načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Plachetnice na vinětách – Jiří Hájíček

Plachetnice na vinětách

Elektronická kniha: Plachetnice na vinětách
Autor: Jiří Hájíček

Marie, vysokoškolská učitelka angloamerické literatury opouští dočasně pražskou metropoli a odjíždí navštívit rodiče. Čas je neúprosný a matka s otcem se potýkají s nemocemi, jež se ve vyšším věku přirozeně dostavují. Marie ovšem zjišťuje, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2%hodnoceni - 57.2% 57%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 293
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-275-0209-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Marie, vysokoškolská učitelka angloamerické literatury opouští dočasně pražskou metropoli a odjíždí navštívit rodiče. Čas je neúprosný a matka s otcem se potýkají s nemocemi, jež se ve vyšším věku přirozeně dostavují. Marie ovšem zjišťuje, že idealistický obraz jihočeského venkova, který si pamatovala z dětství, dávno zmizel. V původním domově se vzhledem k dlouhé nepřítomnosti stává cizincem a k vyrovnanému stavu její mysli nepřispívá ani nedávno rozpadlé manželství, ani napětí mezi ní a její poněkud dominantní sestrou. A i když se v nedalekém Krumlově rýsuje dojemně selankovitý vztah s mladým knihkupcem, Marie ví, že není čas na snění. Že tu jsou traumata z minulosti, strach ze smrti nejbližších či téměř nesmiřitelné odcizení s vlastním sourozencem. Že zmizely útulnost a bezpečí, ale přece jen je možné jako symbol naděje zahlédnout "bílé plachty na modré hladině" nebo něco podobného.

Popis nakladatele

Vzdálenost mezi lidmi může být bez konce.

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knih kupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče — dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky — a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se „shakespearovskou láskou“…

-----

Hájíček je jazykově kultivovaný, má smysl pro dramatičnost událostí a svou pointu umí „držet“ do posledních odstavců vyprávění.

– Milan Jungmann, Tvar

Hájíček je mistr, stačí mu náznak k charakterizaci člověka i krajiny, jedinou dialogickou výměnou umí rozprostřít zápletku i vystihnout lidskou povahu.

– Klára Kubíčková, MF Dnes

Odklon od velkých společenských témat a přesun do intimity příběhů, které jsou více osobní a niterné. To, co bylo patrné už v románu Dešťová hůl, platí v ještě větší míře pro Hájíčkovu novou knihu.

Zařazeno v kategoriích
Jiří Hájíček - další tituly autora:
Selský baroko Selský baroko
Rybí krev Rybí krev
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Dešťová hůl Dešťová hůl
Plachetnice na vinětách Plachetnice na vinětách
 (audio-kniha)
Plachetnice na vinětách Plachetnice na vinětách
 
K elektronické knize "Plachetnice na vinětách" doporučujeme také:
 (e-book)
Valentýnka a veterinární ordinace Valentýnka a veterinární ordinace
 (e-book)
Nikdo není doma Nikdo není doma
 (e-book)
Lanovka nad Landekem Lanovka nad Landekem
 (e-book)
Král králů Král králů
 (e-book)
Já, rytíř Já, rytíř
 (e-book)
Úzkosti a jejich lidé Úzkosti a jejich lidé
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jiří

Hájíček


Plachetnice

na vinětách



Plachetnice na vinětách Brno 2020

Jiří

Hájíček © Jiří Hájíček, 2020

Cover art © Matěj Lipavský, 2020

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2020

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0318-6 (PDF)

ISBN 978-80-275-0319-3 (ePUB)

ISBN 978-80-275-0320-9 (MobiPocket)

říjen 2018

Marie se uviděla v zrcadle. Pod malou elektrickou zá

řivkou nad umyvadlem ji pálily oči. Namodralé rty,

pobledlá, unavená tvář, kruhy pod očima. Její čelo

nebylo čisté. Zamračené nebe z dávných dob nad Čes

kým Krumlovem. Morová rána.

Začala se svlékat, pohyby vláčné, sama v umakarto

vém jádru starého panelákového bytu. Nalíčená tvář v  zrcadle jí připomněla masku ze staré commedie

dell’arte. Jednu z  postav na stěně Maškarního sálu

krumlovského zámku. Nahlas se zasmála. Sáhla si do

masky Kolombíny vatovým polštářkem.

Únava se soustředila v  hlavě, ve spáncích, žízeň

drhla v hrdle při polykání. I jazyk měla namodralý.

Najednou jí nervy rozdrnčel ostrý zvuk telefonu.

Vyzvánění šlo ze zadní kapsy jejích kalhot, od zadku

se vibrace rozlézaly po páteři nahoru. Sáhla pro plochý

mobil, hned jí z dlaně upadl do umyvadla. Zažloutlá

keramika byla suchá.

„Policie České republiky, strážmistr Soukal. Vy jste

Marie Solecká?“

„Ano,“ zachraptěla do telefonu.

„Jste majitelkou černého subaru státní poznávací značky 5A4 6132?“

„Jo, to je moje auto. Stalo se něco?“

„Na to se chceme zeptat vás. Řídila jste to auto?“

„Jako dneska? Ne.“

„Potřebujeme s vámi mluvit. Kde teď jste?“

„V bytě u sestry.“

„Ale kde?“

„V Krumlově...“

„Výborně. Řekněte mi adresu, pošlu pro vás někoho z krumlovské posádky.“

„Ale proč?“

Seděla na schodech před vchodem do paneláku.

Pod baloňákem cítila, jak si oblečení natáhla zpátky

ve spěchu a  ledabyle. Tričko a  svetřík, rovnala si je

pod kabátem a vrtěla se na schodu, když u obrubníku

zabrzdilo policejní auto. Schovala do kabelky mobil,

nikomu se nedovolala, otec i  matka měli telefony

zřejmě vypnuté. Ve spáncích jí pulzovala krev a chladil ji ostrý podzimní vítr. Vstala a trochu se jí zatočila

hlava, cítila na sobě zkušený pohled staršího policisty.

Otevřel zadní dveře auta.

„Nikam s váma nepojedu.“

„Jste majitelkou toho auta.“

„Ale neřídila jsem ho. Řeknete mi, co se stalo?“

„Musím vás požádat o dechovou zkoušku,“ řekl jí

policista.

„Pila jsem červené víno. To se nesmí?“

„Podstoupíte dechovou zkoušku, prosím?“

„Stalo se něco s  mojí sestrou? Nebere mi telefon.“

Policista byl trpělivý, cítila jeho pohled. Mávla ru

kou a vzala si od něho detektor, vší silou vydechla do náustku. Nakonec nastoupila, a když se policejní vůz rozjel, na zadním sedadle se jí udělalo mírně nevolno.

Když sjížděli z kopce ze sídliště Plešivec, za bočními

skly se temně blýskala noc. Na služebnu to trvalo jen

pár minut.

„Čtyřicet sedm let, rozvedená, trvalé bydliště Pra- ha 6 — Dejvice,“ diktoval za stolem starší muž v uniformě a  v  ruce držel kartičku  občanského průkazu.

Druhý policista ťukal do klávesnice počítače.

„Vaše povolání?“

„Učím na univerzitě. Řeknete mi už, prosím, co se

stalo?“

Policista jí neodpověděl, měl telefon u ucha a zapi

soval si do poznámkového bloku. Když hovor ukončil,

podíval se do poznámek a pak na Marii.

„Znáte Ladislava Kořenského? Bytem Markvar

tice 15?“

„To je můj švagr.“

„Tvrdí, že řídil vaše auto.“

„Ano, půjčila jsem ho sestře, to jejich se porouchalo.“

„Vaše auto, paní Solecká, stojí opuštěné upro

střed louky za Přídonicemi. Zároveň odtud máme na

hlášeno těžké ublížení na zdraví. Je tam naše hlídka z Kaplice.“

„Co se teda stalo? Mám v Přídonicích oba rodiče.“

„Váš švagr nemá od auta klíčky a tvrdí, že neví, kde

jsou,“ řekl policista s prošedivělými vlasy na skráních.


10

„Dechová zkouška na alkohol u něj byla negativní,“ do

dal, když se znovu podíval do bloku.

„Což se o vás říct nedá,“ řekl ten druhý a podíval se

na Marii. „Jedna celá osm promile.“

Pokrčila rameny.

„Slavila jste?“

„Jo. Rozlučka s Krumlovem.“

„Rozlučka s Krumlovem...“ zopakoval po ní starší

policista unaveně a  pousmál se, spíš sám pro sebe.

„Tak co se děje? Chci do Přídonic.“

„Vezmu vás tam, paní Solecká.“

Policista měl stále trpělivý výraz a mluvil tiše.

„Mám náhradní klíčky od auta,“ řekla Marie a zma

teně šátrala v kabelce.

Černé SUV bylo zablácené až na oknech, trčelo upro

střed louky s polehanou zažloutlou trávou, celé naklo

něné dopředu a  čumákem zabořené v  terénní vlně.

Reflektory policejního vozu do něho pražily dvěma jas

nými kužely světla. Tmavé nebe se zdálo nízko, Marie

se chvěla zimou. Nic nechápala. Zahlédla švagra, jak

stojí opodál se dvěma jinými policisty v uniformách.

Láďa, chlap jako hora, věneček světlých vlasů kolem

pleše. Pak se obě skupinky daly do pohybu směrem

k  sobě. Kaplická policejní hlídka a  krumlovský poli

cista s Marií v závěsu. Ta se bořila střevíčky na podpat

cích do hlíny, zahnědlá tráva ji studila a šlehala přes

kotníky. Zůstali na sebe se švagrem koukat. Snažila


11

se něco vyčíst z jeho tváře, neznatelně kroutil hlavou,

jako by se jí pokoušel něco naznačit. Kapličtí policajti

byli dva a  hodně rozčilení. Hubený a  silný. Laurel

a  Hardy, napadlo Marii. Podsaditý chlapík v  placaté

čepici prudce gestikuloval, když mluvil s  krumlov

ským kolegou.

„Nebudeme sem jezdit ke každý hospodský strkanici!“

„A co to ublížení na zdraví?“ zeptal se policista, který přivezl Marii.

„Všechno vzali zpátky. Z  toho chlapa, co volal, nemůžeme nic kloudnýho dostat, je dost nalitej. Hospodskej tvrdí, že se nic nestalo. Vesničani mlčí, zalezlí

ve svejch chalupách. Nikdo nic neví. My jedeme pryč.“

„Ale já mám zprávu, že záchranka někoho odvezla do krumlovský nemocnice.“

„To byl tchán,“ promluvil poprvé Ladislav.

„Co je s tátou, Láďo?“ vyhrkla Marie.

„Tchán je kardiak,“ pokračoval Ladislav. Byl otočený k  policistům, na Marii se nedíval. „Dostal záchvat.“

„Co jste tu vyváděl, proboha?“ zeptal se krumlovský policista s pohledem upřeným na osamělé černé auto uprostřed palouku.

Ladislav mlčel. Marie na něm visela pohledem.

„Nemůžu mu dát ani blokovou pokutu, když se

vlastně nic nestalo,“ soptil policista z kaplické hlídky.

Ten hubený přikyvoval a sprostě zaklel.

„Chtěl jsem ho jen projet v terénu, pořádně ho vyzkoušet,“ řekl klidně Ladislav a  podíval se směrem k autu.

Krumlovský policajt se svítilnou v ruce chvíli svítil

kolem sebe a sledoval klikaté stopy po pneumatikách,

divoké oblouky vyježděné v nesečené trávě na malé

loučce za vesnicí.

„A kde máte klíčky od zapalování?“

„Asi mi vypadly někde cestou. Trochu jsem zpanikařil a šel do vsi pro traktor, aby mě vytáhl.“

„Nežvaňte hlouposti a  koukejte s  tím odjet,“ přerušil ho kaplický policajt. „S touhle károu se můžete prohánět klidně támhle v Boleticích mezi tankama.“

Marie podala švagrovi klíčky. Jeho pleš se blyštěla

do noci.

„Už mě vážně neserte,“ obořil se znovu na Ladi

slava kaplický policista, „tenhle výjezd vás ještě přijde

draho, to se spolehněte. A to auto ať je pryč. Nemá tu

co dělat.“

Marie se švagrem zůstali na chviličku sami, když

se všichni tři policisté domlouvali opodál. Marie ne

slyšela zřetelně, co říkají, jen viděla, jak rozhazují

rukama.

„Táta je zase v nemocnici?“

Ladislav přikývl.

„A co má bejt tohle?“ pohodila Marie hlavou směrem ke svému vozu.

„Nemůžu ti teď nic říct,“ promluvil tiše její švagr

a skoro neotevřel ústa. Ohlížel se nenápadně po poli

cistech. „Autu nic není, ty klíčky snad najdeme.“

„Co máma? A kde je Veronika?“

„Matka si vzala sedativa, teď doufám spí. Verča je u ní.“

„A co říkali doktoři na tátu?“

„Změřili mu tlak a vzali si ho s sebou. Měl snad dvě

stě na sto padesát.“


13

Oba se ohlédli. Kapličtí policisté odcházeli ke slu

žebnímu vozu a ten krumlovský se vracel k nim.

„Ty teda vypadáš,“ stačil ještě říct Ladislav. „Nechceš

k nám? Udělám ti kafe.“

Marie zavrtěla hlavou.

„Vracím se do Krumlova, chcete vzít zpátky?“ volal

přicházející strážmistr.

„To bych ráda, děkuju.“

Nasedli do rozsvíceného policejního auta, stráž

mistr ještě chvíli za volantem sledoval, jak černé su

baru pomalu vycouvalo z mělké prohlubně a pustilo

se přes louku k silnici.

„Nerozumím tomu ani za mák,“ řekl a  podíval se

na Marii. „Vy ano?“

„Taky ne.“

Pomalu přejeli po trávě k úzké asfaltce ve stopách

velkého SUV a pak se dali na druhou stranu.

„Ale já mám svejch starostí až nad hlavu, víte?“ řekl

strážmistr Marii. „Naštěstí to budou sepisovat a uza

vírat kapličtí.“

Tu čtvrthodinu zpáteční cesty už nepromluvili.

Ve  městě před křižovatkou mu Marie řekla, že vy

stoupí v centru.

„Odvezu vás až nahoru na sídliště,“ nabídl jí poli

cista a starostlivě se na ni podíval.

„Ne, děkuju. Musím se projít.“

„Teď? A sama? No, jak myslíte...“

Některé dny jsou ukrutně dlouhé. Spojené s  nocí

a s dalším ránem. Marie vystoupila. Bylo čtvrt na čtyři

ráno. Vešla do spleti starobylých uliček, podpatky se jí

po dláždění smekaly. Došla k nízkému domu na nároží.


14

Je třeba vrátit klíč. Řekla to polohlasem. Všude ticho,

okna domu tmavá. Sundala klíč z  kroužku od ostatních klíčů. Když natahovala ruku ke schránce na dopisy, podívala se na dveře. Nevhodila klíč do štěrbiny, nechala ruku klesnout. Chvíli váhala a pak zkusila str

čit klíč do zámku. Šlo to. Šlo jím i otočit, bez problémů

odemkla. Vešla do tmy, zavřela za sebou dveře a chvíli

čekala. Naslouchala, snažila se rozkoukat ve tmě. Pak

zavolala. Napoprvé jí selhal hlas, napodruhé už zře

telně. „Je tu někdo?“ Zvolání se odráželo od prázd

ných stěn. Tápavě s rukama napřaženýma před sebou

došla opatrně ke dvěma schůdkům po levé straně. Vy

stoupala nahoru a ve tmě kopla do prázdných lahví

na podlaze, ten rachot ji na chvíli vylekal a  zastavil uprostřed kroku. Posvítila si mobilním telefonem. Pohovka přiražená ke zdi, kolem se povalovaly dvě lahve.

Nahlas vydechla a nahmatala kliku od úzkých dveří.

Byly pootevřené. Mdlá běloba umyvadla v  přítmí.

Dlouze se napila z vodovodního kohoutku, vycouvala

z místnůstky a klesla na pohovku u stěny.

Jen prázdné knižní regály a opuštěná, zaprášená

pohovka. To je všechno, co zbylo z krumlovské sezony.

Všechno je pryč. Zůstal jen prodejní pult v první míst

nosti. Filip už za ním nestojí a  nebude stát. Vůbec,

všechny už odvezli. Pryč je Henry James, Walt Whit

man i  Jane Austenová. Herman Melville, Graham

Greene a Flannery O’Connorová. Po knihách zůstaly

prázdné police. Pár pavučin. Na stěnách jen vybledlé

obdélníkové plochy po sundaných obrazech. Visely

tu v paspartách portréty Edgara Allana Poea a Virgi

nie Woolfové. Najednou na Marii dolehlo vyčerpání z probdělé noci. Z posledních sil ze sebe strhla podzimní plášť. Slabost ji stáhla na pohovku. Skopla z nohou zablácené střevíce, lehla si na bok a přikryla se kabátem. Docentka literatury na odřeném divanu, na podlaze zaschlý koláč rozteklého vosku. Zčernalý knot uprostřed. Zavrněla únavou a zavřela oči. Z po

tahu ucítila slabou vůni dámského parfému. Vědomí

se zamotávalo do snů. Spánek přišel rychle.

Když si promnula oči a podívala se na hodinky na

zápěstí, bylo deset hodin. Probudila ji zima a vzdálený zvuk vyzvánějícího telefonu. Tu vůni cizího parfému pořád cítila, snad jí ulpěla na skráni, na levé tváři.

Vrávoravě došla k otevřeným dveřím. Pod oblečením

nepříjemné svědění zaschlého potu. Patro vyprahlé

žízní a pachuť po víně. Hrábla do kabelky a vyndala

mobil. Nepřijatý hovor od sestry. Zatoužila po sprše, ale za dveřmi bylo jen malé umyvadlo a výlevka. Navlékla

se do pláště a dosedla zpátky na pohovku.

Takhle neslavný odjezd z  Krumlova... S  bolavou

hlavou a žaludkem jako na vodě. Vzpomínky na předchozí večer a noc byly až nepříjemně ostré.

Všechno začalo tím, že poslala tu textovou zprávu.

Když ji vyťukala, ještě pár hodin ji nechala jen ve

složce Koncepty. Myslela na něho, taky na Katku, na celé své krumlovské léto. Odeslala tu zprávu až odpoledne.

Nemyslis, ze by ten nas pribeh potreboval

nejak dopovedet? Aspon si normalne rict ahoj

a mej se hezky? Jsem dnes vecer ve meste.


16

Odpověď přišla asi za půl hodiny.

Vyklizime kram, budu tam dnes az do noci.

Odešla z baru dřív pod tajemnou záminkou, že musí

vrátit klíč. Dala sbohem letním krumlovským ka

marádkám, kadeřnici Petře a  prodavačce z  pekař

ství pod zámkem. Jednu lahev červeného zachránila

ještě neotevřenou a vydala se za Filipem. Jak se má

Shake speare? A  jak syn? Opakovala si tu otázku ces

tou Vnitřním Městem. Stylové rozloučení, když už nic

víc. Jako když se před půl rokem seznámili.

Okna v přízemí byla tmavá. Ano, elektřina je přece

vypnutá. Knihy odvezené. Přitiskla nos ke sklu, prů

chod nad schodištěm ozařovalo mihotavé světlo, zřejmě

svíčka. Pár kroků ke dveřím, sáhla do kabelky pro sva

zek klíčů. Jenže klíč nešel zasunout do zámku celý. Ne

šlo odemknout. Zaťukala na dveře. Pak silněji. Potom

jemně zabouchala. Silněji. Opřená zády o  zeď vedle

okna, v ruce svírala telefon. Stačilo pod jménem FILIP

ťuknout špičkou prstu na zelené sluchátečko na do

tykovém displeji. On tam je. Zamčený uvnitř. Strčila

mobil do zadní kapsy kalhot. Pak přimáčkla nos a čelo

na sklo. A právě v tom okamžiku zahlédla dlouhé bílé

nohy, plápolavé světlo ozářilo přední místnost. Bosé

nohy sešly po schůdkách. Ta dívka kráčela přímo k ní,

dlouhé plavé vlasy a pánská košile zapnutá jen na dva

knoflíky. Šla přímo k  oknu. Marie nebyla s  to se po

hnout, už zřetelněji rozeznávala jemný vzor Filipovy

košile a  oči té dívky. Pak se jejich pohledy potkaly.

Dívka se svíčkou v ruce zapištěla leknutím, prudce se


17

otočila a rozběhla zpátky, košile se rozevlála a Marie

na okamžik zahlédla část jejího bílého nahého zadku. Konečně odtrhla tvář od okna. Je to jedna z těch průvodkyň ze zámku.

S lahví v ruce vyrazila Marie rychle odtud. Zámek

je už pár týdnů zavřený. Zastavila se uprostřed uličky,

obchůdky potemnělé, okenice na domech zavřené. Nevrátila se do baru, prošla centrem města a stoupala po

silnici nahoru k sídlišti. Lahev otevřela až v paneláko

vém bytě. Skleničku nehledala, pila přímo z hrdla lahve. Než ji stačila dopít, rozezněl se jí mobil. To volala policie.

Otec byl bledý, ale oči živě sledovaly tváře kolem sebe.

Každá z dcer seděla na jedné straně bílé polohovací

postele. Veronika, čerstvá padesátnice, s vlasy odbarvenými do světlého melíru, trochu ohnutá záda. Za ní

stál manžel Ladislav. Byl ho skoro plný nemocniční

pokojík. Marie urovnávala otci přikrývku a on ji chytil

za ruku. Překvapeně k němu vzhlédla. Krátce podržel

její prsty ve své dlani a stiskl. Pak se unaveně usmál

a přivřel oči. Veronika s Marií se na sebe podívaly.

„Musíš odpočívat, tati,“ řekla Veronika. „Přijedeme

zase zejtra a vezmeme mámu.“

Kývl hlavou a oči nechal zavřené.

„Jak je na tom Hanzal?“ zeptal se jakoby ze spánku.

„Celkem dobře,“ řekla Veronika. „Odvedli ho nako

nec domů. Místo něj odvezla sanitka tebe. Ale na Han

zala teď nemysli, tati. Musíš spát.“

Všichni tři vyšli na chodbu. Marie rozdýchávala ten

nemocniční pach, poslední dobou ho cítila tak často,

ale ještě si na něj nezvykla, pořád jí vadil. Doháněl ji

k  úzkosti. Ta směs chemikálií a  tušené bolesti a  nejistých vyhlídek. Naděje jen ve stopové koncentraci.

Musela si sednout na lavici u stěny.

„Cos včera vyváděla?“ zeptala se Veronika a sedla si

vedle ní. „Jsi úplně zelená.“

„Já? Co vy jste vyváděli? Láďa a táta?“

Mariin švagr se rozhlédl po chodbě a přisedl si k Ma

rii z druhé strany.

„Auto máš v pořádku, tos viděla...“

„Sakra, neptám se na auto!“

Podíval se na Veroniku a ztišil hlas.

„Včera byl v hospodě a porval se s Hanzalem.“

„Cože, táta?“

„Volal mi hostinskej, ať si přijedu pro tchána. Že mu není dobře. Nechal jsem auto před hospodou, vejdu a vidím, jak otec drží starýho Hanzala pod krkem.

Odtrhnul jsem je od sebe, Hanzal vyběh ven. Zjišťoval

jsem u  hostinskýho, co se děje, a  najednou zvenku

slyším motor auta...“

„Táta srazil Hanzala tvým autem,“ skočila Veronika manželovi do řeči.

Marie nasucho polkla. Po chodbě se šourali pa cienti

v pantoflích, nemocniční personál v bílém. V potem

nělé chodbě bez oken připomínaly postavy v nemocničních županech přízraky. Trhavými pohyby se pod nízkým stropem v  zástupech sunuly bledé postavy.

Obrazy jako z nějakého béčkového hororu, jaké s ob

libou sledovala v  televizi a  četla Veronika. Marie se

snažila vyčíst víc z její tváře, než se k ní zase vrátil

švagrův hlas.

„Hanzal běžel přes louku domů a  otec ho honil autem, ten chudák kličkoval a  uhýbal... Viděl jsem,

jak ho otec srazil pravým blatníkem. Doběhl jsem je,

až když Hanzala na zemi mlátil pěstma do ksichtu.“

„Proč, proboha?“

„Nesnášej se,“ řekla Veronika.

„No to víme, nesnášej se už padesát let.“

„Mladej Hanzal přiběhl k nám a zpanikařil, hned

volal policajty,“ dodal Láďa.

„Vždyť starej Hanzal je přece taky nemocnej,“ řekla

Marie. Podívala se na švagra a pak na druhou stranu

na sestru.

„To víš, že je,“ přisvědčila Veronika. „Je po operaci tlustýho střeva.“

Před nemocnicí se Marii ulevilo, ostrý vítr ji studil

na čele.

„Vážně si můžeme to auto ještě nechat?“ zeptal se švagr Marie.

„Jasně že jo. Už mám koupenou jízdenku na autobus.“

„Tak dík,“ řekla Veronika. „Vezmeme tě na nádraží.

Tady máš vodu. Chceš aspirin?“

„Proč?“

„Na kocovinu.“

Krajina za oknem ubíhala, ovocné stromy a padající

listí, žloutnoucí louky podél silnice. Marie si nechala


20

cestu netečně probíhat před očima. Když je zavřela,

znovu viděla ty zběsilé koleje v trávě a drny vyrvané

pneumatikami. Autobus měkce houpal a Marii se dě

lalo trochu nevolno. Možná taky z té neodbytné před

stavy — jeden na smrt nemocný stařec pronásleduje

druhého, chalupy mají už sto let jen pár metrů od

sebe. Tlučou se pěstmi a zápasí ve studené podzimní

trávě. Kardiak proti onkologickému pacientovi. Stará

zděděná rodová nenávist. Marie se napila z malé PET

lahve, kterou jí před krumlovskou nemocnicí dala

sestra, opřela si hlavu do sedadla a zkusila se nechat

uspat tím těžkopádným houpáním a monotónní jízdou.

Ale nešlo jí to. Takhle neslavně opouštět Český

Krumlov. Se vztekem na sebe samu. Vykoledovala si,

co jí patřilo. Přes dvě hodiny bude trvat trýznivá jízda

a není úniku, ani do úzké uličky. Všechna místa v auto

buse vyprodaná, vedle Marie seděl muž v obleku, na ko

lenou notebook a jeho prsty bez ustání šustily po černé

klávesnici. Marie bezradně převracela v dlani mobilní

telefon, malá plochá obrazovka byla tmavá a leskla se.

Nic se na té temné hladině nepohnulo. Stevardka na

bízela z uličky kávu v kelímku a noviny, Marie raději

zavřela oči, světlé vlasy té dívky měly totiž podobný

odstín i  délku. Skoro stejný účes, jaký nad ránem za

hlédla v potemnělé místnosti vyklizeného knihkupectví.

Stevardka i průvodkyně z krumlovského zámku. Obě

kolem pětadvaceti. Marie nechala oči zavřené. Všude

kolem plno krásných holek kolem pětadvaceti. Kde se

pořád berou, sakra? Je to jako frontální útok. Snažila

se rozebrat si ten nepříjemný pocit nespravedlnosti

a ohrožení. Nakonec došla k závěru, že je sama směšná.


21

Vydržela to až do zastávky v Písku. Pak znovu sáhla

pro mobil. Chvíli listovala fotkami z léta. Obrázky ma

don. Vyšebrodský oltář. Kopie gotického deskového

obrazu. Výlet s Filipem do Zlaté Koruny.

Autobus se znovu rozjel. Zavřela svou maličkou sou

kromou uměleckou galerii. Jenom obrázky, co se dají

jedním klepnutím prstu smazat. Vlastně nic. Stejně

jako výlety, na které nedošlo. Velké plány. Vlakem do

Vídně, Kunsthistorisches Museum. Letadlem do Lisa

bonu na výstavu madon z  vatikánských sbírek. Ne

bylo z toho nic. Jen takové letní žvanění.

Nakonec tu esemesku vyťukala. Chvíli váhala, znovu

a znovu si ji četla z telefonu. Odeslala ji až někde před

Příbramí.

Jsi spokojeny? Takhle sis predstavoval nase

rozlouceni?

Mobil cinkl v  kabelce, až když autobus sjížděl z  dál

nice. Vzdychla a sáhla pro něj.

LENKA

Jsi jeste u tety v Krumlove, mami? Zitra bych se

zastavila.

Marie cítila, jak se jí ulevilo.

Vracim se do Prahy. V pondeli zacina semestr.

Deda je zase v nemocnici, dojdi se za nim

podivat. Vecer si zavolame.


Na Knížecí vystoupila z  autobusu. Zpráva od Filipa

nepřišla, ani než dojela ze Smíchova do Dejvic. Ani

večer. Ani další den.


23

leden 2018

Po ránu v  kuchyni zapnula rychlovarnou konvici

a  chystala čaj. Pořád ještě to pro ni bylo nové, být

sama v tom velkém dejvickém bytě. Ale za posledního

půl roku už tu bylo skoro všechno jinak. Ze stěn ještě

vonělo nové vymalování, jak chtěla rychle pohřbít

starý svět, celý minulý život, posypat ho bílým vápnem.

Z manželovy bývalé pracovny zařídila pokoj pro hosty

se svěžím trávově zeleným závěsem na okně. Dvě úzké

postele a komoda, na parketách kobereček. A knih je

tu o hodně víc, teď už ve dvou pokojích. Nové police

na míru, v obýváku rohová knihovna, jakou si Marie

vždycky přála. A  lampa a  moderní pohodlné křeslo

s vysokým opěradlem. Čtenářský koutek. Na podzim

přivezla v autě tři krabice svých knih z venkovského

domu rodičů. Kolega Koutský jí tu těžkou literaturu

vynosil nahoru do bytu.

Zkusila něco sníst, rozbalila sušenky s  čokoládo

vou polevou. Čaj voněl a Marie si prohlížela oblečení,


24

které si na ramínkách rozvěsila na pootevřené dveře.

Oblékla se podobně jako na přednášku. Měla v  ob

libě kombinaci černé a  bílé a  ráda nosila kostýmky

a sukně. Taky tmavě modrou. Vypadá to slavnostně,

i když je to jednoduché. A v předsíni pak navléct flau

šový kabát. Vrátila se ještě do obývacího pokoje, už ob

lečená a ve vysokých kozačkách, a vyklonila se z okna.

Z druhého patra starého činžovního domu viděla pod

sebou kulaté koruny nízkých stromů. Mráz štípal do

tváří, tekl v  mlžném oparu ulicí dolů po dláždění.

Rychle přibouchla okno.

Obvodní soud pro Prahu 6 je ve Vršovicích. Přemí

tala o tom v metru, a když stála před masivní mříží

justičního areálu, ozval se z kabelky telefon. Stáhla si

pravou rukavici a přečetla zprávu.

LUBOŠ

Prosim rekni advokatce, ze dorazim

za 15 minut.

Nedokázal přijít včas ani kdysi na vlastní svatbu. Ma

rie zkontrolovala čas na telefonu. Sama přišla o  pět

minut dřív. Advokátka byla štíhlá a mladá, přes kabát

měla pásek s masivní kovovou přezkou, která působila

extra vagantně a v tom mrazu musela být ledová. I její

kroky jako by zvonily po namrzlém chodníku. Když šly

obě ženy vedle sebe ke vchodu, navzájem se do sebe

zavěsily a postupovaly pomalými krůčky. Vyměnily si

úsměvy, trochu pobavené a solidární a zároveň omluvné.

Na chodbě se zastavily u těch správných dveří, byl

na nich připíchnutý lístek se jmény: Marie Solecká,


25

Luboš Solecký. Ten přispěchal zároveň se soudcem v ta

láru, který ovšem přišel z  druhé strany chodby. Ma

rie z manžela ucítila nový, neznámý parfém. Na sobě

měl šedý oblek a byznys kravatu. Všichni čtyři vešli do

menší soudní síně, advokátka zůstala s Marií, zatímco

Luboše soudce posadil k  podlouhlému stolu naproti.

Marii se zdálo, že talár je umaštěný, zdálo se jí, že

i soudcovy prošedivělé vlasy jsou mastné. Samosoudce.

Vypadalo to, jako by trpěl samomluvou. Drmolil do

diktafonu a díval se do lejster před sebou.

„Z  dohody o  vypořádání vzájemných majetkových

poměrů na dobu po rozvodu manželství soud zjistil, že účastníci se dohodli...“ Marii se v  mysli mihl útržek snu z poslední noci. Zvláštní je, že skoro ve všech

snech je Marie mladá. I všichni kolem jsou mladší než

ve skutečnosti. Luboš, sestra Veronika, otec s matkou.

Všichni mladí. Ty sny mají vždy své zvláštní světlo,

které Marii zůstane v očích ještě několik minut po pro

citnutí, dívá se tou clonou na svět, odněkud z minula.

„Z výpovědi obou účastníků soud zjistil, že z man

želství se narodilo jedno dítě...“ Lenka má zařízený

pokoj v dejvickém bytě. Lenka je takový zařízený po

kojík v Mariině nitru. Další zařízený pokoj má Lenka

i naproti, u Luboše. V jeho nitru a prý i v jeho novém

domě na okraji Prahy. Marie pohlédla přes stůl a vi

děla, jak se Luboš dívá do mobilu, hlavu skloněnou.

I  soudce skláněl hlavu do papírů a  odříkával svou

právnickou litanii do diktafonu. Marii napadlo, že

si s  sebou mohla vzít diplomové práce, které měla

k  oponentuře. Nebo si připravovat koncept nové

přednášky na letní semestr. Málem z  té představy

vyprskla smíchem. Luboš se na ni v tu chvíli podíval,

taky se usmál a rychle schoval mobil. Jako přistižený

žáček ve školní lavici.

„Podle ustanovení paragrafu sedm set padesát sedm

odstavec jedna občanského zákoníku dále platí, že připojí-li se manžel k návrhu na rozvod manželství...“

Pomyslela na to, jaké to asi bude, až bude odcházet

od soudu. Co se změní. Očekávání je vždycky spojené

s určitým vzrušením. Z neznámého. Ale Marie cítila,

že tahle chvíle je prošpendlena podivnou bolestí. Ty

špendlíky se zarývají tupou hlavičkou, ne hrotem.

Bolest na odchodu. Všechno si uvědomovala a  ovlá

dala emoce, jako klidná pozorovatelka. Všechno je nesporné. Nesporný rozvod.

„Podle ustanovení paragrafu sedm set padesát pět

může být manželství rozvedeno, pokud je soužití manželů trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze

očekávat jeho obnovení...“ Myšlenky se jí přece jenom rozvířily, obrazy z minula, portréty rodičů, Lenky, ses

try, zátiší s jabloní a chalupou na jihočeském venkově,

hromádka bílých obálek v dejvickém bytě, korespon

dence z poslední doby. Musí ještě zajít do pojišťovny kvůli povinnému ručení toho velkého auta, které si před rokem koupil Luboš a  teď ho nechal v  rámci majetkového vyrovnání přepsat na ni. Pak taky nové

osobní doklady. Spousta běhání po úřadech. Ale když

se podívala na své ruce spočívající na desce stolu, byly

klidné. Stříbřité hodinky na levém zápěstí. Nalako

vané nehty.

Hlasy kolem zesílily, uvědomila si, že se týkají jí.

Advokátka se lehce dotkla jejího předloktí.


27

„Opakuji, můžete potvrdit, že vaše manželství je hlu

boce rozvrácené a bez další naděje na jeho obnovu?“

Marie řekla „ano“. Luboš řekl „ano“ zřejmě už před

ní. Absurdnost toho momentu v  ní zase vyvolala lechtání někde u bránice. Samosoudce si ještě chvíli povídal s  diktafonem a  pak se najednou všichni tři i s advokátkou ocitli zase v mrazu na chodníku. Z šedé oblohy padaly drobné jehličky sněhu. Mladé právničce se před ústy srážel dech v  ledovém vzduchu.

Rychle jim dala instrukce, kdy mají očekávat rozsu

dek v  poště, dokdy si Marie může požádat na matrice o své původní příjmení, pokud bude chtít. Pak se znovu zeptala, komu má poslat fakturu za právnické

služby. Luboš se na ni světácky usmál, už zase půso

bil jako byznysmen. Oba si s advokátkou podali ruku

a zůstali sami na ulici.

„Máš u mě pořád tu poslední krabici s věcma,“ řekla

Marie.

„A co v ní je?“

„Co já vím? Asi nějaký starý fotky, dokumenty, pro

stě papíry.“

„Jasně, stavím se pro to. Chceš někam vzít? Za půl hodiny mám obchodní schůzku s  developerem na

Smíchově.“

„Za půl hodiny? To sis nenechal zrovna velkou ča

sovou rezervu.“

Pokrčil rameny. Sebejistý úsměv. Dívala se za ním,

jak odchází k autu. Na dveřích tmavomodrého osob

ního vozu se vyjímalo výrazné logo realitní společnosti. Jede se dál. Vytáhla z  kabelky zrcátko a  zkon

trolovala oči, rty, tváře. Opatrnými krůčky se vydala


28

po namrzlém chodníku směrem ke vstupu do metra.

Když došla na roh další ulice a zabočila vlevo, na chvi

ličku zastavila své kroky. Poměrně dlouhý úsek chodníku před ní byl čerstvě zasněžený. Tenounká bílá

vrstva byla jednolitá, neporušená šlápotami. Stříbrný

koberec. Marii se zatajil dech. Nová cesta. Mrazivě se

třpytila před ní. Marie se několikrát zhluboka na

dechla a sklopila oči, aby mohla sledovat páru, která

jí šla od pusy. Pak vykročila. Usadila se u svého oblíbeného stolku. Zády ke stěně, po levé ruce barový pult a po pravé výhled k východu

z  kavárny. Už třetí dopoledne tu trávila tichým vy

řizováním telefonátů a  psaním e-mailů. V  policích kolem ležely opotřebované knihy, na dámských toaletách byl pověšený starý školní plakát se vzory pod

statných jmen rodu ženského. Že na pánských visí

obdobný plakát se vzory rodu mužského, to věděla od

kavárníka. Telefon měla nastavený na tiché zvonění.

Právě zavrněl na desce stolu a na displeji se rozsvítilo

jméno KATKA.

„Tak kdy přijdeš?“ zeptala se Marie bez pozdravu.

„No, než se dostanu na Palacháč, tak asi za dvacet minut.“

„Počkej, já nejsem na fakultě.“

„Říkalas, že budeš v kabinetu?“

Marie se do telefonu usmála.

„Sedím v Kabinetu s velkým K, v kavárně.“

„Kde to je?“

„Vždyť víš, v  Terronské. Ta ulice, jak tam chodíš

ke kadeřnici.“

Marie na tomhle tichém místě oceňovala, že sem

nezavítá mnoho turistů. Dívala se na svůj zimní flau­

šový plášť pověšený naproti. Vybavila se jí masivní

přezka na kabátě advokátky Denisy Králové. A  umo­

lousaný talár samosoudce s  diktafonem v  ruce. Ne­

uplynul ještě ani týden, a přesto jí připadalo, že se

to všechno odehrálo v  nějakém jiném století. Nebo

v nějakém paralelním životě. Co to vlastně mělo být? Hledala vhodný výraz. Fraška nebylo to správné slovo.

Obehraná komedie života. Cizích životů. O  kterých

často četla nebo je viděla kolem sebe, ale nikdy se jí

netýkaly. Marie si to ještě před půlrokem představo­ vala úplně jinak. Teď si připadala, že spolu s tou iluzí

ztratila i deset let života. A ještě něco důležitého, co

neuměla pojmenovat. Jak mohla mít ve svém věku

tak naivní představu? Že než se dva lidé rozejdou, lidé

jako ona a on, bude se konat velký soud. Ne v nějaké

ubohé zaprášené soudní síni. Ale soud na jiné úrovni.

Soud na výsostech. A bude se rokovat, jestli se to smí

stát, že se muž a žena rozejdou. Ale ne takhle. Nebudou

se hádat dvě ega, dvě těla nebo dvě ztrápené nervózní

duše, ale všechno proběhne na nějaké vyšší, až nadpo­

zemské rovině. Sejdou se dva vyslanci na diplomatické

úrovni, chargé d’affaires její lásky k němu a jeho lásky

k  ní, a  budou jednat. V  reprezentačních prostorách,

kde jsou závěsy z brokátu a intarzovaný nábytek a na

mahagonový stůl dopadá světlo z křišťálového lustru. Místo toho postávání s  advokátkou na úzké chodbě



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.