načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Pitva - Ivo Šteiner; Petr Hejna; Jan Betlach

Pitva

Elektronická kniha: Pitva
Autor: ; ;

- Jedno z prvních úsloví, se kterým se setká každý student medicíny, praví: Mrtví učí živé. Medicína v dnešní době využívá mnoho nových technologií, intervenční a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  240
+
-
8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galén
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 220
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Patologie. Klinická medicína
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-2297-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pro lékaře však jedním z nejúčinnějších nástrojů poznání a poučení zůstává pitva, která je starší než většina operačních výkonů. Pitvy poskytly v dějinách medicíny všem generacím lékařů nejvíce poznatků pro pochopení stavby a funkce lidského těla ve zdraví i nemoci. Tato populárně naučná kniha tří lékařů nabízí procházku historií poznávání lidského těla.

Popis nakladatele

Jedno z prvních úsloví, se kterým se setká každý student medicíny, praví: Mrtví učí živé. Medicína v dnešní době využívá mnoho nových technologií, intervenční a zobrazovací metody, robotické operace, molekulární testy. Pro lékaře však jedním z nejúčinnějších nástrojů poznání a poučení zůstává pitva, která je starší než většina operačních výkonů. Pitvy poskytly v dějinách medicíny všem generacím lékařů nejvíce poznatků pro pochopení stavby a funkce lidského těla ve zdraví i nemoci. Po staletí se zásadně nezměnily a jsou stále „živým mostem“ mezi dávnou minulostí a dneškem.

Tato populárně naučná kniha tří lékařů nabízí procházku historií poznávání lidského těla. Je určena široké čtenářské veřejnosti, která hledá informace a poučení o tématu v dnešní době poněkud nepohodlném a odsouvaném, ale dotýkajícím se s neodvratitelnou jistotou v nějaké podobě každého člověka.

(historie poznávání lidského těla)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ivo Šteiner; Petr Hejna; Jan Betlach - další tituly autora:
Velký výkladový slovník soudnělékařské terminologie Velký výkladový slovník soudnělékařské terminologie
Kardiopatologie Kardiopatologie
Obecná patologie Obecná patologie
Pitva -- Historie poznávání lidského těla Pitva
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Historie poznávání lidského těla

Jan BetlacH

/

Petr HeJ

na

/

Ivo ŠteI

ner

pitva

Jan BetlacH / Petr HeJna / Ivo ŠteInerJedno z prvních úsloví, se kterým se setká každý student medicíny,

praví: Mrtví učí živé. Medicína v dnešní době využívá mnoho nových technologií, intervenční a zobrazovací metody, robotické operace, molekulární testy. Pro lékaře však jedním z nejúčinnějších nástrojů poznání a poučení zůstává pitva, která je starší než většina operačních výkonů. Pitvy poskytly v dějinách medicíny všem generacím lékařů nejvíce poznatků pro pochopení stavby a funkce lidského těla ve zdraví i nemoci. Po staletí se zásadně nezměnily a jsou stále „ži

vým mostem“ mezi dávnou minulostí a dneškem.

tato populárně naučná kniha tří lékařů nabízí procházku historií poznávání lidského těla. Je určena široké čtenářské veřejnosti, která hledá informace a poučení o tématu v dnešní době poněkud nepohodlném a odsouvaném, ale dotýkajícím se s neodvratitelnou jistotou

v nějaké podobě každého člověka.

9 788074 922978

www.galen.cz




Děkujeme za podporu vydání knihy


Historie poznávání lidského těla

Galén

Jan BetlacH / Petr HeJna / Ivo ŠteIner


všechna práva vyhrazena.

tato publikace ani žádná její část nesmějí být

reprodukovány, uchovávány v rešeršním systému nebo

přenášeny jakýmkoli způsobem (včetně mechanického,

elektronického, fotografického či jiného záznamu)

bez písemného souhlasu majitelů autorských práv.

© Galén, 2017

typography © Bedřich vémola, 2017

ISBn 978-80-7492-352-4 (PDF)

ISBn 978-80-7492-353-1 (PDF pro čtečky)

autoři

MUDr. Jan Betlach

oddělení patologie, nemocnice Havlíčkův Brod,

emeritní primář

doc. MUDr. Petr Hejna, Ph.D., MBA

Ústav soudního lékařství lF UK a Fn Hradec Králové,

přednosta

prof. MUDr. Ivo Šteiner, CSc.

Fingerlandův ústav patologie lF UK a Fn Hradec Králové,

emeritní přednosta


7

Předmluva

Je mi velkou ctí a potěšením napsat krátkou předmluvu k monografii věnované historii i současnosti pitev. Jsem si vědom, že pitva – stejně jako většina dalších okolností spojených se smrtí – naplňuje laickou veřejnost úctou, bázní či dokonce v některých případech až odporem. nikdy jsem úplně nepochopil, jak je možné, že s  momentem smrti se může postoj člověka k druhé bytosti tak dramaticky změnit – nikdo by se asi neobával či neštítil člověka v posledních hodinách jeho pozemského bytí, přesto pohled na mrtvé tělo či představa, že se ho má dotknout, vyvolává ve většině lidí vysloveně negativní emoce. Přitom mezi oběma situacemi může být odstup jen několika minut.

Pitva je lékařskou procedurou, která je starší než většina operačních zákroků a  léčebných postupů, a  nic jiného v  historii medicíny neposkytlo generacím lékařů více poznatků pro pochopení fungování těla ve zdraví i v nemoci. Málokdo tuší, že i v dnešní době, kdy medicínou hýbe rozvoj nových technologií, intervenčních, zobrazovacích a dalších metod, robotických operací a testů vycházejících z molekulárních metod, zůstává pitva nadále jedním z nejúčinnějších nástrojů v rukou lékaře. Poskytuje cennou zpětnou vazbu, ověřuje správnost stanovené diagnózy i volbu optimální léčby a v případě náhlých či násilných úmrtí může objasnit čas a okolnosti smrti. Je pravdou, že pitva – na rozdíl od všech jiných diagnostických procedur v medicíně – již samotnému pacientovi nijak nepomůže. o to větší je ale její význam v poučení pro budoucnost, jak vyjadřuje známá latinská věta „Mortui vivos docent“. toto úsloví neznamená – jak často vtipkují studenti lékařských fakult – „a ť žijí mrtví docenti“, ale „Mrtví učí živé“.

ani jeden z autorů této monografie není profesionálním historikem. Spojuje je však hluboký a trvalý zájem o historii medicíny obecně a pa

8

tologie zvlášť. Díky jejich „amatérskému“ zájmu vzniklo dílo, které je

velmi poučné. Statut amatéra zde rozhodně nelze vnímat jako něco

umenšujícího celkovou kvalitu díla. Koneckonců, byli to amatéři, kdo

postavili noemovu archu, zatímco profesionálové zkonstruovali tita

nic.

Dovoluji si tedy popřát čtenářům předkládané monografie, aby tak

jako při pitvě mrtví učí živé, také čtení této knihy jim přineslo nejen ur

čité potěšení, ale zejména poučení. věřím, že autoři sepsali dílo, které

dokáže poodhrnout roušku tajemství, která tuto oblast stále zastírá,

a pomůže tak ukázat, jak zajímavé, napínavé a přínosné pitvy vlastně

jsou.

prof. MUDr. aleš ryška, Ph.D.

přednosta Fingerlandova ústavu patologie

lF UK a Fn Hradec Králové

Úvod

Nejkrásnější, co můžeme prožívat, je tajemno. To je základní pocit... Komu to není známo, kdo se už neumí divit, neumí žasnout, ten je takříkajíc mrtev a jeho oko vyhaslé.

albert einstein (1879–1955), německý fyzik Vztah ke smrti snad nikdy nebyl tak ubohý jako v dnešní duševně vyschlé době, kdy se lidé upínají na svou existenci a tváří se, že znají tajemství života a smrti... Žijí ve světě, který se této otázky bojí a odvrací se od ní. Dřívější civilizace se stavěly smrti čelem. Ukazovaly společnosti a každému jedinci cestu přechodu mezi mrtvé. Dávaly tak konci života jeho smysl.

François Mitterrand (1916–1996), francouzský prezident Pomalý a hluboký zvuk umíráčku smrti, který v ostatních vzbuzuje neklid, strach a hoře, vyzývá patologa započít svůj úkol.

A tělo, představa hrůzy pro většinu lidí, symbol nejvyšší porážky pro

léčící lékaře, zůstává pro patologa zašifrovanou zprávou o životě: kabalistickým textem hláskování v klíči mystéria života a zdraví.

Frank Gonzáles-crussi (nar. 1936), mexický lékař

Myšlenka sepsat pojednání o historii poznávání lidského těla se ve

mně zrodila na začátku profesní dráhy, spíše však ještě o  něco dříve, když jsem si uvědomil, že pitva jako taková se v podstatě po staletích nezměnila a je v tomto smyslu stále „živým mostem“ mezi dávnou minulostí a dneškem. a zřejmě není tak docela náhodné, že k uskutečnění tohoto nápadu dochází až na sklonku mé aktivní kariéry. Za velké štěstí považuji nevšední ochotu a vstřícnost mých přátel profesora Ivo Šteinera a docenta Petra Hejny, jedinečných odborníků ve svých oborech, kteří se obětavě ujali vypracování některých kapitol. Bez jejich vydatného přispění a cenných připomínek by tato publikace nemohla vzniknout. Z autorské orientace (patologie, soudní lékařství) také vyplývá zaměření knihy, i když čtenář již z názvů kapitol zdánlivě překvapivě uvidí, že souvislostí, mnohdy netušených, je celá řada. na tomto místě můžeme hned uvést, jak se pitva může stát (nepřímým) podnětem pro počátek uměleckého rozletu. významný francouzský novoromantický hudební skladatel Hector Berlioz (1803–1869), který původně začal studovat medicínu, ve svém deníku z roku 1822 vzpomíná: „Když jsem poprvé navštívil pitevnu, zmocnil se mne takový pocit ošklivosti, že jsem vyskočil oknem pitevny ven a utíkal domů, jako by mě honila Smrtka a celá její smečka.“ a tak bylo v tu chvíli na celý život rozhodnuto!

Každý badatel, který se pokouší nahlédnout do minulosti, je ve svém úsilí vždycky omezen. Je závislý na množství dochovaných historických pramenů, jejich zaměření, objektivitě a obsažnosti, často také bývají neuspořádané a stručné. Podrobnější pitevní zprávy se objevují až koncem 15. století a jsou poplatné tehdejším medicínským koncepcím, představám a výkladům, malá pozornost je věnována klinické historii (anamnéze) pitvaných osob, pitvající se často spokojovali s  pouhým zjištěním bezprostřední příčiny smrti a poté již nepitvali ostatní orgány, nálezy byly posuzovány pouze očima (nebyly mikroskopy, laboratorní metody) atd. Dále je nutné v těchto souvislostech upozornit na nejednotnost v datování, které se v různých pramenech někdy výrazně liší, např. pokud jde o roky založení lékařských škol a univerzit či data osobní.

naše práce je určena široké čtenářské veřejnosti, která hledá informace a poučení o tématu dnešní době poněkud nepohodlném a odsouvaném, nicméně dotýkajícím se v nějaké podobě každého člověka, protože se s  ním během svého života s  neodvratitelnou jistotou setká... Protože si jednotlivé kapitoly nekladou za cíl být vědecky pojatým pojednáním, je citovaná literatura uváděna pouze výběrově.

Zvídavého čtenáře možná napadne, co je to za zvláštní a  podivné lidi, kteří své životy zasvětí studiu a  zkoumání těl zemřelých osob. Mohu jej ujistit, že jsou stejní jako všichni ostatní, pouze často skrze poznávání, kterým procházejí, vnímají svět kolem sebe pokorněji, zřetelněji a v souvislostech možná druhým lidem netušených a skrytých. Díky svým profesím došli k poznání, že (nejen) lidský život si přes obrovský nárůst nových poznatků své záhady a tajemství zachovává a že pitva je jen jednou z mnoha cest dovolujících do jedinečnosti člověka nepatrně nahlédnout. a  tak jsou jim blízká slova japonského filozofa a zen-buddhisty Daise teitaró Suzukiho (1870–1966): „vy, západní lidé, když chcete poznat tajemství motýla, rozřežete ho na malé kousky, dáte je pod mikroskop, popíšete je a myslíte si, že jste pochopili podstatu motýla. ale motýl, to je to křehké nic, které se třepotá támhle ve vzduchu...“

Závěrem bych rád upřímně poděkoval oběma spoluautorům za trpělivou a  ochotnou spolupráci, dále prof.  MUDr.  aleši ryškovi, PhD., přednostovi Fingerlandova ústavu patologie lF UK a Fn Hradec Králové za předmluvu, paní Bc. Michaele Žákové za pečlivou administrativní pomoc, panu Michalu valáškovi za fotografické práce a nakladatelství Galén za vlídné přijetí našeho díla k vydání.

a úplně nakonec děkuji Georgu Friedrichu Händelovi (1685–1759), za krásnou hudbu, která mě po většinu psaní provázela.

za autorský kolektiv Jan Betlach



13

I.

PItva –

defInIce, etymologIe

Kdyby mocní světa do márnice pro rozum občas chodili, tolik životů snad

nemarníce, člověka by si víc vážili.

antonín trýb (1884–1960), český lékař

latinsky: dissecare – rozřezat na kousky; obducere – vésti (něco); prae

parare – připravovat, chystat; prosecare – uříznout; sectio – řezání; vi

vus – živý

řecky: anatomnein – rozřezat; autos – sám; fyton – rostlina; logos – věda;

morphe  – tvar; nekros  – mrtvý; opsein – prohlížet; pathos – nemoc;

soma – tělo; tomnein – řezat; zoon – zvíře

Pitva je činnost, při které příslušný odborník podrobně zkoumá mrtvé

tělo člověka či zvířete nebo rostlinu. Používá k  tomu propracovaný

technický postup, který lze podle potřeby a zaměření pitvy modifiko

vat. cílem pitvy je poznat normální stavbu a orgány příslušného orga

nismu (anatomii) nebo poznat jeho chorobné změny (patologii) a určit

příčinu smrti. Pitvy se využívá při výuce lékařů, veterinářů, rostlinolé

kařů, zoologů, botaniků, zemědělských specialistů apod.

Pitvající pracovník se někdy obecně označuje jako prosektor, se

kant, obducent a podle specializace jako anatom humánní nebo veteri

nární, patolog humánní nebo veterinární, soudní lékař, zoopatolog, fy

topatolog atp. Místnost, ve které se pitvá, se nazývá pitevna, autoptický

sál, v dřívějších dobách též prosektura.


14

Pojem pitva se kromě medicínského označení užívá také v přeneseném smyslu ve významu analýza nebo detailní rozbor. Pitvat potom znamená rozebírat (např. umělecké dílo), zkoumat, analyzovat, pitvat se znamená hrabat se (v problémech), zabývat se (něčím). Slovo autopsie označuje také prohlížení sama sebe, osobní zkušenost nebo poznání.

v  našem pojednání se budeme zabývat pouze pitvou mrtvého lidského těla, a to z pohledu jejích proměn a vývoje v historii, a dále variant, které přinesla dnešní doba s jejími potřebami a novými technickými možnostmi. na tomto místě lze s jistým zjednodušením v souhrnu říci, že pitva člověka sestává ze zevního vyšetření těla a následného vyjmutí orgánů nitrolebních, nitrohrudních, nitrobřišních a  pánevních, s  jejich podrobnou preparací a  prohlídkou. Druhy pitev a  jejich účel v minulosti a v dnešní době zmíníme v dalších kapitolách. naše současné zákony rozlišují čtyři druhy pitev: anatomická, patologicko-anatomická, zdravotní a soudní. Etymologie, synonyma a související pojmy: Anatomie je věda o stavbě organismů, která své poznatky získává především pitvou (člověka, zvířete, rostliny).

Somatologie je podobně jako anatomie tělověda.

Pojem disekce označuje vlastní pracovní techniku pitvy (preparaci), užívá se též pojem anatomizace, většinou ve vztahu k  živočichům nebo rostlinám.

Vivisekce je operace (dříve i  pitva) živého organismu bez použití anestézie, obvykle z experimentálních důvodů. v dnešní době se již neužívá.

Stejně jako v  humánní medicíně se také při veterinárním studiu a praxi pitvami doplňuje výuka veterinární anatomie, chorobné změny těla zvířete zkoumá veterinární patologie (zoopatologie). Pitva parazitologická je cíleně zaměřena na cizopasníky u zvířat.

normální stavbu rostlin studuje botanika a jejich choroby fytopatologie.

15

PItva v různých jazycích

anglicky: autopsy, dissection, necropsy, postmortem examination

česky: nekropsie, autopsie, obdukce, sekce

francouzsky: autopsie, dissection

holandsky: autopsie

italsky: autopsia, necroscopia, sezione

latinsky: dissectio, necropsia, necroscopia, obductio, sectio

litevsky: pleikti – kuchat (zabité zvíře)

maďarsky: a boncolás

německy: die autopsie, die obduction, die Section, die Sezierung

polsky: sekcja zwłok

portugalsky: autópsia

rusky: anatomírovanie trúpa, autopsíja, vskrýtije trúpa

řecky: autopsia

španělsky: autopsia

švédsky: autopsy

západoslovansky: pitwač – krájet

17

II.

dějIny

PItvy lIdského těla

Největší dobrodinci lékařství přicházeli dříve ze šibenic a popravčích le

šení. Školy anatomie vzkvétaly díky oběšencům.

richard Gordon (nar. 1921), anglický lékař a spisovatel

Poznání orgánů a stavby lidského těla se vyvíjelo od pravěku. Dávný lo

vec dělil tělo uloveného zvířete a  vyjímal z  něho orgány a  lidské tělo

bylo ošetřováno po zranění při lovu nebo v  boji. anatomické znalosti

byly pouze povšechné a týkaly se hlavně kostí a vnitřních orgánů. Jaký

misi předchůdci pozdějších morfologů byli tedy lovci, případně řezníci

nebo kuchaři. Určité znalosti lze také hledat u haruspiků, což byli vykla

dači věštných znamení z vnitřností obětovaných zvířat, především jater

(hepatoskopie). S touto praxí se setkáváme v Babylónii a u etrusků, od

kterých ji převzali starořímští kněží. Znalosti lidského těla měli i dávní

aztékové, kteří u zajatců praktikovali vyjmutí srdce pazourkovým no

žem a jeho obětování bohu slunce. Hebrejští rabíni zase prohlíželi porá

žená zvířata, zda nejsou nemocná. Z talmudu také vyplývá, že u Židů se

již před Kristem někdy pitvalo, aby byl poznán vývoj plodu. v  egypt

ských papyrech je zmínka o pitvách v Heliopoli již v 5. tisíciletí př. Kr.,

aby byla ověřena diagnóza. Dioklés z  Karystosu ve 4. století př. Kr.

údajně napsal dílo o  pitvě  – systematickou knihu o  anatomii zvířat  –

a jako první použil pojem anatomie. Indický lékař Sušruta (asi 6.–5. sto

letí př. Kr.) uvádí instrukce jak pitvat lidské tělo a popisuje jeho sklad

bu: 500 svalů, 300 kostí, 700 cév.

egyptský král Ptolemaios I. Sótér (367–283 př. Kr.), který založil univerzitu s lékařskou školou a velkou knihovnu v alexandrii, povolil pitvat popravené zločince, sám se prý pitev také aktivně zúčastňoval. Řecký lékař Praxagoras (nar. kolem roku 340 př. Kr.) odlišil tepny od žil, mylně se ale domníval, že tepny vedou vzduch.

K rozvoji anatomického poznání významně přispělo působení dvou řeckých lékařů v alexandrijské škole. Hérofilos z Chalkedónu (asi 335– 280 př. Kr.) veřejně pitval mrtvá těla a sepsal pojednání o anatomii. Popsal zažívací ústrojí, identifikoval prostatu, rozpoznal, že pulzace vycházejí ze srdce, definoval mozek jako sídlo vědomí a  rozlišil mozek a mozeček. Erasistratos z Kósu (asi 310–250 př. Kr.) spolu s Hérofilem založil první anatomické oddělení v historii. věnoval se anatomii mozku, srdce, cév a periferních nervů. Jako první vyslovil názor, že podstatou chorob jsou změny na orgánech. Popsal, že játra člověka zemřelého na otoky jsou tvrdá jako kámen, zatímco u zemřelého po uštknutí hadem byla měkká. Pozdější prameny zmiňují, že Hérofilos a erasistratos měli vykonávat také vivisekce na popravovaných zločincích. objevy a poznatky těchto dávných lékařů zapadly, poněvadž nebyla možnost uvést je v širší známost. v Řecku se do 3. století nepitvalo.

v  roce 44 př. Kr. byl pitván císař Julius caesar, kterého ve věku 54 roků zabili senátoři. První pitva v Číně je zaznamenaná k roku 16. císař nero (37–68) nechal zavraždit a pitvat svou matku agrippinu. v Japonsku byla v  roce 456 pitvána princezna takuteke po sebevraždě  – v břiše byla nalezena tekutina s „kamenem“.

Řecký lékař Galénos z Pergamu (129–kolem 200), povolaný císařem Markem aureliem, se stal vůdčí postavou římského lékařství.

Galénos z Pergamu (129–kolem 200)


19

titulní strana latinského překladu Galénových spisů z roku 1531.

v dolní části zobrazena anatomická pitva.


20

Jeho nesmírná autorita a vliv se udržovaly po staletí a přetrvávaly ješ

tě po roce 1600. Základem jeho znalostí bylo pětileté působení jako lé

kaře vojáků a gladiátorů. v Římě se proslavil veřejnými pitvami pra

sat a  opic. Protože nepitval lidská těla, učinil řadu nepřesných

a mylných závěrů, když aplikoval svá anatomická pozorování ze zví

řat na člověka. Své poznatky shrnul do řady spisů. v  Byzantské říši

byly v letech 300–700 rozvíjeny určité poznatky v diagnostice a pato

logické anatomii. Je zmiňováno, že při morové epidemii přes pět set

lékařů otevřelo lidská těla, aby je studovali. Sv. Eustathius (okolo

roku 325) a Simeon Teolog (949–1022) zmiňují pitvy zkoumající ne

moci na tělech popravených zločinců. Perský lékař Mesue (777–857)

sepsal dílo o anatomii a pitvě. Je zaznamenáno, že v Číně se příleži

tostně pitvalo a v roce 1045 bylo pitváno 56 členů tlupy rebelů.

od 6. století se s odkazem antiky v lékařství a přírodních vědách se

znamovali prostřednictvím překladů islámští učenci. Řada anatomic

kých poznatků přešla do 24svazkového díla perského lékaře Rhazese

(865–925). nejvýznamnějším arabským lékařem té doby byl Avicenna

(980–1037), který proslul především pětisvazkovou encyklopedií Canon

medicinae (Soubor lékařských zásad). Systematicky uspořádal anatomii

a  popsal podrobně funkční neuroanatomii. v  islámském světě byly

Ilustrace rukopisu, asi z anglie kolem roku 1290, pravděpodobně znázorňující,

jak byl student přistižen při nezákonné pitvě.

Stačil již odstranit ledviny, střevo, trojlaločná játra, žlučník, srdce a plíce.


21

anatomické znalosti uvedeny do chirurgie; Avenzoar (1091–1161) pitval

lidská i zvířecí těla s cílem poznatky uvést do praxe. Popsal podrobně

nádory jícnu a  žaludku a  na základě anatomických znalostí provedl

jako první tracheotomii.

Guido de Papia: Anatomie (1345).

Bartholomeus anglicus: Anatomie (1485).

Předmětem diskuze dvou učenců vpravo je uříznutý penis.


22

Prostřednictvím lékařských spisů arabských autorů a zpětného pře

kládání antických pramenů zpět do latiny se řecká a římská vzdělanost

navracela přes Pyrenejský poloostrov především do jižní Itálie a Fran

cie. Protože křesťanská nauka zdůrazňovala prvořadost péče o  duši

a na tělo pohlížela pouze jako na její dočasnou schránku, byl na počát

ku středověku vědecký rozvoj medicíny opomíjen. Potřeba znalosti lid

ského těla se nicméně začala postupně prosazovat. v evropě vznikají

Bartholomeo eustachio (asi 1520–1574) vykonává anatomickou pitvu.

Přednáška z anatomie (Benátky, 1494).

Profesor za katedrou předčítá text a jeho pomocník pitvá.


23

lékařské školy (v Salernu roku 850) a univerzity s lékařskými fakultami (1088 Boloňa, 1150 Paříž, 1167 oxford, 1175 Modena, 1209 cambridge, 1222 Padova, 1224 neapol). Karlova univerzita byla 18. (podle některých údajů až 33.) v evropě. Začaly být zaváděny pitvy, zpočátku pouze zvířat. v Boloni se dle záznamů z roku 1260 při výuce anatomie pitvala lidská těla. církevní koncil v clermontu roku 1160 zakázal lékařskou činnost řeholníkům. Další koncil roku 1163 v tours vydal edikt Ecclesia abhorret a  sanguine (církev se hrozí krve), kterým zakázal klerikům studium medicíny a chirurgické výkony. ty přešly na lazebníky, bradýře, katy, zvěrokleštiče apod., kteří měli určité anatomické znalosti. tento edikt a později dekret papeže Bonifáce vIII. (1235–1303) byly mylně vykládány jako zákaz pitev. nicméně přestože žádný takový oficiální církevní zákaz vydán nebyl, náboženské a církevní námitky přetrvávaly. Zpočátku se proto mnohdy tajně v noci při svíčkách pitvaly ukradené mrtvoly nebo popravení zločinci ve hřbitovních kaplích, márnicích a špitálech. Pitvy ve třináctém století byly zpravidla konány jen na povolení církevních či světských autorit a sloužily většinou pouze k ilustraci a potvrzení již v minulosti poznaného. Dobová zobrazení ukazují učitele, který za katedrou přednáší látku, zatímco studenti stojící kolem mrtvého těla sledují pitvajícího ranhojiče a demonstrátora, který holí ukazuje vypitvané orgány. Protože dodávání mrtvých těl z popravišť časem nestačilo potřebám a  zájmu pitvajících, docházelo ke krádežím přímo ze šibenic či hrobů a tajným dohodám mezi anatomy a katy (což přetrvávalo až do 18. století).

císař Friedrich II. Štaufský (1194–1250) vydal roku 1240 zákon, jímž se lékaři a chirurgové v jižní Itálii zavazují vykonávat v lékařských školách pitvy. týž panovník vydal již v roce 1238 na radu sicilského protomedika Martiana nařízení pitvat každých pět let jedno tělo za povinné účasti chirurgů a lékařů. Koncem 13. a počátkem 14. století některé evropské země legalizovaly pitvy popravených zločinců pro potřebu výuky. Pravidelné pitvy začaly v Padově a Perugii roku 1348, v Montpelliere 1376, Florencii 1388, leridě 1391. Kvůli pomalejšímu posmrtnému rozkladu těl se pitvalo hlavně v  zimě, v  pořadí břicho–hrudník–hlava, pitva obvykle trvala několik dnů.

První pitva ve Španělsku se konala roku 1391, ve vídni 1404, v Paříži 1407 (pitván byl biskup z arrasu), v anglii a německu po roce 1550. Papež Sixtus Iv. (1414–1484), který byl podporovatelem vědy a umění, ve své bule stanovil, aby v Boloni a v Padově byla těla popravených zločinců a  zemřelých neznámých osob poskytnuta lékařům a  umělcům k pitvám, což později potvrdil papež Klement vII. (1478–1534). Po roce 1555 byly pitvy katolickou církví plně přijaty. v anglii povolil král Jindřich vIII. bradýřům a chirurgům pitvat ročně čtyři těla oběšených zločinců, totéž povolila královna alžběta I. lékařské koleji.

Pitva byla nedílnou součástí výkladu profesora anatomie. na fakultách proto bylo budováno zvláštní stupňovité auditorium ve tvaru kruhu nebo oválu  – anatomické divadlo (theatrum anatomicum). Jedno z prvních vzniklo v Pavii v roce 1523, další potom v Královci (1551), leidenu (1569), Basileji a lipsku (1580), vratislavi (1587) a  Heidelbergu (1593). v Padově v roce 1545 postavili dřevěné transportovatelné theatrum, které bylo v  roce 1594 nahrazeno stálým amfiteátrem se šesti stupňovitými galeriemi s  300 místy k  sezení. osvětlen byl svícemi a lampami. Uprostřed, v nejnižším místě, profesor pitval. touto pozoruhodností, stavebně upravenou v 19. století, se Padova pyšní dodnes.

První písemná zmínka o koleji lékařské fakulty Univerzity Karlovy (Schola medicorum) v Kaprově ulici v Praze je z roku 1380. Žádné přímé doklady o  vykonávání anatomických pitev v  nejstarším období nemá

theatrum anatomicum v Padově v původní podobě.


25

me. anatomie se pouze přednášela (spíše předčítala) ve čtvrtém a  pátém ročníku studia podle textů italských a  francouzských autorů. na rozdíl od italských univerzit (ale třeba i vídně, kde se pitvalo již od roku 1404) nebyly součástí výuky demonstrační pitvy. v roce 1460 bylo na fakultě pražské univerzity založeno zvláštní medicínské kolegium, ve kterém se již pitvalo. Doklady o pitvách jsou až z doby působení Jana Jesenského (1566–1621) od roku 1600 v Praze. v roce 1631 vyšlo v českých zemích zemské nařízení, které ukládalo novoměstskému purkmistrovi, aby dal jednoho muže nebo ženu ze zločinců uškrtit katem a odevzdat lékařům ad studium anatomicum. Pravidelné anatomické demonstrace pro studenty začaly na pražské lékařské fakultě v roce 1688, předtím se občas pitvalo ve špitále Milosrdných bratří na Starém Městě pražském.

Z našeho dosavadního pojednání vyplývá, že důvody pitvání, které v zásadě přetrvávají do dnešní doby, byly v podstatě trojího druhu: 1. studium normální stavby těla a jeho orgánů (anatomická pitva); 2. rozpoznání chorobných změn orgánů a stanovení příčiny smrti (pa

tologicko-anatomická pitva); 3. zjištění, zda smrt nenastala působením zevního mechanismu, např.

úrazem, otravou, násilným činem apod. (soudní pitva).

nálezy při pitvách ve středověku a raném novověku byly zaznamenávány pouze sporadicky, nesystematicky a stručně, interpretace tehdejších zpráv je proto obtížná, neúplná a někdy nemožná. S tímto vědomím uvádíme některé příklady pitev z  této doby, které s  nutným zjednodušením rozdělujeme na výše uvedené tři druhy.

anatomIcké PItvy

v Číně v roce 1145 byl pitván zajatec.

Taddeo Alderotti (1206–1295) na univerzitě v Boloni pravidelně studentům při výuce předváděl pitvu.

Učení františkáni Roger Bacon (1214–1294) a Arnold z  Villanovy (1235–1312) doporučovali studium mrtvého těla, vlastní zkušenost s ním ale neměli.

Mondino de Liuzzi (asi 1270–1326) bývá označován za největšího anatoma středověku před vesaliem. roku 1315 vykonal a zdokumentoval první veřejnou pitvu v  Boloni, v  následujícím roce napsal velkou učebnici Anathomia corporis humani (anatomie lidského těla), vycházející ze zkušeností z vlastních pitev, která se stala příručkou k výuce na univerzitách až do poloviny 16. století.

v  Boloni platilo nařízení omezující počet studentů při pitvách na dvacet mužů a třicet žen. Pitva zde trvala čtyři dny: první den břicho, druhý hrudník, třetí lebka a mozek a během čtvrtého dne pohlavní orgány, páteř, svaly, klouby a nervy.

Guy de Chauliac (1300–asi 1370), francouzský chirurg, zdůrazňoval význam anatomie a sám asi pitval.

Magistr Galleatus z  Padovy pitval v  únoru 1404 veřejně mužské tělo v  koupelně špitálu sv. Ducha ve vídni. Během pitvy, která trvala osm dnů, se podávalo pivo, víno a cukroví.

Alessandro Benedetti (asi 1450–1513) byl původně vojenským lékařem, později se stal profesorem anatomie v Padově. Během své služby u armády byl jedním z prvních, kteří viděli onemocnění syfilis, zavlečené do evropy námořníky Kryštofa Kolumba po roce 1492. o svém pozorování napsal spisek. Uvádí pitvu ženy, která na syfilis zemřela, zmiňuje změny na jejích kostech způsobené tímto onemocněním. v roce 1502 napsal zřejmě první učebnici anatomie – Anatomia sive historia corporis humani (anatomie neboli historie lidského těla). až posmrtně (1533) vyšla jeho encyklopedie lékařských znalostí, ve které uvádí i patologicko-anatomické nálezy. Popsal zásady a postup při pitvě a také zařízení pitevního sálu. Kladl velký důraz na nutnost pitev.

Benátský lékař Niccolo Massa (1485–1569) ve svém díle Liber introductorius anatomiae (Úvod do anatomie) kritizuje učitele anatomie, kteří nemají praktické zkušenosti s pitvami.

nejslavnějším profesorem anatomie na univerzitě v Boloni byl Jacopo Berengario da Carpi (asi 1460–1530), který vykonal stovky pitev. Byl prvním lékařem, který anatomické ilustrace vytvářel na základě vlastních pozorování. v roce 1521 sepsal obsáhlou příručku Anatomia Carpi, která vyšla v roce 1535 až po jeho smrti, mimo jiné v ní poprvé popisuje cípaté a poloměsíčité chlopně srdce a červovitý přívěsek slepého střeva (apendix).

v roce 1538 francouzský lékař Guillaume Rondelet (1507–1566) pitval vlastního syna a později požadoval pitvu švagrové a manželky.

Marburgský profesor medicíny Johannes Dryander (1500–1560) na základě prvních veřejných pitev v německu popsal anatomii hlavy.

v  anglii byla anatomie integrována do akademické medicíny díky

Johnu Caiusovi (1510–1573), který pitvy demonstroval před členy spo

lečnosti lazebníků a chirurgů.

v roce 1561 vyšel v Paříži spis věhlasného lékaře Ambroise Parého

(1510–1590) Anatomie universelle du corps humain (všeobecná anato

mie lidského těla); je známo, že sám pitval vojáky padlé v poli.

PatologIcko-anatomIcké PItvy

v roce 1111 jedna anglická kronika uvádí, že když se norský král vracel

z Jeruzaléma, při zastavení v Byzanci zemřelo mnoho členů jeho druži

ny. v podezření bylo ostré víno. Když do vína vložili játra prasete, po

škodilo je to. Poté otevřeli jednoho zemřelého a  na jeho játrech našli

stejné změny.

Františkán Salimbene (1221–asi 1290) uvádí ve své kronice, že

v roce 1286 byl pitván člověk, který zemřel na mor, aby se nalezla pří

čina smrti.

Zpráva z cremony zmiňuje pitvy k roku 1286, aby byly získány po

znatky k epidemii.

Italský lékař Bernard Tornius koncem 15. století pitval asi desetile

té dítě. ve zprávě popisuje otevření břicha, močový měchýř, střeva (ve kterých byli „červi“), ledviny, srdce, plíce a velké cévy.

Antonio Benivieni (1443–1502) byl profesorem anatomie a  chirur

gie na univerzitě ve Florencii. Sepsal knihu De abditis morborum causis (o skrytých příčinách nemocí), ve které zhodnotil úmrtí sto jedenácti svých pacientů, z toho dvacet ověřených pitvou. Porovnával pitevní nálezy s příznaky nemocí zaživa a určoval příčinu smrti. Popisoval především nemoci srdce a cév, dále močové kameny a nádory. Podává zprávu o muži, který zemřel po dlouhotrvajícím zvracení, pitvou prokázal neprůchodnost žaludku.

nové poznatky anatomické a patologicko-anatomické se jako první

pokusil kodifikovat francouzský lékař, matematik a  astronom Jean Fernel (1497–1558). Jeho hlavní dílo Universa medicina (všeobecné lékařství) z roku 1554, které je nejstarším pojednáním o fyziologii a patologii, se stalo jakýmsi standardem v mnoha evropských zemích. roztřídil nemoci, uvedl jejich příznaky a popsal pitevní nálezy u tuberkulózy, infekční endokarditidy a akutní apendicitidy, poukázal na syfilitickou příčinu aneuryzmatu aorty. Je autorem pojmu fyziologie.

v  českých zemích byla zřejmě první (částečná) pitva, spíše ale posmrtná operace, vykonána u krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471), byly nalezeny žlučové kameny. v roce 1522 byla jedna vodnatelná žena pitvána v Kutné Hoře. Kolem roku 1555 pražský lékař Jakub Kamenický tajně pitval. Uvádí, že „...v  těchto dnech jsem pitval já a  několik mých přátel mrtvolu člověka, který byl dlouho nemocen a zemřel vodnatelností“. našel velký kámen, který ucpával žlučové cesty. tato pitva ale není přesně datována ani spolehlivě doložena.

Z roku 1577 pochází žádost několika měšťanek v litoměřicích o dovolení pitvat podruhyni, která zemřela při porodu. Důvodem pitvy byla vyhřezlá ručička plodu. Městská rada dala svolení a tři báby pupkořezné vykonaly pitvu se slibem, že se během celé činnosti budou chovat uctivě a zbožně. v roce 1610 Zigmund Zigl z chocně zemřelý v třeboni „...byl po smrti otevřín, nalezeny v něm plíce všecky shnilé a játra zkažená téměř všeckna“. v roce 1652 holič Kamenický u Bezna „...sekcíroval od vzteklého vlka pokousané zemřelé, načež sám vzteklině podlehl“.

soudní PItvy

některé prameny zmiňují pitvy v  Itálii v  letech 1266–1275, které byly konány ze soudně-lékařských důvodů. Jiná zpráva uvádí, že v roce 1302 zemřel za podezřelých okolností italský šlechtic azzolino. Soud nařídil pitvu, kterou vykonali dva lékaři a tři chirurgové pod vedením Bartholomea de Varignana (asi 1260–1321). Zpráva o pitvě se zachovala. Francouzský král Jindřich II. (1519–1559) zemřel po bodné ráně do oka, pronikající do mozku, kterou utržil při turnaji. neúspěšně jej léčili a posléze pitvali věhlasní lékaři Ambroise Paré a Andreas Vesalius.

v roce 1594 v Brně městský lékař Šimon Grynaeus pitval zemřelou služku (příčina smrti není jasná, buď sebevražda nebo poprava stětím pro utracení nekřtěňátka). Šlo o první známou veřejnou pitvu v našich zemích. roku 1618 václav chotauchovský „...postřelen v Čáslavi umřel, tam vykuchán a do Hory přivezen“.

29

vlIv renesance

nástup renesance po roce 1350 přináší řadu hlubokých změn také v me

dicíně. Po staletích bylo zavrženo Galénovo učení, lékařství začalo být

rozvíjeno na základě pozorování a  zkušeností, byly zaváděny nové pří

stroje do klinické praxe. K prudkému rozvoji anatomie přispěl nový po

hled na realitu světa, nárůst oborových poznatků, znovuoživená orienta

ce na člověka a nutnost zkoumání jeho tělesné schránky. Je pozoruhodné,

že tento rozkvět začal v umění, klíčový význam získalo zobrazování člo

věka a znalost lidského těla považovali tehdejší umělci za nezbytný před

poklad pro vystižení tohoto nejdokonalejšího Božího tvora. Připomeňme

věhlasné umělce, v jejichž výtvarných dílech se uplatnění dokonalé zna

losti lidského těla projevilo nejvýrazněji: leonardo da vinci (1452–1519),

Michelangelo Buonarroti (1475–1564), albrecht Dürer (1471–1528) a raffa

el Santi (1483–1520) (viz kap. Xv., zde str. 146–151).

Zakladatel vědecké anatomie Andreas Vesalius (1514–1564) byl ro

dem vlám. Studia medicíny absolvoval v lovani a v Paříži a poté půso

bil v Itálii jako profesor anatomie a chirurgie na univerzitách v Padově,

Boloni a Pise. Uvádí se, že za studií v Belgii osobně kradl mrtvoly ze ši

benice. na rozdíl od tehdejší praxe, kdy pitvu prováděl pomocník a pro

fesor četl text za katedrou, vesalius pitval vlastnoručně.

andreas vesalius (1514–1564)

30

titulní strana stěžejního díla andrease vesalia De humani corporis fabrica libri septem

(1543). vesalius stojí u pitevního stolu obklopen asi sedmdesáti studenty a diváky.

Jeho nejslavnějším dílem (které napsal ve věku 28 let!) je podrobná učebnice anatomie De humani corporis fabrica libri septem (Sedm knih o stavbě lidského těla): 1. Kostra a chrupavky; 2. Šlachy a svaly; 3. cévy; 4. nervy; 5. trávicí a  močopohlavní systém; 6. Srdce a  dýchací systém; 7. Mozek a smysly. Byla vydána roku 1543 v Bazileji. Má celkem 663 stran a obsahuje více než tři sta anatomických obrazů, jejichž autorem je Giovanni Stephan calcar (asi 1500–1546), žák slavného italského malíře tiziana. toto dílo přináší nové pojetí anatomie člověka, založené výhradně na vlastním pozorování při pitvách, a zásadně mění tradiční pohled na anatomii člověka, tradovaný již od Galéna. Učebnice se záhy stala celoevropsky uznávaným základem anatomie a moderní medicíny vůbec.

vesalius později působil jako lékař v rodném Bruselu a ve Španělsku. Stal se i dvorním lékařem španělských vládců Karla v. a jeho syna Filipa II.

v roce 1564 se vydal na poutní cestu do Svaté země ke Kristovu hrobu v Jeruzalémě. Do evropy se však již nevrátil, při zpáteční cestě lodí zemřel na tehdy benátském, dnes řeckém ostrově Zakynthos. Podle jedné verze šlo o ztroskotání lodě, podle druhé byl nemocný vesalius vysazen na břeh, kde skonal.

vesaliovým žákem byl Švýcar Felix Platter (1536–1614). vykonal na 300 pitev a v roce 1583 vydal v Bazileji dílo De partium corporis humani structura et usu (o složení a činnosti částí lidského těla).

Koncem 16. století se v evropě staly módními veřejné pitvy. anatomové při nich jako víceméně senzaci (dnes by se řeklo show) demon

vesaliovy pitevní nástroje. Ilustrace z jeho De humani corporis...


32

strovali prominentním osobnostem složení lidského těla. Pro nás je za

jímavá první veřejná pitva v  Čechách, provedená v  Praze roku 1600

Janem Jesseniem. Jeho životní dráha, na jejímž konci po strmém vze

stupu v akademické obci a ve vysoké společnosti skončil na popravčím

lešení, stojí za podrobnější pojednání.

Jan Jesenský (ev. Johan Jessenius) (1566–1621) se narodil ve vratisla

vi. Jeho otec byl slovenský zeman z turčianského Jasena, matka byla dce

rou vratislavského německého měšťana. Studoval ve vitenberku, lipsku,

Římě a Padově. celý jeho život byl úzce spjatý s kulturním prostředím ze

jména v Praze, v níž udržoval styky s předními učenci na dvoře císaře ru

dolfa II. – dánským hvězdářem tychonem Brahem (1546–1601), matemati

kem Johanem Kepplerem (1571–1630), matematikem, alchymistou,

botanikem, hvězdářem a lékařem tadeášem Hájkem z Hájku (1523–1600),

lékařem a botanikem adamem Zálužanským ze Zálužan (1555–1613) a dal

šími. Po studiích se stal profesorem chirurgie, anatomie a  botaniky na

univerzitě ve vitenberku. toto období bylo v  jeho kariéře nejplodnější.

vykonával mnoho pitev se svými studenty (pitvy zde byly zavedeny již

v roce 1526), ale také několik veřejných pitev popravených zločinců, tulá

Jan Jesenský (Jessenius) (1566–1621)

titulní strana Jesseniovy Anatomie

z roku 1601.


33

ků a žebráků. Do Prahy přijel v červnu roku 1600 na pozvání tychona Bra

ha a vykonal zde veřejnou pitvu. Pitval odsouzeného oběšence ve dnech

8.–12. června v rečkově koleji v dnešní ulici Karoliny Světlé. Pitvy se zú

častnilo přes 1000 osob všech tří stavů. Jessenius pitval se svým asisten

tem a komentoval jednotlivé úkony a rozpitvané orgány. na pitvu pozval

také císaře rudolfa II., ale ten z obav před morem, který se tehdy v Praze

objevil, z Plzně nepřijel. Popis pitvy v latině Jessenius vydal následujícího

roku ve vitenberku. Spis má 346 stran a je členěn do devíti výkonů podle

průběhu pitevního procesu a  jednotlivých systémů a  orgánů, je bez ilu

strací. nepřináší žádné nové informace, dá se říci, že jde o zdařilý kompi

lát ze starověkých a středověkých anatomických a filozofických autorů,

zejména vesalia. První český kompletní překlad spisu vyšel až v roce 2004

jako faksimile zásluhou pražského anatoma prof. Josefa Stingla.

Jessenius se na čas usadil v Praze. v roce 1602 pitval svého švagra Da

niela else, který zemřel na tyfus. vykonal i další pitvy, v roce 1605 opět

v rečkově koleji pitval ženu a dítě. Když v roce 1606 vypukl v Praze mor,

vydal pohotově spisek „rada o  vystříhání se a  snášení moru“. nevěřil

v „negativní vliv podnebí“ nebo „Boží trest“, ale zvažoval možnost nakaž

livého pozadí této choroby. Jindy předložil zajímavý souhrn vyšetření

krve puštěné žilou a rozhodně proti této proceduře brojil s argumentem,

že vede k oslabení a vyčerpání pacienta. od roku 1608 působil především

ve vídni, do Prahy se definitivně vrátil v roce 1616. v roce 1617 byl zvolen

rektorem pražské univerzity. v  neklidné době se stal mluvčím českých

stavů v odboji proti habsburskému Ferdinandu II., což se mu stalo osud

ným. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 byl zatčen a obviněn z urážky ma

jestátu. Smutnou ironií osudu bylo, že předsedou vyšetřující komise byl

nejvyšší kancléř českého království Zdeněk vojtěch Popel z  lobkovic

(1568–1628), Jesseniův přítel ze studií v Padově. Podle ortelu mu měl být

„...jazyk zaživa uřezán a on sám čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak

s jazykem v jisté místo dána býti má, ale z milosti císařské nejprve se mu ja

zyk zaživa uřeže, potom sťat a  čtvrcen a  na rozcestí u  stínadel rozvěšen

bude, hlava pak s  jazykem dá se na most“. Jesseniův život ukončil jiný

jeho přítel, magistr medicíny, kat Jan Mydlář (1572–1664) dne 21.  červ

na 1621. Jeho krutý konec na popravišti byl v dobovém nazírání komento

ván jako odplata bezbožnému doktorovi, který sám „lidi čtvrtil“. Jesseni

ův pohnutý osud je dokladem ošidnosti aktivní účasti na politice (nejen)

tehdejší doby, která přátele dokáže proměnit v nelítostné soudce a katy.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist