načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Plavkyně nejmilejší - Martin Hattala

Plavkyně nejmilejší

Elektronická kniha: Plavkyně nejmilejší
Autor:

Plavkyně nejmilejší je příběhem velmi volně navazujícím na její o rok starší předchůdkyni, knihu Milenka nejvěrnější. Ihned se dostanete do dějství Milanovy poslední ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pragoline
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 143
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-865-4665-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Hlavní hrdina Milan se nedokáže rozhodnout mezi svými přítelkyněmi Petrou a Šárkou. Poté, co se obě dívky náhodou setkají, je náhle hrdinovo dilema vyřešeno. Zůstává "odolnější" Šárka. Vztah Milana a dívky zdařile pokračuje do chvíle, kdy hrdina poznává Johanu, bývalou učitelku biologie z vysoké školy. Setkání je pro oba hrdiny plné překvapení. Milan si opět neví rady, proto se rozhodne řešit svou nerozhodnost velmi originálním způsobem; naplánuje a uskuteční odchod s vojenskou misí do zahraničí. Ale ani tento životní krok nevyřeší jeho situaci. Volné pokračování románu Milenka nejvěrnější. I v tomto díle řeší mladý lékař své zapeklité vztahy k ženám.

Popis nakladatele

Plavkyně nejmilejší  je příběhem velmi volně navazujícím na její o rok starší předchůdkyni, knihu Milenka nejvěrnější. Ihned se dostanete do dějství Milanovy poslední opravné státnice, následně zjistíte, že prozrazení jeho dvojí vztahu je na spadnutí a jak asi dopadne těžká operace Šárčiny sestry? Děj příběhu se rozvíjí, něco skončí, něco ustrne aby zase úplně něco nového mohlo začít. A kdo zná Milana, tak ho nepřekvapí, že nechává věcem volný průběh, což v jeho případě obvykle není zárukou toho nejlepšího řešení. Dokončení studia, nová láska, změna zaměstnání, to vše pojato v balení autorova osobitého humoru, včetně zážitků z vojenské mise. A to i přesto, jakou tragédií byla poznamenána v samotném počátku. Kdo četl Milenku nejvěrnější, určitě si přečte  Plavkyni . Kdo Milenku nečetl, má poslední možnost naskočit do posledního vagónu rozjíždějícího se vlaku.

Zařazeno v kategoriích
Martin Hattala - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Martin Hattala 2014

© Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE 2014

ISBN: 978– 80–87872–38–3


Nakladatelství Jindřich Kraus – PRAGOLINE

Praha 2014

Martin Hattala

NÁČELNíKEm

PROTI SvÉ vŮLI

PLAVKYNĚ

NEJMILEJŠÍ

Martin Hattala

PLAVKYNĚ

NEJMILEJŠÍ

aneb

aneb |


Obsah

Úvodem .................................................................................................. 5

I. Státnice a před státnicí ...................................................................... 6

II. Seznámení s Johanou a Woody Allenem ........................................ 18

III. Čekání na Johanu ........................................................................... 30

Iv. Rychlý spád ...................................................................................... 37

v. Rozloučení s létem ........................................................................... 43

vI. Atestace ........................................................................................... 54

vII. Rozhodnutí ..................................................................................... 66

vIII. Příprava na misi ............................................................................ 83

IX. Mise ...............................................................................................100

X. Konečně doma ............................................................................... 131


 5 

„Plavkyně nejmilejší“ je příběhem velmi volně navazujícím na její o rok starší předchůdkyni, knihu „milenka nejvěrnější“.

Ihned se dostanete do dějství milanovy poslední opravné státnice, následně zjistíte, že prozrazení jeho dvojího vztahu je na spadnutí, a jak asi dopadne těžká operace šárčiny sestry? Děj příběhu se rozvíjí, něco skončí, něco ustrne, aby zase něco zcela nového mohlo začít. Kdopak je tou tajemnou plavkyní Johanou? To zpočátku neví ani milan. Kdo ho už zná, tak ho ani moc nepřekvapí, že nechává věcem volný průběh, což v jeho případě obvykle není zárukou toho nejlepšího řešení. Čím hůř pro něj, tím více zážitků pro čtenáře.

Dokončení studia, nová láska, změna zaměstnání, to vše pojato vbalení autorova osobitého humoru, včetně zážitků z vojenské mise. A to i přesto, jakou tragédií byla poznamenána v samotném počátku.

Kdo četl „milenku nejvěrnější“, určitě si rád přečte „Plavkyni“. Kdo „milenku“ nečetl, má poslední možnost naskočit do posledního vagónu právě se rozjíždějícího vlaku. A pak už jenom – divte se a smějte se!

A nezapomeňte!

věnováno: „těm“ Slovákům

Úvodem


 6 

Zatím dobrý, zatím dobrý, ujišťoval jsem se. Doposud se zkouška jeví bez potíží, žádný odpor nekladu já ani zkoušející. Zvolenástrategie se tímto zatím ukazuje jako úspěšná. Spočívá asi v tomto: ze tří tažených otázek nejdřív odpovídat na tu, kterou umím docela obstojně, poté následuje ta, u které si věřím nejmíň, no a nakonec je, těch dvanáct měsíčků kolem oválného stolu, sestřelím odpovědí na otázku, kterou podle mě umím nejlíp. Právě teď jsem se přešťastně předrkotal přes otázku druhou, kde to sice kapánek vázlo a vždycky váznout bude, ale hlavně že ji mám za sebou. vyšetřovací metody žlučníku a žlučových cest jsem si prakticky nevyzkoušel a také simyslím, že v učebnici nebyly vysvětleny příliš šťastně. Je to ale už u mě taková nutnost, že abych o něčem mohl říct, že tomu rozumím, musím to vidět, slyšet, vyzkoušet si, osahat a já nevím co ještě. A to všechno si navíc zopakovat ještě aspoň desetkrát. Konečně se však před komisí opravné státnice z chirurgie blížím k závěru, k třetímu problému, zastoupenému v podobě otázky infekce močových cest.

Problém? Cha chá! O čem to mluvím? Podle mého názoru a vybrané strategie otázka, kterou zvládnu levou zadní a ještě všechny kolem poučím. Krátký sprint dlouhé tratě. Je asi tak jednoduchá, jako byla ta první, benigní nádory střev, takže jsem o pořadí mezi nimi dost váhal. Nu což, rozhodl jsem se takto, takže o vhodnosti stanoveného pořadí už nemá cenu diskutovat. První otázka zodpovězena zřejmě za jedna méně, druhé bych přisoudil asi dvě méně – ježišmarjá, to snad není ani možné, no já snad dostanu dokonce i dvojku!

Státnice a před státnicí

I.


 7 

Ne, nedával jsem svoji suverenitu najevo, z toho jsem už vyrostl. I okolí bylo klidné a snad i rádo, že všechno jde tak, jak má, tedy kuprospěchu všech. To jsem ale ještě vůbec netušil, co se bude dít dál, a nejspíš ani nikdo z přítomných neočekával nic překvapivého.

„Tak nám nakonec něco řekněte o močových cestách,“ zněla ta líbezná otázka od vedoucího komise a neuniklo mi jeho pousmání.

Já samozřejmě věděl, že nebudu striktně odpovídat zeširoka anezačnu anatomií cest močových, ale že bude nejlepší nezdržovat a přejít hned k věci. Začal jsem tedy povídat: že nejčastějším patogenem vyvolávajícím infekci močových cest je Escherichia Coli, následně pak enterokoky, Pseudomonas aeruginosa..., a chtěl jsem pokračovat dál, jen kdyby vedle mě rezolutně nezazněl hlas primáře z urologie:

„Ne!“

Znejistěl jsem. Koukl jsem se po ostatních. Ticho a nic. všichni mrtví brouci.

No jo, tak se třeba přeslechl, uklidňuji se a všechno jsem to tomu starouškovi naprosto stejně zopakoval.

„Ne, tak to není,“ mlel si stále svou a to mě už vytáčelo.

Ale je, myslel jsem si. Dokonce mu můžu odrecitovat i dalšípořadí – Klebsiella 8 %, Proteus species 7 %, Candida 5 % a Enterobacter species 5 %. Ale dál už, jestli vůbec nějaké ještě existuje, až potom jsem v koncích. Co by ještě ksakru chtěl víc? vždyť doslova cituji z jeho skript vybrané kapitoly ze speciální urologie! má ale cenu se hádat? mám mu povědět i to, že inkriminovaná kapitola je na stránce 9 pod římskou dvojkou? Kdepak, na čísla, procenta v následné souvislosti já paměť kupodivu mám. Ano, pamatuji si i dost telefonních čísel, byť je mám v předvolbách. Tak kurňa co je, co se bude dít? Pomůže miněkdo? To tady budeme na sebe nejistě čučet a čekat? Na co? Na co ale?

Tak jsem ještě nadrzo řekl to, že si opravdu myslím, že to tak je, že jsem to přesně takhle četl v jeho vlastních skriptech, ale tennesmlouvavý odvedle stále kroutil hlavou. Zeptat se mě teď někdo, jak sejmenuju, nerozhodně bych začal koktat a jenom matně vzpomínat. Nervózní, a to přiznávám, to jsem opravdu v té chvíli byl, neboť z míry mě tovyvedlo naprosto dokonale. moje jistota byla ta tam a moje potní žlázy byly do slova a do písmene v plném proudu. v podpaží se mi začaly tvořit rybníčky, které po uschnutí tvoří slané a tolik nevkusné košilové mapy. I límeček jsem začal nějak divně cítit, o potu na zádech a jiných stružkách po těle ani nemluvě. Navíc k tomu všemu všude kolem ticho, ticho, to skličující ticho.


 8 

vůbec netuším, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby někdo sedící vlevo odnaproti nenapsal cosi na lísteček a neposlal ho kolovat dál. Tento kus papíru se rázem začal kolem stolu z ruky do ruky pohybovat nesmírnou rychlostí. Pan primář nevěda, co se to děje, se vedle mě začal nervózně ošívat. Asi šlo o čas. Dočkal se. Lístek konečně dorazil i k němu. Přečetl ho, sklopil zrak. Položil ho před sebe a já měl převeliké nutkání se na něj podívat také.

Pak najednou rozhodným hlasem řekl: „Tak to by stačilo.“

A mně taky, pomyslel jsem si a drze koukl na stůl doprava. Slušnostneslušnost. No tak jsem tomu neodolal, no a co. Na tom cáru papíru,obyčejném lístečku, byl totiž zpečetěn můj osud. Stálo na něm: Poslední pokus.

K tomu lze dodat jenom jedno: bez komentáře.

Jeden urolog se kdysi nechával slyšet, že jedině ten, kdo urologii plně pochopí, nebude se bát vypít moč. Ale to mi tady na zkoušce podleočekávaného názoru přísedícího pana primáře rozhodně nehrozilo. Také se zdržuji jakéhokoli hlubšího vyjádření právě k němu.

Při vyhlášení mně i ostatním gratulovali. Samozřejmě že všichni. Snad na mě zapomněli, nevšimli si, chtěli zapomenout. I on. Nikdo si mě nevzal stranou a nic nevysvětlil. Raději tak. Kdyby mi jenomněkdo z nich hodlal říct něco v tom smyslu, že jsem měl štěstí, nebral bych si servítky a vpálil bych mu, že celá jejich velectěná komise taky. Opravdu jsem neměl tušení, jaký dojem ze mě měli všichni ostatní přísedící a také co si zrovna doopravdy mysleli o panu primáři. Já jenom vím, že o pár let později mu našli alzheimera naprosto ukázkového, jak z učebnice vyšitého. Ale v jednom si jsem jistý stoprocentně. v těch jeho skriptech to tak skutečně je a jestli na přednáškách přednášel nějaké jiné, aktuálnější údaje, tak po tom jsem fakt nepátral. I kdyby snad ano, hodně pochybuji, že by nové údaje byly tak mimořádně překvapivěrevoluční, že by mi musely zkazit mnoholeté vysokoškolské studijní snažení. Nicméně dodneška pravdu neznám. možná je přípustná dvojí. Nic už však nezmění tu neotřesitelnou skutečnost, že právě toho dne jsem se stal lékařem, že to pro mě byl konečně ten dlouho očekávaný den, den s velkým „m“.

Nechci, aby to vyznělo tak, že to se mnou v průběhu studiamedicíny bylo pořád takové nahnuté, stále fousové, takže zabřednu do několika více méně milých studijních vzpomínek. Tuším ve druháku to bylo, když za mnou přišel náš velký třídníspolužák-komunista s tím, že prý si všiml, jak jsem se poslední doboupřekva>


 9 

pivě studijně zlepšil. Nechodil vůbec dlouho kolem horké kaše

a nabídl mi, že jestli v tom budu ještě chvíli pokračovat, navrhne mě za

kandidáta Komunistické strany Československa. Já na něj vejral jaknetoýr na rogalo, že jak ho to jen mohlo napadnout, přičemž on si asi myslel,

že budu skákat radostí. Z obav z této možnosti jsem se raději zhoršil až

natolik, že jsem z toho dokonce opakoval ročník. To bylo v životě poprvé,

kdy jsem strach nepřekonal.

No nic, dávné vzpomínky jsou jedna věc a současnost ruku v ruce s budoucností druhá. Radost veliká a záhadné okolnosti kolem poslední úspěšné státnice se brzy vyprášily. Tak brzy, že už pár hodin po vynesení rozsudku jsem ze sebe všechno s velkým nadšením spláchl. S vervou o to větší, že to nakonec nebylo vůbec tak jednoduché, jak se po dvou otázkách zdálo.

Tak třeba s tím, jak hravě jsem zvládl zápočet z biologie, se tonedalo vůbec srovnávat. Tehdy se z nás třech posledních hříšníků, doktůrek jeden učitelský, snažil něco vymámit. Až jsme najednou sklouzli k tématu, jak je vlastně možné, že děti stejných rodičůnemají, až na výjimky v podobě jednovaječných dvojčat, stejné děti. Ti dva toho nakecali, přehazovali chromozomy sem a tam, vymýšleli prapodivné, mně absolutně nic neříkající mutace, já se nestačil divit a jenom zarytě mlčel. To opravdu nebyl můj šálek kávy. Aby tonevyadalo z mé strany nějak hloupě, tak jsem se rozhodl taky promluvit a povídám, že asi proto, že není spermie jako spermie a vajíčko jako vajíčko. vtom nastal klid, který však nebyl následován šílenýmzděšením a vyhazovem z učebny, nýbrž ovacemi, jakých se mi nikdynedostalo. Po pravdě řečeno, doposud ani dostat nemohlo.

„výborně! výborně! Je vidět, že o tom aspoň vy trochu přemýšlíte,studente!“

Sice to jeho slovo „aspoň“ mi v jeho obdivné větě dost vadilo a o jeho pravdivém významu by se dalo hodně diskutovat, ale raději jsemučitelovu euforii nekazil a roli splachovacího a tudíž neuraženého jsem přijal poslušně a s pokorou. Podstatné bylo, že jsem měl zápočet v kapse. Jedna jediná krátká obhroublá věta a nejrychleji udělený zápočet byl na světě. Rostl jsem, zatímco ti dnes poražení, a sice šťovíčková svancovou, na mě čučeli závistivě a nechápavě, tedy úplně stejně, jako by čubrněl Woody Allen na cyklokros.

Jsem už prostě od přírody takový, že buď plácnu nějakoukardinální kravinu, anebo se překvapivě strefím. Něco podobného


 10 

se mi jednou přihodilo na praktikách z interny. Hlouček studentů

u paní doktorky, která se z nás snažila dostat, co že za nemoc má ten

pacient, kterého jsme vyšetřovali. A zase: kolem mě padaly diagnózy,

o kterých jsem nikdy neslyšel a spíše bych je řadil do oblasti sci-fi, takže na

mě nezbylo nic jiného než zase to zaryté mlčení. Nikdo se kupodivudlouho nechytal, tak nám chuděrka doktorka napovídala něco v tom smyslu,

že v jeho případě je při tom omezené krevní zásobení, a v tu ránu seozvaly infarkty, mrtvice, všelijaké trombózy a bůhví co ještě, zatímco já stále

mlčel, vyčkával. Když mně paní doktorky bylo už hodně líto a ona po nás

s naprosto rezignovaným pocitem beznaděje házela poslední záchranný

kruh, abychom z toho nedělali vědu a řekli to zeširoka, úplně obecně,

rozhodl jsem se, že tedy i já něco žbleptnu. A kdyby to byla hloupost

sebepitomější, nebyl bych přece sám, kdo se tu před ní až doposud

ztrapňoval, utěšoval jsem se. Aspoň protentokrát bych do kolektivuzaadl zcela určitě.

„Ischemická choroba srdeční,“ povídám nesměle, a to jsem asi neměl, pomyslel jsem si v první chvíli, protože můj hlas, který po celou dobudiskuze odpočíval, každého překvapil. Avšak paní doktorka jak politá živou vodou najednou ožila a hned po mně byla sháňka.

„Kdo to řekl, kdo to řekl?“ hledala mě v hloučku studentů a já se začal skrývat a připravovat se k útěku. moji pochechtávající se kamarádi mě však nezklamali a zcela nemilosrdně mě odzadu posouvali vstříc kočekávanému ortelu. Hodní, opravdu hodní kolegové, když na to přijde. Tak takhle přesně já říkám situaci všechno nebo nic, přičemž tušení na obě strany jsem měl přesně padesátiprocentní.

„výborně, výborně. Jak se jmenujete?“ neznalo nadšení doktorky mezí. Hrdina dne byl na světě a báječná minuta slávy taky. K nezaplacení!

Pak se mě nezvykle často, když si s něčím nevěděli rady,spolužácizákeřňáci ptali na názor. Jenomže já pokaždé raději spěchal a neměl na ně čas. Asi jsem tou dobou nebyl příliš v oblibě a kdyby existovalo něco jako třídní žebříček popularity, patřilo by mi určitě poslední místo. Naštěstí jsem byl z interny brzy zkoušený a pletl si dohromady příznaky hypothyreózy a hyperthyreózy. Tak nějak dosti zásadní věci, které se ukecat nedají. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, tak je to jako plést si včerejšek se zítřkem. Na výsost přínosné to bylo hlavně v tom, že jsem měl od dotěrných nabušených chytráků konečně svatý pokoj. Ne,nepodceňoval jsem se, bylo to v naprostém pořádku, já jsem jenom věděl, co je a není v mých studijních silách, a teď konečně jsem byl na svých. Už jsem to byl zase já. metaforicky řečeno, v mých možnostech bylo držet


 11 

se z posledních sil posledního vagónu vlaku jednou bolestivou rukou

a to ještě na ztrouchnivělém provazu dvacet metrů dlouhém.

Samozřejmě, měl jsem i chvíle, kdy jsem se snažil a perlil v tomúspěšném smyslu slova, ale opravdu jich nebylo mnoho. Právě proto si jepamatuju tak dobře. Určitě do nich patří i ta chvilka, kdy jsem sice nic nevěděl, ale aspoň se vhodně tvářil. To mě jedna přednášející paní doktorka najednou položila otázku, které jsem ani nerozuměl.

„Jak to, jak to? vy neznáte odpověď?“ hróóózně moc se divila bioložka.

No neznal jsem, nedivil jsem se naopak ani trochu já.

„Ale když vy vypadáte, jako že tomu rozumíte,“ zkonstatovala velice zklamaně a já si na nose poposunul brýle.

Od té doby je nosím na zápočty a zkoušky stále. vždyť já na ni civěl skrz ty brýle jenom proto, abych tu mladou, hezkou přednášející tvářičku viděl co nejostřeji.

Zaujal jsem jednou i při hodině chemie, kdy jsem na dotaz, co je to nanismus, odpověděl podle mě poměrně správně. Že je to porucha somatotropního hormonu, kterého se člověku odněkud (to sicechtěla paní doktorka i podrobněji vysvětlit, ale ze mě to ani při její velké snaze nevymáčkla) jaksi nedostává, takže se člověk stává a zůstává malým a malým... Jednoduše neroste. No a abych tu syrovostprobírané látky poněkud opepřil, snažil jsem se o pobavení. Kdepak,nedoplnil jsem tak, jak pravil klasik, že se člověk stává menším a ještě menším, třebaže by tato tuctová odpověď většinového vtipálkaurčitě napadla nejdřív a nejsnadněji. To já měl namířeno o stupínek výš a s klidem olympijského pistolového střelce povídám, že všichni tihle malí človíčkové, totiž nanisté, mají uplatnění v cirkusovém průmyslu. Dva, možná tři kolegové pochopili a decentně se zasmáli, ale co je to proti většině. Podle početných ksichtů okolo jsem usoudil, že je v tenmoment napadlo něco o totálním debilovi a tomu, jak vidno, není rady ani pomoci. Ale ono to se mnou přece jenom tak černobílé nebylo. Zkoušku z chemie jsem na rozdíl od některých posměvačných ksichtíků udělal hned napoprvé.

Poněkud konsternován jsem se cítil hned v prváku na prvních hodinách praktických cvičení z fyziky. Cosi jsme dělali a v návodu pokusu stálo, že máme výsledek odečítat. A já pořád nevěděl, co od čeho odečítat. Pořád jsem hledal nějakou druhou hodnotu a tu bych potom odečetl od té první nebo naopak. Pět minut do konce a já měl pořád výsledky jenom jedny. Kouknu vedle, a oni je měli téměř stejné. To jsou ale blbci, myslím si já, vždyť oni ten výsledek neodečetli taky. A navíc se domnívají, že už jsou


 12 

hotoví, vtipálci jedni! Nechápu. No prostě, nikdo mě nepřesvědčí, proč se

říká odečítat, když se nejedná o žádné odečítání něčeho od něčeho, ale

o pouhopouhé zapsání dosaženého výsledku. Prapodivné to odečítání.

Tato zkušenost mě možná měla nakopnout, abych z medicíny utekl co nejrychleji, leč nestalo se. Já když se ale do něčeho dám, tak se do toho zakousnu a snažím se vydržet a nepustit. Jestli to bylo dobře nebo ne, to opravdu nevím, hlavně z toho důvodu, že nejsem věštec a údajem, jak moc bych byl prospěšný v oboru zcela jiném proto neposloužím.

Stalo se totiž to, že už při prvních hodinách anatomie jsem skládal básničky, psal povídky a na učení měl, samozřejmě až po kopané a tenisu, vždycky dost času. To se ještě dalo zvládnout, ale běda, když se mi tam náhodou připletla nějaká dívenka. Den se nedalnatáhnout a já měl skutečné problémy. Inu, potíže jsou tu od toho, aby se řešily, takže jsem se před vánocemi dostavil na důležitý zápočet z anatomie s naprosto nulovou znalostí a nadělil tak paní doktorce pro ni na první pohled zcela neřešitelný problém. A předvánočnídárek zároveň.

„víte, abych mohl postoupit do druhého pololetí, ten zápočet ze svalů dolní končetiny nutně potřebuju,“ povídám jí jasně.

„Stačí, abyste mi ho jenom napsala, víte? Na horách totiž napadl sníh, takže si musím zalyžovat. Ale nebojte se, slibuju vám, že po večerech se tu dolní končetinu učit určitě budu. No a až přijedu, vyzkoušíte mě a budu to umět,“ dokončil jsem své přání ve vší stručnosti a upřímnosti. A naivnosti.

Jestli doteď nevíte, co je to mít hubu dokořán, tak vaše škoda, že jste nebyli tehdy při tom. Že byla paní doktorka překvapená, to by bylo slabé slovo. Když jsem o mém rozhodnutí jít si bez jakýchkoliznalostí pro anatomický zápočet povídal předem klukům, říkali mi sice, že jsem se zbláznil, ale já jim nevěřil. Opravdu mi to až tak mocutopistické nepřišlo. vždyť chci jen předem něco, co jsem slíbil později do slova a do písmene splatit. Normální kšeft úplně na férovku, půjčka na čestné slovo, kterou splatím i s úroky. Ovšem teď, s patřičnýmčasovým odstupem jsem ochoten připustit, že to trochu šílené možná i bylo. Zvláště když si ještě po tolika letech velice zřetelně vybavujiučebnicovou názornost huby dokořán té hodné paní doktorky.

mé přání sice chvíli rozcházela, ale teple oblečeného s lyžemi u dveří mě vyloženě nechtěla nechat stát dlouho. Ať jí prý řeknu aspoňpovrchovou svalovou skupinu s jejími úpony a můžu jít. Ale to mně ani sobě dělat nemusela. Ušetřila by si další nevěřícný údiv nad tím, že znám jenom


 13 

musculus quadriceps femoris, a tak mohla klidně žasnout dál. Proboha,

vždyť jste chodil na přednášky a na praktika taky, já si vás pamatuju, tak

jak je možné, že nic nevíte? Poslouchal jste mě vůbec? Aspoň někdy?

Co jsem jí na to měl říct? Odvolávat se na špatnou paměť, kterou máme v rodině? Co tedy potom dělám na medicíně? Rovněž hbitě jsem usoudil, že povídat jí o básnické a literární tvorbě během přednášek a o tom, že mrtvoly nemám rád a raději jsem se díval na pozadí sličných kolegyň u pitevního stolu stojících, nebude zrovna to, co by ráda slyšela. Tak jsem jenom krčil rameny a jako důsledek toho, že to přece jenomnebude tak jednoduché, jak jsem si dětinsky myslel, jsem si rozepnul bundu. Doopravdy mi bylo horko a doufal jsem, že hůř snad ani už být nemůže.

Asi proto, že nechtěla riskovat moje přehřátí organismu, jsem se jí nakonec zželel a tak jsem zápočet do indexu falšovat nemusel. Navíc mě překvapila návrhem, ať se na celou dolní končetinu vykašlu a raději ať se s předstihem naučím svaly končetiny horní a nemám tak při dalším zápočtu obdobné potíže. S učením studentů na horách má asi bohaté zkušenosti. Poděkoval jsem jí mnohokrát a z Karlovy Studánky poslal pohled. To sepřece sluší, no ne? Pravému podpisu v indexu nemohli sice kolegové medici dlouho uvěřit, ale to byl, bohudík, jenom jejich problém. Já ten svůj vyřešil a tak hurá na hory!

No jo, teď už jenom studentské vzpomínky, čirá minulost. Teď jsem pan doktor. To bude mít šárka radost. Její sestra Lenka určitě taky, ale na velkou oslavu to spíš nevypadá. všechno to je takové jakési hodně a dlouho tahané, jestli mi rozumíte. Byl to očekávaný opravný termín a neúspěch se jaksi nepřipouštěl. vždyť i místo v nemocnici, kde mi umožní absolvovat takzvané předatestační kolečko, mám užzařízené. Jeho smysl spočívá v tom, že na různých odděleních strávím vždy předem určenou dobu. Nejvíc z toho, přibližně po půl roce, se budu potulovat na interně a chirurgii. Nevynechám ani měsíc na psychiatrii, a rozhodně nerad bych šel ve šlépějích již bývalého ministrazdravotnictví mUDr. Davida Ratha, který si kdysi několik dní stáže právě v tomto oboru dovolil s naprosto klidným svědomím vynechat a jen tak přičíst. Jaké těžkosti pak měla paní primářka psychiatrie, která na to upozornila, raději snad ani nevědět. Jednoduše, jsou mezi námi. Ne mimozemšťané, ale někdo mnohem nebezpečnější. Ti druzí z rovných a rovnějších.

Brrr, čestnost je ta tam. Na to by mi mohl pomoct jediněpomateně ztřeštěný humor herečky a moderátorky Kateřiny Hrachovcové, teď už Herčíkové. Tak jako ji mnoho lidí nemusí, já mezi něrozhodně nepatřím. Je správně praštěná, umí se nádherně šklebit,usmí>


 14 

vat, je naprosto osobitě svá. Nezapomenu na to, jak jsem se z ní při

jedné Snídani s Novou málem podělal smíchy. Představte sinaprosto seriózní rozhovor jejího kolegy s lékařem protialkoholní léčebny

o vážných následcích nadměrného pití alkoholu, když vtom se za nimi

v pozadí objeví ona – vláčná, sem a tam se motající Kateřina s lahví

alkoholu v ruce. To ve scénáři rozhodně nebylo, za to bych dal klidně

i ruku do ohně. Naprosto super, nádherně střelená Hrachůvko!

Jak tak po různých odděleních kolečkuju, rok s rokem se sešel a byl pryč a další k tomu nemá daleko. Už nebydlím u šárky, ale tak jako těsně před státnicí na ubytovně poblíž nemocnice, kam budu dojíždět na kole nebo docházet pěšky. šárka mi sice nabídla, že můžu ve vile u nich zůstat i dál, ale já potřeboval klid na učení. Sice jsem se dlouho rozmýšlel, ale na opravné státnici mi záleželo určitě víc než na tom, abych šárku viděldennodenně. Tak to prostě je a pochopila to. musela. Od bydlení nanemocničních kolejích mě neodradila ani zkušenost kamaráda, který mě informoval o děvách, které s námi ubytovnu sdílejí. S jednou takovou se právě on jednou domluvil na společném běhání a že si pro ni přijde. On ve sportovním, ona v oblečení, které mělo do cvičebního asi tak daleko, jako anakonda na post tkaniček do bot. Na zemi uprostřed pokoje se tam před ním s lahví v ruce svíjela jak omotávka na tenisovou raketu a že prý na běhání je už pozdě, že se jí už nikam nechce. Na Karlůvkomromis, že si po běhu láhev otevřou, nereflektovala. Jenomže Karel byl sportovec a zrovna v období, kdy byl do běhání naprostý magor, takže smůla a odešel běhat sám. Udělal rozhodně dobře. Jednoduše to na něj zkoušela. Příště by si na něj vymyslela něco jiného a to by byl začátek konce.

šárčina sestra Lenka se právě zotavovala z transplantace plic. Trpí cystickou fibrózou a riskantní operací si vysloužila prodlouženívlastního života. Neměla to ale vůbec snadné a zadarmo už vůbec ne. Ale jak už je pro Lenku typické, umí bojovat. Po transplantaci se však přidaly komplikace, pět dní byla v umělém spánku a hrozila jí i transplantace jater. Řeknu to naplno – už jsem se jí chystal jít na pohřeb. Ale ona mi to neudělala. Jak je pro ni typické, vylízala se z nejhoršího. Zase, a doufám že ne naposled, kdyby snad opět přišla krize.

Zato s šárkou je sranda pořád a doufám, že stále bude. Nevím, čím to, ale jak jsem poznal všechny ty její kamarádky s lupénkou, všechny do jedné jsou více či méně nejenom dobrými bavičkami, ale i charakterově na výši. Jak to poznám? Stačí mi k tomu jenom


 15 

to, že když něco slíbí, tak to splní. Byť by se jednalo třeba jenom

o slib zavolat. Jsou jakoby nad věcí. Umí rozlišit důležité odnepodstatného a podle toho se také chovají a jednají. mnoha lidem bych přál

lupénku, a nemyslím to vůbec zle. Pomohlo by jim to. Proč si šárku

nevezmu? šílená otázka. vím, že ten argument, že se v současnosti

skoro dvě ze tří manželství rozvádějí je nesmyslný, takže takhle ne, tak

to rozhodně nikomu vysvětlovat nechci. To je, jako by nám statistika

poroučela, ať ji plníme, tedy jakási naprosto zvrácená motivace.Jednoduše se ženit zatím nechci. Plánovat svatbu před důležitou zkouškou,

nepodařenou první státnicí, to už tu jednou bylo, a jak to dopadlo. moje

bývalá přítelkyně Petra, ta by o tom mohla vyprávět. Nám to s šárkou

momentálně takhle vyhovuje a na pohřeb svobody, čímž myslímsvatbu, máme oba ještě dost času. Uvidíme, co a jak moje práce, ale i jak

se bude líbit šárce v zahradnictví. Jestli si náhodou brzy nepolezeme

na nervy a jak rychle se budou střádat penízky na bydlení, na naši

společnou domácnost.

Na to jsem si už dovedl odpovědět při podepisování platového výměru. Neatestovaný lékař, jen občas nějaká ta příslužba a na lékařské služby první pomoci velký nával.

v případě spokojenosti jsem sice dostal příslib vyššího osobníhopřílatku, ale když mi ho za dva měsíce zkrouhli na nulu zároveň s povinným přidáním téměř stejné částky do platového výměru, byl jsem na stejnu a znovu jsem plakal nad výdělkem. Narodit se tak o dvě stě kilometrů západněji, bylo by všechno jiné. Tam co má dělňas při práci za týden, to já tady za měsíc. vím, z hlediska žití tam a tady nesrovnatelné, ale přeci. Kdepak, nestěžuju si až tak moc, po strastiplném studijním boji jsem se přece nestal lékařem jenom proto, abych si finančně stěžoval. Dal jsem se na medicínu, vystudoval ji, tak musím bojovat. Nejlíp proti nemocem. Ono se to sice povídá o vojně a více v souvislosti s jižzrušenou základní vojenskou službou, ale co mi zbývá. Ne nadarmo se o medicíně přece říká, že je to celoživotní studium. Tedy, toho já názorným příkladem rozhodně být nehodlám, ale nikomu to vyvracet nebudu. Já jim dám studovat! Sice mě už v poměrně krátkém čase čeká atestace ze všeobecného lékařství, ale pak sbohem a šáteček, lékařská knihovničko! vítězslav Nezval jistěže promine.

Dlouhé tři roky před šárkou, ale vlastně i nějakých pár měsícůsoučasně jsem chodil s Petrou. Nejdřív to s ní bylo nahnuté k svatbě, potom zase vychýlené na rozchod. misky vah definitivně a trvale naklonila neskutečná náhoda. šárka a Petra se potkaly, přičemž která je která,


 16 

to o sobě ještě nevěděly. Petra jako zdravotní sestra právě zaskakovala

na kožním a šárka se tam zrovna zjevila jako pacientka. Nevěrný muž

už jaksi podvědomě počítá s telefonními či dopisními anonymy, méně

už s aktivitou té stále druhé v pořadí, milenky, ale že by někdo dojel na

pozdrav, byť neobyčejný, o tom jsem ještě neslyšel. vysvětlím:

„Dobrý den všem!“ zaznělo toho osudného dne v ambulanci při šárčině příchodu. Jednalo se totiž o její velmi osobité pozdravení, které Petře nemohlo uniknout. Hlavně při tom „všem“ zpozorněla, protože bylo vyzpíváno jakoby do výšky. A navíc tak zvláštnímzpůsobem, že to nešlo přeslechnout a nezaujmout už vůbec ne. Pozdrav působil tak suverénně, že se určitě nemohlo jednat o náhodu. To přece odněkud zná, bylo Petře hned jasné. Naprosto stejné provedení, ale v podání jiné osoby. Ano, takhle nějak jsem začal zdravit i já, protože jsem to od šárky neprozřetelně pochytil a nechal se tím velice lehce nakazit. Slabošsky jsem si její osobitý pozdrav přivlastnil. Zatímco Petra si dávala dohromady jedna a jedna, šárka neměla tušení naprosto o ničem. Úsudek chvíli počká. Jako zkušený dravec při číhané na kořist, i Petra trpělivě vyčkávala. Začínala tušit, že lov bude nadmíru úspěšný.

S panem doktorem se šárka bavila více než familiárně, což nebylo divu, když ho jako lékaře, kvůli své lupénce, znala už od dětství. On prohodil kompliment, ona odpověděla vtipem či zajímavostí. No ale jakou! Když se bavili o tom, kolik suché kůže se sloupne člověku za noc a kolik to pak dělá za celý život, tak se šárce přes ty kilogramy vybavilo něco, co byste v kožní ordinaci asi dost těžko čekali.

„A pane doktore, kolik váží pohlavní orgán slona víte?“ zeptala se, což s Petrou doslova otřáslo. Ona totiž odpověď znala. A docela blbý bylo, že zrovna ode mě.

„Dvacet pět kilo,“ odpověděla Petra nečekaně rychle a naprosto přesně, i když jí se na to nikdo neptal.

„Aha! Správně. Jak to, že to víte? vy tady ale máte chytré sestřičky, pane doktore! Určitě z nějakého přírodovědného dokumentu, že jo?“

„Nedívám se na přírodovědné dokumenty, ale můj manžel asi ano. A co vy? Taky od manžela? Nebo snad od někoho jiného?“ a šárce začalo svítat. O tom, s kým má tu čest, nebylo pochyb.

„Já už ani nevím, někde jsem to ale slyšet musela,“ zadrkotalaodověď a z doposud suverénní pacientky, která by si s doktorem dala nejraději hodně horké kafíčko, se stal hrozně moc spěchajícíněkdo, komu jede za pět minut vlak a na nádraží to má přes kilometr daleko.


 17 

Okolnosti kolem mých vztahů se tímto nejenom hnuly, ale začaly mít velice prudký spád. Ono mít dvě přítelkyně najednou je dosti riskantní záležitost. Zvláště když si to ani jedna z nich nemyslí ani v nejmenším.

U mě to ale bylo přece jenom trochu jinak. Tehdy v ordinaci, kde došlo k tomu nešťastnému prokecnutí, byla totiž šárka v obraze víc, než jsem si myslel. Spíš než že by jistě věděla, od Lenky jenom něco tušila.Přece Lenka své sestře nepoví všechno, co o mně ví, protože za každých okolností přece musí být chytřejší. Jakýchkoli informací si cenila hrozně moc. No jo, Lenka! To jí, staré nemocniční harcovnici s cystickou fibrózou, jenom stačilo do nemocnice, kde jsem před státnicí pobýval, zavolat a udělat cingrliky na mého kolegu. Ten začal neskutečně ochotně sypat z rukávu i to, co o mně ani pořádně nevěděl. Co všechno z toho šárce pustila nevím, ale na znejistění toho bylo až až. Petra měla zase nebývale přesnou intuici a šanci na její vyvrácení mi nedala ani náhodou.

Neklidní jsme byli všichni a já měl navíc před státnicí. Nikomu nemám nic za zlé. Na kolegu ani na přespříliš zvědavou Lenku se nezlobím, jenom na sebe. Nedával jsem si pozor na to, co a komu povídám, anavíc jsem se nakazil šárčiným vzletným pozdravem. Dojel jsem na to, že jsem u obou současně sbíral laciné body s hmotností pohlavního orgánu slona. mít se na pozoru by se vyplatilo rozhodně víc. vymstilo se mi to dokonale a teď jsem s body v totálním minusu. Cirkus, co tehdy u Petry následoval – s odstupem času tomu říkejme rázná konfrontace názorů – raději popisovat nebudu. Opravdu bleskurychle jsem měl vyhozeno, následně pak mnou sbaleno, ale přijít k šárce jsem si hned netroufal. Tu dobu, co jsem neměl kde bydlet, jsem dostal azyl a pobýval taknačerno u svého tolik ukecaného kolegy. Co se stalo se už vrátit nedalo a zneužít jeho momentálního soucitu se mi docela hodilo. Sblížili jsme se tolik, jako nikdy předtím. Já věděl všechno o něm, on téměř všechno o mně, což mi už bylo celkem jedno. Neoprávněné bydlení mi kupodivu procházelo a navíc se mi ještě před úspěšnou opravnou státnicí podařilo udobřit se s šárkou, ke které jsem se ale nastěhoval až později. Co více jsem si mohl přát! Skončila moje doposud nejpoutavější životní epizoda, ale do životopisu se o ní určitě nezmíním.


 18 

v nemocnici, tedy v práci, jsem problémy měl. Sice ne hned zpočátku,

ale nakonec se to kumulovalo do vcelku velkého formátu. Nejhorší to bylo

na interně. Nejdřív jsem dostal na starost jeden lehčí pokoj – myšleno

pacienty s nepříliš vážnými diagnózami. To se zvládnout dalo. Pak mi

k němu byly přidány pokoje další a další, až jsem měl jednu dobudokonce čtyři, což už bylo o zdraví. Nejenom o to moje, ale také o zdravísvěřených pacientů. výsledkem toho všeho bylo, že kromě pokoje s pacienty

na jednotce intenzivní péče jsem byl postupně obeznámen se všemi.

A to naprosto dokonale tak, že v době dovolených jsem měl na starost

i přes třicet pacientů. K tomu sepisovat všechny ty příjmy a odchody čili

papírování, nezapomenout na všechna standardní vyšetření u té či oné

nemoci, zapsat laboratoř a správně zareagovat na patologické výsled.-

ky. K tomu adekvátně měnit léčbu, když farmakologii jsme měli už ve

čtvrťáku a za dva tři roky vzniklo nových léků jako hub po dešti. No děkuji

pěkně. Není veselých historek z interny, jen jedna na celý život.

Ta o tom, jak jsem byl obviněn z toho, že jsem ukradl jednomu svému

staršímu kolegovi z ledničky uzené maso. Přímo jmenovitě jsem byl

obviněn na poradě. A to docela zákeřně – beze mě o mně. Kdyžmito dva přítomní nevěřící Tomášové sdělovali, nevěřil jsem svým uším.

Napočítal jsem do deseti, dost věcí si sesumíroval a tomuokradenému jsem zavolal. Ať mi to laskavě vysvětlí, co si to vůbec dovoluje,

jaké má důkazy, a že na příští poradě vyžaduju přede všemi omluvu. On

na to, že se jenom jen tak letmo o nějakém chybějícím mase zmínil a že

to vlastně nestojí ani za řeč. Já na to, že ne, že od dvou kolegů vím, že

mě jmenoval, osočil, a jestli se mi slovně neomluví, podám na něj přes

právníka stížnost.

Seznámení s Johanou

a Woody Allenem

II.


 19 

Dalo se čekat, že posléze šli moji dva informátoři k Arnoštovi na kobereček. Co že prý ventilují takové věci z porady, když se jich to netýká. Inu, pro dobrotu na žebrotu. Po pár dnech se u Arnoštazačínám pídit po omluvě. Ten když to slyšel, málem vyletěl z kůže.Zřejmě předpokládal, že se ho zaleknu, že jsem splachovací. Co že se to vůbec opovažuji a jestli vůbec vím, že je zástupcem primáře. Že zrovna mně se on omlouvat nemusí a jestli si na něj budu stěžovat, skončil jsem. Že ví o mých brzkých odchodech z práce, o mýchléčebných chybách a o negativním přístupu k pacientům celkově. A právě výtky na moji práci mě ohromně překvapily a pobavily zároveň. Nikdo mi zatím nic podstatného nenaznačil a ani si nejsem žádného závažného pochybení vědom. A jestli myslí to, že jsem ultrazvuk břicha nechal jednomu pacientovi udělat až po třech dnech od hotovýchvýsledků se zvýšenými jaterními enzymy, tak to tedy pardon! Jestli to je pro něj příklad kardinálního pochybení, tak bráno jeho měřítkem, s povoláním by museli skončit všichni lékaři na světě. Kdybych si měl dělat velkou hlavu jenom z takových titěrností, tak ji mám hnedle jako zeměkoule.

Takže se stížnost raději nekonala. Zalekl jsem se, stáž jsempotřeboval. Podruhé v životě strach. Arnoštek se uklidnil a až do konce mého působení na jeho oddělení byl od něj svatý klid. myslím si, že si to rozházel nejenom u mě. A jaké že měl důkazy? Prý když si beru zledničky med, tak jsem si určitě vzal i jeho uzené. Ach, ty svatá prostoto! Budoucí primář! Že si občas vezmu z ledničky med, s tím jsem se nikdy nikomu netajil. Starý, zkrystalizovaný medík v mrňavoučkých krabičkách, který v neděli nechtěli už ani hladoví pacienti. A že ho tam vždycky byla hromada. Co se komu nehodí, čeho je přebytek, odkoupí nemocnice. Opravdu, věřte mi, já nekradl, a rozdýchával jsem to hodně dlouho.

Naštěstí se mi neděly jenom věci nepříjemné, ale i překvapivéponěkud jinak. Do mého budoucího života citelně zasáhla jedna, na první pohled sice příjemná, ale zprvu nic neznamenající letní příhoda. A to rovnou dvojím způsobem.

Jednoho letního dne jsme byli s šárkou na Skleněnce u vody. Užpředem jsme se domluvili, že odejde dřív než já, protože byla pozvaná ke kamarádce. Přijedu za ní později, jen ať si holky pokecají nejdřív samy. Na pláži ani ve vodě nebylo toho dne moc lidí, takže ani v blízkénápojovně nebylo narváno. Řekl jsem si, že ještě asi tak půlhodinku a na cestu, když už jsem tu na kole, si dám jedno pivo. Na plážičce u rybníka se nedělo nic tak mimořádného až do doby, než se kousek vedle mě


 20 

uvelebila jedna slečna nebo snad už mladá paní. A právě ta mě hned

zaujala. Na dece ne nějak neobyčejně, ale především ve vodě. Jak ta

panečku plavala! Rychle, vzorově, to se jen tak v přírodě nevidí. Když

vycházela z vody a zadívala se na mě, uznale jsem nevšední plavkyni

pokynul a povídám:

„Tak takhle nějak bych chtěl umět plavat.“

Neznámá se jenom drobounce pousmála a to bylo všechno. Tak to zase jednou jeden skutek utek, pomyslel jsem si. Odešla dřív než já a ani jsem nezpozoroval, že tak úplně Skleněnku neopustila, protože si sedla v hospůdce na terasu. No a jak po chvíli odcházím na to moje pivko na cestu, ihned ji poznávám a neváhám položit svůj batůžek hned poblíž. Bylo vcelku možné, že i ona mě vidí ráda, neboť se na mě zase tajuplně pousmála. Neuvažoval jsem vůbec tak, že by mi mělo být divné, že tam zatím sedí jen tak na suchu a docela sama. Jdu do fronty a než na mě přijde řada, je vše vysvětleno. Sama není. Občerstvení jí přináší jakýsi klučina a vecpe se přesně mezi můj batoh na lavičce a plavkyni. Nelida a drzoň jeden! Nedám se však odradit a stejně si k nim zakrátko přisedám i já. v poklidu, ale znatelně naštvaně si všímám jen svého nápoje, když za chvíli uslyším:

„Ahoj, doktore!“ A to mě překvapilo. Patří to mně? Kdo mě poznal? Ona? Ne, nebyl to ženský hlas. To mě oslovil ten její drzý společník odvedle.

„Ahoj. my se jako známe?“ povídám udiveně. Cože? Já s tím Ježíšem Kristem? Koukám jak zjara na jeho bujarý plnovous a plavkyně se zase nádherně culí.

„No známe se, známe. Ty mě fakt nepoznáváš?“ překvapuje ho a já si tu zarostlou tvář prohlížím podrobněji. Bohužel marně.

„Doprdele, tak s kým si hrál na vejšce tenis?“ prozradila ho jeho jadrná čeština.

Nikdy jsem nebyl tak užaslý a moje grimasa tomu odpovídala.

„No nekecej že Aleš!“ volám na hory lesy.

„No vidíš, říkal jsem ti, že mě pozná,“ otáčí se ke své přítelkyni spocitem vítězství.

„To se mi ale nediv, když jsme se roky neviděli a ty si hraješ napoustevníka. Ale víš, že jsem o tobě slyšel? To je ta tvoje nová sestřička, že jo?“ ptám se.

„Neeééé,“ zaintonuje dosti nevěrohodně a okamžitě bylo nad slunce jasné, že zrovna dvakrát příjemné mu to nebylo.

Svého „faux pas“ jsem si naprosto vědom a tak se to snažím zahladit zase na oplátku přiznáním mým.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist