načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Plamen v temnotě - Sabaa Tahirová

Plamen v temnotě

Elektronická kniha: Plamen v temnotě
Autor:

Cesta plná nástrah. Oceán smutku. Svět v plamenech. Elias a Laia běží o život ve strhujícím pokračování úspěšného fantasy románu Jiskra v popelu. Po čtvrté zkoušce, při ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 469
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu A torch against the night ... přeložila Petra Johana Poncarová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7102-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Cesta plná nástrah. Oceán smutku. Svět v plamenech. Elias a Laia běží o život ve strhujícím pokračování úspěšného fantasy románu  Jiskra v popelu. Po čtvrté zkoušce, při níž došlo k nečekaným událostem, se imperiální vojáci vydávají na lov dvou uprchlíků, kteří opustili Serru a vypravili se na nebezpečnou cestu do srdce Impéria. Laia se chystá proniknout do Kaufu, nejstřeženějšího a nejnebezpečnějšího imperiálního vězení, aby zachránila svého bratra, jehož schopnosti jsou klíčem k přežití Učenců. A Elias je pevně rozhodnut jí pomoci, přestože se tím vzdává poslední šance získat svobodu. Temné síly, lidské i ty nadpřirozené, však pracují proti nim. Elias a Laia musejí na každém kroku své cesty bojovat, aby přelstili nepřátele: krvežíznivého císaře Marka, nemilosrdnou velitelku, sadistického dozorce, který vládne kaufskému vězení, a — což je nejbolestivější — také Helenu, Eliasovu dlouholetou přítelkyni, jež nyní zastává funkci císařova Krkavce. Helena se musí podrobit Markově vůli a postavit se do čela mise, která jí láme srdce: jejím úkolem je najít zrádce Eliase a zabít ho. Sabaa Tahirová  v mládí trávila čas hltáním fantasy románů, plundrováním bratrovy sbírky komiksů a marnými pokusy o hru na kytaru. Vystudovala Kalifornskou univerzitu v Los Angeles a pracovala v deníku Washington Post. Román  Jiskra v popelu  (2015; česky Host 2016) se dostal na žebříček bestsellerů  The New York Times  a filmová práva zakoupila americká společnost Paramount . Plamen v temnotě  (2016; česky Host 2017) je druhým dílem plánované tetralogie.

Zařazeno v kategoriích
Sabaa Tahirová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

HOST

TY JSI PLAMEN V TEMNOTĚ.

POKUD MÁŠ ODVAHU HOŘET.

SABAA

TAHIROVÁ

PLAMEN

V TEMNOTĚ

V druhém dílu jde o všechno a zápletka funguje jako dobře

promazaný stroj. Napětí roste s každou kapitolou.

NPR.ORG

Nával adrenalinu až do poslední stránky.

BUZZFEED

Toto pokračování, temnější a ctižádostivější než předchozí

román, připravuje půdu pro vzrušující finále.

PUBLISHERS WEEKLY

Jedno z mála pokračování, která předčí první díl...

Od této knihy se neodtrhnete!

COMMON SENSE MEDIA

349 Kč

ISBN 978-80-7577-102-5

Foto © Christophe Testi

CESTA PLNÁ NÁSTRAH. OCEÁN

SMUTKU. SVĚT V PLAMENECH.

ELIAS A LAIA BĚŽÍ O ŽIVOT

VE STRHUJÍCÍM POKRAČOVÁNÍ

ÚSPĚŠNÉHO FANTASY ROMÁNU

JISKRA V POPELU.

Po čtvrté zkoušce, při níž došlo kneče

kaným událostem, se imperiální vojáci

vydávají na lov dvou uprchlíků, kteří

opustili Serru a vypravili se nanebez

pečnou cestu do srdce Impéria.

Laia se chystá proniknout do Kaufu,

nejstřeženějšího a nejnebezpečnějšího

imperiálního vězení, aby zachránila

svého bratra, jehož schopnosti jsouklí

čem k přežití Učenců. A Elias je pevně

rozhodnut jí pomoci, přestože se tím

vzdává poslední šance získat svobodu.

Temné síly, lidské i ty nadpřirozené,

však pracují proti nim. Elias a Laiamu

sejí na každém kroku své cesty bojovat,

aby přelstili nepřátele: krvežíznivého

císaře Marka, nemilosrdnou velitelku,

sadistického dozorce, který vládne

kaufskému vězení, a — což jenejboles

tivější — také Helenu, Eliasovudlouho

letou přítelkyni, jež nyní zastává funkci

císařova Krkavce.

Helena se musí podrobit Markově

vůli a postavit se do čela mise, která jí

láme srdce: jejím úkolem je najít zrádce

Eliase a zabít ho.

SABAA TAHIROVÁ

v mládí trávila čas hltáním fantasyro

mánů, plundrováním bratrovy sbírky

komiksů a marnými pokusy o hru na

kytaru. Vystudovala Kalifornskouuni

verzitu v Los Angeles a pracovala vde

níku Washington Post. Román Jiskra

v popelu (2015; česky Host 2016) se

dostal na žebříček bestsellerů New York

Times a filmová práva zakoupilaame

rická společnost Paramount. Plamen

v temnotě (2016) je druhý díl plánované

tetralogie.

V TEMNOTĚ





BRNO 2017


A Torch Against the Night

Copyright © 2016 Sabaa Tahir

Cover photos credits:

© C Jansuebsri / Shutterstock.com

© Nostalgia for Infinity / Shutterstock.com

© Jakob Fischer / Shutterstock.com

© Kamira / Shutterstock.com

Maps © 2015 Jon Roberts

Translation © Petra Johana Poncarová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-278-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-279-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-280-0 (Formát MobiPocket)


Mé matce, otci, Merovi a Boonovi —

za vše, co jsem, vděčím vám.



ČÁST I

Útěk



11

I

LAIA

Jak nás mohli tak rychle najít?

V katakombách za mnou se rozléhají rozhněvané výkřiky

a skřípění kovu. Oči mi zalétnou k smějícím se lebkám podél stěn.

Připadá mi, že slyším hlasy mrtvých.

Jako by syčely: Buď rychlá, buď hbitá. Pokud se nechceš připo­

jit do našich řad.

„Přidej, Laio!“ pobízí mě můj průvodce. Pospíchá katakombami

přede mnou a zbroj se mu leskne. „Když budeme rychlí, ztratíme

se jim. Vím o únikovém tunelu, který vede ven z města. Až se tam

dostaneme, budeme v bezpečí.“

Za námi se ozve zaškrábání a můj průvodce mi bledýma očima

rychle pohlédne přes rameno. Jeho ruka jako zlatohnědá šmouha

vyletí k jílci šamšíru, který má pověšený na zádech.

Prostý pohyb plný hrozby. Připomínka, že to není jen můjprů

vodce. Je to Elias Veturius, dědic jedné z nejvznešenějších rodin

v celé zemi. Je to bývalá Maska, špičkový voják válečnickéhoIm

péria. A je to můj spojenec — jediný člověk, který mi může pomoci

zachránit mého bratra Darina z nechvalně prosluléhoválečnické

ho vězení.

Elias udělá jeden krok a stojí vedle mě. Udělá další a je přede

mnou. Na to, jak je mohutný, se pohybuje s podivnou grácií.Spo

lečně se díváme do tunelu, kterým jsme zrovna prošli. V uších

mi pulzuje krev. Veškeré nadšení, které jsem cítila po zničení


12

Šerosrázské akademie a při záchraně Eliase před popravou, mizí.

Impérium nás pronásleduje. Jestli nás dopadne, zemřeme.

Košilí mi prosakuje pot, ale navzdory odpornému vedru vtu

nelech mě mrazí a na krku mi naskočila husí kůže. Mám dojem,

jako bych zaslechla zavrčení nějakého lstivého hladového stvo

ření.

Pospěš si, křičí můj instinkt. Zmiz odsud.

„Eliasi,“ zašeptám, ale on mi přejede prstem přes rty — pssst —

a vezme si jeden z půltuctu nožů, které má připevněné na hrudi.

Zpoza opasku si vytáhnu dýku a snažím se zaslechnout něco

jiného kromě klapání nožek tarantulí, které žijí v tunelech, asvé

ho vlastního dechu. Svědivý pocit, že nás něco sleduje, zmizí —

a nahradí jej něco horšího: pach smůly a ohně a blížící se hlasy.

Imperiální vojáci.

Elias se dotkne mého ramene a ukáže nejdřív na svoje nohy

a pak na moje. Jdi v mých stopách. Samou opatrností tajím

dech a snažím se napodobit jeho krok: odbočuje a rychle míří

pryč od těch hlasů.

Dojdeme k místu, kde se tunely kříží, a vydáme se doprava.

Elias pokývne směrem k hluboké, po ramena vysoké kryptě ve

zdi, v níž leží na boku kamenná rakev.

„Dovnitř,“ zašeptá, „až dozadu.“

Protáhnu se do krypty, a když slyším hlasité crrrk místní

tarantule, musím se držet, abych se neotřásla. Na zádech mi

visí šam šír, který ukoval Darin, a jeho jílec hlasitě cinkne o ká

men. Přestaň se vrtět, Laio, a nemysli na to, čím se to tu možná

hemží.

Elias vleze do krypty za mnou a kvůli své výšce si musí skoro

dřepnout. V tom těsném prostoru o sebe zavadíme paží a on se

zprudka nadechne. Ale když se na něj podívám, je obličejemoto

čený směrem k tunelu.


13

Dokonce i v přítmí tunelů jsou jeho šedé oči a ostré liniedol

ní čelisti nápadné. Slabě mi škubne v žaludku — nejsem na jeho

obličej zvyklá. Ještě před hodinou, když jsme prchali před zkázou,

kterou jsem rozpoutala na Šerosrázu, zakrývala jeho rysystříbr

ná maska.

Nakloní hlavu na stranu a poslouchá, jak se vojáci blíží. Jdou

rychle a jejich hlasy se odrážejí od stěn katakomb jakopřerušo

vaný křik dravých ptáků.

„...nejspíš šel na jih. Jestli má v hlavě aspoň půlku mozku, tak

určitě.“

„Kdyby měl v hlavě aspoň půlku mozku,“ opáčí druhý voják,

„tak by vyhrál čtvrtou zkoušku a my bychom neměli za císařeple

bejskou špínu.“

Vojáci vstoupí do našeho tunelu a jeden z nich strčí lucernu do

krypty naproti té, v níž se schováváme. „Zatracený svinstvo.“ Při

pohledu na to, co se tam vevnitř ukrývá, rychle ucukne.

Teď je na řadě naše krypta. Sevřou se mi útroby a ruka na dýce

se mi roztřese.

Elias vytáhne z pochvy další čepel. Ramena má uvolněná,

v obou rukou zlehka svírá nože. Ale když zahlédnu jeho obličej —

svraštělé čelo a zaťatou čelist —, sevře se mi srdce. Podívá se mi

do očí a já na okamžik zahlédnu jeho utrpení. Nechce těm mužům

přinést smrt.

Ale jestli si nás všimnou, upozorní další stráže v katakombách

a za chvíli se to kolem nás bude imperiálními vojáky jen hemžit.

Stisknu mu předloktí. Natáhne si na hlavu kápi a obličej sizakry

je černým šátkem.

Voják se blíží těžkým krokem. Cítím ho — pot a železo a špínu.

Elias uchopí nože pevněji. Je nakrčený jako divoká kočkapřipra

vená k útoku. Sevřu svůj náramek na paži, dárek od matky. Jeho

známý vzor pod prsty na mě působí jako balzám.


14

Voják přichází na okraj krypty. Zdvihá lucernu...

Náhle se opodál v tunelu rozlehne náraz. Voják se rychle otočí,

tasí meč a běží to prozkoumat. Za několik vteřin světlo z luceren

zeslábne a zvuk jejich kroků se ztrácí v dálce.

Elias ztěžka vydechne. „Jdeme,“ řekne. „Určitě to tuneproče

sává jen jedna hlídka. Musíme se dostat k únikové chodbě.“ Když

vyjdeme z krypty ven, tunelem zaduní otřes, který rozvíří prach,

a kosti a lebky s rachotem dopadnou na zem. Zakopnu, Elias mě

popadne za rameno, přitáhne mě ke zdi a sám se přitiskne vedle

mě. Krypta zůstala neporušená, ale ve stropě tunelu to zlověstně

praská.

„Co to pro všechno na světě bylo?“

„Připadalo mi to jako zemětřesení.“ Elias o krok ustoupí ode

zdi a prohlíží si strop. „Jenže v Seřře žádná zemětřesení nebývají.“

Razíme si cestu katakombami s ještě větší naléhavostí. Při kaž -

dém kroku čekám, že zaslechnu další hlídku a v dálce zahlédnu

louče.

Elias se nečekaně zastaví a já vrazím do jeho širokých zad.

Vstoupili jsme do kruhové pohřební komory s nízkýmkopulovi

tým stropem, odkud vedou dva tunely. V jednom z nich v dálce

poblikávají louče, až příliš daleko na to, aby se daly přesněroze

znat. Ve stěnách komory jsou vytesané krypty, z nichž každou

střeží kamenná socha ozbrojence. Zpod jejich přileb na násnepřá

telsky shlížejí lebky. Otřesu se a přistoupím blíž k Eliasovi.

Ale on se nedívá ani do krypt, ani do tunelů, ani na louče v dálce.

Zírá na holčičku stojící uprostřed pohřební komory.

Má na sobě potrhané oblečení a rukou si tiskne krvácející

ránu na boku. Její jemné rysy naznačují, že je to Učenka, ale když

se jí pokusím podívat do očí, skloní hlavu a tmavé vlasy jíspad

nou do obličeje. Chudinka. Na umazaných tvářích má stopy po

slzách.


15

„U všech horoucích pekel, docela se nám to tu zalidňuje,“ za

mumlá Elias. Udělá krok směrem k holčičce, ruce má rozpřažené,

jako by jednal s vyděšeným zvířetem. „Tady bys neměla zůstávat,

broučku.“ Mluví jemně. „Jsi tu sama?“

Děvčátko tiše vzlykne. „Pomozte mi,“ zašeptá.

„Ukaž mi tu ránu. Můžu ti ji zavázat.“ Elias poklekne na jedno

koleno, aby se snížil na její výšku, stejně jako to dělával můjdě

deček se svými malými pacienty. Holčička před ním ucukne apo

dívá se směrem ke mně.

Udělám krok dopředu, ale instinkt mi radí, abych bylaopatr

ná. Dívka mě pozoruje. „Řekneš nám, jak se jmenuješ, maličká?“

zeptám se.

„Pomozte mi,“ zopakuje. Z toho, jak se vyhýbá mému pohledu,

mi naskakuje husí kůže. Ale na druhou stranu ji zjevně týrali —

nejspíš práce Impéria — a teď stojí tváří v tvář po zubyozbroje

nému Válečníkovi. Musí být bez sebe strachem.

Dívka pomalu ucouvne a já se rychle podívám do tuneluosvět

leného loučemi. Louče znamenají, že se pohybujeme na území

Impéria. Je jen otázkou času, kdy na nás narazí vojáci.

„Eliasi,“ pokývnu směrem k loučím. „Nemáme čas. Vojáci...“

„Nemůžeme ji tu přece jen tak nechat.“ Je očividné, že hosužu

je pocit viny. Tíží ho, že před několika dny během třetí zkoušky

zabil několik svých přátel, a nechce mít na svědomí další smrt.

A to by se nepochybně stalo, pokud bychom tady to děvče nechali.

Umřelo by na následky svých zranění.

„Máš ve městě rodinu?“ ptá se Elias. „Potřebuješ...“

„Stříbro.“ Holčička nakloní hlavu na stranu. „Potřebuju stříb

ro.“

Eliasovo obočí vystřelí vzhůru. Nedivím se mu. Ani já jsem to

nečekala.

„Stříbro?“ řeknu. „Ale my nemáme...“


16

„Stříbro.“ Dívenka se vleče do strany jako krab. Mám dojem, že

jsem pod jejími zplihlými vlasy zahlédla až příliš rychlý záblesk

oka. Zvláštní. „Mince. Zbraň. Šperky.“

Přejede pohledem můj krk, uši, zápěstí. A tím pohledem se

prozradí.

Zírám do uhlově černých důlků, kde by měla mít oči, a šátrám

po dýce. Ale Elias už stojí přede mnou a v rukou se mu lesknou

šamšíry.

„Zpátky,“ zavrčí na dívku a každým coulem je z něj zase Maska.

„Pomozte mi.“ Dívka si nechá znovu spadnout vlasy doobliče

je a založí si ruce za zády, vypadá jako karikatura dítěte, které se

nás snaží přemluvit. „Pomoc...“

Při pohledu na můj zjevný nesouhlas zkřiví rty v zuřivémškle

bu, který na její jinak půvabné tváři působí zvrhle. Zavrčí — je to

ten samý hrdelní zvuk, který jsem zaslechla už dříve. Tak proto

jsem měla pocit, že nás něco sleduje. Tohle je to cosi, jehož pří

tomnost jsem cítila v chodbách.

„Vím, že máte stříbro.“ V hlase malé holčičky, jímž to stvoření

promlouvá, zaznívá zuřivý chtíč. „Dejte mi ho. Já ho potřebuju.“

„Drž se od nás dál,“ varuje to stvoření Elias. „Nebo ti useknu

hlavu.“

Dívka — nebo co to vlastně je — si Eliase nevšímá a zaměří

svůj pohled na mě. „Ty to nepotřebuješ, človíčku. Dám ti za to

něco na oplátku. Něco úžasného.“

„Co jsi zač?“ zašeptám.

Vymrští paže a ruce se jí podivně zeleně zalesknou. Elias k ní

vyrazí, ale ona se mu vyhne a popadne mě prsty za zápěstí. Na

zlomek vteřiny cítím, jak mi žhne ruka, a pak ji jakási síla odhodí

a ona vyje a svírá si dlaň, jako by ji strčila do ohně. Elias mipomů

že zpátky na nohy, protože jsem upadla na zem, a v tentýžoka

mžik namíří na dívku dýku. Ta před ní ucouvne a vříská.


17

„Ty jsi ale mazaná!“ Když se po ní Elias znovu vrhne, holčička

uskočí a dívá se na mě. „Jsi proradná! Ptáš se, co jsem zač, ale co

jsi zač ty?“

Elias se rozmáchne a přejede jí jedním šamšírem po krku. Není

však dostatečně rychlý.

„Vrahu!“ vyřítí se na něj. „Zabijáku! Ty jsi sama smrt! Chodící

zkáza! Kdyby tvoje hříchy byly krev, chlapče, utopil by ses v řece,

kterou jsi sám vytvořil!“

Elias se zapotácí a v jeho očích se zračí zděšení. V tunelu se

zablesknou světla. Rychle k nám míří tři pochodně.

„Blíží se vojáci.“ To stvoření se ke mně přižene jako vítr a obrátí

ke mně tvář. „Já je pro tebe zabiju, medooké děvče. Rozsápu jim

hrdla. Ty, kteří vás pronásledovali předtím, jsem odvedla zpátky

do tunelu. Udělám to znovu. Pokud mi dáš svoje stříbro. On ho

chce. A pokud mu ho přineseme, tak nás odmění.“

Co to má pro všechno na světě znamenat? Neptám se a místo

odpovědi zdvihnu dýku.

„Ty hloupá lidská nicko!“ Dívka sevře ruce v pěst. „On si ho od

tebe stejně vezme. Přijde na to jak.“ Obrátí se směrem k tunelu.

„Je tady Elias Veturius!“ Trhnu sebou. Vykřikla tak hlasitě, že ji

nejspíš slyšeli až v Antiu. „Elias Vetu...“

Když jí Elias zarazí šamšír do srdce, její slova utichnou. „Ifrít,

ifrít z temné sluje,“ řekne Veturius. Její tělo sjede z čepele a do

padne na zem s temným žuchnutím, jako když padá balvan. „Meč

mu život ukracuje. Taková stará říkanka,“ doplní a zasune šamšír

do pochvy. „Až donedávna mě nenapadlo, jak může být užitečná.“

Elias mě popadne za ruku a vyrazíme do neosvětleného tunelu.

Možná že vojáci nějakým zázrakem tu dívku neslyšeli. Možná nás

nezahlédli. Možná, možná...

Máme však smůlu. Za námi slyším křik a dupot bot.


18

II

ELIAS

Tři pomocní vojáci a čtyři legionáři, třináct metrů za námi. V běhu

se rychle ohlédnu, abych posoudil, jak rychle se blíží. Odhadem

šest pomocných vojáků, pět legionářů a deset metrů.

S každou ubíhající vteřinou proudí do katakomb další impe

riální vojáci. Touto dobou už posel nejspíš donesl zprávu sou

sedním hlídkám a bubny rozšíří po Seřře upozornění: Elias

Veturius byl spatřen v tunelech. Ať se nahlásí všechny oddíly.

Vojáci si nepotřebují být jisti mou identitou, stejně nás chytí.

Prudce zahnu vlevo do postranního tunelu a Laiu stáhnu s se

bou. Usilovně přemýšlím. Rychle je setřes, dokud ještě můžeš.

Jinak...

Ne, syčí Maska v mém nitru. Zastav se a zabij je. Je jich jenom

jedenáct. Nic to není. Zvládneš to i poslepu.

Měl jsem toho ifríta v pohřební komoře zabít hned. Helena by

se mi posmívala, kdyby věděla, že jsem se tomu stvoření snažil

pomoct, místo abych hned poznal, co je zač.

Helena. Vsadil bych své šamšíry, že je právě teď u výslechu.

Markus — tedy císař Markus, jak si teď říká — jí nařídil, aby mě

popravila. Neudělala to. A co hůř, po čtrnáct let byla mojí nejbližší

důvěrnicí. A ani jeden z těch hříchů jí neprojde bez trestu —roz

hodně ne teď, když má Markus absolutní moc.

Bude v jeho rukou trpět. Kvůli mně. Znovu slyším ifríta. Jsi

chodící zkáza!


19

Hlavou mi proletí vzpomínky na třetí zkoušku. Tristasumíra

jící na hrotu Dexova meče. Demetrius hroutící se k zemi. Leandr

ležící v krvi.

Probere mě výkřik, který se ozve před námi. Bitevní pole je

mou svatyní. Dědečkova stará mantra se mi vybaví ve chvíli, kdy

to nejvíc potřebuju. Hrot meče je mým knězem. Tanec smrti mou

modlitbou. Smrtící rána je mým vysvobozením.

Laia vedle mě lapá po dechu a sotva se vleče. Zdržuje mě. Mohl

bys ji tu nechat, šeptá záludný hlas. Sám bys byl rychlejší. Ten hlas

rozdrtím. Kromě neodmyslitelné skutečnosti, že jsem jí slíbilpo

moc výměnou za svou svobodu, vím, že Laia udělá cokoliv, aby

se dostala do kaufského vězení za svým bratrem, a dokonce by se

celou tu cestu pokusila ujít sama.

A to by pro ni znamenalo jistou smrt.

„Přidej, Laio,“ řeknu. „Jsou moc blízko.“ Vyrazím vpřed. Stěny

plné lebek, kostí, krypt a pavučin po obou stranách blednou.Do

stali jsme se až příliš jižně od místa, kde bychom měli být. Únikový

tunel, do nějž jsem schoval zásoby jídla na týden, jsme už dávno

minuli. Katakomby duní a otřesy nás oba srážejí k zemi. Mřížkou

kanálu k nám proniká pach ohně a smrti. Po chvíli se vzduchem

rozlehne výbuch. Nezatěžuji se úvahami o tom, co by to mohlo být.

Důležité je jen to, že vojáci za námi zpomalili a postupují vratkými

chodbami stejně ostražitě jako my. Prudce odbočím doprava do

postranní chodby a pak ustoupím do hlubokého stínu vpoloroz

bořeném výklenku.

„Myslíš, že nás najdou?“ zašeptá Laia.

„Doufám, že...“

Ze směru, kterým jsme mířili, se zableskne světlo a jázaslech

nu staccatový dusot bot. Do tunelu vběhnou dva vojáci a jejich

louče nás jasně osvítí. Na vteřinu se zarazí, nejspíš je mate Laiina

přítomnost a také skutečnost, že nemám na tváři masku. Ale pak


20

si všimnou mé zbroje a šamšírů a jeden z nich pronikavě zapíská,

čímž přivolá všechny vojáky v doslechu.

Moje tělo převezme kontrolu nad myslí. Ještě než vojácistih

nou tasit, moje vrhací nože se jim zabodnou do měkkého masa

na hrdle. Tiše padnou a jejich louče prskají na podlaze katakomb.

Laia se vynoří z výklenku a rukou si zakrývá ústa: „E-Eliasi...“

Vrhnu se zpátky do výklenku, stáhnu ji s sebou a uvolnímšam

šíry v pouzdrech. Zbývají mi čtyři vrhací nože. To není moc.

„Zabiju jich tolik, kolik zvládnu,“ řeknu. „Drž se stranou. Ikdy

by to vypadalo sebehůř, nepleť se do toho a nesnaž se mipomá

hat.“

Když dořeknu poslední slova, v ústí levého tunelu se objeví

vojáci, kteří nás pronásledují. Jsou čtyři metry od nás. V mé mysli

už nože vyletěly a našly své cíle. Vyřítím se z výklenku a vypustím

čepele. První čtyři legionáři padnou tiše, jeden po druhém, takleh

ce, jako když se seče obilí. Pátý zemře mávnutím mého šamšíru.

Kolem se rozstříkne teplá krev a já cítím, jak se ve mně zvedá žluč.

Nemysli. Nad ničím se nepozastavuj. Jenom vyčisti cestu.

Za prvními pěti muži se objeví dalších šest pomocnýchvojá

ků. Jeden mi skočí na záda a já ho zneškodním úderem lokte do

obličeje. Za okamžik se na mě vrhá další. Když dostane kolenem

do zubů, zavyje a svírá si rozbitý nos a zakrvácená ústa. Otočka,

kop, úkrok stranou, úder.

Laia za mnou křičí. Jeden z pomocných vojáků ji táhne za krk

ven z výklenku a u hrdla jí drží nůž. Jeho chlípné pošilhávánívy

střídá zavytí. Laia mu zarazila do boku dýku. Pak ji z něj vytrhne

a voják se odpotácí.

Obrátím se k posledním třem vojákům. Dají se na útěk.

V několika vteřinách posbírám své nože. Laia se při pohledu

na ta jatka kolem třese po celém těle: sedm mrtvých. Tři zra

nění úpí a snaží se vstát. Když se na mě podívá, oči se jí rozšíří


21

hrůzou nad zkrvavenými šamšíry a zbrojí. Zalije mě hanba tak

silná, že bych se nejraději zhroutil k zemi. Teď mě vidí takového,

jaký skutečně jsem, i s mizernou pravdou v mém nitru. Vrahu! Jsi

sama smrt!

„Laio...“ oslovím ji, ale tunelem projede hluboké zasténání

a země se rozechvěje. Mřížkami kanálů slyším výkřiky, volá

ní a ohlušující dozvuky ohromného výbuchu.

„Co to sakra...?“

„To je učenecký odboj,“ zakřičí Laia přes všechen ten hluk.

„Bouří se!“

Nestihnu se jí zeptat, jak se dozvěděla tak úžasnou a pikantní

novinku, protože v tu chvíli se v tunelu nalevo od nás zablýskne

důvěrně známý stříbrný kov.

„Proboha, Eliasi!“ Laia mluví přidušeně a oči má rozšířenédě

sem.

Jedna z Masek, které se k nám blíží, je obrovský muž, mož

ná o dobrých dvanáct let starší než já, ale není mi povědomý. Ta

druhá má malou, téměř droboučkou postavu. Klid v její masko

vané tváři je v nápadném rozporu s mrazivým hněvem, který z ní

vyzařuje.

Moje matka. Velitelka.

Zprava se ozývá dupot bot a píšťaly svolávají ještě více vojáků.

Jsme v pasti.

Tunel znovu zaúpí.

„Postav se za mě,“ vyštěknu na Laiu. Neslyší mě. „Laio, sakra,

pos...“

Laia se vrhne střemhlav proti mému břichu, je to nemotor

ný, zoufalý a tak nečekaný výpad, že přepadnu dozadu do jedné

z krypt ve zdi. Prorazím hustou vrstvu pavučin ve vstupu apři

stanu na zádech na kamenné rakvi. Laia leží napůl na mně, napůl

vklíněná mezi rakev a stěnu krypty.


22

Spojení pavučin, krypty a teplého dívčího těla mě natolikvy

vádí z míry, že sotva dokážu vykoktat: „Ty ses snad...“

Rána. Strop tunelu, v němž jsme před chvíli stáli, senajed

nou zhroutí v hromovém rachotu, který ještě zesiluje burácení

dalších výbuchů ve městě. Stáhnu Laiu pod sebe a rukama jí

obejmu hlavu, abych ji ochránil před nárazem. Ale v kryptě jsme

v bezpečí. Z vlny prachu, kterou rozvířily výbuchy, serozkašle

me a já si jasně uvědomuju, že nebýt Laiiny pohotovosti, byli

bychom teď oba mrtví. Burácení ustane a prachem prosvitne

slunce. Městem se rozléhají výkřiky. Opatrně se zvednu,odtáh

nu se od Laiy a obrátím se ke vchodu do krypty, který je na

půl zatarasený hromadou kamení. Dívám se na trosky tunelu.

Moc toho z něj nezbylo. Zával je úplný, po Maskách nikde ani

stopy.

Vyškrábu se z krypty a napůl táhnu a napůl nesu přes sutiny

Laiu, která ještě pořád kašle. Tvář má pokrytou prachem a krví —

není její, o tom jsem se ujistil —, a hledá čutoru. Přiložím jí láhev

k ústům. Po několika doušcích se postaví.

„Já... já zvládnu jít sama.“

Tunel po levé straně je zavalený kamením, ale najednou se

v něm objeví ruka v brnění. V prachu se zablesknou velitelčiny

šedé oči a plavé vlasy.

„Jdeme.“ Povytáhnu si límec tak, aby mi zakrýval zátylek se

šerosrázským tetováním ve tvaru diamantu. Vyškrábeme se ze

zničených katakomb do kakofonie serrských ulic.

U všech horoucích pekel.

Zdá se, že ulice propadlé do katakomb si nikdo nevšímá —

všichni jsou příliš zaujatí tím, že zírají na sloupec ohně stoupající

k horkému modrému nebi: místodržitelova vila je v plamenech

jako nějaká barbarská pohřební hranice. Kolem jejích černají

cích bran a na ohromném náměstí před ní bojují desítky válečbr />

23

nických vojáků v nevyrovnané bitvě se stovkami černě oděných

povstalců — bojovníků učeneckého odboje.

„Tudy!“ vyrazím pryč od místodržitelovy vily, cestou srazím dva

povstalecké bojovníky a zamířím do další ulice. Ale tam zuří požár,

který se rychle šíří, a země je pokrytá mrtvolami. Popadnu Laiu

za ruku a utíkám směrem k další postranní uličce, ale zjistím, že

je stejně poničená jako ta první.

Nad rachotem zbraní, výkřiky a burácením plamenů sehoreč

ně rozléhají údery ze serrských bubnových věží, které svolávají

jednotky do čtvrti Význačných, do Cizinecké čtvrti a do Zbrojířské

čtvrti. Další věž hlásí, že jsem byl spatřen poblíž místodržitelova

sídla, a rozkazuje všem dostupným jednotkám, aby se připojily

ke stíhání.

Hned vedle vily se ze sutin zborceného tunelu vynoří světle

plavá hlava. Sakra. Stojíme uprostřed náměstí vedle fontány se

sochou vzpínajícího se koně pokryté prachem. Otočím Laiu zády

ke kašně, sehnu se a zoufale hledám únikovou cestu, než si nás

všimne velitelka nebo někdo z Válečníků. Ale zdá se, že všechny

budovy na náměstí i přilehlé ulice jsou v plamenech.

Dívej se pořádně! Velitelka se každou chvíli vnoří do šarvátky

na náměstí a použije své hrozivé schopnosti, aby si bojemprokles

tila cestu a vypátrala nás.

Ohlédnu se: setřásá si ze zbroje prach a celý ten chaos ji nijak

nevyvádí z míry. Z jejího nevzrušeného postoje se mi ježí vlasy na

hlavě. Její škola je v troskách, její syn a zároveň nepřítel uprchl,

město postihla úplná katastrofa. A přesto se k tomu staví s po

zoruhodným klidem.

„Tamhle!“ Laia mě popadne za paži a ukáže na uličku ukrytou

za převráceným vozíkem nějakého prodavače. Přikrčíme se avy

razíme k ní a já děkuju nebi za ten rozruch, díky němuž si násne

všímají ani Učenci, ani Válečníci.


24

Zanedlouho doběhneme do uličky, a zrovna když se do níchys

táme vpadnout, rozhodnu se zariskovat a ohlédnu se — jenjed

nou, abych se ujistil, že nás neviděla.

Prohledávám očima ten chaos: přejíždím pohledem klubkobo

jovníků, kteří se vrhají na dvojici legionářů, Masku, která odráží

deset povstalců zároveň, až k troskám tunelu, kde stojí má matka.

Starý učenecký otrok, který se snaží utéct před tou spouští, udělá

tu chybu, že se jí připlete do cesty. S lhostejnou brutalitou muza

boří šamšír do srdce. A pak se podívá přes náměstí přímo na mě.

Jako bychom byli propojeni, jako by znala všechny mé myšlenky.

Usměje se.


25

III

LAIA

Velitelčin úsměv vypadal jako opuchlý bledý červ. Ačkoliv jsem ji

zahlédla jen koutkem oka, než mě Elias odvedl pryč od tohokrve

prolití na náměstí, nejsem schopná promluvit.

Uklouznu, boty mám stále pokryté krví od té řezničiny vkata

kombách. Při pomyšlení na Eliasův výraz těsně poté, co se to

stalo, na znechucení v jeho očích, se otřesu. Chtěla jsem mu říct,

že to, co udělal, udělal proto, aby nás zachránil. Ale nedokázala

jsem ta slova ze sebe vypravit. Zmohla jsem se jen na to, že jsem

se nepozvracela.

Vzduch protínají zvuky utrpení — Válečníci a Učenci,dospě

lí a děti, všechny hlasy splývají v jediném kakofonickém skřeku.

Ale já to téměř nevnímám, protože se soustředím na to, abych se

vyhnula rozbitému sklu a hořícím domům hroutícím se k zemi.

Několikrát se ohlédnu a čekám, že uvidím velitelku, jak je nám

v patách. Náhle se cítím jako ta dívka, kterou jsem byla ještě

před měsícem. Dívka, která nechala svého bratra napospasimpe

riálnímu vězení, dívka, která fňukala a vzlykala, když ji zbičovali.

Zbabělec.

Jestliže se strach chopí vlády, musíš použít jedinou věc, která je

silnější, nezničitelná, a bojovat s ním: svého ducha. A svoje srdce.

V duchu slyším slova, která mi včera řekl kovář Spiro Teluman,

přítel a mentor mého bratra.


26

Snažím se proměnit svůj strach v něco, co mě bude pohánět.

Velitelka není neomylná. Možná mě ani neviděla — soustředila se

jen na svého syna. Už jednou jsem jí utekla. Uteču jí zas.

Projede mnou vlna vzrušení, ale když zahneme do další ulice,

zakopnu o hromadu cihel a rozplácnu se na dlažbě černé jako

saze.

Elias mě postaví zpátky na nohy, jako bych nevážila víc než

peříčko. Upřeně se dívá před sebe, ohlíží se, sleduje okolní okna

a střechy, jako by čekal, že se každou chvíli někde objeví jeho

matka.

„Musíme jít dál.“ Tahám ho za ruku. „Musíme se dostat ven

z města.“

„Já vím.“ Elias vběhne do zaprášeného uschlého saduobehnané

ho zdí. „Ale pokud budeme vyčerpaní, tak to nezvládneme. Když

si na chvíli odpočineme, nic se nestane.“

Posadí se a já si neochotně kleknu vedle něj. Serrský vzduch je

podivný a znečištěný — pachuť spáleného dřeva se mísí s něčím

temnějším, s krví, hořícími těly a tasenou ocelí.

„Jak se dostaneme do Kaufu, Eliasi?“ Ta otázka mě sužuje od

chvíle, kdy jsme se z jeho kasáren na Šerosrázu protáhli dotune

lů. Můj bratr se nechal zajmout válečnickým vojákem, abych měla

šanci utéct. Nenechám ho kvůli tomu zemřít — on je poslední člen

rodiny, který mi v tomhle zpropadeném Impériu zbyl. „Schováme

se někde na venkově? Jaký máš plán?“

Elias se na mě klidně dívá, šedé oči má jakoby zastřené.

„Únikovým tunelem bychom se byli dostali na západ od města,“

řekne. „Vydali bychom se přes horské průsmyky na sever, okradli

kmenovou karavanu a vydávali se za obchodníky. Válečníci byne

hledali nás oba a rozhodně by nás nehledali na severu. Ale teď...“

Pokrčí rameny.

„Co to má znamenat? Máš vůbec nějaký plán?“


27

„Mám. Dostaneme se ven z města. Utečeme velitelce. To jeje

diný plán, na kterém záleží.“

„A co potom?“

„Jedno po druhém, Laio. Teď se musíme vypořádat s mojímat

kou.“

„Já se jí nebojím,“ řeknu, aby si nemyslel, že jsem pořád ta

ustra šená myška, kterou před několika týdny potkal na Šero

srázu. „Teď už ne.“

„To bys měla,“ odpoví Elias suše. Vtom zaduní bubny, je tozá

plava zvuku, z něhož se mi roztřesou i kosti. Hlava mi buší jejich

ozvěnou.

Elias nakloní hlavu na stranu. „Vysílají náš popis,“ řekne. „Elias

Veturius: šedé oči, sto devadesát centimetrů, devadesát pět kilogramů,

černé vlasy. Naposledy spatřen v tunelech jižně od Šerosrázu. Ozbro­

jený a nebezpečný. Cestuje s Učenkou: zlaté oči, sto šedesát centi­

metrů, šedesát kilogramů, černé vlasy...“ Zarazí se. „Chápeš, co to

znamená? Jdou po nás, Laio. Ona po nás jde. Žádná cesta ven změs

ta neexistuje. Mít strach je teď dobrá strategie, udrží nás to naživu.“

„A hradby...“

„Jsou ostře střežené kvůli učenecké vzpouře,“ řekne Elias. „A teď

to bude ještě horší. Rozeslala po městě zprávy, že jsme se přes

hradby ještě nedostali. Brány budou dvojnásob opevněné.“

„Mohli bychom se... mohl by ses ven probojovat? Třeba u jedné

z menších bran?“

„To by snad šlo,“ řekne Elias. „Ale znamenalo by to hodně zabíjení.“

Rozumím tomu, proč uhýbá pohledem, ačkoliv ta tvrdá,chlad

ná část mě samé, která se zrodila na Šerosrázu, uvažuje nad tím,

že několik mrtvých Válečníků navíc už by nebyl takový rozdíl.

Zejména vzhledem k tomu, kolik už jich Elias zabil, a taky proto,

že si dokážu představit, co začnou dělat ve chvíli, kdy budeuče

necká vzpoura nevyhnutelně potlačena.


28

Ale moje lepší já se nad takovou bezcitností zhrozí. „A cotu

nely?“ navrhnu. „To vojáci nebudou čekat.“

„Nevíme, které z nich se zřítily, a nemá smysl tam chodit jen

proto, abychom narazili na slepou uličku. Možná by to šlo přes

doky. Přeplavali bychom řeku...“

„Já neumím plavat.“

„Až budeme mít pár volných dní, připomeň mi, abych tonapra

vil.“ Pak zavrtí hlavou — docházejí nám možnosti. „Mohli bychom

se schovávat, dokud se to povstání nepřežene. A až přestanouvý

buchy, proklouznout do tunelů. Vím o jednom úkrytu.“

„Ne,“ řeknu rychle. „Impérium poslalo Darina do Kaufu před

třemi týdny. A vězeňské fregaty jsou rychlé, že ano?“

Elias přikývne. „Do Antia jim to netrvá ani čtrnáct dní. A zAn

tia do Kaufu je to deset dní cesty po pevnině, pokud je nezdrží

špatné počasí. Možná už je ve vězení.“

„Jak dlouho bude trvat nám, než se tam dostaneme?“

„Musíme jít po souši, aby nás nikdo neodhalil,“ řekne Elias.

„Tři měsíce, pokud budeme rychlí. Ale jen v případě, že dojdeme

k Nevennskému pohoří, než napadne sníh. Jestli to nestihneme,

bu deme muset počkat do jara.“

„V tom případě nesmíme ztrácet čas,“ řeknu. „Ani den.“

Znovu se ohlédnu přes rameno a snažím se potlačitnarůstají

cí pocit hrůzy. „Nešla za námi, že ne?“

„Určitě ne tak, abychom si toho všimli,“ řekne Elias. „Na to je

až moc chytrá.“

Přemýšlí, pozoruje suché stromy kolem nás a v dlani stáledo

kola obrací meč.

„Blízko řeky se u hradeb nachází opuštěné skladiště,“ řeknena

konec. „Patří mému dědečkovi — před lety mi to tam ukázal. A ze

zadního dvora vede cesta ven z města. Ale dlouho jsem tam nebyl.

Možná už tam ani nestojí.“


29

„Ví o tom skladišti velitelka?“

„Dědeček by jí o tom nikdy neřekl.“

Vzpomenu si na to, jak mě Izzi, má kamarádka, která takébý

vala otrokyní na Šerosrázu, před velitelkou varovala, když jsem na

akademii přišla poprvé. Ona vidí různé věci, řekla Izzi. A ví i o tom,

o čem by vědět neměla. Ale teď se musíme dostat z města a jáne

mám žádný lepší plán, který bych mohla navrhnout.

Vyrazíme dál, rychle procházíme částmi města netknutýmipo

vstáním a ostražitě se plížíme těmi, kde zuří boje a oheň. Hodiny

plynou a odpoledne přechází v podvečer. Elias kráčí po mém boku,

je klidný a zdánlivě nedotčený pohledem na tu zkázu.

Když si uvědomím, že ještě před měsícem byli moji prarodiče

naživu, můj bratr na svobodě a nikdy jsem neslyšela jménoVetu

rius, zaplaví mě zvláštní pocit.

Vše, co se stalo od té doby, se podobá noční můře. Babičku

a dědečka zavraždili. Darina odvlekli vojáci a on na mě křičel, ať

uteču.

A učenecký odboj mi nabídl pomoc při jeho záchraně, jen aby

mě později zradil.

Hlavou mi probleskne vzpomínka na další obličej, tmavooký,

pohledný a zasmušilý — vždycky byl tak zasmušilý. Díky tomu byl

pak jeho úsměv mnohem vzácnější. Keenan, povstalec s ohnivými

vlasy, který se vzepřel odboji, aby mi potají pomohl uniknout ze

Serry. A já tu možnost darovala Izzi.

Doufám, že se na mě nezlobí. Doufám, že pochopí, proč jsem

jeho pomoc nemohla přijmout.

„Laio,“ osloví mě Elias, když se přiblížíme k východnímu okraji

města. „Už jsme skoro tam.“

Vynoříme se ze změti serrských uliček poblíž kupeckéhoskladi

ště. Osamělá věž cihlové vypalovací pece vrhá na skladiště aokol

ní dvory hluboký stín. Ve dne tu panuje shon vozů, obchodníků


30

a přístavních dělníků. Ale teď v noci je to tu opuštěné. Večerní

chlad naznačuje změnu ročního období a od severu vane silný

vítr. Nic se ani nepohne.

„Tamhle.“ Elias ukáže směrem ke stavbě zabudované do serr

ských hradeb. Podobá se oběma sousedním budovám, až naple

velem zarostlý dvorek, který je hned za ní. „To je ono.“ Několik

minut skladiště pozoruje. „Tam velitelka nemůže schovat tucet

Masek,“ řekne. „A pochybuju, že by přišla bez nich. Nebuderisko

vat, že bych jí mohl utéct.“

„Jseš si jistý, že by sem nepřišla sama?“ Vítr zafouká ještě silněji

a já si založím ruce na prsou a otřesu se. Velitelka je dostatečně

strašlivá sama o sobě. Nemyslím si, že by potřebovala vojáky jako

podporu.

„Nejsem,“ přizná. „Počkej tady. Přesvědčím se, jestli tam nikdo

není.“

„Myslím, že bych měla jít taky.“ Ihned znervózním. „Kdyby se

něco stalo...“

„Tak to ty přežiješ, i kdybych to já schytal.“

„Cože? To ne!“

„Když zapískám jednou, můžeš se ke mně připojit. Pokud tam

budou vojáci, zapískám dvakrát. A jestli tam bude čekat velitelka,

tak uslyšíš tři hvízdnutí dvakrát za sebou.“

„A když tam bude? Co potom?“

„Tak tady počkáš. Jestli to přežiju, přijdu pro tebe,“ řekne Elias.

„A jestli ne, budeš odsud muset zmizet.“

„Eliasi, ty blázne, já tě potřebuju, jestli chci dostat Darina...“

Položí mi prst na rty a zachytí můj pohled.

Skladiště před námi je tiché. Za námi hoří město. Vzpomenu si,

kdy jsem se na něj naposledy takhle dívala — bylo to těsněpřed

tím, než jsme se políbili. A podle toho, jak napjatě vydechne, mám

dojem, že mu to taky prolétlo hlavou.


31

„Kde je život, tam je naděje,“ řekne. „To mi kdysi povědělajed

na odvážná holka. I kdyby se mi něco stalo, nepropadej panice.

Určitě na něco přijdeš.“

Než mě znovu zaplaví pochybnosti, svěsí paži a zlehka, jako

když z cihlové pece stoupají oblaka prachu, přeběhne ke skladišti.

Sleduju jeho pohyby a jsem si bolestně vědoma chatrnostina

šeho plánu. Všechno, co se dosud stalo, bylo výsledkem síly vůle

nebo čirého, nezaslouženého štěstí. Nemám ani ponětí, jak sedo

stat bezpečně na sever, protože jsem byla přesvědčená o tom, že

mě tam dovede Elias. Vůbec nevím, jak vniknout do Kaufu,proto

že jsem doufala, že to bude vědět Elias. Nemám nic jiného než svůj

vnitřní hlas, který mi říká, že musím bratra zachránit, a Eliasův

slib, že mi pomůže. Zbytek jsou jenom přání a naděje. Na světě

není nic křehčího.

To nestačí. Nestačí. Vítr mi cuchá vlasy, je chladnější, než by

měl být na sklonku léta. Elias zmizí ve dvoře skladiště. Nervy mám

napjaté k prasknutí, a ačkoliv zhluboka dýchám, připadá mi, že

nemám dost vzduchu. No tak. Honem. Čekání na znamení jene

snesitelné.

A pak to zaslechnu. Je to tak rychlé, že mi na okamžikpřipa

dá, jako bych se spletla. Doufám, že jsem se spletla. Ale pak se to

ozve znovu.

Tři ostrá písknutí. Ostrá, náhlá a plná varování.

Velitelka nás vypátrala.


32

IV

ELIAS

Matka je lstivá a dokáže svůj hněv obratně skrývat. Obalí jejkli

dem a pohřbí hluboko v sobě. Pak nad ním udupe zem, vztyčíná

hrobní kámen a předstírá, že je po něm. Já ho však vidím v jejích

očích. Doutná na periferii jejího pohledu, jako když okraje papíru

těsně před vzplanutím zčernají.

Je mi odporné, že mám stejnou krev jako ona. Kéž bych si ji

mohl vydrhnout z těla.

Stojí tam u tmavých vysokých městských hradeb a až nastří

brný záblesk masky vypadá jako jeden z mnoha nočních stínů.

Vedle ní se nachází naše úniková cesta, dřevěné dveře tak hustě

obrostlé uschlými popínavými rostlinami, že vůbec nejsou vidět.

Ačkoliv nemá v rukou zbraň, její poselství je jasné. Jestli chceš

odejít, musíš se dostat přese mě.

U všech horoucích pekel. Doufám, že Laia slyšela moje varovná

hvízdnutí. Doufám, že se bude držet dál.

„Že ti to ale trvalo,“ řekne velitelka. „Čekám tu už několikho

din.“

Vrhne se na mě a v dlani se jí objeví dlouhý nůž tak rychle,

jako by jí vyrašil z kůže. Tak tak před ní uskočím a pak na niza

útočím šamšíry. Odtančí před mým útokem, aniž se obtěžujezkří

žit se mnou ostří, a pak po mně hodí vrhací hvězdu. Mine mě jen

o vlásek. Než sáhne po další, přiženu se k ní a kopnutím do hrudi

ji srazím k zemi.


33

Zatímco se snaží vydrápat na nohy, pročesávám pohledem

okolí, jestli se tam někde neskrývají vojáci. Městské hradby jsou

prázdné a okolní střechy jakbysmet. Z dědečkova skladiště se

neozývají žádné zvuky. Ale stejně nedokážu uvěřit tomu, že ně

kde blízko nečíhají její zabijáci.

Zprava něco zaslechnu a zdvihnu šamšíry, očekávám šíp

nebo kopí. Ale je to jen velitelčin kůň přivázaný ke stromu.

Poznávám sedlo rodu Veturiů — je to jeden z dědečkových

hřebců.

„Jsi nervózní.“ Velitelka povytáhne jedno stříbrné obočí ako

nečně se postaví. „To nemusíš. Přijela jsem sama.“

„A proč bys to dělala?“

Velitelka po mně vrhne další hvězdy. Když se shýbnu, proskočí

kolem mě za strom, k němuž je uvázaný její kůň, pryč z dosahu

nožů, které po ní házím.

„Jestli si myslíš, že na to, abych tě zničila, potřebuju armádu,“

řekne, „tak to jsi, chlapče, na omylu.“

Rychlým pohybem si u krku rozepne uniformu — při pohledu

na košili z živého kovu, jíž nedokážou proniknout sečné zbraně,

se znechuceně ušklíbnu.

Je to Helenina košile.

„Vzala jsem si ji od Heleny Aquilly.“ Velitelka vytasí šamšíry

a s lehkou elegancí začne odrážet můj útok. „Těsně předtím, než

jsem ji předala Černé hlídce k výslechu.“

„Helena nic neví.“ Odrážím matčiny rány a ona kolem mě tančí.

Zažeň ji do úzkých. A pak jí zasaď rychlou ránu do hlavy, aby ztra­

tila vědomí. Ukradni jí koně. Uteč.

Když do sebe naše šamšíry narazí a jejich zvláštní hudbana

plní dosud tiché skladiště, velitelka vydá podivný zvuk. Po chvíli

si uvědomím, že se zasmála.

Nikdy jsem neslyšel, že by se matka smála. Nikdy.


34

„Věděla jsem, že sem přijdeš.“ Pustí se do mě šamšíry, já seshýb

nu, abych jí proklouzl pod rukama, a cítím závan větru od jejích

čepelí, které se proženou jen kousíček od mého obličeje. „Zvážil

jsi útěk městskou branou. Pak tunelem, řekou, doky. Nakonec se

všechny možnosti ukázaly jako příliš obtížné, zejména když se za

tebou táhne ještě ta tvoje malá kamarádka. Vzpomněl sis na tohle

místo a předpokládal jsi, že o něm nevím. Hlupáku.“

„Ona je tady, abys věděla.“ Když zablokuju její útok a škrábnu

ji na paži, velitelka podrážděně zasyčí. „Ta učenecká otrokyně.Ně

kde tady číhá. A dívá se.“ Velitelka si pohrdlivě odfrkne a zvýší

hlas. „Vytrvale se držíš života, jako ten šváb! Nic jiného ostatně

ani nejsi. Předpokládám, že tě zachránili auguři. Měla jsem těpo

řádně rozmáčknout.“

Zůstaň schovaná, Laio! vykřiknu v duchu, ale nahlas si to říct

netroufám, jinak Laia skončí s jednou z matčiných hvězd v hrudi.

Velitelka má teď skladiště za zády. Mírně oddechuje a oči se jí

vražedně třpytí. Touží se mnou skoncovat.

Naznačí výpad nožem, ale když ho zablokuju, podrazí mi nohy

a zaútočí. Odvalím se a těsně se vyhnu smrti probodnutím no

žem, nicméně vzápětí ke mně se svistotem přiletí další dvěhvěz

dy, a ačkoliv jedné uniknu, druhá mě zasáhne do bicepsu.

V šeru za matkou se mihne zlatá kůže. Ne, Laio. Drž se dál.

Matka odhodí šamšíry a vytáhne dvě dýky. Chystá se mědora

zit. Vší silou se na mě vrhne a zasazuje mi údery tak prudce, abych

si ani nevšiml, kdy vydechnu naposledy.

Odrážím ji příliš pomalu. Do ramene se mi zakousne ostří a já

uskočím, ale ne dost rychle na to, abych se vyhnul surovémuko

panci, kterým mě srazí na kolena. Náhle vidím dvě velitelky ačty

ři ostří. Tohle je tvůj konec, Eliasi. V hlavě se mi rozléhá lapání

po dechu — slyším svůj vlastní dech, mělký a bolestný. Matka se

chladně uchechtne, zní to, jako když kámen drtí sklo. Napřáhne


35

se k smrtícímu úderu. A pouze šerosrázský výcvik, její výcvik, mi

pomůže instinktivně zdvihnout šamšír a zadržet její dýku. Jenže

má síla je ta tam. Jeden po druhém mi vykopne šamšíry z rukou.

Koutkem oka zahlédnu, jak se blíží Laia s dýkou v ruce. Nech

toho, sakra. Ona tě ve vteřině zabije. Ale pak mrknu a Laia je pryč.

Nejspíš se mi to jen zdálo — ten kopanec mi otřásl myslí, jenže

pak se Laia objeví znovu a hodí matce přímo do očí hrst písku.

Velitelka prudce odvrátí hlavu a já šátrám po šamšírech na zemi.

Ve chvíli, kdy se na mě matka podívá, právě jeden zdvihám.

Očekávám, že její zápěstí v ochranné rukavici vyletí a zara

zí můj meč. Očekávám, že zemřu s pohledem na její škodolibý

triumf.

Ale místo toho se jí v očích objeví výraz, který nedokážu ni

kam zařadit.

Pak ji můj šamšír zasáhne do spánku takovou silou, že ji to

přinejmenším na hodinu omráčí. Padne k zemi jako pytel mouky.

Když se na ni s Laiou díváme, zmocní se mě zuřivost a zmatek.

Existuje vůbec nějaký zločin, který moje matka nespáchala?Mys

lím na všechny ty, které zbičovala, zavraždila, zmučila a uvrhla

do otroctví. A teď před námi leží úplně bezbranná. Bylo by tak

snadné ji zabít. Maska v mém nitru mě nabádá, ať to udělám. Teď

nesmíš zaváhat, ty blázne! Nebo budeš litovat.

Ale ta myšlenka mě odpuzuje. Ne, svou vlastní matku nezabiju,

a už vůbec ne tímhle způsobem, i když je to taková zrůda.

Zahlédnu nějaký pohyb. Ve stínu skladiště se skrývá postava.

Voják? Možná — ale nejspíš je příliš zbabělý na to, aby vylezl abo

joval. Možná nás viděl, možná ne. Zjišťovat to nebudu.

„Laio.“ Popadnu matku za nohy a táhnu ji do skladiště. Je tak

lehoučká. „Přiveď toho koně.“

„Je... je opravdu...“ Podívá se na velitelčino tělo a já zavrtím

hlavou.


36

„Koně,“ zopakuju svůj povel. „Odvaž ho a přiveď ke dveřím.“Za

tímco plní můj rozkaz, odříznu z kotouče, který mám v tlumoku,

kus lana a svážu matce zápěstí a kotníky. Až se vzbudí, příliš ji

to nezdrží, ale společně s ránou do hlavy by nám to měloposkyt

nout dost času, abychom se dostali ven ze Serry dřív, než za námi

pošle vojáky.

„Musíme ji zabít, Eliasi.“ Laie se třese hlas. „Jakmile se probere,

pustí se za námi. Nikdy se do Kaufu nedostaneme.“

„Já ji zabíjet nehodlám. Jestli to chceš udělat ty, tak si pospěš.

Nemáme čas.“

Odvrátím se od ní, abych ještě jednou prohlédl tmu za námi.

Ať už nás sledoval kdokoliv, je pryč. Musíme počítat s nejhorším:

že to byl voják a že spustí poplach.

Na serrských hradbách nehlídkuje žádná stráž. Konečně máme

trochu štěstí. Po několika silných úderech se dveře pokryté po

pínavými rostlinami otevřou a jejich panty hlasitě zaskřípají.

Během několika vteřin projdeme masivní městskou hradbou. Na

chvíli vidím dvojmo. Ta zatracená rána do hlavy.

Plížíme se s Laiou rozlehlým meruňkovým sadem a kůň kla

pe za námi. Laia ho vede a já jdu před ní s vytaseným šamšírem.

Velitelka se rozhodla čelit mi o samotě. Možná v tom byla její

pýcha a touha dokázat sobě samé i mně, že mě dokáže zničit bez

pomoci. Ale ať už k tomu měla jakýkoliv důvod, nepochybuju

o tom, že ven postavila přinejmenším několik oddílů vojáků, aby

nás chytili, kdybychom se probili přes ni. Vím jistě, že matka má

vždycky záložní plán.

Jsem vděčný za inkoustově černou noc. Kdyby svítil měsíc,

snad no by nás mohl z hradeb sestřelit zkušený lukostřelec. Takhle

splýváme se stromy. Ale stejně temnotě nedůvěřuju. Čekám, až

ztichnou cvrčci a další noční tvorové a až mi vychladne pokožka,na

slouchám, jestli se někde neozve zavrzání bot nebo zaskřípění kůže.


37

Ale zatímco procházíme sadem, po Impériu není nikde ani

stopy.

Když se blížíme ke konci stromořadí, zpomalím. Poblíž rychle

plyne přítok řeky Rei. Jedinými osvětlenými body v poušti jsou

dvoje kasárny, na kilometry vzdálené od sebe navzájem i od nás.

Mezi nimi se rozléhají údery bubnů, které mluví o pohybujedno

tek v Seřře. V dálce se ozvou údery koňských kopyt a já ztuhnu —

ale zvuk se od nás vzdaluje.

„Něco mi tu nehraje,“ řeknu Laie. „Matka by sem určitě roz

místila stráže.“

„Možná si myslela, že je nebude potřebovat,“ zašeptá Laiane

jistě. „Že nás zabije sama.“

„Ne,“ oponuju jí. „Velitelka má vždycky záložní plán.“ Náhle si

přeju, aby s námi byla Helena. Jako bych ji viděl před sebou, jak

vraští stříbrné čelo, zatímco její mysl trpělivě rozplétá fakta.

Laia vztyčí hlavu. „I velitelka dělá chyby, Eliasi,“ řekne. „Oba

nás podcenila.“

To je pravda, ale přesto mě pořád sužuje neodbytný pocit, že

něco není v pořádku. U všech ďasů, hrozně mě bolí hlava. Je mi na

zvracení. Chce se mi spát. Uvažuj, Eliasi. Co jsem to viděl vmat

činých očích, než jsem ji srazil k zemi? Nějaké citové hnutí. Něco,

co by jindy nedala najevo.

A po chvíli mi to dojde. Bylo to uspokojení. Velitelka mělara

dost.

Ale proč by měla radost z toho, že ji zbavím vědomí ranou do

hlavy, poté co se mě pokusila zabít?

„Ona neudělala chybu, Laio.“ Vyjdeme na otevřené prostranství

za sadem a já zkoumám bouři, která se sbírá desítky kilometrůda

leko nad Serranským pohořím. „Ona nás nechala jít.“

Ale nechápu proč.


38

V

HELENA

Věrnost až do konce.

Heslo rodu Aquillů, které mi otec pošeptal do ucha chvíli poté,

co jsem se narodila. Vyslovila jsem ta slova snad tisíckrát. Nikdy

jsem o nich nezapochybovala.

Teď o těch slovech přemýšlím, zatímco sedím mezi dvěma

legionáři v podzemním žaláři pod Šerosrázem. Věrnost až do

konce.

Věrnost komu? Své rodině? Impériu? Svému srdci?

Ke všem ďasům s mým srdcem. To kvůli němu jsem skončila

tady.

„Jak se Eliasi Veturiovi podařilo uprchnout?“

Z úvah mě vyruší vyšetřovatel. Jeho hlas je stejně necitelný

jako před několika hodinami, když mě s velitelkou hodili do této

díry. S pomocí oddílu Masek mě zahnala do kouta předšerosráz

skými kasárnami. Vzdala jsem se bez boje, stejně mě praštila tak,

že jsem ztratila vědomí. A pak se jí nějak povedlo svléknout mi

stříbrnou košili, kterou mi darovali auguři, imperiální svatí muži.

Košili, která se mi zapustila do kůže a díky níž jsem byla téměř

neporazitelná.

Možná bych se měla pozastavit nad tím, jak ji ze mědokáza

la stáhnout. Ale já se tomu nedivím. Na rozdíl od zbytku tohoto

zatraceného Impéria jsem nikdy neudělala tu chybu, že bychve

litelku podcenila.


39

„Jak se mu podařilo utéct?“ Vyšetřovatel se do toho zase pustil.

Potlačím povzdech. Na tu otázku už jsem odpověděla snad stokrát.

„Nevím. V jednu chvíli jsem mu měla useknout hlavu a hned

potom jsem slyšela jen zvonění v uších. Když jsem se podívala na

popravčí pódium, byl pryč.“

Vyšetřovatel pokyne dvěma legionářům, kteří mě drží.Připra

vím se.

Nic jim neříkej. Ať už se bude dít cokoliv. Než Elias utekl,slíbi

la jsem mu, že ho budu naposledy krýt. Jestli se Impérium dozví,

že uprchl tunely, že cestuje s tou Učenkou nebo že mi dal svou

Masku, vojáci ho snadno vystopují. Živý by se z města nedostal.

Legionáři mi strčí hlavu do vědra odporné vody. Sevřu rty,za

vřu oči a snažím se zůstat uvolněná, ačkoliv si nepřeju nic jiného

než se začít bránit. Držím se jediného obrazu, tak jak nás toveli

telka během výslechového výcviku naučila.

Elias je na útěku. Usmívá se v nějaké vzdálené, sluncem zalité

zemi. Nachází svobodu, kterou tak dlouho hledal.

Plíce se mi napínají a pálí. Elias utíká. Elias je volný. Topím se,

umírám. Elias utíká. Elias je volný.

Legionáři mi vytáhnou hlavu z vědra a já se prudce, zhluboka

nadechnu.

Vyšetřovatel pevnou rukou otočí můj obličej k sobě a přinutí

mě, abych se mu podívala do zelených očí, které se bledě aneci

telně třpytí ve stříbrné masce. Po všech těch hodinách, kdy se mě

vyptával na tytéž otázky a slyšel stále stejné odpovědi, očekávám

náznak hněvu nebo přinejmenším frustrace. Ale on nevypadároz

rušeně. Působí zcela klidně.

Kvůli snědé pleti, propadlým tvářím a hranatým očím mu vdu

chu přezdívám Seveřan. Ze Šerosrázu vyšel teprve před pár lety,

je příliš mladý na to, aby ho přijali k Černé hlídce, natož aby z něj

udělali vyšetřovatele.


40

„Jak se mu podařilo utéct?“

„Vždyť jsem vám právě řekla...“

„Cos dělala po výbuchu v kasárnách lebek?“

„Měla jsem dojem, že jsem ho zahlédla. Ale ztratil se mi.“ Což

je určitá verze skutečnosti. Nakonec se mi opravdu ztratil.

„Jak se mu podařilo odpálit ty výbušniny?“ Seveřan pustí můj

obličej a pomalu kolem mě přechází. Jako by splýval se stíny, až

na rudou skvrnu na uniformě — obraz křičícího ptáka. Je tosym

bol Černé hlídky, imperiálních vnitrostátních jednotek. „Kdys

mu pomohla?“

„Já jsem mu nepomohla.“

„Byl to tvůj spojenec. Tvůj přítel.“ Seveřan vytáhne něco zkap

sy. Zacinká to, ale nevidím, co to je. „A ve chvíli, kdy má býtpopra

ven, se spustí série výbuchů, které málem srovnají se zemí celou

školu. Vážně čekáš, že uvěřím tomu, že to byla náhoda?“

Mlčím, a tak Seveřan pokyne legionářům, aby mě znovu po

nořili. Zhluboka se nadechnu a vytěsním z hlavy všechno kromě

myšlenky na Eliase, kterému se podařilo uprchnout.

A v tu chvíli, zrovna když mě potápějí, si vzpomenu na ni.

Na tu učeneckou holku. Na její tmavé vlasy a křivky a tyza

tracené zlaté oči. Jak ji držel za ruku, když utíkali přes dvůr.

Jak vyslovovala jeho jméno, které na jejích rtech znělo jako

píseň.

Trocha vody se mi dostane do úst a já ji spolknu. Chutná po

smrti a po moči. Vykopnu a začnu se rvát s legionáři, kteří mě drží.

Uklidni se. Takhle vyšetřovatelé ničí vězně. Jedna prasklina a on

do ní zarazí



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist