neprozradit, že prošla kameny. Nebo se

už nikdy nepokoušet prodat čaj z jiného světa lidem, kteřívysedá

vali v kavárně. Když to zkusila, majitel zavolal policii a zachránilo

ji jen okénko na záchodcích.

„Můžeš si je vyndat?“ Hirka se dotkla sluchátek v Jayiných uších.

Jay je tam měla pořád. Chodila s nimi všude. Vypadalo to, jako


22

by jí z uší vytékaly tenké pramínky mléka. Teď je z uší vytáhla, ale

nechala si je viset v klipsu na hrudi.

„Měla bys přestat... Jak se to řekne? Věšíš záda,“ upozornila ji

Hirka.

„Já vím. Hrbím se. Podědila jsem to po mámě. Říká, že jsme si

tam, odkud pocházíme, zvykly mít sklopenou hlavu. Abysme

přežily.“

„Přežily?“

„Přežily. Existovaly dál. Vydržely to. Chápeš? Abysme ne umřely?“

Hirka přikývla. Už to slovo slyšela, ale zapomněla ho.

Jay se protáhla jako kočka. Pak z pouzdra, které jí viselo natřpy

tivé šňůrce kolem krku, vylovila mobil. „Co mám hledat?“

„Někdy jindy,“ odbyla ji Hirka a podívala se na hromadušpina

vých sklenic a talířů. „Musíme uklidit a zavřít.“

„Ne, to ne, dohoda je dohoda. Ty pomůžeš mně, já pomůžu

tobě. Co mám hledat?“

„Tak se podívej, jestli nenajdeš nějakou se žlutými zvonky. Skoro

bez listů,“ požádala ji Hirka. Smetla z talíře zbytky koláče a vložila

ho do myčky.

„Fajn, žluté zvonky jsou na cestě.“ Jay zmáčkla tlačítko namo

bilu. Tmavé vlasy jí padaly do obličeje. Jako každý večer, když se jí

uvolnily sponky. Obzvlášť když obě měly přes den napilno. Jako

dnes.

Zvenku se ozval jásot. Hirka vyhlédla z okna. Na schody kostela

se postavili novomanželé, oči se jim leskly a tváře červenaly.Ob

klopovala je rodina a přátelé, kteří je fotili. Fotografie se ukládaly

do pamětí telefonů. Jako okamžiky zmrazené v čase.

Hirka by dala téměř cokoli za to, aby i ona měla nastřádané

snímky z Ymslandy.

Smutek jí sevřel srdce. Pospíšila si s rovnáním nádobí do myčky.

Nemělo smysl vzpomínat na věci ani osoby, které už nikdyv ži

votě neuvidí.


23

Poslední talíř zabral zbývající místo v myčce. Zavřela dvířka

a několikrát stiskla knoflík. Pohled na světýlko, které se rozsvěcelo

a zhasínalo, jí obvykle zlepšil náladu.

„Tady,“ promluvila Jay a natočila displej k Hirce. „Rostliny se

žlutými zvonky. Kterou hledáš?“

Hirka si prohlížela malé obrázky. Několik rostlin se zlatozvonce

podobalo, ale ani jedna z nich nebyla ona. Bodlo ji zklamání.Pře

kvapilo ji to. Myslela si, že doufat už přestala.

„Musí to být jedna z nich,“ tvrdila Jay. „Našla jsem na Googlu

všechny rostliny se žlutými zvonky a ve vyhledávání a tak jsem

vážně dobrá. Měla by ses to taky naučit, Hirko. Ještě jsemnepo

tkala nikoho, kdo neumí používat telefon.“

„Nikdy ho nebudu potřebovat,“ hlesla Hirka s bolestnýmvě

domím, že stejně nemá komu zavolat.

„Páni, máš to hotový?“ Jay vyskočila a oklepala si zástěru. „Tak

to už zbývá jen zamknout a vypadnout. Ty jsi tak efektivní.“

Hirka se usmála. Zpravidla to bylo to nejjistější, co mohlaudě

lat, když nějakému slovu nerozuměla. „Počkáme, až odejdou, Jay.

Nepatříme k nim.“

Zadívala se na dav venku. Ženy a muži s očima zvlhlýmaštěs

tím a s naleštěnými botami. Vyplňovali prostor mezi kavárnou

a kostelem.

Kavárna se nacházela v prapodivném výběžku kostela a byla

postavená v úplně jiném slohu. Nové křídlo budovy nabízející

útulek těm, kteří to potřebovali nejvíc. Jako ona. Bylo to místo,

kde přespávali lidé bez domova, noc nebo dvě. Chudíbez

platně dostali něco k jídlu. V jedné místnosti se ošetřovaline

mocní. Hirka ji navštívila už několikrát, ale žádné byliny tam

neměli.

„Během čekání můžeme roztřídit tohle,“ navrhla Hirkaa vy

prázdnila na stůl pytel s oblečením. Páchlo potem a špínou,

ale vypadalo hezky. Nejprve ji ohromilo, čeho všeho jsou lidé


24

ochotní se vzdát, ale pak jí Jay vysvětlila, že se jedná o odpad.

O věci, které nikdo nechce. Nemohla tomu uvěřit.

Hirka na hromádku oblečení, které bylo potřeba zašít, položila

svetr.

„Na to zapomeň,“ zasmála se Jay. „Jsi šikovná, ale tenhlenespra

víš ani ty.“

„Vždyť má míň děr než ten, co máš na sobě.“

Jay upřela pohled na svůj vlastní svetr. „Ale no tak, to je přece

něco úplně jinýho! Tady jsou díry schválně. Protože to je cool,

chápeš?“

„Tak uděláme víc děr i do tohohle a taky bude cool.“

Jay se na ni zadívala a nadzdvihla jedno obočí. Oči mělaorá

mované černou linkou. Potřásla hlavou. „Ty nejsi z našeho světa,

že ne? Fuj, co je tohle?“

Hirka chytila Jay za ruku. „Počkej!“

Vzala si od ní košili. Na rukávu byla potřísněná krví. Složila ji

a přidala k věcem na vyhození. „Krví se přenášejí nemoci,“vysvět

lila Hirka kamarádce. „Nesmíme se jí dotýkat.“

„Panebože, nemáš ani ponětí, jak tuhle práci nenávidím!“

Hirka se usmála. „Tak moc, že se sem každé ráno vracíš?“

„Jenom proto, že mě máma nutí. Potřebuje nějakou výmluvu,

aby tu sama mohla být. A civět na otce Brodyho. Fakt trapas, to si

neumíš představit. Je to přece kněz. Nemůže se ani oženit a onavy

šiluje, když si jí dvě minuty nevšímá. Proč si myslíš, že je na tebe tak

protivná? Protože tu bydlíš, no ne?“ Naklonila se k Hirce. „Podle ní

tu nemáš co dělat. Prý by tě měl odevzdat sociálce nebo tak něco.“

Hirka pokrčila rameny. Jí nepřipadalo zvláštní, že se Jayina

matka upínala k otci Brodymu. Dilipa před mnoha lety také žila

tady v kostele. Ve sklepní místnosti. Tehdy se narodila Jay. Teď byla

stejně stará jako Hirka a měla ještě pětiletou sestřičku. Bály se, že

je pošlou domů, i když Hirka netušila, kde to je ani před čím utíkají.

Věděla však, že tady jsou v bezpečí.


25

Kam by mě bývali poslali, kdyby věděli, kdo jsem? Kde jsem doma?

„Nevydrží jim to,“ ucedila Jay a ušklíbla se směrem k páru na

schodech.

„Myslíš?“

„No. Jen se na něj podívej. Je nejmíň o dvacet let starší. Asi stála

o svatební šaty a peníze. Jakmile bude jejímu manželovi padesát,

uvědomí si, že je pro ni moc starý.“ Jay odhodila zástěru na židli.

„Jdou pryč. Mizím. Uvidíme se zítra, Hirko.“

Odcházela a přitom si strkala sluchátka zpátky do uší, pak začala

pokyvovat hlavou do rytmu hudby, kterou nikdo jiný kromě ní

neslyšel. Nastřádané zvuky. Stejně jako fotografie.

Hirka utřela stoly a pověsila svoji i Jayinu zástěru na háček.

Zamkla venkovní dveře a zamířila zadním vchodem do kostela,

který se v mnohém podobal svatyni Vidoucího. Kamenná budova

postavená tak, aby ohromila návštěvníky.

Otec Brody už odešel. Hirka procházela sama mezi řadami lavic.

Obklopovala ji vysoká okna s barevnými motivy. Výjevy z příběhů,

které neznala. Bohové a lidé. Nikde žádní ætlingové. Žádné ocasy.

Ani žádní mrtvorození.

Sto padesát čtyři dnů. Tolik jich uběhlo od té doby, co opustila

Ymslandu. Mannfallu.

Rimeho.

Vešla za oltář a otevřela dveře do kostelní věže. Stoupala po

schodech, dokud se nedostala až nahoru. Tady bydlela, přestože

prostor k bydlení tu nebyl. Kněz říkal, že se to tu podobá staveništi,

chybělo tu teplo i světlo. Hirka ale nic z toho nepostrádala. Pokusil

se ji nastěhovat do pokoje ve sklepě. Do toho, kde kdysi bydlela Jay

s matkou. Jenže sklepy jí připomínaly kobky v Eisvaldru. Musela

nahoru. Vysoko. Vystoupat až tam, kde se k ní nikdo nemohlpři

blížit. A tak chodila sem, každý večer, dokud otec Brody nesvolil.

Vymetla nejhorší prach. I netopýří výkaly. Teď tu bylo příjemně.

Až na chvíle, kdy zvonily zvony.


26

Hirka si prohlížela svůj domov v novém světě. Většinu místa

zabíralo schodiště. Když vzhlédla, o patro výš spatřila zvony. Ve

skutečnosti se jednalo o stejné patro, ale někdo tam připevnil

dřevěnou podlahu navíc. Patrně dočasně, asi jako lešení během

rekonstrukce, ale už tam zůstalo.

Mezi schody a zdí ležela vklíněná matrace. A polštář sezdefor

movanou labutí, kterou nejspíš vyšil někdo, kdo labuť v životě

nespatřil. Pak tam byl hrnek, který vypadal jako rozpůlený. Stálo

na něm: Říkals půl hrnku. Když jí ten vtip vysvětlili, zasmála se.

Nacházela se tam i úzká komoda se třemi zásuvkami. Spodnízá

suvka se zasekla a nešla zavřít, a tak v ní přebýval Kuro. Měla tam

i topení, které nahoru vynesl otec Brody. Teplo pocházeloz ma

lých otvorů ve zdi dole a dlouhým vedením putovalo celou cestu

až sem nahoru. Hirka topení několikrát vypnula a zapnula, až

přestalo fungovat. Nevadilo jí to. Nebyla jí zima. A taky mělaně

kolik svíček.

Od Jay dostala knížku, prý jazykovou učebnici. Sotva dokázala

přečíst její název. Knížky tady měli všichni. Takový nadbytekne

chápala. Zároveň tu ovšem žili i lidé bez domova. Ba co hůř, tací

jako ona. Lidé bez čísla. Jinak měli čísla všichni lidé. Bez čísla jako

by neexistovali. Klidně by mohla být pouhý přízrak.

Opřela se o stěnu, v níž byl hluboko vsazený okenní rám. Ať už

patřila k přízrakům, nebo ne, měla tu alespoň okno s opravdovým

sklem. Nahoře se zužovalo do špičky a mělo větrací otvor, který

po většinu času nechávala otevřený.

Přejela rukama po chladivém skle. Sklo měla ráda. I kámen.

Byly to materiály, kterým rozuměla. Na rozdíl od tolika jiných

věcí v tomhle světě.

Dívala se na město, které lidé nazývali York. Kostel bylzasvě

cený svatému Tomáši a ležel nedaleko centra. Domy stály jeden

těsně vedle druhého, jako v Mannfalle. Jediné nezastavěné místo,

které viděla, se nacházelo přímo před ní. Ošklivá zahrada, v níž


27

ze sněhu trčely kameny jako zkažené zuby. A pod každýmkame

nem spočívala mrtvola. Tady se nespalovalo. Mrtvoly prostězako

pali do země a nechali je tam hnít. Tohle nebylo správné. Hodilo

se to leda pro vrahy. Tady to ale nikomu nevadilo.

Jednou chtěla vědět, jestli někým po smrti nakrmili havrany, ale

i to byla jedna z věcí, na kterou už se nikdy nezeptá.

Trápilo ji pomyšlení, k čemu všemu by mohla zahradu využít,

kdyby tam neprovozovali tyhle zvrácené rituály. Pěstovala by tam

hlínokořen, možná i zlatozvonku, slzář a...

Rostliny, které tady nejsou. Rostliny, o kterých tu nikdo neslyšel.

Nikdo tu nic nepěstuje. Ani jídlo pro vlastní potřebu.

Hirka se dotkla jedné z rostlin na okenním rámu. Otec Brody

s ní zajel do zahradnictví a koupil jí tři sazenice. Rostly pomalu,

každá ve svém papírovém kelímku. O jaké rostliny se jedná nebo

co dokážou léčit, netušila. Všechno se musí naučit znovu odza

čátku. Naprosto všechno.

Hledala něco, na čem by spočinula pohledem.

Hluboko dole zahlédla na lavičce muže. Odhrnul sníh jen

z místa, kde seděl, zbytek lavičky zůstával zasněžený. Zamžoural

nahoru, ale okamžitě uhnul pohledem. Předstíral, že si jí nevšiml.

Na sobě měl šedou mikinu s kapucí a koženou bundu. Připadal

jí povědomý. Prošel kolem už včera. Byla si tím jistá. Spatřila ho

i poblíž obchodu s potravinami. Co chce? Proč je tady? Je odpo

licie? Chystá se ji zadržet, protože nemá žádné číslo?

Vplížil se do ní strach. V břiše ucítila chlad.

Muž se prudce vztyčil. Vydal se přes hřbitov a kovanou bránou

ven. Sledovala ho pohledem, ale za chvíli zmizel. Viděla jen auta

projíždějící kolem.

V tomhle světě neexistovalo ticho. Ať už se vypravila kamkoli,

všude ji obklopovaly nějaké zvuky. Neustálé hučení strojů. Tolik

cizích věcí. Tolik nových informací. Tolik možností, jak sedopus

tit chyby.


28

Přitiskla si dlaně na uši, až slyšela jen svou vlastní krev, jak jí

proudí tělem. Rychleji a rychleji.

Vzduch se vzpíral cestě do plic. Udělalo se jí nevolno. Zaplavil

ji pocit neskutečnosti. Ruce se jí roztřásly. Strhala ze sebe oblečení.

Zápasila se zipem u kalhot. Nedokázala je ze sebe stáhnout dost

rychle. Vyprázdnila svůj ranec. Po kamenné podlaze se rozlétly

její věci. Staré věci. Známé věci. Její. Bylinky. Už jich zbývalo tak

málo. Zelený svetr. Se stejnými prodřenými švy. Oblékla si ho.

I svoje kalhoty. Kapesní nůž. Tady nůž nikdo nenosil. Nesmělo

se to.

Klesla na matraci a schoulila se. Na hrudi nahmatala ozdoby.

Mušli a vlčí tesák. S drobnými značkami. Každý zářez znamenal

něco opravdového. Něco, co se stalo. Vítězství v duelu mezi ní

a Rimem.

Rime...

Na náhlé záchvaty už si zvykla. Zvykla si, že ji to občaspřemů

že. Na stesk si ale nezvykne nikdy. Na otvor v hrudi, který ji sžíral

kaž dý den. Sto padesát čtyři dnů.

Ymslanda je v bezpečí, to jediné ji utěšovalo. V bezpečí před

slepými, poté co Hirka odešla. Poté co se plíseň odebrala jinam.

Měla ale vzpomínky. Dary.

Srdce nyní bušilo pomaleji. Snáze se jí dýchalo. Je Hirka. Je

skutečná. Její věci jsou také skutečné. Jen nepatří sem.

Ani sem ne.

Vsunula ruku do kapsy. Vytáhla tři krvokameny. Dárek od Jar -

ladina. Než se vydala na cestu, člen Rady jí je schoval do pláště.

V Mannfalle by díky nim měla vystaráno. Tady těžko říct. Neviděla

žádné místo, kde by se prodávaly a kupovaly kameny. Žádnýob

chod by je nechtěl.

Pak tu byla kniha od Hlosniana. Dárek, který musel zaříkávače

kamene stát tolik, že na to ani nechtěla pomyslet. Rime jí knihu

předal té noci, kdy odešla.


29

Zaslechla šum křídel. V okně přistál Kuro a protáhl se větracím

otvorem. Proplachtil vzduchem a uhnízdil se v zásuvce. Poslední

dobou se s ním něco dělo. Skoro neposkakoval. Jen se ploužil.

Dokonce zahlédla, jak ztratil rovnováhu a upadl. Zkrátka vypadal

deprimovaně. Možná bojoval stejně jako ona. Bojoval, abyv tom

hle mrtvém světě bez Síly sehnal nějakou potravu.

Alespoň měli jeden druhého. Bez něj by ty poslední měsíce

zvládla jen stěží.

Kniha od Hlosniana jí ležela na klíně. Byla těžká. S hnědou

koženou vazbou a řemínky, které mohla zavázat. Připevnila na

obálku zvláštní kotouč. Podle otce Brodyho se jednalo o kompas.

Našla ho na hřbitově. Střelka vždy ukazovala na sever, a když se jí

z tohohle světa točila hlava, hypnotizovala ji pohledem.

Otevřela knihu, svůj zápisník. Čtení ani psaní jí nikdy moc nešlo.

Byla v tom jen o trošku lepší než její táta. Přesto pokryla spoustu

stránek bezmocnými slovy a kresbami. Mapou okolí. Obrázky

rostlin. Vším možným, co se válelo v ulicích. Uschlý list. Papírek

od bonbónu. Kousky látky.

Ze začátku sbírala všechno. I ta nejmenší věc byla nová a jímavě

krásná. Zapisovala si i věci, o nichž chtěla vyprávět Rimemu, ale

to jí působilo příliš velkou bolest, která se každým dnemprohlu

bovala. A tak s tím přestala.

Nová slovíčka si ale poznamenávala pořád. Postupně si vyvinula

systém. Vyčlenila stránky pro pojmenování věcí, které znalaz dří

vějška. Židle. Okno. Chléb. Déšť. A pak stránky pro pojmenování

věcí, o nichž by nikdy nevěřila, že existují. Telefon. Čokoláda.As

falt. Sluneční brýle. Pračka. Benzín.

Nahmatala tužku a zapsala si nové slovo, které se naučila od Jay.

Viking: Člověk, který se plavil na lodi před tisícem let.

Podívala se na Kura. Usnul v zásuvce. Jak dýchal, peříčka na

hlavě se mu chvěla. Zvedla tužku a pokračovala v psaní.

Přežít: Existovat. Vydržet. Neumřít.


30

CIZINEC

Dokud jsi užitečný, najde se pro tebe cesta.

V kostele by nikdo bydlet neměl, to Hirka pochopila. V žádném

případě nikdo takový jako ona. Nazývali kostel příbytkem Boha,

ale ten ho za celou dobu, co tu byla, nenavštívil, takžepochybo

vala, že by tu pobýval nějak často. Otec Brody ji už dávno mohl

vyhodit na ulici. Nebo zavolat policii. Jak to říkala Jayina matka?

Nahlásit ji na sociálku.

On to však neudělal. Hirka totiž prala prádlo, starala se o děti,

odhrnovala sníh a chodila na nákup. Nikdy ji o nic z tohonepožá

dal, pustila se do toho sama od sebe, jako když přišla do Lindriho

čajovny. Po několika dnech se už nikdo na nic neptal. Nezajímalo

je, odkud pochází ani kde se tu vzala.

Přesto toužila po pocitu, který jí chyběl. Po pocitu, že je doma.

Že má rodinu. To se nestalo. Lidí tady bylo příliš mnoho, a nikdone

věděl, kdo je její rodina. I v tomhle šíleném světě zůstávala cizincem.

Pokaždé když hrozilo, že ji přemůže stesk, zaměřila se na něco

známého. Na nákupní seznam, který svírala v ruce. Dotýkala se

papíru, který byl téměř stejný jako doma. Na holé stromy v zimě,

na zahrádkách uspěchaného města. Nebo se zaměřila na něcono

vého, co si oblíbila. Čvachtání bot ve sněhu. Měla ráda holínky.

Něco vydržely a nikdy nepromokly. Pár žlutých holínek dostala

od otce Brodyho.


31

Žluté holínky. To je ale svět.

Zhluboka se nadechla a vešla do obchodu. Světlo ji oslepovalo.

Lidé ho měli tak neuvěřitelný nadbytek. Světla podél cest.V ok

nech. Obklopovali se ohněm bez plamenů.

Zamířila k pultu a široce se usmála na prodavačku, která jína

posledy pomohla. Bylo důležité tvářit se vesele. A bylo důležité

nechtít toho příliš. Nic nedokázalo zavřít dveře tak účinně jako

zoufalství.

Žena jí úsměv oplatila. Měla kypré tvary a díky utaženému pásku

připomínala přesýpací hodiny. Hirka se nákupní seznam naučila

nazpaměť, ale pro jistotu si vzala i lísteček. Prodavačka jí ukázala,

kde je káva, sušenky, toaletní papír a další zboží, které potřebovali

v kostele. Příšerný čaj. Jednou ho ochutnala a nenabídla by ho

ani svému nejhoršímu nepříteli. Copak ve světě bez Síly všechno

takhle vyčpělo?

Prodavačka založila účtenku do knihy a Hirka se s nákupem

odebrala k východu. Setmělo se a začal foukat vítr. Na pouliční

lampy se snášel sníh. Natáhla si přes hlavu kapuci pončovépláš

těnky. Připomínala plášť. Nijak zvlášť nehřála, ale nic nevážila

a nenavlhla. Dala se srolovat do uzlíčku, který se vešel do úst.

Opravdu to jednou ze zvědavosti vyzkoušela. Doma by tomu ni -

kdo nevěřil.

Prudce se zarazila. V kavárně před ní seděla povědomá osoba.

Přitiskla se ke zdi a zírala oknem dovnitř. Muž v kavárně si jíne

všiml. Byl to muž z lavičky. V kožené bundě a šedé mikině. Seděl

zády k ní.

Proklouzla za roh a popošla k jinému oknu. Teď ho viděla lépe.

V jedné ruce držel hrnek a ve druhé telefon. Byl asi dvakrát tak

starší než ona. Nakrátko ostříhaný a neoholený. Seděl na vysoké

stoličce a pohupoval nohou.

Postavila tašku na zem a naklonila se blíž. Na skle před ní se

objevily stopy po jejím dechu.


32

Otočil se a podíval se přímo na ni. Odskočila od okna. Do tváří jí

stoupalo horko. Chvilku zvažovala, jestli má zamávat, nebo utíkat

pryč. Rozběhla se.

Holínky při běhu sněhovou břečkou pleskaly v rytmu jejího

srdce. Je sám? Není jich víc? Těch, kteří ji kradmo pozorují na ulici?

Těch, kteří se potloukají kolem kostela, ale dovnitř nevstoupí?

Copak se od ostatních opravdu tolik odlišuje, aby na ni museli

zírat?

Zahlédla kostelní věž a vzpomněla si na tašku s nákupem.Zů

stala u kavárny. Zastavila se. Vybavila si, že něco podobného už

zažila.

Vzpomínka se vyjasnila. Táta v kolečkovém křesle. Jejich srub.

Stála na prahu a náhle pomyslela na košík s bylinkami, kterýne

chala u Alldjupu. U spadlého smrku. Tam, kde ji Rime zachránil.

Značku pro tebe, když mě vytáhneš.

Obrazy v mysli byly tak živé, až se jí sevřelo hrdlo. Polkla. Stalo

se to v jiném životě. V jiném čase. Ve světě, který už nikdy neuvidí.

Obrátila se a vracela se ke kavárně. Vyhýbala se pohledukolem

jdoucích. Civěla na své žluté holínky pro případ, že by ho potkala.

Muže v mikině.

Taška s nákupem byla tam, kde ji odložila. Přímo pod oknem,

zasypaná tenkým sněhovým popraškem. Nahlédla do kavárny. Už

tam nebyl. Naštěstí. S úlevou tašku zvedla a zamířila ke kostelu.

Najednou ji někdo popadl. Brutální silou ji stáhl zpátky do

postranní uličky. Chtěla volat o pomoc, ale výkřik ztlumila dlaň,

kterou jí zakryl ústa. Přitlačil ji ke zdi vedle kontejneru. Ruka byla

cítit tabákem. Ochromilo ji to. Ztuhla. Srdce jí bušilo až v krku

a ona lapala po dechu. Taška jí vyklouzla z ruky. Spadla na zem.

Jablka a sušenky se skutálely do rozbředlého sněhu. Muž z kavárny

na ni zíral jako divoké zvíře. Něco řekl, ale slovům nerozuměla.

Kopala. Sevřel jí krk. Držel ji tak, dokud se s ním nepřestala rvát.

To zabralo. Směla se zase nadechnout.


33

Mžourala k ulici. Nacházeli se ve výklenku jednoho z domů,

takže cestu odtamtud sotva viděla. Lidé je míjeli. Neohlíželi se.

Nemohli jí pomoct. Vyklonila se a zakřičela. Chytil ji opětpev

něji. Nějaká žena v kožichu na ně pohlédla a rychle chvátala pryč.

Jako by vůbec nic nezahlédla. Přitom opak byl pravdou. Hirka to

věděla jistě. A žena stejně pokračovala dál. Naděje se proměnila

v temné zoufalství.

Muž nahmatal něco u pasu a přitiskl jí to ke spánku. Něcostu

deného. Nůž to ale nebyl a na tom záleželo nejvíc. Trochu se jí

ulevilo. Znovu na ni chrlil jakási slova. Znělo to jako otázka, ale

drmolil příliš rychle.

Polkla. Vnímala, jak se svaly na jejím krku vzpouzejí jeho úchopu.

„Nerozumím... Mluvím jen málo.“

Náhle znejistěl. Všimla si drobné jizvy, která mu na jedné stra ně

tváře navazovala na horní ret. Pustil jí krk a přitlačil palec na rty.

„Ne!“ Pohodila hlavou na stranu, ale on ji přidržel. Byl silný.

Palcem jí nadzdvihl horní ret. Zíral jí na zuby. Teď působil méně

hrozivě. Zato hodně překvapeně. Bylo to tak zvláštní, že se Hirka

na okamžik zapomněla bát. Cítila se jako kůň na trhu.

Sáhla do kapsy a dotkla se krvokamenů. Nesmí je ztratit. To už

by jí nezbylo nic. Nic, co by se dalo směnit za peníze. Nic cenného.

Pohyb přitáhl jeho pozornost. Vyrval jí ruku z kapsy. Pokusila

se sevřít kameny v dlani, ale on ji předběhl. Nevěnoval kamenům

jediný pohled, jen si je strčil do kapsy. Rozhlédl se, jako by se ocitl

na špatném místě.

Pak ji pustil. Ucouvl. Nechtěně stoupl na balíček sušenek, a když

se mu pod nohama rozmáčkly, uskočil.

„To nic!“ vyhrkla. „My máme další.“

Podíval se na ni a zamračil se. Ustupoval uličkou. Pak se k ní

otočil zády a zmizel v protější ulici.

Hirka stála u zdi a zhluboka oddechovala. Strach jí zamrzl v těle.

Odmítal ji opustit. Vybavila se jí vzpomínka. Na kobky v Eisvaldru.


34

Na muže, který se jí chtěl zmocnit násilím. Tenkrát věděla jistě,

o co mu jde. Teď ani v nejmenším netušila, co se tady právě stalo.

A tím to bylo horší. Neměla ani ponětí. V tomhle úplně novém

světě bylo možné všechno. Úplně všechno.

Uklouzla. Klesla na mokrý asfalt. Před ní ležel balíček sušenek.

Na jednom konci zploštělý. Z kontejneru se linul kyselý zápach

zkaženého mléka. Toužila po domově. Chtěla prostě domů. Domů

do Ymslandy. Do Elveroy. K tátovi.

Táta je mrtvý. Srub shořel. Je to pryč.

Proč přišla sem? Nepatří sem. Nenávidí tohle místo. Nenávidí.

Jeho světlo. Pachy. Hluk. Všudypřítomný prach. Přes to všechno

je tenhle svět tak mrtvý.

Místo bez Síly. Chladný svět, plný děsivého života.


35

POKUŠENÍ

Tehdy se brány otevřely.

Viděl, jak se v prostoru mezi kameny zaleskla krajina. Zahlédl

stébla trávy ohnutá průvanem pocházejícím z neznámého místa.

Pohltila ho prázdnota a svět přestal existovat. A pak se objevil

v Rytířském sálu.

Na jednom místě dovnitř, na jiném ven. Brány tehdy ožily a teď

musejí ožít znovu. Jen na krátký okamžik, který nepředstavuje

žádné nebezpečí. Kvůli důkazu. Kvůli poznání.

Kvůli ní.

Rime procházel mezi policemi v knihovně a hledal odpověď.

Napadlo ho, že pokud by někdo chtěl ukrýt tajemství Rady, stačilo

by je jednoduše umístit sem. Zcela veřejně. I tak by trvalo věky,

než by je někdo našel.

Ozývalo se tu jen několik tlumených rozhovorů. Pootevřené

dveře propouštěly zvuk pera skřípajícího o papír. Zajímalo by ho,

co pero píše a jestli píše pravdu.

Vydal se k ochozu zalitému denním světlem, které semproni

kalo střechou. Šedě odění pastýři šplhali mezi patry po žebřících

klouzajících v drážkách kolem polic. Doufal, že ho jeden z nich

správně nasměruje ke knihám o Síle. Zvedl ruku, aby se zeptal,

ale vtom si všiml ženy v nejnižším patře. Její ohnivě rudou sukni

nebylo možné přehlédnout. Rozhlížela se. Působila mírně. Ladně.


36

Pátravě. Jejich pohledy se setkaly. Bylo na ní něco povědomého.

Uvědomil si, že na ni zírá, a tak se otočil ke čtecímu stolkuu zá

bradlí.

Ležela tam Kniha Vidoucího. Hanebně otevřená. Stavěla na odiv

své lži, jako by se nic nestalo. Pocítil lehké zklamání, že ji ještěně

kdo čte. To se ale dalo čekat.

Přejel prsty po polorozpadlých deskách. Tato kniha byla na

světě dávno předtím, než se narodil. Dávno před Ilume. Jediným

přáním jeho babičky bylo, aby zasedl v Radě. Toužila po tom, aby

spojil minulost a budoucnost tím, že přijme stolec. Ale stěží si to

představovala takhle. Nečekané změny v oblibě nikdy neměla.Ra

ději by ho vydědila, než aby sledovala pád Vidoucího. Té božské

iluze, která provázela jejich svět po tisíc let.

Kolik falešných bohů existovalo před Havranem? A kolik jich

přijde po něm?

Kniha ho lákala ke čtení. Jako kdyby mu mohla zprostředkovat

něco jiného než dřív. Z dětství si pamatoval každé její slovo.

Tak velké bylo jeho srdce, že je ve své milosti obsáhlo všechny. Tak

hluboký byl jeho žal vůči padlým, že je jeho slz y očistily. V okamžiku,

kdy spatřili Vidoucího, povstali bez viny a on k nim promluvil: Byla

mi dána veškerá moc země.

Bez viny? Vtipné... Nebylo pochyb o tom, kdo po válce získal moc.

Rime zalistoval v knize.

A strom vyrostl do nebe, zbarvený temnou krví a vyztužený všemi,

kteří obětovali své životy. Zformoval ho svou vůlí, podle svého srdce,

aby sloužil Ymově plemeni, a poté pravil: Tohle je můj trůn.

Rime vzhlédl od knihy. Připadalo mu, jako by ho někdo pozoroval.

Zasáhl ho nečekaný pocit viny. To on ten strom zničil. TrůnVidoubr />

37

cího. Vzpomínka byla nemilosrdně živá. Déšť černého skla. Ilume

klesající na podlahu. Tlukot jeho vlastního srdce. Urd. A Hirka...

Zaklapl knihu. Lží už má po krk. Teď potřebuje pravdu.

Vyhledal jednoho z pastýřů, šedovlasou ženu s prsty odin

koustu, a zeptal se jí na knihy o Síle.

„O dvě patra výše,“ odpověděla mu a ukázala tím směrem.„Jiho

západní část, dvanáctá police. Ráda vám knihy, které hledáte,

přinesu.“

„Děkuji, ale mě hledání baví,“ opáčil. Vřele se na něj usmála, jako

by měli něco společného.

Vystoupal po schodech. Zamířil ke dvanácté polici a postupoval

podél ní. Nacházely se tu hlavně básně. O Síle, o přírodě, o lásce.

Byla tu ale i jiná díla... Vytáhl knihu v zelené vazbě. Nesla jméno

Původ. Tělem se mu šířilo mravenčení. Vyvolané očekáváním.Na

dějí. Stránky byly tak tenké, až se bál, že se mu mezi prstyrozply

nou. Netrpělivě se pustil do čtení.

Síla, zdroj života... Byla tu před čímkoli jiným... Objevila se

spolu s prvními. Má moc tvořit... Rovnováha.

Přeskakoval slova, odstavce, celé stránky. Tohle nebylo nic

nového. Ale pak...

... Touha nábyrn po Síle stála tolik životů, že podle ní vzniklo rčení

„jedna mrtvola pro každého havrana“. Podle mého názoru nám však

smrt, kterou způsobovali, poskytovala také moc, díky níž jsme je

dokázali porazit. Smrt porážela smrt. Vidoucí sám patří ke slepým

a přetváří Sílu způsoby, jež nikdo z Ymova plemene nezná. Na­

vzdory tomu jsou temné síly, nazývané často jako slepota, obávané

a opovrhované ve všech koutech Ymslandy. Užívání Síly v podobě,

jak to dělají slepí, se považuje za ostudné. Je s nimi příliš svázaná.

Přináší hnilobu a zkázu. Dokonce i ztrátu duše, jak poukazují oby­

vatelé severu žijící pod ledem.


38

Rime knihu zavřel.

Slepota. Síla, jak ji používají slepí.

Viděl to na vlastní oči. Jak rychle se přemisťovali. Vodopád, který

se změnil v písek. Proudil přes okraj skály, jako proudí písekv pře

sýpacích hodinách. O co jiného se jednalo než o temné síly? Čáry.

Dokáže kameny opět probudit jenom slepota? Urd to dokázal...

Za ním se ozvala rána. Nadskočil leknutím a ohlédl se. Byla to

ona. Žena, kterou viděl předtím. Spadla jí na zem kniha. Co je

to za Kolkaggu, když si ani nevšimne, že se k němu někdopřiblí

žil? Zvedl knihu a podal ji ženě. Usmála se a vzhlédla k němu zpod

těžkých víček. Znal ten pohled. Sebejistý. Svůdný. Nezdálo se

však, že by náklonnost předstírala. Jako by svůdnost bylasoučá

s tí její bytosti. Rty měla nezvykle plné. Jako by volaly po doteku.

Bylo obtížné na ně necivět.

„Už jsem tě někde viděl,“ podotkl.

Přijala knihu. Položila ji na ostatní, které nesla v náručí,a pro

smýkla se kolem něj. Její paže se otřela o jeho. Ucítil květinovou

vůni. Mířila k ochozu. Mezi nohama se jí pohupoval ocas. Zdobily

ho náramky, které chrastily. Vlasy jí sahaly do půlky zad. Husté

a rovné. Černé jako uhlí.

Ohlédla se přes rameno.

„Tancovala jsem pro tebe, Nosiči havrana,“ řekla tak měkce, že

to znělo jako začátek básně.

Následoval ji s vědomím, že přesně to žena chce. Položila knihy

na čtecí stolek. Dvě knihy o tanci a jedna, jejíž název se mu přečíst

nepodařilo.

„Nikdo pro mě netancoval od té doby, co jsem byl malý kluk,“

namítl.

„Zapomněl jsi na své vlastní zasvěcení, Nosiči havrana?“

Měla pravdu. Den, kdy se stal Nosičem havrana. Oslava.Taneč

nice na schodech.

„Rime. Jmenuju se Rime.“


39

„Ano, stejně už ani žádného havrana, kterého bys mohl nosit,

nemáme...“

Líbilo se mu, že mluví přímo. Vlasy jí spadly na rameno a ona je

útlou rukou odhodila dozadu. I ten drobný pohyb působil jako

tanec. Zdálo se, jako by vším, co dělala, vyprávěla příběh.Ne

bylo těžké pochopit, proč byli muži ochotní draze zaplatit, aby

ji spatřili tančit.

Halena se jí u krku rozvírala a ňadra se v ní rýsovala tak, že bylo

nemožné nevěnovat jim pozornost. Přerovnala knihy. Ta, jejížná

zev nedokázal přečíst, se teď dostala nahoru. Umění rozkoše, stálo

nad kresbou muže a ženy v krkolomné poloze.

Náhle znejistěl. Jako v boji, v okamžiku, kdy protivník získá

převahu. Odkašlal si. Obrátil se k odchodu. Položila mu teplou

ruku na rameno a zastavila ho.

„Jsem Damayanti,“ představila se. „Ale to už víš.“

Znovu se na ni podíval. „Nevím. Promiň mi, jestli bych měl.“

Přejela si rty prstem, jako by se do něj chtěla zakousnout. Ale

nezakousla. „Opravdu? To o tobě hodně vypovídá.“

Pohled jí sklouzl na knihu, kterou držel v ruce. „Já ale slyšela

o tobě, Nosiči havrana. Vědění, po kterém prahneš, v žádné knize

nenajdeš. Ti, kteří vědí, by se neodvážili ani šeptat.“

Vzala si svoje knihy. Přitiskla si je k hrudi a otočila se k němu

zády. „Netýká se to ale všech. Přijď se někdy podívat na můj tanec,

Rime.“

Odešla. Sledoval ji pohledem. Slyšela o něm. To se týkalo všech,

ale jeho zřídkakdy zajímalo, co přesně o něm slyšeli. Teď proti

své vůli pocítil zvědavost. Rada si přeje, aby založil rodinu. Aby

se zaslíbil. Co by asi řekli, kdyby si přivedl ženu jako Damayanti?

Tanečnici?

Vzbudilo by to v nich nenávist. Rozzuřilo by je to. Ohrozilo.

Vyrvali by si i to málo vlasů, které jim na hlavě zbývá.

Neubránil se úsměvu.


40

ŠKODNÁ

Jablko bylo čerstvé a zelené. Ani jedna skvrnka. Žádná plíseň.

Žádná hniloba. Po kolika týdnech? Po spoustě týdnů...

Hirka přitlačila prst na slupku, ale ta nepraskla. Na hřbitově se

tyčily jabloně s holými větvemi a ona přesto držela v ruce jablko,

které vypadalo, jako by ho utrhli teprve včera.

Položila ho na okenní parapet. Ostatní se můžou chovat, jak se

jim zachce, ale ona do něčeho, co odmítá umřít, zuby zakousnout

nehodlá. Není přece hloupá. V pohádkách jsou taková jablka

vždycky otrávená.

Kuro zaškrábal v zásuvce drápy. Spal. To teď dělal pořád. Ani

moc nejedl. Jen trochu, jako ona. Klekla si na matraci a šťouchla

ho do zobáku. „Nemůžeš tu jen tak ležet,“ pronesla, aniž si byla

jistá, jestli mluví k havranovi, nebo sama k sobě. Od chvíle, kdy

naposledy vyšla z kostela, uplynulo už několik dní. Vzpomínky na

muže s kapucí byly příliš živé. Na jeho pěst páchnoucí tabákem.

Sílu. Hlas.

Vyvázla z toho dobře. A zažila už horší situace. Mnoh



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist