načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pitva a jiné povídky - Václav Jakeš

Pitva a jiné povídky

Elektronická kniha: Pitva a jiné povídky
Autor: Václav Jakeš

- Stejně tak jako šestatřicet klasických karet kosmické numerologie odkazuje na stejný počet kosmických principů, všímá si autor pětatřiceti povídek a zasvěceného úvodu knihy Pitva ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 195
Rozměr: 19 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-7081-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Stejně tak jako šestatřicet klasických karet kosmické numerologie odkazuje na stejný počet kosmických principů, všímá si autor pětatřiceti povídek a zasvěceného úvodu knihy Pitva toho, proč něco je, spíše než že nic není. Činí tak lehce a elegantně, jazykem zábavným a současně rafinovaně sofistikovaným. Je mistrem paradoxu a gurmánem překvapivé pointy. Nenechá svého čtenáře dlouho čekat, neboť dobře ví (řečeno s básníkem Miroslavem Holubem), že zbytečné čekání je požárem času života. Disponuje právě tou správnou mírou fantazie, o níž se ví, že je tou nejkrásnější dcerou pravdy. Na rozdíl od své vznešené matičky je však dcerka o poznání živější.

Bylo – nebylo. Je – není. Bude – nebude. Netušíme. Vždyť vesmír kolem nás je zajisté ještě podivnější, než si vůbec dokážeme představit.

Povídky z rodu Čapkovy Šlépěje o tom vědí své.

Zařazeno v kategoriích
Václav Jakeš - další tituly autora:
Boží odysea Boží odysea
Pitva a jiné povídky Pitva a jiné povídky
Vyhnání z ráje Vyhnání z ráje
 (e-book)
Vyhnání z ráje Vyhnání z ráje
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

P I T VA

a jiné povídky


Václav Jakeš

P I T VA

a jiné povídky


Copyright © Václav Jakeš, 2017

Illustrations © Rosvita Mikulová, 2017

Cover Art & Layout © Josef Kroupa, 2017

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2017

ISBN 978-80-7557-457-2 (pdf )


Obsah

Vážení čtenáři,

PITVA

ZPRÁVA

KOUZELNÍK

ÚNOS

STÍHAČI

DUŠE

SEANCE

SYMFONIE

JANTAR

DÉJÀ VU

DALEKOHLED

HRAČKA

TÁDŽ MAHAL

VČELY

BUŇKA

PADLÍ ANDĚLÉ

PRAVDA

RODINA

EMOCE

VÝMĚNA

VODA


RESTART

ANKETA

ROZPOČET

NEJISTOTA

ZROD

SYN OTCE

VETERÁN

ČLOVĚK, NIKOLI BŮH

VINA

ARCHA

KANDIDÁTKA

NEJLEPŠÍ YOUTUBER

KRÁL

AUTISTA

Doslov


Děkuji

– mé ženě, která je nejlepší ženská na světě.

(Když čte mé povídky, má dojem,

že  musel naps někdo jiný.)

– Věře Urbaczkové –

jediné bytosti schopné rozluštit

a přeps mé texty.

Díky

Vašek


7

Vážení čtenáři, všichni si klademe otázku, proč jsme na tomto světě vezdejším. Zmítají námi pochybnosti, naše zkušenost naprosto nekoresponduje s navrhovanými řešeními, proč je tento svět takový, jaký je. Můžeme si vybrat ze tří přístupů.

Jeden z nich je, že z ničeho, jež je plné fluktuací, bez prostoru a času, se protuneluje cosi, co je hnáno repulzivní silou, a toto počáteční, absolutně horké, absolutně hmotné, s ekvivalentní energií, stvoří náš svět Velkým třeskem se všemi jeho důsledky, které jsme s to pozorovat i vědecky doložit.

Jinou variantou vzniku tohoto světa, respektive všehomíra, je Bůh, hybatel, který se zde zjevil jako samopříčina, to abychom nezavdali příčinu k otázkám, kdo stvořil Boha, který stvořil Boha. A tento hybatel, Bůh, chceteli, už zařídil vše potřebné.

Nejméně pochopitelnou variantu tvoří projekce dokonalosti, světa idejí, absolutní pravdy, snahy, která předchází jejímu uplatnění v realitě. Dobro je tak silné, až se musí projevit jsoucnem.

Největší světové mozky se zabývají všemi těmito variantami a vehementně si vjíždějí do vlasů s argumenty, proč druhá strana rozhodně pravdu mít nemůže. A tak dochází k paradoxům, kdy církev svatá už dávno počítá s Velkým třeskem jako s genezí tohoto vesmíru, nemá větší potíže s přijetím evoluce. Vědci často koketují s transcendencí a filozofové se nebrání sokratovskému vidění světa, jemuž předcházejí dokonalé ideje.

Jak se potom v tom má vyznat našinec, konfrontovaný s každodenností, nemající čas na hluboké úvahy a sentence? Pro lidi, kteří splétají konec s koncem, jsou tyto myšlenky úplně nepochopitelné a scestné.

Povídky, které budete číst, jsou malým souhrnem všech úvah, proč něco je, spíše než že nic není. A když už to je, proč se to chová tak nepochopitelně. Řečeno s Járou Cimrmanem, jsem autorem, který je takovým ateistou, až se bojím, že mě Pánbůh za to potrestá.

9

PITVA

Skromný vzhled obou aktérů pitvy byl pro policistu

zarážející. Špatné, ledabylé oblečení, strniště vousů u jed

noho a neupravený dlouhý plnovous druhého. Neustálé

ohledy, aby jeden druhému nezadal příčinu myslet si,

že já jsem ten důležitější. Ruce založené za zády oproti

rukám, které ne a ne najít patřičnou polohu. Krátké,

úsečné věty při dialogu. No to mě tedy podržte, pomy

slel si. S tímhle ansámblem se mám něčeho dopátrat.

„Poručík Marek,“ natáhl konečně pravici k oběma

přítomným. Téměř se o ni poprali. „Já jsem Vladyka,

neurobiolog,“ stiskl ruku ten rychlejší. Čert, napadlo

policistu. Kudrnaté nezastřižené černé vlasy. Obličej le

movaný plnovousem prošedivělým na bradě a skráních.

Obočí, za něž by se nemusel stydět výr, zdůrazňovaly

jinak měkké zelenohnědé oči. „Je mi velkou ctí, pane,

pane policisto. Promiňte, přeslechl jsem vaši hodnost,“

přiskočil druhý. „Poručík Marek,“ zopakoval policista,

jako by od tohoto individua ani nečekal, že si bude něco

pamatovat. „A vaše jméno, prosím?“ dodal. „Jan Zdislav.

Zdislav je příjmení. To jen pro pořádek. Lidé to neu

stále pletou a pro mne je to velmi důležité,“ pokračoval úplně prošedivělý muž se žlutobílým strništěm vousů, protáhlým obličejem s malým nosem, korunovaným modrýma očima, andělského vzezření. „Pro upřesnění, já jsem psychoanalytik. A vzhledem k faktu, že To je už mrtvé, promiňte, nevím, jak stvoření nazvat, je má přítomnost jaksi ztrátou času. Tedy vašeho, samozřejmě.“

Policistovi došlo až teď, že se vlastně celou dobu hovoří o záhadném stvoření, s jehož popisem si zatím nikdo nedělal větší starosti. To místní felčar, doktor Drábek, začal tvrdit, že ve zvířeti podobném hlavonožci vidí humanoidní rysy. Hlavonožec se však nenašel u vody, nýbrž v lese, a nebýt odstraňování následků polomu, ležel by tam dodnes. V blízkosti žádné stopy a zvýšená radiace po přistání nebo havárii vesmírné lodi. Nic, jen dvoumetrová krakatice s obrovskýma očima a ústy. Končetiny, spíše chapadla, vyrůstaly přímo z hlavy úctyhodných rozměrů. Dřevaři stáhli, dle jejich slov, tu chcíplotinu bůhvíproč do ordinace MUDr. Drábka, a ten všemu nasadil korunu, že se zřejmě jedná o mimozemšťana.

Úřední šiml zaržál a do vsi se začala stahovat procesí úředníků, aby za sebou zanechali pytle bílých myší s neřešenými problémy. Jejich přítomností problémy spíš exponenciálně rostly. Hygienici si podávali kliku s ekology. Ti povolali přírodovědce. Následovali biologové. A přijížděli environmentalisté, armáda, rozvědka, až se vyčerpal celkový počet odborných zaměstnanců ministerstev, vědeckých ústavů, akademiků z univerzit a špionů. Poté se začaly trousit sekty a padala těžká proroctví o závěrečné této planety. Do bubínků třískalo několik zástupců New Age s tím, že To oživí. Biskupská konference se striktně distancovala od závěrů jednoho potměšilce, že se rozhodně jedná o tvora, kterého Pánbůh stvořil před potopou, aniž by dotyčnému samoukovi vadilo, že maso je takříkajíc ještě čerstvé. Připravovaný transport tvora se neustále z těch či oněch příčin odkládal, až se do celého příběhu vložil MUDr. Drábek, že mrtvola je řádně cítit, byť je uložena v ordinačním mrazáku.

Poručík Marek, zastupující okresní kriminálku, dostal za úkol tento gordický uzel rozetnout. „Tak, pánové, co třeba konečně provést pitvu, po tom nekonečném dokumentování, které dosud k ničemu nevedlo?“ prohlásil při svodce událostí za poslední období. Ostatní detektivové pokrčili rameny. Měli svých starostí dost. A náčelník, vědom si své funkce, ihned souhlasil, ať už je ta štrapáce pryč. Marek netušil, že tak banální věc jako ohledání a pitvu nemůže provést soudní lékař, neboť se tu nejedná o člověka. Univerzitní akademici měli dostatek odebraných vzorků tkání a takové stohy dokumentace, že se o ně už úspěšně přeli jednou provždy. Do čela týmu postavili nejlepší vědce a hned také požádali o granty na řešení tak stěžejního úkolu. Proto až po hlubokých a neskonalých prosbách svolila Akademie věd poslat do terénu, co zbylo, ať to tam nějak ukončí.

Čert Vladyka, neurobiolog, a strojově přesný anděl Zdislav, psychoanalytik, tady stáli před policistou,

12

který spřádal plán, jak celou akci provést v ordinaci

MUDr. Drábka. Ostatně, kdo to celé spáchal? No přece

doktor svým tvrzením o humanoidních rysech tvora,

čímž odstartoval tuhle ufománii. „Chtěl bych zdůraznit,

že má přítomnost je opravdu diskutabilní,“ prohlásil psy

choanalytik. „To zvíře (hned se polekal svého označení

tvora) je mrtvé a já jaksi jsem, ehm, schopen analyzovat

pouze psychické projevy navenek, nikoliv z tkání, že.

Psychické projevy mrtvého, to, kolego, uznáte, nelze,“

obrátil se na čerta. „Psychoanalytik u pitvy! Kdo to jak

těživ viděl?“ hledal podporu u kolegy.

„Vy mě udivujete, příteli!“ prohlásil neurobiolog.

„Doba odděleného vnímání stavby tkání mozku a ner

vové soustavy, která nebyla s to přiřadit jim psychické

funkce, je pryč.“ To byla pro anděla psychoanalytika

rána pod pás. Samozřejmě věděl o vzájemném propo

jení neurobiologie a psychoanalýzy. Zacházejí s těmito

tématy jako s hardwarem a softwarem, pomyslel si.

Jenže v hardwaru mozku je ukrytý i software. Podivně

naskládané neurony nesvědčí o vědomí. V tom vašem

objektivním je schován subjekt, oponoval si sám pro

sebe. „Pro mě anatomie mozku nemá nic společného

s psychologií,“ zaoponoval čertovi. „Mozek se svými

neurony je orgánem jako játra, plíce, žaludek. A ty taky

nemyslí, není-liž pravda,“ bránil se dál anděl. „Nechtějte

mi, prosím, navykládat, že buňky s dendrity přilípnu

tými axony na další buňky tvoří umělecká díla třeba

Leonarda da Vinci.“ „No, kolego, když jsou těchto neuronů miliardy a jsou správně propojeny neurotransmitery, pak...“

„Dost, pánové!“ uťal konverzaci poručík. „Nastupte si do vozu a jedeme udělat tu pitvu.“ Čert s andělem neochotně nastoupili do policejního vozu. Anděl se však nedal: „To je, prosím, skandální – přiřadit nervové tkáni subjektivní vědomí! Fyziologická aktivita buněk má za následek vědomí, no to je přímo ordinérní představa, kolego.“ Anděl se čertil, a naopak čert se tvářil andělsky. „Mozek, pane kolego, je svou stavbou nepodoben čemukoliv jinému na zemi. Teď mám na mysli hmotné reálie.“ Čert mluvil přátelsky, čímž soka ještě více popuzoval. „Na dišputace bude ještě dostatek času, pánové,“ prohlásil poručík, zařadil rychlost a rozjeli se.

Ordinace doktora Drábka byla opravdovou dominantou obce. Dvoupatrová šedě betonová krychle vévodila něčemu, čemu by se s velkou dávkou odvahy dalo říkat náměstí. Vedle ordinace se skrývala malá laboratoř. Chlouba doktora Drábka. Sám si ji vytvořil a ze sponzorských darů vybavil. V patře nad ordinací bydlel. Sám. Po několika pokusech navázat vztah s druhým pohlavím od dalších blamáží prostě odstoupil. Muži jej rovněž nepřitahovali, a tak žil, podle svého názoru, bohatým životem vědce-amatéra. Nebylo na světě tajů, které by jej nepřitahovaly, a že jich je požehnaně, se přesvědčoval den za dnem. Kdyby chudáci sponzoři jeho výzkumu věděli, do čeho investují... Horní patro bylo plné knih, výtisků novin a časopisů, ale též audio a videonahrávek.

14

Doktor Drábek příchozí nadšeně přivítal. Vědci,

akademici z Prahy a s nimi příslušník policie. Jen ne

a ne si vzpomenout, kdy mu policie pomohla a kdy jej

chránila. Nu což, chybujeme všichni. „Pánové se zajisté

seznámili se všemi dosud známými fakty,“ prohlásil Drá

bek po uvítací ceremonii a jal se ukazovat fotky místa

nálezu, tvora samotného i záznamy výpovědí svědků.

Vědci však Drábkovo nadšení nesdíleli a ten policista

vypadal úplně znuděně. „... plně k dispozici, pánové,“

ukončil MUDr. Drábek svou etudu a rozpačitě se roz

hlédl. Je to snad nezajímá? To jsou vědci? Napjaté ticho

přeskočilo i na něj. Strnulost přerušil až kriminalista

slovy: „Tak snad už začneme?“ Nevěděl, co si pod tím,

co řekl, představit. Pitvu nikdy neviděl, natož aby se jí

účastnil. A už vůbec si nebyl jistý, zda snese pohled...

Vždyť to není člověk, chlácholil se. Všichni mlčky násle

dovali lékaře z ordinace do vedlejší místnosti. Vypadají

jako čert a anděl, ocenil Drábek oba vědce.

Dvé seděl na nepohodlném sedadle a prohlížel si prů

zorem tubusu fádní obraz hlubiny. Černou modř občas

roztrhly girlandy světélkujících ryb plujících nebezpečně

blízko dráhy rychlotubusu. „To bylo o fous,“ řekl Dvé

spíše pro sebe, než že by očekával odpověď, komentu

je tím pohyb ryb. „Ale no tak, mladý muži, vždyť celá

trajektorie tubusu je chráněna silovým polem,“ pro

hlásil protějšek sedící prkenně na chapadlech po vzoru

neomylných guru.

Užuž chtěl rozvinout úvodní výtku a esej na téma cestování v kapalinách a jejich uplatnění na planetě pokryté výhradně tekutinou, když se kolem průzoru mihl mohutný stín útočícího kytovce. Záblesk světla a úhybný manévr monstra svědčily o bezchybné funkci zabezpečujících zařízení tubusu. A to, co by bylo předmětem výkladu, v kostce demonstroval uplynuvší okamžik. „Dostal do držky, terorista jeden,“ usoudil Dvé, již přesvědčený o bezpečnosti zařízení, jímž cestoval. „Doufám, že dostal za vyučenou,“ prohlásil se satisfakcí v hlase upjatý protějšek. „Nedávno jsem viděl ve vizi spoušť způsobenou třemi kytovci ve školce jiker a plůdků. Přísámrádce, že kdybych byl strunatcem, cítil bych mrazení v páteři,“ prohlásil se zjevným odporem. „Přitom je stále přikrmujeme, respektujeme jejich teritoriální nároky i skutečnost, že nejedí tresky,“ pokračoval, a bylo vidět, že se dostává do varu. Samonasírací typ, napadlo Dvé.

„Abyste pochopil, nejsem xenofob, abych odmítal jejich specifické požadavky, že nás postupně buď sežerou, nebo hlavonožci budou konvertovat ke kytovcům. Nebo to jejich víceženství! No, to by docela šlo,“ přiměl se Dvé k další úvaze, aniž se pokoušel přemýšlet o závěrech protějšku. „Co by jako šlo?“ ohradil se zjevně znervóznělý guru. „No, že bychom měli více koček doma,“ usoudil Dvé. „Mladý hlavonožče, vzchopte se! A co Starý zákon velkého rádce, kniha Vývoj, epištola 236, odst.1, písmeno b: Za družku pojmeš jen jednu hlavonožku?“

16

Guru by rád pokračoval, ale Dvé mu neomaleně skočil

do hovoru: „A nemají náhodou stejného Velkého rádce

jako my? Vždyť stejně respektují i Starý zákon.“ „Re

spektují, respektují, oni si jej interpretují podle svého.

Vy jste, mládenče, zřejmě velmi vlažný ve víře,“ popo

sedl Guru na chapadlech a dlouhým povzdechem dal

najevo svou nelibost s novou generací spějící, dle jeho

názoru, do Černého průduchu. „Kdy jste byl naposledy

v jeskyni u přijímání planktonu?“ dorážel Guru.

„Klídek, otče! Já taky nesouhlasím se zahalováním

ploutví kytovkyň,“ snažil se odrazit stále agresivnější

protějšek. „Leč, popravdě řečeno, jinak mi jsou kytovci

docela ukradení,“ dodal, jak si myslel, na závěr, netuše,

že proti sedí přívrženec strany Protežování Starého zá

kona a kultivace polností (PSZaKP). „To, že nepijí

destilovanou vodu, je lepšími rozhodně neudělá. A tresčí

játra jsou pochoutka,“ odhodlaně přidal Guru s pocitem,

že je na ideovém sjezdu PSZaKP. Pak si podezřele změřil

mladého hlavonožce a prohlásil: „Nejste vy náhodou člen

strany Dáme vám, co kdo chce (DVCKCH)?“ „To jako,

že jsem socan?“ ohradil se Dvé proti nálepkování, které

mu ostatně stejně nic neříkalo. „Radši dévécékáchák, než

abych fandil těm parchantům esvékáemákům (SVKM

– Strana výtahu k moci),“ utrousil, aby bylo vidět, že

nějakou manou představu o politické scéně Západo

mořského království přece jen má. „Teď jste to trefil,“

vystřelil guru ze svého sedadla a zlostně máchal chapadly

do všech stran.

„Ještě připomínejte tyhle SVKM! A ten jejich šéf strany, jakže se jmenoval?“ „Sluníčko nedotknutelné,“ pomohl mu Dvé, neboť tento sebestředný a nadutý psychopat se každému snadno zaryl pod kůži. „Rozdělíme spravedlivě všechny zdroje v ploutvové privatizaci,“ pokračoval bojovně guru cituje Sluníčka nedotknutelného. „Kdo získá víc ploutví, ten bude mít větší majetek,“ pokračoval v sloganech protějšek Dvé a při gestikulaci chapadly prskal, nakolik je to ve vodě možné. „Takže paryby, no, myslím tím staré struktury s prsními, břišními, hřbetními, tukovými, řitními a ocasními ploutvemi, byly rázem za vodou, ale co to plácám, samozřejmě pod vodou. A co teprve žraloci a kosatky s nepřehlédnutelnou hřbetní ploutví! Kdekdo si pořizoval ploutve, takže spousta vodních savců se raději obrátila od končetin k ploutvím, převraceči kabátů, a kytovci mezi ně patří, aby bylo jasno,“ pokračoval již zjevně znachovělý Guru. „Takhle prosím vznikaly velké ryby. Půjčíme vám na ploutve, kolik chcete, nabízely banky, a vodní obyvatelé se hrnuli v hejnech. Tak to vypadalo.“

Golfské investiční ploutevní fondy nabízely za ploutve desetinásobek. Některé ryby se tak zbavily všech možností pohybu. Bez ploutví stojí plutí za kočku. A šéf fondů, ten nakonec zmizel v dalekých teplých vodách, kladl si otázky guru a sám si odpovídal. Dvé přelétla hlavou vzpomínka, že jeden příbuzný hlavonožec se oblepil ploutvemi natolik, že vypadal vskutku in, pak

18

jej sežrala jedna velká ryba, až po nehodě uvažující, jak

je možné mít tolik chapadel spolu se spoustou ploutví.

„Vy jste to nezažil, mladý hlavonožče,“ trochu se guru

zklidnil a zasněně pohlédl kamsi do vodní spousty. „Jenže

co my, hlavonožci s reaktivním pohonem pro zajištění

pohybu? My hydrodynamiku vnímáme jinak než ryby.

Ploutve nám nikdy neříkaly pane, neumíme s nimi prostě

hospodařit. Ale co, nakonec si poradíme i bez nich. Co

říkáte?“ řekl guru už smířeně. „Nám zůstanou hodnoty

a Starý zákon.“ Možná tobě, přemýšlel Dvé o svém pro

tějšku. Byl stále bez ploutví a kapesné rodičů padlo při

návštěvě víru na vstupné a destilovanou vodu. Nějak se

musím před těma holkama hlavonožkama blýsknout!

Když ne ploutvemi, tak alespoň sebevědomím, které

dodá co? No přece destilovaná voda!

Skřípot rozbrušovačky, kterou se nikdo neobtěžoval ste

rilizovat, dozněl a doktor Mrázek, svíraje ji ještě v ruce,

se jako by provinile otočil na ostatní. Čert neurobiolog

zíral na obratnost felčara, s níž obnažil mozek tvora,

a na nekompromisnost při práci s nářadím, hodícím se

spíše do zámečnické dílny než k pitvě. „A je to,“ pro

hlásil doktor roztřeseně. Čekal, že mu konečně začnou

pomáhat. Anděl psychoanalytik však stál vzdorovitě

u okna a uraženě zíral ven. Řezničina! Místo toho, aby

nejprve prozkoumali mimiku a jemné vějíře vrásek, jasně

svědčících o kultivovanosti tvora, pomyslel si, a ještě se

mám angažovat. „Tak já vám helfnu, doktore,“ prohlásil policista. Celá operace mu začínala připomínat zabijačku a první rozpaky, s nimiž sledoval obnažování lebky a odstraňování měkkých částí, byly ty tam.

Vzpomněl si na bezpočet králíků, které otec pravidelně mordoval a jejichž vyvržení a stahování sekundoval. Sám nikdy nezabil ani mouchu, ale jako asistent se uplatnil i nyní. „Vezměte to tady,“ ukázal doktor na místo úchopu pro asistenta a sám pak z druhé strany viklavými pohyby sundával odřezanou část lebky. Žádná krev! Čeho jsem se to vlastně bál? napadlo strážce zákona. „Opatrně, opatrně!“ přiskočil neurobiolog. „Ať nepoškodíte telencephalon!“ „Ehm, tedy, kolego, vy mě fascinujete čím dál více! Jak prosím můžete předpokládat, že tvor má anatomii našeho mozku?“ opáčil psychoanalytik, aby zaprvé oponoval a zadruhé dokázal, že anatomii na fakultě měli taky. „Doktore, chce to větší sílu,“ pobízel policista MUDr. Drábka a dodával odvahu zejména sobě, neboť co vlastně odhalí? Lebka náhle s divným mlasknutím povolila a přiskočivší neurobiolog Vladyka téměř zařval: „Tady to máte, vy vědátore! Normální mozkové pleny! Zkuste si!“ ponoukal vědce Zdislava. „Normální meningový vak, no a pod ním...“

Doktor Drábek spolu s policistou odložili uvolněnou část lebky na zem. Doktor bez řeči popadl skalpel a dosti nešetrně odstraňoval svrchní tvrdou plenu mozku. „No tak, kolego, prosím vás,“ mírnil jeho divokost neurobiolog. Jeho počínání už ale ostatně sledovali všichni aktéři pitvy. Dura mater povolila, bohužel zároveň

20

s arachnoideou neboli pavoučnicí. Jemnou blánou, jíž

probíhají větší cévy, prošel skalpel tak rychle, že doktor

nestačil nezmírnit tlak na nůž, jenž prošel i omozečnicí

a zařízl se do mozku. Do mozku? „Proboha!“ povykoval,

byť nepatřičně, čert neurobiolog. „To opravdu vypadá

na koncový mozek!“ Boha se dovolávající čert, blesklo

hlavou poručíku Markovi, neboť jinak pro něj zmate

ným termínům, asi latinským, nerozuměl. Otec byl při

stahování králíků obratnější a nečastoval jej anatomic

kými výrazy. „To snad mohla být...“ „No, jen to pěkně

dořekněte!“ tyčil se psychoanalytik nad skloněným ko

legou zírajícím na parietální lalok, nebo alespoň tu část,

která se objevila po zacházení skalpelem ne nepodobném

otvírání konzerv. „Omlouvám se, pánové! To tím roz

rušením,“ prohlásil v rozpacích doktor, ale nikdo jeho

bědování nevěnoval pozornost.

Neurobiolog se bezostyšně nimral v ráně a obnažo

val další části mozku, psychoanalytik cosi triumfálně

prohlašoval o myslící bytosti, kterou objevil, když se

podíval na fyziognomii tvora dávno před těmito jatkami,

a poručík Marek tupě počítal, kolik let má do důchodu.

Zbytku odstranění všech tří mozkových plen už asistoval

neurobiolog a doktor, maje sekundáře, zdatně pokračoval

v pitvě. Místo dvou hemisfér však objevili čtyři. Čelní

a týlní laloky koncového mozku byly nepodobné mozku

člověka. Temenní a spánkové však byly rozděleny příč

ně. „Jaký objem má lidský mozek?“ zeptal se, více pro

sebe, doktor a vzápětí si odpověděl: „No, asi 1450 cm³.“ „A váží cca 1300–1400 g,“ doplnil jeho úvahy neurobiolog. „Tak co je potom tohle?“ ukázal zašpiněnou rukavicí doktor na třicetinásobek orgánu rozděleného na čtyři hemisféry. „Mozek, ale nikoli lidský, ani hominidní, nýbrž mozek humanoida, avšak tvora naprosto nepodobného člověku,“ dále triumfoval anděl Zdislav. „A abych byl úplně přesný, máme zde humanoida se čtyřmi hemisférami,“ dodal, jsa okázale nad věcí.

„A to mě podržte,“ vyhrkl čert Vladyka. „Já jsem tady zbytečně,“ parodoval kolegu Zdislava. „Vždyť ono To je mrtvé! Nebudu se účastnit řezničiny! A najednou zaujímáte postoj – já to věděl, já to tušil, humanoid, člověče. Většího oportunistu jsem ještě nepotkal!“

„Ehm, ehm, já hned věděl z rysů tváře toho tvora,“ anděl se zarazil, neboť jej samotného zaskočil ten výraz „tvář“, ale rozdychtěně pokračoval: „Byl, no vlastně je veskrze oduševnělý, tedy ten výraz.“ Kruci, odkdy běhají hlavonožci s oduševnělou tváří po lese, šrotovalo to v hlavě poručíkovi, který stál najednou vedle a neúčastnil se rozvíjející se diskuse. Ať si páni akademici vjedou do vlasů. Hlavně, že bude zpráva a konec s tím celým fiaskem.

Počkat, hned jej ale napadlo, to nebude konec! Teď to teprve začne! Znovu všechny ty delegace, hlášení, odpolední, noční. A kdo bude pomáhat a chránit? Zmateně poodstoupil ještě kousek dozadu a jeho defétismus dosahoval vrcholu. Krucinál, jde to úplně opačným směrem, než předpokládal „A máme to tady!“ stoupl

22

si čert před doktora, jako by mu vysvětloval stanovisko

za anděla Zdislava. „Psychofyzický problém, mysl ver

sus tělo. Každý psychoanalytik vám vysvětlí, doktore, že

buňky vytvářející mozek mají možná některé speciální

vlastnosti, ale nejsou nijak zázračné a mohly by vlastně

tvořit jakýkoliv orgán, a přesto má mozek jednu záhad

nou vlastnost, a to je... no přece vědomí!“

„Tady se jaksi neshodneme, kolego, že. Radosti, sta

rosti, vaše vzpomínky i ambice, váš pocit osobní identity

nebo svobodnou vůli máme připisovat sice značnému,

ale chuchvalci nervových buněk? No to tedy...“ zajíkal

se anděl Zdislav cloumaný emocemi. „Takže vítězoslavný

povyk o myslícím humanoidovi s nebývalými vlastnost

mi čtyř hemisfér mozku! Už to zase není vaše kafe,“ děl

naštvaně čert. „K čemu jsou ty další dvě, když lidé mají

jednu analytickou a druhou emocionálně založenou?

Na druhé straně, běžná tkáň přeci nemůže být sídlem

vědomí, nemám-li pravdu, pane psychoanalytiku?“

jízlivě útočil čert Vladyka už zcela otočený na anděla,

který zbrunátněl a chabě se bránil. „Nechtějte mě, kole

go, přesvědčovat, že běžná hmota produkuje myšlení.“

„Všichni jste stejní,“ mávl rukou neurobiolog. „My,

psychologové, psychoanalytici a filozofové, jsme věd

ci, ale když dojde na lámání chleba, dáváme přednost

transcendenci a hledáme vysvětlení u pánaboha.“ „Míru

vědeckého poznání nijak nediskvalifikuje víra v jedi

ného stvořitele,“ štěknul anděl. „Ano, a jak mi potom

vysvětlíte, že vám jednu ubalím, čímž se přihodí cosi

23

fyzického vaší tváři, ale ucítíte bolest v mysli.“ „Když

ucítím tu bolest v mysli, chacha,“ štkavě se nutil anděl

k smíchu. „Ale pánové!“ zasáhl do půtky doktor. „Tady

pan Vladyka vám chtěl demonstrativně naznačit, že

receptory uložené v kůži vybudí neurony nervových

buněk, celý vzruch se nervovými vlákny dostane přes

míchu a mozkový kmen a skončí v thalamu, no a od

tud je zpráva předána dál do primární senzorické kůry

v první hemisféře,“ pokračoval plynule neurobiolog.

„A vzhledem k tomu, že receptory bolesti jsou v soma

tosenzorické kůře temenního laloku, pocítíte bolest.“

Jestli nezastavíme tohle akademické šílenství, ještě se

mi tady poperou a podají na sebe žaloby, blesklo hlavou

poručíkovi. „Tak dost! Jménem zákona vám nařizuji

dále pokračovat v pitvě,“ prohlásil strážce zákona, který

se při těchto větách už zase cítil jako doma, jenže aka

demici mu nevěnovali pozornost a vjížděli si do vlasů

čím dál více. Tedy zatím řečeno obrazně. Neurobiolog

spolu s lékařem demonstrovali své anatomické znalosti

mozku a spojovali jej s vědomím. Psychoanalytik, dáv

no opustiv vědecké zázemí, se oháněl Pánem Bohem,

a strážce zákona si bezradně sedl do křesla.

Vize na boční straně tubusu promítala sérii reklam.

„Z rozměrů sviňuchy na tělo obratného delfína, jed

noduše, snadno a rychle s naším přípravkem za malý

ploutevní obolus.“ Vize střídala obrazy tlustého mon

stra se záběry na skotačící delfíny v akvamarínové modři malé zátoky. „Několik kapek našeho medikamentu zajistí dlouhou erekci.“ Vemlouvavý text doprovázel šot ztopořeného pohlavního ústrojí jakéhosi kytovce připomínající stěžeň lodi, jen mířící opačným směrem. „Pro stvořitele! Vypněte to, mladý hlavonožče!“ Guru snášel reklamy z posledních sil. „Copak se celý svět točí jen kolem reprodukce?“ pověděl spíše pro sebe, neboť mladý Dvé zíral na ztopořený falus a hroužil se do myšlenek mimo interpretaci.

Následující reklama jej pak do morku kosti zklamala: „Náš prostředek vyčistí vaši kůži dočista do čista!“ Dvé proběhla hlavou nutnost ranní a hygieny vůbec, a tak rychle sáhl po vypínači vize. Jedinou pozorovatelnou věcí se tak, kromě toporného guru, stal obraz za oknem tubusu. Ten se hnal nad obrovskou propastí, kterou mohla být sopečná calvera supervulkánu. Dvé temná hloubka a šumění tubusu ukolébaly natolik, že se nejprve pohroužil do plytkých úvah o slečnách a mačovi s obrovským pyjem, ale záhy nato usnul.

Probudil jej hlasitý hovor guru s mohutným hlavonožcem, který zřejmě přistoupil na minulé zastávce v době, kdy Dvé byl ještě v limbu. „To je čistá xenofobie! Co mi to tady chcete namluvit, hlavonožče?“ obořoval se na guru přistoupivší. „Pohlavní rozmnožování zajistila matka příroda pro účely možnosti lépe vzdorovat prostředí a mutacím novými konfiguracemi DNA. My potřebujeme novou DNA.“ „Co má naše DNA společného s jejich náboženskou doktrínou

25

absolutní netolerance vyznavačů jiné víry? Vám ne

vadí, že pod těmi plachtami, co na sobě nosí, ani

nerozeznáte samici od samce? Nehledě na to, že ne

máte tušení, jestli pod nimi nemají zbraně!“ „To je

paranoia, kolego! Všichni nejsou militanti!“ „Ale sta

nou se z nich!“ oponoval guru. „Jen co je začne pálit

dobré bydlo!“ „Hlavonožče, vždyť nás spojuje jeden

praoceán!“ snažil se vysvětlovat ten mohutný, ale guru

vrtěl hlavou: „Máme úplně jiné kořeny, historii i zkuše

nosti! Vycházíme z naprosto cizích kultur!“ Proto jsme

si všichni úplně podobni, napadlo Dvé pozorujícího

diskuzi už v úplně bdělém stavu. „Jsou to teroristi,

kolego! Ehm, přeslechl jsem vaše jméno.“ „Gé,“ od

tušil naštvaně korpulentní hlavonožec. „Abychom si

rozuměli. Pracuji v institutu NASA (Naše absolutní

systemizace absolutna), sekce mimozemských interak

cí. NASA je dávno jasné, že civilizace našeho typu má

šanci na přežití jen při stálé diverzifikaci DNA, a ani

to nemusí stačit. Vždyť nám hrozí degenerace, hlavo

nožče! Běžte se podívat, kolik nových plůdků máme

na jednu samici!“ předklonil Gé hlavu směrem ke guru,

který podvědomě zamrkal a odtáhl se. Ohromení jeho

osobností však trvalo jen několik okamžiků. „Takže

ne multikulturalismus, ale přímo multicivilizaciona

lismus!“ „Multigalaktismus, vy zpátečníku!“ mával

rukou Gé. „Že s vámi ztrácím vůbec čas!“ „Pan pre

zident, neomylnost naše,“ sepjal ruce v pokoře guru.

„Má stejné názory jako já...“ „Jste směšný!“ opovržlivě pohodil hlavou Gé. „On má stejné názory jako vy? To snad je opačně!“

Jiskry létaly kapalinou a Dvé čekal, kdy se ti dva do sebe pustí i fyzicky. Multicivilizacionalismus! Ten trouba ani neví, jak blízko se dostal k zatím tajnému plánu NASA na záchranu populace planety, pomyslel si Gé, maje na mysli Guru. Projekt i vytipovaná planeta, ze dvou třetin pokrytá oceánem, existují. Jen nalézt dobrovolníka, který by zajistil celou misi. Jde o pěkně riskantní podnik. Robotické komplexy se při prvním pokusu o kontakt vrátily s jistými důkazy, že v oceánu vytipované planety existuje život, ba co říci, oceán se životem jenom hemžil. Komplexy však nebyly schopny navázat kontakt, byť se pokoušely sebevíce. Organická podoba s obyvateli moří byla mimo diskuzi, jen intelektové schopnosti nebyly roboty s to prokázat. Pokusy o přímý kontakt selhaly, proto vzniklo rozhodnutí využít možnosti přímého kontaktu se sobě podobnými bytostmi. Voda je přítomná ve vesmíru v podstatě všude. Důležitá je její kapalná fáze a zaručená blízkost zdroje tepla.

„Blížíme se do stanice Střed Západomoří,“ ohlásila vize a úplně vytrhla Gé z úvah. Tři hlavonožci si mlčky balili zavazadla. „Neměl byste nějaký odznak NASA?“ otočil se náhle nesměle Dvé na korpulentního souseda. „Ale jistě,“ otevřel Gé příruční tašku a podal mladíkovi velkou červenou medaili NASA, polichocen, že alespoň někdo má zájem o činnost agentury, jíž je váženým

27

představitelem. Pojednou jej zkratově napadlo: „Mla

dý hlavonožče, a co takhle zájem o zaměstnání v naší

agentuře? Nabízíme dobrodružství a práci pro úplné

samce.“ „Já myslel, že u vás pracují samí vzdělanci, vědci

a specialisté,“ jízlivě zareagoval guru. „Vy mlčte! S vámi

nehovořím!“ obořil se na něho Gé. „Náhodou, příští rok

budu maturovat na rybí střední,“ pokoušel se o intelek

tuální postoj Dvé zaskočený takovou nabídkou. „U nás

nejenže dostudujete, ale ještě si zvýšíte kvalifikaci,“ kul

železo Gé, dokud bylo žhavé. No, a mají blbečka, blesklo

hlavou guru, ale hned se zasmušil. Jak to, že jejich stra

na není schopna takto jednoduše získávat nové voliče?

„S vaší školou a rodiči zařídíme vše k vaší spokojenosti.

Rozhodnete-li se pro život hrdiny, zavolejte na tohle čís

lo,“ zobrazil jej na fónu Dvé. Rozloučili se a všichni tři

vypluli na perón tubusu. „Tady je Gé. Asi mám adepta

na misi,“ volal korpulentní hlavonožec šéfovi projektu

Kontakt. „Vypadá to slibně!“

Doktor se vrátil z večeře pěšky domů, a než zalezl do po

stele, dlouze studoval kousky tkáně mozku hlavonožce

pod mikroskopem. Je to jasné. Tkáně vykazují jinou

barvu, to jej mýlí, ale fyziologicky... Rozsvítil všechna

světla a pokračoval v pitvě dál, únava byla tatam.

Čert s andělem pokračovali v rozepři, která začala

u večeře i cestou do hotelu. „Sebevědomí, mentalizace,

estetika, morální rozhodování, plánování, na všechny

tyto činnosti najdete v mozku oblasti, jež je zajišťují.

28

Opravdu jste neviděl tomografickou analýzu mozku

při jeho činnostech?“ kroutil hlavou čert neurobiolog.

„Ty koreláty jsou přímo zjevné, kolego. Emoce, paměť

a s nimi spojené ventromediální laloky,“ snažil se být

přesvědčivý. „Skvělé! Ale kde máte sídlo pro duši? Já

jsem přece také vzdělán, že, ehm, kolego. Jenže v té vaší

upachtěné anatomii a fyziologii nevidím žádnou sou

náležitost s láskou, altruizmem a pokorou. Pár libých

transmiterů – a máme lásku,“ jízlivě se uchechtl anděl.

„Oxytocin, kolego, a jste zamilovaný,“ zjednodušoval

čert, neboť toho začínal mít dost. „Proč já se tady sna

žím s tímhle puntičkářským ignorantem?“ „Shodneme

se ale na tom, že ta bytost, mám na mysli tu, co ji pit

váme, je myslící.“

Jen to čert dořekl, podívali se oba na sebe zděšeně.

„Vždyť je to šum a fuk, kdo vlil vědomí do této bytosti,

evoluce nebo Pán Bůh... ona je... byla vědomá!“ zařval

čert a anděl s ním poprvé souhlasil. „Obraťte to,“ zavelel

čert k poručíkovi řídícímu vůz. „Musíme zpět!“ přidal

se anděl. „Ani náhodou, pánové! Jde se spát. Ráno je

moudřejší večera,“ řekl nevzrušeně orgán moci a dále

se věnoval řízení.

„Adept Dvé vykazuje všechny známky pro úspěšné

zvládnutí mise Kontakt,“ rozvážně hovořil šéf NASA.

„Zvládl výcvik na výbornou a intelektově se přiblížil

stavu geniality,“ pokračoval, a přitom nahlížel do pod

kladů před sebou. Členové rady souhlasně pokyvovali



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist