načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Planeta Eden - Stanislaw Lem

Planeta Eden

Elektronická kniha: Planeta Eden
Autor: Stanislaw Lem

- Kultovní příběh o meziplanetárním kontaktu z pera mistra sci-fi. - Když raketa se šesti astronauty havaruje na dosud neprobádané planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 301
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání v této podobě první
Spolupracovali: z polského originálu Eden ... přeložil Jaroslav Simonides
Skupina třídění: Polská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0876-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kultovní příběh o meziplanetárním kontaktu z pera mistra sci-fi.

Když raketa se šesti astronauty havaruje na dosud neprobádané planetě, jako zázrakem všichni přežijí. Během několika průzkumných výprav nacházejí známky civilizace, ovšem takové, která rajský Eden nepřipomíná ani zdaleka. Před astronauty tak stojí zásadní otázka – mají zasáhnout ve prospěch utlačovaných, nebo se raději vyhnout otevřenému konfliktu a hledat cestu domů? Všichni členové posádky teď vědí, že mají v rukou osud celé jedné planety…

Zařazeno v kategoriích
Stanislaw Lem - další tituly autora:
Sex Wars Sex Wars
Invaze Invaze
 (2x CD)
Solaris Solaris
Příběhy pilota Pirxe Příběhy pilota Pirxe
Planeta Eden Planeta Eden
Nepřemožitelný Nepřemožitelný
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Planeta Eden

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Stanisław Lem

Planeta Eden – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



I. Katastrofa ..................................7

II. Neznámý svět ..............................27

III. Vetřelec ...................................60

I V. O b j e v ..................................... 78

V. V pasti ................................... 102

VI. Labyrint ...................................115

VII. Mauzoleum ................................131

VIII. Nové záhady .............................. 169

IX. Skleněná hradba ........................... 182

X. Skrytá kamera .............................209

XI. Atentát ....................................217

XII. Astronom .................................226

XIII. Rozhovor ................................. 251

XIV. Krásná planeta Eden ........................ 279

Muž, který to vzal vážně (František Novotný) .... 291

Ediční poznámka .......................... 301




6 ---- 7LEM

Ve výpočtech byla chyba. Nepřeletěli nad atmosférou, ale srazili se s ní. Raketa probíjela vzduch s rachotem, od něhož praskaly bubínky. Vmáčknuti do lehátek cítili, jak jsou tlumi

če stlačeny na doraz, přední obrazovky se potáhly plameny

a zhasly, chomáč rozpálených plynů narážejících na špičku za

plavil vnější objektivy, brzdění bylo nedostatečné a opožděné.

Navigační kabinu naplnil pach přehřáté gumy, pod tlakem de

celerace ztráceli zrak i sluch, to byl konec, ale ani na to ne­

mohl nikdo myslet, nedostávalo se jim sil, aby zvedli hrudník,

nabrali dech, dělaly to za ně do posledního okamžiku pracují

cí kyslíkové pulsátory, vháněly do nich vzduch jako do praska­

jících balonů. Vtom rachot utichl.

Rozsvítila se nouzová světla, po šesti z každé strany, lidé

se svíjeli, nad ukazatelem pohonu červeně hořel poplašný sig

nál, tabulka byla prasklá a smáčknutá jako harmonika, kousky

izolace, střípky plexiskla se s šelestem přesýpaly po podlaze,

nic nedunělo, všechno zaplavoval temný, mohutnící svistot.

„Co se...“ zachroptěl Doktor a vyplivl gumový náustek.

„Lež!“ varoval ho Koordinátor, který upíral oči na poslední

nepoškozenou obrazovku.

Raketa udělala několik kotrmelců, jako kdyby do ní třískl

obléhatelský beran, nylonové sítě, do nichž byli zamotáni, za

drnčely jako struny, chvilku se všecko kolébalo jako na mrt

vém bodě houpačky, která se postavila vzhůru nohama, a pak

zaduněla rána.

I. Katastrofa


Svaly, ztuhlé v čekání na poslední úder, povolily. Raketa,

stojící na svislém sloupu tryskového ohně, sestupovala pomalu dolů, trysky konejšivě duněly, trvalo to několik minut, pak proběhl stěnami záchvěv. Vibrace byly čím dál silnější, jistě se rozkmitaly ložiskové závěsy turbín. Pohlédli na sebe. Nikdo nic neříkal. Věděli, že na tom, jestli se rotory nezavaří, jestli vydrží, záleží všechno.

Celá navigační kabina se otřásala, jako by do ní zvenku bu

šil šílenou rychlostí ocelový buchar. Silná vypouklá čočka poslední obrazovky se vmžiku pokryla hustou pavučinou trhlin, její fosforeskující kotouč zhasl, v matném, zdola dopadajícím svitu nouzových světel viděli své vlastní, zvětšené stíny na ob

lých stěnách, dunění přešlo v táhlý řev, pod nimi něco chrčelo,

praskalo, štípalo se, trup rakety, zmítaný nestvůrnými smyky,

se řítil, řítil, osleplý, mrtvý, skrčili se, zatajili dech, naprostá

tma, chaos, vtom byla jejich těla odmrštěna na celou délku nylonových lan, nedosáhla však až k rozbitým přístrojovým deskám, o něž by se rozdrásala, zůstala viset šikmo a pomalu se houpala jako těžká kyvadla...

Raketa se převalila jako padající hora, ten rachot byl vzdá

lený a dutý, vymrštěné hroudy hlíny s lehkými nárazy sklouzly po vnějším pancíři.

Všecko se zastavilo. Pod nimi syčela potrubí, něco bublalo

ohlušivě, rychle, čím dál rychleji, šum vytékající vody, smíšený s pronikavým sykotem, jako by na rozpálené pláty kapala nějaká tekutina.

„Žijeme,“ řekl Chemik. Řekl to v naprosté tmě. Nic nevi

děl. Visel ve svém nylonovém příkrovu jako v pytli, ze čtyř stran uvázaném na provazech. Znamenalo to, že raketa leží na boku. Kdyby stála, bylo by lehátko vodorovně. Cosi cvaklo. Kalný, benzinový plamínek starého Doktorova zapalovače.

8 ---- 9LEM

„Posádka?“ zeptal se Koordinátor. Jedno lano jeho sítě prasklo, otáčel se zvolna, bezmocně. Natahoval ruku skrz oko nylonového kokonu, ale nadarmo se pokoušel zachytit něčeho, co by vyčnívalo ze stěny.

„První,“ řekl Inženýr.

„Druhý,“ ozval se Fyzik.

„Třetí,“ hlas Chemika.

„Čtvrtý,“ promluvil Kybernetik. Držel se za čelo.

„Pátý,“ skončil Doktor.

„Všichni. Gratuluju.“ Koordinátorův hlas byl klidný. „Automaty?“

Odpovědí bylo ticho.

„Automaty!“

Ticho.

Zapalovač začal Doktora pálit do prstů. Zhasl jej. Zas zavládla tma.

„Vždycky říkám, že jsme z lepšího materiálu,“ prohlásil ve

tmě Doktor.

„Máte někdo nůž?“

„Já mám. Přeříznout lana?“

„Můžeš­li vylézt a nerozříznout je, bylo by to lepší. Já ne

můžu.“

„Zkusím to.“

Bylo slyšet, jak sebou někdo zmítá, zrychleně dýchá, něco

narazilo, ozvalo se skřípnutí skla.

„Jsem dole. To znamená – na stěně,“ řekl Chemik. Jeho hlas

vycházel ode dna tmy. „Doktore, posviť na chvilku, pomůžu vám.“

„Ale hoď sebou. Dochází mi benzin.“

Zapalovač opět zableskl. Chemik něco kutil u Koordináto

rova kokonu, stačil dosáhnout jen k jeho nohám. Konečně se mu podařilo částečně rozříznout postranní zip a Koordinátor těžce dopadl na nohy. Ve dvou jim šla práce rychleji od ruky. Za chvíli už všichni stáli na šikmo spadající stěně navigační kabiny, vyložené polopružnou hmotou.

„Čím začneme?“ zeptal se Doktor. Přitiskl k sobě okraje rá­ ny na čele Kybernetika a přiložil na ni náplast. Měl ji v kapse. Vždycky s sebou nosil zbytečné věci.

„Zjištěním, jestli se nám podaří vylézt ven,“ odpověděl Koordinátor. „Předně musíme mít světlo. Copak? Už? Doktore, posviť mi sem, třeba je proud v přívodech přístrojové desky nebo v centrále poplašné signalizace.“

Tentokrát vykřesal zapalovač jenom jiskry. Doktor škrtal o ko lečko, až si sedřel kůži z prstu, blýskal těsně nad troskami roztříštěné desky, ve které se prohrabávali klečící Koordinátor s Inženýrem.

„Je?“ zeptal se Chemik, který stál vzadu, poněvadž pro ně­ ho už nebylo místo.

„Zatím nic. Nemáte někdo zápalky?“

„Zápalky jsem viděl naposled před třemi lety. V muzeu,“ promluvil Inženýr huhňavě, jak se právě snažil strhnout zuby izolaci z konce drátu. Koordinátorovy dlaně, které utvořily mističku, osvětlila malá modrá jiskřička.

„Je,“ řekl. „Teď nějakou žárovku.“

Jednu nepoškozenou objevili ve výstražné kontrolce nad postranní deskou. Bodavé světélko ozářilo navigační kabinu, podobnou šikmo vzhůru stoupajícímu potrubí s kuželovitými stěnami. Vysoko nad nimi, v tom, co teď tvořilo strop, se rýsovaly uzavřené dveře.

„Dobrých sedm metrů,“ řekl Chemik melancholicky. „Jak

se tam dostaneme?“

„Viděl jsem kdysi v cirkuse živou pyramidu, pět lidí, jeden

na druhém,“ poznamenal Doktor.

„To je pro nás trochu obtížný kousek. Dostaneme se tam po

10 ---- 11LEM

podlaze,“ namítl Koordinátor. Vzal si od Chemika nůž a začal vyřezávat široké vruby v houbovitém potahu kabiny.

„Schody?“

„ A no.“

„Co je Kybernetik tak zticha?“ podivil se najednou Inženýr. Seděl na troskách rozbité rozvodné desky a přikládal malý ampérmetr k povytaženým kabelům.

„Ovdověl,“ odpověděl Doktor s úsměvem. „Co je Kybernetik bez automatů?“

„Ještě je rozchodím,“ odsekl Kybernetik. Díval se do děr po vytlučených obrazovkách. Elektrické světlo pomalu žloutlo – bylo čím dál matnější a bledší.

„Akumulátory taky?“ zabroukl Fyzik. Inženýr vstal.

„Vypadá to na to.“

Po čtvrt hodince vyrazila šestičlenná expedice do nitra, či

spíš na vrchol rakety. Napřed se dostali do chodby a z ní do

jednotlivých místností. V Doktorově kabině našli starou ba­ terku. – Doktor rád shromažďoval spousty věcí v denním životě zbytečných. Vzali ji s sebou. Všude nalézali spoušť. Nábytek, upevněný k podlaze, se nerozbil, ale z přístrojů, nástrojů, pomocných dopravních prostředků a zásob vznikla jakási neuvěřitelná kaše, v níž se brodili nad kolena.

„A teď se pokusíme dostat ven,“ prohlásil Koordinátor, když

se zase octli v chodbě.

„A skafandry?“

„Jsou v přechodové komoře. Těm se teoreticky nemělo nic stát.

Ale skafandry jsou zbytečné, Eden má obstojnou atmosféru.“

„Byl tady vůbec někdo?“

„Ano, před desíti nebo jedenácti lety kosmická sonda z prů

zkumné výpravy, tenkrát, když zmizel se svou raketou Altair. Vzpomínáte?“

„Ale z lidí nikdo?“


„Ne, nikdo.“

Vnitřní závěr komory ležel šikmo nad jejich hlavami. Po

divný první dojem, způsobený tím, že se známými prostorami procházelo v úplně novém seskupení – stěny teď byly podlahami a stropy stěnami –, pozvolna mizel.

„Tady se opravdu neobejdeme bez té živé pyramidy,“ pro

hlásil Koordinátor. Řádně posvítil Doktorovou baterkou na zá­ věr. Světelná skvrna jej obešla kolem dokola. Závěr hermeticky přiléhal.

„Nevypadá nejhůř,“ konstatoval Kybernetik s hlavou zved

nutou vzhůru.

„To tedy ne,“ souhlasil Inženýr. Řekl si v duchu, že nestvůrná

síla, která zmáčkla nosné výztuhy tak, že se rozsypala ústřední

přístrojová deska, která byla zasazena mezi ně, mohla rovněž

zablokovat závěr, ale nechal si tu myšlenku pro sebe. Koordi

nátor se podíval po očku na Kybernetika a už už mu chtěl říci,

aby se sehnul a stoupl si ke zdi, když si vzpomněl na hromady

zkrouceného kovu, které viděli v síni automatů, a požádal o to

Chemika.

„Stoupni si rozkročmo, s rukama opřenýma o kolena, tak to

budeš mít nejlepší.“

„Vystupovat v cirkusu, to byl můj sen. Odjakživa!“ ujistil ho

Chemik a sklonil se. Koordinátor mu postavil jednu nohu na

rameno, odrazil se a napřímil a konečky prstů přitiskl na stě

nu. Pak sáhl po kyjovitě rozšířené hlavici chromované páky.

Zatáhl, pak škubl a konečně se na ni pověsil. Se skřípotem

páka povolila, jako by byl mechanismus zámku plný skelného

prachu. Urazila čtvrtinu své dráhy a uvázla.

„Taháš to správným směrem?“ zeptal se Doktor, který zdo

la svítil baterkou. „Raketa leží.“

„Počítám s tím.“

„Silněji by to nešlo?“


12 ---- 13LEM

Koordinátor neodpověděl. Visel zády ke zdi a jednou rukou

se držel páky. Pomalu se pokoušel chytit se druhou rukou. Bylo to velice nesnadné, ale nakonec se mu to podařilo. Když tam nyní visel – jako na hrazdě –, přitáhl nohy k tělu a opatrně, aby nenakopl Chemika, choulícího se pod ním, se pokusil o vzpor na páce. Když se mu to podařilo, spustil se celou váhou těla prudce dolů. Hekl, když narazil tělem o stěnu.

Páka zaskočila do vrubu s pekelným skřípotem. Vnitřní závora byla volná.

„Šlo to jako po másle,“ radoval se Fyzik.

Inženýr mlčel. Věděl své. Teď se pustili do otvírání závěru, což byl úkol obtížnější, Inženýr se ho pokusil uvést do pohybu zmáčknutím rukojeti hydraulického mechanismu, ale už předem věděl, že z toho nic nebude. Potrubí na mnoha místech popraskalo a všechna kapalina z něho vytekla. Ruční kruhový volant nad nimi zazářil jako aureola, když Doktor obrátil baterku vzhůru. Na jejich gymnastické možnosti byl trochu vysoko – víc než čtyři metry.

Začali snášet ze všech prostor polámané aparáty, podušky, knihy – zvlášť prospěšná se ukázala knihovna a v ní atlasy hvězdného nebe, neobyčejně velké a tlusté. Stavěli z nich pyramidu jako z cihel. Navršení dvoumetrové hranice jim zabralo téměř hodinu. Jednou se část sesula a od té chvíle začali pracovat systematicky – pod velením Inženýra.

„Tělesná práce je přece jen strašná věc!“ funěl Doktor. Svítilna vězela v otvoru klimatizátoru a ozařovala jim cestu, když běhali do knihovny a vraceli se zpět obtíženi knihami.

„V životě mě nenapadlo, že by při letu ke hvězdám mohly panovat tak primitivní podmínky,“ řekl Doktor udýchaně. On jediný ještě mluvil. Konečně Koordinátor, přidržován svými druhy, vystoupil opatrně na navršený jehlan a dotkl se prsty kola.

„Málo,“ řekl. „Schází mi pět centimetrů, vyskočit nemůžu, nebo se mi to všechno rozjede...“

„Mám tady zrovna Teorii nadsvětelných letů,“ řekl Doktor a potěžkával svazek v rukou. „Bude to tak akorát, řekl bych.“

Koordinátor pevně sevřel kolo. Svítili mu baterkou. Jeho stín se třepotal na bílé ploše z plastiku, který pokrýval to, co nyní bylo stropem. Vtom se hora knih pohnula.

„Pozor,“ zasykl Fyzik.

„Nemám se oč opřít,“ vyrazil z přiškrceného hrdla Koordinátor. „Podržte to tam... Krucinál!“

zaklel. Kolo mu vyklouz

lo z rukou, okamžik balancoval na vrcholku, nakonec získal rovnováhu. Nikdo se už nahoru nedíval, chytili se za ruce a ze všech stran svírali vratkou stavbu z knih, aby se nerozjela.

„Jenom, prosím tě, neklej, jak s tím jednou začneme, nebu

deme vědět, kdy přestat,“ varoval ho zdola Doktor.

Koordinátor znovu uchopil kolo. Vtom se ozvalo táhlé za

skřípění následované dutým lomozem sesouvajících se knih. Koordinátor nad nimi visel ve vzduchu, ale kolo, kterého se chytil, udělalo celý obrat.

„A tak dále, ještě jedenáctkrát,“ řekl, když přistál na tom

knižním rumišti.

Po dvou hodinách boj se závěrem vyhráli. Sotva se pootev

řel, vyrazili sborový triumfální řev.

Otevřený závěr sahal do poloviny výše chodby a tvořil tak

jakousi vodorovnou plošinku, po níž bylo možno vystoupit bez zvláštních potíží do přechodové komory.

Skafandry našli v ploché skříni ve stěně v bezvadném stavu. Skříň teď ležela vodorovně. Chodili po jejích dveřích.

„Vyjdeme všichni, nebo jak?“ zeptal se Chemik.

„Napřed se pokusíme otevřít vstupní dveře...“

Zapadly tak pevně, jako by tvořily s trupem rakety jednolitý celek. Pákami se nedalo hnout, přestože se do nich svorně

14 ---- 15LEM

opřelo všech šest astronautů. Pak se pokoušeli uvolnit západky, cloumali jimi střídavě hned na tu, hned na druhou stranu – ani se nehnuly.

„Ukazuje se, že doletět není nic – nejtěžší někdy bývá vy

stoupit,“ pronesl moudře Doktor.

„Hlavně neztratit humor, gratuluju,“ vycedil přes zuby Inženýr. Z čela se mu pot řinul do očí. Posadili se na dveře zabudované skříně.

„Mám hlad,“ přiznal v nastalém tichu Kybernetik.

„V takovém případě je nejlépe se najíst,“ prohlásil Fyzik a nabídl se, že zajde do zásobárny.

„Raději do kuchyně. V chladničce možná něco...“

„Sám na to nestačím. Musíme přeházet dobré půl tuny šrotu, abychom se k zásobám dostali. Kdo se hlásí dobrovolně?“

První se zvedl Doktor, Chemik vstával trochu váhavě. Když jejich hlavy zmizely za okrajem pootevřeného uzávěru a když zhasl poslední odlesk baterky, kterou si vzali, řekl Koordinátor tlumeným hlasem:

„Nechtěl jsem o tom mluvit... Je ti víceméně jasné, jak jsme na tom?“

„Ano,“ řekl Inženýr do černé tmy před sebou. Dotkl se na

taženou rukou Koordinátorovy nohy a neodtáhl prsty. Potře

boval ten dotek.

„Myslíš, že se vstupní dveře nedají vyříznout?“

„Čím?“ zeptal se Inženýr.

„Hořákem, elektrickým nebo plynovým. Máme autogen a...“

„Už jsi slyšel o autogenu, který vyřezal čtvrt metru kerami

tu? Člověče!“

Mlčeli. Z nitra rakety se jako z železného sklepení ozývalo

duté řinčení.

„Tak co? Co?!“ řekl podrážděně Kybernetik. Slyšeli, jak za

praštěly klouby. Vstal.


„Posaď se,“ řekl Koordinátor mírně, ale pevně.

„Myslíš, že... se dveře svařily s pancířem?“

„Snad ani ne,“ namítl Inženýr. „Víš ty vůbec, co se stalo?“

„Přesně ne. Vlétli jsme kosmickou rychlostí do atmosféry

tam, kde neměla být. Proč? Automat se nemohl zmýlit.“

„Automat se nezmýlil. My jsme se zmýlili,“ říkal Koordiná

tor. „Zapomněli jsme na korekci pro ohon.“

„Pro jaký ohon? Co to povídáš?“

„Na ohon z plynů. Za každou planetou, která má atmosféru, se táhne v opačném směru, než se planeta pohybuje. To jsi ne­ věděl?“

„Ach ano, ano. Vlétli jsme do toho ohonu? Ten přece musí být strašně řídký...“

„Deset na minus šestou,“ odpověděl Koordinátor, „nebo tak

něco, ale letěli jsme přes sedmdesát kilometrů za vteřinu, chla

pečku. Přibrzdilo nás to jako zeď, to byl ten první náraz, vzpomínáš...“

„Ano,“ pokračoval Inženýr, „a když jsme pronikli do stratosféry, letěli jsme ještě deset, nebo možná dvanáct kilometrů za vteřinu. Měla se vlastně úplně rozsypat, je to div, že vydržela.“

„Raketa?“

„Je propočítána na dvacetinásobné přetížení, ale než praskla obrazovka, viděl jsem na vlastní oči, jak ručička vyskočila ze stupnice. Stupnice má rezervu na třicet.“

„A my?“

„A co... my?“

„Jak jsme to my mohli vydržet. Říkáš, že byla stálá decelerace třicet g?“

„Ne stálá. Ve špičkách určitě. Brzdicí trysky přece ze sebe vydaly všecko. Proto došlo k pulsaci.“

„Ale automaty ji vyrovnaly, a nebýt turbokompresorů...“

16 ---- 17LEM

řekl Kybernetik s náznakem vzdoru v hlase. Zmlkl, uvnitř rakety se něco s řinkotem kutálelo, jako kdyby se po plechu valily železné obruče. Ticho.

„Co chceš od kompresorů,“ řekl Inženýr. „Až přijdeme do strojovny, ukážu ti, že pracovaly pětkrát víc, než mohly. To jsou přece jenom výpomocné agregáty. Napřed jim to vylágrovalo ložiska, a když došlo k pulsaci...“

„Myslíš k rezonanci?“

„K rezonanci taky. Měli jsme se vlastně rozmáznout v délce několika kilometrů, jako ten náklaďák na Neptunu, víš? Přesvědčíš se sám, až uvidíš strojovnu. Můžu ti říct rovnou, co t a m je...“

„Nejsem nijak žhavý, abych viděl strojovnu. Hergot, co že tak dlouho nejdou? Je tma, až bolí oči.“

„Světlo mít budeme, neboj se,“ řekl Inženýr. Ještě pořád, jakoby bezděčně, měl špičky prstů opřeny o chodidlo Koordinátora, který se nehýbal a mlčel.

„A do strojovny půjdeme, jen tak, z dlouhé chvíle. Co jiného budeme mít na práci?“

„Myslíš vážně, že se odtud nedostaneme?“

„Ne, dělám si legraci. Taková legrace, to je moje.“

„Nech si to,“ řekl Koordinátor. „Zaprvé, je tady nouzový východ...“

„Člověče! Nouzový východ je přesně pod náma. Raketa se

musela pořádně zapíchnout, nemáme nejmenší jistotu, jestli

vůbec ty dveře trčí nad zemí...“

„Co na tom? Máme nářadí, můžeme vykopat tunel.“

„A nákladní?“ řekl Kybernetik.

„Zaplavený,“ vysvětlil Inženýr lakonicky. „Podíval jsem se

do kontrolní šachty. Jistě praskla některá z hlavních nádrží,

jsou tam nejmíň dva metry vody. Pravděpodobně radioaktiv

ní...“


„Jak to víš?“

„Vím. Je to vždycky tak. První praskne chlazení reaktoru,

to nevíš? Ten nákladní východ pusť radši z hlavy. Musíme vylézt tudy, jestli...“

„Vykopáme tunel,“ opakoval Koordinátor tiše.

„Teoreticky je to možné,“ souhlasil Inženýr nečekaně. Umlkli. Bylo slyšet blížící se kroky, v chodbě pod nimi se rozsvětlilo, zavřeli oslněné oči.

„Šunka, suchary, jazyk, nebo co to je v tamhleté konzervě. Všecko ze železných zásob! Tady je čokoláda a tady termosky.“

„Podejte to nahoru!“ obrátil se Doktor na ostatní, zatímco se drápal na závěr. Svítil jim baterkou, když vystupovali do komory a skládali konzervy. Přinesli také plastikové talíře.

Při světle baterky mlčky jedli.

„Termosky jsou celé?“ podivil se najednou Kybernetik. Nalévali si do pohárku kávu.

„Je to zvláštní, ale jsou. S konzervami to není nejhorší. Ale mrazírna, lednička, sporáky a malý syntetizátor, sterilizační aparatura, vodní filtry – všecko napadrť.“

„Sterilizační aparatura taky?“ řekl znepokojeně Kybernetik.

„Taky. Třeba by se dala opravit, kdyby bylo čím. Ale to je bludný kruh, abychom uvedli do chodu i ten nejprostší opravářský poloautomat, potřebujeme proud, abychom měli proud, musíme opravit agregát a na to potřebujeme poloautomat.“

„Poradili jste se zatím, mistři techniky? Tak co? Kde září paprsek naděje?“ zeptal se Doktor, který si tlustě mazal suchary máslem a kladl na ně plátky šunky. Nečekal na odpověď a pokračoval:

„Jako kluk jsem o astronautice přečetl myslím víc knížek, než váží celá ta naše nebožka dohromady, a přesto jsem nenašel ani jeden příběh, žádnou historku, ba ani anekdotu

18 ---- 19LEM

o něčem podobném tomu, co potkalo nás. Proč – to nepocho

pím!“

„Protože to není zábavné,“ vysvětlil Kybernetik s úmyslem

ho popíchnout.

„Ano, to je úplná novinka, meziplanetární robinzoni,“ řekl

Doktor. Zašrouboval termosku. „Až se vrátím, pokusím se to

popsat, nakolik mi to talent dovolí.“

Nastalo hluboké ticho. Sbírali konzervy, až Fyzik přišel na

nápad, aby je schovávali do skříně na skafandry. Ustoupili

tedy ke stěně, protože jinak se dveře v podlaze otevřít nedaly.

„Víte co, slyšeli jsme jakési podivné zvuky, když jsme se

hrabali v zásobárně,“ řekl Chemik.

„Jaké zvuky?“

„Takové – pískání a praskání, jako kdyby nás něco drtilo.“

„Myslíš, že se na nás zřítila celá skála?“ zeptal se Kybernetik.

„To je něco docela jiného,“ vpadl Inženýr. „Při vniknutí do atmosféry se vnější plášť rozpálil na neobyčejně vysokou teplotu, na špičce se možná dokonce roztavil, a teď části konstrukce chladnou, smršťují se, na různých místech vzniká vnitřní napětí a odtud ty zvuky – pst, je to slyšet i teď, dávejte pozor...“

Umlkli. Baterka, položená nad vchodem, osvětlovala plochým kruhem pouze tváře. V raketě se ozval táhlý hvizd, několik krátkých, slábnoucích praskavých zvuků a ticho.

„Třeba je to nějaký automat?“ řekl Kybernetik s nadějí v hlase.

„Viděls přece sám.“

„Ano, ale nepodívali jsme se do rezervních výklenků.“

Kybernetik se naklonil do tmavé chodby na samém okraji záklopky a vykřikl:

„Rezervní automaty!“

V uzavřeném prostoru hlas zaburácel. Odpovědělo ticho.

„Pojď sem, prozkoumáme řádně východ,“ řekl Inženýr.

Klekl před mírně prohloubenou desku, přiblížil oči k zárubni, osvětloval ji centimetr po centimetru. Přejížděl tak skvrnou světla podél těsnění, které popraskalo jemnou síťkou trhlinek. „Uvnitř se nic neroztavilo. Ostatně, žádný div, keramit je velice špatný vodič tepla.“

„Co zkusit to ještě jednou?“ navrhl Doktor a položil ruku na kolo.

„Nemá to cenu,“ namítl Chemik.

Inženýr sáhl na dveře a vyskočil rovnýma nohama.

„Hoši! Potřebujeme vodu! Moře studené vody!“

„Nač?“

„Dotkněte se závěru – horký, co?!“

Několik vztažených rukou se ho dotklo.

„Skoro pálí,“ řekl kdosi.

„To je naše štěstí!“

„Jak to?“

„Trup je rozpálený, roztáhl se, a dveře taky. Když je budeme ochlazovat, smrští se a půjdou třeba otevřít.“

„Voda je k ničemu. Možná že ještě máme led. Měl by být v mrazicích boxech,“ řekl Koordinátor.

Jeden po druhém seskakovali na dno chodby, která duněla

dusotem běžících nohou.

Koordinátor s Inženýrem zůstali u vchodu.

„Povolí?“ řekl tiše, jako pro sebe.

„Pokud se neroztavily,“ zabroukl Inženýr. Rozpjatýma ru

kama jezdil po zárubni a zkoušel její teplotu. „Keramit začíná

měknout při teplotě vyšší než tři tisíce sedm set stupňů. Ne­

všiml sis, kolik měl plášť na konci?“

„Na konci ukazovaly všechny ciferníky, co je napadlo. Když

jsme zůstali stát na brzdicích tryskách, bylo to, jestli se nemý

lím, dva a půl.“


20 ---- 21LEM

„Dva a půl tisíce stupňů, to by ještě šlo!“

„Ano, ale pak.“

Těsně nad odklopeným uzávěrem se objevila rozpálená tvář

Chemika. Svítilnu měl připnutou na krku, kolébala se, světlo poskakovalo na kouscích ledu, které trčely z kbelíku. Podal jej Koordinátorovi.

„Počkej, ty... Jak to vlastně budeme ochlazovat...?“ zeptal

se Inženýr ustaraně.

„Moment,“ řekl Chemik a zmizel ve tmě.

Zase se ozvaly kroky. To Doktor přinesl dva kbelíky vody,

v níž plaval led. Chemik svítil. Doktor společně s Fyzikem polévali dveře vodou. Stékala na podlahu, do chodby. Kybernetik přinesl kbelík jemně rozdrceného ledu a šel pro další. Když polévali dveře podesáté, zdálo se jim, že něco slyší – slabounké vrzání. Vyrazili radostný výkřik. Objevil se Inženýr.

Nesl velký reflektor ze skafandru, upevněný popruhy na pr

sou. Hned se rozjasnilo. Inženýr hodil na podlahu náruč plas

tikových desek z navigační kabiny. Začali dveře systematicky

obkládat kousky a úlomky ledu, přidržovali je plastikem, nafukovacími poduškami, knihami, které zatím přinášel Fyzik. Konečně, když už stěží mohli narovnat záda a z ledové hradbičky skoro nic nezbylo – tak rychle tála při styku s rozpálenou plotnou východu –, Kybernetik uchopil oběma rukama volantovou matici a pokoušel se ji otočit.

„Počkej, ještě ne!“ vykřikl dopáleně Inženýr, ale kolo se

kupodivu snadno otočilo. Všichni vyskočili. Otáčelo se čím dál tím rychleji. Inženýr uchopil vprostředku rukojeť trojnásobné závory, která přidržovala dveře, a trhl jí. Ozval se zvuk, jako když praskne tlustá skleněná deska. Vstupní dveře je při

máčkly, napřed lehce, pak udeřily nejblíže stojící a z tmavého

otvoru se s rachotem vyvalila tmavá lavina a po kolena zasypala ty, kdo stáli proti vchodu. Chemika a Koordinátora, kteří byli nejblíž, to odhodilo stranou. Dveře přimáčkly Chemika k boční stěně, takže se nemohl hnout, ale nijak mu neublížily. Koordinátor taktak v posledním okamžiku uskočil a divže neporazil Doktora. Stáli bez hnutí. Doktorova baterka, zasypaná, zhasla, svítil pouze reflektor na Inženýrově hrudi.

„Co je to?“ řekl Kybernetik přiškrceným hlasem. Stál za vše

mi, poslední, na okraji plošinky.

„Vzorek planety Eden,“ odpověděl Koordinátor. Pomohl Che

mikovi vylézt zpod otevřených dveří.

„Ano,“ dodal Inženýr, „celý východ je zasypaný, museli jsme

se pořádně zapíchnout do země!“

„To je první přistání pod povrchem planety, pravda?“ zeptal

se Doktor. Vtom se všichni dali do smíchu, Kybernetik se tak zakuckal, až mu vhrkly do očí slzy.

„Nech si to!“ vykřikl ostře Koordinátor. „Nebudeme tu pře

ce stát do rána. Pro nástroje, hoši, musíme se vyhrabat ven.“

Chemik se sehnul a zvedl těžký, upěchovaný kus hlíny z hro

mady, která vyrostla na podlaze před vchodem. Hlína vězela

i v oválném otvoru, tu a tam se po stěnách vraku až do chodby

kutálely mastně se lesknoucí, černavé hroudy.

Ustoupili od vchodu, na plošince už nezbylo ani tolik mís

ta, aby se mohli posadit. Koordinátor a Inženýr seskočili dolů

jako poslední.

„Jak hluboko jsme se tak asi zabořili?“ zeptal se Koordiná

tor polohlasně Inženýra. Šli chodbou vedle sebe. Daleko před

nimi zářila rychle se pohybující skvrna světla. Inženýr dal re

flektor Chemikovi.

„Jak hluboko...? To záleží na příliš mnoha činitelích. Tagers­

sen se zarazil do země na osmdesát metrů...“

„Ano, ale co zbylo z něho a z rakety!“

„A ta sonda z Měsíce? Aby ji vyhrabali, museli štolu vyse

kávat ve skále. Ve skále!“

22 ---- 23LEM

„Na Měsíci je pemza...“

„Jak můžeš vědět, co je tady?“

„Viděls přece, vypadá to na slín.“

„U vchodu. Ale dál?“

S nástroji to bylo velice špatné. Jako všechny rakety pro dálné lety i ta jejich měla na palubě dvě série automatů a dálko­ vě řízených poloautomatů pro povrchové i podzemní práce, jaké jen mohou vyžadovat různorodé podmínky na planetách. Avšak tyto stroje nefungovaly a bez přívodu proudu nebylo ani pomyšlení, že by je mohli uvést do chodu. A jediný větší mechanismus, který měli k dispozici, exkavátor poháněný atomovým mikroreaktorem, také potřeboval elektřinu, aby mohl být nastartován. Ukázalo se, že si nezbytně musejí vyrobit docela primitivní nástroje, lopaty a krumpáče. Ale i to narazilo na nesmírné obtíže. Po pěti hodinách dřiny se posádka vracela chodbou k přechodové komoře a nesla tři zploštělé a na konci ohnuté motyky, dvě ocelové tyče a táhla za sebou veliké pláty plechu, které měly sloužit jako výztuže stěn výkopu. Kromě věder bylo na vynášení hlíny upraveno několik velkých plastikových beden tím, že do nich byly navlečeny ze dvou stran krátké, duralové trubky jako nosidla.

Šestnáct hodin uplynulo od katastrofy a všichni padali únavou. Doktor rozhodl, že se musejí prospat, aspoň několik hodin. Ale napřed bylo nutno upravit nějaká lůžka, třeba provizorní, protože kóje v ložnicích, přimontované k podlaze, teď

visely svisle. Rozšroubování by je stálo příliš mnoho práce,

odnesli si tedy do knihovny, která nejméně utrpěla – skoro

polovinu knížek vynesli už předtím na chodbu –, nafukovací matrace a všichni na ně klesli jako podťatí.

Brzy se ukázalo, že kromě Chemika a Inženýra nikdo nemůže usnout. Doktor proto znovu vstal a odešel se svítilnou hledat prášky na spaní. Trvalo mu to skoro hodinu, protože si musel cestu do ošetřovny prorazit přes skříň, zavalenou hromadou napadrť rozbitých přístrojů a kalibrovaných nádob. Všecky vypadaly z nástěnných skříní a zabarikádovaly pří

stup ke dveřím. Konečně – jeho hodinky na zápěstí ukazovaly čtyři hodiny palubního času – byly tablety na spaní rozdány, světlo zhasnuto a zakrátko naplnilo tmavou místnost neklidné oddechování.

Probudili se nečekaně brzo, skoro všichni až na Kyberne

tika, který spolkl příliš velkou dávku tabletek a byl jako opilý. Inženýr si zase naříkal na ostrou bolest v rameni. Doktor

tam zjistil bolestivou zhmožděninu. Inženýr si asi pochroumal

kloub, když zápasil s pákami vstupních dveří.

Nálada byla pochmurná. Skoro nikdo nemluvil, dokonce

ani Doktor. Ke zbytkům zásob v tlakové komoře se nemohli dostat, protože na dveřích skříně se skafandry se tyčila obrovská hromada suti, a tak Fyzik a Chemik zašli ještě jednou do kuchyňské zásobárny, odkud se vrátili s konzervami. Když se pustili do hloubení tunelu, bylo devět.

Práce pokračovala hlemýždím tempem. V oválném otvoru

vchodu se člověk nemohl pořádně rozmáchnout; jedni zaráže

li motyky do upěchovaných vrstev hlíny a ti, co stáli vzadu, ji

vynášeli do chodby. Po zralé úvaze se rozhodli sypat hlínu do

navigační kabiny, protože ležela nejblíže a nebylo tam nic, co

by v dohledné budoucnosti mohli potřebovat.

Po čtyřech hodinách práce byla navigačka po kolena zasy

pána vynášenou hlínou a tunel byl sotva dva metry dlouhý. Slín byl udusaný, ne že by byl tvrdý, ale hroty motyk a tyčí

v něm vázly a železné násady, které kopáči příliš prudce vy

vraceli, se ohýbaly – nejlépe obstála ocelová motyka v rukou Koordinátora.

Inženýr se pořád bál, aby se strop z hlíny nezačal propadat,

a zvlášť pečlivě se staral o vyztužování. Kvečeru, když uma

24 ---- 25LEM

zaní hlínou zasedli k jídlu, se tunel, vedoucí od vchodu příkře vzhůru, téměř pod sedmdesátistupňovým úhlem, zavrtal do hlíny sotva na pět a půl metru.

Inženýr se ještě jednou podíval do kontrolní šachty, kterou se bylo možno dostat do nejnižšího patra, kde, třicet metrů od hlavního vchodu, směrem k zádi, byla v pancíři nákladní vrata, ale uviděl pouze černou hladinu vody – stála výš než včera, nějaká nádrž zřejmě ještě tekla a její obsah sem pomalu prýštil. Voda – zjistil si to okamžitě malým geigerem – byla radioaktivní, a tak šachtu hermeticky uzavřel a vrátil se k druhům, ale o svém objevu se slovem nezmínil.

„Půjde ­li to dobře, dostaneme se ven zítra, půjde ­li to hůř –

za dva dny,“ prohlásil Kybernetik, když popíjel třetí pohárek kávy z termosky. Všichni mimořádně mnoho pili.

„Jak to víš?“ podivil se Inženýr.

„Tak to nějak cítím.“

„Má intuici, která chybí jeho automatům,“ zasmál se Dok

tor.

Jak den plynul, byl v čím dál lepší náladě. Když ho ostatní vystřídali na předku, obíhal místnosti rakety, a tak obohatil posádku o dvě magnetoelektrické svítilny, strojek na stříhání vlasů, vitaminovou čokoládu a celý stoh ručníků. Všichni byli umazaní hlínou, kombinézy měli samou skvrnu a čmouhu, a protože nešla elektřina, samozřejmě se ani neholili, ale strojkem na stříhání, který přinesl Doktor, opovrhli. On sám ho ostatně také nepoužil.

Celý příští den strávili kopáním tunelu.

Navigačka se naplnila natolik, že bylo čím dál těžší vsypávat hlínu dveřmi. Přišla řada na knihovnu. Doktor měl v tom směru jisté výhrady, ale Chemik, který nesl improvizovanou krosnu z plechového plátu, vysypal hromadu slínu na knihy bez rozmýšlení.

Tunel se otevřel zcela nečekaně. Hlína byla sice od jisté doby

sušší a jakoby méně kompaktní, ale tento Fyzikův postřeh ostat

ní nepotvrdili. Slín, který vnášeli do rakety, jim připadal po

řád stejný. Směna na předku, Inženýr a Koordinátor, převza

la právě nástroje, ještě teplé od rukou, a zasadila první rány

hroudám vystupujícím z beztvaré stěny, když vtom jedna zmi

zela a otvorem vnikl lehký závan atmosféry. Pocítili to jako

mírný průvan – tlak venku byl o trochu vyšší než v tunelu,

a tedy i v raketě. Motyka i ocelová tyč začaly pracovat horeč

ně, hlínu už nikdo neodnášel, zbytek posádky, která nemohla

pomáhat těm vpředu, protože na to bylo příliš málo místa, stál

v semknutém hloučku vzadu. Po několika posledních ranách

se Inženýr snažil vylézt ven, ale Koordinátor ho zadržel. Chtěl

nejdříve rozšířit otvor. Nařídil také odnést poslední dávku hlí

ny do rakety, aby v tunelu nic nepřekáželo, a tak uplynulo ještě

několik minut, než se šest lidí vysoukalo nepravidelným otvo

rem ven z rakety.

26 ---- 27LEM

Stmívalo se.

Otvor tunelu se černal v mírném svahu několik desítek me

trů vysokého pahorku. Kousek pod nimi úbočí končilo. Dál, až k obzoru, nad nímž se třpytily první hvězdy, se táhla široká rovina. Tu a tam se ve značné dálce zvedaly jakési neurčité, štíhlé, stromům podobné útvary. Světla, které vydával už jen úzký pruh západu, bylo tak málo, že barvy krajiny splývaly v jednolitou šeď. Vlevo od nehnutě stojících mužů se šikmo k nebi tyčil obrovský, oblý trup rakety. Inženýr odhadl jeho

délku na sedmdesát metrů, více než čtyřicet metrů se tedy

zabodlo při pádu do svahu pahorku. V tomto okamžiku nikdo

nevěnoval pozornost obrovské trubici, černě se odrážející pro

ti nebi, zakončené bezmocně trčícími objímkami kormidelních

trysek. Zhluboka se nadechli chladného vzduchu, prosycené

ho těžko popsatelným, neznámým a nepojmenovatelným zá

pachem, a mlčky hleděli do dálky. Teprve teď je zachvátil po

cit naprosté bezmoci – železné násady motyk jako by jim samy

vypadly z rukou. Stáli a bloudili pomalu očima po nezměrném

prostoru, pustém, s obzorem rozplývajícím se ve tmě, s líně

mžourajícími hvězdami nahoře.

„Polárka?“ zeptal se najednou Chemik hlasem mimoděk zti

šeným a ukázal na nízkou, třepetající se, slabou hvězdičku na

temném východním nebi.

„Ne, odtud ji není vidět, teď jsme... ano, jsme pod jižním

pólem Galaxie. Okamžik... někde tu musí být Jižní kříž...“

II. Neznámý svět


S hlavami obrácenými vzhůru všichni upřeně hleděli na

oblohu téměř již úplně černou, na níž jasně zářila souhvězdí. Začali vyslovovat jejich jména, ukazovali si na ně prsty a to je na chvilku vzpružilo. Hvězdy byly to jediné, co jim nebylo naprosto cizí nad touto mrtvou, pustou plání.

„Je čím dál chladněji, jako na poušti,“ řekl Koordinátor.

„To máš jedno, dnes už stejně nic neuděláme. Musíme se vrátit dovnitř.“

„Cože? Do té hrobky?“ rozčilil se Kybernetik.

„Bez té hrobky bychom tady zahynuli za dva dny,“ ohradil se chladně Koordinátor. „Nechovejte se jako děti.“

Neřekl už ani slovo, otočil se a odešel odměřeným, pomalým krokem k otvoru, jehož černá skvrna se sotva znatelně rýsovala o několik metrů výše ve svahu pahorku. Dal nohy dovnitř a spustil se dolů. Okamžik bylo ještě vidět jeho hlavu. Zmizela.

Zbylí na sebe mlčky pohlédli.

„Jdeme,“ zabroukl napůl tázavě, napůl jako pokyn Fyzik. Váhavě za ním vykročili. Když se první protahovali těsným otvo­ rem, Inženýr, který stál jako poslední vedle Kybernetika, řekl:

„Všiml sis, jaký tady má vzduch podivný zápach?“

„Ano, jakýsi hořký... Znáš složení?“

„Podobné jako na Zemi, navíc je tam jakási složka, ale neškodná. Nepamatuji si... údaje jsou v té malé zelené knížce na druhé poličce v knih­“

Umlkl, protože si vzpomněl, že sám zasypal knihovnu hromadami slínu.

„Aby do toho...“ řekl beze zloby, s velkým smutkem, a začal se spouštět do černé hlubiny. Na Kybernetika, který osaměl, padl najednou nepříjemný pocit. Nebyla to hrůza, ale tíživý pocit opuštěnosti, drtivé cizoty krajiny – kromě toho bylo v tom návratu do nitra hlinitého výkopu něco pokořujícího:

28 ---- 29LEM

jako červi, řekl si v duchu, sklopil hlavu a vsoukal se do tunelu za Inženýrem. Ale nedalo mu to, když už byl po ramena v zemi, zadíval se vzhůru a rozloučil se pohledem s neklidně se třpytícími hvězdami.

Příštího dne chtěli někteří vynést ven zásoby, aby tam posní

dali, ale Koordinátor se proti tomu postavil – nadělalo by to, tvrdil, zbytečné komplikace. Jedli tedy ve světle dvou reflektorů pod křídlem vstupních dveří a popíjeli kávu, už docela vystydlou. Vtom promluvil Kybernetik: „Poslyšte, jak to, že jsme po celou dobu měli dobrý vzduch?“

Koordinátor se usmál. Na vpadlých tvářích měl černé

šmouhy.

„Láhve s kyslíkem jsou celé. Horší je to s čištěním. Jenom jeden samočinný filtr pracuje normálně – nouzový, chemický, protože všechny elektrické pochopitelně selhaly. Za takových šest sedm dní bychom se začali dusit.“

„Tys to věděl...?“ zeptal se pomalu Kybernetik.

Koordinátor neřekl nic, jenom jeho úsměv byl jakýsi jiný – na vteřinku skoro krutý.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Fyzik. Umývali nádobí v kbe

líku s vodou. Doktor je utíral jedním ze svých ručníků.

„Kyslík tu je,“ řekl Doktor a hodil talíř na hromadu ostatních, „to znamená, že je tady život. Víš o tom něco?“

„Celkem nic. Ta kosmická sonda posbírala vzorky atmosféry a to jsou celé naše vědomosti.“

„Jak to, ona ani nepřistála?“

„ Ne.“

„No, to je fakticky moře vědomostí,“ řekl Kybernetik. Snažil se umýt si obličej lihem, který naléval z malé lahvičky na kousek vaty. Užitkové vody měli velice málo a druhý den už se nemyli. Fyzik si prohlížel odraz své tváře ve světle lampy a jako zrcadlo užíval vyleštěnou plochu klimatizátoru.

„Náhodou hrozně moc,“ odpověděl klidně Koordinátor.

„Kdyby složení atmosféry bylo jiné, kdyby v ní nebyl kyslík, zabil bych vás.“

„Cože?“ Kybernetik divže nepustil láhev.

„A sebe taky, přirozeně. Neměli bychom naději ani jedna k miliardě. Teď máme.“

Zmlkli. „Je přítomnost kyslíku předpokladem existence rostlin a zvířat?“ zeptal se Inženýr.

„Nemusí být,“ odpověděl Chemik. „Na planetách obíhajících kolem Prokyonu je kyslík, ale nejsou tam ani rostliny, ani zvířata.“

„Tak co je tam?“

„Světlouni.“

„Lumenoidy, ty bakterie.“

„To nejsou bakterie.“

„To máš jedno,“ zasáhl Doktor. Schoval nádobí a ukládal plechovky s potravinami. „Teď máme skutečně jiné starosti. Nemůžeme uvést do chodu Ochránce?“

„Ochránce jsem ještě ani neviděl,“ přiznal se Kybernetik. „Nemůžeme se k němu dostat. Všechny automaty se utrhly ze svých držáků, vypadá to tam tak, že bychom potřebovali dvoutunový jeřáb, abychom všechen ten šrot odházeli. Leží až docela na dně.“

„Ale nějakou zbraň přece mít musíme!“ Kybernetik zvýšil hlas.

„Máme elektrojektory.“

„Rád bych věděl, čím je nabiješ.“

„Není v navigační kabině proud? Byl tam přece!“

„Není, zřejmě je zkrat v akumulátorně.“

„Proč nejsou elektrojektory nabité?“

„Předpisy zakazují létat s nabitými,“ broukl otráveně Inženýr.

„K čertu s těmi před­“

30 ---- 31LEM

„Mlč!“

Když zazněl Koordinátorův hlas, Kybernetik se obrátil a po­ krčil rameny. Doktor odešel. Inženýr přinesl ze své kajuty leh

ký nylonový batoh a nastrkal do jeho kapes ploché konzervy

s železnými zásobami potravin. Objevil se Doktor. Držel v ruce

krátký, matový válec, zakončený kohoutkem.

„Co je to?“ ptal se se zájmem Inženýr.

„Zbraň.“

„Jakápak zbraň?“

„Uspávací plyn.“

Inženýr se dal do smíchu.

„Jak můžeš vědět, jestli se to, co na této planetě žije, dá uspat tvým plynem? A hlavně, jak se tím chceš bránit v případě útoku – to budeš dávat kapkovou narkózu?“

„V případě akutního nebezpečí budeš moct dát narkózu sám sobě,“ řekl Chemik. Všichni se smáli. Nejhlasitěji Doktor.

„Každý tvor, který dýchá kyslík, se tím dá uspat,“ řekl, „a pokud jde o obranu – podívej!“

Zmáčkl kohoutek pod hlavicí válce. Do tmavého otvoru chodby vystřelil jako jehla tenký pramínek okamžitě se vypařující kapaliny.

„No, když nemáme nic lepšího...“ řekl Inženýr vlažně.

„Jdeme?“ zeptal se Doktor a zastrčil válec do kapsy kombi néz y.

„Jdeme.“

Slunce stálo vysoko, bylo malé, vzdálenější, ale i teplejší než pozemské. Jenomže nápadná jim byla jiná věc! Nebylo přesně kulaté. Dívali se na ně skulinami mezi prsty, přes tmavě rudý poloprůhledný papír, který sloužil jako ochranný obal proti zá­

ření na individuálních balíčcích.

„Je zploštělé v důsledku rychlé rotace kolem své osy, že?“

řekl Koordinátorovi Chemik.


„Ano. Podstatně líp to bylo vidět za letu, pamatuješ?“

„Možná, jenomže tehdy mi to bylo – abych tak řekl – sr

dečně fuk...“

Odvrátili se od slunce a všichni se podívali na raketu. Vál

covitý bílý trup trčel šikmo z nízkého pahorku, do něhož se raketa zaryla. Podobal se hlavni gigantického děla. Plášť, mléčný ve stínu, stříbřitý proti slunci, se zdál neporušený. Inženýr poodešel k místu, kde se trup ztrácel v zemi, překročil zvýšený, spečený okraj valu, který jako límec vroubil korpus zabodnutý do svahu, a přejel rukou po desce pancíře.

„Docela solidní materiál, ten keramit,“ řekl.

„Kdybych se tak mohl podívat do trysek...“ pohlédl bez

mocně vzhůru na ústí trysek, trčících nad úrovní planiny.

„Ještě si je prohlédneme,“ řekl Fyzik. „Teď... snad půjdeme... Taková malá rekognoskace, že?“

Koordinátor vystoupil na vrcholek pahorku. Pospíšili za ním. Sluncem zalitá rovina se táhla na všechny strany, všude stejně hladká, okrová. V dálce se tyčily štíhlé tvary, kterých si všimli už včera, ale v ostrém světle bylo vidět, že to nejsou stromy. Nebe nad jejich hlavami, modré jako na Zemi, dostávalo na obzoru viditelně nazelenalé odstíny. Jemné cirusové mráčky táhly téměř nepozorovatelně k severu. Koordinátor určoval světové strany na malé buzole, kterou měl připnutou na zápěstí. Doktor se hluboko sehnul, kopal botou do hlíny.

„Pročpak tady nic neroste?“ řekl udiveným hlasem.

Všechny je to překvapilo. Opravdu, kam oko dohlédlo, holá rovina.

„Zdá se, že je to krajina, která se mění v step,“ řekl nejistě Chemik. „Tam v dálce – vidíte ty skvrny? – je obzor nějaký žlutější – tam, na západě. Předpokládám, že tam leží poušť, z níž sem vítr přináší písek. Ten pahorek je přece hlinitý.“

„No, o tom jsme se až moc dobře přesvědčili,“ řekl Doktor.

32 ---- 33LEM

„Musíme si stanovit aspoň nejvšeobecnější plán výpravy,“

řekl Koordinátor. „Zásoby, které jsme si vzali, nám vystačí na

dva d ny.“

„Sotva, máme málo vody,“ vmísil se Kybernetik.

„Vodou musíme šetřit, dokud ji neobjevíme tady. Kde je

kyslík, najde se i voda. Myslím, že budeme postupovat takto:

od základny podnikneme řadu hvězdicových výpadů, při nichž budeme vždycky postupovat tak daleko, abychom se mohli bezpečně a bez přílišného spěchu vrátit.“

„Maximum třicet kilometrů jedním směrem,“ poznamenal Fyzik.

„Platí. Jde jenom o to, jaký má být ten první výpad do terénu.“

„Počkat,“ řekl Inženýr, který doposud stál o několik kroků stranou, jako by byl ponořen do neveselých myšlenek. „Nezdá se vám, že jednáme tak trochu jako blázni? Stihla nás katastrofa na cizí planetě. Podařilo se nám dostat se z rakety. Místo abychom se pustili do toho, co je nejdůležitější, místo abychom všechny své síly soustředili na opravy, na uvedení do chodu všeho, co půjde, na uvolnění rakety a tak dál – chodíme si na výlety. Beze zbraně, bez jakýchkoli ochranných prostředků, přestože nemáme ponětí, co nás může potkat...“

Koordinátor mu naslouchal mlčky. Jeho oči přecházely od jednoho okolostojícího na druhého. Všichni byli zarostlí, třídenní vous jim dodával už hodně zdivočelý vzhled. Inženýrova slova na ně zřejmě zapůsobila, ale nikdo nepromluvil, jako kdyby čekali na to, co řekne on, Koordinátor.

„Šest lidí raketu nevykope, Henryku,“ řekl a opatrně volil slova, „a ty to moc dobře víš. V takové situaci potřebuje spuštění sebemenšího agregátu čas, který vůbec nedovedeme odhadnout. Planeta je obydlená. Ale nic o ní nevíme. Před nehodou jsme ji ani neobletěli. Blížili jsme se od noční polokoule a katastrofálním nedopatřením jsme vlétli do plynového ohonu. Při pádu jsme dorazili k čáře terminátoru, ležel jsem pod obrazovkou, která se rozbila poslední. Viděl jsem, nebo se mi

aspoň zdálo, že jsem viděl, něco jako... město.“

„Proč jsi nám to neřekl?“ ptal se Inženýr pomalu.

„Vážně, proč?“ přitakal Fyzik.

„Protože to nevím jistě. Netuším ani, kterým směrem je hledat. Raketa rotovala. Ztratil jsem orientaci. Přesto je naděje, třeba nepatrná, že nám poskytnou nějakou pomoc. Raději bych o tom nemluvil, ale každý z nás to přece stejně dobře ví, celkově jsou naše vyhlídky nepatrné. Krom toho – potřebujeme vodu. Převážná část zásob vody zaplavila spodní patro a je... radioaktivní. A proto soudím, že si můžeme dovolit... jisté... r i z i ko.“

„Souhlasím,“ řekl Doktor.

„Já taky souhlasím,“ připojil se Fyzik.

„Budiž,“ Kybernetik něco zabručel, poodešel o několik kroků a díval se k jihu, jako kdyby nechtěl slyšet, co řeknou ostatní.

Chemik přikývl, Inženýr nepromluvil, seběhl jenom z vršku, hodil si batoh na záda a zeptal se:

„Kterým směrem?“

„K severu,“ řekl Koordinátor. Inženýr vykročil, ostatní ho

následovali. Když se po několika minutách ohlédli, nebylo pahorek už téměř vidět – jen trup rakety trčel proti nebi jako hlaveň pozičního děla.

Bylo velké vedro. Jak pochod pokračoval, jejich stíny se zkracovaly, boty se bořily do písku, bylo slyšet pouze pravidelný krok a zrychlený dech. Blížili se k jednomu z těch štíhlých tvarů, které v šeru považovali za stromy.

Zpomalili krok. Z temně šedé půdy vyrůstal svislý kmen, šedý jako sloní kůže, se slabým metalickým leskem. „Kmen“,

34 ---- 35LEM

u země sotva silnější než mužská paže, přecházel nahoře v kalichovitou korunu, která se na vrcholku, asi dva metry nad zemí, ploše rozkládala. Nebylo vidět, je ­li kalich nahoře otevřený, nebo ne. Stál úplně nehnutě. Lidé se zastavili několik metrů od podivného útvaru a Inženýr k němu impulsivně vykročil a už zvedal ruku, aby se dotkl „kmene“, když Doktor vykřikl:

„Stůj!“

Inženýr bezděčně ustoupil. Doktor ho odtáhl za paži, zvedl ze země oblázek ne větší než fazole a vyhodil ho vysoko do vzduchu. Kamínek opsal ostrý oblouk a spadl přímo na mírně vlnitou, plochou korunu kalichu. Všichni sebou trhli, tak prudká a nečekaná byla reakce. „Kalich“ se zavlnil, zavřel, ozvalo se krátké zasyčení, jako když uniká plyn, a celý, horečně se teď třesoucí, našedlý sloup se propadl do země, jako kdyby byl vsán dovnitř. Vzniklý otvor na okamžik vyplnila rudohnědá pěnivá kaše, pak začala po jejím obvodu plavat zrníčka písku, škraloup byl čím dál hustší a za několik dalších vteřin nezbylo po otvoru ani stopy. Plocha písčité půdy byla hladká jako všude dokola. Ještě stáli plni úžasu, když Chemik vykřikl:

„Pohleďte!“

Ohlédli se. Před chvilkou stály kolem nich ve vzdálenosti několika desítek metrů tři nebo čtyři podobné, vysoké a štíhlé útvary – teď už tam nebyl ani jediný.

„Všecky se propadly?!“ zvolal Kybernetik.

Napínali zrak, ale po „kališích“ nebylo ani stopy. Slunce pálilo čím dál tím víc, vedro se stávalo nesnesitelným. Vykročili dál.

Po hodině se roztáhli v dlouhou karavanu. První šel Doktor, který teď nesl batoh, za ním Koordinátor. Průvod uza

víral Chemik. Všichni si porozepínali kombinézy, někteří si

vyhrnovali rukávy; zaliti potem, s ústy vyprahlými, se zvolna

vlekli rovinou. Na obzoru se objevil dlouhý vodorovný pruh.

Doktor zůstal stát a počkal na Koordinátora.

„Co myslíš, kolik jsme ušli?“

Koordinátor se podíval dozadu, proti slunci, kde zůstala raketa. Už ji nebylo vidět.

„Planeta má poloměr menší než Země,“ řekl. Odkašlal si,

kapesníkem si otřel obličej. „Ušli jsme takových osm kilometrů,“ prohlásil.

Doktor sotva viděl skulinami v opuchlých víčkách. Na černých vlasech měl plátěnou čepičku, čas od času ji navlhčoval

vodou z polní láhve.

„Stejně je to bláznovství, víš,“ řekl a nečekaně se usmál.

Oba se teď dívali směrem, kde se ještě před nedávnem rýso

vala nad samým obzorem raketa jako sotva viditelná šikmá

čárka. Teď tam bylo vidět slabé obrysy „kalichů“, bledě šedé dálkou. Neznámo kdy se znovu vynořily. Ostatní je dohonili. Chemik hodil na zem srolované stanov



Stanislav Lem

STANISLAV LEM


12. 9. 1921 - 27. 3. 2006

Stanisław Lem byl polský spisovatel, filozof, lékař, futurolog a satirik, světoznámý autor sci-fi. Jeho knihy byly přeloženy do 40 jazyků a prodalo se přes 27 milionů výtisků. Jeho dílo ovlivnilo nejen polskou, ale i světovou vědecko-fantastickou literaturu.

Lem - Stanislaw Lem – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist