načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pláč - Helen FitzGeraldová

Pláč

Elektronická kniha: Pláč
Autor:

Joanna a Alistair čelí největší noční můře všech rodičů. Vyšetřování únosu jejich malého Noaha se rozbíhá na plné obrátky a mediální hysterie spojená s případem dosahuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 273
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The cry ... přeložil Lukáš Novák
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3587-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Joanna a Alistair čelí největší noční můře všech rodičů. Vyšetřování únosu jejich malého Noaha se rozbíhá na plné obrátky a mediální hysterie spojená s případem dosahuje nebývalé míry. Lži se na sebe nabalují jako sněhová koule, která způsobí, že Joanna a Alistair se pomalu otáčejí proti sobě. Začne konečně Joanna přemýšlet o nemyslitelném: mohla by být pravda ještě strašnější, než si myslela? Stupňující se Joanino morální dilema vede k radikálnímu řešení.

Zařazeno v kategoriích
Helen FitzGeraldová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pláč

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Helen FitzGeraldová

Pláč – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



HELEN FITZGERALDOVÁ

PLÁČ


HELEN

FITZGERALDOVÁ

PLÁČ



Tátov i

Když jsem do počítače naťukala KONEC,

seděla jsem u tebe. A v tom okamžiku jsi zemřel.

Vím, co bys řekl: „Za to přece nemůžeš, Nellie Blyová.“

Brian Desmond FitzGerald

17. 1. 1925 – 6. 10. 2012



ČÁST PRVNÍ

INCIDENT



11

Joanna

13. února

1

Mohla za to bezpečnostní kontrola na letišti.

Joannin devítitýdenní chlapeček během bezpečnostníkon

troly na letišti nepřetržitě plakal. Její partner byl plnězaměst

nán tím, že si zouval tenisky. „Tohle si s sebou vzít nemůžete,“

prohlásila podsaditá žena v uniformě.

„Co prosím?“ zeptala se Joanna roztržitě, zatímcomimin

ko se v přestávkách mezi jednotlivými výbuchy pláčepokou

šelo cumlat její tričko.

„Tyhle tekutiny. Ty lahvičky mají víc než sto mililitrů.Po

kud potřebujete během letu víc než sto mililitrů, musíte na

to mít potvrzení. Máte něco takového?“

„Ne.“

„V takovém případě je budu muset vyhodit.“

„Ale to nemůžete. To je Calpol  – paracetamol pro dítě.

A antibiotika pro mě. Mám zánět středního ucha. Vždyť ty

lahvičky ani nejsou plné.“

„Děje se něco?“ vložil se do toho Alistair, který už – jen

v ponožkách – prošel bezpečnostním rámem.


12

„Tyhle lahvičky bude potřeba vyhodit,“ zopakovala za

městnankyně letištní bezpečnostní kontroly.

„Joanno, říkal jsem ti přece, že maximum je sto mililitrů.“

„Vážně?“ Možná ano. Nevzpomínala si.

Alistair se obrátil od Joanny k ženě v uniformě, odproblé

mu k řešení. „Nemohl by jeden z nás skočit rychle do lékárny

v odletové hale a koupit menší lahvičky?“

„To můžete. Ale pak si budete muset znovu vystát tuhle

frontu.“

„Vezmi Noaha a běžte napřed,“ navrhla Joanna. „Já se tam

vrátím a zařídím to.“

Podala mu dítě a zástupem čekajících pasažérů seprodí

rala zpátky.

Mohla za to bezpečnostní kontrola na letišti.

Kdyby se Joanna nemusela vracet, kdyby nemusela v le

tištní lékárně koupit dvě čiré stomililitrové lahvičky, kdyby

do nich nemusela vkleče před knihkupectvím WH Smith

přelévat obsah větších lahviček, kdyby nečekala další ho

dinu ve frontě s prsy bolestivě nalitými... Kdyby nic z toho

nemusela udělat, tak svého chlapečka ještě pořád mohla mít.

Let do Melbourne trval dvacet jedna hodin. Nejhorších

bylo prvních sedm – z Glasgow do Dubaje. Noahnepřetrži

tě plakal. Nedokázala si vybavit ani minutu, během níž by

byl zticha. Pět z těch sedmi hodin se Joanna pokoušela dělat

všechny ty věci, které se v takových případech doporučují,

a to v pořadí, v němž se doporučují.

První kolo. Hodina po odletu z Glasgow. Letadlo sevzná

šelo nad Severním mořem. Alistair sledoval nějaký film

a smál se u toho tak hlasitě, že měla sto chutí ho nakopnout.

Nemá hlad? Přitiskla si Noahovu hlavičku k prsu – že by

příliš prudce? Je možné, že by ji takhle kousal a štípalschvál

ně? A že ji teď praštil?


13

Nepotřebuje přebalit? Zašátrala prstem uvnitř plínky.Na

štěstí byla suchá a čistá, jinak by teď měla prst třeba odho

vínka.

Nenudí se? Při pohledu na chrastítko i plyšovéhomedvíd

ka v pruhovaném tričku mu v očích zablýskl vztek.

Není unavený? Ale kdepak! Zlostné odhodlání mudáva

lo tolik energie, že navzdory pouhým devíti týdnům věku se

mu málem podařilo vypadnout z dětské postýlkypřipevně

né k přepážce před Joanniným sedadlem. Zachytila hov po

slední chvíli.

Druhé kolo. Tři hodiny po odletu z Glasgow.

Stroj přelétal nad Německem. Alistair spal.

Nemá hlad? Uáá!

Nepotřebuje přebalit? Uáá!

Nenudí se? UÁÁ!

Není unavený? Sakra, co jsi to za matku?

Opakovala ten postup do zblbnutí. Třetí kolo. Čtvrté.

Páté. A tak dál. Přesně jak ji to naučily jiné matky z laktační

poradny, kam docházela.

„To všechno jsou projevy snahy s tebou komunikovat,“tvr

dila jí jedna z nich. „Stačí, když budeš tomu jeho hláskupo

zorně naslouchat.“

„Není na tom nic tak složitýho,“ poznamenala druhá. „No

není roztomilej? Takovej andílek!“

Matky z laktační poradny Joanna nenáviděla.

Nenáviděla také Noaha?

A není tohle skutečná příčina jeho zmizení?

Během druhé hodiny letu se Alistair s Noahem v náručí

dvakrát prošel tam a zpátky uličkou mezi sedadly. Bylneodo

latelný. Spolucestující se usmívali. „Chudáček malý,“ říkali si

při pohledu na řvoucí dítě, „musí být unavený.“ Nabízeli se,

že mu miminko na chvíli podrží. Chudák chlap. Jeden z těch


14

emancipovaných otců. Hrdina! Proč jen si jako matku svého

dítěte vybral tak nemožnou a neschopnou ženskou? Takhle

Alistair během druhé hodiny letu nachodil dvacet metrů,

pak Noaha předal Joanně, usadil se a navečeřel se. Jídlo bylo

dobré. Snědl ho s chutí. Dal si k němu červené víno. Byl tak

spokojený, že usnul ještě dřív, než si letuška přišla pro tác

s prázdným nádobím.

Joanna se nezvládla ani najíst, ani napít. Kdyby si moh

la vybrat mezi večeří a vínem, brala by víno, přestože kojící

matka se sklenkou v ruce většinou vyvolá smršť ostřenesou

hlasných pohledů.

Alistair spal. Mohutná hlava, kterou po něm zdědil i Noah

(díky, Alistaire!), mu pohodlně spočívala na svítivě zeleném

nafukovacím polštářku. Slušelo mu to. Vždycky vypadal

dobře. Když ho tenkrát ve volební místnosti poprvé uvidě

la, jeho krása jí učarovala. Vypadal jako hezounek z nějaké

klučičí kapely. Takových mužů v  Glasgow moc není. Pečli

vě rozcuchané tmavě hnědé vlasy vždycky držely správný

tvar, přesně jako teď, když spal. To díky těm vlasům vypadal

mladší než na svých jednačtyřicet; rafinovaněnaaranžova

né prameny zdárně maskovaly i místo na temeni, kde už mu

kštice začínala řídnout.

Jak v tom řevu dokázal spát? Noahův pláč přehlušil hluk

motorů i hučení klimatizace. Lidé si tiskli na uši sluchátka

a filmy, které sledovali, nebo hudbu, kterou poslouchali,ze

silovali na maximum. Občas k Joanně zabloudili očimaa je

jich pohledy byly víc než výmluvné. Co to do toho vašehodítě

te vjelo? A proč mě PROBOHA posadili tak blízko vás? Všichni

tihle lidé si po příletu budou stěžovat u  přepážky letecké

společnosti. Některým ženským by se početí a těhotenstvívů

bec nemělo povolovat.

Ty pohledy jen přitopily pod kotlem Joanniny bublající

zloby. Zadní polovinu její hlavy a krku zcela opanovalabo

lest způsobená zánětem středního ucha – pronikavá,tepabr />

15

jící bolest, která ji zcela pohlcovala a znemožňovala jí jasně

uvažovat. Kdyby Noaha na chvíli odložila, aby si mohlapo

dat příruční zavazadlo a vzít si dvě tabletky analgetikaa dal

ší dávku antibiotik, zřejmě by začal křičet o něco pronikavěji

a ostatní pasažéři by ji pražili pohledy ještě nepřátelštějšími,

takže to – zatím – nebude riskovat.

„Společnost Emirates vychází vstříc těm, kdo cestují

s dětmi,“ dočetla se na internetu. To tedy rozhodně nebyla

pravda. Palubní personál tvořila skvadra nerudných žen

ských alergických na děti, mezi nimiž zvláště vynikalajed

na zrzka. Mohlo jí být něco přes čtyřicet, výrazně obarvené

vlasy měla pečlivě stažené do drdolu, dojem bezchybnosti

kazily jen dvoumilimetrové prošedivělé odrosty; její bujné

tvary zjevně držela na uzdě jen podprsenka a  stahovací

kalhotky. Na tváři měla tak silnou vrstvu mejkapu, že by

do něj člověk mohl něco vyrýt nehtem, tedy pokud by měl

odvahu a dostatečně dlouhý nehet. Zřejmě už byla zazeni

tem kariéry, napadlo Joannu, ale urputně se drželazaměst

nání, které si jako mladá holka vysnila; nehodlala ovšem

zajít tak daleko, aby se snažila být na pasažéry za každou

cenu milá. Zatímco Joanna chodila s Noahem v náručíulič

kou a  v  marné snaze ho utišit jím rytmicky pohupovala,

zrzka bez mrknutí oka odnesla její nedotčené jídlo. Když ji

Joanna poprosila o vlhký ubrousek, aby si mohla z ramene

utřít zbytky Noahova blitíčka, řekla: „Ano, jistě,“ ale nicne

přinesla. Tahle ženská prostě Joannu nenáviděla – a Noaha

taky.

V tomhle letadle je nenáviděli všichni. Včetně pilotů,pro

tože Noahův křik musel doléhat až k nim do kokpitu. Nejspíš

kvůli němu pořádně neslyšeli pokyny z  vysílačky. Možná

dokonce uvažovali o tom, že to s letadlem napálí do nějaké

skály, aby se toho příšerného řevu zbavili.

Bylo to horší než mrouskající se kočka. Ta si dá aspoňob

čas pauzu.


16

Bylo to horší než vřískot z hororových filmů. Ten můžepři

nášet i úlevu, jak Joanna dobře věděla. Sama se někdyzamy

kala v koupelně, aby si tam takhle zaječela. Matky z laktační

poradny jí radily, že si tu a tam musí udělat čas jen pro sebe. Asi

tím nemyslely, že by se měla zavírat v koupelně a vyrážet tam

ze sebe skřeky, při nichž tuhne krev v žilách, ale od té doby,

co se Noah narodil, Joannu občas přepadla neodolatelnápo

třeba udělat právě tohle.

Bylo to horší než kvičení podřezávaného podsvinčete. To

Joanna jednou slyšela v dokumentu na programu Discovery

Channel. Ale ve srovnání s Noahem zněla ta prasátka vlastně

spokojeně.

Pro charakteristiku jeho pláče jí chyběla slova. Jediné, co

o něm dokázala s jistotou říct, bylo, že není k utišení. A ona

věděla, že ho utišit musí.

Žádné jiné dítě takhle neplakalo. V  jejich části letadla

cestovala ještě další dvě miminka. Ta nevydala ani hlásku.

Jejich matky vypadaly naprosto spokojeně. Jejich matkyvy

padaly, jako by své děti milovaly. Jejich matky vypadaly, jako

by milovaly otce svých dětí. Možná proto, že otcové jejich

dětí nespali.

Ano, Alistair nerušeně spal.

PŘESTAŇ BREČET, NOAHU!

Nechtěla Alistaira budit. Radši si dál hrála na mučednici.

Alistair neměl s usínáním nejmenší problémy. Chodil spát

kolem půlnoci, položil hlavu na polštář a do deseti minut byl

v limbu. Joannu překvapovalo, že se nikdy, ani JEDINKRÁT

neprobudil, aby se o plačícího Noaha postaral. Možnáspá

nek jen předstíral, vychcánek.

Teď, zhruba uprostřed sedmihodinového letu do Dubaje,

měla při pohledu na Alistairova pootevřená ústa sto chutí

mu na ten jeho líbivý ciferník vší silou přimáčknout polštář.

Ale ne, ne, nic takového si nepředstavovala. Byla jenuna

vená. Už devět týdnů nespala déle než tři hodiny v kuse.Nabr />

17

víc měla čím dál neodbytnější pocit, že bolest způsobená

zánětem středního ucha jí roztrhne hlavu vedví. Musí si za

každou cenu vzít analgetika a antibiotika. S Noahemv ná

ručí vstala a jednou rukou otevřela úložný prostor nadseda

dlem. Jedna z jejich tašek vypadla a přistála na klíně starší

dámy, která seděla hned za Joannou.

„Au!“ žena si s bolestivou grimasou třela hubené stehno.

„Do hajzlu. Promiňte,“ mumlala Joanna.

„To je v pořádku, nic se nestalo,“ odpověděla žena,přesta

la si třít nohu a usmála se.

Joanna se cítila hrozně. Rozhodně neměla říkat „dohajz

lu“. „Omlouvám se, i za to výrazivo. Ukažte, dám tu tašku

zpátky.“

„Ale ne, už tak máte plné ruce práce.“ Žena vstalaa poku

sila se Joanninu tašku vrátit zpátky do úložného prostoru,

přičemž nebezpečně zavrávorala. Mladík sedící vedle níob

rátil oči v sloup, jako by chtěl Joanně říct: No to je vrchol! Po

tom všem teď ještě necháš vetchou stařenku, aby tady vzpírala

tvoje zavazadlo!

„Nepotřebuje přebalit?“ zeptala se, když konečně dostala

tašku tam, kam patřila.

„Ehm, před chvílí jsem se dívala a zrovna jsem se...“

„Zkuste zkontrolovat plínku,“ poradila jí ženaa zkouma

vě nasála vzduch nosem.

To snad ne! Joanna na chvíli zapomněla na osvědčený

postup, který tak neúnavně opakovala první tři hodiny letu.

Od okamžiku, kdy dokončila poslední kolo rutinních úko

nů, už uplynulo aspoň půl hodiny. Jak mohla být tak hloupá?

Zvedla Noaha do vzduchu a přičichla mu k zadečku. Starší

dáma i mladík vedle ní se zatvářili lehce konsternovaně. Asi

by ho neměla očichávat takhle přede všemi. Začínala ztrácet

povědomí o tom, co se na veřejnosti sluší.

Smrděl. Byl pokaděný. Takže ten jeho pláč měl reálný

důvod!


18

„Máte pravdu!“ Joanna se na starší dámu rozjařeněusmá

la. Aleluja!

Odložila Noaha do dětské postýlky před sebou, dozavaza

dlového prostoru nad svou hlavou vrátila příruční zavazadlo

číslo 1 (černý kufřík s léky, toaletními potřebami, zubními

kartáčky a Alistairovými knihami, protože Alistair nejspíš

během dálkového letu z  Glasgow do Melbourne zvládne

přečíst aspoň tři knihy). Vyndala příruční zavazadlo číslo 2

(modrá sportovní taška s Noahovými plenkami, Noahovými

vlhkými ubrousky, Noahovou mastí na opruzeniny,Noaho

vým náhradním oblečením, Noahovou dekou a Noahovými

hračkami, které ovšem Noah nesnášel) a  vyrazila směrem

k toaletám.

Ty byly v přední části letadla. Nápis na dveřích kabinky

hrdě hlásal, že uvnitř je přebalovací pult. Jenže bylo obsa

zeno.

Její dítě páchlo.

A řvalo.

Lidé byli unavení. Byli na cestě už pět hodin. Kabinové

osvětlení bylo zhasnuté. Ve Velké Británii byla tou dobou

skoro půlnoc. Všichni čtyři lidé ve frontě před ní se osten

tativně vyhýbali jakémukoliv očnímu kontaktu s ní. Kdyby

jí pohlédli do očí, asi by se neubránili nutkání na místě jiza

škrtit.

Konečně za ní zapadly dveře toalety. Sláva, během chvilky

ho přebalí a spasí tím svět. Příčina jeho pláče budeodstraně

na. Noah usne. Ona si bez ohledu na to, co si o tom pomyslí ta

kráva se zrzavým drdolem, objedná červené víno, skrytaká

ravým pohledům spolucestujících si ho v příšeří panujícím

na palubě vypije a pak se konečně taky trochu vyspí.

Zapomněla si obout boty. V poslední době věčně něcoza

pomínala: často nevěděla, kam jde a  co tam vlastně chtěla.

Podlaha záchodu byla pomočená. Zatímco Joanna stála nad

potřísněnou mísou, malíčkem sklápěla víko toaletya vytahobr />

19

vala miniaturní přebalovací pult, cítila, jak jí moč prosakuje

tenkými ponožkami, které našla v ubohém cestovnímbalíč

ku, jímž společnost Emirates vybavila všechny pasažéry.

Levým předloktím držela Noahovo zmítající se tělíčko

a z balíčku vlhkých ubrousků, který odložila do špinavého

umyvadla, se jí po určitém úsilí podařilo jeden vytáhnout.

Rozbalila plenku a spatřila výsledek jeho urputných snah:

čtyři tvrdé bobky. Aha, takže brouček má zácpu. Kojené dítě

by zácpou trpět nemělo. Možná to bylo tím sýrem, který ve

spěchu snědla před odjezdem na letiště: třetinu balíčkuzra

lého čedaru. Bez chleba. Na chleba nebo krekry prostě nebyl

čas. Její hltavost a neschopnost si věci dobře naplánovat tak

způsobily, že Noaha teď bolelo bříško.

Nedařilo se jí plenku jednou rukou zabalit. Zatímco se

o to pokoušela, letadlo náhle prudce poklesloa s charakte

ristickým zabzučením se rozsvítila kontrolka se symbolem

bezpečnostního pásu. Turbulence. Noah se prudce zavrtěl.

Čtyři miminkovská hovínka se skutálela na podlahu.S jed

ním předloktím stále přitištěným k jeho hrudníčku vytáhla

ze zásobníku několik útržků toaletního papíru, natáhla paži

a šátrala po podlaze ve snaze exkrementy nahmatat. No co,

když je člověk po krk ve sračkách, pár bobků už honeroz

hází. Připadalo jí to stejné, jako by se pokoušela sebrat čtyři

rumové pralinky. Hovínka i toaletní papír vložila do použité

plenky, podařilo se jí to celé sepnout suchým zipem a strčit

do přecpaného odpadkového koše.

Vlhčené ubrousky. Krém proti opruzeninám. Čistá plenka.

To byla jedna z manter, které se Joanna v poslední doběna

učila. Kdyby si ji sama pro sebe neřekla, mohla by na něco

zapomenout. Mohla by mu třeba zapomenout dát čistou

plenku.

Když ze záchodu vycházela, fronta před ním značněna

rostla a ona si uvědomila, že se jí chce hrozně čůrat.Zapo

mněla. Pozdě. Vyčůrá se příště.


20

Uši ji bolely jako čert. Ještě pořád si nebyla schopná vzít

léky. Hlavně že se k tomu neustále chystala. Antibiotikavy

nechala nejspíš už podruhé. Kordonem mrazivě chladných

pohledů lidí čekajících ve frontě se protlačila ke svémumís

tu a posadila se.

Alistair nerušeně spal.

Noah navzdory čisté plence dál plakal.

Sotva se usadila, přistoupila k ní letuška se zrzavýmdr

dolem.

„Promiňte,“ pravila s vlídným úsměvem.

Joanna k ní s nadějí vzhlédla. Konečně jí někdo hodlápo

moct.

Letuška se sklonila až k ní a přešla do šepotu: „Někteří

cestující si začínají stěžovat.“

„Pardon?“

„Vadí jim ten pláč.“

Joanně se udělalo rudo před očima. „Vážně? A kdo sistě

žuje?“ Vstala tak prudce, že řvoucím miminkem málempra

štila letušku do skloněné hlavy.

„Madam, posaďte se, prosím,“ snažila se ji letuška uklidnit.

„Dobrý den, dámy a pánové!“ pronesla Joanna natolikhla

sitě, že ji slyšeli lidé v nejbližších deseti řadách, avšakniko

liv dostatečně hlasitě, aby probudila spícího Alistaira. „Tato

milá dáma mě právě informovala, že někteří z vás si stěžují

tady na Noaha.“

Držela své dítě jako vyšinutý Michael Jackson svého syna

tenkrát na balkoně. Když si to uvědomila, přitiskla si ho na

prsa a pokračovala: „Můžu se zeptat, kdo to byl?“ Teď jisly

šelo nejen deset nejbližších řad, ale celá sekce obříholetou

nu. Lidé zmlkli. Na palubě letu EK028 do Dubaje se právě

začalo schylovat ke scéně.

„Ať už to byl kdokoliv z vás, můžete si být jistí, že vím, jak

vám je,“ řekla Joanna.

Pak se prosmýkla kolem letušky, která po neúspěšném

pokusu zastavit ji vypadala poněkud vyděšeně, a obrátila se


21

na onu starší paní, která seděla na sedadle za ní. „To vy jste

si stěžovala?“

Žena zavrtěla hlavou.

„Tak vy?“ zeptala se Joanna asi osmnáctileté dívky o pět

řad dál. „Nechcete si ho na chvíli vzít? Třeba byste hozvlád

la uklidnit.“

„Nebo vy?“ Joanna se teď posunula o dvě řady vpředa při

strčila své ječící dítě před obličej třicátníkovi v obleku. „Tady

ho máte. Jestli chcete, můžete si mu postěžovat osobně!“

„Měla byste se uklidnit,“ odvětil muž.

„UKLIDNIT?“ zaječela.

„Joanno, miláčku, co kdybys ho na chvíli dala mně?“ To

promluvil Alistair, kterého mezitím letuška probudila, aby

zakročil.

„Pardon, dámy a pánové,“ pronesl zvučně směremk ostat

ním pasažérům a pak přešel do chlácholivého šepotu, jako

kdyby chtěl uplatit pejska pamlskem. „No tak, miláčku...

ukaž, já si ho vezmu.“

Joanna měla sto chutí po něm dítě hodit.

Nebo ho skutečně hodila?

„Maminka se jenom potřebuje trochu prospat,“ vysvětlil

Alistair s omluvným úsměvem spolucestujícím. Všichnichá

pavě přikyvovali a rovněž se usmívali.

Hrdina.

Joanna ve smrdutých ponožkách naštvanědopochodova

la na své místo, její dokonalý partner s již o něco klidnějším

synem v náručí ji zvolna následovali.

„Podrž ho na chvilku,“ řekl Alistair, vrátil Noaha Joanně

a  ze zavazadlového prostoru vytáhl kufřík s  léky. Otevřel

jednu z lahviček, které Joanna koupila na letišti, a tekutinu

ochutnal. „Tohle že má být jahodová příchuť? Fuj! No, tak

snad ho to zklidní.“ Nacpal lžičku s tekutinou do Noahových

protestujících úst a to, co z nich v koutcích znovu vyteklo, se

Joanna pokusila co nejšetrněji prstem vpravit zpátky.


22

Alistair vrátil lahvičku do kufříku a kufřík do prostoru

na zavazadla nad jejich hlavami. „Podle mě má hlad. Podívej,

jak se ti snaží přisát k rameni.“ Noah s ústy dokořán šmejdil

hlavičkou ze strany na stranu ve snaze najít zdroj potravy.

Joanna si rozepnula halenku a stáhla podprsenku. Kdysi

dávno by se zdráhala ukazovat na veřejnosti bradavky, ale

teď jí bylo všechno jedno. Alistair jí položil dítě na klín a to

se ihned přisálo.

Bolestivé napětí v prsu polevilo a bradavka zvláčněla.Po

city provázející uvolňování mléka se určitě podobají extázi

způsobené tvrdými drogami, napadlo Joannu. Jako by ji

unášel hřejivý kouzelný koberec. Možná že někdy ty tvrdé

drogy vyzkouší.

Jakmile letadlo dosedlo na ranvej, Noah usnul.

Samozřejmě.


23

Vrchní soud v Melbourne

27. července

2

„Cestovala jste třináctého února letošního roku letem

EK028 společnosti Emirates?“ otázala se žalobkyněsedm

desátnice stojící na místě pro svědky.

„Ano, vracela jsem se z návštěvy u bývalého kolegy, který

žije ve Stirlingu.“ Svědkyně, paní Ameryová, nejevila žádné

známky nervozity, naopak.

„Poznáváte obžalovanou?“ ukázala právnička na Joannu,

která seděla v popředí soudní síně po boku svého advokáta.

V posledních několika hodinách na Joannu ukazoval kdekdo,

každý namířený ukazovák vnímala jako bodnutí do žeber.

„Ano.“

„Můžete mi popsat, za jakých okolností jste se setkaly?“

Žalobkyně mluvila hlasitě a důrazně.

„Jsem sice stará, ale sluch i rozum mi slouží pořád dobře,

takže není potřeba se mnou mluvit jako s  imbecilem.“ Po

kousavé poznámce paní Ameryové samolibý úsměv ve tvá

ři žalobkyně beze stopy zmizel. „Seděla jsem za ní během

letu z Glasgow do Dubaje, a přestože z Dubaje do Melbourne


24

jsme pokračovali jiným letadlem, nechali nám stejná sedadla,

byla to místa do uličky. Já jsem měla 18H, slečna Lindsayová

seděla na místě 17H, hned za přepážkou, kde se dá připevnit

dětská postýlka.“

„Cestovala se svým partnerem a s dítětem, je to tak?“

„Ano, to je pravda. Nebyla... Nebyla...“

„Nebyla schopná se ovládat?“

„Návodná otázka!“ vyskočil Joannin advokát.

Žalobkyně se omluvně usmála. „Můžete nám říct, jak se

slečna Lindsayová během letu z Glasgow chovala?“

„Nevím, jak bych to přesně popsala. Byl to dlouhý let a ona

byla velmi vystresovaná. Chlapeček bez přestání plakala nikdo jí s ním nepomohl.“

„Zacházela s dítětem hrubě?“

„Námitka! To, co paní Ameryová vnímá jako hrubézacházení, je subjektivní,“ pronesl Joannin advokát, aniž vzhlédl,

což propůjčilo jeho slovům zvláštní důraz.

„Zamítá se. Můžete na otázku odpovědět, paní Ameryová,“

pokynul soudce svědkyni.

„Jak se k dítěti chovala? Zacházela s ním láskyplně? Nebo

naopak hrubě?“ Hlas žalobkyně teď zněl útočně.

„No... nedařilo se jí ho uklidnit.“

„Chovala se slečna Lindsayová ke svému synovi hrubě?“

„Neřekla bych...“

„Odpovězte na otázku, prosím. Ano, nebo ne? Chovala se k němu hrubě?“

Paní Ameryová zabloudila pohledem k Joanně a pak zpět

k žalobkyni, která se k ní pomalu blížila.

„Zacházela s Noahem hrubě? Zacházela. S ním. HRUBĚ?“

Žalobkyně teď stála nanejvýš dvacet centimetrů od svědkyně.

„Ano.“

„Říkáte tedy, že slečna Lindsayová se ke svému synovi

Noahovi chovala hrubě. Lomcovala jím?“

„To ano, ale...“

„Další otázky nemám.“

25

Joanna

13. února

3

Více než patnáctihodinový let do Melbourne proběhl bez

zvláštních událostí. Do letadla nastoupili po dvou hodinách

čekání v transitu. Aerolinky Joanně slibovaly, že po tu dobu

bude mít k dispozici kočárek. Ale nedostala ho. Zasekl seně

kde s jinými zavazadly a nebyla šance, že by se jim hopodaři

lo včas sehnat. Žádné erární kočárky na letišti nebyly.

Navzdory tomu byly ty dvě hodiny, které na letišti strá

vili, úžasné. Joanna seděla na židli před kavárnou a pátravě

si prohlížela spokojené děťátko ve svém náručí. Nechápala,

jak se na něj mohla ještě před chvílí zlobit. Jak ji mohl ten

báječný chlapeček rozčílit? Vždyť ho tak milovala,drahouš

ka Noaha.

Alistair působil po několikahodinovém spánku velmisvě

že, čile něco ťukal na notebooku. Tu jeho neutuchající energii

obdivovala. Od okamžiku, kdy se probudil, až do chvíle, než

položil hlavu na polštář, byl vždycky neuvěřitelně činorodý.

Zatímco Joanna dokázala celé hodiny strávit nicneděláním

a občasné drobné deprese zaháněla sledováním bezduchých

26

talk show a seriálů, Alistair byl vždycky aktivní, pozitivně

naladěný a nekomplikovaný. Absolutní protiklad jí samé.

„Jsem praštěná, viď?“ řekla a pohladila mu předloktí.

„Praštěná, ale moje,“ usmál se Alistair a políbil ji na ústa.

Ano, byla jeho. Od té doby, co od něj odešla žena, patřili

jen jeden druhému: jen ona ho mohla hladit po předloktí, jen

on ji mohl líbat na ústa, jen na ni se vztekal, když ho občas

nestíhala sledovat, jen jemu mohla říct o pomoc, protože jen

on měl vždycky dost energie a odhodlání k tomu, aby věci

vyřešil.

Potřebuješ jistotu, že je to mezi námi napořád? Pořídíme

si dítě.

Potřebuješ spravit kapající kohoutek? Spravil jsem ho.

Potřebuješ romantický e-mail? Včera večer jsi bylanád

herná, Joanno, nejkrásnější žena, jakou jsem kdy viděl. Poleť se

mnou příští víkend do Amsterdamu!

Potřebuješ slyšet, že jsi úžasná matka a zároveň tanejchy

třejší a nejvíc sexy ženská na světě?

„Praštěná sice jsi. Ale taky jsi úžasná matka a  zároveň

ta nejchytřejší a nejvíc sexy ženská na světě,“ řekl Alistair,

a než obrátil pozornost zpět ke svému notebooku, ještějed

nou ji políbil.

První dva roky jejich vztahu se Alistair projevoval jako

neuvěřitelný romantik. Poté, co se jeho manželka Alexandra

o  jejich románku dozvěděla a  opustila ho, měl sklon k vel

kým gestům. Překrásné milostné dopisy (vlastně e-maily),

výlet do Amsterdamu, obývák plný rudých růží u příležitosti

jejích sedmadvacátých narozenin, o pár měsíců později pak

milování, při kterém jí šeptal: „Tohle si zapamatuj, cítíš to?

Právě plodíme naše dítě.“

Políbila Alistaira na rameno: stará se o ni, vždyckyvšech

no vyřeší, umí ji rozesmát. Noah už brzy začne líp spát, ona

začne líp spát a  ty vášnivé i  něžné okamžiky, které znala

z prvních dvou let, se zase vrátí.

27

Alistair právě sepisoval urgentní tiskovou zprávu, která

se týkala ministra dopravy, dvaapadesátiletého ženáče, jenž

si nechával proplácet účty za luxusní večeře s členkou Klubu

mladých labouristů. Přestože dotyčná byla výrazně vyvinu

tá blondýnka, nebylo by na tom nic tak výbušného; kdyby

ovšem mladé labouristce nebylo teprve šestnáct. Joannapře

létla titulek tiskové zprávy: „Vyjádření Rosse Johnstonak legi

timním stranickým schůzkám s nadějnou mladou političkou.“

„Zase hasíš nějaký průšvih, lásko?“ zeptala se.

Alistair stiskl Ctrl+S. „Uhašeno.“

Chvíli nato mu Joanna usnula na rameni.

Když procitla, Alistair se na ni usmíval. „Pojď, budememu

set nastupovat. Je ti líp? Ten první let byl příšerný. Ale teďvy

padá Noah v pohodě, ne?“

„Jo, vypadá.“ Měl nejdelší řasy na světě, její chlapeček.

A tmavé, velmi tmavé vlasy. Po tátovi. Jednou z něj budela

mač dívčích srdcí.

„Na, vezmi si antibiotika.“ Alistair otevřel lahvičku, prs

tem setřel kapičku z jejího hrdla a olízl ji, pak nalil tekutinu

na lžičku a tu strčil Joanně do úst. „Ještě pořád tě to tak bolí?“

„Při přistání to bylo hrozný. Teď je to lepší.“ Položila mu

dlaň na tvář. „Miluju tě.“

„Já tě taky miluju.“ Políbil ji na čelo. „Na tenhle let si ho

vezmu na starost já, jo? Když bude potřeba, tak ho nakrmíš,

ale jinak si ho nebudeš muset vůbec všímat.“

„Jseš si jistý?“ Znovu pohlédla na své spící děťátkoa ukolé

bána jeho pokojným výrazem zaváhala, zda ho má dát na tak

dlouhou dobu z ruky. „Ale vždyť...“

„Žádné ale. Potřebuješ si odpočinout. A  až dorazíme do

Point Lonsdale, odstříkáš pro něj mlíko a máma si ho načty

řiadvacet hodin vezme k sobě.“

„Ty už jsi to s ní domluvil?“ Nepředstavitelné – čas na to se

vyspat, najíst, dojít si na záchod, dát si sýr, tentokráts chle

bem, zajít si na procházku, pomilovat se...

28

„Domluvil jsem to s ní už před dvěma týdny,“ řekl Alistair.

To byl celý on: uměl věci naplánovat a zařídit, dokázal se

o ni postarat. Někdy měla sto chutí se štípnout, aby seujisti

la, že se jí Alistair jen nezdá. Byl skutečný? A skutečně patřil

k ní?

Z letu z Dubaje do Melbourne si toho Joanna mocnepa

matovala. Prvních osm hodin prospala, jen dvakrát jiAlis

tair něžně probudil, aby malého nakrmila. Od porodu se

takhle dobře nevyspala.

Pět a půl hodiny před plánovaným příletem doMelbour

ne se Joanna s trhnutím probrala. Pláč. Hlava jí od zánětu

středního ucha pulzovala bolestí, kterou Noahův křik ještě

zintenzivňoval. Panebože, jen to ne, jen ať to nezačnenano

vo. Celé dny, celé noci, každou minutu pořád dokola totéž.

To snad nikdy neskončí. Takhle teď bude vypadat její život.

Až do smrti.

Pláč přicházel ze zadní části letadla. Joanna se ohlédla

a uviděla Alistaira, jak s Noahem v náručí a s čistou plenkou

v ruce stojí ve frontě na toaletu. Obula si tenisky a vydala se

k nim.

„Ukaž, já si ho vezmu.“

„V žádném případě. Nic mu není, jen potřebuje přebalit.“

Dveře toalety se otevřely a zevnitř vyšel mladýbyznys

men, s nímž se Joanna dostala do sporu během prvního letu.

Když si jí všiml, zpražil ji pohledem. Oblek, který na sobě

měl celou cestu, vypadal bez poskvrnky. To se tak někdo má.

Joannino oblečení neslo stopy všech bitev, které za posled

ních patnáct hodin vybojovala.

„Běž si sednout a odpočívej!“ nakázal jí Alistair.

„A mohla bych se před tím vyčůrat?“

„No jo, tak šup.“

Joanna se zamkla v kabince a sama sobě v duchunadáva

la. Alistair měl malého na starosti osm hodin, mnohem déle

29

než ona, když se o něj starala během prvního letu, a přitom

pořád vypadal v pohodě a zjevně měl dost sil, abypokračo

val. Byl prostě o tolik schopnější než ona! Proč je pro ni tak

složité poradit si s malým miminem? Ty husy z laktačnípo

radny měly pravdu: nebyla to přece žádná věda!

Po návratu ze záchodu se Joanna zachovala podleAlistai

rova laskavého doporučení, ale usnout nedokázala. Ucho ji

bolelo jako čert a Noahův pláč zněl čím dál hlasitěji a čím dál

naléhavěji. Přebalení nepomohlo.

„Teď si chvíli zdřímni ty, lásko,“ navrhla nakonecAlistai

rovi. „Máš za sebou úplný maraton, zasloužíš si pauzu. Já už

jsem se vyspala dost – zvládnu to, přísahám.“

„Určitě?“

„Určitě, už jsem v pořádku.“

Alistair jí chlapečka předal, a než uplynulo deset minut,

tvrdě spal.

Po další tři hodiny Joanna opakovala nacvičenou rutinu.

Nepotřebuje přebalit? Nepotřebuje zabavit? Nepotřebuje

uspat? Nechce nakrmit? Přebalit? Zabavit? Uspat? Nakr

mit? Přebalit? Zabavit? Uspat? Nakrmit?

Znovu zkusila plyšového medvěda, pro případ, že by ho

tentokrát vzal na milost.

Přebalit? Zabavit? Uspat? Nakrmit?

Zkoušela se s ním procházet uličkou, natřásat ho, zpívat

mu, broukat mu, lechtat ho a masírovat.

Přebalit? Zabavit? Uspat? Nakrmit?

Lidé po ní znovu začali koukat. Začínala jim lézt na nervy.

Mladá letuška se na ni zle mračila.

Tentokrát ale Joanně neujedou nervy. Tentokrát to zvládne.

Aspoň nějakou pomoc by ale ocenila. Na tom přeceneby

lo nic špatného.

Dostat do něj lžičku Calpolu nebylo snadné. Položila si

Noaha na klín, jeho hlavičku fixovala levým předloktím,ote

vřela lékovku, nalila tekutinu na lžičku, zaklonila mu hlavu

30

a prstem mu jemně rozevřela ústa. Když k nim lžičkus Calpo

lem přiblížila, Noah se zavrtěl a několik kapek léku mupři

stálo na bradičce a na jasně červeném bryndáku. Trhnulru

čičkou a na Joannině kdysi bílém tričku přibyla další skvrna.

Vrátila lahvičku s  lékem do černého kufříku, pokapaný

bryndák dala do jedné z postranních kapes, zavřela kufřík

do zavazadlového prostoru nad svou hlavou a posadila se.

Alespoň pár kapek Calpolu ale musel Noah spolknout,

protože během půl hodiny jí na klíně usnul. Do deseti minut

poté se zavřely oči i jí.

Když se probudila, Alistair si vedle ní četl a  Noah byl

v dětském bezpečnostním popruhu uvelebený na jeho klíně.

Blížilo se přistání. Dole pod nimi už se rozprostíralo Mel

bourne. V dálce zahlédla dým stoupající z požárů, s nimiž

město a jeho okolí v posledních dnech bojovaly.

Joanna po ukončení univerzity hodně cestovala poEvro

pě a od té doby, co nastoupila do školy, jezdila každé léto do

Španělska, do Francie nebo do Itálie, ale na jižní polokouli

ještě nikdy nebyla. Snila o tom, že z peněz, které zdědila po

mámině smrti, si tu jednou s Alistairem pořídí letní byt. Měl

by terasu s výhledem na moře. Už měla dokoncenaplánová

no, které stromy by si vysadila na zahradě: mimózu, citroník

a třešňovou myrtu. Z jejích hezkých červenorůžových bobulí

by dělala marmeládu a Noah by zatím dováděl na trampolíně.

„Spal celou dobu?“ zeptala se Alistaira.

„Probudil se a chvíli brečel,“ řekl Alistair, „ale podařilo se

mi ho uklidnit. A tys zatím spala! No tak vidíš, že to jde.“

Joanna se v tu chvíli cítila neuvěřitelně odhodlanáa šťast

ná. „Ty jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat, Alistaire

Robertsone.“

31

Joanna

15. února

4

Alistair uložil Noaha do šikovného sportovního kočárku,

který jim přistavili hned u výstupu z letadla. Chlapeček byl

zachumlaný do své modré deky tak, že mu koukala jenšpič

ka nosu.

„Sss, ne!“ zarazil Alistair Joannu, když se ke kočárkusklo

nila, aby malého zkontrolovala. „Probudíš ho!“

Měl pravdu. Stačilo málo a ten blažený klid mohl náhle

skončit.

S Noahem v kočárku prokličkovali frontami u příletových

přepážek, vyzvedli si zavazadla a vyšli z klimatizovanéletišt

ní budovy.

Joanna nasála do plic první doušek vařícího vzduchua zdě

sila se. Připadalo jí, jako by jí někdo strčil do úst zapnutý fén.

Tak rychle, jak jen to za daných okolností bylo možné, došli

k parkovišti, kde stály vozy z půjčoven. V obavě, aby Noahane

probudili, se ani v tom vedru neodvážili odhrnout z něj deku.

„Cítíš to?“ Alistairův australský přízvuk zněl rázem silněji.

Joanna vdechla rozpálený vzduch nosem. „Eukalyptus?“

32

„Eukalyptus a...“ Alistair dálkovým ovladačem otevřel

dveře půjčeného vozu a  pak natáhl ruku před sebe „...ho

řící buš.“ Na dlani mu přistála šedavá vločka popelez požá

ru, který tu zuřil už třetí den. „Páni, není to super být zase

doma?“

Sejmul z kočárku vrchní část, která sloužila zároveň jako

autosedačka, naložil Noaha do auta a  připoutal ho pásem.

Zavazadla z letištního vozíku, který tlačila Joanna, naložil

do kufru auta: ty velké dolů, menší navrch. Perfektně se tam

vešly. Nejspíš si půjčovně napsal o rozměry kufru ještě před

tím, než si vybral model auta, aby měl jistotu, že se jim tam

všechno vejde. Joanna obdařila toho svého zdatnéhoorgani

zátora láskyplným úsměvem.

Posadil se za volant a  zkontroloval telefon. „Do prdele,“

zašeptal.

„Co se děje?“ zeptala se ho tiše.

„Ta mladá kozatá labouristka dala rozhovor Daily Mail.

Řekla jim, že ty schůzky s Johnstonem zdaleka nekončilyve

čeří. A že rád nosil psí obojek. Kolik je hodin?“

Joanna se rychle podívala na hodinky, které si přeřídila,

ještě když letadlo popojíždělo po letištní ploše. „Třiodpoled

ne zdejšího času.“

„Takže v Británii je šest ráno. Do kanceláře zavolám, až

dorazíme k mámě.“

S klimatizací nastavenou možná níž, než by bylo zdrávo,

uháněli po dálnici na Tullamarine.

„Nikdy bych si nepomyslel, že to řeknu, ale fakt senemů

žu dočkat, až budeme v  Geelongu,“ prohlásil Alistair při

pohledu na poklici smogu v dáli nad siluetou Melbourne.

Geelong, kam jim zbývala zhruba hodina jízdy, byl chudým

příbuzným zazobané metropole státu Victoria a Alistair to

tam jako teenager a mladý muž nemohl vystát. Toužil po

Melbourne, nebo ještě lépe po Londýně. Ale teď, když mířil

33

k Princes Highway, dálnici, jež je měla dovést na západ,vy

padal čím dál nedočkavěji. Vykládal Joanně, jak se těší na

to, až budou jíst na pláži burgery, poflakovat se po tamějším

maloměstském obchodním centru a  projíždět se podél po

břeží po Great Ocean Road. Ze všeho nejvíc se ale těšil na

svou dceru, na Chloe.

Joanna se s  Chloe seznámila před čtyřmi lety. Nebylo to

zrovna šťastné setkání: Joanna se v posteli milovalas Chloi

ným tátou. Chloe stála ve dveřích ložnice po boku své matky.

„Kdo to je?“ zeptala se tehdy desetiletá Chloe a ukázala na

nahou ženu sedící obkročmo na jejím otci.

Joanna sklouzla ze svého milence, popadla cíp peřinya po

kusila se zakrýt.

„Tohle,“ prohlásila Alexandra, „je nějaká zkurvená děvka.“

Alistair se posadil, nahý jako palec. „Jak se to vyjadřuješ,

Alexandro?“ řekl.

„Aha, pardon, miláčku, samozřejmě,“ odpověděla tehdy

Alexandra svému manželovi, jehož vzrušení již opadlo.„Ne

uvědomila jsem si, že sprostá slova by mohla naší dceřipři

vodit trauma.“

„Běž do kuchyně, Chloe,“ přikázal Alistair dceři.

„Ale co tady děláš s tou cizí paní?“ ptala se Chloe.

„Do kuchyně! Teď hned!“

Chloe poslechla a vzdálila se z ložnice.

„Nechala bys nás laskavě obléct, Alexandro? V  klidu si

o tom promluvíme. Ale nebudeme to řešit před Chloe.“

Nepromluvili si v klidu. Alexandra po Joanně hodilalam

pu. Joanna se oblékla a zmizela. Alexandra pak Alistairovi

vlepila facku, o civilizovaném rozvodu se s ním odmítlaba

vit, a když Alistair druhý den odcestoval na konferenci,za

balila si věci a i s Chloe odjela.

V následujících měsících si Alistair s Chloe pravidelněte

lefonoval, a nebýt několika mimořádných událostí veWest

minsteru, letěl by ji do Austrálie navštívit.

34

Ale jeho snahy o kontakt s dcerou postupně slábly,úměr

ně tomu, jak sílila jeho touha založit novou rodinu s Joannou.

(Potřebuješ jistotu, že je to mezi námi napořád? Pořídíme si dítě.)

Tahle nová rodina by mu nejspíš úplně stačila, nebýt toho,

že krátce po Noahově narození mu v Google Alert vyskočilo

upozornění na článek obávaného konzervativního blogera

Jamese Moyera:

Ach, jak dojemné! Na fotografiích z glasgowské luxusníčtvr

ti Botanics vezou novopečený tatínek a novopečená maminka

v kočárku svou společnou radost a pýchu. Pokud jdeo prosazo

vání rodinných hodnot, je pan Alistair Robertson bezpochyby

ideálním reprezentantem Labouristické strany a  žhavým kan

didátem na úspěch v příštích volbách.

Ale ouha. Ta dáma po jeho boku je jeho milenka, nikoliv

manželka.

A miminko je jeho již druhým potomkem. Jeho prvorozená

dcera, dnes čtrnáctiletá Chloe, žije dvanáct tisíc mil odsud. A on

se za poslední čtyři roky ani jednou neobtěžoval ji navštívit.

A pokud celou věc zkoumáte do hlubších detailů – a já jsem si

tu práci dal –, vyplavou na povrch i další zajímavé detaily:Bý

valá manželka pana Robertsona Alexandra Donohueová byla

včera přistižena při řízení pod vlivem alkoholu... a tov okamži

ku, kdy jela do záchranné stanice pro divoká zvířata, aby vy

zvedla svou dceru, která tam pomáhala jako dobrovolnice.

Tolik tedy k  tomu, jakou váhu labouristé přikládají tradič

ním rodinným hodnotám.

Alistair a Joanna tedy letěli do Austrálie proto, aby sepo

kusili získat Chloe do své péče. Alistairův právníkpřekypo

val optimismem. Matka dceru odvezla z Velké Británie bez

souhlasu, ba dokonce bez vědomí otce: únos, ano, i tak by se

to dalo nazvat. Po příjezdu do Austrálie otci více než měsíc

nesdělila místo svého pobytu a pobytu dcery: to je možné

35

označit za absenci spolupráce či za neplnění rodičovských

povinností. A k dovršení všeho dorazila do útulku prozví

řata, kde dcera jako dobrovolnice pomáhala, pod vlivemal

koholu a měla v plánu v tomto stavu vézt dítě domů: to je

zanedbání... ne, sakra, to je zločin!

„Není to kvůli tomu idiotskýmu blogu,“ tvrdil Alistair

před odletem Joanně. „Kašlu na práci. Od té doby, co sena

rodil Noah, od té doby, co jsme spolu, co jsme rodina, mám

najednou mnohem jasněji v  tom, co je skutečně důležitý.

Alexandra chlastala odjakživa a  teď jí zjevně nedělá pro

blémy riskovat život mojí holčičky. Chloe by měla vyrůstat

v bezpečí. S tátou. A s inspirující, laskavou, pečujícía odpo

vědnou ženou – s tebou, Joanno – a se svým malým bráškou,

měla by vyrůstat obklopena svojí rodinou.“

Joanna nebyla momentálně schopna pečovat ani o  své

vlastní novorozené dítě. Představa, že by se měla starat ještě

o někoho dalšího, ji upřímně děsila. Ale nechtěla Alistairovi

kazit radost a musela uznat, že všechno, co říká, znírozum

ně a logicky.

Teď, když se každým kilometrem přibližovali keGeelon

gu, se zamyšleně obrátila k Alistairovi. „Myslíš, že mě bude

nenávidět až do smrti?“ zeptala se.

„Není to tak, že by tě nenáviděla,“ řekl a zlehka jí položil

ruku na stehno. „Vždyť tě vůbec nezná. Všechno budev na

prostém pořádku. Všechno bude super, uvidíš.“

Ke všem problémům, ať už byly jakkoliv závažné,přistu

poval Alistair se stejnou strategií: shromáždit fakta.Vypra

covat plán útoku. A provést ho.

Fakta byla podle Alistaira následující:

On a jeho manželka se vzájemně odcizili. Před tím, než se

rozešli, spolu celý měsíc neměli sex.

Alexandra byla v podstatě psychicky nemocnáparanoid

ní kráva závislá na alkoholu.

36

Zato on a  Joanna byli spřízněné duše. To přece nemoh

la Joanna zpochybňovat. Ještě nikdy s nikým se necítil tak

skvěle jako s ní. Byla jeho nejbližší přítelkyní. Byla jehoži

votní láskou.

Takže na tom, co udělali, nebylo nic špatného. Museli to

udělat. Byli si předurčeni.

Plán útoku byl jednoduchý: vysvětlí Alexandře, jaká je

situace. Požádá o rozvod. Zůstanou přáteli, aby se mohlispo

lečně podílet na péči o Chloe, kterou díky tomu celá ta věc

emocionálně nijak nezasáhne. Budou žít šťastně na věky věků.

Plán nevyšel.

Alistair však dál zastával názor, že on a Joannanepochy

bili, že udělali jen to, co museli, vezme-li se v potaz síla jejich

vzájemné lásky. A pokud budou trpěliví, všechno nakonec

dobře dopadne.

Alistair byl trpělivý.

A nakonec se ukázalo, že měl pravdu. Jistě, chvíli to trvalo

a nebylo to tak snadné, jak si myslel, ale život prostě přináší

komplikace.

Teď to bude fungovat. Všechno bude, jak má být.

Teď tedy museli provést plán.

Získat Chloe.

37

Vrchní soud v Melbourne

27. července

5

„Pověz nám své jméno, prosím.“

„Chloe.“

„A jak se jmenuješ příjmením, Chloe?“

„Robertsonová.“

Čtrnáctiletá dívka se objevila na velké ploché obrazovce

umístěné nalevo od soudkyně, přímo proti žalobkyni, která

jí kladla otázky. Dychtivě se předkláněla, jako by chtělapro

niknout až do nitra kamery, která ji snímala, a dětskynevin

ným hláskem zopakovala: „Chloe Robertsonová.“

Z desetileté holčičky, kterou Joanna před čtyřmi letyvidě

la v Alistairově ložnici, byla teď vytáhlá slečna. Kužel světla,

který vydávala kamera, jí klouzal po tmavě hnědých vlasech

uprostřed rozdělených pěšinkou. Na sobě měla tričko se

jménem skotského zpěváka Paola Nutiniho. Chytré,pomy

slela si Joanna. Dává tím najevo, že Skotsko miluje, přestože

kvůli Joanně ho musela opustit. Joanna přemýšlela, jestli ji

teď Chloe vidí. Je v té její místnosti také obrazovka, která by

ukazovala dění v soudní síni?

38

„Položím ti pár otázek, Chloe, ano?“ Žalobkyně AmyMad

docková byla matka dvou dětí. K Chloe promlouvala tónem,

který už mnohokrát použila, když potřebovala obalamutit

své vlastní ratolesti: Neboj, nebude to bolet, jenom to trošku

štípne...

„Ano.“

„Kdybych byla moc rychlá, tak mě zastav, a pokud bysče

mukoliv nerozuměla, neboj se zeptat.“

„Dobře.“

„Znáš tuhle ženu?“ Kostnatý ukazovák Amy Maddockové

mířil na Joannu, která měla pocit, jako by se jí do prsouza

ryla špikovací jehla. Takže Chloe ji vidí. Jako by toho od té

doby, co se to všechno seběhlo, neměla Joanna dost, kupily

se další a další drobnosti, pod jejichž tíhou klesala pořád níž.

Soudní kreslířka soustředěně pracovala: očima bez ustání

těkala mezi Joanninou tváří a svým skicákem. Slabé šustění,

které vydával hrot tužky klouzající po papíře, bylo na chvíli

jediným zvukem přerušujícím ticho v soudní síni.

„Ano,“ řekla Chloe.

„Odkud ji znáš?“

„Měla poměr s mým tátou.“

Teenageři přece říkají věci tak, jak jsou, ne?

„Kdy jsi ji poznala?“

„Přistihla jsem je v Edinburghu.“

„Ty jsi je přistihla? Koho? A při čem?“

„Námitka. Podobné otázky rozhodně neberou ohled na

oprávněné zájmy dítěte.“ Joannin advokát Matthew Marks

dělal dojem arogantního floutka. Měla si vybrat obhájce,kte

rý by dokázal předstírat, že má děti rád. Tenhle působil jako

Scrooge z Vánoční koledy.

„Zamítá se. Jestli chceš, můžeš odpovědět, Chloe, i když

myslím, že všichni chápeme, co jsi chtěla říct.“

Joanna sklopila oči do klína a snažila se zklidnitzrychle

ný dech. Neodpovídej. Neodpovídej. Není potřeba nic říkat.

39

„Chtěla bych odpovědět.“

Po těch slovech Joanna zase prudce vzhlédla. Hlas Chloe

teď nezněl dětsky nevinně, ale vyčítavě, skoro zlověstně.Od

vrátila pohled od Joanny a upřela ho na soudkyni, zhruba

šedesátiletou matrónu. Podle toho, co říkal Joannin advokát,

měla soudkyně dva syny, oba už byli ženatí a měli děti, oba

byli lékaři.

Soudkyně i žalobkyně, obě vzorné matky.

„Dělali to spolu v posteli mých rodičů. Pozdějc jsem sedo

zvěděla, že tehdy už to mezi nima trvalo devět měsíců.“

To byla příležitost pro kreslířku. Nová reakce. Novástrán

ka. Pár spěšných tahů tužkou, vygumovat, uhladit papír

rukou a další kmitání tužky. Rychlý pohled na Joannu, pak

se oči upřou zase ke skicáku. Co vlastně viděla? Empatická

umělkyně se silně vyvinutou intuicí přimhouřila oči a chvíli

pozorně zkoumala Joanninu tvář, než dospěla k jasnéodpo

vědi: vraždící děvka, tak je to.

Joannu svědilo v nose, ale bylo jí řečeno, že se na němne

smí poškrábat, rozhodně ne teď. Nesmí se poškrábat na nose,

nesmí se vrtět a – to v žádném případě! – nesmí se usmívat.

Moc důvodů k úsměvu sice v poslední době neměla, ale díky

každodenním lekcím sebeovládání, které jí Alistair udělo

val – že se nemá vrtět, usmívat a dělat spoustu dalších věcí –,

si tuhle poslední radu skutečně pevně vštípila. Neusmívat

se, neusmívat se, jen si vzpomeň na Amandu Knoxovou, jen si

vzpomeň na Lindy Chamberlainovou. To si v duchuopakova

la tak dlouho, až zapomněla na svůj původní problém, na

svědící nos. Proč by se proboha měla usmívat? To je jedno.Pro

stě se neusmívat.

Nutkání poškrábat se nakonec pominulo. Obrátilapozor

nost k obrazovce a soustředila se na to, aby působila dojmem

rozumné a zodpovědné ženy.

Chloe jí teď hleděla přímo do očí. „Moje máma je hodná,“

řekla Chloe. „A než se objevila ona, byli s tátou šťastní.“

40

Joanna

15. února

6

Joanna se otočila dozadu, aby zkontrolovala malého.Tvr

dě spal, hlavu obrácenou na stranu a tvářičku zabořenou do

deky.

„Jednou z něj bude lamač dívčích srdcí,“ řekla s úsměvem

Alistairovi. Vždycky když Noah spal, naplňoval jipřekypují

cí něžností a láskou.

„Jednou z něj bude premiér,“ odpověděl Alistair.

„Premiér Skotska!“

„Takové rouhání! Koukej si vypláchnout pusu svěcenou

vodou!“ zamračil se Alistair.

Alistair byl zarytý labourista. Díky studiu politologie na

Melbournské univerzitě a titulu MBA v kombinacis urput

ným odhodláním uspět se vypracoval z obyčejnéhoreferen

ta pro PR v městské radě až na politického poradcekandidá

ta Labouristické strany ve státě Victoria. Odvedl tak kvalitní

práci, že ho přetáhli britští labouristé. Vzhledem k tomu, že

jeho otec byl Skot, snadno získal ve Spojeném království

občanství. Dva roky pracoval v Londýně, pak byl převelen

41

do Skotska, kde strana na poli PR zoufale potřebovalaněja

ký zázrak. Byl vlivný a respektovaný a – jak ve svém blogu

správně poznamenal James Moyer – měl skutečně všechny

předpoklady pro to, aby uspěl v  příštích volbách do Dolní

sněmovny.

Joanna byla socialistka a podporovala skotskounezávis

lost, volila Skotskou národní stranu. Kvůli rozdílnýmpoli

tickým názorům se vzájemně popichovali už od prvního dne

své známosti.

Seznámili se v den voleb. Ve škole, kde Joanna učila,zřídi

li volební místnost. Alistair se podílel na kampani promíst

ního kandidáta labouristů a u vstupu do školy nabídl Joanně

propagační leták.

„Ne, díky, já nejsem konzervativní volič.“

„My taky nejsme konzervativní,“ zavolal za ní, ještě než

zmizela v útrobách budovy. Měla na sobě běžeckousoupra

vu, v níž vynikly její hezké nohy a úžasný zadek. Bylo jí jasné,

že si toho všimne.

„Můžu vám to dokázat,“ řekl jí, když ze školy zasevychá

zela.

„Dokázat? Co?“

„Že rozhodně nejsme stejní jako toryové.“

„Jo?“

„Jo. U večeře?“

Že je ženatý, jí prozradil až o čtyři týdny později.

Silnice do Geelongu byla strašně jednotvárná. Jediné, co

ji tu a tam ozvláštnilo, byly občasné kříže, které označovaly

místa, kde zahynuli ti, kdo chtěli mít tuhle otravnou cestu co

nejrychleji za sebou.

Nad obzorem, k němuž směřovali, se vznášel oblakhusté

ho černého dýmu.

„Do háje,“ ulevil si Alistair. „Myslel jsem, že je to severněji,

až někde u Kilmoru.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist