načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Playback – Vladimír Binar

Playback

Elektronická kniha: Playback
Autor: Vladimír Binar

Celistvý, nepřerušovaný text, rámovaný přátelským posezením v jedné z typických pražských hospůdek je sledem reflexí, pocitů a vjemů, které tvoří osobitou výpověď oscilující mezi snem a tvrdou realitou. Třebaže próza vznikla v sedmdesátých ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  98
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2001
Počet stran: 175
Rozměr: 20 cm
Vydání: Knižní vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 2001
ISBN: 978-80-861-3838-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Celistvý, nepřerušovaný text, rámovaný přátelským posezením v jedné z typických pražských hospůdek je sledem reflexí, pocitů a vjemů, které tvoří osobitou výpověď oscilující mezi snem a tvrdou realitou. Třebaže próza vznikla v sedmdesátých letech, nepozbyla nic ze své lyrické výbušnosti a vypravěčského zaujetí. Zajímavý prozaický text českého esejisty a překladatele reflektuje společenskou atmosféru sedmdesátých let 20. století.

Popis nakladatele

Knižní prozaická prvotina znalce a editora děl Jakuba Demla, Jana Čepa, Bedřicha Fučíka (viz mj. B. Fučík, Kritické příležitosti II, Triáda 2002) a dalších. Prózu tvoří jedna nekončící věta - vyprávění o osudech osamělých a vykolejených lidí setkávajících se na rozhraní pražských Nuslí, Vyšehradu, Podskalí a Nového Města (ale děj se na chvíli přenáší např. i do rumunské Histrie). Bedřich Fučík o Binarově prozaickém výrazu a větě napsal: "...nám se líbí tyhle periody mannovsko-faulknerovské, nikoli samosplavné, nýbrž citlivě vážené a variované do melodie, která je vlastním tělem básně, do sonátové hudby vyťukané ze slov...". Vypravěč v Playbacku přenechává často vypravěčskou aktivitu postavám svého vyprávění. A obdobně jako by tyto vyprávějící postavy - přede všemi jedna, opilec Honza - byly sice skutečnými postavami vyprávění, ale nikoliv jeho hlavními aktéry. Těmi, i když nepersonalisovanými, jsou čas a smrt. Próza je dramatem střetu s neosobností a často prohrávaného zápasu o osobu.

Zařazeno v kategoriích
Vladimír Binar - další tituly autora:
Emigrantský snář Emigrantský snář
Hlava žáru Hlava žáru
Číňanova pěna Číňanova pěna
 (e-book)
Čin a slovo -- Kniha o Jakubu Demlovi Čin a slovo
 (CDmp3 audiokniha)
Vladimír Binar Vladimír Binar
Emigrantský snář Emigrantský snář
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vladimír

Binar

TRIÁDA


TRIÁDA


EDICE DELFÍN

SVAZEK

31

Vladimír

Binar...............................Playback

TRIÁDA 2001

VLADIMÍR

BINAR

Kniha vychází s laskavým přispěním

Nadace Český literární fond

a Nadačního fondu Obce spisovatelů

Text & photo © Vladimír Binar, 2001

© Nakladatelství Triáda, 2001, 2016

ISBN 80-86138-38-0

ISBN (pdf) 978-80-87256-97-8

ISBN (epub) 978-80-7474-191-3

ISBN (mobi) 978-80-7474-192-0

MISLE,

jediné Tahiťance,

kterou jsem potkal v Praze

Víly pramenných vod, vy Diovy dcery,

ó prosím, kéž se nám vrátí ten muž,

kéž bůh ho přivede nazpět...

HOMÉR

11

Playback

O tom nemá cenu vyprávět, to není žádný hrdinský zpěv, raději si

dáme ještě jedno pivo, však to znáš, to se vždycky říká, pojď na

jedno, každý večer jedno, já mám nejraději popovický, ale tady

točí jen smíchovskou desítku, já už teď vlastně nepiju nic jiného,

už taky na nic jiného nemám, ani tak, ani onak, jen na tu čtyřku,

stejně jako Honza, ten, co stojí tamhle ve výčepu, v hnědém ka

bátě, taky si dává to jedno pivo, bydlíme na stejný chodbě, dveře

proti sobě, ve čtvrtém patře, to je podivný dům, často přemýšlím,

proč je tady na Vyšehradě ve dvorech a na střechách tolik ptáků

a v oknech tolik květin, víš, jednou navečer jsem šel domů, jako

vždycky Vratislavkou, to je ta ulice, kterou jsme sem přišli, vede

k vyšehradskému hřbitovu, a najednou vidím, jak se za jedním ne

zastřeným oknem chystá ke spánku nějaká stařena, měla už na so

bě noční košili, seděla na krajíčku postele, zády k vysoko nastla

ným peřinám, a dívala se k oknu vyhaslýma, vodnatýma očima,

pokoj byl jaksi prázdný, ubohý, vedle žluté dřevěné postele se

červenala skříň, na nazelenalém linoleu se kousek od stolu a židle

válely nějaké hadry a ze stropu visela holá žárovka, v místnosti

bylo asi zima, ale stařenka se tam krčila jen v modré noční košili,

a přitom jí zřejmě nevadilo, že má bosé nohy na studeném prošla

paném linoleu, strnule koukala před sebe, až jsem se polekal, že

se tak upřeně dívá na mě, proto jsem raději ucouvl do tmy, a vtom

jsem si všiml, že přímo na hranici mezi skomírajícím denním

světlem a bídnou žárovkou stojí na okně, mezi skly, obrovská

květina se širokými zelenými listy a v těch listech že pluje oslnivě

rudý květ, který jako by do sebe nasával poslední zbytky světla

z ulice a vyzařoval ho do šera v pokoji, a teprve teď jsem si uvě

domil, že oči staré ženy úpěnlivě visí na zářivě rudých plátcích

a že v jejím pohledu občas zakmitá stejný plápolavý plamínek,

12

obě světla, ohýnek květu a záblesky v očích, se slévala, a já jsem

najednou ucítil, jak se prázdno, které jsem v pohledu stařeny za

hlédl, když jsem přistoupil k oknu, převalilo kamsi za mou hlavu,

a že právě tam, do prázdna, valícího se zároveň z pokoje i ze tmy

města, odkud jsem přišel, se upírá přes rudý zvonec květu její po

hled, a v té chvíli jsem to mohl nahmatat, všechnu tu pomíjivost,

prchavost, konečnost našeho života, a přitom v jakémsi zmenše

ní, miniatuře, a kdyby se mi chtělo žertovat, řekl bych, že celý ten

podvečerní výjev nosím neustále s sebou jako krabičku zápalek,

takhle to začíná, takhle hloupě na to přijdeš, takhle člověk zniče

honic potká mrtvý čas, ale také jsem jednou viděl něco jiného, by

lo to asi tu zimu v devětašedesátém, kdy napadlo za den a noc to

lik sněhu, že na Karláku ho bylo skoro metr, a když jsem se tehdy

odkudsi po půlnoci vracel, ležel tam neporušený, bělostný, svítil,

všechno pod ním zmizelo, věčná pražská čerň, koleje, refýže, drá

ty, keře, stromy, dokonce i domy zmizely pod sněhem, téměř pře

stalo sněžit, jen tu a tam poletovala osamělá vločka, všude kolem

se rozkládal tichý jiskřivý ráj, ale v půlnočním sněhu prázdného

nekonečného parku stály dvě jeptišky a naškrobená bílá křídla,

vyrůstající jim z hlavy, se neslyšně vznášela v křišťálovém světle,

které směrem vzhůru černalo, tam někde nahoře bylo temné dno

zářivé propasti, naklonil jsem se nad ní a z jejích hlubin se ke mně

vznesly sochy z průčelí kostela svatého Ignáce, a najednou jsem

viděl, že už to nejsou sochy, že z nich zbyla jen zlatá svatozář,

a v každé té zlaté auře byl černý tunýlek, a já jsem ještě viděl, jak

se těmi tunýlky žene a proudí nezastavitelně a nezadržitelně čas,

jako když se otevře tepna, věčný a blažený proud, uchvátil mě,

vsákl do sebe, a já jsem v něm náhle plul jako na hladině od věků

se valící řeky, jakési světelné Mississippi, a kolem mě do temnot

13

sršely zlaté paprsky svatozáří z průčelí kostela svatého Ignáce,

vznášel jsem se, plul, nehybný a ztuhlý, zabalený do plenek času

jako mumie, a ještě jsem viděl, že ty dvě jeptišky se podobají dvě

ma velkým brodivým ptákům, jako by je poletující sněhové vloč

ky proměnily v plameňáky, křídla šustila, pohupovala se v mrazi

vém vzduchu a na jejich plochách se odráželo třpytivé zrcadlo

vesmíru a času, vrhalo odlesky na krystalky sněhu, až růžověl,

cítil jsem ho na tváři a vznášel jsem se s ním, ptáci, ptáci, slýchá

vám je za úsvitu, ale nejhorší je to v zimě, když mráz syčí ve dvo

ře před okny jako plyn, hrdličky přilétají k okenním rámům, ťap

kají po plechu, nožičky se jim smekají, a s tlukotem křídel se

ozývá dušené houkání a skřípot drápků v suchém mrazivém vzdu

chu, ve kterém bledne světlo hvězd, to praská zrcadlo Orionu, a já

ve spánku slyším, jak zobáčky ťukají na sklo, jako by se dobývaly

dovnitř, kdesi daleko blaženě crčí proud vody a tříští se ve výlev

ce, ozývají se rychlé kroky, kdesi daleko tlumeně odbíjejí hodiny,

píská hrnec, v němž se už nadýmá mléko, cinká kávová konvice

a hrnky, škrtne zápalka a ozve se jemný hukot plamene, a potom

ještě z větší dálky zaklapnou dveře a je ticho, ale to už hledím do

prázdna svého pokoje, kde se ozývá jen tikání budíku, a na protěj

ší zdi s opadanou omítkou, která trčí jako šedivý, rozpadající se

útes proti oknu, začíná bloudit denní světlo, prasklé a duté, ze dna

domu není slyšet nic než ticho, a já už zas vidím, že nejsem do

ma, že zas není to ráno, kdy vstanu a půjdu do kuchyně a na stole

bude snídaně, bílá káva a chleby s máslem, a tak vstanu až za

dlouho, teprve až světlo proti oknu odkryje další světadíly popras

kané omítky, na té mapě je moje první město světa, ale žádné ok

no, a v šedivém stínu toho města vyjdu na chodbu na záchod, dí

vám se dlouho, jak světlíkem padá jedna jediná sněhová vločka,

14

celý náš barák je tak tichý a dutý, že slyším, jak se ta vločka pro

dírá vzduchem a taje, jak rozechvívá ticho i tlumené houkání hrd

liček a plácání křídel, napustím do konvice vodu, postavím kon

vici na vařič a myslím na ztracenou a kamsi propadlou vilu na

kopci nad nádražím, v jejíchž oknech visely narudlé a ochmýřené

koule meruněk, na zahradu s morušovníkem, besídkou plnou rá

kosových rohoží, kulatým betonovým bazénkem a malinovím,

které stékalo dolů z kopce plné rosy, rudých plodů a nazlátlých

šlahounů, na nichž se houpali ptáci, tehdy ještě neviditelní, často

myslím na ten kopec, na němž jako zlatá modla rostlo ze země

slunce a válelo se jako kyvadlo stojících, zapomenutých hodin

v pískovišti, je to pořád horší tady na té písčině, podívej na Hon

zu, zas si dává to jedno pivo, jen to tady postavte, vidíš ten džbán,

co má vedle sebe na pultě, tomu říká Bedřichu, a Bedřicha si ne

chá natočit, teprve když jde domů, dřív, ještě tak před rokem, si

dával za večer třicet piv, a jednou, když už mu nechtěli nalít, že je

jako kompletní hodina, bylo to v hospodě u Botanické zahrady

a už tam přišli esenbáci, rozzuřilo ho to tak, že ty esenbáky z hos

pody vynesl, v každé ruce jednoho, a jak třepali ve vzduchu noha

ma, motýlci, tloukl jim hlavama o sebe, a pak s nimi mrskl naho

ru ke skleníkům, ale potom si klekl na chodník u zdi a bušil do ní

pěstí, jen se podívej na jeho pazoury, do těch bych se nechtěl do

stat, zato bych rád viděl, jak klečí u dveří hospody U Trajců, za

tímco se policajti sbírají na křižovatce, vlastně pod palmami, ze

země, a jak buší do zdi svou pěstičkou, přesně tam, kde světlo ne

onových zářivek vrhá na omítku stín jeho hlavy, a křičí, já bych

vám rozbil držky, vy hajzlové, až byste uviděli kvést tu slavnou

Victoriu Regiu, jen kdybych neměl tu zasranou podmínku, on to

tiž dělá v Botanické zahradě topiče, a představ si, že ti esenbáci

15

utekli, ale on se do hospody U Trajců už nevrátil, a málem tak při

šel o svého Bedřicha Prvního, protože když toho měl u zdi už

dost, vydal se domů, ale pak se zastavil na křižovatce pod Želez

ničním mostem, stál tam, kymácel se a mával bůhví proti čemu na

světě svou zkrvavenou pěstičkou tak dlouho, až přijel autobus,

a on se rozhodl, že si to tedy vyřídí aspoň s ním, vyrazil proti ně

mu tak, že by se za to nemusel stydět ani sám matador El Cordo

bes, kterého jsem tolik toužil vidět v Arles dělat koridu, v Arles,

v bílé kamenné antické aréně, rozpálené šíleným olivovým slun

cem, v němž tryská na všechny strany písek metaný kopyty býků,

celá ta bělounká aréna voní krví a potem, a taky ženskými těly,

oblými jako kmeny v žáru zkroucených pinií, s pletí vydrhnutou

mořem, solí, mistralem a celým tím slavným Méditerranée, jenže

tam v Arles jsem se na koridu nedostal, neměl jsem už čas,

a i když Honza neměl žádný mečík, natož muletu, autobus mu ty

jeho veroniky naštěstí zbaštil, jen o něj škrtnul, a on se bezmocně

rozplácl v půlnočním světle prázdné křižovatky, tvrdil ovšem poz

ději, že do toho autobusu bouchl pěstí, až se mu vysypalo sklo,

a jak tam ležel, jen párkrát vykřikl, co do mě strkáš, co do mě str

káš, pak přestal křičet, a když zvedl hlavu a uviděl, že je tam sám,

začal bušit do dlažby čelem, tak jsem ho tam našel, a jak jsem ho

potom táhl domů do čtvrtého patra, schod za schodem, padal mi

pořád dolů a přes zábradlí a přitom neustále vykřikoval, nestrkej

do mě, nestrkej do mě, ale druhý den dopoledne už byl tady na

Poště, už si zas dával to jedno pivo, jen pravou ruku držel jaksi

stranou, ale on dovede zvedat půllitry stejně levou jako pravou,

a jeho pravačka vypadala, jako by ji namočil do asfaltu, byla fia

lová a černá, oteklá, parádní boxerská rukavice, stál u pultu zrov

na jako dnes a servírka, právě ta, která se k němu teď přitočila, mu

16

pořád dokola říkala, tak už běž k tomu doktorovi, ale on jen po

každé odfrkl, ale jo, jen co dopiju tohle pivo, a takhle tam stál až

do večera, byl takový ten zvláštní únorový den, kdy slunce,

sevřené mrazem, visí na nebi jako oslnivý, pulsující kotouček,

přesně jako měsíc v úplňku, jenže zlatý, celé nebe je zalité modří

a nesmírně vysoko se ve skleněném blankytu vznášejí černá hejna

ptáků, vzdálená a tajemná jako vyhaslá souhvězdí v hlubinách

vesmíru, jen slunce je blízko, je zabodnuto v hvězdném prostoru

ptáků zrovna metr nad průsvitnými špičkami vyšehradské kated

rály, ze dvorů se ozývá tlumené houkání hrdliček a pod černými

krystaly domů na smíchovské straně Vltavy, pod sloupy dýmu,

které nehybně trčí u Železničního mostu jako připoutané na nit

kách ticha, leží bílá těla parníků, bílé velryby na lesknoucí se olej

naté hladině řeky, ulice jsou prázdné, celé hodiny se nic nepohne,

jen vysoko v jiskřivém prostoru, nad pulsující kuličkou žhavého

slunce, se neustále obnovují a zanikají, seskupují a víří nová a no

vá souhvězdí, která při svém nekonečném, věčně se obnovujícím

letu, valícím se v mohutném světelném proudu jako Mléčná drá

ha, vytvářejí ze své touhy ptáci, pak se zlatý úplněk náhle rozpad

ne na prach, zastíní ptačí souhvězdí paprsky, jako kdyby se spus

tila opona, a tehdy, když tady Honza stál, najednou se kolem něho

zavlnily modré chuchvalce dýmu, houpaly se a spirálovitě stou

paly v nazlátlých slunečních paprscích, které pronikly přes

zažloutlé záclony dovnitř, a jeho rozbitá pěst, černá, oteklá pra

vačka, se vynořila z šera, ležela v prachu cigaretového světla jako

na namodralých a šedivých polštářích, závoje dýmu se kolem ní

obtáčely a zase sklouzávaly dolů, jako obvazy, a to žluté světlo

jako by dovnitř neproudilo zvenku, ale vytékalo z naleštěné pípy

do půllitrů na pultě, stoupalo v nich a zářilo jako zlatá láva, až na

17

konec, když Gymnasta, tak tady chlapi říkají vrchnímu, roznesl

půllitry po lokále, zalilo celou hospodu, to mrtvé ticho, ztuhle se

dící nedělní štamgasty, a Honza stál ve výčepu přisátý na ten svě

telný proud, opíral se o něj jako o sloup, a když se k němu servír

ka zas naklonila přes pult a snad už posté mu řekla, Honzo,

neblbni, běž už k tomu doktorovi, vždyť to máš určitě zlomený,

pozvedl tentokrát hlavu, ale ten pohyb jím strčil dozadu, takže

musel svou boxerskou rukavicí vyrovnat ztracenou rovnováhu,

prudce ji zvedl, až zařval, a teď měl tu ruku přímo před očima, ja

ko by ji tam vyvrhl příliv únorového světla, které protékalo hos

podou jako šťáva vymačkávaná z citronu, teprve teď, když se tak

objevila a znehybněla, ozářená ze všech stran, bylo vidět celou tu

hrůzu se zaschlými černými strupy, a Honza na ni pár vteřin užas

le civěl, jako by byl hypnotizovaný, ale hned se rozeřval na celou

hospodu, to čumíte, volové, ačkoliv se nikdo ani nepohnul, jen

některá víčka se zvedla a hned zase sklapla, jako když se natáhne

a hned spustí spoušť fotoaparátu, pak po ní levačkou sáhnul, po

malu ji stáhl dolů, až se znovu zabalila do obvazů dýmu, a něžně,

jako by ji konejšil, zabručel, nestrkej do mě, nestrkej do mě, víš,

člověk vlastně sám se sebou mluví jen v bolesti, ale fyzická bo

lest není to nejhorší, proč člověk sám se sebou mluví, nakonec

však servírka přišla za mnou, abych mu domluvil, dneska si vzala

paruku, ale pod ní má dlouhý černý vlasy, až po pás, Gymnasta je

její manžel, a když přišli na tuhle hospodu, celou ji napřed vyma

lovali, dnes už to není ani poznat, a tenkrát prý sem Honza náho

dou vlezl, ona zrovna uklízela po malování, a jak tady stála na

štaflích a umývala okna, pozval ji k sobě na kafe, aspoň mi to po

vídal, možná že kecal, ale toho večera přišel ke mně a strčil do

dveří obrovskou kytici šeříku, už byl zas pořádně namazanej,

18

a povídá, víš, já jsem tady měl dneska ženskou, ona ti má tak

dlouhý vlasy, že si s nima může vytírat prdel, a jak rozpřáhl ruce,

větvičky šeříku se sypaly na zem, až nakonec stál na chodbě

s prázdnýma rukama a smutně se na ně díval, už to s ním zas str

kalo, pak začal po šeřících šlapat a povídá, pojď ke mně na kafe,

mám tam pár lahváčů, ale ty ti nedám, ty jsou pro mě, já ti uvařím

kafe, a jeho vodnaté oči zmodraly do lila, jako by se do nich nahr

nula šeříková vůně, které byla plná chodba, jen si ho prohlédni, je

to docela pěknej chlap, ale ten chlast ho oddělá, měl bys ho vidět

před pár lety, a když se namaže, říká servírce Barborko, tak se

jmenovala jeho první žena, podívej se, jak se ona teď na něho kou

ká, možná že přece jen u něho byla, tehdy v tu neděli jsem si ob

jednal párek, a když mi ho přinesla, naklonila se ke mně a pošep

tala mi do ucha, řekněte mu, aby šel s tou rukou na pohotovost, já

mu už dala pět prášků a on má patnáctý pivo, vždyť ho to musí

strašně bolet, nejspíš to bude mít zlomený, on vás možná poslech

ne, a tak jsem za ním šel a povídám, Honzo, tam u vás v Botanic

ký prý máte nějakou zvláštní kytku, já to viděl napsaný na plotě,

nějakou Viktorii Královskou, on si pořád choval levačkou tu svou

pravačku, mazlil se s ní, ale pak začal křičet, já se můžu vysrat na

celou Victoriu Regiu, já mám Bedřicha v hajzlu, a tohle vyřvával

na celou hospodu, a když se ho Barborka pokoušela uchlácholit,

osopil se na ni, až se do toho vložil Gymnasta, ale Honza se tento

krát nechal vyvést z hospody jako beránek, stejně mu hospodský

od Trajců Bedřicha schoval a on ho pak jednou v noci na scho

dech rozbil, no jo, Bedřicha Prvního rozbil, představ si, on má do

ma všechno pojmenované, možná proto, že když je člověk takhle

sám, pojmenovává si aspoň věci kolem sebe, aby měl s kým mlu

vit, protože se nakonec už sám se sebou mluvit stydí, my máme

19

dveře proti sobě a já občas slyším, jak si on se svými věcmi vy

práví, zní to ovšem spíš jako nářek nebo mluvení z cesty, ale to se

ještě dá snést, vždyť já v poslední době potkávám na ulici chlapy,

kteří už nemluví ani se sebou, ani s věcma, jen naříkají, řvou do

prázdna, jako tuhle jeden u Národního divadla, o tom ti ale povím

jindy, a tohle všechno jde člověku asi nejlíp, když se pořádně na

pije, ale stejně nikdy nepřijde na to, jak se do něčeho takového

dostal, ono to v něm prostě najednou je, a pak už nic není tak jako

dřív, už to není budík, ale Frantík, a on stojí před kalendářem a ří

ká, Marijáno, dneska jsem se zas vožral, zítra už to neudělám, sto

jí tam, vezme do ruky tužku a napíše do kalendáře, dneska jsem

se zas ožral, zítra už to neudělám, a Marijána na něho kouká,

v každém oku se jí točí strašlivý ciferník, hodina za hodinou, den

za dnem, točí se, hrká jakási kalkulačka dní, měsíců a roků, a do

člověka pořád něco strká, stejně jsem se ale divil, jak se Honza

tehdy nechal z hospody vyvést, ten bývalý gymnasta má jistě po

řádnou páru, ale v tom to tak docela nebylo, on nejspíš už chtěl

být zas sám se svou Marijánou, a tak se vůbec nevzpouzel, nebo

jen naoko, jako by se člověk, když něco strašně chce, zároveň to

ho bál, jako by se toho bál tím víc, čím víc to chce, jako by touha

nebo vlastně život byl volný pád a člověk měl v sobě jakýsi zá

keřný, zvrácený pud sebezáchovy a potřeboval někoho, kdo by ho

aspoň trochu přistrčil k tomu, co chce žít, co vždycky, už od sa

mého počátku, aniž to věděl, toužil žít, ale přitom se toho bál, pak

už člověk letí, někdo nebo něco ho postrčilo, a on nakonec zapo

mene na to, co ho postrčilo, nebo si dokonce ani nevšiml, že byl

postrčen, a ať mi nikdo neříká, že tomu tak není, ledaže by sám

čas na sebe nebral tvářnost lidských podob a dobro i zlo by často

nebylo stejně úrodné, já sám se občas ptám, jak jsem se do toho

20

dostal, kde to začalo, ale takhle se mohu ptát jako tehdy, když

jsem šel v našem baráku do schodů a najednou jsem uviděl, jak

na odpočívadle mezi třetím a čtvrtým poschodím stojí jedna sta

řenka, paní Beková, už jí bylo přes devadesát let a bůhvíkolik ro

ků už nevyšla z bytu, vlastně z jakéhopak bytu, v našem domě ne

jsou žádné byty, jsou to jen jednotlivé místnosti, záchod a voda na

chodbě, stála tam, koukala nepřítomně do dvora, který je kolem

dokola samá zeď, jen hluboko dole se krčí tři zakrslé akáty, de

roucí se za světlem přímo z betonu, ale přitom je nad dvorem zá

řivá, visutá zahrada, plno květin, v květináčích a truhlících, přímo

v oknech i před okny, plno barev, v šedi opršelé omítky šlehá a jis

kří červená, žlutá, modrá, bílá, zelená, protože tam pořád kvete

spousta pelargonií, muškátů, bramboříků, slaměnek, voskovek

s droboulinkými nafialovělými kvítky, azalek, klívií, amarylis,

sám mám jednu doma a čekám už pěknou řádku let, kdy mi ko

nečně rozkvete, ale o tom ti ještě povím, jestli nezapomenu, a ta

ky ibišků, kaktusů, těch je ostatně nejvíc v jednom domě u samo

obsluhy Na Slupi a zdá se mi, že pořád kvetou, jednou jsem do té

samoobsluhy vešel, ale počkej, k tomu se ještě vrátím, prostě celý

dvůr je obklíčený květinami a obydlený ptáky, kteří tam slétají

z vyšehradských hradeb a hned zas z té šedé propasti vzlétají

vzhůru, jako by někdo zapaloval plyn, nejvíc v dubnu, a tehdy byl

právě takový průsvitný dubnový den, a jak tam paní Beková stála

na odpočívadle u dveří na balkon, řídkými šedivoučkými vlasy jí

prosvítalo slunce, a mně se zdálo, že svýma už slepýma očima vi

dí daleko lépe než já ten vzněcující se, vzhůru šlehající hořák pta

čího zpěvu i neviditelných křivek, které při svém letu v třpytu deš

ťových kapek rýsovali ptáci, pila celým tělem to podvečerní ptačí

představení, byla jím prosvícena, vypadalo to, jako by se chtěla

21

vznést, jako by tam nahoře byl nějaký vír a ten ji do sebe vtaho

val, a jak jsem tam stál, pár schodů pod ní, bál jsem se pohnout,

bál jsem se ji pozdravit, jako se říká, že se nemá volat na námě

síčníky na střeše, protože by procitli a zřítili se, ale ona asi uslyše

la můj dech, protože se otočila, a v té chvíli měla pod slepýma

očima kolem rtů slaboučký úsměv, a já jsem si uvědomil, že ona

přece celé to ptačí hemžení nevidí, ale že asi slyší tryskání letu,

vzlínání křivek, syčivé plachtění bez tepotu křídel, a když jsem

procházel kolem ní, najednou tichounkým, téměř neslyšitelným

hlasem zašeptala, víte, když jsem ještě byla jako komtesa v Pol

sku, a tak se mohu navždycky ptát, jak se vlastně dostala až tam,

k těm balkonovým dveřím, Honza, ten by mohl o ní vyprávět,

protože jednou, když si dala na vařič kousek uzeného a potom

usnula, jí zachránil život, rozbil dveře a vynesl ji skoro udušenou

z jejího pokoje, plného starého harampádí, zažloutlých krajko

vých peřin a zteřelých záclon a závěsů, a když se pak na chodbě

probrala z málem věčného spánku a vykašlávala puch spáleného

masa, prý zašeptala, to jsi ty, a on mi ještě řekl, člověče, ona vy

padala, jako by jí bylo dvacet, a jaký měla blažený voči, bába jed

na, ale od té doby se o ni staral, chodil jí nakupovat a celé hodiny

sedával v jejím pokoji, takže pomalu přestával chodit sem na Poš

tu nebo do hospody Na schůdkách v Trojický, a když jsem se ho

zeptal, co s ním je, jenom zabručel, ona bába pořád něco kecá a já

to musím poslouchat, ale já si stejně nedovedu představit, jak se

dokázala vyštrachat po schodech až k balkonovým dveřím, proto

že tehdy už dva tři roky nemohla vůbec chodit a přestávala vidět,

ale jo, postavte nám tady ještě každému jedno, a pak jsem se za

pár dnů vracel domů z nějakého flámu, mohlo to být asi za týden

po tom, co jsem ji viděl na schodišti, jak pozoruje podvečerní pta

22

čí představení, to trhání oblohy rozmachy křídel a plachtěním, šel

jsem pomalu Vratislavkou nahoru, bylo kolem čtvrté hodiny od

poledne, drobně pršelo a přes déšť se prokusovalo slunce, a ten

bulvár mrtvejch, Saint-Germain mého prvního města světa, jak já

té ulici říkám, víš, že dole na Výtoni skočil Biebl z okna, ten bul

vár vedoucí k vyšehradskému hřbitovu se leskl jako zrcadlo a déšť

svítil tak prudce, až jsem musel přivírat oči, hrdličky tloukly kříd

ly ve dvorech, od řeky se občas ozvalo zahoukání parníků a já

jsem na ulici usínal, byl jsem hrozně utahaný po probdělé noci,

jen jsem se tak poslepu vlekl, až jsem se zastavil, už se mi ani ne

chtělo dál, stál jsem a poslouchal, jak celý Vyšehrad rezonuje

v dešti, a když jsem pak přece jen otevřel oči, uviděl jsem, že sto

jím zrovna na začátku naší ulice, která padá téměř kolmo dolů

k černému kaňonu Neklanky a je v ní po celé dny skoro tma, a jak

jsem se pomalu rozkoukával, zahlédl jsem, že před dveřmi naše

ho baráku stojí malý zelený náklaďák, taková ta erena, dva chlapi

v montérkách na auto právě nakládali černou vyřezávanou skříň,

a teprve v té chvíli jsem si uvědomil, že v ulici je nějaké podivné

ovzduší, jakési neobvyklé ticho a šero, přítmí plné neurčitého

skřípavého šelestění, šustění, jako když něco klouže, smeká se po

plechu a po skle, stál jsem tam, luštil ten podivný zvuk a díval se

na ty dva muže, jak strkají skříň k nábytku, co už byl naskládaný

na autě, pak zaklapla postranice a v tom okamžiku vyšla ze dveří

našeho domu nějaká žena, která těm mužskejm něco řekla, a pak

začala stoupat po chodníku ke mně, a když jsem zvedl hlavu,

abych na ni hloupě nekoukal, spatřil jsem, že ulice je plná šedého

stříbřitého světla, právě takového, jaké vyzařují mušle a lastury,

když je moře vyplaví na břeh, a že to šelestění, šustění, které mě

přimrazilo k zemi, se ozývá z okenních rámů, bylo to něco úžas

23

ného, okna byla plná urousaných, zplihlých hrdliček, a také holu

bů, těch ptáků bylo tolik, že se na okna, na římsy nemohli vejít,

smekali se, drápky jim sklouzávaly po mokrém plechu, padali do

lů a hned se zas s tichým tepotem křídel zavrtávali do chumlů ví

řících u okenních tabulí, stříbrné, šedivoučké vlny se přelévaly,

klesaly a znovu stoupaly, a v rámu ulice, jako v nějakém obrov

ském hudebním nástroji, byly napnuté nitěné provazce dubnové

ho deště, které se rozezvučovaly pod údery ptačích nožiček, kří

del a zobáčků jako struny, ta ženská v baloňáku mě minula a dala

se dolů Vratislavkou, ale já tam stál dál a civěl na to nepochopi

telné ptačí divadlo, a přitom to nebylo všechno, protože když na

skočil motor auta, ptáci se náhle zvedli, vzlétli, s takovým hlu

kem, jako kdyby se přivalil příboj, ale sotva se náklaďák pomalu

rozjel dolů ulicí, odněkud slétlo pár hrdliček a holubů a posedalo

si na nábytek, teď už přikrytý plachtou, a jak se plachta natřásala,

ptáci sklouzávali, smekali se dolů, ale hned se zas škrábali naho

ru, zatímco burácející stříbrná ptačí vlna stoupala dál od okenních

rámů k nebi, tam, kde po zrcadlech střech stékal déšť a rozlévalo

se slunce, a jak mizela, snášel se mezi domy svistot křídel a kapek

jako šustící plátky staniolu, a pak už jen déšť, ticho a čas, vlastně

nic, auto s nábytkem a s několika zmítajícími se holuby a hrdlič

kami dole v Neklance zahnulo k Železničnímu mostu a já se ko

nečně pohnul, udělal jsem těch pár kroků sem na Poštu, abych si

zas dal to jedno pivo, víš, stejně si myslím, že Vyšehrad s mrtvý

mi básníky tam nahoře na hřbitově je jakési podsvětí Prahy, řeknu

ti, že když přejdeš Botič, je to, jako bys přešel říčku Lethe, vstou

píš do úplně jiného světa, než jaký je tam dole v Praze, zničeho

nic se octneš mezi věčnými květinami za okny a v oknech, mezi

věčnými ptáky, kteří slétají shora z hradeb do šedivých dvorů,

24

k oknům, za nimiž sedí věční staříci a stařeny, sedí nepohnutě

v temných pokojících a po celé dni jen pozorují, jak se mění bar

va oblohy, jak vychází a zapadá slunce, jak rozkvétají a vadnou

květiny, oni nemají co do úst, nemají pomalu co žrát, přece nemů

žou z těch svých důchodů vyjít, a oni přesto na vyšehradských as

fodelových nivách krmí ptáky, tak jsou sami, opuštění, jako Ba

loun, který bydlí u nás v domě v přízemí a celý den klečí u dveří

a utírá hadrem práh, a když jdu dolů po schodech, ani nezvedne

hlavu, už volá, to jste vy, pane ..., a pokaždé mě osloví jiným jmé

nem, protože se asi stydí za to, že tam celé dny s tím hadrem na

někoho čeká, že utírá práh a dlaždičky před dveřmi, jen aby si

s někým promluvil, a pak mi pokaždé oznámí, to je dneska zima,

to tam prší, nechoďte tam, nebo jindy, to máme počasíčko, Cha

ron a bývalý řezník, podívej, to je ten, co sedí na židličce vedle

plynových kamen, už podle kroků na schodech pozná, kdo jde,

ale vždycky ho oslovuje jinak, a tak se taky já pokaždé jmenuji ji

nak a jinak, jednou Fudy, podruhé zas Šafránek, tuhle na mě vo

lal, to jste vy, pane Janoušek, a já na to, to víte, že to jsem já, pane

Baloun, přišel jsem si pro ten provaz, na kterým jsem se před týd

nem voběsil, jen mi ho vraťte, a on snad poprvé za tu dobu, co ho

tam vídávám klečet, zvedl hlavu a řekl, počkejte, jen co to utřu,

hned vám pro něj skočím, a tak už dnes vlastně ani nevím, jak se

jmenuji a kdo jsem, ale on tam trčí dál a umývá dlažbu před dveř

mi, trčí tam stejně jako hodiny na nábřeží u Železničního mostu,

které už po celá léta ukazují za deset minut tři, jen rackové křičí

v tom zastaveném čase a v létě se po půlnoci občas za vyšehrad

skou skálou objeví osvětlený parník, jako by se vynořil ze dna

oceánu, na palubě hraje hudba, tančí se, světlo se rozlévá a houpá

na vlnách, ale tady nahoře je ticho, parník pomalu mizí dole ve

25

městě, zatímco mrtví básníci dál sní svůj marný sen a nad nimi

v korunách stromů dřímají ptáci, tiší, neviditelní, skrytí v temno

tách a ve věčnosti, v říši stínů, odkud k nám s každým úsvitem

přilétají a křičí hrůzou, a světlo, které přinášejí, v nás stále roste,

víc a víc se rozlévá, řev času, samotekoucích vod, manao tupa

pau, teď mě ale napadá, že možná ti mrtví básníci scházejí každý

večer ze hřbitova do vyšehradských hospod, přisednou si k něko

mu na židli, a zatímco pije, pořád do něho strkají, takže on pije

pořád víc a víc, a přitom mu našeptávají do ucha všechno to, co se

jim za života nepodařilo napsat, na co nedokázali přijít, ale na co

přišli teprve teď, když se potulují v podsvětí, kde už to zas napsat

nemůžou, a když jsem se tehdy zastavil před hospodou po tom, co

jsem uviděl to auto s nábytkem, ještě než jsem vstoupil dovnitř,

uvědomil jsem si, že jsem před chvílí na ulici potkal smrt, že mě

tam ovanula peruť věčnosti, vidíš, co dělá to pivo, Slávek Nezval,

ten si dneska dává vínečko v Trojický u Tlusté Margot jako kdysi,

tam, kam chodíval Kosťa Biebl, než skočil na Výtoni z okna, jest

lipak tam chodí spolu, kdoví, a když jsem vešel dovnitř, ve výče

pu už stál Honza, trochu mě to překvapilo, protože na něho to by

lo přece jen brzo, ale už bylo vidět, že toho vypil dost, a když jsem

si nechal natočit pivo a postavil si ho vedle jeho půllitru, přistrčil

ke mně svou úzkou chlapeckou tvář, tu velikánskou hlavu s jež

kem nad vyboulenýma světle modrýma očima, vždycky když je

namazaný, lezou mu oči ven z hlavy, a tenkrát je měl dokonce až

kdesi za mými rameny, a jak se potácel, strkal mi odchlíplé rty až

do ucha a přitom hučel, ještě tam jsou, viděls je, ty chlapy s tím

náklaďákem, viděls ty ptáky, já se z toho poseru, ona je celý dni

krmila, oni zblbli, ne já, a ta kráva, její dcera, šmajzla i ty hodiny,

ona mi je slíbila, to bylo pořád, Honzíku, až umřu, ty hodiny bu

26

dou vaše, ještě ji ani neodvezli a ona už je odtáhla do prdele, na

Smíchov, a teď jsem věděl, že to byla opravdu smrt, a ne nějaká

peruť věčnosti, jak říkají básníci, a že ta smrt měla šedivoučkou,

nadýchanou, z perleťového světla spíchnutou róbu polské komte

sy, a tak jsem řekl, prosím tě, jaké hodiny, a ono to s ním strčilo,

až skoro na mě spadl, a já jsem mu, jak začal řvát, viděl až do kr

ku, tys je nikdy neviděl, opravdu, já bych ji praštil pětikilovým

hovnem, jo, její dceru, bába ještě dejchala a ona už z ní stahovala

peřinu, já za ní jednou byl, protože to šlo pořád dokola, Honzíku,

prosím vás zajděte za ní a řekněte jí, ať za mnou na chvilku přijde,

já bych s ní ještě chtěla mluvit, měl bys vidět ten bejvák, a když

slyšela, že jsem od mámy, hned mě pozvala dál, a nechcete kafe,

málem mě tam přeřízla, vždyť tam má maminka pečovatelku, co

jsem se naběhala, než jsem jí to zařídila, když ona do domova ne

chtěla, to víte, že přijdu, maminka spala na matracích a ještě jí po

sílala prachy, stejně měla štěstí, že se tenkrát otrávila tím uzeným

kolenem, já už se na to nemohl koukat, jo, pečovatelka, tak jsem

tam začal chodit sám, vždyť pomalu už ani nevylejzala z postele,

a toho smradu, však víš, jak to v baráku smrdělo, když nechala

v létě votevřený dveře, já myslel, že se z toho pokaždé pobleju,

tak jsem jí tam občas trochu uklidil a sem tam jí koupil něco k jíd

lu, a ona hned napoprvé povídá, Honzíku, buďte tak hodný a zalij

te mi ještě kytky, já vám pak budu vyprávět, jak jsem byla s kněž

nou Kostrowitzkou v Baden-Badenu, jo nějakej Baden-Baden

nebo Paříž, prý to také jednou uvidíte, hovno, hovno uvidím, a ne

nějakou Paříž, ale ty její hodiny krásně bily, a když jsem k ní pak

jednou přišel, jako si popovídat, nebylo to dlouho po tom maléru,

nesl jsem jí zároveň mlíko, ona musela mít bílý kafe, aspoň to, už

u dveří slyším, jak v tý cimře něco bouchá a šustí, nemohl sem za



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.